9 A 4/2011 - 74

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: ZIMBO CZECHIA s.r.o., se sídlem Praha 7, Na Zátorách 8/613, IČ: 61250988, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8 – Karlín, Šaldova 466/34, proti žalovanému: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Praha 2, Slezská 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Státní veterinární správy ze dne 19.10.2010 č.j. 2010/4402/SVS takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) Státní veterinární správa (dále též „odvolací orgán“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze (dále jen „MěVS“) o uložení pokuty žalobci ve výši 25 000,- Kč za správní delikt podle § 72 odst. 1 písm.1) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“), spočívající v opakovaném porušení povinností stanovených v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Komise (ES) č. 2073/2005, o mikrobiologických kritériích pro potraviny, konkretizovaných v příloze I. kapitole 3, bodě 3.2 tohoto nařízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce se měl protiprávního jednání dopustit tím, že v provozovně Novák maso - uzeniny na adrese Žirovnická ulice, Praha 15, jak bylo zjištěno při kontrole provedené v této provozovně Městskou veterinární správou v Praze dne 5. května 2009, nezajistil při validaci a ověřování správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe provádění vyšetření podle mikrobiologických kritérií u masných polotovarů, když byl předložen jeden protokol o zkoušce z filiálky Rychnov nad Kněžnou, přičemž jednotlivé vzorky tvořila pouze jedna jednotka namísto minimálně šesti protokolů o zkoušce na salmonelu a E. coli vyšetřovaných vzorků masných polotovarů tvořených 5 jednotkami pro provozovnu na adrese Žirovnická, Praha 15 za období od 1. března 2009 do 5. května 2009. Odvolací orgán poté v odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul obsah odvolacích námitek žalobce. Ten v odvolání předně namítal, že přestože se jedná již o druhé rozhodnutí ve věci, nadále toto rozhodnutí trpí zásadními právními vadami. Z rozhodnutí MěVS není ani patrné, kdy bylo vypraveno. Za tvrzený správní delikt byla žalobci nejprve rozhodnutím MěVS č. j. 2009/1341/KVSA udělena finanční sankce ve výši 110 00,- Kč. Na základě rozhodnutí odvolacího orgánu bylo toto rozhodnutí pro vady zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu musí rozhodnutí obsahovat důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Vše musí být prokázáno - důkazně doloženo a rozhodnutí musí být přesvědčivé. Odvoláním napadené rozhodnutí však předmětné náležitosti nesplňuje. Přestože se jedná o zcela nový a samostatný nový právní akt, kterým mělo v kontextu s rozhodnutím Státní veterinární správy č. j. 2009/4039/SVS ze dne 5. ledna 2010 dojít k odstranění vad předchozího rozhodnutí, vyjma výše udělené sankce a několika drobných textových úprav se nadále jedná o texty totožné (totožná rozhodnutí trpící tudíž stejnými vadami). Rozhodnutí MěVS postrádá jakoukoliv přesvědčivou právní argumentaci z hlediska odůvodnění pokuty a toho, proč nebyla řízení vedená s žalobcem ve stejném období ve věci identického tvrzeného deliktu projednána v jednom správním řízení. Rozhodnutí ani ve stručnosti neuvádí, k čemu správní orgán dospěl a s jakými skutečnostmi se ve smyslu rozhodnutí Státní veterinární správy měla MěVS vypořádat. Přitom se jedná o jedno správní řízení tvořící jeden celek, tudíž by měla být tato fakta v rozhodnutí uvedena, aby bylo možné pouhým seznámením se s textem rozhodnutí seznat celý průběh dosavadního řízení. Odvoláním napadené rozhodnutí je dle žalobce v rozporu s principy správního trestání. Pro tvrzený stejný delikt byl žalobce v souvislosti se zjištěními na stejné provozovně v minulosti pokutován stejným orgánem veterinárního dozoru. Dřívější řízení bylo však pro všechny pražské provozovny žalobce vedeno společně a ukončeno jedním rozhodnutím s jednou pokutou, kdežto souběžně s aktuálním řízením vedla MěVS v Praze s žalobcem samostatná řízení a uložila samostatné pokuty. Žalobce setrvává na námitce, že jestliže MěVS v Praze ohledně tvrzeného správního deliktu, který měl být zjištěn i na dalších provozovnách žalobce spadajících do kompetence tohoto orgánu veterinárního dozoru, v minulosti vedla jedno společné řízení, měla tak postupovat i v daném případě a vést řízení zahájená pod č.j. 1135/2009/VHl, 1134/2009/VHl, 1139/2009/VHl, 1133/2009/VHl, 1138/2009/VHI/, 1098/ 009/VHI společně a ve věci vydat jedno rozhodnutí. Žalobce má za to, že není dán důvod, proč by v daném případě měla MěVS postupovat odlišně než v případě předchozím, jehož se sama v rozhodnutí dovolává. Žalobce tvrdí, že se (i z hlediska výše uloženého postihu) jedná o porušení základní zásady správního řízení uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle níž musí být při rozhodování skutkově shodných či podobných případů rozhodováno obdobně. Skutečnost, že ve věci jednoho správního deliktu s jedním adresátem státní správy souběžně vede (vedla) šest identických řízení, MěVS v rozhodnutí o uložení sankce odůvodnila pouze tak, že „...samostatné projednání je sice časově náročnější, ale jeví se přehlednější, a to v tom momentu, že je zde patrné, kolik měly jednotlivé provozovny předložit protokolů o zkoušce a kolik jich ve skutečnosti předložily, když byly předkládány i protokoly o zkoušce na jiné, v převážné většině mimopražské provozovny." Žalobce takovou argumentaci považuje za nepřesvědčivou a za logicky minimálně nepochopitelnou (zcestnou), když sama MěVS na jiném místě rozhodnutí uvádí, že odůvodnění v souvisejících kausách budou obdobného charakteru, jelikož se jedná o stejný zjištěný stav, pouze v jiném místě a jiném čase. Jestliže tedy obsah podání a rozhodnutí je v podstatě identický, což z porovnání textů skutečně vyplývá, a vyjma jednoho případu je stejná i výše udělených pokut, přičemž sám správní úřad dochází k závěru, že samostatná řízení jsou „časově náročnější", což na straně státní správy i účastníka řízení znamená značný nárůst nákladů, jedná se ze strany MěVS navíc i o porušení zásady hospodárnosti správního řízení a jednání v rozporu s ust § 6 odst. 2 věta první správního řádu. Žalobce považuje způsob odůvodnění uložení pokuty a její výše za nepřesvědčivý, neboť je zcela nekonkrétní a nepravdivý. Z porovnání jeho znění se zněním odůvodnění výše pokuty uložené ve stejném řízení předchozím zrušeným rozhodnutím, která byla 4,4 násobkem současného postihu (110.000,- Kč) lze zjistit, že přestože výše pokuty je diametrálně rozdílná, jsou odůvodnění výše stejná. Žalobce se tak ve skutečnosti nedovídá nic o tom, proč nyní má orgán dozoru „za přiměřenou" částku 25.000," Kč, když za stejného odůvodnění měl ve stejné věci před nedávnem za stejně „přiměřenou" sankci 110.000,- Kč. Ohledně tvrzení, že žalobce žádal o snížení frekvence vzorků, čímž má být prokázáno, že si je vědom, že se na něj tvrzená povinnost vztahuje, žádá žalobce, aby nedocházelo k zaměňování významu slov. Žalobce si je vědom toho, že orgán veterinárního dozoru předmětné odběry v uvedeném množství vyžaduje, nicméně jím zastávaný výklad evropského potravinového práva považuje za nezákonný. Jestliže odběry v uvedeném rozsahu jdou podle názoru žalobce nad rámec jeho povinností, neví, proč by neměl usilovat o redukci jejich vyžadování kupř. prostřednictvím žádosti o snížení frekvence odběru vzorků. Tato žádost nevypovídá nic o tom, že by svůj právní náhled na věc změnil. Žalobce má za právně pochybný, resp. sporný i podklad, o který se rozhodnutí MěVS opírá. MěVS sice tvrdí, že „...zjištěné skutečnosti byly sepsány v Protokolu o kontrolním zjištění ze dne 28. 4. 2009.", avšak již nespecifikuje, zda a kdy byl žalobci doručen, tj. že by došlo k seznámení žalobce s kontrolním protokolem, o čemž žalobci není nic známo. MěVS rovněž uvádí, že měla odeslat originál kontrolního protokolu, ale ten by měl zůstat založen ve správním spise. Žalobce proto namítá, že nebyl řádně seznámen s předmětným protokolem, čímž došlo k zásadnímu porušení jeho procesních práv, které má za důsledek i nezákonnost rozhodnutí o uložení sankce. Dodává k tomu, že vedoucí provozovny není osobou oprávněnou jednat v rozsahu řízení za žalobce. Rozhodnutím MěVS je žalobci vytýkáno nejen porušení čl. 4 odst. 2 nařízení Komise ES č. 2073/2005 (dále jen „nařízení č. 2073/2005“), ale i porušení odstavce 1 téhož ustanovení. Žalobce však nechápe, v čem by porušení odstavce 1 předmětného ustanovení mělo spočívat a jak se jej měl konkrétně dopustit, neboť v rozhodnutí MěVS se ohledně rozlišení tvrzeného deliktu na odst. 1 a odst. 2 nic nedočetl. Pakliže je mu porušení předmětného ustanovení vytýkáno a je za věc sankcionován, musí být v odůvodnění výroku, není-li tak uvedeno ve výroku samém, řádně specifikováno, v čem pochybení spočívá. Neobsahuje-li rozhodnutí takové upřesnění, jedná se o rozhodnutí nezákonné. Žalobce dále v odvolání namítl, že postupuje v souladu s povinností zabezpečit nezávadnost potravin, byť nepředkládá mikrobiologické rozbory v takovém množství, jak by si orgán veterinárního dozoru přál. Zadávání mikrobiologických rozborů lze v daném kontextu považovat za jeden z možných způsobů verifikace toho, zda jsou jeho postupy při zajišťování mikrobiologické nezávadnosti masných polotovarů správné, resp. že krájením či mělněním masa a přidáváním přídatných látek, se mikrobiologické hodnoty masné suroviny, z níž je polotovar vyráběn, nezměnily. Žalobci je rozhodnutím MěVS vytýkán správní delikt spočívající v porušení povinností uvedených v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005, konkretizovaných v příloze I. kapitole 3 bodu 3.2 téhož nařízení. Žalobce stále trvá na tom, že nezávadnosti polotovarů pocházejících z masných produktů dodaných certifikovanými masnými závody, nacházejícími se pod stálým veterinárním dohledem, dociluje preventivními přístupy, a to tím, že provozuje své prodejny s dodržením zásad správné hygienické a výrobní praxe a implementace HACCP (kupř. neumožňuje osobám bez zdravotního průkazu, pokud se nejedná o veterinární inspektory a kteří kupodivu tyto nepředkládají, přístup k potravinám). K tvrzenému porušení povinnosti stanovené v příloze nařízení žalobce uvádí, že předmětná část přílohy I. kap. 3 bod 3.2, týkající se pravidel pro odběr a přípravu vzorků, se skutečně týká, jak vyplývá z názvu, vymezujícího okruh povinných subjektů, odběru na jatkách a závodech, přičemž, jak vyplývá z právních definic předpisů Evropského společenství, žalobce neprovozuje ani jatka ani závod. Povinnost, jíž mu orgán veterinárního dozoru přisuzuje, se na žalobce nevztahuje ani v případě právní kvalifikace dle čl. 4 odst. 2 předmětného nařízení. Toto