9 A 184/2013 - 85

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Severomoravské vodárny a kanalizace Ostrava, a.s., se sídlem Ostrava, 28.října 1235/169, IČ 451 93 665, zast. Mgr. Lucií Nečáskovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 17, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.9.2013, č.j. 1291/580/13,61691/ENV, sp.zn. 000368/A-10, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále též „ČIŽP“ nebo „Inspekce“) ze dne 14.5.2013, č. j. ČIŽP/49/OOV/SR01/1111161, 006/13/VMA (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobci uložena pokuta 1. za správní delikt dle § 125 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), kterého se dopustil tím, že v období roku 2011 a období 01/2012 - 04/2012 nedodržel začátek odběru vzorku odpadních vod v 8:00 hod u konkrétních výpustí v lokalitách Petřvald, Karviná, Doubrava, čímž došlo k porušení podmínky č. 2 rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, referátu životního prostředí, zn. RŽP-voda/1138/231.2/A/20/2001/OD ze dne 27. 6. 2001, RŽP- voda/2907/231.2/A/20/2001/OD ze dne 6. 2. 2002, RŽP-voda/2659/231.2/A/20/2001/OD ze dne 25. 2. 2001, RŽP-voda/2527/231.2/A/20/2001/OD ze dne 22. 11. 2001 a RŽP- voda/1130/231.2/A/20/2001/OD ze dne 27. 6. 2001 a v období roku 2011 nedodržel začátek odběru vzorku odpadních vod v 8:00 hod z kanalizační výusti na kanalizační stoce Alfa Cl, ul. Bezručova, město Bohumín, čímž došlo k porušení podmínky č. 2 rozhodnutí Městského úřadu Bohumín, odboru životního prostředí a služeb, zn. OŽPaS/1087/03/DO ze dne 22. 9. 2003, čímž porušil povinnost měřit míru znečištění vypouštěných odpadních vod v souladu s rozhodnutími vodoprávních úřadů dle ust. § 38 odst. 4 vodního zákona, 2. za správní delikt dle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona, kterého se dopustil tím, že prokazatelně dne 12. 9. 2012 nedodržel minimální zůstatkový průtok ve vodním toku Bystrý potok při odběru povrchových vod z vodního toku Bystrý potok – zdroj – „Frenštát p. R. – potok Bystrý“, v kraji Moravskoslezském, okrese Nový Jičín, obci Trojanovice, v k. ú. Trojanovice a Čeladná, na pozemcích parc. č. 3111 v k. ú. Čeladná, PK 3744/1 a parc. č. 2370/2 v k. ú. Trojanovice. ČHP 2-01-01-128, ř. km cca 7,85; stanovený výrokem č. II rozhodnutí Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm, odboru životního prostředí, č. j. OŽP/7723-07/1678-07/eholu ze dne 13. 6. 2007, čímž došlo k porušení § 8 odst. 2 vodního zákona, v souladu s absorpční zásadou podle sankčního ustanovení dopadajícího na správní delikt přísněji postižitelný, tedy podle § 125c odst 3 písm. c) vodního zákona dopadajícího na delikt dle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona, ve výši 80 000,- Kč, a uložena povinnost uhradit náklady řízení podle § 79 odst. 5 správního řádu paušální částkou ve výši 1000,- Kč, tak, že se podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve výrokové části na str. 2 text „říční km cca 7,85“ nahrazuje textem „říční km 8,85“. Ve zbývající části žalovaný rozhodnutí ČIŽP podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu potvrdil. Žalobce žalobou napadl všechny výroky rozhodnutí žalovaného, včetně výroku o nákladech řízení. V úvodu žaloby žalobce podrobně popsal skutkový stav a průběh správního řízení. V prvním žalobním bodu uplatnil námitky proti posouzení správního deliktu podle § 125 odst. 1 písm. c) vodního zákona a tvrdil jeho nezákonnost s tím, že podle samotné ČIŽP byl začátek odběru vzorků odpadních vod z kanalizačních výustí v 8,00 hodin vodoprávním úřadem stanoven z toho důvodu, že se v tuto dobu předpokládá na kanalizačních výustích charakteristické znečištění splaškovými odpadními vodami po ranní špičce, spotřeba pitné vody u většiny napojených nemovitostí pro mytí, sprchování, toalety, mytí nádobí apod. a s tím související odvádění odpadních vod. Podle žalobce jsou však všechny úseky kanalizací u předmětných výustí relativně krátké, délka se pohybuje od 82 m do 1130 m, při minimálním spádu 4‰ se u potrubí DN300 pohybuje rychlost proudění okolo 0,8 m/s, takže dotokové doby k výpusti se pochybují od 2 do 23 minut. Vzhledem k začátku pracovní doby (6-7 hodin) a školní docházky (8 hodin) měl žalobce za to, že skutečná ranní špička průtoku je po 8. hodině již v recipientu. Posun odběru vzorků po 8. hodině tedy nemůže ovlivnit kvalitu odpadních vod ve prospěch žalobce, a tudíž nemá žádný dopad na případné zhoršení kvality vody ve vodních tocích. Tento jeho závěr je potvrzen i v Dílčí hodnocení dopadu změny odběru vzorků na dosažené výsledky za rok 2012, které pro žalobce zpracoval RNDr. J. B., CSc., dne 11.3.2013 (dále též „Dílčí hodnocení dr. B.“). Shodně tuto situaci posoudily i vodoprávní úřady Magistrátu města Karviné, Městského úřadu Orlová a Městského úřadu Bohumín, které na základě žádost žalobce změnily začátek doby odběrů v 8,00 hodin na období od 7 hodin do 14 hodin a to bez jakýchkoliv podmínek. Vodoprávní úřad Městského úřadu v Orlové se ve zdůvodnění ztotožnil s názorem žalobce o neopodstatněnosti začátku odběru vzorků odpadních vod v 8,00 hodin. K tomu žalobce shrnul, že pouze u některých výustí bylo konstatováno přípustné překročení ukazatele p (p=hodnota průměrná) a nebylo zjištěno žádné překročení limitu m (m=hodnota maximální), hlavním úkolem žalobce je mimo jiné plnit veškeré důležité povinnosti vyplývající z vodoprávních rozhodnutí, kdy je především dbáno o to, aby vlivem činnosti jiných právních subjektů nedošlo k překračování hodnot pam ustanovených ukazatelů či ke vzniku havarijní situace, žalobce jako právní subjekt dodávající pitnou vodu rovněž musí při svých úvahách zohlednit skutečnost a vliv, zda by příslušným opatřením nebyla porušena tato povinnost, povinnost zahájit odběry vzorků v 8,00 hodin byla žalobci uložena rozhodnutími vodohospodářských orgánů cca před 10 lety a tato povinnost týkající se doby zahájení odběru, odpovídala do určité míry organizačně-provoznímu členění organizace žalobce, které se však změnilo. Vodoprávní úřady přislíbily upravit dobu odběru vzorků pouze však současně s dalšími úpravami rozhodnutí. Některé vodoprávní úřady již změnu doby odběru vzorků provedly a souhlasí s názorem žalobce, na stokovou síť zakončenou výúsťmi bez čištění nejsou v žádné lokalitě s časovým posunem počátku odběru napojeny odpadní vody od producentů se specifickým režimem vypouštění, není dodržení začátku odběru vzorků odpadních vod v 8,00 hodin podstatné. Žalobce proto nesouhlasil s kvalifikací ČIŽP o porušení ust. § 38 odst. 4 vodního zákona, namítal, že nebyly ohroženy žádné zájmy garantované Listinou základních práv a svobod, uložení sankce v této výši považoval za nepřiměřeně tvrdé opatření. Ve druhém žalobním bodu žalobce brojil proti závěru správních orgánů ve věci správního deliktu podle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona a tvrdil jeho nezákonnost s tím, že počátkem měsíce září 2012, obdobně jako již předtím (např. v měsíci únoru 2012), zaznamenal zhoršující se hydrologickou situaci na potoce Bystrý v důsledku klimatických podmínek. V záznamu v provozním deníku úpravny vody ze dne 11.9.2012 je uvedeno snížení „výroby povrchové vody o 1 l/s v tento den“, což znamená snížení odebíraného množství povrchové vody měřené na přítoku do úpravny vody v množství 6 l/s. Situace na toku v poledních hodinách dne 11.9.2012 