9 A 339/2014 - 118

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Rony Oil s. r. o., IČO: 279 19 315, se sídlem Bratislavská 1527/15, Praha 10, zastoupen Mgr. Janem Švárou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2014, č. j. ČOI 51211/13/O100/1000/13/14/Be/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2014, č. j. ČOI 51211/13/O100/1000/13/14/Be/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorát Středočeský a Hl. město Praha (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 3. 4. 2013, č. j. 10/1595/12/11. Správní orgán prvního stupně uvedeným rozhodnutím uložil žalobci jakožto provozovateli živnosti v čerpací stanici pohonných hmot RONY OIL, Přemyslova 211, Kostelec nad Labem, pokutu ve výši 800 000 Kč za správní delikt dle § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohonných hmotách“). Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s § 3 odst. 1 citovaného zákona prodal dne 19. 9. 2012 motorovou naftu pro mírné klima nesplňující předepsané požadavky na jakost. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž např. namítal, že on sám kvalitu dodané pohonné hmoty nijak neovlivnil, že Shodu s prvopisem potvrzuje V. B. správní orgány dostatečně nezjišťovaly příčinu nedodržení stanovené jakosti, že výše uložené sankce byla nepřiměřená. Žalovaný o odvolání žalobce rozhodl podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak, že snížil výši uložené pokuty z 800 000 Kč na 400 000 Kč, a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že naplnění skutkové podstaty správního deliktu vymezeného v § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách je dáno i v případě, že k prodeji nejakostní pohonné hmoty došlo v důsledku manipulace s palivem v předchozích článcích distribučního řetězce, a to bez ohledu na to, zda státní orgány měly v daný čas důvodné podezření, že k takové manipulaci došlo. V kompetenci žalovaného není posuzovat předchozí činnost celních orgánů ani způsob, jakým o výsledku kontroly informovaly sdělovací prostředky. Žalovaný se s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi a na nevelký rozsah podnikatelské činnosti žalobce rozhodl pro snížení původního výměru sankce na polovinu. K navrhovanému uložení pokuty při samé dolní hranici zákonné sazby však žalovaný nepřistoupil, neboť pro prodejce pohonných hmot je volba seriózního a kompetentního dodavatele zcela zásadním úkolem. Rovněž zohlednění nákladů kontroly ve výměře sankce nemá oporu v platné právní úpravě. III. Žaloba Žalobce v žalobě namítl, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, a proto mu nezbylo nic jiného, než podat správní žalobu „z důvodů, které jsou obsaženy v předmětném odvolání“. IV. Obsah dalších podání uplatněných v soudním řízení Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobce v žalobě neuplatnil žádný zákonný žalobní bod, ale pouze zcela neurčitou výtku na adresu napadeného rozhodnutí, která v zásadě vyzývá správní soud k tomu, aby obecně vyšel z textu odvolání a provedl jakési druhé odvolací řízení. Pouhý odkaz na odvolání a napadené rozhodnutí nemůže splňovat zákonné obsahové náležitosti správní žaloby. Žalovaný konstatoval, že napadené rozhodnutí se s obsahem podaného odvolání vyrovnalo v dostatečné míře, a navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou nadepsanou „Doplnění žaloby“, v níž např. namítal, že se žalovaný nevypořádal s tím, že jiný orgán státní správy způsobil žalobci značnou škodu, že případ žalobce je vzhledem k jeho okolnostem zcela mimořádný, že žalovaný jednal v rozporu se zásadou přiměřenosti, že výše uložené pokuty má na žalobce likvidační dopad, že se žalovaný nevypořádal s námitkou faktické nemožnosti kontrolovat jakost dovezených pohonných hmot atp. Žalovaný ve vyjádření k replice žalobce poukázal na to, že původní dokument označený jako „Žaloba“ neobsahoval žádný relevantní žalobní bod. K výhradám žalobce uvedeným v „Doplnění žaloby“ tak nelze s ohledem na jejich opožděnost přihlížet. Žalovaný přesto k těmto výhradám podal stručné vyjádření, v němž např. konstatoval, že okolnost, že daná jakostní odchylka pravděpodobně vznikla u dodavatele, byla výslovně zohledněna při Shodu s prvopisem potvrzuje V. B. snížení výše pokuty; že při úvaze o výši pokuty byl vzat v úvahu i malý rozsah žalobcova podnikání; že povědomí o existenci určitých rizik by mělo vést podnikatele k tomu, aby pečlivě volili své obchodní partnery a průběžně jejich dodávek ověřovali atp. V. Jednání před Městským soudem v Praze Zástupce žalobce při jednání přednesl soudu své vyjádření ke stanovisku žalovaného, které současně v písemné podobě založil do spisu včetně dalších listin, vše týkající se řízení o občanskoprávní a trestní odpovědnosti dodavatele žalobce – společnosti Trocamiento, a.s. a dále i nároku na náhradu škody způsobené žalobci povědomostí celního úřadu o závozu nevyhovujícího minerálního oleje s tím, že k těmto okolnostem měl správní orgán při uložení pokuty přihlédnout. Současně sdělil, že od podání žaloby soudu do dnešního jednání bylo žalobci doručeno vyrozumění policejního orgánu v Mělníku dne 29. 10. 2015, podle kterého žalobcem podané trestní oznámení na dodavatele žalobce bylo odloženo s tím, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku došlo, avšak nelze zjistit a stanovit jednoznačně osobu, která ho spáchala a ve společnosti dodavatele figurovala. Okresní soud v Ostravě pak dne 5. 1. 2016 vydal rozsudek, kterým společnosti Trocamiento, a.s. uložil zaplatit žalobci částku ve výši necelých 802.000,- Kč včetně úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení ve výši necelých 51.000,- Kč. I přesto nebylo ze strany této společnosti žalobci do dnešního dne ničeho uhrazeno a vzhledem k tomu, že na tuto společnost je v současné době vedeno mnoho exekucí a jeden z hlavních organizátorů protiprávní činnosti a osob, ovládajících uvedenou společnost, zemřel a další osoba, která se podílela na dovozu velkého množství základového oleje z Polska, který uváděli do volného oběhu jako motorovou naftu a z něhož nehradili spotřební daň, byla odsouzena. S ohledem na tyto skutečnosti je tak krajně nepravděpodobné, že by tedy škoda žalobci byla společností Trocamiento,a.s. uhrazena. Dále ve věci nároku na náhradu škody ve vztahu k Ministerstvu financí České republiky za nesprávný úřední postup celního úřadu, nebylo prozatím nařízeno soudní jednání. Ke stanovisku žalovaného k podané žalobě a k poukazu na rozhodnutí tohoto soudu pod sp. zn. 10A 373/2011 žalobce uvedl, že on sám nikdy netvrdil, že předchozí povědomost orgánů veřejné moci o závozu nevyhovujícího minerálního oleje žalobci v době před jeho načerpáním do nádrží příslušným dodavatelem by jej a priori měla zbavit odpovědnosti za spáchaný správní delikt, nicméně by orgán celní správy měl mít povinnost informovat žalobce o takovém závozu. Dle názoru žalobce se jednalo o okolnost, ke které měl tedy žalovaný přihlédnout při stanovení výše pokuty s tím, že výše uložené sankce bude pouze symbolická. Pokud však už orgán veřejné moci měl povědomost o protiprávním jednání dodavatele pohonných hmot, respektive o tom, že jím převážený minerální olej nesplňuje kvalitativní ukazatele kladené na prodej motorové nafty, nic mu nebránilo cisternu s předmětným olejem zadržet ještě v době před čerpáním minerálního oleje do nádrže žalobce, zvláště za situace, kdy orgánu celní správy muselo být známo, jaké negativní dopady to žalobci způsobí a že dochází ke spáchání trestného činu. Orgány celní správy tak mohly škodlivému následku zabránit. Žalovaný zcela přehlíží, že pokuta ve výši stovek tisíc korun je pro žalobce jakožto provozovatele čerpací stanice pohonných hmot o jeho velikosti zcela likvidační, bez ohledu na snížení pokuty a vzhledem k tomu, že předmětný minerální olej v ceně ve výši téměř 800.000,- Kč, za který žalobce dodavateli pohonných hmot zaplatil, již propadl státu. Tedy faktická újma spočívá jak v uložené pokutě, tak i v újmě ve výši hodnoty motorové nafty. Žalovaný měl vyvinout větší aktivitu k tomu, aby majetkové poměry žalobce zohlednil, popř. si vyžádal informace. Shodu s prvopisem potvrzuje V. B. Zástupce žalobce dále poukázal na to, že zjistit kvalitu dovážených pohonných hmot je ve své podstatě téměř nemožné. Není možné, aby v den závozu musel žalobce odjet do laboratoře, kde by si za nemalý poplatek vyžádal expresní zjištění jakosti pohonné hmoty, měření trvá zhruba 24 hodin. Poté by se vlastně musel vrátit a teprve poté, až by měl vzorek k dispozici, by vlastně bylo možné z cisterny, která by byla odstavena jeden až dva dny na čerpací stanici, přečerpat pohonnou hmotu do nádrží žalobce. Tak to prakticky nefunguje, protože dodavatel rozváží pohonnou hmotu do několika benzínových stanic nebo několika provozovatelům v rámci jednoho dne. V této souvislosti zástupce žalobce uvedl praxi provozovatelů pohonných hmot v jiných státech - v Německu a ve Francii. Tam působí cca 5- 10 dodavatelů pohonných hmot, kterými jsou velké stabilní společnosti a to, co se vlastně děje v České republice by tam jen stěží bylo možné. Oproti tomu v České republice bylo nedávno těch subjektů cca 3.000, takže je zřejmé, že stát v tomto poněkud opomněl kontrolní povinnost nebo určitou bdělost k tomu, komu oprávnění obchodovat s pohonnými hmotami udělí. Mělo být proto přihlédnuto k tomu, že žalobce se do zjištěné situace dostal nikoli vlastní vinou, a pokud zde je objektivní odpovědnost, pak měla být výše odpovědnosti za spáchaný správní delikt zvolena šetrně a nikoliv s likvidačními účinky, aby žalobce mohl podnikatelskou činnost provozovat i nadále. Vzhledem k tomu, že společnost žalobce byla skutečně co do velikosti a rozsahu svého podnikání s pohonnými hmotami opravdu miniaturní (jedná se o dva stojany v Kostelci nad Labem), s ohledem na tu značnou finanční zátěž žalobce již v současné době činnost neprovozuje. Přesto, že se do dnešní doby jednalo tedy o subjekt, který svou činnost provozoval 15 let, neměl nikdy žádný problém a nespáchal nikdy žádný delikt, byl nucen svoje podnikání ukončit. K tvrzení žalovaného, že žalobce měl být při podnikání obezřetnější, zástupce žalobce uvedl, že nikdo ani stát, nedává právní předpis či metodiku, jakým způsobem takovým situacím předejít. Je chybou státu, že dovolil, aby s tak cennou nebo strategickou surovinou obchodovaly i subjekty, které by s ní obchodovat nikdy neměly. Nemůže být přece argumentem to, že se měl žalobce obrátit na 5 největších společností nebo distributorů pohonných hmot v České republice, protože společnost Trocamiento, a.s. jako dodavatel na stránkách celní správy uvedena byla. Není zřejmé, jak by měla jednatelka žalobce nějakým operativním způsobem prověřovat, jestli společnost Trocamiento, a.s. vozí minerální oleje z Polska nebo odjinud. Zástupce žalovaného ve svém přednesu odkázal opětovně na to, že žaloba neobsahuje ani jeden řádný žalobní bod. Byla doručena poslední den dvouměsíční lhůty a je zcela obecná. V podstatě jen vyzývá soud k nějakému zopakování odvolacího přezkumu. Určité konkrétní žalobní body jsou obsaženy až v doplnění žaloby po zákonné lhůtě a v rámci přednesu při jednání byly doplněny pouze informace o právních krocích žalující strany. Zástupce žalovaného také opravil, že žalobce provozoval čerpací stanici jen 5 let. V napadeném rozhodnutí byly důvody pro snížení sankce, ale zároveň i argumentace, proč není důvodu ke snížení pokuty. Bylo poukázáno na jistou lehkomyslnost ze strany žalobce při volbě jeho obchodního partnera, když žalobce měl také, stejně jako v jiných zemích, možnost obrátit se v rámci České republiky na nějaké velké solidní partnery a nikoliv na jednu z řady firem, které dováží pohonné hmoty z Polska. Pokud jde o ověřování jakosti dodávek, zástupce žalovaného uvedl, že žalobce neprovedl ani namátkovou kontrolu jakosti. Naopak spoléhal na to, že distributor byl uveřejněn na webových stránkách nebo v databázi celních orgánů, ale to neznamená státní garanci za jakost dodávek. Trh čerpacích stanic byl v České republice v tom rozhodném období přesycen a tím šlo i o určité podnikatelské riziko. Shodu s prvopisem potvrzuje V. B. Soud při ústním jednání neprovedl dokazování listinami předloženými při jednání zástupcem žalobcem, které se týkali trestního stíhání společnosti Trocamineto, a.s. a nároku žalobce na náhradu škody vůči Ministerstvu financí uplatněném v dosud neukončeném řízení, a to s ohledem na právní irelevanci těchto listin ve vztahu k předmětu řízení a k jejich neexistenci v době vydání napadeného rozhodnutí. VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. V nyní posuzované věci soud především upozorňuje na to, že řízení před správními soudy je vystaveno na zásadě dispoziční a na zásadě koncentrační. První zmíněná zásada reprezentuje východisko, že předmět řízení je v rukách žalobce a soud může věc zpravidla přezkoumat pouze v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Druhá je projevem principu, že žalobce může své žalobní body uplatňovat pouze v zákonem stanovené lhůtě a k později uplatněným námitkám nelze již zásadně přihlížet (§ 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.). Předpokladem pro věcné posouzení žaloby je proto existence alespoň jednoho žalobního bodu, který navíc žalobce musí formulovat pouze v zákonné lhůtě pro podání žaloby. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze podle § 72 odst. 1 s. ř. s. podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V dané věci bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobci, resp. jeho zástupci dne 19. 8. 2014, což jednoznačně vyplývá nejen z výslovného tvrzení žalobce (srov. č. l. 20 soudního spisu), ale i z doručenky založené ve správním spisu. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby [a tedy i pro řádné uplatnění žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. tedy žalobci uplynula v pondělí 20. 10. 2014. Žalobce v průběhu této lhůty podal k Městskému soudu v Praze pouze jediné podání, a to žalobu proti napadenému rozhodnutí (konkrétně dne 19. 10. 2014, tedy den před jejím uplynutím). Tato žaloba obsahuje nejprve úvodní stranu, v níž jsou identifikováni žalobce a žalovaný a uvedeny další procesní náležitosti žaloby (označení napadeného rozhodnutí, uvedení příloh atp.). Na druhé straně žalobce postupně rekapituluje průběh správního řízení, což zakončuje formulací „Vzhledem k tomu, že se žalovaný dle názoru žalobce s námitkami uvedenými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu nevypořádal, nezbývá žalobci nic jiného, než podat proti Rozhodnutí správní žalobu dle výše uvedených ustanovení s. ř. s., a to z důvodů, které jsou obsaženy v předmětném odvolání.“ Žaloba dále (na konci str. 2) pokračuje návrhem na přiznání odkladného účinku a na str. 3 je zakončena petitem. Nic jiného žaloba neobsahuje. Soud tedy nejprve posuzoval, zda žaloba skutečně obsahuje alespoň jeden žalobní bod, resp. zda výše citovanou formulaci uvedenou v žalobě lze vůbec za žalobní bod považovat. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, je za žalobní bod nutné považovat „každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím tvrzené domnělé Shodu s prvopisem potvrzuje V. B. nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum“. Soud při posouzení náležitostí žaloby vycházel i z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS, podle něhož přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví; nabízejí-li se tedy dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první. Na základě výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu tedy soud na rozdíl od žalovaného dospěl k závěru, že nyní posuzovaná žaloba žalobní bod obsahuje, a to konkrétně námitku, že se žalovaný nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání. Z takto formulovaného žalobního důvodu je alespoň v nejhrubších rysech patrné, že žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že adekvátně nereagovalo na jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Právě v této okolnosti je možné shledat dostatečnou (byť obsahově minimální) konkretizaci ve vztahu k případu žalobce, neboť žalobce nenamítá např. paušálně tvrzenou nezákonnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ale vadu napadeného rozhodnutí shledává právě ve vztahu ke konkrétně uvedenému a jedinečnému procesnímu úkonu (ve vztahu k odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). Zároveň je třeba připomenout, že bylo odpovědností žalobce, aby v žalobě dostatečně specifikoval skutkové a právní důvody, pro které rozhodnutí žalovaného napadá. Obsah a kvalita žaloby tak do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku jakožto výsledného meritorního rozhodnutí soudu. Pokud je tedy žaloba žalobce, resp. žalobní bod v ní uvedený formulován v natolik obecné rovině, že se pohybuje na samé hranici přípustnosti, pak není úkolem soudu domýšlet za žalobce argumenty, které by snad s takovým žalobním bodem mohly souviset a které by hypoteticky mohly zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Za žalobní bod naopak nelze považovat odkaz žalobce na „důvody, které jsou obsaženy v předmětném odvolání“. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013 – 36) je třeba žalobní body výslovně formulovat v žalobě, neboť je třeba vycházet z toho, že soudní řízení není pokračováním správního řízení, nýbrž zcela samostatným typem přezkumného řízení. Předmětem soudního přezkumu je pak rozhodnutí, které vydal správní orgán rozhodující v posledním stupni (§ 69 s. ř. s.), jenž zpravidla v napadeném rozhodnutí již reagoval na obsah odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně; soud tedy zásadně není instancí, která by znovu a nezávisle na nadřízeném správním orgánu měla obsah odvolání přezkoumávat (k tomu srov. i zásadu subsidiarity správního soudnictví vyjádřenou v § 5 s. ř. s.). Žalobce nadto v daném případě neoznačil, na kterou konkrétní část argumentace uvedené v odvolání odkazuje, nýbrž pouze v nejobecnější na odvolání odkázal. Takový odkaz nesměřuje k určité, jednoznačně individualizované a nezaměnitelné argumentaci, neboť jím žalobce po soudu de facto žádá, aby znovu posoudil jeho odvolání jako celek. Tento přístup k formulaci žalobních bodů ovšem zcela ignoruje výše vyloženou zásadu, že soudní řízení není pouhým pokračováním správního řízení. Pokud by soud akceptoval přístup, kdy žalobce ve lhůtě pro podání žaloby ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. namísto řádné a dostatečně konkrétní formulace žalobních bodů pouze několika slovy odkáže na obsah odvolání s tím, že své argumenty konkretizuje kdykoli v průběhu soudního řízení, pak by tím v podstatě docházelo k nepřípustnému obcházení koncentrační zásady. Shodu s prvopisem potvrzuje V. B. S ohledem na shora uvedené tedy nelze považovat repliku žalobce ze dne 4. 11. 2014 (dále jen „replika“) za řádné uplatnění žalobních bodů ani za rozšíření žaloby o další žalobní body ve smyslu § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. Replika byla soudu podána dne 4. 11. 2014, tedy až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která dle § 72 odst. 1 s. ř. s. skončila dnem 20. 10. 2014. V replice pak žalobce vznáší především námitky, které nemají přímou souvislost s řádně uplatněným žalobním bodem uvedeným v žalobě ze dne 19. 10. 2014 (žalobce tak v replice např. namítal, že žalovaný nevzal v úvahu mimořádnost jeho případu, že žalovaný jednal v rozporu se zásadou přiměřenosti apod.). Tato tvrzení však nejsou způsobilá soudního přezkumu, neboť byla s ohledem na shora uvedenou interpretaci § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. uplatněna opožděně, a nelze je tak považovat za řádné rozšíření žaloby o další žalobní body. Uvedené platí i ve vztahu k pozdním argumentům žaloby předneseným při ústním jednání před soudem a k návrhu důkazů, týkajících se okolností dodavatele a zjištění celních orgánů o nevyhovující kvalitě dováženého oleje. Z těchto skutečností lze usuzovat, že jimi žalobce požadoval shovívavější a šetrnější přístup správních orgánů při úvahách o výši pokuty. I v tomto rozsahu však žalobce ve včas podané žalobě neuvedl nic jiného ke svým majetkovým poměrům, než co zhodnotily správní orgány ve svých rozhodnutích. Z repliky žalobce a z přednesu při ústním jednání tedy soud může zohlednit pouze ta tvrzení, která souvisí s jedinou řádně uplatněnou žalobní námitkou, tedy s námitkou, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvoláním žalobce. Tuto námitku nepovažuje soud za důvodnou. Soud má naopak za to, že žalovaný se s žalobcem podaným odvoláním na téměř 16 stranách napadeného rozhodnutí velmi pečlivě vypořádal. Žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval srozumitelným a přezkoumatelným způsobem na všechny žalobcem uplatněné odvolací námitky. Pokud žalobce v úvodu repliky poukazuje na odvolací námitku, že jiný orgán státní správy (Celní ředitelství Olomouc) měl před závozem minerálního oleje do nádrží žalobce povědomost o tom, že tento druh minerálního oleje nesplňuje kvalitativní požadavky na „motorovou naftu“ (z tohoto důvodu rovněž považoval žalobce svůj případ za „zcela mimořádný“), pak soud konstatuje, že i s touto odvolací námitkou se žalovaný nepochybně vypořádal, o čemž svědčí již to, že žalobce argumenty žalovaného v replice cituje. Reakce žalovaného na výše uvedenou odvolací námitku je obsažena na str. 7 až 8 napadeného rozhodnutí a obsáhlá polemika žalobce uvedená v replice a ostatně i při jednání před soudem, svědčí spíše o tom, že žalobce je nespokojen s tím, jak se žalovaný vypořádal s jeho námitkou, než o tom, že by se žalobce s touto odvolací námitkou nevypořádal. V rámci vypořádání této námitky žalovaný srozumitelně odpověděl i na námitku faktické nemožnosti kontrolovat jakost dovezených pohonných hmot (viz str. 5 repliky), když konstatoval, že z hlediska vzniku deliktní odpovědnosti žalobce je nerozhodné, zda byl do tvrzené manipulace s palivem zapojen či o ní věděl (str. 8 napadeného rozhodnutí). Pokud žalobce v replice a při jednání před soudem poukázal na postup žalovaného při ukládání sankce, pak lze konstatovat, že žalovaný se touto otázkou zabýval obzvláště pečlivě, když se na str. 9 až 16 napadeného rozhodnutí velmi podrobně věnoval jednotlivým kritériím pro ukládání pokuty a dostatečně se vypořádal i se specifickými okolnostmi případu žalobce. V této pasáži se žalovaný rovněž zabýval i jednotlivými argumenty žalobce týkajícími se i samotné odpovědnosti za spáchání správního deliktu a žalobci mj. přesvědčivě vysvětluje, proč mu byla za jeho deliktní jednání uložena pokuta (žalovaný se např. na str. 14 napadeného rozhodnutí znovu vrací k žalobcem namítané „mimořádnosti“ jeho případu a uvádí, že pro prodejce pohonných hmot je volba seriózního a kompetentního dodavatele pohonných hmot zcela zásadním úkolem). Soud tomu přisvědčuje, neboť pokud žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje V. B. podnikal v obchodu s pohonnými hmotami, je stejně jako ostatní obchodníci s jakýmkoliv zbožím, odpovědný za kvalitu dodávaného zboží a bylo na něm, aby si v rámci svých soukromých obchodních vztahů ověřil svého dodavatele na trhu obchodované komodity. Oprávnění k obchodování s pohonnými hmotami udělovaná státem není na liberálním trhu zárukou pro to, že každý dodavatel bude fakticky dodávat pohonné hmoty v odpovídající kvalitě. K podstatě uložené pokuty je nezbytné poukázat na to, že chování dodavatele či celních orgánů není z hlediska ochrany poskytované zákonem č. 311/2006 Sb. a spočívající ve stanovení objektivní sankční odpovědnosti relevantní, protože v souzené věci byla odpovědnost a míra závažnosti protiprávní činnosti posuzována z hlediska klíčové ochrany – ochrany spotřebitele, nikoliv ochrany subjektů v řetězci dodavatelských vztahů. Soud dále pro úplnost podotýká, že žalovaný zčásti argumentům žalobce uvedeným v odvolání přisvědčil, když dospěl k závěru, že v případě žalobce jsou dány důvody pro snížení pokuty. S ohledem na výše uvedené soud nemůže přisvědčit žalobci v tom, že by se žalovaný nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání; naopak lze konstatovat, že napadené rozhodnutí poskytuje přesvědčivou odpověď na všechny odvolací námitky žalobce. Vzhledem k tomu, že právě údajné nevypořádání se s odvolacími námitkami bylo jedinou otázkou, kterou soud v souladu s § 71 odst. 2 věta třetí a s § 72 odst. 1 s. ř. s. při meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí zodpovídal, nebylo nutné provádět žalobcem navržené důkazy (rozhodnutí celního úřadu ze dne 14. 8. 2014, trestní oznámení ze dne 17. 4. 2013 atp.). Soudem řešená otázka se totiž týkala výhradně právních aspektů napadeného rozhodnutí, nikoli případného pochybení správních orgánů při zjišťování skutkového stavu. Soud pro úplnost podotýká, že v napadeném rozhodnutí neshledal ani žádné vady, ke kterým by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti. VII. Závěr Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.

Poučení