9 A 164/2013 - 172

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: MAFRA, a.s., se sídlem Praha 5, Karla Engliše 519/11, IČ 453 13 351, zast. JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 37, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví se sídlem Praha 6, Ant. Čermáka 2a, za účasti: European Financial Services, Inc. Portland, USA, zast. JUDr. Karel Čermák, advokát se sídlem Praha 5, Elišky Peškové 15, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 2. 8. 2013, Zn. sp.O-64079, č. j.O-64079/D36889/2012/ÚPV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“), kterým bylo k jeho rozkladu změněno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“) ze dne 2. 5. 2012 o prohlášení kombinované ochranné známky č. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES“ (dále jen „napadená OZ“) za neplatnou tak, že výrokem I. návrh na prohlášení ochranné známky č. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES“ za neplatnou, podaný podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 6 a 22 odst. 2 uvedeného zákona (dále jen „ZOZ“), a odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) a ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. (dále jen „zákon č. 174/1988 Sb.“) zamítl, a výrokem II. prohlásil ochrannou známku č. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES“ podle ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ, ve spojení s ustanovením § 4 písm. g) citovaného zákona a s odvoláním na ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. za neplatnou. Žalobce žalobou napadl výrok II. rozhodnutí žalovaného s tím, že je založeno na neúplném a nesprávném zjištění skutkového stavu, na neúplném a nesprávném právním posouzení, kdy výrok rozhodnutí nemá oporu ve spise i v odůvodnění, které obsahuje znatelné logické rozpory a mezery, tudíž je nepřezkoumatelné a v celém svém rozsahu nezákonné. V úvodu žaloby žalobce popsal průběh správního řízení a tvrdil pod níže uvedenými body: 4.

1. Žalovaný sice zjistil, jaká ochranná známka byla zapsána do rejstříku, ale vůbec nezjistil, jaké obchodní jméno ke dni zápisu ochranné známky do rejstříku mělo být namítáno, a neprovedl v tomto směru žádné důkazy, toto „jméno" v odůvodnění ani neuvedl. Rozhodnutí tak vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. 4.

2. Žalovaný se domnívá, že ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. mělo působit jako překážka zápisné způsobilosti absolutně, tj. bez ohledu na porovnání seznamu chráněných výrobků a služeb s předmětem podnikání. Taková úvaha je nelogická a neudržitelná, neboť by se v rámci zákona o ochranných známkách (nadto v režimu plánovaného hospodářství roku 1988) poskytovala bezprecedentní absolutní nekalosoutěžní ochrana bez ohledu na okruh výrobků a služeb. Ostatně takový výchozí závěr popírá i samotná judikatura žalovaného, na níž v odůvodnění rozhodnutí sám odkazuje, viz rozhodnutí č. 0-70994 z 6. 3. 1996 EKOFOL, kde žalovaný zkoumal průkaz hospodářské činnosti navrhovatele a prováděl důkaz s výrobky zapsanými v seznamu známkou chráněného zboží. Proto takovému závěru o vyloučení zápisu do rejstříku dle ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. musí nezbytně předcházet porovnání předmětu podnikání subjektu vlastníka obchodního jména (firmy) ke dni rozhodování o zápisu do rejstříku se seznamem chráněných výrobků a služeb přihlášky resp. ochranné známky, vůči níž se má výhrada zápisné způsobilosti použít. V daném případě nebyl v odůvodnění identifikován ani subjekt namítaného obchodního jména, ani výpis z obchodního rejstříku, ani relevantní předmět podnikání. Skutková zjištění žalovaného jsou tak zjevně neúplná a činí rozhodnutí nesrozumitelným a nepřezkoumatelným. 4.

3. Postupoval-li by žalovaný v souladu s úmyslem zákonodárce a v souladu se svou rozhodovací praxí, musel by vymezit, které konkrétní výrobky a služby ze seznamu napadené ochranné známky jsou téhož druhu (pojem zákona č. 174/1988 Sb.). Napadená ochranná známka byla zapsána pro: Tiskoviny všeho druhu (s výjimkou knih), zejména noviny, časopisy, propagační materiály, fotografie, nosiče audiovizuálních záznamů, nosiče pro počítačové programy; nakladatelské, vydavatelské a distribuční služby (s výjimkou vydávání knih), zejména vydávání novin, časopisů, a jejich distribuce, reklamní a inzertní služby, fotografování, fotoreportáže, pořizování obrazových a zvukových záznamů, informační a zprostředkovatelská agentáž, rozhlasové a televizní vysílání včetně reklamy, inzerce a výchovy, tvorba rozhlasových, televizních, filmových a jiných audiovizuálních programů, tiskárny a polygrafické služby všeho druhu, dálnopis-služby, programování pro samočinné počítače, instalace, údržba a pronájem počítačů a ostatní služby spojené s tvorbou a využíváním programů pro samočinné počítače, pronájem rozhlasové, televizní, filmové a jiné audiovizuální techniky, průzkumy trhu, průzkumy veřejného mínění, další výslovně neuvedená obchodní a odbytová činnost související s uvedenými výrobky a službami. Takové srovnání však žalovaný neprovedl a omezil se obecně na konstatování, že „výrobky a služby napadené ochranné známky se všechny týkají činnosti nakladatelství a vydavatelství, resp. mnohou být poskytovány v souvislosti výrobou a distribucí tiskovin, případně mají jako tiskoviny stejný účel, kterým je sdělování informací". Toto zkratkovité a neúplné odůvodnění nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu, neboť napadená ochranná známka je zapsána pro některé výrobky a celou řadu služeb, které leží vně pojmu „téhož druhu". A dále, jak již bylo uvedeno shora, žalovaný v celém odůvodnění této části posouzení nikde nezjistil „oprávněný subjekt" a jeho předmět podnikání. Závěr žalovaného je i v tomto ohledu neúplný, nesprávný, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. 4.

4. Žalovaný nadto rozhodoval ve věci o skutkových otázkách uvedených shora sub. 4.1. - 4.3., aniž by o nich bylo provedeno dokazování v řízení v prvém stupni, a to i přesto, že žalobce na toto procesní pochybení ve svém rozkladu proti prvoinstančnímu rozhodnutí upozornil a navrhl zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Skutečnost, že skutkové okolnosti na základě důkazů nezbytných pro posouzení okolností potřebných pro rozhodnutí nebyly vyjasněny v řízení v 1. stupni, a tudíž účastníci se k nim nemohli vyjádřit, měla vést orgán stupně ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí a vrácení věci do řízení v 1. stupni. Tento postup navrhoval výslovně i žalobce. Učinil-li si žalovaný v řízení v 2. stupni závěry o některých těchto otázkách, navíc neúplné či vadné, má takové rozhodnutí charakter rozhodování per saltum, kdy žalobce i druhý účastník ztrácí instanci pro vyjádření k zásadním skutkovým okolnostem potřebným pro rozhodnutí. Nadto, jak uvedeno shora, ani orgán druhého stupně neprovedl potřebná zjištění a dokazování tak, aby mohl ve věci řádně věcně rozhodovat. Rozhodnutí tak trpí vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí. Postupem žalovaného byl žalobce zkrácen ve svých právech. 4.

5. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatuje, že byl oprávněn a povinen vznést zápisnou překážku na základě ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. Současně ovšem připouští, že „nebylo v moci Úřadu aktivně vyhledávat označení shodná se jménem třetí osoby, a aplikace tohoto ustanovení se proto ponechávala na výmazová řízení Zároveň, ovšem spis neobsahuje žádný důkaz o tom, zda opravdu nebyla příslušná rešerše v dané konkrétní věci provedena, když samotné řízení o zápisu ochranné známky trvalo 27 měsíců, což je jistě dostatečná doba k jejímu provedení. Žalobce je toho názoru, že žalovaný nevyhověl v tomto směru předpokladům pro použití § 50 odst. 1 správního řádu, když vzal za „prokázanou skutečnost známou správnímu orgánu z úřední činnosti" obecné konstatování ohledně své činnosti, aniž se pokusil ověřit, zda v daném konkrétním případě skutečně takto postupoval. Toto skutkové zjištění tak na jedné straně není podloženo důkazy uvedenými ve spisu, na druhé straně však koresponduje stvrzením žalobce učiněným již v rozkladu, že Úřad z moci Úřední namítal jen zcela shodná obchodní jména, tj. včetně firemního dodatku. Toto ostatně vyplývá i ze všech spisů případů citovaných žalovaným v odůvodnění rozhodnutí, kdy všechna tato rozhodnutí byla vydána k návrhu oprávněného subjektu. Pokud by tomu skutečně bylo tak, jak žalovaný ve svém rozhodnutí (ovšem bez konkrétních důkazů) uvádí, tedy že sám žalovaný vědomě rezignoval na respektování zákonné normy, musel vyvolat v žalobci, jakož i v ostatních přihlašovatelích, oprávněný dojem, že ten jedná po právu, a to tím spíše, že se žalovaný rozhodl řešit své vlastní pochybení po dvaceti letech. Ze spisu vyplývá, že žalovaný provedl průzkum na zákonnou způsobilost přihlašovaného označení (doba řízení od přihlášky do zápisu napadené ochranné známky byla 27 měsíců!) a připustil je bez dalšího k zápisu. Současný postup žalovaného je o to zarážející, že toto pochybení při provedeném zápisu ochranné známky neshledal žalovaný ani v rámci přezkumu při řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou, vedeném v roce 2005. Nynější rozhodnutí, kdy žalovaný s odstupem dvou desítek let nově konstituuje právní vztahy, je zcela v rozporu se zásadou ochrany dobré víry ve správním řízení, vyjádřené v § 2 odst. 3 správního řádu. Tento rozpor žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nijak nezdůvodnil. Přitom sám žalovaný již ve dvou řízeních pravomocně rozhodl, že přihlašovatel napadené známky, tj. nynější žalobce, byl v dobré víře. Žalovanému je též ze spisu známo, že ke shodnému závěru dospěly jak přezkumné, tak nalézací soudy, o jejichž rozhodnutích byl z moci úřední či žalobcem pravidelně informován (viz dále). Ve zkratce odkazuje žalobce na tomto místě na svůj rozklad proti rozhodnutí Úřadu v 1. stupni z 29. 6. 2012, kde je přehled většiny soudních rozhodnutí uveden a činí je součástí tohoto podání. Při posuzování tohoto žalobního bodu je nutné vzít v úvahu, že subjekt, jemuž svědčí právo k namítanému obchodnímu jménu své „právo" nikdy neuplatnil, ač mohl, a toto subjektivní právo uplatnila až v roce 2011 třetí osoba, které ovšem takové právo nepřísluší. K tomu též viz níže body 4.9. a 5.

2. Úvaha žalovaného je v této části neúplná, logicky rozporná a má za následek nezákonný závěr v rozporu se zásadou přiměřenosti a zásadou předvídatelnosti rozhodnutí. Postup žalovaného je v příkrém rozporu se zásadou ochrany dobré víry a oprávněných zájmů. 4.

6. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí upozorňuje na judikát Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) č. j. 7A 160/2000-56 a výslovně na něj odkazuje. Žalovaný zřejmě nedočetl předmětný judikát až do konce a nepostupoval dle něj v daném případě již při posuzování této překážky zápisné způsobilost dle zákona č. 174/1988 Sb. NSS v předmětném rozhodnutí doslovně uvádí: „Ustanovení § 4 písm. d) zákona o ochranných známkách představuje jednoznačné omezení práva na zápis určitých označení do rejstříku ochranných známek, když vylučuje zápis označení, které obsahují název (obchodní jméno, obchodní firmu), jméno příjmení či vyobrazení jiné osoby než přihlašovatele. Současné stanoví jedinou výjimku z této výluky, kterou je prokázání písemného svolení dotčené osoby. Jiné výjimky, ani jiná kritéria pro posuzování, zda je v určitém konkrétním případě třeba citované ustanovení aplikovat či nikoliv, toto ustanovení neosahuje. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že bez ohledu na konkrétní text zákona je vždy nutno vycházet z obecných zásad právních, mezi které patří mimo jiné zásada zákazu zneužití práva. Pokud by tedy návrh třetí osoby na výmaz ochranné známky z rejstříku znamenal porušení této zásady, správní orgán by neměl výmaz provést. Správní orgány by proto měly při aplikaci ustanovení § 4 písm. d) zákona o ochranných známkách nejprve náležitě zjistit, zda se namítaná označení shodují, následně posoudit prioritu jednotlivých konkurujících si práv a vyhodnotit, zda jednání dotčených osob směřující k nabytí či uplatnění těchto práv není v rozporu se zásadou zákazu zneužití práva. Na základě takto zjištěného skutkového stavu teprve správní orgány vydají příslušné rozhodnutí, ve kterém popíšou svá zjištění a náležitě odůvodní závěry, které z nich učinily.“ Ze shora uvedených závazných instrukcí je v prvé řadě zřejmé, že žalovaný nehodnotil „jednání dotčených osob" v celkovém kontextu, ač byl o okolnostech sporů zjevně zpraven a výstupy těchto sporů mezi žalovaným a vlastníkem namítané obchodní firmy jsou součástí spisu. Žalovaný se v odůvodnění omezil na konstatování nějakého blíže neupřesněného obchodního jména a konstatování, že napadená ochranná známka obsahuje totožné slovní spojení „MLADÁ FRONTA" Žádné další mu známé skutkové a právní okolnosti nehodnotil. Jen uzavřel, že explicitní souhlas nebylo možno ze spisu dovodit. V tomto žalobním bodu se žalobce dovolává toho, že žalovaný mohl, a ve světle judikátu, jehož se sám dovolává i měl vědět, že sám vlastník namítaného obchodního jména neuspěl se svojí žalobou proti vlastníkovi napadené ochranné známky, tj. nynějšímu žalobci, a to jak z titulu práv z ochranných známek, tak jednání nekalé soutěže a přímo i z titulu práv k obchodní firmě. Žalobce zde alespoň ve stručnosti uvádí vybrané závěry z předmětných řízení vedených před nalézacími soudy. K tomu žalobce citoval z odůvodnění pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 132/2009 ze dne 16. 3. 2010, kterým bylo potvrzeno dřívější rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž tento soud zamítl žalobu vlastníka namítaného obchodního jména, aby se odpůrce zdržel užití označení „Mladá fronta" k označování deníku „Mladá fronta DNES" a zdůraznil, že týž navrhovatel neuspěl ani s dovoláním k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen NS ČR), který usnesením datovaným 27. 2. 2012, dovolání odmítl. Ze závěrů NS ČR žalobce obsáhle citoval (soud na ně pro stručnost odkazuje) a dále uvedl, že jsou ze závěrů nalézacích soudů zcela patrné skutkové okolnosti případu, které vedou k závěru, že uplatnění subjektivního práva v daném konkrétním případu a v daném konkrétním čase nemůže požívat soudní ochrany nejen v rámci práva soukromého, nýbrž i ochrany v rámci práva veřejného, správního. Žalovaný do napadeného rozhodnutí otázku, zda jednání osoby zúčastněné na řízení (dále též „OZŘ“ nebo „zúčastněná osoba/vlastník namítané OZ), potažmo vlastníka namítaného obchodního jména (firmy), není v rozporu se zásadou zákazu zneužití práva, zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře, zásadou ztráty prosaditelnosti práva, zásadou jednání v souladu s dobrými mravy, s dobrými mravy v hospodářské soutěži a s poctivým obchodním stykem vůbec nepromítl, neboť se jí ani nezabýval. Přitom Nejvyšší soud ČR označil jednání vlastníka namítaného obchodního jména výslovně za spekulativní, které nemůže požívat soudní ochrany a jednání vlastníka napadené ochranné známky za oprávněné, v souladu s právem. Rozhodnutí žalovaného je tak v tomto ohledu založeno na neúplném skutkovém a právním posouzení, majícím za následek nezákonný závěr. Pokud jde o využití zjištění a závěrů nalézacích soudů pro účely správního řízení včetně řízení přezkumného, odkázal žalobce na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 276/2008-59 a následný rozsudek NSS 5 As 37/2011. 4.

7. Ve světle shora v bodech 4.5. a 4.6. uvedeného napadá žalobce nesprávný závěr žalovaného, že „ze spisu nebylo možno dovodit explicitní souhlas". Žalobce zde v souladu s judikátem NSS 7A 160/2000 a v souladu se skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacích soudů tvrdí, že skutkové okolnosti případu svědčí tomu, že spíše bylo lze v této otázce souhlas dovodit, a to v kontextu všech žalobcem předložených důkazů svědčících jednoznačně o koordinovaném, souhlasném a aktivním jednání vlastníka namítaného obchodního jména ve vztahu k žalobci, které vyústilo ve skutkovou okolnost vylučující protiprávnost. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že v době podání přihlášky a jejího zápisu existovaly mezi právními předchůdci obou subjektů vztahy úzké hospodářské spolupráce, že k vydávání deníku Mladá fronta DNES od samého počátku docházelo s vědomím právního předchůdce vlastníka namítaného obchodního jména a dokonce, jak plyne z dopisu z 31. 10. 1991, s jeho výslovným souhlasem. V této souvislosti zdůraznil, jak skutkovou situaci vnímá rozhodnutí NS ČR z hlediska uplatnění nároku z titulu obchodní firmy: „Pokud žalovaná vydávala od 1. 6. 1992 deník MLADÁ FRONTA DNES, přičemž k užívání tohoto označení získala výslovný souhlas právního předchůdce žalobkyně a v dalším vydávání deníku pokračoval za jeho podpory, jednala oprávněně.“ Za těchto okolností měl žalovaný skutkový stav vyložit evidentně ve prospěch žalobce, který nic nezavinil, ničeho se nedopustil a který disponoval výslovným souhlasem s vydáváním deníku pod označením MLADÁ FRONTA DNES, než formalisticky po 19 letech a na základě dnešních sporů konstituovat nové právní vztahy. Závěr žalovaného o existenci souhlasu oprávněného subjektu je v rozporu s názory nalézacích soudů, je i v rozporu se samotnými závěry žalovaného, které učinil v předcházejícím řízení pod shodným číslem jednacím, když v pravomocném rozhodnutí předsedy Úřadu z 14. 5. 2007 po provedení shodných důkazů jako v nynějším řízení a dokonce k návrhu oprávněného subjektu konstatuje: „Podání přihlášky napadené ochranné známky tedy nelze považovat za spekulaci ze strany jejího vlastníka nebo za podání přihlášky blokážního charakteru, neboť vlastník napadené ochranné známky se mohl oprávněně domnívat, že může označení MLADÁ FRONTA DNES užívat a že tím neporušuje práva právního předchůdce navrhovatele" - str. 23 odůvodnění. I když byl tento závěr učiněn ve vztahu k titulu staršího známkového práva vlastníka namítané obchodní firmy, byl učiněn na základě zcela shodných důkazů, na základě nichž rozhodoval žalovaný i nyní. S ohledem na vše v tomto bodě uvedené se tak žalobce domnívá, že skutková zjištění a právní závěry žalovaného jsou logicky rozporná, neúplná, příčí se zásadě materiální pravdy a vedou k nezákonnému závěru, který je nepředvídatelný a v rozporu se zásadou legitimního očekávání. 4.

8. Při posuzování překážky zápisné způsobilosti podle ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. žalovaný mimo meze takto vytčené návrhem překvapivě zjistil, že „je nepochybné, že povědomí o dané společnosti (rozumí se vlastník namítaného obchodního jména) a o jejich aktivitách bylo ve společnosti vysoké. Předmětnou ochrannou známku si tudíž veřejnost nutně musela spojovat se společností Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství" - str. 15 odůvodnění. Toto skutkové zjištění není nijak důkazně podepřeno. Z rozhodnutí není vůbec zřejmé, které důkazy žalovaný v tomto ohledu provedl a jak je hodnotil. Z opatrnosti proto žalobce připomněl, že v době rozhodování o zápisu napadené ochranné známky označení MLADÁ FRONTA DNES v masivním rozsahu (denní náklad více jak 400.000 výtisků) právní předchůdce žalobce již několik let a se souhlasem vlastníka namítaného obchodního jména užíval. Jeho užívání bylo nesouměřitelně intenzivnější, než užívání sousloví mladá fronta tehdejším podnikem Svazu mladých (které navíc nebylo v oblasti periodických tiskovin) a následně pak jeho právním nástupcem. Žalovaný v odůvodnění dále uvádí, že „zápisem (a užíváním) ochranné známky ve znění MLADÁ FRONTA dnes mohlo nepochybně docházet ke klamání veřejnosti....“ str.- 15 odůvodnění. Tento opět zjevně nijak důkazně podložený a zdůvodněný závěr žalovaného nemá oporu ve spise. Navíc je zcela v rozporu se skutkovým stavem, kdy jak shora uvedeno, v době zápisu napadené ochranné známky (17. 2. 1994) již právní předchůdce žalobce předmětné označení masivně, kontinuálně a s výslovným písemným souhlasem právního předchůdce vlastníka namítaného obchodního jména užíval. Zjištění žalovaného je zde přímo v rozporu s důkazy ve spise i se samotnými zjištěními žalovaného jak v předešlém řízení, tak i v nynějším řízení (str. 16 odůvodnění 1. odstavec). Konečně jsou shora označená zjištění žalobce (poznámka soudu-správně má být zřejmě uvedeno „žalovaný“) v rozporu s jeho vlastními závěry v té části řízení, kdy se nejprve vlastník namítaného obchodního jména a nyní OZŘ domáhali prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky i z titulu nedostatku dobré víry na straně přihlašovatele. Přitom v obou těchto řízeních bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí těchto návrhů, přičemž skutková zjištění žalovaným uváděná jsou v protikladu s tvrzeními použitými žalovaným v této části návrhu. Pro úplnost žalobce doplnil, že to byl naopak vlastník namítaného obchodního jména, jenž byl z klamavého a nekalosoutěžního jednání nalézacími soudy usvědčen a žádný z nalézacích i přezkumných soudů nedovodil klamání žalobce. Zdůraznil, že překážka zápisné způsobilosti klamavosti leží vně uplatněného nároku dle ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. a představuje zcela samostatnou překážku zápisné způsobilosti, kterou nelze s uplatněným titulem na prohlášení neplatnosti směšovat či spojovat. Nadto byl-li žalobce v dobré víře (viz pravomocná rozhodnutí žalovaného) a užíval-li s výslovným souhlasem, nemohl ani klamat. K tomu též níže body 5.3., 5.4., 5.5., 5.6., 5.7., 5.8. 4.

9. Žalobce (poznámka soudu-správně má být zřejmě „žalovaný“) dále v odůvodnění nijak nevysvětlil, zda překážku zápisně způsobilosti uplatněnou podle § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. mohla dle tohoto zákona uplatnit osoba, o jejíž subjektivní práva se nejedná, která je ani netvrdí, ani neprokázala. Odůvodnění této otázky v rozhodnutí schází. 4.

10. Z výše v tomto bodu uvedeného vyplývá, že žalovaný nemohl, a to na základě daného skutkového stavu, dojít k logickému závěru, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu se zákonem platným v době jejího zápisu. Aplikace právní normy je k relevantnímu okamžiku nezákonná. Sporná je i aktivní legitimace k podání takového návrhu OZŘ. Vědomě nezákonný postup žalovaného při průzkumu napadené přihlášky nelze přičítat k tíži žalobce nadto po uplynutí téměř 20 let od rozhodnutí. Žalovaný následně, po posouzení hledisek zápisné způsobilosti dle zákona č. 174/1988 Sb., přistoupil k posouzení zápisné způsobilosti dle ZOZ, a to v souladu s poslední větou ustanovení § 52 odst.