umožňovala snížení odběru vody na uvedených a ČIŽP vytýkaných 6 l/s, přičemž byl v té době spolehlivě zachován v toku níže pod odběrným zařízením vyšší průtok, než stanovený zůstatkový. I přesto bylo následně rozhodnuto o odstavení úpravny vody z provozu, které bylo provedeno téhož dne v odpoledních hodinách. Žalobce předpokládal, že dne 12.9.2012 s ohledem na předchozí a předpokládaný vývoj hydrologické situace následně provede uzavření uzávěru přívodního potrubí v šachtici za odběrným objektem. Potok Bystrý má velmi malé povodí a je charakterem horskou bystřinou. Hodnocení zabezpečenosti velikosti jeho průtoku vypočteným průměrem odebrané vody je proto mylné. Minima průtoku horských bystřin jsou rovna někdy nule, maxima řádovým násobkům tzv. průměru. Rychlost změn průtoků je odvislá od charakteru a velikosti povodí a velikosti srážek. Přímé měření průtoků na toku neexistuje. Stanovení n - denních vod je tedy provedenou pouze technickým propočtem. Posuzovat proto dostatečnost sníženého průtoku při neznalosti skutečného průtoku v potoce Bystrý vypočteným průměrem vyrobené pitné vody za prvních 11 dnů měsíce září a hodnotit opatření ke snížení odběru na 6 l/s jako nevyhovující, je dle názoru žalobce nesprávné. Přitěžující okolností byla skutečnost, že nebyly prováděny pravidelné záznamy o kontrole dodržování minimálního zůstatkového průtoku do provozního deníku. Žalobce měl za to, že nelze posuzovat jakost provedení provozní kontroly podle provedeného zápisu z ní. K tomu konstatoval, že provozní kontroly jímacího objektu a zůstatkového průtoku byly prováděny a stavy, které vyhovovaly podmínkám, nebyly do provozního deníku zaznamenávány. ČIŽP konstatovala, že pod odběrným objektem není do toku přítok vody, že povrchová voda není do objektu úpravny vody přiváděna a že šoupě na přítoku do UV bylo uzavřeno a vodoměr neukazoval průtok vody. Dle názoru žalobce tato zjištění znamenají, že v průběhu pozdních odpoledních a nočních hodin z 11.9.2012 na 12.9.2012 došlo k výraznějšímu snížení průtoku v bystřinném toku potoka, než se předpokládalo, a to v důsledku klimatických podmínek. Dle ČIŽP se jedná o závažné porušení právních norem, neboť žalobce nezanechal v úseku cca 20 m pod odběrným objektem dne 12.9.2012 žádný průtok povrchové vody. K tomu žalobce uvedl, že tato tvrzení ČIŽP nedoložila žádným hodnověrným zjištěním velikosti průtoku v potoku Bystrý výše nad odběrným zařízením ani níže pod výtokem ze sběrné a sedimentační jímky do toku, nebyla prokázána velikost nátoku a odtoku „odebrané vody“ do a z těchto jímek, nebyl proveden průzkum průsaky zvodněného dnového horninového substrátu v pásmu 20 m. Žalobce zdůraznil, že rozhodnutím vodoprávního úřadu, kterým mu byl povolen odběr, mu nebyla uložena žádná povinnost měření průtoku vody v bystřinném toku potoka Bystrý a to ani zůstatkového průtoku. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že ČIŽP nebylo na místě samém konstatováno závažné porušení a pokud inspekce hodnotila zjištěný stav jako závažný, měla jej neprodleně projednat s žalobcem a požadovat okamžité zjednání nápravy. K projednání však došlo až o 3 měsíce později dne 12.12.2012. Žalobce upozornil, že úpravna vody po provedené kontrole ČIŽP byla i nadále odstavena mimo provoz pro nízké průtoky na dobu cca 1 měsíce, rovněž tak byly neprodleně po kontrole ČIŽP dokončeny potřebné manipulace, jimiž byl veškerý průtok povrchové vody potoka Bystrý ponechán v předmětném toku. Obdobná opatření provedl žalobce za nízkých vodních stavů také v únoru 2012 s obdobnou délkou odstávky. Ze strany žalobce tak byla ihned přijata a realizována opatření, zamezující dalším nepříznivým následkům. Žalobce shrnul, že dle jeho zjištění nebylo koryto zcela suché v úseku 20 metrů, ale že bylo zvodněno průsaky z přehrážky, zcela suché pak mohly být snad maximálně výčnělky horninového substrátu nad dnem potoka, uvedený stav se nemohl dotknout rybí obsádky – nebyly nalezeny uhynulé ryby a jen stěží mohl ovlivnit biologické oživení horninového dnového substrátu. Nedošlo tedy k závažnému deliktu. Stanovení minimálního zůstatkového průtoku ve vodním toku Bystrý potok Q 355d =4,9 l/s pod odběrným objektem, dle rozhodnutí vodoprávního úřadu Frenštát pod Radhoštěm ze dne 13. 6. 2007 nevychází z výsledku přímého měření na toku. Po provedené kontrole ČIŽP dne 12. 9. 2012 byl odběr více než na 30 dnů odstaven, a to až do 12.10.2012 z důvodu nízkých průtoků, z odborného posudku hydrobiologa RNDr. A. S., CSc. (dále též „Odborný posudek dr. S.“) vyplývá, že nedošlo k poškození toku v délce 20 metrů v důsledku krátkodobého obtoku průtoku přes jímací zařízení žalobce a rovněž potvrzuje, že nedošlo ani k ohrožení životního prostředí a úhynu vodních živočichů v toku. Nedošlo tedy k závažnému porušení povinností žalobce. ČIŽP nedoložila žádným hodnověrným zjištěním velikost průtoku v potoku Bystrý výše nad odběrným zařízením ani níže pod výtokem ze sběrné a sedimentační jímky do toku, což má vliv na minimální zůstatkový průtok, nebyla prokázána velikost nátoku a odtoku „odebrané vody“ do a z těchto jímek, nebyl proveden průzkum průsaky zvodněného dnového horninového substrátu v pásmu 20 m, ačkoliv byl na to žalobcem upozorňován. Nebylo tedy hodnověrným způsobem prokázáno spáchání správního deliktu žalobcem. Žalobce předpokládal, že dne 12.9.2012 s ohledem na předchozí a předpokládaný vývoj hydrologické situace následně provede uzavření uzávěru přívodního potrubí v šachtici za odběrným objektem. Potok Bystrý má velmi malé povodí a je charakterem horskou bystřinou. Hodnocení zabezpečenosti velikosti jeho průtoku vypočteným průměrem odebrané vody je proto mylné. Minima průtoku horských bystřin jsou rovna někdy nule, maxima řádovým násobkům tzv. průměru. Rychlost změn průtoků je odvislá od charakteru a velikosti povodí a velikosti srážek. Přímé měření průtoků na toku neexistuje. Stanovení n - denních vod je tedy provedenou pouze technickým propočtem. Posuzovat proto dostatečnost sníženého průtoku při neznalosti skutečného průtoku v potoce Bystrý vypočteným průměrem vyrobené pitné vody za prvních 11 dnů měsíce září a hodnotit opatření ke snížení odběru na 6 l/s jako nevyhovující je dle názoru žalobce nesprávné. Podle žalobce žalovaný nedostatečně vyhodnotil závažnost „deliktu“, kdy nesplnění měření v 8 hod. nesprávně považoval za závažný delikt, za jehož porušení je nutno právnímu subjektu stanovit sankci, i když bylo prokázáno, že měření o 2 hod později by mělo být pro právní subjekt závažnější (voda v pozdějších hodinách je totiž znečistěnější než v 8.00 ráno, proto je pozdější měření pro žalobce vlastně i přísnější) a bylo prokázáno, že stanovení doby měření v 8 hod vyplývá z rozhodnutí, které bylo vydáno před 10ti lety a neodpovídalo současné situaci žalobce. Ostatně i další vodoprávní úřady svá rozhodnutí měřit v 8 hod. změnily, což dokládá mimo jiné tu skutečnost, že se v žádném případě nemůže jednat o závažný delikt ze strany žalobce. Nedodržením této povinnost nevnikla žádná újma a nedošlo k porušení Listiny práv a svobod. Žalovaný založil své rozhodnutí pouze na nedokázaném tvrzení, resp. domněnce, že na 20m potoka došlo k „vyschnutí“ a nedodržení minimálního zůstatkového průtoku, nevzal ovšem v potaz žalobcem tvrzené skutečnosti týkající se absence měření nátoku a odtoku vody, nebyl proveden průzkum zvodněného dnového horninového substrátu v pásmu 20 m, nevzal v úvahu skutečnost, že stanovení minimálního zůstatkového průtoku nevychází z přímého měření na toku, nevzal v úvahu klimatické podmínky, na které žalobce nemohl mít žádný vliv, a ani nevzal v úvahu závěry Dílčího hodnocení a Odborného posudku, apod., jak žalobce uváděl shora. V důsledku této skutečnosti žalovaný nedostatečně vyhodnotil závažnost „deliktu“, kdy jej nesprávně považoval za závažný delikt, za jehož porušení je nutno právnímu subjektu stanovit sankci. S tím žalobce nesouhlasil a zdůraznil, že ani v tomto případě nedošlo k žádné újmě nebo porušení práv třetích osob a stanovení výše pokuty ve výši 80.000,- Kč + náklady řízení tak považoval za nepřiměřeně tvrdou sankci. Ve třetím žalobním bodu žalobce poukázal na ust. § 125 1 odst. 6 vodního zákona, podle kterého při stanovení výše pokuty za správní delikt spáchaný vypouštěním odpadních vod bez povolení k nakládání s vodami nebo v rozporu s ním, přihlédne orgán ukládající pokutu zejména k míře překročení podmínek povolení k vypouštění těchto vod, k míře ovlivnění jakosti povrchových nebo podzemních vod a jejímu lokálnímu rozsahu, ke stupni ochrany dotčeného území a k příčině nedovoleného vypouštění vod. Žalobce tvrdil, že žalovaný nedostatečně přihlédl k výše uvedeným podmínkám a uložení pokuty ve výši 80.000,- Kč za situace, kdy nedošlo k ovlivnění jakosti povrchových nebo podzemních vod, nepřihlédl ke stupni ochrany dotčeného území ani k dalším v zákoně uvedeným podmínkám, je tak nepřiměřeně tvrdým opatřením, když i samotná ČIŽP ve svém rozhodnutí (str. 24) uvedla, že při posouzení následků spáchaného správního deliktu nebylo prokázáno ovlivnění jakosti povrchových vod, přesto bylo rozhodnuto o uložení pokuty. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce tvrdil, že při stanovování sankce a závažnosti deliktu nebylo bráno v úvahu to, že žalobce zásobuje pitnou vodou okolí, tedy vykonává činnost ve veřejném zájmu. Pokud by nebyl schopen za stávajících klimatických podmínek pitnou vodu dodat, tedy, kdyby ji v naměřeném množství neodebral, musel by zajistit její dodávku pomocí cisteren, což lze považovat za značně nekomfortní řešení pro obyvatelstvo a nehospodárné řešení pro samotného žalobce. Rozvoz pitné vody v cisternách, je-li k dispozici její zajištění prostřednictvím vodovodu, není ve veřejném zájmu. Minimální průtok nebyl zajištěn ale především proto, že v důsledku klimatických podmínek bylo stručně řečeno „sucho“. Ani Inspekce při místním šetření neupozornila na to, že vnímá jako závadné to, že byl zajištěn pouze podpovrchový průtok, nikoliv stanovený minimální průtok. I v kontextu tohoto tvrzení je uložení pokuty ve výši 80.000,- Kč nepřiměřeně tvrdou sankcí zvláště v situaci, kdy popsanými delikty nebyl nikdo, tedy žádný subjekt, žádný živý tvor ani životní prostředí poškozeno. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí ČIŽP zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Pro případ, že by soud správní rozhodnutí nezrušil, navrhl, aby soud ve smyslu ust. § 65 odst. 3 s.ř.s. upustil od uložené pokuty, popř. rozhodl o jejím snížení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný konstatoval, že žalobní námitky vůči žalobou napadenému rozhodnutí jsou po obsahové stránce téměř identické s námitkami obsaženými v odvolání proti napadenému rozhodnutí ČIŽP, se kterými se žalovaný podrobně vypořádal v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce pouze v závěru žaloby navíc uvedl: „Konečně žalobce tvrdí i to, že při stanovování sankce a závažnosti deliktu nebylo bráno vůbec v úvahu to, že žalobce zásobuje pitnou vodou okolí, což je činnost realizovaná ve veřejném zájmu. Pokud by nebyl schopen za stávajících klimatických podmínek pitnou vodu dodat, tedy kdyby ji v nadměrném množství neodebral, musel by zajistit její dodávku pomocí cisteren, což je značně nekomfortní řešení pro obyvatelstvo a nehospodárné řešení pro samotného žalobce. Rozvoz pitné vody v cisternách, je-li k dispozici její zajištění prostřednictvím vodovodu, jistě není ve veřejném zájmu. Minimální průtok nebyl zajištěn, ale především proto, že v důsledku klimatických podmínek bylo stručně řečeno „sucho". Ani inspekce při místním šetření neupozornila na to, že vnímá jako závadné to, že byl zajištěn pouze podpovrchový průtok, nikoliv stanovený minimální průtok. I v kontextu tohoto tvrzení a argumentu je uložení pokuty ve výši 80.000.- Kč, nepřiměřeně tvrdou sankcí, zvlášť v situaci, kdy popsanými delikty nebyl nikdo, tedy žádný subjekt, žádný živý tvor ani životní prostředí poškozeno". Žalovaný k tvrzení žalobce „Pokud by nebyl schopen za stávajících klimatických podmínek pitnou vodu dodat, tedy kdyby ji v nadměrném množství neodebral, musel by zajistit její dodávku pomocí cisteren…" uvedl, že si žalobce protiřečí, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí ČIŽP a žalobou napadeného rozhodnutí, žalobce dne 12.9.2012 pomocí odběrného objektu na vodním toku Bystrý potok prokazatelně odebíral povrchové vody, ovšem tyto odebrané vody byly následně přepouštěny přes sedimentační a sběrnou jímku zpět do vodního toku. Odebrané povrchové vody nebyly odváděny do úpravny vody a nebyly využity k zásobování obyvatelstva pitnou vodou, jak ostatně také sám žalobce uvedl v odvolání a dalších písemnostech adresovaných ČIŽP a evidovaných ve spisu. Veřejným zájmem chráněným vodním zákonem je mimo jiné přispívání k zajištění zásobování obyvatelstva pitnou vodou, ale také stanovení podmínek pro hospodárné využívání vodních zdrojů a přispívání k ochraně vodních ekosystémů a na nich závisejících suchozemských ekosystémů. Tyto veřejné zájmy je zapotřebí vzájemně poměřovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. V případě, že by žalobce neměl možnost nahradit zdroj povrchových vod z vodního toku Bystrý potok nazvaný „zdroj – Frenštát p.R. - potok Bystrý" jinými zdroji a odebranou povrchovou vodu využil k zásobování obyvatelstva pitnou vodou, jednalo by se o okolnost svědčící ve prospěch žalobce. Žalobce ovšem v případě nedostatku povrchových vod může zdroj na Bystrém potoce nahradit zdroji podzemních vod a až v případě nízké vydatnosti podzemních zdrojů přistoupit k zásobování obyvatelstva pitnou vodou v cisternách (viz. Vyjádření kontrolované osoby k protokolu ČIŽP ze dne 12.12.2012, zn. 1221/404004-01/12Ko, ve spisu evidované pod č.j. ČIŽP/49/OOV/1111161.025/13/VMA ze dne 20.12.2012). Žalovaný zdůraznil, že žalobce odebrané povrchové vody nevyužil pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou, odebrané povrchové vody byly přepouštěny přes sedimentační a sběrnou jímku zpět do toku, což je v rozporu s veřejným zájmem na hospodárném využívání vodních zdrojů. Žalobce zároveň po celou dobu řízení neuvedl, že by v důsledku nemožnosti odběru povrchových vod z vodního toku Bystrý a v důsledku nízké vydatnosti podzemních zdrojů musel zásobovat obyvatelstvo pitnou vodou pomocí cisteren. Minimální zůstatkový průtok dne 12.9.2012 nebyl zajištěn z důvodu „sucha", jak uvádí žalobce, ale v důsledku odběru nadměrného množství povrchových vod z vodního toku. Ostatně podle žalovaného není možné v případě výskytu sucha povrchovou vodu z toku odebírat, neboť se tam přirozeně v dostatečném množství nevyskytuje. Minimálním zůstatkovým průtokem a „podpovrchovým průtokem" se žalovaný podrobně zabýval v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí na str.

7. Uložená pokuta ve výši 80 000,- Kč odpovídá všem kritériím uvedeným v § 125l odst. 2 a podpůrně odst. 6 vodního zákona, jak je uvedeno v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobce nově tvrdil oproti žalobním bodům, uplatněným v zákonem stanovené lhůtě, že nenakládal s povrchovými vodami. Soud však k tomuto novému tvrzení s ohledem na uplynutí lhůty pro uplatnění žalobních bodů ve smyslu § 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 s. ř. s. nemohl přihlédnout. Soud neprovedl důkazy navržené žalobcem s výjimkou podání ze dne 19. 8. 2011 označené jako „Doklady k vypouštění odpadních vod z kanalizačních výustí“ a listiny „Dosavadní dílčí hodnocení ke správnímu řízení České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ostrava, ve věci „Porušení jiných povinností při nakládání s vodami“ značka ČIŽP/49/OOV/SR01/1111161.002/13/VMA, kde se jedná o posunutí stanovené doby odběrů slévaných, dvouhodinových vzorků na stokové síti z 8:00 až 10:00 na cca 10:00 až 14:30 hod“ zpracované RNDr. J. B., CSc., expertem Asociace pro vodu ČR v Ostravě dne 11. 3. 2013, neboť se jedná o listiny, které nebyly dohledány ve spisovém materiále, ač je z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů patrno, že z nich tyto správní orgány při posouzení skutkového stavu ve svém právním názoru vycházely. Ostatní důkazy navržené žalobcem soud neprovedl, neboť jsou součástí spisového materiálu, který si soud k přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí od žalovaného vychází a z něhož čerpá. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V prvním žalobním bodu žalobce uplatnil námitky ve vztahu ke správnímu deliktu podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona, spočívajícím v nedodržení začátku odběru vzorku odpadních vod u jednotlivých výpustí (podrobně popsány ve výrokové části správních rozhodnutí obou stupňů), čímž mělo dojít k porušení podmínky č. 2 rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, referátu životního prostředí ze dne 27. 6. 2001, zn. RŽP- voda/1138/231.2/A/20/2001/OD ve znění pozdějších rozhodnutí, v období roku 2011 a období leden 2012 až 4. 2012, a tím měl žalobce porušit povinnost měřit míru znečištění vypouštěných odpadních vod v souladu s rozhodnutím vodoprávních úřadů podle § 38 odst. 4 vodního zákona. Z obsahu spisového materiálu, odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, písemného vyjádření žalovaného k podané žalobě i provedeného ústního jednání vyplynulo, že mezi účastníky není sporu o tom, že začátek doby odběru vzorků odpadních vod u konkrétních výpustí stanovený vodoprávním úřadem žalobcem dodržen nebyl. Žalobce se však v podané žalobě i v průběhu celého správního řízení bránil, že pouze u některých výustí bylo konstatováno přípustné překročení ukazatele p a nebylo zjištěno žádné překročení limitu m, poukazoval na to, že jeho hlavním úkolem je mj. plnit veškeré důležité povinnosti vyplývající z vodoprávních rozhodnutí, kdy je především dbáno na to, aby vlivem činnosti jiných právních subjektů nedošlo k překračování hodnot p a m, stanovených ukazatelů, či ke vzniku havarijní situace, konstatoval, že taková povinnost mu byla vodoprávním úřadem uložena cca před 10 lety a v té době odpovídala do určité míry organizačně provoznímu členění žalobce, které se však změnil, vodoprávní úřady přislíbily upravit dobu odběru vzorků, některé již změnu doby odběru provedly a souhlasí s názorem žalobce, namítal, že nedodržení začátku odběru vzorků není podstatné, posunem doby odběru vzorků o dvě hodiny nemohlo dojít k výraznému ovlivnění výsledků rozborů, poukazoval na to, že všechny úseky kanalizací u dotčených výustí jsou relativně krátké a posunutí odběru u vzorků nemá žádný dopad na případné zhoršení kvality vody ve vodních tocích, pročež měl za to, že nedošlo k porušení a ohrožení žádných zájmů garantovaných Listinou základních práv a svobod a uložení sankce považuje za nepřiměřeně tvrdé opatření, současně byla nedostatečně vyhodnocena závažnost tohoto deliktu. Žalobní námitka není důvodná. Je tomu tak proto, že ustanovení § 38 odst. 4 vodního zákona ukládá tomu, kdo vypouští odpadní vody do povrchových nebo podzemních vod povinnost, aby v souladu s rozhodnutím vodoprávního úřadu měřil objem vypouštěných vod a míru jejich znečištění a výsledky těchto měření předával vodoprávnímu úřadu, který rozhodnutí vydal, příslušnému správci povodí a pověřenému odbornému subjektu. Porušení této zákonné povinnosti má za následek správní delikt vymezený v ustanovení § 125c odst. 1 písm. c) téhož zákona, který je naplněn tím, že právnická nebo podnikající fyzická osoba v rozporu s § 38 odst. 4 vodního zákona nezměří objem vypouštěných odpadních vod nebo míru jejich znečištění nebo výsledky měření nepředá vodoprávnímu úřadu, za což jí podle odst. 3 písm. b) téhož zákonného ustanovení může být uložena pokuta až do 50.000,- Kč. Mezi účastníky není sporu ani o tom, že žalobci byla povinnost vymezená ve shora citovaném ustanovení § 38 odst. 4 vodního zákona uložena rozhodnutím vodoprávního úřadu (ze dne 27. 6. 2001, zn. RŽP-voda/1138/231.2/A/20/2001/OD podmínka č. 2 ve znění pozdějších rozhodnutí), že žalobce tuto povinnost nesplnil (výsledky kontroly, kterou provedla ČIŽP ve dnech 22. 7. 2011, 22. 9. 2011, 13. 4. 2012, 16. 4. 2012, 12. 9. 2012, 11. 10. 2012 a 12. 12. 2012 pro kontrolované období rok 2010, 2011 a 2012 podle výsledků kontroly v jednotlivých protokolech uvedených podrobně ve správním spise), a že se tak porušení ustanovení § 125c odst. 1 písm. c) dopustil, neboť porušil povinnost danou ustanovením § 38 odst. 4 vodního zákona, kdy nedodržel při odběru vzorků odpadních vod k analýze z kanalizačních výustí začátek odběru vzorků v 8:00 hod, pročež mu byla rozhodnutím ČIŽP (ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 1111161, č. j. ČIŽP/49/OOV/SR01/1111161.006/13/VMA), ve spojení s potrestáním za správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona, uložena pokuta ve výši 80.000,- Kč. V odvolání žalobce namítal obdobně jako v podané žalobě. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, v němž skutkovým zjištěním a právnímu posouzení správního orgánu I. stupně plně přisvědčil. Soud na právním posouzení obdobné odvolací námitky žalovaným neshledal důvodů ničeho měnit a ve shodě s ním má za to, že tento žalobní bod nemůže obstát. Sám žalobce uvedl, že rozhodnutí vodoprávního úřadu, které uvedeným deliktem porušil, odpovídalo do určité míry organizačně provoznímu členění organizace žalobce. Pokud se posléze toto organizačně provozní členění u žalobce změnilo, žalobce s vodoprávními úřady o změně doby odběru vzorků jednal, avšak tato jednání nebyla završena rozhodnutím vodoprávního úřadu, ve kterém by došlo k posunu doby odběru vzorků, byl žalobce vázán platným, vodoprávním rozhodnutím a měl je respektovat. Vzhledem k tomu, že uplynuly lhůty pro přezkum těchto vodoprávních rozhodnutí, tedy i pro přezkum samotné podmínky č. 2 daného vodoprávního rozhodnutí, která stanoví počátek doby odběru vzorků odpadních vod, měl se žalobce domáhat vydání nového rozhodnutí vodoprávního úřadu, kterým by k posunutí doby odběru vzorků došlo, jak se ostatně stalo po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Do doby vydání takového rozhodnutí byl však žalobce vázán rozhodnutím vodoprávního úřadu původním, které jej ke splnění zákonné povinnosti vymezené v ustanovení § 38 odst. 4 zavazovalo. Nedodržení tohoto zákonného ustanovení mělo za následek naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona s možným uložením pokuty do 50.000,- Kč ve smyslu § 125c odst. 3 písm. b) téhož zákona, k čemuž správní orgány přihlédly při ukládání sankce. Nelze přehlédnout, že samy správní orgány v odůvodnění výše sankce považovaly správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona za nevýznamný, jejich úvaze konečně odpovídá i výše možné pokuty, kterou vodní zákon stanoví na max. částku 50.000,- Kč. Také z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zjevné, že porušení této povinnosti žalobce považovaly za formální pochybení. Z obsahu spisového materiálu dokládajícího průběh správního řízení je přitom dále patrno, že se žalobce dopustil tohoto deliktu vědomě, neboť ve vyjádření k protokolu o kontrolním zjištění ze dne 20. 12. 2012 uvedl, že zohlednil své provozní potřeby a provedl posun počátku odběru vzorků udaných výpustí. Z toho vyplývá, že žalobce postupoval svévolně, bez ohledu na platné vodoprávní povolení. Byť lze připustit, že zajištění současného odběru vzorků na několika výpustích ve stejný čas je organizačně náročné, bylo především na žalobci, aby tomu své možnosti přizpůsobil, neboť vodoprávní povolení, kterým byl v době spáchání správní deliktu vázán stanovením podmínky č. 2, tedy stanovení doby odběru vzorků, sám vyvolal s ohledem na své organizačně technické možnosti v době vydání rozhodnutí. Žalobce měl trvat na rozhodnutí vodoprávních úřadů, kterým by došlo ke změně doby odběru vzorků a nespokojit se pouze s jejich sdělení o tom, že tak učiní někdy v budoucnu současně s dalšími úpravami rozhodnutí. Žalobcova povinnost je vodním zákonem založena jako povinnost objektivní, tzn. bez ohledu na zavinění, a k naplnění skutkové podstaty dojde, jak bylo shora citováno, nedodržením ustanovení § 38 odst. 4 vodního zákona, o čemž není mezi účastníky řízení sporu. Lze tak uzavřít, že námitky, kterými se žalobce bránil proti právním závěrům správních orgánů o tom, že naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona, jsou irelevantní, nevyjímaje námitku, že posunem doby odběru vzorků nemohlo dojít k výraznému ovlivnění výsledků rozborů, ani žalobcův poukaz na krátkost úseků kanalizací a že jeho činností nedošlo k porušení ani ohrožení zájmů garantovaných Listinou základních práv a svobod. Ve druhém žalobním bodu žalobce nesouhlasil s uložením pokuty za porušení ustanovení § 8 odst. 2 ve spojení s § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona, podle kterých je fyzická nebo právnická osoba, která má platné povolení k nakládání s vodami, jak tomu bylo v případě žalobce, oprávněna nakládat s vodami v rozsahu a k účelu po dobu uvedenou v platném povolení, jinak se dopustí správního deliktu, za který jí může být uložena pokuta až do výše 500.000,- Kč (§ 125c odst. 3 písm. c) téhož zákona). K tomu z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že žalobce byl zavázán výrokem č. II rozhodnutí Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm, odboru životního prostředí, č. j. OŽP/7723-07/1678-07/eholu ze dne 13. 6. 2007, v právní moci dne 3.7.2007 (dále též „rozhodnutí vodoprávního úřadu či vodoprávní rozhodnutí“), aby nakládal s povrchovými vodami podle § 8 odst. 2 vodního zákona v rozsahu a účelu po dobu uvedenou v platném povolení z vodního toku Bystrý potok-zdroj-„Frenštát pod Radhoštěm-potok Bystrý“, které bylo vydáno pro účel spojený s užíváním stavby – vodního díla, odběrného objektu, jež je tvořeno drenážemi ve vodním toku. Samotný odběr je realizován tímto stavebním objektem, nikoli následným odváděním již odebraných povrchových vod do jímky, či jejich následným odváděním do úpravny vody. Podle § 36 odst. 2 vodního zákona byl citovaným rozhodnutím mimo jiné stanoven minimální zůstatkový průtok v potoce v úrovni q355d=4,9 l/s pod odběrným objektem. Kontrolou Inspekce dne 12. 9. 2012 v 9:45 hod bylo zjištěno, že potok je pod odběrným objektem žalobce v úseku cca 20 metrů zcela bez průtoku povrchové vody, byl zjištěn přítok povrchové vody na vstupu do odběrného objektu, tj. do drenážní části za přelivnou stěnou, kde je ukončeno jímání povrchových vod do drenáží, žádná voda nevytékala, koryto potoku pod odběrným objektem bylo bez průtoku povrchové vody v uvedené délce cca 20 metrů, ve vzdálenosti cca 20 metrů pod odběrným objektem ve směru spádu koryta potoku bylo zjištěno vyústění potrubí, které bylo opatřeno zpětnou klapkou, kdy bylo následně zjištěno, že se jedná o přepad z tzv. sběrné jímky, z přepadového potrubí sběrné jímky vytékala do toku voda v průtoku jednoznačně menším, než byl v době kontroly zjištěn přítok povrchové vody na vstupu do odběrného objektu. Následně bylo zjištěno, že zbytek vody vytéká z přepadu sedimentační jímky. Na základě těchto skutečností z místního šetření byla v 10:00 hod toho dne kontaktována pracovnice žalobce Ing. M. B. a byla požádána, aby se na místo dostavili pracovníci žalobce kompetentní účastnit se kontroly. Na místo se pak v 11:45 dostavila Ing. B. a pan P. H., kteří sdělili, že o provedení kontroly inspekcí byl informován ředitel žalobce, umožnili Inspekci vstup do objektu úpravny, která se nachází ve vzdálenosti cca 200 metrů od odběrného objektu. V objektu úpravny je umístěn vodoměr pro měření množství odebrané povrchové vody a vodoměr pro měření odebrané podzemní vody ze zářezů. Kontrolou bylo zjištěno, že povrchová voda není do objektu úpravny přiváděna, šoupě na přívodním potrubí povrchové vody bylo v době kontroly v poloze uzavřeno, toto šoupě lze podle sdělení přítomných pracovníků žalobce ovládat pouze ručně, ale je možno přítok do objektu úpravny uzavřít rovněž dálkově. Vodoměr pro měření odebrané povrchové vody nebyl v době kontroly v činnosti, uvedení pracovníci žalobce při kontrole toho dne Inspekci sdělili, že voda je jímána drenážemi v odběrném objektu a přiváděna do sběrné podzemní jímky, která je vybudována na levém břehu vodního toku. Z ní jsou odváděny povrchové vody do sedimentační jímky, která je rovněž umístěna na levém břehu potoka ve vzdálenosti cca 80 metrů po směru toku. Ze sedimentační jímky jsou vody odváděny do objektu úpravny vody, v případě otevření šoupěte na přítoku do úpravny, v případě, kdy se povrchová voda pro výrobu pitné vody nepoužívá, dochází k odtoku povrchové vody ze sedimentační jímky bezpečnostním přepadem zpět do toku. Kontrolou bylo ověřeno, že pod objektem sedimentační jímky se v korytě toku nachází potrubí, kterým docházelo v době kontroly k výtoku povrchové vody do potoka. Potrubí, které Inspekce zjistila ve vzdálenosti cca 20 metrů pod odběrným objektem, slouží podle sdělení uvedených pracovníků žalobce jako bezpečnostní přepad z odběrné jímky. Průtok vytékající povrchové vody z bezpečnostního přepadu pod sedimentační jímkou byl jednoznačně vyšší než průtok vody vytékající z bezpečnostního přepadu pod sběrnou jímkou. Kontrolou toho dne bylo ověřeno, že dochází k nátoku povrchových vod do sběrné jímky a následně do jímky sedimentační. Podle sdělení pracovníků žalobce je technicky možné uzavřít nátok povrchové vody z odběrného objektu do sběrné jímky. Důvodem, proč tak není v době minimálních průtoků konáno, je, že v případě zastavení