9 A 181/2013 - 71

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Lucie Bičákové a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: Ing. J. B., zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2013, č. j.: 508/520/13 48485/ENV/13, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 9. 2013, č. j.: 508/520/13 48485/ENV/13, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 19.456,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Tomáše Sokola, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Plzeň (dále jen „Inspekce“), ze dne 3. 6. 2013, zn. ČIŽP/43/OOL/SR01/1302132.031/13/ZLU (dále jen „rozhodnutí Inspekce“), kterým byla žalobci jako uživateli honitby uložena pokuta ve výši 1.100.000,- Kč podle ust. § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o Inspekci“) spočívající v tom, že ohrozil a poškodil životní prostředí v lesích v k. ú. Líšťany v porostních skupinách 820 F0a, 820 F1, 820 F2a/0b, 820 F2b, 820 F3, 820 F4a, 820 F4b, 820 F5a, 820 F5b, 820 F6, 820 F8a, 820 F8b, 820 F15, 820 Ela, 820 E1b, 820 Cla, 820 CO, 820 C2, 820 Blb, 820 B2, 820 B1a (označení dle lesního hospodářského plánu pro LHC Stříbro s platností od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2022) tím, že v období let 2009 - leden 2013 při výkonu práva myslivosti vnadil a koncentroval zvěř v honitbě Líšťany - Hunčice intenzivním krmením již od podzimních měsíců a následně v době, kdy nelze hodnotit meteorologické podmínky jako dobu nouze a možného strádání zvěře, čímž došlo k nepřiměřeným škodám na lesních porostech ve smyslu ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb. o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „lesní zákon“). Tímto svým jednáním ohrozil a poškodil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Současně byla žalobci uložena povinnost dle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) uhradit náklady správního řízení paušální částkou 1.000,- Kč. Žalobce v žalobě nejprve obecně namítal, že je napadené rozhodnutí nezákonné a že došlo k vadám řízení, které jeho vydání předcházelo. Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se skutečností a skutková zjištění obsažená ve spise jsou nedostatečná. Postup Inspekce při získávání důkazů nebyl v souladu se zákonem. Tyto obecné námitky žalobce v žalobě konkretizoval, jak bude dále uvedeno. Žalobce nijak nesporoval, že je uživatelem honitby Líšťany-Hunčice (dále jen „předmětná honitba“), která je tvořena lesním pozemkem a i zemědělskými pozemky, na kterých žalobce mimo jiné vykonává zemědělskou činnost. Lesní pozemky včleněné do honitby navazují na zemědělské pozemky soukromých osob. Lesní pozemky včleněné do honitby jsou v majetku České republiky s právem hospodaření pro Lesy České republiky, s. p. na revíru č. 10 Plzeň, v k. ú. Líšťany. Žalobce nesouhlasil s tím, že by ohrozil a poškodil životní prostředí v lesích tím, že v období let 2009 – leden 2013 při výkonu práva myslivosti vnadil a koncentroval zvěř v honitbě Líšťany-Hunčice intenzivním krmením již od podzimních měsíců a dále v době, kdy nelze hodnotit meteorologické podmínky jako dobu nouze a možného strádání zvěře. Žalobce zdůraznil, že při užívání honitby vždy dbal na dodržování všech relevantních právních předpisů a také pokynů příslušného orgánu státní správy myslivosti. V prvním žalobním bodu žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že „podstata deliktního jednání odvolatele byla naplněna“ a zdůraznil, že při užívání honitby vždy dbal na dodržování všech relevantních právních předpisů. K tomu poukázal na ust. § 32 odst. 4 lesního zákona, které ukládá povinnost vlastníkům lesa, uživatelům honiteb a orgánům státní správy lesů dbát, aby lesní porosty nebyly nepřiměřeně poškozovány zvěří. Povinnost chránit les náleží všem vyjmenovaným osobám, nikoliv pouze uživateli honitby. Žalobce se domnívá, že všechny subjekty, které působí či jsou oprávněny působit na jednotlivých lesních pozemích, konají do určité míry společně. Jednotlivá jednání jednotlivých osob nelze oddělit. Postupy uživatele honitby jsou odvislé od pokynů orgánů státní správy a nepochybně i od způsobů, jakým vlastník lesa vykonává jeho správu. Proto není možné činnost pouze jedné osoby označit za zdroj poškození bez přihlédnutí k činnosti ostatních, nemluvě o absolutní ignoranci ostatních jevů, které mohly přispět k tvrzenému poničení lesa a na která žalobce poukazoval. Není možné vyseparovat pouze jediné jednání a přičíst mu nějaký výsledek. Les není izolovaným prostorem, je ovlivněn řadou faktorů, které zejména uživatel honitby ovlivnit nemůže. Ač se Inspekce, resp. žalovaný pokouší připisovat žalobci jedinečné schopnosti les chránit či ničit, žalobce rozhodně těmito vlastnostmi či schopnostmi nadán není. Žalobce poukázal na skutečnost, že les je složitý živý organismu a život v něm, včetně shromažďování zvěře, se řídí vnitřní logikou lesa, která má mnohem silnější vliv než případné zásahy zvenčí. Žalobce vyjádřil názor, že i sebevětší snaha, ať již uživatele honitby či jakékoli jiné osoby o ovlivnění přirozeného chodu lesa je patrně myslitelná, avšak v horizontu desetiletí, pomineme-li takový extrémní zásah jako je vykácení lesa. Snaha žalovaného připsat jednání žalobce jedinečnou úlohu při poškození lesa by neměla požívat ochrany. Jedná se totiž výhradně o pokus „někoho“ potrestat, avšak bez zvážení toho, kdo a jakou měrou, a či zda se žalobce vůbec na tvrzené škodě podílel a zda škoda je skutečně taková, jak je tvrzená. Dále v žalobě k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že primárně povinnost chránit lesní porosty proti zvěři má vlastník lesa. Z dikce ustanovení § 53 zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“) jednoznačně vyplývá, že vlastník a popřípadě nájemce honebního pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však nesmí být zvěř zraňována. Pokud tedy vlastník lesa nesplnil svou povinnost, pak ovšem nelze sankcionovat žalobce. Podstatnou skutečností totiž je, že uživatel honitby nenese žádnou, a to ani finanční, odpovědnost, například pokud zvěř způsobí škody na lesních porostech chráněných oplocením proti škodám působeným zvěří. Z rozhodnutí Inspekce, které žalovaný shledal jako bezvadné, je zřejmé, že k poškození mělo dojít právě v místech, která měla být oplocená. Je tedy zjevné, že vlastník lesa svou povinnost provést oplocení tak, aby plnilo svou funkci, nedostál. Je tedy absolutně nemyslitelným