9 A 183/2013 - 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: M. K., zast. JUDr. RNDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15/1107, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 65/17, za účasti této osoby zúčastněné na řízení: D. N., v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 3. 9. 2013 č. j. 47564/2013-MZE-12151 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 3. 9. 2013 č. j. 47564/2013-MZE-12151 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.200,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. RNDr. Jiřího Exnera.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) ministr zemědělství rozhodl podle § 3g odst. 7 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zemědělství"), že námitce podané žalobcem proti oznámení Ministerstva zemědělství, Agentury pro zemědělství a venkov Písek č. j. EP29190/56/6, sp. zn. 103/2013 ze dne 17. 4. 2013 o neprovedení ohlášené změny v evidenci zemědělské půdy podle uživatelských vztahů se nevyhovuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministr zemědělství (označovaný dále též jako „žalovaný“) konstatoval, že výše uvedeným oznámením Ministerstvo zemědělství, Agentura pro zemědělství a venkov Písek (dále jen „Agentura") oznámilo žalobci, že neprovedlo ve smyslu § 3g odst. 5 zákona o zemědělství změnu v evidenci využití zemědělské půdy podle uživatelských vztahů (dále jen „evidence půdy") na základě ohlášení změny údajů týkající se v oznámení specifikovaných půdních bloků (dílů půdních bloků), vše nacházející se v k.ú. H. Žádost o provedení změny evidovaných údajů v evidenci půdy byla podána dne 20. 3. 2013 a jako právní důvod užívání byl ze strany žadatele (žalobce) předložen soubor nájemních smluv uzavřených s vlastníky pozemků dotčených aktualizací evidence půdy v období od 31. 10. 2012 do 3. 1. 2013. Tyto nájemní smlouvy byly uzavřeny po provedené komplexní pozemkové úpravě v daném katastrálním území, která byla ukončena vydáním rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o pozemkových úpravách"). Dosavadní uživatelé dotčení navrženou aktualizací evidence půdy shodně s odkazem na § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách uvedli, že na pozemcích s kulturou orná půda je založena budoucí úroda a že jsou připraveni podle § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách předat předmětné pozemky po provedení sklizně této úrody. Na podkladě předložených právních důvodů užívání a s odkazem na § 11 odst. 8 a § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách Agentura oznámila žalobci neprovedení změny v evidenci půdy v případě půdních bloků (dílů půdních bloků) specifikovaných oznámením č. j. EP29190/56/6, sp. zn. 103/2013 ze dne 17. 4. 2013, a to z toho důvodu, že předmětné pozemky jsou na celé ploše osety ozimou plodinou a k jejich užívání jsou do sklizně úrody a provedení podmítky oprávněni dosavadní uživatelé. Proti oznámení Agentury o neprovedení aktualizace v evidenci půdy podal žalobce námitku, ve které uvedl, že právní argumentace obsažená v oznámení není pro daný případ relevantní a že naopak znění zákona svědčí o tom, že dosud evidovaní uživatelé předmětných pozemků v evidenci půdy zahájili na předmětných pozemcích na podzim roku 2012 (zemědělskou) výrobu bez právního důvodu a bez oprávnění být nadále vedeni jako uživatelé v evidenci půdy. Rozhodným okamžikem z hlediska aplikace § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách je dle žalobce den vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, nikoliv den právní moci rozhodnutí vydaného podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. V daném případě rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav vydané podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách nabylo právní moci již 10. 5. 