průtoku vody sběrnou a sedimentační jímkou by došlo k rozvoji mikrobiologického oživení v jímkách, což by znamenalo v případě potřeby uvedení odběru do provozu nutnost vyčištění jímek, jejich desinfekci a odebrání stěru k laboratorním zkouškám. Stejný problém by nastal na filtrech v úpravně vody, které je nutno i v případě odstávky pravidelně prát čistou vodou. V přelivné stěně je vybudována dlužová stěna obdélníkového průřezu, která měla sloužit k měření minimálního zůstatkového průtoku. V horní části této stěny je vybudován trojúhelníkový průřez. V době kontroly nedocházelo k přetoku povrchových vod přes dluže ve spodní části přelivné stěny odběrného objektu, která ukončuje odběr vody prostřednictvím drenáží a umístěného potrubí. V době kontroly z potrubí nevytékala žádná voda. Žalobce ke kontrole předložil Provozní řád pro trvalý provoz úpravny vody Frenštát pod Radhoštěm Bystré z ledna 2007, provozní deník úpravny vody, projektovou dokumentaci pro stavební řízení stavby vodní zdroje Bystré – měření průtoku ve vodním toku povrchového jímání z května 2009 s tím, že původní projektová dokumentace k odběrnému objektu se nedochovala a sdělil, že byly realizovány provozní manipulace na sběrné jímce, v jejichž důsledku dochází k průtoku povrchové vody přes jímací objekt, měrný přeliv a v toku pod jímacím objektem. K tomu Inspekce konstatovala, že stavební povolení pro vedení odběrného objektu nezaručuje zachování minimálního zůstatkového průtoku v toku nezávisle na vůli odběratele, otvor v přepadové hraně dřevěného stavidla má pouze indikační funkci, v případě, že voda otvorem neprotéká, odběratel musí přijmout organizační opatření a zastavit nátok povrchové vody již do sběrné jímky. V době kontroly byl nátok do objektu úpravny sice zastaven, avšak docházelo k odběru povrchové vody do sběrné a sedimentační jímky, což zapříčinilo, že v úseku cca 20 metrů pod odběrným objektem žalobce nedocházelo k žádnému průtoku povrchových vod (část vody se vracela až za přepadem ze sběrné jímky, zbytek vytékal zpět do toku přepadem z jímky sedimentační). Ani provozní řád neobsahuje informace či pokyny pro manipulaci na odběrném objektu v souvislosti s dodržením minimálního zůstatkového průtoku. Podle sdělení žalobce lze v případě odstavení odběrného objektu z toku zásobovat spotřebiště ze zdrojů podzemních vod. Z evidence odebraného množství povrchových vod za rok 2011 a období leden až listopad 2012 byly zjištěny stavy vodoměru ke dni 31. 8. 2012, přičemž při kontrole 12. 9. 2012 byl zjištěn také stav vodoměru v objektu úpravny vody. Z rozdílů stavů vodoměrů vyplývá, že v období od 31. 8. 2012 do 12. 9. 2012 bylo odebráno 7 513 m3 povrchové vody, což představuje průměrné množství 626,3 m3 za den, tj. 7,2 l/s. Z kontroly dne 12. 9. 2012 byl pořízen dílčí protokol o průběhu kontroly (č. j. ČIŽP/49/OOV/1111161.018/12/VRR), který se stal podkladem a součástí protokolu o kontrolním zjištění ze dne 12. 12. 2012 (č. j. ČIŽP/49/OVV/1111161.024/12/VMA). Součástí dílčího protokolu je pořízená fotodokumentace a videozáznamy, z nichž vyplývá výskyt povrchových vod v místě před odběrným objektem a v místě vyústění vod z jímky, přičemž místo mezi odběrným objektem a vyústěním ze sedimentační a sběrné jímky v délce cca 20 metrů bylo zcela bez povrchové vody. Součástí fotodokumentace je rovněž fotografie č. 2, na níž je záběr přepadové hrany dřevěného stavidla s trojúhelníkovým otvorem, jež podle projektové dokumentace žalobce umožňuje převedení průtoku 5 l/s a kontrolu minimálního zůstatkového průtoku stanoveného vodoprávním rozhodnutím (4,9 l/s), kdy tímto trojúhelníkovým profilem, ani přes stupeň tvořící odběrný objekt, neprotékala žádná povrchová voda Za tohoto stavu rozhodl správní orgán I. stupně shora citovaným rozhodnutím tak, že ve spojení se správním deliktem podle § 125c odst. 1 písm. c) uložil i za správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona pokutu ve výši 80.000,- Kč, kterou po provedeném odvolacím řízení žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím potvrdil, když pouze změnil text říčního kilometru ve výrokové části na str. 2 prvoinstančního rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce při odběru povrchových vod z potoku nedodržel minimální zůstatkový průtok v úrovni stanovené výrokem II. vodoprávního rozhodnutí Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm prokazatelně dne, kdy byla provedena kontrola, tj. 12. 9. 2012, jíž bylo zjištěno jímání povrchových vod do jímky a že v úseku cca 20 metrů pod odběrným objektem žalobce nedocházelo k žádnému průtoku povrchových vod, čímž došlo k porušení § 8 odst. 2 vodního zákona. Ve shodě s žalovaným má soud za to, že námitky, které uplatnil žalobce v tomto žalobním bodu proti sankci uložené za správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona nejsou opodstatněné. Soud k tomu poukazuje na ustanovení § 36 odst. 1 vodního zákona, podle kterého je minimálním zůstatkovým průtokem průtok povrchových vod, jež umožňuje obecné nakládání s povrchovými vodami a ekologické funkce vodního toku. Z posudku Dr. S., ze kterého žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vycházel a který byl vypracován na základě objednávky žalobce, vyplývá, že vyschnutí povrchové části dna bezesporu populace vodních organismů omezuje v jejich životním prostoru a rozvoji, značná část jich však zůstává v hyporeálu, odkud se po obnovení povrchového toku šíří a obnovují tak i tuto funkci říčního ekosystému, krátkodobé vyschnutí povrchového odtoku vody v úseku 20 metrů tuto funkci významně a nenávratně nenaruší a v krátké době je opět obnoveno. Z uvedeného vyplývá, že ani RNDr. S., jehož posudek si žalobce sám objednal, nepopřel, že k vyschnutí toku v délce cca 20 metrů došlo a že takové vyschnutí povrchové části dna populací vodních organismů omezuje v jejich životním prostoru a rozvoji, byť významně a nevratně nenaruší funkci říčního ekosystému a v krátké době je opět obnoveno. Je třeba zdůraznit, že stanovení minimálního zůstatkového průtoku rozhodnutím vodoprávního úřadu a jeho dodržení žalobcem právě umožňuje mj. ekologickou funkci vodního toku. Byť tedy krátkodobé vyschnutí části vodního toku nemá zásadní dopad na ekologické funkce vodního toku, nelze nevidět, že žalobce povrchovou vodu prostřednictvím odběrného objektu v době kontroly odebíral a tím došlo ke vzniku úseku toku v délce cca 20 metrů bez přítomnosti povrchové vody a k možnému, byť nikoli výraznému a nevratnému, ohrožení environmentálních funkcí vodního toku. Tvrzení žalobce, že tím nedošlo k závažnému deliktu, je pak žalovaným vypořádána a zohledněna v té části odůvodnění jeho rozhodnutí, kde se zabývá výší uložené pokuty, jak bude pojednáno soudem níže v souvislosti s návrhem žalobce na moderaci trestu. Kromě toho žalobce při své žalobní argumentaci v tomto žalobním bodu pomíjí povinnost uloženou mu citovaným vodoprávním rozhodnutím vyplývajícím z § 8 odst. 2 vodního zákona, a sice povinnost splnit podmínku zajištění obecného nakládání s vodami ve smyslu § 6, podle kterého „každý může na vlastní nebezpečí bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu odebírat povrchové vody nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, není-li k tomu třeba zvláštního technického zařízení. (2) Povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu rovněž není třeba k