9 A 158/2012 - 83

Rubrum

Žalobcovy osobnostní, rozumové a volní předpoklady odpovídající dítěti ve věku osm až jedenáct let, jakož i skutečnost, že byl v době tvrzeného odporu a odboje proti komunistickému režimu umístěn do dětského výchovného zařízení, nezavdávají předpoklady pro naplnění znaků odporu a odboje podle § 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, v některé z jejich forem ve smyslu § 3 tohoto zákona, neboť vylučují, aby vědomě, soustavně, dlouhodobě a cíleně vyvíjel odpor nebo dokonce bojoval proti tehdejšímu komunistickému režimu. Jeho nesouhlas a protivení se ideově-výchovnému schématu tehdejšího režimu takovým odporem a odbojem není.

Výrok

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce:

V. P., bytem P. 6, H. 12, proti žalovanému: Etická komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu se sídlem Praha 1, Nábřeží Edvarda Beneše 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 03.07.2012, č.j. 8949/2012-EKO, takto:

Odůvodnění

I . Žaloba se zamítá I I . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ministerstva obrany (dále jen ,, ministerstvo”) ze dne 30.04.2012 č.j. 262000516/11/2012-1027, jímž byla zamítnuta jeho žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen „osvědčení“) podle zákona č.262/2011Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen ,,zákon”), a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrzeno. Žalobce v podané žalobě tvrdil, že jsou závěry žalovaného nepodložené. K otázce pohnutky odmítání ,,převýchovy” v ústavech se již vyjádřil v podání ze dne 08.01.2012, kde mj. poukázal na to, že zákon rozlišuje politické a mravní přesvědčení. Žalovaný se k tomu však nijak nevyjádřil a jeho odůvodnění je proto v rozporu s § 68 odst.3 zák.č.500/2004Sb., správní řád (dále jen ,,správní řád”). Podle žalobce žalované rozhodnutí neobstojí ani po věcné stránce. K tomu poukázal na historické zkušenosti ze zásadních střetů s totalitními režimy, jichž se v mnohých případech účastnily i děti. Jako příklad uvedl povstání ve Varšavě v srpnu až říjnu 1944, což doložil fotografiemi, které k žalobě připojil a které podle obsahu doplnění žaloby (ze dne 06.11.2012) a repliky (ze dne 09.02.2013) navrhoval jako důkaz. Měl za to, že by jako důkaz měly být provedeno i vyjádření znalce a slyšení „osob v podobných situacích“ (např. skrývajících se před transporty v dětském věku atd.). Tvrdil, že jeho vyjádření, které pronesl v dětském diagnostickém ústavu (dále též ,,DDÚ”) ,,až bude válka, že to komunistům vrátí”, které žalovaný citoval v odůvodnění svého rozhodnutí, zcela zřetelně svědčí pro jednoznačnou pohnutku žalobce k odporu, včetně povědomí o systémové povaze, neboť lze těžko předpokládat, že sami vykonavatelé totalitního řežimu by hodnotili takový projev jako reakci na použití nelidských prostředků k dosažení ideově výchovných cílů, tj. oddělování dětí od rodičů či mu dokonce přiznávali podloženost. Správní orgán měl definovat, co znamená, podle čeho se posuzuje a jak kvantifikuje nízký subjektivní sociální status, na který žalovaný v odůvodnění rozhodnutí poukazoval. Nesouhlasil s tím, že byl omezen na svobodě pro postoje své matky, jak uvádí žalovaný v odůvodnění. Opak dokumentují především správní rozhodnutí ze dne 06.01. a 23.02.1983, kde je důvodem dalšího trvání ústavní výchovy žalobce nízká ,,adaptibilita, sociabilita, neschopnost spolupráce s kolektivem”. Tato fráze přitom nic konkrétního neřekne o tom, co dělal tj., že odmítal trávit čas kopáním do míče místo čtením, odmítal obléci pionýrskou uniformu na různé slavnostní akce atd. Tuto svou činnost považoval za své osobní postoje, na něž měla vliv dosavadní výchova matky. Pokud Úřad odmítl uznat, že tato činnost byla projevem jeho vlastního myšlení, je to dokladem jeho nekompetence, respektive neschopnosti. Brojil proti závěru žalovaného, že jeho odpor byl pouze reakcí na odloučení od matky. K tomu poukázal na publikaci Orlanda Figese ,,Šeptem, soukromý život ve Stalinově Rusku” 2009. Podle žalobce nelze a priori tvrdit, že projev odporu vůči záměrům ústavní výchovy, nebyl projevem také jeho odporu vůči systému, který takové věci páchá. Je třeba vycházet z toho, jaké prostředky totalitní systém užil. V jeho případě trvala ústavní výchova, i přestože v lékařských zprávách ze dne 21.04.1979 a 23.06.1980 byla uvedena potřeba individuální péče i doporučení omezit pobyt v kolektivu na minimum. Orgány totalitní moci trvaly na pravém opaku přes zřejmé následky (nyní invalidita II.stupně). Zřetelně to ukazuje, že protivení se ideovému výchovnému schématu, který vytvářel stádní jedince, bylo považováno za značně nebezpečné. Nezohlednění této skutečnosti je významnou vadou právního posouzení. Konstatoval, že veškerá ustanovení zákona je třeba vykládat v souvislosti s jeho preambulí, kde se vyjadřuje lítost nad nevinnými oběťmi. K tomu, aby tato lítost byla účinná, je třeba ji projevit vůči konkrétní postižené osobě tak, aby alespoň z části došlo ke kompenzaci důsledků v oblasti morální i hmotné. Uzavřel, že je žalované rozhodnutí v rozporu s požadavkem vypořádat se s argumenty účastníka, je založeno na neúplných skutkových zjištění a je vadné i z hlediska právního posouzení. Navrhl proto jeho zrušení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil se k jednotlivým žalobním bodům a měl za prokázané a nezpochybnitelné, že žalobci bylo v době, kdy podle svých tvrzení měl provádět odboj a odpor proti komunismu, tedy v roce 1981 – 1984, osm, respektive jedenáct let (narodil se 25.05.1973). Věk žalobce v letech 1981-1984 (dále též rozhodné období) tak z povahy věci vylučuje, aby vědomě vyvíjel odpor nebo dokonce bojoval poroti tehdejšímu režimu jako systému. Za neopodstatněné ze stejných dovodů považoval a contrario tvrzení žalobce, že i ve svém dětském věku mohl bojovat s komunistickým režimem. Žalovaný poukázal na znění ustanovení § 2 písm. b) zákona, který vymezuje, co se rozumí odbojem a odporem proti komunismu, a ustanovení § 3 téhož zákona, kde jsou vymezeny formy takového odboje a odporu s tím, že odboj a odpor spočívají mj. na vědomém a vlastní vůlí založeném jednání účastníků odboje proti komunismu, přičemž účelem samotného zákona je ocenit právě ty, kteří se proti tomuto řežimu postavili aktivně a v souladu se svým přesvědčením. Je tak nepochybné, že žalobce nemohl mít ve věku 8 respektive 11 let takový vlastní vůlí vytvořený nebo osvojený hodnotový systém, který by byl pravou příčinou jeho jednání směřovaného proti odloučení od matky, natož aby vyvíjel aktivní a nikoliv sporadickou činnost naměřenou proti komunismu, a to vše vědomě. Žalovaný proto považoval své rozhodnutí za podložené relevantními a nezpochybnitelnými skutečnostmi, které není třeba dokazovat (obecně známé skutečnosti), ale také za dostatečně odůvodněné co do úvah o tom, jaký význam měl věk žalobce na rozhodování žalovaného o jím podaném odvolání. Námitka nepřezkoumatelnosti ve vztahu k nevypořádání se s podáním žalobce ze dne 08.01.2012 nebyla uplatněna v odvolání, proto se jí žalovaný nemohl zabývat, a proto ji nelze připustit v řízení před správním soudem. Ustanovení § 2 písm. b) zákona rozlišuje jednotlivé druhy přesvědčení, mezi něž patří politické a mravní, a nijak nesouvisí s tím, že žalobce označil za své protikomunistické aktivity to, že se vymezoval proti svému umístění v DDÚ a proti tomu, že byl násilně odloučen od své matky. Žalobcem tvrzené činnosti, které podle svého názoru považuje za odboj a odpor proti komunismu podle § 2 písm. b) citovaného zákona, nelze označit za aktivní odboj, jak je definován v tomto ustanovení, neboť nenaplňují ani znak účasti na akcích proti komunistickému režimu. Proto není a nebylo na místě zkoumat, zda by účast na zákonem vyžadovaných akcích byla vedena zákonem předpokládaným demokratickým přesvědčením, ať už mravním, politickým nebo náboženským. Hodnocení mravního nebo politického přesvědčení žalobce by s ohledem na to, že by žalovaný měl hodnotit toto přesvědčení žalobce v době, kdy mu bylo 8 respektive 11 let, bylo absurdním, neboť dítě toho věku není zásadně způsobilé k právním úkonům, není odpovědné ani za trestný čin či správní delikt, natož aby bylo schopno uvažovat v rovinách veskrze teoretických, abstraktních a filozofických a utvořit si vlastní názor na takové děje kolem sebe nebo dokonce aktivně a z vlastní vůle proti nim vystupovat. Podle žalovaného bylo jeho rozhodnutí odůvodněno v souladu s § 68 odst.3 správního řádu. Žalovaný nezpochybnil žalobcem uváděná historická fakta, nicméně postrádal souvislost mezi žalobcem uváděnými historickými zkušenostmi, jako je například povstání ve Varšavě v roce 1944 jakož i s tím, že žalovaný posoudil vyjádření a postoje žalobce v letech 1981 – 1984 jako činnost, která nemůže být označena za odboj proti komunismu podle § 2 písm. b) zákona. Z obecných a zobecňujících závěrů žalobce nelze dovodit, že se žalobce aktivně podílel na boji proti komunistickému režimu ve smyslu citovaného ustanovení. Žalobcem navrhované důkazy navrhl zamítnout jako nedůvodné, neboť znalec z oboru psychologie by nemohl osvědčit jakoukoliv skutečnost rozhodnou proto, zda se žalobce skutečně a jak podílel na odboji a odporu proti komunismu. Psychický stav žalobce, jak sám uvádí v žalobě, byl psychologicky zkoumán se závěrem, že je u něj dána nízká adaptibilita, sociabilita a schopnost spolupráce s kolektivem. V roce 2012 by bylo možné po psychologické stránce hodnotit pouze současný stav žalobce, nikoliv jeho osobu a osobnost před více než 30 lety. Navrhované svědecké výpovědi blíže neuvedených osob nelze považovat za způsobilý důkazní návrh, neboť absentuje souvislost mezi takovou případnou svědeckou výpovědí a tím, že žalovaný rozhodl tak, že žalobce nevykonával žádnou činnost směřovanou proti komunistickému režimu v ČSSR. Žalovaný trval na tom, že ve vyjádření, které žalobce pronesl v DDÚ ,,až bude válka, že to komunistům vrátí” nelze spatřovat odboj a odpor proti komunismu ve smyslu § 2 písm. b) zákona, natož aby toto vyjádření naplňovalo některou z forem odboje ve smyslu § 3 téhož zákona. Ke své kompetenci rozhodovat ve věci žalovaný poukázal na ust. § 7 zákona. Z rozhodnutí ze dne 06.01.1983 a ze dne 23.02.1983 nelze usuzovat, že se žalobce aktivně zapojil do boje s komunistickým režimem v ČSSR i kdyby tyto skutky žalobce byly prokázané. Při hodnocení chování žalobce v letech 1981-1984 vycházel žalovaný ze spisového materiálu, a tedy i listin, které v řízení předložil sám žalobce. Námitku žalobce, že jeho vyjádření v době, kdy byl umístěn do DDÚ nebyla reakcí na odloučení od matky, ale že z jeho strany šlo o vyjádření odporu vůči systému, a že se protivil ideovému výchovnému schématu žalovaný považoval za nedůvodnou a odkázal na své předchozí vyjádření k jednotlivým bodům žaloby. Setrval na názoru, že dítě jemuž je osm, respektive jedenáct let nemá reálnou představu o ideovém výchovném schématu, natož aby se mohlo proti němu vymezovat a nikoliv pouze proti jeho projevům, jako jsou například výchovné metody, postihy za porušení disciplíny a kázně v diagnostickém ústavu, herním a dalším aktivitám apod. Žalovaný se ohradil proti tvrzení žalobce, že nevzal při svém rozhodování v úvahu preambuli zákona a považoval jeho tvrzení za nepodloženou spekulaci, neboť při své činnosti plně respektuje zákon, a to především jeho smysl a účel. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Při ústním jednání, které se konalo za nepřítomnosti žalobce, zástupce žalovaného setrval na svém stanovisku. Soud neprovedl důkazy navržené žalobcem, a sice důkaz listinami na č.l.14 a 15 soudního spisu (,,Osudy Varšavanů”-fotografie), neboť jejich provedení považoval za nadbytečné s ohledem na to, že nesouvisí bezprostředně s projednávanou věcí žalobce. Stejně tak soud neprovedl důkaz vyjádřením znalce z oboru psychologie a výslechy blíže neoznačených osob nacházejících se ,,v podobné situaci”,neboť skutkový stav, který vzal správní orgán I.stupně a žalovaný za podklad svého rozhodnutí považoval soud za dostatečně objasněný pro posouzení právní otázky, zda mělo být žalobci vydáno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen ,,osvědčení”) či nikoliv. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy: Podle ustanovení § 1 zákona v rozhodném znění tento zákon vymezuje odboj a odpor proti komunismu, stanoví podmínky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, upravuje rehabilitace a dále stanoví některé úkoly Ministerstva obrany (dále jen „ministerstvo“). Podle ustanovení § 2 písm. b) téhož zákona pro účely tohoto zákona se rozumí odbojem a odporem proti komunismu účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu v Československu projevená ať již jednotlivě či ve skupině na základě politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení nebo vědomá a veřejná vyjádření takového odporu, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, některou z forem uvedených v § 3 s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii. Podle ustanovení § 3 téhož zákona formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj vedený proti komunistickému režimu v Československu, provádění sabotáží, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství nebo překračování státních hranic za účelem účasti v odboji a odporu proti komunismu (agenti-chodci). Za formu odboje a odporu proti komunismu se rovněž považují s tím srovnatelné jiné statečné činy nebo statečné veřejné postoje na podporu ozbrojených akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu. (2) Formou odboje a odporu proti komunismu se dále rozumí soustavná či dlouhodobá anebo jinak významná činnost spočívající v a) autorství petic nebo obdobných materiálů nebo veřejných vyjádření zaměřených přímo či nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu nebo zabezpečování jejich tisku nebo rozšiřování, b) organizaci veřejných vystoupení proti komunistickému režimu, vyvíjení politické, publicistické nebo jiné prokazatelně protikomunistické činnosti zaměřené přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu, nebo c) vyvíjení politické, publicistické nebo jiné prokazatelně protikomunistické činnosti v zahraničí zaměřené přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu. (3) Formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též aktivní působení v organizaci nebo skupině, jejíž členové bojovali proti komunistickému režimu způsoby uvedenými v tomto ustanovení. (4) Formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též takové veřejné politické a společenské postoje zastávané aktivně a z vlastní vůle, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci, pokud byl za ně jejich nositel uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě anebo nuceně vystěhován z místa svého bydliště anebo jinak obdobně závažně postižen. (5) Za odboj a odpor proti komunismu se považuje též činnost významem srovnatelná s formami odboje a odporu proti komunismu uvedenými v předchozích odstavcích vykonávaná před dobou nesvobody, pokud jejím cílem bylo zabránit nastolení komunistického režimu a zachování svobody a demokracie v Československu, pokud tohoto cíle nebylo možno dosáhnout jinak, a byla spojena s obdobným rizikem. Podstatou sporu je posouzení, zda byl žalobce ve smyslu ust. § 2 písm. b) ve spojení s ust. § 3 zákona účastníkem odboje a odporu proti komunismu či nikoliv. K žalobním námitkám z obsahu spisového materiálu, odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, písemného vyjádření žalovaného a ústního jednání k podané žalobě vyplynulo, že žalobce podal dne 20.11.2011 žádost o vydání osvědčení, kterou doložil rozhodnutím NV hl.m.Prahy (pozn. soudu: Národní výbor hlavního města Prahy) ze dne 04.08.1981 č.j. OSV 2322/81-559, posudkem ze dne 14.09.1981 zpracovaným v průběhu umístění do DDÚ, návrhem na řízení ústavní výchovy zpracovaným dne 02.10.1981 ONV pro Prahu 6 (poznámka soudu: Obvodní národní výbor pro Prahu 6), sdělením DD Nemyšl u Tábora (poznámka soudu: Dětský domov Nemyšl u Tábora) ze dne 05.10.1981, vysvědčením za školní rok 1979/80 a 1980/81, rozsudkem OS pro Prahu 6 č.j. 2T 198/81, rozhodnutím ONV pro Prahu 6 ze dne 06.01.1983, č.j. 6 OM 413/73, rozhodnutím NV hl.m.Prahy ze dne 23.02.1983 č.j. OSV 410/83-599, zprávou DD Nemyšl u Tábora ze dne 25.08.1983 a posudkem o zdravotním stavu ze dne 29.05.2003 k č.j. 26C 159/2001. Na výzvu ministerstva žalobce svou žádost doplnil podáním ze dne 08.01.2012 kde konkretizoval, v čem spatřuje svou odbojovou činnost tak, že jeho vzdor se projevil tím, že ,,nechtěl zapomenout na matku ani poté, co byl umístěn do dětského domova, nechtěl se zbavit zájmu o knihy a nahradit je fotbalem apod. ”, dále ,,totalitní systém má to smutné prvenství, že dává příležitost odporu i dětem v tom směru, že mají tu možnost mařit prosazení ideologie totalitního systému v oboru výchovy vyrůstající generace, přičemž totalitní režim se nezastaví ani před brutálním násilí na dětech”. A uvedl, že jeho odpor pokračoval tím, “že jsem nebyl nikdy v POSSM ani SSM; bez vytrvání, kdybych se nechal ,,zlomit” by tomu v době dospívání patrně nebylo”. Podle zprávy ,,Chování a pobyt v DDÚ-V. P.” DDÚ v Praze 4 Krči žalobce mj. prezentoval postoj ,,oni brání mámě, aby mě navštívila, ale já se jim pomstím! Až bude válka proti nám, tak já do ní půjdu a já jim to osladím! ”. Prvoinstančním správním rozhodnutím (ze dne 30.04.2012 č.j. 262000516/11/2012- 1027) byla jeho žádost zamítnuta s tím, že ani přes výzvu nedoložil údaje o konkrétní odbojové činnosti, nenavrhl na podporu svých tvrzení provedení žádných relevantních důkazů, které jsou nezbytné ke zjištění stavu věci a které by potvrdily naplnění znaků alespoň jedné z forem odbojové činnosti obsažené v § 3 zákona. Proto nemohly být žadatelem tvrzené skutečnosti vyhodnoceny jako aktivní odboj či odpor proti komunistickému režimu, neboť nevykazují znaky ani jedné z forem odboje a odporu proti komunismu ve smyslu § 3 v návaznosti na § 2 písm. b) zákona, na jejichž základě by bylo možné předmětné osvědčení vydat. V odůvodnění svého rozhodnutí ministerstvo vyslovilo politování nad tím, že byl žalobce i jeho rodina v éře totalitního řežimu vystaven persekuci, která spočívala ve vykonstruovaném obvinění vůči jeho matce a následném vytržení žalobce z rodinného kruhu a nařízení ústavní výchovy i přesto, že zde existovala možnost ponechat ho v péči příbuzných. Věcně nesprávné rozhodování tehdejších úřadů a odpor žadatele vůči indoktrinaci a manipulaci, které byl vystaven, však nelze považovat za odbojovou nebo odporovou činnost s cílem svrhnout nebo výrazně oslabit komunistickou státní moc. V době pádu totalitního režimu bylo žalobci teprve 16 let, a tak se ani prakticky nemohl zapojit do žádné politicky významné činnosti namířené proti diktátu Komunistické strany Československa a jí ovládaných orgánů státní moci, byť musel v dětském věku strpět mnohá osobní příkoří. O odvolání žalobce (podání ze dne 13.05.2012 došlé ministerstvu 21.05.2012), ve kterém argumentoval obdobně jako v podané žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kde skutkovým zjištěním a právního posouzení i ministerstva plně přisvědčil. Soud předně uvádí, že plně sdílí stanovisko správních orgánů obou stupňů přednesené v odůvodnění jejich rozhodnutí a politování nad tím, že žalobce byl komunistickým režimem postižen, neboť byl se svou rodinou v době totalitního režimu vystaven persekuci, vytržen z rodinného kruhu a byla u něj nařízena ústavní výchova i přesto, že bylo možné umístit jej do péče širší rodiny. Uvedené mělo nepochybně silný vliv na prožívání dětství, při kterém musel žalobce zejména při umístění v DDÚ a DD vytrpět mnohá příkoří, jež se stala neodčinitelnou a smutnou součástí jeho života. Současně je však na místě uvést, že správní orgány vyšly při zjišťování skutkového stavu zejména z listin, které žalobce k žádosti připojil a z jeho tvrzení uvedených v žádosti ve znění jejího doplnění. Podle jejich obsahu spočíval žalobcem tvrzený odboj a odpor proti komunismu v činnostech spočívajících v jeho vzdoru “že nechtěl zapomenout na matku, uvěřit že zemřela a přijmout jako své prostředí ústav”, v tom, že se nechtěl zbavit zájmu o knihy a nahradit je fotbalem a podobnou činností a konečně v tom, že “nikdy nebyl v PO SSM ani SSM, odmítal si obléci pionýrskou uniformu na různé slavnostní akce, odmítal princip tzv.socialistické výchovy v době školní docházky, což bylo vyvoláno výchovou jeho matky”. Uvedené činnosti se přitom měl žalobce dopouštět v době, kdy byl umístěn v DDÚ nebo DD v letech 1981-1984, tedy ve věku osmi až jedenácti let. Z toho je zřejmé, že uvedená činnost nemohla být s ohledem na věk žalobce a místo, kde se v té době nacházel, naplněním pojmu odboje a odporu proti komunismu ve smyslu § 2 písm. b) zákona, který jej charakterizuje jako účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu v Československu projevenou, ať již jednotlivě či ve skupině na základě politického,náboženského či mravního demokratického přesvědčení, nebo vědomé a veřené vyjádření takového odporu, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností některou z forem uvedených v § 3 s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit nebo jinak poškodit komunistikou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii ve formách, které zákon předpokládá v ustanovení § 3. Po přezkoumání obou rozhodnutí správních orgánů soud nesdílí ani žalobcovo přesvědčení, že ministerstvo a žalovaný při úvaze o splnění podmínek pro udělení osvědčení nerespektovali preambuli zákona a jeho §1, neboť je tomu právě naopak. Jejich rozhodnutí o žádosti žalobce však nemohlo být pozitivní, protože současně nemohli přehlédnout další zákonná ustanovení, jimiž byli při posuzování žádosti rovněž vázáni. K tomu soud poukazuje na ust. § 6 odst.1 zákona, podle kterého je pro vyhovění žádosti třeba, aby tato kromě obecných náležitostí obsahovala podklady prokazující splnění podmínek pro vydání osvědčení. Takovými podklady nepochybně jsou listiny a jiné důkazy, které by prokázaly, že se žalobce aktivně, formami vymezenými v ustanovení § 3 zákona, účastnil akcí směřovaných proti komunistickému režimu jednotlivě či ve skupině na základě politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení. Přitom platí, že není třeba dokazovat skutečnosti, které jsou obecně známé (§ 50 odst. 1 správního řádu). Žalobce takové listiny nepředložil a nelze přehlédnout, že žalobci bylo v rozhodném období osm až jedenáct let. Dětský věk jej tak přirozeně limitoval v účasti na akcích odboje a odporu ve formách, které zákon předpokládá. Žalobce v té době nemohl mít vlatní vůlí vytvořený nebo osvojený hodnotový systém pro jehož naplnění by se do odboje a odporu zapojil, nebyl způsobilý k právním úkonům a odpovědný za trestný čin či správní delikt a nebyl v té době schopen uvažovat v rovinách teoretických, abstraktních a filosoficky politických a vytvořit si vlastní názor na to, co se kolem něho děje, respektive aktivně z vlastní vůle proti okolnímu dění vystupovat. Činnost, kterou žalobce považuje za odboj a odpor proti komunismu, spočívající v jeho vzdoru, že nechtěl zapomenout na matku, uvěřit že zemřela a přijmout jako své prostředí ústavu, nahradit zájem o knihy fotbalem a jinou podobnou činností a v tom, že nikdy nebyl členem PO SSM ani SSM a odmítal obléci si pionýrskou uniformu, není odbojem a odporem proti komunismu ve smyslu § 2 písm. b) ve formách, které jsou vymezeny v ustanovení § 3 zákona, tj. sabotážemi, spoluprácí se zahraniční zpravodajskou službou, převaděčstvím, autorstvím petic s organizací veřejných vystoupení proti komunistickému režimu, vyvíjení politické, publicistické nebo jiné prokazateně protikomunistické činnosti v zahraničí a podobně. Soud nemohl vejít ani na tvrzení žalobce o nekompetenci žalovaného rozhodovat ve věci, neboť tou je žalovaný nadán ustanovením § 7 odst.1 zákona. Také odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nijak nenasvědčuje tomu, že by žalovaný byl slovy žalobce ,,neschopen” o jeho žádosti kvalifikovaně rozhodnout. K tomu soud podotýká, že na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je třeba hledět jako na jeden celek a pokud tedy prvostupňové správní rozhodnutí ministerstva výslovně nereagovalo na doplnění žádosti žalobce podáním ze dne 08.01.2012 a zabývalo se podklady a údaji, které žalobce k žádosti o udělení osvědčení sdělil jako celkem, učinil tak žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, kdy na jednotlivá podání konkrétně reagoval v souvislosti s argumentací k jeho odvolacím námitkám. V této souvislosti soud dodává, že nepovažuje žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, jak žalobce tvrdí, neboť v něm žalovaný podrobně a výstižně reaguje na nesouhlas žalobce s rozhodnutím správního orgánu I.stupně v souladu s stanovením § 68 odst.3 správního řádu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí totiž vyplývají důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se vypořádal s námitkami žalobce uplatněnými v odvolání. Soud ve shodě se žalovaným rovněž neshledal právně významným žalobcův poukaz na historické dění ve Varšavě v roce 1944 a další obecné poukazy na zásadní střety s totalitními režimy za účasti dětí. Soud sdílí stanovisko žalovaného, že z těchto obecných a zobecňujících závěrů nelze ničeho dovodit ve vztahu k závěru, že se žalobce aktivně podílel na boji proti komunistickému režimu ve smyslu § 2 písm. b) zákona. Proto také soud návrh na provedené důkazů listinami – fotografiemi ,,Osudy varšavanů” zamítl. Stejně taktomu bylo s návrhy důkazů na vyjádření znalce z oboru psychologie a provedení výslechu blíže neurčených osob, které mají obdobnou zkušenost. Také podle stanoviska soudu by znalec v oboru psychologie nemohl osvědčit psychický stav žalobce v rozhodném období. Soudu rovněž nepřísluší za žalobce označovat konkrétní osoby, které by měly být k jeho žalobním tvrzení vyslechnuty. Lze tak uzavřít, že jednání žalobce v rozhodné době nelze označit za aktivní odboj a odpor proti komunistickému režimu v Československu ve smyslu § 2 písm. b) zákona, neboť nenaplňuje znak účasti na akcích směřovaných proti komunistickému režimu ani znak vědomého a veřejného vyjádření takového odporu ve formách uvedených v § 3 tohoto zákona s cílem odstranit, výrazně oslabit, či narušit nebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii. Pro naplnění žalobcem tvrzené formy odboje a odporu je nutné, aby bylo v řízení prokázáno, že žalobce zastával aktivně a z vlastní vůle takové veřejné politické, společenské postoje, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci. V řízení musí být prokázána souvislost mezi uvědomělými protikomunistickými postoji žadatele o přiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu a závažným, zákonem presumovaným postihem, kterému musel žadatel ze strany komunistického režimu čelit v důsledku postojů, které zastával. To však v případě žalobce zjištěno nebylo, neboť jak vyplývá ze spisového materiálu, žalobce byl v dětském věku umístěn do ústavní výchovy v důsledku postojů své matky, nikoliv postojů vlastních. Žalobcovy osobnostní, rozumové a volní předpoklady odpovídající dítěti ve věku osm až jedenáct let, jakož i skutečnost, že byl v době tvrzeného odporu a odboje proti komunistickému režimu umístěn do dětského výchovného zařízení, nezavdávají předpoklady pro naplnění znaků odporu a odboje podle § 2 písm. b) v některé z jejich forem ve smyslu § 3 zákona, neboť vylučují, aby vědomě, soustavně, dlouhodobě a cíleně vyvíjel odpor nebo dokonce bojoval proti tehdejšímu komunistickému režimu. Jeho nesouhlas a protivení se ideověvýchovnému schematu tehdejšího režimu takovým odporem a odbojem není. Na základě podkladů, které žalobce k žádosti přiložil a které byly zjištěny v průběhu správního řízení tak nelze dospět k jinému závěru, než že zákonem stanovené podmínky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu v případě žalobce nebyly splněny. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno po právu, proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst.7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému správnímu orgánu, který byl úspěšný, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Rubrum