9 A 22/2014 - 80

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: KORA-VODOSTAVING s.r.o., se sídlem Kunštát, Zbraslavecká 492, IČ: 25311883, zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 37, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2012, č. j. 1677/560/11 64263/ENV/11, sp. zn. OP 30/2011 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 1. 2012, č. j. 1677/560/11 64263/ENV/11, sp. zn. OP 30/2011 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.712,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Ing. Martina Flory, Dr.

Odůvodnění

Česká inspekce životního prostředí rozhodnutím ze dne 24. 6. 2011 č. j. ČIŽP/47/ OOP/SR01/1002680.011/11/BPL (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) uložila žalobci pokutu ve výši 60.000,- Kč za spáchání správního deliktu dle ust. § 88 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), kterého se dopustil tím, že na území registrovaného významného krajinného prvku Bělá – prameniště na pozemku parc. č. 841 – vodní plocha, vodní nádrž umělá o výměře 2961 m2 nacházejícího se v k. ú. Benešov u Boskovic v únoru 2010 odtěžil bez souhlasného závazného stanoviska vydaného dle ust. § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny dnové sedimenty o mocnosti cca 17 cm a celkovém objemu cca 503 m3 za účelem obnovy vodní nádrže – rybníka, čímž došlo jednoznačně ke škodlivému zásahu do významného krajinného prvku. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) změnil výrok č. I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že nově zní: „Podle ust. § 88 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, tj. za provedení škodlivého zásahu do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody, ukládá účastníku pokutu ve výši 60.000,- Kč (slovy šedesát tisíc korun českých). Uvedeného protiprávního jednání se účastník dopustil tím, že na území registrovaného významného krajinného prvku „Bělá – prameniště“, nacházejícího se na pozemcích parc. č. 841, 840/1 a 840/2 (dle KN) v k. ú. Benešov u Boskovic, na počátku roku 2010 (leden-únor) prováděl za účelem vybudování soustavy rybníků činnosti, jimiž škodlivě zasáhl do předmětného významného krajinného prvku, a to když bez nezbytného souhlasného závazného stanoviska vydaného dle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., odtěžil nánosy - dnové sedimenty o mocnosti cca 17 cm při celkovém objemu cca 503 m3 z již existující vodní plochy o výměře 2961 m2, přičemž pohybem k tomu použité těžké techniky účastníka (bagry, nákladní automobily), včetně transferu dnových sedimentů nákladními automobily na sousední plochy, narušil půdní povrch významného krajinného prvku. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve shrnul průběh správního řízení. Konstatoval, že dne 9. 2. 2010 provedla Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno (dále jen „ČIŽP“) inspekční šetření v lokalitě významného krajinného prvku (dále též jen „VKP“) „Bělá – prameniště“ v k. ú. Benešov u Boskovic. Na místě bylo zjištěno, že na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 (ve spoluvlastnictví V. R. a V. K.), které jsou součástí VKP, jsou realizovány terénní práce těžkou stavební technikou. Konkrétně došlo k vykácení porostu dřevin rostoucích mimo les na ploše cca 112 x 66 metrů se změřeným průměrem pařezů 10 až 80 cm, k vyklučení pařezů a vybagrování zeminy. Za přestupek nepovoleného vykácení porostu dřevin rostoucích mimo les na ploše cca 112 x 66 m, k vyklučení pařezů a vybagrování zeminy. Pracovníci obsluhující stroje, jejichž totožnost ČIŽP nebyla zjištěna, prohlásili, že jim práce nařídil majitel firmy pan V. R. Některé stroje byly označeny logem žalobce, o čemž byla ČIŽP pořízena fotodokumentace. Vlastníci pozemků na místě nebyli zastiženi, nicméně pan V. R. byl telefonicky kontaktován ve věci zastavení veškeré stavební činnosti na uvedených pozemcích. Na Obecním úřadě v Benešově u Boskovic bylo zjištěno, že byla podána žádost o povolení ke kácení dřevin na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 panem V. R. Řízení o povolení kácení nebylo ke dni šetření ukončeno pravomocným rozhodnutím. Dle vyjádření vedoucího Městského úřadu Boskovice Ing. H. nebylo vydáno závazné stanovisko k realizaci terénních prací těžkou stavební technikou ve VKP ani územní rozhodnutí či stavební povolení. Výkonu předmětné činnosti ani územní rozhodnutí či stavební povolení. MěÚ-OŽP bylo pouze dne 16. 12. 2009 doručeno oznámení o kácení dřevin rostoucích mimo les, a to na pozemku parc. č. 841 s tím, že se má jednat o odstranění náletových dřevin z vodní plochy rybníka před jeho odbahněním. Vzhledem k tomu, že v podmínkách ochrany VKP je jako přípustný zásah uvedena periodická redukce náletových dřevin (jedenkrát za dva až tři roky), MěÚ-OŽP se dle Ing. H. již dále k oznámení nevyjadřoval. ČIŽP požádala přípisem ze dne 24. 2. 2010 Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR, středisko Brno (dále jen „AOPK“) o odborné posouzení ve věci provedeného zásahu do VKP „Bělá – prameniště“ na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2. Za tím účelem bylo dne 11. 3. 2010 provedeno pracovníky AOPK za účasti inspektora ČIŽP terénní šetření na místě na předmětných pozemcích. AOPK ve svém odborném posouzení ze dne 17. 3. 2010 uvedla, že na polovině posuzované plochy došlo k odstranění stromů a rozježdění terénu prameniště, na druhé polovině potom k úplné destrukci vegetace, kdy kromě vykácení dřevin došlo k vytrhání pařezů, stržení travního drnu, vyhloubení sníženiny pro plánovaný rybník a shrnutí zeminy. AOPK konstatovala, že se jedná o velký plošný rozsah destrukce a likvidace přírodních biotopů nejcennější partie VKP vysoké hodnoty. Kromě zásahů do vegetace byly dotčeny rozsáhlé složky zoofauny (hnízdiště ptactva, bezobratlí živočichové vázaní na prameniště a odpovídající byliny, společenstva obojživelníků, mykoflóry specializované na tyto biotopy. Z abiotických složek zasáhlo jednání především vlastní prameniště - tzv. pramennou mísu a došlo k částečnému převrstvení půdního horizontu. Dle AOPK byl zásahem znehodnocen velmi stabilní ekosystém s blokovanou sukcesí, s celou řadou vzácných, z krajiny antropogenními vlivy již vytlačených organismů a i v případě rekonstrukce lokality již nedojde k nastolení plnohodnotného stavu, odpovídajícího původnímu. Pokud jde o vyčíslení ekologické újmy, AOPK konstatovala, že ekologická újma, která vznikla vykácením olšiny, dle metodiky AOPK činí 3.577.500,- Kč. Co se týče ploch lučních společenstev, metodika ocenění není známa, rovněž pro ocenění poškození zvláště chráněných druhu rostlin ceník není. Dne 2. 4. 2010 bylo opětovně uskutečněno inspekční šetření v lokalitě VKP, v jehož rámci místní chalupář Mgr. V. J. uvedl, že byl přítomen samotnému kácení porostu na předmětných pozemcích a může potvrdit, že toto kácení prováděli pracovníci žalobce. Vyvážení pokácených stromů prováděli vlastní technikou, přičemž jmenovaný při práci viděl přibližně 5 pracovníků. Přípisem ze dne 9. 4. 2010 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci podezření ze spáchání deliktu dle § 88 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny, jehož se měl dopustit tím, že v únoru 2010 zahájil stavební činnost (odstranění dřevin a zemní práce za účelem výstavby rybníka) na území VKP, čímž tento závažně poškodil. Ve vyjádření k podkladům rozhodnutí žalobce uvedl, že provedení prací si u něj objednal pan V. R. jako soukromá osoba, která je shodou okolností současně jednatelem žalobce, a to objednávkou ze dne 5. 1. 2010, s tím, že se jednalo o práce spojené s odstraněním nánosu a odstraněním a odvozem pařezů z plochy rybníka na pozemku parc. č.

841. V předmětné objednávce se konkrétně uvádí: „Objednávám u Vás odstranění nánosů z rybníka na p. č. 841 a jejich přesun mimo rybník na p. č. 840/1, 840/2 v k. ú. Benešov. Dále objednávám odstranění a odvoz pařezů na uvedených parcelách. Cena dle dohody. V Býkovicích 5. 1. 2010 V. R.“). Uvedené práce pak byly jmenovanému vyfakturovány. Žalobce uvedl, že v žádném případě nedošlo z jeho strany k odstranění dřevin a zemním pracím za účelem výstavby rybníka, ani k jiným přípravným pracím na parcelách parc. č. 840/1 a 840/2, jak se uvádí v oznámení o zahájení sankčního řízení. Odstranění dřevin na pozemku parc. č. 841 si zajistil pan R. sám, žalobce kácení dřevin neprováděla. Žalobce dále zpochybnil závěr, že zahájil stavební činnost - zemní práce za účelem výstavby rybníka. K tomu uvedl, že mu nebyla předána žádná dokumentace, která by řešila budoucí stav při výstavbě nových rybníků, a na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 se tak žalobce vědomě nepohyboval. Některé práce stroji na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 prováděl a zajišťoval sám pan R., který má k těmto strojům strojnický a řidičský průkaz a stroje si od žalobce pronajal. Pan V. R. v rámci svědecké výpovědi uvedl, že zemní práce (odbahnění rybníka) se prováděly pouze na pozemku parc. č. 841, přičemž tyto práce prováděl žalobce. Na ostatních pozemcích práce prováděl on sám a žalobce pouze nákladními auty navážel vytěženou zeminu do jižní části pozemku parc. č. 840/1. Rovněž kácení na pozemku parc. č. 841 prováděl pan R. sám. Poté, co ČIŽP umožnila žalobci seznámení s podklady pro rozhodnutí, rozhodla dne 19. 7. 2010 tak, že žalobce se dopustil správního deliktu dle § 88 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny, za což mu byla uložena pokuta ve výši 800.000,- Kč. Na základě žalobcova odvolání však bylo toto rozhodnutí ČIŽP rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 1. 2011 zrušeno a věc byla vrácena ČIŽP k novému projednání. Ve zrušovacím rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dle zjištěného skutkového stavu mělo k zásahu do VKP dojít jednak v souvislosti s činnostmi realizovanými na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 (vykácení veškerých dřevin, odstranění pařezů dřevin, včetně s tím spojených zemních prací, pojezdu těžkou technikou, stržení travního drnu a částečné skrývky a následného přemístění zeminy), jednak v souvislosti s činnostmi realizovanými na pozemku parc. č. 841 (odbahnění rybníka a vykácení veškerých dřevin včetně odstranění pařezů a s tím spojených zemních prací, pojezdu těžkou technikou a přesunu vytěženého materiálu na sousední pozemky parc. č. 840/1 a 840/2). Taktéž bylo zřejmé, že za jednotlivými dílčími zásahy do chráněného zájmu stojí minimálně dva odlišné subjekty, u nichž nutno zvažovat odpovědnost, a to fyzická osoba V. R. a žalobce jakožto právnická osoba. Jak žalovaný zdůraznil, ČIŽP se v rámci dosavadních postupů dostatečně nezabývala zásahem do VKP, k němuž došlo činnostmi realizovanými žalobcem na pozemku parc. č. 841, ačkoli tyto úzce souvisejí s činnostmi na sousedních pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 a rovněž nebyly dle shromážděného spisového materiálu k tomu příslušnými orgány projednány a pravomocně odsouhlaseny a povoleny. V předmětném deliktním řízení ani v souběžně vedeném přestupkovém řízení nebylo zpochybněno, že V. R. bez povolení provedl kácení 55 ks dřevin rostoucích mimo les na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 s velikostí obvodu kmene min. 80 cm ve výšce 1,3 m nad zemí. Pokud jde o žalobce a rozsah jemu přičitatelného zásahu do VKP, není sporu o tom, že na objednávku V. R. provedl odbahnění rybníka na pozemku parc. č. 841 včetně s tím spojených zemních prací, pojezdu těžkou technikou a přesunu vytěženého materiálu na sousední pozemky ve VKP. Žalobce se tedy v tomto ohledu „vědomě“ pohyboval po pozemcích VKP s tím, že zde realizoval dle příslušné objednávky V. R. shora uvedené činností (vše bez souhlasného závazného stanoviska vydaného dle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny). Žalovaný uzavřel, že minimálně za toto jednání je tedy nutno činit odpovědným žalobce s tím, že posouzení, zda se jednalo o naplnění skutkové podstaty deliktu dle § 88 odst. 1 písm. i) či § 88 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny, a jaký trest případně za takové protiprávní jednáni přísluší uložit, bude věcí dalšího postupu ČIŽP. K odvolací námitce, že sankcionovat je zapotřebí objednatele prací, žalovaný zdůraznil, že je naopak na místě sankcionovat subjekt, který reálně provedl škodlivý zásah do VKP. Při ústním jednání konaném dne 4. 3. 2011 bylo mj. konstatováno, že zemní práce na pozemku parc. č. 841 byly ze strany žalobce provedeny v termínu do 31. 1. 2010 a druhá část do 5. 2. 2010. Kácení na tomto pozemku bylo ze strany pana R. (za pomoci dalších osob) provedeno před započetím bagrování přibližně v druhé polovině ledna. V průběhu provádění zemních prací na pozemku parc. č. 841 došlo k odstranění přibližně 17 cm dnových sedimentů a úpravě břehů, k rozšíření vodní plochy nedošlo. Pan R. sdělil, že jako fyzická osoba provedl veškeré zemní a kácecí práce na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 sám, za spolupráce dalších fyzických osob. Na výzvu ČIŽP k jejich identifikaci uvedl, že práce společně s ním prováděl pan Z. B. ze Ž., který řídil dne 9. 2. 