ustanovení navazuje na čl. 4 odst. 1 nařízení, z něhož vyplývá, že provozovatelé potravinářských podniků za účelem zde stanoveným musí v případě potřeby provádět vyšetření podle mikrobiologických kriterií stanovených v příloze 1, a to za účelem ověřování svého HACCP. Odstavec 2 rovněž stanoví, že: „Četnost odběru vzorků může být přizpůsobena povaze a velikosti potravinářských podniků, pokud ovšem nebude ohrožena bezpečnost potravin." Odstavec 2 tohoto článku pojednává sice o zvláštní četnosti odběru vzorků dle přílohy I., avšak dle žalobce se na něj nevztahuje. Z důvodu opatrnosti pak žalobce poukazuje na skutečnost, že tento bod také stanoví, že „Provozovatelé potravinářských podniků takto rozhodnou v rámci svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe, přičemž zohlední návod k použití potraviny." I pokud by se na něj předmětná příloha vztahovala (z hlediska produkovaného množství), má žalobce za to, že i s ohledem na fakt, že se jedná o masné polotovary určené ke spotřebě výhradně po patřičné tepelné úpravě (smažení, pečení, grilování) a s ohledem na své funkční HACCP, potvrzené i výsledky mikrobiologických rozborů zadaných na jiných provozovnách i orgány dozoru, jakož i správnou hygienickou praxi, by se na něj zde stanovená četnost nevztahovala. Navíc i sám postup při odběru vzorků, tak jak je stanoven v předmětné příloze (množství, z kterého je odebíráno) dokládá, že není míněn pro drobnou maloobchodní produkci. Žalobce má za to, že povinnost četných rozborů nastává teprve tehdy, je-li to důvodné, tj. je-li dána potřeba, např. v případě velkých výrobců. Jestliže však ze všech okolností (správná hygienická a výrobní praxe, přímé dodávky od veterinárně dozorovaných subjektů, správně fungující HACCP, vlastní odběry a zadávání mikrobiologických rozborů certifikovanému pracovišti s vyhovujícími výsledky), kdy se jedná o výrobu pouze malého množství polotovarů, vyplývá, že není důvod vzniku mikrobiologického znehodnocení těchto výrobků, není dána ani potřeba takovýchto kontrolních postupů. Takový přístup evropské legislativy má za logický, nesměřující při dodržování uvedené praxe k neúčelným a nerentabilním výdajům, které by ve svém důsledku v případě maloobchodu vedly ke znemožnění doplňkové výroby masných polotovarů, protože by v takovém případě výdaje na veterinárními orgány požadované mikrobiologické rozbory při reálně prodejném množství polotovarů přesahovaly příjmy z jejich prodeje. K tomuto postoji žalobce nevede pouze nákladová stránka věci (cena za rozbor se pohybuje v rozmezí od 1.500,- Kč do 6.000,- Kč), jak se mylně domnívá MěVS v Praze, ale především jeho právní přesvědčení, že výklad činěný orgány veterinární správy je právně nesprávný. Žalobce je přesvědčen, že postup vyžadovaný MěVS v Praze by vedl ke stavu, který by byl v rozporu s evropskými předpisy, neboť by to vedlo k neúměrnému omezování obchodu a volného pohybu potravin, který je naopak jedním z cílů evropské normativní úpravy. Z ustanovení čl. 5 odst. 3 nařízení Rady č. 178/2002 vyplývá, že v evropském potravinovém právu nelze zohlednit mezinárodní normy nebo jejich části, pokud by byly „neúčinným nebo nevhodným prostředkem pro dosažení oprávněných cílů potravinového práva..." Vzhledem k tomu, že jedním z cílů je volný pohyb zboží, znamenalo by naplnění tvrzeného požadavku na četnost a množství automatického a setrvalého zadávávání mikrobiologických rozborů v souvislosti s výrobou malého množství masných polotovarů maloobchodním výrobcem ve svém důsledku takové omezení volného obchodu, že by jeho zákonitým důsledkem musela být nezohlednitelnost takovýchto ustanovení. Odpovědnost za to, aby při jeho podnikání nebyla ohrožena zdravotní nezávadnost potravin, které uvádí do oběhu, žalobce nepopírá, odmítá však byrokratický, samoúčelný a smyslu věci odporující požadavek orgánů veterinárního dozoru, který představuje, dle jeho přesvědčení v rozporu s normativou Evropského společenství, neúměrné a smysl podnikání likvidující diktování požadavků na četnost provádění laboratorních rozborů masných polotovarů vyráběných v malém množství. Žalobce má za to, že správnost jeho postoje podpůrně potvrzuje i ust. § 24a veterinárního zákona, ze kterého vyplývá, že na jeho provozovnu, kde připravuje maso a vyrábí masné výrobky určené pro přímý prodej spotřebiteli v místě provádění uvedených činností, se předpisy Evropských společenství upravující zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu ani nevztahují. Žalobce v odvolání uzavřel, že je přesvědčen, že se žádného porušení evropského potravinového práva nedopustil, neboť se jedná o malé množství masných polotovarů, přičemž rozsah výroby je orgánu dozoru dobře znám. Odvolací orgán následně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že přezkoumal rozhodnutí MěVS a dospěl k názoru, že odvolání není důvodné. Konstatoval, že MěVS uskutečnila dne 5. května 2009 veterinárně hygienickou kontrolu v provozovně žalobce na adrese Žirovnická, Praha 15 - Zahradní město. Byla provedena kontrola výroby polotovarů. V prodejním pultu byly vystaveny polotovary - mletá masa: hovězí směs, vepřová směs, míchaná směs, dále kořeněná masa: Novákova krkovička na gril mexiko a s medvědím česnekem, ďábelská směs, plněné papriky, bůčková roláda. Chladírna masa obsahovala rozpracované polotovary - masové karbanátky. Při této kontrole bylo zaznamenáno do protokolu o kontrolním zjištění, že byla provedena kontrola stanovených mikrobiologických vyšetření při výrobě masných polotovarů podle přílohy I, kapitoly 3, bod 3.2 nařízení Komise 2073/2005 za období od 1. března 2009. Za sledované období (tedy od 1. března 2009 do data kontroly 5. května 2009) byl předložen protokol č. 5165 - 68 ze dne 20.3.2009, vyšetřeno v Ústavu pro vyšetřování potravin, Libušská, Praha 4. Vzorky: hovězí směs mletá, Novákova krkovička na gril, ďábelská směs, plněné papriky. Dodavatel: Masokombinát Planá nad Lužnicí, odběr: filiálka Rychnov nad Kněžnou, výsledky negativní na E. coli a bakterie rodu Salmonella. Při kontrole byla pořízena fotografie tohoto protokolu o vyšetření vzorků masných výrobků polotovarů. Výsledky mikrobiologických vyšetření vzorků masných polotovarů odebraných v kontrolované provozovně Žirovnická nebyly předloženy Kontrolní protokol ze dne 5. května 2009 byl zaslán na adresu sídla žalobce, kde byl převzat dne 18. května 2009. Do protokolu nebyly podány žádné námitky. MěVS zahájila se společností ZIMBO dne 8. července 2009 správní řízení ve věci uložení pokuty pro opakované porušení povinností stanovených v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005. V rámci zahájení správního řízení byl žalobce řádně poučen o svých procesních právech účastníka správního řízení a dostal možnost těchto svých práv využít. Dne 5. srpna 2009 bylo vydáno rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 110 000,- Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal a Státní veterinární správa na základě tohoto odvolání rozhodnutí MěVS zrušila a věc vrátila k novému projednání. Důvodem zrušení rozhodnutí MěVS byla zejména nepřiměřená výše pokuty. Dne 2. března 2010 bylo zástupkyni žalobce doručeno oznámení o pokračování ve správním řízení ve věci uložení pokuty. Dne 6. dubna 2010 MěVS vydala nové rozhodnutí o uložení sankce. Odvolací orgán v rámci posouzení věci samé konstatoval, že nařízení č. 2073/2005 v čl. 4 odst. 1 stanoví, že provozovatelé potravinářských podniků musejí při validaci a ověřování správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe v případě potřeby provádět vyšetření podle mikrobiologických kritérií stanovených v příloze I. Ustanovení čl. 4 odst. 2 uvedeného nařízení pak dále stanoví, že o vhodné četnosti odběru vzorků rozhodnou provozovatelé potravinářských podniků, nestanoví-li ovšem příloha I zvláštní četnost odběru vzorků, přičemž v takových případech odpovídá četnost odběru vzorků nejméně četnosti stanovené v příloze I. Provozovatelé potravinářských podniků takto rozhodnou v rámci svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe, přičemž zohlední návod k použití potraviny. Četnost odběru vzorků může být přizpůsobena povaze a velikosti potravinářských podniků, pokud ovšem nebude ohrožena bezpečnost potravin. Podrobnosti o rozsahu a četnosti odběru vzorků jsou uvedeny v příloze I k nařízení č. 2073/2005, kapitola 3 (pravidla pro odběr vzorků a přípravu zkušebních vzorků). V bodu 3.2 části - Četnost odběru vzorků u jatečně upravených těl, mletého masa, masných polotovarů a strojně odděleného masa se uvádí: „Provozovatelé potravinářských podniků provozující jatky či zařízení, která vyrábějí mleté maso, masné polotovary nebo strojně oddělené maso, odeberou vzorky pro mikrobiologické vyšetření nejméně jednou týdne. Den odběru vzorků se každý týden mění, aby se zajistilo pokrytí každého dne v týdnu. U odběru vzorků mletého masa a masných polotovarů pro účely vyšetření na E. coli a na počet kolonií aerobních mikroorganismů a u odběru vzorků jatečně upravených těl pro účely vyšetření na Enterobacteriaceae a na počet kolonií aerobních mikroorganismů může být četnost snížena na vyšetření jednou za čtrnáct dní, pokud jsou po šest po sobě jdoucích týdnů získávány vyhovující výsledky. U odběru vzorků mletého masa, masných polotovarů a jatečně upravených těl pro účely vyšetření na salmonely může být četnost snížena na čtrnáctidenní, pokud jsou po třicet po sobě jdoucích týdnů získávány vyhovující výsledky. Četnost odběru vzorků u salmonel může být snížena také tehdy, pokud je uplatňován celostátní nebo regionální program tlumení salmonel a pokud tento program zahrnuje vyšetření, které nahrazuje výše uvedené vzorkování. Četnost odběru vzorků může být ještě více snížena, pokud se v rámci tohoto celostátního nebo regionálního programu tlumení salmonel prokáže, že zvířata, která jatky nakupují, vykazují nízké rozšíření salmonel. Je-li to však na základě analýzy rizik opodstatněné a schválí-li to následně příslušný orgán, mohou být malé jatky a zařízení, která vyrábějí mleté maso a masné polotovary v malých množstvích, z požadavků na četnost odběru vzorků vyňaty.“ Z výše uvedené citace přílohy I nařízení č. 2073/2005 vyplývá, že základní četnost odběru vzorků pro mikrobiologické vyšetření je v daném případě (masné polotovary) nejméně jednou týdně. Odvolací orgán konstatoval, že za předpokladu splnění stanovených podmínek může sám provozovatel potravinářského podniku rozhodnout o snížení četnosti odběru vzorků na jednou za čtrnáct dní u vyšetření na E. coli a salmonely bez toho, že by potřeboval schválení KVS. Při kontrole orgánu veterinárního dozoru je však povinen prokázat splnění podmínek pro snížení četnosti odběru vzorků, tj. že byly šest po sobě jdoucích týdnů (v případě E. coli), resp. třicet po sobě jdoucích týdnů (v případě salmonely) získávány vyhovující výsledky. Společnost ZIMBO nepředložila právním předpisem požadované záznamy (včetně laboratorních protokolů) o výsledcích mikrobiologických vyšetření masných polotovarů vyráběných ve shora konkretizované provozovně Novák maso - uzeniny, a na základě toho odvolací orgán považuje za prokázané, že neprováděla soustavně vlastní kontroly hygienických podmínek výroby za období od 1. 