1. Zde se ovšem dopustil zcela zásadních pochybení, která mají za následek zjevně nezákonné rozhodnutí. 5.1 Předmětem návrhu OZŘ, kterým se dovolávala prohlášení neplatnosti předmětné ochranné známky dle nyní napadeného výroku rozhodnutí II. bylo ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. Překážkou zápisné způsobilosti tak bylo toliko starší právo z obchodního jména (firmy). Jak bylo již shora uvedeno, obsahoval zákon č. 174/1988 Sb. v ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) samostatnou překážku zápisné způsobilosti, obsahovala-li přihlášená ochranná známka klamavé nebo vůbec nepravdivé označení. To znamená, že i dřívější zákonná norma striktně rozlišovala uvedené překážky zápisné způsobilosti, které navíc nebyly postaveny naroveň. Překážce zápisné způsobilosti na základě uplatněného titulu dle ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. odpovídá v ZOZ ustanovení § 7 odst. 1 písm. g), dle něhož Úřad nezapíše do rejstříku přihlašované označení na základě námitek podaných uživatelem nezapsaného označení nebo jiného označení užívaného v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby, které je shodné s přihlašovaným označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem podání přihlášky. Jiné ustanovení ZOZ z titulu uplatněného OZŘ neobsahuje. 5.2 Z toho je nasnadě, že zákonodárce v současném ZOZ pojímá námitku z titulu staršího práva k obchodní firmě tak, že ji lze uplatnit toliko na návrh a toliko na návrh oprávněného subjektu. Žalovaný z moci úřední nemůže tuto překážku zápisné způsobilosti uplatnit a nemůže ji uplatnit ani žádná třetí osoba odlišná od subjektu práva. Žalobce si provedl zevrubnou rešerši na rozhodování žalovaného z titulu existence starších práv z obchodní firmy. Ta ukazuje, např. rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. 0-448 371 z 17. 8. 2010, O- 440 649 z 7. 7. 2011, 0-422 397 z 18. 8. 2010, O -177 353 z 8. 7. 2009 atd., že žalovaný posuzuje standardně nároky uplatněné ze starších práv k obchodní firmě (jménu) právě v rámci ustanovení § 7 odst. I písm. g). Za těchto okolností pak měl v souladu s uplatněným nárokem posoudit daný případ toliko a výlučně v rámci tohoto zákonného ustanovení. Aplikoval-li by žalovaný jediný v ZOZ odpovídající důvod překážky zápisné způsobilosti dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. g), musel by současně aplikovat § 12 ZOZ, který stanovuje omezení uplatnění práv z ochranné známky nebo z uživatele staršího označení uvedeného v § 7 odst. 1 písm. g). Takový subjekt pak není oprávněn požadovat prohlášení pozdější shodné či podobné známky za neplatnou, případně bránit jejímu užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl, ledaže by přihláška nebyla podána v dobré víře. Z uvedeného tedy jednoznačně plyne kardinální pochybení žalovaného, který při posuzování zápisné způsobilosti podle ZOZ za prvé nepoužil na daný případ odpovídající zákonné ustanovení a skutkový stav subsumoval pod zcela jinou zákonnou normu, ležící vně uplatněného návrhu. A za druhé, projednal věc k návrhu osoby, která nebyla ani aktivně legitimována k uplatnění staršího práva ve smyslu § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1, poslední věta ZOZ. Z posledně uvedeného je zcela zjevné, že takové subjektivní právo plynoucí z existence „staršího práva k obchodnímu jménu (firmě)“ může uplatnit toliko uživatel staršího označení uvedeného v § 7 odst. 1 písm. g). Tím OZŘ není, nikdy nebyla, žádná svá subjektivní práva netvrdila, ani neprokazovala. Na tom nic nemění ani skutečnost, že OZŘ je jediným akcionářem společnosti Mladá fronta, a.s., neboť i kdyby bylo na obě tyto společnosti pohlíženo jako na jednu hospodářskou jednotku, musel by jednak žalovaný dojít k závěru, že se jedná o věc pravomocně rozhodnutou mezi týmiž subjekty, jednak by bylo beneficium § 12 ZOZ použitelné i vůči OZŘ. Z citovaného ustanovení rovněž vyplývá zcela logický závěr a maiori ad minus, tedy že nemůže-li v takovém případě uplatnit po uplynutí prekluzivní lhůty svá subjektivní práva vlastník či uživatel, nelze dovodit, že by tak kdykoli mohla subjektivní práva někoho jiného uplatňovat třetí osoba. Takový závěr je neudržitelný, neboť by zjevně odporoval úmyslu zákonodárce, který do daného ustanovení promítl zásadu ochrany jistoty v právních vztazích a ochrany dobré víry, shodně jako zásadu, že každý má být dbalý svých práv a s výkonem práva nemá otálet. Ostatně i z čistě normativního hlediska je takový závěr vyloučen, neboť ustanovení § 12 odst. 1 je speciální normou ve vztahu k ustanovení § 32 odst. 1 a § 52 odst. 1 ZOZ. Shora uvedená pochybení žalovaného nelze nijak zhojit. 5.3 Žalovaný namísto aplikace návrhu odpovídacímu správnému ustanovení ZOZ posoudil jednoznačně vymezený předmět řízení dle zcela jiného ustanovení ZOZ. Učinil tak vzdor tomu, že odpovídající ustanovení v ZOZ ztotožnil, avšak neaplikoval je. Žalovaný rozhodl o prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky na základě ustanovení § 4 písm. g) ZOZ. Dle citovaného ustanovení se do rejstříku nezapíše označení, které by mohlo veřejnost klamat, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby. Jde tedy o absolutní překážku zápisné způsobilosti, která odpovídá překážce upravené v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 174/1988 Sb. Taková překážka zápisné způsobilosti ovšem nebyla vůbec předmětem tohoto řízení podle zák. č. 174/1988 Sb., ačkoli tam, jak již shora uvedeno, je upravena. Překážka zápisné způsobilosti odpovídající ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. není nadále upravena v absolutních důvodech zápisné způsobilosti, které jsou vymezeny taxativně v § 4 ZOZ. Je však zjevně odpovídajícím způsobem vymezena v ustanovení § 7 odst. 1 písm. g) ZOZ a žalovaný tyto případy ve svém rozhodování takto posuzuje. Za takových okolností, kdy zákonodárce překážku zápisné způsobilosti z titulu staršího práva k obchodní firmě přesunul do relativních překážek zápisné způsobilosti, které nadto musí být uplatněny jen oprávněným subjektem a jen v prekluzivní lhůtě, nelze nijak prohlásit napadenou ochrannou za neplatnou náhradně z jiného důvodu, který ani uplatněn v návrhu nebyl a který má odpovídající úpravu v zák. č. 174/1988 Sb. Takový postup je zjevně nezákonný. Nejen že vybočuje z mezí předmětu řízení, ale má charakter použití analogie zákona, jež je ve správním právu zakázána. Žalobce již v rozkladu na tuto skutečnost upozornil a odkázal i na nález Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 21/04. Žalovaný, aby vůbec mohl OZŘ vyhovět, musel vybrat nějaký náhradní důvod prohlášení neplatnosti. Tímto „náhradním" důvodem má být ustanovení § 4 písm. g) ZOZ, které pojal do výroku. Takový postup žalovaného nemůže být kryt diskreční pravomocí žalobce, neboť zřetelně vybočuje z mezí hmotně právní úpravy provedené zák. č. 174/1988 Sb. a ZOZ. 5.4 Bez újmy na prvotnosti a závažnosti argumentace uvedené shora v tomto bodu, žalobce pro úplnost a z opatrnosti uvádí další žalobní výhrady k tomuto náhradnímu ustanovení, byť je pokládá za již nadbytečné. Žalovaný se při posuzování klamavosti dle náhradního důvodu překážky zápisné způsobilosti dle ustanovení § 4 písm. g) dovolává nejprve rozhodnutí NSS 3 As 19/2009. Takové rozhodnutí, které má vypovídat o tvrzeních a závěrech žalovaného, neexistuje. Rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Kopie rozsudku předmětného čísla se přikládá v příloze. 5.5 Dále se žalovaný dovolává rozsudku VS č. j. 5A 48/96. Použití tohoto rozhodnutí na rozhodovaný případ není vůbec případné, neboť v řízení nebylo ani nemohlo být osvědčeno, že by docházelo v okamžiku zápisu napadené ochranné známky do rejstříku ke klamání veřejnosti. V nynějším případu se zdaleka nejedená o pirátské využití zavedené všeobecně známé ochranné známky zcela odlišným třetím subjektem, což ostatně všechna rozhodnutí nalézacích soudů jednoznačně stvrdila. 5.6 Žalovaný výklad pojmu klamavost zcela nepřípustně účelově zúžil tvrzením, že klamavost je otázkou právní nikoli skutkovou, kterou netřeba prokazovat. A skutečně, žalovaný žádná skutková zjištění ohledně klamavosti, jak plyne z odůvodnění, neučinil. Přitom, aby bylo vůbec možno učinit závěr o klamavosti mezi dvěma označeními, z nichž jedno má být klamavým vůči druhému, musí být provedena skutková zjištění a dokazování. Ostatně to připouští i žalovaný v odůvodnění, když píše „každé vyvolání záměny v sobě obsahuje rys klamavosti".... str. 18 poslední odstavec. Žalovaný však žádná zjištění ohledně vyvolání záměny, resp. zaměnitelnosti kolidujících označení neprovedl. Ba co více, žalovaný ani nevymezil, která konkrétní označení stojící proti sobě mají být natolik zaměnitelná, že hrozí klamavost. Omezil se na prostý, ničím nepodložený závěr, že „zápis nosné části obchodního jména zakládal a nadále zakládá vysokou pravděpodobnost klamání veřejnosti o osobě uvádějící na trh výrobky a služby napadenou ochrannou známkou opatřené. A dále že „daná ochranná známka může klamat i nyní, i když je 20 let užívána". Přitom zcela pominul citovaná rozhodnutí nalézacích soudů, které se otázkou klamavosti (což je jeden z projevů nekalé soutěže), v několika soudních sporech zabývaly a to s opačným závěrem, než který přijal žalovaný. Žalobce k tomu uvádí, že žalovaný žádné důkazy o záměnách kolidujících označení neprovedl a ani se ve spise v daném řízení nenalézají. Pravděpodobnost záměny by musela být doložena ke dni zápisu a teprve na základě takového zjištění by bylo možné usoudit na právní závěr o klamavosti. K tomu žalobce uvádí, že ke dni zápisu napadené ochranné známky užíval, jak shora uvedeno, předmětnou ochrannou známku několik let každodenně ve statisícových nákladech, a to navíc se souhlasem právního předchůdce vlastníka obchodního jména (firmy), přičemž nynější vlastník jiného obchodního jména (firmy) byl zapsán do obchodního rejstříku až 17. 5. 1993 a rovněž on ničeho proti takovému užívání nenamítal. V daném případě „náhradního použití" překážky zápisné způsobilosti při kolizi dvou reálně existujících subjektů nelze učinit závěr o klamavosti bez závěru o pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti na základě dokazování, a to ke dni zápisu. Taková skutková zjištění žalovaný vůbec neučinil a - jak již bylo uvedeno výše – navíc jsou jeho závěry v příkrém rozporu s rozhodnutími nalézacích soudů v řízeních na ochranu proti nekalé soutěži. Poukaz na to, že ke klamání může docházet nyní, není z hlediska uplatněného nároku relevantní. Nadto ani zde žalovaný žádná potřebná skutková zjištění neprovedl. Žádné takové důkazy se ve spisu daného řízení ani nenalézají a ani nalézat nemohou. Je to naopak ostatně společnost Mladá fronta, a.s., která byla pravomocně odsouzena za nekalé soutěžní jednání, když užívala slovní spojení „mladá fronta" v názvu svého týdeníku Mladá fronta PLUS a nepravomocně pak ohledně užívání téhož v rámci názvu svého periodika „Mladá fronta El5". Pokud tak někdo na trhu vytváří situaci, kdy může docházet k matení veřejnosti, je to naopak 100 % dceřiná společnost OZŘ. Pokud žalovaný a OZŘ přičítají takové chování k tíži žalobkyně, jedná se jak o nesprávně zjištěný skutkový stav, tak nesprávné právní posouzení dané věci, neboť je obecně uznávanou právní zásadou, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegare potest). Rozhodná skutková zjištění potřebná k posouzení věci a jejího rozhodnutí, ani na základě nepřípustně náhradního zákonného ustanovení, učiněna nebyla. Rozhodnutí je tudíž nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. 5.7 Závěry žalovaného o pravděpodobnosti klamání jsou pak navíc v příkrém logickém rozporu s vlastními rozhodnutími žalovaného v dané věci. Rozhodl-li žalovaný ve výroku I. stejného rozhodnutí tak, že návrh na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky dle ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s ustanoveními § 6 a § 22 odst. 2 a s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) a ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 174/1988 Sb. se zamítá, dospěl tak k závěru, že přihlašované označení MLADÁ FRONTA DNES komb. neobsahuje prvky starší ochranné známky, které by mohly vést k záměně se starší ochrannou známkou. Přitom starší ochranná známka byla tvořena též slovním souslovím mladá fronta (v rámečku) tak, jako blíže v rozhodnutí nespecifikované, ale namítané, obchodní jméno. Za těchto okolností je zde zřejmý logický rozpor, který činí napadený výrok nepřezkoumatelným a ve vztahu i k dřívějšímu shodnému rozhodnutí předsedy Úřadu v této věci rozhodnutím nepředvídatelným, v rozporu se zásadou spravedlivého očekávání. 5.8 Podobně, jak výše uvedeno, je výrok II. v logickém rozporu s vlastním rozhodnutím žalovaného ve výroku III. pravomocného rozhodnutí Úřadu z 2. 5. 2012. Úřad zde po provedeném dokazování konstatoval, že vydávání deníku s názvem MLADÁ FRONTA DNES nebylo předmětem sporu a že společnost právního předchůdce vlastníka napadené ochranné známky získala souhlas s užíváním označení „mladá fronta" jakož i souhlas s jeho správní registrací. Tyto okolnosti pak Úřad vyhodnotil jako okolnosti, které nesvědčí o nedobré víře přihlašovatele a návrh zamítl. Tato skutková zjištění lze ovšem zcela jednoznačně vyhodnotit jako obecné okolnosti vylučující protiprávnost, které v kontextu tohoto výroku a výroku I napadeného rozhodnutí jsou v logickém rozporu s napadeným výrokem II. Jestliže proti sobě stojící označení nejsou navzájem zaměnitelná, dokonce ani jejich prvky nevedou k záměně a pozdější bylo podáno v dobré víře za aktivní, kontinuální a vědomé spolupráce vlastníka namítaného práva, nemůže se jednat o klamavé označení. Ještě pregnantněji, na základě jednoznačně označených důkazů, se s otázkou dobré víry vypořádalo pravomocné rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. 0-64079 z 14. 5. 2007, a to na stranách 20 - 23 rozhodnutí. Žalovaný zde na tuto část výslovně odkazuje. 5.9 Žalovaný se ostatně ve svém napadeném rozhodnutí nevypořádal ani s námitkou materiálních účinků právní moci ve vztahu k dříve uplatněným nárokům v předcházejícím a pravomocně skončeném řízení zahájeném Mladou frontou, a.s. v roce 2004. V tomto návrhu uplatnil navrhovatel kromě jiného návrh na prohlášení neplatnosti z titulu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 174/1988 Sb., tj. z titulu klamavosti, tj. věcně z téhož titulu, na základě kterého ten samý žalovaný Úřad rozhodl o prohlášení neplatnosti ochranné známky napadené v nynějším řízení. Přitom skutková situace zůstala v nynějším řízení zcela nezměněna, shodně jako právní povaha uplatněného nároku. Jediným rozdílem je, že navrhovatel je v nynějším řízení OZŘ, která žádná svá subjektivní práva ani netvrdí, ani neprokazuje. Žalobce připomíná, že tento návrh byl pravomocně zamítnut a je pozoruhodné, že žalovaný zaujal nyní zcela opačné, ale navíc důkazně zcela neprojednané a nepodložené závěry. Na ty z dřívějšího rozhodnutí žalovaného (str. 24-25) zde žalobce výslovně odkazuje a činí je součástí této žaloby. K těmto skutkovým zjištěním a právnímu hodnocení musí žalovaný přihlížet kdykoliv i bez návrhu, aby jeho rozhodování bylo předvídatelné a v souladu se zásadou legitimního očekávání, zásadou materiální pravdy a materiálních účinků právní moci. 5.10 Žalovaný v nynějším rozhodnutí nevysvětlil, že návrh na prohlášení neplatnosti dle ust. § 7 písm. g) ZOZ, uplatněný v dřívějším řízení vlastníkem namítaných označení mladá fronta, byl pravomocné zamítnut, a to za shodných skutkových i právních okolností, jako mohou být předmětem nynějšího řízení. Činí-li nyní tento návrh OZŘ, jak bylo rozebráno shora sub. bod 5.1., 5.2., 5.3. jedná se o účelové obcházení zákona. Dle žalobce nemůže OZŘ podle ustanovení § 12 odst. 1 takový návrh vůbec učinit. 5.11 Žalobce u posledních dvou vytčených vad setrvává na tom, že vůči předcházejícímu řízení se jedná o rozhodnutí o shodném nároku (ust. § 7 odst. 1 písm. g) ZOZ), který byl již dříve na základě shodných skutkových okolností uplatněn. Skutkové okolnosti jsou dány povahou uplatněného nároku a jsou jako neměnné dány rejstříkovým stavem kolidujících ochranných známek ke dni zápisu napadené ochranné známky do rejstříku. Jediná změna spočívá v tom, že navrhovatelem není vlastník namítaného označení (obchodního jména), který podal identický návrh v roce 2004, nýbrž OZŘ tj. navrhovatel v nynějším řízení. Tato skutečnost nemůže mít vliv na materiální účinky dřívějšího pravomocného rozhodnutí správního orgánu, zejména pak za situace, kdy OZŘ je jediným akcionářem původního účastníka řízení. Účelový postup OZŘ, kterým se snaží formálně obejít totožnost subjektů řízení, nemůže obstát a je v rozporu se základními právními principy, na nichž právní řád demokratického státu stojí. Má-li být respektován obecný princip právní jistoty a princip materiálních účinků pravomocně rozhodnuté věci, nelze považovat za přípustné, aby kdykoli v budoucnu bylo v těchto druzích řízení zahajováno další řízení o prohlášení neplatnosti z týchž důvodů a na základě téhož skutkového stavu, pro které žalobce předešlý návrh pravomocně zamítl. Přitom je zcela nerozhodné, zda předešlé rozhodnutí bylo z hlediska účastníka negativní. I kdyby to snad bylo přípustné, což odpůrce důsledně popírá, pak by se žalobce mohl takovým dalším návrhem zabývat pouze tehdy, bylo-li by předcházející rozhodnutí o návrhu na prohlášení neplatnosti zrušeno. V daném případě zrušeno nebylo a žalobci je navíc známo, že bylo potvrzeno jak přezkumným soudem a soudem kasačním, tak dokonce soudem Ústavním. Nové rozhodnutí ve věci v předmětném identickém případu po šesti letech je nezákonné, neboť odporuje základním zásadám správního řízení a ústavního pořádku ČR. Skutečnost, že je navíc ještě zcela opačné, pak vzbuzuje i závažné pochybnosti o korektnosti celého postupu žalovaného v této věci. Ostatně tuto skutečnost si uvědomil i sám žalovaný, když v napadeném rozhodnutí změnil, k týmž námitkám žalobce, výrok I. Proč nepostupoval obdobným způsobem ohledně výroku II je nejasné a nelogické. Pokud jde o žalovaným „zjištěnou klamavost", pak žalobce ještě pro úplnost doplňuje, že tato zjištění jsou v rozporu nejen s jeho vlastními zjištěními v předcházejícím řízení, ale i s jednoznačnými zjištěními nalézacích soudů, jak bylo již naznačeno shora pod bodem 4.5. a 4.

6. Na tyto závěry včetně přípustnosti jejich použitelnosti v přezkumném řízení zde žalobce i v rámci posouzení otázky klamavosti výslovně odkazuje. 5.

12. Bez újmy na prvotnosti a zásadnosti žalobních bodů uvedených shora pod body č. 4. a č. 5. konstatuje též žalobce, že se žalovaný, se zřetelem ke všem okolnostem případu, tj.: neklamavé užívání určitého nezaměnitelného označení v dobré víře po dobu více než dvaceti let bez jakýchkoli zásahů ze strany oprávněného subjektu po dobu 12 let, ač takový zásah byl možný, kdy ovšem tento oprávněný subjekt nebyl pasivní, nýbrž na skutkové situaci aktivně, kontinuálně a vědomě participoval, vůbec nevypořádal s rozhodnutím SDEU č. C 482/09, které žalovaný ve svém rozkladu výslovně uvedl a které má, nemělo-li být snad napadené rozhodnutí zrušeno již z důvodů uvedených shora, zásadní význam pro posouzení tohoto případu. 6.

1. Žalobce vytýká žalovanému nezákonný procesní postup, kterým bylo napadené rozhodnutí vydáno. Dle ustanovení § 152 odst. 2 a odst. 3 věta prvá správního řádu ve spojení s ustanoveními § 42 a § 45 ZOZ rozhoduje o rozkladu vedoucí ústředního správního orgánu na návrh rozkladové komise. To ostatně vyplývá i z textu napadeného rozhodnutí, dle něhož „Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví na návrh rozkladové komise ve věci rozkladu..." - str. 1 rozhodnutí. Žalobce provedl před vydáním napadeného rozhodnutí (1. 8. 2013) a po vydání napadeného rozhodnutí (21. 8. 2013) nahlédnutí do spisu vedeného žalovaným. Ze seznamu položek vyplývá následující pořadí položek ve spise: č. 274 Protokol o nahlédnutí do spisu žalobcem (1. 8. 2013), č. 275 Protokol o jednání rozkladové komise (2. 8. 2013), č. 276 Protokol o hlasování rozkladové komise (2. 8. 2013), č. 277 Rozhodnutí předsedy (2. 8. 2013), Fotokopie položek č. 274, 275 a 276 spolu s fotokopií příslušného přehledu položek předmětného spisu se přikládají. Z výše uvedeného vyplývá, že se ve spise nenachází návrh rozkladové komise, na základě kterého žalovaný (předseda Úřadu) ve věci rozhodl, přičemž tento návrh je rozhodný pro vlastní rozhodnutí ve věci. 6.

2. V této souvislosti pak žalobce upozorňuje na to, že jednání rozkladové komise (viz položka č. 275) zahájil její předseda 2. 8. 2013 v 10.00 hod. Teprve poté referent odborné komise přednesl skutkovou podstatu případu. Vzhledem ke složitosti případu, nemohlo být jednání rozkladové komise nijak krátké. Dle názoru žalobce by mělo takové jednání trvat více než 1 hodinu. Z protokolu nelze ovšem ani nijak seznat, kdy jednání rozkladové komise skončilo. Je proto i s ohledem na zásadní výhradu v tomto bodu 6.1. více než překvapivé, že již v ten samý den bylo dle protokolu expedováno vyhotovené 21 stránkové rozhodnutí předsedy žalovaného, a to i s přihlédnutím k tomu, že pracovní doba žalovaného končila ten den ve 14,45 hod. 6.

