9 A 287/2014 - 52

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: Ing. B. Š., zast. Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 973/41, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2014, č. j.: 2555/500/13 75602/ENV/13 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) ze dne 18. 9. 2013, č. j. ČIŽP/10/CIT/SR01/1111750.046/13/RJZ byly žalobci podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/2004 Sb.“) zabaveny: I. 2 živé exempláře druhu amazoňan rudoocasý (Amazona brasiliensis) označené kroužkem s osičkou č. (s nápisem) F00322EFB (dále „exemplář č. 1“) a exemplář s kroužkem s osičkou č. F000321EFB (dále „exemplář č. 2“); II. 1 živý exemplář druhu amazoňan rudoocasý (Amazona brasiliensis) s celistvým kroužkem č. CZ083520 (dále „exemplář č. 3“); III. 1 neživý exemplář druhu kakadu palmový syn. kakadu arový (Probosciger aterrimus) označený celistvým kroužkem č. DBNA 180236 (dále „exemplář č. 4“), které se dne 26. 7. 2011 nacházely na adrese R., a to pro neprokázání jejich zákonného původu podle § 24 zákona č. 200/2004 Sb. Ve výroku IV. uložila ČIŽP žalobci povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný na základě žalobcova odvolání: 1. zrušil výrok I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jenž se týká exemplářů č. 1 a č. 2, a věc vrátil správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí; 2. zamítl odvolání žalobce a potvrdil výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, (jenž se týká exempláře č. 3); 3. zamítl odvolání žalobce a potvrdil výrok III. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, (jenž se týká exempláře č. 4); 4. zamítl odvolání žalobce a potvrdil výrok IV. rozhodnutí správního orgánu I. stupně ohledně nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně oznámením ze dne 23. 11. 2011 zahájil se žalobcem řízení podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o zabavení 4 výše uvedených exemplářů papoušků. V oznámení o zahájení řízení byly podrobně vylíčeny důvody zahájeného řízení ve vztahu k jednotlivým exemplářům a byly zde uvedeny dosud shromážděné poklady, z nichž správní orgán I. stupně vycházel (Protokol č. j. PH 1734/TS-3/2011 Celního ředitelství Praha, odboru 03, odd. 35 pátrání ze dne 27. 6. 2011 o provedení domovní prohlídky v Roupově č. 131 u paní M. V.; Protokol č. j. PH 1734/TS-3/2011 o předání zajištěných exemplářů celním orgánem správnímu orgánu I. stupně z téhož dne; Doklad o převzetí zjištěných exemplářů záchranným centrem dne 26. 7. 2011; doklady předané celním orgánem – fotodokumentace, Doklad o předání/převzetí papoušků mezi žalobcem a p. J, Z. dne 30. 6. 2011; Potvrzení (ES) pro komerční použití č. AT9-302.451 a AT9-302.452 ze dne 13. 10. 1999 a Potvrzení č. DE-DA-06121219 ze dne 12. 12. 2006, které vyvolávaly podezření, že u uvedených exemplářů nebyl prokázán jejich zákonný původ podle § 24 zákona č. 100/2004 Sb. Po provedeném správním řízení vydal správní orgán I. stupně dne 15. 6. 2012 rozhodnutí č. j. ČIŽP/10/CIT/SR01/1111750.031/12/RZJ, kterým žalobci zabavil předmětné exempláře papoušků pro neprokázání jejich původu a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení. V odvolacím řízení žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 4. 2013 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 15. 6. 2012 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem zrušení rozhodnutí byl nedostatek zjištění ve vztahu k exemplářům č. 1 a č. 2, resp. k závěrům správního orgánu o komerčním použití Potvrzení a o nelegálním získání těchto exemplářů, a to s ohledem na transakci mezi žalobcem a p. Z. dokládanou Potvrzením č. AT9- 302.451 a AT9-302.452 a Dokladem o předání/převzetí papoušků ze dne 30. 6. 2011. V opakovaném správním řízení zařadil správní orgán I. stupně do spisu další písemnosti týkající se předmětných exemplářů (k exemplářům č. 1 a č. 2 výslechy H. B. aj. Z. provedené Zemským kriminálním úřadem Vídeň a Policejním inspektorátem L., zařazené v trestním spise Policie České republiky, Krajského ředitelství Plzeňského kraje sp. zn. KRPP- 190651/TČ-2012-031181; k exempláři č. 4 oznámení o úhynu exempláře). Následně vydaným rozhodnutím ze dne 18. 9. 2013 ČIŽP opětovně rozhodla o zabavení předmětných exemplářů žalobci a uložila mu povinnost nahradit náklady řízení. Žalovaný poté v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil, že v daném případě se jedná o celkem 4 exempláře podle definice čl. 2 písm. t/ nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. 12. 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 338/97“). Oba předmětné druhy (amazoňan rudoocasý i kakadu palmový) patří do přílohy A nařízení Komise (ES) č. 407/2009, kterým se mění nařízení Rady č. 338/97 resp. i do přílohy I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, tj. Úmluvy CITES publikované pod č. 572/1992 Sb. Cílem těchto evropských předpisů je jednotným způsobem regulovat obchod v rámci Evropských společenství, při respektování požadavků vyplývajících z úmluvy, tedy chránit vybrané druhy živočichů a rostlin a zaručit jejich zachování regulováním obchodu s nimi. Do přílohy A jsou zařazeny druhy nejpřísněji chráněné nebo druhy ohrožené vyhubením, pro něž platí zákaz obchodního využívání stanovený v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 338/97. Ten, kdo drží, chová, pěstuje, přepravuje, veřejně vystavuje, prodává, vyměňuje, nabízí za účelem prodeje nebo výměny exemplář, je povinen na výzvu inspekce nebo celních orgánů prokázat jejich původ. Bez tohoto prokázání původu je zakázáno exemplář držet, chovat, pěstovat, přepravovat, veřejně vystavovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny, jak stanoví § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. Podle § 34a odst. 1 téhož zákona ČIŽP přistoupí k zabavení exempláře, jde-li o vyjmenovaná porušení právních předpisů (mj. nelegálně získaný, držený exemplář, anebo exemplář, u něhož nebyl prokázán původ ve smyslu § 24 zákona č. 100/2004 Sb.). Pouze v odůvodněných případech, a pokud to není v rozporu s jinými právními předpisy, může ČIŽP od zabavení upustit. Stejně postupuje v případě, že bylo porušeno právo Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů. Pokud se jedná o exempláře č. 1 a č. 2, žalovaný přistoupil k opakovanému projednání, protože správní orgán I. stupně na základě dosavadních zjištění o nezměněném vlastnictví obou těchto exemplářů p. H. B. nejednal s touto osobou jako s účastníkem správního řízení. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 52/2013-40, řízení o zabavení exemplářů podle § 34 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb. (v platném znění dle ust. § 34a odst. 1 téhož zákona) směřuje ke zrušení vlastnického práva původního vlastníka. Účastníkem řízení o zabavení exempláře je proto v souladu s § 27 odst. 1 písm. b/ správního řádu i vlastník zabavovaného exempláře, neboť rozhodnutím o zabavení exempláře je jeho vlastnické právo k tomuto exempláři zrušováno. I když zabavení exemplářů směřuje především vůči jejich držiteli, nelze upřít vlastníkovi exemplářů, pokud je osobou odlišnou od držitele, postavení účastníka řízení o zabavení. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce k prokázání zákonného původu exempláře č. 3 nepředložil žádný doklad a k exempláři č. 4 předložil potvrzení, které bylo německým výkonným orgánem prohlášeno padělaným. U exemplářů č. 1 a 2 doložil výše zmíněná Potvrzení vydaná rakouským výkonným orgánem a Doklad o předání/převzetí papoušků mezi žalobcem a p. J. Z. dne 30. 6. 2011, která však vzhledem k označení exemplářů neodpovídající značkovací metodou nemohou původ prokázat. Odvolací námitky žalobce, které se vztahovaly k exemplářům č. 1 a č. 2, žalovaný odmítl jako neopodstatněné. Za rozhodné označil to, že důvodem zabavení těchto exemplářů je neprokázání jejich původu žalobcem, nikoliv jejich nelegální získání nebo nabytí pro komerční účely. Žalovaný považuje za zřejmé, že tyto exempláře jsou označeny v rozporu se značkovacími metodami stanovenými čl. 66 nařízení Komise (ES) č. 865/2006. V obou případech se jedná o kroužky s osičkou s nápisem, tedy nikoliv o bezešvý uzavřený kroužek na noze, tj. v souvislém kruhu, bez přerušení nebo spoje, který nebyl žádným způsobem porušen a jehož velikost neumožňuje jej sejmout, až končetina plně doroste, jak vyžaduje čl. 66 odst. 8 uvedeného nařízení Komise (ES) pro exempláře ptáků narozených a odchovaných v zajetí. Označení exemplářů bylo provedeno způsobem neodpovídajícím právním předpisům, a žalobce tak nemohl úspěšně prokázat jejich původ předloženými doklady. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 4 As 79/2013 žalovaný uvedl, že důkazní břemeno ohledně prokazování legálního původu exemplářů zákon č. 100/2004 Sb., výslovně ukládá žalobci jakožto držiteli exemplářů. Následkem neunesení tohoto důkazního břemene je zabavení exemplářů. Není tedy povinností správního orgánu prokázat, že původ zabavovaných exemplářů není legální. Povinnost prokázání původu se nezbytně vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu. Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s právními předpisy Evropské unie i národními předpisy. Nejsou-li exempláře předepsaným způsobem označeny, není zpravidla možné ověřit, zda se předložené doklady o původu vztahují k zadrženým jedincům nebo k jiným jedincům. K exempláři č. 3 (živý exemplář druhu amazoňan rudoocasý s celistvým kroužkem č. CZ083520) žalobce v odvolání neuvedl žádné konkrétní námitky, kterými by zpochybňoval výrok o zabavení tohoto exempláře, a pouze odkázal na svá předchozí vyjádření a odvolání. Žalovaný označil za rozhodné, že žalobce žádné doklady k prokázání původu tohoto exempláře do doby vydání rozhodnutí nedoložil. Tuto skutečnost potvrdil žalobce i svým vyjádřením ze dne 12. 12. 2011, ve kterém popsal způsob, jak daný exemplář nabyl (paní M. Š. byl exemplář v průběhu dovolené nalezen v krabici před domem žalobce, jmenovanou byl umístěn mezi ostatní ptactvo chované žalobcem v jeho bydlišti a po návratu z dovolené ho žalobce „obvyklým způsobem“ umístil do karantény k paní M. Š. V.), přičemž uvedl, že nebyl schopen předložit žádný doklad, když „tento neměl s ohledem na způsob jeho nabytí k dispozici“. Právě způsob získání exempláře založil oprávněnou nejistotu o původu žalobcem drženého exempláře, který žalobce ani v průběhu řízení neprokázal a ani následná registrace exempláře u příslušného registračního úřadu by nemohla osvědčit původ exempláře. Registrační list totiž není úředním potvrzením o zákonném původu exempláře, jak je jasně dáno ustanovením § 23 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb. Nad rámec uvedeného žalovaný dodal, že žalobce si popsaným jednáním přisvojil exemplář, ač mu ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku získání věci tímto způsobem ani neumožňovalo. K námitce žalobce, že není dostatečným argumentem pro zabavení exempláře tvrzení správního orgánu o duplicitě označení exempláře č. 3 s jiným exemplářem tohoto druhu (který byl téhož dne, tj. 26. 7. 2011, prověřován u žalobce v chovu na adrese jeho bydliště) žalovaný uvedl, že se jedná o skutečnost sice významnou, avšak pro dané řízení o zabavení bylo určující, že žalobce předepsaným způsobem neprokázal legální původ předmětného exempláře. Nezaměnitelnost označení exempláře je důležitá pro určení individuální identifikace exempláře, a tedy dvojčetnost při značení exempláře znamená nerespektování povinnosti dané ustanovením § 23 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb., ve spojení s příslušným ustanovením nařízení Komise (ES) č. 865/2006 o prováděcích pravidlech k nařízení č. 338/97 (konkrétně čl. 66 upravujícího značkovací metody exemplářů). Ani k exempláři č. 4 (uhynulý kakadu palmový syn. kakadu arový) žalobce neuvedl žádné konkrétní námitky, kterými by zpochybňoval výrok o jeho zabavení, a pouze odkázal na svá předchozí vyjádření a odvolání. Žalovaný v tomto směru označil za zásadní skutečnost, že správní orgán I. stupně opatřil vyjádření německého výkonného orgánu ze dne 16. 12. 2011, podle něhož byl předkládaný doklad, tj. Potvrzení č. DE-DA-06121219 ze dne 12. 12. 2006, prohlášen na základě konkrétních důvodů padělaným. Žalobce se tedy nemohl dovolávat prokázání zákonného původu exempláře, když doklad, na který poukazoval, nebyl tímto orgánem shledán platným, resp. vůbec nebyl vydán. Prokázání původu exempláře takovým dokladem je pochopitelně vyloučené. Vzhledem k této skutečnosti je žalobcova námitka týkající se způsobu sejmutí kroužku na noze exempláře č. 4 při domovní prohlídce, nebo obecná námitka složitosti volby velikosti kroužku, naprosto bez významu. Vzhledem k výše uvedenému považoval žalovaný za zřejmé a nezpochybnitelné, že žalobce žádné doklady o původu exemplářů č. 3 a č. 4 nepředložil, tj. nesplnil povinnost prokázat jejich původ, a proto jsou dány dostatečné důvody pro rozhodnutí o jejich zabavení. Závěrem žalovaný uvedl, že v daném případě se jedná o správní řízení vedené podle správního řádu pro porušení povinnosti prokázat původ exemplářů žalobcem, a žalobci uložená povinnost uhradit náklady tohoto řízení je tedy v souladu s ust. § 79 odst. 5 s.ř. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, a to v bodech (výrocích) č. 2 – 4, které považuje za nezákonné. Namítl, že napadené rozhodnutí vychází z nezákonně získaných podkladů a důkazů. Veškeré podklady a následné důkazy totiž vycházejí z domovní prohlídky provedené u žalobce dne 26. 7. 2011 orgány činnými v trestním řízení. Domovní prohlídka byla nařízena k objasnění možné trestné činnosti a zúčastnili se jí i dva pracovníci ČIŽP, kteří měli oficiálně status odborných konzultantů. Tito však nebyli osobami nezúčastněnými bez zájmu na výsledku řízení, ale naopak vedli správní řízení ve věci zabavení předmětných exemplářů. Měli tedy na výsledku řízení, resp. domovní prohlídky, jednoznačný zájem. Uvedení zástupci ČIŽP se během domovní prohlídky seznámili s materiály určenými výhradně pro účely trestního řízení a jako odborní konzultanti měli a mají povinnost mlčenlivosti dle § 157 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Odborní konzultanti použili informace (a důkazy) získané při domovní prohlídce pro následná správní řízení, čímž vědomě porušili zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti zakotvenou v § 157 odst. 3 trestního řádu. Na základě informací získaných při domovní prohlídce pak zástupci ČIŽP (titíž, kteří plnili roli odborných konzultantů) zahájili řízení o zabavení exemplářů. Při zahájení správního řízení vycházeli pouze z protokolu o domovní prohlídce, který je ovšem součástí trestního spisu a ČIŽP neměla zákonné oprávnění se s tímto protokolem seznámit. Stejně tak listiny zajištěné při domovní prohlídce, na něž se ČIŽP ve svých rozhodnutích odvolává, jsou součástí trestního spisu a ČIŽP neměla právo se s těmito listinami seznamovat. Zástupci ČIŽP pod záminkou postavení poškozeného, resp. z důvodu údajné ochrany veřejného zájmu běžně nahlíželi do trestního spisu a požadovali zasílání materiálů z trestního spisu, a to bez jakéhokoliv zákonného oprávnění. Vzhledem k tomu, že úkon trestního řízení provedlo Celní ředitelství Praha, hájila se ČIŽP tím, že úkon provedli „celníci“, a tedy ČIŽP má v režimu zákona č. 100/2004 Sb., právo na informace a podklady, a to i přesto, že útvar Celního ředitelství Praha měl v době domovní prohlídky postavení policejního orgánu dle § 12 odst. 2 písm. c/ trestního řádu. Tedy nejednalo se o celní orgány ve smyslu § 25 zákona č. 100/2004 Sb., ale o policejní orgány dle § 12 trestního řádu, a ČIŽP tak nebyla oprávněn do spisu nahlížet. Pokud byla provedena domovní prohlídka v trestním řízení, jsou dle žalobce všichni zúčastnění povinni řídit se trestním řádem. Ten zcela jednoznačně specifikuje okruh osob, které se mohou seznamovat se spisovým materiálem. „Ochránce veřejného zájmu“ trestní řád vůbec nezná. Veřejnou žalobu zastupuje v trestním řízení státní zastupitelství a neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by dávalo právo správním orgánům seznamovat se s trestním spisem v průběhu trestního řízení (vyšetřování). ČIŽP nemůže mít ze samé podstaty věci ani postavení poškozeného dle § 43 trestního řádu. Součinností orgánů státní správy se v trestním řízení rozumí jednostranný tok informací od správních orgánů k orgánům činným v trestním řízení a nikoliv naopak či obousměrně. Jestliže ČIŽP získala přístup k trestnímu spisu, resp. listinám, které obsahuje, v průběhu trestního řízení, získala je bez jakéhokoliv právního důvodu, a tedy nezákonně. Jestliže státní orgány nemají zmocnění seznamovat se s trestním spisem, je dle žalobce jakýkoliv materiál získaný z nahlédnutí správního orgánu do trestního spisu získán nezákonně. Stejně je nutné nahlížet na poskytnutí materiálů orgány činnými v trestním řízení na základě žádosti správního orgánu, který nemá právo se s požadovaným materiálem seznamovat. ČIŽP měla v souladu s trestním řádem vyčkat skončení trestního řízení a případně následně, pokud by jí byl materiál postoupen na základě zjištění orgánů činných v trestním řízení, zahájit správní řízení. Vzhledem k tomu, že trestní řízení stále běží, je jakýkoliv pokus o zahájení správního řízení na základě materiálů získaných v trestním řízení nezákonný. Žalobce též namítl, že nebyly splněny podmínky zadržení uvedené v § 34 zákona č. 100/2004 Sb., jelikož v souladu s tímto ustanovením mu nebylo vydáno potvrzení o zadržení exempláře. Toto potvrzení ani být vydáno nemohlo, neboť v rámci domovní prohlídky byly exempláře i listiny vydány (zajištěny) na základě § 78 trestního řádu, tedy v režimu trestního řízení a nikoliv v režimu řízení správního. K zadržení exempláře dle § 34 zákona č. 100/2004 Sb., nikdy nedošlo. Přes výše uvedený nezákonný postup orgánů státní správy žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil prvostupňové rozhodnutí ČIŽP, ačkoliv jeho povinností bylo zhodnotit, zda byly důkazy získány a řízení vedeno zákonně či nikoliv. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1009/98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 461/2013, z nichž vyplývá, že pokud jsou důkazy získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, nelze k nim při rozhodování přihlížet. Rozhodnutí se považuje za nezákonné i tehdy, pokud jeho vydání předcházelo nezákonné řízení. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě k námitce, že napadené rozhodnutí vychází z podkladů a důkazů získaných nezákonně při domovní prohlídce provedené u žalobce dne 26. 7. 2011, uvedl, že domovní prohlídka byla provedena zcela v souladu s právními předpisy a důkazy při ní pořízené a skutečnosti zjištěné mohou být podkladem pro rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu. Žalobce nepravdivě tvrdí, že inspektoři ČIŽP, kteří byli přizváni jakožto odborní konzultanti k provedení domovní prohlídky (Mgr. J. A., oblastní inspektorát ČIŽP Brno a RNDr. P. K., oblastní inspektorát ČIŽP Havlíčkův Brod) sami vedli správní řízení ve věci zabavení předmětných exemplářů. Ze správního spisu je zřejmá odlišnost výše u jmenovaných odborných konzultantů a oprávněných úředních osob vedoucích předmětné správní řízení (Mgr. Z., Mgr. N., Mgr. Ř., Ing. K., všichni ředitelství ČIŽP). Správní řízení bylo vedeno nejen jinými osobami, ale též odlišným útvarem ČIŽP – ředitelstvím, namísto oblastního inspektorátu Brno, resp. Havlíčkův Brod. Žalovanému tak není zřejmé, na základě čeho žalobce usoudil, že došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti dle § 157 odst. 3 trestního řádu na straně konkrétních inspektorů v postavení odborných konzultantů, a proč se domnívá, že právě díky porušení mlčenlivosti došlo k zahájení správního řízení. Řízení bylo zahájeno na základě spolupráce ČIŽP s celním orgánem, který zadržel posléze zabavené předmětné exempláře CITES, nikoliv tedy na základě porušení právní povinnosti konkrétních osob coby odborných konzultantů. K dalším žalobním námitkám žalovaný uvedl, že smyslem a účelem tzv. „zabavovacího řízení“ je včasné znemožnění dispozice s nelegálně drženými exempláři chráněných druhů živočichů a rostlin (pro zamezení potenciálního dalšího nelegálního obchodu s nimi apod.) a též ochrana konkrétních exemplářů, které je po zadržení třeba umístit do specializovaného zařízení s vhodnými podmínkami pro jejich chov. Žalobcem nastíněný postup je žádoucí na poli řízení o vině a trestu, kdy orgány činné v trestním řízení dospějí v přípravném řízení k závěru, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a věc v souladu s § 159a odst. 1 trestního řádu odevzdají příslušnému orgánu k projednání přestupku. V případě řízení o zabavení exemplářů však žádná výluka souběhu s trestním řízením není, neboť výše popsaný účel zabavení je mimoběžný s účelem „propadnutí věci“ v řízení trestním (jedná se o jednu z forem trestu na rozdíl od zabavení exemplářů, o kterém jako o sankci nelze vůbec hovořit). Vzhledem k tomu, že trestní ani správní řád, ani zákon č. 100/2004 Sb., ani další speciální zákony neobsahují výluku vedení zabavovacího řízení spolu s řízením trestním, nelze zahájení řízení označit za nezákonné. Zadržení předmětných exemplářů bylo nutné řešit promptně s ohledem na zamezení dispozice s nimi a zejména proto, že se jednalo o živé exempláře, které bylo nutno umístit do vhodného zařízení v souladu s § 34 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb. V případě exemplářů CITES je s ohledem na speciální úpravu zabavení takové „věci“ potřeba postupovat uvedeným způsobem, namísto vyčkávání na případný trest propadnutí věci uložený soudem v trestním řízení. Co se týče absence vydání písemného potvrzení o zadržení exemplářů, žalovaný připustil, že se skutečně jednalo o určitou vadu řízení, která však nemůže způsobit nezákonnost celého správního řízení, jež bylo řádně zahájeno až po samotném aktu zadržení papoušků. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zopakoval, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť vychází z nezákonně získaných podkladů a důkazů. Uvedl, že principiálně lze souhlasit s názorem žalovaného, že veškeré listiny a důkazy vycházející z domovní prohlídky lze použít jako důkaz dle § 50 správního řádu, tyto listiny a důkazy však musí být získány v rámci správního řízení a v souladu se zákonem. V žádném případě nelze považovat za legální získání důkazů a listin skutečnost, kdy se s nimi seznámil správní orgán v rozporu s trestním řádem. Domovní prohlídka může sloužit jen k účelu trestního řízení a nikoliv pro nezákonné získávání důkazů pro správní řízení. Domovní prohlídka byla nařízena soudem k objasnění možné trestné činnosti a nikoliv k účelům správního řízení. Vzhledem k tomu, že se v uvedený den konalo několik domovních prohlídek na různých adresách, ale v rámci téhož trestního řízení, bylo nutné ze strany ČIŽP zajistit dostatečný počet pracovníků pro funkce odborných konzultantů dle § 157 odst. 3 trestního řádu. Proto si ředitelství ČIŽP vyžádalo výpomoc pracovníků i z oblastních inspektorátů, ovšem jejich činnost byla pod jeho dohledem a patronací. Hlavní domovní prohlídky u žalobce se zúčastnili konkrétně ti pracovníci ředitelství ČIŽP, kteří pak vedli správní řízení o zabavení exemplářů a jimž jsou pracovníci oblastních inspektorátů účastnící se další domovní prohlídky de facto podřízení. Je tedy zřejmé, že v pozici odborných konzultantů rámci trestního řízení byly i osoby, které pak sami vedly správní řízení ve věci zabavení exemplářů na základě informací získaných při domovní prohlídce, což představuje porušení mlčenlivosti dle § 157 odst. 3 trestního řádu. Je tak evidentní, že všechny osoby jmenované žalovaným měly z domovní prohlídky k dispozici informace, které následně zneužily k zahájení správního řízení. Dle žalobce je běžnou praxí zástupců ČIŽP, že pod záminkou postavení poškozeného, resp. z důvodu ochrany veřejného zájmu, nahlížejí do trestního spisu a požadují z něj zasílání materiálů. Názor žalovaného, že Celní ředitelství Praha mohlo mít v průběhu domovní prohlídky postavení orgánu činného v trestním řízení a současně postavení správního orgánu dle zákona č. 100/2004 Sb., je dle žalobce v hrubém rozporu s podstatou jednotlivých procesních norem, které jsou striktně oddělené pro jednotlivé druhy řízení. Řízení se tak nemohou navzájem prolínat, neboť by to vedlo k zákonem nepředvídaným kolizím práva a s tím spojeným omezením práv účastníků řízení na aktivní obranu proti postupu státních orgánů. Celní ředitelství Praha mělo v době domovní prohlídky pouze a jen postavení policejního orgánu dle § 12 odst. 2 trestního řádu a nemohlo mít v žádném případě postavení správního orgánu dle § 25 zákona č. 100/2004 Sb. Pro zajištění ochrany ohrožených druhů není třeba zneužívat úkony trestního řízení, jakým je např. právě domovní prohlídka. Správní orgány mají možnost provádět kontrolu dle § 30 zákona č. 100/2004 Sb., a následně uplatnit postup dle § 34 téhož zákona. Při kontrole mají právo vstupovat do chovatelských zařízení a vyžadovat předložení všech relevantních dokladů. Veškeré exempláře, které byly zajištěny při domovních prohlídkách, byly vydány žalobcem, případně dalšími osobami, na základě § 78 trestního řádu, a byly tedy v době podání žaloby jako věci důležité pro trestní řízení stále „součástí“ trestního spisu. Tvrzení žalovaného, že Celní ředitelství Praha jednalo při zajištění exemplářů dle zákona č. 100/2004 Sb., je nepravdivé, stejně jako tvrzení, že obě řízení, tedy trestní a správní, byla vedena paralelně. Správní řízení bylo zahájeno až na základě nezákonně získaného protokolu o domovní prohlídce a dále na základě informací získaných odbornými konzultanty během domovní prohlídky. K tvrzení žalovaného, že smyslem a účelem tzv. „zabavovacího řízení“ je včasné znemožnění dispozice s nelegálně drženými exempláři chráněných druhů živočichů a rostlin a též ochrana konkrétních exemplářů, které je po zadržení třeba umístit do specializovaného zařízení s vhodnými podmínkami pro jejich chov, žalobce uvedl, že tomuto názoru lze bez dalšího přisvědčit v případě zadržení exemplářů někde na letišti, kdy jsou exempláře umístěny do beden od banánů, avšak v projednávaném případě je tento argument zcela neopodstatněný, neboť všechny exempláře byly chovány v mnohem kvalitnějším zařízení s kvalitnější péčí, než jsou schopny zajistit správní orgány, resp. ZOO jako záchranná centra. Žalobce trvá na tom, že propadnutí exempláře je sankcí, resp. určitou formou sankce. I nařízení č. 338/97 v čl. 16 odst. 2 výslovně uvádí, že za porušení odst. 1 téhož článku má být i možnost zabavení exempláře. Článek 16 je uveden nadpisem „Sankce“, z čehož je zřejmé, že i možnost propadnutí (zabavení exempláře) je z pohledu EU sankcí. Zákon č. 100/2004 Sb., však řeší zabavení exempláře v § 34 v návaznosti na § 24 mimo správní trestání a pouze ČIŽP a žalovaný se snaží vzbudit dojem, že zabavení exempláře je údajně jakýmsi ochranným opatřením. Propadnutí (zabavení) exempláře není z povahy věci ochranným opatřením, neboť nemá vliv na předcházení vzniku škody (tím, že má chovatel exemplář k dispozici, totiž nevzniká žádná škoda), ale je významným zásahem do základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod. Výklad, že se jedná o ochranné opatření sui generis, nemá oporu v právním řádu. Žalobce v této souvislosti odkázal na čl. 39 Listiny základních práv a svobod a namítl, že je-li zabavení exempláře zásahem do majetkových práv, lze tak učinit právě a jen za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) nebo jako sankci (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Pokud tedy není ustanovení § 34 zákona č. 100/2004 Sb., dle názoru žalovaného sankcí a za propadnutí exempláře není vyplácena náhrada, je aplikace tohoto ustanovení protiústavní. Ustanovení zákona č. 100/2004 Sb., vztahující se k propadnutí (zabavení) exempláře jsou tedy dle žalobce v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nařízením č. 338/97. Ten lze dovodit i z rozsudku soudního dvora EU ve věci C-532/13, který považuje zabavení exempláře za nejzazší sankci, kterou lze za porušení nařízení č. 338/97 udělit. Přestože neprokázání původu exempláře je podle § 34c odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb., přestupkem, nezahajuje ČIŽP přestupkové řízení, ale rozhoduje jen a pouze o zabavení exemplářů. Takový postup odporuje všem zásadám správního i přestupkového řízení, a jedná se tak o obcházení povinnosti správního orgánu konat při zjištění protiprávního jednání, kdy by ovšem leželo důkazní břemeno na jeho straně a nikoliv na straně účastníka řízení. Závěrem žalobce uvedl, že veškeré námitky žalovaného jsou liché a bez jakékoliv opory v právních předpisech. Žalovaný se snaží navodit situaci, že je zde jakási dlouhodobě zaběhlá praxe, a že je vše činěno pro blaho zabavovaných exemplářů. Skutečnost je však zcela odlišná, záchranná centra nejsou schopna zjistit kvalitní péči zajištěným a zabaveným exemplářům. Státní orgány bez jakéhokoliv uvážení automaticky zabavují exempláře i v situacích, kdy je zcela bez pochyb, že je exempláři poskytována špičková péče a lze jej ponechat u chovatele a za případné drobné administrativní pochybení uložit sankci v podobě pokuty. Kvalitní chov vzácných exemplářů v zajetí jednoznačně snižuje tlak na volně žijící populaci a přispívá tak k přežití druhu pro budoucí generace. Postup zvolený státními orgány má však zcela opačný efekt. Při ústním jednání konaném dne 21. 6. 2017 setrvali oba účastníci na své dosavadní argumentaci a uplatněných procesních stanoviscích. Právní zástupce žalobce při jednání zopakoval dosud uplatněné žalobní námitky, přičemž zdůraznil, že domovní prohlídka smí sloužit pouze k účelům trestního řízení. Je tedy nepřijatelné, aby celní orgány, byť v postavení orgánů činných v trestním řízení, v průběhu domovní prohlídky činily jakékoliv další úkony nebo shromažďování informací v pozici správního orgánu. Trestní řád účinný v době domovní prohlídky též stanovil, jakým způsobem se odebírají věci obviněnému, případně podezřelému nebo osobě, která je má u sebe, a následně v případě, že již nejsou potřeba pro trestní řízení, upravuje, jakým způsobem se s nimi nakládá, tedy že se dotyčnému vrací. Až následně byla do § 81b odst. 2 trestního řádu vtělena možnost předání exemplářů z trestního řízení přímo ČIŽP k dalšímu nakládání. V daném případě ČIŽP vůbec nemusela být přítomna úkonu jako odborný konzultant a mohl být zvolen kdokoliv jiný, neboť předmětem odborné konzultace mohla být výhradně a pouze identifikace exemplářů, neboť listiny a dokumenty jsou přílohou právních norem, a tudíž nemůžou být předmětem odborné konzultace. ČIŽP není a nemůže být v dané situaci poškozeným, a tudíž nemá právo nahlížet do spisu. Zde ČIŽP do spisu nejen nahlížela, ale dokonce jí byly přímo zasílány materiály z trestního řízení. K nahlížení do spisu docházelo už v době, kdy spisem disponovala policie a nikoli celní orgán. Žalobce je toho názoru, že pokud se vede trestní spis, který je neveřejný, tak jej lze předat správnímu orgánu pouze v případě, že soud shledá, že se jedná o přestupek nebo jiný správní delikt. V případě, že žalobce by byl zproštěn, k čemu stále ještě může dojít, tak spis půjde rovnou do archivu a ČIŽP se k němu vůbec nedostane. Žalobce má za to, že celé řízení je natolik nezákonné, že je vlastně lhostejné, jaká je faktická argumentace o těch jednotlivých exemplářích. Jedná se o nezhojitelnou vadu. Byť byla domovní prohlídka provedena v rámci trestního řízení, tak žádný z exemplářů není předmětem trestního řízení. Je tedy otázkou, zdali vůbec domovní prohlídka sloužila k tomu danému účelu nebo jestli sloužila k účelu zcela jinému, neboť jediný úkon, který se týká těchto exemplářů a byl proveden, bylo zabavení exemplářů ve správním řízení. Žalovaný při jednání před soudem vyjádřil názor, že žalobce odvádí pozornost od podstaty celého řízení, kterým je řízení o zabavení exemplářů z důvodu neprokázání jejich legálního původu. Toto řízení se vede o zadržení a posléze o zabavení exemplářů, u nichž musí jejich držitel prokázat legální původ. V projednávané věci byl exemplář č. 3 údajně nalezen v papírové krabici někde na veřejnosti a žalobce k němu nepředložil žádný doklad, který by prokazoval jeho původ. Nepředložil ho celnímu orgánu při domovní prohlídce, ale ani ČIŽP v průběhu celého řízení, které se vedlo dokonce několik let. Pokud by disponoval takovým dokladem, kterým by mohl prokázat původ exempláře, tak ho mohl kdykoliv předložit a tím pádem by se řízení muselo zastavit a exemplář by se musel vrátit. K tomu však nedošlo. U exempláře č. 4 měl být původ prokázán padělaným dokladem, což potvrdil i německý výkonný orgán CITES, který sdělil, že takový doklad pod takovým číslem nikdy nevydal. Dle názoru žalovaného je čirou spekulací, že celní orgán v postavení orgánu činného v trestním řízení provedl domovní prohlídku na objednávku ČIŽP. Na základě té domovní prohlídky byly nicméně zjištěny některé skutečnosti, které lze použít ve správním řízení s ohledem na § 50 správního řádu. Podstatou tohoto konkrétního řízení je však otázka prokázání nebo neprokázání původu exemplářů, což je úkon, který je ryze v rukách žalobce. Co se týče postavení odborných konzultantů, ČIŽP vyslala na žádost orgánu činného v trestním řízení nějaké odborníky na problematiku CITES. Podle našeho názoru nelze mluvit o jejich podjatosti nebo porušení mlčenlivosti, protože se jedná o jiné osoby, než které vedly správní řízení. Žalovaný považuje za absurdní představu žalobce, že exempláře CITES zajištěné v průběhu trestního řízení by měl orgán činný v trestním řízení, tj. celní správa v postavení policejního orgánu, předat zpátky chovateli a až posléze by ČIŽP mohla tyto exempláře zadržet a zabavit. Důvodem předání exemplářů přímo inspekci, resp. do nějakého záchranného centra, je jednak to, aby exemplářům byly zajištěny vhodné podmínky pro jejich existenci, ale dále i to, aby byla znemožněna jakékoliv další nelegální dispozice s těmito exempláři. Lze shrnout, že hlavním podkladem pro celé řízení je právě prokázání původu exemplářů, ke kterému nedošlo. Skutečnost, že se v zařízení chovatele vyskytovaly nějaké exempláře, je faktický stav, který inspekce zjistila způsobem, jakým ho zjistila. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v rozsahu včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl ke dni napadeného rozhodnutí. Pro danou věc je relevantní následně uvedená právní úprava: Podle § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., kdo drží, chová, pěstuje, přepravuje, veřejně vystavuje, prodává, vyměňuje, nabízí za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovává exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovců, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu, je povinen na výzvu inspekce nebo celního úřadu prokázat jejich původ. Bez tohoto prokázání původu je zakázáno exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovce, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu držet, chovat, pěstovat, přepravovat, veřejně vystavovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovávat. Podle § 26 odst. 5 zákona č. 100/2004 Sb., v případě zjištění porušení práva Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů nebo tohoto zákona nebo v případě pochybnosti celní úřad exemplář zadrží a neprodleně o tom informuje inspekci. Inspekce zadržený exemplář posoudí přednostně v místě zadržení a stanoví, zda zahájí řízení o zabavení exempláře (§ 34a), nebo zda bude zadržený exemplář ponechán v režimu zadržení k provedení nezbytných kontrol podle tohoto zákona a dalšího nakládání s exemplářem, zejména cílového určení exempláře, doplnění dokladů, objasnění skutkových okolností nebo exemplář vrátí tomu, kdo jej má v držení. V případě, že do 8 hodin od zadržení živého exempláře není možné posouzení inspekcí v místě zadržení zajistit, celní úřad zajistí jeho umístění v záchranném centru a informuje inspekci. Pokud se má exemplář zabavit (§ 34a), postupuje se podle tohoto zákona a nikoli podle celních předpisů. V případě zadržení nebo zabavení exempláře sdělí inspekce tuto skutečnost příslušnému úřadu veterinární správy nebo rostlinolékařské péče a přemístění a umístění exempláře provede v souladu se stanovenými podmínkami podle jiných právních předpisů. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., zjistí-li inspekce nebo celní úřad porušení práva Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů nebo tohoto zákona nebo mají-li tyto úřady důvodné pochybnosti o původu exempláře, zákonném nakládání s ním, pravosti nebo platnosti povolení nebo potvrzení nebo o tom, zda exemplář patří ke druhům nebo populacím, jejichž dovoz, vývoz, zpětný vývoz, tranzit nebo obchodní činnosti s nimi jsou omezeny nebo zakázány nebo je zakázáno jejich držení, zadrží exemplář. Inspekce nebo celní úřad může exemplář zadržet spolu s přenosným zařízením, v němž se exemplář nachází v okamžiku zadržení. Osoba, které je exemplář zadržen, je povinna jej inspekci nebo celnímu úřadu vydat. Pokud tak neučiní, může jí být exemplář odňat. Podle § 34 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb., pokud exemplář zadrží celní úřad, uvědomí o tom neprodleně inspekci. Inspekce předá zadržený živý exemplář záchrannému centru. O zadržení živého exempláře a o jeho předání do záchranného centra informuje inspekce nebo celní úřad příslušný orgán veterinární správy nebo příslušný orgán rostlinolékařské péče. V odůvodněných případech lze zadržený exemplář ponechat v péči jeho držitele, který s ním po dobu zadržení nesmí kromě nezbytné péče bez souhlasu inspekce jinak nakládat. Podle § 34 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb., o zadržení exempláře vydá celní úřad nebo inspekce osobě, které byl exemplář zadržen, písemné potvrzení. O zadržení exempláře inspekce informuje ministerstvo. Pokud inspekce exemplář zadrží nebo jej zadržený převezme od celního úřadu, zahájí inspekce do 30 dnů od zadržení exempláře řízení o zabavení exempláře, a to v případě, že nejsou do té doby vyjasněny pochybnosti podle odstavce 1. Za účelem vyjasnění pochybností může celní úřad nebo inspekce vyžadovat od vlastníka, dlouhodobého držitele, držitele nebo přepravce exemplářů předložení nezbytných dokladů, potvrzení, popřípadě posudku soudního znalce v příslušném oboru nebo si takový posudek obstarají samy. Pokud se pochybnosti ukáží jako neodůvodněné, je povinen příslušný orgán tyto exempláře vrátit jejich vlastníkovi, oprávněnému držiteli nebo přepravci včetně všech zadržených dokladů. Podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., inspekce zabaví nelegálně získaný, dovážený, vyvážený, zpětně vyvážený nebo držený exemplář, exemplář, který nebyl zaregistrován podle § 23, anebo exemplář, u něhož nebyl prokázán původ ve smyslu § 24 zákona. Pouze v odůvodněných případech, a pokud to není v rozporu s jinými právními předpisy, může inspekce od zabavení upustit. Stejně postupuje inspekce v případě, že bylo porušeno právo Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů. Rozhodnutí o zabavení vydá inspekce do 90 dnů ode dne zahájení řízení o zabavení. V odůvodněných případech může ministerstvo tuto lhůtu přiměřeně vzhledem k požadavkům šetření prodloužit. Odvolání proti rozhodnutí o zabavení nemá odkladný účinek. Podle § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Podle § 80 odst. 1 věta prvá trestního řádu není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Podle § 157 odst. 3 trestního řádu v závažných a skutkově složitých věcech může státní zástupce nebo policejní orgán využít odborné pomoci konzultanta, který má znalost ze speciálního oboru. O návrh na výběr určité osoby jako konzultanta může též požádat správní úřad, jiný orgán, vědeckou nebo výzkumnou instituci. O přibrání konzultanta sepíše státní zástupce nebo policejní orgán úřední záznam. Se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu může konzultant v rozsahu nezbytném pro výkon jeho funkce nahlížet do spisu a být přítomen při provádění úkonů trestního řízení. Do provádění úkonů však nesmí zasahovat. O všech skutečnostech, o nichž se konzultant v průběhu trestního řízení dozvěděl, je povinen zachovávat mlčenlivost. Na vyloučení konzultanta se přiměřeně užijí zvláštní předpisy o znalcích a tlumočnících. Účast konzultanta nezbavuje státního zástupce a policejní orgán odpovědnosti za zákonný průběh trestního řízení. Podle článku 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že žalobce žádnou žalobní námitkou nezpochybnil důvod, který ČIŽP vedl k vydání rozhodnutí o zabavení shora specifikovaných exemplářů č. 3 a č. 4 podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. Tímto důvodem bylo neprokázání původu těchto exemplářů. Nelze než přitakat žalovanému, že žalobce měl po celou dobu trvání správního řízení, jehož předmětem bylo zabavení předmětných exemplářů (toto řízení bylo zahájeno oznámením ze dne 23. 11. 2011), nejen možnost, ale podle § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., dokonce povinnost původ těchto exemplářů prokázat. Důkazní břemeno, které jej stran prokázání původu exemplářů tížilo, však žalobce neunesl. ČIŽP a následně též žalovaný v napadeném rozhodnutí v tomto směru poukázal na nevěrohodné vysvětlení žalobce o údajném nálezu exempláře č. 3 v krabici paní M. Š. a jeho přisvojení si žalobcem, a dále na zjištění o tom, že doklad, jímž žalobce dokládal původ exempláře č. 4, je dle vyjádření německého výkonného orgánu prokazatelně padělkem. Vzhledem k tomu, že žalobcem v průběhu správního řízení jiným věrohodným způsobem neprokázal původ exemplářů č. 3 a č. 4, žalovaný právem dovodil existenci zákonného důvodu pro zabavení předmětných exemplářů podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. Soud na okraj dodává, že k důkazní povinnosti držitelů prokázat původ chovaných exemplářů (papoušků) se jednoznačně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2013, č. j. 4 As 79/2013 – 43. Jak již bylo soudem konstatováno shora, žalobce proti závěru žalovaného o neunesení důkazního břemene stran prokázání původu předmětných exemplářů žádnou námitku v žalobě neuplatnil. Namísto toho se snaží zvrátit negativní dopady napadeného rozhodnutí do jeho právní sféry námitkami, v nichž poukazuje na procesní vady, jimiž bylo dle jeho názoru stiženo řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Tyto námitky však soud neshledal opodstatněnými. Soud odmítá jako nesprávnou žalobcovu konstrukci o naprosté nepoužitelnosti úkonů a listin vzešlých z domovní prohlídky provedené dne 26. 7. 2011 u M. V. pro řízení o zabavení předmětných exemplářů. Tato domovní prohlídka byla jako neodkladný a neopakovatelný úkon v souladu s článkem 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod provedena pro účely trestního řízení, a to na základě příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2011. Celní ředitelství Praha, které tuto domovní prohlídku v postavení orgánu činného v trestním řízení provedlo, bylo podle § 157 odst. 3 trestního řádu oprávněno využít odborné pomoci konzultantů z řad pracovníků ČIŽP, kteří disponují znalostmi z oboru chovu papoušků. Názor žalobce o nadbytečnosti přibrání právě těchto odborných konzultantů je zcela irelevantní, neboť žalobce jistě není tím, kdo by měl právo určovat orgánu činnému v trestním řízení, zda vůbec a popř. koho si jako odborného konzultanta zvolí. Přisvědčit nelze ani žalobní námitce poukazující na porušení mlčenlivosti odborných konzultantů z řad pracovníků ČIŽP, kteří byli domovní prohlídce konané dne 26. 7. 2011 u M. V. přítomni. Možnost, že odborným konzultantem v trestním řízení je pracovník správního orgánu, do jehož působnosti daná odborná problematika spadá, naznačuje již přímo trestní řád, když „státní zástupce nebo policejní orgán se v případě potřeby přibrání konzultanta obrátí na některý ze zde uvedených subjektů [tj. na správní úřad, jiný úřad, vědeckou či výzkumnou instituci, pozn. soudu], zda by nemohl poskytnout některého ze svých zaměstnanců jako konzultanta a navrhnout konkrétní určitou osobu jako konzultanta v trestním řízení“ (Šámal, P. akol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013.). Soud nikterak nezpochybňuje, že odborný konzultant je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, o nichž se dozvěděl při činnosti odborného konzultanta dle § 157 odst. 3 trestního řádu. Žádný právní předpis však nezakazuje, aby tentýž správní orgán, jehož pracovník působil v trestním řízení jako odborný konzultant, nemohl následně zahájit správní řízení (se zcela jiným předmětem řízení), jestliže pro jeho zahájení shledá zákonné důvody a jestliže se jedná o řízení, které lze vést nezávisle na trestním řízení. Řízení o zabavení exempláře vedené ČIŽP podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., takovým řízením nepochybně bylo. Ze žádného právního předpisu přitom nelze dovodit povinnost ČIŽP vyčkat se zahájením tohoto samostatného správního řízení sui generis, jehož předmět a účel vůbec nesouvisí s předmětem a účelem trestního řízení, až do pravomocného ukončení trestního řízení, jak požaduje žalobce. Pro dané správní řízení je rovněž zcela bezvýznamné, zda již bylo trestní řízení proti žalobci ukončeno či nikoliv, neboť pro rozhodnutí ČIŽP je podstatné pouze to, zda žalobce prokázal původ předmětných exemplářů. K posouzení této skutečnosti ze strany správního orgánu dochází v průběhu samostatně vedeného řízení dle § 34a zákona č. 100/2004 Sb., které na stavu a výsledku trestního řízení nezávisí. Soud k tomu dodává, že ČIŽP ani žalovaný nerozhodují v daném správním řízení o propadnutí věci (ve smyslu trestního řádu), ale o zabavení exempláře podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. Uplatňují tak v souladu s § 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní moc v případě a v mezích stanovených zákonem č. 100/2004 Sb., a to způsobem, který tento zákon stanoví. Jako odborní konzultanti byli při domovní prohlídce konané dne 26. 7. 2011 u M. V. přibráni pracovníci ČIŽP Mgr. J. A. a RNDr. P. K. Tito pracovníci ČIŽP ve správním řízení o zabavení předmětných exemplářů, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, vůbec nefigurovali, nebyli v něm oprávněnými úředními osobami, a z ničeho tak nevyplývá, že by právě z jejich strany došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti, kterou jim ukládá § 157 odst. 3 trestního řádu, či ke zneužití informací získaných při domovních prohlídkách. To, že se oprávněné úřední osoby figurující v daném správním řízení, jimiž byli pracovníci ředitelství ČIŽP, účastnily jiné domovní prohlídky provedené přímo u žalobce, je zcela irelevantní, neboť tato skutečnost nemohla zavdat pochybnost o jejich nepodjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu. Podle § 14 odst. 5 správního řádu důvodem vyloučení určité úřední osoby není účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona. Důvodem vyloučení proto nemůže být ani její působení v roli odborného konzultanta na domovní prohlídce, která se konala v rámci jiného (trestního) řízení, a to rovněž před zahájením správního řízení. Nelze souhlasit s názorem žalobce, že Celní ředitelství Praha při domovní prohlídce provedené dne 26. 7. 2011 u M. V. nemělo při nakládání se zajištěnými exempláři postupovat podle zákona č. 100/2004 Sb., ale výhradně podle trestního řádu, který mu neumožňoval předat zajištěné exempláře ČIŽP. Celní ředitelství Praha, přestože při domovní prohlídce vystupovalo v postavení orgánu činného v trestním řízení, bylo povinno při nakládání s exempláři vydanými M. V. respektovat též právní úpravu obsaženou v zákoně č. 100/2004 Sb., která byla ve vztahu k tehdy velmi kusé úpravě trestního řádu týkající se nakládání s vydanou či odňatou věcí (§ 78 a násl. t.ř.) nepochybně úpravou speciální. Celní ředitelství Praha zkrátka nemohlo „zavřít oči“ a tvářit se, že předmětné exempláře jsou toliko věcí důležitou pro trestní řízení, a nikoliv též chráněnými živočichy, nakládání, s nimiž je striktně regulováno zákonem č. 100/2004 Sb. Tento zákon celnímu úřadu ukládá povinnost neprodleně informovat o zadržení exemplářů inspekci a upravuje i další postup při nakládání se zadrženými exempláři, spočívající v jejich předání inspekcí záchrannému centru (§ 34 odst. 2). Celní ředitelství Praha v daném případě postupovalo v souladu s touto speciální právní úpravou, jestliže exempláře zadržené při domovní prohlídce ještě téhož dne předalo ČIŽP, o čemž svědčí Protokol o předání zajištěných exemplářů ze dne 26. 7. 2011 č. j. PH1734/TS- 3/2011, a nepochybila ani ČIZP, která tyto exempláře následně předala záchrannému centru v ZOO Praha – Troja. Odmítání tohoto zvláštním zákonem stanoveného postupu žalobcem s poukazem na to, že zajištěné exempláře jsou přece „součástí“ trestního spisu, považuje soud za absurdní. Subjektivní názory žalobce o nevalné kvalitě chovatelské péče poskytované ve zmíněném záchranném centru předaným exemplářům jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní. Je možné, že žalobce je zkušeným chovatelem papoušků, v daném případě však předmětné exempláře nebyly zajištěny u něj, ale při domovní prohlídce ve sklepních prostorách domu paní V, kde, jak ve svém rozhodnutí konstatoval správní orgán I. stupně, byly umístěny v malých klecích, jež rozměrově odpovídaly ptákům mnohem menší velikosti. Exempláře zde neměly možnost letu, protože klece postačovaly maximálně k roztažení křídel. Soud, stejně jako ČIŽP, nepochybuje o tom, že podmínky pro jejich život v záchranném centru byly mnohem příznivější. Lichá je i námitka žalobce, že Celní ředitelství Praha v postavení orgánu činného v trestním řízení nebylo oprávněno spolupracovat s ČIŽP a předat jí podklady získané v rámci trestního řízení, které bylo možné dále využít pro účely řízení správního. K tomu je třeba uvést, že posuzovat zákonnost jakéhokoli úkonu provedeného orgány činnými v trestním řízení je do podání obžaloby v trestní věci oprávněn pouze dozorový státní zástupce a poté soud v rámci vedeného trestního řízení, nikoli žalovaný v odvolacím řízení či soud v rámci soudního řízení správního. Výtky žalobce na adresu orgánů činných v trestním řízení již proto nemohou být důvodné. Správnímu soudu stejně tak nepřísluší posuzovat oprávněnost nařízení domovní prohlídky u M. V. trestním soudem. Soud na tomto místě opětovně upozorňuje na zákonnou povinnost celního úřadu spolupracovat s inspekcí při zadržení exempláře, která je zakotvena v § 34 zákona č. 100/2004 Sb. Je nemyslitelné, aby celní úřad v souladu s tímto zákonným ustanovením předal inspekci zadržený exemplář, aniž by jej zároveň seznámil s podstatnými okolnostmi, které se k tomuto případu vztahují. ČIŽP byla v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu oprávněna použít jako podklady pro vydání rozhodnutí mimo jiné i podklady od orgánů veřejné moci, tj. i od orgánů činných v trestním řízení. Takovým podkladem byl v projednávané věci např. protokol o domovní prohlídce provedené dne 26. 7. 2011 u M. V. Možnost využití důkazů získaných v trestním řízení i v řízení vedeném správním orgánem připustil Nejvyšší správní soud i ve svých rozsudcích ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, a ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 19/2009 - 57. Přestože se uvedené rozsudky vztahují k řízení daňovému a k odlišné skutkové situaci, přisvědčují závěru, že obecně je možné ve správním řízení použít jako podklad rozhodnutí i důkazy získané v souladu se zákonem v řízení trestním. Lze shrnout, že správní orgány obou stupňů tím, že v řízení o zabavení předmětných exemplářů použily jako podklad pro své rozhodnutí listiny získané od celního orgánu, jednaly zcela po právu. Soud považuje za podstatné, že ČIŽP při zahájení správního řízení o zabavení předmětných exemplářů nevycházela jen a pouze z protokolu o domovní prohlídce u M. V., jak tvrdí žalobce, ale též z řady dalších podkladů, jejichž výčet je uveden v oznámení o zahájení řízení. Jedním z nich je i Protokol o předání zajištěných exemplářů ze dne 26. 7. 2011 č. j. PH1734/TS-3/2011. Z tohoto protokolu, jakož i z vlastní úřední činnosti (předchozí komunikace s celním úřadem, k níž nepochybně došlo při předání exemplářů), ČIŽP samozřejmě dovodila existenci exemplářů s neprokázaným původem. Takové skutkové zjištění zcela postačovalo k zahájení správního řízení o zabavení předmětných exemplářů z moci úřední dle § 46 správního řádu. Správní řízení o zabavení předmětných exemplářů tedy bylo ze strany ČIŽP zahájeno v souladu se zákonem, a dále již bylo pouze na žalobci, zda relevantními důkazy v řízení prokáže původ předmětných exemplářů. Důkazní břemeno, které ho v tomto směru tížilo, však žalobce neunesl. Ve shodě s názorem žalovaného má soud za to, že nevydání písemného potvrzení o zadržení předmětných exemplářů nelze obecně považovat za podstatnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Mohlo by se jednat maximálně o formální opomenutí, které by vzhledem k zanedbatelné intenzitě nemohlo být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. V daném případě nicméně byly exempláře zadrženy při domovní prohlídce celním orgánem, a proto nelze z nevydání potvrzení vinit ČIŽP, které byly exempláře předány celním orgánem až poté, co bylo shledáno, že již nejsou potřebné pro účely trestního řízení, jak vyplývá z Protokolu o předání zajištěných exemplářů ze dne 26. 7. 2011. Předmětné exempláře navíc nebyly celním orgánem zadrženy u žalobce, ale při domovní prohlídce konané u paní V., která dle protokolu o domovní prohlídce výslovně projevila vůli papoušky i předložené doklady orgánu konajícímu prohlídku vydat, což následně také učinila. Jmenované (a nikoliv žalobci, který již předtím místo konání domovní prohlídky opustil), byl poté celním úřadem řádně vydán opis protokolu o domovní prohlídce jakožto potvrzení o odebrání věci, což stvrdila podpisem tohoto protokolu. Soud se při vypořádání včas uplatněných žalobních námitek řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz bod 68 zmíněného nálezu). K námitce, že zabavení exempláře není ochranným opatřením, nýbrž sankcí, k námitce poukazující na rozpor právní úpravy zabavení exemplářů obsažené v zákoně č. 100/2004 Sb., s ústavním pořádkem a nařízením č. 338/97, ani k námitce vytýkající ČIŽP nezahájení přestupkového řízení soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí nepřihlížel. Tyto námitky obsažené v replice k vyjádření žalovaného totiž žalobce uplatnil až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Pokud by soud postupoval opačně, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení