9 A 219/2015 - 39

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: L. K. bytem [adresa] zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou sídlem Milešovská 6, Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 25. 8. 2015, čj. MSMT-25912/2015-3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy) ze dne 25. 8. 2015, čj. MSMT-25912/2015-3 , kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 12. 6. 2015, čj. MSMT- 16007/2015-3 .

2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný odmítl žádost žalobce o poskytnutí informací, podanou dne 18. 5. 2015, kterou se žalobce v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů domáhal poskytnutí informace o tom, „kolik stran obsahuje soubor informací, které byly vyhledány a zpracovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě žádostí o poskytnutí informací evidovaných u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod č. j. MSMT-31855/2014-1 a č. j. MSMT-31891/2014-1“ (dále též „ žádost o poskytnutí informací“). Žádost o poskytnutí informací byla odmítnuta s odkazem na § 15 odst. 1, § 2 odst. 4 a § 20 odst. 4 in fine zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

II. Napadené rozhodnutí

3. Ministryně v odůvodnění napadeného rozhodnutí předeslala, že žalobce žádostí o poskytnutí informací požadoval informace, které jsou součástí informací požadovaných dříve žalobcem v jeho předcházejících žádostech o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. Na str. 2 – 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí posléze rekapitulovala průběh vyřizování těchto souvisejících žádostí žalobce o informace.

4. Ministryně dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobce opakovaně požaduje různou formou dílčí informace ze souboru informací, který byl na základě jeho dřívějších žádostí vyhledán, ale z důvodu neuhrazení požadovaných nákladů nebyl tento soubor poskytnut a původní žádosti byly odloženy. Jestliže však žalobce neuhradil náklady spojené s vyhledáním požadovaného souboru, nemohou být poskytnuty informace dílčí, které by bez původního vyhledávání souboru nebyly k dispozici. Ministryně doplnila, že vzhledem k opakovanému podávání obdobných žádostí o informace, které však nemají žádnou věcnou povahu nebo jsou to buď náhodně vybrané strany z dříve vyhledaného souboru informací, nebo jejich počet, považuje takové žádosti za obcházení účelu zákona č. 106/1999 Sb., kterému nemá být poskytnuta ochrana.

5. Ministryně konstatovala, že žalobce se svým postupem v této věci dopustil zneužití výkonu práva na svobodný přístup k informacím. Princip zákazu zneužití výkonu práva je přitom obecným principem právním a je pramenem práva. V tomto směru poukázala na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. I princip zákazu zneužití výkonu práva lze podle ministryně označit za jednu ze zásad dotýkající se veřejné správy.

6. Podle ministryně proto nelze přisvědčit obecné námitce žalobce ohledně porušení čl. 17 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ze strany žalovaného. Žalovaný se nedopustil porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, neboť postupoval v rámci zákonných mezí. Podle ministryně nelze ani souhlasit s tvrzením, že žalovaný nedostál své povinnosti, která mu vyplývá z čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Konstatovala, že žalovanému v souvislosti s mimořádně rozsáhlým vyhledávání požadovaných informací ze žádostí sp. zn. MSMT-31855/2014 vznikly náklady, přičemž měl v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. právo takové náklady po žalobci požadovat. Doplnila, že pokud by žalobce skutečně měl zájem na poskytnutí jím požadovaných informací, mohl předmětnou částku uhradit a informace by mu byly v souladu se zákonem poskytnuty. Žalovaný mu v poskytnutí požadovaných informací nikterak nebránil a z jeho strany nebylo žádným způsobem zasáhnuto do práv žalobce. Pokud žalobce nesouhlasil s částkou požadovanou žalovaným, mohl se podle ministryně proti tomu bránit u správních soudů.

7. K námitce žalobce poukazující na taxativní charakter výčtu důvodů pro omezení práva na informace v zákoně č. 106/1999 Sb. ministryně uvedla, že při vyřizování žádostí žadatelů je nutné postupovat v souladu s celým zákonem č. 106/1999 Sb. a rovněž i ostatními právními předpisy, které mohou na poskytování informací dopadat. Podle ministryně nelze tvrdit, že je možné žádost odmítnout pouze na základě omezujících ustanovení stanovených InfZ, tzn. § 7 –11 InfZ. V případě „kolize“ právní úpravy dojde k vyvolání povinnosti provést jakýsi test proporcionality a je poté třeba dát přednost tomu právu nebo principu, který v daném případě převažuje.

8. Ministryně dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že při vyřizování žádostí o poskytnutí informace je nutné postupovat mj. také v souladu s § 20 odst. 4 in fine InfZ, který stanovuje, že se při postupu dle InfZ použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů. Předmětná žádost byla odmítnuta s odkazem na § 2 odst. 4 správního řádu, jenž upravuje jednu ze základních zásad činnosti správního orgánu, a to, že správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. V této souvislosti citovala z obsahu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Nelze proto podle ministryně přisvědčit námitce, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, které je podle žalobce procesním a nikoliv hmotněprávním pravidlem, a že žalovaný tento pojem chybně vykládá. Veřejný zájem je podle ministryně korektivem pro činnost státní správy jako takové a nikoliv pouze procesní zásadou. Nelze tvrdit, že postupovat dle zásady souladného postupu správního orgánu s veřejným zájmem je možné pouze tehdy, kdy příslušná právní norma umožňuje správnímu orgánu využít správního uvážení.

9. Ministryně doplnila, že i při vyřizování žádostí o poskytnutí informace, kdy správní orgán dbá na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, je třeba, aby zohlednil aspekty spravedlnosti, hodnotového zaměření zákona, racionality a uspořádání společenských vztahů. Podle ministryně je přitom zcela jisté, že veřejným zájmem není, aby adresáti veřejné správy obcházeli příslušné právní předpisy a zároveň tak způsobovali újmu vykonavatelům veřejné správy. Žalovaný proto podle ministryně postupoval správně, když předmětnou žádost odmítl, neboť není možné poskytovat ochranu jednání, jímž dochází k obcházení zákona.

10. Veřejným zájmem v této věci bylo naplnění účelu zákona č. 106/1999 Sb. a aplikace § 17 tohoto zákona. Žalovanému vznikly v této věci náklady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, proto oprávněně požadoval na základě předchozích žádostí jejich úhradu. V souladu s veřejným zájmem nemůže být podle ministryně poskytování ochrany jednání, jímž dochází k obcházení zákona a ve svém důsledku ke zneužití výkonu práva. Nelze tedy souhlasit s tvrzením, že by se v dané věci jednalo o pouhý zájem povinného subjektu či státu, nýbrž se jedná o zájem celé společnosti. Z tohoto důvodu shledala ministryně nedůvodnou námitku nezákonnosti prvostupňového rozhodnutí v důsledku nesprávné aplikace § 2 odst. 4 správního řádu.

11. K námitce, že jednání žalobce in fraudem legis není zakázané, ministryně uvedla, že institut zákazu zneužití subjektivních práv k ničím neodůvodněné újmě jiného či k ničím neodůvodněné újmě společnosti je podle rozhodovací praxe materiálním korektivem formálního pojímání práva, prostřednictvím něhož se do právního řádu vnáší hledisko ekvity (spravedlnosti). Tento institut tedy plní důležitou roli v právním řádu.