3. Je tedy zásadním procesním pochybením, pokud předseda žalovaného nerozhodoval na základě návrhu odborné komise. Pokud by tomu tak bylo, samotný návrh rozkladové komise by byl součástí spisu. Skutková zjištění žalovaného jsou neúplná, nesprávná, případně zcela absentují. Úvahy žalovaného jsou neúplné, nesprávné, nelogické a nemají oporu ve spise. Právní závěry z nich vzešlé jsou nesprávné, v rozporu se zásadami materiální pravdy, materiálních účinků právní moci, ochrany dobré víry, předvídatelnosti rozhodnutí a legitimního očekávání, s použitím nepřípustné analogie zákona a ústící v celkově nezákonné rozhodnutí z mnoho shora uvedených důvodů. Skutkové a právní závěry žalovaného jsou nadto v rozporu se skutkovými a právními závěry nalézacích soudů. Všechny tyto vady stíhají i rozhodnutí orgánu prvního stupně. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl argumentaci k jednotlivým žalobním bodům: Pod bodem 4 žalobce namítá, že pokud Úřad konstatoval, že napadená ochranná známka byla v roce 1994 zapsána do rejstříku v rozporu s tehdy platným ustanovením § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. [Ze zápisu do rejstříkuje vyloučeno: (...) d) označení obsahující název, jméno, příjmení nebo vyobrazení osoby odlišné od přihlašovatele, ledaže se právnická nebo fyzická osoba, která podala přihlášku ochranné známky nebo na kterou byla přihláška ochranné známky převedena, prokáže písemným svolením toho, komu přísluší uplatňovat právo na ochranu názvu, jména, příjmení nebo vyobrazení dotčené osoby,], z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jak žalovaný k takovému závěru a na základě jakých skutečností dospěl. Žalobce má totiž v bodě 4. 1. za to, že Úřad v průběhu správního řízení nejen že nezjistil, jaké jméno/název je na překážku zápisu napadeného označení, ale toto „jméno“ ani neuvedl v odůvodnění. K tomu vyjádření Úřadu: Toto žalobcovo tvrzení neodpovídá skutečnosti, neboť na str. 13, čtvrtý odstavec shora, odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno: Z rejstříku ochranných známek bylo zjištěno, ze před datem podání přihlášky napadené ochranné známky dne IL W. 1991 byla s dřívějším právem přednosti ode dne 20. 3. 1991 přihlášena kolizní ochranná známka „mladá fronta“ č. 170613. Jejím vlastníkem k datu podání přihlášky napadené ochranné známky byla společnost mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství. Tato společnost pod svojí obchodní firmou tedy působila na trhu dříve, než došlo k podání přihlášky napadené ochranné známky k zápisu do rejstříku, (zvýraznění doplněno). V bodě 4. 2. žalobce polemizuje s tím, zda § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. mohl působit jako důvod zápisné způsobilosti bez ohledu na seznam výrobků a činností. K tomu vyjádření Úřadu: Napadené správní rozhodnutí není v rozporu se zákonem; název, s nímž ochranná známka koliduje, je „mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství", přičemž rozhodnutí předsedy tento název rozebírá (Ve vztahu k předmětným výrobkům a službám z oblasti nakladatelství a vydavatelství je označení „MLADÁ FRONTA," zcela fantazijní s vysokou primární rozlišovací způsobilostí a rovněž s vysokou druhotnou rozlišovací způsobilostí získanou užíváním v obchodním styku. Přidané prvky „nakladatelství a vydavatelství" kolizní obchodní firmy vyjadřují jen oblast podnikání takto nazvaného subjektu a nelze jim tudíž přiznat distinktivní charakter). Napadená kombinovaná ochranná známka č. 174995 byla ke dni prohlášení za neplatnou zapsána pro následující výrobky a služby zařazené do tříd 16, 35, 38 a 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb: tiskoviny všeho druhu (s výjimkou knih), zejména noviny, časopisy, propagační materiály, fotografie, nosiče audiovizuálních záznamů, nosiče pro počítačové programy; nakladatelské, vydavatelské a distribuční služby (s výjimkou vydávání knih), zejména vydávání novin, časopisů, a jejich distribuce, reklamní a inzertní služby, fotografování, fotoreportáže, pořizování obrazových a zvukových záznamů, informační a zprostředkovatelská agentáž, rozhlasové a televizní vysílání včetně reklamy, inzerce a výchovy, tvorba rozhlasových, televizních, filmových a jiných audiovizuálních programů, tiskárny a polygrafické služby všeho druhu, dálnopis- služby, programování pro samočinné počítače, instalace, údržba a pronájem počítačů a ostatní služby spojené s tvorbou a využíváním programů pro samočinné počítače, pronájem rozhlasové, televizní, filmové a jiné audiovizuální techniky, průzkumy trhu, průzkumy veřejného mínění, další výslovně neuvedená obchodní a odbytová činnost související s uvedenými výrobky a službami. Relevantní seznam podnikatelské činnosti provozované pod názvem „mladá fronta" sice vyplývá z rozsahu výrobku a služeb, pro něž je zapsána starší ochranná známka tohoto subjektu č. 170613, přihlášena dne 20. 3. 1991 (vydávání periodických a neperiodických publikací, tiskovin a merkantilního tisku, poskytování propagačních služeb a zajišťování všech druhů inzerce, zajišťování pohotovostního tisku ve třídách 16, 35 a 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb). V daném případě však nebyla posuzována kolize dvou známek, ale zda název subjektu „mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství" je obsažen v napadené ochranné známce a zda v důsledku užití tohoto výrazu v ochranné známce může dojít ke klamání veřejnosti. Pod bodem 4. 3. má žalobce za to, že Úřad měl postupovat v souladu s úmyslem zákonodárce (?) a měl provést srovnání, zda výrobky a služby poskytované subjektem s názvem „mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství" se kryje s výčtem výrobků a služeb, pro něž byla zapsána jeho ochranná známka. K tomu vyjádření Úřadu: Pokud žalobce vyžaduje explicitní srovnání výrobků a služeb, které uvádí na trh subjekt „mladá fronta nakladatelství a vydavatelství", s výrobky uváděnými na trh pod ochrannou známkou MLADÁ FRONTA DNES, dovolává se srovnání, které nynější zákon vyžaduje, pokud jsou podány námitky/návrh na prohlášení neplatnosti z důvodů relativních upravených v § 7 odst. 1 písm. g) zákona č, 441/2003 Sb. (Přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (...) g) uživatelem nezapsaného označení nebo jiného označení užívaného v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby, které je shodné s přihlašovaným označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem podání přihlášky). V nyní projednávaném případě však dané ustanovení vůbec nebylo aplikováno, když návrh na prohlášení neplatnosti se dovolával ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., ve spojení s § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., tedy absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti. Ve smyslu čl. 8 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví je obchodní jméno chráněno ve všech unijních zemích, aniž by bylo třeba je přihlašovat nebo zapisovat; nerozhoduje, zdali je, či není částí tovární nebo obchodní známky. Ochrana se poskytuje zpravidla proti protiprávním jednáním třetích osob, jako je užívání téhož nebo zaměnitelného jména třetí osobou, nebo neoprávněné užívání známky obsahující chráněné obchodní jméno apod. Ochrana obchodního jména je nezávislá na tom, zda toto je částí tovární nebo obchodní známky. Zanikne-li ochrana známky, nedotýká se to ochrany obchodního jména. Tento čl. 8 mezinárodní smlouvy byl proveden - mimo jiné i § 4 písm. g) zákona č. 174/1988 Sb.; ani mezinárodní smlouva ani ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., pak nehovoří o tom, že by obchodní jméno bylo chráněno v rozsahu výrobků produkovaných nositelem tohoto jména. V další části žalobce namítá, že napadené rozhodnutí předsedy Úřadu je rozhodnutím vydaným per saltum. K tomu vyjádření Úřadu: Toto tvrzení není pravdivé; prvoinstanční rozhodnutí (položka 211/ 2. svazek správního spisu) obsahovalo 3 výroky: I) Ochranná známka č. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES" se podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 6 citovaného zákona a s odvoláním na ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. prohlašuje za neplatnou s účinky ex tunc. II) Ochranná známka i. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES“ se podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 4 písm. g) citovaného zákona a s odvoláním na ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. prohlašuje za neplatnou s účinky ex tunc. III) Návrh na prohlášení ochranné známky č. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES" za neplatnou, podaný podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 4 písm. m) tohoto zákona se zamítá. Proti výroku III) podal rozklad navrhovatel/nyní osoba zúčastněná dne 8. 6. 2013. Dne 25. 6. 2013 bylo Úřadu doručeno podání navrhovatele, kterým byl rozklad podaný dne 8. 6. 2012 vzat zpět. Zpětvzetím rozkladu bylo řízení o něm ve smyslu ustanovení § 91 odst. 3 správního řádu zastaveno. O skutečnosti, že řízení bylo zastaveno, bylo vydáno usnesení, které bylo poznamenáno do spisu, a účastníci řízení o něm byli vyrozuměni. Žalobce podal rozklad proti výroku I) a II), přičemž rozhodnutím předsedy byl výrok I) změněn a výrok II) zůstal zachován. V rozkladu přitom žalobce ohledně výroku II) napadá jednak, že označení MLADÁ FRONTA DNES není klamavé a jednak okolnost, že z dopisu ze dne 31. 10. 1991 mezi právními předchůdci dnešního vlastníka ochranné známky a navrhovatele jejího prohlášení za neplatnou implicite vyplývá souhlas předchůdce navrhovatele s vydáváním periodika s názvem MLADÁ FRONTA DNES. Rozhodnutí předsedy o částečné změně prvoinstančního rozhodnutí nevycházelo ze skutečností, k nimž by se žalobce jako vlastník napadené ochranné známky nemohl vyjádřit. Nejedná se tedy o rozhodnutí vydané per saltum, ale o rozhodnutí, vydané v souladu správními předpisy; pokud předseda Úřadu vydal rozhodnutí, jímž na základě ve spise založených dokladů dospěl k jinému rozhodnutí než orgán prvého stupně řízení, rozhodnutí o rozkladu změnilo prvoinstanční rozhodnutí a rozhodlo o tvrzeních předložených oběma stranami v rozsahu povoleného správního uvážení. Výrok správního rozhodnutí, který napadá správní žaloba, pak ani v rozkladovém řízení, změněn nebyl. V daném případě tedy nešlo o rozhodování per saltum a tedy odnětí instance, jak namítá žaloba, neboť předmětem rozhodování žalovaného nebyla nová věc. Pod bodem 4. 5. žalobce namítá, že ze správního spisu nevyplývá, že by zápisná způsobilost známky MLADÁ FRONTA DNES ve vztahu k označení/názvu osoby zúčastněné nebyla zkoumána již v řízení zápisném. K tomu vyjádření Úřadu: Uvedený žalobní bod není zcela srozumitelný, neboť z jeho obsahu vyplývá, že Úřad postupoval nesprávně dne 17. 2. 1994, když napadenou ochrannou známku zapsal a v důsledku toho se nyní žalobce dovolává ochrany dobré víry podle § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. V řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky je opětovně posuzováno, zda v době přihlášení/zápisu ochranné známky do rejstříku neexistovaly překážky, ať absolutní či relativní, jež mohly zápisu bránit. V každém řízení o neplatnosti je tak znovu a znovu podrobováno rozhodnutí o zápisu přezkumu, a to vždy v rozsahu uplatněných návrhů. Takovému přezkumu může bránit jen překážka rei judicatae, tj. jestliže identická věc byla posuzována na základě shodných skutkových a právních okolnosti, a to při totožnosti účastníků řízení. Jakkoli žalobce uvádí různá řízení, jež proběhla ohledně napadené ochranné známky mezi týmiž účastníky /jejich právními předchůdci, nelze z okolnosti, že doposud byly všechny návrhy na prohlášení neplatnosti odmítnuty na základě jiné právní argumentace, usoudit, že i nyní osobou zúčastněnou uplatněné důvody nemají opodstatnění v právním řádu. Pod bodem 4. 6. žalobce vytýká napadenému rozhodnutí, že nesplnilo požadavek, který Nejvyšší správní soud v rozhodnutí týkajícím se ochranné známky PROTEL definoval jako zákaz zneužití práva. Žalobce má za to, že z dokladů, jež byly účastníky předloženy v předchozích řízeních týkajících se ochranné známky MLADÁ FRONTA DNES, vyplýval „implicite" souhlas s užitím této obchodní firmy žalobcem. K tomu vyjádření Úřadu: Podle názoru Úřadu žalobcova citace nevystihuje obsah rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 160/2000 ve věci zamítnutí návrhu na výmaz ochranné známky 0-80797 Prótei z důvodu kolize s obchodním jménem ProTel trading, spol. s r. o. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, ze obchodní jméno je označením chráněným českými i mezinárodními normami, přičemž právo na ochranu obchodního jména před neoprávněným užíváním je nutno povazovat za právo nabyté třetí osobou, jez má přednost před právem přihlašovatele na zápis ochranné známky do rejstříku. V této věci tedy došlo k posunu v tom směru, že chráněná je i část obchodního jména (zvýraznění doplněno). To, že žalobce proti navrhovateli prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky/nyní osoba zúčastněná uspěl v civilních řízeních, může, ale nemusí mít vliv na řízení známkoprávní, které je řízením veřejnoprávním a jehož cílem nemusí být vždy ochrana subjektivního práva vlastníka ochranné známky. Pokud v bodě 4, 7, žalobce uvádí, že přesto, že nikdy nebyl předložen explicitní souhlas firmy „mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství se zápisem ochranné známky MLADÁ FRONTA DNES, skutkové okolnosti svědčí spíše tomu, že tento souhlas jde dovodit, což nerespektuje znění zákona č, 174/1988 Sb. Ten v ustanovení § 4 písm. d) výslovně uvádí, že kolizi mezi obchodním jménem třetí osoby a přihlašovaným označením lze překonat písemným svolením toho, komu přísluší uplatňovat právo na ochranu názvu, jména, příjmení nebo vyobrazení dotčené osoby. Pokud žalobce vyžaduje, aby Úřad výslovný zákonný požadavek písemného svolení nahradil svou úvahou o implicitním souhlasu, nabádá Úřad, aby rozhodoval mimo prostor práva. Úřadu totiž zákon nedává možnost úvahy, zda souhlas je či není, ale výslovně vyžaduje písemný souhlas. V bodě 4. 8. žalobce namítá, že tvrzení obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že společnost MLADÁ FRONTA do roku 1990 při neexistenci konkurenčního prostředí byla v povědomí veřejnosti známá mimo jiné i jako vydavatel celostátního deníku „mladá fronta", není opřeno o žádný důkaz. K tomu vyjádření Úřadu: Skutečnost, že i před rokem 1990 vycházel deník s označením „mladá fronta" je skutečností všeobecně známkou (§ 50 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.). Ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č, j.: 1 As 33/2011-58 ze dne 12. 4. 2011 12312/2011 Sb. NSS1 {správní orgán nemusí uvádět zdroj, z něhož se dozvěděl o existenci obecně známé skutečnosti. Naproti tomu musí uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé tzv. úřední skutečnosti. Pokud rozhodovací orgán povazuje některé skutečnosti za obecně známé, mají účastníci možnost tvrdit a prokázat jejich opak. Žalobce však ani v žalobě nepoukazuje na činnost osoby zúčastněné v období od roku 1945 do roku 1990, ale uvádí náklad deníku označeného ochrannou známkou MLADÁ FRONTA DNES v době vydání rozhodnutí o jejím zneplatnění; tato skutečnost na tvrzení známosti činnosti firmy mladá fronta nemůže mít žádný vliv. V tomto směru jde o zjevně účelové tvrzení. Pokud žalobce v bodě 4.9. tvrdí, že z odůvodnění nevyplývá, kdo a za jakých okolností mohl vytknout zápisnou nezpůsobilost známky ve smyslu § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., zjevně se s napadeným rozhodnutím dostatečně neseznámil; napadené rozhodnutí na straně 12, poslední odstavec a násl. obsahuje; zápisné omezení sloužilo jak veřejnému, tak soukromému zájmu. Záměrem zákonodárce byl na jedné straně zájem na ochraně práv plynoucích mj. z obchodního jména -názvu právnické osoby-a na druhé straně zájem na ochraně spotřebitele, který by mohl vlastníka takové ochranné známky spojovat se subjektem totožného, resp. téměř totožného názvu, a tím by docházelo ke klamání o skutečném původu zboží. (...) Na str. 17 pak odůvodnění pokračuje: zákon č. 174/1988 Sb. upravoval zápisné překážky dvojího druhu, a to absolutní (zařazené v ustanovení § 3) a relativní (upravené ustanovením §4). Absolutní překážky se nedaly nijak zhojit, zatímco relativní překážky mohly být překonány buď prokázáním příznačnosti, dodáním souhlasu oprávněné osoby či dalším údajem způsobilým odlišit přihlašované označení od zapsaného označení původu. V praxi byl oba druhy překážek oprávněn vznášet Úřad z moci úřední, (zvýraznění doplněno) Toto dělení důvodů na absolutní a relativní však nekorespondovalo s dělením, jež se užívalo ve známkoprávní teorii a rovněž v zahraničních právních úpravách dané problematiky. Podle tohoto dělení byly totiž za absolutní překážky považovány takové, které měly veřejnoprávní povahu a vznášel je Úřad ex offo, a na relativní, které plynuly z práv třetích osob. Úřad k takovýmto právům potom přihlížel pouze, byl-li na ně upozorněn. Výše uvedené je zdokumentováno např. v odborných článcích týkajících se dané problematiky (př. Růžička, M.: Několik úvah k známkovému zákonu, Průmyslové vlastnictví, 1993; Kučerňáková, P.: Otázky kolem ochranných známek (1), Zvýšená právní ochrana, Ekonom, 1994). K žalobnímu bodu 4. 10. nelze zaujmout stanovisko pro jeho nesrozumitelnost (aplikace právní normy je k relevantnímu okamžiku nezákonná). Tvrzení o spornosti aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení není opřeno o žádné skutkové ani právní důvody, z nichž by bylo možné daný bod posoudit. Z žalobcovy věty „Vědomě nezákonný postup žalovaného při průzkumu napadené přihlášky nelze přičítat k tíži žalobce nadto po uplynutí téměř 20 let od rozhodnutí", lze pouze usoudit, že i žalobce si je vědom skutečnosti, že je naplněn předpoklad, že známka byla zapsána v rozporu se zákonem, který byl platný v době zápisu ochranné známky do rejstříku. Žalobce pak z této okolnosti téměř 20 let těžil. Pod body 5. 1. a 5. 2. žalobce polemizuje s tím, zda v napadeném rozhodnutí bylo správně aplikováno ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož je-li podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době zápisu ochranné známky do rejstříku. Ochranná známka však nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu s tímto zákonem. Žalobce namítá, že pokud překážka zápisné způsobilosti ochranné známky z důvodu klamavosti byla samostatně definována v § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 174/1988 Sb., nelze překážku spočívající v kolizi s názvem osoby odlišné od přihlašovatele (§ 4 písm. d) téhož zákona) hodnotit jako překážku absolutní podle nyní platného zákona č, 441/2003 Sb. [konkrétně podle § 4 písm. g)], ale tato překážka měla být hodnocena podle § 7 odst. 1 písm. g) nyní platného zákona. Takovýto návrh na prohlášení neplatnosti však může podat pouze osoba, jíž práva k nezapsanému označení náležejí, nadto je při podání návrhu omezena lhůtou 5 let ode dne, kdy se o užívání známky zapsané v rozporu se zákonem dozvěděla. K tomu vyjádření Úřadu: Napadené správní rozhodnutí je opřeno o hypotézu, že pokud na straně veřejnosti dochází k omylu, zda deník MLADÁ FRONTA DNES vydává žalobce či firma mladá fronta a.s., o čemž byl v průběhu správního řízení veden důkaz (spis obsahuje četné kopie korespondence z let 2009 až 2011, v níž se na společnost Mladá fronta a.s, různé osoby mylně obracejí s žádostmi o poskytnutí informací, zaslání starších čísel deníku „Mladá fronta DNES", zrušení předplatného tohoto deníku, s reklamacemi apod., v domnění, že je jeho vydavatelem) lze usoudit, že takto označení MLADÁ FRONTA DNES působí na veřejnost klamavě. Výčet skutečností, ohledně nichž může docházet ke klamání, je v ustanovení § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. navozen slovem „zejména", jedná se tedy o výčet toliko demonstrativní. Klamavým označením podle tohoto ustanovení proto může být i označení, které klame jiným způsobem (zvýraznění doplněno) a o jiných skutečnostech, nejen pouze o povaze, jakosti nebo zeměpisném původu výrobku nebo služby. Důvodem pro odmítnutí zápisu přihlašovaného označení je tedy jak v případě ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., tak i ustanovení § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. snaha předejít klamání běžného spotřebitele, který by mohl nesprávně vyhodnotit osobu původce u výrobků a služeb nesoucích shodné či podobné označení náležející různým subjektům. Obě ustanovení přitom jsou, resp. byla, aplikována z moci úřední v rámci přihlašovacích řízení. Sankce v podobě ztráty možnosti zakázat užívání pozdější ochranné známky se vztahuje výhradně na vlastníka starší ochranné známky a uživatele nezapsaného označení. Výkladem tohoto ustanovení lze dovodit, že se v případě návrhu na neplatnost vztahuje výlučně na návrhy podané podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., tedy na návrhy uplatňované třetími osobami ze soukromoprávních (relativních) důvodů. S ohledem na okolnost, že návrh na prohlášení neplatnosti nebyl podán podle § 32 odst. 3 zákona c. 441/2003 Sb. ale z důvodu podle § 32 odst. 1 téhož zákona pak § 12 nemohl být aplikován. Pod bodem 5.3. žalobce vyjadřuje svůj názor, podle něhož měl Úřad v rámci správního řízení přehodnotit v návrhu na prohlášení neplatnosti uvedená ustanovení na „zcela jiná ustanovení", a to přesto, že sice odpovídající ustanovení identifikoval, avšak neaplikoval je. K tomu vyjádření Úřadu: V projednávaném případě je zřejmé, že důvod, který je v souladu se současnými tendencemi známkového práva řazen mezi důvody relativní a nyní platný zákon upravuje, kdo a za jakých okolností může daný důvod uplatnit, podle zákona Č. 174/1988 Sb. byl vytýkán z moci úřední (zákon č. 174/1988 Sb. neznal námitkové řízení) a výmazové řízení, z důvodu zápisu známky v rozporu se zákonem, byl Úřad oprávněn podle § 23 zahájit z vlastního podnětu nebo na návrh třetí osoby. Návrh na prohlášení neplatnosti byl podán dne 9. 9. 2010 podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. jednak ve spojení s ustanovením § 3 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. a dále ve spojení s ustanovením § 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. Před vydáním rozhodnutí orgánu prvého stupně řízení navrhovatel rozšířil svůj návrh o důvod uvedený v ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. Ve věci Úřad rozhodl dne 17. 1. 2011, avšak toto rozhodnutí bylo k rozkladu jak vlastníka napadené známky tak navrhovatele prohlášení neplatnosti zrušeno rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 3. 2011 s tím, že orgán prvého stupně řízení sice dospěl k závěru, že napadená ochranná známka byla zapsána do rejstříku v rozporu s ustanovením § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., následně se však již dostatečně nevypořádal s otázkou vyplývající z ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., tj. zda pokud byl zápis napadené ochranné známky proveden v rozporu s ustanovením § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., je v souladu se zákonem č, 441/2003 Sb. Jakkoli se žalobce domnívá, že napadené rozhodnutí vybočuje z mezí, jež vytýčil navrhovatel prohlášení neplatnosti/osoba zúčastněná na řízení, je zjevné, že navrhovatel podáním ze dne 12. 1. 2011 (položka 139 /2. svazek správního spisu) výslovně uvedl, že zápis je v rozporu s ustanovením § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. z důvodu absence písemného souhlasu takové osoby, které přísluší uplatňovat právo na ochranu názvu. Navrhovatel prohlášení neplatnosti výslovně žádá, aby toto podání bylo pokládáno za věcné doplnění návrhu ze dne 8. 9. 2010. Koneckonců otázku porušení ustanovení § 4 písm. d) namítá žalobce v odůvodnění svého rozkladu (položka 167/ 2. svazek správního spisu/ ze dne 17. 3. 2011), avšak namítá, že uplatnění tohoto důvodu je v rozporu se zásadou ochrany dobré víry a pokojného stavu. Současně vznesl námitku nemožnosti podat návrh na prohlášení neplatnosti napadené známky podle § 12 zákona č. 441/2003 Sb., neboť má za to, že tato nemožnost se pojí s návrhem podle § 32 odst. 1 téhož zákona. V rozkladu žalobce výslovně - avšak nesprávně - uvádí, že § 12 je speciální normou k § 32 odst. 1 zákona. Pod bodem 5. 4. žalobce namítá nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, které se v otázce posuzování klamavosti napadené ochranné známky dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j.: 3 As 19/2009 (správně 3 As 13/2009). K tomu vyjádření Úřadu: Právní věta, podle níž je klamavost otázkou právní, nikoliv skutkovou, je součástí konstantní judikatury {Problematikou posouzení potenciální klamavosti, tedy otázkou, zda toto posouzení musí být založeno na zjišťování skutečného očekávání spotřebitelů, např. znaleckým posouzením či průzkumem veřejného mínění, nebo zda toto posouzení vychází z úvahy správního orgánu o předpokládaném vnímání průměrného spotřebitele, se Nejvyšší správní soud zabýval ve skutkově i právně obdobné věci v rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 As 29/2007-95, www.nssoud.cz, jehož závěry lze nepochybně aplikovat i této věci. Jak tedy již citoval v odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Praze, klamavost není předmětem dokazování, neboť se zde nemusí jednat o reálně existující stav, který by bylo možné zjistit a prokázat. Otázka klamavosti je otázkou právní nikoli skutkovou. Její posouzení je tedy pouze věcí úvahy správního orgánu. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu jsou pak zcela v souladu i s názorem Evropského soudního dvora v rozsudku ze dne 16. července 1998, Gut Springenheide a Tusky, C-210/96, Recueil, s. 4657, bod 37.) a písařská chyba (záměna čísla jednacího) nemůže vytvářet pro vyhledávání ve veřejně přístupných databázích žádnou překážku; nedostatek přezkoumatelnosti správního rozhodnutí z důvodu přepisu čísla soudního rozhodnutí, na něž se odkazuje, je tedy účelová námitka. Pod bodem 5. 5. žalobce polemizuje odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci 5 A 48/1996, který se týkal výmazu ochranné známky TOYOTA a které obsahuje návod na hodnocení klamavosti ochranné známky. K tomu vyjádření Úřadu: To, že v případu TOYOTA byl primárním předmětem řízení zásah přihlašovatele známky do zavedeného označení a nikoli kolize mezi označením výrobku a označením firmy, nic nesnižuje na definování otázky klamavosti, jež je použitelné i na daný případ {Pojem klamavost a nepravdivost pro účely známkoprávní ochrany není chápán v úzkém slova smyslu tak, že klamavým je toliko označení předstírající výrobu z jiného materiálu, než Z jakého výrobek skutečně vyroben je, nebo předstírající vůbec jinou povahu, druh výrobků, ale obecně za nezpůsobilá zápisu pro klamavost jsou považována i označení odporující skutečným obchodním poměrům nebo pravdě, způsobilá klamat konzumenta i stran jedinečnosti (určitosti) výrobce, zeměpisného původu výrobků, užití technologických či ekologických postupů, tedy obecně řečeno způsobilá klamat veřejnost. I nebezpečí záměny označení má v sobě rys klamavosti.). Pro použití právní věty, která zobecňuje určitý jev, není nezbytně nutné, aby projednávané věci byly zcela identické, pokud hodnocení skutkově odlišných věcí vyplývá z výkladu shodného pojmu. Pod bodem 5. 6. žalobce polemizuje s okolností, že Úřad ochrannou známku prohlásil za neplatnou, aniž by provedl skutkové zjištění o klamavosti známky. Podle názoru žalobce měl tedy Úřad vycházet při hodnocení klamavosti z nálezů civilních soudů, které tuto skutečnost posuzovaly z hlediska nekalé soutěže. K tomu vyjádření Úřadu: Uvedené tvrzení se nezakládá na skutečnostech obsažených ve správním spise. Jak je uvedeno ve vyjádření k bodu 5.1 a 5.2 spis obsahuje důkazy, že k záměně a omylům na straně veřejnosti skutečně dochází. Mimoto posuzování klamavosti pro hodnocení případného nekalosoutěžního jednání a jako případné námitky zápisné nezpůsobnosti označení z pohledu ochranných známek je již z povahy věci odlišným hodnocením. Rozdělení pravomocí mezi orgány moci justiční a moci výkonné je dáno právními předpisy, které stanovují limity pro hodnocení určitého jevu z pohledu toho kterého právního předpisu. Stejně, jako Úřad nemůže hodnotit, zda jednání určitého subjektu je či není nekalosoutěžním jednáním, nemá toto zjištění justičními orgány v zásadě vliv na posouzení zápisné způsobilosti ochranné známky. S ohledem na skutečnost, že klamavost ochranné známky není skutkovou otázkou, není třeba provádět důkaz, že ke dni zápisu ochranné známky docházelo k matení veřejnosti. Jako účelové je přitom nutné hodnotit tvrzení žalobce, že matení veřejnosti vytváří osoba zúčastněná na řízení, pokud vydává periodika, jež rovněž v označení nesou slova „mladá fronta". Předmětem nyní projednávaného rozhodnutí je kolize mezi firmou a ochrannou známkou a nikoli kolize mezi starší ochrannou známkou a názvy periodik vydávaných osobou zúčastněnou. Dovolávat se ochrany před nepoctivostí osoby zúčastněné je proto nutno v tomto řízení hodnotit jako nonsens. Pod bodem 5.1. žalobce tvrdí nelogičnost napadeného správního rozhodnutí, neboť má za to, že není-li možné prohlásit napadenou ochrannou známku za neplatnou z důvodu, že obsahuje shodné prvky, není možné těmto prvkům přikládat rozhodné místo při posuzování zaměnitelnosti s firmou. K tomu vyjádření Úřadu: Tento názor žalobce je mimo prostor recentního práva. Zatím co ustanovení § 6 zákona č. 441/2003 Sb. zapovídá zápis známky, která je co do vyobrazení i výčtu výroku shodná se starší známkou, ustanovení § 22 umožňuje Úřadu ex offo zamítnout přihlášku, obsahuje-li přihlašované označení prvky starší ochranné známky (s tímto důvodem zamítnutí přihlášky však nekoresponduje žádný důvod pro prohlášení neplatnosti z moci úřední, pokud je již známka zapsána), tj. v obou těchto případech se jedná o kolizi mezi ochrannými známkami, které Úřad zná z vlastního rejstříku. Slovní kmen firmy (tj. firmu bez označení právní formy) znát nemusí; případný vadný stav, k němuž dojde zápisem mladší známky, jež může klamat stran původu výrobků - např. z důvodu kolize s firmou, zákon umožňuje odstranit prohlášením neplatnosti této známky. Tvrzení o nelogičnosti napadeného výroku vychází zjevně z okolnosti, že žalobce v tomto bodě srovnává prvky starší známky „mladá fronta" s prvky mladší známky „MLADÁ FRONTA DNES"; výrok správního rozhodnutí se týká klamavosti napadené ochranné známky ve vztahu k firmě „mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství". Pod bodem 5. 8. žalobce tvrdí, že výrok II. napadeného rozhodnutí předsedy Úřadu je v logickém rozporu s výrokem III. rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví vydaném v I. stupni řízení. K tomu vyjádření Úřadu: Předně je nutno konstatovat, že rozhodnutí Úřadu ze dne 2. 5. 2012 je pravomocné pouze v rozsahu, který nebyl napaden rozkladem, v ostatním bylo rozhodnutím předsedy Úřadu k rozkladu podaného vlastníkem napadené známky/žalobcem zrušeno a nahrazeno rozhodnutím předsedy ze dne 2. 8. 2013. Výrok II. rozhodnutí předsedy zní; Ochranná známka č. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES" se podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 4 písm. g) citovaného zákona a s odvoláním na ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. prohlašuje za neplatnou. Výrok III. prvoinstančního rozhodnutí zní: Návrh na prohlášení ochranné známky č. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES" za neplatnou, podaný podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 4 písm. m) tohoto zákona se zamítá. Z obou výroků je zjevné, že se netýkají téže právní kvalifikace. Naopak tvrzení žalobce, podle něhož skutečnost, že označení nebyla shledána zaměnitelnými a napadená známka nebyla podaná v nedobré víře, vylučují klamavost označení, je nelogické, neboť z uvedených premis nelze při zachování pravidel formální logiky učinit daný závěr. Klamavost označení nemusí být ani vědomá ani záměrná, a přesto zde může být jako objektivní skutečnost. Pokud žalobce v bodě 5. 9. tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s tím, že o klamavosti napadené ochranné známky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 174/1988 Sb. již bylo rozhodováno v řízení zahájeném v roce 2004 (rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 14. 7. 2007 - položka 75/1. svazek správního spisu), dopouští se záměrné nepřesnosti. Jak vyplývá z tohoto rozhodnutí navrhovatel (a.s. mladá fronta) se domáhal jednak prohlášení uvedené ochranné známky za neplatnou podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. ve spojení s ustanovením § 3 odst. 1 písm. c), d), e) a g) zákona č. 174/1988 Sb. a podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 písm. a), b), c), d), g) a k) téhož zákona, a dále zrušení napadené ochranné známky podle ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 441/2003 Sb. Naproti tomu je výrok o prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky, jež je napaden v tomto řízení opřen o ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., a to ve spojení s § 4 písm. g) a § 32 odst. 1 zákona 441/2003 Sb. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že se nejednalo ani o totožnost subjektů řízení ani o shodu právního vymezení a jeho podložení skutkovými tvrzeními. V bodech 5.10. a 5.11. žalobce namítá, že osoba zúčastněná na řízení nemohla podat návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky podle § 7 písm. g) zákona č. 441/2003, a to již proto, že tomu brání § 12 odst. 1 téhož zákona, který stanoví lhůtu, v níž je možné ochránit relativní práva ze staršího označení. Dále trvá na tom, že o návrhu uplatněném podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. g) již Úřad v předchozích řízeních rozhodoval. K tomu vyjádření Úřadu: S ohledem na skutečnost, že nebylo rozhodováno podle § 7 odst. 1 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., nemá tento žalobní bod pro nyní probíhající řízení žádný význam. Majetkové propojení dvou různých právních subjektů nemůže vést k jejich ztotožnění. Žalobce dále v rozporu s objektivní skutečnosti tvrdí, že o návrhu na výmaz nelze jednat opětovně. Ochrannou známku - ostatně jako každé průmyslové právo - lze po dobu jejich platnosti opětovně napadat návrhy na neplatnost/zrušení, přičemž nebrání-li tomu překážka věci pravomocně rozhodnuté, Úřad o návrhu jednat musí. Totožnost věci je právní vědou konstantně vykládána jako totožnost účastníků a totožnost samotné věci, tzn. žalobního nároku i žalobního důvodu. V předmětné věci, tak i v předcházejícím řízení týkajícím se napadené ochranné známky, byli navrhovateli různé subjekty. Dovodit, že pokud dceřina společnost již nemůže vymáhat svá relativní práva, brání tato okolnost mateřské společnosti uplatnit práva, které může uplatnit každá třetí osoba, by bylo popřením svébytnosti daných subjektů. Jakkoli se oba navrhovatelé - bez ohledu na to, že se jedná o společnosti ovládající a ovládanou - domáhali prohlášení známky za neplatnou, bylo to z různých právních důvodů. V řízení zahájeném v roce 2004 se jednalo o zásah do relativních práv firmy, zatímco v řízení zahájeném v roce 2010 se jednalo o zápis známky v rozporu s absolutními podmínkami zápisné způsobilosti ochranné známky, když k jejímu zápisu chyběl výslovný písemný souhlas, jak byl vyžadován tehdy platným právem. Podmínka totožnosti věci v daném případě není dána. Další tvrzení v bodě 5. 11. jsou identická s tvrzením pod bodem 5. 6. a Úřad odkazuje na své vyjádření k tomuto bodu. V bodě 5. 12. se žalobce dovolává rozhodnutí SDEU C-482/09, které žalovaný (?) ve svém rozkladu výslovné uvedl a které má ~ podle žalobcova názoru - nemělo-li být snad napadené rozhodnutí zrušeno již z důvodu uvedených shora, zásadní význam pro posouzení tohoto případu. K tomu vyjádření Úřadu: Věc projednávaná Soudním dvorem Evropské unie pod číslem C-482/09 (věc Budějovický Budvar, národní podnik v. Anheuser-Busch, Inc.) se týkala výkladu „strpění" při střetu dvou ochranných známek na relevantním trhu, přičemž v důsledku historického vývoje obě společnosti měly ve Velké Britanii chráněnou známku „Budweiser", které byly do rejstříku zapsány v jeden den. Výrok SDEU pak zní, že nelze mít za to, že majitel starší ochranné známky strpěl prokázané a dlouhodobé poctivé užívání pozdější ochranné známky totožné s ochrannou známkou tohoto majitele třetí osobu, pokud majitel starší ochranné známky o tomto užívání dlouhodobě věděl, avšak neměl žádnou možnost podat proti tomuto užívání námitky. S ohledem na okolnost, že pojem strpění ve smyslu čl. 9 odst. 1 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, je v tuzemském recentním zákoně vtělen do ustanovení § 12 zákona č. 441/2003 Sb., který však v daném řízení nebyl aplikován, nemá rozsudek SDEU C-482/09 právní význam pro nyní projednávanou věc. Jak podle zmiňované směrnice, tak podle recentního národního práva „strpění" lze namítat je v případě uplatňování relativních práv. Pod bodem 6, 1. žalobce namítá procesní pochybení Úřadu, podle něhož ve správním spise chybí „návrh na rozhodnutí", který ve smyslu § 152 odst. 3 zákona 500/2004 Sb., předkládá rozkladová komise. K tomu vyjádření Úřadu: Jakkoli není zřejmé, co předložil žalobce soudu jako důkaz ohledně obsahu položky 276 správního spisu - obsah protokolu o hlasování není přístupný ani účastníku správního řízení, tento protokol obsahuje návrh výroku, který je předsedovi Úřadu seznatelný rovněž z návrhu rozhodnutí, který předseda podepíše či nepodepíše. Návrh rozhodnutí rozkladové komise není závazný ani pro předsedu Úřadu, neboť rozkladová komise - i když je konstituována na základě zákona - je pouze jeho poradním orgánem. Žalobce v bodech 6. 2. a 6. 3. zpochybňuje průběh jednání rozkladové komise, neboť má za to, že pokud jednání započalo v 10 hodin, nemohlo tentýž den b5ů expedováno rozsáhlé rozhodnutí předsedy Úřadu. Současně uvádí, že pokud by předseda nerozhodoval na základě návrhu odborné komise, jednalo by se o zásadní pochybení. K tomu vyjádření Úřadu: Rozkladová komise k dané věci byla ustavena dne 12. 6. 2012 a tímto dnem komise zahájila seznamování se s věcí. Jakkoli formalizované jednání spojené s hlasováním o návrhu bylo uskutečněno dne 2. 8. 2013, nelze předpokládat, že se teprve tento den začala komise obsahem projednávané věci zabývat, a současně zpracovávat návrh rozhodnutí předsedovi Úřadu k podpisu. Ostatně zákon nikterak nestanoví, jak a kdy má rozkladová komise zpracovávat návrh a kdy jej má předkládat předsedovi, stejně jako nestanoví lhůty, v nichž má předseda akceptovat či neakceptovat návrh rozkladové komise. Odborná literatura {Jemelka, L, Pondělíčková, K„ Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013) navíc uvádí, že výstupem rozkladové komise jsou jen neformální doporučení, kterými není předseda Úřadu vázán. V daném případě se rozkladová komise jako poradní orgán předsedy sešla a jejím výstupem je rozhodnutí předsedy Úřadu, které má všechny formální náležitosti. Je tedy zjevné, že rozhodnutí předsedy Úřadu je podloženo návrhem rozkladové komise. Pod bodem 7 žalobce sumarizuje svůj náhled na projednávané rozhodnutí, který byl podrobně vyjeven v předchozích samostatných 25 žalobních bodech s tím, že tyto sumarizované výtky uplatňuje nejen vůči rozhodnutí předsedy, ale rovněž proti rozhodnutí vydanému v první instanci, a to přesto, že v rozkladu napadl pouze 2 z 3 výroků prvoinstančního rozhodnutí. Toto expresivní vyjádření žalobce k celému napadenému rozhodnutí předsedy Úřad je však shora vyvráceno vyjádřením a vysvětlením postojů Úřadu k jednotlivým žalobcem vytýčeným bodům. Žalovaný žádal, aby soud podanou žalobu zamítl. Osoba zúčastněná na řízení v písemném vyjádření k žalobě shrnula průběh správního řízení, konstatovala, že považuje druhoinstanční rozhodnutí žalovaného v napadeném rozsahu za věcně i procesně právně správné, a plně se ztotožnila se závěry žalovaného v něm obsaženými a k žalobním námitkám uvedla: 4.

4. Chybějící identifikace namítaného obchodního jména (bod 4.1. žaloby) V tomto ohledu jsou tvrzení žalobce zcela neopodstatněná, neboť namítané obchodní jméno je v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně identifikováno hned na několika místech, konkrétně viz str. 13 odst. 3 nebo str. 19 odst. 2 druhoinstančního rozhodnutí žalovaného. Pouze na okraj osoba zúčastněná na řízení uvádí, že proti neoprávněnému užívání je chráněn pouze tzv. firemní kmen. Uvedené plyne jednoznačně také z judikatury týkající se zaměnitelnosti obchodních firem, když např. v rozsudku sp. zn. 32 Odo 840/2004 Nejvyšší soud České republiky uvedl, že „není rozhodující úplné slovní znění obou firem účastníku, ale je nutné přihlížet k dojmu, který vzniká u takového průměrného (potencionálního) zákazníka. Byť se plné znění firem liší, zákazníkovi utkví z takového delšího znění firmy jako příznačná jen určitá její výrazná a (oproti všem ostatním firmám) rozlišující část (...). Takovou rozlišující způsobilost nemají ani různě uváděné dodatky o druhu společnosti účastníků ... “. Z citovaného rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že při posuzování souladu konkrétní obchodní firmy (obchodního jména) se zákonem je potřeba soustředit se výhradně na tzv. firemní kmen, resp. jeho dominantní a distinktivní prvky. Dodatek označující druh společnosti nelze za takovýto rozlišovací prvek považovat, neboť se jedná pouze o vyjádření právní formy, resp. zaměření dotčené společnosti, tj. o prvek ve své podstatě popisný a užívaný mnoha jiným společnostmi se stejnou právní formou/stejného druhu. Ačkoliv si je osoba zúčastněná na řízení vědoma toho, že výše citované ustanovení se týká situace, kdy byla zkoumána zaměnitelnost dvou proti sobě stojících obchodních firem, jsou závěry tam obsažené aplikovatelné také na stávající situaci, tedy srovnání prioritně staršího obchodního jména s pozdější ochrannou známkou. V daném případě je jediným rozlišujícím prvkem namítaného obchodního jména výraz „Mladá fronta”, jenž představuje jeho celý firemní kmen a jenž je beze změny obsažen v napadené ochranné známce. To, že napadená známka neobsahuje také firemní dodatek „nakladatelství a vydavatelství”, pak nemá na konstatování o shodnosti srovnávaných označení žádný vliv. Jedná se o zcela popisný dodatek označující obor podnikání, který je bez rozlišovací způsobilosti. Navíc, subjekt „Mladá fronta” byl veřejnosti znám v období více než 40 let před podáním přihlášky napadené ochranné známky jako „Mladá fronta” bez ohledu na různé dodatky, které se v průběhu let měnily, např. Mladá fronta, vydavatelství Československého svazu mládeže, Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, Mladá fronta s.p. Nelze očekávat, že by přihlašovatel ochranné známky do přihlašovaného označení pojal obchodní jméno jako celek včetně jejích případných dodatků; ochranná známka je totiž označením nabízených výrobků a služeb, zatímco obchodní jméno představuje označení hospodářského subjektu a má ze zákona povinné náležitosti (části). Logicky tedy nelze předpokládat, že by úmyslem zákonodárce při formulaci ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. bylo vyloučit ze zápisu pouze ty ochranné známky, jež obsahují celé starší obchodní jméno včetně veškerých jeho dodatků. Při takovémto výkladu bychom nutně dospěli k závěru, že citované ustanovení je v podstatě nepoužitelné, neboť situace, kdy by součástí ochranné známky měl být kupř. i firemní dodatek „s.r.o.” či „a.s.” se vyskytují zcela sporadicky. S ohledem na uvedené je argumenty žalobce v tomto směru nutno odmítnout jako neopodstatněné. b) Irelevance srovnáni seznamu výrobků a služeb napadené ochranné známky a předmětu činnosti vlastníka namítaného obchodního jména (body 4,2. a 4.3, žaloby) V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení odkazuje na znění ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., dle něhož je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení obsahující název, jméno, příjmení nebo vyobrazení osoby odlišné od přihlašovatele, ledaže se právnická nebo fyzická osoba, která podala přihlášku ochranné známky nebo na kterou byla přihláška ochranné známky převedena, prokáže písemným svolením toho, komu přísluší uplatňovat právo na ochranu názvu, jména, příjmení nebo vyobrazení dotčené osoby. Z uvedené citace je zřejmé, že zákonodárce nepodmínil aplikaci ust. § 4 písm. d) shodností či podobností přihlašovaných výrobků a/nebo služeb a výrobků či služeb nabízených společností, jež je zapsána pod kolizním dřívějším obchodním jménem. Takovýto výklad nemá oporu v textu zákona, což je ještě zřetelnější, vezmeme-li v potaz, že namítaným „jménem” může být také jméno či příjmení fyzické osoby. V takovýchto situacích by bylo totiž zcela absurdní brát v úvahu druh výrobků či služeb chráněných dotčenou přihláškou, neboť by je ve většině případů nebylo s čím srovnat (fyzické osoby nemusí být podnikateli a tedy nemusí nutně ani nabízet jakékoliv výrobky či služby a v době nabytí účinnosti zákona ani podnikateli být nemohly). Ze shora uvedeného lze vysledovat, že citované ustanovení zákona č. 174/1988 Sb. představuje absolutní důvod zápisné nezpůsobilosti, jehož jediným předpokladem je existence staršího jména/názvu osoby odlišné od přihlašovatele. Uplatňování jakýchkoliv dalších aplikačních podmínek jde nad rámec zákona a postrádá jakékoliv opodstatnění. c) Rozhodnutí per saltum (bod 4.4. žaloby) Osoba zúčastněná na řízení je přesvědčena, že napadené druhoinstanční rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno per saltum, tj. žalobci dle jejího názoru nebyla odňata možnost vyjádřit se k rozhodným skutečnostem a důkazům provedeným k jejich prokázání. Za rozhodnutí per saltum lze v souladu s ustálenou rozhodovací praxí žalované považovat takové rozhodnutí, kdy druhoinstanční orgán rozhoduje o určitých skutečnostech (nebo na základě takovýchto skutečností), jež byly účastníkem řízení uplatněny teprve v podaném rozkladu, nikoliv již v původním návrhu na zahájení správního řízení, a druhostupňový orgán tak o těchto skutečnostech rozhoduje de facto jako orgán první instance (viz rozhodnutí žalovaného sp. zn. 60903 ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 0-159792 ze dne 7.1,2002, sp. zn. 0-161933 ze dne 12. 9. 2001, sp. zn, OZ 559603 ze dne 8. 7. 1993). Stejně tak nelze přihlédnout k dokladům, které přihlašovatel předložil až v rámci rozkladového řízení (rozhodnutí žalovaného sp. zn. OZ 56886 ze dne 24. 3. 1993). V obecné rovině tedy lze shrnout, že v rámci řízení o rozkladu nelze rozhodovat o věci, která nebyla předmětem rozhodování v prvním stupni, nelze zde suplovat prvoinstanční řízení (rozhodnutí žalovaného sp, zn. PV 4664 ze dne 29.12,1990, dále sp. zn. PV 1724 ze dne 12. 5. 1992). Takovýmto postupem by byla druhému účastníkovi řízení fakticky odňata možnost podat řádný opravný prostředek zohledňující nově uplatněná skutková či právní tvrzení. V dané věci se nicméně o žádnou ze shora popsaných situací nejedná. Nutno připomenout, že rozklad proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalovaného byl podán výhradně žalobcem (resp. osoba zúčastněná na řízení svůj rozklad vzala zpět), tudíž jakékoliv doklady a skutečnosti v rozkladu případně předložené musely být žalobci známy a jejich zohlednění druhoinstančním orgánem žalovaného by tedy mohla namítat pouze osoba zúčastněná na řízení. Žádné takovéto skutečnosti či důkazy však uplatněny nebyly, druhoinstanční orgán rozhodoval výhradně na základě skutečností a dokladů předložených již v průběhu prvostupňového řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti. Postup žalovaného, jenž rozkladu zčásti vyhověl a zčásti napadené rozhodnutí potvrdil, je dle názoru osoby zúčastněné na řízení zcela v souladu s ust. § 152 odst. 5 písm. a) a b) správního řádu. Dle tohoto ustanovení lze v řízení o rozkladu napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit, pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, nebo rozklad zamítnout. Dle ust. § 152 odst. 4 správního řádu se na řízení dle možnosti použijí ustanovení o odvolání; lze tedy aplikovat také ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, dle něhož změnu odvoláním napadeného rozhodnutí nelze provést pouze tehdy, pokud by tím některému z účastníků hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. V daném případě žalovaný na základě skutečností a odpovídajících důkazů známých účastníkům již z prvoinstančního řízení tyto zčásti odlišně posoudil a napadené rozhodnutí v tomto rozsahu změnil; ve zbývajícím rozsahu rozkladu nevyhověl a napadené rozhodnutí potvrdil. Jak vyplývá ze shora popsané rozhodovací praxe žalovaného, nevylučuje takovýto postup účastníky z možnosti vyjádřit se k rozhodným skutečnostem a důkazem předloženým a provedeným na jejich podporu, účastníci v jeho důsledku neztrácejí možnost odvolat se. Naopak, jedná se o rozhodnutí zcela secundum et intra legem. To plyne také z použitelné soudní judikatury, když např. v rozsudku č. j. 1 As 55/2008- 156 nejvyšší správní soud uvedl, že „ v případě postupu podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004 má rozkladový orgán povinnost umožnit účastníku řízení vyjádřit se nejen k podkladům rozhodnutí nově pořízeným rozkladovým orgánem [§ 36 odst. 3 ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004], ale též k případným novým důvodům, pro něž hodlá přihlášku zamítnout (§ 22 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách). “ V napadeném rozhodnutí nicméně nebyly pořízeny (a žalobce to ani netvrdí) žádné nové odklady a žalobcova napadená ochranná známka nebyla prohlášena za neplatnou z žádného nového důvodu. Nové důvody byly uvedeny pouze ve vztahu k výroku I prvoinstančního rozhodnutí, jenž byl k rozkladu žalobce změněn v jeho prospěch (tj. návrh na prohlášení neplatnosti byl v této části zamítnut); výrok II prvoinstančního rozhodnutí pak byl potvrzen v původním znění a z identických důvodů. Nejsou zde tudíž dány žádné nové skutečnosti (skutková tvrzení či právní hodnocení žalovaného), k nimž by žalobci mělo být umožněno se vyjádřit. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí per saltum. 4.

5. Rozpor s principem ochrany dobré víry (bod 4.5. žaloby) Také v tomto bodu argumentace žalobce se osoba zúčastněná na řízení zcela ztotožňuje se závěry žalovaného. Předně je potřeba uvést, že žalobce necitoval žádná konkrétní rozhodnutí, z nichž by vyplývalo, že ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. zapovídá pouze registraci ochranných známek, jež obsahují starší obchodní jméno vcelku, tj. včetně firemního dodatku. Ze shora citované judikatury naopak plyne, že rozhodujícím je v tomto kontextu pouze kmen obchodní firmy (obchodního jména). Ten je vdaném případě zcela obsažen v napadené ochranné známce, z čehož vyplývá, že tato byla zapsána, ačkoliv u ní byla dána absolutní překážka zápisné způsobilosti. Této skutečnosti si žalobce v čase zápisu (resp. již v čase podání přihlášky) napadené ochranné známky musel být vědom, zejména s ohledem na jím opakovaně tvrzené vztahy spolupráce se společností Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, příp. jejím právním předchůdcem. Ve vztahu ke shora uvedenému důvodu neplatnosti se tedy žalobce těžko může dovolávat ochrany dobré víry, když od počátku musel vědět, že podstatná část jeho ochranné známky „MLADÁ FRONTA DNES” je již užívána jako zapsaná obchodní firma třetího subjektu. Ze stejných důvodů nelze akceptovat argument žalobce, že věřil v soulad zápisu napadené ochranné známky se zákonem; naopak, žalobci muselo být od počátku jasné, že jeho ochranná známka může být z důvodu dle ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. kdykoliv v budoucnu napadena návrhem na neplatnost a že takovémuto návrhu bude s největší pravděpodobností vyhověno. Co se týče tvrzené dobré víry žalobce při podání přihlášky napadené ochranné známky, je toto dle osoby zúčastněné na řízení s ohledem na shora uvedené vyloučeno. Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, je potřeba zdůraznit, že nedostatek dobré víry přihlašovatele je samostatným důvodem neplatnosti, jenž nemá s uplatněným ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. takřka nic společného. Napadená ochranná známka byla prohlášena za neplatnou v důsledku objektivně existujícího protiprávního stavu, kdy zapsaná ochranná známka obsahuje dříve zapsané obchodní jméno jiné osoby, přičemž k zápisu známky došlo bez souhlasu nositele (vlastníka) kolizního obchodního jména. Subjektivní stránka přihlašovatele - jeho případné povědomí o existenci jakýchkoliv práv třetích osob k přihlašovanému označení - není pro aplikaci uvedeného důvodu neplatnosti nijak relevantní. Konečně je potřeba poukázat také na to, že důvod neplatnosti dle ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. nepodmiňuje zápisnou nezpůsobilost známky existencí subjektivních práv třetích osob ke koliznímu označení. Do textu tohoto ustanovení se promítá zájem na veřejnoprávní ochraně souladu údajů zapsaných v jednotlivých veřejných rejstřících (v tomto případě obchodním a známkovém) a vyloučení případných omylů způsobených vzájemnou kolizí (zaměnitelností) označení zde zapsaných pro odlišné subjekty. Ze stejného důvodu je k podání návrhu dle citovaného ustanovení oprávněna kterákoliv třetí osoba, ustanovení může být navíc aplikováno také z moci úřední. Omezena není ani doba, v níž je takovýto návrh potřeba uplatnit; prekluzivní doba stanovená v ust. § 12 zákona č. 441/2003 Sb. se vztahuje pouze na návrhy podané vlastníky dřívějších práv z relativních důvodů. Každou zapsanou ochrannou známku tak lze po dobu její platnosti znova posuzovat optikou absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti, neboť existence známek zapsaných v rozporu s těmito důvody nezakládá pouze porušení subjektivních práv konkrétních třetích osob, nýbrž objektivně existující stav odporující ustanovením formulovaným na ochranu veřejných zájmů. Argumenty žalobce pod bodem 4.5. žaloby jsou ve světle shora uvedeného nesprávné. 4.

1. Vliv rozhodnutí vydaných v soudních řízeních (bod 4,6. žaloby) Žalobce uvádí, že žalovaný měl v napadeném rozhodnutí zohlednit závěry nalézacích a přezkumných soudů v jiných soudních řízeních, dle nichž má být žalobce oprávněn označení „MLADÁ FRONTA” užívat, K tomu osoba zúčastněná na řízení odkazuje na ust. § 159a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „občanský soudní řád”), dle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Odstavec 4 citovaného ustanovení pak uvádí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení, je závazný též pro všechny orgány. Konečně ust. § 159a odst. 5 občanského soudního řádu stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky věc projednávána znovu, Obdobnou úpravu zná také zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „soudní řád správní”), dle jehož ust. § 54 odst. 6 je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky, osoby na řízení zúčastněné a pro orgány veřejné moci. Shora popsaná zákonná úprava obsahuje tzv. překážku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae). Účinky této překážky řízení jsou judikatorně blíže definovány následujícím způsobem: „překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovala-li osoba v původním řízení jako žalobce a v novém řízení jako žalovaný). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 104/2014). Aplikace shora citovaných ustanovení byla nicméně judikaturou Nejvyššího soudu omezena v tom smyslu, že „výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízeni a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí, taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto ” (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 65/2008). Obdobně bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, že „překážka věci pravomocně rozhodnuté (...) není dána tehdy, jde-li sice v novém řízení o tutéž věc nebo o stejný nárok (stav) týkající se téhož předmětu řízení, u kterého materiální účinky právní moci působí vůči každému nebo osobám, na něž - ačkoliv se nestaly účastníky řízení - byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena, avšak vychází-U uplatněni nároku z jiných (dalších) skutečností (usnesení sp. zn. 21 Cdo 2091/2005). Z výše popsané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že aby bylo možno překážku věci pravomocně rozsouzené aplikovat, je nutno, aby byly kumulativně splněny následující podmínky totožnosti věci; - totožnost nároku; - totožnost účastníků; - totožnost předmětu řízení - totožnost skutkových tvrzení (totožnost skutku). Osoba zúčastněná na řízení je přesvědčena, že mezi správním řízením o návrhu na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou a soudními řízeními, na něž se žalobce odvolává, nejsou splněny výše popsané podmínky. Předně je zřejmé, že v soudním řízení z podstaty věci nelze uplatňovat shodné nároky jako v řízení správním. Žalobou v občanském soudním řízení se lze dle ust. § 80 občanského soudního řádu domáhat zejména toho, aby bylo rozhodnuto o osobním stavu, o splnění povinnosti, která žalovanému vyplývá ze zákona, právního vztahu nebo z porušení práva, případně o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Žalobou ve správním soudnictví se pak v souladu s ust. § 65 odst. 1 soudního řádu správního lze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí, příp. vyslovení jeho nicotnosti. V návaznosti na uvedené, osoba zúčastněná na řízení zdůrazňuje, že žalobami podanými v žalobcem citovaných soudních řízeních byly uplatňovány zpravidla zdržovací či odstraňovači nároky, nároky na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, příp. nároky na zrušení napadených správních rozhodnutí. U správního řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky je však uplatňovaným nárokem právě nárok na prohlášení napadené známky za neplatnou. Totožnost nároků tudíž v posuzovaných řízeních dána není. Obdobně nelze u těchto řízení konstatovat totožnost účastníků. Uvedená soudní řízení probíhala mezi žalobcem a společností Mladá fronta a.s. Žádným způsobem se tedy nedotýkala osoby zúčastněné na řízení, jež není ani právním nástupcem uvedené společnosti. Konečně mají dotčená řízení také zcela odlišný předmět řízení, tj. jsou v nich uplatňována jiná skutková tvrzení, U žalob podaných žalobcem v občanském soudním řízení (a konečně také v přezkumných řízení ve správním soudnictví) vycházely žalobní nároky z tvrzeného porušení práv k obchodní firmě, k ochranným známkám či nekalosoutěžního jednání. V napadeném rozhodnutí však bylo rozhodováno mimo tvrzené existence starší kolizní ochranné známky zejména z titulu objektivní existence dříve zapsaného obchodního jména třetího subjektu (byť je tento právní předchůdcem společnosti Mladá fronta a.s.) a absence výslovného písemného souhlasu této společnosti se zápisem kolizní napadené ochranné známky, Z těchto důvodů nelze konstatovat totožnost předmětných soudních věcí a dotčeného správního řízení předcházejícího nyní projednávané správní žalobě. Nelze tedy ani aplikovat žalobcem zmiňovaný rozsudek ve věci sp. zn. 21 Cdo 4537/2011, jenž předpokládá totožnost nároku a předmětu řízení. S ohledem na to zde není dána ani překážka rei iudicatae a závěry z těchto soudních řízení tak nejsou pro rozhodování žalovaného závazné, f) Existence souhlasu se zápisem napadené ochranné známky (bod 4.7. žaloby) Na tomto místě osoba zúčastněná na řízení opět odkazuje na citaci ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., jež k odstranění předmětné překážky zápisné způsobilosti výslovně vyžaduje předložení písemného svolení toho, komu přísluší uplatňovat právo (např.) ke koliznímu obchodnímu jménu. Text ustanovení jasně stanoví, že pro překonání existence dřívějšího kolizního obchodního jména musí být předložen písemný dokument, v němž je výslovně uvedeno, že vlastník dotčeného obchodního jména souhlasí s registrací ochranné známky přihlašovatele, jež bude toto obchodní jméno obsahovat. Z dikce ustanovení nelze dovodit, že by k zápisu známky stačilo, aby souhlas s jejím zápisem vyplýval z okolností (kupř. z nečinnosti vlastníka obchodního jména či z jeho jednání naznačujících, že je se zápisem srozuměn). Jakýkoliv případný implicitní souhlas vlastníka staršího obchodního jména je tedy zcela irelevantní (ostatně navíc ani takový souhlas nebyl doložen). Osoba zúčastněná na řízení připomíná, že žalobce v průběhu řízení nepředložil žádný dokument, z něhož by byl patrný výslovný souhlas společnosti Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, příp. jejího právního nástupce s registrací ochranné známky „MLADÁ FRONTA DNES” žalobcem. Doklady, na něž se žalobce v tomto směru odvolává, nelze za takovýto dokument považovat, neboť případnou registraci napadené ochranné známky vůbec nezmiňují. Jakékoliv argumenty žalobce v opačném smyslu je nutno odmítnout, g) Klamavost napadené ochranné známky (bod 4.8. žaloby) K tvrzením žalobce o nepodložeností argumentů žalovaného stran vysokého povědomí spotřebitelů o společnosti Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, a jejích obchodních aktivitách a z toho plynoucího klamání veřejnosti osoby zúčastněná na řízení uvádí následující. V řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí bylo prokázáno, že na straně spotřebitelů opakovaně docházelo k omylům ohledně osoby vydavatele periodika žalobce vydávaného pod napadenou ochrannou známkou. Spotřebitelé se domnívali, že vydavatelem je společnost Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství (resp. Mladá fronta a.s.), tj. zcela přirozeně docházelo ke vzájemnému spojování napadené ochranné známky a vlastníka kolizního obchodního jména takřka identického znění. Klamavost napadené ochranné známky tak nebyla pouze hypotetická (jež by k naplnění důvodu pro odmítnutí ochrany dle § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. postačovala), nýbrž byla reálná a prokázaná. Znění napadené známky tak nejenom bylo způsobilé vyvolávat pochyby o tom, kdo je jejím vlastníkem, ale tyto pochyby skutečně vyvolávalo. Přitom dle ust. § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. nemusí ochranná známka klamat pouze o skutečnostech tam výslovně uvedených, aby jí mohla být odepřena právní ochrana. Demonstrativnost výčtu zde obsaženého umožňuje subsumovat pod toto ustanovení také další případy, mezi nimi také situace, kdy je ochranná známka s to klamat (zavádět) veřejnost ohledně svého vlastníka. S ohledem na existenci v podstatě identického dříve zapsaného obchodního jména je tedy nutno uzavřít, že znění napadené ochranné známky je klamavé ve smyslu ust. § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. Pokud jde o argumenty žalobce o nesrovnatelně větším rozsahu užívání označení „MLADÁ FRONTA” ze strany jeho právního předchůdce, osoba zúčastněná na řízení uvádí, že právní předchůdci společnosti Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, užívali toto označení při svých obchodních aktivitách již od roku 1945, tj. dávno před datem podání přihlášky napadené ochranné známky. Také namítané obchodní jméno bylo zapsáno ještě před datem podání předmětné přihlášky. Konečně osoba zúčastněná na řízení podotýká, že - jak již bylo uvedeno výše – klamavost jakožto překážka zápisné způsobilosti představuje zcela samostatnou překážku, již nelze ztotožňovat či zaměňovat s překážkou nedostatku dobré víry přihlašovatele. Jakékoliv případné závěry žalovaného v tomto směru jsou tudíž pro posouzení nepřípustnosti zápisu napadené ochranné známky dle ust. § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. irelevantní. h) Nedostatek aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení (bod 4.9. žaloby) Jak již bylo zmíněno shora v předchozím textu tohoto podání, znění ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. žádným způsobem neomezuje okruh osob oprávněných k podání návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky, resp. k uplatnění existence staršího obchodního jména, jež je v pozdější ochranné známce obsaženo. Z toho plyne, že aktivně legitimován k podání odpovídajícího návrhu je kdokoliv, což plně koresponduje také s veřejnoprávním charakterem tohoto ustanovení (cílem je zde předejití vzájemné záměně dvou subjektů užívajících takřka shodná označení ze strany spotřebitelské veřejnosti). Mimo to může být tato překážka zápisné způsobilosti aplikována také Úřadem průmyslového vlastnictví z moci úřední. V důsledku toho je osoba zúčastněná na řízení plně aktivně legitimována k podání návrhu dle ust. § 32 odst. 1 ve spojení s § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. s odvoláním na ust. § 4 písm. d) zákona e. 174/1988 Sb. i) Nemožnost aplikace ust. § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. (body 5.1.-5.3.žaloby) Osoba zúčastněná na řízení zdůrazňuje, že v návrhu na zahájení řízení o neplatnosti napadené ochranné známky uplatňovala mimo jiné také důvod dle ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. Z výše podrobně popsaných závěrů žalovaného vyplývá, že tento konstatoval naplnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení - existenci staršího obchodního jména s identickým dominantním a distinktivním prvkem, absenci souhlasu vlastníka staršího obchodního jména se zápisem, aktivní legitimaci osoby zúčastněné na řízení k podání návrhu, V důsledku toho došel k závěru, že zápis napadené ochranné známky proběhl v rozporu se zákonem 5. 174/1988 Sb. V souladu s přechodným ustanovením § 52 odst. 1 poslední věta zákona ě. 441/2003 Sb. pak tedy bylo nutno posoudit, zda zápis této ochranné známky je v souladu také s ustanoveními aktuálně platného zákona o ochranných známkách. Již předtím bylo zdůrazněno, že smyslem a cílem ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. je předejít klamání běžného spotřebitele. Ten může být v případě registrace ochranné známky obsahující dříve zapsané obchodní jméno jiné osoby klamán, pokud jde o původce takto označených výrobků a služeb (tedy může jejich obchodní původ omylem přisuzovat osobě odlišné od přihlašovatele). Úkolem žalovaného tedy bylo najít ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. pokud možno co nejlépe odpovídající smyslu a účelu důvodu neplatnosti uplatněnému osobou zúčastněnou na řízení. Takovýmto důvodem neplatnosti je právě žalovaným zmíněné ust. § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., jehož účelem je zcela shodně ochrana spotřebitelů před zaváděním a to, aby ochranná známka byla schopna plnit své základní funkce - mezi nimi rozlišovací a funkci identifikátoru původu. Toto ustanovení uvádí, že do rejstříku se nezapíše označení, které by mohlo klamat veřejnost, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby. Je tudíž na první pohled zřejmé, že toto ustanovení používá výslovně termín „klamat veřejnost”, tj. je i sémanticky zcela shodné s „klamavosti”, jež byla důvodem zápisné nezpůsobilosti dle ust. § 4 písm. d) zákona č, 174/1988 Sb. Osoba zúčastněná navíc opět připomíná, že citované ustanovení se vztahuje také na případy, kdy je ochranná známka způsobilá klamat veřejnost i o jiných aspektech (včetně výrobce či poskytovatele jí chráněných výrobků nebo služeb). Byla-li tedy zapsána napadená ochranná známka, jež je očividně (a prokazatelně) způsobilá spotřebitele uvést v omyl, pokud jde o osobu jejího vlastníka, pak zápis takovéto ochranné známky je nutně zároveň v rozporu se zákonem č. 441/2003 Sb. Jako taková pak musí být tato ochranná známka prohlášena za neplatnou. Co se týče odkazů žalobce na relativní důvod zápisné nezpůsobilosti dle ust, § 7 odst. 1 písm. g) zákona č, 441/2003 Sb. a s ním spojenou nutnost aplikovat pětiletou prekluzivní lhůtu stanovenou v ust. § 12 tohoto zákona, je tato tvrzení nutno odmítnout jako nesprávné. Ačkoliv žalobcem citované ustanovení § 7 co do znění zhruba odpovídá ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., jedná se ve skutečnosti o dvě svým účelem zcela odlišná ustanovení. Tomu nasvědčuje především okruh osob oprávněných k podání návrhů dle těchto ustanovení - k návrhu z důvodu kolize se starším obchodním jménem dle zákona č. 174/1988 Sb. je aktivně legitimován kdokoliv, zatímco návrh dle ust. § 7 odst. 1 písm. g) zákona č. 441/2003 je oprávněn podat pouze nositel práva ke staršímu nezapsanému označení. Z toho následně plyne také odlišný cíl obou zákonných úprav - ochrana spotřebitelů před klamáním v. ochrana subjektivních práv. Zatímco v případě ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. se tedy jedná o absolutní důvod zápisné nezpůsobilosti, ust. § 7 odst. 1 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. představuje důvod relativní (jiná je tedy i povaha těchto ustanovení'). Konečně nutno zdůraznit, že ust. § 7 odst. 1 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. je primárně zaměřeno na vyloučení zápisu známek kolidujících s jinými označeními výrobků a služeb (byť nezapsanými) - to podporuje také nutnost posuzovat rozsah zboží a služeb nezapsaným označením chráněných. Naproti tomu ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. je určeno pouze k vyloučení zápisu označení, jež kolidují s dřívějšími právy k zapsaným obchodním jménům (příp. jménům či vyobrazením fyzických osob). Z uvedené analýzy dle osoby zúčastněné na řízení jasně plyne, že srovnávaná označení nelze ztotožňovat a nelze tedy v návaznosti na návrh osoby zúčastněné posuzovat soulad napadené ochranné známky se zákonem č. 441/2003 Sb. se zřetelem k jeho ust. § 7 odst. 1 písm. g). V souladu s tím pak nelze aplikovat ani ust. § 12 zákona č. 441/2003 Sb., neboť toto se vztahuje právě pouze na návrhy podané nositeli subjektivních práv k označením (zapsaným či nezapsaným), což však není tento případ. Rozšíření aplikace tohoto ustanovení pomocí argumentu a maiori ad minus je dle názoru osoby zúčastněné na řízení zcela nepřípustným rozšiřováním účinků zákona nad výslovné znění dotčeného zákonného ustanovení, jež nemá oporu ani v zákoně, ani v příslušné rozhodovací praxi žalovaného (žalobce nakonec sám žádné takovéto rozhodnutí neuvedl). Klamavým ve smyslu ust. § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb. přitom může být také označení, které klame jiným než tam výslovně zmíněným způsobem, resp. o jiných skutečnostech (výčet obsažený v citovaném ustanovení je pouze demonstrativní). Důvod pro odmítnutí ochrany dle tohoto ustanovení je tedy stejný jako v případě ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., tj. snaha předejít klamání běžného spotřebitele. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno v mezích vytyčených návrhem osoby zúčastněné na řízení. j) Nutnost prokazovat klamavost napadené ochranné známky (body 5.4. a 5.5. žaloby) Zde osoba zúčastněná na řízení odkazuje na (již žalovaným citovaný) rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 13/2009 - 76 a tam citovaný rozsudek č. j. 3 As 29/2007 - 95, dle něhož „ klamavost není předmětem dokazování, neboť se zde nemusí jednat o reálně existující stav, který by bylo možné zjistit a prokázat. Otázka klamavosti je otázkou právní nikoli skutkovou. Její posouzení je tedy pouze věcí úvahy správního orgánu. “ Ve světle těchto rozhodnutí nelze přisvědčit argumentům, že klamavost nebyla v řízení prokázána. S ohledem na shora uvedené se jedná o otázku právní a jakékoliv její dokazování je tudíž vyloučeno; její posouzení vyplývá pouze z úvahy správního orgánu (žalovaného). Žalovaný přitom vzal v potaz, že v daném případě není klamavost pouze hypotetickou vlastností napadené ochranné známky, ale (jak vyplynulo z provedeného dokazování) realitou, když spotřebitelé při několika příležitostech skutečně povazovali společnost Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství (resp. jejího právního nástupce), za původce výrobků označených napadenou ochrannou známkou. Tvrzení žalobce v bodu 5.4. a 5.5. žaloby jsou tedy nesprávná a odporují ustálené judikatuře. k) Logický rozpor výroků rozhodnutí (body 5.6. - 5.8. žaloby) Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasí ani s tímto argumentem žalobce. Jak již uvedl žalovaný ve svém vyjádření (a jak ostatně plyne také z napadeného druhoinstančního rozhodnutí), každý z výroků prvoinstančního rozhodnutí vycházel z jiného uplatněného důvodu neplatnosti. Výrok I. se týkal návrhu na prohlášení neplatnosti z důvodu kolize napadené ochranné známky se starší ochrannou známkou jiného vlastníka zapsanou pro stejné nebo podobné výrobky a služby. Výrok II. byl založen na kolizi napadené ochranné známky se starším obchodním jménem a konečně výrok III. vycházel z tvrzeného nedostatku dobré víry přihlašovatele v době podání přihlášky napadené ochranné známky. V prvoinstančním rozhodnutí žalovaného bylo návrhům osoby zúčastněné na řízení ve výrocích I. a II. vyhověno, když žalovaný konstatoval, že napadená známka obsahuje shodné prvky starší ochranné známky zapsané pro výrobky a služby stejného druhu a zároveň dospěl k závěru, že napadená ochranná známka obsahuje určující Části starší obchodní firmy, přičemž k jejímu zápisu došlo bez souhlasu nositele této firmy. Výrokem III. pak byl návrh osoby zúčastněné na řízení zamítnut, neboť zákon č, 174/1988 Sb. platný v době zápisu napadené ochranné známky nedostatek dobré víry jako překážku zápisné způsobilosti známky neobsahoval. K rozkladu žalobce pak bylo prvoinstanční rozhodnutí žalovaného změněno ve výroku I. když návrh osoby zúčastněné na řízení byl v tomto rozsahu zamítnut; výrok II. byl potvrzen. Ze shora uvedeného je zřejmé, že každý z návrhů uplatněných osobou zúčastněnou na řízení se opíral o zcela jiná skutková tvrzení i jejich právní kvalifikaci: objektivní existence starší zapsané ochranné známky a posouzení její zaměnitelnosti s napadenou ochrannou známkou v. objektivní existence staršího zapsaného obchodního jména v. posouzení dobré víry přihlašovatele. Jak již bylo uvedeno výše, jsou tato skutková a právní tvrzení na sobě zcela nezávislá, kolize se staršími známkovými právy či právy k obchodní firmě nastává bez ohledu na dobrou víru přihlašovatele při podání přihlášky předmětné ochranné známky. Navíc i ke kolizi se staršími známkovými právy a právy k obchodní firmě může dojít zcela nezávisle na sobě, neboť se jedná o rozpor napadené známky se stavem ve dvou samostatně vedených veřejnoprávních rejstřících. Krom toho je na posouzení dobré víry nezávislá také otázka klamavosti napadené ochranné známky (viz výše); ochranná známka může být způsobilá klamat veřejnost nehledě na to, zda toto bylo či nebylo úmyslem přihlašovatele při podání přihlášky této známky, tj. zda přihlašovatel byl či nebyl v dobré víře. Jednotlivé skutkové okolnosti tvrzené osobou zúčastněnou na řízení i jejich právní kvalifikace ze strany žalovaného tak mohou existovat současně, aniž by se vzájemně jakkoliv ovlivňovaly. Závěry žalovaného obsažené ve výrocích I. až III. prvoinstančního a posléze také druhoinstančního rozhodnutí si tak nijak vzájemně neodporují. l) Vliv pravomocných správních rozhodnutí (body 5.9.- 5.11. žaloby) Zde osoba zúčastněná na řízení odkazuje na znění ust. § 73 odst. 2 správního řádu, dle něhož je pravomocné rozhodnutí závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány. Pro jiné osoby je pravomocné rozhodnutí závazné v případech stanovených zákonem v rozsahu v něm uvedeném; pravomocné rozhodnutí o osobním stavu je závazné pro každého. Jestliže je pak pro práva a povinnosti účastníků určující právo k movité nebo nemovité věci, je pravomocné rozhodnutí závazné i pro právní nástupce účastníků. Závaznost správních rozhodnutí je však opět možno dovodit pouze pro případy, kdy se jedná o totožnou věc (tedy kde jde o totožné nároky uplatňované stejnými účastníky na základě týchž skutkových tvrzení). V podrobnostech odkazuje osoba zúčastněná na řízení na argumentaci shora pod bodem IV.e) tohoto podání. V daném případě je nutno zdůraznit, že návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky bylo vyhověno z absolutního důvodu existence staršího obchodního jména, jehož určující distinktivní část je zcela obsažena v napadené ochranné známce. Naproti tomu žalobcem citovaná správní rozhodnutí týkající se předchozích návrhů na prohlášení ochranné známky č. 174 995 „MLADÁ FRONTA DNES” za neplatnou byla založena na právech k obchodní firmě společnosti Mladá fronta a.s., jež sama tato práva uplatňovala; jednalo se tudíž o důvody relativní. Skutková tvrzení obsažená v návrzích na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou tak musela být v těchto řízeních nutně odlišná (existence objektivního stavu kolize se zápisem v obchodním rejstříku uplatňovaná třetí osobou v. kolize se staršími právy účastníka), byť uplatňovaný nárok mohl být shodný (tj. prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky). Stejně nelze dojít k závěru o totožnosti účastníků, když navrhovatelem v předchozích řízeních byla pokaždé společnost Mladá fronta a.s., nikoliv osoba zúčastněná na řízení. S ohledem na uvedené nelze dle osoby zúčastněné na řízení usuzovat na totožnost zmiňovaných věcí a závěry, na něž se odvolává -žalobce, tak nejsou pro žalovaného v aktuálním řízení o neplatnosti závazné. m) Procedurální pochybení žalovaného (bod 6. žaloby) K poslednímu bodu žaloby osoba zúčastněná na řízení pouze odkazuje na tvrzení žalovaného a zdůrazňuje, že dle ust. § 152 odst. 3 správního řádu předkládá rozkladová komise pouze návrh rozhodnutí o rozkladu; předseda žalovaného není povinen se tímto návrhem řídit. Rozkladová komise má pouze povahu poradního orgánu, konečné rozhodnutí však spočívá výhradně na předsedovi žalovaného. S ohledem na to nelze závěrům žalobce přisvědčit. Z výše uvedených důvodů má osoba zúčastněná na řízení za to, že rozhodnutí žalovaného je správné, bylo učiněno v souladu se zákonem a řádně odůvodněno. Podaná žaloba je tudíž nedůvodná a soud by ji měl zamítnout. V podání ze dne 21. 10. 2016 (duplika žalobce k vyjádření žalovaného) sdělil žalobce, že setrvává v celém rozsahu na své žalobní argumentaci a z důvodů hospodárnosti řízení předkládá před jednáním toto své stanovisko: K bodu 4. a 4.1: Žalovaný skutečně v průběhu řízení ani nezjistil řádné obchodní jméno, které by mělo být dle žalovaného na překážku zápisu předmětné ochranné známky, kterou žalovaný prohlásil za neplatnou. Předmětná známka byla zapsána dne 17. 2. 1994. K okamžiku rozhodnutí žalovaného byla v rejstříku zapsána obchodní společnost Mladá fronta a.s., a to od 17. 5. 1993. O obchodním jménu této společnosti v napadeném rozhodnutí není vůbec pojednáno. Nebyl proveden ani důkaz výpisem z OR ke dni rozhodnutí žalovaného o zápisu předmětné ochranné známky do rejstříku. Rozhodnutí žalovaného jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná, neboť jako rozhodný název uvádí jiné obchodní jméno (ke dni přihlášky předmětné ochranné známky do rejstříku). k bodu 4.2.: Žalovaný nejen že nezjistil správné obchodní jméno subjektu, na základě kterého předmětnou ochrannou známku zneplatnil, ale neprovedl ani důkaz výpisem z OR. Neporovnal tedy předmět podnikání tohoto subjektu - Mladá fronta a.s. se seznamem chráněných výrobků a služeb předmětné ochranné známky. Tento zásadní nedostatek nemůže odstranit „náhradní“ odkaz na seznam chráněných výrobků a služeb ochranné známky č, 170 013, neboť se jedná o jiné namítané právo, které nadto nebylo ani předmětem rozhodování žalovaného v napadených výrocích. Žalovaný se nakonec ani nevyjádřil ke své prokázané rozhodovací praxi, kterou žalobce doložil. k bodům 4.3., 4.4.: Nedostatek srovnání konkrétního druhu podnikání se zapsanými výrobky a službami předmětné ochranné známky nelze obejít poukazem, že bylo aplikováno ustanovení § 4 písm. g) ZOZ. V prvé řadě se navrhovatel tohoto ustanovení vůbec nedovolával. Dovolával se, navíc až dodatečně, výslovně ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988, tj. srovnání předmětné ochranné známky s názvem – obchodním jménem, podle něhož bylo nutné toto srovnání provést. Viz též v žalobě označená rozhodovací praxe žalovaného. Ostatně i pro posouzení právní otázky klamavosti bylo nutné provést důkazy o záměně na straně veřejnosti, přičemž důkaz výpisem z OR musel být základním. Přitom právní úprava platná v době zápisu napadené ochranné známky do rejstříku pojímala předmět činnosti jako jeden za tří identifikačních znaků právnické osoby, který musí být určen již při jejím zřízení (viz např. Občanské právo hmotné - Knappová, Švestka a kolektiv ASPI 2002) a vycházela z koncepce „ultra vires.'' To znamená, že právnická osoba (na rozdíl od osoby fyzické) může mít práva a povinnosti jen v rámci předmětu své činnosti, nikoli tedy všeobecně (viz Občanské právo hmotné - Dvořák, Švestka, Zuklínová a kol, - Wolters Kluwer 2013), Dovolává-li se žalovaný čl. 8 Pařížské unijní úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví, je tento odkaz zcela nepřiléhavý. Toto ius conventionis směřuje do soukromoprávní oblasti. Jeho podstatou je závazek států nezpochybňovat existenci obchodních subjektů a jejich názvů, založených právem třetích zemí. Podmínkou jeho uplatnitelnosti je ovšem konkrétní podnikatelská činnost na teritoriu, kde se subjekt dle Pařížské unijní úmluvy ochrany svého obchodního jména (firmy) dovolává, a to vždy podle národního práva. Nadto se tohoto ustanovení nemůže dovolávat subjekt, který pochází ze státu, kde se ochrana žádá. Takto žalovaným absolutně pojatá ochrana dle ust. čl. 8 PUÚ nemá reálný základ. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalovaný neprovedl v prvém stupni potřebná zjištění a jim odpovídající důkazy a žalovaný se k nim tudíž nemohl relevantně vyjádřit. Tyto vady neodstranilo ani druhé rozhodnutí žalovaného. Zcela zásadní pochybení žalovaného ve stejném ohledu pak spočívá v tom, že za základ rozhodnutí ve věci vzal skutkové zjištění, že je mu „z obsahu spisu známo, že dochází ještě po více jak 20 letech od podání přihlášky napadené ochranné známky k záměnám v osobě vlastníka. Spis obsahuje četné kopie korespondence z roku 2009 až 2011, v níž se na společnost Mladá fronta a.s. různé osoby mylně obracejí s žádostmi o poskytnutí informací, zaslání starších čísel deníku Mladá fronta DNES zrušení předplatného tohoto deníku, s reklamacemi apod., v domnění že je jeho vydavatelem. Jako název předmětného deníku je přitom užíváno označení odpovídajícími slovními prvky i obrazovým zpracování napadené ochranné známky č. 174 995. Napadené ochranná známka tak zjevně neplní svoji základní funkci, kterou je odlišení výrobků a služeb jedné osoby od výrobků a služeb jiné osoby“. Takto to žalovaný přesně formuloval ve svém prvoinstančním rozhodnutí a str. 18 a 19 odůvodnění. Přitom skutková zjištění o záměně jsou nepochybně základem pro posouzení klamavosti jako otázky právní, k níž i druhoinstanční rozhodnutí žalovaného dospělo, a právě na základě takového posouzení předmětnou ochrannou známku zneplatnilo. Činí-li tak žalovaný skutkové závěry o nějaké otázce, která je součástí předmětu řízení, pak musí nepochybně odpůrce mít možnost vyjádřit se k podkladům, které žalovaného vedly k závěrům odůvodnění. Žalobce konstatuje, že mu v tomto řízení na návrh navrhovatele EUROPEAN FINACIAL SERVICES, Inc. žádné takové podklady, jež by měly být součástí tohoto spisu, nebyly nikdy doručeny a odpůrce nebyl nikdy vyzván, aby se k nim vyjádřil. Odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí tak neobsahuje ani určení navržených a provedených důkazů. Takto provedené „zjištění“ žalovaného, učiněné nezákonným postupem, žalobce v rozkladu výslovně napadl, přičemž žalovaný se k těmto řádně uplatněným důvodům ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil a učinil závěr o klamavosti předmětné ochranné známky (k tomu viz rozklad žalobce str. 17 a 18, na něž se odkazuje). Takové rozhodování žalovaného nese vůči žalobci znaky rozhodování na přeskáčku, neboť základem jsou skutečnosti, důkazy o nichž nebyly v řízení provedeny a žalobce neměl možnost se k nim vyjádřit. Přitom žalovaný na základě takových zjištění v druhém stupni navíc změnil právní argumentaci. K bodu 4.5.: Dle žalobce je žalobní důvod pod bodem 4.5. zcela srozumitelný a žalovaný se vyjádření k němu vyhýbá. Žalovaný prováděl průzkum na zákonnou způsobilost předmětné ochranné známky 27 měsíců a dospěl k závěru jejich souladu se zákonem. Žalovaný nevysvětluje, proč nyní s odstupem 20 let konstituuje nové právní vztahy za situace, kdy se zřetelně neuplatňuje veřejný zájem, nýbrž zájem soukromý a žalobce byl prokazatelně v dobré víře (na základě rozhodnutí nalézacích soudů, rozhodnutí žalovaného i přezkumných správních soudů). Tento postup je v rozporu se zásadou ochrany dobré víry, se zásadou přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí ve správním řízení. Žalovaný totiž vědomě rezignoval na nynější striktní výklad aplikace ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. z moci úřední, a to z důvodu neexistence centrálního rejstříku obchodních jmen. To dokládají příklady z jeho rozhodovací praxe v relevantním období, které se přikládají. Žalovaný z moci úřední fakticky takto nepostupoval. Argumentuje-li nyní navíc žalovaný, že mu konkrétní skutečnosti týkající se nositele obchodního jména v roce 1994 byly známy z jeho úřední činnosti, zůstává zcela nejasné a logicky rozporné, proč tak v době zápisu nepostupoval. K bodu 4.6.: Žalobce zcela setrvává na svém žalobním bodu 4.6.. Žalovaný nehodnotil „Jednání dotčených osob“ (žalobce, nositele obchodního jména) v celkovém kontextu v souladu s judikaturou NSS. Žalovaný nepřihlédl k souladným skutkovým a právním zjištění celé řady rozhodnutí nalézacích soudů, jež mu byla zaslána. Žalovaný se k nim vůbec nevyjádřil s tím, že v daném případě se jedná o uplatnění veřejného zájmu ve správním řízení. Přitom ovšem musí být žalovanému zřejmé, že v průběhu dvanácti let uplatňuje řada týchž subjektů v několika různých řízeních opětovně jeden a týž soukromý zájem - zneplatnění předmětné ochranné známky. Kdyby měl žalovaný opravdový veřejný zájem napravit své „evidentní^ pochybení, měl tak jistě učinit zahájením řízení z mocí úřední, nejpozději však v době, kdy takové řízení zahájil nositel obchodního jména, tj. před více než deseti lety. Napadené rozhodnutí je nadto založeno na neúplném skutkovém a právním posouzení, které se diametrálně liší od posouzení skutkových a právních skutečností nalézacími soudy a konečně i samotnými rozhodnutími žalovaného. K bodu 4.7.: Žalobce žalovaného nenabádá, aby postupoval mimo prostor práva. Žalobce žalovaného vyzývá, aby skutkový stav hodnotil v souladu s judikátem NSS 7 A 160/2000, v souladu se skutkovými a právními závěry nalézacích soudů a konečně v souladu s pravomocným rozhodnutím žalovaného z 14. 5, 2007. Osoba zúčastněná na řízení neuplatňuje veřejný zájem, ale toliko svůj zájem soukromý, nadto po desetiletí pokojného stavu. V souladu s citovaným judikátem NSS je třeba „vycházet z daných zásad právních, mezi které patří mimo jiné zásada zneužití práva“. K bodu 4.8.: Žalovaný nijak nevyvrátil, že své skutkové závěry o tom, že „povědomí o dané společnosti (rozumí se nositel namítaného obchodního jména) a o jejích aktivitách bylo ve společnosti vysoké” a že „mohlo nepochybně docházet na straně veřejnosti k omylu”, měl podepřené příslušnými důkazy, a to ke dni rozhodnutí o zápisu napadené ochranné známky do rejstříku. Takové důkazy nebyly provedeny a ani se ve spise nenalézají. Takové skutečnosti nemohou být po 22 letech žalovanému ani notoricky známé. Naopak, rozhodné skutečnosti mohl žalovaný zjistit z pravomocných rozhodnutí nalézacích soudů, pakliže sám řádné důkazy potřebné pro rozhodnutí neprováděl. Zjištění žalovaného jsou navíc v rozporu s jeho vlastními zjištěními a důkazy ve spise jak v předešlém řízení, tak v řízení nynějším. Zcela nejasné a argumentačně logicky rozporné zůstává, proč žalovaný, když mu byly skutečnosti o nositeli obchodního jména známé z jeho úřední činnosti, nepostupoval po dobu řízení o přihlášce napadené ochranné známky (27 měsíců) tak, jak mu ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 ukládalo. k bodům 4.9. a 4.10.: Žalobci není zřejmé, proč žalovaný nezahájil nynější řízení sám již v roce 2004, kdy mu nyní jeho tak „zjevné pochybení” muselo být známo (ale rozhodl zcela opačně) a kdy mohl sám snáze posoudit skutkové okolnosti, týkající se omylu na straně veřejnosti v okamžiku zápisu konstituuje právní vztahy, vzniklé před více než 20ti lety. Přitom je nalézacími soudy totiž jednoznačně potvrzeno, že to nebyl žalobce, kdo z uvedené situace těžil. Skutková zjištění ve spise tohoto i předchozího případu jednoznačně vyvracejí, že by žalobce podal přihlášku ochranné známky ve zlé víře, bez vědomí a aktivní spolupráce s nositelem obchodního jména, a tudíž vědomě v rozporu se zákonem. k bodům 5.1. a 5.2.: Žalovaný potvrzuje, že vyšel v rozhodnutí z hypotézy, že na straně veřejnosti dochází k omylu. Takový důvod zneplatnění předmětné ochranné známky především nebyl vůbec uplatněn. Bylo třetí osobou uplatněno starší právo jiného subjektu. Žalovaný dále důrazně popírá, že by „o omylu na straně veřejnosti byl veden důkaz”. Žádné dokazování v daném případě nebylo provedeno. Žalobci nebyly žalovaným v daném řízení postoupeny žádné důkazy o záměně předmětné ochranné známky a obchodního jména třetí osoby. Ostatně v napadeném rozhodnutí o takových závěrech z nich dovožených není zmínka. Nadto k naplnění výchozí hypotézy žalovaného by se muselo provést dokazování ke dni rozhodnutí, tedy nikoli k období o patnáct až dvacet let pozdějšímu. Žalovaný na základě spisu nemohl nikdy dospět k logickému závěru, že k 17. 2. 1994 označení mladá fronta DNES působilo klamavě. Žalovaný měl především v prvé řadě aplikovat ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. tak, jak bylo uvedeno v žalobě i v této duplice pod bodem 4.5., 4.6. a 4.

7. Z jakých důvodů, v rozporu se skutkovými i právními závěry nalézacích soudů a i jeho vlastními v předešlých řízeních tak nepostupoval, zůstává nejasné. Naopak, vychází-li žalobce v napadeném rozhodnutí z nynější skutkové situace, a to i zde bez provedení potřebného dokazování, musel by vzít v potaz rozhodnutí nalézacích soudů, která pravomocně konstatovala, že klamání a uvádění v omyl se dopouštěla Mladá fronta a.s., když po desetiletí pokojného stavu mátla veřejnost nekalosoutěžním jednáním. Jelikož ustanovení § 4 písm. d) sloužilo dle žalovaného veřejným i soukromým zájmům, pak odpovídající ustanovení (kolize se starším právem k obchodní firmě) spadá dle stávající úpravy výlučně již jen pod ustanovení § 7 odst. l písm. g) ZOZ, což byl zřejmý úmysl zákonodárce. Pak je ovšem nezbytně nutné aplikovat ustanovení § 12 odst. 1 ZOZ. Toto ustanovení dopadá na všechny návrhy podané podle ustanovení § 32 ZOZ, jak ostatně explicitně vyplývá přímo z textu tohoto ustanovení, kde se odkazuje na celé ustanovení § 32. Dělení na návrhy dle ustanovení § 32 odst. 1 a § 32 odst. 3, jak činí žalovaný, nemá oporu v zákoně a žalovaný jej používá účelově, aby mohl vyhovět návrhu, protože jinak by to nešlo. K bodu 5.3.: Žalobce setrvává na tom, že předmět řízení byl vymezen ustanovením § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. Jedná se o překážku zápisné způsobilosti založenou na starším právu k obchodnímu jménu. Takové překážce odpovídá v ZOZ toliko ustanovení § 7 odst. 1 písm. g), což je doloženo praxí žalovaného. Navrhovatel v řízení neuplatnil výmazový důvod dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 174/1988 Sb., kterému v ZOZ odpovídá ustanovení § 4 písm. g) ZOZ. Žalovaný přitom sám z moci úřední řízení, a to ani z důvodů klamavosti, řízení nezahájil. Rozhodnutí žalovaného zjevně vybočuje z mezí hmotně právní úpravy zák. č. 174/1988 Sb. a ZOZ. K bodu 5.4.: Otázka klamavosti je otázkou právní, klamavost se nedokazuje. Žalovaný postavil napadené rozhodnutí na hypotéze, že na straně veřejnosti dochází k omylu (tj. k záměně). Omyl (záměna) musí být ovšem tvrzen a prokázán. To ovšem v průběhu několika řízení učiněno nebylo, navíc pak k rozhodnému datu zápisu předmětné ochranné známky do rejstříku. k bodu 5.5.: Žalovaný vůbec nevyvrací důvody, pro které předmětné rozhodnutí nelze na daný případ aplikovat K bodu 5.6.: V předmětném řízení nebyly nikdy předloženy a provedeny důkazy, že „k záměně a omylu na straně veřejnosti dochází”. Žalovaný žádné takové důvody v předmětném řízení žalobci nepostoupil a žalobce nebyl v předmětném řízení žalovaným vyzván, aby se k nim vyjádřil. Ani jedno z napadených rozhodnutí žalovaného takové důkazy nespecifikuje a tyto nebyly provedeny. Nadto má jít o důkazy z období po téměř dvaceti letech od podání přihlášky napadené ochranné známky, což je z hlediska rozhodnutí žalovaného o možném omylu při zápisu předmětné ochranné známky do rejstříku (17. 2. 1994) zcela irelevantní. K otázce pojmu klamavosti viz shora bod 5.4. tohoto vyjádření. Důkazy podporující rozhodnou hypotézu žalovaného, že „na straně veřejnosti dochází k omylu, zda deník mladá FRONTA DNES vydává žalobce či jiná Mladá fronta a.s.”, musí být provedeny k rozhodnému okamžiku, tj. k datu rozhodnutí žalovaného o zápisu. Tyto důkazy jsou nezbytné, neboť jde o otázku skutkovou, na základě níž může být teprve učiněn závěr o právní otázce klamavosti. Paralelní rozhodnutí nalézacích soudů jsou v předmětné věci významná. V otázce závaznosti rozhodnutí soudů v nalézacím řízení viz též bod 4.8. žaloby. Žalobce především zdůrazňuje, že nalézací soudy vycházely při posuzování otázek záměny, omylu, klamavosti ze shodné skutkové situace vymezené zápisy ochranných známek a existence obchodní firmy žalobce a Mladé fronty, a.s. a hodnotily je vždy ve prospěch žalobce. k bodu 5.7.: Žalobce shledává uplatněný žalobní důvod jako zcela opodstatněný. V obou případech jde o kolizi předmětné ochranné známky (tj. stejné) se staršími právy na označení, a to s ochrannou známkou, jejíž znění je „mladá fronta“ a obchodním jménem, kterým ke dni zápisu bylo označení Mladá fronta, a.s., V prvém případě dospěl žalovaný vícekrát k závěru, že ochranná známka žalobce neosahuje označení, které by mohlo vést k záměně. Přitom na záměně (omylu), která vedla ke klamavosti se stejně znějícím obchodním jménem, postavil své rozhodnutí. Potom je zde evidentně logický rozpor. K bodu 5.8.: Žalobce setrvává na argumentaci uvedené v žalobním bodu 5.

8. Za skutkových okolností plynoucích ze spisu nemohl žalovaný především nijak dospět k závěru o objektivní (absolutní) klamavosti v tomto řízení ke dni zápisu předmětné ochranné známky do rejstříku, neboť žádné důkazy o záměně (omylu) vedoucí ke klamání spotřebitelů neprovedl. V rozhodnutí z 2. 5. 2012 žalovaný po provedení důkazů konstatoval, že vydávání deníku s názvem MLADÁ FRONTA DNES se dělo za vědomé aktivní součinnosti s Mladou frontou a.s., že žalobce získal souhlas s užíváním označení „mladá fronta”, jakož i souhlas s jeho správní registrací. Z toho žalovaný dovodil, že se jedná jednoznačně o okolnosti, které nesvědčí o nedobré víře žalobce. Takto shledaná zjištění jsou okolností vylučující protiprávnost, které v kontextu výroku III. rozhodnutí z 2. 5. 2012 a výroku I. napadeného rozhodnutí neodrážejí plné a logické uvážení žalovaného ve vztahu k výroku II. Jestliže proti sobě stojící označení, jejichž podstatou je z hlediska z hlediska rozhodování shodné sousloví „Mladá fronta,” nejsou navzájem zaměnitelná, dokonce ani jejich prvky nevedou k záměně a pozdější bylo přihlášeno v dobré víře za aktivní, kontinuální a vědomé spolupráce Mladé fronty a.s., nemůže se jednat o klamavé označení, a to jak objektivně, tak subjektivně. K bodu 5.9.: Žalobce setrvává na žalobním důvodu, uvedeném v žalobě pod bodem 5.9.. Žalobce konstatuje, že v předešlém řízení, na něž odkazuje, uplatňovala Mladá fronta, a.s. jak absolutní, tak relativní důvody zápisné nezpůsobilosti předmětné ochranné známky včetně klamavosti. Žalobce z hlediska materiálních účinků právní moci tudíž neshledává podstatný rozdíl v tehdejším řízení a v nynějším, kdy absolutní důvod klamavosti je nakonec důvod pro zneplatnění ochranné známky. K těmto skutkovým zjištěním a právnímu hodnocení musí žalovaný přihlížet kdykoli i bez návrhu, aby jeho rozhodování bylo předvídatelné, v souladu se zásadou legitimního očekávání, zásadou materiální pravdy i proto, že se jedná o řízení nesporné, které zavazuje každého. Nepostupoval-li žalovaný v předešlém řízení též zmoci úřední dle nyní „zjištěné objektivní klamavosti” s obchodním jménem samotného navrhovatele, nelze to přičítat v nynějším řízení k tíži žalobce. K bodům5.10. a 5.11.: Žalobce setrvává na tom, že v tomto řízení měl být návrh zamítnut již na základě ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. Nemělo-li tomu tak být, pak na základě ustanovení § 7 odst. l písm. g) ZOZ, o němž bylo ostatně již v předcházejícím řízení pravomocně rozhodnuto. Žalovaný překvapivě nynějšímu návrhu vyhověl z náhradního a navrhovatelem neuplatněného důvodu dle § 4 písm. g) ZOZ. V tomto následném řízení byly uplatněny za shodné skutkové situace shodné nároky (prohlášení neplatnosti) ze shodného titulu (obchodní jméno), které dříve uplatnil již samotný nositel namítaného obchodního jména a kde rozhodnutí žalovaného bylo opačné. Pravomocné rozhodnutí žalovaného v předešlém řízení nebylo zrušeno, a to ani po přezkumu MS v Praze a NSS. Žalovaný musí být svým pravomocným rozhodnutí vázán, neboť jde svojí podstatou o řízení nesporné (viz např. rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2016, které se přikládá). Za takových okolností je nerozhodné, jak právně hodnotí žalovaný i osoba zúčastněná na řízení skutkové okolnosti, které zůstávají 25 let neměnné a které byly shodné i v předešlém řízení, zahájeném v roce 2004. Uplatnění shodných nároků (neplatnost ochranné známky) ze shodného titulu (obchodní jméno) osobou majetkově propojenou s nositelem obchodního jména, která byla navrhovatelem v předešlém řízení, je bez dalšího v rozporu se základními principy materiálních účinků právní moci a právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí a ochrany dobré víry, neboť pravomocné rozhodnutí žalovaného nebylo zrušeno. Nadto je tento další návrh nutno pojímat jako spekulativně účelový, kterým se obcházejí ustanovení o obnově řízení. K bodu 5.12.: Předmětné rozhodnutí na daný případ zjevně dopadá. Ustanovení § 12 ZOZ muselo být žalovaným aplikováno, neboť uplatnění ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. odpovídá ve stávající úpravě toliko ustanovení § 7 odst. 1. písm. g) a žádné jiné. Ostatně navrhovatel se fakticky domáhá uplatnění soukromých zájmů, veřejnoprávní aspekt jeho návrhu není zřejmý a žalovaný sám z moci úřední řízení nezahájil. bodu 6.1.: Žalobce setrvává na tomto žalobním bodu. Vyjádření žalovaného neodvrací pochybnosti o tom, že napadené rozhodnutí bylo předem připravené a podepsané a že jednání rozkladové komise o návrhu rozhodnutí bylo zcela formální, což vnáší pochybnosti do postupu žalovaného v tomto případu. V opačném případě pak předseda žalovaného obdržel návrh rozhodnutí od rozkladové komise a nemohl mít na prostudování tak složitého a obsáhlého případu dostatek času, bylo-li rozhodnutí ještě týž den expedováno. K bodu 7: Žalovaný (poznámka soudu-zřejmě má být uvedeno „žalobce“) navrhuje úpravu petitu v bodu 2 žaloby: Rozhodnutí Úřadu č. j. O-64079/47452/2010/ÚPV z 5. 2. 2012 ve výrocích I. a II. se zrušuje. V podání z téhož dne uplatnil žalobce též vyjádření ke stanovisku osoby zúčastněná na řízení ze dne 1. 4. 2015 a uvedl, k bodu IV. a): Žalobce setrvává na namítaném žalobním bodu, dle něhož nebylo „obchodní jméno“ (firma) v řízení v obou napadených rozhodnutích k relevantnímu okamžiku řádně zjištěno a nebyl tomto ohledu proveden důkaz výpisem z OR. K rozhodnému dni (17. 2. 1994) byla zapsána v OR obchodní společnost Mladá fronta a.s. k bodu IV. b): Porovnání předmětu podnikání právnické osoby obchodní společnosti, jejíž obchodní jméno je vznášeno vůči ochranné známce, bylo jak v době rozhodování o zápisu, tak i nyní, v souladu s platnými zákony a rozhodovací praxí žalovaného. Srovnání se jménem fyzické osoby není přiléhavé, neboť fyzická osoba má obecnou (neomezenou) právní subjektivitu, vychází z čl. 5 Listiny základních práv a svobod. Jen fyzické osoby vykazují „status naturalis“, kdežto osoby právnické svou existenci v reálném světě nemají a vznikají na základě fikce jako umělý výtvor, který se určuje definičními znaky. Kontinentální právní úprava, jakož i právní úprava platná v době zápisu napadené ochranné známky v ČR, vnímá „předmět činnosti“ jako jeden ze tří identifikačních znaků, který má být určen již při zřízení právnické osoby“ (k tomu viz např. Občanské právo hmotné - Knappová, Švestka a kolektiv ASPI 2002) a vycházejí z koncepce „ultra vires“'. Což znamená, že právnická osoba může mít práva a povinnosti jen v rámci předmětu své činnosti, nikoli tedy všeobecně (k tomu též Občanské právo hmotné - Dvořák, Švestka, Zuklínová a kol. - Wolters Kluwer 2013). Taková aplikace byla v daném případě zcela namístě a byla i v souladu s rozhodovací praxí Úřadu. K bodu IV. c): Zcela zásadní pochybení žalovaného pak spočívá v tom, že za základ rozhodnutí ve věci vzal skutkové zjištění, že je mu „z obsahu spisu známo, že dochází ještě po více než dvaceti letech od podání přihlášky napadené ochranné známky k záměnám v osobě vlastníka". Spis obsahuje četné kopie korespondence z roku 2009 až 2011, v níž se na společnost Mladá fronta a.s. různé osoby mylně obracejí s žádostmi o poskytnutí informací, zaslání starších čísel deníku Mladá fronta DNES“, zrušení předplatného tohoto deníku, s reklamacemi apod., v domnění že je jeho vydavatelem. Jako název předmětného deníku je přitom užíváno označení odpovídajícími slovními prvky i obrazovým zpracování napadené ochranné známky č. 174 995. Napadená ochranná známka tak zjevně neplní svoji základní funkci, kterou je odlišení výrobků a služeb jedné osoby od výrobků a služeb jiné osoby". Takto to žalovaný přesně formuloval ve svém prvoinstančním rozhodnutí a str. 18 a 19 odůvodnění. Přitom skutková zjištění o záměně jsou nepochybně základem pro posouzení klamavosti jako otázky právní, k níž i druhoinstanční rozhodnutí žalovaného dospělo, a právě na základě takového posouzení předmětnou ochrannou známku zneplatnilo. Činí-li tak žalovaný skutkové závěry o nějaké otázce, která je součástí předmětu řízení, pak musí nepochybně žalobce mít možnost vyjádřit se k podkladům, které žalovaného vedly k závěrům odůvodnění. Žalobce konstatuje, že mu v tomto řízení na návrh navrhovatele EUROPEAN FINACIAL SERVICES, Inc. žádné takové podklady, jež by měly být součástí tohoto spisu, nebyly nikdy doručeny a odpůrce nebyl nikdy vyzván, aby se k nim vyjádřil. Odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí tak neobsahuje ani určení navržených a provedených důkazů. Takto provedené „zjištění" žalovaného, učiněné nezákonným postupem, žalobce v rozkladu výslovně napadl, přičemž žalovaný se k těmto řádně uplatněným důvodům ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil a učinil závěr o klamavosti předmětné ochranné známky (k tomu viz rozklad žalobce str. 17al8, na něž se odkazuje). Takové rozhodování žalovaného nese vůči žalobci znaky rozhodování na přeskáčku, neboť základem jsou skutečnosti, důkazy o nichž nebyly v řízení provedeny a žalobce neměl možnost se k nim vyjádřit. Přitom žalovaný na základě takových zjištění v druhém stupni navíc měnil právní argumentaci. K bodu IV. d): Žalobce shrnuje, že svoji přihlášku ochranné známky podal v dobré víře a to pří vědomí aktivní vědomé spolupráce s nositelem obchodního jména, což bylo v přecházejícím i nynějším řízení pravomocně potvrzeno. Žalobci nemuselo být jasné, že část jeho ochranné známky „MLADÁ FRONTA DNES“ může být kdykoli v budoucnu napadena návrhem na neplatnost, a to z více důvodů. Především to byl 27 měsíců trvající průzkum žalovaného na zákonnou způsobilost ochranné známky, jehož výsledkem byl bezproblémový zápis známky do rejstříku v souladu s tehdejší rozhodovací praxí. Dále to byl fakt, že v napadené ochranné známce sousloví Mladá fronta netvoří její podstatnou část, která by mohla vést k záměně, což bylo opět následně potvrzeno pravomocnými rozhodnutími žalovaného v předešlém i nynějším řízení při návrzích na neplatnost z titulu starší ochranné známky č. 170 013. Žalovaný zde zjistil, že se nejedná o prvek vedoucí záměně a z toho důvodu nemůže tedy docházet ani ke klamání veřejnosti. Žalovaný tak poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR z 27. 2. 2012, č. j. 3Cdo 3155/2010, který „shledal dovolání se práv žalobkyně k jejímu obchodnímu jménu (rozumí se Mladá fronta a.s.) za spekulativní". S ohledem na vše výše uvedené pak žalovaný měl posoudit skutkové okolnosti ve vztahu k § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. tak, že měl dovodit souhlas nositele obchodního jména s přihláškou, případně v souladu s judikátem NSS 7A 160/2000 vyhodnotit jednání dotčených osob (Mladá fronta a.s., osoba zúčastněná na řízení) jako spekulativní v rozporu se zásadou zneužití práva po desetiletí pokojného stavu". Žalovaný při rozhodování o zápisu ochranné známky rezignoval na zákonnou úpravu, neboť jí nemohl dostát a vzdor všemu shora uvedenému konstruuje po 20ti letech právní vztahy, přičemž prokazatelně neuplatňuje veřejný zájem, nýbrž zájem soukromý. Takový postup s odstupem 20ti let je příkrém rozporu se zásadou ochrany dobré víry. K bodu IV. e): Žalovaný v daném řízení neúplně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj nesprávné právní závěry. Dokazování o rozhodných skutečnostech v období zápisu předmětné ochranné známky do rejstříku v podstatě ani neprovedl nebo jej provedl neúplně (nezjištění namítaného obchodního jména, nezjištění předmětu podnikání, nezjištění záměny kolidujících subjektů pro závěr o „klamání"). Přitom žalovaný měl k dispozici celou řadu rozhodnutí nalézacích soudů v pořadu práva. Z nich pak žalobce zvláště upozorňuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze, a Nejvyššího soudu ČR ve věci, kdy Mladá fronta a.s. uplatňovala vůči žalovanému nároky z titulu práv k ochranným známkám, k obchodnímu jménu a z jednání nekalé soutěže. Všechny nároky Mladé fronty a.s. byly pravomocně zamítnuty a tato zamítnutí byla potvrzena Ústavním soudem ČR (předloženy v přezkumné žalobě). Odůvodnění těchto rozhodnutí obsahují pregnantní skutková zjištění a právní argumentaci, přičemž hodnotí i skutkový stav v období 1990 - 1994, který byl shodný se skutkovým stavem, který měl zjistit a hodnotit žalovaný. Předmětná rozhodnutí byla součástí spisu. Žalovaný se jimi v rozhodnutí nezbýval a odlišně skutkové a právní závěry nevysvětlil. Skutečnost, že v tomto řízení uplatňuje účelově práva osoba toliko formálně odlišná, nicméně s nositelem obchodního jména jednoznačně spojená, na skutkových zjištěních a právních vývodech nalézacích soudů nic nemění, naopak vede k závěru o obcházení překážky rei iudicatae a procesních předpisů o obnově řízení. K bodu IV. f): Žalobce zde odkazuje na to, co bylo již uvedeno shora v bodu od IV. d). Totiž že ze všech okolností bylo lze souhlas dovodit a nemělo-li tomu tak být, pak v souladu s judikátem 7 A 160/2000 měl žalovaný vyhodnotit jednání dotčených osob (Mladá fronta a.s., osoba zúčastněná na řízení) jako spekulativní v rozporu se zásadou zneužití práva po desetiletí pokojného stavu. K bodu IV. g) a j): Žalobce zdůrazňuje, jako již v předmětné žalobě a v duplice k replice žalovaného, že v daném řízení mu nebyly poskytnuty k vyjádření žádné důkazy, že by na straně spotřebitelů docházelo k záměnám a tyto se v tomto spise, zahájeném návrhem z 9. 9. 2010 touto osobou zúčastněnou na řízení, nenacházejí. Žádné takové důkazy nebyly ve shora označeném řízení ani provedeny, viz též vyjádření k bodu IV c). Pokud byly MAFRA, a.s. doručeny nějaké „důkazy o záměně", bylo tak učiněno v jiném řízení, kde navrhovatelem je Mladá fronta a.s. a z jiných právních důvodů, než které jsou předmětem tohoto řízení. Nezbývá tedy žalobci než poukázat na argumentaci osoby zúčastněné na řízení i žalovaného, kdy kupodivu tvrdí, že není-li jednota subjektů a předmětu řízení, nejedná se o totéž řízení. K předloženým listinám se MAFRA, a.s. písemně vyjádřila a odmítla je, přičemž v daném řízení nebyly dosud ani provedeny. Nadto se předmětné listiny týkaly zcela irelevantního období, a tudíž by nemohly jako důkazy pro rozhodnutí v této věci sloužit. Otázka klamavosti jest sice otázkou právní a žalovaný výslovně postavil napadené rozhodnutí na hypotéze, že na straně veřejnosti dochází k omylům. Omyl (záměna) musí být ovšem nejen tvrzen, ale i prokázán. To ovšem ve všech řízeních vedených před žalovaným po dobu 12 let prokázáno nebylo, a to ani v době vydání napadeného rozhodnutí, natož ani v době rozhodnutí o zápisu napadené ochranné známky do rejstříku, což je jediný rozhodný okamžik. Žádné důkazy o omylu (záměně) na straně veřejnosti nebyly předloženy ani jinak shledány. K bodu IV. h): Osoba zúčastněná na řízení může být formálně vzato způsobilá k podání návrhu dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. Tvrzený veřejnoprávní aspekt v daném řízení ovšem schází. Osoba zúčastněná na řízení uplatňuje nikoli veřejný zájem, nýbrž zcela zjevně zájem soukromý. Tomu ostatně nasvědčuje i to, že žalovaný z moci úřední takové řízení nezahájil ani v roce 2004, ani v roce 2010. Charakteristika právního postavení osoby zúčastněné na řízení (jakož i uplatněného důvodu) v kontextu všech řízení vedených „různými subjekty" vůči žalobci (MAFRA, a.s.) přisvědčují spekulativnímu účelu takového návrhu a obcházení zákona (z hlediska materiálních účinků právní moci a obnovy řízení), což mělo být v rozhodnutí zohledněno. Zcela jednoznačný je pak zjevný nedostatek aktivní legitimace k podání takového návrhu v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 ZOZ. K bodu IV. i): Žalobce zcela odmítá konstrukci osoby zúčastněné na řízení, že důvod prohlášení neplatnosti dle ZOZ je dán shodným účelem zákonodárce v ustanovení § 4 písm. d) zák. č. 174/1988 Sb. a § 4 písm. g) ZOZ. Rozhodný není účel, nýbrž hmotně právní vymezení příslušného důvodu zápisné nezpůsobilosti. Tím je v daném případě překážka staršího práva z obchodního jména (firmy), která je samostatně upravena jak v zák. č. 174/1988 Sb., tak v ZOZ, Nadto jsou i v obou zákonech samostatně upraveny hmotně právní překážky zápisné způsobilosti klamavosti. Zaměňovat jasně definované jedny překážky zápisné způsobilosti za druhé účelem (duchem) zákona je neudržitelné. Jelikož ustanovení § 4 písm. d) sloužilo dle osoby zúčastněné na řízení veřejným i soukromým zájmům, pak odpovídající ustanovení (kolize se starším právem k obchodní firmě) spadá dle stávající úpravy výlučně již jen pod ustanovení § 7 odst. l písm. g) ZOZ, což byl zřejmý úmysl zákonodárce. Pak je ovšem nezbytně nutné aplikovat ustanovení § 12 odst. 1 ZOZ. Toto ustanovení dopadá na všechny návrhy podané podle ustanovení § 32 ZOZ, jak ostatně explicitně vyplývá přímo z textu tohoto ustanovení, kde se odkazuje na celé ustanovení § 32. Dělení na návrhy dle ustanovení § 32 odst. 1 a § 32 odst. 3, jak činí osoba zúčastněná na řízení, nemá oporu v zákoně. Stav, kdy takový návrh nemůže podat sám subjekt práva, ale mohl by jej podat z téhož důvodu kdokoli, postrádá logiku a je neudržitelný. K bodu IV. k): Dle žalobce jsou skutková zjištění a právní vývody z nich žalovaným dovožené zjevně logicky rozporné (výrok I. a II. napadeného rozhodnutí). V obou se řeší kolize předmětné ochranné známky (tj. shodné) se staršími právy na označení (ochranná známka, obchodní jméno). Obě tato práva na označení obsahují shodné sousloví „Mladá fronta", jež je pro oba uplatněné návrhy shodně rozhodné. V prvém případě dospěl žalovaný vícekrát k závěru, že ochranná známka žalobce neobsahuje označení, které by mohlo vést k záměně. Přitom na záměně (omylu), která vedla ke klamavosti se stejně znějícím obchodním jménem, postavil žalovaný své rozhodnutí. Potom je zde evidentně logický rozpor. Podobně je tomu ohledně výroku II. napadeného rozhodnutí ve vztahu k výroku III. pravomocného rozhodnutí žalovaného z 2. 5. 2012. Žalovaný po provedení důkazů konstatoval, že vydávání deníku s názvem MLADÁ FRONTA DNES se dělo za vědomé aktivní součinnosti s Mladou frontou a.s., že žalobce získal souhlas s užíváním označení „mladá fronta", jakož i souhlas s jeho správní registrací. Z toho žalovaný dovodil, že se jedná jednoznačně o okolnosti, které nesvědčí o nedobré víře žalobce. Takto shledaná zjištění jsou okolností vylučující protiprávnost, které v kontextu tohoto výroku III. a výroku I. napadeného rozhodnutí neodrážejí plné a logické uvážení žalovaného ve vztahu k výroku II. Jestliže proti sobě stojící označení, jejichž podstatou je z hlediska z hlediska rozhodování shodné sousloví „Mladá fronta/" nejsou navzájem zaměnitelná, dokonce ani jejich prvky nevedou k záměně a pozdější bylo přihlášeno v dobré víře za aktivní, kontinuální a vědomé spolupráce Mladé fronty a.s., nemůže se jednat o klamavé označení. K bodu IV. 1): Žalobce opětovně konstatuje, že v předcházejícím řízení, zahájeném návrhem z 13. 09. 2004, uplatňovala Mladá fronta a.s. vůči nynějšímu žalobci několik důvodů prohlášení neplatnosti, a to včetně klamavosti (§ 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 174/1988 Sb.) a staršího práva z obchodního jména (§ 7 odst, 1 písm. g) ZOZ). Všechny tyto návrhy byly pravomocně zamítnuty. V daném řízení uplatňuje za shodné skutkové situace shodný návrh (prohlášení neplatnosti) ze shodného titulu obchodního jména, který již dříve uplatnil jeho samotný nositel, třetí osoba, která je toliko formálně odlišná od subjektu obchodního jména. Z hlediska materiálních účinků právní moci je nerozhodné, zda se jedná o návrh z absolutních nebo relativních důvodů překážek zápisné způsobilosti. Žalovaný musí, při uplatnění shodných nároků, tj. neplatnost ochranné známky, být vázán svými skutkovými zjištěními, právními závěry a výrokem svého předcházejícího rozhodnutí bez ohledu na to, jak shodný nárok (neplatnost známky) nyní právně hodnotí osoba zúčastněná na řízení. K těmto skutkovým zjištěním musí žalovaný přihlížet kdykoli i bez návrhu, aby jeho rozhodnutí bylo předvídatelné, v souladu se zásadou legitimního očekávání, zásadou materiální pravdy i proto, že se jedná o řízení nesporné, které zavazuje každého. K bodu V: S ohledem na vše shora uvedené, setrvává žalobce na svém žalobním žádání. Při ústním jednání účastnící a osoba zúčastněná na řízení setrvali na svých stanoviscích a uváděli obdobně jako v žalobě či vyjádření k ní. Žalobce netrval na provedení důkazů, které označil v žalobě a v dalších podáních, neboť jsou dotčeným osobám známy nebo jsou součástí správního spisu, soud je proto neprováděl. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterým je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud předně uvádí, že žaloba není důvodná v žádném z žalobních bodů. Podstatou věci je zákonnost posouzení žalovaného, zda napadená ochranná známka žalobce měla být zneplatněna ve smyslu § 32 odst. 1 ve spojení s § 52 odst. 1 ZOZ s přihlédnutím k § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 a § 4 písm. g) ZOZ či nikoli. Žalobce podanou žalobou napadá rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změněno rozhodnutí Úřadu ze dne 2. 5. 2012 o prohlášení kombinované ochranné známky č. 174995 ve znění „MLADÁ FRONTA DNES“ za neplatnou, tak, že -výrokem I. zamítl návrh na prohlášení dané ochranné známky za neplatnou, podaný podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 6 a § 22 odst. 2 téhož zákona a odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) a ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. -výrokem II. prohlásil danou ochrannou známku za neplatnou podle ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ, ve spojení s § 4 písm. g) téhož zákona a s odvoláním na ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. Pro úplnost soud na tomto místě uvádí, že výrokem I. prvostupňového rozhodnutí bylo rozhodnuto o prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou podle ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ s odůvodněním, že napadená ochranná známka obsahuje shodné prvky starší kombinované ochranné známky č. 170613 ve znění „mladá fronta“ a zároveň napadené výrobky a služby jsou stejného druhu jako výrobky a služby chráněné namítanou ochrannou známkou. Registrace napadené ochranné známky byla tak provedena v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. platného v době zápisu. S odkazem na ustanovení § 52 odst. 1 ZOZ Úřad shledal zápis předmětné ochranné známky do rejstříku taktéž v rozporu s ustanovením § 6 a 22 odst. 2 ZOZ. Výrokem II. rozhodnutí Úřadu byla napadená ochranná známka prohlášena za neplatnou podle ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s ustanovením § 4 písm. g) uvedeného zákona a s odvoláním na ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. V odůvodnění bylo konstatováno, že napadená ochranná známka obsahovala určující část obchodní firmy v podobě slov „Mladá fronta" jiné právnické osoby (společnosti „Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství"), přičemž k jejímu zápisu došlo bez souhlasu této osoby, což vylučovalo registraci této ochranné známky na základě ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. Úřad rovněž dospěl k závěru, že zápis ochranné známky je v rozporu s ustanovením § 4 písm. g) ZOZ, neboť tím, že obsahuje znění obchodní firmy náležející subjektu odlišnému od osoby přihlašovatele, dochází ke klamání spotřebitelů. Výrokem č. III rozhodnutí Úřadu byl zamítnut návrh na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou podaný podle ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s ustanovením § 4 písm. m) téhož zákona. V odůvodnění bylo uvedeno, že zákon č. 174/1988 Sb. neobsahoval žádná ustanovení týkající se nedobré víry, přičemž ani ustanovení odpovídající nejblíže uvedené skutkové podstatě (tj. ustanovení § 3 písm. g) zákona č. 174/1988 Sb. zapovídající zápis označení, jež se neslučují se zájmy společnosti), nelze aplikovat. Výroky I. a II. u prvoinstančního rozhodnutí napadl žalobce/vlastník napadené OZ rozkladem. Výrok III. žalobce/vlastník napadené OZ rozkladem nenapadl. Podanou žalobou se žalobce domáhá přezkoumání závěrů žalovaného ve vztahu k výroku II. žalobou napadeného rozhodnutí, tj. prohlášení dané ochranné známky za neplatnou podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 4 písm. g) téhož zákona a s odvoláním na ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., a činí tak z obdobných důvodů jako v podaném rozkladu, když tyto rozkladové důvody v žalobních námitkách ještě podrobněji rozvedl. K žalobou uplatněným námitkám s odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, obsahu spisového materiálu, vyjádření žalovaného a zúčastněné osoby k podané žalobě, jakož i provedeného ústního jednání vyplynulo, že napadená kombinovaná ochranná známka č. 174995 MLADÁ FRONTA DNES byla přihlášena dne 11. 10. 1991 a zapsána dne 17. 2. 1994. Po pravomocném správním řízení týkajícím se jejího částečného zrušení je tato ochranná známka nadále zapsána pro následující výrobky a služby zařazené do tříd 16, 35, 38 a 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb: tiskoviny všeho druhu (s výjimkou knih), zejména noviny, časopisy, propagační materiály, fotografie, nosiče audiovizuálních záznamů, nosiče pro počítačové programy; nakladatelské, vydavatelské a distribuční služby (s výjimkou vydávání knih), zejména vydávání novin, časopisů, a jejich distribuce, reklamní a inzertní služby, fotografování, fotoreportáže, pořizování obrazových a zvukových záznamů, informační a zprostředkovatelská agentáž, rozhlasové a televizní vysílání včetně reklamy, inzerce a výchovy, tvorba rozhlasových, televizních, filmových a jiných audiovizuálních programů, tiskárny a polygrafické služby všeho druhu, dálnopis-služby, programování pro samočinné počítače, instalace, údržba a pronájem počítačů a ostatní služby spojené s tvorbou a využíváním programů pro samočinné počítače, pronájem rozhlasové, televizní, filmové a jiné audiovizuální techniky, průzkumy trhu, průzkumy veřejného mínění, další výslovně neuvedená obchodní a odbytová činnost související s uvedenými výrobky a službami. Namítaná kombinovaná ochranná známka č. 170613 byla přihlášena dne 20. 3. 1991 a zapsána dne 28. 7. 1992 pro vydávání periodických a neperiodických publikací, tiskovin a merkantilního tisku, poskytování propagačních služeb a zajišťování všech druhů inzerce, zajišťování pohotovostního tisku ve třídách 16, 35 a 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Zvýše uvedených údajů je zřejmé, že namítaná ochranná známka představuje vzhledem k napadené ochranné známce prioritně starší ochrannou známku ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 441/2003 Sb. Návrh na prohlášení napadené OZ za neplatnou podaný podle § 32 odst. 1 ZOZ jednak ve spojení s § 3 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. a dále ve spojení s § 4 písm. m) ZOZ byl u úřadu podán dne 9. 9. 2010. Před vydáním rozhodnutí Úřadu zúčastněná osoba/navrhovatel rozšířila svůj návrh o důvod uvedených v § 4 d) zákona č. 174/1988 Sb. podáním ze dne 12. 1. 2011. Z obsahu spisového materiálu dále vyplynulo, že předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2012 zrušilo rozhodnutí Úřadu ze dne 17. 1. 2011 o prohlášení (napadená OZ) za neplatnou a věc vrácená úřadu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby v novém řízení věcně posoudil návrh na prohlášení napadené OZ za neplatnou podaný podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., v případě návrhu uplatněného ve spojení s § 3 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. podrobně odůvodnil, proč napadená OZ obsahuje prvky ochranné známky jiného vlastníka a zároveň se vypořádal s otázkou rozsahu podobností výrobků a služeb chráněných namítanou ochrannou známkou č. 170613 (namítaná OZ). Po provedeném řízení vydal Úřad prvostupňové rozhodnutí. O podaném rozkladu žalobce/vlastníka napadené OZ rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kterým částečně změnil rozhodnutí úřadu ve znění výše uvedeném. V odůvodnění rozhodnutí se žalovaný vypořádal s rozkladovými námitkami žalobce, přičemž ve vztahu k žalobním námitkám, které napadají výrok II. žalobou napadeného rozhodnutí, z jeho odůvodnění vyplynulo, že plně přesvědčil právnímu posouzení Úřadu z důvodů v rozhodnutí podrobně rozvedených, soud na ně pro stručnost na tomto místě odkazuje a pro úplnost uvádí, že neshledal důvodu se od nich odchýlit, neboť má za to, že žalovaný dostal zákonným ustanovením, která jsou pro posouzení projednávané věci relevantní. Soud předně neshledal opodstatněným tvrzení žalobce, že je napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně založeno na neúplně zjištěném skutkovém stavu a právním posouzení, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Nelze přehlédnout, že skutkový stav je oběma stranám, jakož i osobě zúčastněné na řízení, dobře znám, neboť jsou a byla vedena četná řízení (včetně přezkumných řízení ve správním soudnictví), v nichž je opětovně posuzován z hlediska uplatněného nároku. V projednávané věci se jedná o posouzení právní otázky- klamavosti napadené OZ a pro její zodpovězení soud považuje Úřadem a žalovaným zjištěný skutkový stav za dostatečný. Nastane-li situace předvídaná v hypotéze zákonného ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ, nemá Úřad prostor pro správní uvážení, jak dále postupovat – zákon jednoznačně stanoví, že v takovém případě je Úřad povinen prohlásit ochrannou známku za neplatnou. Napadená rozhodnutí nejsou ani nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť je z jejich odůvodnění možné bez obtíží seznat, na základě jakých úvah žalovaný přisvědčil závěru správního orgánu I. stupně o důvodnosti návrhu osoby zúčastněné na řízení na prohlášení neplatnosti napadené OZ podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 4 písm. g) ZOZ a s odvoláním na § 4 písm. g) zákona č. 174/1988 Sb. A sice, že zápis nosné části/kmene obchodního jména pro jiný subjekt nepochybně zakládal a zakládá vysokou pravděpodobnost klamání veřejnosti o osobě uvádějící na trh výrobky a služby napadenou známkou opatřené. S tímto závěrem se soud ztotožnil, jak bude dále pojednáno. Podle stanoviska soudu se nejedná o res iudicatae/věc pravomocně rozsouzenou, jak žalobce tvrdil v průběhu správního řízení i v žalobě s poukazem na návrh ze dne 10. 9. 2004, podaný u Úřadu dne 13. 9. 2004 obchodní společností Mladá Fronta a.s. (dále též návrh/řízení z r. 2004). Je tomu tak proto, že z obsahu spisového materiálu, jakož i rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 11 Ca 171/2007-154 vyplývá, že dřívější návrh z roku 2004 uplatnila u Úřadu společnost Mladá fronta a.s. IČ 492 40 315, tedy osoba lišící se od navrhovatele v nyní projednávané věci-společnosti European Financial Services, Inc., Portland, USA. Jiné jsou také důvody návrhu neplatnosti, které byly u předchozího návrhu vymezeny ustanovením § 32 odst. 1 v návaznosti na § 52 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 3 odst. 1 písm. c), d), e) a g) zákona č. 174/1988 Sb. a ve smyslu § 32 odst. 3 ZOZ ve spojení s § 7 odst. 1 písm. a), b), c), d), g) a k) téhož zákona též s přihlédnutím k ustanovení § 12 odst.

1. Naproti tomu v nyní projednávané věci zúčastněná osoba/vlastník namítané OZ po podání návrhu doručeného Úřadu dne 9. 9. 2010 (v němž se domáhala neplatnosti napadené OZ žalobce/vlastníka podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 3 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. a na základě ustanovení § 32 odst. 1 ve spojení s § 4 písm. m) ZOZ) tento návrh 12. 1. 2011, tj. před prvostupňovým rozhodnutím Úřadu dne 2. 5. 2012 rozšířila, když poukázala též na údajný rozpor zápisu napadené OZ s ustanovením § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., a tvrdila, že Úřad zapsal napadenou OZ do rejstříku nesprávně, neboť obsahuje název osoby odlišné od přihlašovatele, přičemž nebyl doložen písemný souhlas dotčené osoby. Byť byl skutkový stav u návrhu z r. 2004 a návrhu, který byl podnětem k zahájení řízení v nyní projednávané věci v tomto směru stejný, byly návrhy domáhající se zneplatnění napadené OZ založeny na jiných právních důvodech, těmi se Úřad, resp. žalovaný musel samostatně také zabývat a dospět k samostatnému právnímu posouzení. Soud tedy překážku věci pravomocně rozsouzené neshledal. K samotnému posouzení podstaty věci, tj. zda má či nemá být prohlášena napadená OZ podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 4 písm. g) téhož zákona a s odvoláním na § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. za neplatnou, soud vešel na závěry Úřadu a žalovaného, neboť je považuje za souladné se zákonem. Žalovaný (a Úřad) totiž při přezkoumání důvodnosti návrhu zúčastněné osoby/vlastníka namítané OZ podaném podle § 32 odst. 1 ZOZ, podle kterého Úřad v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu prohlásí ochrannou známku za neplatnou, pokud byla zapsána v rozporu s § 4 nebo § 6, vyšel z ustanovení § 52 téhož zákona, jež mu ukládá, aby v případě podání návrhu na prohlášení OZ za neplatnou z důvodu rozporu se zákonem posoudil její zápisnou způsobilost podle zákona platného v době zápisu OZ do rejstříku, přičemž platí, že ochranná známka nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu s tímto zákonem. Úřad tak právem zaměřil svou pozornost na ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., které ostatně v návrhu na prohlášení neplatnosti zúčastněná osoba/vlastník namítané OZ označil, a podle kterého ze zápisu do rejstříku je vyloučeno označení obsahující název, jméno, příjmení nebo vyobrazení osoby odlišné od přihlašovatele, ledaže se právnická nebo fyzická osoba, která podala přihlášku ochranné známky nebo na kterou byla přihláška ochranné známky převedena, prokáže písemným svolením toho, komu přísluší uplatňovat právo na ochranu názvu, jména, příjmení nebo vyobrazení dotčené osoby. Jedná se o důvody zápisné nezpůsobilosti, k nimž Úřad přihlížel ex officio/z moci úřední. Obdobné ustanovení vyjadřuje platný zákon o ochranných známkách v ust. § 4 písm. d), podle kterého do rejstříku se nezapíše označení, které by mohlo klamat veřejnost, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby. Jak zákon č. 174/1988 Sb. v ustanovení § 4 písm. d), tak platný ZOZ v ustanovení § 4 písm. g), tak bránil a brání zapsání označení, které by ve svém důsledku mohlo vést ke klamání veřejnosti. Pro případ, že Úřad takové označení zapíše, obsahují oba zákony instituty, které takové pochybení Úřadu při zápisu umožňují napravit, a sice postupem podle § 23 odst. 1 zákona č. 174/1988 Sb. nebo podle ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ, a to nejen na návrh třetí osoby, ale i z vlastního podnětu, jakmile se o tom Úřad dozví. V ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. a ustanovení § 4 písm. g) ZOZ jsou totiž chráněny stejné veřejné zájmy, jimiž je ochrana veřejnosti před klamáním označení co do původu a nositele práv. Proto byl a je Úřad nadán pravomocí z rejstříku zápisu nezpůsobilé OZ z moci úřední odstranit. Soud považuje za nerozhodné, že ustanovení § 4 písm. g) ZOZ obsahuje pouze demonstrativní výčet možného klamání veřejnosti, neboť slovy „zejména“ odkazuje na povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby, a má ve shodě se žalovaným a zúčastněnou osobou za to, že skutková podstata vtělená do § 4 písm. g) ZOZ slouží k zapovězení zápisu všech označení, které mohou působit klamavě v očích veřejnosti. Jedná se tedy o výčet toliko příkladný, je proto třeba posoudit dopad tohoto ustanovení podle konkrétních skutkových okolností. Klamavým označením podle tohoto ustanovení proto může být i označení, které klame i jiným způsobem a o jiných skutečnostech, než jen povahou jakostí nebo zeměpisným původem výrobku či služby. Důvodem pro odmítnutí zápisu přihlašovaného označení je tedy stejně u ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. i v ust. § 4 písm. g) ZOZ snaha předejít klamání běžného spotřebitele, který by mohl nesprávně vyhodnotit osobu původce u výrobků a služeb nesoucí shodné či podobné označení náležející různým subjektů. Soud má ve shodě se žalovaným za to, že demonstrativním výčtem v ustanovení § 4 písm. g) ZOZ umožnil zákonodárce Úřadu širší prostor pro uplatnění výhrady klamavosti i na další případy, nikoli jen ty, které jsou v tomto ustanovení uvedené. Soud přisvědčuje žalovanému i v tom, že výluka klamavosti je nejtypičtějším příkladem veřejnoprávní regulace hospodářské soutěže a ochrany spotřebitele, když každé vyvolání záměny v sobě obsahuje risk klamavosti, tj. za klamavé označení se považuje i takové, které může ve vztahu k veřejnosti vytvářet dojem, že jde o výrobek nebo službu soutěžitele. V takovém případě se jedná o absolutní výluku předmětného označení ze zápisu. Soud si je vědom odlišnosti náhledu na povahu ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. (absolutní/relativní důvod zápisné nezpůsobilosti) v právní teorii a zahraničních právních úpravách (str. 17 napadeného rozhodnutí. Za podstatné však považuje, že se tohoto důvodu neplatnosti mohl dovolat z moci úřední sám Úřad i bez návrhu třetí osoby (§ 23 odst. 1), že byla v daném případě zapsána do rejstříku napadená OZ žalobce s označením obsahujícím nosnou část /kmen obchodního jména osoby odlišné od přihlašovatele a že žalobce písemné svolení toho, komu příslušelo uplatňovat právo na ochranu názvu, neprokázal. Soud podotýká, že mezi účastníky není sporu o tom, že otázka klamavosti otázkou právní nikoli skutkovou. Je to potencionální vlastnost, kterou není třeba prokazovat a její posouzení je věcí úvahy správního orgánu. Uvedené ostatně vyplývá i z judikatury správních soudů (např. rozsudek NSS ve věci sp. zn. 3 As 13/2009, sp. zn. 3 As 29/2007), podle které klamavost není předmětem dokazování, neboť se zde nemusí jednat o reálně existující stav, který by bylo možné zjistit a prokázat. Tyto závěry NSS jsou v souladu i s názorem Evropského soudního dvora v rozsudku ze dne 16. 7. 1998 ve věci Gut Springenheide a Tusky sp. zn. C-210/96, jakož i rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 A 48/96, kde soud zkoumal pojmy klamavost a nepravdivost pro účely známkoprávní ochrany a konstatoval, že tyto pojmy nejsou chápány v úzkém slova smyslu tak, že klamavým je pouze označení předstírající výrobu z jiného materiálu, než z jakého je skutečně výrobek vyroben, nebo předstírající vůbec jinou povahu či druh výrobků, ale obecně za nezpůsobilá zápisu pro klamavost jsou považována i označení odporující skutečným obchodním poměrům nebo pravdě, způsobilá klamat konzumenta i stran jedinečnosti (určitosti) výrobce, zeměpisného původu výrobků, užití technologických či ekologických postupů, tedy obecně řečeno způsobilá klamat veřejnost. Označení klamavé může odporovat současně konkrétnímu zájmu společnosti, vyjádřenému v jiné normě, v ústavních principech, pokud například fakticky dlouhodobě existující, byť nechráněné označení určitého výrobce zneužije jeho obchodní zástupce a formálním zajištěním práva na ochranu těží z jeho pověsti a úsilí. Pokud žalobce v této souvislosti poukazoval na chybu v označení čísla jednacího rozsudku NSS, kdy žalovaný nesprávně uvedl sp. zn. 3 As 19/2009, a z toho dovozoval nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, soud mu nemůže přisvědčit, neboť se jedná o písařskou chybu, kdy správně měla být uvedena sp. zn. 3 As 13/2009. Takové pochybení nemůže založit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na to, že posouzení klamavosti je otázkou právní a nikoli skutkovou, kterou není třeba prokazovat, neboť se nemusí jednat o reálně existující stav, který by bylo možné zjistit a prokázat, Úřad ani žalovaný nemuseli provádět v tomto směru dokazování, neboť dospěli k závěru o klamavosti napadené OZ porovnáním obchodního jména/firemního kmene s napadenou OZ. Nemuseli tak proto činit ani k datu zápisu napadené OZ do rejstříku. Z něj ÚPV zjistil, že před podáním přihlášky napadené OZ dne 11. 10. 1991 byla s dřívějším právem přednosti ode dne 20. 3. 1991 přihlášena kolizní ochranná známka „mladá fronta“ č. 170613 (namítaná OZ), jejímž vlastníkem k datu podání přihlášky napadené OZ byla společnost Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, která tak pod svojí obchodní firmou působila na trhu dříve, než došlo k podání přihlášky napadené OZ k zápisu do rejstříku. Důvodný je závěr Úřadu a žalovaného, že při posouzení napadené OZ a obchodní firmy této společnosti dochází ke kolizi, neboť napadená OZ i uvedená obchodní firma zjevně obsahují totožné slovní spojení „MLADÁ FRONTA“, které je jejich důležitou a dostatečně zřetelnou součástí, byť napadená OZ používá pouze kmen kolizní obchodní firmy „MLADÁ FRONTA“. Tento kmen je však jedinou distinktivní částí dané obchodní firmy s určujícím významem, sloužící jako identifikátor v obchodním styku. Úřad a žalovaný rovněž právem vyšli při výkladu ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. z rozsudku NSS ve věci sp. zn. 7 A 160/2000, podle kterého je obchodní jméno označením chráněným českými mezinárodními normami, přičemž právo na ochranu obchodního jména před neoprávněným užíváním je nutno považovat za právo nabyté třetí osobou, jež má přednost před právem přihlašovatele na zápis ochranné známky do rejstříku ochranných známek. Podle tohoto rozsudku je třeba odepřít ochranu rovněž označením, které obsahují označení (název, jméno, příjmení či vyobrazení) třetí osoby, které se v podstatných znacích shoduje s označením přihlašovatele. Důvodný je proto závěr žalovaného, že není nutno, aby název třetí osoby byl v ochranné známce zcela obsažen, dodatek tvořící právní formu společnosti právní ochranu totiž nepožívá. Ve vztahu k výrobkům a službám z oblasti nakladatelství a vydavatelství je označení „MLADÁ FRONTA“ zcela fantazijní, s vysokou primární rozlišovací způsobilostí a vysokou druhotnou rozlišovací způsobilostí, získanou užíváním v obchodním styku, a přidané prvky „nakladatelství a vydavatelství“ kolizní obchodní firmy vyjadřují jen oblast podnikání takto nazvaného subjektu, nelze jim tudíž přiznat distinktivní charakter. K naplnění hypotézy ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. v části „obsahující název právnické osoby“ tak postačuje, pokud posuzovaná ochranná známka obsahuje kmen názvu-obchodní firmy-právnické osoby, jak je tomu i v nyní projednávané věci. Dané ustanovení navíc neobsahovalo podmínku shodnosti či podobností výrobků a služeb. Je proto irelevantní námitka žalobce, že Úřad a žalovaný porovnání výrobků a služeb neprovedl. Závěr žalovaného je souladný i s jeho rozhodovací praxí (rozhodnutí ve věci EKOFOL O-7044), na níž žalovaný v odůvodnění rozhodnutí poukázal. Navíc se ze seznamu výrobků a služeb napadené OZ podává, že jsou v kolizi k předmětu podnikání společnosti Mladá fronta ve všech právních formách, neboť oblastí její působnosti (viz spisový materiál, spis 0-60899 s přihláškou obsahující výpis z podnikového rejstříku OS pro Prahu 1 s údaji o podniku Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství ústředního výboru SSM zřízeného 15. 9. 1964, zapsáno 24. 9. 1964, usnesení OS pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 1990 o změně názvu tohoto podniku na Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství) byla nakladatelská a vydavatelská činnost včetně propagace, přičemž výrobky a služby napadené OZ se všechny týkají činnosti nakladatelské a vydavatelské, resp. mohou být poskytovány v souvislosti s výrobou a distribucí i tiskovin, případně mají jako tiskoviny stejný účel, kterým je sdělování informací, jak žalovaný uvedl na str. 15 svého rozhodnutí. Soud rovněž z obsahu spisového materiálu ověřil, že před podáním přihlášky napadené OZ (dne 11. 10. 1991) byla s dřívějším právem přednosti (ode dne 20. 3. 1991) přihlášena kolizní ochranná známka „mladá fronta“ (namítaná OZ), jejímž vlastníkem byla k datu přihlášky napadené OZ společnost Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství. Uvedená společnost pod svojí obchodní firmou tedy působila na trhu dříve, než došlo k podání přihlášky napadené OZ k zápisu do rejstříku. Soud má ve shodě se žalovaným a zúčastněnou osobou po provedení posouzení napadené OZ a obchodní firmy této společnosti za to, že zde dochází ke kolizi, neboť obé zjevně obsahuje stejné slovní spojení „MLADÁ FRONTA“, které je však jedinou distinktivní částí této obchodní firmy s určujícím významem, sloužícím jako identifikátor v obchodním styku. Z obsahu spisu k tomu dále vyplynulo, že společnost Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství a její právní předchůdci vydávali deník o názvu „Mladá fronta“ nepřetržitě od roku 1945 do roku 1990. Je obecně známou skutečnost, že v té době neexistovala konkurence v nyní známé míře. Není tak pochyb, že povědomí veřejnosti o této společnosti a jejích aktivitách bylo velmi vysoké a že si tudíž namítanou OZ, obsahující slovní spojení „MLADÁ FRONTA“, veřejnost musela spojovat se společností Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, jejíž název byl v té době ojedinělý. Přesto, že se v průběhu let před podáním přihlášky napadené OZ znění obchodní firmy této společnosti několikrát změnilo, nosná část/kmen „Mladá fronta“, podle které se veřejnost na trhu orientovala, zůstala zachována. Relevantní je proto závěr Úřadu a žalovaného, že zápisem (a užíváním) napadené OZ ve znění „MLADÁ FRONTA DNES“ mohlo docházet ke klamání veřejnosti, když návrhem napadená OZ, tvořená mj. ze slovního spojení „Mladá fronta“, které tvořilo její stěžejní část, byla podána osobou odlišnou od společnosti Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství. Ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. umožňovalo zhojit výluku ze zápisu do rejstříku v případě, že právnická nebo fyzická osoba, která podala přihlášku ochranné známky nebo na kterou byla přihláška ochranné známky převedena, prokázala písemné svolení toho, komu přísluší uplatňovat právo na ochranu názvu, jména, příjmení nebo vyobrazení dotčené osoby. Dopis ze dne 31. 10. 1991 takovým výslovným souhlasem/písemným svolením není a neobstojí tak tvrzení žalobce, že „skutkové okolnosti případu svědčí tomu, že spíše byl lze v této otázce souhlas dovodit, a to v kontextu všech žalobcem předložených důkazů svědčících jednoznačně o koordinovaném, souhlasném a aktivním jednáním vlastníka namítaného obchodního jména ve vztahu k žalobci, které by ústilo ve skutkovou okolnost vylučující protiprávnost. Z obsahu spisového materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že v době podání přihlášky napadené OZ a jejího zápisu existovaly mezi právními předchůdci obou subjektů vztahy úzké hospodářské spolupráce, že k vydávání deníku Mladá Fronta Dnes od samého počátku docházelo svědomí právního předchůdce vlastníka namítaného obchodního jména, resp. s jeho výslovným souhlasem.“ Podle stanoviska soudu by za písemné svolení ve smyslu § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 bylo lze považovat pouze výslovné uvedení, že zúčastněná osoba/vlastník namítané OZ (označená v právní formě odpovídající době udělení písemného svolení) k přihlášce napadené OZ do rejstříku nebo v průběhu zápisného řízení o ní, nemá námitek k zápisu přihlašovaného označení do rejstříku ochranných známek. Neopodstatněné jsou i argumenty žalobce stran závěrů nalézacích soudů a jejich posouzení skutkových okolností, neboť stanoviska nalézacích soudů vycházejí ze soukromoprávní úpravy nekalosoutěžního práva, nikoli práva známkového a nelze je bez dalšího mechanicky přebírat. V žalobcem zmiňovaném rozsudku NSS ve věci sp. zn. 5 As 37/2011, rozhodujícím o kasační stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ve věci sp. zn. 8 Ca 276/2008), NSS poukázal na jiný rozsudek ve věci sp. zn. 5 As 69/2006, kde se již otázkou vztahu mezi řízením o námitkách proti zápisu přihlašovaného označení do rejstříku a občanským soudním řízením ve věci nekalosoutežního jednání, při němž může dojít i k zásahu do práv ochranné známky, zabýval a konstatoval, že se mohou oba právní instituty v některých případech překrývat s ohledem na nebezpečí záměny výrobku či služeb. Zdůraznil však, že mohou být skutkové a právní okolnosti v obou řízených také v podstatných okolnostech odlišné, a tedy se rozhodování v námitkovém řízení či v řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti a v řízení o žalobě na ochranu proti porušování práv z ochranné známky liší nejen procesním postupem, ale také svým účelem, hmotněprávní úpravou a okruhem skutkových okolností, které je třeba zkoumat, přestože se může okruh otázek a zjištění překrývat. V nyní projednávané věci byly skutkové okolnosti, zjištěné v mnoha řízeních vedených jak u Úřadu, tak u nalézacích soudů obdobné, jejich právní posouzení rozhodujícími orgány se však liší úhlem pohledu dané právní úpravy a předmětem sporu, který je řešen. Úřad a žalovaný proto důvodně posuzovali daný skutkový a právní stav z pohledu naplnění ust. § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 4 písm. g) téhož zákona a s odvoláním na § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., a nebyly zjištěními a posouzením nalézacích soudů v tomto směru vázány, neboť posouzení nalézacích soudů se týkala věci z hlediska dotčení soukromých práv v nekalé soutěži nikoli veřejného zájmu na tom, aby nebyly v rejstříku Úřadu zapsány ochranné známky, které mohou vést ke klamání veřejnosti o osobě uvádějící na trh výrobky a služby touto OZ označené. Kromě toho je z právní úpravy o.s.ř. (zákon č. 99/1963 Sb.), s.ř.s. (zákon č. 150/2002 Sb.) a správního řádu patrno, že v soudním řízení nelze uplatňovat shodné nároky jako v řízení správním, nadto žalobcem zmiňovaná soudní řízení probíhala mezi jinými účastníky (žalobce a společnost Mladá fronta a.s.), měla jiný předmět (práva k obchodní firmě, k ochranným známkám a nekalosoutěžního jednání), zatímco prvostupňovým rozhodnutím Úřadu a rozhodnutím žalovaného byla posuzována důvodnost návrhu na prohlášení neplatnosti z důvodu existence dříve zapsaného obchodního jména třetího subjektu (a je nerozhodné, že byl právním předchůdcem společnosti Mladá fronta a.s. a nedostatku písemného svolení této společnosti se zápisem napadené Oz do rejstříku (§ 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb.). Ani v tomto ohledu proto nelze uplatnit překážku rei iudicatae, neboť závěry nalézacích soudů nejsou v tomto směru pro Úřad závazné. Nedůvodný je v této souvislosti také poukaz žalobce na pravomocné rozhodnutí předsedy Úřadu ze 14. 5. 2007 (v řízení z roku 2004), neboť jak již bylo pojednáno shora, jednalo se mj. o řízení s jiným předmětem (důvody neplatnosti uplatněné podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 3 odst. 1 písm. c), d), e) a g) zákona č. 174/1988 Sb. a podle § 32 odst. 3 ZOZ ve spojení s § 7 odst. 1 písm. a), b), c), d), g) a k) téhož zákona a dále zrušení napadené OZ podle § 31 odst. 1 písm. a) a c) ZOZ). V citovaném rozhodnutí se žalovaný na straně 23 vyjadřoval k otázce dobré víry v době podání přihlášky napadené OZ. Tehdejší závěr žalovaného tak nijak nezpochybňuje stanovisko Úřadu, žalovaného a konečně soudu v nyní projednávané věci, a sice že Úřad ani žalovaný nemohli přihlížet ke skutkovým okolnostem případu, o nichž žalobce tvrdí, že „svědčí tomu, že spíše byl lze v této otázce souhlas dovodit“, když výslovné písemné svolení ve smyslu § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. právním předchůdcem zúčastněné osoby/vlastníkem namítané OZ žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci udělen nebyl. Soud odmítá argumenty žalobce zpochybňující zákonný průběh zápisného řízení napadené OZ a považuje za právně nevýznamné, zda Úřad provedl řádně věcný průzkum při podání přihlášky napadené OZ či nikoli. Je tomu tak proto, že předmětem tohoto soudního přezkumu je zákonnost rozhodnutí žalovaného o prohlášení neplatnosti napadené OZ podle § 32 odst. 1 ZOZ, které umožňuje zneplatnění zapsaného označení, které chrání výrobky nebo služby ze zákonem stanovených důvodů. Významné je, že v době, kdy byla napadená OZ přihlašována, existovala starší namítaná ochranná známka zúčastněné osoby, a že se následně, byť s odstupem zjistilo, že obě tyto ochranné známky mají společný kmen „Mladá fronta“. Vzhledem k tomu veřejnost mohla mít pochyby o původci chráněných výrobků a služeb. Jednalo se totiž o zápis označení, které obsahuje název jiné osoby, aniž by bylo doloženo písemným svolením takové osoby. Tudíž zápisem (a užíváním) ochranné známky ve znění „Mladá fronta dnes“ mohlo nepochybně docházet ke klamání veřejnosti. Takové označení nemůže být zapsáno ani podle platné právní úpravy v době rozhodování ÚPV ve smyslu § 4 písm. g) ve spojení s § 52 odst. 1 ZOZ. Soud tomu poukazuje na stanovisko žalovaného uvedené na č. l. 16 a 17 napadeného rozhodnutí, kde popisuje praxi zápisného řízení v době účinnosti zákona č. 174/1988 Sb. a připouští, že s postupem času a vstupem dalších a dalších hospodářských subjektů na trh však již nebylo v jeho moci aktivně vyhledávat označení shodná se jménem třetí osoby a aplikace ustanovení § 4 písm. d) citovaného zákona se proto ponechávala spíše na výmazová řízení, k čemuž poukázal na konkrétní rozhodnutí té doby. K tomu soud uvádí, že byť Úřad v době zápisu napadené OZ neprovedl věcný průzkum v zápisném řízení precizně, nemůže tato skutečnost způsobit nezákonnost posouzení žalovaného ve vztahu k výroku II. žalobou napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 32 odst. 1, kterým zákonodárce Úřadu uložil prohlásit za neplatnou ochrannou známku zapsanou v rozporu s § 4 nebo 6 ZOZ, a to nejen na návrh třetí osoby, ale i z vlastního podnětu. Účelovost postupu žalovaného, který žalobce tvrdil, se z obsahu spisového materiálu nepodává a soud jej ani nezjistil. K věci samé tak soud ve shodě se žalovaným uzavírá, že zápis nosné části obchodního jména pro jiný subjekt nepochybně zakládal a nadále zakládá vysokou pravděpodobnost klamání veřejnosti o osobě, uvádějící na trh výrobky a služby napadenou OZ opatřené, a že ačkoli vlastník napadené OZ/žalobce vydává deník Mladá Fronta Dnes již 20 let, neznamená to, že daná ochranná známka nemůže veřejnost klamat, neboť se jedná o dva silné nakladatelské domy na stejném trhu a s ohledem na dlouhý časový úsek od počátku vydávání denní „Mladá Fronta“ není možno s jistotou tvrdit, že u spotřebitelské veřejnosti, která již prošla několika generacemi, záměna uvedených produktů/služeb nenastává, když ostatně není třeba prokazovat, že k takové záměně skutečně došlo, neboť postačuje její potencionální možnost. S ohledem na shora uvedené je označení tvořící napadenou OZ žalobce vyloučeno ze zápisu i podle ZOZ. Pokud žalobce poukazoval na ustanovení § 12 ZOZ, soud k tomu opět v souladu se stanoviskem žalovaného (i osoby zúčastněné na řízení) uvádí, že je toto ustanovení relevantní při podání návrhu na prohlášení neplatnosti OZ podle § 32 odst. 3 ZOZ, tedy v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené v § 7 téhož zákona z důvodů v tomto ustanovení uvedených, jež jsou svou povahou relativní/soukromoprávní. Soud pro přehlednost k jednotlivým žalobním námitkám uvádí, že nemohl vejít na tvrzení žalobce (bod 4.1.), podle kterého žalovaný nezjistil, jaké obchodní jméno ke dni zápisu ochranné známky do rejstříku mělo být namítáno, jméno v odůvodnění ani neuvedl a neprovedl v tomto směru žádné důkazy. Soud z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí totiž zjistil, že se žalovaný na několika místech obchodním jménem/názvem, které je na překážku zápisu napadené OZ, zabýval a to konkrétně na str. 13 napadeného rozhodnutí, kde je jako vlastník kolizní ochranné známky „Mladá fronta“ č. 176613 (namítaná OZ) uvedena k datu podání přihlášky napadené ochranné známky společnost Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, následně se na str. 14 zmiňuje o společnosti Mladá fronta ve všech jejich právních formách a činí tak i v dalším textu při odůvodnění svých závěrů. K námitce neprovedení důkazů v tomto směru soud poukazuje na str. 15 rozhodnutí předsedy Úřadu, kde jsou pojednány podklady obsažené ve správním spise, jakož i spise 0- 60899, jehož součástí je výpis z podnikového rejstříku Obvodního soudu pro Prahu 1 s údaji o podniku Mladá fronta nakladatelství a vydavatelství Ústředního výboru socialistického svazu mládeže zřízeného dne 15. 9. 1964 s datem zápisu dne 24. 9. 1964, a usnesení téhož soudu ze dne 14. 6. 1990 o změně názvu podniku na Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství. K úvahám žalobce, zda ust. § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. mohlo být důvodem zápisné nezpůsobilosti, aniž by byly porovnány seznamy výrobků a služeb (bod 4.2.), soud odkazuje na shora uvedené a dodává, že v projednávané věci nebyla posuzována kolize dvou známek, ale zda je název „Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství“ obsažen v napadené OZ a zda v důsledku toho může dojít ke klamání veřejnosti. Ve vztahu k bodu 4.3. žaloby soud souhlasí s vyjádřením žalovaného, že srovnání výrobků a služeb obou ochranných známek se podle ZOZ děje v případě podání námitek/návrhu na prohlášení neplatnosti z důvodu upravených § 7 odst. 1 a písm. g) ZOZ nikoli v dané věci, kdy byl návrh na prohlášení neplatnosti podán s poukazem na § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. ve spojení s § 4 písm. g) ZOZ, tedy z důvodů zápisné nezpůsobilosti k níž Úřad přihlíží nejen na návrh třetí osoby, ale i z moci úřední, pokud takový důvod zjistí. V bodě 4.4 žalobce namítal, že je žalobou napadené rozhodnutí per saltum, neboť žalovaný učinil závěry, navíc neúplné či vadné, na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a žalobce tak ztratil instanci, když sám žalovaný potřebná zjištění a dokazování neprovedl. Ani tato námitka není opodstatněná, neboť žalobce podal rozklad proti výroku I. a II. prvoinstančního rozhodnutí, přičemž žalobou napadeným rozhodnutím byl výrok I. rozhodnutí Úřadu změněn a výrok II. až na slova „ex tunc“ zachován. V rozkladu ve vztahu k výroku II. prvoinstančního rozhodnutí (ale i výroku II. žalobou napadeného rozhodnutí) žalobce namítal, že označením Mladá Fronta Dnes není klamavé a tvrdil s poukazem na dopis ze dne 31. 10. 1991, že se jedná o implicitní souhlas předchůdce zúčastněné osoby s vydáváním periodika Mladá Fronta Dnes. Soud z výrokové části, jakož i odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ověřil, že rozhodnutí předsedy Úřadu o částečné změně prvostupňového rozhodnutí vychází ze skutečností, k nimž se žalobce jako vlastník napadené OZ mohl vyjádřit. Uvedené platí tím spíše, že výrok II. žalobou napadeného rozhodnutí, proti němuž žalobce v podané žalobě brojí, nebyl žalobou napadeným rozhodnutím oproti prvoinstančnímu rozhodnutí Úřadu v zásadě změněn. O rozhodnutí per saltum a tedy odnětí instance, se tedy nejedná, neboť předmětem rozhodování žalovaného nebyla nová věc. K vadě zápisného řízení (bod. 4.5.) soud opětovně uvádí, že ověřování zákonnosti průběhu zápisného řízení napadené OZ Úřadem a žalovaným považuje za nadbytečné, neboť sám žalovaný na str. 16 a následující připomněl praxi zápisného řízení za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb. a připustil, že nebylo v jeho moci aktivně vyhledávat označení shodná se jménem třetí osoby a aplikace § 4 písm. d) citovaného zákona se tak ponechávala spíše na výmazová řízení. K poukazu žalobce na rozhodnutí NSS ve věci sp. zn. 7 A 160/2000 (bod 4.6.) soud odkazuje na citaci věty z tohoto rozsudku NSS na str. 8 vyjádření žalovaného k podané žalobě včetně doplnění „v této věci tedy došlo k posunu v tom směru, že chráněná je i část obchodního jména“ a uvádí, že přezkumem zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí nezjistil, že by žalovaný postupoval v rozporu se zmíněným rozsudkem NSS a přisvědčuje žalovanému i v tom směru, že pokud žalobce proti zúčastněné osobě/vlastníkovi namítané OZ uspěl v civilních řízení, může tato okolnost mít, ale nemusí, vliv na řízení ve věci ochrany ochranných známek, které je řízením veřejnoprávním, jehož cílem nemusí být vždy ochrana subjektivního práva a vlastníka ochranné známky. Ve zbytku soud trvá na svém stanovisku k použití zjištění nalézacích soudů při aplikaci ZOZ. V bodě 4.7. žalobce poukazoval na „explicitní souhlas“ který, jak tvrdil, doložil v souladu s § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. Soud své stanovisko k průkazu písemného svolení vyjevil shora a pro stručnost na své závěry odkazuje. V bodě 4.8. žalobce namítal stanovisko žalovaného na str. 15 odůvodnění jeho rozhodnutí s tím, že není zřejmé, jaké důkazy v tomto ohledu žalovaný provedl a jak je hodnotil. Jak soud již výše uvedl, je skutečnost, že i před rokem 1990 vycházel deník s označením „Mladá Fronta“, skutečností obecně známou (§ 50 odst. 1 správního řádu), o níž podle judikatury správních soudů (např. rozsudek NSS ve věci sp. zn. 1 As 33/2011) nemusí správní orgán uvádět zdroj. Soud proto považuje za irelevantní i námitku neprovedení dokazování v tomto směru. Ostatní žalobní tvrzení v tomto žalobním bodě souvisí s nesouhlasem žalobce s posouzením klamavosti, ke kterému se soud již shora vyjádřil, a proto na něj odkazuje. Nelze souhlasit s žalobcem ani v jeho žalobním tvrzení v bodě 4.9., podle kterého žalovaný nevysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, zda překážku zápisné způsobilosti podle § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. mohla uplatnit osoba, o jejíž subjektivní práva se nejedná, která je ani tvrdí, ani neprokázala. Námitka není opodstatněná, neboť z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmá úvaha žalovaného o samotné povaze ustanovení § 4 písm. d) citovaného zákona (str. 12 a 17 napadeného rozhodnutí), kde se žalovaný touto zápisnou překážkou podrobně zabýval i ve vztahu k tomu, kdo tuto překážku mohl uplatnit (třetí osoba/Úřad). Obecně uplatněná námitka v bodě č. 4.10. je zodpovězena shora uvedenými závěry soudu k věci samé. Pokud žalobce opětovně považoval aktivní legitimaci zúčastněné osoby/vlastníka namítané OZ za spornou, soud k tomu poukazuje na znění ustanovení § 32 odst. 1 ZOZ, podle kterého Úřad prohlásí neplatnost ochranné známky nejen z vlastního podnětu, ale i v řízení zahájeném na návrh třetí osoby, pokud byla tato OZ zapsána v rozporu s § 4 nebo § 6 téhož zákona. Aktivní legitimace navrhovatele/zúčastněné osoby/vlastníka namítané OZ je tedy zřejmá a vzhledem k tomu, že žalobce žádné konkrétní důvody její spornosti neuvádí, soud pouze doplňuje, že je nezjistil. Poukaz žalobce na rozhodnutí o neplatnosti jeho ochranné známky s odstupem 20 let od jejího zapsání do rejstříku je nesrozumitelný a soud proto opět pouze v obecné poloze uvádí tak, jako shora, a sice že se Úřad zabývá důvody nezpůsobilosti zápisu označení do rejstříku ve smyslu § 32 odst. 1 buď na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu/ex offo a to bez ohledu na plynutí času. Námitky uplatněné pod bodem 5.1 a 5.2. byly soudem vyvráceny při posouzení zákonnosti závěrů žalovaného stran použití ust. § 4 písm. g) ZOZ a § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. a § 12 ZOZ a opětovně zdůrazňuje, posledně zmiňované ustanovení se užije u návrhu na prohlášení neplatnosti podle § 32 odst. 3 ZOZ, tedy na návrh uplatněný třetí osobou ze soukromoprávních důvodů (§7 ZOZ). V projednávané věci byl návrh zúčastněnou osobou/vlastníkem namítané OZ uplatněn podle § 32 odst. 1 citovaného zákona. Proto nemohl být § 12 použit. O uplynutí prekluzivní lhůty tak nelze hovořit. K nesouhlasu žalobce s použitím § 4 písm. g) ZOZ jako absolutní překážky zápisné způsobilosti žalovaným a námitkám s tím souvisejícím soud uvádí, že zákon č. 174/1988 neznal námitkové řízení a výmazové řízení z důvodu zápisu známky v rozporu se zákonem mohlo být vedeno podle § 23 z moci úřední nebo na návrh třetí osoby. Ve zbytku a zejména k úvahám žalobce o povaze ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. a § 4 písm. g) ZOZ soud opětovně odkazuje na předně zaujaté stanovisko a dodává, že neshledal, že by žalovaný hledal náhradní důvod prohlášení neplatnosti. Doplněním návrhu na prohlášení neplatnosti zúčastněnou osobou dne 12. 1. 2011 došlo k rozšíření předmětu řízení o ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. pro tvrzenou absenci písemného souhlasu. Osoba zúčastněná osoba výslovně žádala, aby její podání bylo považováno za věcně doplnění návrhu ze dne 9. 9. 2010, byť z jiných zákonných důvodů. Námitka tak není opodstatněná. K tvrzení o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro písařskou chybu v označení č. j. rozsudku NSS 3 As 19/2009, když správně mělo být uvedeno 3 As 13/2009 se soud již vyjádřil. V bodě 5.5. žalobce polemizuje s použitím rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 A 48/1996 žalovaným. Soud jeho stanovisko nesdílí a ve shodě s vyjádřením žalovaného (strana 12) poukazuje na jeho citaci z rozsudku k otázce klamavosti, jehož závěry soud považuje přiléhavé i v projednávané věci. K námitce uplatněné pod bodem 5.6., vztahující se ke klamavosti soud znovu odkazuje na své závěry učiněné v odůvodnění tohoto rozsudku a opětovně uvádí, že Úřad a žalovaný posuzovali kolizi obchodního jména, resp. jeho kmenu s napadenou ochrannou známkou ve vztahu ke klamavosti jako otázku právní, nikoli skutkovou. O skutkovém stavu, z něhož při jejím zodpovězení vyšli, proto nemuseli provádět dokazování. Nadto byl v rozsahu potřebném pro posouzení dané otázky oběma stranám znám z četných řízení, která spolu žalobce a osoba zúčastněná na řízení vedou a na něž ostatně sám žalobce hojně poukazuje. Skutečnost, že žalobce s právními závěry žalovaného v této věci za daného skutkového stavu nesouhlasí, nemůže vést bez dalšího k nezákonnosti rozhodnutí o věci samé. Soud v této souvislosti konstatuje, že správní spis obsahuje četné kopie korespondence z let 2009-2011, v níž se na společnost Mladá fronta a.s. různé osoby mylně obracejí s žádostmi o poskytnutí informací, zaslání starších čísel deníku „MLADÁ FRONTA DNES“, zrušení předplatného tohoto deníku, s reklamacemi apod. v domnění, že je jeho vydavatelem. Jako název předmětného deníku je přitom užíváno označení odpovídající slovními prvky i obrazovým zpracováním napadené ochranné známce, která tak zjevně neplní svou základní funkci, jíž je odlišení výrobku a služeb jedné osoby od výrobků a služeb osoby jiné. Úřad a žalovaný tak zohlednili rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-206/01, podle něhož základní funkci ochranné známky činí skutečnost, že musí zaručit identitu původu výrobku nebo služeb opatřených ochrannou známkou pro zákazníka nebo koncového uživatele tím, že jim umožní bez jakéhokoliv rizika záměny rozlišit určité výrobky a služby od dalších, které mají jiný původ. Tím je sledován cíl ochrany spotřebitelské veřejnosti před možným klamáním způsobeným užíváním stejných či podobných označení dvěma odlišnými subjekty na trhu ve spojení se stejnými či podobnými výrobky a/nebo službami. K této závadné situaci může též vést užívání ochranné známky, která jako své prvky obsahuje starší ochrannou známku jiného subjektu. Také podle stanoviska soudu bylo obsahem spisového materiálu prokázáno, že ke klamání veřejnosti v daném případě skutečně dochází. Přičemž jeho příčinou je přítomnost totožných slovních prvků „Mladá fronta“ prioritně starší ochranné známky zúčastněné osoby v mladší ochranné známce žalobce. Úřad a žalovaný proto důvodně považují napadenou ochrannou známku za známku, která neměla být do rejstříku zapsána. Tvrzení žalobce o tom, že ke dni zápisu napadené OZ ji užíval několik let každodenně ve statisícových nákladech se souhlasem právního předchůdce zúčastněné osoby, neobstojí s ohledem na závěry soudu o neprokázání písemného svolení ve smyslu § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. Z obsahu spisového materiálu se nepodává, že by žalobce takový souhlas předložil a nečiní tak ani v podané žalobě. Dovozování souhlasu z jiných skutečností neodpovídá znění zákona ani jeho smyslu a účelu. Sám žalobce v tomto bodu uvádí, že ke dni zápisu napadené ochranné známky namítanou ochrannou známku v jejím kmeni, tj. v označení „Mladá fronta“, užíval každodenně v masivních nákladech a soudu tak není zřejmý jeho požadavek na provedení dokazování k témuž. Soud tak přisvědčuje hypotéze Úřadu a žalovaného, že pokud na straně veřejnosti dochází k omylu, zda deník Mladá Fronta Dnes vydává žalobce či Mladá fronta a.s., pak lze usoudit, že označení Mladá Fronta Dnes působí na veřejnost klamavě. Soud se již shora vyjádřil i k poukazu žalobce na závěry soudu v nalézacím řízení a jen pro úplnost opětovně uvádí, že tyto soudy chrání zájem soukromoprávní a vycházejí z právních norem, které mají soukromoprávní povahu a jejich stanoviska proto nelze vždy použít v řízení veřejnoprávním, když Úřad v projednávané věci posuzoval důvodnost návrhu podle § 32 odst. 1 ZOZ, tedy podle veřejnoprávní normy. Soud rovněž opětovně zdůrazňuje, že předmětem rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalobou napadeného rozhodnutí je kolize mezi starším obchodním jménem/jeho slovním vyjádřením na základě toho, zda je toto jméno/jeho kmen obsaženo v napadené OZ. Soud proto odmítá tvrzení žalobce o nepoctivosti osoby zúčastněné na řízení, neboť taková nepoctivost nemůže být předmětem řízení podle § 32 odst. 1 ZOZ. Žalobou napadené rozhodnutí soud ani v tomto rozsahu neshledal nesrozumitelným a nepřezkoumatelným, jak žalobce tvrdil. Soud neshledal opodstatněnou ani námitku pod bodem 5.7. ve věci tvrzeného příkrého logického rozporu závěrů žalovaného s vlastním rozhodnutím žalovaného v dané věci. Jak již bylo shora uvedeno, správní orgán I. stupně rozhodl jednotlivými samostatnými výroky o jednotlivých návrzích osoby zúčastněné na řízení/vlastníka namítané ochranné známky, takové návrhy posoudil z hlediska relevance uplatňovaných důvodů a ve vztahu k těmto návrhům pak Úřad a žalovaný argumentují, zda návrhu v daném rozsahu vyhoví či nikoli. K tomu soud podotýká, že žalobou byl napaden výrok II. žalobou napadeného rozhodnutí, kterým, až na drobnou změnu (vypuštění sousloví „ex tunc“) nedošlo ke změně prvoinstančního rozhodnutí (také ve výroku II), jímž byla napadená ochranná známka prohlášena za neplatnou podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 4 písm. g) citovaného zákona s odvoláním na ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. K tomu soud zdůrazňuje, že tento výrok se týká klamavosti napadené ochranné známky ve vztahu k firmě „Mladá Fronta, nakladatelství a vydavatelství“. Pokud žalobce poukazoval na to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s rozhodnutím předsedy žalovaného o klamavosti napadené ochranné známky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 174/1988 Sb. v řízení zahájeném v roce 2004 (rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2007 je součástí spisového materiálu), soud opětovně uvádí, že v roce 2004 se navrhovatel (Mladá fronta a.s) domáhal jednak prohlášení této ochranné známky za neplatnou podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojením s § 3 odst. 1 písm. c), d), e) a g) zákona č. 174/1988 Sb., dále podle § 32 odst. 3 ZOZ ve spojení s § 7 odst. 1 písm. a), b), c), d), g) a k) téhož zákona a konečně zrušení podle § 31 odst. 1 písm. a) a c) ZOZ. V nyní projednávané věci je však předmětem přezkumu zákonnost výroku II. žalobou napadeného rozhodnutí, které posuzovalo k rozkladu žalobce zákonnost výroku prvoinstančního rozhodnutí o prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 4 písm. g) téhož zákona v souvislosti s § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb., tedy podle jiných zákonných ustanovení. Soud tedy neshledává namítaná rozhodnutí Úřadu a jeho předsedy v logickém rozporu. Z důvodů k předchozímu žalobnímu bodu uvedených soud nepovažuje za námitku vedoucí ke zrušení rozhodnutí správních orgánů uplatněnou žalobcem pod bodem 5.9. , a dodává, že žalobce napadl prvoinstanční rozhodnutí Úřadu pouze proti výrokům I. a II., přičemž žalovaný svým rozhodnutím výrok I. Úřadu změnil tak, že návrh na prohlášení napadené OZ za neplatnou podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 6 a § 22 odst. 2 téhož zákona a odkazem na § 3 odst. 1 písm. e) a § 3 odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb. zamítl. Výrok II. prvoinstančního rozhodnutí pak v podstatě potvrdil, neboť výrokem II. žalobou napadeného rozhodnutí prohlásil napadenou ochrannou známku podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 4 písm. g) téhož zákona a s odvoláním na § 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. za neplatnou. Výrok III. prvoinstančního rozhodnutí, kterým Úřad zamítl návrh na prohlášení napadené OZ za neplatnou podaný podle § 32 odst. 1 ZOZ ve spojení s § 4 písm. m) téhož zákona, zamítl. Je tak zřejmé, že každý z výroků prvoinstančního i žalobou napadeného rozhodnutí se týká různé právní kvalifikace. Námitky uplatněné žalobcem pod bodem 5.10. a 5.11. se vztahují k posouzení věci res iudicatae a relativní zápisné způsobilosti dle § 7 odst. 1 písm. g) ZOZ, které soud již shora učinil a pro stručnost proto na své stanovisko odkazuje. Pro úplnost však soud uvádí, že osoba zúčastněná na řízení/vlastník namítané OZ neuplatnila návrh na prohlášení neplatnosti podle § 7 písm. g) ZOZ ve spojení s § 32 odst. 3, ale podle § 32 odst. 1 téhož zákona, tedy se jedná o rozdílnou právní úpravu. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že ve vztahu mezi navrhovateli řízení o prohlášení neplatnosti v roce 2004 a nyní projednávané věci se jedná o majetkové propojení, společnosti jsou ve vztahu ovládající a ovládané. Jedná se však o samostatné právní subjekty, které v těchto dvou různých řízeních uplatnily návrhy na prohlášení napadené OZ za neplatnou z různých právních důvodů. V r. 2004 z důvodu tvrzeného zásahu do relativních práv navrhující společnosti, v nyní projednávané věci (řízení zahájeno v r. 2010) z důvodu zápisné nezpůsobilosti, k níž Úřad přihlíží nejen na návrh, ale i z moci úřední. Soud v této souvislosti přisvědčuje žalovanému, že návrhy na prohlášení neplatnosti lze po dobu její platnosti napadat opakovaně do doby, než je věci pravomocně rozhodnuto a vytvoří se tím překážka věci pravomocně rozhodnuté/res iudicatae. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Nedůvodné je rovněž tvrzení žalobce pod bodem 5.12. žaloby, že se žalovaný nevypořádal s rozhodnutím SDEÚ č. C482/09 na které žalovaný (poznámka soudu: správně má být zřejmě uvedeno žalobce) ve svém rozkladu výslovně poukazoval a jež má zásadní význam pro posouzení dané věci. Je tomu tak proto, že jak již uvedl žalovaný v písemném vyjádření k žalobě, týká se věc sp. zn. C-482/09 Budějovický Budvar, národní podnik vs. Anhoiser – Bush.Inc. výkladu „strpění“ při střetu dvou ochranných známek na relevantním trhu. Přičemž tento pojem byl v národní úpravě zahrnut do ustanovení § 12 ZOZ, jehož aplikaci však Úřad, žalovaný i tento soud v nyní projednávané věci odmítl s tím, že žalobce uplatnil důvody neplatnosti podle § 32 odst. 1 ZOZ a nikoli podle § 32 odst. 3, v jehož souvislosti by užití ustanovení § 12 téhož zákona připadalo v úvahu. Pokud žalovaný toto své stanovisko k nepoužití žalobcem namítaného rozsudku C-48209 v odůvodnění svých závěrů k § 12 ZOZ, resp. k pětileté době, po jejímž uplynutí se vlastník starší ochranné známky nemůže dovolávat zneplatnění mladší ochranné známky (strana 5 žalobou napadeného rozhodnutí) nevyjádřil, není to skutečnost, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Soud proto i tuto žalobní námitku odmítá. Konečně soud nemohl vejít ani na námitky uplatněné pod bodem 6.1. až 6.3., jimiž žalobce žalovanému vytýká nezákonný procesní postup v souvislosti s činností rozkladové komise a tvrdí, že se ve spise nenachází návrh rozkladové komise na základě kterého předseda Úřadu ve věci rozhodl, namítá, že s ohledem na složitost případu nemohlo být jednání rozkladové komise nijak krátké a vyjadřuje podiv, že v ten samý den bylo expedováno vyhotovené 21 stránkové rozhodnutí předsedy žalovaného, a to i s přihlédnutím ke konci pracovní doby žalovaného toho dne, aby uzavřel, že předseda Úřadu nerozhodoval na základě návrhu odborné komise, neboť, pokud by tomu tak bylo, samotný návrh by byl součástí spisu. Soud k tomu po ověření postupu žalovaného po podání rozkladu z obsahu spisového materiálu zjistil, že k porušení ustanovení § 152 správního řádu nedošlo. Z odstavce 3 daného ustanovení vyplývá, že návrh na rozhodnutí podle odstavce 2 předkládá ministrovi nebo vedoucímu jiného ústředního správního úřadu rozkladová komise. Z obsahu spisu se totiž podává, že rozkladová komise byla ustanovena dne 12. 6. 2012 (položka č. 216 správního spisu „Protokol o ustanovení a součinnosti členů rozkladové komise“) a lze tak důvodně předpokládat, že tehdy komise zahájila i proces seznamování se s věcí, tj. s rozkladovými námitkami žalobce (ze dne 1. 6. 2012) a zúčastněné osoby (ze dne 6. 6. 2012). Uvedené stanovisko soudu je odůvodněno zkušeností z nyní projednávané věci, která je rozsáhlá a souvisí, byť nepřímo, s četnými jinými správními řízeními vedenými u ÚPV, jež byly z části i předmětem přezkumné činnosti zdejšího soudu. Soud tak považuje za nevěrohodné, že by se odborná komise zabývala věci samou, resp. rozkladovými námitkami žalobce (osoba zúčastněná na řízení vzala svůj rozklad posléze zpět) až při jednání komise dne 2. 8. 2013 (položka č. 275 správního spisu „protokol o jednání odborné komise“), kdy také hlasovala (položka č. 276 „protokol o hlasování odborné komise“) a předložila předsedovi Úřadu návrh na rozhodnutí ve smyslu § 152 odst. 3 správního řádu, když ten téhož dne žalobou napadené rozhodnutí vydal. K tomu soud ve shodě se žalovaným uvádí, že správní řád podrobnější úpravu postupu rozkladové komise a při přípravě návrhu pro rozhodnutí předsedy žalovaného nestanoví, a nezakotvuje ani lhůtu, kdy má být žalovanému návrh na rozhodnutí komisí předložen k posouzení, zda jej přijme či nikoli. Podle ustanovení § 152 odst. 2 přitom platí, že o rozkladu rozhoduje mj. vedoucí jiného ústředního správního úřadu, tj. v projednávané věci předseda ÚPV. Vzhledem k tomu, že zákon v ustanovení § 152 správního řádu předsedovi úřadu neukládá postupovat podle návrhu na rozhodnutí rozkladové komise, lze dovodit, že tímto návrhem předseda ÚPV vázán nebyl. Také podle odborné literatury je výstupem rozkladové komise jen neformální doporučení, kterým není předseda Úřadu vázán (Správní řád, Komentář, 4. vydání Praha C.H. BECK, 2013). Z obsahu spisového materiálu je přitom zřejmé, že rozkladová komise o rozkladu žalobce jednala, o návrhu na rozhodnutí pro předsedu ÚPV hlasovala a pokud návrh na rozhodnutí není součástí spisového materiálu, není takový postup v rozporu se zákonem, resp. s právním řádem, který takovou povinnost správnímu orgánu neukládá. Žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno v souladu se zákonem, soud proto nedůvodnou žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému správnímu orgánu, který byl úspěšný, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly. Výrok o nákladech osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 s.ř.s. Soud osobě zúčastněné na řízení náklady řízení nepřiznal, neboť jí žádnou povinnost neuložil a návrh na přiznání nákladů řízení z důvodu zvláštního zřetele osoba zúčastněná na řízení u soudu neuplatnila.

Poučení