8Co 136/2017

Rubrum

Lokální spotřeba výrobců elektřiny v areálu jejich výroben nezakládá jejich povinnost podílet se na financování nákladů spojených s podporou elektřiny.

Výrok

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Vöflové a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce OTE, a.s., IČ: 26463318, se sídlem Sokolovská 192/79, 186 00, Praha 8 - Karlín, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem Milešovská 2137/12, 130 00, Praha 3 - Vinohrady, proti žalovanému E.ON Distribuce, a.s., IČ: 28085400, se sídlem F.A.Gerstnera 2151/6, 370 49, České Budějovice, zastoupenému Mgr. Davidem Vosolem, M.B.A., advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00, Praha 1, o žalobě podle § 244 a násl. o.s.ř., o splnění peněžité povinnosti podle zákona č. 165/2012 Sb. - o zaplacení 142.755.678,03 Kč, o odvolání žalobce do rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.10.2016, č.j. 27C 256/2015-205, t a k t o :

Odůvodnění

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 11.456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Poučení

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému, a to zaplacení částky 142.755.678,03 Kč za období ledna až září roku 2013, kterou vyúčtoval žalobce žalovanému v souladu s § 13 odst. 1 a § 43 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. jako složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou necentrální výroby elektřiny, a to v žalobě blíže vyjmenovanými fakturami. Při vyúčtování žalobce přitom postupoval podle § 2 odst. 1 vyhl. č. 439/2012 Sb., o zúčtování mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a operátorem trhu. Platba na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny byla v předmětných fakturách v souladu s vyhláškou č. 439/2012 Sb. určena jako součin výše složky ceny za distribuce elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a předběžné hodnoty množství elektřiny, za které se hradí složka ceny za distribuci na krytí nákladů s podporou elektřiny se zohledněním části korekčního faktoru podle § 7, když toto množství sděluje provozovatel regionální distribuční soustavy operátorovi trhu. Příslušné faktury žalovaný také uhradil. Žalovaný však do předběžné hodnoty množství nezahrnul elektřinu, která jím nebyla distribuována (tzv. lokální spotřebu). Žalobce však (na rozdíl od žalovaného) dovozuje, že tzv. ostatní lokální spotřeba výrobců v areálech výroben připojených k distribuční soustavě má být taktéž předmětem zúčtování mezi žalobcem a žalovaným, a to podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 439/2012 Sb. a § 28 odst. 6 vyhl. č. 541/2012 Sb., stejně jako podle výkladového stanoviska ERÚ č. 2/2013. Žalobce proto doúčtoval žalovanému fakturami č. 1171000262 až 1171000267 ze dne 24.9.2013 do té doby nezaúčtovaná množství elektřiny v režimu tzv. lokální spotřeby za uvedené období roku 2013 tak, jak byla k dispozici v systému žalobce. Žalovaný odmítl úhradu těchto opravných dokladů s odůvodněním, že množství elektřiny, za které má být takto doúčtováno, není exaktně právním rámcem určeno. Žalobce se proto obrátil na Energetický regulační úřad, který rozhodl dne 15.4.2015 rozhodnutím sp. zn. OLP - 15168/2013-ERÚ č.j. 15168-31/2013-ERÚ a dále pak rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 13.7.2015, č.j. 15168-37/2013-ERÚ. Tato považuje žalobce za nesprávná, neboť ERÚ (stejně jako žalovaný) dovodil, že lokální spotřeba výrobců v areálu výroben nezakládá jejich povinnost podílet se na financování nákladů spojených s podporou elektřiny. Žalobce se proto obrátil na soud. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) postupem podle § 250e o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění správního orgánu (Energetického regulačního úřadu dále též „ERU“), pokud jde o skutečnost, že žalobce je držitelem licence na činnosti operátora trhu č.150504700, která je vydávána jako výlučná pro celé území České republiky. Dále, že žalovaný je mimo jiné držitelem licence č.120806026 s předmětem podnikání „distribuce elektřiny“, a že ve vztahu k lokální spotřebě elektřiny v jeho „distribučním regionu“ v období leden až září 2013 žalobce doložil lokální spotřebu elektřiny - 242.893,298 MWh, cenu na krytí POZE - 141.606.792,74 Kč ( 583 Kč/MWh), cenu na krytí decentrální výroby - 1.148.885,30 Kč ( tj.4,73Kč/MWh), celkem se tak jedná o částku 142.755.678,04 Kč. Ostatně o těchto skutečnostech mezi účastníky nebylo sporu. Dále vzal soud za své skutkové zjištění, že žalobce doúčtoval ohledně lokální spotřeby elektřiny žalovanému za období měsíců leden až říjen 2013 v souladu s § 13 odst.1 a § 43 odst.2 zákona č.165/2012 Sb. cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a cenu na krytí nákladů spojených s podporou decentrální výroby elektřiny ve výši stanovené bodem 5.1. a bodem 4.30 cenového rozhodnutí ERÚ č.5/2012. Žalovaný odmítl toto „doúčtování“ uhradit s odůvodněním, že k tomu není povinen. Podstatou sporu mezi účastníky nejsou skutkové okolnosti, ale právní rovina věci, konkrétně otázka, zda je žalovaný jako provozovatel regionální distribuční soustavy povinen uhradit žalobci cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a cenu na krytí nákladů spojených s podporou decentrální výroby elektřiny ve vztahu k lokální spotřebě výrobců za měsíce leden až říjen 2013. Žalovaný odmítá, že by takovou povinnost měl s odůvodněním, že u lokální spotřeby se nejedná o elektřinu, která by byla distribuována skrze distribuční soustavu, s tím, že má tuto povinnost pouze ve vztahu k elektřině distribuované skrze distribuční soustavu. Žalobce se v pozici navrhovatele domáhal totožného nároku ve správním řízení před Energetickým regulačním úřadem, který rozhodnutím ze dne 15.4.2015 nárok zamítl, uvedené rozhodnutí k rozkladu podaném navrhovatelem potvrdila předsedkyně Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 13.7.2015. Ze zmíněných rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a jeho předsedkyně pak vyplývá, že Energetický regulační úřad „stáhl“ ze svých webových stránek Výkladové stanovisko č.2/2013. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně z právní úpravy účinné v řešeném období, tj. od 1.1.2013 z 1.10.2013. Lokální spotřeba výrobců byla definována v § 2 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 541/2005 Sb., o pravidlech trhu s elektřinou, jako elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny a spotřebovaná tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu bez použití přenosové nebo regionální distribuční soustavy; lokální spotřeba výrobců nezahrnuje technologickou vlastní spotřebu elektřiny. Podle § 20a odst. 4 energetického zákona má operátor trhu mimo jiné povinnost hradit výrobcům elektřiny zelený bonus na elektřinu druhotných zdrojů a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, dále hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost a také povinnost hradit výrobcům elektřiny připojeným k distribuční soustavě bonus na podporu decentrální výroby elektřiny. Povinnost výplaty podpory výroby elektřiny pro operátora trhu poté vyplývá i z § 9, 10 a § 13 odst.2 zákona č.165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. Proto, aby měl operátor trhu dostatek finančních prostředků k plnění svých shora uvedených povinností, je upraveno financování této podpory, když v posuzovaném období jej upravoval § 13 odst.1, dále § 28 odst.1 a § 43 odst.2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích, ve znění účinném od 1.1.2013 do 1.10.2013. Ustanovení § 13 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném v posuzovaném období, rozděluje pokrytí podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, druhotných zdrojů energie a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, která je placená výrobcům elektřiny z těchto zdrojů, na prostředky zahrnuté do ceny elektřiny (tj. složka ceny za přenos elektřiny a za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z uvedených zdrojů) a prostředky zahrnuté v dotaci z prostředků státního rozpočtu. Ze znění ustanovení § 13, § 28 a § 43 zákona č.165/2012 Sb., ve znění účinném v posuzovaném období, vyplývá pro žalovaného jako provozovatele regionální distribuční soustavy povinnost hradit žalobci složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Uvedená ustanovení zákona hovoří pouze o složce ceny za přenos a za distribuci elektřiny. Z kontextu těchto ustanovení zákona lze vyvodit, že povinnost žalovaného se podle těchto ustanovení vztahuje pouze k elektřině, která je přenášena a distribuována. S ohledem na skutečnost, že lokální spotřeba výrobců představuje elektřinu vyrobenou ve výrobně elektřiny a spotřebovanou, aniž by došlo k jejímu přenosu či distribuci, nelze podle názoru soudu prvního stupně z ustanovení § 13, §28 či §43 zákona č.165/2012 Sb. takovou povinnost pro žalovaného dovodit. Takovou povinnost pro žalovaného nelze vyvodit ani z kontextu jiných ustanovení zákona č. 165/2012Sb., o podporovaných zdrojích, ve znění účinném do 1.10.2013. Vyhláška č. 439/2012, která byla vydána k provedení shora uvedených ustanovení zákona č.165/2012 Sb., upravuje pouze způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, pouze v tomto kontextu pak odkazuje v § 2 odst. 2 na vyhlášku č.541/2012Sb, o pravidlech trhu s elektřinou. Ani jedna z uvedených vyhlášek nerozšiřuje povinnost žalovaného danou uvedenými ustanoveními zákona č.165/2012 Sb. i na lokální spotřebu výrobců a ani ji z logiky věci tímto způsobem rozšířit nemůže, neboť vyhláška je podzákonným předpisem, který pouze provádí zákon, a který nemůže rozšiřovat okruh povinností stanovených zákonem, který provádí. Soud prvního stupně se přitom zcela ztotožnil s názorem ERÚ v odkazu na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zdůraznil, že povinnosti mohou být ukládány na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Pokud tedy zákon neobsahuje určitou povinnost, nelze ji z podzákonných předpisů dovozovat (rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 158/02, I. ÚS 22/29 ze dne 2.2.2000). Stejně tak nelze poznámky pod čarou a vysvětlivky považovat za zdroj práva, neboť tyto slouží pouze k zpřehlednění a lepší orientaci v právním předpise (opět odkaz na rozhodnutí I. ÚS 22/99). Pokud v daném směru odkázal žalobce na závěr Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 4 ADs 120/2009, považoval tento odkaz soud prvního stupně pro toto řízení za nepřiléhavý, neboť citované rozhodnutí spočívalo na skutkově i právně odlišném základu věci, když Nejvyšší správní soud v jiné věci dovodil povinnost v jiném (následně zrušeném) ustanovení zákona, nicméně v dané věci žádnou povinnost k žalobcem tvrzené úhradě (tj. povinnost platby na podporované zdroje i za lokální spotřebu výrobců) dovodit nelze. Tento nedostatek tak nelze překonat ústavně konformním výkladem, za který pak nelze považovat ani žalobcem nabízený výklad prostřednictvím podzákonných norem. Stejně tak nelze dovodit, že povinnost hradit žalobci jako operátorovi trhu prostředky na podporu výroby elektřiny z podporovaných zdrojů by v posuzovaném období měl žalovaný jako provozovatel regionální distribuční soustavy nést z vlastních prostředků. Naopak je zřejmé, že úhradu měl provádět z prostředků, které mu hradí konečný odběratelé elektřiny, tedy zákazníci, a to v rámci k ceně za distribuci přidružené její složky. Žalovaný tedy nemohl tyto platby požadovat po těch zákaznících, kterým povinnost k dané úhradě nestanoví přímo zákon. V dané souvislosti je totiž nutné zdůraznit, že právním titulem pro platbu složky ceny za distribuci elektřiny je smlouva upravená v § 50 energetického zákona, neboť žádný jiný zákon takový speciální typ smlouvy, týkající se vztahu mezi dodavatelem elektřiny a odběratelem, neupravuje a nestanoví ani jiný okruh povinných subjektů. Žalovaný tak jednoduše nemůže získat danou platbu od nikoho jiného, než od odběratele elektřiny, kterému ji distribuuje. Elektřina v rámci lokání spotřeby výrobců není dopravována zařízením distribuční soustavy a navíc výrobce elektřiny je jejím dodavatelem a také jejím odběratelem zároveň. Energetický regulační úřad v tomto kontextu správně upozornil na ust. § 2 odst. 2 písm. a) bod 17 energetického zákona, který definuje pojem zákazníka, kterým je pouze taková osoba, která elektřinu nakupuje od třetí osoby, což opět nelze vztáhnout na lokální spotřebu výrobců. Soud prvního stupně odmítl také argumentaci žalobce, že energetický regulační úřad v rozhodnutí o návrhu žalobce nerespektoval závěry, které sám vyslovil ve výkladovém stanovisku č. 2/2013 ze dne 11.7.2013, nemá to totiž význam pro konečné posouzení nároku žalobce, stejně jako to, že charakter platby upravený v § 13 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném v posuzovaném období se oproti předchozí právní úpravě nezměnil. Výkladové stanovisko ERÚ slouží pouze k sjednocení výkladu zákonů, není obecně závazné a pokud v průběhu své další rozhodovací činnosti ERÚ dospěl k závěru, že výkladové stanovisko č. 2/2013 bylo nesprávné, dostatečně odůvodnil, proč postupoval v rozporu s tímto stanoviskem, které (díky stažení stanoviska z webových stránek úřadu) již ani nebylo účinné (nevyjadřovalo stanovisko úřadu v době vydání napadeného rozhodnutí). Pokud argumentoval žalobce tak, že ERÚ se ve svém rozhodnutí nevypořádal s celým návrhem žalobce, měl soud prvního stupně za to, že tomu tak není. Žalobce se totiž domáhal uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci právě tu částku, která je vyčíslená v návrhu (shodná je pak uplatněna žalobou), a v celém rozsahu jako nedůvodnému nebylo ze strany ERÚ tomuto návrhu žalobce vyhověno. O náhradě nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když náklady jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby po 3.100 Kč za jeden úkon (převzetí zastoupení, 2 x vyjádření ve věci samé, účast při jednání soudu) v souladu s ust. § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále pak náhradou hotových výdajů ve výši 1.200 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a navýšení o DPH 21%. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno, anebo (pokud odvolací soud dospěje k závěru, že nejsou dány podmínky pro takovou změnu) rozsudek soudu prvního stupně bude zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolatel vyslovil názor, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.) a dále, že se soud nevypořádal s jedním ze zásadních argumentů žalobce, a to způsobem výpočtu složky ceny dle bodu 5.1 cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 za použití regulačního vzorce dle přílohy č. 6 k vyhl. č. 140/2009 Sb., čímž je dán odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle odvolatele ze srovnání zákonné úpravy krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů před relevantním obdobím a v relevantním období (1.1.2013 - 1.10.2013) je zcela evidentní, že jedinou změnou obou právních úprav (zákon č. 180/2005 Sb. a 165/2012 Sb). je, že došlo ke změně subjektu, který byl pověřen financováním podpory elektřiny a který má právo na náhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, když namísto provozovatelů regionálních distribučních soustav a provozovatele přenosové soustavy je jím od 1.1.2013 operátor trhu, tedy žalobce. Další změnou pak byla úprava vyhlášky č. 541/2005 Sb., o pravidlech trhu s elektřinou, kde došlo ke zrušení § 33 odst. 2 a tím vznikl dojem, že je možné „příspěvek na podporu zdrojů energie“ v případě lokální spotřeby výrobců neúčtovat. Přestože právní úprava účinná do konce roku 2012 a právní úprava účinná od 1.1.2013 se ohledně této povinnosti nikterak neliší a v předchozím období nikdo povinnost k úhradě tohoto příspěvku ani ze strany lokálních výrobců nezpochybňoval, rozhodl jak ERÚ, tak soud prvního stupně (bez bližšího vysvětlení a vyjádření k této námitce žalobce) o tom, že v nové právní úpravě (účinné od 1.1.2013) povinnost k této úhradě zakotvena není. Nemůže však obstát zdůvodnění ohledně údajně chybějící zákonné úpravy ze strany soudu prvního stupně v situaci, kdy zákonná úprava neabsentuje a je konstantní. Vždy totiž byla zdrojem financování podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů kromě dotace ze státního rozpočtu i složka ceny za přenos nebo distribuci elektřiny, a v obou právních úpravách bylo obsaženo zmocnění pro ERÚ stanovit ceny za přenos a distribuci elektřiny (§ 28 zákona č. 165/2012 Sb. a § 6 zákona č. 180/2005 Sb.). To bylo vždy upraveno v podzákonných, tedy prováděcích předpisech, kterými byla vyhláška č. 541/2005 Sb. ve znění platném do 31.12.2012, tedy „pravidla trhu s elektřinou“ provádějící energetický zákon a vyhláška 140/2009 Sb. k provedení zákona č. 180/2005 Sb. a později i k provedení zákona č. 165/2012 Sb. Je přitom v souladu s ústavním pořádkem vydání právního předpisu správním úřadem na základě a v mezích zákona, je-li k tomu zákonem zmocněn. Tvrzení o založení této povinnosti na základě uzavřené smlouvy nemůže obstát, neboť soud vůbec nezjišťoval, jakým způsobem byl příspěvek na podporu zdrojů energie ve vztahu k lokální spotřebě výrobců účtován před relevantním obdobím a na jaké bázi. Současně je cena na krytí ve skutečnosti poplatkem, jehož výše je přímo úměrná množství spotřebované elektřiny. Tato platba proto nijak nesouvisí se službou distribuce. Lokální spotřeba výrobců v areálu výroben tedy zakládá povinnost podílet se na financování nákladů spojených s podporou elektřiny. Výkladové stanovisko ERÚ č. 2/2013, k problematice určení množství elektřiny pro zúčtování, jehož přílohou je právní stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 20.6.2013, nebylo nikdy zrušeno, změněno, ale bylo pouze znepřístupněno, což ovšem nelze pokládat za jeho změnu. V tomto stanovisku (bod 3) přitom zdůrazňuje Energetický regulační úřad jeho závaznost a přímo a výslovně uvádí, že podle tohoto stanoviska bude sám postupovat a rozhodovat a doporučuje držitelům licence v souladu s výkladovým stanoviskem postupovat taktéž. Své rozhodnutí v předmětné věci tak ERÚ vydal nepředvídatelně (když má opačně vyznění), aniž by jakoukoliv změnou či zrušením svého stanoviska dal změnu své další praxe najevo. Přitom podle § 17e odst. 1 písm. d) energetického zákona Energetický regulační úřad zveřejňuje výkladová stanoviska k ustanovení právních předpisů v oblasti jeho působnosti, která zohledňuje ve své rozhodovací činnosti. Výkladová stanoviska a jejich relevance jsou tedy zakotveny přímo v zákoně. Názor soudu prvního stupně, že díky stažení stanoviska z webových stránek, že ERÚ již závěry uvedené ve stanovisku nezastává, je přitom neakceptovatelný. Ke znakům právního státu totiž patří také zásada právní jistoty, předvídatelnosti práva a legitimního očekávání. Tyto zásady přitom byly postupem ERÚ zjevně porušeny. Není současně pravdivé tvrzení, že žalobce neponese výpadek zdrojů financování v uvedeném rozsahu z vlastních prostředků, když výpadek zdrojů financování by měl zřejmý dopad do státního rozpočtu, vzhledem k této limitaci ceny hrazené zákazníkem na trhu s elektřinou podle § 28 zákona č. 165/2012 Sb. (nelze zvyšovat tuto cenu v budoucím období pro krytí případného výpadku). V případě, že za daného období výnosy na vyplácení podpory převyšují náklady, je přebytek vrácen do státního rozpočtu. Pokud by náklady naopak převyšovaly výnosy, musela by být dotace z prostředků státního rozpočtu v příštím období navýšena. Přehlédnou nelze ani další dopady rozsudku soudu prvního stupně (nároky ostatních provozovatelů distribučních soustav na vrácení předmětné složky ceny, dodatečné požadavky v řádu stovek milionů Kč na nahrazení výpadku předmětného zdroje ze státního rozpočtu, se kterým se nepočítalo, a to zpětně za rok 2013, vznesení nároku zákazníků a výrobců vůči provozovatelům distribučních soustav na vrácení zaplacené předmětné složky ceny dle příslušného cenového rozhodnutí ERU č. 5/2012). Žalobce taktéž nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nepřiléhavosti jeho odkazu na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 4Ads/2009. Naopak má za to, že nedostatek vytčený soudem prvního stupně (absence povinnosti v daném smyslu v zákoně) lze ústavně konformním výkladem překlenout, mimo jiné s ohledem na obsah složky ceny za distribuci či přenos elektřiny. Soud prvního stupně se nedostatečně zabýval námitkou žalobce, že ERÚ se ve svém rozhodnutí nevypořádal s celým návrhem žalobce, neboť je zřejmé, že ERÚ sice rozhodl o celé výši nároku uplatněného žalobcem (z hlediska požadované částky), ale vztáhl ji ve výrokové části svého rozhodnutí pouze na elektřinu vyrobenou a spotřebovanou ve výrobnách elektřiny z podporovaných zdrojů. Tuto skutečnost soud prvního stupně zcela opomněl a nevzal v úvahu, že předmětem návrhu žalobce byla veškerá elektřina vyrobená a spotřebovaná ve výrobnách elektřiny bez jejích rozlišení na podporované či nepodporované. Žalobce taktéž nesouhlasí s názorem soudu, že pro povinnost regionálního distributora hradit žalobci jako operátorovi trhu příspěvěk na podporu výroby elektřiny z podporovaných zdrojů jsou právním titulem smlouvy upravené v § 50 energetického zákona. Naopak žalobce má za to, že tímto titulem jsou sama zákonná ustanovení, tedy ust. § 13, 28 a 43 zákona č. 165/2012 Sb., přičemž složku ceny za distribuci a přenos stanoví ERÚ na základě svého zákonného zmocnění a tato složka ceny ve smyslu příslušného regulačního vzorce stanoveného vyhláškou č. 140/2009 Sb. obsahuje i lokální spotřebu. Obsah této složky není ovlivňován či určován uzavřenými smlouvami, jejichž typy jsou upraveny energetickým zákonem, případně jiným předpisem. Dále odvolatel odkázal na (v průběhu odvolacího řízení získané) doplnění vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 28.11.2016. Z toho vyplývá stanovisko tohoto státního úřadu původně zaslané Obvodnímu soudu pro Prahu 10, obsahující do značné míry žalobcem již v rámci odvolací argumentace přednesené tvrzení o tom, že srovnávané právní úpravy (účinné do konce roku 2012 a od 1.1.2013) neměly ohledně lokálních výrobců přispívat na podporu zdrojů povinnosti energie odlišné znění, a že cílem přijetí nové úpravy od roku 2013 bylo především vytvoření instituce operátora trhu (společnost OTE a.s. - žalobce) a svěření mu některých pravomocí spojených s vyplácením řešeného příspěvku, nikoliv změna povinností lokálních výrobců energie, popřípadě provozovatelů lokálních distribučních soustav. Podáním ze dne 22.3.2017, tedy v rámci řízení před odvolacím soudem, sdělil žalobce námitku věcné nepříslušnosti soudu, když vysvětlil, že v předmětné věci by měl rozhodovat nikoliv občanskoprávní obecný soud podle části páté o.s.ř., nýbrž krajský soud ve správním soudnictví. Odkázal na přiložené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1.3.2017, č.j. 27C 143/2016 a vyzval soud v předmětné věci k rozhodnutí o námitce podle § 104b o.s.ř. Žalobce totiž dospěl k závěru, že s ohledem na vývoj rozhodovací praxe soudu se v dané věci nejedná o spor nebo jinou věc vyplývající z poměrů soukromého práva, takže není založena pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o.s.ř. Soud nemá pravomoc věc projednat ani podle § 7 odst. 2, 3 o.s.ř., protože to nestanoví zákon. Obdobná argumentace je obsahem přiloženého usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1.3.2017. Z tohoto rozhodnutí pak vyplývá, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 akciovou společností, která je regionálním provozovatelem distribuční soustavy, a společnost í OTE a.s., je veden spor o vydání bezdůvodného obohacení, když tamní žalobce se stejnými argumenty jako žalovaný ve věci projednávané Krajským soudem v Českých Budějovicích dovozuje neexistenci povinnosti vybírat příspěvek na podporu podporovaných zdrojů energie ve vztahu k lokální spotřebě výrobců. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 však provozovatel nejprve požadované plnění OTE a.s. uhradil a v rámci citovaného řízení se proti ní jako žalovanému domáhá vrácení bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 8 argumentačně především řešil tu otázku, zda bezdůvodné obohacení je za daných okolností soukromoprávním nárokem, který lze uplatnit přímo u soudu, anebo zda má být takový nárok uplatněn primárně postupem podle § 52 odst. 1, resp. odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. u Energetického regulačního úřadu. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit, jeho věcnou příslušnost nezpochybnil. Rozporoval současně základní teze právní argumentace odvolatele. Upozornil, že pokud žalobce namítá, že se ERÚ nevypořádal s celým rozsahem uplatněného nároku, jde o argumentaci věcně nesprávnou, neboť je zřejmé, že předmět nároku je definován částkou, která je uplatněna a skutkovým tvrzením, které je uvedeno v návrhu, a s ním se ERÚ, stejně jako soud prvního stupně, vypořádaly. Vedle toho žalovaný v průběhu řízení tvrdil (a žalobce neprokázal opak, ani nijak nerozporoval toto tvrzení), že k distribuční soustavě žalovaného nejsou připojeni jiní výrobci elektřiny než z podporovaných zdrojů. Údaje o množství elektřiny představující lokální spotřebu výrobců tak mohl operátor trhu, tj. žalobce převzít z výkazů předávaných mu výrobci elektřiny z podporovaných zdrojů. Žalovaný pak především zdůraznil, že podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Je tedy zřejmé, že povinnost, kterou neukládá zákon, nelze komukoliv uložit pouze na základě podzákonného právního předpisu nebo dokonce na základě poznámky pod čarou. Ze zákonné úpravy, tj. ust. § 13 odst. 1, § 28 zákona č. 165/2012 Sb. je naprosto zřejmé, že distribuce elektřiny může být realizována pouze prostřednictvím smlouvy o distribuci elektřiny (§ 50 energetického zákona) nebo smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, které představují právní titul platby ceny za distribuci, jejíž složkou je i platba na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. V případě lokální spotřeby výrobců nejenže vyrobená elektřina není dopravována zařízením distribuční soustavy, ale současně je výrobce elektřiny jejím dodavatelem a odběratelem. Postavení těchto subjektů tedy splyne a nemůže dojít k uzavírání žádné smlouvy o distribuci elektřiny. Žalovaný jednoduše nemá co dopravovat. Zákazníkem žalovaného tedy může být pouze osoba, která elektřinu nakupuje a přepravuje do místa spotřeby, což u lokální spotřeby výrobců není naplněno, neboť ji v daném rozsahu sami vyrábí a také spotřebovávají. Žalovaný má tedy za to, že platba požadovaná žalobcem má představovat jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny a nelze přitom dojít k závěru, že množství elektřiny vyrobené a spotřebované výrobci elektřiny, tedy jejich lokální spotřeba, má být zohledněna při stanovení příspěvku na podporované zdroje energie. Energetický regulační úřad pak nepochybil ani v případě stažení svého stanoviska z webových stránek, které představuje možný způsob modifikace nesprávné předchozí výkladové praxe. Stejně tak jsou správné závěry soudu prvního stupně, který odmítl aplikovat v předmětné věci závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci „absence vyměřovacího základu v rámci daňového zákona“, tj. rozhodnutí č.j. 4Ads 120/2009. V uvedeném případě totiž zákonná povinnost existovala, byť v jiném ustanovení téhož zákona. Odvolací soud vyhodnotil podané odvolání jako přípustné, podané oprávněnou osobou a včasné (§ 201, 202 a 204 o.s.ř.). Odvolatel uplatnil odvolací důvody dané ust. § 205 odst. 2 písm. b) a g) o.s.ř. a jsou uplatněny i další náležitosti odvolání a podmínky odvolacího řízení (§ 205 odst. 1 a § 212a odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích ust. § 212 a 212a o.s.ř., a to při jednání v situaci, kdy účastníci nevyslovili souhlas s postupem podle § 214 odst. 3 o.s.ř, tedy s rozhodnutím bez jednání soudu. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o tom, že žaloba v předmětné věci je podána včasně podle § 247 o.s.ř., má veškeré náležitosti potřebné k jejímu projednání, jak to vyžaduje ust. § 246 o.s.ř. Jsou současně splněny podmínky ust. § 244 odst. 1, 2 o.s.ř. v situaci, kdy žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení finanční částky, a to na základě právního důvodu vyplývajícího přímo ze zákona (zákon č. 165/2012 Sb.). O tomto nároku rozhodl primárně na základě téhož zákona nejprve Energetický regulační úřad, tedy orgán státní správy, protože však šlo svou povahou o spor vyplývající ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.) je právem (v řízení před ERÚ neúspěšného) žalobce, aby tatáž věc byla na základě včasné a úplné žaloby projednána v občanském soudním řízení podle § 244 a násl. o.s.ř. za použití ust. § 7 odst. 2 o.s.ř. Soud prvního stupně tak správně dovodil svou věcnou příslušnost v souladu s ust. § 249 odst. 1 o.s.ř. K námitce věcné nepříslušnosti vznesené žalobcem v odvolacím řízení odvolací soud v první řadě poznamenává, že žalobci sdělil svůj opačný právní názor v rámci jednání odvolacího soudu a upozornil jej, že v režimu § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. při svém odlišném právním názoru disponuje žalobou. Žalobce žalobu zpět nevzal. Protože argumenty žalobce odvolací soud nesdílel, postupoval podle § 104b odst. 1 o.s.ř. a contrario, nezastavil tedy řízení a nepoučoval žalobce o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví, naopak rozhodl meritorně ve věci samé, když s ohledem na to, že účastník řízení vznesl předmětnou námitku (navíc v řízení, které sám svou žalobou vyvolal) až v rámci odvolacího řízení a proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým by samostatně rozhodoval o námitce věcné nepříslušnosti, by nebyl řádný opravný prostředek přípustný, samostatné usnesení o zamítnutí námitky tento nevydával. Oddělovat toto procesní rozhodnutí od následného meritorního rozhodnutí by totiž bylo procesně bezdůvodné. Současně považuje s ohledem na dosavadní postup žalobce a následující argumentaci odvolací soud námitku věcné nepříslušnosti za zjevně neopodstatněnou. Jak již vyplývá ze samotné argumentace žalobce (odkazu na přiložené rozhodnutí Obvodního soud pro Prahu 8), v předmětném řízení není namístě řešit otázku, zda ve věci má rozhodovat Energetický regulační úřad (tedy otázku, kterou řešil právě Obvodní soud pro Prahu 8), neboť to je zřejmé z ust. § 52 zák. č. 165/2012 Sb.). ERÚ ve věci rozhodl a sporná nyní v důsledku námitky žalobce je otázka, zda následně lze proti jeho rozhodnutí brojit žalobou ve správním soudnictví, kterou by soud projednal podle správního řádu soudního, nebo žalobou podle páté části o.s.ř. podle § 244 o.s.ř. Odvolací soud taktéž v zásadě souhlasí s tou argumentací žalobce, že pokud je předmětný nárok (příspěvek, resp. složka ceny účtovaná a hrazená na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny) upraven v zákoně č. 165/2002 Sb., má stejně jako tato právní norma charakter veřejnoprávní. To však neznamená, že konkrétní plnění, o které je veden předmětný spor, tedy o zaplacení peněžité částky, nutně má charakter veřejného práva bez dalšího, a to zejména v situaci, kdy jak před Energetickým regulačním úřadem, tak před soudem vystupují dvě právnické osoby, které vůči sobě navzájem nemají vrchnostenské postavení Právě absence tohoto vrchnostenského postavení (nemožnost principielně rozhodnovat o právech a povinnostech druhé strany sporu) je jedním důvodem, pro který lze vztah mezi účastníky považovat za vztah vyplývající z práva soukromého. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4775/2009 přitom dále platí: „Pokud by správní orgán na základě svého úsudku o tom, jaké závazky vyplývají ze smlouvy pro jejich strany a na základě poznatku, že tyto závazky nejsou plněny dobrovolně, svým rozhodnutím tyto smlouvou založené závazky toliko autoritativně deklaroval, nešlo by o omezení vůle smluvních stran aktem aplikace veřejného práva, nýbrž o rozhodnutí sporu o plnění závazku ze smlouvy. Samotné přiznání smlouvou založeného nároku deklaratorním rozhodnutím orgánu veřejné moci, ať už je jím soud či správní orgán v mezích zákonem stanovené pravomoci, obsahovou změnou takového nároku není. Nároku vyplývajícího z hmotného práva je toliko poskytnuta procesní ochrana tím, že je autotirativním a závazným způsobem zjištěn a stanoven v procesní formě s příslušnými důsledky procesními (zejména možnost domoci se jeho splnění), a hmotněprávními (ve vztahu např. k promlčení)“. V obecné doktríně přitom platí, že vedle smlouvy může být také, jako je v tomto případě, právním důvodem vzniku závazku zákonné ustanovení. Pokud Energetický regulační úřad v předmětné věci rozhoduje spor mezi účastníky, kterým zjevně deklaruje existující právní vztah a poskytuje procesní ochranu tomu z účastníků, na jehož straně stojí hmotné právo, aniž by přitom aktem aplikace veřejného práva nahrazoval vůli účastníků, vyplývá potom spor mezi účastníky o zaplacení určité částky (byť právní norma, která je právním důvodem tohoto nároku, je součástí práva veřejného) ze vztahů práva soukromého (splnění dluhu). Ostatně sama skutková tvrzení žalobce obsažená jak v žalobě, tak v návrhu, který adresoval Energetickému regulačnímu úřadu, i tomuto jeho pohledu na věc napovídají. Jeho tvrzení je má podstatu v tom, že (byť veřejným právem) bylo založeno jeho právo na zaplacení dluhu, kterého se soudně domáhá. V daném směru je proto podle názoru odvolacího soudu splněno definiční kritérium věcné příslušnosti obecného soudu dané ve výše citovaném § 244 odst. 1 o.s.ř. Za správný je nutné považovat také postup, kterým soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, neboť o těchto závěrech nejsou žádné pochybnosti a ani jedna ze stran skutkové závěry úřadu nezpochybnila. Argumentace nesprávnými skutkovými zjištěními není ani obsahem odvolací argumentace žalobce. Spor mezi účastníky byl omezen pouze na určení a výklad rozhodných právních norem. K žalobní argumentaci žalobce je primárně nutné zdůraznit, že podle § 244 odst. 1 o.s.ř. je na základě žaloby podle páté části o.s.ř. projednán v občanském soudním řízení spor znovu a výsledkem takového projednání je buď zamítnutí návrhu podle § 250i o.s.ř., dospěje-li soud k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně, nebo rozhodnutí rozsudkem ve věci jinak ve smyslu § 250j odst. 1 o.s.ř., dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo jiné právní věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán. Takový rozsudek nahrazuje rozhodnutí správního orgánu podle § 250j odst. 2 o.s.ř. právě v tom rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu toto rozhodnutí dotčeno. Je zřejmé, že ve vztahu k Energetickému regulačnímu úřadu v daném soudním řízení nemá občanskoprávní soud roli toho, kdo jeho rozhodnutí „přezkoumává“, neboť není ani oprávněným k rozhodnutí o řádném opravném prostředku (tím byla předsedkyně Energetického regulačního úřadu) a žaloba v této věci se neřídí parametry správního soudnictví (soud tedy nepostupuje podle soudního řádu správního - viz výše). Jinak řečeno, případné vady řízení před Energetickým regulačním úřadem, nedostatky v jeho argumentaci či odůvodněnínemohou vést ke zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a k tomu, že by tento byl instruován soudem v nějakém dalším postupu. Věcně je totiž v současné situaci k řešení sporu plně dána pravomoc soudu a tento úvahami a způsobem rozhodnutí Energetického regulačního úřadu není nikterak vázán. Odvolací soud proto považuje za zásadně nadbytečnou snahu žalobce argumentovat proti postupu Energetického regulačního úřadu v některých procesních otázkách. Odvolací soud se tedy nevěnoval žalobcem vytýkaným procesním chybám a nedůslednostem Energetického regulačního úřadu (který se odchýlil od svého výkladového stanoviska), ale právě a pouze hodnocení obsahu a výkladu hmotného práva, tedy zodpovězení otázky, zda ze zákona (jakéhokoliv) vyplývala povinnost žalovaného „zatížit“ příspěvkem na podporu zdrojů energie podle zákona č. 165/2012 Sb. v období od 1.1.2013 do 31.10.2013 také lokální spotřebu výrobců a od nich vybrané finanční prostředky na základě žalobcem vydaných opravných faktur „odvést“ žalobci, jinak řečeno zaplatit mu požadovaných 142.755.678,03 Kč. V daném směru považuje odvolací soud za správné právní závěry soudu prvního stupně o tom, že taková povinnost v zákoně (jakémkoliv v rámci právní úpravy) stanovena není. Ustanovení § 13 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od 1.1.2013 do 1.10.2013 rozdělovalo pokrytí podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, druhotných zdrojů energie a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, která je placena výrobcům elektřiny z těchto zdrojů, na prostředky zahrnuté do ceny elektřiny (složka ceny za přenos elektřiny a za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z uvedených zdrojů) a prostředky zahrnuté v dotaci z prostředků státního rozpočtu. Ust. § 28 odst. 1 téhož zákona pak stanoví, že operátor má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace prostředků státního rozpočtu. Podle § 28 odst. 2 téhož zákona vláda stanoví nařízením minimální výši nákladů spojených s provozní podporou tepla, limit prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla do 31.10. kalendářního roku, který předchází kalendářnímu roku, pro který úřad stanoví ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny. Podle odst. 3 téhož ustanovení, pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odst. 2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne „Úřad“ zbývající náklady spojené s podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může „Úřad“ stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků. Podle § 43 odst. 1 téhož zákona náklady spojené s podporou necentrální výroby elektřiny stanovené podle § 42 odst. 2 písm. c) tohoto zákona zahrne úřad do složky ceny za distribuci elektřiny (podle § 42 odst. 2 písm. c) téhož zákona přitom úřad stanoví výši ročního bonusu na decentrální výrobu elektřiny tak, aby byla zahrnuta do ceny za distribuci elektřiny nejvýše polovina předpokládané úspory nákladů na ztráty provozovatele distribuční soustavy). Podle § 53 odst. 2 téhož zákona operátor má právo na úhradu nákladů spojených s podporou decentrální výroby elektřiny podle odst.

1. Tyto náklady jsou operátorovi hrazeny provozovateli distribučních soustav z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za distribuci elektřiny. Z důvodové zprávy k ust. § 13 zákona č. 165/2012 Sb. přitom plyne: „Dané ustanovení rozděluje tak, jako tomu bylo v případě předchozí právní úpravy, tedy zákona č. 402/2010 Sb., který měnil zákon č. 180/2005 Sb., pokrytí podpory výroby elektřiny z podporovaných zdrojů, která je placena výrobcům elektřiny z těchto zdrojů, na prostředky zahrnuté do ceny elektřiny (složka ceny za přenos elektřiny a za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z uvedených zdrojů) a zahrnuté v dotaci z prostředků státního rozpočtu. Důvodem je zahrnutí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů do celkové ceny elektřiny pouze ve snížené výši. Snížená výše nákladů bude stanovena takovým způsobem, aby konečné zvýšení ceny elektřiny (zapříčiněné podporou zdrojů energie) neohrožovalo průmysl a výrazně nezatěžovalo domácnosti. Zbytek finančních prostředků souvisejících s podporou uvedených zdrojů bude kompenzován výrobcům elektřiny z dotací z finančních prostředků ze státního rozpočtu, kdy lze řadou dílčích opatření (například daňových) docílit krytí této zvýšené dodatečné potřeby výdajů ze státního rozpočtu. Limit prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů na následující rok přitom stanovuje vláda nařízením do 31.10. daného roku. Ustanovení pak podrobně specifikuje výši nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů formou dotace a předpokládané celkové náklady na finanční prostředky výrobcům z podporovaných zdrojů. Změna oproti zákonu č. 402/2010 je především v tom, že nebude vyplácet podporu výrobcům provozovatel přenosové soustavy a provozovatel distribuční soustavy, ale operátor trhu, a to v případě zelených bonusů bude operátor vyplácet podporu výrobci přímo (§ 9 odst. 3 zákona), v případě výkupních cen bude výkupní cenu hradit výrobce povinně vykupující (§ 10 odst. 2 zákona) a operátor trhu bude potom hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou (tržní cenou). Důvodem je zachování současných administrativních toků mezi provozovatelem přenosové a distribuční soustavy a výrobcem, které jsou funkční a operátorovi trhu by přímým vztahem s výrobcem vznikly do budoucna značné finanční náklady související se zavedením těchto vazeb“. I s ohledem na znění citované důvodové zprávy lze v zásadě souhlasit s odvolatelem v tom, že změna právní úpravy účinná od 1.1.2013 (tedy nově přijatý zákon č. 165/2012 Sb.) neřešil jiné postavení lokálních výrobců energie z hlediska jejich spotřeby ve vztahu k zatížení této příspěvkem na podporu zdrojů energie. Současně však z citované důvodové zprávy plyne, že částka podpory výroby elektřiny z podporovaných zdrojů, která je placena výrobcům elektřiny z těchto zdrojů vedle prostředků státního rozpočtu má býti zahrnuta do „ceny elektřiny“, a to ve „složce ceny za přenos elektřiny a za distribuci elektřiny“ na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z uvedených zdrojů. Ani žalobce nikterak nezpochybňuje, že lokální spotřeba výrobců (tedy elektřiny jimi vyrobená a následně spotřebovaná) není dopravována zařízením distribuční soustavy, je tedy spotřebována, aniž by bylo využito služeb distribuce. V případě elektřiny spotřebované samotným jejím výrobcem pak logicky nedochází k účtování „ceny elektřiny“. Z kontextu užití pojmu „přenos“ a „distribuce“ elektřiny jak v rámci citovaného zákona č. 165/2012 Sb., tak v rámci energetického zákona je zřejmé, že „přenosem“ se rozumí přeprava elektrické energie z místa výroby na místa spotřeby a „distribucí“ pak v zásadě umístění takto přenesené elektrické energie ke konečnému spotřebiteli. K tomu je potřeba přenosové soustavy a distribuční sítě, když podmínky provozu přenosové soustavy a distribuční sítě jsou upraveny především v zákoně energetickém, zákonu (zák. č. 458/2000 Sb). Tento stanoví konkrétní (především technické) povinnosti provozovatele přenosové a regionální distribuční soustavy, zákon č. 165/2012 Sb. pak určité povinnosti takového provozovatele právě ve vztahu k systému podporovaných zdrojům energie, tedy také vůči žalobci. Žalovaný je jedním z provozovatelů přenosové soustavy a distribuční sítě v České republice. Je tedy tím, kdo je povinen žalobci plnit shora uvedené platby spojené s podporou zdrojů energie. Pokud provozovatel regionální distribuční a přenosové soustavy má hradit náklady na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny v rámci složky ceny za přenos elektřiny, a to z ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů s podporou elektřiny, je dle názoru odvolacího soudu všechna výše citovaná ustanovení nutno vyložit tak, že pouze ten spotřebitel elektřiny, kterému je ze zákonného důvodu účtována „cena za přenos elektřiny a její distribuci“ (ten, komu byla elektřina na určitou vzdálenost přenesena a distribuována), je v konečném důsledku povinen se na úhradě takového podpůrčího příspěvku podílet. Lokální spotřeba výrobců sama o sobě je definována v § 2 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 541/2005 Sb. o pravidlech trhu s elektřinou, jako elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny a spotřebovaná tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo regionální distribuční soustavy. Postup žalovaného, který při této právní úpravě od výrobců elektřiny za jejich lokální spotřebu předmětný příspěvek nevybíral a ekvivalentní část požadovaného plnění tedy (přes výzvy) žalobci „neodvedl“, je v souladu s citovanou právní úpravou (zák. č. 165/2012 Sb.). Ani energetický zákon, tedy zákon č. 458/2000 Sb., neobsahuje žádné konkrétní ustanovení, které by umožnilo přistoupit k opačnému výkladu. Vedle energetického zákona, který je (kromě přímo aplikovaného zákona č. 165/2012 Sb.) řešené problematice nejblíže, pak ani žádný jiný zákon takovou povinnost lokálních výrobců (potažmo žalovaného) nestanoví. Odvolací soud proto plně sdílí závěry soudu prvního stupně o tom, že povinnost žalovaného hradit žalobci, jakožto operátorovi trhu, podíl na nákladech spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla stanovený v rámci složky za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny se vztahuje pouze k té elektřině, která je jeho přenosovou soustavou přenášena a jeho distribuční sítí distribuována. Žalobce přitom argumentuje tak, že výše citovaná zákonná ustanovení je nutno vykládat v kontextu podzákonné úpravy, tedy zejména vyhlášky č. 140/2009 Sb., o způsobech regulace cen energetických odvětví a postupech pro regulaci cen (regulační vyhláška ve znění do 31.12.2013), která upravovala náklad operátora trhu spojený s podporou elektřiny a podporou necentrální výroby elektřiny a podporou biomethanu v § 9b odst. 1 tak, že „Úřad“ stanoví složku ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle jiného právního předpisu způsobem uvedeným v příloze 6, resp. 6c tak, že použije tam uvedený vzorec, v jehož rámci je veličina“ RMESi“ definována jako plánované množství elektřiny pro regulovaný tok dodané zákazníkům v České republice včetně odběru výrobce druhé kategorie, včetně ostatní lokální spotřeby výrobců a spotřeby zákazníků v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně oddělené od elektrizační soustavy spotřeby provozovatele přenosové soustavy a provozovatelů distribučních soustav, kromě elektřiny pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren a technologické vlastní spotřeby elektřiny výrobců. Krátce řečeno, pokud v daném vzorci je veličinou „RMESi“ rozuměna také ostatní lokální spotřeba výrobců, pak je zřejmé, že složka ceny za přenos elektřiny a za distribuci elektřiny touto vyhláškou stanovená počítá právě i s lokální spotřebou výrobců. Jinak by totiž do veličiny „RMESi“ nebyli zahrnuti a čitatel daného zlomku byl dělen logicky nižší hodnotou, příspěvek ostatních spotřebitelů (nezahrnující lokální spotřebu) by byl vyšší a bilance stanovená ust. § 28 odst. 1, 2 zákona č. 165/2012 Sb. vyrovnaná. Navíc je tato cena regulovaná horním limitem a nelze navýšit. Tato argumentace žalobce je v zásadě logická z hlediska „technického“, stejně jako jeho další „technické“ argumenty obsažené v odvolání. Na druhou stranu však platí, jak správně uvádí soud prvního stupně, že čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že práva a povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona. Jak již výše uvedeno, zákonná opora pro stanovení povinnosti žalovanému (a přeneseně tedy i výrobců elektřiny ve vztahu k jejich lokální spotřebě jimi vyprodukované elektřiny) v zákoně stanovena není. Argumentace rozhodnutím 4 Ads 120/2009 je nepřípadná i podle odvolacího soudu, neboť úvaha obsažená v tomto rozhodnutí stojí v zásadě na závěru, že samotná absence definice určitého právního institutu v zákoně (v daném případě tedy pojmu „úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců“), navíc způsobená jednoznačnou legislativní chybou, ještě neznamená neexistenci určité povinnosti v situaci, kdy je možné tento pojem definovat nepřímo z jiných ustanovení zákona, když metodu tohoto výkladu jednoznačně popsal a vysvětlil Nejvyšší správní soud právě ve svém rozhodnutí, tedy citoval konkrétní ustanovení a jejich vzájemnou provázanost v rámci daného zákona, ze kterých definici pojmu lze odvodit a ze kterých vyplývá i obsah uložené zákonné povinnosti (míněn zákon č. 589/1990 Sb.). Podstatou rozhodnutí bylo překlenutí absence výslovné definice určitého pojmu, se kterým je spojena zákonná povinnost určitých subjektů v rámci daňových povinností. Situace v předmětné věci je jiná. Definice žádného pojmu v zákoně 165/2012 neabsentuje, naopak zákon je jednoznačný ve výše uvedených citovaných ustanoveních, totiž spojuje povinnost k úhradě nákladů spojených s podporou elektřiny výslovně s cenou za přenos elektřiny a cenou za distribuci elektřiny. Žalobce tvrdí, že však přes tuto jednoznačnou definici má povinnost podílet se na podpoře podporovaných zdrojů energie i výrobce a spotřebitel v jedné osobě takové elektřiny, která není přenesena ani distribuována. Pro takový závěr ovšem musí být nalezeno zákonné opodstatnění alespoň v jiném ustanovení daného či jiného zákona. Žalobce přes svůj jednoznačně vyjádřený právní názor takové zákonné ustanovení neoznačuje a používá výklad za pomoci podzákonného předpisu, tedy vyhlášek Energetického regulačního úřadu a v jejich rámci odkazu v poznámce pod čarou. Konstatuje, že k stanovení této povinnosti (ve vyhl. č. 439/2012 Sb.) přitom byl ERÚ zmocněn v § 53 zák. č. 165/2012 Sb. Pak je nutné zabývat se obsahem zmocňovacího ustanovení. Ust. § 53 odst. 2 písm. i) zákona č. 165/2012 Sb. ve znění v řešeném období totiž přenášel na Energetický regulační úřad zmocnění ke stanovení „způsobu a termínu účtování a hrazení plateb“, a to při jednoznačném znění zákona o tom, na koho a na co se povinnost podílet se na podpoře elektřiny z podporovaných zdrojů vztahuje (§ 28 a 13 cit. zákona). „Způsob“ jako právní termín lze vyložit slovem metoda, pod pojem „způsob účtování a hrazení“ je proto nutné podřadit pouze určitou metodiku komunikace oprávněného subjektu (žalobce) a povinného subjektu (žalovaného) ve vztahu k nepochybně a nerozporně zákonem vymezené povinnosti žalovaného. Právní pojem „termíny účtování a hrazení“ taktéž nemá charakter zmocnění k rozšíření zákonem definované povinnosti. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) platí, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Pokud tedy jde o předpisy podzákonné (nebo-li nižší právní síly, než jaká je spojena se zákony), je soudce vázán takovým zákonným předpisem podmíněně, pokud nedospěje kvalifikovaným způsobem k závěru o jejich rozporu s pramenem práva, jímž je vázán bezvýjimečně, tedy se zákonem (případně mezinárodní smlouvou). Jsou-li splněny podmínky aplikačního nepoužití podzákonného právního předpisu, je obecný soud povinen podle tohoto ustanovení postupovat (srov. rozsudek NSS 2As 57/2005-70); využít tedy své pravomoci a povinnosti neaplikovat takový podzákonný právní předpis v rámci vlastní konkrétní kontroly takového podzákonného právního předpisu). Protože, jak výše uvedeno, jak soud prvního stupně (tak v souladu s jeho názorem soud odvolací) dospěly k závěru o tom, že žádný podzákonný předpis nebyl oprávněn ani na základě zmocnění stanoveného v ust. § 53 odst. 2 písm. e) zákona č. 165/2012 Sb. rozšířit povinnosti fyzických a právnických osob ve vztahu k rozsahu podpory podporovaných zdrojů energie nad rámec stanovený tímto zákonem, jsou z tohoto hlediska neaplikovatelné (za předpokladu správnosti výkladu představeného žalobcem) jím citované vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb., vyhlášky č. 439/2012 Sb., vydané ERÚ k provedení § 53 odst. 2 písm. h) - k) zákona č. 165/2012 Sb., vyhlášky 541/2005 Sb. o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona včetně jejich příloh, obsahující pravidla pro stanovení složky za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Tím spíše také jeho výkladová stanoviska, neboť je zřejmé, že výkladová stanoviska ERU jsou zdrojem práva nižší síly, než podzákonné předpisy (logický argument od většího k menšímu). Je proto v zásadě bezpředmětná argumentace žalobce o tom, že Energetický regulační úřad při svém rozhodování v daném sporu měl vycházet z jím vydaných podzákonných předpisů a především výkladových stanovisek v situaci, kdy je s ohledem na výše uvedené argumenty shledal soud pro daný případ jako neaplikovatelné. Žalobce obsáhle argumentuje tak, že srovnává jednotlivá ustanovení citovaných podzákonných předpisů a dovozuje z nich určitou právní povinnost. Jak již však výše vysvětleno, tato povinnost musí být primárně dovozena ze zákona (bez aplikace podzákonného předpisu) a teprve následně může přijít na řadu výklad podzákonného předpisu. K argumentaci žalobce o tom, že předchozí právní úprava (účinná do 31.12.2012) nedefinovala podmínky jinak, a přesto výběr tohoto příspěvku od lokálních výrobců elektřiny zpochybňován nebyl, nevypovídá ničeho o tom, zda v řešeném období je možné takovou povinnost přímo ze zákona dovodit. Dle dostupných informací nebyl postup zúčastněných dle předchozí právní úpravy předmětem přezkumu soudu, rozbor právní úpravy účinné do 31.12.2012 však není předmětem tohoto řízení. Stejně tak nemůže mít pro spravedlivé rozhodnutí soudu význam jeho možný dopad na státní rozpočet. S ohledem na shora uvedené úvahy proto odvolací soud postupem podle § 219 o.s.ř. věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud postupem podle § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití § 142 odst. 1 o.s.ř., když ve sporu byl plně úspěšný žalovaný. Má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náhrada nákladů řízení je tvořena odměnou právního zástupce žalovaného za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání postupem podle speciálního § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (nikoliv tedy dle obecného § 8 odst. 1 advokátního tarifu, jak dovozuje žalovaný) ve výši 3.100 Kč za úkon, dále náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč v souladu s § 13 odst. 3 cit. vyhlášky a navýšením 21%, když právní zástupce žalovaného doložil, že je plátcem DPH. Dále pak cestovné z Prahy do Českých Budějovic a zpět k jednání odvolacího soudu motorovým vozidlem zn. Volkswagen Touran, jehož technický průkaz byl doložen (spotřeba 5,4l/100km motorové nafty), vzdálenost celkem 296 km, sazba 3,9 Kč/km, celkem 1.611,54 Kč a DPH. Náhrada ztráty času v počtu 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu a DPH. Celkové náklady žalované představují částku 11.456 Kč.

Rubrum