9 A 139/2013 - 74

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Lucie Bičákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: DOMESTAV, s.r.o., IČ: 63479711, se sídlem Špitálka 23, 602 00 Brno, zast. Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 13. 6. 2013, zn. sp. O- 486367, č. j. O-486203/D77683/2012/ÚPV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 13. 6. 2013 zn. sp. O-486367, č. j. O-486203/D77683/2012/ÚPV, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 24 199,48 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Roberta Cholenského, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. O-486367, č. j. O-486367/D066484/2011/ÚPV. Prvostupňovým rozhodnutím Úřadu bylo rozhodnuto tak, že: ve výroku pod bodem I. byly zamítnuty námitky Ing. arch. M. Š. (namítatel) podané podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“) proti označení ve znění „mobile HOUSE český výrobce mobilních domů“ přihlášenému žalobcem pod zn. sp. O-486367 k zápisu do rejstříku ochranných známek, neboť nebyla shledána shodnost ani podobnost přihlašovaného označení a namítané ochranné známky, ve výroku pod bodem II. Úřad vyhověl v celém rozsahu námitkám podaným namítatelem podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách proti zápisu přihlašovaného označení ve znění „mobile HOUSE český výrobce mobilních domů“ do rejstříku ochranných známek a přihlášku zn. sp. O-486367 zamítl s odůvodněním, že přihláška nebyla podána v dobré víře, a tudíž zápisem přihlašovaného označení do rejstříku ochranných známek by došlo k zásahu do zákonem chráněných starších práv namítajícího, a to v celém rozsahu přihlášených výrobků a služeb. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyšel ze zjištění, že přihlašované kombinované označení bylo přihlášeno dne 10. 6. 2011 a zveřejněno dne 21. 9. 2011 pro tento seznam výrobků a služeb zařazených do tříd podle mezinárodního třídění výrobků a služeb: (19) stavební materiály nekovové, přenosné konstrukce nekovové, mobilní dřevěné domy; (20) nábytek; (37) stavebnictví, instalační služby; (42) služby v oblasti architektury a průmyslového designu. Namítaná kombinovaná ochranná známka Společenství č. 9672825 byla u Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (dále jen „OHIM“) přihlášena s datem práva přednosti ode dne 3. 1. 2011 a zapsána dne 20. 5. 2011 pro následující služby zařazené ve třídách podle mezinárodního třídění výrobků a služeb: (35) propagace, reklama a maloobchodní prodej kompaktních kontejnerových domků; (37) výstavba kompaktních kontejnerových domků a buněk, jejich opravy a údržba; (42) návrhy a projektování kompaktních kontejnerových domků, poradenství a design v oblasti architektury. Vlastníkem namítané ochranné známky a namítatelem v řízení je Ing. arch. M. Š. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádával s rozkladovými námitkami žalobce, který nesouhlasil se zamítnutím přihlášky ochranné známky z důvodu, že by zde existoval úmysl žalobce napodobit starší (namítanou) ochrannou známku a že přihlášku nepodal v dobré víře. Uváděl, jaké úpravy uvedl pro to, aby odlišil přihlašované označení od namítané ochranné známky a že přihlašované označení se tak odlišuje všemi slovními prvky. Graficky pak vychází z loga DOMESTAV, které má žalobce chráněno jako kombinovanou ochrannou známku včetně grafického motivu latě. Obdobný je jedině grafický motiv šrafovaného obdélníku, přestože u přihlašovaného označení tvoří pouze 1/3 loga, zatímco u namítané ochranné známky jako jediný grafický prvek zaujímá celou její plochu. Nesouhlasil s tím, že distinktivním prvkem je motiv domku opatřený dřevěnými latěmi a poukázal na tento motiv již u dříve přihlášených průmyslových vzorů ohledně mobilních domků a na to, že motiv dřevěných mobilních domků není nic nového. Namítal odlišný přístup k Úřadu na doložení některých dat a důkazů u žalobce a u namítajícího, na to, že za namítajícího Úřad změnil právní kvalifikaci uplatněných námitek a přesunul důkazy k jiné části námitek. Namítal také odlišný přístup Úřadu (v rozporu s ust. § 2 odst. 4 správního řádu) v jeho požadavcích na dokazování v řízení o výmazech průmyslových vzorů, týkajících se mobilních domků a v řízení o předmětných námitkách ohledně přihlášeného označení. Žalovaný k rozkladovým námitkám žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce souhlasí s posouzením nepodobnosti přihlášeného označení s namítanou ochrannou známkou, které učinil správní orgán 1. stupně, žalovaný se v přezkumu nezabýval námitkami uplatněnými dle § 7 odst. 1 písm. a), nýbrž jen námitkovým důvodem dle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách. Přestože namítající své námitky opřel o ust. § 4 písm. m) zákona o ochranných známkách, žalovaný podle jejich obsahu vyhodnotil, že se týkají absence dobré víry při přihlášce ochranné známky na straně žalobce dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona, neboť toto ustanovení upravuje soukromoprávní (relativní) důvody absence dobré víry při přihlášení ochranné známky. Z těchto důvodů byl správní orgán 1. stupně povinen překvalifikovat příslušnou část předmětných námitek jako námitky dle ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona. Také podle obsahu námitek posoudil, že tyto námitky byly podány pro všechny výrobky a služby v přihlášených třídách. Žalovaný také odmítl žalobcem tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s ust. § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) s tím, že v řízení o výmaz průmyslového vzoru a v řízení o zápisu ochranných známek je třeba odlišit rozdílné skutkové okolnosti, instituty průmyslového práva a postup podle rozdílných právních předpisů. K otázce dobré víry při přihlášce ochranné známky žalovaný vzal za prokázané, že namítající předloženými doklady doložil, že přihláška žalobce nebyla podána v dobré víře. Z důkazů vyplynulo a žalovaný ověřil, že namítající je personálně spojen se společnostmi Ateliér Štěpán s.r.o. a FREEDOMKY s.r.o., které působí ve stejné oblasti podnikání jako společnost DOMESTAV PLUS s.r.o., která je personálně propojená se žalobcem. Zjistil také, že namítající v průběhu let 2007-2010 vymyslel a zrealizoval svébytný mobilní domek, jehož různé typy jsou chráněny průmyslovými vzory a namítanou ochrannou známkou. Jednatel žalobce Ing. Š. byl seznámen s konceptem, vzhledem a detaily výroby předmětných domků, jakož i s podobou ochranné známky, a to jakožto potencionální výrobce zmíněných domků. Spolupráci s namítajícím žalobce odmítl, přitom sám zahájil výrobu mobilních domků podobných domkům namítajícího a podal napadenou přihlášku ochranné známky. Žalovaný dále vyvracel tvrzení žalobce, že ohledně existence mobilních domků „FREE DOMKY“ věděl pouze obecně a že nevěděl o tom, že toto označení je chráněné jako ochranná známka. K tomu dle žalovaného nelze považovat za pouhou náhodu, že žalobce pro označení svých výrobků použil významově obdobné prvky „ Mobil“ a „HOUSE“ se slovními prvky „FREE“ a „DOMKY“, tvořícími ochrannou známku namítajícího, přičemž k tomu současně přidal obrazový prvek šrafování podobné koncepce, který je součástí známky namítajícího. Žalovaný tak považuje za logické, že napadené označení bylo záměrně sestaveno tak, aby vyvolávalo dojem provázanosti přihlašovatele s namítajícím. Tím by přihlašovatel mohl získat nespravedlivou výhodu ve formě těžení s vynaložené práce, nákladů a firmy namítajícího. Z uvedených důvodů se žalovaný ztotožnil se závěry správního orgánu 1. stupně a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce předně poukazuje na to, že namítající, Ing. arch. M. Š. navrhl zamítnutí přihlašovaného označení z důvodu nedostatku dobré víry výslovně pouze pro výrobky, pro které bylo toto označení přihlašováno, nikoliv však pro služby. Ve vztahu k výrobkům i službám napadal přihlašované označení pouze z důvodu jeho údajné zaměnitelnosti s jeho komunitární ochrannou známkou „FREEDOMKY“. Tato námitka však byla Úřadem jako nedůvodná zamítnuta. Žalobce poukázal na to, že namítající na přední straně svých námitek ze dne 27. 11. 2011 sice obecně uvedl, že se jeho námitky týkají všech výrobků a služeb, ovšem poté toto obecné tvrzení upřesnil tak, že všech výrobků a služeb se týká pouze jeho námitka dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách (shodnost, podobnost přihlašované a namítané ochranné známky a pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti). Nedostatek dobré víry jako důvod pro zamítnutí přihlášky namítající navrhl jen pro výrobky, nikoli pro služby. Žalovaný byl vázán tímto návrhem a v rozporu se zákonem a nad rámec návrhu rozhodl o zamítnutí přihlášky i pro služby. Dle žalobce je již toto důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. V dalším žalobním bodu žalobce namítá, že namítající neunesl důkazní břemeno ohledně existence nedostatku dobré víry na straně žalobce. Naplnění podmínek podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách je třeba posuzovat ke dni podání přihlášky přihlašovaného označení. Případné další okolnosti, ke kterým došlo až po podání přihlášky, nemohou mít na toto posouzení vliv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, čj. 9 As 123/2011-107). Dle žalobce namítající nepředložil žádné důkazy, kterými by prokázal, že žalobce věděl o existenci jeho komunitární ochranné známky „FREEDOMKY“ ke dni podání přihlášky svého označení. Navíc důkazy předložené namítajícím byly nedatované a nebylo zjištěno, kdy vznikly, zda tomu bylo ke dni podání přihlášky nebo později. Žalobce tvrdí, že namítajícím předložené důkazy vznikly nepochybně až výrazně později. Za zcela nepochopitelný považoval závěr žalovaného, že nedatované letáky jiných subjektů (společnosti Atelier Štěpán s.r.o. a společnosti DOMESTAV PLUS s.r.o.) dokládají nedobrou víru žalobce. Tyto listiny se nevztahovaly k žalobci ani o žalobci a jeho dobré víře ničeho nevypovídaly. Závěry žalovaného tedy postrádají oporu v provedeném dokazování. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zdravým rozumem a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, čj. 9 As 123/2011-107, který k otázce zkoumání dobré víry cituje důvodovou zprávu k zákonu o ochranných známkách. Z důvodové zprávy je patrné, že otázka, zda je přihláška ochranné známky podána v dobré víře, může být zkoumána pouze za podmínky, pokud přihlašovaná ochranná známka je stejná či podobná již existující ochranné známce/označení. Přihlašované označení s komunitární ochrannou známkou „FREEDOMKY“ č. 9672825 není ani shodné ani podobné a nezakládá pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti. Tuto skutečnost potvrdily správní orgány obou stupňů ve výroku napadených rozhodnutí. Tím vyloučily možnost asociace přihlašovaného označení s namítanou ochrannou známkou. Žalobce odkázal na pasáž uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém bylo uvedeno: „Důvodová zpráva k zákonu o ochranných známkách uvádí, že pro účely posouzení dobré víry bude zvažována jakákoli relevantní okolnost ke stanovení, zda došlo k podání přihlášky v dobré víře; zejména se vezme v úvahu, zda osoba, která podala přihlášku, věděla o právu jiné osoby na stejné nebo podobné označení nebo nemohla být logicky neznalá takového práva v době podání přihlášky a zda by použití takového označení bylo v rozporu s dobrými mravy nebo by neoprávněně poškodilo zvláštní charakter nebo pověst označení, které je předmětem jiného práva.“ Důvodová zpráva i ustálená judikatura tak staví na logickém závěru, že podá-li přihlašovatel přihlášku ochranné známky, která není ani shodná a ani podobná se starší ochrannou známkou, nemůže tím zasáhnout do práv majitele starší ochranné známky a nemůže takovou přihlášku podat ve zlé víře. Opačný závěr by vedl k tomu, že v dané oblasti podnikání s výrobky či službami by nebylo možno přihlašovat odlišné ochranné známky, resp. nebylo by možno přihlašovat žádné ochranné známky. Napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu i v dalších ohledech, zejména nesplňuje tzv. třístupňový test posouzení dobré víry, který Nejvyšší správní soud předestřel ve svém rozsudku pod č. j. 1 As 3/2008 - 195, který je standardně přejímán judikaturou při posuzování této otázky, viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 123/2011-107. S důrazem na 3 podmínky tohoto testu: 1) zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky (práva k označení) namítatele, 2) zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele a 3) zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil s tím, že dle § 34 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. leží důkazní břemeno ohledně prvních dvou skutečností na namítajícím, žalobce namítá, že tyto podmínky nebyly naplněny. Žalobce se rovněž dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 123/2011-107, dle kterého samotná vědomost přihlašovatele o existenci ochranné známky (práva k označení) není dostatečným důvodem pro prohlášení ochranné známky za neplatnou pro nedostatek dobré víry, neboť sám zákon o ochranných známkách uvádí, že ochrannou známku může z důvodu nedostatku dobré víry přihlašovatele napadnout pouze ten, kdo byl takovou přihláškou dotčen na svých právech (tzn. právech na označení). Musí zde tedy existovat určitá újma na straně namítajícího a obráceně určitá nespravedlivá výhoda na straně přihlašovatele způsobená právě přihlášením příslušné známky. Typicky se bude jednat o zamezení ve vstupu na trh určité země, těžení z (parazitování na) pověsti apod.“ Vzhledem k tomu, že namítající žádnou újmu na svých právech netvrdil, nebyla ani prokázána. Namítající pouze tvrdil, že vzhledem k tomu, že jsou přihlašované označení a namítaná ochranná známka zaměnitelné, má žalobce záměr těžit z práce a reklamy konkurence. Neuvedl, kdo tou konkurencí má být a neuvedl, že by mu vznikla jakákoli újma. Navíc je zřejmé, že přihlašovanou ochrannou známkou, která není zaměnitelná ani podobná s namítanou ochrannou známkou, nemohlo dojít k újmě na straně namítajícího, ani k získání výhody na straně žalobce. Tak tomu však v tomto případě není. Žalovaný je nepochybně vázán svým rozhodnutím o tom, že přihlašované označení není ve vztahu k namítané ochranné známce podobné ani nezakládá pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti a vylučuje i možnost asociace s namítanou starší ochrannou známkou. Přesto dochází k protichůdnému absurdnímu závěru, který postrádá oporu v provedeném dokazování (i logiku), že přihlašované označení bylo záměrně sestaveno tak, aby navozovalo dojem jeho souvislosti s namítanou ochrannou známkou a vyvolávalo dojem provázanosti s namítajícím. Skutečnost, že přihlašované označení je vytvořeno tak, aby vyvolávalo asociaci s vlajkovým logem žalobce, žalovaný nepřipisuje žádný význam. Na druhé straně ze zcela nedistinktivního prvku vodorovných přímek učinil to, co by mělo vytvářet asociaci či souvislost mezi namítanou ochrannou známkou a přihlašovaným označením. Tento závěr žalobce odmítá, neboť pak byl každá ochranná známka obsahující vodorovné přímky nebo šrafování vyvolávala dojem provázanosti s namítajícím. Dle žalobce o dobré víře žalobce svědčí mimo jiné i to, že přihlašovaná ochranná známka vychází z jeho vlajkového loga, kombinované ochranné známky č. 228604 ve znění DOMESTAV s.r.o., kdy návaznost na přihlašované označení je dáno na první pohled dominantním grafickým prvkem střechy ve tvaru trojúhelníku a použitím tučného písma v kapitálkách i prvku vodorovné přímky. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu 1. Stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že je povinností žalovaného posuzovat podání podle jejich skutečného obsahu. Na první straně námitek je uvedeno, že námitky se týkají všech výrobků a služeb uvedených v přihlášce ochranné známky 0-483367. Namítající nikde dále neupřesňuje, že by se tento požadavek týkal pouze námitek podaných podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách. Naopak z celkového obsahu námitek je zřejmé, že namítající trvá na zamítnutí všech přihlášených výrobků a služeb. Petit námitek sice zmiňuje pouze výrobky a nikoli služby, nicméně vzhledem k celkovému obsahu námitek nelze toto považovat za popření věty v úvodu námitek. Postup navržený žalobcem by byl extrémním formalismem. K samotnému posouzení nedobré víry žalovaný definoval dobrou víru jako pravidlo chování, odkazující na jisté obecné morální hodnoty. Kategorii dobré víry v tomto smyslu je třeba vykládat jako kategorii mravních (morálních) pravidel mezilidského styku; tedy jako jisté objektivní měřítko, jímž lze poměřovat chování konkrétního subjektu v konkrétním případě. Výsledkem takového testu může být buď konstatování, že určité chování bylo v souladu se zásadou dobré víry, či se naopak s uvedenou maximou dostalo do rozporu, tj. dobrých mravů. Kromě objektivního pojetí právní řád České republiky v naprosté většině všech případů pracuje s dobrou vírou ve smyslu subjektivním. Subjektivní kategorie dobré víry je zpravidla chápána jako jistá obligatorní náležitost určité situace (skutkové podstaty), která musí být splněna, aby nastal zákonem zamýšlený právní následek (např. aby subjekt nabyl nějaké právo nebo se dostal do určitého právního postavení). V tomto smyslu představuje dobrá víra subjektivní mylné, ovšem v konkrétním případě omluvitelné, přesvědčení osoby o tom, že jedná v souladu s právem, resp. že svým chováním nikomu nepůsobí újmu. Je tedy dobrá víra ve smyslu subjektivním duševní kategorií (psychickou stránkou) jednajícího individua. Žalobce sice odkázal na judikaturu na téma nedobré víry, žalovaný však zdůrazňuje, že vždy je třeba přihlížet ke všem podstatným okolnostem případu a že je posuzováno v podstatě to, zda přihlašovatel přihlásil označení s poctivým či nepoctivým úmyslem. První z podstatných skutečností v tomto případě je to, že před přihlášením probíhala mezi žalobcem a namítajícím (respektive mezi jednatelem žalobce a společností namítajícího) jednání, v nichž se probírala možná spolupráce v předmětné oblasti (tedy stavba jednoduchých domků). Žalobce rozporuje rozsah jednání, zejména co se týče technologických postupů, které jsou v řízení o ochranných známkách nepodstatné, nicméně nerozporuje samotnou existenci těchto jednání. Z toho vyplývá, že žalobce věděl o činnosti namítajícího a o tom, že pro svou činnost používá označení Zda věděl nebo nevěděl o tom, že toto konkrétní označení je zapsáno jako ochranná známka, nemá pro posouzení nedobré víry význam. Podstatné je, že věděl o tom, že označení je na trhu užíváno k označení určitých výrobků a služeb. Dále žalovaný uvedl, že sice skutečně nebyla shledána podobnost mezi přihlášeným označením a starší ochrannou známkou namítajícího v takovém stupni, aby vedla k pravděpodobnosti záměny mezi oběma označeními na straně veřejnosti, nicméně nelze popřít určité podobné znaky, které obě označení vykazují. Jde jednak o grafický prvek horizontálních pruhů a zejména pak o zjevnou sémantickou souvislost a shodnou stavbu označení. Určitý stupeň podobnosti tedy mezi označeními existuje a je možné zřetelně vnímat tuto souvislost mezi nimi. Žalovaný zdůraznil, že při zkoumání nedobré víry je třeba brát v úvahu všechny relevantní okolnosti, které mohou ukazovat na úmysl přihlašovatele při podání přihlášky. V daném případě není bez významu, že v rozmezí cca jednoho měsíce před podáním napadené přihlášky podal žalobce další přihlášky ochranných známek. Konkrétně šlo o přihlášky zn. sp. O-485620 v provedení a o přihlášku zn. sp. O- 485203 v provedení Obě tyto přihlášky byly zamítnuty dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, tak i dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. k) tohoto zákona vzhledem k existenci starší ochranné známky namítajícího Řízení o uvedených přihláškách jsou nezávislá na tomto řízení a nemají přímý vliv na řízení o zde napadeném označení. Nicméně ze skutečnosti, že žalobce podal ve velmi krátkém časovém období všechny tyto přihlášky poté, co neúspěšně proběhla jednání o spolupráci, kde se žalobce dozvěděl o existenci namítaného označení, lze usuzovat, že úmyslem přihlašovatele bylo přihlásit si k ochraně označení určitým způsobem evokující namítané označení. Takový úmysl nelze považovat za poctivý. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem trval žalovaný na tom, že žalobce nebyl při podání přihlášky napadeného označení v dobré víře ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách. Na základě výše uvedených skutečností navrhl žalovaný zamítnutí žaloby. Žalobce podal repliku k vyjádření žalovaného. Žalobce v replice setrval na své argumentaci, především na tom, že v petitu námitek namítající navrhuje zamítnutí přihlašovaného označení pouze pro výrobky, nikoli pro služby Petitem namítající vymezuje předmět přezkumu a žalovaný je jím vázán. Jestliže namítající požaduje zamítnutí přihlášky ochranné známky, pouze pokud jde o výrobky, nemůže žalovaný překročit rozsah této žádosti a zamítnout přihlášku ještě navíc pro služby. Je plně v dispozici namítajícího, co výslovně v petitu svých námitek uvede. Žalovaný není oprávněn tento petit měnit či rozšiřovat, to přísluší pouze namítajícímu. Svým postupem žalovaný porušil základní zásady správního řízení zejména zásadu zákonnosti, zásadu dispoziční a zásadu kontradiktornosti. K otázce zlé víry namítá, že žalovaný posuzoval úmysl žalobce při přihlašování napadeného označení, tedy zda je přihlásil s poctivým či nepoctivým úmyslem. Řízení o zápisu ochranné známky však vůbec postrádá možnost zkoumat vnitřní subjektivní úmysly žalobce. Domněnky žalovaného ohledně dobré víry jsou pouhou spekulací bez opory v provedeném dokazování. Dobrou víru ve smyslu § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách je třeba zkoumat z hlediska objektivních kriterií, jak žalobce uvedl v žalobě., Žalovaný účelově tvrdí, že měl žalobce vědět o tom, že namítající užívá pro svou činnost namítanou ochrannou známku. To však nevyplývá z žádného provedeného důkazu. K tvrzení, že žalobce věděl o tom, že namítaná ochranná známka je na trhu užívána, postrádá žalovaný jakýkoli důkaz. Tento jeho účelový závěr je tedy nepřezkoumatelný a nemá oporu v provedeném dokazování. Ač žalovaný neshledal jakoukoli podobnost mezi přihlašovaným označením a starší ochrannou známkou namítajícího, která by vedla k pravděpodobnosti jejich záměny, v rozporu s tímto závěrem při posuzování dobré víry argumentoval souvislostí, vyvozenou z naprosto nedistinktivních obecných znaků. Žalovaný přičetl k tíži žalobce, že mu byly zamítnuty přihlášky jiných označení, která byla žalovaným shledána jako shodná či podobná s namítanou ochrannou známkou. Tento postup žalovaného je však nezákonný. Z existence přihlášek ochranných známek sp. zn. O- 485620 a O-485203, které žalovaný považoval za podobné či shodné s namítanou ochrannou známkou a dále je považoval za podané v nedobré víře, nelze dovozovat, že přihláška jiného označení, které je navíc nezaměnitelné a není podobné, by mohla kohokoliv poškozovat a není podána v dobré víře. Posouzení dobré víry u předmětné nezávisí na tom, jak byly posouzeny jiné přihlášky žalobce. Každá přihláška musí být posuzována samostatně. Při jednání před soudem účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích. Žalobce zdůraznil, že přestože nebyla shledána shodnost ani podobnost přihlašovaného označení s namítanou ochrannou známkou, žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nepodal přihlášku v dobré víře. Upozornil na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a tzv. tříbodový test dobré víry, kdy zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by žalobce věděl o existenci namítané ochranné známky v době jednání s namítajícím a dále nebyla tvrzena ani prokázána žádná újma způsobená namítajícímu. Žalovaný naopak setrval na stanovisku, že z provedených důkazů vyplývá nepoctivý úmysl žalobce při podání přihlášky s cílem těžit z vynaložené práce namítajícího. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a to v rozsahu námitek směřujících do posouzení přihlášky v námitkovém řízení toliko dle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách. Žaloba je důvodná, vyjma žalobního tvrzení, že správní orgány ve svých rozhodnutích překročily námitky namítajícího, jestliže zamítly přihlášku předmětné ochranné známky v celém rozsahu, tj. i v rozsahu všech služeb v přihlášce ochranné známky. Námitce překročení námitek namítatele nelze přisvědčit. Soud, vycházeje z obsahu písemných námitek namítajícího ze dne 27. 10. 2011 naopak přisvědčuje argumentaci žalovaného o nezbytnosti posoudit přihlášku označení pro všechny přihlášené výrobky a služby. V úvodu námitek je výslovně konstatováno, že námitky směřují proti přihlášce ochranné známky O-483367 (ta se týká nejen výrobků, ale i služeb) a dále výslovně, že se námitky týkají všech výrobků a služeb uvedených v přihlášce ochranné známky O-483367. Z obsahu námitek (na str. 3) skutečně vyplývá, že námitky jsou podávány jak z důvodu podobnosti výrobků a služeb, výslovně jejich zaměnitelnosti, tedy z námitkového důvodu dle ust. § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách), tak i z důvodu podání přihlášky v nedobré víře (viz bod 2. na str. 3 námitek), tedy i dle ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách. Žalobce sice tento druhý důvod kvalifikoval právně nesprávně dle ust. § 4 odst. m) zákona o ochranných známkách, avšak vzhledem k tomu, že v dané věci probíhalo námitkové řízení, bylo třeba vyjít z věcného důvodu, který je nesporný a spočívá v tvrzení nedobré víry při podání přihlášky ochranné známky, a podřadit jej pod správnou právní kvalifikaci dle ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona. Nedošlo tak k věcné změně námitkového důvodu ze strany správních orgánů, ale k pouhé správné právní kvalifikaci tvrzení namítatele. Soud dále přisvědčuje tomu, že namítatel v podaných námitkách v jejich závěru navrhl zamítnutí přihlášky ochranné známky toliko pro všechny přihlašované výrobky a neuvedl zde služby. Tento návrh však nebyl způsobilý zúžit či omezit zřejmou vůli a tvrzení namítatele vyjádřené v podaných námitkách. Z obsahu celého podání, z toho, že namítatel otázku zaměnitelnosti výrobků a služeb považuje rovněž za znak nedobré víry srov. bod 2. na str. 3 námitek) je zcela zřejmé, že se namítatel domáhá zamítnutí přihlášky přihlašovaného označení pro všechny výrobky a služby a dále, že tak činí z obou námitkových důvodů dle ust. § 7 odst. 1 písm. a) i dle, tak i dle ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách. Správní orgány tedy nepochybily, pokud zamítly přihlášku, resp. potvrdily zamítavé rozhodnutí z důvodu dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona ve vztahu ke všem výrobkům a službám. Dalším žalobním námitkám, týkajícím se posouzení přihlášky předmětné označení dle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách soud přisvědčil. Podle § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (dále jen "námitky") tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře. Soud nepovažuje za prokázané závěry žalovaného o nedostatku dobré víry při podání přihlášky předmětného označení. Pro účely posouzení dobré či nedobré víry žalobce je ponejprve potřebné vyložit znaky nedobré (zlé víry) pro účely zákona o ochranných známkách. Judikatura Nejvyššího správního soudu ( č.j. 9 As 123/2011-107) v oblasti zákona o ochranných známkách vychází z toho, že o nedostatku dobré víry svědčí, když přihlašovatel věděl nebo při vynaložení obvyklé míry opatrnosti a s ohledem na všechny okolnosti případu měl vědět o existenci ochranné známky namítatele. Uvedenou možnou vědomost žalobce o ochranné známce namítatele žalovaný v napadeném rozhodnutí předvídá, své úvahy však většinou vyvozuje z tvrzení namítatele a z důkazů předložených namítatelem o propojenosti společnosti žalobce a společnosti DOMESTAV PLUS s.r.o., která působí ve stejné oblasti podnikání jako společnosti Atelier Štěpán s.r.o., a FREEDOMKY s.r.o., které jsou propojené s namítatelem. Žalovaný rovněž vycházel z důkazů o tom, že namítatelem vytvořený mobilní domek byl prezentován na Mezinárodním festivalu moderní a současné architektury ve dnech 4. - 17. 10. 2010 v Praze. Avšak jen z tvrzení namítatele vyplynuly úvahy o seznámení žalobce s konceptem a procesem výroby mobilních domků, toto seznámení však žalobce v podaném rozkladu popřel. Namítatel proto ve vyjádření k rozkladu uvedl, že pokud z obsahu námitek a doložených dokladů není zřejmé, že napadená ochranná známka nebyla podána v dobré víře, znovu nabízí jako důkaz svědectví L. K., finančního ředitele společnosti FREEDOMKY s.r.o., který se osobně zúčastnil jednání s žalobcem. Žalovaný však tento důkaz neshledal potřebným, ačkoliv o znalosti žalobce o ochranné známce namítatele v době přihlášky žalobce neměl žádné vědomosti. To vyplývá z nesprávného úsudku žalovaného, že vědomost o ochranné známce jiného subjektu není pro posouzení dobré víry relevantní. Z tvrzení namítatele obsaženého v námitkách vyplývá, že zástupce žalobce (Ing. M. Š.) jednal v průběhu měsíce ledna 2011 se zástupcem společnosti FREEDOMKY s.r.o., (J. B.), nicméně návrh na zápis namítané ochranné známky byl podán dne 3. 1. 2011 a k zápisu došlo až 20. 5. 2011. Tato tvrzení o vzájemných jednáních v lednu 2011 tak neprokazují známost žalobce o ochranné známce namítajícího fakticky zapsané až v květnu 2011, byť s účinky k 3. 1. 2011, a to ke dni podání návrhu na zápis přihlašovaného označení. Žalobce probíhající jednání nepopřel, až v rozkladu tvrdil, že byl s koncepcí mobilních domků seznámen pouze obecně a nevěděl, že jsou chráněny ochrannou známkou. Lze však přisvědčit žalobci, že byť tento nesporuje jednání Ing. M. Š. s J. B., tato jednání ještě neprokazují, že by žalobce měl či měl mít vědomost o tom, že namítající usiluje o zápis namítaného označení jako ochranné známky. Soud proto nevzal za dostatečně prokázané, že žalobce věděl o existenci ochranné známky namítatele. Samotná vědomost o existenci ochranné známky namítatele není dostatečným důvodem pro prohlášení ochranné známky za neplatnou pro nedostatek dobré víry, neboť ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona dále k zamítnutí přihlášky stanoví další podmínku, aby zde existovala určitá újma na straně namítajícího (a obráceně určitá nespravedlivá výhoda na straně přihlašovatele), neboť ochrannou známku může z důvodu nedostatku dobré víry přihlašovatele napadnout pouze ten, kdo byl takovou přihláškou dotčen na svých právech. Lze tak uvést že při zjišťování, zda byla naplněna podstata ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., a tedy zda je dán důvod pro zamítnutí přihlášky ochranné známky, je nutné posoudit několik podmínek: 1) zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky (práva k označení) namítatele, 2) zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele a 3) zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. Přitom správní orgán musí vždy přihlédnout i ke všem ostatním relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit. V souzené věci nejenže nebyla dostatečně prokázána vědomost žalobce o ochranné známce namítajícího ve smyslu uvedeném, ale i při hypotéze, že by o této známce žalobce věděl, nebyly prokázány ani dvě zbývající podmínky ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, a to prokázání dotčení namítajícího přihláškou předmětného označení a nebylo posouzeno tvrzení žalobce, jímž ospravedlňoval tvorbu označení. Namítatel netvrdil, ani neprokazoval žádné dotčení či nastalou újmu a netvrdil ani neprokazoval žádnou újmu hrozící. Neuváděl žádné skutečnosti omezující jej vstupem přihlašovaného označení na příslušný trh. Tuto újmu nebo znevýhodnění namítajícího (zákon o ochranných známkách hovoří o dotčení na právech) nelze spatřovat pouze v úvaze, že by přihlašovatel mohl získat nespravedlivou výhodu a těžit z vynaložené práce namítatele, zvláště, jestliže správní orgány došly k závěru o nepodobnosti a nezaměnitelnoti označení. Taková úvaha koliduje s hodnocením žalovaného, že se spotřebitelé mohli domnívat, že kupují produkty namítajícího či mezi těmito subjekty existuje určitý vztah či by se mohli mylně domnívat, že namítající pouze nově označuje své produkty. Tato úvaha je v rozporu se závěrem Úřadu, vylučující námitkový důvod dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona, neboť se dovolává souvislosti s namítanou ochrannou známkou, a vlastně nedobrou víru dovozuje z asociace se starší ochrannou známkou ve smyslu ust. § 7 odst. 1 písm. a) zákona. V důsledku toho nemůže námitkový důvod dle § 7 odst. 1 písm. k) zákona obstát. Námitkový důvod dle § 7 odst. 1 písm. k) zákona také musí být posuzován z hlediska označení, z hlediska známkoprávní ochrany a nikoliv z toho, zda žalobce těžil z určitého náměru, záměru, nápadu technologie výroby apod., neboť tyto otázky mohou mít význam ve sporech nekalosoutěžních, ve sporech, které se týkají průmyslového vzoru apod. Pokud však žalovaným byla předmětná srovnávaná označení posouzena jako nepodobná, nezaměnitelná, tedy nevyvolávající asociaci stejného zdroje, původu a výrobce, pak není možné tomuto záměru odporovat a použít jej v jiném smyslu pro účely posouzení označení dle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách tak, jak to učinil žalovaný. Proto i tento rozpor v odůvodnění napadeného rozhodnutí zakládá důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále rezignoval i na náležité posouzení třetí podmínky, zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil, přestože žalobce v rozkladu tvrdil, že při tvorbě označení vycházel ze svého vlajkového loga resp. ze své kombinované ochranné známky č. 228604, zapsané do rejstříku dne 20. 11. 2000 s datem práva přednosti již od 13. 9. 1999 a to včetně grafického modelu latě v levé části loga. Žalobce poukazoval také na známost motivu domků opatřeného dřevěnými latěmi již dávno před podáním přihlášky napadené ochranné známky a přihlášek průmyslových vzorů namítatele. Oproti tomu souvislost předmětného označení s dosavadní ochrannou známkou žalobce žalovaný připustil pouze částečně u prvku střechy a dále se zabýval novými prvky označení s tím, že tyto posuzoval z hlediska podobnosti koncepce a sestavení jako u známky namítatele v rozporu se svým závěrem o nepodobnost označení. Takové posouzení soud z hlediska 3. podmínky hypotézy nedobré víry soud považuje za odvádějící od argumentace žalobce a za nedostačující. Z důvodu nedostatečného prokázání podmínek zákonného důvodu pro zamítnutí přihlášeného označení do rejstříku ochranných známek je závěr žalovaného o důvodnosti námitky namítatele dle § 7 odst. 1 písm. k) zákona nesprávný. Městský soud v Praze proto podle § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm na žalovaném bude, aby zhodnotil skutkový stav ze všech relevantních hledisek a podmínek ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona a ve věci opětovně rozhodl. Podle § 78 odst. 5 s.ř.s. je právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, správní orgán v dalším řízení vázán. Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce nárokoval, účtoval a doložil náklady řízení v částce celkem 27.551, 98 Kč, když nárokoval odměnu zastoupení za 6 úkonů právní služby a náklady cesty a promeškaného času. Soud posoudil náklady řízení tak, že tyto jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3.000,- Kč a jednak účelně vynaloženými náklady na právní zastoupení žalobce advokátem, a to za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, replika a účast na jednání soudu) dle § 7, 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb.). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny 4 paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), cestovními náhradami za cestu k soudnímu jednání na trase z Brna do Prahy a zpět v délce 412 km ve výši 2.720,23 Kč vozidlem tov. zn. Volvo s průměrnou spotřebou 9,5 l/100km a cenou pohonných hmot dle vyhlášky 29,50 Kč za 1 l nafty, včetně základní sazby opotřebení vozidla na km ve výši 3,80 Kč, tj. 412 x 29,5 x 0,095 + 412 x 3,8 (§ 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhradou za promeškaný čas v trvání 12 půlhodin po 100,- Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částkou 3.679,25 Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů řízení, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 24.199,48 Kč.

Poučení