2012, a dotčeným uživatelům tedy byl tento stav znám v dostatečném předstihu tak, aby tomuto stavu mohli přizpůsobit svou výrobu, případně aby se pokusili smluvně upravit své uživatelské vztahy s vlastníkem pozemků. Dle názoru žalobce byl vlastník nových pozemků (resp. jejich nový právoplatný nájemce) oprávněn dle vlastního autonomního rozhodnutí hospodařit na nově vzniklých pozemcích již po sklizni následující po schválení návrhu pozemkových úprav, a to ještě před vydáním (tím spíše před právní mocí) rozhodnutí posléze vydaného podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Žalovaný v rámci posouzení uplatněné námitky v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že podmínkou aktualizace evidence půdy dle § 3g zákona o zemědělství je předložení dokladu prokazujícího právní důvod užívání zemědělské půdy. Evidence půdy slouží jako administrativní podklad pro činění úkonů dle § 3a zákona o zemědělství, přičemž v řízení o aktualizaci evidence půdy jsou posuzovány toliko právní důvody (tituly) opravňující uživatele k užívání zemědělské půdy. Předmětem řízení o aktualizaci evidence půdy dle zákona o zemědělství tak nemůže být řešení otázek (sporů) vyplývajících výlučně ze soukromoprávních vztahů, jakými jsou např. spory související s vypořádáním uživatelů při ukončení jednoho a vzniku druhého nájemního vztahu, spory související se zajištěním přístupu k jednotlivým pozemkům a v neposlední řadě spory týkající se náhrad z bezdůvodného obohacení. Pokud se jedná o posouzení právních důvodů užívání, je dle žalovaného v daném případě nesporné, že co se týče pozemků tvořících předmětné půdní bloky, dosavadní nájemní vztahy (právní důvody užívání) zanikly nabytím právní moci rozhodnutí vydaného Pozemkovým úřadem Písek podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 2RP3899/2011-130718, č. j. 84108/2012-MZE-130718, a že nové nájemní smlouvy svědčí ve prospěch M. K. Sporným mezi stranami, resp. mezi původními uživateli a novým uživatelem je okamžik, k jakému má dojít k ukončení hospodaření ze strany dosavadních uživatelů v případě pozemků s kulturou orná půda, na kterých byla na podzim roku 2012 založena budoucí úroda, a k započetí užívání předmětných pozemků novým uživatelem. Podle § 12 odst. 2 věta třetí zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012 platilo, že „Pokud se vlastníci pozemků nedohodnou jinak, zahájí hospodaření na nově vytyčených pozemcích po sklizni úrody a provedení podmítky, tj. zpravidla k 1. říjnu běžného roku, a to i v případě, kdy ještě nebylo vydáno rozhodnutí podle §11 odst. 5.“ Výše uvedené ustanovení je nutné považovat za speciální k § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách stanovícímu mj. okamžik zániku nájemních vztahů, neboť ačkoliv v daném případě ke dni právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Písek ze dne 27. 9. 2012, č. j. 84108/2012-MZE-130718 došlo dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách k zániku dosavadních nájemních vztahů, jsou dosavadní uživatelé na podkladě citovaného § 12 odst. 2 věta třetí zákona o pozemkových úpravách oprávněni i nadále předmět zaniklého nájemního vztahu užívat, avšak (výkladem a contrario) pouze za účelem již založené sklizně budoucí úrody. Dovětek poslední věty § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012 „a to i v případě, kdy ještě nebylo vydáno rozhodnutí podle §11 odst. 8“, kterým argumentuje žalobce, zakládá oprávnění hospodařit na nově vytyčených pozemcích novým vlastníkům ještě před tím, než dojde k výměně (přechodu) vlastnických práv právní mocí rozhodnutí vydaného podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. To je však nepochybně možné jen v případě, kdy vlastníci prostřednictvím nájemní smlouvy nepřevedli právo pozemky užívat (obhospodařováním) na nájemce (třetí osobu). V takovém případě je nájemce až do zániku nájemního vztahu právní mocí rozhodnutí vydaného podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách nepochybně oprávněn pronajaté pozemky obhospodařovat, a to i po právní moci rozhodnutí vydaného dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Byť se nelze proti rozhodnutí vydanému podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách odvolat, tak není po jeho vydání možno předem říci, kdy dojde k jeho právní moci, přičemž až do právní moci rozhodnutí vydaného podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách je nájemce nejen oprávněn, ale zároveň povinen předmět nájmu řádně užívat. V daném případě tedy byli dosavadní uživatelé na podkladě nájemních smluv oprávněni předmět nájmu řádně užívat do 23. 10. 2012 (do dne nabytí právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Písek ze dne 27. 9. 2012). Pokud do této doby byla ze strany dosavadních uživatelů založena na pozemcích dotčených pozemkovou úpravou budoucí úroda za účelem její sklizně, pak jsou tito uživatelé oprávněni dle § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách nejpozději do 1. 10. 2013 předmětné pozemky obhospodařovat. Postup Agentury spočívající v neprovedení aktualizace evidence půdy k návrhu žalobce byl tedy správný. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedl, že má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a se zjištěným skutkovým stavem a že jím byl krácen na svých veřejných subjektivních právech, což se nepříznivě promítlo i do jeho práv soukromoprávních. Konstatoval, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Písek čj.: 84108/2012-MZE-130718 ze dne 27. 9. 2012, které nabylo právní moci dne 23. 10. 2012, bylo rozhodnuto o výměně nebo přechodu vlastnických práv v katastrálním území H.. Toto rozhodnutí bylo vydáno podle ustanovení § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Podle § 11 odst. 8 tohoto zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, zanikají i dosavadní nájemní vztahy k předmětným pozemkům, kterých se týká uvedené rozhodnutí. Jak nájemní vztahy, tak tyto pozemky pozemkovými úpravami zanikly a místo nich byly pro jejich vlastníky v katastru nemovitostí zaevidovány jiné pozemky. Na základě nových vlastnických vztahů k zemědělským pozemkům uzavřel žalobce s jejich vlastníky v období od 31. 10. 2012 do 3. 1. 2013 nájemní smlouvy. Jelikož měl za to, že je v důsledku toho oprávněným nájemcem předmětných pozemků, požádal podle zákona o zemědělství Agenturu dne 20. 3. 2013 o zaevidování pozemků v k. ú. H., které uvedl na předloženém seznamu, a to z právního titulu přiložených nájemních smluv. Agentura však oznámením ze dne 17. 4. 2013 čj.: EP29190/56/6 žalobci oznámila, že neprovedla v evidenci půdy změnu evidovaných údajů dle žádosti žalobce. Námitce, kterou žalobce proti předmětnému oznámení podal, žalovaný nevyhověl. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalobce v žalobě namítl, že v oblasti aktualizace evidence půdy je Agentura vázána ustanoveními § 3g zákona o zemědělství, které upravují její postup při vedení aktualizace, jakož i postup v případě neprovedení aktualizace evidence půdy. Má-li orgán, který provádí aktualizaci evidence půdy, posuzovat toliko tituly opravňující uživatele k užívání zemědělské půdy, pak právě tyto tituly žalobce doložil, zatímco bývalí uživatelé je s ohledem na provedené pozemkové úpravy doložit nemohli, neboť předmět jejich nájmu v době oznámení změn neexistoval. V případě, kdy dotčení bývalí uživatelé nedoložili právní důvod užívání předmětných pozemků, měla Agentura v souladu s 3g odst. 3 v spojení s odstavcem 5 ZOZ provést ohlášení změny ve prospěch žalobce. Argumentaci žalovaného, že dosavadní uživatele byli na podkladě nájemních smluv oprávněni předmět nájmu řádně užívat do 23. 10. 2012 (tj. do dne nabytí právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Písek ze dne 27. 9. 2012), a pokud do této doby jimi byla založena na pozemcích dotčených pozemkovou úpravou budoucí úroda za účelem její sklizně, pak jsou dle § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách oprávněni předmětné pozemky obhospodařovat nejpozději do 1. 10. 2013, označil žalobce za nezákonný výklad zákona o pozemkových úpravách, neboť žalovaný ztotožňuje dva odlišné subjekty, a to vlastníka pozemku a nájemce. Ustanovení § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách ve znění platném a účinném do 31. 12. 2012 se vztahuje výlučně na vlastníky pozemku a nemůže se vztahovat na jiné osoby, které užívají pozemky z jiného než vlastnického titulu. V případě dotčených uživatelů se jedná o osoby, které nejsou a nebyly vlastníky a předmětné pozemky užívaly z titulu nájemní smlouvy, která však zanikla rozhodnutím pozemkového úřadu o přechodu vlastnických práv podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Možnost dohody mezi nimi, jakož i možnost pokračování ve stávajícím způsobu využití, tedy zákon nezakládá. I když žalobce na danou skutečnost ve svých námitkách proti oznámení Agentury upozornil, žalovaný svým extenzivním výkladem postupoval tak, jako by se dané ustanovení se vztahovalo i na osoby, které užívají pozemky dotčené komplexní pozemkovou úpravou z titulu nájmu. Přestože na jiném místě napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že „dosavadní nájemní vztahy (právní důvody užívání) zanikly nabytím právní moci rozhodnutí vydaného Pozemkovým úřadem Písek podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách a nové nájemní smlouvy svědčí ve prospěch M. K.“, sám se tímto svým názorem neřídí, když následně zakládá dosavadním uživatelům právo užívat předmětné pozemky a obhospodařovat je dle § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách do 1. 10. 2013, přestože nejsou jejich vlastníky. Žalobce připouští, že úprava obsažená v § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, ve znění účinném do 31. 12. 2012, byla nepraktická, neboť nereflektovala specifikum hospodaření v zemědělství (hospodářský rok začíná 1. října a končí následujícím 30. zářím). Zřejmě proto byla přijata zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2013 částečná změna § 11 odst. 8, která teprve stanovila zánik nájmu k 1. říjnu běžného roku. Žalobce z toho a contrario dovozuje, že do 31. 12. 2012 nájmy zanikaly okamžitě a zánikem nájmu zanikly i tituly opravňující bývalé uživatele, aby byli vedeni v evidenci využití půdy. Na podporu této své argumentace odkazuje na důvodovou zprávu předmětné novely: „ K bodu 70 (§ 11 odst. 8): Dosavadní právní úpravnou nájemní vztah zaniká rozhodnutím o výměně nebo přechodu vlastnických práv. Z hlediska faktického hospodaření je toto časové nastavení zániku nájemních vztahů nevyhovující a nezohledňuje agrotechnické lhůty. Proto bylo přistoupeno k úpravě vztažené ke konci hospodářského roku.“ Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že pro posouzení toho, zda Agentura postupovala správně, když neprovedla změnu zápisu v evidenci půdy ve prospěch žalobce a ponechala v evidenci zapsaného dosavadního uživatele předmětných pozemků, je nutno rozhodnout o tom, zda § 12 odst. 2 větu druhou zákona o pozemkových úpravách, ve znění účinném do 31. 12. 2012 („Pokud se vlastníci pozemků nedohodnou jinak, zahájí hospodaření na nově vytyčených pozemcích po sklizni úrody a provedení podmítky, tj. zpravidla k 1. říjnu běžného roku, a to i v případě, kdy ještě nebylo vydáno rozhodnutí podle § 11 odst. 8“), lze vztáhnout rovněž na nájemce pozemků. Dle názoru žalovaného bylo v tomto případě důvodné vztáhnout výše citované ustanovení, které bylo novelou zákona č. 139/2002 Sb., provedenou zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ke dni 1. 1. 2013 zrušeno, i na nájemce předmětných pozemků. Zemědělské družstvo H., které v době nabytí právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Písek ze dne 26. 3. 2012 o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v k.ú. Hrejkovice, tj. ke dni 10. 5. 2012, užívalo předmětné pozemky na základě platných nájemních smluv s vlastníky pozemků podléhajících komplexní pozemkové úpravě, mohlo přibližně od jara 2012 očekávat, že u předmětných pozemků skončí v dohledné době nájemní vztah, nemohlo však předpokládat, že vlastníci těchto pozemků s ním již nájemní vztah neobnoví a že dají přednost žalobci. S ohledem na agrotechnické lhůty proto družstvo hospodařilo tak, jako by k žádné změně nemělo dojít, tj. zaselo na orné půdě budoucí úrodu. Ze spisového materiálu je navíc patrné, že nájemci předmětných pozemků (dosavadní nájemce Zemědělské družstvo Hrejkovice a nový nájemce M. K.) se nedohodli na tom, kdy dojde ke změně uživatele, a proto Agentuře nezbyla jiná možnost, než s použitím nyní již neexistujícího ustanovení § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách nevyhovět žádosti o provedení změny v evidenci a ponechat v evidenci stávajícího uživatele orné půdy. Navíc Agentura dovodila vůli vlastníků předmětných pozemků nechat dokončit stávajícímu nájemci užívání předmětných pozemků. Pro případ, že by se soud neztotožnil s právním názorem žalovaného, že v daném případě mělo Zemědělské družstvo H. právo užívat pronajatou ornou půdu do sklizně úrody a provedení podmítky (nejpozději však do 30. 9. 2013), je nutno při rozhodování vzít v úvahu, že rozhodnutí Pozemkového úřadu Písek o výměně nebo přechodu vlastnických práv ze dne 27. 9. 2012 nabylo právní moc dnem 23. 10. 2012. K tomuto dni neměl žalobce právní titul k užívání předmětných pozemků, jelikož uzavřel nájemní smlouvy s vlastníky až v období od 31. 10. 2012 do 3. 1. 2013. Za této situace by bylo nezbytné zjistit, zda zde nedošlo k uzavření nájemní smlouvy na předmětné pozemky konkludentním způsobem. V replice k vyjádření žalovaného žalobce k věci dále uvedl, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předjímá nad rámec své diskreční pravomoci dobrou víru na straně Zemědělského družstva H.. Toto družstvo však nemohlo oprávněně předpokládat, že jeho nájemní vztah k předmětným pozemkům bude automaticky obnoven. Přestože družstvo vědělo, že došlo ke komplexní pozemkové úpravě, a nemělo vědomost o záměrech vlastníků pozemků, přesto zaselo na orné půdě budoucí úrodu v úmyslu prodloužit si tak platnost dříve uzavřených nájemních smluv o další hospodářský rok. Jeho jednání proto nelze považovat za jednání v dobré víře. Pokud nájemní vztahy zanikají rozhodnutím pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, nájemce (ZD H.), který je o obsahu rozhodnutí předem informován, nemůže bez dalšího předpokládat, že vlastnici nově vzniklých pozemků s ním nájemní vztah obnoví. Žalovaný si je dle žalobce vědom toho, že nájemní vztahy při komplexních pozemkových úpravách zanikají ze zákona. Nemůže tomu být jinak, pokud provedenými komplexními pozemkovými úpravami zanikne i předmět nájmu. Argumentace agrotechnickými lhůtami při posuzování otázky, ve kterém okamžiku má skončit hospodaření původních uživatelů s pozemky, které administrativně zanikají, není argumentací právní. Žalovaný na ní přesto dále staví, ačkoli zároveň opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o aktualizaci evidence půdy jsou posuzovány toliko právě důvody právní, a zejména nepřipouští mj. řešení sporů souvisejících s vypořádáním uživatelů při ukončení jednoho a vzniku druhého nájemního vztahu, když zároveň obsahem svého rozhodnutí takové vypořádání sui generis zakládá. Žalobce v replice dále uvedl, že z § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ostatně ani nevyplývá, že by nájemní vztahy zanikly až právní mocí předmětného rozhodnutí - vše nasvědčuje tomu, že zanikají již jeho vydáním. Uvedené rozhodnutí je vydáno na základě závazného podkladu, kterým je schválený návrh, podléhající opravnému prostředku. Tedy rozhodnutí pouze „ratifikuje^ úpravu, jejíž obsah je všem účastníkům znám již od právní moci schváleného návrhu a již právní moc tohoto návrhu umožňuje hospodařit na pozemcích v konfiguraci dané schválenými úpravami, jak výslovně vyplývá z ustanovení § 12 odst. 2 téhož zákona. Žalobce považuje za podstatné, že rozhodnutím o přechodu vlastnických práv v rámci pozemkových úprav vzniká k nově vzniklým pozemkům nové – originární vlastnické právo. Právě proto rozhodnutím o výměně nebo přechodu vlastnických práv zanikají též nájemní vztahy bez náhrady, když není možné prodloužit nájemní vztah (do rozhodnutí o přechodu trvající) k pozemkům, které „administrativně“ zanikly. Vznikne-li rozhodnutím o výměně nebo přechodu vlastnických práv administrativně nový pozemek, a to navíc s vlastnictvím založeným originárním způsobem, nemůže vlastník původních pozemků jednostranně prodloužit nájemní smlouvu. Vlastník nemůže dát souhlas s užíváním k něčemu, co již právně neexistuje, jelikož k tomu pozbyl také své „původní'” vlastnické právo. Dle mínění žalobce z ničeho nevyplývá ani to, že by vlastníci nějakým způsobem dospěli k souhlasu konkludentnímu. Naopak vlastník pozemků již delší dobu projevoval koherentní vůli nájem Zemědělskému družstvu H. ukončit. Žalobce trvá na tom, že jediným relevantním písemným dokladem, na základě kterého měl žalovaný aktualizaci evidence půdy provést, je nájemní smlouva k pozemkům existujícím v době ohlášení změny v užívání, kdy tato existence je dokládána novými listy vlastnictví, a vlastnický titul, na základě kterého došlo k nabytí, je titulem originárním. Osoba zúčastněná na řízení svého práva podat písemné vyjádření k věci nevyužila. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy: Podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, ve znění účinném do 31. 12. 2012, pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou řešeny ve smyslu ustanovení § 2 v pozemkových úpravách. Váha hlasu podílového spoluvlastníka odpovídá jeho podílu na celkové výměře pozemků. Podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách schválený návrh je závazným podkladem pro rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, určení výše úhrady a lhůty podle § 10 odst. 2, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům a pro zpracování obnoveného souboru geodetických informací. Rovněž je závazným podkladem pro rozhodnutí o přechodu vlastnických práv k pozemkům, na nichž se nacházejí společná zařízení. Upřesnění výměr parcel vyplývající ze zaokrouhlení při tvorbě obnoveného souboru geodetických informací není změnou návrhu. Proti rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene vydanému na základě schváleného návrhu se nelze odvolat. Tímto rozhodnutím zanikají dosavadní nájemní vztahy, zatímní bezúplatné užívání a časově omezený nájem (§ 15) k předmětným pozemkům, kterých se rozhodnutí týká. Ustanovení zvláštního právního předpisu se nepoužije. Podle § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách pozemkový úřad zabezpečí, aby nové uspořádání pozemků bylo vytyčeno a označeno v terénu podle potřeby vlastníků, a to nejdříve po nabytí právní moci rozhodnutí podle § 11 odst.

4. Vytyčení vlastnických hranic pozemků, jejichž lomové body jsou v katastru nemovitostí v souvislosti s provedením pozemkových úprav označeny trvalou stabilizací, nelze opakovaně hradit z prostředků státu. Pokud se vlastníci pozemků nedohodnou jinak, zahájí hospodaření na nově vytyčených pozemcích po sklizni úrody a provedení podmítky, tj. zpravidla k 1. říjnu běžného roku, a to i v případě, kdy ještě nebylo vydáno rozhodnutí podle § 11 odst.

8. Podle § 3g odst. 5 zákona o zemědělství ministerstvo aktualizaci evidence půdy podle ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení podle odstavců 1 a 2, neprovede a tuto skutečnost s uvedením důvodu oznámí písemně uživateli, který učinil ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení podle odstavců 1 a 2, jestliže a) i po předložení dokladu podle odstavce 3 shledá údaje v ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení nepravdivými, b) uživatel, který učinil ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení, nedoložil písemnou dohodu podle odstavce 3 nebo doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem rozporu podle odstavce 3. Soud o věci uvážil takto: Napadené rozhodnutí je zbudováno na aplikaci třetí věty ustanovení § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách. Žalovaný nicméně přehlédl, že předpokladem aplikace předmětného ustanovení je skutečnost, že nové uspořádání pozemků (míněno uspořádání ve smyslu rozhodnutí, jímž byl schválen návrh pozemkových úprav) již bylo vytyčeno a označeno v terénu podle potřeby vlastníků. Třetí věta zmíněného ustanovení upravuje okamžik zahájení hospodaření na nově vytyčených pozemcích. Upřednostňována je dohoda vlastníků pozemků, a pokud k této nedojde, je dle zmíněného ustanovení vlastník nově vytyčeného pozemku oprávněn zahájit hospodaření na nově vytyčených pozemcích po sklizni úrody a provedení podmítky, tj. zpravidla k 1. říjnu běžného roku, a to i v případě, kdy ještě nebylo vydáno rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Z dikce zákona „a to i v případě, že ještě nebylo vydáno rozhodnutí podle § 11 odst. 8“ plyne, že tato úprava dopadá i na opačný případ, kdy rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách již vydáno bylo. V každém případě je aplikace ustanovení § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách podmíněna tím, že reálně došlo k vytyčení nového uspořádání pozemků. Tuto skutečnost, která má zásadní vliv na možnost užívání pozemků dotčených pozemkovými úpravami, Agentura ani žalovaný v průběhu řízení nezkoumali a žalovaný se jí v napadeném rozhodnutí nikterak nezabýval. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, nemá dostatečnou oporu ve spise a v uvedeném směru vyžaduje skutkový stav zásadní doplnění. Je pravdou, že podle předposlední věty § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách (v rozhodném znění) došlo k zániku dosavadních nájemních vztahů k pozemkům, jichž se týkalo rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene, tímto rozhodnutím. V souzené věci je mezi stranami nesporné, že rozhodnutí Pozemkového úřadu Písek ze dne 27. 9. 2012 vydané podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách nabylo právní moci dne 23. 10. 2012. Tímto okamžikem ze zákona zaniklo nájemní právo dosavadních nájemců předmětných pozemků, tedy i ZD H.. V případě, že k vytyčení nového uspořádání pozemků v katastrálním území H. došlo v roce 2012 ještě před sklizní úrody a provedením podmítky, byl v souladu s třetí větou § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách oprávněn zahájit hospodaření na nově vytyčených pozemcích po sklizni a provedení podmítky ten subjekt, který se měl stát vlastníkem nově vytyčeného pozemku. V takovém případě nebyl dosavadní nájemce oprávněn po provedení sklizně založit v dobré víře novou úrodu, neboť mu muselo být z průběhu pozemkových úprav zřejmé, že své nájemní právo nebude moci nadále realizovat (neuzavře-li ovšem novou nájemní smlouvu s vlastníkem nově vytyčeného pozemku) a že práva hospodařit na nově vytyčeném pozemku se po sklizni bude moci ujmout vlastník tohoto nově vytvořeného pozemku, a to bez ohledu na skutečnost, zda již bylo vydáno rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách či nikoliv. Naproti tomu v případě, že k vytyčení nového uspořádání pozemků v katastrálním území H. došlo v roce 2012 až po založení nové úrody dosavadním nájemcem pozemku, nebyl vlastník nově vytyčeného pozemku oprávněn zahájit hospodaření na tomto pozemku před sklizní již založené úrody a provedením podmítky (nedošlo-li ovšem mezi ním a osobou dosavadního vlastníka „téhož“ pozemku k jiné dohodě). Protože vlastníkovi nově vytyčeného pozemku v takovém případě nenáleželo právo hospodaření k pozemku (to byl oprávněn vykonávat do doby sklizně úrody a provedení podmítky dosavadní vlastník pozemku), nemohl ani formou nájemní smlouvy toto právo platně převést na třetí osobu - nájemce. Pokud by tak přesto učinil, byla by nájemní smlouva neplatná a nebylo by ji možné považovat za doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy, na jehož základě by bylo možné provést aktualizaci evidence půdy ve smyslu § 3g odst. 4 zákona o zemědělství. Žalovaný se danou věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval. Skutkový stav, který vzal za základ napadeného rozhodnutí a na jehož základě při rozhodování o žalobcově námitce aplikoval ustanovení § 12 odst. 2 věta třetí zákona o pozemkových úpravách, vyžaduje zásadní doplnění v naznačeném směru. Pro tuto vadu řízení soudu nezbylo než postupovat dle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. a napadené rozhodnutí rozsudkem bez jednání zrušit. K uvedené podstatné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, byl soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Soud pro úplnost dodává, že v napadeném rozhodnutí není ani zmínka o možném konkludentním uzavření nových nájemních smluv k dotčeným pozemkům. K této argumentaci, kterou žalovaný poprvé uplatnil až ve vyjádření k žalobě, proto nemohl soud při posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí přihlížet. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Ve druhém výroku tohoto rozsudku soud v souladu s § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. přiznal žalobci, který měl ve věci z procesního hlediska úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 13.200,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. RNDr. Jiřího Exnera (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.). V daném případě soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 5 s.ř.s. rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení