9 A 129/2016 - 72

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: FTV Prima spol. s r.o. se sídlem Na Žertvách 24/132, IČ: 481 15 908, zastoupena Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Kaprova 52/6, Praha 1 – Staré Město proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3.5.2016, č.j. RRTV/950/2016-LOJ,sp zn. 2014/356/LOJ/FTV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 3.5.2016 č.j. RRTV/950/2016-LOJ, sp. zn. 2014/356/LOJ/FTV se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 9.800,- Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále napadené rozhodnutí), kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč pro porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila odvysíláním pořadu Grimm, epizody Krysař dne 11.3.2014 od 7.45 hod. na programu Prima COOL. Pokuta byla žalobkyni uložena za scény z uvedeného pořadu v časech 04:53-04:55 (nalezení mrtvého učitele), 06:10-06:45 hod. (scéna ohledávání místa činu) a 14:38-15:43 hod. (záběry zohaveného těla ve scéně z pitevny) od začátku záznamu. Žalovaná uvedla, že předmětné scény obsahují záběry na brutálně zavražděného člověka, zobrazují znetvořené lidské pozůstatky, detaily zohaveného těla jsou ztvárněny naturalisticky s vysokou mírou drastičnosti a děsivosti. V tom žalovaná spatřovala ohrožení psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých, neboť tento pořad byl vysílán v úseku od 6:00 hodin do 22:00 hodin, kdy mohou být u obrazovky děti. Dále žalovaná ve výroku rozhodnutí hodnotila působení těchto scén na dětského diváka. II. Rozhodnutí žalované (napadené rozhodnutí) Žalovaná ve výroku napadeného rozhodnutí popsala jednání žalobkyně, za které byla žalobkyni uložena pokuta, postavení žalobkyně jako provozovatele televizního vysílání na programu Prima COOL a její povinnost nezařazovat mezi 06:00 a 22:00 hodinou na tomto programu pořady a upoutávky, které by mohli ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalovaná uvedla, že se zařazením předmětného pořadu zabývala na základě divácké stížnosti a popsala obsah pořadu včetně násilných scén, které považuje za porušení právní povinnosti a součástí rozhodnutí činí i fotodokumentaci těchto scén. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak obsaženo v části nadepsané jako „Hodnocení“, kdy žalovaná dospívá na základě rozboru předmětného pořadu k závěru, že předmětné záběry jsou značně rizikové pro dětské diváky, u kterých lze předpokládat, že se v době vysílání pořadu na televizi dívají. Hodnotí, že dětský divák ještě není plně schopen odlišovat fikci od reality a distancovat se od děje. Scény tak, jak byly ztvárněné, mohou dítěti způsobit psychický otřes a traumatizovat jej. Žalovaná se dále v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádává s vyjádřeními žalobkyně, která oponovala tomu, že by se dopustila protiprávního jednání. Poukazovala na nedostatek zákonné podmínky předchozího upozornění ve smyslu § 59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. s odkazem, že dosavadní upozornění žalované včetně rozhodnutí o uložení sankcí za jiné pořady nejsou způsobilými podklady pro uložení sankce za následná porušení povinností, neboť se nevztahují k obdobným skutkovým okolnostem. Žalovaná se také vypořádávala s námitkami žalobkyně, že předchozí upozornění se týká případů z roku 2008, které již nejsou v paměti týmu žalobkyně odpovědného za nasazování akvizičních pořadů. Žalovaná dále v napadeném rozhodnutí odůvodňovala výši uložené pokuty v důsledku právního názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého v jeho rozsudku ze dne 22.3.2016 č.j. 9 As 70/2015-42, jímž bylo ke kasační stížnosti žalobkyně a po přezkumu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2015 č.j. 6 A 233/2014-48 zrušeno vedle tohoto rozsudku Městského soudu v Praze i rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 2.9.2014, tj. původní rozhodnutí o uložení pokuty v této věci. Protože stěžejním důvodem, proč bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno původní rozhodnutí žalované bylo nedostatečné posouzení výše uložené pokuty v důsledku nedostatečného vyhodnocení váhy jednotlivých kritérií pro uložení pokuty dle § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., žalovaná se znova zabývala jednáním žalobkyně. Provedla dokazování shlédnutím předmětného záznamu pořadu, k čemuž přizvala žalobkyni a umožnila žalobkyni se k věci znovu vyjádřit. V napadeném rozhodnutí žalovaná definovala pojmy, které vytvářejí skutkovou podstatu jednání spočívající v ohrožení fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých a rizikovými scénami z předmětného pořadu odůvodňovala naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Žalovaná se dále ve svém rozhodnutí vyjádřila ke svému předchozímu upozornění na porušení § 32 odst. 1 na písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., k němuž došlo dne 4.2.2008 při odvysílání pořadu Myšlenky zločince na programu televize Prima, který obsahoval rovněž záběry znázorňující trýzněné lidské bytosti, fotografie zavražděných lidí a líčení sexuálních úchylek a brutálních způsobů vražd. Dále za naplnění zákonné podmínky upozornění považovala sankci ve výši 250.000,- Kč, která byla uložena žalobkyni pro porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. odvysíláním pořadu Sběratelé kostí 1 dne 11.2.2008 na televizi Prima a vysvětlila typovou shodnost mezi nyní posuzovaným případem a odvysílanými pořady, k nímž se vztahovala předchozí upozornění. Žalovaná se dále v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zabývala jednotlivými hledisky pro stanovení výše pokuty dle § 61 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. Rada zhodnotila nejprve povahu vysílaného programu ( § 61 odst. 2 cit. zákona). Uvedla, že program Prima COOL je celoplošný, zábavní program se zaměřením na filmy, seriály ,dokumenty, sportovní a zábavné pořady, zejména americké provenience ,není určen dětskému divákovi, nenabízí dětské pořady, a tedy existuje minimální riziko, že by dětský divák shlédl pořad, jehož odvysílání je předmětem sankce. Toto konkrétní kritérium zhodnotila žalovaná jako mající neutrální vliv na výši sankce. Postavení provozovatele na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti (§ 61 odst. 2 cit. zákona) žalovaná zhodnotila tak, že žalobkyně je komerčním subjektem se snahou o maximální sledovanost. V případě společnosti FTV Prima, spol. s r. o. se jedná o dominantní subjekt s vysokou sledovaností a celoplošným vysíláním, které může přijímat alespoň 70% obyvatel České republiky. Toto kritérium předpokládá vliv provozovatele na dění ve společnosti, na utváření trendů, na názory, morálku i mravnost společnosti a odpovědnost žalobkyně je ve srovnání s regionálními a místními provozovateli televizního vysílání vysoká. Nicméně rozdíl mezi veřejnoprávním a soukromoprávním subjektem v tomto hledisku je možné shledat pouze, co se týče pozitivně formulované povinnosti, kterou by měli provozovatelé plnit. Dle žalované lze zvažovat, že čím větší/významnější/dominantnější postavení provozovatele na mediálním trhu, tím větší vliv ať už v negativním nebo pozitivním směru může mít na společnost. Proto žalovaná toto kritérium postavení žalobkyně zhodnotila jako mírně přitěžující. Rozsah, typ a dosah závadného vysílání ( § 61 odst. 3 cit. zák.) žalovaná posoudila podle jeho obsahu, odvysílaného času a způsobu ztvárnění ( natočení v konfrontaci s pohledy, které jsou v reálném životě určeny jen očím kriminalistů, tedy odborníkům speciálně trénovaným k vyšetřování zločinu a zcela se vymykají možné životní zkušenosti dospělých neprofesionálů, natožpak dětí). Závadné vysílání spočívá v odvysílání podrobného popisu závadných scén, nebezpečného pro zdravý vývoj dětského diváka. Žalovaná vzala v potaz informaci o sledovanosti, jež byla poskytnuta účastníkem řízení , a to ratingu 0 pro skupinu 4- 14 a share 0,01% a Asociací televizních organizací, a to ratingu0,1 a sharu 2,47 % pro skupinu 15+. Žalovaná posoudila, že ačkoliv rozsah a typ závadného vysílání jsou značně přitěžujícího charakteru, je třeba vzíti v potaz jako zásadní data kvantifikující reálný dosah závadného vysílání (data ratingu a sharu pro skupinu 4-14). Toto dílčí kritérium žalovaná posoudila ve prospěch účastníka. Z hlediska závažnosti věci ( § 61 odst. 3 cit. zákona) žalovaná považovala ztvárněné obsahy předmětných částí pořadu jako značně ohrožující pro dětského diváka Z fotodokumentace je zřejmé, že jde o záběry značně naturalistické, jejichž míra drastičnosti je nebývale silná. Žalovaná popsala detaily záběrů na brutálně zavražděného člověka, znetvořené lidské pozůstatky a poukázala na to, že nevhodnosti těchto záběrů žalobkyně v průběhu správního řízení přisvědčila. Žalovaná zhodnotila negativní dopad vysílání na zákonem chráněnou skupina obyvatel, spočívajícím v psychickém otřesu a traumatizaci či snížení citlivosti vůči násilí nebo povzbuzení vlastní agrese. Závažné jsou drastické scény, které mohou u dětí vyvolat úzkost a další výše popsané negativní a nežádoucí psychické jevy a snížit práh citlivosti při vnímání násilí. Tyto skutečnosti vedly žalovanou ke zhodnocení tohoto kritéria závažnosti jako zásadního pro určení výše sankce, a to přitěžujícím směrem. Z hlediska míry zavinění (§ 61 odst. 3 cit. zákona) vyšla žalovaná z toho, že žalobkyně věděla, co je obsahem daného pořadu, kdy dojde k jeho odvysílání a mohla tak zabránit jeho odvysílání v inkriminovanou dobu, přistoupit k úpravě či vynechání samotného dílu seriálu. Těchto možností však žalobkyně nevyužila. Nadto se hájila neznalostí předchozího upozornění na porušení zákona z důvodu plynutí času, což žalovaná zhodnotila absencí snahy předejít porušení zákona tak, jak to umožňuje zákon č. 231/2001 Sb. speciálním institutem upozornění na porušení zákona. Tuto část kritéria žalovaná zhodnotila v neprospěch žalobkyně, mající silně negativní dopad na celkovou váhu tohoto kritéria ve vztahu k výši sankce. Z hlediska finančního prospěchu ( 61 odst. 3 z cit. zákona) žalovaná neshledala, že by finanční prospěch, nebyl v tomto případě z hlediska správního deliktu porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. rozhodný co do jeho vlivu na konkrétní výši sankce. Z uvedených důvodů žalovaná rozhodla tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. III. Žaloba Žalobkyně v podané žalobě uplatnila několik žalobních bodů. 1) Žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost správní úvahy o výši sankce. Namítá, že žalobkyni byla fakticky i přes polehčující okolnosti, které žalovaná v rozhodnutí zmínila, udělena vyšší sankce než jaké žalovaná běžně ukládá za typově stejné, avšak závažnější delikty, o kterých rozhodovala v posledních šesti letech. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na to, že žalovaná sice formálně dodržuje povinnosti stanovené ustanovením § 61 zákona, avšak nelze seznat, proč úvahy žalované nevedly k jinému výsledku, např. k uložení nižší sankce 50.000,- Kč nebo naopak vyšší sankce, např. 900.000,- Kč. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo původní rozhodnutí žalované zrušeno, postrádá odůvodnění, které by vysvětlovalo, jakou váhu jednotlivým zákonným hlediskům pro uložení pokuty žalovaná přiřadila. Cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu a namítá, že žalovaná v napadeném rozhodnutí vykonala jen nevýznamné formální změny a úpravu formátování. Jako příklad tohoto způsobu odůvodnění uvádí, jen pozměnění některých vět v oblasti hodnocení povahy vysílaného programu a rozsahu a typu a dosahu závadného vysílání. Rovněž pouhou záměnu větné souvislosti spatřuje v odůvodnění hlediska finančního prospěchu. Tvrdí, že tak k žádné výrazné úpravě, vedoucí k odstranění vad původního nezákonného rozhodnutí žalovanou, nedošlo. Žalovaná neuposlechla pokyn Nejvyššího správního soudu výrazně upravit odůvodnění a vydala prakticky totožné správní rozhodnutí. 2) Žalobkyně namítá porušení zásady rovnosti. Žalobkyně uvádí, že byla porušena ústavně zakotvená zásada rovnosti promítnuta do ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť správní úvaha žalované neodpovídá správní praxi žalované a obsahuje nedůvodné rozdíly. Žalobkyně tvrdí, že sankce udělená žalovanou je ve stejné až vyšší úrovni, než v jaké byly udělovány žalovanou sankce za typově obdobné, ale závažnější případy spáchání stejného deliktu podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., a to přes značný počet naplněných kritérií ovlivňujících výši sankce ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně přikládá správní rozhodnutí žalované ke srovnání, z něhož je zřejmé neprovedení náležité individualizace a arbitrární určení sankce v napadeném rozhodnutí. Tím žalovaná postupovala jak v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, tak v rozporu s ustanovením § 78 odst. 5 s.ř.s. Nerovný přístup žalované lze spatřit ve srovnání posouzení rozsahu typu a dosahu odvysílaného programu, když tato část kritéria, jmenovitě rating 0,1 a share 2,47% pro skupinu 15+ má dle žalované podstatně ovlivnit výši sankce ve prospěch žalobkyně. Za jinak podobný případ odvysílání pořadu, dílu „Zlaté vejce“ však žalovaná žalobkyni udělila pokutu ve výši 200.000,- Kč, a to přes to, že díl „Zlaté vejce“ měl v důsledku odvysílání v 17:40 hod. mnohonásobně vyšší sledovanost než díl „Krysař“ předmětného pořadu. U obou rozhodnutí se navíc dle žalované jedná o rozhodné kritérium . 3) Žalobkyně namítá opětovné přičtení právního názoru žalobkyně a domnělé recidivy k její tíži. Žalobkyně uvádí, že přestože Nejvyšší správní soud vyhodnotil přičítání recidivy žalobkyně k její tíži jako nesprávný, neboť se žalobkyně recidivy nedopustila, a přestože soudem bylo žalované rovněž vytknuto posouzení právního názoru žalobkyně jako přitěžující okolnosti, žalovaná k těmto podstatným vadám původního nezákonného rozhodnutí nepřihlédla. Přitom vypuštění dvou ze tří okolností negativně ovlivňujících výši sankce zakládá legitimní očekávání žalobkyně, že za spáchaný skutek bude udělena sankce podstatně nižší. Žalovaná v napadeném rozhodnutí neuvádí žádné změny společenských ani jiných okolností, které by vedly k přísnějšímu hodnocení skutku. Naopak podstatnou část přitěžujících okolností vypouští, a přesto sankce v napadeném rozhodnutí dosahuje stejné výše jako sankce původní. Nově přitěžující okolnosti vedoucí ke zvýšení sankce rovněž nepřibyly. Žalovaná rovněž z vyjádření žalobkyně ze dne 12.5.2014, jímž žalobkyně hájila své jednání, že obdobné případy, na které byla upozorněna v roce 2008, již nejsou v korporátní paměti žalobkyně, žalovaná nepravdivě a jednostranně vyvodila, že žalobkyně neškolí své zaměstnance a nerespektuje zásadní právní dokumenty v paměti provozovatele. Tento nepravdivý argument, který měl významný vliv na výši sankce, nemá oporu ve správním spise. Reálně ke školení zaměstnanců žalobkyně dochází a upozornění je v materiálech, se kterými jsou zaměstnanci žalobkyně seznámeni. Žalobkyně navrhuje toto dokázat svědecky i výpovědí vedoucího právního oddělení žalobkyně. Jediným podkladem pro možnou přitěžující okolnost by snad mohlo být, že vědomost o těchto dokumentech je z roku 2008 zprostředkovaná přes další zaměstnance žalobkyně a není bezprostřední. Byť si je žalobkyně vědoma názoru Nejvyššího správního soudu, že upozornění je „věčné“ a časová souvislost není potřebná, pokládá takový názor za odporující zákonu a za extenzivní výklad v neprospěch žalobkyně a tvrdí, že časová souvislost mezi aktuálním činem a předchozím upozorněním z roku 2008 nebyla dána. Dle jejího názoru je v rozporu se zásadami správního práva vnímat postupné oslabování živé paměti na skutek z roku 2008 v roce 2014 jako na přitěžující okolnost. 4) Žalobkyně namítá věcnou a časovou souvislost předchozích upozornění. Poukazuje na nutnost předchozího upozornění s přesným a jednoznačným vymezením skutku podle ustanovení § 59 odst. 1 zákona jako podmínky postihu za další obdobné jednání. Namítá, že předchozí rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 250.000,- Kč za odvysílání pořadu Sběratelé kostí 1 dne 11.2.2008 neobsahuje náležitosti informativního upozornění, neboť nestanoví lhůtu k nápravě. Za upozornění nelze považovat ani upozornění na porušení zákona odvysíláním pořadu Myšlenky zločince dne 4.2.2008 z důvodu rozdílnosti skutků a obecnosti zaslaného upozornění. Přitom uvádí, jakého typového a časově vymezeného skutku se zaslané upozornění týkalo, na jakém televizním kanálu bylo vysíláno, jaké záběry zavražděných lidí a trýznění včetně brutálních vražd zde byly zobrazeny. Poukazuje na typ pořadu pohádek bratří Grimmů a odlišnou nulovou sledovanost. Dále obecně argumentuje preventivní funkci ustanovení § 59 odst. 1 zákona a požadavkem na to, aby skutek byl velmi přesně jednoznačně vymezen a nebyly porušovány zásady správního řízení. Ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu žalobkyně pak poukazuje na to, že k uložení sankce za porušení povinnosti provozovatele nemá dojít tehdy, pokud předchozí upozornění neplní preventivní funkci pro daný případ, neboť se vztahuje na odlišné jednání případně pro nedostatečnou konkrétnost obsahu upozornění. 5) Žalobkyně namítá porušení práva na spravedlivý proces v důsledku narušení integrity odůvodnění. V této námitce poukazuje na rozhodný obsah usnesení žalované jako kolegiálního orgánu, zejména na to, že toto odůvodnění má být integrální částí rozhodnutí, a dále vymezuje postup Úřadu Rady jako výkonného orgánu a Rady jako kolegiálního orgánu. S důrazem na rozhodovací pravomoc výhradně jen Rady jako kolegiálního orgánu poukazuje na nezbytnost uvést v odůvodnění rozhodnutí celý myšlenkového procesu uvážení Rady, který v napadeném rozhodnutí postrádá. Uvádí, že žalobkyně si tak důvody hlasování Rady jako kolegiálního orgánu musí toliko domýšlet, neboť Rada jen hlasovala o udělení pokuty na základě odůvodnění Úřadu Rady jako celku, vycházela z jeho podkladů a neužila svého správního uvážení při jednotlivých důvodech a argumentech vedoucích k určení výše sankce. Dle žalobkyně tak výsledek úvahy Rady o výši udělené pokuty v rozhodnutí je pro neveřejnost jednání Rady a neveřejnost úvah Rady v rozporu s požadavky zákona a judikatury oddělen od části odůvodnění, které k němu vedlo. Žalobkyně se nemá možnost bránit proti neveřejné části odůvodnění, a to považuje za porušení práva na spravedlivý proces, když v rozhodnutí není zachycená celá úvaha Rady jako kolegiálního orgánu. Namítá, že pokud žalovaná rozhoduje bez účasti účastníka, který je v řízení sankcionován, má povinnost zajistit účastníku řízení dostatečnou možnost efektivní obrany svých práv. 6) Žalobkyně namítá zkrácení obhajovacích práv ve správním řízení. Žalobkyně míní, že žalovaná nevyhověla žádosti žalobkyně o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci, když žalobkyni určila lhůtu k vyjádření 7 dní ode dne doručení oznámení, což je lhůta kratší než obvyklá lhůta poskytovaná ve správních řízeních při ukončení dokazování, která činní 15 dnů. Nesouhlasí s názorem žalované, že do správního spisu nebyly vkládány žádné nové dokumenty, dokládající jakékoliv nové skutečnosti, a to bylo důvodem, proč lhůta nebyla prodloužena. Žalobkyně uvádí, že žalovaná přehlíží, že od posledního dokazování již uběhla dlouhá doba, takže je znovu potřebné podrobně prostudovat obsáhlý spis. Žalobkyně poukazuje na požadavek ustanovení § 39 odst. 1, věty druhé správního řádu, že určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. S poukazem na § 17 správního řádu poukazuje na to, že k věci se vztahují i listiny soudního spisu, které se stávají rovněž součástí spisu správního, a proto je takto spis doplněn oproti stavu před prvním dokazováním. Žalovaná tak nedůvodným zkrácením lhůty k vyjádření k oznámení, doručeném žalobkyni dne 25.4.2016, zatížila správní řízení vadou, která znemožnila žalobkyni uplatnění jejich práv a oprávněných zájmů ve správním řízení. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. IV. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření poukazuje na obsahovou zmatečnost a věcnou nesouvislost žalobních námitek a své vyjádření uspořádává zejména ve vztahu k otázce přezkoumatelnosti správní úvahy o výši sankce, přičemž v této části vyjádření rekapituluje své hodnocení podle jednotlivých kritérií ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. Žalovaná trvá na tom, že požadavkům Nejvyššího správního soudu na přezkoumatelnost jejího rozhodnutí vyhověla beze zbytku. Poukazuje na to, že došlo k zásadnímu rozvedení a vyjasnění kritérií pro výši sankce a polemika žalobkyně o srovnávání použitých slov není právní argumentací. Žalovaná vymezuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu k výši sankce vytkl žalované posouzení pouze kritéria závažnosti věci, když považoval za nesprávné, že žalovaná přičetla k tíži žalobkyně předchozí porušení zákona dle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., avšak v dílčím kritériu míry zavinění nepovažoval za nesprávné přičíst k tíži žalobkyně skutečnost, že se nesnažila upozornění v korporátní paměti uchovat. Nevyloučil, že k této skutečnosti je možné přihlédnout stejně tak, jako bylo přihlédnuto k vyjádření žalobkyně, že se bude snažit do budoucna vyvarovat protiprávnímu jednání. K porušení zásady rovnosti žalovaná uvedla, že žalobkyně pouze odkázala na správní rozhodnutí, přičemž není nadána ze zákona správní úvahou srovnávat jiná rozhodnutí o uložení pokuty, nepředkládá žádné podklady, které by objektivně mohly být považovány za rozbor či srovnání stejných případů. Žalobkyně tak pouze opakuje svoje subjektivní přesvědčení, že ostatní provozovatelé mají výhodnější sankce, když vysílali závažnější obsah pořadů. Pokud žalobkyně odkazuje na porovnání ratingu a share u napadeného rozhodnutí a