9 A 109/2018 - 40

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: Teplárna Tábor, IČ: 60826827, se sídlem U Cihelny 2128, 390 02 Tábor, zastoupen advokátem Mgr. Petrem Smejkalem, sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, spočívajícím v pokynu žalovaného ze dne 22. 3. 2018 určený společnosti OTE, a.s. k úpravě hodnot verifikovaných emisí skleníkových plynů za roky 2015 a 2016 na účtu žalobce, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Odůvodnění:

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal určení, že pokyn žalovaného ze dne 22. 3. 2018 určený společnosti OTE, a.s., IČ: 26463318, k úpravě hodnot verifikovaných emisí skleníkových plynů za roky 2015 a 2016 na účtu žalobce číslo EU-100-5006870-0-23 byl nezákonný.

II. Žaloba

2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že jakožto účastník systému obchodování s emisními povolenkami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (dále je „ zákon“) zaslal dne 18. 2. 2016 za rok 2015 a dne 10. 2. 2017 za rok 2016 řádně a včas prostřednictvím akreditované osoby, kterou byla společnost TÜV NORD Czech, s.r.o., vůči níž žalobce splnil veškeré povinnosti plynoucí mu ze zákona a Nařízení Komise (EU) číslo 601/2012, o monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES (dále jen „Nařízení“), věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, kterým je podle zákona žalovaný, výkazy o množství emisí ze zařízení provozovaného žalobcem. Tyto výkazy žalovaný akceptoval, neboť nepostupoval podle ustanovení § 15 odst. 5 zákona a neinformoval národního správce rejstříku obchodování s povolenkami (dále jen „správce rejstříku“), společnost OTE, a.s., o tom, že by doklady o ověření množství emisí skleníkových plynů za rok 2015 neodpovídaly vykázanému množství emisí žalobcem. V návaznosti na to žalobce ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona vyřadil do 30. 4. 2016, resp. 30. 4. 2017 z obchodování množství povolenek, které odpovídalo množství emisí v předchozím roce vykázanému a ověřenému. Vyřazení povolenek bylo žalobci následně potvrzeno správcem rejstříku e-maily ze dnů 11. 3. 2016, resp. 2. 3. 2017.

3. Žalovaný však následně přípisem ze dne 22. 3. 2018 zpochybnil žalobcovy výkazy o množství emisí ze zařízení za roky 2015 a 2016 a informoval jej, že pro léta 2015 a 2016 provedl tzv. konzervativní odhad emisí podle ustanovení čl. 70 Nařízení. V důsledku tohoto konzervativního odhadu dospěl žalovaný k závěru, že žalobce měl v letech 2015 a 2016 vyprodukovat větší množství látky CO 2 , než vykázal ve výkazech o množství emisí ze zařízení. V návaznosti na to bylo žalobci žalovaným sděleno, že dojde k úpravě původních hodnot za uvedená léta v rejstříku emisních povolenek a bude žalobci vypočteno saldo nevyřízených emisních povolenek podle ustanovení § 9 zákona, které bude nucen uhradit, jinak se dopustí správního deliktu (mělo být uvedeno, že přestupku), čímž žalovaný, aniž byl žalobce uznán vinným z přestupku, uzavřel, že se žalobce přestupku dopustil, což lze označit za porušení presumpce neviny. Ze strany žalovaného navíc bylo žalobci sděleno, že při odvodu povolenek za rok 2017 budou vyřazované povolenky nejprve započteny na saldo za předchozí léta a teprve poté budou započteny na rok 2017. Toto poslední tvrzení žalovaného však bylo vyvráceno tím, že žalobce kontaktoval správce rejstříku a zjistil, že dne 23. 3. 2018 došlo ke dvěma změnám na účtu žalobce s emisními povolenkami číslo EU-100-5006870-0-23, k čemuž došlo na základě výzvy žalovaného ke správci rejstříku, aby došlo k opravě hodnot verifikovaných emisí za roky 2015 a 2016, v důsledku čehož vzniklo celkové saldo emisních povolenek žalobce za uvedená léta ve výši 28 385 povolenek.

4. Uvedený postup žalovaného spočívající v pokynu správci rejstříku ke změnám na účtu žalobce, považuje žalobce za nezákonný pokyn, a to proto, že žalovaný v případě pochybností ohledně výkazů o množství emisí ze zařízení měl postupovat podle ustanovení § 15 odst. 5 zákona, na základě čehož by měl žalovaný možnost ověřit správnost a úplnost dodaných výkazů. Takovýto postup však navíc žalovaný mohl uplatnit podle žalobce toliko za rok předcházející, k čemuž žalobce došel na základě dikce ustanovení § 9 odst. 1 zákona. Navíc nebyl žalobce ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 zákona ani uveden v seznamu provozovatelů zařízení, kteří nesplnili povinnosti plynoucí podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona. V případě pochybností o správnosti výkazů, u nichž je dána presumpce správnosti z důvodu jejich ověření akreditovanou osobou, měl žalovaný provést důkaz opakem, k čemuž však nedošlo, a výpočet ve výkazech žalovaný upravil toliko na základě vlastní úvahy, jež nebyla podpořena žádným odborným stanoviskem. V důsledku toho tak výzva žalovaného správci rejstříku ze dne 23. 3. 2018, aby došlo k úpravě hodnot verifikovaných emisí na účtu žalobce za roky 2015 a 2016, byla nezákonným zásahem do práv žalobce.

5. Z uvedených námitkových důvodů se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud určil, že pokyn žalovaného ze dne 22. 3. 2018 určený společnosti OTE, a.s. k úpravě hodnot verifikovaných emisí skleníkových plynů za roky 2015 a 2016 na účtu žalobce EU-100-5006870- 0-23 byl nezákonný.

6. Na podporu svých žalobních tvrzení doložil žalobce následující listiny:

7. Přípis ze dne 22. 3. 2018, č. j. MZP/2018/770/405, kterým žalovaný sdělil žalobci, že při ověřování emisí za rok 2017 byla u žalobce zjištěna chyba ve výpočtu emisí a ve výsledných vykázaných hodnotách, a to z toho důvodu, že žalobce použil hodnotu výhřevnosti z dolní meze intervalu spolehlivosti stanoveného akreditovanou laboratoří ALS Czech Republic, s.r.o. Žalobce měl žalovanému, po výzvě žalovaného, předložit opravený výkaz o množství emisí ze zařízení za rok 2017, který již tuto chybu neobsahoval. Dále žalovaný v předmětném přípisu uvedl, že stejné pochybení bylo zjištěno i za roky 2015 a 2016, když však v návaznosti na schůzku mezi žalovaným a žalobcem, žalobce odmítl opravit výkazy o množství emisí ze zařízení za předmětné roky a žalovaný tak přistoupil k tomu, že emise za uvedené roky stanoví konzervativním odhadem v souladu s čl. 70 Nařízení postupem, který žalovaný podrobně popsal. Na základě takto zjištěných údajů měly být podle žalovaného opraveny hodnoty emisí za roky 2015 a 2016 v rejstříku povolenek. Žalovaný uvedl, že žalobce jako provozovatel musí nejprve vyřadit příslušného množství povolenek v souladu s tím, jak bude opraven jejich počet za roky 2015 a 2016, přičemž žalobce upozornil, že v případě jejich nevyřazení, se žalobce dopustí správního deliktu, za který mu bude uložena sankce v podobě 100 EUR za každý ekvivalent tuny oxidu uhličitého, pro který nebyly ve lhůtě vyřazeny povolenky.

8. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2015, č. j. CZ-0098-15/M5 o tom, že do výčtu zdrojů emisí žalobce se zahrnuje dieselagregát o jmenovitém tepelném příkonu 0,344 MW spalující naftu a o náhradě přílohy k rozhodnutí č. CZ-0098-15/M5.

9. Oznámení o ověření množství emisí skleníkových plynů za roky 2015 a 2016, v nichž ověřovatel, spol. TÜV Nord Czech, s.r.o., prohlásil, že ověřil žalobcem sestavené výkazy o množství emisí ze zařízení za roky 2015 a 2016, přičemž množství emisí bylo shledáno v souladu se zákonem a Nařízením.

10. E-mailovou komunikaci mezi žalobcem a správcem rejstříku, podle níž došlo ve dnech 11. 3. 2016 a 2. 3. 2017 k vyřazení odpovídajícího množství povolenek v souladu s množstvím uvedeném v oznámeních o ověření množství emisí skleníkových plynů za roky 2015 a 2016.

11. Přípisy ze dne 22. 3. 2018 a 10. 4. 2018, jimiž komunikoval žalobce se žalovaným ohledně postupu žalovaného v podobě konzervativního odhadu, s kterým vyjádřil žalobce nesouhlas, avšak žalovaný zopakoval svoje závěry o oprávněnosti takového postupu. V emailové komunikaci ze dnů 26. 3. 2018 a 27. 3. 2018 se žalobce obrátil na správce rejstříku ohledně zjištění, že dne 23. 3. 2018 byly ze strany správce rejstříku provedeny dvě žalobcem neschválené operace, které podle odpovědi správce rejstříku tento provedl na základě pokynu žalovaného, přičemž správce rejstříku odmítl, že by svým úkonem jakkoliv porušil obchodní podmínky.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že nikterak nerozporuje, že žalobce splnil své povinnosti spočívající ve vytvoření výkazů o množství emisí ze zařízení za roky 2015 – 2017 a jejich následné ověření akreditovanou osobou, čímž byly dodrženy veškeré formální náležitosti plynoucí ze zákona a nařízení. Žalovaný však poukázal na to, že při doručení výkazů o množství emisí ze zařízení nekontroluje jejich věcnou správnost, ale toliko správnost formální. Navíc z pouhých výkazů o množství emisí ze zařízení ani nelze jejich věcnou správnost dostatečně ověřit. K posouzení věcné správnosti je příslušný tzv. ověřovatel, který je pro takovou činnost akreditován Českým institutem pro akreditaci, o.p.s. Tento ověřovatel posuzuje věcnou správnost přímo v místě provozu, a tedy je způsobilý věcnou správnost dokumentace ověřit. Žalovaný komunikoval dne 1. 2. 2018 se žalobcem ohledně změny jeho monitorovacího plánu. V návaznosti na tuto komunikaci si žalovaný opatřil podrobnou dokumentaci ke stanovení emisí, ze které zjistil, že žalobce měl při vyhotovení výkazů o množství emisí ze zařízení za roky 2015 – 2017 užívat podhodnocené hodnoty výhřevnosti hnědého uhlí stanovené akreditovanou laboratoří na základě rozboru vzorků paliva v souladu s monitorovacím plánem žalobce sestaveným podle čl. 12 nařízení, když použil hodnoty odpovídající hodnotám nacházejícím se na spodní hranici intervalu spolehlivosti pro hodnoty dodané laboratoří, což však vede k výraznému snížení přesnosti při výpočtu emisí, čímž žalobce jednal v rozporu s ustanoveními čl. 26 a 7 Nařízení, podle kterých musí provozovatel dbát na to, aby byla u výpočtů a měření emisí zajištěna co největší možná přesnost. Z komunikace žalobce s laboratoří se pak podává, že nejpozději dne 20. 11. 2017 musel žalobce vědět o tom, že jím používaný postup je nesprávný.

13. Dále se žalovaný vyjádřil k tomu, že podle žalobce mělo dojít k zaslání přípisu žalovaného, aniž by žalovaný předtím jakkoliv o daném problému se žalobcem komunikoval. Žalovaný však se žalobcem vedl ohledně dané problematiky jednání, o kterém byl sepsán protokol, v rámci něhož byl žalobce seznámen se zjištěným pochybením, vyzván k opravě hodnot a zároveň poučen o možných následcích, pokud by výzvě nevyhověl. Žalobce až v návaznosti na další komunikaci mezi ním a žalovaným nakonec akceptoval použití postupu požadovaného žalovaným pro správnost výkazů o množství emisí ze zařízení za rok 2017, ale odmítl ho použít pro roky 2015 a 2016. Žalovaný tak i následně trval na tom, aby byly opraveny i výkazy za roky 2015 a 2016, jinak bude proveden konzervativní odhad emisí. Jelikož žalobce výkazy o množství emisí ze zařízení za roky 2015 a 2016 neopravil, přistoupil žalovaný ke konzervativnímu odhadu v souladu s čl. 70 Nařízení. Žalovaný rovněž konstatoval, že ke zjištění, že žalobce špatně vykázal množství emisí, nedošel na základě konzervativního odhadu, ale na základě zjištění, že žalobce pro jejich výpočet užíval nesprávných hodnot, když žalobce v jím provedeném konzervativním odhadu postupoval toliko tak, že užil hodnotu správnou. Ani žalobcem namítaný rozpor v tom, že mělo dojít k nesprávnému pořadí kroků učiněných ve vztahu k vyřazení povolenek na účtu žalobce, nemá na posouzení celé věci žádný vliv, neboť samotné saldo má kumulativní charakter a ve výsledku musí vyjít vždy stejné.

14. Stejně tak žalovaný odmítl argumentaci žalobce, že přezkoumávat správnost a pravdivost údajů ve výkazech o množství emisí ze zařízení, smí žalovaný toliko za předcházející vykazované období. Tato argumentace plyne podle žalovaného toliko z přesvědčení žalobce, které však není nijak právně podloženo, přičemž ani odkaz na ustanovení § 9 odst. 1 zákona nepostačuje, neboť toto ustanovení výslovně stanoví, že výkaz musí být vykázán v souladu s ustanovením § 15 zákona, což však v této věci nebylo, neboť ustanovení § 15 zákona stanoví, že výkazy o množství emisí ze zařízení musí být v souladu s Nařízením. Dále pak nebyl žalobce v letech 2015 a 2016 uveden v seznamu provozovatelů, kteří nesplnili své povinnosti, neboť v té době, o těchto pochybeních žalovaný neměl žádné povědomí, v momentě, kdy toto povědomí žalovaný získal, provedl konzervativní odhad, a v roce 2018 nebyl žalobce v seznamu uveden, neboť odevzdal všechny povolenky, které měl reálně v minulosti v roce 2018 povinnost odevzdat. K argumentu žalobce, že žalovaný neměl být oprávněn určit konzervativní odhad podle čl. 70 Nařízení a měl podle názoru žalobce provést důkaz opaku při zjištění pochybností ve výkazech o množství emisí ze zařízení, se žalovaný vyjádřil tak, že za dané situace byl k postupu podle ustanovení čl. 70 Nařízení oprávněn přímo z předmětného ustanovení. Navíc po zmíněných zjištěních podal žalovaný na žalobce podnět na Českou inspekci životního prostředí pro nesprávné vykazování emisí a nesplnění povinnosti podat výkazy o množství emisí ze zařízení, přičemž podle vyrozumění od České inspekce životního prostředí byly uvedené nedostatky zjištěny a tím byla potvrzena argumentace žalovaného.

15. S ohledem na výše uvedené navrhl žalovaný zamítnutí žaloby, a to pro její nedůvodnost.

IV. Správní spis

16. K vyjádření k žalobě připojil žalovaný správní spis. Z jeho obsahu se primárně podávají výkazy o množství emisí ze zařízení provozovaným žalobcem za roky 2015 a 2016.

17. Z ročního plánu pro monitorování emisí plynou informace ohledně výhřevnosti hnědého uhlí stanovené akreditovanou laboratoří.

18. Správní spis rovněž obsahuje dokumentaci z ověřování emisí za roky 2014, 2015, 2016 a 2017.

19. Z komunikace žalobce s akreditovanou laboratoří ze dne 20. 11. 2017 plyne, že laboratoří bylo žalobci doporučeno, aby při stanovování emisí používal hodnotu dodanou laboratoří, přičemž použití hodnot snížených o nepřesnost měření znamená podhodnocení emisí.

20. Podle zápisu o jednání u žalovaného ze dne 28. 2. 2018, se uvedeného dne žalobce dostavil k žalovanému, kde byl poučen o zjištěných nedostatcích ve výkazech o množství emisí ze zařízení za roky 2015, 2016 a 2017, vyzván k jejich opravě a poučen o následcích při nevyhovění výzvě žalovaného.

21. V rámci komunikace mezi žalobcem a žalovaným po jednání dne 28. 2. 2018, žalobce vyhověl výzvě žalovaného, když souladu s výzvou žalovaného opravil výkaz o množství emisí ze zařízení za rok 2017, avšak výkazy o množství emisí ze zařízení za roky 2015 a 2016 ponechal beze změny, pročež byl žalobce žalovaným upozorněn, že v případě nevyhovění jeho výzvě bude přistoupeno ke konzervativnímu odhadu emisí.

22. Při komunikaci mezi žalovaným a správcem rejstříku vyzval žalovaný správce rejstříku, aby změnil hodnoty na účtu s povolenkami žalobce, a to v souladu s údaji zjištěnými při konzervativním odhadu.

23. Česká inspekce životního prostředí vyrozuměla žalovaného, že při kontrole zařízení žalobce zjistila porušení zákona v podobě podhodnocení emisí ze zařízení.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

24. Městský soud v Praze posoudil v žalobě uvedená tvrzení, přičemž z důvodu, že se žalobce domáhal toliko určení nezákonnosti tvrzeného zásahu, vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (§ 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

25. Žaloba není důvodná.

26. Podle ustanovení § 82 s.ř.s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

27. V souzené věci z obsahu podané žaloby, jejích příloh a z návrhu rozsudečného výroku vyplývá, že žalobcem je za nezákonný zásah považován pokyn žalovaného ze dne 22. 3. 2018 určený společnosti OTE, a.s. k úpravě hodnot verifikovaných emisí skleníkových plynů za roky 2015 a 2016 na účtu žalobce s emisními povolenkami, v důsledku něhož následně došlo dne 23. 3. 2018 ke změnám na uvedeném účtu.

28. Pro posouzení důvodnosti žaloby tedy bylo rozhodné, zda u žalobce byly splněny podmínky pro poskytnutí ochrany podle ustanovení § 82 s.ř.s. a násl., které shrnul Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 2 Aps 1/2005 tak, že: „Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ K uvedenému je navíc nutno dodat, že citovaný právní názor Nejvyšší správní soud zastal za právní úpravy účinné do 31. 12. 2011. Za právní úpravy účinné v současné době i v době zásahu je nutné konstatovat, že pro určení důvodnosti poskytnutí ochrany podle ustanovení § 82 a násl. s.ř.s., již není třeba, aby byla kumulativně naplněna i 6. podmínka (komentář k ustanovení § 87 s.ř.s. in POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, dostupný z ASPI).

29. V kontextu výše uvedeného se soud zabýval namítaným pokynem žalovaného, jímž žalovaný (v reakci na svá zjištění, že žalobce měl ve výkazech o množství emisí ze zařízení za roky 2015 a 2016 postupovat při výpočtu emisí nesprávným postupem a vykázal nižší hodnoty emisí) zkontaktoval správce rejstříku emisních povolenek, kterému dal předmětný pokyn ke změně hodnot na účtu s povolenkami žalobce, a to právě v kontextu zjištění žalovaného ohledně množství emisí, které zařízení žalobce za roky 2015 a 2016 vyprodukovala, když žalovaným zjištěné množství bylo větší, než k jakému dospěl žalobce. Současně přípisem ze dne 22. 3. 2018 označeným jako „Konzervativní odhad emisí skleníkových plynů v EU ETS ze zařízení Teplárna Tábor“ žalovaný informoval žalobce o svém zjištění a upozornil jej na to, že má vyřadit ekvivalentní množství povolenek tak, aby stav za roky 2015 a 2016 odpovídal zjištěnému rozdílu v množství emisí za příslušná období let 2015 a 2016, a teprve poté může do termínu 30. 4. 2018 odevzdat příslušné množství povolenek za rok 2017. Žalovaný žalobce poučil, že pokud by tak neučinil, vystavoval by se možnosti postihu pokutou za přestupek podle § 20 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů.

30. Z příloh žalobce a správního spisu je zřejmé, že před přípisem žalovaného ze dne 22. 3. 2018 probíhala mezi žalobcem a žalovaným ústní jednání (28. 2. 2018) a po zaslání přípisu i korespondence ohledně řady upozornění žalovaného na nesprávně vykázaný stav a ze strany žalobce ohledně reklamací provedených operací na účtu žalobce s odkazem na rozpor s Obchodními podmínkami ISR.

31. V souzené věci je tvrzeným zásahem pokyn žalovaného správci rejstříku obchodování s emisními povolenkami. Tímto pokynem není přípis žalovaného ze dne 22. 3. 2018 označený jako „Konzervativní odhad emisí skleníkových plynů v EU ETS ze zařízení Teplárna Tábor“, neboť tento přípis je adresovaný žalobci a žalobce je v něm informován o výsledku ověřování emisí, stanovení emisí konzervativním odhadem a způsob, jakým by měl žalobce rozdíly ve výkazu emisí vyrovnat ve výkazu za rok 2017.

32. Existence napadeného pokynu správci rejstříku je nesporná a zřejmá z doložené e-mailové korespondence ke dni 26. 3. 2018, v níž odesílatel OTE, a.s. potvrzuje, že národní správce rejstříku obchodování s povolenkami byl dne 23.

3. řádnou cestou vyzván Ministerstvem životního prostředí k opravě hodnot verifikovaných emisí za roky 2015 a 2016 na účtu žalobce.

33. Podle § 15 odst. 5 věty první zákona č. 383//2012 Sb. výkaz o množství emisí ze zařízení podle odstavce 1 nebo o množství emisí z letadla za rok podle odstavce 2 a doklady o jeho ověření předloží provozovatel zařízení nebo provozovatel letadla ministerstvu do 15. března následujícího roku. Podle § 15 odst. 5 zákona č. 383/2012 Sb., věty třetí pokud nejsou doklady o ověření emisí včas předloženy nebo pokud podle dokladů o ověření neodpovídá vykázané množství emisí požadavkům podle odstavců 1 a 2, ministerstvo o tom informuje správce rejstříku.

34. Napadený pokyn je tak svou povahou informací žalovaného dle § 15 odst. 5 věty třetí zákona o tom, že vykázané množství emisních povolenek neodpovídá vykázanému množství emisí.

35. Na základě uvedené právní úpravy a zjištěného skutkového stavu věci městský soud přistoupil k hodnocení naplnění jednotlivých výše zmíněných podmínek. V případě napadeného pokynu soud nemá pochybnosti stran naplnění podmínky 4 a 5., jak plynou z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 2 Aps 1/2005.

36. Pokud jde o 4. podmínku, tedy o skutečnost, zda předmětný pokyn byl zásahem správního orgánu v širším slova smyslu (tj. ve smyslu, že není rozhodnutím), má soud zato, že se o takový zásah jednalo, neboť pokyn žalovaného vůči správci rejstříku nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu o právech a povinnostech žalobce. Nepřichází v úvahu, aby na pokyn žalovaného učiněný smyslu, neboť to by bylo možné jen tehdy, šlo-li by o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v § 65 s.ř.s., a proto by měl mít podle zákona formu správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán. V daném případě je však napadený pokyn informací žalovaného pro správce rejstříku ke stávajícímu stavu (počtu) evidovaných a doposud verifikovaných emisních povolenek a k úpravě v evidenci tohoto stavu.

37. Lze sice mít pochybnosti o naplnění 5. podmínky, že v důsledku pokynu žalovaného správci povolenek bylo zasaženo přímo proti osobě žalobce, když tento pokyn nesměřoval vůči žalobci a žalobci v důsledku tohoto pokynu nebyla uložena žádná povinnost a dle podkladů k postupu žalovaného jen probíhala jednání o způsobu výpočtu vykázaného množství emisí. Nicméně tento pokyn provázel přípis žalovaného ze dne 22. 3. 2018, který byl určen přímo žalobci, v němž byl žalobce upozorněn na nezbytnost vyrovnání stavu emisních povolenek, a to způsobem, který se měl projevit do data 30.4.2018 při odevzdání povolenek za rok 2017. Šlo tedy o určitý důsledek jak ověřování emisí, tak i pokynu správci povolenek, soud se proto i tímto důsledkem jako zásahem zabýval. Pokud lze toto upozornění považovat za výzvu k plnění určité povinnosti (zde k úpravě nesprávně vykázaných hodnot emisí za roky 2015 a 2016), pak až toto upozornění (nikoliv napadený pokyn správci povolenek) lze považovat za zásah v širším smyslu, směřujícím vůči žalobci jako konkrétní osobě. Výzva je sice určitým úkonem apelativním, majícím přimět stěžovatele, aby něco učinil, avšak zároveň je úkonem přímo nevynutitelným a ve své podstatě pouze informativním, kterým se žádná práva stěžovatele nezkracují, tj. proti jeho vůli neomezují, tím méně však přímo. Přípis právnické osobě, který obsahuje sdělení o stavu určitých věcí nebo určitého řízení (zde pokyn žalovaného správci rejstříku) nebo výzva osobě, aby něco učinila, při současné informaci o případných negativních důsledcích, které tuto osobu za určitých zákonem předvídaných podmínek mohou postihnout, ještě nelze považovat za zkrácení subjektivních práv této osoby. Jakkoli mohou tuto osobu znejistět v náhledu na její právní pozici a vyvolat v ní pocit jistého ohrožení (srov obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Aps 1/2005-65).

38. Ve vztahu k 1. a 2. podmínce tedy předmětný pokyn žalovaného není podle názoru soudu takovým zásahem, v důsledku něhož by došlo k přímému zkrácení práv žalobce. Uvedený závěr zastal soud s ohledem na to, že předmětným pokynem žalovaného došlo toliko k tomu, že byl změněn stav na účtu s povolenkami žalobce, v důsledku čehož byl žalobce vyzván žalovaným k odpisu určitého množství povolenek s emisemi, aby byl stav jeho účtu s povolenkami vyrovnán. Předmětným pokynem žalovaného tedy sice došlo k situaci, kdy je žalobce nucen určitým způsobem jednat, avšak takové jednání není ze strany žalovaného či jiného orgánu veřejné moci jakkoliv přímo vynutitelné, a proto uvedený pokyn žalovaného přímo nezkracuje práva žalobce. K přímému zkrácení práv žalobce by mohlo dojít až za situace, kdy by bylo žalovaným přímo rozhodnuto o právech a povinnostech žalobce, např. tím, že by se žalobce nevyřazením emisních povolenek dopustil přestupku podle zákona. Za takové situace by šlo o zkrácení na právech žalobce, neboť by žalobce byl za takové protiprávní jednání sankcionován. Argumentace žalobce, že byl žalovaným uznán ze spáchání přestupku, je lichá. Pokud by k výroku o vině z přestupku a k uložení pokuty došlo, stalo by se tak rozhodnutím správního orgánu, proti němuž by se mohl žalobce odvolat a které by bylo přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví podle § 65 a násl. s.ř.s. V takovém řízení by bylo posuzováno jednání žalobce a byl by přezkoumáván postup žalovaného při ověřování emisních povolenek a stanovení konzervativního odhadu včetně toho, zda lze verifikovat množství emisí zpětně k předcházejícím rokům 2015 a 2016, případně v jaké prekluzivní lhůtě. Avšak ze skutečnosti, že chování žalobce, jež je v rozporu s pokynem či výzvou správního orgánu, může vyvolat následek v podobě uložení nějaké sankce, budou-li vůbec splněny podmínky pro její uložení, totiž nijak neplyne, že by tento pokyn samotný zkrátil práva žalobce.

39. Z uvedených důvodů městský soud dospěl k závěru, že v případě napadeného pokynu a jeho důsledků, rep. i souvislostí (tedy i v případě přípisu žalovaného ze dne 22. 3. 2018) nebyly splněny podmínky 1. a 2. nezákonného zásahu, jak se tyto podávají z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 2 Aps 1/2005).

40. Soud za stávající situace ani neshledal, že by pokyn žalovaného byl pokynem nezákonným. Jak plyne ze správního spisu a v mezích jeho obsahu rovněž z přípisu žalovaného ze dne 22. 3. 2018, který předložil sám žalobce, dospěl žalovaný na základě komunikace s žalobcem ze dne 1. 2. 2018 ohledně aktualizace monitorovacího plánu a následnému přezkoumání dokumentace ke stanovení emisí k závěru, že hodnoty výhřevnosti žalobcem v jím sestavených výkazech o množství emisí ze zařízení za roky 2015, 2016 a 2017 podhodnoceny, a tedy že žalobce při výpočtu emisí za předmětné roky nepostupoval v souladu se svým monitorovacím plánem, v důsledku čehož postupoval v rozporu s čl. 26 a 7 Nařízení. Jelikož po těchto zjištěních a jednáních mezi žalobcem a žalovaným žalobce nepřistoupil k tomu, aby opravil výkazy o množství emisí ze zařízení o emisích za roky 2015 a 2016, ačkoliv ve vztahu k výkazu o množství emisí ze zařízení za rok 2017 tak učinil, přistoupil žalovaný k pokynu správci rejstříku v souladu s ust. § 15 odst. 5 zákona č. 383/2012 Sb. a k postupu podle čl. 70 Nařízení, dle kterého určil hodnoty emisí na základě tzv. konzervativního odhadu. Postup žalovaného vyplývá z ust. § 15 odst. 5 zákona č. 383/2012 Sb. které stanoví následek pro případ, kdy vykázané množství emisí nebylo kladně ověřeno a tímto následkem je omezení obchodovatelnosti povolenek dle čl. 15 směrnice 2003/87/ES. V postupu žalovaného dle § 15 odst. 5 ve spojení s čl. 70 Nařízení tak soud neshledal porušení právních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonnost jeho pokynu adresovaného správci rejstříku.

