9 A 275/2011 - 220

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., bytem Š., P., zastoupen Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby soud vyslovil nezákonnost zásahů Policie České republiky vůči žalobci, ke kterému došlo ve dnech 6. 8. 2011, 12. 9. 2011, 29. 10. 2011, 13. 11. 2011 a 14. 4. 2012 vyžadováním, aby se žalobce jako řidič vozidla v rámci silniční kontroly na výzvu Policie České republiky podrobil orientačnímu vyšetření, zda neřídí vozidlo pod vlivem alkoholu, aniž by byl důvod se domnívat, že řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo aniž by u žalobce bylo dáno důvodné podezření, že přivodil jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. Zároveň žádal, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho základního práva podle čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod vyžadováním, aby se jako řidič vozidla v rámci silniční kontroly na výzvu Policie České republiky podrobil orientačnímu vyšetření, zda neřídí vozidlo pod vlivem alkoholu, aniž by byl důvod se domnívat, že řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo aniž by u žalobce bylo dáno důvodné podezření, že přivodil jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. V žalobě předně uvedl, že dne 6. 8. 2011 byl v 1: 25 hod zastaven hlídkou Policie České republiky, když se vracel vozidlem z osady Ždáň přes obec Slapy do Prahy. Policisté mu sdělili, že se jedná o silniční kontrolu a vyzvali jej k předložení dokladů potřebných k řízení vozidla, a aby se podrobil orientační dechové zkoušce na alkohol. Tázal se na důvod požadované dechové zkoušky. Na to policisté začali pokřikovat, že na to mají „právo“, že je žalobce k tomu „povinen“ bez udání důvodu. Jeden z policistů vykřikl, že „cítí alkohol“. Žalobce sdělil, že alkohol nepožil, že jej policisté obtěžují, byť neporušil dopravní předpisy. Policista odpověděl, že alkohol cítil, když žalobce po zastavení otevřel okénko u vozidla a že byl zastaven proto, že se mu nezdál jeho způsob jízdy. Následně se žalobce nedobrovolně podrobil zkoušce, a to s negativním výsledkem. Poté policisté odešli s jeho doklady do služebního vozidla, kde jej hlasitě lustrovali v policejních evidencích. Tvrdil, že není slučitelné se zákonem o ochraně osobních údajů, aby policista prověřoval řidiče na veřejnosti způsobem, že osobní údaje kontrolované osoby jsou slyšitelné po okolí. Namítal, že postup a chování policistů bylo nezdvořilé, protiprávní a vysloveně šikanozní. Poukázal na čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, ust. § 5 odst. 1 písm. f) a ust. § 124 odst. 9 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), a ust. § 16 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 379/2005 Sb.“). Konkrétně tvrdil, že postup policistů, kteří jej zastavili a vyzvali k orientačnímu vyšetření na přítomnost alkoholu, byl protiprávní, neboť neměli důvod se domnívat, že žalobce je pod vlivem alkoholu. Pokud jde o tvrzení, že z žalobce byl údajně „cítit alkohol“, jedná se o zdůvodnění zjevně účelové a nepravdivé. Výroky policistů, že mají „právo“ k tomu, aby jej vyzvali k podrobení se silniční kontrole bez udání důvodu, neboť je k tomu „povinen“, jsou v rozporu se zákonem a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR. Navíc se jedná o silně nezdvořilý postup, neboť takto by policista s občanem v žádném případě jednat neměl (§ 9 zákona č. 273/2008 Sb.). K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn.: I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, z něhož vyplývá, že státní orgány nemohou zasahovat do osobní sféry jednotlivce jenom proto, že jim to umožňuje jejich kompetence, ale musí mít také podložený důvod k takovému postupu. K limitům výkonu veřejné moci rovněž poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn.: I. ÚS 1849/08 a II. ÚS 229/95. Uzavřel, že v souladu se zásadami, vyplývajícími z těchto nálezů Ústavního soudu, chování a postup policistů nebyl v souladu se zákonem č. 379/2005 Sb. a zákonem č. 273/2008 Sb. Dále poukázal na čl. 56 odst. 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 160 ze dne 4. 12. 2009, který opravňuje policistu vyzvat k orientačnímu vyšetření na alkohol - dechové zkoušce každého řidiče při každé silniční kontrole, bez ohledu na to, zda jsou pro takovou výzvu splněny podmínky uvedené v § 16 odst. 2 věty první zákona č. 379/2005 Sb. Tvrdil, že k vydání takového podzákonného předpisu, rozšiřujícího pravomoci Policie České republiky nad rámec vymezený zákonem, není Policie České republiky vůbec oprávněna. Jedná se o pokyn interní povahy, který nevyvolává žádné právní účinky vůči osobám, které nejsou služebně podřízeny tomu, kdo takový pokyn vydal (policejnímu prezidentu). Pokud bylo záměrem policejního prezidenta tímto pokynem rozšířit pravomoci Policie České republiky a uložit povinnosti řidičům nad rámec stanovený zákonem, jedná se ve skutečnosti o nicotný akt, který pro třetí osoby není závazný. Podáním ze dne 5. 10. 2011 žalobce rozšířil žalobu o zásah, ke kterému došlo dne 12. 9. 2011 v 1:05 hod, když jel svým vozem z Karlova náměstí v Praze 2 směrem od ul. Ječné k ulici U Nemocnice. Do jízdní dráhy mu vstoupil policista a dával mu červeným světelným znamením pokyn k zastavení. Prohlásil, že provádí silniční kontrolu a vyžádal si od něj doklady potřebné k řízení vozidla. Zatímco policista studoval doklady, přistoupil k jeho vozidlu další policista a vyzval jej, aby se podrobil kontrole (orientačnímu vyšetření) na alkohol. Tázal se policisty, zda má důvod se domnívat, že požil alkohol. Bylo mu odpovězeno, že to není rozhodující, protože je povinen se kontrole a testu na alkohol podrobit pokaždé, když jej policie zastaví a vyzve. Žalobce nesouhlasil, ale požadované kontrole se nedobrovolně podrobil, s negativním výsledkem. I v tomto případě byl dle žalobce postup a chování policistů nezdvořilé, zjevně protiprávní a šikanozní. Podáním ze dne 1. 11. 2011 žalobce rozšířil žalobu o zásah, ke kterému došlo dne 29. 10. 2011 v 23:05 hod, když řídil své vozidlo, kterým jel od ulice V Rovinách v Praze 4 ulicí Jeremenkovou směrem k Podolskému nábřeží. Přijelo k němu vozidlo se světelným nápisem „STOP POLICIE“, tak zastavil a vystoupil z vozidla. Policista mu oznámil silniční kontrolu. Na dotaz důvodu k zastavení reagoval jen sdělením: „Silniční kontrola“. Žalobce předal policistovi příslušné doklady. Poté byl vyzván, aby se podrobil kontrole, zda není pod vlivem alkoholu. Tázal se policistů, zda mají důvod se domnívat, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, odpověděli, že mají pokyny, aby takovou kontrolu prováděli pokaždé, když někoho zastaví, při každé silniční kontrole. Žalobce se orientačnímu vyšetření nedobrovolně podrobil, a to s negativním výsledkem. Podáním ze dne 30. 12. 2011 žalobce rozšířil žalobu o zásah, ke kterému došlo dne 13. 11. 2011 v 15 hod, když se vracel vozidlem po dálnici D 5 z Plzně do Prahy. Žalobce v důsledku zdravotní indispozice – průjmu, spěchal k nejbližší čerpací stanici. Byl zastaven za použití zvláštních výstražných znamení Policie České republiky vozidlem VW Passat. Z vozidla vystoupili dva policisté, kteří oznámili konání silniční kontroly a požádali jej o předložení příslušných dokladů k řízení vozidla a občanského průkazu. Žalobce požadované doklady předložil. Následně byl vyzván, aby se podrobil orientační dechové zkoušce na alkohol. Žalobce se ptal, z jakého důvodu po něm dechovou zkoušku požadují. Policista odpověděl, že jel rychle, proto se lze domnívat, že byl pod vlivem alkoholu. Výsledek dechové zkoušky byl negativní. Následně mu bylo sděleno, že důvodem jeho zastavení bylo překročení maximální povolené rychlosti. Policisté se jej zeptali, zda s přestupkem souhlasí a zaplatí blokovou pokutu. Žalobce nesouhlasil, neboť policisté neměli spolehlivě zjištěný skutkový stav. Následně byl vyplněn formulář o přestupku. V podání ze dne 7. 3. 2012 žalobce doplnil, že základní otázkou je, zda je Česká republika materiálním právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Upozornil na problematiku výkladu nejednoznačných ustanovení různých zákonů z oblasti veřejného práva, kdy v ust. § 5 odst. 1 písm. f), i § 124 odst. 9 písm. f) zákona č. 360/21001 Sb. je výslovně v textu právní normy použit výraz „vyšetření podle zvláštního právního předpisu“, a v poznámce pod čarou č. 7 je výslovně uveden odkaz na zákon č. 379/2005 Sb. Výklad těchto právních předpisů provedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2011, č. j.: 6 Aps 3/2011-63. Namítal, že výklad je velmi zjednodušující. Pokud zákon umožňuje dvojí výklad, tedy výklad ústavně konformní a výklad rozporný s Ústavou a jejími principy, je třeba zvolit výklad ústavně konformní. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn.: I. ÚS 420/09. Uzavřel, že z uvedených důvodů je nepřijatelné, aby zákon č. 361/2000 Sb. odkazoval na jiný předpis, a aby rozsah tohoto odkazu byl relativizován tak, že jde jenom o způsoby toho kterého vyšetření, nikoliv o podmínky, za nichž může být provedeno. Tedy, aby orgán veřejné moci si z právní normy, na kterou tento zákon odkazuje, vybíral pouze její určité části, zaštiťoval se legislativní nedokonalostí a aby neurčitost právní úpravy vykládal v neprospěch jednotlivce a v neprospěch základního práva a svobody. Takový výklad práva je v rozporu se zásadou „in dubio pro libertate“ a odporuje ochraně základních práv a svobod. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011-63, vyplývá účel kompetence Policie České republiky přímo z ust. § 124 odst. 9 zákona č. 360/21001 Sb. Účelem, je dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích, což má být také legitimním důvodem pro zásah do osobní sféry jednotlivce. Takovýto výklad není ústavně konformní. Kompetence a účel jsou zde Nejvyšším správním soudem chybně směšovány, aniž by Nejvyšší správní soud sporný postup policie podrobil testu proporcionality (přiměřenosti). Tento výklad zároveň zcela popírá ústavně zakotvený princip primátu občana nad státem (viz nález Ústavního soudu sp. zn.: I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009). V právním státě by policisté neměli bezdůvodně stavět a obtěžovat řidiče, není-li podezřelý z přestupku. Důvodem kontroly nemůže být samotná skutečnost, že se občan pohybuje na veřejném prostranství, nebo že jede autem. Podáním ze dne 14. 6. 2012 žalobce rozšířil žalobu o zásah, ke kterému došlo dne 14. 4. 2012 v 21:05 hod, když projížděl svým vozem obcí Tetín ve směru od Berouna k obci Srbsko. Byl zastaven hlídkou policistů a byla mu oznámena silniční kontrola. Policisté jej požádali o předložení dokladů k řízení vozidla a zeptali se jej, zda před jízdou požil alkohol. Oznámili mu, že se podrobí orientačnímu dechovému vyšetření, zda není pod vlivem alkoholu. Žalobce se tázal policistů, zda mají důvodné podezření, že řídil pod vlivem alkoholu nebo že způsobil někomu újmu na zdraví pod vlivem alkoholu. Na to byl upozorněn, že si celé jednání nahrávají. Žalobce svůj dotaz zopakoval. Policista se jej tázal, zda ji odmítá. Žalobce se opět nedobrovolně podrobil orientačnímu vyšetření s negativním výsledkem. Žalobce podanou žalobu původně směřoval proti Ministerstvu vnitra, které označil za žalovaného. O této žalobě Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 9A 275/2011-76, který byl následně ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 7 Aps 9/2013-41 a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku přisvědčil právním závěrům městského soudu v meritorní otázce posouzení zákonnosti zásahů orgánů Policie ČR, avšak pochybení shledal v nesprávném posouzení, kdo je v dané věci žalovaným správním orgánem, tedy v nesprávném posouzení pasivní procesní legitimace Ministerstva vnitra v řízení. S poukazem na § 83 s.ř.s., na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j.: 6 Aps 3/2011-63 a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, konstatoval, že nelze požadovat po žalobci, aby zjišťoval, který konkrétní správní orgán má být žalovaným či kdo je řídícím správním orgánem ozbrojeného sboru. Uvedl, že v tomto případě silničních kontrol je nutno za žalovaného považovat Policii České republiky jako správní orgán a nikoliv jako jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor dle § 1 zákona č. 273/2008 Sb. Jelikož městský soud rozhodl ve věci ve vztahu k Ministerstvu vnitra, které nebylo ve věci pasivně legitimováno, posoudil Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu jako zmatečné dle § 103 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2014, č. j. 9A 275/2011-123 (dále jen „usnesení o změně žaloby“) ve výroku I. připustil změnu žaloby, resp. její rozšíření, navrženou žalobcem podáními ze dne 5. 10. 2011, ze dne 1. 11. 2011, ze dne 30. 12. 2011, ze dne 7. 3. 2012 a ze dne 14. 6. 2012 tak, že zásahy Policie České republiky vůči žalobci, k nimž došlo dne 6. 8. 2011, dne 12. 9. 2011, dne 29. 10. 2011, dne 13. 11. 2011 a dne 14. 4. 2012, spočívající ve výzvách Policie ČR, aby se žalobce jako řidič v rámci silniční kontroly podrobil orientačnímu vyšetření, zda neřídí vozidlo pod vlivem alkoholu, aniž by byl dán důvod domnívat se, že řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo aniž by bylo u žalobce dáno důvodné podezření, že přivodil újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholu, jsou nezákonné. Ve výroku II. tohoto usnesení soud připustil změnu žaloby tak, že žalovanému se zakazuje, aby pokračoval v porušování žalobcova základního práva dle čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, spočívající v požadavcích, aby se žalobce jako řidič, v rámci silniční kontroly na výzvu Policie ČR podrobil orientačnímu vyšetření, zda neřídí vozidlo pod vlivem alkoholu, aniž by byl důvod domnívat se, že řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo aniž by bylo dáno důvodné podezření, že přivodil jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. Dále v tomto usnesení soud označil jako žalovaného č. 1) Policii České republiky, Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje, jako žalovaného č. 2) Policii České republiky, Krajské ředitelství Policie hlavního města Prahy a jako žalovaného č. 3) Ministerstvo vnitra. Žalované č. 1) a č. 2) soud přivzal do řízení proto, že v obvodu jejich působnosti došlo k žalobcem tvrzeným zásahům. V doplněních žaloby ze dne 16. 6. 2014 a ze dne 28. 11. 2014 žalobce uváděl, že Policie České republiky jednala svévolně, učinila z něj objekt státní zvůle, bez respektu k základním právům a svobodám jednotlivce. Uvedl, že je dlouhodobě předmětem šikany ze strany Policie České republiky, která z něj učinila pouhý objekt státní vůle. Byla proti němu vedena řada vykonstruovaných trestních stíhání. Upozornil na vysokou četnost svých tzv. „namátkových kontrol“ jako řidiče, která se vymyká běžným statistickým údajům. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 431/04 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013 č. j. 8 A 273/2011-67-70 s tím, že každý výkon státní moci nemůže být založen jen na formálním opodstatnění, ale musí pro něj být dostatečný materiální důvod. Zdůraznil, že je třeba podrobit postup Policie ČR třístupňovému testu, který zahrnuje: 1) zákonný podklad, 2) legitimitu, 3) proporcionalitu. Výkon práva na základě zákonného zmocnění (v tomto případě orientačního vyšetření na alkohol) může být nelegitimním a neproporcionálním, je-li Policií České republiky prováděn šikanozním způsobem. Nesouhlasil s tvrzením Policie České republiky, že důvodem kontroly je to, že „na to má právo“. Policisté by neměli kontrolovat někoho, kdo není ničím podezřelý. Podezření může vzbudit cokoliv, ale pro provedení kontroly, která jej omezuje (nutnost zastavit, strpět úkony policistů a s tím spojenou časovou ztrátu), musí existovat skutečné podezření, tj. konkrétní skutečnost, odůvodňující zásah do jeho osobní sféry (viz nález Ústavního soudu č. j. I. ÚS 1835/07). Ve svých vyjádřeních k žalobě žalované správní orgány uvedly, že jejich postup byl v souladu se zákonem a odkázaly na judikaturu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Aps 3/2011-63 a na posouzení věci žalobce v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aps 9/2013. Při ústním jednání právní zástupce žalobce setrval na svém stanovisku a předal soudu krátkou cestou podání ze dne 2. 12. 2014, kterým vzal částečně žalobu zpět v uložení zákazu žalovanému, aby pokračoval v porušování žalobcova základního práva dle čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívající v požadavcích, aby se žalobce jako řidič, v rámci silniční kontroly na výzvu Policie ČR, podrobil orientačnímu vyšetření, zda neřídí vozidlo pod vlivem alkoholu, aniž by byl důvod domnívat se, že řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo aniž by bylo dáno důvodné podezření, že přivodil jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje (výrok II. usnesení o změně žaloby). Dále navrhl změnu žaloby tak, že zásahy Policie České republiky vůči žalobci, k nimž došlo dne 6. 8. 2011, dne 12. 9. 2011, dne 29. 10. 2011, dne 13. 11. 2011 a dne 14. 4. 2012, spočívající v šikanozních namátkových silničních kontrolách žalobce jako řidiče včetně výzev, aby se žalobce jako řidič v rámci těchto silničních kontrol podrobil orientačnímu vyšetření, zda neřídí vozidlo pod vlivem alkoholu, aniž by byl dán materiální důvod k takovému postupu, jsou nezákonné (výrok I. usnesení o změně žaloby). Zopakoval, že jednání státní moci, byť zákonem dovolené, nemusí být zároveň legální. Připomněl rozdíl mezi formálním a materiálním výkonem práva a pravomocí. Žalované správní orgány při jednání před soudem setrvaly na svých stanoviscích. Usnesením vyhlášeném při ústním jednání městský soud ve výroku pod bodem I. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a pod bodem II. výroku nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobcem v jeho podání ze dne 2. 12. 2014, neboť dosavadní průběh řízení a podklady pro rozhodnutí ve věci by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (usnesení ze dne 3. 12. 2014). Právní zástupce žalobce trval na provedení jím navržených důkazů v podání ze dne 28. 11. 2014, konkrétně účastnickým výslechem žalobce, spisem Okresního soudu v Tachově sp. zn. 8 T 33/2033, spisem vedeným před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 66 C 196/2013, sp. zn. 5 A 174/2010 a spisem vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 373/2001, a to vše k prokázání jeho tvrzení o šikanozním charakteru provedených silničních kontrol. Soud usnesením zamítl provedení těchto důkazů pro jejich nadbytečnost pro posouzení předmětu řízení, tj. pro posouzení právní otázky nezákonnosti žalobou tvrzených nezákonných zásahů, neboť skutkový stav ve věci je zřejmý, a pro posouzení tvrzení žalobce o nezákonnosti zásahů zcela dostačující. Rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 9A 275/2011-162 Městský soud v Praze rozhodl tak, že ve výroku pod bodem I. žalobu vůči Ministerstvu vnitra odmítl pro nedostatek pasivní legitimace a ve výroku pod bodem II. žalobu vůči Policii České republiky, Krajskému ředitelství Policie Středočeského kraje a vůči Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy zamítl. Městský soud v Praze odůvodnil zamítnutí žaloby proti orgánům Policie České republiky již svým předchozím závěrem o zákonnosti silničních kontrol, provedených vůči žalobci orgány Policie ČR, který tento soud učinil již ve svém rozsudku č. j. 9 A 275/2011-76 a který v otázce meritorního posouzení věci stvrdil ke kasační stížnosti žalobce i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 7 Aps 9/2013-41. Proto městský soud ani v uvedeném řízení (§ 87 odst. 1 s.ř.s.) důvod pro vyhovění žalobě neshledal. Městský soud v Praze zopakoval, že ust. § 124 odst. 9 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. upravuje oprávnění příslušníků Policie vyzvat řidiče k vyšetření podle zvláštního právního předpisu, zda není ovlivněn alkoholem. Policista je oprávněn přistoupit k vyšetření řidiče na ovlivnění alkoholem pouze na základě předchozí výzvy. Z uvedeného ustanovení v žádném případě nelze dovodit, že výzva policisty vůči řidiči je podmíněna podezřením, že řidič je ovlivněn alkoholem, případně že v souvislosti s požitím alkoholu jinému přivodil újmu. S oprávněním policistů, zakotveném v ust. § 124 odst. 9 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., pak v plném rozsahu koresponduje povinnost řidiče vozidla upravená v ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu, zda není ovlivněn alkoholem. Rovněž z tohoto ustanovení plyne, že řidiče tíží povinnost podvolit se vyšetření na ovlivnění alkoholem na základě předchozí výzvy policisty. Ani z tohoto ustanovení tak nelze dovodit, že by byl řidič povinen podřídit se vyšetření na ovlivnění alkoholem jen za předpokladu, že vznikl důvod domnívat se, že řidič řídí vozidlo pod vlivem alkoholu případně, že řidič v souvislosti s požitím alkoholického nápoje přivodil jinému újmu na zdraví. Tedy z ust. § 5 odst. 1 písm. f) a ust. § 124 odst. 9 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. je dle náhledu soudu zcela jednoznačné, že jedinou podmínkou nezbytnou k tomu, aby se řidič vozidla podrobil vyšetření na ovlivnění alkoholem, je výzva policisty. Je tomu tak proto, že v dané věci jde o takový způsob kontroly, který na rozdíl od jiných státních kontrol pro povahu provozu na pozemních komunikacích (při výběru a zastavení vozidla pro účely kontroly) ani neumožňuje předchozí konkrétní a podloženou hypotézu či podezření, že řidič řídí vozidlo pod vlivem alkoholu. Toto podezření nelze založit ani při osobní kontrole řidiče, neboť chování řidičů při možnosti i různého množství alkoholu v krvi nemusí být u každého transparentní. Proto předpoklad řízení vozidla pod vlivem alkoholu nemusí být dán u žádného z účastníků silničního provozu nebo může být dán u všech řidičů. Z tohoto důvodu, a jak bude pojednáno níže, na účast v silničním provozu nemůže dopadat ust. § 16 odst. 1 zákona č. 379/2005 Sb. z hlediska vytipování činnosti osoby, která se má podrobit vyšetření na alkohol, právě z důvodu její zvlášť ohrožující a nebezpečné činnosti, na kterou směřuje citované zákonné ustanovení. Z tohoto důvodu soud považuje odkaz žalobce na zásadu „v pochybnostech ve prospěch jednotlivce“ a s tím související nález Ústavního soudu sp. zn.: I. ÚS 420/09 za irelevantní. Městský soud v Praze k meritu věci také v rozsudku č. j. 9A 275/2011-162 uvedl, že na přijatém závěru nemůže nic změnit skutečnost, že ust. § 5 odst. 1 písm. f) a rovněž i ust. § 124 odst. 9 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. odkazuje u části textu „vyšetření podle zvláštního právního předpisu“ v poznámce pod čarou na zákon č. 379/2005 Sb. Předně soud poukazuje na skutečnost, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu poznámka pod čarou uvedená v zákoně slouží jako interpretační pomůcka, není tedy právně závazná. Součástí právního předpisu by byla pouze v případě, že by to bylo výslovně vyjádřeno, což se však v projednávaném případě nestalo. Především však dle náhledu soudu odkaz na zákon č. 379/2005 je nutno vázat k části textu „vyšetření na ovlivnění alkoholem“, nikoliv k pravomoci policisty přistoupit k tomuto vyšetření. Tato pravomoc je výlučně upravena v zákoně č. 361/2000 Sb. O výše uvedeném svědčí gramatický výklad ust. § 5 odst. 1 písm. f) a ust. § 124 odst. 9 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., jenž poznámku pod čarou výlučně váže na sousloví „vyšetření podle zvláštního právního předpisu“ a rovněž i teleologický výklad tohoto ustanovení. Jestliže zákon č. 361/2000 Sb. ve smyslu ust. § 1 mj. upravuje práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu a dále také vymezuje působnost a pravomoc orgánů státní správy a Policie České republiky ve věcech provozu na pozemních komunikacích, pak je zcela zřejmé, že je to tento zákon, který upravuje oprávnění Policie v rámci dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích provádět vyšetření na zjištění, zda řidič vozidla není ovlivněn alkoholem. Naopak nelogické by bylo hledat tyto podmínky až v zákoně č. 379/2005 Sb. Podle ust. § 1 zákona č. 379/2005 Sb. totiž tento zákon stanoví a) opatření směřující k ochraně před škodami na zdraví působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, b) opatření omezující dostupnost tabákových výrobků a alkoholu, c) působnost správních úřadů a orgánů územních samosprávných celků při tvorbě a uskutečňování programů ochrany před škodami působenými užíváním tabákových výrobků, alkoholu a jiných návykových látek. Předmětem tohoto zákona tak není vymezení působnosti a pravomoci orgánů Policie ve věcech provozu na pozemních komunikacích, konkrétně pak výkon dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Soud poukázal na skutečnost, že podmínky vyšetření stanovené v ust. § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., se vztahují výlučně k osobám vypočteným v ust. § 16 odst. 1 tohoto zákona, tedy k osobám, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek. Tyto osoby mají povinnost podle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. podrobit se vyšetření za podmínek, že se lze důvodně domnívat, že vykonávají činnosti pod vlivem alkoholu, nebo že přivodily jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. Povinnost řidiče jako účastníka silničního provozu je však výlučně upravena v ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. Předmět úpravy obou právních norem je zcela odlišný a na sobě nezávislý, nejsou tedy ve vztahu lex specialis a lex generalis. K těmto závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 23. 11. 2011, č. j.: 6 Aps 3/2011-63 a ze dne 16. 12. 2009, č. j.: 6 As 40/2009-125, a ze dne 23. 1. 2014, č. j. 7 Aps 9/2013-41, na které městský soud též odkázal. Městský soud v Praze se ve svém předchozím rozsudku č. j. 9A 275/2011-162 vypořádal i s argumentací žalobce, odkazující na nálezy Ústavního soudu, zejména nález sp. zn.: I. ÚS 1835/07, respektive sp. zn.: I. ÚS 1849/08, sp. zn.: II. ÚS 229/95, sp. zn. I. ÚS 431/04, sp. zn. II. ÚS 2268/07 a dále na odlišný, nesrovnatelný případ zásahu justiční stráže. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014 č. j. 9A 275/2011-162 byl ke kasační stížnosti žalobce částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 7As 111/2015-39, a to pouze ve výroku pod bodem I., v němž městský soud odmítl žalobu, směřující proti Ministerstvu vnitra, a jen v tomto rozsahu Nejvyšší správní soud vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Oproti uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce, směřující do výroku pod bodem II, v němž městský soud zamítl jako nedůvodnou žalobu proti orgánům Policie ČR. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku přisvědčil správnosti procesního postupu Městského soudu v Praze při posuzování postavení žalovaných správních orgánů dle právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v jeho rozsudku pod č. j. 7Aps 9/2013-41, dále při vedení řízení o změněném návrhu žalobce a odkázal na již závazný právní názor ke stěžejní sporné otázce zákonnosti silničních kontrol, který byl vysloven v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aps 9/2013 – 41 a který městský soud beze zbytku respektoval. Důvodem částečného zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9a 275/2011- 162 bylo pochybení ve způsobu rozhodnutí soudu o žalobě ve vztahu k Ministerstvu vnitra, které nebylo v tomto řízení pasivně legitimováno. Nejvyšší správní soud vytkl městskému soudu, že pochybil, pokud dovodil, že neexistence pasivní věcné legitimace představuje nedostatek podmínek řízení, a proto žalobu odmítl. Tento závěr shledal v rozporu s konstantní judikaturou soudů, rozhodujících v řízení občanskoprávním, podle které podmínky řízení a otázky věcné legitimace nelze zaměňovat. Nedostatek pasivní věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby, nikoli k jejímu odmítnutí (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 1 Co 227/94, Právní rozhledy č. 3/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1566/96, Sb. NS č. 17/98). Proto nemohl městský soud žalobu vůči žalovanému Ministerstvu vnitra odmítnout. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. výrok I. napadeného rozsudku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze v dalším řízení, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v jeho rozsudku č. j. 7 As 111/2015-39 znovu projednal podanou žalobu, a to na žádost žalobce při nařízeném ústním jednání, jehož se zúčastnil zástupce žalované strany. Jednání bylo nařízeno na 22. 1. 2016 v 10. hodin a protože ze strany žalovaného nebyly žádné přednesy učiněny, jednání bylo v krátkém čase ukončeno. Z uvedených důvodů soud nepřihlédl k vyjádření žalobce ze dne 21. 1. 2016 doručené soudu dne 22. 1. 2016 v 10.20. hod, tedy po ukončeném ústním jednání. Toto vyjádření ostatně obsahuje toliko rekapitulaci řízení a stanovisko žalobce, že předmět řízení je vyčerpán, řízení je pravomocně ukončeno a při jednání nelze o ničem jednat. Žalobce však před rozhodnutím soudu nevzal podanou žalobu zpět, proto soud o podané žalobě ve zbývajícím rozsahu jednal. Městský soud v Praze znovu projednal podanou žalobu, a to pouze v rozsahu výhrad Nejvyššího správního soudu. Tyto výhrady se týkaly toliko způsobu rozhodování soudu o žalobě proti Ministerstvu vnitra, které žalobce rovněž označil za žalovaného. Městskému soudu tak zbývalo rozhodnout toliko o žalobě proti Ministerstvu vnitra, neboť jen ve výroku, týkajícím se tohoto žalovaného, byl jeho předchozí rozsudek zrušen. Při respektování názoru Nejvyššího správního soudu, že nedostatek pasivní legitimace nenáleží mezi podmínky řízení ani ve správním soudnictví, a proto v tomto případě nelze žalobu proti Ministerstvu vnitra podle § 46 odst. 1 s.ř.s. odmítnout, nýbrž zamítnout, městský soud tak učinil. Podle § 83 s.ř.s. Ministerstvo vnitra není orgánem, který provedl žalobcem tvrzené silniční kontroly, a proto není v postavení správního orgánu, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Z uvedených důvodů městský soud podobnou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 a ust. § 110 odst. 3, věta prvá s.ř.s. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný, žaloba byla ve zbytku zamítnuta a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.