3. 2009 do 5. 5. 2009 (předložila pouze jeden výsledek - protokol o zkoušce č. 5165-5168 pro filiálku Rychnov nad Kněžnou). V souladu s citovaným zněním nařízení č. 2073/2005 měl být v provozovně prováděn odběr vzorků a jejich laboratorní vyšetření nejméně jednou týdně. Žalobce tak nezabezpečil četnost odběru vzorků masných polotovarů k vyšetření podle mikrobiologických kritérií v rozsahu stanovené zvláštní četnosti odběru vzorků, čímž z jeho strany došlo k porušení citovaného ustanovení čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005, a tím k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. i) veterinárního zákona. S jednotlivými odvolacími námitkami se odvolací orgán vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí následovně. Konstatoval, že na stejnopise rozhodnutí MěVS založeném ve správním spise je uvedeno, že bylo vypraveno dne 9. dubna 2010. Jestliže tento údaj není na stejnopise zaslaném účastníku řízení, jedná se o zcela marginální pochybení, které nemá absolutně žádný vliv na správnost a zákonnost tohoto rozhodnutí. Odvolací orgán nesouhlasil s žalobcem, že se v případě odvoláním napadeného rozhodnutí MěVS a rozhodnutí předchozího, zrušeného odvolacím orgánem, jedná o totožné texty a tudíž totožná rozhodnutí trpící stejnými vadami. MěVS v novém rozhodnutí odstranila všechny vady, které jí byly odvolacím orgánem vytknuty. Jednalo se zejména o chybějící sankční ustanovení, doplnění lhůty k náhradě paušálních nákladů řízení, označení podkladů, o něž se rozhodnutí opírá a hlavně o snížení výše uložené pokuty a individualizace pokuty pro jednotlivé provozovny, včetně jejího odůvodnění. Jestliže je ovšem pokuta ukládána za stejné správní delikty, byť na různých provozovnách jedné obchodní společnosti, které jsou však typizované, je pochopitelné, že i její odůvodnění je ve všech případech obdobné a liší se pouze délkou trvání protiprávního jednání, popř. množstvím (ne)předložených protokolů o mikrobiologickém vyšetření. Odvolací orgán vyslovil názor, že není povinností orgánu prvního stupně doslovně uvádět, k jakým závěrům dospěl odvolací orgán, když zrušil předcházející rozhodnutí orgánu prvního stupně v téže věci. Postačí, že v novém rozhodnutí se prvostupňový orgán vyvaroval chyb, které učinil v původním rozhodnutí. MěVS jako prvostupňový orgán řádně odůvodnila i skutečnost, proč tentokrát vedla se žalobcem šest správních řízení a věc nespojila a neprojednala v řízení společném. MěVS zaujala stanovisko, že projednání správních deliktů z různých provozoven v samostatných správních řízeních je přehlednější. Odvolací orgán se s tímto názorem ztotožnil a dodal, že projednání šesti správních deliktů ze šesti provozoven žalobce, z nichž každý se stal v jinou dobu a jiným způsobem (někde byl předložen jeden protokol, někde několik apod.) v jednotlivých správních řízeních skutečně považuje za přehlednější a zejména jednodušší, neboť projednání v jediném řízení by předpokládalo vydání jediného rozhodnutí s jedním složitým výrokem, v němž by muselo být specifikováno protiprávní jednání žalobce na všech dotčených provozovnách a obdobně složité by bylo i odůvodnění rozhodnutí. Jakým způsobem bude správní orgán postupovat při projednávání správních deliktů je věcí jeho správního uvážení. Je ovšem povinen svůj postup řádně zdůvodnit, což dle názoru odvolacího orgánu v daném případě učinil. Odvolací orgán si je vědom ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu, kde se stanoví, že správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co nejméně zatěžuje. Aby byl postup správních orgánů v tomto případě uveden do souladu s citovanou zásadou hospodárnosti, rozhodl odvolací orgán tak, že v pěti rozhodnutích ze šesti zrušil část výroku o náhradě nákladů správního řízení, neboť byla v rozporu s § 6 odst. 2 správního řádu. V této souvislosti odvolací orgán vyjádřil přesvědčení, že mírný nárůst nákladů na straně správních úřadů i účastníka řízení (v podstatě jen o poštovné) je více než vyvážen větší přehledností samostatně vedených správních řízení. Na straně účastníka řízení tedy k nárůstu nákladů, mimo zmíněného poštovného, rovněž nedošlo, neboť paušální náhrada nákladů řízení byla uložena pouze v jednom řízení. Pokud jde o ztrátu času, odvolání jsou ve všech případech obsahově téměř totožná, a tudíž jejich vyhotovení nebylo časově nijak zvlášť náročné. Pokud se jedná o odůvodnění uložené pokuty, neshledal na něm odvolací orgán nic nepravdivého. Naopak, všechny skutečnosti v něm uvedené jsou dle něj pravdivé a mají oporu ve správním spise i v činnosti správního orgánu. Výše pokut je diametrálně odlišná proto, že v prvém rozhodnutí MěVS se zjevně jednalo o exces při správním uvážení o výši pokuty, což byl také hlavní důvod zrušení původního rozhodnutí. Nové rozhodnutí je dle názoru odvolacího orgánu v souladu se zákonem a vychází z přesně zjištěného stavu věci, a to i v části odůvodnění výše uložené pokuty. Uložená pokuta je přiměřená prokázanému protiprávnímu jednání. Protokol o kontrolním zjištění, o který se celé toto řízení opírá, byl v provozovně žalobce pořízen dne 5. května 2009. S protokolem se na místě seznámil pan Žáček, vedoucí provozu, což potvrdil svým podpisem. Stejnopis kontrolního protokolu byl poté zaslán na adresu sídla žalobce, kde byl podle potvrzení České pošty převzat dne 18. května 2009. Tato skutečnost je zřejmá z obsahu správního spisu a vyvrací tak tvrzení žalobce, že nebyl seznámen s protokolem o kontrolním zjištění. Odvolací orgán dále uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí MěVS je jasně uvedeno, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005 stanoví povinnost provozovatelů potravinářských podniků při validaci a ověřování správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe v případě potřeby provádět vyšetření podle mikrobiologických kritérií stanovených v příloze I. Ustanovení čl. 4 odst. 2 uvedeného nařízení pak tuto povinnost dále konkretizuje, když stanoví, že o vhodné četnosti odběru vzorků rozhodnou provozovatelé potravinářských podniků, nestanoví-li ovšem příloha I zvláštní četnost odběru vzorků, přičemž v takových případech odpovídá četnost odběru vzorků nejméně četnosti stanovené v příloze I. Obě tato ustanovení spolu úzce souvisí a dohromady stanoví žalobci povinnost provádět vyšetření podle mikrobiologických kritérií stanovených v příloze I. Dle názoru odvolacího orgánu žalobce porušil čl. 4 odst. 1 i 2 nařízení č. 2073/2005 a tato skutečnost, včetně toho, jak k porušení došlo, je z rozhodnutí MěVS jasně patrná. Dle odvolacího orgánu není pravdou, že zadávání mikrobiologických rozborů je pouze jedním z možných způsobů verifikace postupů při zajištění mikrobiologické nezávadnosti masných polotovarů. Již z povahy věci vyplývá, že mikrobiologickou nezávadnost vyráběných masných polotovarů lze zjistit a správnost výrobních postupů ověřit jedině mikrobiologickým vyšetřením odebraných vzorků. Dojde-li v důsledku masivního mikrobiologického narušení již ke smyslovým změnám výrobku, je pozdě, o případných zdravotních potížích spotřebitelů ani nemluvě. Právě stanovené intervaly mikrobiologických vyšetření mají ověřit správnost postupů při výrobě masných polotovarů. Žalobce se mýlí, když tvrdí, že krájením či mělněním masa a přidáváním přídatných látek, např. koření, se mikrobiologické hodnoty masné suroviny, z níž je polotovar vyráběn, nemění. Zejména koření je z mikrobiologického hlediska vysoce rizikovou látkou, která může být, a většinou i bývá, mikrobiologicky kontaminována. Systém HACCP sám o sobě není samospasitelný, i když je základním předpokladem pro výrobu zdravotně nezávadných potravin. Do hry vstupuje ještě minimálně lidský prvek, který je nevyzpytatelný a jestliže v provozovně bylo provedeno jen minimální množství vyšetření vzorků (nebo dokonce žádné), nemůže takové vyšetření v žádném případě splnit požadavky na zabezpečení zdravotní nezávadnosti živočišných produktů a verifikaci systému HACCP. Jeho účinnost lze totiž spolehlivě ověřit (verifikovat) právě jen prostřednictvím vyšetření odebraných vzorků. Bez této zpětné vazby nelze funkčnost systému HACCP nijak ověřit. K námitce, že předmětná část přílohy I nařízení č. 2073/2005 , kap. 3, bod 3.2, týkající se pravidel pro odběr a přípravu vzorků, se týká odběru na jatkách a v závodech, přičemž žalobce neprovozuje ani jatka ani závod, odvolací orgán uvedl, že příloha I. kapitola 3 bod 3.2 nařízení č. 2073/2005 hovoří dále v textu o zařízení, nikoli o závodech. Z kontextu tedy vyplývá, že se jedná pouze o jiné označení pro obecné označení „potravinářský podnik“, kterým provozovna žalobce bezpochyby je. Stanoví-li příloha I. zvláštní četnost odběru vzorků, jako je tomu v tomto případě, musí četnost odběru vzorků odpovídat nejméně této četnosti stanovené v příloze I. a provozovatel potravinářského podniku již o vhodné četnosti sám nerozhoduje, nechce-li ovšem odebírat vzorky častěji, než je uvedeno v příloze. Poslední část ustanovení čl. 4 odst. 2 nařízení č. 2073/2005 stanoví, že četnost odběru vzorků může být přizpůsobena povaze a velikosti potravinářských podniků, pokud ovšem nebude ohrožena bezpečnost potravin. Uvedené ustanovení je pak rozvedeno v příloze č. I kapitole 3 bod 3. 