41. Na uvedeném závěru soudu nic nemění ani uplatněné námitky žalobce v jím podané žalobě. Ve vztahu k námitce žalobce, že v případě zjištěných nedostatků ve výkazu o množství emisí ze zařízení měl žalovaný informovat správce rejstříku, jak toto upravuje ustanovení § 15 odst. 5 Zákona, soud uvádí, že podle dikce předmětného ustanovení žalovaný také postupoval, a to okamžitě, jakmile zjistil nedostatky v předmětných výkazech. Z uvedeného ustanovení nikterak neplyne, v jakém časovém období má povinnost žalovaný reagovat, když k uvedenému postupu předmětné ustanovení říká toliko to, že tak má žalovaný učinit, jakmile podle dokladů o ověření zjistí, že vykázané množství emisí neodpovídá závěrům podávajícím se z výkazů o množství emisí ze zařízení, což žalovaný učinil. V kontextu uvedeného se pak soud neztotožnil ani s námitkou žalobce, že přezkoumat úplnost, správnost a pravdivost údajů z výkazů o množství emisí ze zařízení lze toliko za předcházející roční období, neboť taková podmínka ze zákona nikterak nevyplývá a ani z hlediska veřejného zájmu ji nelze očekávat. Časový limit chránící provozovatele lze tedy nalézt toliko v obecných lhůtách pro řízení o přestupcích jako následcích určité protiprávní činnosti provozovatelů v oblasti úpravy dle zákona č. 383/2012. Stejně tak není důvodná ani námitka žalobce, že nebyl v letech 2016 a 2017 uveden v seznamu provozovatelů zařízení, kteří nesplnili povinnost v podobě zajištění a vykázání množství emisí. K tomu žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že to bylo z toho důvodu, že v předmětných obdobích o pochybení ve výkazech o množství emisí ze zařízení nevěděl, a tedy ani nemohl žalobce do předmětného seznamu zanést, s čímž se soud na základě zjištěného skutkového stavu naprosto ztotožnil. Konečně pak ani námitku ohledně toho, že o zjištěném pochybení ve výkazech o množství emisí ze zařízení měl žalovaný předložit důkaz opaku, neboť výkazy byly ověřeny akreditovanou osobou, na základě čehož ohledně nich byla presumována správnost, soud nehodnotí jako důvodnou. Žalovaný po zjištění, že hodnoty emisí byly vypočteny na základě nesprávných hodnot, přistoupil ke konzervativnímu odhadu, přičemž žalobci i v rámci jednání ze dne 28. 2. 2018, toto plyne z protokolu o jednání, vysvětlil, v čem pochybení spatřil, a jakým způsobem bylo nutné předmětné hodnoty výhřevnosti upravit. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaný postupoval zcela správně v intencích zákonných norem a nedopustil se tak ani žádné svévole.

42. V rámci posuzování důvodnosti žaloby tedy městský soud dospěl k závěru, že nebyly splněny první 3 podmínky nezákonného zásahu ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 2 Aps 1/2005, neboť žalobce nebyl pokynem žalovaného určeným správci rejstříku obchodovatelnosti s emisními povolenkami přímo zkrácen na právech (1. a 2. podmínka) a pro tento pokyn měl žalovaný zákonný podklad (3. podmínka). Přitom i nesplnění pouhé jedné podmínky má za následek nedůvodnost ochrany podle ustanovení § 82 s.ř.s.

VI. Závěr

43. Soud z důvodů shora uvedených proto rozhodl o tom, že podle ustanovení § 87 odst. 3 s.ř.s. je žaloba nedůvodná, neboť zásahem žalovaného nedošlo k přímému poškození práv žalobce a rovněž předmětný zásah žalovaného nebyl zásahem nezákonným.

44. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec vlastní činnosti nevznikly.

Poučení