případu, kde byl výsledný rating a share vyšší, žalovaná uvádí, že žalobkyně odkazuje na pouhé zlomky celkového hodnocení výše sankce. Žalovaná dále považuje za nedůvodnou námitku věcné časové souvislosti předchozích upozornění, což vyvozuje z náhledu Ústavního soudu v jeho nálezu I. ÚS 1408/09 k otázce aplikace institutu upozornění na porušení zákona dle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. s odkazem i na judikaturu správních soudů, např. rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 70/2007-104 nebo 6 As 30/2008-97. Zcela nedůvodnou považuje žalovaná námitku porušení práva na spravedlivý proces v důsledku narušení integrity odůvodnění. Uvádí, že správní řád v ust. § 134 stanoví, jakým způsobem rozhoduje kolektivní orgán a co je obsahem správního rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění a že všechny úvahy, jež formovaly rozhodnutí Rady ve výsledku hlasování jsou vždy v rozhodnutí odůvodněny. Dle žalované nebyla zkrácena ani procení práva žalobkyně tím, že jí byla poskytnuta pouze lhůta 7 dnů k vyjádření za situace, kdy do správního spisu nebyly vloženy nové podklady. Poukazuje na to, že žalobkyně žádost o prodloužení lhůty podala právě v poslední den běhu lhůty, kdy před tím měla dostatečný prostor k vyjádření k věci. Není možné označit za validní argument, že od prvního provedení důkazu již uběhla dlouhá doba, neboť měla mít na paměti jeden ze základních principů vigilantibus jura scripta sunt, tj. aby dbala svých práv a povinností., zvláště, měla-li pořízenou kopii spisu a následně nebyly do spisu vloženy žádné nové dokumenty. Žalovaná považuje tuto námitku za absurdní, obstrukční a nedůvodnou. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl v plném rozsahu. V. Posouzení věci Městským soudem. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 65 a násl. zákona 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. A) Předcházející řízení před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem V souzené věci žalovaná rozhodovala o jednání žalobkyně poté, kdy její původní rozhodnutí ze dne 2.9.2014 o uložení pokuty žalobkyni ve výši 200. 000,- Kč bylo, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2015, jímž byla původní žaloba žalobkyně proti rozhodnutí o pokutě zamítnuta, zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22.3.2016, č.j. 9As 70/2015-42. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku v podstatě vytkl Městskému soudu v Praze, že se nevypořádal s žalobními body, týkajícími se nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí žalované, což jako pochybení shledal i v rozhodnutí žalované a tato pochybení zhodnotil jako nepřezkoumatelnost závěrů jak žalované, tak městského soudu v rozsahu bodů 38 a 40 svého rozsudku, tj. toliko ohledně úvah o výši pokuty. Nejvyšší správní soud vytkl, že rozhodnutí žalované nespecifikuje žádnou váhu jednotlivých kritérií pro určení výše pokuty, pouze některá z nich obecně konstatuje, čímž není zřejmé, jaká zákonná kritéria byla podstatná, jaká nikoliv, jaká jsou důležitější či zda jsou důležitá všechna stejně. Postrádal tak odůvodnění, které by vysvětlovalo, jakou váhu žalovaná jednotlivým zákonným hlediskům pro uložení pokuty přiřadila. Přitom však vyslovil, že považování kritérií musí být popsáno alespoň rámcově a musí být uvedeno odůvodnění přiřazení jednotlivých vah, s nimiž souvisí i přihlédnutí k polehčujícím či přitěžujícím okolnostem. Další nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ohledně výše pokuty byla shledána v tom, že se městský soud nedostatečně vypořádal se žalobním bodem, týkajícím se porušení rovnosti v právech. Žalobkyně v původní žalobě k námitce porušení zásady rovnosti dle § 2 odst. 4 správního řádu předložila 7 rozhodnutí žalované, které měly být vydány v typově podobných případech, 2 z těchto rozhodnutí podrobněji rozebrala a poukázala na uložení nižších sankcí v závažnějších případech, než je předmětné jednání žalobkyně. K této námitce dle Nejvyššího správního soudu městský soud reagoval nedostatečně a jen obecně uvedl, že je třeba zkoumat konkrétní okolnosti daného případu a neuvedl, v čem byl obsah odvysílaných pořadů a míra drastičnosti vyšší než v nyní posuzované věci. Proto bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč v dané situaci není aplikovatelný § 2 odst. 4 správního řádu nebo proč je jednání, za které byla žalobkyně sankcionována, stejně závažné či závažnější, než ta, která byla sankcionována v jí uváděných rozhodnutích (bod 42 a-44 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Přestože Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí nejen žalované, ale i městského soudu pro nepřezkoumatelnost úvah o výši pokuty, v závěru rozsudku ( odst. 72) vyslovil, že nepovažuje za rozumné vracet věc nejprve městskému soudu, aby se s touto otázkou vypořádal, neboť soudy ve správním soudnictví mají primárně přezkoumávat správnost úvahy v rozhodnutí správních orgánů. Výslovně uvedl, že pokud je zřejmé, že rozhodnutí žalované neobstojí z jiných důvodů a musí tak být stejně zrušeno a zároveň odůvodnění ohledně dodržení zásady rovnosti v jejím rozhodnutí absentovalo, pak je vhodnější, aby se s touto námitkou v novém rozhodnutí vypořádala přímo žalovaná. Pokud by i s novým rozhodnutím žalobkyně nesouhlasila, bylo by možné podrobit tuto úvahu správního orgánu soudnímu přezkumu. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil nejen rozsudek městského soudu, ale i rozhodnutí žalované. B) Posouzení věci městským soudem Na základě uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Městský soud v Praze pro toto přezkumné řízení shrnuje, že závěry Nejvyššího správního soudu vyznívají následně. Nejvyšší správní soud přezkoumal řízení ve věci předcházejícího rozhodnutí žalované ze dne 2.9.2014: bez výhrad k námitkám žalobkyně ohledně způsobu rozhodování žalované ( hlasování a odůvodnění rozhodnutí bod III.B), ohledně neúplnosti výroku rozhodnutí ( bod III.D), časové souvislosti předchozích upozornění ( bod III.E), přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované a rozsudku městského soudu shledal ve sledu žalobních i kasačních námitek toliko ve vztahu ke správnímu uvážení o výši pokuty ( bod III. A a bod III.C) rozsudku Nejvyššího správního soudu, s výhradami k přezkumu úvah o výši pokuty, a to podle zákonných hledisek stanovených v § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. a z hlediska dodržení zásady rovnosti dle § 2 odst. 4 správního řádu. Závěry Nejvyššího správního soudu v původním řízení tak nyní, v souzené věci nastolují směr a rozsah soudního přezkumu toliko ohledně úvah o výši pokuty. Relevantními žalobními námitkami tedy mohou být toliko námitky -nepřezkoumatelnosti správní úvahy o výši sankce, -porušení zásady rovnosti, -porušení práva na spravedlivý proces v důsledku narušení integrity odůvodnění, avšak toliko v rozsahu obecných námitek žalobkyně o nedostatku odůvodnění správní úvahy kolegiálního orgánu o výši pokuty, což je námitka prolínající se s výše uvedenou námitkou nepřezkoumatelnosti úvahy o výši správní sankce. Městský soud v dané věci po přezkumu napadeného rozhodnutí žalované neshledal důvodné žalobní námitky týkající se nepřezkoumatelnosti správní úvahy (odůvodnění napadeného rozhodnutí) dle zákonných hledisek ust. § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. a námitky nerespektování právního názoru Nejvyššího správního soudu. Podle § 61 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle § 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání, k výši případného finančního prospěchu, a ke stanovisku věcně příslušného samoregulačního orgánu uvedeného v seznamu samoregulačních orgánů, obdrží-li toto stanovisko písemně do 10 pracovních dnů ode dne zahájení řízení o správním deliktu. Městský soud v odůvodnění výše pokuty žalovanou shledal nejen koncepčně logickým a správným postup v hodnocení jednotlivých hledisek požadovaných v ust. § 61 odst. 2 a 3 zákona, ale i dostačujícím věcné odůvodnění, jímž žalovaná ke každému hledisku přiřazuje určitou váhu a hodnotí jeho úlohu v řadě ostatních hledisek. Vyslovuje váhu jednotlivým hlediskům buď jako neutrální (povaha vysílaného programu), nebo mírně přitěžující ( postavení žalobkyně jako provozovatele vysílání), značně přitěžující (rozsah a typ vysílání), ve prospěch žalobkyně (dosah vysílání z hlediska dat ratingu a sharu), zásadně přitěžující a zásadně určující výši sankce (závažnost dopadu obsahu vysílání na chráněnou skupinu dětí a mladistvých dle § 60 odst. 3 zákona) a v neprospěch účastníka se silně negativním dopadem na celkovou váhu kritérium míry zavinění ( míra zavinění dle § 61 odst. 3 zákona). Kritérium finančního prospěchu dle § 60 odst. 3 zákona nemělo v tomto případě rozhodný vliv. Žalovaná uvedená hodnocení vah jednotlivých zákonných hledisek vyvodila z konkrétních skutečností o typech pořadů a určení programu žalobkyně Prima COOL, na kterém byl pořad vysílán, z dat o sledovanosti programu a zaměření na věkovou skupinu, z obsahu záběrů pořadu, které považovala za závadné a z přístupu žalobkyně k zařazení předmětného pořadu do vysílání. Její hodnocení dle zákonných hledisek je tak dostatečné z pohledu všech možných skutkových okolností, které lze ohledně vysílání předmětného pořadu zvážit, a je adekvátní jí popsaným skutkovým zjištěním. Městský soud předně považuje za zcela odpovídající a nevybočující z mezí správního uvážení názor žalované, že ze všech zákonných hledisek ust. § 61 zákona je při úvaze o výši pokuty právě pro skutkovou podstatu ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých převažující a zásadní posouzení závažnosti odvysílaných scén předmětného pořadu (naturalistické, drastické záběry), rozsahu a typu pořadu (několikeré záběry drastických scén, pořad způsobilý k pochopení spíše profesními specialisty a osobami kriminalistů) a v návaznosti na to i dominantní postavení žalobkyně na mediálním trhu a vysoká sledovanost jejího programu. I přes celoplošnost vysílání, která zaručuje sledovanost na rozsáhlém území, žalovaná kritérium povahy vysílání v její celoplošnosti až velmi shovívavě posoudila jako neutrální, tedy nikoliv v neprospěch žalobkyně. Přitom zcela objektivně přihlédla i k datům o ratingu a share s ohledem na věkovou skupinu a čas vysílání. Uvedeným způsobem tak zcela v intencích právního názoru Nejvyššího správního soudu postihla váhu zákonem obecně vyčtených kritérií pro danou skutkovou podstatu správního deliktu a v rámci upřednostnění váhy kritéria závažnosti a rozsahu a typu pořadu před ostatními kritérii, při přihlédnutí k polehčujícím výsledkům ratingu a share, rozhodla v souladu s požadavkem Nejvyššího správního soudu na nezbytnost rámcových úvah a přiřazení jednotlivých vah k těmto kritériím. Žalovaná dále nezopakovala pochybení z původního rozhodnutí, v němž žalobkyni jako přitěžující okolnost přičetla opakované porušení povinnosti, když za opakovanost nelze považovat stav, kdy dojde k porušení povinnosti po předchozím upozornění žalované dle § 59 odst. 1 cit. zákona. V uvedeném směru žalobkyně respektovala právní názor a judikaturu Nejvyššího správního soudu, který institut upozornění dle § 59 odst. 1 zákona vyložil jako nutnou podmínku postihu za obdobná jednání, nikoliv jako porušení práva přičitatelné k dalším porušení z hlediska závažnosti jednání. Žalobkyně si ne zcela přesně vyložila názor Nejvyššího správního soudu na další jednání žalované (dle žalobkyně pochybení žalované), které mělo spočívat v nesprávném vyhodnocení právního názoru žalobkyně jako přitěžující okolnosti. Jak je patrné z rozsudku Nejvyššího správního soudu, tento soud považoval vyjádření žalobkyně ze dne 12.5.2014 o tom, že v teamu odpovědném za zařazování pořadů nejsou již znalosti k případům porušení z r. 2008 a o tom, jak bylo tehdejší předsedkyní žalované nahlíženo na zohledňování upozornění dle § 59 odst. 1 zákona staršího data, za právní názor žalobkyně. Žalobkyně se tedy skutečně mohla řídit určitým veřejným prohlášením předsedkyně žalované a takto lze její vyjádření vnímat jako právní názor na postup žalované. Nicméně jinou věcí je, že za situace, kdy k takovému postupu není znám žádný interní pokyn či metodika žalované a kdy žalobkyně neprokázala existenci takové správní praxe, je třeba vycházet toliko striktně ze znění a smyslu zákona č. 231/2001 Sb. Tento zákon stanoví institut upozornění jako výjimku a na rozdíl od jiných případů správního trestání jako nadstandardní výhodu pro provozovatele televizního a rozhlasového vysílání, které se jim dostává oproti pachatelům jiných správních deliktů. Proto i ve smyslu zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, ostatně i poukazujícího na judikaturu ve věci RAMA, lze po provozovateli spravedlivě požadovat, aby upozornění, jemuž se mu dostalo, schraňoval, řídil se jimi po celou dobu platnosti licence či registrace, neboť jako provozovatel televizního či rozhlasového vysílání jistě může nastavit vnitřní mechanismy svého fungování tak, aby ti jeho zaměstnanci nebo jiní spolupracovníci, jejichž jednáním může dojít k porušení provozovatelových povinností podle zákona č. 231/2001 Sb. byli o předchozích upozorněních patřičně informování a o jejich obsahu a důsledcích proškoleni. Ve smyslu uvedeného lze tedy konstatovat, že žalovaná z hlediska míry zavinění nevzala v úvahu žádnou opakovanost jednání žalobkyně, přičemž se nedopustila ani pochybení v přičtení právního názoru žalobkyně na aplikaci upozornění staršího data v neprospěch žalobkyně. Žalovaná v neprospěch žalobkyně v rámci zákonného hlediska míry zavinění přípustně a správně zhodnotila jednoznačnou skutečnost, zjištěnou ostatně přímo z vyjádření žalobkyně, totiž, že žalovaná dřívější případy upozornění neudržovala v „paměti“ žalobkyně, ačkoliv i při výhodách upozornění, které jako provozovatel televizního vysílání má, a kdy jde o jediný předmět její činnosti, tak činit bez výhrad měla. Toto zjištění Nejvyšší správní soud výslovně v odst. 56 svého rozsudku zhodnotil jako nedostatek snahy uchovat upozornění v paměti žalobkyně, který lze k tíži žalobkyně přičíst. Námitky žalobkyně v uvedeném směru tak mohou být relevantní z hlediska úvah žalované o výši pokuty pouze v tom, že vyjmula-li žalovaná z hodnocení míry zavinění žalované jako nedůvodnou úvahu, že se žalobkyně předmětného jednání dopustila opakovaně, pak toto vynětí mohlo mít v souvislosti s dalšími úvahami vliv na výši pokuty. Nedostatek úvahy v tomto směru se však jako dílčí přiřazuje ke stěžejnímu nedostatku napadeného rozhodnutí, pro který městský soud napadené rozhodnutí zrušuje, a to je nedostatek zhodnocení stávající správní praxe žalované k námitkám žalobkyně ohledně porušení zásady rovnosti. Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobkyně již v původní žalobě namítala porušení zásady rovnosti v právech, v přístupu k posuzování jejího jednání z hlediska dosavadní správní praxe žalované, přičemž na podporu svého tvrzení předložila 7 správních rozhodnutí v typově shodných případech, z nichž dovozovala nerovný přístup ke své osobě jako k provozovateli televizního vysílání oproti jiným provozovatelům. Ačkoliv v původním řízení nebylo možné žalované vytýkat nepřezkoumatelnost jejího rozhodnutí vzhledem k tomu, že bez námitek není jejím úkolem v každém případě porovnávat jednání provozovatele s jednáním všech dříve postižených provozovatelů, po rozsudku Nejvyššího správního soudu se procesní situace změnila. V dalším řízení již žalovaná měla k dispozici námitky žalobkyně opřené o konkrétní rozhodnutí ze správní praxe žalované a dle závěrů Nejvyššího správního soudu bylo úkolem žalované se s nimi vypořádat. Je pravdou, že Nejvyšší správní soud nedostatek tohoto vypořádání vytýkal předchozímu rozhodnutí městského soudu, nikoliv rozhodnutí žalované, to však proto, že teprve před městským soudem žalobkyně měla možnost vznést námitky ohledně výše pokuty v porovnání s pokutami uloženými jiným provozovatelům. Nicméně Nejvyšší správní soud považoval za rozumné, aby se žalovaná, bylo-li její původní rozhodnutí zrušeno i z důvodů jednotlivých vah k výši pokuty, v novém rozhodnutí vypořádala i s námitkami žalobkyně ohledně porušení zásady rovnosti, To i z toho důvodu, jak naznačil Nejvyšší správní soud, aby městský soud, v případě nesouhlasu žalobkyně s novým rozhodnutím, měl podklad a podmínky pro další přezkum. Přes uvedené v napadeném rozhodnutí vypořádání námitek žalobkyně ohledně nerovného přístupu při stanovení výše pokuty, podpořených konkrétními příklady (rozhodnutími) ze správní praxe žalované, absentuje. Žalovaná neosvětlila jaké specifické důvody a individuální okolnosti vedly žalovanou k tomu, že žalobkyni za předmětné jednání uložila pokutu ve výši 200 000,- Kč, ačkoliv např. v jí předložených rozhodnutí, které lze s napadeným rozhodnutím ohledně typu pořadu porovnat, došlo k rozdílným okolnostem při vysílání pořadu a pokuta byla uložena ve stejné výši. Žalobkyně předložila 2 rozhodnutí žalované, jimiž byla uložena pokuta 150 000,- Kč a 200 000,- Kč společnosti CET 21 spol. s r.o. za porušení téhož ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona, ačkoliv se tento provozovatel dopustil protiprávního jednání odvysíláním pořadů Kriminálka Las Vegas dne 12.3.2013 a 25.3.2013 s obdobným typem naturalistických a násilných scén, avšak na všestranně zaměřeném programu NOVA a v 17.35 hod, tedy v čase vysílání s vyšší pravděpodobností sledovanosti ze strany dětí a mladistvých. Na druhé straně však žalovaná také žalobkyni uložila pokutu ve stejné výši 200 000,- Kč rozhodnutím ze dne 4.11.2014 za odvysílání pořadu Grimm, epizody „ Zlaté vejce“ na programu Prima COOL, rovněž ve frekventovaném čase sledovanosti v 17.40 hod. Tato rozhodnutí včetně předcházejícího porušení povinnosti žalobkyní žalovaná nejenže vůbec neporovnala s případem v napadeném rozhodnutí, ale ani zmíněné rozhodnutí o uložení pokuty žalobkyni v rozhodnutí nezvažovala, když se zabývala toliko předchozími upozorněními ( upozornění z r. 2008 + uložení pokuty z r. 2008) za zcela jiné pořady – Myšlenky zločince a Sběratelé kostí 1. Pokutu uloženou žalobkyni rozhodnutím ze dne 4.11.2014 dokládá až žalobkyně v podané žalobě. Žalobkyně pak v žalobě poukazuje ještě na obdobný případ odvysílání dílu „ Krysař“, kterým se žalovaná rovněž v potřebném porovnání nezabývala. Žalobkyně uvedla tyto příklady k porovnání pro účely úvah o rozdílech ve výši pokuty, soud si však nemohl nevšimnout, že její tvrzení a jí předložené rozhodnutí také naznačuje, že se žalobkyně dopustila obdobného jednání vícekrát, k čemuž soud bez znalosti a posouzení správní praxe v jednotlivých případech nemůže při přezkumu napadeného rozhodnutí sám přihlédnout a nahradit úvahu žalované svou vlastní úvahou. Proto je třeba, aby se žalovaná porovnáním 7 namítaných případů u jiných provozovatelů vysílání i u osoby žalobkyně zabývala a vyjasnila, jaké okolnosti namítaných případů jsou relevantní ve vztahu k posouzení výše pokuty v dané věci, v jakých kritériích se liší či alespoň rámcově shodují a jak správní praxe uložení pokut v těchto případech ovlivňuje úvahy žalované o výši pokuty v této věci. Oproti uvedenému soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí z hlediska namítaných procesních vad zkrácení obhajovacích práv žalobkyně v řízení, neboť se shoduje se žalovanou v tom, že žalobkyni byl v řízení poskytnut dostatečný prostor k vyjádření po zahájení správního řízení a další lhůta 7 dnů k vyjádření, která jí byla poskytnuta v oznámení ze dne 25.4.2016 ( tj. již v novém řízení po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) byla dostačující vzhledem k tomu, za jakých podmínek bylo správní řízení nadále vedeno. Nové rozhodování žalované o jednání žalobkyně bylo po rozsudku Nejvyššího správního soudu vedeno na základě stávajících podkladů, bylo provedeno opětovné shlédnutí záznamu při pozvání žalobkyně k tomuto úkonu, a to jen pro účely a v intencích požadavku Nejvyššího správního soudu na náležité zhodnocení a odůvodnění výše pokuty. Současně je třeba přihlédnout k tomu, že k této otázce nebyly do spisu vkládány žádné nové dokumenty a neprobíhalo nové dokazování, které by bez jejich znalosti žalobkyní ohrozily účel řízení či porušily procesní práva žalobkyně. Správní soudy, přezkoumávající původní rozhodnutí žalované samy nevedly dokazování a součástí správního spisu se tak mohly stát toliko jejich rozsudky ve věci, které byly žalobkyni doručeny a jejich obsah byl žalobkyni znám. Proto bylo v novém řízení poskytnutí lhůty 7 dnů k vyjádření žalobkyně ne-li nadstandardní, pak jistě dostačující. VI. Závěr Protože napadené rozhodnutí neobsahuje naznačené a pro účely vypořádání námitky porušení ust. § 2 odst. 4 správního řádu, potřebné úvahy o výši pokuty z hlediska dosavadní správní praxe žalované, zůstává doposud napadené rozhodnutí stále nepřezkoumatelné pro neúplnost úvah a odůvodnění o výši uložené pokuty. Toto je důvodem, pro který Městský soud v Praze napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Protože Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. pro vadu řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro neúplnost posouzení a odůvodnění úvah žalované o výši uložené pokuty, postupoval tak podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a rozhodl v dané věci bez nařízení jednání. Výrok o náhradě nákladů řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení, spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000,- Kč a dále v nákladech právního zastoupení, a to za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, podání žaloby dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále za 2x paušál po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky. Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení vznikly, činí tedy 9 800 Kč .