sankcionovat žalobce za to, že svým jednáním ohrozil a poškodil životní prostředí, když je zjevné, že škoda pokud vznikla, pak nevznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalobce, ale v příčinné souvislosti s nesprávným postupem vlastníka lesa. Žalobce v souvislosti s tímto žalobním bodem ještě poznamenal, že problematika zvěře sika a jejího působení na lesní porosty v dané lokalitě je záležitostí dlouhodobou. O existenci problematiky četnosti populace jelena sika a jeho působení na lesní porosty v dané oblasti velmi podrobně vypovídá Výzkumný projekt grantové služby LČR, označený jako Komplexní řešení problematiky chovu jelena siky, včetně škod působených touto zvěří v Plzeňském regionu a navazující části Karlovarského regionu z října 2007, jehož zpracovatelem je Mendelova lesnická a dřevařská univerzita v Brně - Ústav ochrany lesů a myslivosti (dále „Komplexní řešení problematiky“). Z Komplexního řešení problematiky je možno mít za prokázané, že v době podzimu a zimy, tedy v době, kdy žalobce měl svým přičiněním zavinit větší koncentraci jelena siky v jím užívané honitbě, se objem jehličnatých dřevin v bachoru jelena sika nezvyšuje. Toto svědčí o tom, že i případné „intenzivní přikrmování“, které je označováno za příčinu vzniku škod na lesních porostech, ve skutečnosti není s ní v příčinné souvislosti. Jednání jednotlivých osob je velmi provázané a i přesto, že otázka nadměrného výskytu jelena siky v honitbě byla řešená, žádná z oprávněných ba dokonce povinných osob neučinila opatření, která by zabránila poškozování lesa. Žalobce nesouhlasil s tím, že odkazy na odbornou literaturu a další prameny, které řeší otázku výskytu jelena siky, jsou paušálně nepoužitelné, neboť neřeší tento konkrétní specifický případ. Žalovaný svým postupem odňal žalobci právo na odborné prameny poukazovat, sám je však ve svém rozhodnutí zmiňuje. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že je chybný závěr žalovaného učiněný ze znaleckého posudku zpracovaného Doc. Ing. J. K., Ph.D. (dále jen „znalecký posudek“) o tom, že znalecký posudek odpovídá na zásadní otázky potřebné pro správní uvážení Inspekce jednoznačně, věcně a konkrétně. Žalobce je opačného názoru, neboť i znalec v posudku uvádí: „zjednodušeně řečeno by podávání krmiv bylo možné označit za chybu. Reálná situace je ovšem složitější. /…./ důvodů, proč se sika koncentruje na lokalitě je bezesporu více a podávané krmení podle nebude tím nejvýznamnějším, už proto, že nejde o nic mimořádného“ Podle znalce dokonce přikrmování je jedním z prostředků jak snížit škody na lese. Podle žalobce žalovaný pochybil, pokud označil postup prvoinstanční orgánu při provádění důkazu znaleckým posudkem za správný. Znalec sám ve vyjádření ze dne 14. 10. 2013 přiznává, že jeho posudek byl pochopen nesprávně. Tomu všemu bylo možné předejít, pokud by znalec byl vyslechnut, jak navrhoval žalobce. Ze spisového materiálu je zcela evidentní, že znalec byl pro podání znaleckého posudku jmenován usnesením ze dne 16. 4. 2013, avšak místní šetření, na jehož základě znalec podával posudek o stavu ke dni 18. 4. 2013 se konalo již 10. 4. 2013. Je tedy zjevné, že znalec provedl prohlídku na místě samém ještě předtím, než byl znalcem jmenován. Tento postup není v souladu s právními předpisy, ačkoli je příznačný pro jednání Inspekce. Na místě tedy bylo znalce vyslechnout i minimálně k objasnění okolností jeho jmenování a okolností provedení místního šetření. Jelikož se žalobce nemohl účastnit místního šetření prováděného znalcem, neboť v době jeho provedení nebyl o jmenování znalce vyrozuměn, bylo mu odňato právo zakotvené v § 33 odst. 1 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen „správní řád“), podle kterého má účastník řízení právo navrhovat důkazy a jejich doplnění, klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním ohledání. Žalobce odkázal na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo mimo jiné i na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále argumentoval, že z judikatury Ústavního soudu /vztahující se sice věcně k daňovému řízení, nicméně vzhledem k podobnosti řešené otázky i právní úpravy není důvodu k ní nepřihlížet; srov. nález č. 133/2001 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 591/2000); dále též nález č. 117/2001 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 159/1999); nález č. 134/2002 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 232/02)/ pak vyvstává jednoznačný závěr, že v rámci zachování „rovnosti zbraní“ ve správním řízení je třeba vycházet z principu, že pravidlo uvedené v § 33 odst. 1 správního řádu je třeba aplikovat vždy, je-li správním orgánem ve vztahu k účastníku řízení prováděno dokazování. Tomuto závěru pak svědčí i nyní účinná právní úprava, když podle § 51 odst. 2 správního řádu musí být o provádění důkazů mimo ústní jednání účastníci včas vyrozuměni. Žalobce však o žádném takovém jednání se znalcem vyrozuměn nebyl. Žalobce v rámci tvrzeného nezákonného postupu žalovaného v souvislosti se znaleckým posudkem dále uvedl, že znalec jmenovaný Inspekcí mohl být jmenován pro zodpovězení otázek vztahujících se k otázce škody způsobené zvěří, jejího vyčíslení, mechanismu vzniku. Pokud měly být zodpovězeny otázky týkající se důvodu koncentrace jelena siky v honitbě, pak měl být přibrán znalec se specializací chov jelenovitých, základní chovatelské postupy, genetika, etologie. I to je podle žalobce jeden z důvodů, proč žalovaný zcela nesprávně pochopil závěry znalce prezentované ve znaleckém posudku a proč znalec musel vypracovat ke svému posudku dodatečné vyjádření. Jak již však bylo uvedeno výše, pokud by Inspekce posupovala správně, tyto nejasnosti, nepřesnosti by byly vyřešeny ještě před vydáním jejího rozhodnutí. Je tedy zcela nepřijatelným a neomluvitelným postup žalovaného, který tyto významné skutečnosti ignoroval a svým rozhodnutím validoval naprosto vadný postup Inspekce. Ve třetím žalobním bodu žalobce uvedl, že výskyt jelena sika v honitbě je ovlivněn nikoliv případným přikrmováním, ale tím, že lokalita Peklo-Hůrky je přírodním říjištěm. Pokud žalovaný zastává názor, že naopak mnohem vhodnějším prostředím pro říjiště a stávaniště jsou okolní komplexy vzhledem ke své velikosti a potravní nabídce, není sám znalcem v oboru lesní hospodářství – myslivost, aby mohl stanovovat, zda některá lokalita je či není jako říjiště lepší než jiná. Také neprovedl žádné vlastní místní šetření pro zodpovězení této otázky. K prokázání skutečnosti, že předmětnou honitbu využívají jeleni sika jako své říjiště, navrhoval žalobce slyšet svědky, kteří však nebyli vyslechnuti. Dle sdělení myslivců z okolních honiteb takový pohyb zvěře do předmětné honitby nelze ovlivnit jen předkládáním atraktivních krmiv. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítal, že nenaplnil skutkovou podstatu správního deliktu, za který by měl být sankcionován. Uvedl, že byl sankcionován, ačkoli v průběhu řízení nebyl zajištěn jediný důkaz o tom, že přikrmování prováděl či nařídil on. I přesto je žalobci kladeno za vinu, že přikrmoval, tedy konal aktivně. V odůvodnění rozhodnutí Inspekce je pouze uvedeno, že přikrmování bylo v zájmu žalobce, ale není nikde uvedeno, že by se na něm žalobce jakkoli podílel, ať již samotným navážením krmiva či jeho nařízením. Žalobce vždy a řádně dodržoval jak příslušné právní předpisy, zejména zákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“), tak i rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, včetně toho, že sám požádal o stanovení výše odstřelu, který následně zodpovědně plnil. Podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona o myslivosti uživatelé honiteb jsou povinni k záchraně zvěře v době nouze a pouze demonstrativním výčtem uvádí extrémní příklady doby nouze, tj. záplavy, povodně, lesní požáry a extrémně vysokou sněhovou pokrývku, což dále povinnosti stanovené uživateli honitby v § 11 odst. 4 zákona o myslivosti nijak nezužuje pouze na tyto extrémní podmínky. Žalobce uvedl, že přesná definice období stavu nouze není, záleží vždy na konkrétním posouzení. Přesto nelze pochybovat o tom, že dobu, kdy je malá úživnost honitby vzhledem k celkovému množství zvířat, které se v honitbě nachází, je nutné chápat velmi široce. I znalec Doc. Ing. J. K., Ph.D. ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 2013 uvádí, že „doba nouze při takové koncentraci zvěře je prakticky celoroční“. Z ustanovení § 11 odst. 5 zákona myslivosti jednoznačně plyne uživateli honitby povinnost ochránit zvěř před hladem. V případě, že tak neučiní, a to ani po výzvě orgánu státní správy myslivosti, rozhodne tento orgán o krmení zvěře na náklady uživatele honitby. Neopominutelnou skutečností je i to, že uživatel honitby je podle ustanovení § 53 zákona o myslivosti povinen k zabránění škod způsobené zvěří. Je nutné podtrhnout, že žalobce tuto svou povinnost plnil důsledně. I případné přikrmování totiž podle názoru znalce Doc. Ing. J. K., Ph.D., který je právě odborníkem na škody způsobené zvěří, je jedním z prostředků, jak snížit škody na lese. Pokud tedy je tvrzeno, že žalobce „přikrmováním vnadil zvěř a ta způsobovala škody“, pak toto tvrzení, ať již žalovaného či Inspekce, nemůže obstát, zejména ve světle závěrů znalce. V pátém žalobním bodu žalobce uvedl, že pokud je tvrzená škoda, resp. její vznik, pak ale musí být prokázané protiprávní jednání žalobce a příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vzniklou škodou, což však v daném řízení prokázáno nebylo. Žalobce poukázal na skutečnost, že škoda, jak je tvrzená, je vypočtena absolutně nepřezkoumatelným způsobem a její výše, či příčiny jsou popsány nesrozumitelně a nekonkrétně. Způsob výpočtu „finančního vyjádření lesních porostů podle optimálního stavu bez škod zvěří" je zcela nepřezkoumatelný, chybí uvedení konkrétních údajů k jeho případné revizi a kontrole. Obdobně stanovení „finančního vyjádření aktuálního stavu" je rovněž nemožné nijak ověřit. Stejně tak stanovení škody na „celospolečenské funkci lesa" je nepřezkoumatelné. Pomineme-li výše uvedené, již jenom skutečnost, že jako výchozí hodnota je uváděn optimální stav, kterého ovšem v lesním prostředí není možné reálně dosáhnout, je značně diskriminující. Pokud je tvrzená nějaká škoda, tak je nutné vycházet ze stavu, jaký byl před vznikem škody a jaký je po ní. Jinak je výpočet škody zavádějící, nepřesný, ale hlavně nepravdivý. V šestém žalobním bodu žalobce poukázal na skutečnost, že podle § 5 odst. 2 zákona o inspekci řízení o uložení pokuty lze zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. K této skutečnosti nebylo přihlédnuto. Podle názoru žalobce tvrzená škoda je pouze konstatována, chybí určení toho, kdy údajně měla vzniknout. Konečně v sedmém žalobním bodu žalobce namítl, že zjištění učiněná žalovaným a Inspekcí nejsou pravdivá. I případné přikrmování totiž nemá vliv na zvýšení koncentrace jelena siky v honitbě v době říje. I přesto, že v současné době platí absolutní zákaz krmení, v honitbě bylo ke dni 12. 9. 2013 napočítáno přes 600 kusů jelena siky. Následně dne 15. 10. 2013 bylo napočítáno cca 900 kusů jelena siky, ačkoliv přikrmování neprobíhá. Je tedy zjevné, že žalovaným a Inspekcí tvrzené přikrmování žalobcem, jakožto důvod koncentrace jelena siky neobstojí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v zásadě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah důkazů provedených v průběhu správního řízení. Zdůraznil škodlivost jednání žalobce a skutečnost, že je nevyvratitelné, že delikt byl spáchán z nedbalosti. Žalobce opakovaně prokazoval znalost etologie jelena siky, dlouhodobě se zabývá myslivostí, lze u něj tedy předpokládat alespoň minimální základní znalosti etologie jelena sika a jeho zákonných povinností jako uživatele honitby. Žalobce tedy věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit veřejný zájem na ochraně životního prostředí v lesích, bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že z protokolu je zřejmé, že obnova poškozených porostů byla prováděná opakovaně vlastníkem těchto lesních pozemků i nad rámec jeho zákonných povinností. Tato obnova však nebyla i přes vynaložené úsilí úspěšná, neboť po celé sledované období trvalo poškození inicializujícího biotického činitele, tedy působení intenzivního okusu, ohryzu a loupání lesních porostů, v důsledku naprosto nestandardní koncentrace sičí zvěře v lokalitě. Z protokolu je rovněž zřejmé, že příslušný orgán státní správy myslivosti a příslušný orgán státní správy lesů k řešení problému se škodami způsobenými sičí zvěří přistoupily v zákonných mezích a v souladu se svými pravomocemi, avšak zvolená řešení byla s ohledem na vývoj situace v lokalitě neúčinná, zvláště když žalobce ne vždy zcela respektoval rozhodnutí státní správy myslivosti a např. odstřel samic a mladých kusů neprováděl v možném limitu. Inspekce ani