9 A 15/2023– 116

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: Ing. J. Ž., Ph.D. bytem X zastoupený JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem sídlem Bubeníčkova 42, Brno, PSČ 615 00 proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad sídlem Na popelce 2/16, Praha 5, PSČ 150 00 o žalobě proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 6. 1. 2023, č. j. 5/2023–NBÚ/07–OP takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „Úřad“) ze dne 22. 9 2022, č. j. 89611/2022–NBÚ/P, jímž došlo ke zrušení platnosti osvědčení žalobce pro stupeň utajení „Tajné“ č. NBÚ–124332 (dále též „osvědčení“) ze dne 22. 9. 2022 č. j. 89611/2022–NBÚ/P.

2. Osvědčení bylo žalobci vydáno dne 25. 3. 2019 splatností do 24. 3. 2026, dne 28. 3.2019 pro cizí moc NATO SECRET č. 50758 s platností do 24. 3. 2026.

3. Žalobci bylo osvědčení zrušeno po provedeném bezpečnostním řízení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informaci a o bezpečnostní způsobilosti ve znění pozdějších předpisů (dále také zákon o OUI), když Úřad obdržel informaci, že proti žalobci bylo Hlavním velitelstvím vojenské policie dne 19. 8. 2021 zahájeno trestní stíhání vedené pod sp. zn. D71–148/2020–5104.

4. Úřadem bylo zjištěno, že žalobce je vyšetřován Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV v součinnosti s Vojenskou policií, kdy trestní spis je veden v režimu utajení Důvěrné.Úřad obdržel relevantní písemnosti z předmětného trestního spisu, vyhodnotil zjištěné skutečnost a i po provedení bezpečnotního pohovoru se žalobcem dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., neboť u něj shledal bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. h) citovaného zákona, tedy porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací.Toto porušení povinnosti mělo spočívat v tom, že žalobce uložil a uchovával utajované informace mimo zabezpečené oblasti příslušné kategorie nebo vyšší. Naplnění skutkové podstaty bezpečnostního rizika Úřad shledal na základě písemných podkladů utajovaného charakteru, z nichž dle jeho náhledu dostatečně konkrétně vyplynulo, jakým způsobem byly informace v nich obsažené získány a o jaká a jak věrohodná konkrétní skutková zjištění se opírají. Úřad posuzoval, do jaké míry mohou uvedená zjištění a skutečnosti ovlivnit schopnost žalobce utajovat informace v době jejich výskytu a dále i z hlediska povahy (charakteru) a rozsahu nakládání s informacemi, když se jednoznačně jednalo o utajované informace cizí moci. Úřad popsal modus operandi tak, že na soukromém datovém uložišti žalobce byly nalezeny utajované informace, přičemž z hlediska míry zavinění Úřad dospěl k závěru, že nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto stavu je skutečnost, že data na hard disk uložil sám žalobce a nikdo jiný. Jakkoliv nebylo jednoznačně prokázáno, jak a kdy si žalobce dokumenty obsahující utajované informace obstaral, stejně ani jak a kdy je na soukromém médium nakopíroval či přesunul, Úřad nenalezl jiné rozumné a v úvahu přicházející vysvětlení, než že žalobce systematicky obstarával komplex služebních dat a shromažďoval je vědomě. Z doznání žalobce při pohovoru vyplynulo, že předmětný hard disk, na němž byly zajištěny utajované informace, žalobce odnesl do místa bydliště na začátku roku 2021, případně dříve, tedy se jednalo o trvající protiprávní stav a lze předpokládat, že by tento stav nadále trval, nebýt zásahu orgánů činných v trestním řízení.

5. Úřad rovněž přihlédl k tomu, že účastník řízení neoprávněně ukládal na své soukromé datové nosiče také neutajovaná služební data, a to dlouhodobě, ve značném rozsahu, čímž porušil vojenské předpisy, které Úřad v rozhodnutí citoval a shledal tak, že žalobce jednal v rozporu se základními povinnostmi vojáka z povolání uvedenými v § 48 zákona o vojácích z povolání a vyplývajícími z vnitřních vojenských předpisů.

6. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce rozklad, ve kterém považoval napadené rozhodnutí za nezákonné, za předčasné, nepřezkoumatelné a formálně vadné.

II. Rozhodnutí ředitele NBÚ (napadené rozhodnutí)

7. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o rozkladu vzal v úvahu spisový materiál, který obsahoval jak neutajované, tak utajované informace. Zejména se jednalo o dokumenty z trestního spisu a další dokumenty v režimu utajení stupně Vyhrazené a Důvěrné, z nichž nebylo možné zjištění učiněná policejním orgánem v rámci trestního stíhání specifikovat a do rozhodnutí uvést. Dále odlišil a označil písemnosti vedené v režimu utajení od neutajovaných dokumentů, k nimž náležejí výpis z průběhu služby žalobce a protokol o pohovoru s ním a poukázal na to, že vlastní vyhodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí o zrušení osvědčení je obsaženo v dokumentu „Vyhodnocení bezpečnostního řízení evidovaném pod č. j. D–777/2022–NBÚ/P“ založené pod pořadovým číslem 9 v utajované části bezpečnostního svazku žalobce. Po zvážení všech skutečností případu dospěl žalovaný k závěru, že rozklad není důvodný, když své správní uvážení koncipoval předně na zákonném způsobu opatření podkladových materiálů Úřadem a na správném vyhodnocení skutečností, které tyto podkladové materiály obsahovaly, s důrazem na dosavadní judikaturu správních soudů. Připomněl, že úprava ochrany utajovaných informací je z důvodu ochrany bezpečnostních zájmů České republiky založena na principu vyloučení jakýchkoliv pochybností o bezpečnostní spolehlivosti prověřované osoby a nedostatek bezpečnostní spolehlivosti může být dán již jen při pouhém podezření na existenci bezpečnostního rizika. Zdůraznil také zvýšené nároky na důvěryhodnost, odpovědnost, spolehlivost, neovlivnitelnost dodržování režimových a bezpečnostních opatření a na respekt k právním předpisům u osob, které mají přístup k utajované informaci. Vzal za prokázané, že žalobce po delší dobu ukládal a uchovával utajované informace mimo zabezpečené oblasti příslušné kategorie nebo vyšší, čímž se dopustil porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací. Žalovaný současně vzal za prokázané, že žalobce rovněž ukládal neutajovaná služební data na své soukromé datové nosiče a žalovaný k tomu přihlédl, neboť toto jednání existenci bezpečnostního rizika ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 písm. h) citovaného zákona podtrhovalo.

8. Žalovaný se dále v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádával s jednotlivými rozkladovými námitkami žalobce. K zásadním námitkám nepřezkoumatelnosti a nedostatečného zjištění skutkového stavu věci zopakoval, že obrana žalobce v bezpečnostním řízení je sice limitující, protože se jedná o utajované informace a Úřad není podle ustanovení § 89 odst. 7 citovaného zákona oprávněn umožnit účastníkovi řízení ani jeho zástupci nahlížet do utajované části bezpečnostního svazku. Nicméně případné dokazování ve vztahu k utajovaným informacím může být provedeno za podmínek stanovených v § 133 zákona č. 412/2005 Sb. v rámci soudního přezkumu. Uvedl, jaký prostor byl v dané věci dán žalobci k jeho obraně, když za účelem zajištění výkonu práva na vyjádření k věci bylo žalobci a jeho právnímu zástupci připraveno zpřístupnění režimové místnosti, kde mohl žalobce učinit ústní sdělení, které by bylo zaprotokolováno. Za tímto účelem byly vyžádány kopie relevantních dokumentů z trestního spisu tak, aby Úřad měl k dispozici veškeré dokumenty obsahující vyjádření žalobce k jeho trestní kauze, přičemž poslední vyjádření žalobce v rámci trestního stíhání dle záznamu o prostudování spisu žalobcem ve stupni utajení Důvěrné ze dne 24. 11. 2022 neobsahuje z hlediska doplnění skutkových okolností žádné nové skutečnosti. Od té doby žádný další úkon vůči Úřadu žalobce již neučinil. K námitkám nepřezkoumatelnosti z důvodu absence správních úvah o naplnění kritérií stanovených v ustanovení § 14 odst. 6 zákona, tj. k rozsahu a charakteru jednání žalobce, žalovaný uvedl, že Úřad se v rozhodnutí nemohl blíže vyjadřovat k rozsahu a charakteru jednání, kterým žalobce porušil právní normy na úseku ochrany utajovaných informací, neboť se obsahem právě jednalo o utajovanou informaci a odůvodnění jednání žalobce v jeho obecnosti odpovídá limitu a omezení jeho procesních práv i v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Dle žalovaného nepřezkoumatelnost nespočívala ani v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a neprovedení návrhů na dokazování, neboť podstatou zjištěného bezpečnostního rizika bylo porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací tím, že účastník řízení uložil a uchovával utajované informace mimo zabezpečené oblasti příslušné kategorie nebo vyšší. Utajované informace byly nahrány na soukromé datové nosiče žalobce a byly nalezeny v místě jeho bydliště. Zákon nevyžaduje prokázání úmyslného zavinění, proto způsob, jakým byly utajované informace na soukromé disky žalobce nahrány, není v tomto případě relevantní. Úřad přesto zkoumal, jakým způsobem mohly být utajované informace na jeho soukromé diskové jednotky nahrány a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu ohledně modu operandi dospěl k závěru, že v případě systematického a dlouhodobého stahování utajovaných služebních informací dospěl k závěru, že nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění významně pravděpodobnějším než jiná v úvahou připadající vysvětlení je, že utajované informace byly účastníkem řízení shromažďovány vědomě. K námitkám žalobce, že data stahoval a zálohoval pouze z neutajovaných informačních systému a do neutajované sítě nikdy nepřipojil žádný nosič utajovaných informací, měl žalovaný přesto za prokázané, že si žalobce k těmto utajovaným informacím zjednal přístup, resp. byly v jeho dispozici a s nimi nakládal. Ať již utajované dokumenty, které byly zjištěny na soukromých datových nosičích žalobce, mají jakoukoliv povahu, tato je ve vztahu ke zjištěnému bezpečnostnímu riziku zcela irelevantní. Je relevantní, že původce tyto informace označil jako utajované, a proto je třeba k nim jako utajovaným informacím přistupovat. Relevantní je i ukládání neutajovaných služebních dat na soukromá uložiště, neboť i to zakládá možnou existenci bezpečnostního rizika, pokud je tak činěno v rozporu s platnými právními předpisy. Úřad se tedy dle žalovaného zabýval všemi okolnostmi ve smyslu ustanovení § 14 odst. 6 zákona, které souvisejí s předmětným bezpečnostním rizikem. Je zde totiž zjevná souvislost mezi kopírování utajovaných a neutajovaných dat. Žalobce dlouhodobě kopíroval značné množství služebních dat, a to dokresluje celkový přístup žalobce k nakládání se služební informacemi.

9. K námitce žalobce, že nikdy nestahoval utajované informace ani je neukládal jinak než stanoveným způsobem a pokud si pro svoji práci z domova stahoval a ukládal informace, vždy se jednalo o neutajované informace, žalovaný uvedl, že důkazy obsažené v utajované části bezpečnostního svazku svědčí o opaku, tedy minimálně o tom, že účastník řízení ukládal utajované informace mimo zabezpečenou oblast v rozporu s právními předpisy. Žalovaný považoval za prokázané, že žalobce neoprávněně shromažďoval značné množství dokumentů včetně dokumentů označených stupněm utajení a že tyto dokumenty na své soukromé uložiště uložil právě žalobce a nikdo jiný.

10. K námitce žalobce o předčasnosti zrušení osvědčení, že totiž neexistuje pravomocné rozhodnutí, že by se žalobce přestupkového jednání či trestného činu dopustil, a jde tedy o rozhodnutí předčasné porušující zásadu presumce neviny, žalovaný uvedl, že bezpečnostní řízení je oproti řízení přestupkovému či trestnímu autonomní a jeho předmětem bylo posouzení bezpečnostní spolehlivosti žalobce, tedy přítomnost bezpečnostního rizika a toto bezpečnostní riziko bylo zjištěno. Rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení je zvláštním rozhodnutím svého druhu a Úřad v něm není vázán stanoviskem jiných orgánů.

11. Žalovaný rovněž odmítl porušení zásady legitimního očekávání, kterého se žalobce dovolával s poukazem na případy jiných osob, které se dle žalobce dopouštěli totožného či obdobného jednání. Žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která zdůraznila individualitu posuzování obdobných případů, uvedl, že srovnání žalobce s jinými osobami, o nichž žalobce slyšel ve veřejných zdrojích, je subjektivní a pro jeho případ není relevantní, neboť žalobce nezná a ani nemůže znát veškeré okolnosti případů jiných účastníků řízení, se kterými Úřad v minulosti vedl či mohl vést bezpečnostní řízení. Nadto žalobce nesdělil žádné konkrétní informace, kterými by svá tvrzení podložil.

12. Z uvedených důvodů žalpvaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadného rozhodnutí III. Žaloba 13. Žalobce v podané žalobě ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů obou stupňů namítal jejich nezákonnost, dále předčasnost, nepřezkoumatelnost a formální vady.

14. Žalobce předně za hlavní důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí považuje jeho nepřezkoumatelnost, kterou shledává v obecnosti a neurčitosti odůvodnění rozhodnutí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 31/2011–101 poukázal na nezbytnost najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy, tj. zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací, s tím, že v případě omezení procesních práv účastníka řízení více než je nezbytně nutné za účelem ochrany výše uvedených veřejných zájmů. Dle žalobce tedy není možné bez dalšího konstatovat nutnost utajení informace bez náznaku a jakékoli snahy rozkrýt alespoň některé části důvodů, pro které byl žalobce zbaven osvědčení. Aby mohl správní úřad postupovat podle § 133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací je třeba splnit dvě podmínky, a to, že NBÚ musí předně informace označit jako informace, ohledně nichž nelze zbavit mlčenlivosti, a zároveň zvážit, že by v případě jejich zpřístupnění účastníků mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie.

15. Dle žalobce je dále rozhodnutí nezákonné (resp. nepřezkoumatelné), neboť žalovaný neprovedl žalobcem navrhované dokazování identifikací osob, které na síťový nebo lokální disk nahrály soubor utajovaných informací, neboť žalobce si není vědom, že by s utajovanými informacemi způsobem jemu vytýkaným nakládal. Žalobce zmínil, které konkrétní důkazy navrhoval v řízení provést. Žalobce dále nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje v nedostatečném vyhodnocení podstaty zjištěného bezpečnostního rizika, kdy žalovaný nereflektoval některá kritéria hodnocení bezpečnostního rizika, a to kritéria doby výskytu, skutečnost trvání závadného stavu, rozsahu a charakteru rozhodných skutečností porušení povinnosti z hlediska ustanovení § 14 odst. 3 písm. h) zákona a chování posuzované fyzické osoby v rozhodné době dle § 14 odst. 4 zákona.

16. Žalobce namítal, že žalovaný neuvedl, jakou míru vážnosti dává té části tvrzeného žalobcova jednání a jakou míru závažnosti další, tedy není zřejmé, jakou roli v napadeném rozhodnutí sehrála neutajovaná data. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 31/2011, týkající se posuzování informační hodnoty určitého zjištění na základě úvahy o pravděpodobnosti, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Správní orgán však nezvážil žádné tvrzení žalobce, které by svědčilo v jeho prospěch, např. tvrzení žalobce během bezpečnostního pohovoru o nekopírování utajených informací, přičemž poukázal na nálezy Ústavního soudu, např. na nález I. ÚS 118/09, v němž tento soud objasnil, jaké důvody mohou vést k neakceptování návrhu účastníka řízení na provedení důkazů. Podle žalobce v dané věci nebyl naplněn ani jeden z těchto ústavních důvodů odmítnutí provedení důkazu a žalovaný nevyložil důvody, pro které předmětné dokazování nebylo provedeno.

17. K námitce nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalobce vytýkal také porušení zásady zákonnosti a numerativnosti veřejnoprávních pretenzí, na základě kterých lze veřejnou moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které zákon stanoví. V této souvislosti namítal, že ustanovení § 14 odst. 6 zákona nedovoluje správnímu úřadu při úvahách o naplnění některé ze skutkových podstat dle ustanovení § 14 odst. 3 zákona reflektovat jiné než v předmětném ustanovení uvedené skutečnosti, mezi které nepatří nakládání s neutajovanými informacemi. Není možné, aby správní úřad tvořil hodnotící kategorie nad rámec skutečností, které je možno podřadit pod tu kterou z kategorií vytčených v předmětném ustanovení, tj. hodnotící kategorie, které zákonodárce vůbec nezamýšlel. Pokud tak žalovaný učinil, krátil práva žalobce, neboť předmětná nezákonná úvaha měla přímý vliv na výsledek rozhodnutí. Žalobce uvedl, že v rámci řízení navrhl svůj účastnický výslech, v jehož rámci by se vyjádřil k utajovaným informacím a navrhl vyžádat od policejního orgánu kompletní trestní spis, k němuž by se pak v rámci správního řízení vyjádřil k jednotlivým skutečnostem. Takový úkon mu však správní úřad I. stupně ani žalovaný neumožnili, žalovaný neměl kompletní trestní spis k dispozici a tím došlo k porušení zásady materiální pravdy dle § 3 správního řádu, neboť nelze vyloučit, že žalovaný rozhodoval na základě dostatečně zjištěného stavu věci. A dále došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, neboť tento neměl možnost se vyjádřit k důležitým podkladům pro vydání správního rozhodnutí.