2010 v průběhu inspekčního šetření bagr provádějící práce v předmětné lokalitě. Další osoby pan R. nesdělil. K požadavku na předložení smluv o výpůjčce strojů a mechanizace panu R. bylo sděleno, že tyto smlouvy byly uzavírány ústně. K osobě pana B. bylo konstatováno, že tento nebyl a není zaměstnancem žalobce ani jeho smluvním partnerem. Dále bylo žalobcem doplněno, že z jeho strany došlo pouze k odbagrování bahna, nikoli zeminy. Zástupci žalobce uvedli, že nepopírají platnost objednávky ze dne 5. 1. 2010, nicméně tvrdí, že rozsah této objednávky nebyl zcela naplněn, což podle nich vyplývá jak z výsledku místního šetření, tak i z technické zprávy, která je součástí faktur vystavených společností panu R. Přípisem ze dne 18. 3. 2011 ČIŽP oznámila žalobci změnu právní kvalifikace šetřeného deliktu z ust. § 88 odst. 2 písm. b) na ust. § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny a současně umožnila žalobci seznámit se se shromážděnými podklady. Následně došlo k doplnění řízení o dvě odborná posouzení (posouzení zpracované RNDr. J. Z., CSc., a posouzení zpracované AOPK). Dále bylo řízení doplněno o některé další podklady (sdělení Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí č. j. JMK 50314/2011 ze dne 13. 4. 2011; záznam RNDr. Z. z místního šetření na rybníku parc. č. 841 v k. ú. Benešov u Boskovic; dopis obce Benešov u Boskovic zn. 89/11 ze dne 24. 3. 2011; potvrzení vydané Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizací Boskovice, ze dne 22. 3. 2011; vyjádření Moravského rybářského svazu, o. s., místní organizace Boskovice, ze dne 17. 5. 2011). Poté bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 60.000,- Kč za protiprávní jednání dle § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny a zároveň povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Toto rozhodnutí žalobce napadl blanketním odvoláním, které následně doplnil. V rámci vlastního posouzení věci žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že rybník, kromě toho, že je významným krajinným prvkem přímo ze zákona, byl v daném případě součástí registrovaného významného krajinného prvku „Bělá - prameniště“ na pozemcích parc. č. 841, 840/1 a 840/2 v k. ú. Benešov u Boskovic. Celé území tak požívalo ochrany ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo byť i jen k ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, je třeba předem opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy se dle demonstrativního výčtu zákona řadí zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů. K vydání závazného stanoviska byl v daném případě příslušný pověřený obecní úřad, tj. Městský úřad Boskovice. Podle § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 1.000.000,- Kč právnické osobě, která se dopustí protiprávního jednání tím, že provádí škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Při výkladu pojmu „škodlivý zásah do významného krajinného prvku“ je dle přesvědčení žalovaného zapotřebí vyjít mimo jiné z výše citovaných primárních povinností stanovených v § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Pojem škodlivého zásahu tak není možno ztotožňovat pouze se vznikem a doložením konkrétní materiálně vyčíslené škody, neboť škodlivý zásah může spočívat i v „pouhém‘‘ ohrožení právem chráněného zájmu, jak je v zákoně stanoven. V případě jiných správních deliktů dle zákona o ochraně přírody a krajiny je právní úpravou zakotvena objektivní odpovědnost za jeho spáchání. Správní orgán se tak soustředí na prokázání vzniku škodlivého následku v přímé příčinné souvislosti s jednáním konkrétního právního subjektu. Je-li to prokázáno, správní orgán z úřední povinnosti uloží pokutu. Žalovaný zjistil, že jednání žalobce naplnilo formální znaky skutkové podstaty deliktu dle § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny. Tomu přisvědčují inspekcí postupně v řízení shromážděné podklady, tedy zápisy z inspekčních šetření ze dne 9. 2. 2010, 11. 3. 2010 a 2. 4. 2010 včetně shromážděné fotodokumentace, protokol o svědecké výpovědi pana V. R. ze dne 2. 6. 2010, vyjádření účastníka k podkladům rozhodnutí včetně dalších účastníkem poskytnutých dokladů (objednávka, technická zpráva), jakož i odborná posouzení AOPK. Žalovaný proto pouze ve výroku upřesnil popis sankcionovaného protiprávního jednání. Zdůraznil, že řešení otázky, zda jednání žalobce naplnilo příslušnou skutkovou podstatu deliktu, je řešením otázky právní, která nepřísluší k posouzení znalci, nýbrž správnímu orgánu. V průběhu řízení bylo spolehlivě prokázáno, že společnost žalobce (tvořená dvěma společníky V. R. a V. K.) na počátku roku 2010 (leden-únor) na základě objednávky V. R. (v rámci realizace společného záměru V. R. a V. K. na vybudování soustavy rybníků) provedla škodlivý zásah do VKP. Protiprávní jednání přičitatelné žalobci konkrétně spočívalo v provedení odbahnění bez nezbytného souhlasného závazného stanoviska vydaného dle ust. § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, kdy žalobce odtěžil nánosy - dnové sedimenty o mocnosti cca 17 cm při celkovém objemu cca 503 m3 z již existující vodní plochy o výměře 2961 m2, přičemž pohybem k tomu použité těžké techniky (bagry, nákladní automobily), včetně transferu dnových sedimentů nákladními automobily na sousední plochy, narušil také půdní povrch VKP, resp. jej ohrozil (rozježdění terénu VKP, deponování vytěžených nánosů). Žalobce v průběhu správního řízení nezpochybnil, že odbahnění provedl. Odbahnění vždy představuje významný zásah do přírodního (přirozeného) prostředí. Podstatné přitom je, že se jednalo o rybník ochranářsky významný, který byl součástí registrovaného VKP, se zcela jiným režimem, než jaký je uplatňován u rybníků intenzivně rybářsky obhospodařovaných. Tomu přisvědčuje i obsah vyjádření Moravského rybářského svazu, o. s., místní organizace Boskovice ze dne 17. 5. 2011 (týkající se podoby rybářského hospodaření na předmětné vodní ploše v minulých letech), které je součástí spisu. To, že po terénu VKP není dovoleno pojíždět těžkou technikou, resp. na terénu VKP či v jeho bezprostřední blízkosti cokoli deponovat, se již rozumí zcela automaticky, neboť jde o činnosti, které jdou proti samotné podstatě ochrany VKP. V daném případě byl pohyb těžké techniky účastníka po území VKP včetně nevhodného deponování vytěžených nánosů prokázán, ostatně ani žalobce nepolemizuje s tím, že tyto činnosti prováděl. Skutečnost, že ve znaleckém posouzení AOPK č. j. 472/2011 ze 4. 5. 2011 se konstatuje, že vzhledem k absenci výchozích dat není možno kvantifikovat event. zásah do zvláště chráněných druhů, není dle žalovaného na překážku vydanému rozhodnutí. Pokud by to bylo prokázáno, jednalo by se již o naplnění skutkové podstaty některého z dalších deliktu dle § 88 odst. 1 písm. d) a e), resp. § 88 odst. 2 písm. d) a e) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce nebyl sankcionován, pokud jde o odbahnění vodní plochy včetně všech činností, které s odbahněním souvisely, tj. zemní práce, pojezd těžkou technikou a přesun vytěženého materiálu na sousední pozemky, za zásah do zvláště chráněných druhů, nýbrž za škodlivý zásah do VKP. Co se týče odborného posouzení RNDr. J. Z., CSc., z dubna 2011, žalovaný uvedl, že s tímto materiálem se již dostatečně vypořádala v rámci svého rozhodování ČIŽP a žalovaný se s jejím hodnocením v zásadě ztotožňuje (jedná se o materiál akcentující spíše funkce rybníka z pohledu zákonů č. 254/2001 Sb., o vodách, a č. 99/2004 Sb., o rybářství). Odvolací argumentaci žalobce, že zásah do VKP byl proveden na základě objednávky pana V. R., a že žalobce byl v dobré víře, že pan V. R. má zajištěna veškerá potřebná povolení a rozhodnutí, označil žalovaný za nedůvodnou s tím, že v daném případě je odpovědný zhotovitel. Je na zhotoviteli, aby na základě svého smluvního vztahu s objednatelem, pokud jej tento uvedl v omyl, po něm event. požadoval, ať už soudně či mimosoudně, regresní úhradu. Z rozsudků, na něž žalobce v odvolání odkázal, nelze v žádném případě dovozovat, že by odpovědnost zhotovitele byla vyloučena - jejich podstatou je závěr, že ze strany správních orgánů je vždy zapotřebí se zabývat odpovědností všech v úvahu přicházejících subjektů a tyto otázky transparentně vypořádat, což správní orgány v dané věci učinily v dostatečné míře. Odpovědnost za správní delikt dle § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny je odpovědností objektivní, u které se otázka zavinění nezkoumá. Navíc vzhledem k okolnostem daného případu, kdy zhotovitel - společnost s ručením omezeným založená dvěma společníky, panem R. a panem K., kteří jsou současně jednateli společnosti, „spoléhal na to, že objednatel, tedy pan R., vyřídí veškerá povolení“ a pro případ, že se tak nestane, zaštítí se svojí „dobrou vírou“ – lze těžko hovořit o dobré víře na straně zhotovitele. Dle žalovaného je patrné, že argumentace žalobce o odpovědnosti objednatele je vedena spíše účelově s cílem dosažení toho, že za realizované protiprávní jednání žádná sankce ukládána nebude. Přitom do značné míry již za zásah do předmětného VKP (v rozsahu, v jakém se ho měl dopustit jako fyzická osoba pan V. R.) sankce uložena být nemůže, neboť vedení sankčního řízení vůči V. R. za škodlivý zásah do VKP brání uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty pro projednání přestupku. Nedůvodná je podle žalovaného též odvolací námitka, že nebylo postaveno najisto, že žalobcovo jednání, tj. odbahnění rybníka včetně všech činností s tím spojených, vyžadovalo souhlas orgánu ochrany přírody. Závěr ČIŽP, že realizovaný zásah do VKP vyžadoval souhlas orgánu ochrany přírody, byl zcela na místě. Toho si konec konců musí být vědom i žalobce, který na jiném místě odkazuje na „potřebná povolení a rozhodnutí, která měl vyřídit objednatel“. Tento závěr správních orgánů potvrzuje judikatura správních soudů (žalovaný na tomto místě odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 299/2009 - 45 ze dne 1. 9. 2010 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 21/2011 - 87 ze dne 17. 6. 2011). K zásahům do VKP, které by mohly vést byť jen k ohrožení jejich ekologicko-stabilizační funkce, bylo nezbytné vyžádat stanovisko orgánu ochrany přírody. V daném případě žádný souhlas s realizací záměru (a tedy se stanovením konkrétního postupu, včetně řešení souvisejících otázek, kupř. provedení biologického průzkumu před započetím prací, stanovení tras pro pojezd těžké techniky - bagrů, nákladních automobilů, záchranný přenos event. detekovaných zvláště chráněných druhů, či uložení jiných v úvahu přicházejících kompenzačních a eliminačních opatření) orgánem ochrany přírody nikdy vydán nebyl. Za mylnou žalovaný označil též konstrukci žalobce, že když je odbahňování a rekonstrukce rybníků označena vodním zákonem za opatření ve veřejném zájmu, je vyloučeno, aby realizace takového zásahu byla považována za škodlivý zásah. Je totiž zapotřebí před realizací obdobných záměrů vždy naplnit požadavky každého právního předpisu, který ve spojitosti s jeho uskutečněním stanoví nějaké povinnosti (v daném případě zákona o ochraně přírody a krajiny). Zohlednit je potom nutno samozřejmě individuální okolnosti konkrétního případu. Jiný přístup bude z pohledu záměru odbahnění uplatňován u rybníků intenzivně rybářsky využívaných a jiný pak u rybníků ochranářsky významných, jako tomu je v posuzovaném případě. Ostatně z pohledu zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny je mnohdy proces postupného zazemňování rybníků vnímán pozitivně aiz toho důvodu je jejich odbahňování sledováno (pokud je povolováno, pak za striktně vymezených podmínek a většinou s ponecháním alespoň částí rybníka bez zásahu, tj. eliminován je zásah do jeho nejcennějších složek, jako je litorál, resp. prameniště). Skutečnost zmiňovaná v odvolání, že to byl žalobce, kdo v rámci svých aktivit na území VKP měl odstranit černou skládku, nemůže dle názoru žalovaného sama o sobě nic změnit na celkovém hodnocení jeho jednání jako takového, za nějž přísluší uložení sankce. Potvrzení obce o odstranění odpadů z pozemku, byť není zcela zřejmé, zda toto odstranění odpadů nebylo provedeno spíše panem R., bylo možno brát v potaz nejvýše jako jistou polehčující okolnost při stanovení konkrétní výše sankce. Se zřetelem k níže uvedenému této okolnosti nicméně, zejména ve vztahu k hodnotě ostatních polehčujících a přitěžujících okolností, nezbývá než přiřadit hodnotu marginální, v dalším snížení sankce se proto již neprojevila. Dle přesvědčení žalovaného postupem správních orgánů nedošlo ani k porušení principů „in dubio pro reo“, resp. „in dubio pro libertate“, neboť o naplnění skutkové podstaty příslušného deliktu ani o osobě pachatele nejsou pochybnosti. Žalovaný dále konstatoval, že ČIŽP se vypořádala, byť ne zcela pregnantně, rovněž s výší sankce, když uvedla, jakými úvahami byla při stanovení výše pokuty, jíž uložila při spodní hranici zákonného rozpětí sazby, vedena. Žalovaný úvahy ČIŽP týkající se výše sankce následně sám doplnil. Uvedl, že po vrácení věci odvolacím orgánem k novému projednání přistoupila ČIŽP ke změně právní kvalifikace na delikt ve smyslu § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny (s horní hranicí pro uložení pokuty ve výši 1.000.000,- Kč), tedy delikt vykazující obecně nižší stupeň společenské nebezpečnosti (škodlivosti). Oproti původní výši pokuty pak došlo k radikálnímu snížení ukládané sankce na částku 60.000,- Kč (6 % z maximální částky uvedené v § 88 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny), jež podle mínění žalovaného konvenuje rozsahu protiprávního jednání (a jeho škodlivosti), které bylo žalobci v řízení prokázáno. Jako okolnosti přitěžující musel správní orgán hodnotit to, že k zásahu, který byl součástí širšího záměru zbudování soustavy rybníků, došlo v místě lokálního biokoridoru a vodního toku s vodárenským odběrem ve smyslu vyhlášky č. 470/2001 Sb., kterou se stanoví seznam významných vodních toků a způsob provádění činností souvisejících se správou vodních toků (v případě vodního toku Bělá jde o tzv. významný vodní tok, nadto o vodní tok s vodárenským odběrem, jenž je ve správě Povodí Moravy, s. p.) na území vyhlášeného přírodního parku „Řehořkovo Kořenecko‘‘. Na druhé straně bylo při stanovení výše pokuty přihlédnuto k relevantním polehčujícím okolnostem, především k tomu, že žalobce nebyl doposud trestán za porušení předpisů na úseku ochrany přírody. Správní orgán vzal v potaz i jistou nedůslednost v postupu orgánu ochrany přírody (Městský úřad Boskovice), který v prosinci 2009 obdržel od V. R. oznámení o kácení náletových dřevin na pozemku parc. č. 841, v němž je, byť jen zcela rámcově, zmiňováno, že kácení předchází zamýšlenému odbahnění rybníka, na tuto skutečnost však nijak nereagoval a oznámené kácení náletových dřevin vzal pouze na vědomí. Na druhé straně však nemohl správní orgán odhlédnout od skutečnosti (přitěžující), že žalobce musel být obeznámen s tím, že odbahnění na předmětném pozemku v soukromém vlastnictví (jehož dva spoluvlastníci jsou současně jedinými jednateli sankcionovaného subjektu) je součástí rozsáhlého záměru na zbudování soustavy rybníků, který žádal především důslednou rozvahu. Žalobce jako odborný subjekt specializující se i na vodohospodářské stavby (což vyplývá již z jeho názvu a potvrzují to i reference dostupné na www.kora-vodostaving.cz), včetně výstavby a rekonstrukcí rybníků, si měl být vědom toho, jaký je správný postup předcházející realizaci takových záměrů ve smyslu platných právních předpisů. To zvyšuje závažnost jeho jednání. Pokud jde o „rozsah újmy vzniklé ochraně přírody a krajiny“, tento je dán rozsahem škodlivého zásahu do VKP, jak byl vymezen ve výroku rozhodnutí a popsán shora, a dle mínění žalovaného odpovídá ukládané sankci ve výši 60.000,- Kč. Žalovaný v této souvislosti podotkl, že v otázkách poškození životního prostředí je mnohdy velmi obtížné exaktně kvantifikovat škody vzniklé prokázaným protiprávním jednáním, a proto (podobně jako ČIŽP) konkrétně vyčíslenou škodu do výše pokuty nepromítá. Co se týká přiměřenosti ukládané sankce, z výpisu z obchodního rejstříku Krajského soudu v Brně, oddíl C, vložka 24559 je zřejmé, že předmět podnikání žalobce je poměrně široce založen. Z internetových stránek firmy vyplývá, že žalobce zaměstnává 35 zaměstnanců, disponuje více než 30 různými vozidly a stroji. Z údajů insolvenčního rejstříku žalovaný zjistil, že žalobce není veden v insolvenčním rejstříku. Obchodní rejstřík pak žádné relevantní dokumenty o hospodaření a finanční situaci žalobce neobsahuje. V této souvislosti žalovaný odkázal na usnesení rozšířeného senátu NSS č.j. 1 As 9/2008 — 133 ze dne 20. 4. 2010 a na rozsudek NSS č.j. 1 As 9/2008 - 156 ze dne 17. 6. 2010 s tím, že žalobce v průběhu celého správního řízení nedoložil žádné doklady o svých majetkových poměrech. Žalovaný dodal, že neshledal prostor pro snížení ukládané pokuty. Vlastní podstatou finanční sankce musí být vynucení dodržování právních norem prostřednictvím přiměřeného postihu v majetkové oblasti. Ukládaná sankce má represivní i preventivní roli a finanční zásah sice nesmí být likvidační, ale na druhé straně nemůže být ani zanedbatelný, jinak by pokuta efektivně nepůsobila jako trest a odstrašení od dalšího nezákonného jednání. Uložená sankce by měla žalobce jako dodavatele vodohospodářských staveb mj. motivovat k odpovědnějšímu přístupu při realizaci příštích zakázek. Dle mínění žalovaného je tedy uložení pokuty ve výši 6 % (z maximální částky 1.000.000,- Kč uvedené v § 88 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) přiměřené a dostatečné zohledňuje zákonná kritéria. Závěrem žalovaný uvedl, že odvolací řízení tvoří s řízením v prvním stupni jeden celek, který je zakončen až pravomocným rozhodnutím odvolacího orgánu. Provedené změny rozhodnutí nepředstavují zásah v neprospěch žalobce. Totožnost skutku je zachována, rovněž právní kvalifikace je respektována. Žalobci není rozhodnutím o odvolání ukládána žádná nová povinnost, postup žalovaného je proto plně v souladu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení. Žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z doposud shromážděných skutkových zjištěn, nikterak již skutkový stav zjištěný ČIŽP nedoplňoval, pouze z něj případně důsledněji vyvodil právní závěry. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve podrobně popsal průběh řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Poté namítl, že za vadu řízení považuje to, že mu byl napadeným rozhodnutím uložen trest za správní delikt, který měl spáchat skutkem, jenž zčásti vůbec nebyl předmětem řízení v prvním stupni ve fázi předcházející rozhodnutí ČIŽP ze dne 24. 6. 2011. Řízení se žalobcem bylo zahájeno za poškození VKP na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2, kterého se měl dopustit tím, že na území tohoto VKP v únoru 2010 odstranil bez souhlasného závazného stanoviska vydaného dle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pařezy dřevin a provedl zemní práce (pojezd těžkou technikou, stržení travního drnu a částečnou skrývku a následné přemístění zeminy) na ploše min. 0,74 ha za účelem vybudování soustavy rybníků (přípis ČIŽP ze dne 9. 4. 2010). Za takto skutkově vymezený delikt byla žalobci původním rozhodnutím ČIŽP uložena pokuta ve výši 800.000,- Kč. Poté, co bylo původní rozhodnutí ČIŽP na základě odvolání zrušeno a věc vrácena zpět ČIŽP k novému řízení, ČIŽP oznámením o změně právní kvalifikace skutku ze dne 18. 3. 2011 žalobci sdělila, že napříště kvalifikuje jeho jednání jako správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny, kterého se dopustil tím, že na území VKP Bělá - prameniště na pozemku parc. č. 841 v lednu a únoru 2010 za pomoci těžké techniky odstranil (odtěžil) dnové sedimenty ze dna vodní nádrže bez souhlasného závazného stanoviska vydaného dle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, čímž došlo jednoznačně ke škodlivému zásahu do VKP bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Ačkoliv ČIŽP v předmětném oznámení hovoří o změně právní kvalifikace, je nepochybné, že vedle samotné změny právní kvalifikace byla provedena též změna vymezení ve skutku, který je předmětem řízení. Za takto nově vymezený skutek, tedy za odstranění (odtěžení) dnových sedimentů ze dna vodní nádrže na pozemku parc. č. 841 za pomoci těžké techniky v lednu a únoru 2010 na území VKP bez souhlasného závazného stanoviska vydaného dle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, byla žalobci následně rozhodnutím ČIŽP ze dne 24. 6. 2011 uložena pokuta ve výši 60.000,- Kč. Skutek, za který je žalobci ukládána pokuta podle napadeného rozhodnutí, byl vymezen významně širším způsobem, než tomu bylo v řízení v prvním stupni, takže tvrzení žalovaného, že totožnost skutku zůstala zachována, je zcela nepravdivé. O rozšíření předmětu správního řízení i na poškození VKP na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 žalobce nebyl v rozporu s § 36 odst. 1 a 3 ve spojení s § 93 odst. 1 správního řádu před vydáním napadeného rozhodnuti nijak informován, nebyla mu poskytnuta možnost se k tomuto rozšíření předmětu řízení vyjádřit a navrhnout důkazy, které by osvědčily, že po pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 se s těžkou technikou nepohyboval a poškození půdního povrchu nezpůsobil. Tímto postupem žalovaného byl žalobce zásadním způsobem zkrácen na svých procesních právech. Změnou právní kvalifikace skutku, kdy ČIŽP začala žalobce namísto za poškození VKP na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 provedením zemních prací stíhat za poškození VKP na pozemku parc. č. 840, nastaly podle názoru žalobce vůči té části řízení, v níž byl stíhán za provedení zemních prací na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2, účinky zastavení řízení, protože poškození VKP na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 provedením zemních prací bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody již ČIŽP žalobci napříště za vinu nekladla. V oznámení o změně kvalifikace ČIŽP výslovně konstatuje, že „Další činnosti na pozemcích parc. č. 840/1, 840/2 a 841 v k.ú. Benešov u Boskovic společnosti KORA - VODOSTAVING s. r. o. prokázány nebyly“. Pokud by bylo úmyslem ČIŽP vést se žalobcem i nadále sankční řízení též ve vztahu k dříve vytýkanému provedení zemních prací a tím vyvolanému poškození VKP na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2, bylo by to v oznámení ze dne 18. 3. 2011, popř. dalších procesních písemnostech ČIŽP nepochybně zmíněno. Za těchto okolností již žalovaný dle názoru žalobce neměl možnost učinit provedení zemních prací a tím vyvolané poškození VKP na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 znovu předmětem řízení, neboť mu v tom bránila překážka věci rozhodnuté. Postup žalovaného ve svých důsledcích představuje navíc i porušení zásady zákazu reformationis in peius (§ 90 odst. 3 správního řádu), neboť žalobci byl na základě jeho vlastního odvolání odvolacím orgánem uložen trest i za skutek, resp. jeho část, pro jehož spáchání byl správním orgánem prvního stupně obvinění zproštěn. Napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí ČIŽP ze dne 24. 6. 2011 se z podstatné části opírá o obsah znaleckého posudku č.j. 472/2011 ze dne 4. 5. 2011 zpracovaného AOPK. Žalobce je i nadále přesvědčen, že AOPK byla z podání posudku v řízení vyloučena podle ustanovení § 14 odst. 1 ve spojení s § 14 odst. 7 správního řádu, neboť u ní bylo možno důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti. AOPK je organizační složkou státu zřízenou Ministerstvem životního prostředí. Činnost AOPK řídí ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr životního prostředí. Sama existence AOPK včetně stanovení počtu pracovních míst jejich zaměstnanců je závislá na vůli Ministerstva životního prostředí. Nelze proto vyloučit, ba naopak je pravděpodobné, že zaměstnanci AOPK při výkonu svých pracovních povinností postupují tak, aby výsledky jejich činnosti nebyly se zájmy Ministerstva životního prostředí a jeho ostatních organizačních složek, mezi které patří i ČIŽP, v rozporu, a aby dříve vysloveným názorům Ministerstva životního prostředí a jím zřízených organizačních složek včetně ČIŽP odpovídaly. Stav vzájemné organizační propojenosti a provázanosti mezi AOPK, Ministerstvem životního prostředí a ČIŽP by v režimu obchodního práva byl bezesporu označen za jednání ve shodě ve smyslu § 66b obchodního zákoníku, kde AOPK a ČIŽP jsou osobami ovládanými Ministerstvem životního prostředí jako osobou ovládající. Závěr, že obsah znaleckých posudků vytvářených AOPK je pravidelně vytvářen tak, aby konvenoval se zájmy ČIŽP a Ministerstva životního prostředí, nepřímo potvrzuje též obecně známá skutečnost, že k podání znaleckého posudku v řízení je ze strany ČIŽP prakticky ve všech případech ustanovována právě AOPK, ačkoliv znalců schopných podat znalecký posudek v oborech, které spadají do znalecké specializace AOPK, je v České republice několik desítek. Se žalobcovou námitkou podjatosti AOPK se navíc ČIZP ani žalovaný ve svých rozhodnutích přezkoumatelným způsobem nevypořádali. Jak již žalobce uvedl, pokud jde o jeho údajné protiprávní jednání na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2, které mu bylo původně vytýkáno, ČIŽP v oznámení o změně právní kvalifikace výslovně konstatovala, že „další činnosti na pozemcích parc. č. 840/1, 840/2 a 841 v k.ú. Benešov u Boskovic společností KORA - VODOSTAVING s.r.o. prokázány nebyly“. Žalovaný, aniž by provedl jakékoliv další dokazování a dokonce aniž by odpovídajícím procesním úkonem dal žalobci najevo, že v odvolacím řízení hodlá přičítat stav zjištěný na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 v k.ú. Benešov u Boskovic, uložil žalobci napadeným rozhodnutím pokutu i za protiprávní jednání, které bylo dle ČIŽP neprokázané. Skutkové závěry žalovaného týkající se údajné činnosti žalobce na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2, jakož i skutkový závěr ohledně údajně nevhodného deponování vytěžených nánosů žalobce odmítá jako zásadně nesprávné. Tyto skutkové závěry byly ze strany žalovaného učiněny jen za cenu jednostranného hodnocení některých podkladů pro vydání rozhodnutí při současném ignorování jiných v řízení provedených důkazů a shromážděných podkladů. Žalobce v řízení souhlasně osvědčoval pouze skutečnost, že provedl odtěžení dnových sedimentů ze dna rybníka na pozemku parc. č.

841. Vytěžený sediment byl následně žalobcem převezen na deponii nacházející se na pozemku parc. č. 1742 v k.ú. Benešov u Boskovic, tedy zcela mimo území VKP. To bylo v řízení prokázáno při ohledání na místě dne 4. 3. 2011, jakož i při předchozích inspekčních šetřeních, kdy ČIŽP nikdy nekladla žalobci za vinu, že by dnový sediment deponoval přímo na ploše VKP. To ostatně vyplývá i z důkazů, na něž žalovaný v napadeném rozhodnutí sám odkazuje, např. z fotodokumentace připojené k posouzení AOPK zn. 0312/BRN/2010 ze dne 17. 3. 2010, kde je tato skutečnost výslovně konstatována. Jestliže žalovaný klade žalobci za vinu údajné „nevhodné deponování“, nebyla vhodnost nebo nevhodnost uložení vůbec předmětem řízení ani zkoumání, pouze AOPK ve svém posouzení zn. 0312/BRN/2010 ze dne 17. 3. 2010 spekulativně prognózuje, že v budoucnu dojde ke splachu materiálu do prameniště, což však v řízení nebylo předmětem dokazování. Žalobce popírá, že by při těžbě a dopravě dnových sedimentů způsobil poškození půdního povrchu na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2. Na těchto pozemcích se při výkonu své činnosti vůbec nepohyboval - vytěženou zeminu dopravoval po suchých pozemcích nacházejících se mimo VKP. Skutkový závěr žalovaného, že žalobce v řízení potvrdil, že prováděl pohyb těžké techniky po území VKP včetně nevhodného deponování vytěžených nánosů, je tedy zcela nepodložený. Technicky ani nebylo možné pozemky parc. č. 840/1 a 840/2 tvořící jádro VKP využít k dopravě vytěžených sedimentů nákladními auty, neboť by s ohledem na podmáčený charakter terénu a hmotnost nákladních aut naplněných zeminou došlo k zapadnutí aut. V řízení bylo naopak prokázáno, že poškození půdního povrchu na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 bylo způsobeno činností V. R., konkrétně kácením dřevin na těchto pozemcích, trháním pařezů zbylých po těchto dřevinách a odvozem těchto pařezů mimo území VKP (s ohledem na nízkou hmotnost pařezů byl jejich odvoz nákladními automobily i z podmáčených pozemků možný). Skutečnost, že původcem poškození půdního povrchu na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 je V. R. a nikoliv žalobce, vedle shodné svědecké výpovědi V. R. a výpovědi žalobce potvrdily i další v řízení provedené důkazy, jako např. objednávka V. R. a faktura žalobce ze dne 5. 2. 2010, resp. 8. 2. 2010, kterou žalobce V. R. vyúčtoval cenu pro něj provedených zemních prací, či obsah protokolu o ústním jednání ze dne 4. 3. 2011. Dokonce i žalovaný v rozhodnutí ze dne 10. 1. 2011 vydaném v přestupkovém řízení vedeném s V. R. uvádí mezi okolnostmi, které byly při ukládání pokuty V. R. zohledněny, též ,,odstranění stromů a rozježdění terénu prameniště …, kdy kromě vykácení dřevin došlo k vytrhání pařezů, stržení travního drnu, vyhloubení sníženiny pro plánovaný rybník a shrnutí zeminy“. Jestliže žalovaný v napadeném rozhodnutí ve prospěch svých skutkových závěrů poukazuje na obsah objednávky V. R., nebylo nikdy prokázáno a ze strany ČIŽP ani tvrzeno, že dnové sedimenty vytěžené na pozemku parc. č. 841 byly na pozemky parc. č. 840/1 a 840/2 skutečně přesunuty. I z posouzení AOPK ze dne 17. 3. 2010 naopak vyplývá, že dnové sedimenty byly uloženy mimo území VKP, a tedy i mimo pozemky parc. č. 840/1 a 840/2. Tento rozpor v obsahu jím zmiňovaných důkazů žalovaný zcela ignoruje a přes jeho existenci vyvozuje jednoznačné skutkové závěry v neprospěch žalobce. Od okamžiku, kdy mu byla ze strany ČIŽP oznámena změna právní kvalifikace protiprávního jednání, žalobce v řízení uváděl, že jím provedené odbahnění rybníka nelze považovat za zásah do VKP, jehož provedení je podmíněno předchozím vydáním závazného stanoviska podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nešlo o zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku Bělá-prameniště, ani významného krajinného prvku „rybník“, nebo k ohrožení či oslabení jejich ekologicko- stabilizační funkce. Žalobce je přesvědčen, že v řízení byla prokázána pravdivost tohoto jeho tvrzení, nebo že přinejmenším nebylo v řízení postaveno najisto, že provedení odbahnění rybníka na pozemku parc. č. 841 bylo skutečně podmíněno předchozím vydáním závazného stanoviska orgánu ochrany přírody podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ačkoliv byla tato otázka v řízení v prvním stupni předmětem relativně obsáhlého dokazování, dle názoru žalobce nebyla znaleckými posudky použitými v řízení jako důkaz potvrzena. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této odvolací námitce pouze konstatoval, že „řešení otázky, zda jednání odvolatele naplnilo příslušnou skutkovou podstatu deliktu, je řešením otázky právní, která nepřísluší znalci, nýbrž správnímu orgánu“. Tento závěr je však zmatečný, neboť míjí podstatu argumentace žalobce. Je samozřejmé, a žalobce to nikdy nezpochybňoval, že řešení otázky, zda jeho jednání naplnilo příslušnou skutkovou podstatu deliktu, je řešením otázky právní. Skutková podstata deliktu je však vymezena tak, že navazuje na odborné skutkové závěry, které předmětem dokazování, a tedy i znaleckého posouzení, být mohou, a z těchto skutkových závěrů pak i vychází. Konkrétně jde právě o závěr, zda by zamýšlené odbahnění rybníka na pozemku parc. č. 841 mohlo vést k poškození nebo zničení VKP rybník nebo VKP Bělá-prameniště nebo k ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce. Z provedeného dokazování vyplynulo, že závazné stanovisko orgánu ochrany přírody v daném případě zapotřebí nebylo. Žalobce v tomto směru odkazuje v první řadě na vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 18. 4. 2010, kterým tento orgán ochrany přírody reagoval na žádost ČIŽP ze dne 8. 4. 2011 o sdělení, zda je v případě zamýšlení odtěžení dnových sedimentů běžně postupováno tak, že ze strany toho, kdo takový zásah zamýšlí, je požádáno o závazné stanovisko dle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Krajský úřad Jihomoravského kraje na tuto částečně návodnou otázku ČIŽP odpověděl tak, že „obecně formulovaný dotaz tedy není možné zodpovědět paušálně, neboť i běžná praxe krajského úřadu se řídí výše uvedeným principem individuálního posuzování každého jednotlivého případu“. Druhým důkazem pak je znalecký posudek č. 219 „Posouzení zásahu do registrovaného významného krajinného prvku Bělá - prameniště na pozemku parc. č. 841 v k.ú. Benešov u Boskovic“ zpracovaný dne 6. 4. 2011 RNDr. J. Z., CSc., jako soudním znalcem pro základní obor vodní hospodářství, pro odvětví rybářství a rybnikářství se specializací pro hydrobiologii a jakost vody a pro obor ochrana přírody. Znalec se v posudku zabýval mimo jiné posouzením otázky, zda odtěžení dnových sedimentů v mocnosti 17 cm ze dna rybníka na pozemku parc. č. 841 lze považovat za zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení VKP Bělá-prameniště nebo k ohrožení či oslabení jeho ekologicko- stabilizační funkce, a k této otázce uvedl: „Odtěžení dnových sedimentů v mocnosti 17 cm ze dna vodní nádrže na pozemku parc. č. 841 v k.ú. Benešov u Boskovic, která byla využívána jako rybník, je nutno považovat za obnovní zásah rybničního biotopu, který obnovuje jeho ekologicko-stabilizační funkci. Provedený zásah na parcele č. 841 nemohl vést k poškození nebo zničení významného, krajinného prvku „Bělá – prameniště“ nebo k ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce. Naopak současný stav zanedbání rybníka ekologicko- stabilizační funkci rybníka významně oslabuje.“ Třetím důkazem provedeným v řízení k posuzované otázce je znalecký posudek AOPK ze dne 4. 5. 2011, ve kterém se AOPK stejně jako RNDr. Z. CSc. mimo jiné vypořádává se znaleckým úkolem, zda odtěžení dnových sedimentů v mocnosti 17 cm ze dna vodní nádrže na pozemku parc. č. 841 lze považovat za zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení VKP nebo k ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce. Podle názoru AOPK je sice odtěžení dnových sedimentů v mocnosti 17 cm ze dna rybníka obecně možno považovat za zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení VKP Bělá-prameniště nebo k ohrožení či oslabení jeho ekologicko- stabilizační funkce, současně však AOPK v posudku konstatuje, že jednoznačně by to bylo možné potvrdit pouze v případě, že by na lokalitě byl prokázán výskyt zvláště chráněných druhů živočichů, svým výskytem stabilně vázaných na sedimenty dna. Žalobce v řízení v souvislosti s posouzením otázky, zda jím provedené odbahnění rybníka na pozemku parc. č. 841 bylo zásahem, který by mohl vést k poškození nebo zničení VKP Bělá-prameniště, či VKP „rybník“, nebo k ohrožení či oslabení jejich ekologicko- stabilizační funkce, a zda tedy podléhalo předchozímu závaznému stanovisku podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, poukazoval rovněž na ustanovení § 102 odst. l zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona, v platném znění, v němž jsou odbahňování a rekonstrukce rybníků výslovně označeny za opatření ve veřejném zájmu, u nichž výdaje na jejich provedení může hradit stát. Jednání označené zákonodárcem za jednání ve veřejném zájmu nemůže být pojmově považováno za jednání společensky škodlivé, a to ani potenciálně. Současně bylo v řízení prokázáno, že rybník na pozemku parc. č. 841 byl do roku 2010 využíván částečně jako nelegální skládka odpadu, takže jejím odstraněním spolu s odbahněním rybníka došlo nikoliv k ohrožení ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku, nýbrž naopak k vytvoření podmínek pro obnovu plnění ekologicko- stabilizační funkce, která byla dlouholetým zanedbáváním obnovních činností a ukládáním odpadu silně znehodnocena. Žalobce má za to, že mezi intenzitou ochrany rybníka na pozemku parc. č. 841 a intenzitou ochrany rybníků intenzivně hospodářsky využívaných není žádný rozdíl. Zároveň poukazuje na to, že odtěžení dnových sedimentů ze dna vodní nádrže na pozemku parc. č. 841 nebylo v rozporu ani s rámcovými zásadami péče a ochrany o VKP Bělá – prameniště. Napadené rozhodnutí je tedy dle žalobce nezákonné, neboť je postaveno na závěru, že odbahnění rybníka na pozemku parc. č. 841 provedené žalobcem v roce 2010 bylo činností, ke které bylo zapotřebí závazné souhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, ačkoliv tento závěr nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Právní postavení žalobce v dané věci se stalo závislým nikoliv na znění zákona, nýbrž na tom, který z odborných názorů bude v danou chvíli považován na rozhodný, resp. na tom, který z odborníků bude jeho případ posuzovat a vydávat v něm rozhodnutí. Za takovéto situace vyznačující se extrémní odbornou nejednoznačností bylo povinností žalovaného i orgánu prvního stupně aplikovat zásadu in dubio pro libertate a in dubio pro reo jakožto zásady, které platí pro oblast správního trestání. Z tohoto pohledu nahlíží na správní trestání i Nejvyšší správní soud, o čemž svědčí jeho ustálená judikatura (viz rozsudky sp. zn. 2 As 19/2006 či 7 As 18/2004). Jednou ze základních zásad spravedlivého procesu v oblasti trestního práva i správního práva trestního je právě zásada in dubio pro reo. Spáchání přestupku či jiného správního deliktu určitou osobou tak musí být prokázáno nade vší pochybnost. To, že se tak nestalo, je dalším důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Od oznámení změny právní kvalifikace jeho jednání žalobce v řízení poukazoval rovněž na skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, za jehož spáchání je stíhán, tj. k naplnění dikce § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny je zapotřebí, aby bylo prokázáno, že odtěžení dnových sedimentů bylo nejen zásahem provedeným bez předchozího souhlasného stanoviska orgánu ochrany přírody, nýbrž též současně zásahem škodlivým. Sama absence případného závazného stanoviska k provedení určitého zásahu do významného krajinného prvku totiž k naplnění skutkové podstaty označeného správního deliktu nepostačuje, a proto zásah provedený bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody není možno automaticky označit za škodlivý. K tomu žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 A 144/2002 - 49 ze dne 23. 4. 2003 publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 12/2005, v němž soud dospěl k tomuto závěru: „Provede-li fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti zásah do významného krajinného prvku (§ 3 písm. b) zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody (§ 4 odst. 2 téhož zákona), jde o zásah protiprávní; nelze však bez dalšího vycházet z toho, že jde i o zásah škodlivý, za který je možno uložit pokutu (§ 88 odst. 1 písm. i) téhož zákona). Škodlivost zásahu musí být prokázána a v rozhodnutí správního orgánu odůvodněna“. Tento právní názor odmítli ČIŽP i žalovaný akceptovat. Napadené rozhodnutí je stejně jako rozhodnutí orgánu prvního stupně postaveno na právním názoru, že škodlivost zásahu do VKP je dána již samotnou absencí závazného stanoviska, aniž by bylo nutno tuto škodlivost učinit předmětem dalšího dokazování. Tento závěr vyjadřuje žalovaný v napadeném rozhodnutí, kde uvádí, že „škodlivý zásah může spočívat i v pouhém ohrožení právem chráněného zájmu, jak je v zákoně stanovené.“ Tento právní názor, který žalobce nadále považuje za nesprávný, se diametrálně odlišuje od názorů vyjádřených dříve soudy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2003 č.j. 6 A 144/2002 - 49. Za významné pro přezkum napadeného rozhodnutí žalobce považuje i to, že sama škodlivost jím provedeného zásahu, tedy odbahnění rybníka na pozemku parc. č. 841, nebyla v řízení prokázána. Prvním z provedených důkazů k této otázce byl znalecký posudek znalce RNDr. J. Z. CSc., v němž znalec k této otázce uvedl, že „odtěžení dnových sedimentů v mocnosti 17 cm ze dna vodní nádrže na pozemku parc. č. 841 v k.ú. Benešov u Boskovic, která byla využívána jako rybník, bylo součástí zamýšleného odbahnění rybníka, což je základní obnovní prvek rybničního biotopu. Z tohoto hlediska jej nelze považovat za škodlivý zásah do významného krajinného prvku“. Druhým důkazem pak byl znalecký posudek AOPK č.j. 472/2011 ze dne 4. 5. 2011, v němž AOPK k téže otázce uvedla následující: „Znalci nejsou známa monitorovací data a dokumentace stavu lokality před posuzovaným zásahem. Vzhledem k této skutečnosti tedy nemůže znalec objektivně posoudit, zda lze v tomto případě považovat provedený zásah - odtěžení dnových sedimentů v mocnosti 17 cm ze dna vodní nádrže za škodlivý zásah do tohoto významného krajinného prvku.“ Závěry obou znaleckých posudků žalovaný v napadeném rozhodnutí zčásti ignoruje, zčásti zlehčuje a bagatelizuje, čímž opětovně porušuje zásady in dubio pro libertate a in dubio pro reo. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se zabýval námitkami žalobce směřujícími proti uložení sankce, jež se opakují i v žalobě, a dostatečně je vypořádal. K věci samé dále uvedl, že řízení proběhlo v souladu se správním řádem. Výrok i odůvodnění rozhodnutí jsou dle žalovaného řádně formulované, sankcionovaný správní delikt byl dostatečně specifikován z hlediska věcného, časového i místního. Skutkové vymezení protiprávního jednání je dostatečně určité tak, aby byla vyloučena možnost záměny skutku nebo opakovaného postihu za týž skutek. Skutečnost, že se správním orgánům nepodařilo prokázat žalobci protiprávní jednání v celém rozsahu, v jakém k němu v daném území došlo, je zřejmá z napadeného rozhodnutí a odpovídá tomu i konečná výše sankce 60.000,- Kč. Proto bylo přistoupeno k podstatné redukci výše ukládané pokuty. Na druhou stranu bylo zapotřebí zachovat ve vztahu k žalobci a příp. dalším subjektům preventivně - výchovný účinek sankce. K zásahu navíc došlo v místě lokálního biokoridoru a významného vodního toku s vodárenským odběrem, na území vyhlášeného přírodního parku „Řehořkovo Kořenecko". Žalovaný dále uvedl, že z celkového kontextu žaloby je zřejmé, že žalobce se snaží pravomocné rozhodnutí o uložení sankce zvrátit především poukazováním na domnělé procesní deficity rozhodování, jakož i přehnanými požadavky na formalizovanou podobu všech postupů správních orgánů. To je ze strany žalobce vcelku pochopitelný postoj, nicméně žalovaný jej odmítá a zdůrazňuje, že správní řád s jistou mírou „nedokonalosti“ v rámci procesu správního rozhodování počítá a rovněž judikatura soudů se konzistentně staví proti přepjatému formalismu. Obdobně soudy již standardně odmítají přistoupit na taktiku žalujících stran napadat správní rozhodování paušálně pro nepřezkoumatelnost tvrzeními o dostatečném nevypořádání některých dílčích argumentací (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 79/2008 - 55 ze dne 16. 7. 2009). Odvolací řízení tvoří s řízením v prvním stupni jeden celek, který je zakončen až pravomocným rozhodnutím odvolacího orgánu. Žalovaný má za to, že v průběhu řízení byl správními orgány zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tomu odpovídající jsou i právní závěry. Odmítá tvrzení žalobce, že byl zkrácen na svých procesních právech. Jelikož se po zrušení původního rozhodnutí ČIŽP v dalším řízení nepodařilo žalobci prokázat, že by byl odpovědný za další dílčí prvky (ataky) z celkově zjištěného rozsáhlého škodlivého zásahu do VKP, uložila mu ČIŽP ve spojitosti s provedeným odbahněním pokutu ve výši 60.000,- Kč. Žalovaný v odvolacím řízení shledal toto rozhodnutí zákonným a věcně správným a změnou výroku pouze upřesnil popis sankcionovaného protiprávního jednání, tj. žalobcem provedeného odbahnění, aby odrážel všechny jeho aspekty. Žalovaný tak učinil za situace, kdy z podkladů shromážděných ČIŽP bylo evidentní, že ke škodlivému zásahu na pozemcích parc. č. 841, 840/1 a 840/2 došlo, žalobce o tom od počátku řízení měl povědomost, avšak ČIŽP ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedla ve spojitosti se sankcionovaným odbahněním pouze pozemek parc. č. 841, čímž lokalizovala umístění předmětné vodní nádrže a místo spáchání deliktu již ve výroku blíže nekonkretizovala. Rušit za dané situace rozhodnutí ČIŽP a vracet věc opětovně k novému projednání, jak požadoval žalobce, by bylo procesně nehospodárné, a tedy protiprávní. Závěru, že se jednalo o pouhé upřesnění výroku a nikoli o rozšíření sankcionovaného protiprávního jednání o další skutek, přisvědčuje i skutečnost, že výše uložené pokuty zůstala shodná, a jakýkoli další skutek tedy nebyl žalovaným hodnocen a v rámci úvah o výši sankce zohledňován (zde srovnej § 90 odst. 3 správního řádu, kde je zásada zákazu reformace in peius do odvolacího řízení sice zakotvena, nikoliv však kategoricky, ale s určitými omezeními, přičemž již i Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 880/08, došel k závěru, že pro oblast správního trestání nelze z ústavně-právních předpisů dovodit všeobecný zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele [zákaz reformationis in peius]; takový zákaz nelze odvodit ani z práva na spravedlivý proces). Pokud žalobce argumentuje nepřípustným sankcionováním ve spojitosti s provedením zemních prací na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2, je tato argumentace lichá, neboť, jak bylo v napadeném rozhodnutí vysvětleno, za toto jednání již nikdo sankcionován být nemůže (obdobně se vyjádřila i ČIŽP, která v oznámení o změně právní kvalifikace ze dne 18. 3. 2011 uvedla, že „další činnosti na pozemcích parc. č. 840/1, 840/2 a 841 v k.ú. Benešov u Boskovic společnosti KORA - VODOSTAVING s.r.o. prokázány nebyly“). Z uvedeného zřetelně plyne, že k porušení žalobcem namítané zásady zákazu „reformationis in peius“ postupem žalovaného dojít nemohlo a nedošlo. K námitce o neřešení údajné podjatosti AOPK žalovaný konstatoval, že žalobce v odvolání neuvádí jakoukoli zmínku v tomto směru, a proto nebylo důvodu se touto problematikou zabývat. AOPK byla v souladu se zákony zřízena jako organizační složka státu určená mj. k tomu, aby odborně sledovala právě stav a změny ekosystému, přírodních a krajinných složek a aby poskytovala orgánům státní správy odbornou podporu (vypracovávala odborná stanoviska či znalecké posudky v oboru ochrany přírody a krajiny a ochrany půd pro potřebu orgánů ochrany přírody). Z pouhého institucionálního zařazení AOPK do sféry resortu životního prostředí nelze automaticky dovozovat neobjektivnost výsledků její odborné činnosti. Žalobce v tomto směru žádné konkrétní a věcně podložené pochybnosti nepředestřel. Ostatně v obdobné apriorní logice podjatosti by bylo možno označit i hodnocení RNDr. J. Z., CSc., který byl dlouholetým pracovníkem ČIŽP (přičemž pracovní poměr rozvázal poté, co byl odvolán z vedoucí funkce), za hodnocení „podjaté“. Dle mínění žalovaného byl tedy skutkový stav pro účely předmětného rozhodnutí zjištěn v míře dostatečné. Žalobce od počátku nezpochybňoval, že odbahnění rybníka provedl. Nedovolený pohyb těžké techniky žalobce po území VKP je proto z podkladů řízení dostatečně zřejmý. Co se týče zpochybňování podkladů pro rozhodnutí a údajných nedostatků dokazování, žalovaný má za to, že závěry, jež správní orgány učinily, zřetelně plynou z učiněných skutkových zjištění a k jejich dovozování nebylo nutno činit nějaké zvláštní dokazování, jak naznačuje žalobce. To i proto, že je žalovaný vybaven pracovníky, kteří jsou ve vztahu k předmětu řízení odborně způsobilí tyto otázky posoudit. Například skutečnost, že pohybem těžké techniky na území VKP je narušován jeho půdní povrch, je skutečností obecně známou, kterou není nutno zvlášť dokazovat. Z grafického vymezení VKP a mapových údajů katastru nemovitostí je zřejmé, že transfer sedimentů z rybníka na sousední pozemek parc. č. 1742 nebyl možný jinak než přes pozemky VKP parc. č. 840/1, resp. 840/2. Argumentace žalobce, že nemohl pozemky parc. č. 840/1 a 840/2 využít k dopravě vytěžených sedimentů těžkou technikou, jelikož podmáčený terén by vzhledem k hmotnosti nákladních aut naplněných zeminou způsobil jejich zapadnutí, zatímco v případě stejné firemní těžké techniky „pronajaté“ v té době panu R. k trhání pařezů a souvisejícím pracím bylo trhání pařezů a jejich odvoz nákladními automobily z podmáčených pozemků s ohledem na nízkou hmotnost pařezů možné, působí dle žalovaného krajně nedůvěryhodně. Bylo povinností žalobce zabezpečit, aby při provádění jakýchkoli prací v rámci realizace celého záměru zbudování soustavy rybníků byl po celou dobu plně respektován zákon. Rovněž judikatura soudů (rozsudek NSS č.j. 1 As 94/2008 - 53 ze dne 18. 12. 2008 v obdobném případě zásahu do VKP) potvrzuje, že i zdánlivě bohulibý záměr může mít škodlivé následky a bylo by logické, kdyby se sankcionovaný subjekt se žádostí o závazné stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku na orgán ochrany přírody obrátil jaksi preventivně, i pokud by sám byl přesvědčen o tom, že ke škodlivému zásahu nemůže dojít. Jak NSS zdůraznil, tím, že si sankcionovaný subjekt potřebné stanovisko neopatřil, porušil jeden ze základních principů práva životního prostředí - princip předběžné opatrnosti. Ten ukládá každému povinnost jednat tak, aby bylo zamezeno jakékoliv škodě na životním prostředí i v případech, kdy není předem jisté, že plánovaným jednáním nějaká škoda vznikne, tedy povinnost vycházet z nejhorší možné varianty z těch, které mohou nastat. Jak žalovaný zdůraznil s poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 299/2009 - 45 z 1. 9. 2010 již v napadeném rozhodnutí, stanovisko je zapotřebí vydat i v případě, kdy orgán ochrany přírody a krajiny sice dojde k závěru, že ke škodlivému zásahu do významného krajinného prvku nedojde, avšak tato skutečnost není zcela zřejmá na první pohled. Stěží si lze představit jednoznačnějšího kandidáta na komplexní vyhodnocení než předmětný rybník jako součást registrovaného VKP, nadto v místě lokálního biokoridoru a významného vodního toku s vodárenským odběrem, na území vyhlášeného přírodního parku „Řehořkovo Kořenecko“. Žalovaný si nadále stojí za žalobcem napadaným závěrem o rozdílu mezi „ochranářsky významným rybníkem“ a „rybníkem intenzivně hospodářsky využívaným“. Protiprávnost jednání žalobce je nutno spatřovat zejména v tom, že posouzení a zohlednění všech skutečností, které by event. svědčily pro to celý záměr povolit, příslušelo právě a pouze správním orgánům v rámci k tomu příslušných postupů a nikoli žalobci. V případě záměru odbahnění předmětného rybníka bylo tedy zapotřebí vstoupit v kontakt s příslušným orgánem ochrany přírody a vyčkat jeho závěrů. Ve věci nedošlo ani k žalobcem tvrzenému porušení principů „in dubio pro reo“, resp. „in dubio pro libertate“. Tyto zásady byly správními orgány aplikovány, když se v rámci vedeného řízení nepodařilo správním orgánům přesvědčivě doložit, že by za protiprávní jednání na území VKP v celém jeho zjištěném rozsahu (tj. za další škodlivé „prvky“ realizovaného zásahu do VKP) byl jako konečný zhotovitel odpovědný žalobce. Při výkladu pojmu škodlivého zásahu je zapotřebí vycházet vždy z primárních povinností stanovených v § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Pojem škodlivého zásahu tak není možno ztotožňovat pouze se vznikem a doložením konkrétní materiálně vyčíslené škody, neboť škodlivý zásah může spočívat i v pouhém” ohrožení právem chráněného zájmu, jak je v zákoně stanoven (viz: Miko, L, Borovičková, H. a kol., Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 331 – „Pojem „škodlivý následek“ nelze ztotožňovat s materiální škodou. Škodlivý následek spočívá v porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu, jak je v zákoně stanoven. Za tím účelem musí orgán ochrany přírody vycházet z primárních povinností vyjmenovaných v části druhé až šesté zákona.“). Takovému závěru přisvědčuje i fakt, že v otázkách zásahů do životního prostředí (včetně poškození přírody a krajiny) je mnohdy velmi obtížné exaktně kvantifikovat škody vzniklé prokázaným protiprávním jednáním, a většinou tak lze s potřebnou mírou spolehlivosti učinit až s odstupem několika let, což se však na druhé straně zcela míjí se striktními lhůtami pro projednání správních deliktů. Pokud by tedy pojem škodlivého následku měl představovat jen konkrétní exaktně vyčíslenou materiální škodu, a nikoli též škodlivý následek v podobě ohrožení VKP, bylo by fakticky nemožné sankcionovat značnou část závadného jednání směřujícího proti chráněným zájmům. O škodlivosti žalobcem provedeného zásahu do VKP nicméně není pochyb, protože samotné odbahnění včetně transferu dnových sedimentů na sousední pozemky, vše za použití těžké techniky, v předmětné lokalitě představovalo významný negativní (škodlivý) zásah do VKP. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že podáním správní žaloby pouze usiluje o to, aby jeho činnost byla posouzena na základě zákona a v souladu s ním tak, aby nebyl sankcionován za skutek, který nespáchal a jehož spáchání mu nebylo ani prokázáno (což zčásti potvrdil i orgán prvního stupně), a aby mu v případě činnosti, jíž se nesporně dopustil, nebyla udělena sankce za pochybení, které má výlučně formální charakter (absence závazného stanoviska) a podle zákona sankci vůbec nepodléhá. Žalobce odmítá názor žalovaného, že by zpětné rozšíření předmětu správního řízení i na poškození VKP na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 bylo pouhým „upřesněním popisu sankcionovaného protiprávního jednání“, které vycházelo z jinak bezrozporných a jednoznačných skutkových zjištění a kterým žalovaný jako odvolací orgán pouze odstraňoval jakési nepodstatné formální opomenutí orgánu prvního stupně. Takovýto výklad považuje žalobce za zkreslující, či dokonce přímo demagogický, neboť je v naprostém protikladu s úkony a zjištěními, které ČIŽP v řízení na prvním stupni učinila. Žalobce odmítá tvrzení žalovaného, že v řízení nezpochybňoval, že pozemky parc. č. 840/1 a 840/2 využíval k dopravě a uskladnění vytěžených sedimentů z rybníka na pozemku parc. č.

841. Žalobce naopak setrvale tvrdil, že jeho činnost se uskutečnila zcela mimo pozemky parc. č. 840/1 a 840/2. Povědomost o tom, že činnost na těchto pozemcích byla prováděna ze strany V. R., nemohla sankční odpovědnost žalobce založit. Stejně tak žalobce odmítá tvrzení žalovaného, že skutečnost, že pozemky parc. č. 840/1 a 840/2 využíval k dopravě a uskladnění vytěžených sedimentů, vyplývá přímo z podkladů obsažených ve spisu. V řízení nebylo nikdy prokázáno, že by žalobce na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 prováděl jakoukoliv činnost. Pro závěr, že zásada zákazu reformationis in peius v odvolacím řízení vedeném se žalobcem neplatila, nelze najít žádné zákonné důvody a žalovaný je ve svém vyjádření ani neuvádí. Odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 880/08 není přiléhavý, neboť předmětné usnesení bylo vydáno ve věci projednávané podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jehož součástí tehdy nebylo žádné ustanovení představující obdobu ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu, podle kterého se nyní postupovalo. Stejně nepřiléhavý je i odkaz žalovaného na rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 6 Ca 100/2007 ze dne 13. 4. 2010. Na případ žalobce bylo nutno aplikovat závěry formulované týmž soudem v rozsudku ze dne 9. 2. 2010, č.j. 10 Ca 33/2008 - 66, podle kterého za změnu v neprospěch odvolatele (§ 90 odst. 3 správního řádu z roku 2004) je nutno považovat i takový postup, kdy je odvolatel uznán odpovědným za více správních deliktů, resp. více porušení zákona, než v rozhodnutí prvního stupně, a to i v případě, kdy nedochází ke zvýšení uložené sankce, ani mu není ukládána nová povinnost. Korektní není ani odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 7 As 6/2011 - 63. Jakkoliv totiž bezesporu platí v něm vyjádřené závěry, které žalovaný cituje („Je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že na samém počátku řízení často není možné jeho předmět zcela přesně vymezit. V dalším průběhu řízení totiž může dojít k jeho korekci v důsledku zjištění doplňujících skutečností a provedení důkazů. Detailní, vyčerpávající vymezení skutkového stavu, na základě kterého bude rozhodováno, není ani nutné k tomu, aby mohli účastníci řízení uplatňovat svá práva. Postačuje, jsou-li seznámeni se základními okolnostmi případu tak, aby mohli předložit své argumenty, tvrzení a důkazy s cílem ovlivnit výsledné rozhodnutí správního orgánu.“), platí i závěry další, které jsou nedílnou součástí odůvodnění předmětného rozsudku a které již žalovaný ve své citaci opomíjí, neboť s jeho účelovými tvrzeními nekonvenují. Platí tedy i závěr, že „dostatečně jasné a přesné vymezení předmětu řízení ze strany správního orgánu je předpokladem pro to, aby účastníci řízení mohli v plné míře uplatňovat v řízení svá práva,“ i závěr, že „předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení (a pro oznámení o zahájení správně- trestního řízení to platí zvláště) musí být identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit“, což Nejvyšší správní soud vyjádřil též v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č.j. 1 Afs 58/2009 - 541. Jsou-li takovéto nároky kladeny na vymezení předmětu řízení při jeho zahájení před orgánem prvního stupně, musí být a minori ad maius kladeny nároky ještě přísnější na přesné vymezení předmětu řízení v řízení odvolacím, kdy je již účastník zbaven možnosti bránit se dalším úkonům použitím řádného opravného prostředku. Navíc platí, že Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 23. 2. 2011 č.j. 7 As 6/2011 - 63 vyjadřuje k situaci, kdy byl spor mezi účastníkem a správním orgánem veden o to, zda vymezení předmětu řízení učiněné na jeho samém počátku bylo provedeno v takové míře určitosti, aby účastník mohl účinně hájit svá práva. V případě žalobce však jde o odlišnou situaci, kdy předmět řízení byl orgánem prvního stupně vymezen naprosto určitě a přesně, a to jak v oznámení o zahájení řízení, tak i v jeho rozhodnutí, a ke změně předmětu řízení došlo až v řízení odvolacím, přičemž žalobci nebyla poskytnuta žádná možnost se ke změněnému a rozšířenému předmětu řízení jakkoliv vyjádřit. Nešlo tedy o korekci, kterou by bylo možno v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011 č.j. 7 As 6/2011 - 63 označit za přípustnou. Žalobce považuje za nesprávné i tvrzení žalovaného, že pokud by byla za podjatou pro zpracování znaleckého posudku považována AOPK, musel by být per analogiam za podjatého považován i znalec RNDr. J. Z. CSc., neboť byl dříve zaměstnancem ČIŽP. RNDr. J. Z. CSc., svůj znalecký posudek podával v době, kdy již zaměstnancem ČIŽP nebyl, zatímco AOPK byla v době podání svého posudku stále organizační složkou žalovaného, stojící vůči němu v postavení přímé organizační a ekonomické závislosti. Žalobce dál setrvává na svém názoru, že zásah provedený bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody není možno automaticky označit za škodlivý. Není důvodné vykládat pojem „škodlivý zásah“ použitý v § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny extenzivně tak, že tento pojem zahrnuje i zásahy z hlediska ochrany přírody a krajiny věcně zcela nezávadné, vykazující pouze nedodržení stanoveného formálního postupu, jen na základě argumentu, že jinak by bylo možno sankcionovat pouze vznik „konkrétně exaktně vyčíslené materiální škody“. Žalovaný i autoři jím zmiňovaného komentáře zcela opomíjí, že škodlivost zásahu je v právu životního prostředí zjišťována a poměřována prostřednictvím právního institutu „ekologické újmy“, popř. „poškozování životního prostředí“, které jsou vymezeny v § 8 a 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Ke vzniku poškození životního prostředí i ekologické újmy v intencích zmíněných zákonných ustanovení může dojít zcela bez ohledu na to, zda současně došlo ke vzniku „konkrétně exaktně vyčíslené materiální škody“, jejich vznik však přesto musí být prokázán. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy: Podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů. Podrobnosti ochrany významných krajinných prvků stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. Podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny se pro účely tohoto zákona vymezuje pojem významný krajinný prvek takto: významný krajinný prvek jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které zaregistruje podle § 6 orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy. Mohou jimi být i cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků. Zvláště chráněná část přírody je z této definice vyňata (písmeno f). Podle § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 1 000 000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že provádí škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Podle § 36 odst. 1 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy. Podle § 36 odst. 2 věta prvá správního řádu účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Podle § 90 odst. 3 správního řádu odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce právem vytýká žalovanému, že v napadeném rozhodnutí vymezil skutek, ve kterém je spatřováno deliktní jednání a za který je žalobci ukládána pokuta, odlišným způsobem, než tomu bylo v řízení před správním orgánem prvního stupně, přičemž žalobce nebyl před vydáním napadeného rozhodnutí o této změně vyrozuměn, a byl tak podstatným způsobem zkrácen na svých procesních právech. Není pravdou, že totožnost skutku zůstala i po změně výroku č. I rozhodnutí správního orgánu prvního stupně provedené napadeným rozhodnutím zachována. Poté, co žalovaný zrušil rozhodnutí ČIŽP ze dne 19. 7. 2010, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 800.000,- Kč, a věc vrátil zpět ČIŽP k novému řízení, došlo ze strany správního orgánu ke změně vymezení skutkového jednání žalobce a též ke změně jeho právní kvalifikace. Oznámením o změně právní kvalifikace ze dne 18. 3. 2011 ČIŽP žalobci sdělila, že nadále „kvalifikuje předmět tohoto správního řízení jako správní delikt dle § 88 odst. 1 písm. i) zákona, ke kterému došlo ze strany účastníka tím, že na území registrovaného významného krajinného prvku Bělá – prameniště, na pozemku p. č. 841 v k. ú. Benešov u Boskovic, v lednu a únoru 2010 za pomoci těžké techniky odstranil (odtěžil) dnové sedimenty z vodní nádrže bez souhlasného závazného stanoviska vydaného dle ust. § 4 odst. 2 zákona, čímž došlo jednoznačně ke škodlivému zásahu do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody.“ Není bez významu, že v témže oznámení o změně právní kvalifikace ČIŽP odkázala na protokol o ústním jednání ze dne 4. 3. 2011, při kterém bylo zjištěno a „jednoznačně prokázáno,“ že ze strany žalobce došlo k odstranění dnových sedimentů z rybníka na pozemku parc. č 841; další činnosti na pozemcích parc. č. 840/1, 840/2 a 841 žalobci na místě prokázány nebyly. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 24. 6. 2011 byl žalobce sankcionován uložením pokuty ve výši 60.000,- Kč za spáchání správního deliktu dle ust. § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny, kterého se dopustil tím, že „na území registrovaného významného krajinného prvku Bělá – prameniště na pozemku p. č. 841 – vodní plocha, vodní nádrž umělá o výměře 2961 m2 nacházejícího se v k. ú. Benešov u Boskovic v únoru 2010 odtěžil bez souhlasného závazného stanoviska vydaného dle ust. § 4 odst. 2 zákona dnové sedimenty o mocnosti cca 17 cm a celkovém objemu cca 503 m3 za účelem obnovy vodní nádrže – rybníka, čímž došlo jednoznačně ke škodlivému zásahu do významného krajinného prvku.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že skutek, za který ČIŽP žalobce sankcionovala rozhodnutím ze dne 24. 6. 2011, je shodný se skutkem, který je popsán v oznámení o změně právní kvalifikace ze dne 18. 3. 2011. Tento skutek, zjednodušeně řečeno, spočívá v odtěžení dnových sedimentů z vodní nádrže, která se nachází na pozemku parc. č. 841 v k. ú. Benešov u Boskovic ležícím na území VKP Bělá – prameniště, bez souhlasného závazného stanoviska vydaného dle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Napadeným rozhodnutím však bylo protiprávní jednání žalobce po skutkové stránce vymezeno odlišně. Provedení škodlivého zásahu do VKP bez souhlasu orgánu ochrany přírody se podle žalovaného dopustil žalobce tím, že „na území registrovaného významného krajinného prvku „Bělá – prameniště“, nacházejícího se na pozemcích parc. č. 841, 840/1 a 840/2 (dle KN) v k.ú. Benešov u Boskovic, na počátku roku 2010 (leden-únor) prováděl za účelem vybudování soustavy rybníků činnosti, jimiž škodlivě zasáhl do předmětného významného krajinného prvku, a to když bez nezbytného souhlasného závazného stanoviska vydaného dle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., odtěžil nánosy - dnové sedimenty o mocnosti cca 17 cm při celkovém objemu cca 503 m3 z již existující vodní plochy o výměře 2961 m2, přičemž pohybem k tomu použité těžké techniky účastníka (bagry, nákladní automobily), včetně transferu dnových sedimentů nákladními automobily na sousední plochy, narušil půdní povrch významného krajinného prvku.“ Žalobci již není vytýkáno toliko odtěžení dnových sedimentů z vodní nádrže na pozemku parc. č. 841, ale též narušení půdního povrchu VKP Bělá – prameniště pohybem těžké techniky, včetně transferu dnových sedimentů nákladními automobily na sousední plochy. Sousedními plochami přitom žalovaný nepochybně míní pozemky parc. č. 840/1 a 840/2, které bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. 841 a na nichž se rovněž nachází VKP Bělá – prameniště (jiné pozemky by totiž nesplňovaly podmínku uvedenou v úvodní části popisu skutkového jednání, podle které žalobce vytýkané činnosti prováděl na území registrovaného VKP „Bělá – prameniště“, nacházejícího se na pozemcích parc. č. 841, 840/1 a 840/2). Ve srovnání se správním orgánem I. stupně tedy žalovaný napadeným rozhodnutím změnil (rozšířil) skutkové vymezení protiprávního jednání žalobce, a to nejen pokud jde o určení místa, kde k tomuto jednání mělo dojít, ale i co se týče druhu činnosti, kterou měl žalobce škodlivě zasáhnout do předmětného VKP. Zatímco ČIŽP žalobci kladla za vinu výlučně odtěžení dnových sedimentů z vodní nádrže na pozemku parc. č. 841, žalovaný mu uložil napadeným rozhodnutím pokutu též za další jednání, spočívající v narušení půdního povrchu VKP pohybem těžké techniky, včetně transferu dnových sedimentů nákladními automobily na sousední plochy VKP (tj. pozemky parc. č. 840/1 a 840/2). Rozšíření skutkového vymezení protiprávního jednání žalobce ve výroku napadeného rozhodnutí koresponduje i jeho odůvodnění, v němž žalovaný za protiprávní jednání přičitatelné žalobci označuje nejen odtěžení dnových sedimentů (odbahnění), ale též narušení půdního povrchu VKP, resp. jeho ohrožení rozježděním terénu těžkou technikou při transferu dnových sedimentů na sousední plochy a deponování vytěžených nánosů (viz str. 10 napadeného rozhodnutí). Žalobce, který zcela pochopitelně vycházel z toho, že předmět řízení byl vymezen oznámením ČIŽP o změně právní kvalifikace ze dne 18. 3. 2011, se o tomto rozšíření skutkového vymezení vytýkaného protiprávního jednání dozvěděl až z napadeného rozhodnutí. To znamená, že k němu nemohl před vydáním rozhodnutí vyjádřit své stanovisko, nemohl uvádět na svoji obranu argumenty, které by se k uvedenému „rozšíření“ vztahovaly, a nemohl v tomto směru navrhnout důkazy, protože ani nevěděl, že je to zapotřebí. Žalobci tak byla rozšířením skutkového vymezení vytýkaného protiprávního jednání v napadeném rozhodnutí upřena procesní práva, která mu jako účastníku řízení přiznává ustanovení § 36 odst. 1 a 2 správního řádu. Toto pochybení žalovaného soud považuje za podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c/ s.ř.s.). To platí tím spíše, že v daném případě jde o správní trestání, kde je nutno klást zvláštní důraz na srozumitelné a dostatečně určité vymezení skutku, pro který je sankční řízení vedeno, jakož i na právo pachatele deliktu být řádně seznámen s podstatou „trestního“ obvinění a jeho právo vyjádřit se ke skutku, který je mu kladen za vinu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nebyl ze strany žalovaného před vydáním napadeného rozhodnutí vyrozuměn o tom, že žalovaný za protiprávní jednání, které je předmětem řízení, považuje také jednání, jehož se měl žalobce dopustit na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 (narušení půdního povrchu VKP, resp. jeho ohrožení rozježděním terénu těžkou technikou při transferu dnových sedimentů a též deponování vytěžených nánosů), a nemohl se tudíž proti takovému „trestnímu obvinění“ náležitě hájit, je dle náhledu soudu nadbytečné hodnotit správnost skutkových zjištění žalovaného, jež se upínají k činnostem žalobce na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2. Bez toho, že by byla žalobci dána možnost vyjádřit se v řízení k činnostem, které jsou mu ve vztahu k těmto pozemkům kladeny za vinu, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení, a bez řádného posouzení jeho stanoviska a jím označených důkazů jsou skutková zjištění žalovaného v tomto směru nutně předčasná a neúplná. Soud v této souvislosti pokládá za potřebné dodat, že žalobce v průběhu správního řízení nezpochybňoval, že provedl odtěžení dnových sedimentů z rybníka na pozemku parc. č.

741. Není však pravdou, že by se doznal k činnostem, které mu jsou žalovaným kladeny za vinu ve vztahu k sousedním pozemkům parc. č. 840/1 a 840/2, tj. k jejich rozježdění těžkou technikou při transferu dnových sedimentů a k deponování vytěžených sedimentů na těchto pozemcích. Při ústním jednání konaném dne 4. 3. 2011 žalobce uvedl, že vytěžený sediment převezl mimo území VKP. Žalobci lze též přisvědčit v tom, že ČIŽP mu v průběhu řízení nevytýkala, že vytěžený dnový sediment nevhodně deponoval přímo na ploše VKP. Konkrétní místo, kde byly sedimenty uloženy, ani vhodnost takového místa k uložení vytěžených sedimentů nebyla inspekcí vůbec posuzována, a stejně tak nebylo v řízení zkoumáno, kudy konkrétně, tj. po jakých dalších pozemcích, žalobce jezdil s těžkou technikou při provádění odtěžení dnových sedimentů z pozemku parc. č.

841. Na tomto místě nelze než zopakovat, že oznámením ze dne 18. 3. 2011 ČIŽP vymezila protiprávní jednání žalobce po skutkové stránce pouze jako odtěžení dnových sedimentů z vodní nádrže na pozemku p. č. 841, přičemž výslovně konstatovala, že při ústním jednání konaném dne 4. 3. 2011 další činnosti na pozemcích parc. č. 840/1, 840/2 a 841 žalobci na místě prokázány nebyly. Závěr žalovaného o narušení, resp. ohrožení půdního povrchu VKP pohybem těžké techniky a deponováním vytěžených nánosů na sousedních pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2 tedy nemá dostatečnou oporu ve spise a je dokonce v přímém rozporu se zjištěními ČIŽP zachycenými v protokolu o ústním jednání ze dne 4. 3. 2011, přičemž žalovaný tento rozpor nijak nevysvětlil. Soud nicméně nesouhlasí s názorem žalobce, že změnou právní kvalifikace skutku provedenou oznámením ČIŽP ze dne 18. 3. 2011 nastaly vůči té části řízení, v níž byl žalobce dříve stíhán za provedení zemních prací na pozemcích parc. č. 840/1 a 840/2, účinky zastavení řízení. Vypuštění určitých skutkových jednání z předmětu řízení provedené oznámením o změně kvalifikace skutku (která v daném případě nebyla jen změnou právní kvalifikace vytýkaného jednání, ale též změnou vymezení deliktního jednání po skutkové stránce) nemá povahu pravomocného rozhodnutí o zastavení řízení, a nezakládá tak překážku věci rozhodnuté, která by správnímu orgánu pro futuro bránila znovu zahájit a vést o témže skutku sankční řízení. Pokud jde o žalobcem namítané porušení zásady zákazu reformationis in peius, soud předně uvádí, že žalovaným zmiňované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 880/08 ze dne 28. 1. 2009 se vztahuje k úpravě obsažené v zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení, podle níž však v souzené věci nebylo postupováno. Správní řád účinný v době, kdy se měl žalobce deliktního jednání dopustit, již zákaz reformationis in peius v odvolacím řízení výslovně zakotvuje, a to v ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu, přičemž zároveň upravuje výjimky z tohoto zákazu (odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné; napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem). V rozsudku ze dne 1.7. 1998 sp. zn. 5 Tz 57/98 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich. Proto změnou v neprospěch obviněného je i nové rozhodnutí, jímž by byl obviněný na základě jiných skutkových zjištění uznán vinným z většího rozsahu jím spáchané trestné činnosti oproti stávajícímu rozhodnutí, a to i v případě, že tato změna nemá vliv na právní kvalifikaci trestného činu, není spojena s jejím zpřísněním ani s hrozbou uložení přísnějšího trestu. V nyní projednávané věci byl žalobce napadeným rozhodnutím sankcionován za protiprávní činnost ve větším rozsahu, než tomu bylo v rozhodnutí správního orgánu I. stupně (viz výše), a proto lze žalobci přisvědčit v tom, že postupem žalovaného došlo rovněž k porušení zákazu reformationis in peius zakotveného v § 90 odst. 3 správního řádu. Neopodstatněnou shledal soud žalobní námitku, v níž žalobce dovozuje, že AOPK byla vyloučena z podání posudku pro svůj poměr k žalovanému. Totožnou námitkou se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 7. 2014 č.j. 1 As 54/2014 – 36, v němž konstatoval, že AOPK byla zřízena rozhodnutím ministra životního prostředí k 1.3.1995 jako organizační složka státu. Podle zřizovací listiny stojí v jejím čele ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr životního prostředí. Předmět činnosti AOPK je dosti široký a patří do něj mimo jiné zajišťování odborných činností v ochraně přírody a krajiny, vědeckovýzkumná činnost v oborech ekonomika a ochrana přírody pro účely výkonu znaleckého oprávnění, zajišťování výkonu státní správy prostřednictvím správ CHKO, poskytování náhrad za ztížené zemědělské nebo lesní hospodaření, zpracovávání návrhů na vymezení a dokumentace neregionálního ÚSES, odborná a metodická koordinace soustavy Natura 2000, funkce národního vědeckého orgánu CITES, zajišťování administrace dotačních programů v oblasti ochrany přírody a krajiny aj. AOPK je znaleckým ústavem ve smyslu § 21 a násl. zákona o znalcích a tlumočnících, pro nějž přiměřeně platí i ustanovení o podjatosti (§ 22 odst. 3 téhož zákona). Ačkoliv je AOPK zřízena žalovaným, není možné v jejich vzájemném vztahu uvažovat o natolik intenzivním poměru, který by mezi nimi vyvolával pocity kolegiality a loajality či obavy před nepříznivými pracovně-společenskými dopady. Působení žalovaného vůči AOPK se omezuje na jmenování jejího ředitele, schvalování některých smluv a případné změny zřizovací listiny (která je ovšem sepsána ve velmi obecném duchu). Stejně tak nelze dovodit, že by mezi AOPK a žalovaným existoval natolik intenzivní ekonomický vztah závislosti, jako je mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Jistě – žalovaný má nepochybně vliv na to, jaký objem prostředků AOPK získá na svoji činnost. Objem těchto prostředků však nelze srovnávat s odměnou za práci, která má pro zaměstnance často existenční rozměr a jejíž výše je zaměstnavatelem snáze ovlivnitelná. Vzhledem k těmto skutečnostem je krajně nepravděpodobné, že by žalovaný prostřednictvím objemu peněz určených na činnost AOPK či prostřednictvím svých jiných pravomocí vůči ní dociloval vydání znaleckých posudků o určitém znění v konkrétních správních řízeních, resp. že by takováto jeho „politika“ mohla mít na výsledek posudkové činnosti AOPK vliv. Je rovněž minimálně pravděpodobné, že by se AOPK z obavy před možnými kroky žalovaného standardně uchylovala k vydávání líbivých znaleckých posudků, a to především s ohledem na množství a druh její znalecké činnosti. Už vůbec nelze hovořit o podjatosti AOPK pro její poměr k ČIŽP, s kterou nemá žádné přímé vztahy, nýbrž pouze vztah nepřímý daný tím, že je zřízena žalovaným, který též řídí činnost inspekce. Nejvyšší správní soud uzavřel, že „podává-li ve správním řízení zahájeném inspekcí znalecký posudek AOPK, nelze dovozovat pochybnosti o její nepodjatosti pro poměr k orgánům provádějícím řízení jen z prosté skutečnosti, že je zřízena žalovaným, jenž ve věci vystupuje jako odvolací orgán.“ S tímto závěrem se Městský soud v Praze plně ztotožňuje a dodává, že žalobce v dané věci neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly podezření, že by postoj AOPK k věci mohl být ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Není pravdou, že se s žalobcem vznesenou námitkou podjatosti AOPK správní orgán nevypořádal. ČIŽP v prvostupňovém rozhodnutí ze dne 24. 6. 2011 označila tuto námitku za nedůvodnou (viz str. 8, poslední odstavec), přičemž s poukazem na předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2011 konstatovala, že z pouhého institucionálního zařazení AOPK do sféry resortu životního prostředí nelze obecně dovozovat neobjektivnost. Žalovaný pak neměl žádný důvod, aby se touto námitkou znovu zabýval v napadeném rozhodnutí, neboť žalobce v odvolání v tomto směru již ničeho nenamítal. Námitku, že žalobcem provedené odbahnění rybníka nelze považovat za zásah do VKP, jehož provedení je podmíněno předchozím vydáním závazného stanoviska orgánu ochrany přírody podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nešlo o zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo k ohrožení či oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce, shledal soud nedůvodnou. Soud předně považuje za nutné zdůraznit, že zákonem vyžadované závazné stanovisko orgánu ochrany přírody není zapotřebí pouze k těm zásahům, které zřejmě povedou k poškození nebo zničení VKP nebo k ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, ale i k zásahům, které by k takovým negativním následkům mohly vést. Jinak řečeno, i v případě, že je zde pouze určitá možnost, že by zamýšlený zásah mohl ohrozit či oslabit ekologicko-stabilizační funkce VKP, je ten, kdo takový zásah zamýšlí realizovat, povinen opatřit si závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Ve shodě se žalovaným má soud za to, že odtěžení dnových sedimentů (odbahnění) z celého rybníka vždy představuje zásah do tohoto VKP, který by mohl ohrozit či oslabit jeho ekologicko-stabilizační funkce, neboť bez stanovení a dodržení konkrétních podmínek jejich alespoň částečné ochrany nevyhnutelně znamená likvidaci litorálních společenstev či přechodových ekosystémů. Bez provedení předchozího průzkumu zpravidla též nelze předem vyloučit, zda se v dané lokalitě nevyskytují zvláště chráněné druhy živočichů, které jsou svým výskytem stabilně vázány na sedimenty dna (některé druhy škeblí, raci aj.), jejichž životní prostředí by bylo odbahněním zásadně dotčeno. Na tuto skutečnost právem poukazuje AOPK ve znaleckém posudku ze dne 4. 5. 2011. Provedení takového průzkumu před realizací odbahnění rybníka žalobce ničím neprokázal. Soud se proto ztotožňuje se závěrem obsaženým ve znaleckém posudku AOPK ze dne 4. 5. 2011, který následně převzal i žalovaný, že odtěžení dnových sedimentů z vodní nádrže (rybníka) na pozemku parc. č. 841 je možno považovat za zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení VKP Bělá – prameniště nebo k ohrožení či oslabení ekologicko- stabilizační funkce tohoto VKP. To platí tím spíše, že předmětný rybník, který je sám o sobě významným krajinným prvkem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny, je rybníkem ochranářsky významným, neboť tvoří součást registrovaného VKP Bělá – prameniště, a lze tedy důvodně usuzovat na to, že plní ekologicko-stabilizační funkci též ve vztahu k dalším ekosystémům, které se na území VKP Bělá – prameniště nachází. Znalecký posudek č. 219 RNDr. J. Z. CSc., jehož se žalobce dovolává, výše uvedené souvislosti zcela pomíjí a akcentuje toliko pozitivní přínos odbahnění. Vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 18. 4. 2010, na které žalobce rovněž poukazuje, je pro řešení dané otázky vzhledem ke své obecnosti zcela nepoužitelné. Odstranění nelegální skládky odpadu z rybníka na pozemku parc. č. 841, k němuž dle žalobce došlo při odbahnění rybníka, nemůže na výše uvedeném závěru o charakteru odbahnění jakožto zásahu, který by mohl vést k poškození nebo zničení VKP Bělá – prameniště nebo k ohrožení či oslabení ekologicko-stabilizační funkce tohoto VKP, nic změnit. Předmětem úpravy obsažené ve vodním zákoně není ochrana významných krajinných prvků před možným ohrožením jejich funkcí, poškozením či ničením. Skutečnost, že odbahnění rybníka je v § 102 odst. l písm. j) tohoto zákona označeno za opatření ve veřejném zájmu, sama o sobě neznamená, že se zároveň nemůže jednat o takový zásah, který by mohl vést k ohrožení či oslabení ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku, a tedy o zásah, k němuž je podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny zapotřebí závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Soud nesouhlasí s argumentací žalobce, že není žádný rozdíl mezi ochranou (resp. mírou ochrany) intenzivně hospodářsky využívaných rybníků na straně jedné a rybníka na pozemku parc. č. 841 na straně druhé. Při zvažování ekologicko-stabilizačních funkcí, které ten který rybník jakožto významný krajinný prvek v přírodě plní, má nepochybně velký význam i skutečnost, zda se jedná o rybník, který tvoří nedílnou součást jiných lokalit důležitých z hlediska ochrany přírody (registrovaných významných krajinných prvků, chráněných území apod.), či nikoliv. Rybník na pozemku parc. č. 841 je součástí dalšího významného krajinného prvku, a sice registrovaného VKP Bělá – prameniště, a nadto leží v místě lokálního biokoridoru a významného vodního toku s vodárenským odběrem na území vyhlášeného přírodního parku Řehořkovo Kořenecko. Míra ochrany takového rybníka z hlediska hodnot chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny proto musí být znatelně vyšší, než je tomu u rybníků, které takové širší ekologické vazby ke svému okolí nemají a slouží výlučně k intenzivnímu chovu ryb. Závěr o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny je podmíněn prokázáním toho, že zásah do VKP provedený bez předchozího souhlasného stanoviska orgánu ochrany přírody byl zásahem škodlivým. Předmětné ustanovení zákona výslovně hovoří o protiprávním jednání, kterého se právnická osoba nebo fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti dopustí tím, že provádí škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Žalobce v tomto směru přiléhavě poukazuje na jednoznačný závěr, který ve vztahu k této otázce zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2004 č. j. 6 A 144/2002 – 49. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž posuzoval případ, kdy žalobce jako fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti provedl zásahy do významného krajinného prvku (údolní nivy řeky Mže) bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Tímto jednáním dle Nejvyššího správního soudu porušil zákon č. 114/1992 Sb., ale aby mu za takové jednání mohla být uložena pokuta, musí být splněna ještě další podmínka, a to, že šlo o zásah škodlivý. Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že „provedl-li tedy žalobce jako fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti zásah do významného krajinného prvku bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody, nelze bez dalšího vycházet z toho, že jde i o zásah škodlivý, za který je možno uložit pokutu. Škodlivost musí být prokázána a v rozhodnutí správního orgánu odůvodněna.“ Soud musel přisvědčit žalobci v tom, že žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně nezdůvodnil, v čem konkrétně spatřuje škodlivost odtěžení dnových sedimentů (odbahnění) z vodní nádrže na pozemku parc. č.

841. Obecná argumentace správního orgánu, že při výkladu pojmu „škodlivý zásah“ je zapotřebí vyjít z primárních povinností stanovených v § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a že škodlivý zásah může spočívat i v ohrožení právem chráněného zájmu, k závěru o deliktní odpovědnosti žalobce rozhodně nepostačuje. Jak dovodil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku, závěr o škodlivosti zásahu do VKP nelze stavět na samotné absenci závazného stanoviska orgánu ochrany přírody k tomuto zásahu, ale škodlivost protiprávního jednání pachatele správního deliktu musí být (relevantními důkazy) prokázána a v rozhodnutí správního orgánu odůvodněna. O tom, že žalobce provedl odbahnění rybníka na pozemku parc. č. 841, není mezi stranami sporu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nicméně nelze seznat, v čem konkrétně dle žalovaného spočívala škodlivost odbahnění předmětného rybníka, ani to, jaké důkazy tuto škodlivost prokazují. Žalobce v rámci uvedené námitky právem poukazuje na to, že ani jeden ze znaleckých posudků, které tvořily podklad pro rozhodnutí správního orgánu, škodlivost provedeného odbahnění neprokazuje. Znalec RNDr. J. Z., CSc., ve svém posudku dospěl k závěru, že „odtěžení dnových sedimentů v mocnosti 17 cm ze dna vodní nádrže na pozemku parc. č. 841 ..... nelze považovat za škodlivý zásah do významného krajinného prvku“, zatímco AOPK v posudku ze dne 4. 5. 2011 konstatovala, že otázku škodlivosti zásahu spočívajícího v odbahnění rybníka nemůže objektivně posoudit, protože jí nejsou známa monitorovací data a dokumentace stavu lokality před posuzovaným zásahem. Lze shrnout, že žalovaný, přestože v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru o významné škodlivosti zásahu spočívajícího v žalobcem provedeném odbahnění rybníka na pozemku parc. č. 841, tento závěr náležitě neodůvodnil, ani neoznačil konkrétní důkazy, které by škodlivost odbahnění prokazovaly. Z výše popsaných důvodů soudu nezbylo než napadené rozhodnutí pro nezákonnost a pro vytčené vady řízení zrušit (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci). Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika, účast při jednání soudu), přičemž sazba odměny za tyto úkony činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006. Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006) a částkou 1.512,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 11.712,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Ing. Martina Flory, Dr. (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).