9 A 107/2013 - 87

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Consulting Pro s. r. o. (dříve BEZREKLAMKY s. r. o.), se sídlem Francouzská 175/14, Praha 2, IČ : 25797778, zastoupen Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2013, č. j. ČOI 27172/13/O100/1000/12/13/Če/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2013, č. j. ČOI 27172/13/O100/1000/12/13/Če/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Středočeského a hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 1. 2. 2013, č. j. 10/1464/12/34. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pouze ohledně výše uložené pokuty (snížil ji z 100 000 Kč na 50 000 Kč), ve zbytku odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím uložil žalobci podle § 24 odst. 7 písm. i) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), pokutu ve výši 100 000 Kč za spáchání správního deliktu, kterého se měl žalobce v postavení prodávajícího dopustit tím, že v rozporu s § 13 zákona o ochraně spotřebitele řádně neinformoval spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady poskytované služby (propagace reklamní plochy prostřednictvím serveru www.bezreklamky.cz), když tyto informace spotřebiteli neposkytl ani prostřednictvím webových stránek www.bezreklamky.cz (záloha dne 11. 5. 2012), ani prostřednictvím telefonních hovorů se spotřebiteli, kdy takto byly uzavírány smlouvy o propagaci reklamní plochy („scénář“ telefonního hovoru operátora s klientem nazvaný „Prodej po telefonu“). Tento skutek měl správní orgán prvního stupně zjistit při kontrole podnikatelské činnosti žalobce provedené dne 11. 5. 2012 v jeho sídle. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž namítal, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu se základními zásadami správního řízení, prokázání skutkové podstaty spáchaného deliktu a uložené sankci věnoval pouhé tři odstavce odůvodnění rozhodnutí a nezákonným způsobem opatřoval irelevantní důkazy. Žalobce považoval rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za vnitřně rozporné a nepřesvědčivě odůvodněné a konstatoval, že správní orgán prvního stupně se zcela mimo svou zákonem vymezenou pravomoc opakovaně a bez jakýchkoli důkazů vyjadřoval k pověsti žalobce a při vydání rozhodnutí byl vystaven tlaku médií a dalších subjektů, s nímž se zcela zjevně nedokázal vypořádat. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že správní orgán prvního stupně nepochybil při právním hodnocení věci a nedopustil se žádné procesní vady s dopadem na zákonnost a správnost vydaného rozhodnutí. Žalovaný však shledal důvody pro snížení výše uložené pokuty. Žalovaný přehodnotil posouzení délky trvání deliktního jednání žalobce, když dle jeho názoru ze shromážděných podkladů skutečně nelze dovodit, že by porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele trvalo po celé období počínající dnem 16. 3. 2012 a končící dnem 11. 5. 2012, jak posoudil správní orgán 1. stupně. Bylo-li k této nepodložené okolnosti přihlédnuto v rámci vyměřování sankce, došlo k porušení zásady materiální pravdy zakotvené v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný k tomuto pochybení přihlédl při posuzování výše uložené pokuty, avšak zároveň považoval za dostatečně prokázané, že žalobce neinformoval spotřebitele v souladu s § 13 zákona o ochraně spotřebitele prostřednictvím svých internetových stránek od 11. 5. 2012 do 14. 5. 2012. Žalovaný uvedl, že na vadnost odůvodnění výše pokuty nelze usuzovat toliko na základě toho, že je provedeno ve třech odstavcích z celkových devíti stran textu rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Žalovaný rovněž neshledal, že by správní orgán prvního stupně zohlednil jako relevantní nesouvisející podklady. Žalobce měl v průběhu správního řízení objektivní možnost efektivně uplatňovat veškerá práva, která mu správní řád přiznává. Všechny podklady potřebné pro vydání správního rozhodnutí v souladu s § 3 správního řádu byly obsaženy ve spisu. Správní orgán prvního stupně nepochybil, když neshledal důvody pro nařízení ústního jednání. Žalobce neoznačil ani jeden konkrétní podklad či polehčující okolnost, která měla být podle jeho názoru zohledněna v jeho prospěch. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že mu nebyly poskytnuty všechny požadované informace. K námitce týkající se doby protiprávního jednání žalovaný uvedl, že má za dostatečně prokázané, že žalobce neinformoval spotřebitele v souladu s § 13 zákona o ochraně spotřebitele prostřednictvím svých internetových stránek od 11. 5. 2012 do 14. 5. 2012, kdy teprve byla, podle vlastního sdělení žalobce ze dne 1. 6. 2012, provedena náprava zjištěného pochybení. Není přitom relevantní rozlišovat mezi pracovními dny a víkendem, neboť v případě uzavírání smluv na dálku musí být informace podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele poskytnuty způsobem umožňujícím dálkový přístup, a dokud takto zpřístupněny nejsou, protiprávní jednání trvá, bez ohledu na povahu dní, ve kterých k němu dochází. Žalovaný uvedl, že závažnost předmětného správního deliktu není determinována počtem spotřebitelů, se kterými byla v době protiprávního jednání uzavřena nová smlouva. Informace dle § 13 zákona o ochraně spotřebitele nejsou určeny toliko „novým“ zákazníkům žalobce, nýbrž všem, kteří využívají (nebo potenciálně mohou využívat) jeho služby. Žalovaný tedy nepovažoval za relevantní, že žalobce spotřebitele, s nímž uzavřel smlouvu, poučil o tom, že jej může s jakýmkoli problémem či dotazem kontaktovat. Žalovaný nepovažoval za případný ani poukaz na to, že každý zákazník žalobce má možnost si sám inzerát upravit, má-li k jeho obsahu jakékoli výhrady. Žalovaný konstatoval, že neinformoval-li žalobce podle § 13 zákona spotřebitele vůbec, jsou úvahy nad tím, zda jej informoval též „řádně“, nadbytečnými. Prodávající má povinnost informovat spotřebitele podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele bez ohledu na to, zda mu tutéž povinnost ukládá i občanský zákoník či jiný soukromoprávní předpis. Žalovaný měl za to, že porušení citovaného ustanovení ze strany žalobce bylo ze strany správního orgánu prvního stupně dostatečně prokázáno, přičemž za situace, kdy žalobce nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje důkazní nedostatky, není možné na jeho námitku více reagovat. Žalovaný konstatoval, že shledal odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve vztahu k uložené pokutě nepřezkoumatelným. S ohledem na to žalovaný posoudil výši uložené pokuty znovu. Žalovaný považoval za polehčující okolnost, že se v případě žalobce jedná o první a jediné zjištěné protiprávní jednání. Ve prospěch žalobce je nutno přihlédnout též k tomu, že podle svého vyjádření ze dne 1. 6. 2012 napravil zjištěné pochybení hned následující pracovní den po kontrole provedené v pátek 11. 5. 2012, tj. v pondělí 14. 5. 2012. Samotnou zjištěnou dobu protiprávního jednání (od 11. 5. 2012 do 14. 5. 2012) nelze hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť se jedná o relativně krátké období, avšak ani jako okolnost polehčující, neboť nebylo prokázáno, že protiprávní jednání trvalo právě pouze v tomto období. Pokud jde o následky správního deliktu, žalovaný jako přitěžující okolnost zohlednil to, že informace podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele nebyly zpřístupněny ohledně služby poskytované za cenu 3 390 Kč. Míra potencionálního poškození spotřebitele je totiž v případě vad služby, za kterou spotřebitel zaplatil cenu v řádu tisíců korun a o jejíž reklamaci nebyl řádně informován, relativně vysoká. Co se týče okolností, za nichž byl správní delikt spáchán, neshledal žalovaný žádné zvláštní skutečnosti, jež by mohly být zohledněny ve prospěch či k tíži žalobce. Žalovaný rovněž uvedl, že aby pokuty ukládané za správní delikty plnily preventivní a represivní funkci, je třeba, aby představovaly citelný zásah v majetkové sféře delikventa. S ohledem na to žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 50 000 Kč. K námitce žalobce, že uzavírání smluv s použitím prostředků komunikace na dálku nelze hodnotit jako přitěžující okolnost, žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně takovou skutečnost jakožto přitěžující nehodnotil. Skutečnost, že je cena služby v řádu tisíců korun nemalá či relativně vysoká, přitom není třeba zvlášť prokazovat, to je zřejmé zejména v porovnání s částkami v řádu jednotek, desítek či stovek korun. K námitce žalobce, že protizákonně nebyly zohledněny podklady svědčící v jeho prospěch, žalovaný konstatoval, že není zřejmé, jaké konkrétní podklady či polehčující okolnosti má žalobce na mysli. Žalovaný považoval za nesporné, že správní orgán prvního stupně podněty spotřebitelů podané na žalobce v rámci vyměřování sankce za správní delikt nehodnotil. Pokud by žalobce těmito podněty sám neargumentoval, správní orgán prvního stupně by se k nim vůbec nevyjadřoval. Žalovaný nepovažoval vyjádření správního orgánu prvního stupně v tom smyslu, že jednání žalobce nasvědčuje záměrnému prodlužování správního řízení, za „vrcholnou ukázku svévole a zaujatosti správního orgánu“, jak namítl žalobce. Žalobce totiž žádal o poskytnutí informací ohledně nesouvisejících podnětů, načež o samotné podněty poté, co mu byly fakticky zpřístupněny, neprojevil zájem. Správní orgán prvního stupně se tedy mohl domnívat, že cílem žalobce bylo více než cokoli jiného samoúčelné protahování správního řízení. Žalovaný byl toho názoru, že otázku dobré pověsti žalobce nevnesl do správního řízení nikdo jiný, než sám žalobce. Žalovaný připustil, že žalobci byla správním orgánem 1. stupně uložena nepřiměřená sankce, avšak stalo se tak v důsledku pochybení správního orgánu prvního stupně, nikoli v důsledku údajného mediálního tlaku vyvíjeného na správní orgán prvního stupně. Žalovaný nepřisvědčil námitce žalobce, že jej správní orgán prvního stupně neinformoval o dalším procesním úkonu. Žalovaný nesouhlasil se žalobcem ani v tom, že reaguje-li správní orgán na vyjádření účastníka řízení druhý pracovní den, znamená to automaticky zaujatost a porušení zásady nestrannosti postupu správních orgánů. Žalovaný uvedl, že informoval-li správní orgán prvního stupně Českou televizi o tom, že bude se žalobcem zahájeno správní řízení, nejednal jakkoli protizákonně. Za nepravdivé považoval žalovaný rovněž tvrzení žalobce, že se o shromažďování podkladů pro zahájení správního řízení dozvěděl až z reportáže České televize. Žalovaný nepřisvědčil ani poslední námitce žalobce týkající se občanského sdružení Společná obrana, neboť není zřejmé, jakým způsobem mohlo případné odkázání spotřebitele na toto občanské sdružení ze strany správního orgánu prvního stupně poškodit žalobce v rámci správního řízení, jehož předmětem je uložení pokuty za porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele. III. Žaloba Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí i postup předcházející jeho vydání považuje za nezákonné, spáchání správního deliktu za neprokázané a výši sankce za neodůvodněnou a naprosto nepřiměřenou, když údajný delikt mohl mít dopad pouze na jediného spotřebitele. Žalobce uvedl, že mu žalovaný uložil sankci, aniž by prokázal spáchání správního deliktu, tedy nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu. Skutková zjištění učiněná správními orgány nemají oporu v dokazování. Žalovaný napadené rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnil, zejména v části o uložení sankce; napadené rozhodnutí je tedy nezákonné pro nedostatek odůvodnění. Žalovaný při ukládání sankce překročil meze správního uvážení, kdy uložil vysokou sankci za neprokázané porušení zákona, a nevzal v potaz polehčující okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Výše uložené sankce tedy v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu neodpovídá skutkovým okolnostem případu. Žalobce namítl, že porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele nebylo správními orgány prokázáno. Žalovaný postupoval nezákonně, když tuto skutečnost vzal bez dalšího za prokázanou a učinil z ní rozhodnou skutečnost pro vydání napadeného rozhodnutí. Z přílohy č. 1 kontrolního protokolu ze dne 11. 5. 2012, identifikační kód 46 10001341205111 (dále jen „kontrolní protokol“) pouze vyplývá, že dne 11. 5. 2012 (konkrétně v 8.21 hod.) nebyla na internetových stránkách žalobce uvedena informace předvídaná § 13 zákona o ochraně spotřebitele. Správní orgány však nezjistily žádné další skutečnosti svědčící o tom, jakými jinými způsoby žalobce plnil vůči spotřebitelům povinnost uloženou citovaným ustanovením. Správní orgány tedy pouze získaly poznatek, že v tomto konkrétním okamžiku žalobce neinformoval zákazníky prostřednictvím internetových stránek o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb. Správní orgány neuvedly ani nezajistily podklady svědčící o tom, že by kdykoli po 11. 5. 2012 znovu kontrolovaly internetové stránky žalobce, aby zjistily, zda stav zjištěný dne 11. 5. 2012 stále trvá. Skutkové zjištění, že žalobce neinformoval o spotřebitele v rozsahu § 13 zákona o ochraně spotřebitele v období 11. 5. 2012 do 14. 5. 2012, tedy nemá oporu v provedeném dokazování. Je přitom obecnou povinností správních orgánů zjistit a prokázat stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce zdůraznil, že § 13 zákona o ochraně spotřebitele nestanoví, že podnikatel musí spotřebiteli poskytovat zde uvedené informace nepřetržitě způsobem umožňujícím dálkový přístup, jak mylně dovozuje žalovaný. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný neměl žádné poznatky o tom, jakým způsobem plnil žalobce povinnost stanovenou v § 13 zákona o ochraně spotřebitele před 11. 5. 2012 či po tomto datu. Stejně tak správní orgány nemají žádné poznatky o tom, jakým způsobem žalobce informoval své zákazníky v rozsahu § 13 zákona o ochraně spotřebitele před 11. 5. 2012. Závěr žalovaného o dopadu porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele je tak zcela nepřípadný, neboť není podložen žádnými provedenými důkazy. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007, č. j. 7 Afs 128/2006 – 67, namítl, že žalovaný bez jakéhokoli odůvodnění vyšel z neprokázaných skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně a zatížil tak napadené rozhodnutí vadou, která má za následek jeho nezákonnost. Žalobce s odkazem na § 24b zákona o ochraně spotřebitele namítl, že sankce uložená žalovaným je nepřiměřená, neboť naprosto neodpovídá skutkovým okolnostem daného případu, jak byly údajně prokázány žalovaným. Porušení povinnosti podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele ze strany žalobce nebylo správními orgány prokázáno, žalovaný přesto žalobci uložil významnou peněžitou sankci ve výši 50 000 Kč. Vzhledem k neprokázanému porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele je výše uložené sankce zjevným excesem žalovaného při užití správního uvážení v rámci rozhodování o sankci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil kromě ceny poskytované služby žádné další okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, ačkoli byl k tomuto povinen. Žalovaný byl povinen zkoumat zejména závažnost, povahu, rozsah a způsob spáchání deliktu, dobu trvání protiprávního stavu, postavení pachatele nebo důsledky deliktu. Teprve po vyhodnocení naznačených kritérií mohou správní orgány přistoupit k uložení sankce za delikt, přičemž svou úvahu jsou povinny pečlivě odůvodnit, resp. uvést, jak se vypořádaly s jednotlivými polehčujícími či přitěžujícími hledisky pro uložení sankce a stanovení její výše. Žalobce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Ads 113/2007 – 87, konstatoval, že postup žalovaného, který jako přitěžující okolnost zohlednil pouze cenu poskytované služby a žádnými dalšími okolnostmi se věcně nezabýval, ačkoli měl k dispozici poznatky přinejmenším o některých relevantních okolnostech (např. četná vyjádření zákazníků žalobce), je v přímém rozporu s procesními zásadami ovládajícími správní trestání. Žalobce uvedl, že je fakticky bez bližšího zdůvodnění ze strany žalovaného trestán sankcí ve výši 50 000 Kč, a to za neprokázané porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele. Postup správních orgánů je v přímém rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 – 132. Žalobce shrnul, že žalovaný při ukládání sankce překročil meze správního uvážení, když uložil žalobci významnou sankci ve výši 50 000 Kč, aniž by její výši blíže odůvodnil, zejména uvedením okolností svědčících ve prospěch nebo jdoucích k tíži žalobce. Tato skutečnost má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí a je důvodem pro jeho zrušení. Žalobce tedy navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. Pro případ, že by soud nerozhodl o zrušení rozhodnutí správních orgánů, žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí změnil tak, že se od trestu za správní delikt žalobce upouští. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl tvrzení žalobce, že nebylo dostatečně prokázáno, že spotřebitel nebyl informován podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele v období od 11. 5. 2012 do 14. 5. 2012. Žalovaný má za to, že kontrolní protokol (a jeho přílohy) a písemné vyjádření žalobce zaslané správním orgánům v rámci kontroly představují relevantní podklady pro vydání rozhodnutí. Obsah těchto dokumentů představuje nepochybně významný zdroj informací o skutkových okolnostech posuzovaného případu. Sám žalobce argumentoval v odvolání tím, že protiprávní jednání (porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele) trvalo v období od 11. 5. 2012 do 14. 5. 2012. Toto odvolání tak představuje již druhý dokument (po sdělení ze dne 1. 6. 2012), ve kterém žalobce dobu protiprávního jednání sám potvrzuje. Pravdivé není ani tvrzení žalobce, že správní orgány nezjišťovaly, zda žalobce neplnil svou informační povinnost podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele jiným způsobem, než prostřednictvím svých internetových stránek. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že spotřebitel nebyl v rámci proběhnuvšího telefonického hovoru informován podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele a příslušné informace mu nebyly poskytnuty ani v zaslaných Všeobecných obchodních podmínkách. Z těchto obchodních podmínek a z metodiky „Prodej po telefonu“ se rovněž podává, že žalobce prostřednictvím telefonu a poštou zasílaných materiálů neinformoval spotřebitele podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele ustáleně. Žalovaný uvedl, že z hlediska otázky spáchání správního deliktu žalobcem je podstatná skutečnost, že informace požadované § 13 zákona o ochraně spotřebitele nebyly uvedeny na internetových stránkách žalobce. Citované ustanovení sice výslovně nestanoví, že v případě uzavírání smluv s použitím prostředků komunikace na dálku musí být příslušné informace spotřebiteli poskytnuty způsobem umožňujícím dálkový přístup, daný požadavek však vyplývá ze smyslu a účelu tohoto ustanovení. Spotřebitel v těchto případech nemá v podstatě žádnou možnost, jak se s prodávajícím spojit přímo, a má z hlediska domáhání se svých práv na informace značně znevýhodněné postavení. Žalovaný tak byl přesvědčen, že při právní kvalifikaci jednání žalobce nepochybil, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitkám žalobce vztahujícím se k výši sankce žalovaný uvedl, že porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele ze strany žalobce správními orgány prokázáno bylo. Tvrzené neprokázání protiprávního jednání by navíc vylučovalo uložení sankce zcela, a není tak namístě brojit v těchto souvislostech proti výši sankce. Namítá-li žalobce, že žalovaný při vyměřování sankce nezohlednil vyjádření jeho zákazníků, pak příslušná vyjádření shromážděná v rámci kontroly žádným způsobem nesouvisejí se správním deliktem, jenž byl předmětem napadeného rozhodnutí. Žalovaný tedy navrhl, aby Městský soud v Praze žalobu zamítl. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, v níž setrval na názoru, že napadené rozhodnutí i proces vedoucí k jeho vydání byly nezákonné. Správní delikt nebyl žalovaným prokázán. Žalobce nikdy spáchání údajného správního deliktu ve svých písemných vyjádřeních nepotvrdil, jak mylně a veskrze účelově dovozuje žalovaný. Žalovaný nezískal v rámci vedeného správního řízení žádné poznatky o tom, jakým způsobem žalobce informoval své zákazníky o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady. Žalovaný uložil žalobci významnou sankci za delikt, jehož spáchání neprokázal, a nadto odůvodnil výši sankce naprosto nedostatečně. Žalobce odmítl zjednodušený přístup žalovaného k dokazování. Jediný poznatek, který žalovaný za více než půl roku prověřování získal, je ten, že žalobce dne 11. 5. 2012 v dopoledních hodinách neinformoval spotřebitele v souladu s § 13 zákona o ochraně spotřebitele prostřednictvím internetových stránek. Žádné další poznatky o tom, jak žalobce plnil shora uloženou povinnost dle zákona o ochraně spotřebitele, žalovaný k dispozici nemá. Žalovaný již znovu internetové stránky žalobce nenavštívil, nemá k dispozici žádné telefonní hovory žalobce se zákazníky z uvedeného období ani se žádným jiným způsobem nepokusil zjistit, jakým způsobem žalobce plní své zákonné povinnosti. Další podklady shromážděné žalovaným zjevně nesouvisí s údajným správním deliktem, za který byl žalobce trestán. Jedná se o podklady ze zcela odlišných časových období, než ve kterém se žalobce údajně dopustil spáchání správního deliktu; nelze je proto považovat za relevantní pro vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce tedy byl přesvědčen, že z jeho strany nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, za který byl potrestán. Ohledně výše uložené sankce žalobce akcentoval zejména poměr uložené sankce (v desítkách tisíc korun českých) ve vztahu k plnění mezi žalobcem a jeho zákazníkem (několik málo jednotek tisíc). Závěrem žalobce uvedl, že z vyjádření žalovaného je jasně patrné, že žalovanému není zcela jasné, jak funguje služba poskytovaná žalobcem. I tato okolnost velmi dobře dokumentuje, s jakou pečlivostí a znalostí věci žalovaný přistoupil k prokazování spáchání údajného správního deliktu. Žalobce tedy setrval na svém žalobním návrhu. V. Jednání před Městským soudem v Praze Zástupce žalobce při jednání před soudem trval na námitkách nedostatečně zjištěného stavu věci s akcentem na to, že správní orgán neměl dostatek podkladů k jednání žalobce, neměl k dispozici žádné telefonní hovory, žádné telefonní skripty, nevěděl, jestli žalobce nějakým jiným způsobem klienta neinformuje. Řízení trvá už 3,5 roku a i když klient už dávno podnikání nebo předmětné služby neprovozuje, tak i po té době žalobce trvá na tom, že pokuta byla uložena nezákonně a nespravedlivě. Žalobce celou dobu s obchodní inspekcí spolupracoval, dokonce si nechával schvalovat reklamační řád, prostě konzultoval ho se zástupci České obchodní inspekce a za celou dobu jeho podnikání mu nebylo vytýkáno porušení nějakého předpisu. Zástupce žalovaného uvedl, že ve správním řízení nebylo vycházeno pouze z obsahu internetových stránek, ale mezi přílohami kontrolního protokolu je i manuál pro prodejce žalobce, jak vést hovory s klienty, a kopie Všeobecných obchodních podmínek, které byly zasílány spotřebitelům při uzavření smlouvy. Ani v těchto podmínkách nebyly žádné informace, v obou těchto dokumentech nejsou žádné zmínky o odpovědnosti za vady a právech, která z toho titulu spotřebiteli vznikají, jak je může uplatnit atd. Pokud je žalobcem prezentováno, že reklamační řád společnosti byl konzultován se zástupci žalovaného, o tom se žalobce nikde nezmínil, tuto námitku neuplatňoval a žalovaný nemá žádné informace, že by tomu tak skutečně bylo. Nadto lze pochybovat o uvedeném tvrzení, neboť Česká obchodní inspekce nebyla zřízena k tomu, a nečiní tak, že by schvalovala reklamační řády prodávajících. Nemá takovou pravomoc, pouze kontroluje správnost informací v případě kontroly. Soud při jednání neprovedl dokazování důkazy navrženými v podané žalobě, neboť šlo o listiny, které tvoří správní spis a soud z něho vychází. VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žaloba není důvodná. Předmětem sporu mezi účastníky řízení je, zda se žalobce dopustil správního deliktu vymezeného v ust. § 24 odst. 7 písm. i) ve spojení s § 13 zákona o ochraně spotřebitele a v takovém případě, zda mu za tento správní delikt byla vyměřena odpovídající výše pokuty. Podle § 24 odst. 7 písm. i) zákona o ochraně spotřebitele prodávající se dopustí správního deliktu tím, že neinformuje spotřebitele podle § 13. Podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele platí: Prodávající je povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb, včetně podmínek uplatnění rozporu s kupní smlouvou (dále jen "reklamace") spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav. Proti závěrům správních orgánů žalovaný namítal zejména to, že porušení citovaného ustanovení nebylo správními orgány prokázáno. Konkrétně žalobce poukázal na to, že z přílohy č. 1 kontrolního protokolu vyplývá pouze to, že dne 11. 5. 2012 nebyla na jeho internetových stránkách informace předvídaná § 13 zákona o ochraně spotřebitele. K uvedenému soud považuje za nutné stručně shrnout obsah podkladů, z nichž správní orgány ve svých rozhodnutích vycházely. Kontrola provedená dne 11. 5. 2012, o jejímž průběhu byl vyhotoven kontrolní protokol, byla zaměřena na šetření podnětu K. H. ze dne 6. 3. 2012.(který v něm mj. uvedl, že žalobce v předsmluvním i smluvním stádiu své činnosti porušuje zákon o ochraně spotřebitele. Přílohu č. 1 kontrolní protokolu tvoří kopie internetových stránek žalobce ze dne 11. 5. 2012, a to včetně Všeobecných obchodních podmínek pro poskytovatele reklamních ploch (platný pro smlouvy uzavřené od 1. 2. 2012 telefonicky). Přílohu č. 2 kontrolního protokolu tvoří dopis ze dne 6. 3. 2012, který žalobce zaslal K. H. K tomuto dopisu byly přiloženy i Všeobecné obchodní podmínky žalobce. Obsahem správního spisu je i smlouva na propagaci reklamní plochy, kterou žalobce poskytl žalovanému při kontrole a která byla uzavírána se spotřebitelem v sídle žalobce (příloha č. 3 kontrolního protokolu). Ve správním spise se nalézá i scénář telefonního hovoru operátora (tj. žalobce) s klientem (příloha č. 4 kontrolního protokolu). Přílohu č. 5 kontrolního protokolu tvoří výpis z interního systému žalobce. Součástí správního spisu je i přípis žalobce ze dne 1. 6. 2012 nadepsaný „Věc: náprava zjištěných pochybení“, v němž žalobce správnímu orgánu prvního stupně sdělil, že „na základě kontroly provedené v předešlých dnech v naší společnosti BEZREKLAMKY s. r. o., kde jsme byli upozorněni na pochybení v neuvedení všech zákonem vyžadovaných informací, týkajících se uplatňování případných reklamací našich zákazníků, Vám tímto sdělujeme, že k nápravě došlo hned následující pracovní den po Vaší návštěvě“. Ve správním spise je dále založen záznam hovoru žalobce s K. H. ze dne 6. 3. 2012, který dne 6. 11. 2012 zaslal správnímu orgánu prvního stupně sám žalobce. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že na internetových stránkách žalobce ve znění ze dne 11. 5. 2012 nebyly uvedeny údaje potřebné k řádnému uplatnění reklamace. Podle stávající judikatury správních soudů ( srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 58/2015-31) je způsob zjištění určitých skutečností z internetových stránek v rámci volného hodnocení důkazů přípustný. Podstatné proto je to, že v daném případě nebyl obsah internetových stránek – tj. textový obsah snímku z internetu žalobcem rozporován. Žalobce však svou argumentaci založil především na tom, že tento podklad, tvořící přílohu č. 1 kontrolního protokolu, není dostatečný k prokázání správního deliktu. Tuto argumentaci žalobce však soud považuje za nedůvodnou a nepřípadnou s ohledem na další , výše shrnutý obsahu správního spisu, z něhož je patrné, že žalovaný nevycházel pouze z kopie internetových stránek žalobce ze dne 11. 5. 2012. Žalovaný naopak shromáždil i další podklady, přičemž většina z nich mu byla poskytnuta samotným žalobcem. Tyto podklady dle názoru soudu spolehlivě zachycují všechny myslitelné způsoby komunikace, které mohl žalobce k informování spotřebitele reálně použít (tedy nejen internetové stránky, ale i telefonický hovor, samotnou smlouvu uzavíranou se spotřebitelem apod.). V žádném z těchto podkladů nebyly uvedeny údaje potřebné k řádnému uplatnění reklamace ve smyslu § 13 zákona o ochraně spotřebitele. Ke splnění podmínek odpovědnosti za správní delikt podle § 24 odst. 7 písm. i) zákona o ochraně spotřebitele postačí, neinformoval-li žalobce ve smyslu § 13 zákona o ochraně spotřebitele jediného spotřebitele. Zákon sice nestanoví žalobci povinnost informovat spotřebitele „nepřetržitě způsobem umožňujícím dálkový přístup“ , jak je namítáno v žalobě, nicméně na tomto názoru nebylo napadené rozhodnutí založeno. Podstatné je zjištění, že spotřebitel nebyl informován vůbec. To bylo v nyní posuzovaném případě prokázáno kontrolou ze dne 11. 5. 2012, která byla provedena na podnět spotřebitele K. H. Právě v rámci této kontroly byly ověřovány způsoby komunikace a došlo k zajištění podkladů o všech myslitelných způsobech komunikace, které mohly být žalobcem reálně použity k informování spotřebitelů. Nelze tedy žalovanému oprávněně vytýkat, že neshromáždil podklady ,svědčící o tom, jakým způsobem žalobce informoval své (blíže neurčené) zákazníky před 11. 5. 2012. Stejně tak není pochybením žalovaného, že po 11. 5. 2012 znovu nekontroloval internetové stránky žalobce. K tomu je třeba především konstatovat, že následné jednání žalobce je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti za správní delikt spáchaný dne 11. 5. 2012 irelevantní. Správní orgány svá rozhodnutí založily na tom, že posuzovaný správní delikt byl spolehlivě prokázán dne 11. 5. 2012. Pokud zároveň dodaly, že mají za prokázané, že správní delikt se stal i 14. 5. 2012, pak vycházely především z vyjádření samotného žalobce ze dne 1. 6. 2012. Dle názoru soudu je z tohoto vyjádření jednoznačně patrné (viz již citovaná pasáž z vyjádření: „na základě kontroly provedené v předešlých dnech v naší společnosti BEZREKLAMKY s. r. o., kde jsme byli upozorněni na pochybení v neuvedení všech zákonem vyžadovaných informací, týkajících se uplatňování případných reklamací našich zákazníků, Vám tímto sdělujeme, že k nápravě došlo hned následující pracovní den po Vaší návštěvě“), že sám žalobce připustil pochybení při informování spotřebitele a uvedl, že toto pochybení odstranil až následujícího pracovního dne (tj. dne následujícího po kontrole dne 11. 5. 2012, tedy 14. 5. 2012). Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že závěr žalovaného o tom, že posuzované jednání žalobce trvalo kromě dne 11. 5. 2012 také dne 14. 5. 2012, neměl v dané věci vliv na otázku splnění podmínek deliktní odpovědnosti žalobce, ani na stanovení výše sankce. Soud tedy má za to, že námitka, že žalovaný vyšel z neprokázaných skutkových zjištění, není důvodná. Žalovaný vycházel z několika podkladů, které vznikly z vůle žalobce a jejichž věrohodnost a obsah žalobce žádnými konkrétními argumenty nezpochybnil. Ostatně sám žalobce ve správním ani v soudním řízení netvrdil (a tím spíše nedoložil), že by spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu reklamace jakkoli informoval. Žalobce tak sice žalovanému vytýká, že nezjistil skutečnosti svědčící o tom, „jakými jinými způsoby“ plnil žalobce svou informační povinnost, nicméně žádný takový konkrétní způsob sám nezmiňuje a tímto se neobhajuje. V případě žalobce si lze stěží představit jiný způsob informování spotřebitele než prostřednictvím internetových stránek, telefonických hovorů či samotné smlouvy; ke všem těmto způsobům komunikace přitom žalovaný shromáždil relevantní podklady. Pokud tedy žalobce namítá porušení § 3 správního řádu, pak není zřejmé, jaké skutkové okolnosti měly dle jeho názoru správní orgány ještě zjišťovat, či v jakých správními orgány zjištěných skutkových okolnostech žalobce spatřuje „důvodné pochybnosti“. Soudu není rovněž zřejmé, co měl žalobce na mysli, pokud hovořil o nepřípadném závěru žalovaného „o dopadu porušení ustanovení § 13 zákona o ochraně spotřebitele“. Jak soud uvedl shora, žalovaný prokázal, že spotřebitel nebyl řádně informován ve smyslu § 13 zákona o ochraně spotřebitele; z hlediska podmínek pro konstatování odpovědnosti za správní delikt není nutné zkoumat praktický „dopad“ tohoto jednání na spotřebitele. Dopad takového jednání na spotřebitele je již legislativně předurčen a ošetřen chráněným zájmem vyjádřeným skutkovou podstatou správního deliktu. Žalobce rovněž nespecifikoval, v čem konkrétně pokládá napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné. Soud je naopak toho názoru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje podmínky dané § 68 odst. 3 správního řádu, neboť je srozumitelné a obsahuje dostatek důvodů pro výrok rozhodnutí. Námitkám žalobce proti splnění podmínek odpovědnosti za správní delikt tedy soud nepřisvědčil. Žalobce své další žalobní námitky směřoval proti výši uložené sankce. V této souvislosti především opět tvrdil, že porušení povinnosti dle § 13 zákona o ochraně spotřebitele nebylo správními orgány prokázáno a výše sankce je tak „zjevným excesem žalovaného při užití správního uvážení“. Krom toho, že námitku neprokázání správního deliktu soud shledal nedůvodnou (viz výše), lze poznamenat, že tuto argumentaci nelze vztahovat k výši uložené pokuty, neboť prokázání či neprokázání správního deliktu je otázkou relevantní při splnění podmínek odpovědnosti za správní delikt, a nikoli při určení výše ukládané pokuty. Soud pokládá odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně výše uložené pokuty za dostatečně odůvodněné a věci odpovídající. Žalovaný se okolnostem relevantním pro stanovení výše sankce podrobně věnoval (srov. str. 11 až 12 napadeného rozhodnutí), přičemž rozhodnutí správního orgánu 1 stupně změnil a učiněnou změnu náležitě odůvodnil. Ve prospěch žalobce vzal v úvahu, že se jedná o první a jediné zjištěné protiprávní jednání a že žalobce zjištěné pochybení ihned napravil. Naopak v neprospěch žalobce žalovaný zohlednil vyšší cenu služby, ohledně jejíž reklamace neposkytl žalobce spotřebiteli řádné informace. Soud tedy nemůže přisvědčit konstatování žalobce, že žalovaný jako přitěžující okolnost zohlednil pouze cenu poskytované služby a žádnými dalšími okolnostmi se nezabýval. Žalovaný totiž zohlednil hned dvě okolnosti ve prospěch žalobce. Pokud žalobce argumentuje tím, že správní delikt mohl mít dopad (pouze) na jediného spotřebitele, pak žalovaný vzal v úvahu, že se jednalo o jediné zjištěné protiprávní jednání. Za polehčující okolnost proto nelze považovat to, že žalobce nesplnil svou povinnost dle § 13 zákona na ochranu spotřebitelů pouze vůči jedinému spotřebiteli. Žalobce rovněž namítá, že se žalovaný nezabýval „dalšími okolnostmi“, avšak žádné konkrétní okolnosti, se kterými se měl žalovaný dle jeho názoru zabývat, neuvádí. Žalobce sice jako relevantní okolnost uvádí „četná vyjádření svých zákazníků“, soudu však není zřejmé, která vyjádření má žalobce na mysli a čeho se mají týkat. V tomto ohledu je ve správním spise založen pouze dokument žalobce (resp. kopie z internetových stránek žalobce) nazvaný „Zkušenosti spolupracujících firem“, v němž několik společností popisuje svou pozitivní zkušenost se službami žalobce. Spokojenost a případná pozitivní zkušenost jiných obchodních společností obecně se službami žalobce není pro určení výše sankce relevantní, neboť rozhodující je závažnost posuzovaného správního deliktu, spočívajícího v porušení informační povinnosti ve smyslu § 13 zákona o ochraně spotřebitele, nikoli subjektivní dojem o kvalitativní úrovni žalobcem poskytovaných služeb. Podle § 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele platí, že při určení výměry pokuty se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Závěry napadeného rozhodnutí ohledně výše uložené sankce nevybočují z mezí správního uvážení a odpovídají skutkovým okolnostem daného případu (srov. § 2 odst. 4 správního řádu). K žalobní námitce, že peněžitá sankce ve výši 50 000 Kč je „významná“ a je zjevným excesem při užití správního uvážení, soud uvádí, že za posuzovaný správní delikt mohla být žalobci uložena pokuta až ve výši 3 000 000 Kč [srov. § 24 odst. 10 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele]. Pokuta uložená žalobci ve výši 50 000 Kč představuje tedy necelá 2 % zákonného maxima. Soud v této souvislosti poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 – 62, publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS, dle nichž se o zjevně nepřiměřenou výši sankce nejedná v případě, kdy byla pokuta uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí (v citovaném rozsudku se jednalo o sankci ve výši 4 % horní hranice). Správní orgány tedy při užití správního uvážení z mezí vytyčených zákonem nijak nevybočily ani správní uvážení nezneužily, a soud neshledal ani žádné jiné nedostatky v jejich rozhodování o výši sankce. Ke zmínce žalobce (viz str. 4 repliky k vyjádření žalovaného) o údajném nepoměru uložené sankce ve vztahu k hodnotě plnění mezi žalobcem a spotřebitelem (několik málo jednotek tisíc korun) soud poukazuje na samotný cíl institutu spotřebitelských smluv, kterým je posílení právního postavení spotřebitele, přičemž se vychází ze zásady, že spotřebitel má vůči dodavateli slabší postavení. Z tohoto hlediska tedy nelze klást rovnítko mezi absolutní výší případné škody spotřebitele a výší uložené pokuty žalobci jako prodávajícího, který se nacházel v postavení silnější smluvní strany (z hlediska právního i ekonomického). VII. Závěr Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. K eventuální petitu žalobce ( návrhu na moderaci sankce ) , směřujícímu k upuštění od trestu za správní delikt soud uvádí, že smyslem a účelem moderace (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) je korekce sankce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 - 23, publ. pod č. 2672/2012 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě však žalobce neuvedl v žalobě ani jediný důvod, proč považuje uloženou sankci za nespravedlivou. Jak soud již uvedl, výše uložené pokuty se pohybuje při hranici spodní sazby (méně než 2 % zákonného maxima), a již z tohoto důvodu ji nelze vnímat jako zjevně (tj. výrazně, silně, intenzivně) nepřiměřenou, resp. nespravedlivou. Soud má za to, že intenzita závažnosti skutkových okolností v nyní posuzovaném případě byla sice poměrně nízká, avšak tomu odpovídala i nízká výše uložené pokuty. Žádné zvláštní skutkové okolnosti, které by výši uložené pokuty činily nespravedlivou, soud v nyní posuzované věci neshledal. Se všemi skutkovými okolnostmi, které žalobce pokládal za relevantní z hlediska námitek o nezákonnosti výše uložené pokuty, se soud vypořádal výše, přičemž toto odůvodnění lze vztáhnout i k námitkám o výši pokuty. Lze zejména znovu poukázat na specifický charakter institutu spotřebitelských smluv, který vychází ze zásady ochrany spotřebitele jakožto slabší strany (a to jak právně, tak ekonomicky). Nelze tedy bagatelizovat následky správního deliktu s odkazem na cenu žalobcem nabízené služby (několik tisíc korun českých), o jejíž reklamaci nebyl spotřebitel řádně informován. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.

Poučení