18. Námitku předčasnosti žalobce koncipoval na základě úvahy, že neexistuje pravomocné rozhodnutí v přestupkovém nebo trestním řízení, které by konstatovalo jeho vinu založenou porušením povinnosti při ochraně utajované informace dle § 2 písm. c) zákona, a to ať už z některého z přiléhavých trestních činů či z přestupku týkajícího se problematiky utajování informací a tedy napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů v této věci považuje za přinejmenším předčasná a porušující zásadu presumce neviny.

19. K formální vadnosti napadeného rozhodnutí žalobce poukázal na zcela explicitní úpravu zákona o ochraně utajovaných informací, kdy porušení povinnosti uložené tímto zákonem musí být jasně vymezeno z toho hlediska, která z povinnosti příslušného zákona byla porušena. Tuto úvahu do svého rozhodnutí nevtiskl ani správní orgán I. stupně ani žalovaný, přičemž však není absolutně jasné, která ze zákonem upravených povinností měla být žalobcem porušena.

20. Žalobce dále v žalobě uvedl, že s ohledem na předmětné řízení, které obsahuje utajované informace, které není žalobce oprávněn zpracovávat ani uchovávat, nemůže z těchto důvodů v žalobě uvést podrobnější specifika k jednotlivým žalobním důvodům bez rizika porušení utajovaných skutečností. Je však připraven tyto důvody sdělit soudu do protokolu v příslušném režimu. Žalobce v podané žalobě v závěru shrnul, že správní orgán I. stupně porušil zásadu zákonnosti správního řízení dle ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu jakož i zásadu materiální pravdy dle ustanovení 3 správního řádu, když napadené rozhodnutí vydal bez řádného přezkoumatelného odůvodnění, nad to na základě nedostatečně zjištěného stavu při výkladu neurčitých pojmů obsažených v zákoně o utajovaných skutečnostech překročil meze správního uvážení tím, že se toto uvážení dostalo do střetu se zásadami hmotně i procesně právní logiky. Stejnými vadami pak žalovaný zatížil své rozhodnutí o rozkladu. Oba správní orgány pak znemožnily žalobci se řádně hájit, porušil jeho právo na spravedlivý proces, kdy však příslušná ustanovení zákona, jež tuto situaci navodila, je možno zrušit až v rámci případného přezkumu věci soudem. Tato námitka se dle žalobce vztahuje zejména ke skutečnostem, pro jejíž utajení před žalobcem nebyl dán zákonný důvod. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ve věci zrušil.

IV. Vyjádření žalovaného

21. Po obdržení stanoviska původců utajovaných písemností žalovaný předložil soudu své vyjádření k žalobě, ve kterém označil utajované dokumenty, které obsahují utajované informace, ohledně nichž nelze podle § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. zprostit mlčenlivosti, neboť by dle původců mohla být vážně narušena nebo ohrožena činnost zpravodajské služby. Žalovaný uvedl, že původci utajovaných dokumentů svém stanovisku uvedli, že konkretizováním použitých zpravodajských prostředků by došlo k rozkrytí identity fyzických osob a ke kompromitaci specializovaných zpravodajských postupů, úkonů a činností zpravodajské služby, dále, že jsou v nich informace pocházející z dokumentů cizí moci a také, že utajované informace byly získány za využití operativně pátracích prostředků v součinnosti s Nárovní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování. Původce, jímž je Ministerstvo obrany, Hlavní velitelství Vojenské policie doplnilo, že z procesního hlediska byl žalobce s některými dokumenty a přílohami po podpisu mlčenlivosti již seznámen v průběhu trestního řízení. Žalovaný proto přehodnotil obsah vlastních utajovaných dokumentů, které vznikly v průběhu bezpečnostního řízení týkajícího se žalobce, a to jak dokumentů, které vycházely z utajovaných dokumentů poskytnutých původci, tak i dalších utajovaných dokumentů vytvořených žalovaným a označil utajované dokumenty ve smyslu ustanovení § 133 odst. 3 zákona tak, aby manipulace se spisem byla pro řízení před soudem optimální, přičemž však aby současně byla zachována autenticita spisu; to vše při respektování příslušných právních norem upravujících nakládání s utajovanými dokumenty (administrativní bezpečnost). Ve smyslu uvedeného žalovaný předložil soudu spisy obsahující jak utajovanou tak i neutajovanou část bezpečnostního svazku.

22. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že v řízení postupoval tak, aby byl úplně a přesně zjištěn stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Ve spisovém materiálu utajovaného i neutajovaného charakteru, který je zasílán soudu k soudnímu přezkumu, je dle názoru žalovaného obsažena řada konkrétních zjištění, která ve svém souhrnu věrohodně a přesvědčivě potvrzují závěr o existenci rizikového chování ve smyslu § 14 odst. 3 písm. h) zákona a dokládá, že žalobce nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. d) zákona z důvodu porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací.

23. K námitce nepřezkoumatelnosti z důvodu absence správních úvah o naplnění kritérií stanovených v ustanovení § 14 odst. 6 zákona žalovaný odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž je patrné že Úřad ke kritériím dle ustanovení § 14 odst. 6 zákona přihlédl, stejně tak jako přihlédl k chování žalobce v období uvedeném v ustanovení § 14 odst. 4 zákona. Žalovaný s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí o rozkladu upozornil na to, že podstatou jednání žalobce, které je bezpečnostním rizikem s přímým vlivem na schopnost žalobce utajovat informace, je právě neoprávněné nakládání s utajovanými informacemi; proto bylo nadbytečné dovozovat, do jaké míry může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace, když žalobce svým jednáním prokázal, že právě schopnost utajovat informace postrádá. Žalovaný je přesvědčen, že jednotlivá kritéria byla v rámci napadených rozhodnutích dostatečně vypořádána.

24. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu jeho obecnosti a neurčitosti žalovaný zdůraznil, že odůvodnění bylo učiněno ve smyslu na § 122 odst. 3 zákona. Úřad i žalovaný v maximální možné míře v obecné poloze přiblížili, jaké jednání považují za rizikové. Rovnováha mezi zájmy žalobce na zajištění spravedlivého procesu a zájmem státu na ochraně utajovaných informací je pak zajištěna soudním přezkumem napadených rozhodnutí nezávislým soudem. Co se týče námitek směřujících k možnému postupu Úřadu dle § 133 odst. 3 zákona žalovaný zdůraznil, že toto ustanovení se nevztahuje na řízení před Úřadem, ale až na soudní přezkum. Úřad sám v bezpečnostním řízení není oprávněn hodnotit oprávněnost účastníka řízení seznámit se s utajovanou částí spisu, neboť z příslušných ustanovení zákona č. 412/2005 Sb. (§§ 89 odst. 7, 105 odst. 7 a 122 odst. 3) jasně vyplývá, že v bezpečnostním řízení není Úřad ani jeho ředitel žádným způsobem oprávněn účastníka řízení s utajovanými informacemi seznámit či jakkoli mu sdělovat jejich obsah. Žalovaný pak v návaznosti na to sdělil, že při předkládání spisového materiálu soudu zcela v intencích tohoto ustanovení postupoval.

25. K námitce nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu neprovedení žalobcem navrhovaného dokazování a nevyložení přezkoumatelných důvodů pro neprovedení důkazů, žalovaný poukázal na vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu, že podstatou zjištěného bezpečnostního rizika je porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací, konkrétně spočívající v uložení a uchovávání utajovaných informací nahráváním na soukromé datové nosiče žalobce, které byly nalezeny v místě jeho bydliště. Vyložil, že není vyžadováno úmyslné zavinění a že ze zadokumentovanému modu operandi žalobce zkoumal, jakým způsobem mohly být utajované informace na soukromé diskové jednotky nahrány, a v souladu s rozsudkem NSS sp. zn. 7 As 31/2011 došel k závěru, že nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění, významně pravděpodobnějším než jiná v úvahu připadající vysvětlení, je, že utajované informace byly žalobcem shromažďovány vědomě. Ač žalobce opětovně uváděl, že data stahoval/zálohoval pouze z neutajovaných systémů, nikdy úmyslně a zřejmě ani neúmyslně nepřipojil žádný nosič utajovaných informací, žalovaný vzal za prokázané, že si žalobce k utajovaným informacím zjednal přístup, resp. že byly v jeho dispozici a že s nimi nakládal. Provedení navrhovaných důkazů doplněním uživatelského jména účtu, který předmětný soubor na nosič nahrál a analýzou kategorií „Events“ a „Logs“ v systému ŠIS a dalších relevantních neutajovaných systémů, kterou má být zjištěno, který uživatelský účet předmětná data nahrál či zkopíroval, je tak dle názoru žalovaného nadbytečné. Bylo odůvodněno, že nejpravděpodobnějším vysvětlením toho, že na soukromém datovém úložišti žalobce byly nalezeny utajované informace, je skutečnost, že tato data na harddisk uložil sám žalobce a nikdo jiný, jakkoli nebylo jednoznačně prokázáno, jak a kdy si žalobce dokumenty obsahující utajované informace obstaral. Byla vyhodnocena povaha utajovaných informací zjištěných na soukromých discích žalobce a k těmto se vyjádřil v dokumentu Vyhodnocení bezpečnostního řízení, evidovaném pod č.j. D777/2022-NBÚ/P v utajované části bezpečnostního svazku žalobce. Přitom platí, že označil–li původce dokumenty, které byly zjištěny na soukromých datových nosičích žalobce jako utajované, je toto zcela na jeho uvážení a je třeba k ní jako k utajované přistupovat, bez ohledu na samotný obsah nebo povahu takovéto informace. Vyznačení stupně utajení je výsadou původce, jenž se při tom řídí zejména § 22 zákona č. 412/2005 Sb. a nařízením vlády č. 522/2005 Sb. kterým se stanoví seznam utajovaných informací, ve znění pozdějších předpisů. Původci utajovaných informací jsou podle zákona č. 412/2005 Sb. povinni průběžně přehodnocovat, zda důvody utajení stále trvají a případně snížit stupeň utajení či jej zrušit (nejméně jedenkrát za pět let ode dne vzniku utajované informace). Provedl-li původce zrušení nebo změnu stupně utajení, oznámí tuto skutečnost neprodleně všem adresátům utajované informace. Původci žalobce provedení výše naznačené změny v průběhu řízení neoznámili, dokonce žalovanému Úřadu poskytovali další utajované informace, které na dříve poskytnuté informace navazovaly, či je konkretizovali a rozvíjeli, a to ve stupni utajení „Důvěrné“. Úřad v souvislosti s podanou správní žalobou ověřil u původců utajovaných dokumentů, na jejichž základě bylo ve věci rozhodnuto, jejich aktuální informační hodnotu z hlediska nezbytné míry ochrany, která by jim měla být v řízení před správním soudem poskytnuta tak, aby nedošlo k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. Vyjma jediného utajovaného dokumentu (Záznam o prostudování spisu vedeným ve stupni utajení „Důvěrné“ ze dne 24. listopadu 2022, č.j. D71-230/2020-5104 ze dne 24. listopadu 2022, Úřadem evidovaného původně pod č.j. D18/2022- NBÚ/07-OP, nyní po zrušení stupně utajení nově pod č.j. 74/2023-NBÚ/07-OP) nedošlo ke zrušení stupně utajení a pro účely soudního řízení se předmětným dokumentům dostalo ochrany ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 a 3 zákona.

26. K námitce žalobce, že odvolací správní orgán opomenul vysvětlit, zda bezpečnostní deficit, jež ježalobci dáván za vinu, shledává v protizákonném nakládání s utajovanými či neutajovanými informacemi a jakou roli v napadeném rozhodnutí sehrála utajovaná data, žalovaný poukázal na to, že se v odůvodnění napadených rozhodnutích oba správní orgány vedle porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací dostatečně zabývaly i skutečností, že žalobce neoprávněně ukládal neutajovaná služební data na své soukromé datové nosiče a jednal tak v rozporu se základními povinnostmi vojáka z povolání uvedenými v § 48 odst. 1 písm. a) zákona o vojácích z povolání, tj jdůsledně a přesně plnit úkoly, které mu ukládají právní předpisy. Žalobce tyto předpisy porušil ve vztahu i k ochraně neutajovaných informací v rezortu Ministerstva obrany když použil soukromý systém, který není v majetkové evidenci resortu ministerstva, pro zpracování určených neutajovaných informací, přestože je to zakázáno. I toto chování v rozhodném období závěr o existenci bezpečnostního rizika v jeho případě potvrzuje. Ustanovení § 14 odst. 6 zákona vyžaduje, aby se Úřad zabýval všemi okolnostmi, které souvisejí s předmětným bezpečnostním rizikem tak, aby mohl bezpečně konstatovat, že bezpečnostní riziko bylo nebo nebylo zjištěno. Žalovaný má za to, že je zde zjevná souvislost mezi kopírováním utajovaných a neutajovaných dat. Žalobce v rozporu s právními předpisy dlouhodobě kopíroval značné množství služebních dat, což dokresluje celkový přístup žalobce k nakládání se služebními informacemi obecně a především dokumentuje (jiné) chování fyzické osoby v období, v němž se bezpečnostní riziko zjišťuje.

27. K dalším žalobním námitkám, týkajícím se nemožnosti žalobce odůvodnit svá podání zamýšleným způsobem, kdy by s ohledem na specifikaci tohoto případu musel argumentovat skutečnostmi představujícími utajovanou informaci, žalovaný uvedl žalobce měl možnost vyjádřit se k věci v rámci pohovoru, který byl zaměřen na skutečnosti vztahující se k trestnímu stíhání žalobce, a to v rozsahu informací, které nepodléhají režimu utajení. Následně v rámci řízení o rozkladu učinil Úřad vůči žalobci vstřícný krok a za účelem zajištění plného výkonu práva na vyjádření k věci byl připraven zpřístupnit žalobci režimovou místnost, kde by mohl učinit ústní sdělení, které bude zaprotokolováno. Žalobce byl však současně upozorněn na skutečnost, že v rámci řízení před Úřadem mu nelze žádné utajované dokumenty (zde zejména relevantní dokumenty z předmětného trestního spisu) předložit, nicméně, že žalobce i jeho právní zástupce mají právo se s obsahem předmětného trestního spisu seznámit v rámci probíhajícího trestního řízení, a to v plném rozsahu.Úřad v součinnosti s MNO připravoval získání pro žalobce zproštění mlčenlivosti, který se včas nepodařilo získat, a proto byla žalobci poskytnuta možnost, aby se vyjádřil do protokolu v rámci probíhajícího trestního řízení, přičemž Úřad by si následně kopii příslušné písemnosti vyžádal a založil do svého bezpečnostního svazku. Žalovaný si od orgánů činných v trestním řízení vyžádal kopie relevantních dokumentů z trestního spisu, tak aby měl k dispozici veškeré dokumenty obsahující vyjádření žalobce k jeho trestní kauze. Jak bylo uvedeno v odůvodnění rozhodnutí ředitele žalovaného Úřadu, poslední vyjádření žalobce v rámci trestního stíhání (viz Záznam o prostudování spisu účastníkem řízení vedeným ve stupni utajení „Důvěrné“ ze dne 24. listopadu 2022) z hlediska předpokládaného doplnění skutkových okolností však neobsahovalo žádné nové skutečnosti a žalobce v Záznamu namítá, že mu nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování trestního spisu a požádal, aby mohl v prostudování spisu pokračovat v dalším termínu, kdy se chce dostavit se svým právním zástupcem Nicméně v rámci úkonu před orgánem činným v trestní řízení dne 24. listopadu 2022 nedošlo ze strany žalobce k předložení nových skutkových tvrzení. Žalobce byl Úřadem mj. informován o tom, že Úřad bude uvedený úkon před orgánem činným v trestním řízení považovat za avizované doplnění rozkladu, kdy bylo žalobci umožněno, aby na svoji obranu mohl v plném rozsahu argumentovat skutečnostmi představujícími utajovanou informaci. Žádný další úkon vůči Úřadu žalobce pak již neučinil.

28. Pokud jde o žalobcem namítanou předčasnost napadených rozhodnutí z důvodu neexistence pravomocného rozhodnutí o vině, porušení zásady presumpce neviny a předjímání výsledku soudního řízení, žalovaný s odkazem na dosavadní judikaturu správních soudů připomněl, že ochrana utajovaných informací je z důvodu ochrany bezpečnostních zájmů ČR založena na principu vyloučení jakýchkoliv pochybností o bezpečnostní spolehlivosti prověřované osoby. Nedostatek bezpečnostní spolehlivosti pak může být dán již jen při pouhém podezření z existence bezpečnostního rizika. Úřad neposuzuje, zda chování prověřované osoby např. vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu či přestupku, ani se nevyjadřuje k otázce, zda chování je dostatečně prokázáno, pouze zvažuje, zda z daného množství informací nevyplývá k dané osobě možnost některého ze zákonem prezumovaných bezpečnostních rizik. Úřad tedy při shledání skutkové podstaty bezpečnostního rizika není vázán rozhodnutím jiných orgánů státu a je v jeho plné kompetenci samostatně rozhodnout, zda u prověřované osoby bezpečnostní riziko spatřuje, neboť pojem bezpečnostního rizika nelze ztotožňovat nebo přirovnávat k pojmu viny v trestněprávním smyslu. Úřad je oprávněn učinit si samostatně úsudek o otázkách vztahujících se k bezpečnostní spolehlivosti prověřované osoby, a to bez ohledu na to, k jakým závěrům dospějí či dospěly orgány činné v trestním řízení a posléze soud. Jde o rozhodnutí preventivního charakteru, tudíž námitku o předčasnosti napadených rozhodnutí považuje žalovaný za nepatřičnou.

29. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Replika žalobce

30. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného trval na svém žalobním tvrzení o deficitech přezkoumatelnosti, spočívajících v nedostatku odůvodnění, proč se správní orgány v dané věci zabývaly činností žalobce týkající se neutajovaných skutečností a jak vyhodnotily hlediska bezpečnostního rizika při ochraně utajovaných skutečností podle § 14 odst. 3 písm. h) ve spojení s § 14 odst. 6 zákona o OUI. Žalobce namítá, že není na správních orgánech, aby si kategorie kritérií podle § 14 odst. 6 cit. zákona rozšiřovaly či vykládaly podle jakýchkoliv zjištění, tedy i vyvozovaly z jednání, které se týkalo toliko nakládání s neutajovanými skutečnostmi. Podle žalobce žalovaný argumentuje toliko souhrnným zjištěním o blíže nedefinovaných konkrétních zjištěních bez specifikace argumentace. Žalobce se dále neztotožnil s úvahou Úřadu, že se v rámci dikce ust. § 14 odst. 6 zákona nemusel zabývat zaviněním žalobce, a poukázal na to, že se žalovaný zabýval formou jednání žalobce jako vědomým shromažďováním utajovaných informací.

31. Žalobce dále vytýkal nezhojené deficity navrženého dokazování a nedostatek odůvodnění, proč nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy. Správní úřad se měl dle žalobce zabývat identifikací osob, které předmětný soubor nahrály, když žalobce v průběhu bezpečnostního pohovoru uvedl, že si není vědom, že by jakékoliv nformace kopíroval či nepřípustným způsobem s nimi nakládal. Pokud se správní orgán dozvěděl o nakládání s informacemi žalobcem z trestního řízení, pak měl osvětlit, proč sám nezahájil řízení o přestupku jiné osoby či zda bylo takové řízení zahájeno i s osobou, která utajované informace do nepřípustného systému nahrála. Úřad tak rezignoval na tutéž činnost u osoby odlišné. Podle žalobce žalovaný odmítl provedení důkazů s tím, že tak činil žalobce, neprokazoval, kdo utajované informace nahrál a nebylo pochybením žalobce, že nepředjímal, že v systému určeném pro neutajované informace budou bez dalšího uloženy i informace utajované. Žalobce zastává názor, že bylo nezbytné vyhodnotit povahu přenášených informací, k čemuž se měl primárně vyjádřit původce, neboť ten rozhoduje o utajení některé informace, dokáže osvětlit důvod a rozsah jejich utajení. Žalobce proto žalovanému navrhl dokazování vyjádřením všech původců utajovaných informací a jejich stanoviskem k možnému ohrožení bezpečnosti při porušení utajení jednotlivých informací. Připomněl, že judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek č.j. 7 As 31/2011) vyslovil, že při posuzování informační hodnoty určitého zjištění jde vždy o úvahu pravděpodobnostní vyvěrající z nejpravděpodobnějšího zjištění, než jiná v úvahu připadající vysvětlení. Dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu zabývající se opomenutými důkazy a třemi situacemi (hledisky), za nichž není třeba důkazy provést. Žalobce v rámci řízení navrhl svůj účastnický výslech, v jehož rámci by se vyjádřil k utajovaným skutečnostem a k trestnímu spisu, a to tak, že by se vyjádřil ústně do protokolu u žalovaného či u soudu, když informace jsou utajované. To mu správními orgány nebylo umožněno, z čehož žalobce vyvozuje porušení zásady materiální pravdy.

VI. Jednání před soudem

32. Při jednání před soudem zástupce žalobce poukázal na legislativní deficit práva na obhajobu ve vyjímečném typu sporu, týkajícím se utajovaných informací, kdy nebylo ani po novele zákona o utajovaných skutečnostech pamatováno na úpravu způsobu obhajoby ve správním řízení. Ve věci žalobce bylo vedeno trestní řízení, které bylo iniciačním počinem pro zahájení správního řízení o zrušení platnosti Osvědčení, avšak trestní spis byl v režimu utajení, nedošlo k seznámení žalobce se spisem v rámci správního řízení, žalobce neměl možnost se seznámit s tím, co bylo podstatou utajovaných informací cizí moci. Žalobce dosud nemá výkladové stanovisko k tomu, co může za situace utajení trestního spisu uplatňovat a co nikoliv, nemá k dipozici žádné kopie, poznámky, může se jen yyjadřovat k neutajovaným informacím. Trestní řízení bylo podmíněně zastaveno. Žalobce byl připraven v rámci bezpečnostního pohovoru a rovněž v řízení před soudem veškeré aspekty věci vysvětlit, tomu však bránila zákonná úprava a postup dle čl. 95 Ústavy dán není. Zástupce žalobce není oprávněn věc projednávat se žalobcem, neboť není dán souhlas cizí moci. Za jediný možný považuje postup, jímž by soud napadené rozhodnutí zrušill a zavázal žalovaného odstraněním vady nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a též doplněním dokazování které žalobce v průběhu správního řízení setrvale navrhoval.

33. Zástupce žalobce se dále dovolával zásady legitimního očekávání a ústavního zákazu výběrové spravedlnosti, neboť dle žalobce je významné, že nebylo zahájeno řízení o odebrání prověrek všem, co připustili přítomnost utajovaných informací na interních přístupových serverech neutajovaných skutečností. Žalobce si není vědom jednání prokazujícího, že by byla snížena jeho schopnost utajovat informace, k protiprávnímu jednání se nikdy nedoznal, toto je patrné ze stížnosti, jež je součástí správního spisu.

34. Zástupce žalovaného se v rámci jednání před soudem seznámil s obsahem repliky, kterou zástupce žalobce předložil soudu den před jednáním. Vyslovil stanovisko, že replika jen opakuje či rozšiřuje žalobní důvody, na které žalovaný reagoval a které jsou obsahem jeho vyjádření k žalobě. Uvedl, že žalobce učinil v trestním řízení doznání, ví tedy, co mu bylo kladeno za vinu, v trestním řízení nebyly žalobci předloženy toliko listiny označené cizí mocí, s ostatními listinami se mohl seznámit. Teze, jak by se měl v takovém případě bránit, není.

35. Zástupce žalobce se v reakci na přednes zástupce žalovaného ohradil proti tomu, že by se žalobce k trestné činnosti doznal, a navrhl důkaz předložením usnesení trestního soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání. Současně uvedl, že skutečnost je taková, že žalobce připustil přítomnost utajovaných informací na jeho soukromých nosičích.

36. Poté, kdy zástupce žalovaného vysvětlil, že jde o nedorozumění, neboť vycházel z doznání jako důvodu zastavení trestního řízení, soud nevyhověl důkaznímu návrhu žalobce nejen z důvodu vysvětlení uvedeného tvrzení ale zejména pro nadbytečnosti důkazu usnesením trestního soudu pro vlastní podstatu sporu. Ze žalobních tvrzení, z obsahu bezpečnostního pohovoru a ze správního spisu vyplývá, jaké výhrady vůči jeho osobě při nakládání s utajovanými skutečnostmi ve správním, ale i před tím v trestním řízení žalobce připustil a jaké odmítl.

VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

37. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

38. Předmětem sporu mezi účastníky řízení byla otázka, zda žalovaný a stejně tak i správní orgán 1. stupně založily své závěry o zrušení platnosti Osvědčení na dostatečně podloženém správním uvážení o skutečnostech, které mohou naplňovat bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. h) ve spojení s § 14 odst. 6 zákona ve znění v rozhodné době. To nejen z hlediska zjištěného jednání, ale také, zda správní orgány z něho náležitě vyhodnotily míru schopnosti žalobce utajovat informace z hlediska zákonných kritérií charakteru a rozsahu porušování povinností při ochraně utajovaných informací a chování žalobce v té době.

39. Stěžejní argumentací žaloby je namítaný deficit přezkoumatelnosti důvodů rozhodnutí a deficit dokazování z důvodů nemožnosti žalobce seznámit se s utajovanými podklady řízení. Proto soud uvozuje vypořádání žaloby zásadami a tezemi, které správní soudy ustáleně judikují v případě využívání utajovaných informací v bezpečnostním řízení. Stále je platí , že je nutné najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 1 Azs 213/2015 – 54). Na jedné straně zájmem na zajištění spravedlivého procesu a na druhé straně zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou se ostatně řídily i správní orgány v této věci, je primárně úkolem správního orgánu, aby na základě poskytnutých utajovaných podkladů sám v rámi svého správního uvážení posoudil, zda z nich lze věrohodně, přesvědčivě a pro danou věc relevantně dovodit bezpečnostní riziko.

40. Následně právě soud je tím, který je pak ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen. Soudní kontrola (nadto v dané věci dvouinstanční) totiž může v míře ještě dostačující zajistit vyloučení libovůle při zachování utajení té nezbytné části informací relevantních pro řízení, jejichž poskytnutí účastníkům řízení by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jejich utajení. (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č. j. 4 Azs 255–2015–49).

41. Správní soudy již judikovaly, že procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou tedy vyvážena prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je zcela nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit utajované informace z hlediska jejich věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. Úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015–40). To zvláště pro danou věc znamená, že soud nebyl k námitkám žalobce přezkoumávat, zda samotné informace, s nimiž žalobce nakládal jsou utajovaného či neutajovaného charakteru, aby je tak sám kvalifikoval, prostřednictvím původců dokazoval či posuzoval a dále aby hodnotil, zda podklady trestního řízení, z něhož vzešlo bezpečnostní řízení a které potvrzují existenci utajovaných informací v soukromých systémech žalobce, jsou pravdivé či nikoliv.

42. V rámci soudního přezkumu je klíčová věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací obsažených v bezpečnostním svazku o chování žalobce. Soud je postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení. O skutečnostech obsažených v utajovaných informacích, s nimiž nakládal žalobce, však sám nemá a ani nemůže mít dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než je měl žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí verifikovat a aprobovat věrohodnost nakládání s nimi. Je to tedy správní soud, který přezkoumává zákonnost rozhodnutí správních orgánů na základě věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance podkladu, který je také utajovanou informací, tj. v dané věci to, zda obsah utajovaného bezpečnostního svazku je natolik vypovídající o určitých časových a věcných okolnostech, že z něj lze seznat míru věcnosti, při které již lze dovodit naplnění skutkové podstaty existence bezpečnostního rizika.

43. V limitech uvedených možností přezkumu tedy soud přistoupil k posouzení žalobních námitek.

44. Žaloba je vedena v rovinách (okruzích) dvou stěžejních argumentací, jimiž se společně prolínají námitky nepřezkoumatelnosti, nezákonnosti a také formální vady řízení.

45. A) První okruh námitek žalobce vyjadřuje nesouhlas žalobce s vyhodnocením zjištěných skutečností jako bezpečnostního rizika pro samotný nedostatek vymezení, jakou ze zákonných povinností měl žalobce porušit (námitka neutajovaných informací a jasně neoznačené povinnosti, kterou měl žalobce porušit) a dále zahrnuje výtky nepřezkoumatelnosti úvah správních orgánů o charakteru takového porušení z důvodu obecnosti a neurčitosti odůvodnění. V tomto směru žalobce postrádal provedení a vypořádání jím navržených důkazů za situace, kdy tvrdil, že on není tou osobou, která by s utajovanými informacemi nakládala tak, jak je žalobci vytýkáno.

46. Předně, v případě napadených rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, je jak z jejich výroku, tak z odůvodnění zcela zřejmé, že v případě žalobce bylo důvodem zrušení platnosti Osvědčení žalobce ve stupni utajení „Tajné“ nakládání s utajovanými informacemi (Osvědčení i pro cizí moc NATO SECRET). Tyto byly jako utajované informace cizí moci evidovány v utajovaných částech bezpečnostního svazku, k nimž původci utajovaných dokumentů uvedli, že ohledně těchto dokumentů (utajovaných písemností převzatých z trestního spisu ve stupni utajení „Důvěrné“) nelze ve smyslu § 133 odst. 3 zákona o OUI zprostit mlčenlivosti, neboť by mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie.

47. Žalobce nejen z trestního řízení, které inciovalo bezpečnostní řízení v této věci, z prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí žalovaného, ale již i z úvodu a vedení bezpečnostního pohovoru s jeho osobou dne 25. 5. 2022 a z nahlížení do neutajované, ale i původně utajované a žalobci zpřístupněné části bezpečnostního svazku mohl a musel seznat, porušení jaké povinnosti žalobce je příslušným orgánem NBÚ šetřeno z hlediska jeho bezpečnostní způsobilosti. Ostatně, jak zástupce žalobce při jednání před soudem sám uvedl, žalobce se již v trestním řízení (ve stížnosti proti zahájení trestního řízení), což soud ověřil i z předložených spisů žalovaného, vyjadřoval k předmětu trestního řízení, kdy připustil přítomnost utajovaných informací na jeho soukromých nosičích. Bezpečnostní pohovor je součástí obsahu rozhodnutí Úřadu v této věci a vyplývají z něj konkrétní dotazy na způsob a důvody zálohování dat žalobcem na soukromé nosiče a odpovědi žalobce připouštějící v tomto směru nepozornost či neopatrnost. Při pohovoru žalobce nebyl schopen odpovědět, jak se utajované informace dostaly do neutajovaného systému a současně se hájil tím, že se jednalo o přenos dat z neutajovaných systémů ŠIS a IMO. Souhrn uvedených podkladů tedy nesvědčí o tom, že by žalobce nevěděl, jakou povinnost při ochraně utajovaných informací měl porušit, co je předmětem bezpečnostního řízení a že se z hlediska bezpečnostního rizika prošetřuje nakládání s utajovanými informacemi. Pokud jsou v rozhodnutí Úřadu rovněž uváděny podklady, které jsou neutajovanými přílohami převzatých dokumentů Vojenské policie a uváděny interní předpisy zajišťující ochranu i neutajovaných informací a zákaz jejich použití v soukromých systémech (str. 2 rozhodnutí), pak uvedené nezpochybňuje, že skutkovým základem zjištěného bezpečnostního rizika byly listiny z trestního spisu utajovaného charakteru, které dokládají, že šlo o nakládání s informacemi jednoznačeně původci informací identifikovanými jako utajované informace cizí moci. Ostatně i nakládání s neutajovanými informacemi způsobem zakázaným – zálohování na soukromé nosiče – je činností interními vojenskými předpisy zakázanou a soud se ztotožňuje se žalovaným v jeho hodnocení, že šlo o doprovodné zjištění v celkovém množství zálohovaných dat, které mohlo a nejspíše bez náležité obezřetnosti žalobce také přispělo k nakládání i s utajovanými skutečnostmi a toto jednání s nimi souviselo. Jednání v rozporu se základními povinnostmi vojáka z povolání dodržovat předpisy a rozkazy nadřízených minimálně dokresluje přístup žalobce k nakládání se služebními daty. K uvedenému soud připomíná, že v dané věci šlo o vyhodnocení bezpečnostního rizika, tj. určitého stavu ohrožení, obavy možnosti poškození veřejných zájmů nežádoucím protiprávním chováním posuzované osoby a v tomto směru nebylo pochybením, že správní orgány zvažovaly všechny okolnosti jednání žalobce, z nichž stěžejním a nejzávažnějším bylo nakládání s utajovanými informacemi.

48. Soud seznal, že porušení povinnosti při nakládání s utajovanými informacemi žalobcem bylo v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů srozumitelně vymezeno jako jednání žalobce spočívající v tom, že žalobce ukládal a uchovával utajované informace mimo zabezpečené oblasti příslušné kategorie nebo vyšší (viz str. 7 prvostupňového rozhodnutí a str. 13–15 napadeného rozhodnutí).

49. Nejsou tedy důvodné námitky nepřezkoumatelnosti, nezákonnosti a formální vady v prokázání povahy porušení povinnosti žalobcem při ochraně utajovaných informací dle § 14 odst. 2 písm. h) zákona o OUI.

50. K námitkám proti identifikaci žalobce jako osoby, která nakládala s utajovanými informacemi jejich zálohováním a přenášením do soukromých systémů a nosičů mimo zabezpečené oblasti, soud předesílá, že je mezi účastníky nesporné a v napadeném rozhodnutí je dostatečně odůvodněna pozice žalobce a zjištěna jeho služební náplň (viz dokumentace průběhu let služby u Ministerstva obrany na str. 3 prvostupňového rozhodnutí a bezpečnostní pohovor se žalobcem). Žalobce byl osobou oprávněnou seznamovat se s utajovanými daty a informacemi, byl specialistou zpravodajského oddělení operačního odboru Velitelství vzdušných sil a od 1.1. 2020 do 29. 8. 2021 na pozici náčelníka zpravodajského štábu 26. pluku velení, řízení a průzkumu, od něhož bylo nezbytné očekávat, že bude mít znalosti o systému zabezpečení dat na pracovišti a s jejich nakládání jím samotným i jinými osobami na souvisejících služebních pozicích. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že na osoby, které mají přístup k utajovaným informacím, nota bene na pozicích velení a řízení, jsou kladeny zvýšené nároky na jejich důvěryhodnost, odpovědnost, spolehlivost a neovlivnitelnost včetně profesionality a znalosti zdrojů a prostředků, s nimiž pracují.

51. Soud ze správního spisu a zejména z bezpečnostního svazku i z jeho utajované části (dokument – „Vyhodnocení bezpečnostního řízení č.j. D777/2022–NBÚ/P“) ověřil poznatky, které vedly k vyhodnocení porušení povinnosti žalobcem a jen obecně může odůvodnit, že s ohledem na v něm zmíněný systém zabezpečení dat, chodu zařízení, úložišť a přístupu služebních osob k nim a zejména žalobce, nemohla být shromažďována data mimo pracoviště žalobce do jeho soukromých systémů bez jeho vědomí. Obsahem Vyhodnocení je popis možností vytěžování databází a fungování systému zajištění utajovaných dat, přičemž nejsou uváděny toliko databáze ŠIS a a IMO, které žalobce spojuje s neutajovanými informacemi, ale i databáze jiné. Ze spisu je zřejmá pozice žalobce i vzájemná interakce mezi žalobcem a jinými pozicemi a dále i okolnosti služebního i soukromého života žalobce (vztahy, cesty, pobyty, studium). Z podkladu utajovaného charakteru vyplývají dostatečně konkrétní skutečnosti a dlouhodobé okolnosti života žalobce, které nasvědčují určité neobezřetnosti ve vztazích, kontaktech a v chování žalobce, které, byť nemusely být spojeny s důvodem jeho protiprávní činnosti, nicméně svou povahou nasvědčují možnosti využití či zneužití žalobcova jednání, aniž by toto bylo prokázaným cíleným účelem (úmyslem) chování žalobce, avšak žalobce si toto ze své služební pozice musel uvědomovat. Je zcela irelevantní obhajoba žalobce, k jakým svým studijním, služebním či zájmovým účelům utajované i neutajované informace soukromě zálohoval, zásadním byla podstata vlastního nepřípustného nakládání s utajovanými daty a k tomu, v rámci jeho pravomoci a na jeho speciální pozici, i porušení vojenských předpisů.

52. Žalobce při bezpečnostním pohovoru dne 25. 5. 2022 výslovně uvedl, že náplní jeho práce bylo zálohování dat, toto zálohování prováděl z informačních systémů a nad rámec svých služebních povinností zálohoval data i na soukromý nosič informací – externí disk. K reakci na zjištění, že šlo o utajované informace uvedl, že tuto informaci se dozvěděl až z vyšetřovacího spisu a připustil, že při kopírování celých kořenových adresářů neměl čas jednotlivé informace procházet, případně třídit. Přisvědčil tomu, že měl být pečlivější. Přitom jako osoba, která měla přístup k utajovaným informacím do stupně Tajné a NATO SECRET, na pozici specialisty zpravodajského oddělení operačního odboru Velitelství vzdušných sil, si žalobce musel být vědom, jaké zpravodajské systémy a úložiště jeho pozice obstarává a využívá, případně právě to, jak se utajované informace mohly přenést na jeho soukromý disk a do soukromého prostředí jeho domova, kde byly zjištěny. Výpověď žalobce při bezpečnostním pohovoru, že neví, jak se utajované informace mohly dostat na jeho soukromé nosiče a že úmyslně kopíroval toliko neutajovaná data, neobstojí, neboť s ohledem na to, že kopíroval celé kořenové systémy a adresáře bez třídění a vyšší pozornosti, není zřejmé, jak žalobce ví, že kopíroval toliko neutajovaná data. Uvedené ve spojení s výpovědí žalobce, že k absolvovaným školením v oblasti OUI nevěnoval úplnou pozornost a že při zálohování dat si uvědomoval své jednání jako hraniční (zjevně co do bezpečnosti dat), pak nemohlo vést k jinému vyhodnocení, než že chování žalobce založilo stav ohrožení– rizika v oblasti zajištění a ochrany utajovaných informaací a že to byl právě žalobce a nikdo jiný, kdo svým chováním takový stav navodil.

53. Soud odmítá jako relevantní návod a námitky k tomu, že správní orgán měl najisto svým dokazováním postavit, jaká osoba se vytýkaného porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací dospustila. V dané věci bezpečnostního řízení není šetřena skutková podstata trestního jednání, jehož by se měla dopustit doposud neznámá osoba. Účelem bezpečnostního řízení není zjišťovat neznámého „pachatele“ protiprávní činnosti, ale posoudit toliko stav zjištěný a spojený s osobou žalobce a ověřit z chování žalobce, jež ostatně žalobce připouští, byť z jiného důvodu, zda lze nadále zachovat na platnosti jeho Osvědčení ke styku s utajovanými informacemi v režimu Tajné a pro cizí moc, a to pro možné ovlivnění jeho schopnosti utajovat informace. Pro uvedený účel tak postačuje ve smyslu judikatury správních soudů podezření a nejpravděpodobnější eventualita skutkového zjištění, že to byl žalobce, který stahoval utajované informace z nezjištěného zdroje. Žalovaný v tomto směru skutková zjištění ve svých úvahách dostatečně propojil, přesvědčivě vyhodnotil a odůvodnil. Dle náhledu soudu z podkladů řízení ani nemohl k jiné pravděpodobnější alternativě dospět. Žalobce ostatně ani obecně nenaznačil, jaká jiná alternativa co do služebních pozic jiných osob a způsobu přenosu by mohla přicházet v úvahu, když při zálohování měl být pozorný a stalo se tak na přenosem na jeho soukromé externí disky na jeho pracovišti i doma. Je nepochybné, že on byl tím, kdo měl mít přehled o charakteru zálohovaných informací a zodpovídal za dodržování režimu jejich uchovávání. Uvedený stav zjištění správními orgány je dostačující a nebylo nezbytné provést dokazování k tomu, kdo jiný mohl mít přístup k utajovaným informacím a přenášet je do soukromých systémů žalobce či dokonce uvažovat o nefunkčnosti systému úložišť informací. Takové dokazování by ve smyslu žalobcem namítaných ústavních výjimek neprovedení dokazování splňovalo podmínku nedostatku výpovědní hodnoty a rovněž nikoliv nezbytnosti, a to z důvodu nepřípustnosti prokazovat systém fungování zařízení a charakteru služby žalobce. To s přihlédnutím k tomu, že relevantní pravděpodobnostní chování žalobce vyplynulo z podkladů řízení zcela přesvědčivě.

54. Vymezení podstaty jednání žalobce a vyhodnocení odpovědnosti žalobce je ve smyslu limitujícího § 122 odst. 3 zákona OUI zcela postačující, přezkoumatelné soudem, má oporu v podkladech trestního a bezpečnostního řízení včetně obsahu bezpečnostního pohovoru se žalobcem a vychází z logického usuzování a hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu. Námitka nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozhodnutí o odpovědnosti právě žalobce za porušení povinnosti při ochraně utajjovaných informací stahováním utajovaných informací mimo zabezpečené oblasti příslušné kategorie tak není důvodná.

55. B) Druhý okruh námitek (argumentací) žalobce směřuje proti nedostatečné (nepřezkoumatelné, nezákonné, předčasné) skutkové a právní kvalifikaci jednání žalobce při ochraně utajovaných informací jako bezpečnostního rizika, a to pro nedostatek hodnocení míry porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací ze zákonných hledisek, včetně podmínky, zda takové porušení může ovlivnit schopnost žalobce utajovat informace (bezpečnostní způsobilost žalobce).

56. Soud vyšel z následující právní úpravy a soudní judikatury.

57. Podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně utajovaných informací Osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která je, mimo jiné, bezpečnostně spolehlivá.

58. Podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací podmínky uvedené v odstavci 1 musí fyzická osoba splňovat po celou dobu platnosti osvědčení fyzické osoby.

59. Podle § 14 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací podmínku bezpečnostní spolehlivosti splňuje fyzická osoba, u níž není zjištěno bezpečnostní riziko.

60. Podle § 14 odst. 3 písm. h) zákona o ochraně utajovaných informací ve znění v době rozhodné jednání žalobce (nyní § 14 odst. 3 písm e)) za bezpečnostní riziko lze též považovat porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací.

61. Podle § 14 odst. 4 zákona o ochraně utajovaných informací bezpečnostní rizika uvedená v odstavci 2 a odstavci 3 písm. a) se v případě žádosti podle § 94 zjišťují za období od 15 let věku; bezpečnostní rizika uvedená v odstavci 3 písm. b) až i) se zjišťují 10 let zpětně od podání žádosti pro stupeň utajení Důvěrné, 15 let zpětně pro stupeň utajení Tajné a 20 let zpětně pro stupeň utajení Přísně tajné, nebo za období od 15 let věku podle toho, které z nich je kratší.

62. Podle § 14 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací při posuzování, zda skutečnost uvedená v odstavci 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží k tomu, do jaké míry může ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího výskytu, k jejímu rozsahu, charakteru a k chování fyzické osoby v období uvedeném v odstavci 4.

63. Podle § 122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací v odůvodnění se uvedou důvody vydání rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití právních předpisů. Jsou–li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

64. Podle § 133 odst. 2 dokazování se v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem lze provést důkaz výslechem jen tehdy, byl–li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zprostit mlčenlivosti nelze pouze v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie; přiměřeně se postupuje i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem.

65. Judikatura Nejvyššího správního soudu vyložila pojem „bezpečnostní riziko“ jako zjištění chování a způsobu života posuzované osoby, které mohou mít vliv na důvěryhodnost, ovlivnitelnost nebo schopnost utajovat informace. Pojem bezpečnostního rizika a jeho výklad v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu vychází z úvahy, že postačuje toliko podezření z bezpečnostního rizika, resp., že je pravděpodobné, že zákonem předvídaná skutková podstata bezpečnostního rizika byla naplněna a že je taková eventualita nejpravděpodobnější z jiných možných vysvětlení (např. rozsudky NSS sp. zn. 6As 14/2006, sp. zn. 3As 4/2012–81 a další).

66. Z uvedeného výkladu vychází žalovaný a s tím se ostatně ztotožňuje i žalobce (viz připomínka a citace také rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7As 31/2011 na str. 6–7 repliky žalobce).

67. Soudu tedy zbývalo vypořádat námitky nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti vztahující se ke kvalifikaci porušení povinnosti žalobcem jako bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 6 zákona. Soud posuzoval, zda Úřad i žalovaný neopominuli zákonná hlediska a nerezignovali na správní uvážení o rozsahu, charakteru a chování žalobce v období, k nimž zákon v ust. § 14 odst. 6 podmiňuje naplnění bezpečnostního rizika.

68. Soud z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, posuzujíc jejich závěry v souladu s judikaturou soudů v jednom celku jejich rozhodování, takové opomenutí neshledal.

69. Rozsah porušení povinnosti žalobce žalovaný dovodil z množství stahovaných a přenášených dat a z doby, po kterou žalobce zkopírovával služební data bez pozornosti k tomu, aby tato data ověřil či třídil. Žalobce sám při bezpečnostním pohovoru uvedl, že data kopíroval po celých balících a blocích v případech, kdy měnil služební pozice a kdy je potřeboval doma zpracovávat pro svoji potřebu. Přitom nevěděl, že jde i o neutajovaná data a neměl čas jednotlivě je procházet, třídit. To dle žalobce trvalo minimálně od jeho zařazení na služební místo vedoucího staršího důstojníka oddělení správy kmitočtového spektra NAFRA Sekce komunikačních a informačních systémů ministerstva obrany, kdy na tomto místě byl zařazen od 1. 6. 2012 a není sporné, že žalobce služební pozice měnil od r. 2012 do r. 2021.Uvedeným rozsahem porušení se Úřad podrobně zabýval na str. 10 svého rozhodnutí kdy vyhodnocoval výpověď žalobce z hlediska doby kopírování a úvahou o nepravděpodobnosti využití těchto dat k práci žalobce, když žalobce někdy i zapomněl, že ve svých systémech zálohované informace má. Uvedené zjištění se pak promítlo do odůvodnění žalovaného v napadeném rozhodnutí, že tak žalobce činil dlouhodobě a vědomě a ve značném rozsahu. Soud k tomu jen doplňuje, že ve sledu uvedených zjištění o nepřehledu zálohovaných dat na soukromých úložištích žalobce, nelze vyvodit, že žalobce tak činil omylem nebo např. jednorázově.

70. Soud dále přisvědčuje tomu, že v této specifické věci je hodnocení charakteru porušení dáno samou povahou přenášených informací jako informací utajovaných, nakládáním s utajovanými daty cizí moci, majícími závažný dopad do ochrany veřejných zájmů, jak ostatně původci informací označili utajované dokumenty, ohledně nichž nebylo ani možné zprostit mlčenlivosti pro ohrožení či vážné narušení zpravodajských služeb. Nešlo tedy o bagatelní excesy chování žalobce, ale o déletrvající nakládání s utajovanými daty závažného významu.

71. Uvedené vylučuje i námitku žalobce, že tak činil nezaviněně, resp. že dalším deficitem přezkoumatelnosti je neposouzení zavinění jako míry chování žalobce. Ve smyslu účelu bezpečnostního řízení a prověřování rizika, jak o něm pojednal soud výše, postačovalo, aby tak žalobce činil minimálně z nedbalosti. Nedbalé chování žalobce v rozsahu a povaze předmětného porušení vedlo zcela přesvědčivě a opodstatněně i k úvaze o takové míře bezpečnostního rizika, které může ovlivnit schopnost žalobce utajovat informace. V této věci jsou tak splněny i podmínky pro zrušení platnosti Osvědčení z důvodu bezpečnostní nezpůsobilosti žalobce a správní orgány tento svůj závěr dostatečně a v limitech odůvodnění svých rozhodnutích dle § 122 odst. 3 zákona o OUI přezkoumatelně odůvodnili.

72. Z důvodu úlohy bezpečnostního řízení neobstojí ani námitka předčasnosti v tom, že žalobce nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí pravomocně odsouzen v trestním řízení, když v bezpečnostním řízení je posuzována stránka jednání, spočívající v důvěrohodnosti a spolehlivosti žalobce, tedy jde o autonomní posuzování charakteru jednání žalobce a jeho osoby, nepodléhající procesnímu standardu dokazování v trestním řízení, osttně, jak soud již o účelu bezpečnostního řízení pojednal výše.

73. Stěžejní námitky nepřezkoumatelnosti, jež převážně ve všech bodech námitek vznáší žalobce s tím, že neměl možnost seznámit se s celým spisovým materiálem a nebyl proveden jeho účastnický výslech, nebylo provedeno navržené dokazování k povaze utajovaných informací, dokonce, i dokazováním či stanoviskem původců , je v této věci v rozporu se smyslem a účelem zabezpečení utajovaných informací, neboť nelze prokazovat či osvědčovat to, co je utajené jejich původci, nelze to předestřít ani žalobci ani v této specifické věci posuzovat soudem podle § 133 odst. 2 zákona o OUI, neboť nelze rozklíčovat utajená data a postupy, posuzovat vlastní utajované informace, k nimž výhradní právo přístupu a stanovení režimu měli původci.

74. Žalobce, jak je uvedeno v rozhodnutích, měl v rámci limitů své procesní obhajoby dostatečný prostor vyjádřit se k věci, ve vztahu ke svému chování a jeho pohnutkám, jak v trestním řízení (viz Záznam o prostudování spisu účastníkem řízení ve stupni utajení „důvěrné“ ze dne 24.11.2022), po odtajnění některých částí spisu, tak v bezpečnostním pohovoru. V rozkladovém řízení i po procesním umožnění ze strany žalovaného, jak je uvedeno na str. 13 napadeného rozhodnutí, což žalobce nerozporuje a vyplývá ze spisu, žalobce neuplatnil žádné nové skutečnosti, které by změnily náhled na hodnocení jeho chování ve vztahu ke stahování utajovaných i neutajovaných dat do soukromých systémů. Dle náhledu soudu a ostatně i dle náhledu jeho zástupce při jednání před soudem žalobce konkrétní obhajobu ani uplatnit nemohl. Pro tento stěží vyplnitelný důkazní prostor nelze shledat, že zákonem připuštěný limit odůvodnění rozhodnutí byl v dané věci vadou mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

75. Zbývá jen dodat, že ani námitka porušení zásady legitimního očekávání, konkrétně rovného zacházení neobstojí. Žalobce jednak nepecifikoval a v replice také neuvedl rezignaci Úřadu na tutéž činnost osoby odlišné, jednak zásadu legitimního očekávání na straně adresátů veřejné správy mohou založit pouze jednání a postupy, které jsou v souladu se zákonem a v jeho mezích, tedy secundum et intra legem, nikoli porušení povinnost v rozporu se zákonem.

VIII. Závěr

76. Na základě všech shora uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že Úřad i žalovaný ve svých rozhodnutích respektovaly mantinely možného uvedení důvodů k dosažení legitimního správního uvážení o bezpečnostní způsobilosti žalobce. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a § 122 odst. 3 zákona dostatečně, jen jak to bylo možné, rozkryly a odůvodnily porušení povinností žalobce při ochraně utajovaných informací včetně odůvodnění hledisek míry bezpečnostního rizika vedoucí k závěru o ovlivnitelnosti žalobce utajovat informace. Napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami řízení, bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto soud podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

77. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Předmět řízení II. Rozhodnutí ředitele NBÚ (napadené rozhodnutí) III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného V. Replika žalobce VI. Jednání před soudem VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze VIII. Závěr