zachycování povrchových vod jednoduchými zařízeními na jednotlivých pozemcích a stavbách nebo ke změně přirozeného odtoku vod za účelem jejich ochrany před škodlivými účinky těchto vod. (3) Při obecném nakládání s povrchovými vodami se nesmí ohrožovat jakost nebo zdravotní nezávadnost vod, narušovat přírodní prostředí, zhoršovat odtokové poměry, poškozovat břehy, vodní díla a zařízení, zařízení pro chov ryb a porušovat práva a právem chráněné zájmy jiných. (4) Vodoprávní úřad může obecné nakládání s povrchovými vodami rozhodnutím nebo opatřením obecné povahy bez náhrady upravit, omezit, popřípadě zakázat, vyžaduje-li to veřejný zájem, zejména dochází-li při něm k porušování povinností podle odstavce 3 nebo z důvodu bezpečnosti osob. Působnost jiných správních úřadů ke stanovení podmínek k užívání těchto vod ke koupání 5 není tímto zákonem dotčena“, neboť ve vyschnuté části potoka nelze s povrchovými vodami vůbec nakládat. Soud přisvědčuje žalovanému v jeho závěru, že obecné nakládání s vodami se vztahuje pouze na povrchové vody, nikoli na vody vyskytující se v průsacích z přehrážky, resp. ve zvodněném dnovém horninovém substrátu, které mají zpravidla charakter vod podzemních. Nelze tak než konstatovat, že žalobce nejméně ke dni kontroly dne 12. 9. 2012 v důsledku odběru veškerých povrchových vod z potoka prokazatelně nedodržel stanovený minimální zůstatkový průtok. Jeho poukaz na to, že koryto nebylo zcela suché v úseku 20 metrů, ale bylo zvodněno průsaky z přehrážky a to se nemohlo dotknout rybí osádky, nebyly nalezeny uhynulé ryby a jen stěží mohl ovlivnit biologické oživení horninového dnového substrátu, čímž nedošlo k závažnému deliktu je tak neopodstatněný. Samotná skutková zjištění vyplývají jednoznačně z dílčího protokolu o kontrole ze dne 12. 9. 2012 ve znění protokolu ze dne 12. 12. 2012 a jsou doložena mj. i fotodokumentací, videozáznamem. Žalobci se tento zjištěný skutkový stav nepodařilo z uvedených důvodů zpochybnit. K námitce žalobce, že Inspekcí na místě samém nebylo konstatováno závažné porušení a pokud hodnotila zjištěný skutkový stav jako závažný, měla jej neprodleně projednat s žalobcem a požadovat okamžité sjednání nápravy, soud poukazuje na obsah dílčího protokolu ze dne 12. 9. 2012, z něhož vyplývá, že závěr o tom, zda Inspekce považuje skutečnosti zjištěné při kontrole za porušení právních předpisů, učiní Inspekce až po prostudování všech dokladů a prověření všech kanalizačních výustí, které budou předmětem kontroly a že tento závěr bude obsažen v protokolu o kontrolním zjištění s nímž bude kontrolovaná osoba seznámena. V den kontroly 12. 9. 2012 tedy Inspekce nehodnotila zjištěný stav jako závažný a vymínila si posouzení skutkového stavu až na dobu pozdější. Nelze proto přičítat k tíži správnímu orgánu, že neprodleně neprojednal se žalobcem porušení právních předpisů a nepožadoval okamžitě sjednání nápravy, když k samotnému posouzení zjištěného skutkového stavu odkázal na vlastní protokol o kontrolním zjištění, který byl právě z důvodů uvedených Inspekcí v dílčím protokolu pořízen až později, tj. 12. 12. 2012. Lze přisvědčit žalobci, že mu vodoprávní rozhodnutí neukládalo povinnost provádět měření minimálního zůstatkového průtoku. Podle obsahu spisového materiálu ale sám žalobce již v odvolání konstatoval, že stavy minimálního zůstatkového průtoku, které vyhovovaly podmínkám vodoprávního rozhodnutí, nebyly do jeho provozního deníku zaznamenávány, udával tam pouze záznamy o stavech, kdy byl zbytkový průtok nedostatečný, což však činil pro svoji provozní potřebu a nad rámec povinností stanovených rozhodnutím. Z toho vyplývá, že žalobce stavy průtoku sledoval a měl jim přizpůsobit svůj postup tak, aby se nedostal do rozporu s vodoprávním rozhodnutím, resp. vodním zákonem. Podle stanoviska soudu je podstatné, že vlivem odběru veškerých povrchových vod žalobcem došlo k tomu, že se v úseku cca 20 m pod odběrným objektem žalobce nevyskytovaly žádné povrchové vody a nebyl dodržen stanovený minimální zůstatkový průtok. Tím došlo k naplnění skutkové podstaty § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona a za to byl žalobce také sankcionován. Ze stejných důvodů je nerozhodný poukaz žalobce na klimatické podmínky, které nemohl ovlivnit, neboť, jak již bylo uvedeno shora, bylo na žalobci, aby při odběru povrchových vod nakládal s povrchovými vodami v souladu s vodním zákonem. Pokud mu klimatické podmínky zákonný postup neumožňovaly, neměl povrchové vody odebírat. Soud odmítá rovněž žalobní tvrzení, že žalovaný nevzal v úvahu závěry Dílčího hodnocení (Dr. B.) a Odborný posudek (Dr. S.), neboť z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že se oběma dokumenty zabývaly, vzaly je při svém posouzení v úvahu a soud pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí Inspekce a žalovaného v tomto rozsahu odkazuje. Při posouzení třetího žalobního bodu soud vyšel z ustanovení § 125l odst. 3 vodního zákona, kde jsou upraveny liberační důvody, při jejichž naplnění může Inspekce na návrh pachatele správní řízení o deliktu zastavit. K tomu soud uvádí, že v případě žalobce liberační důvody splněny nebyly a nemohla se jimi stát ani tvrzení, že žalobce zásobuje pitnou vodou okolí ve veřejném zájmu a pokud by nebyl schopen za stávajících klimatických podmínek pitnou vodu dodat, musel by jí zajistit pomocí cisteren, což je nekomfortní pro obyvatelstvo a nehospodárné pro samotného žalobce, opakované zdůrazňování, že minimální průtok nebyl zajištěn pro klimatické podmínky a že delikty, za které je postihován, nebyl nikdo poškozen, ani životní prostředí. Je tomu tak proto, že podle citovaného odstavce 3 ustanovení § 125l může Inspekce zastavit správní řízení, jestliže pachatel správního deliktu přijme faktická opatření k odstranění následků porušení povinnosti, jakož i opatření zamezující dalšímu ohrožování nebo znečišťování podzemních anebo povrchových vod a uložení pokuty by vzhledem k nákladům na učiněná opatření vedlo k nepřiměřené tvrdosti. Soud k tomu zdůrazňuje, že takový postup Inspekce je možný, není to její povinností. Nadto nebyly pro takový postup splněny v projednávané věci podmínky, neboť k tomu, aby žalobce zajistil minimální průtok, nebylo třeba, aby přijímal opatření, která tvrdil, a sice nechal vypracovat projektovou dokumentaci k realizaci stavby vodní zdroj Frenštát pod Radhoštěm, Bystré, zachování zůstatkového průtoku v toku, varianta 2 – odtok, jímání“, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, když postačovalo uzavřít uzávěr odvádějící odebrané vody do jímky. Skutečnost, že žalobce je subjektem, který provozuje vodovody a kanalizace za účelem zisku je nesporná a je jeho věcí jak organizačně a technicky zabezpečí splnění povinností, které mu ukládá vodní zákon a rozhodnutí vodoprávních úřadů, tedy mj. povinnost dodržet stanovený minimální zůstatkový průtok. Soud se proto shoduje se žalovaným i správním orgánem I. stupně, že doložení projektové dokumentace a záměr realizovat stavbu vodního zdroje Frenštát pod Radhoštěm nelze vnímat jako přijetí faktického opatření k odstranění následků porušení povinnosti ve smyslu § 125l odst. 3, tedy jako faktická opatření k odstranění následků porušení povinnosti. Soud dále zdůrazňuje, že žalobce neodebral povrchovou vodu proto to, aby jí odvedl do úpravny vody a využil v zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Nenastala tak okolnost, která by svědčila ve prospěch žalobce a nebylo proto na straně správních orgánů nutno poměřovat veřejný zájem na zajištění obyvatelstvem pitnou vodou a veřejný zájem na hospodárném využívání vodních zdrojů a ochraně vodních ekosystémů a na nich závisejících suchozemských ekosystémů. Nelze ani nevidět, že žalobce v případě nedostatku povrchových vod může zdroj z potoka nahradit zdroji podzemních vod a až po té přistoupit k zásobování obyvatelstva pitnou vodou v cisternách. Takové úvahy jsou ale v dané věci neopodstatněné, neboť žalobce odebrané povrchové vody pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou nepoužíval, ale přepouštěl je přes sedimentační a sběrnou jímku zpět do toku, což bylo v rozporu s veřejným zájmem na hospodárné využívání vodních zdrojů (nakládání s vodami). Žalobcova námitka ohledně zásobování pitné vody obyvatelstvem se tak jeví účelová. Pokud žalobce tvrdil, že správní orgány nevzaly v úvahu klimatické podmínky, soud k tomu v soualdu se shora uvedeným opětovně uvádí, že měl žalobce jako vodohospodář případné nepříznivé klimatické podmínky, ovlivňující průtočnost potoka, vzít v úvahu a neodebírat z něj takové množství povrchových vod, aby došlo k porušení podmínky stanovené vodoprávním rozhodnutím, tj. zajistit dodržení minimálního zůstatního průtoku. Soud nevešel ani na návrh žalobce na moderaci trestu podle ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., neboť neshledal předpoklady pro jeho aplikaci. Podle stanoviska soudu správní orgány obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně odůvodnily výši pokuty v souladu s kritérii uvedenými v § 125l odst. 2, 6 vodního zákona a uvážily i maximální možnou výši uložení pokuty u deliktu podle § 125c odst. 1 písm. c) do 50.000,- Kč (§ 125c odst. 3 písm. b)) a u správního deliktu podle § 125c odst. 1 písm. a) do 500.000,- Kč (odst. 3 písm. c) téhož zákona), přičemž použily absorpční zásadu ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. a vyšly z nejpřísněji postižitelného deliktu (§ 125c odst. 1 písm. a)), když uložily pokutu ve výši 80.000,- Kč. Jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, přihlédly ve své úvaze k závažnosti správního deliktu, ke způsobu spáchání a jeho následkům a okolnostem, a soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje. Vzhledem k tomu, že žalobce opakovaně namítal, že spáchané správní delikty nebyly závažné, soud k tomu uvádí, že se i touto okolností správní orgány zabývaly a u správního deliktu nedodržení doby odběru vzorků uvážily, že všechny podmínky, za kterých bylo vodoprávní povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových vydáno, jsou pro žalobce závazné a musí být dodržovány. Posoudily následky daného správního deliktu a okolnosti, za nichž byl spáchán tak, že nebylo prokázáno ovlivnění jakosti povrchových vod, uvážily stanovisko Dr. B. a konstatovaly, že vzhledem k tomu, že po provedené kontrole žalobce provádí odběry vzorků výhradně v době stanovené platnými vodoprávními rozhodnutími, uzavřely, že odběry vzorků bylo možno provádět v souladu s podmínkou povolení se začátkem odběru v 8 hod i před kontrolou. Přihlédly rovněž ke krokům, které žalobce učinil k nápravě závadného stavu po provedené kontrole, zajistil si vydání změn platných povolení k vypouštění odpadních vod ve věci doby odběru vzorků a přijal taková opatření, aby odběry byly prováděny výhradně v době stanovené platnými vodoprávními rozhodnutími. K závažnosti správního deliktu podle § 125c odst. 1 písm. a), tj. nedodržení minimálního zůstatkového průtoku, rovněž uvážily závažnost správního deliktu, kdy měly za to, že stanovení a dodržování minimálního zůstatkového průtoku je jednou z nejdůležitějších povinností stanovených v povolení k nakládání s vodami, neboť její nedodržení může způsobit závažné následky na vodním ekosystému, přičemž jednání žalobce bylo Inspekcí a žalovaným považováno za závažné, neboť v úseku cca 20 metrů pod odběrným objektem dne 12. 9. 2012 nezanechal žalobce žádný průtok pro povrchové vody. K následkům deliktu správní orgány uvážily posudek Dr. S., podle něhož byl úsek potoku v délce cca 20 metrů bez povrchového toku, jímacím zařízením žalobce protékal celý zbytkový povrchový průtok potoka, přirozeně zvodnělé koryto se objevovalo až pod vodohospodářským objektem v místě přirozeného koryta potoka, tento stav, který není z hlediska ekologických funkcí toku žádoucí, trval krátkodobě, po tuto dobu však došlo k narušení říčního kontinua v důsledku zamezení průběžného povrchového průtoku vody v potoce a byť nebyl zjištěn úhyn ryb, neměla populace organizmů dna k dispozici potřebná refugia v okolí, byť mohla po zlepšení průtokových poměrů rekonalizovat i 20 metrů délky koryta toku, kde byl povrchový tok vody přerušen. Narušení přirozených poměrů v potoce bylo proto vratné a i případné narušení jeho ekologických funkcí bylo relativně brzy obnoveno s tím, že stavy nízkého, případně nulového průtoku vody v potoce se vyskytují vzhledem k malé rozloze jeho povodí periodicky a střídají se s vysokými průtoky, populace jsou na tyto stavy adaptovány a případné důsledky nežádoucího stavu byly regenerovány, nejedná se tedy o nevratné, dlouhodobé poškození vodního ekosystému. Správní orgány obou stupňů zvážily okolnosti, za nichž byl daný správní delikt spáchán, kdy dospěly k závěru, že snížení výroby povrchové vody na 6 l/s po zjištění nepříznivé hydrologické situace dne 11. 9. 2012 považovaly za zcela nedostatečné opatření, vzhledem ke stavu toku dne 12. 9. 2012 v 9:45, když byla suchá povrchová část koryta toku v délce cca 20 m a vzhledem k průměrné hodnotě průtoku vyráběné povrchové vody v měsíci září 2012, která činila 7,2 l/s. Jako přitěžující okolnost hodnotily skutečnost, že žalobce neprováděl pravidelné záznamy o kontrole dodržení minimálního zůstatkového průtoku do provozního deníku, ačkoliv měl k tomu vybudován měrný přeliv, který umožnil snadnou a spolehlivou vizuální kontrolu jeho dodržování. Další okolností, která měla vliv na stanovení výše pokuty, se stala skutečnost, že žalobce spáchal dva správní delikty, přičemž první delikt (nedodržení doby odběru vzorků) považovaly správní orgány za delikt spíše formálního charakteru, naproti tomu druhý správní delikt (nedodržení minimálního zůstatkového průtoku) shledaly deliktem závažného charakteru, neboť stanovení a dodržování tohoto průtoku při odběru povrchových vod je jednou z nejdůležitějších povinností stanovených povolení k nakládání s vodami, když jeho nedodržení může způsobit závažné následky na vodním ekosystému. Za tohoto skutkového stavu není pokuta ve výši 80.0000,- Kč, tj. 16% z horní hranice zákonem stanoveného rozmezí (500.000,- Kč) trestem, uloženým ve zjevně nepřiměřené výši, jak předpokládá ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., tím spíše, že sankce nemůže být příliš nízká, aby mohla plnit funkci preventivní a výchovnou a byla schopna odradit nejen subjekt, kterému je ukládána, ale i jiné subjekty od páchání obdobných správních deliktů, a kdy by současně měla být taková, aby její výše citelně zasáhla do majetkového stavu delikventa a odrazovala jej od dalšího či podobného jednání. Důvody pro moderaci tak nebyly splněny. Soud proto nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.

1. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení