8Cmo 275/2012

Rubrum

Z rozhodovací působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek nevybočuje rozhodnutí o tom, že výměna oken bude financována z fondu oprav a nikoli z úvěru na revitalizaci, protože rozhodnutí o způsobu, jakým bude oprava financována, nezasáhne do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Aleny Chládkové a soudců JUDr. Ladislava Bognára a JUDr. Jaroslava Hikla v právní věci žalobců a) Ing. J. H., zastoupeného Ing. M.

V. CSc.,obecným zmocněncem, b) Ing. D. V., zastoupené JUDr. Dominikem Brůhou, advokátem, Praha 3, Koněvova 54/1107 a c) Z. B., , proti žalovanému Společenství domu č.p. 1230, 1231, 1232, 1233, Ostrava-Hrabůvka, se sídlem Ostrava-Hrabůvka, F. Hajdy 1233/16, PSČ 700 30, IČ: 28624980, zastoupenému JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou, Ostrava, Moravská Ostrava, Matiční 730/3, o neplatnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, k odvolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.6.2012 č.j. 26 Cm 27/2011 - 120, t a k t o :

Odůvodnění

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.360,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Bajerové, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žaloby žalobců a), b), c), aby soud vyslovil neplatnost usnesení shromáždění žalovaného ze dne 26.8.2010 uvedených pod body 3. a 4. zápisu ze shromáždění společenství (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalobců a), b), c) zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 28.160,- Kč. V odůvodněnísoud odkázal, pokud jde o včasnost žaloby, na své předchozí rozhodnutí ze dne 20.9.2011 č.j. 26 Cm 27/2011 - 44, a dále odkázal na závěry v tomto rozhodnutí uvedené (část IV.) „ohledně souvisejících otázek společných částí budovy, balkonů, lodžií a individuálního vlastnictví oken“ s tím, že nemá nejmenší důvod na nich nic měnit. Takový postup plyne též z ustálené praxe rozhodování soudů vyšších stupňů. Podle soudu prvního stupně by uvedené závěry samy o sobě vedly k vyhovujícímu rozhodnutí ve věci samé. „Důvody, pro které soud žaloby všech žalobců zamítl, spočívají v absenci souhlasu obou manželů s uplatněním práva na soudní přezkum přijatých rozhodnutí shromážděním“. Všechny tři bytové jednotky jsou totiž ve společném jmění manželů, ovšem právo na soudní přezkum přijatých rozhodnutí podal vždy pouze jeden z manželů. „Učinil-li soud výše závěr o důležité záležitosti rozhodované na shromáždění žalovaného konaném 26.8.2010, současně pak tento závěr vylučuje, aby se jednalo o záležitost, při které může jeden z manželů ze zákona zastupovat druhého. Nejde totiž o obvyklou správu majetku tvořícího jejich společné jmění tak, jak o tom hovoří § 145 obč. zák. Na shromáždění v takovém případě musí být přítomni oba manželé nebo jeden může zastupovat druhého jen na základě řádné plné moci.“ …. „Tvoří-li byt společné jmění manželů, musí právo z této formy vlastnictví vyvěrající uplatňovat u soudu oba manželé, neboť oba jsou nerozlučně účastníky hmotně právního poměru (v souzené věci mezi nimi a společenstvím), o který v řízení jde. Každému samostatně proto právo aktivní legitimace nesvědčí. Z pohledu procesního jde o tzv. nerozlučné společenství v rozepři aktivní. Tento druh řízení je řazen o.s.ř. mezi řízení sporná, jak plyne z § 9 odst. 3 písm. u). Vydané rozhodnutí se konečně bude bezpochyby promítat do právních poměrů obou manželů, a proto též oba musí být účastníky řízení od samého počátku. V souzené věci tomu tak ovšem nebylo.“ Na závěr soud poukázal, pokud jde o formulaci navrhovaného výroku rozhodnutí, na ustálenou soudní rozhodovací praxi (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 383/2010), z níž plyne, že vlastník bytové jednotky může uplatňovat právo na vyslovení neplatnosti přijatého rozhodnutí, aniž by musel sám aktivně formulovat konkrétní rozhodnutí shromáždění, které mělo být přijato. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci včas odvolání, a to do všech výroků, neboť toto rozhodnutí podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle nich rozsudek nerespektuje skutečnost, že věc je souzena dle zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů (dále jen ZVB), který je vůči občanskému zákoníku lex specialis. Postavení spoluvlastníka jednotky je tak kogentně určeno § 30 odst. 4 ZVB, takže pokud je jednotka ve spoluvlastnictví, mají spoluvlastníci jednotky postavení vlastníka jednotky. Toto ustanovení ZVB včetně § 11 nelze směšovat s ust. § 145 OZ, které upravuje způsob „obvyklé správy majetku“ a odděluje jej od tzv. ostatních záležitostí. Podle odvolatelů nelze učinit rovnítko mezi důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 ZVB a režimem obchodněprávní úpravy tzv. „ostatních záležitostí“ obsažené v § 145 odst. 2 OZ věta druhá. Odkazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 17-C1191 - 28 Cdo 555/2002, R 10/1990 a 22 Cdo 366/99, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 4208/2008, v němž se uvádí, že „…odrazem argumentace, podle které právo domáhat se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob náleží spoluvlastníkům společně, ale zároveň i každému z nich samostatně, aniž by k tomu bylo souhlasu druhého spoluvlastníka zapotřebí. U společného jmění manželů je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se pak bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, ale naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob.“ Rovněž odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 4-C 412 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1423/2009, v němž se zrušení usnesení shromáždění domáhal „jen“ spoluvlastník bytové jednotky, aniž by však byla soudem zpochybněna jeho aktivní legitimace k podání takové žaloby. Dále žalobci poukázali na to, že podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení v případě, že některý z manželů uplatňuje právo na ochranu věci náležející do společného jmění manželů vůči třetím osobám, nelze posuzovat dle § 145 OZ, neboť nejde o právní úkon ve smyslu ust. § 34 OZ; je jen procesním úkonem, jímž se řízení zahajuje. „Stejně tak, že tento úkon není směřován vůči právnímu úkonu,“ neboť usnesení shromáždění společenství vlastníků není právním úkonem společenství (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 5010/2007). Ohledně formulace navrhovaného výroku rozhodnutí pak poukázali žalobci na ust. § 200e odst. 5 OSŘ, které nabylo účinnosti v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně napadeným rozsudkem a byl jím tedy vázán. Měl-li soud prvního stupně za to, že napadená usnesení shromáždění společenství jsou nicotná (jelikož nespadají do působnosti shromáždění), byl povinen vyslovit jejich nicotnost, zejména bylo-li to ze strany žalobců navrhováno, aniž by současně musel zamítat návrh na vyslovení jeho neplatnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 3397/2010). Žalovaný naproti tomu s rozsudkem soud prvního stupně souhlasil, souhlasil s posouzením aktivní legitimace žalobců a s odvolacími námitkami nesouhlasil. Podle žalovaného žalobci nesprávně interpretují ust. § 30 odst. 4 ZVB, uvádějí-li nesprávně, že „spoluvlastník jednotky má postavení vlastníka jednotky,“ ačkoli z tohoto ustanovení vyplývá, že jen všichni spoluvlastníci dohromady mají postavení vlastníka jednotky. Podle názoru žalovaného není rovněž správný názor, že podání předmětné žaloby je běžným úkonem v rámci společného jmění manželů, proto odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 4208/2008, jakož i 22 Cdo 1423/2009 není přiléhavý. Podle žalovaného nelze slučovat spoluvlastnictví a společné jmění manželů, pro které platí jiný režim. Odvolací soud poté, co dovodil, že přípustné odvolání je podáno včas a oprávněnými osobami a obsahuje náležitosti stanovené v § 205 odst. 1 a odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) OSŘ, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný, byť k tomuto závěru odvolací soud dospěl na základě přesně opačného posouzení rozhodujících okolností významných pro posouzení uplatňovaného nároku, než jak vyplývají z napadeného rozsudku. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou došlou soudu prvního stupně dne 25.2.2011 se žalobci domáhali vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění žalobců ze dne 26.8.2010 vedených pod bodem 3. a 4. zápisu ze shromáždění. V případě bodu 3. usnesení „shromáždění vlastníků schvaluje změny v členění oprav v rámci revitalizace bytového domu (vyzdění meziokenních vložek, zateplení obvodového pláště budovy, oprava a zateplení střech),“ které bylo přijato 87,7% z přítomných hlasů, tj. 79,5% spoluvlastnických podílů, namítají, že dle ust. § 13 odst. 3 ZVB mělo být toto rozhodnutí přijato za souhlasu všech vlastníků jednotek. V případě bodu 4. (shromáždění vlastníků schválilo financování oken z fondu oprav, přijato 88,1% z přítomných hlasů, tj. 81% spoluvlastnických podílů), namítají, že toto usnesení je absolutně neplatné pro rozpor s ust. § 11 odst. 5 ZVB a rovněž je neplatné s ohledem na ust. § 9 odst. 1 ZVB, s nímž koresponduje čl. I. odst. 3 stanov žalovaného, podle kterého „společenství je jako právnická osoba způsobilé vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu (dále jen „správa domu“) a pozemku a v dalších věcech v rozsahu a způsobem uvedeným v zákoně o vlastnictví bytů a v těchto stanovách.“ Podle smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva „byla jednotlivá okna převedena do vlastnictví jednotlivých vlastníků. Ve smyslu výše uvedeného, okna bytů jednotlivých vlastníků tudíž nepatří mezi společné části domu a shromáždění není oprávněno rozhodovat o jejich výměně a financování. Stejně tak shromáždění není oprávněno použít prostředky z dlouhodobých záloh, tzv. fondu oprav, určené na financování společných částí, k financování výměny oken, která jsou v osobním vlastnictví jednotlivých vlastníků bytových jednotek.“ Osobní vlastnictví oken není v zápisu ze shromáždění žalovaného zpochybňováno, naopak uvádí se v něm: „Místopředseda pan M. informoval shromáždění vlastníků o tom, že Komerční banka pozastavila vyřizování úvěru na revitalizaci bytového domu. Příčinou byla skutečnost, že skupina vlastníků podala stížnost na to, že okna jsou v osobním vlastnictví. Z toho důvodu bylo nutné vyčlenit tato okna z žádosti o úvěr a zařadit na jednání dnešního shromáždění. Okna nebudou tudíž financována z úvěru, ale z fondu oprav.“ Protože ZVB vymezuje způsobilost SVJ jednat pouze ve věcech správy domu, a to specificky ve vztahu k opravám společných částí domu, je zřejmé, že žalovaný přesáhl rámec svých pravomocí, pokud autoritativně přikročil k výměně oken u jednotlivých bytových jednotek. Text přijatých rozhodnutí shromážděním žalovaného je neurčitý a nesrozumitelný, zejména ve vztahu k bodu 3. a 4., které jsou žalobou napadány. Dále namítali, že v tomto případě nešlo o opravu domu jako celku, a že došlo ke změně vzhledu budovy. Žalovaný se bránil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3246/2007, podle něhož důležitou záležitostí ve smyslu ust. § 11 odst. 3 ZVB se rozumí taková skutečnost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Takovouto skutečností není předmět rozhodnutí shromáždění vlastníků napadeného žalobou v tomto řízení „zvláště pak za situace, kdy je revitalizace dokončená a veškeré provedené práce zaplaceny. Okna jsou vyměněna i v bytech všech žalobců.“ Žaloba je podle něj nedůvodná i po věcné stránce. Revitalizace domu byla řádně schválena potřebnou tříčtvrtinovou většinou hlasů všech vlastníků jednotek. Hlasy byly počítány jednak podle osob, ale zejména i podle velikostí spoluvlastnických podílů. V obou případech počítání hlasů překročila většina hlasů tříčtvrtinovou většinu. Pokud jde o zateplení obvodového pláště budovy, poukazoval na ust. § 11 odst. 5 ZVB ve znění platném ke dni, kdy shromáždění žalovaného hlasovalo, neboť toto bylo přijato za platnosti zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož není zateplení změnou stavby, a proto pro hlasování o jeho provedení je zapotřebí tříčtvrtinové většiny hlasů. K bodu 4. usnesení shromáždění uvedl, že není rozhodující, že ve smlouvách o převodech družstevních bytů do osobního vlastnictví byla převedena do vlastnictví vlastníků jednotek i okna, neboť podle ustálené praxe jsou okna, jakož i jiné otvorové výplně součástí obvodového pláště, a proto jsou společnou částí domu. O tom, zda budou financovány z fondu oprav, rozhodla potřebná většina vlastníků. Po provedeném dokazování rozhodl o podané žalobě soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 20.9.2011 č.j. 26 Cm 27/2011 - 44 tak, že žalobě vyhověl a žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. V odůvodněníuzavřel, že zákonem stanovená lhůta 6 měsíců pro podání žaloby zůstala zachována. Žalobu podali účastníci společenství - žalovaného - a v obou případech jde o důležitou záležitost. „Přijatá rozhodnutí pod bodem 3. a 4. zasahují přímo do podstaty předmětu vlastnictví jednotlivých navrhovatelů z hlediska účelu jeho využití.“ Tento závěr učinil soud i s přihlédnutím k obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3246/2008, který zmínil v rámci své obrany žalovaný, přičemž současně soud dovodil, že toto rozhodnutí se na souzenou věc nevztahuje pro odlišnou problematiku z hlediska skutkového. Soud prvního stupně dále uvedl, že učiněný výklad je zcela konformní s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1423/2009, v němž dovolací soud s odkazem též na právní teorii dospěl k závěru, že rozhodnutí o výměně oken v celém domě a o úhradě této opravy z fondu oprav společenství je nutno považovat za rozhodnutí naplňující kritérium důležitosti s ohledem na rozsah, finanční náročnost a nutnost jeho přijetí kvalifikovanou většinou. „Z dosud uvedeného plyne, že napadená rozhodnutí shromáždění vlastníků č. 3. a 4. jsou nadána atributem důležitosti, pročež podléhají soudnímu přezkumu.“ Dále se soud vypořádal s námitkami žalobců ohledně nesrozumitelnosti a neurčitosti předmětných usnesení, a to tak, že z obsahu zápisu (bodu 3. a 4.) lze jednoznačně dovodit, jaké rozhodnutí shromáždění učinilo, což ostatně dokládá také následný postup žalovaného, spočívající v realizaci přijatých rozhodnutí (výměna oken, včetně oken a dveří v lodžiích, zateplení budovy). Dále soud prvního stupně odůvodnil závěr o nedůvodnosti námitky žalobců, že byli kráceni na možnosti vyjádřit se k důležité záležitosti, resp. taková možnost na uvedeném shromáždění nebyla vůbec dána. Ohledně „absence pravomoci společenství jednat samostatně ve věci výměny oken a formy úhrady za její provedení,“ dospěl soud k závěru, „vycházeje přitom ze smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva z 21.6.2006, že tomu tak skutečně je.“ Citovaná smlouva (v případě žalobkyně b/) totiž vymezuje převáděnou bytovou jednotku tak, že „předmět převodu je ohraničen vnitřními plochami stěnových plášťů a vnějšími plochami oken a vnitřními stavebními konstrukcemi, které ohraničují jednotku. Současně v čl. III., bod 2 písm. e) činí předmětem převodu spoluvlastnický podíl na společných částech domu, a to na oknech a dveřích přímo přístupných ze společných částí. Z tohoto textu je nepochybné, že smluvní strany učinily předmětem převodu též okna v bytové jednotce“ a ty se tak staly její součástí. Dále se soud zabýval tvrzením žalobkyně b) ohledně nevytváření fondu oprav žalovaným, s nímž se ztotožnil, neboť společenství samo sice může vlastnit věci, práva a jiné majetkové hodnoty, pouze ovšem za účelem správy, provozu a oprav společných částí domu. „Pro souzenou věc z toho plyne, že předmětná okna nemohou být financována ze zdrojů společenství, neboť nejsou“…„společnou částí domu.“ Za přiléhavou rovněž považoval argumentaci ohledně absence práva společenství rozhodovat o schválení oprav - - výměny oken, stavební úpravy lodžií, vyzdění meziokenních vložek. Provedená rekonstrukce v tomto rozsahu nejenže zasahuje do částí předmětu vlastnictví jednotlivých žalobců, aniž by k tomu dali jednoznačný souhlas, nýbrž také v konečném důsledku vedla ke změně vzhledu budovy. Soud proto nemá žádných pochybností o tom, že na souzenou věc dopadá § 13 odst. 3 věta druhá ZVB, který vyžaduje souhlas všech vlastníků jednotek, jde-li o úpravy, jimiž se mění vzhled domu. Brání-li se žalovaný odkazem na aplikaci stavebního zákona č. 50/1976 Sb., dle kterého není zateplení změnou stavby, proto postačí souhlas tří čtvrtin většiny hlasů vlastníků, nemá tato argumentace oporu v platné právní úpravě. Předně již z pouhého porovnání dat přijetí rozhodnutí shromáždění (26.10.2010) a nabytí účinnosti nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. (1.1.2007) je zřejmé, že společenství rozhodovalo již v období účinnosti nového stavebního zákona, který jednoznačně řadí zateplení do oblasti změn stavby (§ 2 odst. 5, písm. c/ zák. č. 183/2006 Sb.). „V souvislosti s výkladem pojmu „stavební úprava“ nelze upřít vnitřní logiku zvolené konstrukci právním zástupcem navrhovatelky b) (pojem „oprava“ - dle něj - není v byt. zák. definován a stejně tomu tak je i v zák. č. 183/2006 Sb., pročež užitím zásady lex specialis derogat lex generali, lze použít § 652 obč. zák., který provádí definici pojmu „oprava“).“…„Soud považuje za správné úvahy ústící do závěru o nemožnosti zařazení zhodnocování majetku vlastníků jednotek pod správu budovy. Samozřejmě i v tomto případě musí jít o tzv. společné části budovy.“ Na tomto závěru nezmění nic ani tvrzení žalovaného o tom, že v konečném důsledku byla výměna oken, vyzdění meziokenních vložek, jakož i zateplení provedeny rovněž v bytových jednotkách žalobců, čímž tedy implicitně vyslovili souhlas s jejich provedením. V řízení byl totiž prokázán opak. Jednotlivé listiny prokazují jednoznačně jejich nesouhlas včetně upozornění na možnou protiprávnost takového postupu, byť konečný výsledek se může zdát do určité míry indiferentním s jejich vůlí. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 12.1.2012 č.j. 8 Cmo 357/2011 - 66, neboť po formální stránce v této věci mělo být rozhodnuto nikoliv usnesením, ale rozsudkem, jde-li o věc dle ust. § 9 odst. 3 písm. u) OSŘ, která není zařazena pod ust. § 200e OSŘ, který umožňuje, aby v tam označených věcech soud rozhodoval usnesením, a dále z důvodu nedostatečného zjištění, resp. posouzení předpokladů pro věcné projednání návrhu dle § 11 odst. 3 ZVB. Soud prvního stupně se při zkoumání těchto podmínek omezil na posuzování, zda jde o důležitou věc. Uzavřel, že „přijatá rozhodnutí pod bodem 3. a 4. zasahují přímo do podstaty předmětu vlastnictví jednotlivých navrhovatelů z hlediska účelu jeho využití,“ z čehož dovodil, že v těchto věcech jde o důležitou záležitost, avšak již konkrétně neuvedl, jak jednotlivá usnesení zaznamenaná pod uvedenými body zápisu zasahují do podstaty předmětu vlastnictví jednotlivých žalobců z hlediska účelu jeho využití. Soud prvního stupně se rovněž nezabýval tím, zda každý z žalobců je tím přehlasovaným vlastníkem, jemuž svědčí právo na soudní přezkum uplatněného nároku ve smyslu § 11 odst. 3 ZVB. V souvislosti s tímto rozhodnutím odvolacího soudu upravili, resp. doplnili účastníci řízení svá dosavadní tvrzení. Žalovaný mimo jiné namítal, že na souzenou věc se ust. § 13 odst. 3 ZVB nevztahuje, neboť toto ustanovení dopadá na činnost jednotlivého vlastníka jednotky, nikoli na činnost společenství. Obrana žalovaného spočívající v tom, že stavební zákon č. 50/1976 Sb. nevymezuje zateplení budovy jako změnu stavby, nebyla dle jeho názoru správně pochopena. Zákon č. 171/2005 Sb., kterým došlo ke změně bytového zákona, mimo jiné i nynějšího § 11 odst. 5 ZVB, který nabyl účinnosti dne 27.4.2005, u pojmu změna stavby a stavební úpravy v poznámce pod čarou výslovně odkazuje na § 54 a § 139b odst. 3 zák. č. 50/1976 Sb. Tento odkaz rovněž koresponduje s důvodovou zprávou k této novele. V zákoně č. 183/2006 Sb. se pak změnou dokončené stavby rozumí mimo jiné i stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby, za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby. Porovnáme-li oba předpisy, pak je zcela jednoznačné, že zateplení pláště budovy je onou stavební úpravou, kterou má na mysli ust. § 11 odst. 5 ZVB, u níž postačí souhlas tří čtvrtinové většiny hlasů. Jinak by bylo nelogické, aby byla zvlášť vymezena změna stavby, u níž je zapotřebí souhlasu všech účastníků a zvlášť stavební úprava, která je rovněž změnou stavby, pokud by i u rozhodování o ní bylo zapotřebí souhlasu všech. Žalobci doplnili žalobu o skutková tvrzení, že jsou vlastníky, resp. spoluvlastníky bytových jednotek a tedy i členy žalovaného, že se účastnili (ať už osobně či v zastoupení) shromáždění žalovaného konaného 26.8.2010 a žalobkyně b) sdělila, že hlasovala proti přijatým rozhodnutím. Žalobci a) a c) poukázali na to, že na bod 3. zápisu se váže příloha 2. - členění oprav, která dokazuje, že bod 3. zápisu „sumuje stavební úpravy bytového domu v ceně 28.810.180,- Kč.“ To podle smluv o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva v případě žalobců a) a b) představuje částku ve výši 261.965,- Kč bez příslušenství a u žalobce c) částku 187.829,- Kč. Je proto nepochybné, že na bod 3. zápisu plně dopadá judikát Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1423/2009. K obraně žalovaného ohledně stavební úpravy odkazují na rozhodnutí Nejvyššího správného soudu ČR 9 As 73/2010 a 1 As 2/2004 ohledně vlastnictví oken a lodžií, z čeho dovozují absenci pravomoci žalovaného v bodech 3. a 4. obsažených v zápisu rozhodovat, neboť okna, která jsou ve vlastnictví vlastníků bytových jednotek, stejně jako lodžie, nejsou společnými částmi domu. Podle žalobců tří čtvrtinová většina stačí jen v případě, pokud se nemění vzhled domu. Soud prvního stupně i na základě takto doplněných skutkových tvrzení rozhodl napadeným rozsudkem. Odvolací soud především konstatuje, že neshledal takové vady postupu soudu či napadeného rozsudku, pro které by měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Protože soud prvního stupně, ačkoli jinak považoval žalobu za důvodnou (v tomto smyslu odkázal na své předchozí rozhodnutí), rozhodnutí postavil na posouzení aktivní legitimace žalobců, zabýval se odvolací soud nejprve posouzením této otázky. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz rozhodnutí 30 Cdo 3745/2008, 28 Cdo 555/2008, 22 Cdo 4208/2008), ochrany vlastnictví věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu může domáhat jen jeden z manželů, a to i tehdy, jestliže s tím druhý manžel nesouhlasí. Je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého vlastníka; jestliže se bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob. Týž závěr je prezentován i v odborné literatuře (viz Společné jmění manželů v teorii a judikatuře autorů Jiří Spáčil a Jan Dvořák, nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011 3.vydání, str. 59). Na základě výše uvedeného tedy odvolací soud dospívá k opačnému závěru než soud prvního stupně, a to, že každý z žalobců byl oprávněn uplatnit projednávaný nárok žalobou u soudu sám, bez souhlasu manžela, příp. bez toho, aniž by se řízení účastnil i manžel, jakožto druhý spoluvlastník bytové jednotky a tedy i člen žalovaného. Jelikož soud prvního stupně v odůvodněnínapadeného rozsudku s odkazem na závěry obsažené v jeho prvním rozhodnutí ve věci uvedl, že „samy o sobě by vedly k vyhovujícímu rozhodnutí ve věci samé,“ zabýval se odvolací soud i posouzením těchto závěrů. Podle ust. § 11 odst. 3 věta třetí a čtvrtá ZVB jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne. V řízení nebylo sporu o tom, že všichni žalobci jsou vlastníky jednotek a tedy členy žalovaného a že hlasovali proti přijetí usnesení pod bodem 3. a 4. zápisu, vyslovení jejichž neplatnosti se v tomto řízení domáhají. Žaloba byla rovněž podána v 6 měsíční zákonné lhůtě. Z toho pohledu tedy je splněna část předpokladů stanovených v § 11 odst. 3 ZVB pro to, aby soud o žalobě (věcně) rozhodl a zbývá tak posoudit, zda v uvedených případech šlo o „důležité záležitosti“ a zda o nich bylo rozhodováno předepsaným počtem hlasů Pokud jde o usnesení pod bodem 3., odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že jde o důležitou záležitost, neboť jak vyplývá z ust. § 139b odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., tak i § 2 odst. 5 písm. c) zák. č. 183/2006 Sb., je třeba považovat zateplení pláště stavby a střechy za stavební úpravu. Za stavební úpravu považuje odvolací soud rovněž vyzdění meziokenních vložek. Podle ust. § 11 odst. 5 ZVB k přijetí usnesení o změně účelu užívání stavby a o změně stavby je zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek. Jde-li o modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy a opravy společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek. Ustanovení zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena. Podle ust. § 13 odst. 3 ZVB vlastník jednotky nesmí provádět takové úpravy jednotky, jimiž by ohrožoval výkon vlastnického práva vlastníků ostatních jednotek. Úpravy, jimiž se mění vzhled domu, může vlastník jednotky provádět jen se souhlasem všech vlastníků jednotek. Ustanovení § 11 odst. 5 věty druhé platí obdobně. Úpravy, jimiž se mění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, může vlastník jednotky provádět jen na základě smlouvy o výstavbě (§ 17) uzavřené se všemi vlastníky jednotek v domě. Ustanovení zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena. Jestliže bylo pod bodem 3. rozhodnuto o stavebních úpravách a opravách společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, pak postačilo k přijetí takovéhoto rozhodnutí (v souladu s ust. § 11 odst. 5, věta druhá ZVB), souhlasila-li s ním tří čtvrtinová většina vlastníků jednotek. V řízení nebylo sporu o tom, že s přijetím tohoto bodu tří čtvrtinová většina všech vlastníků jednotek souhlasila. Žalobci pouze namítali, že k přijetí takovéhoto rozhodnutí bylo zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek. Argumentovali § 13 odst. 3 ZVB. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že ust. § 13 odst. 3 ZVB se na posouzení projednávaného rozhodnutí shromáždění žalovaného nevztahuje, neboť toto ustanovení upravuje povinnosti vlastníka jednotky, nikoli žalovaného coby společenství vlastníků jednotek. Z toho pohledu veškerou argumentaci žalobců týkající se aplikace § 13 odst. 3 ZVB a na podporu této argumentace označená soudní rozhodnutí považuje odvolací soud za neodpovídající posuzovanému skutkovému stavu, a proto se s tím v odůvodněnítohoto rozhodnutí více nevypořádává. Pro úplnost je třeba konstatovat, že tímto rozhodnutím nebylo rozhodováno o stavebních úpravách bytových jednotek, jež jsou ve vlastnictví žalobců a), b) a c), neboť meziokenní prostory, jakož i plášť a střechu budovy, je třeba podřadit pod společné části domu. Pokud jde tedy o uplatněný nárok týkající se bodu 3. usnesení shromáždění žalovaného konaného 26.8.2010, shledává ho odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nedůvodným. V případě bodu 4. usnesení shromáždění žalovaného konaného 26.8.2010 dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o důležitou záležitost. Žalobci na podporu důvodnosti své žaloby v této části odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1423/2009, v němž soud vyslovil, že bylo-li rozhodnuto o výměně oken v celém bytovém domě a úhradě nákladů této opravy z fondu oprav společenství vlastníků jednotek, pak „vzhledem k tomu, že se jednalo o záležitost, u níž lze předpokládat, s přihlédnutím k jejímu rozsahu, jistou finanční náročnost a také k tomu, že o této záležitosti bylo rozhodováno kvalifikovanou většinou, která by měla být u důležitých záležitostí vyžadována vždy, je uvedené rozhodnutí shromáždění vlastníků třeba považovat za rozhodnutí o důležité záležitosti.“ Jak vyplývá z bodu 4. zápisu obsahujícího rozhodnutí žalovaného, došlo ke schválení „financování oken z fondu oprav.“ V tomto případě nebylo rozhodováno ani o výměně oken, ani o tom, zda a v jaké výši se tato oprava bude hradit, ale bylo pouze rozhodnuto, že financování oken se bude provádět z fondu oprav. Jinak řečeno financování oken (ze sdělených důvodů) nebude moci být učiněno z úvěru na revitalizaci, ale bude prováděno z fondu oprav. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3246/2007 „důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, se rozumí taková skutečnost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.“ Za situace, kdy došlo k výměně oken, a to i u bytových jednotek ve vlastnictví žalobců, která, jak vyplývá ze zjištění učiněného soudem prvního stupně jak ze smluv o převodu družstevního bytu do vlastnictví žalobců a), b), c) a jejich manželů, tak i z prohlášení vlastníka, byla součástí těchto bytových jednotek a žalobci jakožto vlastníci jednotek se proti tomu nebránili některou z vlastnických žalob (§ 123 a násl. OZ), pak skutečnost, že strpěli nechtěnou výměnu oken bez odpovídající obrany, považuje odvolací soud za významnou z pohledu potřeby úhrady výměny oken žalovaným dodavateli, tedy i těch oken, která byla vyměněna v bytových jednotkách ve vlastnictví žalobců a), b) a c). Je proto nevybočující z působnosti shromáždění žalovaného, rozhodlo-li, že tato úhrada (protože nemůže být provedena z úvěru na revitalizaci) bude provedena z fondu oprav. Podle názoru odvolacího soudu to, zda financování výměny oken bude provedeno z prostředků žalovaného tím nebo oním způsobem, samo o sobě do „samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití,“ nezasáhne. Argumentace žalobců týkající se samotné výměny oken (o níž však posuzovaným usnesením rozhodováno nebylo), která jsou ve vlastnictví vlastníků těchto bytových jednotek, je proto nevýznamná pro posouzení uplatněného nároku. Bylo-li jinak v řízení nesporné, že s tímto usnesením souhlasila více než tří čtvrtinová většina vlastníků jednotek (v tomto směru žádné námitky žalobci nevznášeli), považoval odvolací soud v této části žalobou uplatněný nárok za nedůvodný, neboť v řízení nevyšlo najevo, že by o tomto bodu programu jednání předmětného shromáždění vlastníků jednotek (náležejícího do jeho působnosti) měla rozhodovat (vyslovit souhlas) vyšší než ¾ většina vlastníků jednotek. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdil jako věcně správný (§ 219 OSŘ), a to včetně správného výroku o nákladech řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byli odvolatelé plně neúspěšní, proto právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení vzniklo žalovanému. Tomu vznikly náklady sestávající z odměny advokáta snížené o 50% ve výši 7.500,- Kč, 1x paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za vyjádření k odvolání, což spolu s DPH ve výši 1.560,- Kč činí 9.360,- Kč, a proto odvolací soud zavázal žalobce a), b), c) společně a nerozdílně uhradit tuto částku žalovanému. Lhůtu a platební místo určil dle § 149 a § 160 OSŘ.