12. K námitce, že v dané věci nemohlo být postupováno dle § 8 občanského zákoníku, ministryně citovala z obsahu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a doplnila, že přestože princip zákazu zneužití práva není v žádné veřejnoprávní normě obsažen, je třeba postupovat v souladu s ním i v oblasti práva veřejného, jak potvrdil i Nejvyšší správní soud. Zneužití výkonu subjektivního veřejného práva je podle ministryně nutné chápat jako zneužití výkonu práva subjektem na úkor státu reprezentujícího veřejný zájem.

13. K námitce žalobce, že obcházením § 17 zákona č. 106/1999 Sb. nemůže dojít k úplnému zamezení přístupu k informacím, ministryně uvedla, že žalobce podal dne 28. 8. 2014 dvě žádosti o poskytnutí předmětných informací, které byl žalovaný připraven poskytnout po uhrazení nákladů. Nelze podle ministryně souhlasit s tvrzením, že žalovaný zamezil žalobci přístup k požadovaným informacím. Ministerstvu vznikly v této věci náklady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, proto oprávněně požadovalo jejich úhradu. Pokud by žalobce měl zájem na poskytnutí jím požadovaných informací, mohl podle ministryně předmětnou částku uhradit a informace by mu byly v souladu se zákonem poskytnuty.

14. K námitce poukazující na rozpor postupu žalovaného se způsobem vyřizování jeho dřívější žádostí evidované pod čj. MSMT-1414/2015-1 ze dne 14. 1. 2015, ministryně uvedla, že obcházení účelu zákona vyšlo najevo až později na základě opakovaného podávání žádostí směřujících ke stejným informacím, kdy je žádaná informace nedělitelnou součástí velkého souboru informací, jejichž poskytnutí je podmíněno uhrazením nákladů. Tato rozhodná skutečnost tedy byla pro žalovaného podle ministryně zřejmá až později. Není tudíž podle ministryně v rozporu se zákonem, pokud žalovaný žádost žalobce ze dne 14. 1. 2015 vyřídil jiným způsobem.

15. K požadavku žalobce na ozřejmění charakteru dopisu žalovaného čj. 16007/2015-2 ze dne 2. 6. 2015, ve kterém zmiňuje, že požadovaná informace bude poskytnuta po uhrazení nákladů, ministryně podotkla, že vzhledem k vyřízení věci prvostupňovým rozhodnutím není tento dopis z hlediska celého řízení o žádosti podstatný. Tvrzenému legitimnímu očekávání, které měl v žalobci tento dopis vyvolat, není podle ministryně možné přisvědčit. Obdobné žádosti žalobce již byly dříve odmítnuty obdobným rozhodnutím jako v tomto případě, a proto mohl očekávat naprosto stejný postup i v tomto případě. Předmětný dopis a v něm uvedené jsou podle ministryně naprosto v souladu s názory vyjádřenými v odůvodnění odmítnutí žádostí žalobce.

16. Žalovaný při vyřizování předmětných žádostí vycházel ze zjištěného skutkového stavu věci, o němž neměl pochybnosti. Z jednání žalobce, které je výše vymezené, podle ministryně jasně vyplývá, že jeho snahou nebylo získat (materiálně) informace, ale jeho jednání bylo vedeno jiným úmyslem. Nelze přisvědčit ani námitce, že žalobce žádostí nežádal o informace, o které již žádal dříve. Z textu žádosti je totiž podle ministryně zcela zřejmé, že odkazuje na své dřívější žádosti, a tedy platí, že žádost směřuje k dříve provedenému vyhledání souboru informací.

17. Ministryně konečně zdůraznila, že úvaha o tom, že informace v požadované podobě neexistuje, je v prvostupňovém rozhodnutí v zásadě nad rámec nosných důvodů rozhodnutí, a není proto nejpodstatnější součástí rozhodnutí. Není možné přisvědčit zpochybnění této části odůvodnění. Žalobce podle ministryně cituje části vět z jiných písemností žalovaného, které mají podle něho doložit, že soubor informací je stále součásti spisu. Ministryně odkázala na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ve kterém je dle ní zřetelně vysvětleno, že původně vyhledaná (a sesbíraná) rozhodnutí, na jejichž počet původní žádost směřovala, byla vrácena do příslušných spisů. Počet stran souboru by byl tedy zjistitelný pouze za předpokladu, že by byl znovu vytvořen celý tento soubor všech rozhodnutí.

III. Žaloba

18. Žalobce v podané žalobě rekapituloval obsah prvostupňového rozhodnutí, shrnul námitky uvedené v rozkladu proti tomuto rozhodnutí a konečně i závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí. Následně vznesl v částech III. až VI. podané žaloby celkem 6 žalobních bodů.

19. Pod prvním žalobním bodem žalobce namítal, že při postupu orgánů veřejné moci se uplatní zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, podle které smí orgány veřejné moci činit jen to, co jim zákon dovoluje. Aby tedy mohl žalovaný žádost odmítnout, musí uvést normu, která mu takový postup dovoluje. Naopak každá jiná osoba, tedy i žalobce, může na základě zásady legální licence činit vše, co zákon nezakazuje. Žalobce poukázal na čl. 17 odst. 5 Listiny základních práva a svobod s tím, že dané právo může být omezeno za podmínek, které může stanovit zákon a které znamenají omezení ústavním pořádkem garantovaného práva na poskytnutí informací o činnosti orgánů veřejné moci. V této souvislosti poukázal na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá, že meze základních práv a svobod, tedy i práva na informace, musí být vykládány restriktivně. Už z toho je podle žalobce zřejmé, že nemůže obstát stanovení rozporu s veřejným zájmem jako další skutkové podstaty odmítnutí stížnosti, za situace, kdy není obsažen ve výlukách dle zákona č. 106/1999 Sb., ani není obsažen v jiném zákoně stanovujícím omezení poskytování informací. Výluky z práva na informace jsou podle žalobce koncipovány jako taxativní, což koresponduje s tím, že se jedná o omezení základního práva. Pokud by zákonodárce zamýšlel umožnit odmítnutí žádosti o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. pro rozpor s veřejným zájmem, zakotvil by podle žalobce tuto možnost do tohoto zákona.

20. Žalobce dále pod souvisejícím druhým žalobním bodem namítal, že zákon č. 106/1999 Sb. spojuje možnosti neposkytnutí informací výlučně s povahou či druhem informací, nikoli s postupem žadatele, který tak nemůže být z hlediska práva na poskytnutí informací rozhodný. Podle žalobce je nesmyslné, aby právo na poskytnutí informací zanikalo v důsledku postupu žadatele, či z důvodu jeho motivace k podání žádosti, tím spíše pokud povinný subjekt o této motivaci toliko jen spekuluje. Při podání žádosti totiž podle žalobce neexistuje žádná podmínka týkající se motivace či úmyslu žadatele, tato motivace proto ani nemůže být předmětem dokazování či spekulací povinného subjektu. Žalobce namítl, že tvrzení ohledně motivace žalobce k podání Žádosti o poskytnutí informace jsou pouhé spekulace, pro které nemá žalovaný žádnou oporu a nemohou být v řízení o žádosti ani jakkoli zjišťovány.

21. Na jiném místě žaloby pak žalobce v tomto směru namítal, že prokázání motivace žalobce k podání Žádosti o poskytnutí informace není podmínkou podání Žádosti. Žalovaný odmítl právo žalobce uspokojit z důvodu, který není podmínkou pro jeho realizaci. V takovém případě, kdy nebude povinný subjekt dojmu, že je motivací žadatele obcházet zákon, by tedy podle žalobce vznikla žadateli povinnost prokazovat svou motivaci, čímž by fakticky byla tato povinnost stanovena nikoli zákonem, ale ze strany orgánu veřejné moci, což je absolutně nepřípustné. Navíc žalovaný ani ministryně nebyly podle žalobce schopni uvést, jaká je tedy motivace žalobce. I pokud by byl právní názor žalovaného a ministryně ohledně možnosti odmítnutí Žádosti o poskytnutí informace z důvodu obcházení zákona či zneužití práva správný, stále by podle žalobce nebyl dán důvod k odmítnutí. Pokud žalobce požadoval informace o počtu stran z vyhledaných informací, požadoval informaci od povinného subjektu, tedy postupoval přesně v souladu se smyslem a účelem zákona. Důvodem podání žádosti přitom podle žalobce bylo zjištění, zda rozsah vyhledaných informací odpovídá požadavku žalovaného na úhradu nákladů za informace požadované žalobcem v žádostech ze dne 25. 8. 2014, za které požadoval žalovaný úhradu v písemnosti čj. MSMT-31855/2014-4 ze dne 17. 10. 2014. Žadatel se tedy nesnažil ustanovení § 17 zákona obejít, ani právo zneužít. Žalobce se navíc tímto svým postupem nemůže ani teoreticky vyhnout náhradě nákladů, které po něm byly dříve povinným subjektem požadovány, jelikož jeho žádost nesměřuje k poskytnutí informací, o které kdy dříve žádal. Pokud by mu tedy byly na Žádost o poskytnutí informací poskytnuty informace, nezískal by tím informace, a to ani částečně, které byly předmětem jakékoli jeho předchozí žádosti.

22. Pod třetím žalobním bodem žalobce namítal, že mu není jasné, jak by mohlo obcházení ustanovení § 17 zákona č. 106/1999 Sb. vést k aplikaci jiné právní normy. I kdyby se žalobce snažil vyloučit z použití ustanovení § 17 zákona, důsledkem takového jednání nemůže být podle něho úplné zamezení přístupu k informacím. Důsledkem tohoto postupu žalovaného by totiž bylo, že pokud by jakýkoli žadatel požádal o větší soubor informací, avšak po obdržení výzvy k úhradě nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací by se vzhledem k výši těchto nákladů rozhodl, že tyto náklady neuhradí, a rozhodl se požádat o poskytnutí pouze některých z těchto informací, které byly součástí většího souboru, s tím, že na toto množství informací bude mít dostatek finančních prostředků, následně požadované informace by mu již nikdy nemohly být poskytnuty. Jestliže v takových situacích zákon neumožňuje aplikovat ustanovení o úhradě nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, nemůže být taková nedokonalost zákona podle žalobce dána k tíži žadatele. Ministryně si přitom podle žalobce protiřečí, pokud uvádí, že má žalovaný právo požadovat úhradu nákladů, které mu vznikly. Pokud by tomu totiž tak bylo, je podle žalobce otázkou, z jakého důvodu Žádost o poskytnutí informací kvůli obcházení zákona odmítl, když mohl, alespoň dle názoru ministryně, požadovat úhradu nákladů. Podle žalobce přitom nemůže obstát argument, že pokud má žalobce zájem o poskytnutí informací, budou mu poskytnuty po úhradě nákladů. Žalobce doplnil, že „ministr snad ani nemůže myslet vážně, že informace požadovaná v Žádosti by byla Žalobci poskytnuta až v případě úhrady několika tisíc korun. Navíc „žádost“, o níž bylo u Žalovaného vedeno řízení pod sp. zn. MSMT-31855/2014, byla odložena, čili ani v případě takové úhrady by Žalobci informace poskytnuta nebyla“.

23. Žalobce dále namítl (čtvrtý žalobní bod), že samostatnou skutkovou podstatu odmítnutí žádosti dle zákona č. 106/1999 Sb. nemůže veřejný zájem obsažený v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu tvořit již proto, že se jedná o procesní a nikoli hmotněprávní pravidlo. Lze je proto použít pouze na činnost správního orgánu, nikoli na aplikaci hmotněprávních předpisů a tvorbu samostatných skutkových podstat v hmotném právu. Ostatně to vyplývá i z rubriky hlavy II. části I. správního řádu. Zásadu přijetí takového řešení, které je v souladu s veřejným zájmem, lze podle žalobce použít pouze tehdy, kdy právní norma umožňuje správnímu orgánu využít institutu správního uvážení. Veřejný zájem nadto podle žalobce nelze ztotožnit se zájmem státu, či v tomto případě povinného subjektu, ať už je jakýkoli. Ač totiž žalovaný tvrdí, že veřejný zájem shledává v použitelnosti ustanovení § 17 zákona, ve skutečnosti se jedná o možnost povinného subjektu požadovat náhradu nákladů, čili jde o rozpočtový zájem žalovaného, a tedy výlučně jeho zájem. To, zda je odmítnutí Žádosti o poskytnutí informace ve veřejném zájmu, lze zjistit na základě řádného výkladu právních předpisů, což podle žalobce nelze učinit za použití pojmu veřejný zájem, neboť k jeho zjištění dojde až po řádné interpretaci příslušných právních norem. Je tedy ve veřejném zájmu, aby bylo ustanovení § 17 zákona aplikováno tehdy, pokud to zákon umožňuje. Pokud to zákon neumožňuje, je ve veřejném zájmu toto ustanovení neaplikovat. V tomto pojetí tedy veřejný zájem ztrácí podle žalobce pro tuto věc jakýkoli význam. Pokud není právní předpis tak kvalitní, že neumožňuje jeho obcházení, což je státu na újmu, musí stát nést důsledky jeho nekvalitní zákonodárné činnosti. I proto není podle žalobce zakázáno obcházení veřejnoprávních norem. Chování in fraudem legis je podle žalobce zakázáno pouze tehdy, kdy je právní normou označeno jako contra legem. Taková právní norma však konkrétně v zákoně č. 106/1999 Sb. není. Žalobce doplnil, že aplikovat na tuto věc § 8 občanského zákoníku coby předpisu soukromoprávního není na místě. I pokud by však bylo možné ustanovení § 8 občanského zákoníku na danou věc aplikovat, není podle žalobce jasné, jakým způsobem by měl žalovaný subjekt na jeho základě dojít k závěru o odmítnutí Žádosti o poskytnutí informací, neboť v takovém případě by se jednalo o zdánlivé právní jednání, tedy neexistující, nevyvolávající žádné účinky.

24. Pod pátým žalobním bodem žalobce poukazoval na postup žalovaného ve věci žádosti žalobce ze dne 14. 1. 2015, o níž bylo řízení vedeno pod sp. zn. MSMT-1414/2015, který je podle žalobce v rozporu s postupem v této věci. V rámci uvedeného řízení totiž při požadavku zaslání již jednou vyhledaných informací, tedy v totožné situaci, žalobce žádost neodmítl, nýbrž požadoval úhradu nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací dle ustanovení § 17 zákona č. 106/1999 Sb. To však nekoresponduje s právním názorem vyjádřeným v Prvostupňovém rozhodnutí i Napadeném rozhodnutí, dle nichž při podání žádosti týkající se informací jednou již vyhledaných nemůže dojít k aplikaci ustanovení § 17 zákona. Žalovaný tak musel minimálně v jednom z těchto případů postupovat nezákonně, neboť není možné ve stejných situacích (žádostí o poskytnutí informací vyhledaných na základě jiné žádosti, kde nebyly uhrazeny náklady) postupovat rozdílně a zároveň v souladu se zákonem.

25. Žalobce doplnil, že i v rámci řízení o poskytnutí informací požadovaných v Žádosti uplatnil Žalovaný zvláštní schizofrenní postup. Poukázal na obsah písemnosti žalovaného čj. MSMT- 16007/2015-2 ze dne 2. 6. 2015, v níž žalovaný uvedl, že„požadovaná dodatečná informace (…) bude poskytnuta po uhrazení částky, která mu byla oznámena přípisem čj. MSMT-31855/2014-4. Podle žalobce se nemůže jednat o neformální připomenutí možnosti úhrady nákladů za informace vyhledané a zpracované na žádosti evidované u povinného subjektu pod čj. MSMT- 31855/2014-1 a čj. MSMT-31891/2014-1, neboť tyto žádosti povinný subjekt odložil. Pokud by se však mělo jednat o žádost dle ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., bylo by podle žalobce povinností žalovaného vyčkat zákonnou lhůtu zaplacení úhrady a v závislosti na jednání žalobce informace poskytnout nebo Žádost o poskytnutí informace odložit. Uvedená písemnost podle žalobce dokládá, že žalovaný postupuje v rozporu s principy dobré správy, kam patří i předvídatelnost postupu správního orgánu. Zasláním uvedené písemnosti vzniklo žalobci legitimní očekávání, že žádost nebude odložena.

26. Pod šestým žalobním bodem žalobce namítl, že žalovaný se snaží vyhnout své povinnosti poskytnout informace uváděním nepravdivých skutečností, že požadovanou informací nedisponuje a nemá ani zákonnou povinnost tuto informaci mít. I kdyby bylo pravdivé tvrzení žalovaného, že konkrétní listiny byly následně zařazeny zpět do daných správních spisů, nejednalo by se podle žalobce o neexistující informaci, jelikož v takovém případě by mohl informaci žalovaný zjistit z konkrétních spisů, kam byly listiny dle jeho tvrzení založeny. Potřebu úhrady případných nákladů by přitom mohl žalovaný žalobci oznámit. Podle žalobce pak není srozumitelné, jaké listiny měly být založeny zpět do svých spisů, když výsledkem vyhledání a zpracování předmětných informací měl být strukturovaný seznam informací o jednotlivých řízeních, který nikdy nebyl součástí žádných spisů, jelikož ty obsahovaly pouze zdrojové informace, nikoli informace v podobě, ve které byly vyhledány a zpracovány. Jelikož žádosti nesměřovaly k poskytnutí jakýchkoli rozhodnutí, nemohly být podle žalobce ani součásti souboru informací. Dokumenty obsahující požadované informace by tak nebylo podle žalobce kam vracet. Podle žalobce je navíc absurdní představa, že by žalovaný shromáždil informace, které by poté zase rozpustil do jednotlivých spisů a v případě, že by žalobce uhradil požadované náklady, by je tedy musel opět shromáždit.

27. Žalobce přitom citoval obsah písemností, z nichž je podle něj „doložitelné, že příslušné vyhledané a zpracované informace nebyly zařazeny zpět do daných správních spisů, avšak staly se součástí spisu vedeného u Žalovaného pod č. j. MSMT-31855/2014. Povinný subjekt totiž požadované informace vyhledal, zpracoval … a následně uložil do spisu evidovaného pod č. j. MSMT-31855/2014, jehož se tak staly součástí“.

IV. Vyjádření žalovaného

28. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 4. 1. 2016 uvedl, že žalobce opakovaně požaduje různou formou dílčí informace ze souboru informací, který byl na základě jeho dřívějších žádostí vyhledán, ale z důvodu neuhrazení požadovaných nákladů nebyl tento soubor poskytnut a původní žádosti byly odloženy. Posléze podrobně rekapituloval průběh vyřizování těchto souvisejících žádostí žalobce o informace.

29. Dále uvedl, že žalobce se svým postupem v této věci dopustil zneužití výkonu práva na svobodný přístup k informacím a setrval v tomto směru na své argumentaci uvedené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Poukázal nadto na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku čj. 7 As 101/2011 - 66. Námitku žalobce, resp. jeho tvrzení, že důvodem pro podání žádosti o informace bylo zjištění, zda rozsah vyhledávání informací odpovídá požadavku žalovaného na úhradu nákladů za informace, považoval žalovaný za irelevantní. Poznamenal, že institut práva na informace dle zákona č. 106/1999 Sb. rozhodně neslouží k tomu, aby si žalobce ověřoval, zda úhrada stanovená žalovaným v souladu s InfZ odpovídá množství informací, jež byly vyhledány či nikoliv. Proti vypočtené úhradě za poskytnutí informací mohl žalobce podat stížnost, a v případě, jejího zamítnutí mohl výši úhrady napadat v rámci správního soudnictví.

V. Jednání

30. Při ústním jednání konaném dne 26. 9. 2018 účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích a na argumentaci uvedené v žalobě, resp. ve vyjádření k žalobě.

31. Soud při jednání nevyhověl návrhu žalobce na dokazování listinami přiloženými k žalobě, neboť z části byly součástí správního spisu, z něhož soud při svém rozhodování vycházel (přílohy č. 3 a 4 žaloby), a z části se jednalo o podklady, kterými žalobce v návaznosti na argumentaci k šestému žalobnímu bodu prokazoval existenci požadované informace (přílohy č. 5 – 9 podané žaloby). Jak je vysvětleno níže v rámci vypořádání předmětného okruhu žalobních námitek, soud nepovažoval obsah těchto písemností pro meritorní rozhodnutí za podstatné.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

32. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

33. Podstatou sporu mezi účastníky je posouzení otázky zákonnosti odepření informací o tom, kolik stran obsahuje soubor informací, které byly vyhledány a zpracovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě žádostí o poskytnutí informací evidovaných u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod č. j. MSMT-31855/2014-1 a č. j. MSMT-31891/2014-1.

34. Městský soud v Praze se předně zabýval námitkami, jimiž žalobce pod prvním žalobním bodem poukazoval na taxativní charakter výčtu důvodů pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informací a namítal, že důvod pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informací aplikovaný žalovaným nemůže jako další skutková podstata odmítnutí žádosti za situace, kdy není obsažen ve výlukách dle zákona č. 106/1999 Sb., ani není obsažen v jiném zákoně stanovujícím omezení poskytování informací, obstát.

35. Soud neshledal tyto žalobní námitky z níže uvedených důvodů opodstatněnými.

36. Městský soud v Praze připomíná, že podle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnost. Formální podmínkou, která ze zmíněného pravidla stanoveného ústavním pořádkem vyplývá, tedy je požadavek zákonného stanovení důvodu pro neposkytnutí informace. Žalobci lze tedy přisvědčit potud, že důvody pro odmítnutí žádosti nemohou vyplývat a nemohou být dovozovány pouze z podzákonných právních norem či z jiných právních skutečností (právního jednání, ze smlouvy apod.).

37. Na druhé straně však soud musí uvést, že Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil možnost (resp. nutnost) odmítnout žádost o informace i z nepsaného, tzv. faktického důvodu. Takovým faktickým důvodem odepření informace připuštěným Nejvyšším správním soudem je přitom vedle neexistenci informace či opakované žádosti o totožné informace rovněž případ zneužití práva na informace na straně žadatele.

38. Městský soud v Praze pro větší stručnost odkazuje na závěry vyslovené v tomto směru v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012, čj. 9 Ans 7/2012 - 56, ze dne 25. 6. 2014, čj. 6 As 68/2014 - 21, ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012 - 62, publ. pod č. 3155/2015 Sb. NSS, či ze dne 25. 3. 2015, čj. 8 As 12/2015 - 46, publ. pod č. 3310/2015 Sb. NSS, které zneužití práva na straně žadatele explicitně připouští jako jeden z důvodů pro odmítnutí žádosti o informace podané v režimu zákona č. 106/1999 Sb. Shodný právní názor Nejvyšší správní soud potvrdil i ve svém recentním rozsudku ze dne 10. 1. 2018, čj. 6 As 189/2017 - 32, kde výslovně konstatoval, že „nezpochybňuje, že institut zneužití práva může představovat důvod, na jehož základě povinný subjekt odmítne poskytnout požadované informace“.

39. Městský soud v Praze neshledal důvodu se od takto vysloveného právního názoru jakkoli odchýlit. První žalobní bod pak nemohl za této situace shledat opodstatněným (k otázce zneužití práva jako důvodu pro odepření poskytnutí informace srov. dále níže).

40. Pod druhým žalobním bodem žalobce především namítal, že zákon č. 106/1999 Sb. spojuje možnosti neposkytnutí informací výlučně s povahou či druhem informací, nikoli s postupem žadatele, který tak nemůže být z hlediska práva na poskytnutí informací rozhodný. Motivace k podání žádosti podle žalobce nemůže být pro její posouzení rozhodná. Žalovaný podle žalobce odmítl jeho právo uspokojit z důvodu, který není podmínkou pro jeho realizaci. Žalobce přitom namítal, že tvrzení ohledně motivace žalobce k podání Žádosti o poskytnutí informace jsou pouhé spekulace, pro které nemá žalovaný žádnou oporu a nemohou být v řízení žádosti ani jakkoli zjišťovány.

41. Soud se nemohl s námitkami, jimiž žalobce v obecné rovině zpochybňoval přípustnost omezení práva na informace z důvodu motivů žadatele o informace, ztotožnit.

42. Městský soud v Praze s odkazem na shora uvedené opětovně konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil možnost (resp. nutnost) odmítnout žádost o informace v případě zneužití práva na informace na straně žadatele. Městský soud v Praze závěry vyjádřené ve výše označených rozhodnutích plně sdílí. Doplňuje, že koncept zneužití práva sice není právním řádem definován, ale byl opakovaně vymezen rozhodovací praxí soudů, a to i správních soudů v oblasti veřejného práva (srov. především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48, publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS).

43. Shora rekapitulovaná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu připouštějící zneužití práva jako důvod pro odepření práva na poskytnutí informace přitom argumentačně navazuje na judikaturu, která se zabývala zneužíváním práva v kontextu osvobozování od soudních poplatků právě v řízeních o žalobách proti rozhodnutím o žádostech o poskytnutí informací v režimu zákona č. 106/1999 Sb. Za všechny soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, čj. 7 As 101/2011 - 66, kde Nejvyšší správní soud uzavřel, že „judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených“.

44. Soud se ztotožňuje se závěry plynoucími z navazujících rozhodnutí Nejvyššího správního soudu označených výše a zdůrazňuje, že zneužití práva na informace nemá povahu uplatnění daného práva, a na žadatele, který se formálně dovolává práva na informace, proto lze pohlížet jako na osobu, jež dané právo v konkrétním okamžiku nevykonává. Z tohoto hlediska tedy může být zneužití práva na informace chápáno jako specifický důvod pro odmítnutí žádosti o informace.

45. Je přitom zjevné, že klíčovým pro posouzení, zda v konkrétním případě dochází ke zneužití práva, je právě posouzení všech okolností daného případu, zvláště pak zkoumání motivů žadatele k podání konkrétní žádosti, u níž je daný důvod odepření informace zvažován.

46. Přestože tedy v obecné rovině platí, že povinné subjekty nesmí posuzovat důvody a subjektivní motivy žadatele pro podání žádosti o informaci, jinak je tomu právě v případě uvažovaného zneužití práva na informace, kde je třeba takové zkoumání a posouzení připustit a je nutno jej provést. Důvod podání žádosti totiž jistě může indikovat zneužití práva na informace a z objektivních okolností identifikovaný úmysl žadatele (nevyjeví-li žadatel svůj úmysl sám, k čemuž dochází jen zřídka) na zneužití práva na informace skutečně může ukazovat (srov. níže).

47. Ani tento okruh žalobních námitek proto není důvodný.

48. Žalobce pak dále pod druhým žalobním bodem v této souvislosti namítal, že žalovaný ani ministryně nebyli schopni uvést, jaká je motivace žalobce. Doplňoval, že důvodem podání žádosti přitom podle žalobce bylo zjištění, zda rozsah vyhledaných informací odpovídá požadavku žalovaného na úhradu nákladů za informace požadované žalobcem v žádostech ze dne 25. 8. 2014, za které požadoval žalovaný úhradu v písemnosti čj. MSMT-31855/2014-4 ze dne 17. 10. 2014. Namítal, že se tedy nesnažil ustanovení § 17 zákona obejít, ani právo zneužít. Rovněž tvrdil, že se navíc tímto svým postupem nemůže ani teoreticky vyhnout náhradě nákladů, které po něm byly dříve povinným subjektem požadovány, jelikož jeho žádost nesměřuje k poskytnutí informací, o které kdy dříve žádal.

49. Soud k tomu uvádí, že správní soudy se v minulosti opakovaně vyjádřily ke standardům posuzování zneužití práva v konkrétním případě. Judikovaly, že každou žádost je nutno hodnotit individuálně, přičemž v žádném případě nelze a priori uzavřít o zneužití práva např. jen na základě osoby žadatele. V tomto ohledu soud poukazuje např. na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, čj. 6 As 68/2014 - 21, podle nichž „zákaz zneužití práva musí být chápán jako výjimka z pravidla. Nelze předem paušálně říci, kdy se o zneužití práva bude jednat a kdy nikoliv. Vše záleží na okolnostech konkrétního případu. Stanovením přesných pravidel by byl popřen smysl a samotná podstata institutu zákazu zneužití subjektivních práv, neboť tento institut se musí vyznačovat jistou obsahovou pružností, aby mohl reagovat na nekonečné množství životních situací, na něž nemůže ve své obecnosti právní norma pamatovat“ 50. Městský soud v Praze nemohl žalobci v jeho námitkách zpochybňujících závěr o zneužití práva za okolností této věci přisvědčit. Soud má za to, že žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí i ministryně v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vysvětlili, na základě jakých úvah k závěru o zneužívajícím charakteru jednání žalobce v souvislosti s podáním žádosti o poskytnutí informací dospěli.

51. Soud připomíná, že žalobce původními žádostmi ze dne 28. 8. 2014, evidovanými žalovaným pod čj. MSMT-31855/2014-1 a čj. MSMT-31891/2014-1, požadoval poskytnutí informací o počtech správních rozhodnutí vydaných žalovaným o (i.) o opravných prostředcích proti rozhodnutím ve věci uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání získaného absolvováním studia na Zakarpatské státní univerzitě (Ukrajina) a na Moskevském institutu podnikatelství a práva (Ruská federace) v oblasti právo, a (ii.) o žádostech ve věci uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání získaného absolvováním studia na Zakarpatské státní univerzitě (Ukrajina) a na Moskevském institutu podnikatelství a práva (Ruská federace) v oblasti právo v pozici správního orgánu prvního stupně. Obě žádosti byly spojeny ke společnému vyřízení a žalobce byl vyzván k úhradě za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Jelikož žalobce této výzvě nevyhověl, (přičemž žalobce neuspěl s opravnými prostředky proti postupu žalovaného), žalovaný mu požadované informace neposkytl a žádosti odložil.

52. Žalobce poté celkem 3 dalšími žádostmi evidovanými pod sp. zn. MSMT-1414/2015 (poskytnutí informací, které byly vyhledány a zpracovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě žádostí o poskytnutí informací evidovaných u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod č. j. MSMT-31855/2014-1 a č. j. MSMT-31891/2014-1), pod sp. zn. MSMT- 8004/2015 (poskytnutí prvního, druhého a posledního listu (podle jejich pořadí ve spisu) ze souboru informací, které byly vyhledány a zpracovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě žádostí o poskytnutí informací evidovaných u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod č. j. MSMT-31855/2014-1 a č. j. MSMT-31891/2014-1) a pod sp. zn. MSMT-10185/2015 (poskytnutí třetího, čtvrtého a předposledního listu (podle jejich pořadí ve spisu) ze souboru informací, které byly vyhledány a zpracovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě žádostí o poskytnutí informací evidovaných u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod č. j. MSMT-31855/2014-1 a č. j. MSMT-31891/2014-1) požadoval sdělení týchž informací (popř. jejich částí), kterých se domáhal původními žádostmi. Požadované informace nebyly žalobci žalovaným poskytnuty, přičemž v posledních dvou případech žalovaný odmítl žádosti o informace z obdobných důvodů, jako v nyní posuzované věci, tedy především s odkazem na zneužití práva.

53. Vyvrcholením postupu žalobce pak bylo podání žádosti o poskytnutí informací, která je předmětem nyní posuzované věci, kdy se opět domáhal informací souvisejících s informacemi požadovanými v původních žádostech, tentokrát poskytnutí informace o tom, „kolik stran obsahuje soubor informací, které byly vyhledány a zpracovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě žádostí o poskytnutí informací evidovaných u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod č. j. MSMT-31855/2014-1 a č. j. MSMT-31891/2014-1“.

54. Žalobce přitom v podané žalobě uvedl, že důvodem podání žádosti bylo zjištění, zda rozsah vyhledaných informací odpovídá požadavku žalovaného na úhradu nákladů za informace požadované žalobcem v žádostech ze dne 25. 8. 2014, za které požadoval žalovaný úhradu v písemnosti čj. MSMT-31855/2014-4 ze dne 17. 10. 2014.

55. Za této situace soud nemá pochybností o tom, že žalovaný správně posoudil chování žalobce jako zneužití práva. Z chování žalobce je totiž podle přesvědčení zjevné, že opakovanými žádostmi o informace usiloval o poskytnutí týchž informací, které byly podle jeho přesvědčení shromážděny a zpracovány k jeho původní žádosti, popř. jejich částí, s cílem domoci se těchto informací i bez úhrady nákladů spojených s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informací.

56. Ze všech okolností posuzované věci a kontextu podání žádosti o poskytnutí informací s přihlédnutím k dříve podaným žádostem žalobce v téže věci žalovaný podle přesvědčení soudu žalovaný správně identifikoval skutečný cíl a smysl chování žalobce, které směřovalo k dosažení cíle právní úpravou zákona č. 106/1999 Sb. nepředvídaného.

57. O takto identifikovaném úmyslu či cíli jednání žalobce pak svědčí podle přesvědčení soudu samo vyjádření žalobce, který v žalobce výslovně uvedl, že důvodem podání žádosti o poskytnutí informací bylo zjištění, zda rozsah vyhledaných informací odpovídá požadavku žalovaného na úhradu nákladů za informace požadované žalobcem v původních žádostech. Z uvedeného vyjádření je podle přesvědčení soudu zjevné, že žalobce se žádostí o poskytnutí informací nedomáhal (jak naznačuje v rámci argumentace vznesené pod šestým žalobním bodem – srov. dále) pouze informace o tom, kolik stran má tabulka či jiný způsob sumarizace počtu rozhodnutí žalovaného spadajících do předmětu a rozsahu původních žádostí o informace, ale ve skutečnosti se domáhal poté, co svými třemi předcházejícími žádostmi neuspěl se záměrem dostat se ke všem těmto rozhodnutím žalovaného či jejich části, alespoň informace o tom, kolik stran soubor obsahující všechna tato žalovaným dohledaná a zpracovaná rozhodnutí obsahuje, zřejmě proto, aby tak případně mohl zprostředkovaně usoudit o jejich počtu. Žalobci tedy nelze v tomto ohledu přisvědčit v námitce, že naposledy podanou žádostí neusiluje o poskytnutí informací, o něž dříve neúspěšně žádal. Výše popsané okolnosti včetně jeho žalobního tvrzení o důvodech podání žádosti svědčí podle přesvědčení soudu o pravém opaku.

58. Soud žalovanému přisvědčuje, že za této situace bylo možno uzavřít o tom, že žalobce svým chováním zneužívá práva na informace a usiluje o obcházení povinnosti plynoucí mu z § 17 zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný přitom správně poukázal i na relevantní doktrinální závěry, které takové zneužívající chování žadatelů o informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb. popisují. Žalovaný se neomezil na prostou úvahu o tom, že by zneužití práva spočívalo např. v opakovaném podávání žádostí, ale identifikoval určitý jednotící úmysl chování žalobce a vysvětlil, proč chování žalobce svědčí o tom, že jeho motivem je získání dříve požadovaných informací či jejich částí při vyhnutí se úhradě nákladů, které byl žalovaný oprávněn podle § 17 zákona č. 106/1999 Sb. požadovat. Takto identifikovaný faktor v jednání žalobce podle přesvědčení soudu skutečně svědčí o tom, že žalobce podáním žádosti o poskytnutí informace své právo na přístup k informacím zneužil.

59. Přitom žalovaný postupoval správně, když s poukazem na zneužití práva, resp. obcházení zákona namísto prostého nepřihlédnutí k této písemnosti jako zdánlivému úkonu, který by nevyvolal žádné právní účinky, vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, neboť tím dodržel procesní formu předvídanou zákonem a zajistil tak možnost soudního přezkumu svého postupu před správním soudem (viz rovněž dále).

60. Ani tento okruh žalobních námitek tedy soud neshledal důvodným.

61. Ze shora popsaných důvodů pak neobstojí ani související námitky vznesené žalobcem pod třetím žalobním bodem, jimiž žalobce poukazoval na to, že mu není jasné, jak by mohlo obcházení ustanovení § 17 zákona č. 106/1999 Sb. vést k aplikaci jiné právní normy, a zpochybňoval závěry žalovaného k obcházení povinnosti plynoucí z uvedeného ustanovení.

62. Soud s odkazem na shora uvedené závěry opětovně podotýká, že napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí tedy nejsou zatížena vadou nezákonností, pokud žalovaný odepřel za této situace požadované informace poskytnout s poukazem na zneužití práva.

63. Soud přitom nevešel na námitku žalobce, že by mu snad v důsledku postupu žalovaného či závěrů vyslovených v obou rozhodnutích něco bránilo požadovat jen část původně požadovaných informací nebo konstruovat podanou žádost jinak. Tato námitka se míjí s podstatou věci, neboť to byl žalobce, kdo výše popsaným postupem setrval na původním úmyslu domoci se dříve požadovaných informací či jejich části, přičemž k tomu zvolil cestu, jež lze považovat za zneužití práva.

64. Soud ani k námitkám žalobce, že žalovaný mohl i nadále požadovat úhradu nákladů a neodmítnout žádost žalobce, konstatuje, že vzhledem ke shora popsaným konkrétním skutkovým okolnostem posuzované věci považoval za nepřípustně formalistický výklad, který by žalovaného zavazoval vyzvat žalobce i v případě předmětné žádosti o poskytnutí informace znovu k úhradě za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. V posuzovaném případě totiž bylo i s ohledem na postup vyřizování dříve podaných žádostí zjevné, že žalobce ve skutečnosti tuto úhradu provést nehodlá, o čemž ostatně svědčí i jeho vyjádření uvedené v žalobě, podle něhož „ministr snad ani nemůže myslet vážně, že informace požadovaná v žádosti by byla žalobci poskytnuta až v případě úhrady několika tisíc korun“. Žalovaný ostatně žalobce přípisem ze dne 2. 6. 2015, čj. MSMT-16007/2015- 2, o možnosti domoci se požadované informace po úhradě dříve mu sdělených nákladů informoval, žalobce však v souladu se svým dosavadním přístupem k této otázce na uvedené nereflektoval. Soud tedy za dané situace považoval za nepřiměřené vyvozovat povinnost žalovaného vydat formálně výzvu k úhradě podle § 17 zákona č. 106/1999 Sb. a v případě nevyhovění této výzvě žádost odložit za situace, kdy bylo z okolností dosavadního postupu žalobce ve věci původních žádostí a všech na ně navazujících žádostí zjevné, že žalobce tuto úhradu provést nehodlá a že se naopak pokouší zneužívajícím podáváním dalších žádostí tuto povinnost obejít.

65. Soud se dále věnoval námitkám vzneseným pod čtvrtým okruhem žalobních bodů, kde žalobce namítal, že § 2 odst. 4 správního řádu nelze považovat za samostatnou skutkovou podstatu odmítnutí žádosti dle zákona č. 106/1999 Sb., s tím, že se jedná o procesní pravidlo, které lze použít pouze v případě užití správní diskrece. Žalobce dále zpochybňoval, že by bylo odmítnutí poskytnutí informace v daném případě v rozporu s veřejným zájmem.

66. Soud konstatuje, že žalovaným ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedené ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu nelze samo o sobě považovat za důvod odmítnutí poskytnutí požadovaných informací, neboť v souladu s dříve uvedeným nejde o důvod odmítnutí žádosti za předvídaný zákonem č. 106/1999 Sb., ani není obsažen v jiném zákoně stanovujícím omezení poskytování informací, resp. nejde o jiný správními soudy judikatorně dovozený důvod odepření poskytnutí informace požadované v režimu zákona č. 106/1999 Sb. Jakkoli soud rozumí důvodům, pro které žalovaný zvolil uvedenou konstrukci, zvláště pak při nedostatku zákonných či judikatorních parametrů konstrukce výroku rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace z důvodu zneužití práva, žalovaný přesto podle soudu neměl ve výroku prvostupňového rozhodnutí svůj postup o předmětné ustanovení správního řádu opírat. Obdobně pak lze souhlasit se žalobcem potud, že nebylo třeba odkazovat na ustanovení § 8 občanského zákoníku, neboť institut zneužití práva byl v souladu se shora označenou rozhodovací praxí správních soudů judikatorně aprobován i v oblasti veřejného práva, a to včetně práva na přístup k informacím. Pokud jde o poznámku žalobce o zdánlivém charakteru zneužívajícího jednání postrádajícího právní účinky, soud odkazuje na výše uvedené závěry, podle nichž žalovaný správně od takového identifikovaného zneužívajícího úkonu zcela neodhlédl a procesně jej administroval v režimu zákona č. 106/1999 Sb.

67. Soud pak posuzoval, zda je za této situace třeba napadené rozhodnutí, které aprobovalo prvostupňové rozhodnutí odkazující ve výroku nesprávně na § 2 odst. 4 správního řádu zrušit, a zda takový postup není přehnaně formalistický a nepřiměřený daným skutkovým okolnostem.

68. Přitom nemohl přehlédnout, že žalovaný i ministryně založili svá rozhodnutí zcela jednoznačně na závěru o zneužití práva, jakkoli tuto okolnost uvedli až v odůvodnění svých rozhodnutí. Z rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí i z podané žaloby je přitom zjevné, že žalobce tyto důvody z obou rozhodnutí seznal a zcela konkrétní argumentací se proti nim v rámci své procesní obrany vymezoval. Žalobce v žalobě nenamítal nedostatky formulace výroku prvostupňového rozhodnutí, ale zpochybňoval právě žalovaným uplatněný faktický důvod odepření požadovaných informací, tj. především závěr o zneužití práva.

69. Za této situace soud uzavřel, že s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci by bylo zrušení napadeného rozhodnutí, jehož jediným výsledkem by byla v souladu se závazným právním názorem reformulace výroku prvostupňového rozhodnutí při současném setrvání na žalovaným aplikovaných důvodech odmítnutí poskytnutí informace, nepřípustným právním formalismem a bylo by v rozporu s rozumným uspořádáním společenských vztahů. Se zřetelem k tomu, že žalovaným aplikovaný důvod odepření informace, tj. zneužití práva, věcně obstál, že žádné z rozhodnutí nebylo zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, přičemž žalobce proti konstrukci výroku jako takové konkrétní námitky nevznášel, soud neshledal, že bylo napadené rozhodnutí zatíženo takovou vadou, pro kterou by bylo třeba jej zrušit.

70. Soud se neztotožnil ani s pátým žalobním bodem, v němž žalobce poukazoval na postup žalovaného ve věci žádosti žalobce ze dne 14. 1. 2015, o níž bylo řízení vedeno pod sp. zn. MSMT-1414/2015, který je podle žalobce v rozporu s postupem žalovaného v této věci.

71. Soud přisvědčuje žalovanému, že okolnost, že v řízení o této žádosti, evidované pod sp. zn. MSMT-1414/2015, kde se žalobce domáhal „poskytnutí informací, které byly vyhledány a zpracovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě žádostí o poskytnutí informací evidovaných u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod č. j. MSMT-31855/2014-1 a č. j. MSMT-31891/2014-1“, při požadavku zaslání již jednou vyhledaných informací žalovaný žádost neodmítl, nýbrž požadoval úhradu nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací dle ustanovení § 17 zákona č. 106/1999 Sb., nezakládá nezákonnost postupu žalovaného v nyní řešené věci. Žalovaný již v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky odůvodnil, že obcházení účelu zákona vyšlo najevo až později na základě opakovaného podávání žádostí. Soud přesvědčení žalovaného sdílí a má shodně za to, že zatímco v případě žádosti evidované pod sp. zn. MSMT-1414/2015 bylo důvodné žalobce vyzvat k úhradě nákladů, neboť svou žádostí zjevně usiloval o poskytnutí informací vyhledaných v rámci řízení o původních žádostech, v nichž mu byla náhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací vyměřena, v případě dalších žádostí směřujících v souladu s dříve uvedeným k získání týchž informací nebo jejich části již bylo plně přiléhavé odepřít dané požadované informace s poukazem na zneužití práva. Námitka žalobce tedy není důvodná.

72. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak podle přesvědčení soudu v souladu s dříve uvedeným nezakládá ani obsah písemnosti žalovaného čj. MSMT-16007/2015-2 ze dne 2. 6. 2015, v níž žalovaný uvedl, že „požadovaná dodatečná informace (…) bude poskytnuta po uhrazení částky, která Vám byla oznámena přípisem čj. MSMT-31855/2014-4“. Soud v tomto ohledu odkazuje na dříve uvedenou argumentaci a shrnuje, že žalovaný nebyl podle přesvědčení soudu vzhledem ke shora popsaným konkrétním skutkovým okolnostem posuzované věci povinen vyzvat žalobce znovu k úhradě za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací a vyčkat uplynutí k tomu stanovené lhůty. Pokud pak žalovaný označeným přípisem ze dne 2. 6. 2015 žalobce o možnosti domoci se požadované informace po úhradě dříve mu sdělených nákladů informoval (na což žalobce v souladu se svým dosavadním přístupem k této otázce nereflektoval), nelze podle soudu žalovanému jeho postup vytýkat. Z uvedeného přípisu pak v rozporu s žalobní argumentací nemohlo žalobci vzniknout žádné legitimní očekávání. Proto by bylo nepřiměřené a nemístně formalistické žalovanému vytýkat, že za této situace nevydal výzvu podle § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. a v případě marného uplynutí stanovení lhůty žádost neodložil.

73. Soud konečně nepřisvědčil ani námitkám vzneseným pod šestým okruhem žalobních bodů, jimiž žalobce zpochybňoval závěr o neexistenci informace požadované žádostí o poskytnutí informace, resp. poukazoval na možnost jejího případného znovuvytvoření.

74. Městský soud v Praze především podotýká, že to byl žalobce, kdo shora rekapitulovanou formulací svých jednotlivých žádostí vymezil předmět řízení, resp. postupu žalovaného v režimu zákona č. 106/1999 Sb. Původními žádostmi žalobce zjevně požadoval toliko informaci o počtu určitého typu rozhodnutí žalovaného. Nepožadoval přitom (s ohledem na formulaci původních žádostí) kopie těchto rozhodnutí ani žádné další informace. Následnými žádostmi specifikovanými výše usiloval o poskytnutí týchž informací, které byly podle jeho přesvědčení shromážděny a zpracovány k jeho původní žádosti, popř. jejich částí, s cílem domoci se těchto informací i bez úhrady částky za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací.

75. Jak přitom bylo uvedeno výše, žalobce se předmětnou žádostí, podle přesvědčení soudu nedomáhal pouze informace o tom, kolik stran má tabulka či jiný způsob sumarizace počtu rozhodnutí žalovaného spadajících do předmětu a rozsahu původních žádostí o informace, ale ve skutečnosti se domáhal poté, co svými třemi předcházejícími žádostmi neuspěl se záměrem dostat se ke všem těmto rozhodnutím žalovaného či jejich části, alespoň informace o tom, kolik stran soubor obsahující všechna tato žalovaným dohledaná a zpracovaná rozhodnutí obsahuje, zřejmě proto, aby tak případně mohl zprostředkovaně usoudit o jejich počtu. Soud tedy nepochyboval o tom, že žalobce směřoval ke zjištění, kolik stran soubor obsahující všechna tato žalovaným dohledaná a zpracovaná rozhodnutí obsahuje, aby tak případně mohl zprostředkovaně usoudit o jejich počtu i bez provedení požadované úhrady 76. Soud nepovažoval za nezbytné provádět dokazování s cílem ověřit, zda i přes procesní vyjádření žalovaného daný soubor vyhledaných rozhodnutí žalovaného není součástí správního spisu vedeného žalovaným pod sp. zn. MSMT-31855/2014 (což žalobce dovozoval především z obsahu přípisu žalovaného ze dne 11. 2. 2015, čj. MSMT-4068/2015-2 a dalších k žalobě připojených písemností), tj. zda ve skutečnosti žalobcem požadovaná informace existuje. Tento závěr by totiž nemohl ničeho změnit na závěru o zákonnosti odmítnutí poskytnutí požadované informace z důvodu zneužití práva žalobcem. Jinak řečeno, i pokud by soud zjistil, že tento soubor informací skutečně existuje (přestože jej žalovaný nebyl podle přesvědčení soudu povinen jako takový vytvořit – viz níže), pročež by nemohl obstát důvod odepření informace spočívající v závěru o neexistenci informace, nemohlo by to ničeho změnit na právním postavení žalobce, neboť by jeho žádosti nadále nebylo lze vyhovět z důvodu jeho zneužívajícího jednání. Z tohoto důvodu také soud při jednání nevyhověl návrhu žalobce na provedení důkazů přílohami č. 5 – 9 podané žaloby.

77. Pro úplnost soud podotýká, že s ohledem na formulaci původních žádostí, kterými se žalobce domáhal sdělení „počtu rozhodnutí“, bylo povinností žalovaného v souladu s takovým vymezením předmětu a rozsahu této žádosti toliko zjistit počet rozhodnutí, vyhovujících typovému vymezení uvedenému žalobcem. Žalovaný tedy nebyl v žádném případě povinen do spisu týkajícího se předmětných žádostí tato rozhodnutí založit, pokud žalobce původními žádostmi nepožadoval jejich poskytnutí. Pokud by tedy jednotlivá identifikovaná rozhodnutí byla vrácena do příslušných spisů a nebyla by do spisu týkajícího se původních žádostí založena či zkopírována, nepředstavoval by takový postup podle soudu porušení zákona. Posouzení skutkové otázky existence takového souboru dohledaných rozhodnutí a dokazování k němu vedené je však s ohledem na shora popsané důvody podle přesvědčení soudu nadbytečné, neboť by na zákonnosti rozhodnutí odmítajících žádost o poskytnutí informací z důvodu zneužití práva nemohlo ničeho změnit.

78. Nad rámec uvedeného pak soud doplňuje, že považoval s ohledem na všechny shora popsané důvody za nepřiměřené dovozovat, že byl žalovaný za této situace povinen k poslední žádosti žalobce informaci znovu vytvářet a případně jej vyzývat k úhradě za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, bylo-li v souladu s dříve uvedeným zjevné, že žalobce tuto úhradu provést odmítá.

79. Na základě všech shora uvedených skutečností soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

80. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

Poučení