žalovaný nejsou tak neznalí, aby neviděli, že na skutečném stavu lesa v lokalitě působí i jiné faktory než ten, který byl předmětem sankčního řízení – viz. strany 37, 38, 39 rozhodnutí Inspekce, kde je stav lesa i vlivů na něj působících podrobně popsán a je tedy zřejmé, že jednání žalobce v lokalitě zásadním způsobem zhoršilo stav lesa i lesního půdního fondu a tak vyloučilo možnost účinné kompenzace působení škodlivých činitelů na lokalitě cestou vylepšování lesních porostů a cestou přirozených přírodních procesů (sukcese, samoobnova). K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že mu není známo, z čeho vyšel žalobce, když tvrdí, že znalec sám přiznává, že jeho posudek byl pochopen nesprávně. Ve spise není doložen žádný dokument, ze kterého by bylo možné odvodit takové tvrzení žalobce. Žalovaný je přesvědčen, že sám znalec v průběhu řízení svůj posudek znovu nehodnotil a nakonec by to bylo i proti smyslu jeho činnosti. K námitce neprovedení žalovaným navrhovaných důkazů uvedl, že postupoval zcela v souladu se zásadou vyšetřovací upravenou v ust. § 50 správního řádu. Zdůraznil, že povinnost opatřovat důkazy má primárně správní orgán, účastník řízení má povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení, je pak na úvaze správního orgánu rozhodnout, zda tyto důkazy provede či nikoliv. Zde opět odkázal na argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Dále žalovaný navrhl, aby soud nepřipustil žalobcem navrhovaný důkaz čestnými prohlášeními, neboť tyto mohl uplatnit již v řízení před Inspekcí. Pokud žalobce odkázal na znalecký posudek a názor znalce, že škody na lesních porostech je možné snížit přikrmováním sičí zvěře, je tento názor znalce vytržen z kontextu, neboť tuto alternativu navrhuje znalec jen jako mimořádné opatření pro dobu, než bude intenzivní odlovem zásadně snížena početnost jelena sika v dané lokalitě. Pokud jde o úvahu na stranách 39 až 40 rozhodnutí Inspekce, škoda byla vyčíslena tak, aby mohla být správně stanovena sankce žalobci. Z této úvahy neplyne pro žalobce žádné nebezpečí, že by ze strany státu byl po něm nárok uplatňován v této výši. K námitce žalobce, že mu nebylo prokázáno navážení krmiva, žalovaný odkázal na stranu 37 rozhodnutí Inspekce s tím, že se jeví jako absurdní hypotéza, že by o pravidelném navážení takovéhoto množství krmiva žalobce nevěděl, resp. by ho toleroval, aniž by z titulu uživatele honitby nepodnikl proti jím nechtěné činnosti nějaké kroky. K důkazům označeným žalobcem v žalobě žalovaný uvedl, že byly pořízeny až po vydání žalovaného rozhodnutí a nelze je použít v řízení před soudem. V rámci repliky doručené soudu dne 3. 11. 2016 žalobce s odkazem na § 11 odst. 1 a § 32 odst. 4 lesního zákona, § 11 odst. 4 zákona o myslivosti a § 4 písm. c) zákona o Inspekci zdůraznil, že svým jednání neohrozil ani nepoškodil životní prostředí v lesích, jak je mu kladeno za vinu Inspekcí. Trval na tom, že v oblasti správního trestání je třeba aplikovat stejné zásady, které platí v oblasti trestního práva. Žalobcovu odpovědnost za správní delikt nelze izolovat jen na přítomnost krmelišť v předmětné lokalitě. Žalobce opětovně poukázal i na odpovědnost vlastníka lesů a orgánů státní správy dle § 32 odst. 4 lesního zákona a namítal, že orgán státní správy měl navýšit odlov jelena sika v předmětné lokalitě. Pokud se tak nestalo, i přes opakované upozorňování žalobce na zvýšené stavy zvěře, jedná se o pochybení orgánu státní správy nikoliv žalobce. Z dodatečného vyjádření znalce Doc. Ing. J. K., Ph.D. vyplývá, že doba nouze při tak vysoké koncentraci zvěře v předmětné lokalitě byla prakticky celoročně. Žalobce tedy zdůraznil, že jako uživatel honitby měl povinnost podle § 11 odst. 4 zákona o myslivosti zvěř přikrmovat. Ve správním řízení nebylo zjištěno, že by žalobce do prostor sousedících s honitbou začal umisťovat krmelce dříve, než se v oblasti začala objevovat zvěř. Přikrmování zvěře za situace její velké koncentrace je v souladu s § 11 odst. 4 a 5 zákona o myslivosti i § 32 odst. 4 zákon o lesích, neboť slouží ke snížení škod v lesích i na sousedních zemědělských pozemcích. Žalovaný ani nesporuje, že předmětná honitba je přirozeným říjištěm jelena sika. Ke koncentracím jelena siky dochází i poté, co bylo zakázáno jakékoliv přikrmování, k čemuž žalobce navrhuje důkazy fotodokumentací a výslechem svědků. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2007 ve věci sp. zn. 4 As 176/2006 a argumentoval, že důkazní návrhy lze doplňovat i později, po lhůtě k podání žaloby, vztahují-li se takové důkazy k prokázání tvrzení včas uplatněných v žalobě. I pokud by soud posoudil část důkazních návrhů jako novotu, ve výjimečných případech je možné tyto novoty připustit, neboť důslednou aplikací § 75 odst. 1 s.ř.s. by nebylo možné z ústavně právního hlediska akceptovat. Nově navrhované důkazy nemohly být opatřeny v době vedení správního řízení, když v předmětné lokalitě v té době byla umisťována krmeliště. Z navrhovaných důkazů je zřejmé, že závěry žalovaného jsou chybné, neboť i přes absenci přikrmování dochází k migraci jelena siky do honitby Líšťany – Hunčice, kde má přirozené říjiště. Žalobce dále zdůraznil, že mu nebylo prokázáno zřizování krmelišť. Dále namítal nepřezkoumatelné stanovení výše škody a promlčení správního deliktu. Závěrem navrhl pro případ, že by soud shledal rozhodnutí žalovaného zákonným, aby soud upustil od uložení trestu a uvedl, že výše pokuty byla s ohledem na okolnosti projednávaného případu uložena v nepřiměřené výši. Při jednání soudu účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích. Žalobce netrval na provedení důkazů, které byly součástí správního spisu. Soud proto provedl důkazy přiložené k žalobě a replice žalobce, na jejichž provedení žalobce trval, neprováděl však výslechy navržených svědků, neboť jejich provedení neshledal potřebným. Z vyjádření znalce Doc. Ing. J. K., Ph.D. ze dne 14. 10. 2013 soud zjistil, že podávání krmiv v honitbě Líšťany – Hunčice je významným faktorem, který umožňuje jelenovi sika se koncentrovat v Lokalitě Peklo – Hůrky, což přispívá k poškození lesních porostů. Intenzita i způsob podávání krmiv napomáhá tomu, aby docházelo k poškození porostů. Zjednodušeně řečeno by tak podávání krmiv bylo možné označit za chybu. Situace je ovšem složitější. Uživatel honitby je především povinen zvěř v době nouze přikrmovat. Doba nouze je při takové koncentraci zvěře prakticky celoroční. Přikrmování je na druhé straně i prostředkem jak snížit škody na lese, neboť se snižuje množství zkonzumovaných dřevin. Z vysokých koncentrací zvěře v dané lokalitě nelze dovodit, že je to důkaz efektivnosti lákání a vnadění zvěře. Důvodů, pro které se jelen sika koncentruje v dané lokalitě, je bezesporu více a podávání krmiva nebude tím nejvýznamnějším, již proto, že nejde o mimořádné jednání a tento typ podávání krmiv je zcela běžný a pravděpodobně má jelen sika podobně kvalitní krmiva i dispozici i v okolních honitbách. Znalec dále uvedl, že prvotní příčina katastrofálního stavu lesa v lokalitě Peklo - Hůrka není hospodaření uživatele honitby, ale extrémně vysoká početnost jelena siky v oblasti zahrnující několik honiteb. Žádný uživatel honitby nemůže zajistit, aby k němu zvěř nemigrovala. Vyhnání zvěře z jedné honitby povede k působení škody zvěří v jiné honitbě. Znalec navrhl intenzivní snížení počtu kusů jelena siky. Z čestného prohlášení Ing. J. H., honebního starosty Honebního společenstva Nekmíř ze dne 18. 10. 2013 soud zjistil, že toto společenstvo užívá honitbu Nekmíř. Každoročně v průběhu měsíců září říjen dochází ke značnému pohybu zvěře sika do honitby Líšťany – Hunčice. Důvodem je říje jelena siky a její přechod do říjiště. Za hlavní říjiště je členy tohoto mysliveckého sdružení označována lokalit Peklo – Hůrka. Po skončení říje se zvěř až do dubna vrací do honitby Nekrmíř. Z čestného prohlášení Z. P., člena honebního společenstva v honitbě Kunějovice – Lhotka sousedícího s honitbou Líšťany – Hunčice soud zjistil, že od poloviny měsíce září pozoruje silnou migraci zvěře sika z honitby Kunějovice – Lhotka do honitby Líšťany – Hunčice, byť úživností a skladbou porostů jsou zmiňované honitby shodné. Pohyb zvěře neovlivní ani předkládání atraktivních krmiv. Tento přesun zvěře si jmenovaný a jeho kolegové vysvětlují existencí historického říjiště jelena sika v honitbě Líšťany – Hunčice, v lokalitě Peklo – Hůrka. Na přelomu prosince a ledna pozoruje jmenovaný návrat zvěře do původních teritorií. Toto období koresponduje s koncem říje, jejíž délka a intenzita je ovlivněna mimo jiné i klimatickými podmínkami a množstvím zvěře na říjišti. Z úředního záznamu Městského úřadu Nýřany ze dne 15. 10. 2013 soud zjistil, že uvedeného dne v 11,00 hod. bylo provedeno venkovní šetření v honitbě Líšťany - Hunčice za účelem zjištění, zda je dodržován výrok IV. Rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, č. j. OŽP- Ber/21392/2013. Bylo zjištěno, že na celém území honitby včetně lokality Peklo – Hůrka není předkládáno žádné krmivo, stará vnadidla jsou prázdná bez známek přikrmování, zvěří nenavštěvovaná, naplno probíhá říje jelena siky, v honitbě bylo napočítáno 900 ks zvěře jelena sika, oproti venkovnímu šetření ze dne 12. 9. 2013 je zde více laní, které přilákala probíhající říje, z venkovního šetření byla pořízena fotodokumentace. Z fotodokumentace s datem 15. 10. 2013 je zřejmý zvýšený počet jelen siky. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. K tomu soud doplnil dokazování o důkazy předložené žalobcem v otázce zvýšené koncentrace jelena siky v honitbě v době po vydání napadeného rozhodnutí, neboť v argumentaci žalobce shledává důvod pro prolomení zásady uvedené v § 75 s.ř.s. Ztotožňuje se s žalobcem, že se jedná o důkazy směřující k prokázání skutečnosti, na kterou žalobce poukazuje od samého počátku a nejedná se tak o skutkovou novotu, nýbrž o doložení jeho tvrzení, že bez ohledu na eventuální příkrm se jelen sika zdržuje v prostorách honitby v období říje ve vysokém počtu. Tento postup je v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, dle které je ve výjimečných případech možné tuto zásadu prolomit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 – 99). Po zvážení všech okolností věci soud dospěl k závěru, že žaloba je z podstatné části důvodná s výjimkou námitek v prvním a šestém žalobním bodu. Ve vztahu k prvně uplatněné námitce soud sice přisvědčuje žalobci, že podle § 32 odst. 4 lesního zákona v rozhodném znění mají povinnost chránit lesní porosty i vlastníci lesů a orgány státní správy lesů, když citované ustanovení uvádí, že „vlastníci lesů, uživatelé honiteb a orgány státní správy lesů jsou povinni dbát, aby lesní porosty nebyly nepřiměřeně poškozovány zvěří.“ V předmětném řízení však nebyla posuzována odpovědnost těchto subjektů, resp. orgánů, nýbrž odpovědnost žalobce jako uživatele předmětné honitby. Skutečnost, že je žalobce uživatelem předmětné honitby přitom žalobce nijak nesporoval. Stanovisko žalovaného vyjádřené v napadeném rozhodnutí, že odpovědnost žalobce za předmětný správní delikt nezaniká zjištěním, že jiné subjekty neplnily dostatečně své zákonné povinnosti, je tedy v souladu se zákonem, ovšem pouze za situace, že nezákonné jednání bude žalobci řádně prokázáno, o čemž bude pojednáno dále. Soud nemohl vejít ani na námitku nedodržení lhůty uvedené v § 5 odst. 2 zákona o Inspekci v rozhodném znění (šestý žalobní bod), neboť za situace, kdy by spáchání správního deliktu bylo žalobci prokázáno, jednalo by se o trvající delikt, který byl páchán kontinuálně od roku 2009 do r. 2013, vždy v období cca od září do poloviny ledna dalšího roku, kdy dle tvrzení žalovaného mělo docházet k intenzivnímu přikrmování, pročež byly obě lhůty zachovány. Hlavním důvodem zrušení napadeného rozhodnutí se však stala skutečnost, že je žalobce sankcionován vysokou pokutou (1.100 000,- Kč při maximální výši 5.000 000,-Kč) za porušení § 4 písm. c) zákona o Inspekci a § 32 odst. 4 lesního zákona, aniž by byl skutkový stav, který je podkladem pro rozhodnutí, zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a byl tak v souladu s ust. § 3 správního řádu. Soud zdůrazňuje, že se jedná o správní trestání, ve kterém se uplatňují shodné zásady jako v trestním právu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 – 135, konstatoval, že: „trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu..“ Mimo jiné tedy musí platit i zásada „in dubio pro reo“ a jednání, které je žalobci kladeno za vinu, musí být nade vší pochybnost prokázáno. V samotném rozhodnutí Inspekce je správní delikt žalobce vymezen tak, že „že žalobce v období let 2009 - leden 2013 při výkonu práva myslivosti vnadil a koncentroval zvěř v honitbě Líšťany - Hunčice intenzivním krmením již od podzimních měsíců a následně v době, kdy nelze hodnotit meteorologické podmínky jako dobu nouze a možného strádání zvěře, čímž došlo k nepřiměřeným škodám na lesních porostech ve smyslu ustanovení § 32 odst. 4 lesního zákona. Tímto svým jednáním ohrozil a poškodil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů“. Tento popis skutku předpokládá aktivní konání žalobce s úmyslem zvěř koncentrovat v jeho honitbě, byť samotná skutková podstata správního deliktu vymezená v § 4 písm. c) umožňuje tento delikt spáchat konáním (jednáním) i opomenutím. Dle § 4 odst. zákona o Inspekci: „Inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že c) vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů“. Z provedených důkazů, především výslechů svědků však nevyplývá, že by některý ze svědků viděl žalobce při zřizování či navážení krmelišť, jejichž zřízení mělo být důvodem nadměrné koncentrace sičí zvěře, nebo že by byl svědkem toho, jak žalobce dal k takové činnosti pokyn. To ostatně konstatuje sama Inspekce na straně 37 předposlední odstavec prvostupňového rozhodnutí. Ze spisu dále není zřejmé, proč za situace, kdy byla slyšena řada svědků, nebyl k otázce zřizování krmelišť, důvodům tohoto zřizování a jejich počtu vyslechnut přímo žalobce. Jak správní orgány, tak ustanovený znalec, vycházeli z toho, že žalobce sičí zvěř intenzivně přikrmuje, aniž by tato skutečnost byla podpořena provedenými důkazy. Lze tedy přisvědčit žalobci, že z provedených důkazů zatím nelze učinit závěr, že žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona o Inspekci tak, jak byla formulována ve výroku rozhodnutí Inspekce. Též nebyla nijak vyvrácena obrana žalobce, že pokud docházelo k přikrmování zvěře, plnil tím jen svou povinnost uloženou mu § 11 odst. 4 zákona o myslivosti, kdy dle tohoto ustanovení v rozhodném znění: „uživatel honitby je povinen provozovat krmelce, zásypy, slaniska a napajedla a v době nouze zvěř řádně přikrmovat. Počty a objemy těchto zařízení se uvádějí v plánu mysliveckého hospodaření a v ročním statistickém výkazu o honitbě.“, a tím se snažil snižovat škody na lesních porostech v souladu s § 53 téhož zákona, kdy dle tohoto ustanovení: „vlastník, popřípadě nájemce honebního pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však nesmí být zvěř zraňována. Stejná opatření může učinit se souhlasem vlastníka honebního pozemku uživatel honitby. Tomuto závěru soudu přisvědčují i skutečnosti zjištěné z důkazů provedených v průběhu soudního řízení, kdy i znalec Doc. Ing. J. K., Ph.D. ve svém vyjádření z října 2013 připustil, že přikrmování není nejvýznamnější příčinou koncentrace jelena siky v dané lokalitě, zástupci mysliveckých společenstev v sousedních honitbách popsali v čestných prohlášeních každoroční migraci sičí zvěře do honitby předmětné, neboť v lokalitě Peklo – Hůrka je jejich přirozené říjiště, z šetření Městského úřadu Nyřany z poloviny října 2013 je pak zřejmé, že přestože již nedochází k přikrmování, jelen sika se v předmětné honitbě stále koncentruje v počtu cca 900 ks, oproti šetření v září přibylo i laní. Koncentrace sičí zvěře je zřejmá i z fotografií. Pro úplnost soud uvádí, že byť se jedná o důkazy pořízené po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, je z nich zřejmá důvodnost obrany žalobce a závěru soudu, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav tak, aby bylo možné postavit najisto, že žalobce svým aktivním konáním (vnadění a koncentrování zvěře) porušil vytýkané ust. § 4 písm. c) zákona o inspekci a § 32 odst. 4 lesního zákona, aniž by byla vyvrácena jeho obrana, že si počínal v souladu s ust. § 11 zákona o myslivosti. Provedenými důkazy žalobce prokázal, že i poté, kdy mu byla uložena pokuta a přesto, že již není zvěř v předmětné honitbě přikrmována, i nadále dochází ke koncentraci sičí zvěře. Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo prokázáno jednání, které je mu v rozhodnutí Inspekce v popisu jednání, jímž se měl dopustit správního deliktu, kladeno za vinu, nemůže zde být ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobenou škodou (žalobci je v popisu skutku kladeno za vinu způsobení nepřiměřených škod na lesních porostech). Navíc je třeba přisvědčit žalobci, že v rozhodnutí Inspekce ani v napadeném rozhodnutí není srozumitelně vysvětleno, jak správní orgány k výši škody dospěly, přičemž výše škody je kritériem, ke kterému se přihlíží při ukládání sankce. Podle § 5 odst. 1 zákona o Inspekci v rozhodném znění „při určení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání.“ Výše škody tedy měla být v rozhodnutí Inspekce srozumitelně vyčíslena. V rozhodnutí Inspekce je však s odkazem na vzorce výpočtu nijak blíže specifikované stanovena škoda na dotčených lesních porostech vyjádřením jejich ceny bez poškození zvěří a s předmětným poškozením. Výpočet není nijak vysvětlen. V rozhodnutí Inspekce jsou uvedeny pouze konečné částky. Vyjádřený rozdíl těchto částek byl určen ve výši 8.975.836,- Kč. S ohledem na to, že ekologická újma byla působena dlouhodobě i v období, které není předmětem správního řízení, byla za rozhodné období škoda stanovena na částku 1.678.121,- Kč. V rozhodnutí Inspekce však opět chybí jakákoliv úvaha nebo výpočet, jak k této částce Inspekce dospěla. Proto i námitka vyjádřená v pátém žalobním bodu je důvodná. V souzeném případě se Inspekce dopustila též procesního pochybení při vedení správního řízení, které nebylo ze strany žalovaného napraveno a jež žalobce žalovanému vytýkal. Inspekce totiž přistoupila k ustanovení znalce, aby se tento vyjádřil k příčinám koncentrace jelena siky v předmětné honitbě a s tím souvisejících škod na lesních porostech. Znalec byl ustanovován na žádost žalobce právě proto, aby zohlednil konkrétní okolnosti případu. K ustanovení znalce došlo po zahájení správního řízení v předmětné věci. Oznámení o zahájení správního řízení ze dne 19. 2. 2013, č. j. ČIŽP/43/OOL/SR01/1302132.001/13/ZLU, bylo žalobci doručeno dne 20. 2. 2013, současně byla žalobci usnesením ze dne 19. 2. 2013, č. j. ČIŽP/43/OOL/SR01/1302132.002/13/ZLU, poskytnuta 15 denní lhůta k navrhování důkazů a k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření ze dne 4. 3. 2013 namítal, že zákon neupírá uživateli honitby právo zvěř přikrmovat. Za důvod vzniku škod na lesních porostech nelze bez dalšího označit činnost uživatele honitby. Nikdo se doposud nezabýval přirozenou migrací zvěře, která škodu působí. V dané lokalitě se nachází říjiště jelena siky, které je navštěvováno historicky, bez ohledu na to, zda mu někdo předkládá krmení či nikoliv. Ze sčítání zvěře je zřejmé, že se v lokalitě vyskytuje cca 1.000 ks jelena siky. Je nepravděpodobné, že takový výskyt zvěře dokážou ovlivnit tři krmeliště. Žalobce dále tvrdil, že plní výši odstřelu jelena siky uloženou mu orgánem státní správy myslivosti za účelem snížení stavu této zvěře a také beze zbytku hradí škody předepsané mu vlastníkem lesa. V rámci vyjádření požádal žalobce o prodloužení lhůty k prostudování spisu, tato lhůta mu byla následně prodloužena do 15. 3. 2013. Dne 15. 3. 2013 podal žalobce další vyjádření ve věci, ve kterém mj. namítal, že obdobná krmeliště byla nalezena i v sousedních honitbách, což dokládal fotodokumentací. Argumentoval, že ke škodám na lesních porostech docházelo i před započetím přikrmování. Namítal, že neporušil žádnou povinnost stanovenou mu právními předpisy a navrhl zastavení řízení. V případě rozdílného názoru Inspekce pak navrhl ustanovení soudního znalce z oboru myslivost – etologie zvěře, náhrada škod způsobených zvěří za účelem odpovědi na otázku, jakým způsobem ovlivnilo v daném případě zřízení tří „krmelišť“ koncentraci zvěře jelena sika v dané lokalitě, s přihlédnutím k existenci říjiště v těchto místech a jakým způsobem ovlivnilo vznik škod na lesních porostech v předmětné honitbě a v honitbách sousedních. Závěrem uvedl, že podrobná specifikace úkolů pro znalce bude zaslána po jeho ustanovení. Znalec Doc. Ing. J. K., Ph.D., soudní znalec z oboru – lesní hospodářství, odvětví - myslivost, specializace – škody způsobené zvěří, byl ustanoven usnesením ze dne 16. 4. 2013, č. j. ČIŽP/43/OOL/SR01/1302132.013/13/ZLU, a bylo mu uloženo vypracovat znalecký posudek do 30. 4. 2013. O ustanovení znalce byl dne 16. 4. 2013 právní zástupce žalobce vyrozuměn. Znalec vypracoval znalecký posudek datovaný dnem 30. 4. 2013, Inspekci byl posudek doručen dne 2. 5. 2013. Znalec vycházel z podkladů poskytnutých Inspekcí, které v posudku vyjmenovává a dále, jak sám v podkladech konstatuje pod bodem 17. výčtu podkladů, z vlastního šetření v lokalitě a sdělení pracovníků Inspekce ze dne 10. 4. 2013. Dopisem ze dne 9. 5. 2013, č. j. ČIŽP/43/OOL/SR01/1302132.028/13/ZLU byl žalobce seznámen s podklady pro rozhodnutí, mezi kterými byl již vypracovaný znalecký posudek, a současně mu byla usnesením ze dne 9. 5. 2013, ČIŽP/43/OOL/SR01/1302132.029/13/ZLU, stanovena lhůta k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí a to v trvání 10 dnů od doručení usnesení. Žalobce ve vyjádření ze dne 28. 5. 2013 namítal vůči znaleckému posudku, že dle jeho obsahu byl znalec požádán Inspekcí o vypracování znaleckého posudku nejprve ústně, následně byl znalec ustanoven písemně, posudek podal dle stavu ke dni 18. 4. 2013. Pokud znalec v podkladech v bodu 17 uvedl, že vycházel z vlastního šetření v lokalitě a ze sdělení pracovníků Inspekce ze dne 10. 4. 2013, v textu není uvedeno datum místního šetření, lze se oprávněně domnívat, že znalec již před tím, než byl Inspekcí ustanoven danou lokalitu navštívil. Žalobce považoval znalecký posudek za stěžejní pro rozhodnutí v dané věci. Vzhledem k tomu, že žalobce neměl dosud možnost klást znalci otázky, požádal v tomto vyjádření o výslech znalce za účasti žalobce. Na podporu svého požadavku odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to rozsudek ze dne 21. 2. 2007, č. j. 1 Nzs 96/2005 – 64 (žalobce měl zřejmě na mysli rozsudek č. j. 1 Azs 96/2005 – 64). Dále žalobce namítal, že znalec i svědci uvádějí, že se v dané lokalitě neúměrně krmí, nikdo z nich ale nedefinoval, co je to neúměrné krmení. Sám znalec v posudku uvádí, že se v daném případě jedná o kompromis mezi vnaděním a přikrmováním. Žalobce konstatoval, že se nejednalo o zakázanou činnost ve smyslu zákona o myslivosti. Dále žalobce namítal, že znalec nehodnotí své poznatky a provedená zjištění v dané lokalitě, nýbrž pouze hodnotí a reprodukuje názory Inspekce a některých svědků. Kromě krmení, jehož objemy nebyly nikdy znalcem ani posouzeny ani zjištěny, stejně jako nebyla přesně označena místa, kde dochází ke kompromisu mezi vnaděním a krmením, považuje znalec za důvod koncentrace zvěře omezení lovu v dané lokalitě. Vzhledem k době provádění místního šetřením se však může jednat o pouhou domněnku. Žalobce k prokázání provádění intenzivního odlovu jelena sika navrhl výslech sedmi svědků, ve vyjádření identifikovaných jménem a adresou. Současně navrhl zpracování revizního znaleckého posudku, kdy navrhl, aby byl znalcem ustanoven Ing. Petr Ziegrosser, přední český odborník na etologii jelenovitých, byť není zapsán v seznamu znalců. Inspekce však námitky žalobce vůči znaleckému posudku, návrh na slyšení znalce, jakož i návrhy na výslech svědků a návrh na vypracování revizního znaleckého posudku neakceptovala a ve věci dne 3. 6. 2013 rozhodla. V odůvodnění rozhodnutí Inspekce byl tento postup zdůvodněn tak, že Inspekce je přesvědčena, že žalobce nebyl krácen na svých právech, výslech soudního znalce by byl bezpředmětný a nic nového by nepřinesl. Znalecký posudek není nevěrohodný, formální až účelový, neboť znalec je zapsán v seznamu znalců, tudíž splňuje odborné znalosti potřebné pro vypracování posudků, které musí vypracovat nestranně, objektivně a pravdivě. V žalobcem uvedeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 96/2005 – 69 soud konstatoval že: „Podle § 33 odst. 1 správního řádu má účastník řízení právo navrhovat důkazy a jejich doplnění a klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním ohledání. Z jazykového výkladu tohoto ustanovení by se mohlo zdát, že právo na kladení otázek vyslýchanému svědkovi přísluší účastníku řízení pouze tehdy, je-li tento výslech konán v rámci ústního jednání či místního ohledání. Na věc je však nutno nahlížet též z hlediska výkladu ústavně-konformního. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo mimo jiné i na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z judikatury Ústavního soudu (vztahující se sice věcně k daňovému řízení, nicméně vzhledem k podobnosti řešené otázky i právní úpravy není důvodu k ní nepřihlížet; srov. nález ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 23, nález č. 133, str. 265; dále též nález ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 159/1999, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 23, nález č. 117, str. 151; nález ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 28, nález č. 134, str. 143) pak vyvstává jednoznačný závěr, že v rámci zachování „rovnosti zbraní“ ve správním řízení, je třeba vycházet z principu, že pravidlo uvedené v § 33 odst. 1 správního řádu je třeba aplikovat vždy, je-li správním orgánem ve vztahu k účastníku řízení prováděno dokazování. Tomuto závěru pak svědčí i nyní účinná právní úprava, když podle § 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí být o provádění důkazů mimo ústní jednání účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování. Nutno zdůraznit, že žádná jiná okolnost než absence vyrozumění žalobce o prováděných výsleších svědků ze strany správního orgánu I. stupně, mu v účasti na těchto úkonech nebránila.“ Závěry tohoto rozhodnutí je možné vztáhnout i na daný případ. Podle § 51 odst. 2 správního řádu v rozhodném znění: „o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování.“ V souzeném případě sice neprováděl místní šetření (ohledání) správní orgán, ale znalec v rámci plnění svého znaleckého úkolu, nicméně žádné skutkové okolnosti nebránily tomu, aby toto ohledání bylo provedeno i za přítomnosti žalobce nebo jeho zástupce. Bylo v zájmu zachování rovnosti stran a řádného zjištění skutkového stavu, aby znalec nevycházel jen z podkladů poskytnutých Inspekcí. Za situace, kdy žalobce nebyl k provádění místního šetření přizván, je nutné považovat za vadný další postup žalovaného. Podle § 49 odst. 1 správního řádu v rozhodném znění: „ústní jednání nařídí správní orgán v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné.“ S ohledem na okolnosti daného případu má soud za to, že zde byly splněny podmínky pro nařízení jednání. Žalobce po seznámení se se znaleckým posudkem vznesl ve vyjádření ze dne 28. 5. 2013 své námitky vůči znaleckému posudku a navrhl výslech znalce, aby mu mohl položit otázky. Tyto otázky sice ve svém vyjádření výslovně nespecifikoval, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že požadoval výslech znalce, nelze tento postup považovat za jeho liknavost. Navíc Inspekce žalobce ani nevyzvala, aby své otázky pro znalce formuloval příp. písemně, aby mohly být znalci položeny alespoň v rámci písemného zadání doplnění znaleckého posudku. Po obdržení vyjádření žalobce ze dne 28. 5. 2013 s námitkami vůči znaleckému posudku, vyjádřeným požadavkem na výslech znalce a návrhy dalších důkazů – výslechu svědků k otázce provádění intenzivního odlovu jelena siky, Inspekce obratem vydala své rozhodnutí datované dnem 3. 6. 2013. Žalobci tak, ačkoliv znalecký posudek byl stěžejním důkazem ve správním řízení, nebyla dána možnost za situace, kdy se závěry znaleckého posudku zcela nesouhlasil a vznášel vůči nim námitky, znalce konfrontovat a žádat od něj odpovědi na svoje otázky, byť sám žalobce ustanovení znalce inicioval. I z dodatečného vyjádření znalce z 14. 10. 2013, provedeného k důkazu při ústním jednání u soudu, je zřejmé, že závěry znaleckého posudku nebyly tak jednoznačné, jak je žalovaný prezentuje. Nadto se správní orgán prvního stupně, jehož závěrům žalovaný přisvědčil, s návrhem žalobce na provedení důkazu výslechem znalce v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal a jeho rozhodnutí je tak v tomto rozsahu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobní námitka vyjádřená ve druhém žalobním bodu je tedy důvodná. Tento názor soudu je i v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13, ve kterém Ústavní soud konstatoval v bodě 25 tohoto nálezu: „25. Z takového žalobního projevu stěžovatelky nelze dovodit, že by měla být vnímána jako nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. ta část kasační stížnosti, ve které stěžovatelka namítá absenci ústního jednání v řízení před správním orgánem z důvodu neprovedení řádného dokazování. Provádění důkazů a možnost vyjádřit se ke všem vytýkaným pochybením spolu totiž neoddělitelně souvisí. To je zřejmé i z bodu 31 výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, ve kterém se konstatuje, že rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení, které svým charakterem spadá i pod článek 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve smyslu "trestního obvinění", respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu. Pokud tedy stěžovatelka v žalobě namítala absenci ústního jednání v řízení před správním orgánem, a v této souvislosti uvedla, že v předchozích obdobných řízeních takové ústní jednání nařízeno bylo, a ona se na něm mohla vyjádřit k jednotlivým vytýkaným porušením, neznamená to, že by v rámci této námitky nemohla později úspěšně tvrdit, že obsahem takového ústního jednání mělo být také řádně provedené dokazování, jak je chápe judikatura Nejvyššího správního soudu, respektive jeho rozšířeného senátu. Opačný postup nelze považovat za jiný než za přísně formalistický zasahující do procesních práv účastníka soudního řízení správního.“ S ohledem na shora uvedené skutečnosti, jež se staly důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, se soud ostatní argumentací žalobce nezabýval. Námitka neúměrné vysoké pokuty byla uplatněna po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 s.ř.s.), soud k ní proto nemohl přihlédnout. Z důvodů shora uvedených soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. pro vady řízení, neboť rozhodnutí je z části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, skutkový stav nemá oporu ve spisech a vyžaduje zásadní doplnění, pro podstatné porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm na žalovaném bude, aby doplnil svá skutková zjištění, umožnil žalobci položit znalci otázky, zhodnotil zjištěný skutkový stav s ohledem na všechny okolnosti, které budou v řízení zjištěny, a ve věci opětovně rozhodl, přičemž neopomene přesně vymezit konání nebo opominutí, ve kterém spatřuje naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o Inspekci a srozumitelně vyčíslit způsobenou škodu, ke které je nutné přihlédnout při úvahách o uložené sankci. Podle § 78 odst. 5 s.ř.s. je právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, správní orgán v dalším řízení vázán. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a náklady právního zastoupení za 4x hlavní úkon á 3.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, replika žalobce a účast na jednání soudu) dle § 7, 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb. a 4x paušální náhradu nákladů po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o 21% DPH. Celková výše nákladů řízení činí 19.456,- Kč.

Poučení