2 uvedeného nařízení, kde se mimo jiné uvádí: „Je-li to však na základě analýzy rizik opodstatněné a schválí-li to následně příslušný orgán, mohou být malé jatky a zařízení, která vyrábějí mleté maso a masné polotovary v malých množstvích, z požadavků na četnost odběru vzorků vyňaty“. Nařízení č. 2073/2005 tedy pomýšlí i na malá zařízení vyrábějící masné polotovary, neboť dává možnost pávě těmto malým zařízením, je-li to na základě analýzy rizik opodstatněné a po schválení příslušného orgánu, být z četnosti vyšetřování vyňata. Této možnosti požádat o vynětí z četnosti vyšetřování masných polotovarů však žalobce nevyužil. Odvolací orgán poznamenal, že žalobcem zmíněné okolnosti (podmínky) výroby masných polotovarů v jeho provozovně (správná hygienická a výrobní praxe, přímé dodávky od veterinárně dozorovaných subjektů, fungující HACCP, občasné vlastní odběry), by byly předmětem analýzy rizika, která je podkladem pro vynětí z požadavků na četnost odběru vzorků. Argument, že masné polotovary jsou konzumovány po patřičné tepelné úpravě, není možné akceptovat, protože následné tepelné opracování produktu (i přes zřetelné označení nutnosti tepelné úpravy) nemá žádný vliv na hodnocení kritérií bezpečnosti potravin. Limit stanovený v příloze I. bodu 1.6 nařízení č. 2073/2005 je stanoven pro mleté maso a masné polotovary určené ke spotřebě v tepelně upraveném stavu. Podle definice uvedené v čl. 2 písm. c) tohoto nařízení se kritériem bezpečnosti potravin rozumí kritérium vymezující přijatelnost produktu nebo partie potraviny, které se vztahuje na produkty uváděné na trh. Povinnost odběru vzorků masných polotovarů k vyšetření podle mikrobiologických kritérií v rozsahu stanovené zvláštní četnosti odběru vzorků dle nařízení č. 2073/2005 dopadá bezezbytku i na provozovnu žalobce, přičemž tato skutečnost vyplývá i z ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2073/2005, když jsou zde zmíněni provozovatelé potravinářských podniků, včetně maloobchodu. V čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005 se sice hovoří o tom, že provozovatelé potravinářských podniků musejí při validaci a ověřování správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe provádět vyšetření podle mikrobiologických kritérií stanovených v příloze I pouze v případě potřeby. Ustanovení čl. 4 odst. 2 uvedeného nařízení však dále stanoví, že o vhodné četnosti odběru vzorků rozhodnou provozovatelé potravinářských podniků, nestanoví-li ovšem příloha I zvláštní četnost odběru vzorků, přičemž v takových případech odpovídá četnost odběru vzorků nejméně četnosti stanovené v příloze I. Nařízení č. 2073/2005 tedy stanoví, že potřeba je dána v případech stanovených přílohou. Za nepřípadné označil odvolací orgán žalobcovo tvrzení o neúměrném omezení obchodu a volného pohybu potravin. Uvedl, že základním cílem potravinového práva je podle čl. 5 odst. 1 nařízení č. 178/2002 zejména ochrana lidského života a zdraví a ochrana zájmů spotřebitelů, včetně poctivého jednání v obchodu s potravinami. Podle čl. 17 uvedeného nařízení provozovatelé potravinářských podniků zajistí ve všech fázích výroby, zpracování a distribuce v podnicích, které řídí, aby potraviny splňovaly požadavky potravinového práva, které se týkají jejich činnosti a kontrolují plnění těchto požadavků. Cílem je i volný pohyb potravin, avšak pouze těch, které jsou vyrobené nebo uvedené na trh podle obecných zásad a požadavků potravinového práva (čl. 5 odst. 2 nařízení č. 178/2002). Odvolací orgán má za to, že požadováním plnění povinností stanovených v nařízení č. 2073/2005 nedochází k omezení volného pohybu potravin. Argumentaci ustanovením § 24a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona považuje odvolací orgán v daném případě za irelevantní, neboť dané ustanovení neříká nic o tom, že by se na účastníka řízení nemělo vztahovat nařízení č. 2073/2005. Týká se pouze předpisů Evropských společenství, jež upravují zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a organizaci úředních kontrol živočišných produktů (tč. jde o nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 854/2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě). Z uvedeného ustanovení tedy plyne, že se tyto předpisy (konkrétně pouze nařízení č. 853/2004 a č. 854/2004) nevztahují na maloobchodní subjekt, který nedosahuje stanovené kapacity, nijak se však nedotýká ostatních právních předpisů Evropských společenství, včetně nařízení č. 2073/2005. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě předně uvedl, že v Praze v Žirovnické ulici provozuje pod obchodním označením „NOVÁK MASO – UZENINY“ maloobchodní prodejnu masa a uzenin a doplňkově zde prodává lahůdky a pekárenské výrobky. V rámci své „masny“ pak ze souběžně nabízeného výsekového masa v zázemí prodejny v malém množství „vyrábí“ masné polotovary, které podléhají stejné tepelné úpravě jako prodávané výsekové maso. Zde je také prodává konečnému spotřebiteli. Jedná se o mleté maso, špízy, masovou směs apod. Výsekové maso používané pro polotovary pochází od dodavatelů, kteří jsou pod stálým veterinárním dozorem; žalovanému je toto dobře známo. Žalobce takto na trhu podniká řadu let a masné polotovary na svých provozovnách „vyráběl“ a prodával vždy. Ještě před pěti lety žalovaný, který je orgánem veterinárního dozoru, v předmětné věci nespatřoval žádný problém, ani nehovořil o možnosti ohrožení zdraví spotřebitele. Dnes tomu tak již není, neboť má nesprávně za to, že i na malou maloobchodní produkci masných polotovarů určených přímo konečnému spotřebiteli se vztahují stejné povinnosti jako na velkovýrobu polotovarů, tak jak jsou zakotveny v článku 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005 a konkretizované v příloze I., kapitole 3, bodu 3.2. předmětného nařízení. Dle žalobce je tento názor právně nesprávný. Ve výše uvedené provozovně provedl žalovaný dne 5. května 2009 veterinární kontrolu zaměřenou na to, kolik bylo zadáno mikrobiologických vyšetření masných polotovarů a jakých. Následně se žalobcem ve věci zahájil správní řízení, v němž mu nejprve rozhodnutím uložil pokutu 110.000,- Kč a po zrušení tohoto rozhodnutí v odvolacím řízení mu novým rozhodnutím uložil pokutu ve výši 25.000,- Kč. Žalobce v odvolání vyjádřil názor, na kterém setrvává i v žalobě, a sice že rozhodnutí MěVS o uložení pokuty ze dne 6. dubna 2010 nadále trpí právními vadami. Mj. z něj, jakož ani z napadeného rozhodnutí, není patrné, kdy bylo vypraveno. Podle § 68 odst. 3 správního řádu musí rozhodnutí obsahovat důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Vše musí být prokázáno - důkazně doloženo a rozhodnutí musí být přesvědčivé. Rozhodnutí MěVS však tyto náležitosti nesplňovalo. Přestože se jednalo o zcela nový a samostatný právní akt, kterým mělo v kontextu s odvolacím rozhodnutím Státní veterinární správy ze dne 5. ledna 2010 dojít k odstranění vad předchozího rozhodnutí, vyjma výše sankce a několika drobných textových úprav se nadále jednalo o stejný text jako u předchozího zrušeného rozhodnutí. Rozhodnutí MěVS postrádá ve věci odůvodnění pokuty a vypořádání se s námitkou ohledně toho, proč nebyla řízení vedená ve stejném období ve věci identického tvrzeného deliktu (šest správních řízení) projednána v jednom správním řízení, jakoukoliv přesvědčivou právní argumentaci. Žalobce je přesvědčen, že jestliže správní úřad v minulosti ve stejné věci (stejný tvrzený správní delikt ve všech pražských provozovnách žalobce) vedl jedno společné řízení, není pouhou věcí rozhodnutí správního orgánu, jak tvrdí žalobkyně, že pro každou provozovnu následně vedl řízení samostatně. Žalobce to považuje za porušení principu obdobného přístupu, postupu a rozhodování v obdobné věci ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu. Že takto je řízení přehlednější, pokládá žalobce za dodatečný, účelový a zcela nepřesvědčivý argument. Ze skutečného stavu věci vyplývá, že v případě, že by bylo vedeno jedno řízení a vydáno jedno rozhodnutí, neměla by nepřehlednost z čeho vzniknout. V žalobkyni budí celá věc dojem, že není vyloučeno, že správní úřad potřeboval formálně vykázat větší pracovní aktivitu (větší počet řízení), a proto postupoval takto. Vzhledem k tomu, že MěVS ani žalovaný své rozhodnutí v tomto směru přesvědčivě neodůvodnily, má žalobce za to, že řízení zahájená MěVS pod č.j.:1135/2009/VHI,1134/2009/VHI, 1139/2009/VHI,1133/2009/VHI, 1138/2009/ VHI,1098/2009/ VHI měla být vedena jako jedno, neboť v obdobném případě již takto bylo postupováno. Argumentaci MěVS (stejně argumentoval i žalovaný), že samostatná řízení „...se jeví přehlednější, a to v tom momentu, že je zde patrné, kolik měly jednotlivé provozovny předložit protokolů o zkoušce a kolik jich ve skutečnosti předložily...“, žalobce označil za právně zcela nepřesvědčivou a za logicky minimálně nepochopitelnou, když sama MěVS k tomu rozporuplně uvádí, že „…odůvodnění v souvisejících kausách budou obdobného charakteru, jelikož se jedná o stejný zjištěný stav pouze v jiném místě a jiném čase.“ Žalovaný se s námitkou, proč namísto jednoho správního řízení bylo vedeno řízení šest, v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal a fakticky jen nepřesvědčivě opakuje to samé co MěVS. Žalobce v odvolání namítal, že jestliže obsah podání a rozhodnutí MěVS je v podstatě identický, což z porovnání textů skutečně vyplývá, a vyjma jednoho případu je stejná i výše udělených pokut, přičemž i MěVS dospěla k závěru, že samostatná řízení jsou „časově náročnější“, což na straně státní správy i účastníka řízení znamená značný nárůst nákladů, došlo k hrubému porušení zásady hospodárnosti správního řízení zakotvené v § 6 odst. 2 správního řádu. Na této námitce žalobce i nadále setrvává a způsob reakce žalovaného na tuto námitku považuje za vágní a ryze formalistický. Žalovaný zcela opomíjí to, že i MěVS výslovně zmiňuje, že se jedná o cestu časově náročnější. Jestliže je časově náročnější i pro správní úřad, znamená to nárůst mzdových a souvisejících nákladů, které pocházejí ze státního rozpočtu a kapsy daňového poplatníka (účastník řízení se tak na nákladech de facto podílí dvakrát). Znamená to rovněž šestinásobné poštovní výdaje, šestinásobné výdaje na tisky a stejně na straně účastníka řízení, který se ve věci brání odvoláním a následně žalobou (příp. šestkrát soudní poplatek a náklady právního zastoupení). Tvrzení, že to, že texty rozhodnutí MěVS jsou stejné, znamená, že věc není pro žalobce časově náročná, je mylné. Odvolání jsou zpracovávána postupně, a pakliže rozhodnutí vykazují obdobný obsah, vede tento aspekt k dost podstatné časové náročnosti, neboť je třeba tyto texty bedlivě porovnávat a zkoumat, v čem se liší a zda jsou případné odlišnosti důvodné. Pro orgány žalovaného, pakliže takto postupuje, se může z hlediska obsahu jednat o práci duševně méně náročnou, avšak pouze ve fázi prvoinstančního rozhodnutí. Ve fázi odvolací pak i žalovaný musí pečlivě zkoumat, zda v jednotlivých šesti odvoláních nebyly vzneseny různé námitky. To, že po důsledném prostudování a podrobném porovnání rozhodnutí jsou sepsána odvolání, která vzhledem k identickým obsahům rozhodnutí vznášejí identické námitky, nevypovídá o časové nenáročnosti práce žalobce se spisem, vypovídá pouze o tom, že na totožné skutečnosti nelze reagovat v zásadě jinak, než obdobně. Žalobce dále namítl, že opakovaně rozporoval způsob odůvodnění uložení pokuty a její výše. Označil jej za nepřesvědčivý, neboť je zcela nekonkrétní a nepravdivý. Poukazoval na to, že porovnáním jeho znění se zněním odůvodnění výše pokuty uložené ve stejném řízení předchozím zrušeným rozhodnutím, která byla 4,4 násobkem (110.000,-- Kč) současného postihu, lze zjistit, že přestože jejich výše je diametrálně rozdílná, jsou odůvodnění výše stejná. Žalovaný v tom však problém nevidí, námitku má opět za nedůvodnou. Přehlíží, že žalobce se jako sankcionovaný adresát státní správy nedozvídá nic o tom, proč měla MěVS nyní již „za přiměřenou“ částku 25.000,- Kč, když za stejného odůvodnění měla ve stejné věci před nedávnem za stejně „přiměřenou“ sankci 110.000,- Kč. Při takovém náhledu na věc by pak za stejného odůvodnění měla být stejně právně správnou i sankce 10.000,- Kč či 3.000,- Kč či jakákoliv jiná, pokud by byla o nějaké desítky tisíc nižší než 110.000,- Kč. Žalobkyně i v tomto směru pokládá napadené rozhodnutí za jsoucí v rozporu se zákonem a v zásadě za nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, proč byla sankce uložena právě v této výši (proč se má jednat o sankci odpovídající). Ohledně tvrzení, že tím, že žádal o snížení frekvence vzorků, mělo být prokázáno, že si je vědom toho, že se na něj tvrzená povinnost vztahuje, žalobce namítal, že dochází k zaměňování významu slov. Uvedl, že si je vědom, že orgán veterinárního dozoru předmětné odběry v uvedeném množství vyžaduje, ale namítal, že takový výklad evropského potravinového práva má za nezákonný. Není mu však známo, proč by neměla usilovat o redukci jejich vyžadování kupř. prostřednictvím žádosti o snížení frekvence odběru vzorků. Toto nevypovídá nic o tom, že by svůj právní náhled na věc změnil. Žalobce si není vědom toho, že by mu byl dne 18. května 2009 kontrolní protokol, jak tvrdí žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, doručen. Z důvodu právní opatrnosti na námitce, že mu doručen nebyl a tak nedošlo k řádnému seznámení s jeho obsahem, setrvává. Dále rovněž setrvává na námitce týkající se nejen porušení odst. 2 čl. 4 nařízení č. 2073/2005, ale i odstavce 1, kdy uvedl, že nechápe, v čem by porušení odstavce 1 předmětného ustanovení mělo spočívat a jak se jej měl konkrétně dopustit, neboť v napadeném rozhodnutí se ohledně rozlišení tvrzeného deliktu na odst. 1 a odst. 2 nic nedočetl. Zastává názor, že pakliže je mu porušení předmětného ustanovení vytýkáno a je za věc sankcionován, musí být v odůvodnění výroku rozhodnutí, není-li tak uvedeno ve výroku samém, řádně specifikováno, v čem jeho pochybení spočívá. Neobsahuje-li rozhodnutí takové upřesnění, jedná se o rozhodnutí nezákonné. Žalobce má za to, že postupuje v souladu s povinností zabezpečit nezávadnost potravin, byť nepředkládá mikrobiologické (rozbory) v požadovaném množství, jak by si orgán veterinárního dozoru přál. Zadávání mikrobiologických rozborů v daném kontextu žalobce považuje za jeden z možných způsobů verifikace toho, zda jsou jeho postupy při zajišťování mikrobiologické nezávadnosti masných polotovarů správné, resp. že krájením či mělněním masa a přidáváním přídatných látek se mikrobiologické hodnoty masné suroviny, z níž je polotovar vyráběn, nezměnily. Napadeným rozhodnutím je mu vytýkán správní delikt spočívající v porušení povinností čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005 konkretizovaných v příloze I. kapitole 3 bodu 3.2 stejného nařízení. Žalobce trvá na tom, že nezávadnosti polotovarů pocházejících z masných produktů dodaných certifikovanými masnými závody, nacházejícími se pod stálým veterinárním dohledem, dociluje preventivními přístupy, a to tím, že provozuje své prodejny s dodržením zásad správné hygienické a výrobní praxe a implementace HACCP. K tvrzenému porušení povinnosti stanovené v příloze I. žalobce uvádí, že předmětná část přílohy I. kap. 3 bod 3.2, týkající se pravidel pro odběr a přípravu vzorků, se skutečně týká, jak vyplývá z názvu vymezujícího okruh povinných subjektů, odběru na jatkách a závodech, přičemž, jak vyplývá z právních definic předpisů Evropského společenství, žalobce neprovozuje ani jatka, ani závod. Povinnost, kterou mu orgány veterinárního dozoru přisuzují, se na žalobce nevztahuje ani v případě právní kvalifikace dle čl. 4 odst. 2 předmětného nařízení. Toto ustanovení navazuje na čl. 4 odst. 1 nařízení, z kterého vyplývá, že provozovatelé potravinářských podniků za účelem zde stanoveným musí v případě potřeby provádět vyšetření podle mikrobiologických kritérií stanovených v příloze I., a to za účelem ověřování svého HACCP. Odstavec 2 tohoto článku pojednává sice o zvláštní četnosti odběru vzorků dle přílohy I., avšak dle žalobce se na něj nevztahuje. Z důvodu opatrnosti pak žalobce poukazuje na skutečnost, že tento bod také stanoví, že „Provozovatelé potravinářských podniků takto rozhodnou v rámci svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe, přičemž zohlední návod k použití potraviny.“ I pokud by se na něj předmětná příloha vztahovala (z hlediska produkovaného množství), má žalobce za to, že i s ohledem na fakt, že se jedná o masné polotovary určené ke spotřebě výhradně po patřičné tepelné úpravě (smažení, pečení, grilování) a s ohledem na své funkční HACCP, potvrzené i výsledky mikrobiologických rozborů zadaných na jiných provozovnách i orgány dozoru, jakož i správnou hygienickou praxi, by se na něj zde stanovená četnost nevztahovala. Navíc i sám postup při odběru vzorků, tak jak je stanoven v předmětné příloze (množství, z kterého je odebíráno), dokládá, že není míněn pro drobnou maloobchodní produkci. Povinnost četných rozborů nastává dle mínění žalobce teprve tehdy, je-li to důvodné, tj. je-li dána potřeba tj. kupř. v případě velkých výrobců. Jestliže však ze všech okolností (správná hygienická a výrobní praxe, přímé dodávky od veterinárně dozorovaných subjektů, správně fungující HACCP, vlastní odběry a zadávání mikrobiologických rozborů certifikovanému pracovišti s vyhovujícími výsledky), kdy se jedná o výrobu pouze malého množství polotovarů, vyplývá, že zde není důvod vzniku mikrobiologického znehodnocení těchto výrobků, není dána ani potřeba takovýchto kontrolních postupů. Takový přístup evropské legislativy považuje žalobce za logický, nesměřující při dodržování uvedené praxe k neúčelným a nerentabilním výdajům, které by ve svém důsledku v případě maloobchodu vedly k znemožnění doplňkové výroby masných polotovarů, protože by v takovém případě výdaje na veterinárními orgány požadované mikrobiologické rozbory při reálně prodejném množství polotovarů přesahovaly příjmy z jejich prodeje. K jejímu postoji žalobce nevede pouze nákladová stránka věci (cena za rozbor se pohybuje v rozmezí od 1.500,- Kč do 6.000,- Kč), jak se mylně domnívá MěVS i žalovaný, ale především právní přesvědčení, že výklad činěný orgány veterinární správy je nesprávný, když nemá za správné bezhlavě akceptovat vše, co je mu orgány veterinární správy tvrzeno s odůvodněním, že se jedná o požadavek Evropské unie. Je přesvědčen, že vyžadovaný postup by vedl ke stavu, který by byl v rozporu s evropskými předpisy, neboť by se jednalo o neúměrné omezování obchodu a volného pohybu potravin, který je naopak jedním z cílů evropské normativní úpravy. Z ustanovení čl. 5 odst. 3 nařízení Rady č. 178/2002 vyplývá, že v evropském potravinovém právu nelze zohlednit mezinárodní normy nebo jejich části, pokud by byly „neúčinným nebo nevhodným prostředkem pro dosažení oprávněných cílů potravinového práva.“ Vzhledem k tomu, že jedním z cílů je volný pohyb zboží, znamenalo by naplnění tvrzeného požadavku na četnost a množství automatického a setrvalého zadávávání mikrobiologických rozborů v souvislosti s výrobou malého množství masných polotovarů maloobchodním výrobcem ve svém důsledku takové omezení volného obchodu, že by jeho zákonitým důsledkem musela být nezohlednitelnost takovýchto ustanovení. Odpovědnost za to, aby při jeho podnikání nebyla ohrožena zdravotní nezávadnost potravin, které uvádí do oběhu, žalobce v žádném případě nepopírá, odmítá však byrokratický, samoúčelný a smyslu věci odporující požadavek orgánů veterinárního dozoru, který v rozporu s normativou Evropského společenství představuje neúměrné a smysl podnikání likvidující diktování požadavků na četnost provádění laboratorních rozborů masných polotovarů vyráběných v malém množství. Žalobce má za to, že správnost jeho postoje podpůrně potvrzuje i § 24a veterinárního zákona, ze kterého vyplývá, že na jeho provozovnu, kde připravuje maso a vyrábí masné výrobky určené pro přímý prodej spotřebiteli v místě provádění uvedených činností, se předpisy Evropských společenství upravující zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu nevztahují. Je proto přesvědčen, že se žádného porušení evropského potravinového práva nedopustil, neboť se jedná o malé množství masných polotovarů, jehož rozsah je orgánu dozoru dobře znám. Pokud by se Městský soud v Praze s tímto právním názorem neztotožnil, žalobce v žalobě navrhl, aby jako předběžná otázka bylo k posouzení k Evropskému soudnímu dvoru předloženo následující:

1. Žalobce provozuje maloobchodní prodejny masa a masných výrobků, které prodává konečnému spotřebiteli. V rámci svého prodeje v zázemí své provozovny v malém množství ze souběžně nabízeného výsekového masa odebíraného od dodavatelů nacházejících se pod stálým veterinárním dozorem doplňkově v malém množství (do cca. 0,1 t/týdně) vyrábí i masné polotovary určené před konzumací spotřebitelem k tepelné úpravě pečením, smažením, grilováním (mleté maso, masové špízy apod.), které jsou rovněž přímo prodávány konečnému spotřebiteli. Podléhají z hlediska přímo závazných norem evropského práva tyto masné polotovary při popsaném způsobu produkce a prodeje povinnosti tvrzené žalovanou v napadeném rozhodnutí, resp. 2. zda naplnění předmětného požadavku orgánu dozoru ve vztahu k žalobci nespadá pod ust. čl. 5 odst. 3 nařízení Rady č. 178/2002, tj. zda se vzhledem ke skutečnostem namítaným v žalobě nejedná o neúčinný, popř. nevhodný prostředek pro dosažení oprávněných cílů potravinového práva, který je tak v daném případě nezohlednitelný? Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě k jednotlivým žalobním námitkám uvedl, že před pěti lety nemohl spatřovat v porušování nařízení č. 2073/2005 za strany žalobce žádný problém už proto, že citované nařízení nabylo účinnosti až 1. ledna 2006. Žalobce dle mínění žalovaného opakuje stále stejné námitky, jaké uvedl již v odvolání proti rozhodnutí MěVS a se kterými se žalovaný dostatečně vypořádal v napadeném rozhodnutí. Ohledně údajně totožného textu prvního a druhého rozhodnutí prvostupňového orgánu žalovaný uvedl, že texty jsou obdobné, neboť se jedná o projednání stejného správního deliktu. Totožné však v žádném případě nejsou. Nové rozhodnutí již neobsahuje vady, které byly prvostupňovému orgánu vytknuty odvolacím orgánem. Pokud se jedná o námitku, proč nebyla řízení vedená ve stejném období ve věci identického správního deliktu projednána společně v jednom správním řízení, žalovaný poznamenal, že je dle jeho názoru zcela věcí správního uvážení příslušného orgánu, jakým způsobem řízení povede. Tomu nasvědčuje i formulace obsažená v § 140 správního řádu, kde je společné řízení upraveno. Je zde stanoveno, že správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu nebo spolu jinak věcně souvisejí. V tomto případě dospěl správní orgán k závěru, že společné projednání by bylo věci spíše na škodu než k užitku, a své důvody pro tento postup popsal v odůvodnění rozhodnutí. Pokud se tyto důvody nezdají žalobci dostatečné, žalovanému se naopak jeví jako více než dostatečné. Zvolený postup, kdy správní orgán prvního stupně projednal protiprávní jednání žalobce na každé z jeho provozoven zvlášť, považuje žalovaný skutečně za jednodušší a přehlednější, ač se to možná žalobci jeví jako účelové v rámci „honu za vyšší pracovní aktivitou“. Pokud by byla věc řešena v rámci jednoho řízení, bylo by vydáno jediné správní rozhodnutí, v jehož výroku by muselo být popsáno věcně, časově a místně protiprávní jednání žalobce, a to na všech šesti provozovnách. Jednání žalobce však bylo časově i místně různé. Výrok takového rozhodnutí by byl složitý, stejně jako jeho odůvodnění. Žalovaný chápe, že pro žalobce, resp. jeho právního zástupce, jako právního odborníka, stejně jako pro soud, tato skutečnost nečiní žádný problém. Správní orgány na územní úrovni však mohou mít potíže se zpracováním složitých rozhodnutí a je lépe těmto potížím předcházet samostatným projednáváním jednotlivých deliktů, než je pak řešit v rámci odvolání, kdy by žalobce mohl pro změnu namítat nepřehlednost, neurčitost a nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Nelze popřít skutečnost, že popis protiprávního jednání spáchaného v jediné provozovně je snazší než popis jednání spáchaného na několika provozovnách, navíc s různými nuancemi. Samozřejmě, že odůvodnění všech rozhodnutí jsou obdobná, neboť se jedná o stejný správní delikt, rozhodující je však onen rozdíl v místě a čase spáchání deliktu a také v počtu (ne)předložených protokolů o zkoušce. Právě proto, že MěVS v Praze vedla v minulosti se žalobcem jediné správní řízení pro stejný správní delikt spáchaný na všech jeho provozovnách, dospěla pro příště k poznání, že takový postup je pro MěVS složitější a obtížnější a rozhodla se jej změnit. Žalobce argumentuje vyšší časovou náročností samostatně vedených řízení, což podle něj znamená nárůst nákladů jak na straně státní správy, tak na straně účastníka řízení, a tím i porušení zásady hospodárnosti řízení. K tomu žalovaný uvádí, že zvolený způsob projednání je sice možná o něco časově náročnější, je to ovšem daň za větší přehlednost a jednoduchost jednotlivých rozhodnutí. Navíc ona časová náročnost není nijak značná. Z hlediska správního orgánu vychází časově téměř na stejno, jestli píše jedno odůvodnění v rozsahu 18 stran nebo šest odůvodnění o 3 stranách. Zásadní rozdíl je však v jednoduchosti, neboť čím delší text, tím více chyb. Paradoxně tedy může být samotné vypracování několika jednoduchých rozhodnutí časově méně náročné, než vypracování jednoho komplikovaného. K údajnému nárůstu nákladů žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ten je na straně správního orgánu prokazatelný snad jedině o poštovné, což však plně kompenzuje větší přehlednost jednotlivě vedených řízení. Zvýšené náklady na straně žalobce patrně také nelze popřít. Spočívají však rovněž ponejvíce v nárůstu poštovného. Žalovaný trvá na názoru, že vypracování šesti odvolání, či posléze šesti správních žalob, není v tomto případě o mnoho časově náročnější než vypracování eventuelní jediné žaloby v případě společného řízení. Skutkový stav na každé z provozoven a podklady ze správního spisu by musel žalobce stejně zkoumat pro každou provozovnu zvlášť. Žaloby i odvolání se liší pouze v detailech a časová i právní náročnost jejich zpracování je zcela nesrovnatelná s tím, byly-li by podávány ve skutkově různých věcech. Žalovaný považuje za vhodné zmínit v této souvislosti i skutečnost, že žalobce vyvolal správní řízení svým protiprávním jednáním na všech svých provozovnách. Musí tedy počítat s tím, že správní orgány budou konat a jejich konání bude mít pro něj následky. Těmito následky není pouze pokuta, ale i případné náklady na právní zastoupení, rozhodne-li se pro ně žalobce. K údajně stejnému odůvodnění výše pokuty jako v předchozím řízení žalovaný poznamenal, že tato odůvodnění nejsou zcela totožná a v závěru se liší. V novém rozhodnutí MěVS v úvahách o výši pokuty akcentovala úmysl žalobce neprovádět požadovaná vyšetření, což doložila žádostmi žalobce o snížení frekvence odběru vzorků. Z těchto žádostí MěVS dovodila, že žalobce si byl své povinnosti vědom a úmyslně ji porušoval. Tato úvaha se žalovanému jeví jako logická. MěVS přihlédla i k tomu, že byl předložen jeden protokol o zkoušce z jiné provozovny namísto minimálně šesti vlastních protokolů za období od 1.března do 5. května 2009. Tato úvaha se v předchozím rozhodnutí nenacházela. Je třeba zdůraznit, že v předchozím řízení uložená pokuta 110 000,- Kč byla excesem ze správního uvážení. Okolnosti uvedené v předchozím rozhodnutí ani neodůvodňovaly uložit tak vysokou pokutu. Proto také bylo žalovaným toto rozhodnutí zrušeno. Nové rozhodnutí, byť převzalo část odůvodnění výše pokuty z rozhodnutí předchozího, je z hlediska odůvodnění výše uložené pokuty vypracované lépe, pokuta odpovídá uvedeným okolnostem a nové rozhodnutí je přezkoumatelné. Závěrem žalovaný k problematice odůvodňování výše pokut podotkl, že odůvodnit výši pokuty natolik precizně, aby bylo krystalicky jasné, že uložená pokuta musí být kupř. jedině 10 000,- Kč a nikoli 40 000,- Kč nebo 60 000,- Kč, není při možném rozpětí 1,- Kč - 1 milion Kč snadné. Žalovaný je přesvědčen, že do určité míry přesvědčivě lze odůvodnit pokuty rozdílné o řády v rámci daného rozpětí, např. na dolní hranici sazby, uprostřed, nebo na horní hranici, striktně odlišit relativně malý rozdíl v pokutách ve vztahu k celkovému rozpětí však lze jen velmi obtížně. Žalovaný je přesvědčen, že protiprávní jednání žalobce je v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí orgánu prvního stupně přesvědčivě odůvodněno. Jedná se o porušení čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005. Žalobce nemá pravdu v tom, že postupuje v souladu s povinností zabezpečit nezávadnost potravin. Nařízení č. 2073/2005 totiž stanoví frekvenci mikrobiologických vyšetření masných polotovarů 1x týdně. Není rovněž pravdou, že zadávání mikrobiologických rozborů je pouze jedním z možných způsobů verifikace postupů při zajištění mikrobiologické nezávadnosti masných polotovarů. Již z povahy věci vyplývá, že mikrobiologickou nezávadnost vyráběných masných polotovarů lze zjistit a správnost výrobních postupů ověřit jedině mikrobiologickým vyšetřením odebraných vzorků. V této souvislosti klade žalovaný otázku, jak jinak lze zjistit případné mikrobiologické narušení. Dojde-li v důsledku masivního mikrobiologického narušení již ke smyslovým změnám výrobku, je pozdě, o případných zdravotních potížích spotřebitelů ani nemluvě. Právě stanovené intervaly mikrobiologických vyšetření mají ověřit správnost postupů při výrobě masných polotovarů. Žalobce se hluboce mýlí, když tvrdí, že krájením či mělněním masa a přidáváním přídatných látek, např. koření, se mikrobiologické hodnoty masné suroviny, z níž je polotovar vyráběn, nemění. Zejména koření je z mikrobiologického hlediska vysoce rizikovou látkou, která může být, a většinou i bývá, mikrobiologicky kontaminována. Systém HACCP sám o sobě není samospasitelný, i když je základním předpokladem pro výrobu zdravotně nezávadných potravin. Do hry vstupuje ještě minimálně lidský prvek, který je nevyzpytatelný a jestliže v provozovně bylo provedeno jen minimální množství vyšetření vzorků, nemůže takové vyšetření v žádném případě splnit požadavky na zabezpečení zdravotní nezávadnosti živočišných produktů a verifikaci systému HACCP. Jeho účinnost lze totiž spolehlivě ověřit (verifikovat) právě jen prostřednictvím vyšetření odebraných vzorků. Bez této zpětné vazby nelze funkčnost systému HACCP nijak ověřit. K námitce, že předmětná část přílohy I nařízení č. 2073/2005 , kap. 3, bod 3.2, týkající se pravidel pro odběr a přípravu vzorků, se týká, jak vyplývá z názvu, odběru na jatkách a v závodech, přičemž žalobce neprovozuje ani jatka ani závod, žalovaný uvedl, že příloha I kapitola 3 bod 3.2 nařízení č. 2073/2005 (v českém znění) hovoří dále v textu o zařízení, nikoli o závodech. Z kontextu tedy vyplývá, že se jedná pouze o jiné označení pro obecné označení „potravinářský podnik“, kterým provozovna žalobce bezpochyby je. K tvrzení žalobce, že se na něj jako na maloobchodníka vyrábějícího pouze velmi malé množství masných polotovarů tvrzená povinnost nevztahuje, žalovaný poznamenal, že povinnost odběru vzorků masných polotovarů k vyšetření podle mikrobiologických kritérií v rozsahu stanovené zvláštní četnosti odběru vzorků dle nařízení č. 2073/2005 dopadá bezezbytku i na provozovnu žalobce, přičemž tato skutečnost vyplývá i z ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2073/2005, když jsou zde zmíněni provozovatelé potravinářských podniků, včetně maloobchodu. Zopakoval, že podle čl. 4 odst. 2 nařízení 2073/2005 o vhodné četnosti odběru vzorků rozhodnou provozovatelé potravinářských podniků, nestanoví-li ovšem příloha I. zvláštní četnost odběru vzorků, přičemž v takových případech odpovídá četnost odběru vzorků nejméně četnosti stanovené v příloze I. Stanoví-li tedy příloha I. zvláštní četnost odběru vzorků, jako je tomu v tomto případě, musí četnost odběru vzorků odpovídat nejméně této četnosti stanovené v příloze I. a provozovatel potravinářského podniku již o vhodné četnosti sám nerozhoduje (nechce-li ovšem odebírat vzorky častěji, než je uvedeno v příloze). Četnost odběru vzorků nezávisí na tom, jaké množství polotovarů konkrétní provozovna vyrábí, ani zda jsou určeny k tepelné úpravě či přímé konzumaci. Z výše uvedeného dle názoru žalovaného jasně plyne, že žalobcem zmíněné vyšetření v případě potřeby (tj. odběr vzorků a vyšetření je ponecháno na jeho rozhodnutí) se uplatní pouze tehdy, pokud speciální ustanovení (zde zmíněná příloha) nestanoví zvláštní četnost odběru vzorků. Poslední část ustanovení čl. 4 odst. 2 nařízení č. 2073/2005 stanoví, že četnost odběru vzorků může být přizpůsobena povaze a velikosti potravinářských podniků, pokud ovšem nebude ohrožena bezpečnost potravin. Uvedené ustanovení je pak rozvedeno v příloze č. I kapitole 3 bod 3. 2 uvedeného nařízení, kde se mimo jiné uvádí: „Je-li to však na základě analýzy rizik opodstatněné a schválí-li to následně příslušný orgán, mohou být malé jatky a zařízení, která vyrábějí mleté maso a masné polotovary v malých množstvích, z požadavků na četnost odběru vzorků vyňaty“. Nařízení č. 2073/2005 tedy pomýšlí i na malá zařízení vyrábějící masné polotovary, neboť dává možnost právě těmto malým zařízením, je-li to na základě analýzy rizik opodstatněné a po schválení příslušného orgánu, být z četnosti vyšetřování vyňaty. Nařízení č. 2073/2005 je podle žalovaného zvláštním a samostatným právním předpisem upravujícím mikrobiologická kriteria pro potraviny, jež musí provozovatelé potravinářských podniků zacházející s potravinami dodržovat. Ze žalobcem zmíněného bodu 26 uvozujících ustanovení nařízení č. 852/2005 ani z jiného právního předpisu nevyplývá, že by se nařízení č. 2073/2005 na žalobce jako na maloobchodníka nevztahovalo. Je tomu právě naopak, neboť nařízení č. 852/2005 stanoví obecná pravidla pro hygienu potravin vztahující se na provozovatele potravinářských podniků. Článek 5 nařízení č. 852/2005 upravuje analýzu rizika a kritické kontrolní body (HACCP) a právě k ověřování systému HACCP jsou stanovena mikrobiologická kriteria včetně četnosti odběru vzorků. Ustanovení § 24a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona neříká nic o tom, že by se na žalobce nemělo vztahovat nařízení č. 2073/2005, neboť se týká pouze předpisů Evropských společenství, jež upravují zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a organizaci úředních kontrol živočišných produktů (tč. jde o nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 854/2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě). Z uvedeného ustanovení tedy plyne, že se tyto předpisy nevztahují na maloobchodní subjekt, který nedosahuje stanovené kapacity, nijak se však nedotýká ostatních právních předpisů Evropských společenství, včetně nařízení č. 2073/2005. Z výše uvedených důvodů má žalovaný za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými zákony a obecně závaznými právními předpisy a že žalobce jím nebyl zkrácen na svých právech. V obsáhlé replice k vyjádření žalovaného žalobce mj. uvedl, že v příloze I, kapitole 3, čl. 3.2. nařízení č. 2073/2005 je v poslední větě stanoveno: „Je-li to však na základě analýzy rizik opodstatněné a schválí-li to následně příslušný orgán, mohou být malé jatky a zařízení, která vyrábějí mleté maso a masné polotovary v malých množstvích, z požadavků na četnost odběru vzorků vyňaty.“ Toto vynětí provedl zákonodárce zákonem č. 182/2008 Sb., kterým do veterinárního zákona vložil § 24a, podle něhož se na provozovny maloobchodu, ve kterých se připravuje maso a vyrábějí masné výrobky určené pro přímý prodej spotřebiteli v místě provádění uvedených činností, vztahují předpisy Evropské unie upravující zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a organizaci úředních kontrol živočišných produktů, jde-li o provozovny, v nichž se týdně vyrábí více než 7.5 t masných výrobků. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že nařízení č. 2073/2005 se na jeho prodejny vztahuje, protože výjimka stanovená v § 24a veterinárního zákona se týká pouze předpisů EU, jež upravují zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a organizaci úředních kontrol. Připomíná, že nařízení č. 2073/2005 upravuje zvláštní hygienická pravidla (v čl. 1 je mimo jiné stanoveno, že toto nařízení stanoví mikrobiologická kritéria pro některé mikroorganismy a prováděcí pravidla, která musí provozovatelé potravinářských podniků dodržovat při provádění obecných a zvláštních hygienických opatření) pro potraviny živočišného původu. V každé z prodejen žalobce se týdně vyrábí méně než 1 t, natož pak 7,5 t masných výrobků. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nařízení č. 2073/2005 se na prodejny žalobce nevztahuje. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného a správního soudu, že předpisy EU upravujícími zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a organizaci úředních kontrol, jsou pouze nařízení č. 853/2004/ES a č. 854/2004/ES. Má za to, že právní řád (nejen České republiky, ale též EU) nelze vykládat izolovaně. Na právní řád je nezbytné pohlížet jako na komplexní celek, nikoliv hledat konkrétní pravidlo chování vždy v jednom konkrétním právním předpise. Kromě dvou výše uvedených nařízení hovoří § 24a veterinárního zákona nepochybně i o dalších předpisech evropského potravinového práva, např. o nařízení (ES) č. 178/2002. Obě žalovaným uváděná nařízení (č. 853/2004 i č. 854/2004) navíc opakovaně odkazují např. právě na nařízení č. 178/2002. Žalovaný jedná v rozporu s cílem nařízení č. 178/2002, které v odst. 9 své preambule stanoví, že je nezbytné zajistit, aby spotřebitelé, ostatní dotčené osoby a obchodní partneři měli důvěru v postupy rozhodování používané v oblasti potravinového práva. Žalovaný však účelovým výkladem práva a protizákonným postupem rozhodně nezavdává žalobci příčinu důvěřovat v jeho postupy. Ani na nařízení č. 178/2002 nelze pohlížet jako na samostatný právní předpis, zcela vytržený z kontextu ostatních právních norem. V souvislosti s nepřípustností izolovaného výkladu práva žalobce v replice příkladmo poukázal na výrobu tabákových výrobků s tím, že výrobce tabákových výrobků se musí řídit jak zákonem, jenž je v gesci Ministerstva financí, tak i právními předpisy a zejména pak vyhláškou v působnosti Ministerstva zemědělství, přičemž platí, že jednotlivé právní předpisy nelze vytrhávat z jejich vzájemného kontextu a souvislostí. Právnímu zástupci žalobce je znám případ, kdy právě v souvislosti s tabákovými výrobky celní orgány nesprávně aplikovaly směrnici týkající se tabákových výrobků, konkrétně Směrnici Rady 95/59/ES ze dne 27. listopadu 1995. Žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99, v němž jmenovaný soud dovozuje, že „Poznámka by byla součástí právního předpisu pouze, pokud by to bylo výslovně vyjádřeno, jako je tomu např. v případě příloh zákonů. V aplikovaném ustanovení není stanoveno, že osvobození od daně z převodu nemovitostí se týká pouze bytů v budovách ve vlastnictví bytových družstev. Úmysl zákonodárce upravit osvobození od daně z nemovitostí jen na určitou skupinu případů proto nebyl vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu....“ Žalobce má za to, že v § 24a veterinárního zákona nebylo dostatečně jasným a určitým způsobem ozřejměno, které předpisy Evropské unie se na uvedené provozovny maloobchodu vztahují a které nikoliv. Jelikož zákonodárce neuvedl dostatečně zřejmý, srozumitelný a jednoznačný odkaz, navíc jej neuvedl takovým jednoznačným způsobem, aby měl normativní povahu odstraňující všechny pochybnosti, nelze přisvědčit tvrzení žalovaného, že těmito nařízeními jsou výlučně a toliko nařízení č. 853/2004 a č. 854/2004. Z uvedeného zákonného ustanovení totiž není dostatečně zřejmé, jaká konkrétní nařízení má toto zákonné ustanovení na mysli a jaká nikoliv. Pokud správní soud měl pochybnost, zda § 24a veterinárního zákona skutečně vyjímá žalobce z povinností stanovených nařízením č. 2073/2005, měl rozhodnout v jeho prospěch, neboť nejednoznačnost právní úpravy nesmí jít k tíži adresáta právní normy, jak plyne z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, č.j. 2 Afs 122/2004-69, ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, ze dne 23. 8. 2006, č.j. 2 Afs 178/2005-64, a nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 487/2000, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01 či ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07). Předvídatelnost a zejména srozumitelnost právní normy pro její adresáty patří dle žalobce mezi zcela nezbytné náležitosti každé právní normy, což se týká i nařízení Evropské komise. Nařízení č. 2073/2005 je také dosti nejasné, nejednoznačné a nesrozumitelné. Požadavky na srozumitelnost a předvídatelnost právních norem jsou ostatně jasně vyjádřeny i v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 24/07, z něhož žalobce v replice cituje. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 Ústavní soud zdůraznil, že k základním principům právního státu patří zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní bezrozpornosti. O zákon se nemůže jednat, nemá-li daný akt charakter seznatelného a následovatelného pravidla. Tytéž požadavky dle žalobce vyplývají též z doktríny, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce v replice uvádí, že mu není zřejmé, co znamená pojem „v případě potřeby“ užitý v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005. Klade otázku, zda v případě, že se jeho prodejny nacházejí pod stálým veterinárním dozorem, žalobkyně tyto své prodejny provozuje s dodržením zásad správné hygienické a výrobní praxe a implementace (HACCP) a dosud se v jeho prodejnách neobjevil žádný závažnější problém související s mikrobiologickou kvalitou potravin, který by mohl mít dopad na zákazníka (natož pak jej ohrozit), je dostatečné a vyhovující požadavku „v případě potřeby“ zadávat mikrobiologické rozbory přinejmenším 2x ročně a přinejmenším jednou za žalovaným sledované období? Pokud tomu tak není, žalobci není zřejmé, jak to má poznat ze zjevně nejasné normy, která nestanoví přesnou četnost odběru vzorků. Právní norma ukládající žalobci povinnosti, tj. nařízení č. 2073/2005, je nejasná, nesrozumitelná a nejednoznačná, a proto žalobce nelze trestat za její údajné porušení, když není nade vši pochybnost zřejmé, zda žalobce vůbec má povinnost s uváděnou četností (alespoň jednou týdně) provádět kontrolní odběry vzorků. I kdyby se však nařízení č. 2073/2005 na prodejny žalobce vztahovalo (což je z výše uvedených důvodů vyloučené), nelze se ztotožnit se závěrem, že právní norma jasně stanoví četnost odběru vzorků. Jestliže adresátovi právní normy jsou kladeny povinnosti se slovy „v případě potřeby“, takové ustanovení je ukázkou nejasné právní normy, a tedy nepředvídatelného postupu státní moci v případě, že ta se rozhodne údajné „porušení“ této právní normy stíhat. Příloha I nařízení č. 2073/2005 sama vyňala prodejny žalobce z působnosti nařízení č. 2073/2005, a to minimálně v rozsahu upravujícím požadavky na četnost odběru vzorků. Proto je evidentní, že minimálně příloha I nařízení č. 2073/2005 se na prodejny žalobce nevztahuje. Pak je ale zřejmé, že tato příloha mu nemůže stanovit minimální četnost odběru vzorků. Žalobce je přesvědčen o tom, že nedošlo k ohrožení bezpečnosti potravin, a proto se zachoval zcela v souladu s tímto nařízením, když přizpůsobil četnost odběru vzorků povaze a velikosti svého podniku. Úmyslem zákonodárce (tvůrce nařízení) bylo stanovit, že prvotně provozovatelé potravinářských podniků by si sami měli rozhodnout o četnosti odběru vzorků a vyšetření. Pouze v některých případech (které stanoví zákonodárce příslušného členského státu EU) je nutné stanovit harmonizovanou četnost odběru vzorků na úrovni Společenství (EU). Právě na tyto případy (mezi něž prodejny žalobce nespadají) se pak plně vztahuje nařízení č. 2073/2005 včetně přílohy I stanovící četnost odběru vzorků a vyšetření. Žalobce dále v replice upozornil na to, že nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002/ES (dále jen „nařízení č. 178/2002“) je obecnou (základní) právní normou potravinového práva. V čl. 3 nařízení č. 178/2002 je „potravinářský podnik“ definován jako „veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fází výroby, zpracování a distribuce potravin“. Nařízení č. 2073/2005 již neposkytuje vlastní definici závodu, nýbrž jako norma zvláštní k nařízení č. 178/2002 přebírá definici z tohoto nařízení. Kdyby zákonodárce (resp. EU jako tvůrce nařízení č. 2073/2005) chtěl požadavky na četnost odběru vzorků vztáhnout na všechny podniky, které vykonávají činnosti související s jakoukoliv fází výroby, zpracování a distribuce potravin, pak by nepochybně oddíl 3.2 v kapitole 3 přílohy I nazval „Odběr vzorků na jatkách a v potravinářských podnicích vyrábějících mleté maso a masné polotovary k bakteriologickému vyšetření“, jistě by však nezaměnil „závody“ za „potravinářské podniky“. Pojem závod navíc evokuje představu, že se jedná o místo, kde se něco vyrábí, opravuje atp. Pojem závod byl tvůrcem nařízení č. 2073/2005 použit několik let předtím, než byl přijat nový občanský zákoník, který pojmem „závod“ nahradil termín „podnik“. Za závod by snad ještě bylo možné považovat jatka, nikoliv však prodejnu potravin. Kdyby se ustanovení mělo týkat prodejen žalobce, nepochybně by v názvu oddílu byl použit pojem „potravinářský podnik“, ne však „závod“. Pojem „zařízení“ není evropskými předpisy nikterak definován, avšak podpůrně lze použít definici „potravinářského podniku“. Jestliže provozovny žalobce jsou potravinářským podnikem, jsou tak podle žalovaného i zařízením či závodem. Žalobce s těmito závěry nemůže souhlasit. Jestliže nikde v evropských předpisech není definováno, co je „závod“ a co „zařízení“, není přípustné, aby žalovaný naprosto nezákonně uplatnil libovůli státní moci a tyto pojmy vykládal jako „potravinářský podnik“. Žalobce v replice dále konstatoval, že se nemůže ztotožnit s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu vztahující se k dané věci. Má za to, že v rozsudcích ze dne 28.3.2013, č.j. 4 Ads 114/2012-69, a ze dne 18.10.2012, č.j. 4 Ads 36/2012-16 se kasační soud vůbec nevypořádal se skutečností, že § 24a veterinárního zákona vyjímá působnost nařízení č. 2073/2005 na prodejnu žalobce. V rozsudku ze dne 28. 2. 2013, č.j. 4 Ads 104/2012-53 se kasační soud sice s touto námitkou vypořádal, avšak dle přesvědčení žalobce naprosto nesprávně. Žádný z výše uvedených rozsudků navíc nerozhodoval v tom smyslu, že je-li právní norma (tedy i nařízení č. 2073/2005) nejednoznačná, je nutné ji vždy vykládat ve prospěch adresáta právní normy. Žalobce je přesvědčen o tom, že právní názory vyslovené ve výše uvedených rozsudcích jsou nesprávné. Z výše uvedeného dle žalobce jasně vyplývá, že pokuta uložená mu napadeným rozhodnutím je nezákonná (vydaná bez zákonného zmocnění). V této souvislosti se žalobce dovolává čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Žalobce v replice dále poukázal na e-mailovou zprávu ze dne 13. 9. 2013 od pana Roberta Riedla, odborného veterinárního lékaře pro potraviny Magistrátu města Vídeň, Úřadu pro trh, Ředitelství bezpečnosti potravin, na kterého se žalobce obrátil s dotazem, zda příloha I, kapitola 3 nařízení č. 2073/2005 o odběru vzorků se použije i na maloobchod. Z vyjádření pana Riedla vyplývá, že maloobchodu se týká následující pravidlo: Jestliže v potravinářském podniku mleté maso a masné polotovary i) jsou vyráběny v místě prodeje a ii) jsou určeny pro přímý prodej konečnému spotřebiteli, gastronomii nebo zásobení obyvatelstva a iii) jsou prodány výhradně v den výroby, pak provozovatel tohoto potravinářského podniku sám stanoví četnost odběru vzorků při zohlednění produkovaného množství. To se, jak uvádí odborný veterinární lékař pro potraviny z Ředitelství bezpečnosti potravin Magistrátu města Vídeň, týká především maloobchodu. Malé podniky, které nesplňují výše uvedené podmínky, musejí žádat o povolení snížení četnosti odběru vzorků. V takovém případě povolují příslušné orgány snížení četnosti odběru vzorků tak, že jako jeden pracovní týden (v němž musí být alespoň jednou proveden odběr vzorků) se počítá pět výrobních dní. Žalobce připouští, že rakouská právní úprava není součástí právního řádu České republiky, ovšem uvádí, že vzhledem k našemu členství v Evropské unii a zásadám volného trhu (volného pohybu zboží a kapitálu) se právní řády členských zemí sjednocují (harmonizují). Cílem této harmonizace je vytvoření volného pohybu zboží a kapitálu. Právní řády jednotlivých členských států tak vzhledem k existenci evropského práva, jakož i harmonizaci právních řádů jednotlivých členských států, nelze považovat za izolované ostrovy. Nelze tak zcela ignorovat právní úpravu dalších členských států EU v oblasti, jež je postupně harmonizována evropským právem. Porovnání právních úprav různých států je i důležitým postupem v komparativním výkladu právní normy, resp. práva. V tomto smyslu žalobce nesouhlasí ani se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014, č.j. 4 Ads 64/2013- 58, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že předmětné normy EU byly přijímány při vědomí vyvážené právní úpravy, respektující i požadavky volného pohybu zboží v rámci vnitřního trhu Unie. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že volný pohyb zboží se týká toliko zdravotně nezávadných potravin, přičemž předmětná právní úprava slouží k zajištění toho, aby byly na vnitřní trh uváděny výhradně masné produkty zdravotně nezávadné. Žalobce v této souvislosti připomenul, že se nikdy v jeho prodejnách neobjevil žádný vážný problém týkající se mikrobiologické kvality potravin, a uvedl, že postup žalovaného je diskriminační a zcela jednoznačně vede k znevýhodnění žalobce, který provozuje potravinářské podniky v České republice, protože provozovatel rakouského potravinářského podniku vynaloží mnohem méně finančních prostředků (jedno provedení odběru vzorků je finančně poněkud nákladné) v souvislosti s odběrem vzorků než provozovatel českého potravinářského podniku. Úmyslem zákonodárce (resp. tvůrce nařízení č. 2073/2005) jistě nebylo vytvoření stavu, že v jednom členském státě EU jsou požadavky na bezpečnost potravin diametrálně odlišné od požadavků jiného členského státu. Nepředvídatelná pravidla a omezení kladená na podnikatele ze strany jiného členského státu EU mohou zbytečně zatížit podnikatele a odradit ho od provozování podnikatelské činnosti na tomto trhu, což ve svém důsledku omezí volný pohyb zboží a kapitálu, jenž je jedním z hlavních cílů Evropské unie. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením Nejvyššího správního soudu, jenž v rozsudku č.j. 4 Ads 64/2013-58 došel k nesprávnému právnímu názoru, že k omezení volného pohybu zboží nedochází. Nepředvídatelná, nesrozumitelná, nejasná a chaotická právní úprava odrazuje podnikatele různých členských států EU, aby své podnikání rozšířili i na území České republiky. Žalobce v replice navrhl, aby Městský soud v Praze podle § 48 odst. 1 písm. b) s.ř.s. rozhodl o přerušení řízení za účelem podání žádosti k Soudnímu dvoru Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce tohoto znění: 1) Vztahuje se nařízení Komise (ES) č. 2073/2005, konkrétně požadavky na četnost odběru vzorků stanovené přílohou I, kapitolou 3., čl. 3.2, i na provozovny maloobchodu, které vyrábějí méně než 1 tunu týdně mletého masa a masných polotovarů? 2) Mohou provozovatelé těchto provozoven maloobchodu rozhodnout sami o vhodné četnosti odběru vzorků v rámci svých postupů, které stojí na zásadách HACCP a správné hygienické praxe? Žalobce v replice uvedl, že je přesvědčen, že jeho jednání, i kdyby naplňovalo skutkovou podstatu dle § 72 odst. 1 písm. l) veterinárního zákona, rozhodně nebylo společensky škodlivé, resp. nebezpečné pro společnost ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku (principy trestního práva se uplatňují při trestání za správní delikty, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č.j. 6 A 126/2002- 27), ani neohrozilo či neporušilo zájem společnosti, a proto žalobce za toto jednání nelze trestat. Žalobce prováděl odběry vzorků soustavně dle regionálních dodavatelů masa vždy v jedné ze svých prodejen, čímž zajistil, aby soustavnou kontrolou byly pokryty výrobky všech dodavatelů masa a masných výrobků, s nimiž spolupracoval. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku č.j. 4 Ads 64/2013-58 došel k závěru, že jednání žalobce je společensky škodlivé, resp. nebezpečné. Žalobce v replice dále obšírně citoval z článku zpravodajského serveru novinky.cz ze dne 7.11.2012 s názvem „Stát už není schopen dodržovat zákony“, v němž předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa upozornil na nepřehlednost a nejasnost norem veřejného práva, dále pak citoval z článku zpravodajského serveru novinky.cz ze dne 8.11.2013 s názvem „Rozklad státu může skončit zákonem o slunečním svitu“, který zachycuje výroky, které JUDr. Josef Baxa pronesl o rok později, v rámci fóra Pražský právnický podzim konaného v listopadu 2013. Žalovaným požadovaný systém odběru vzorků jde dle mínění žalobce nejen proti účelu a smyslu předpisů potravinového práva (cílem nařízení č. 2073/2005 je zachování vysokého stupně ochrany veřejného zdraví), nýbrž klade i vysoké finanční a organizačně- technické nároky na žalobce. Tyto nároky, zejména finanční, jsou natolik vysoké, že hraničí s ústavně zakotveným právem žalobce podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny. Žalobce si je dobře vědom, že toto právo není bezbřehé, má však za to, že je třeba rozlišovat mezi povinnostmi, jež je nezbytné plnit z důvodů zajištění bezpečnosti a zdravotní nezávadnosti svých produktů, a mezi zbytečným zatěžováním adresáta právní normy, jemuž je ukládáno mnohem více povinností, než je nezbytné, přičemž plnění těchto povinností nikterak nezvýší bezpečnost potravin. Jestliže je tedy omezováno základní právo žalobce na svobodné podnikání garantované v čl. 26 Listiny, je třeba, aby toto omezení bylo nezbytné, vhodné a přiměřené účelu, tj. musí být zachován princip proporcionality, pro který k omezení dochází. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11.9.2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09. Žalobce dále v replice vyslovil nesouhlas s argumentací žalovaného, že je zcela na úvaze správního orgánu, zda řízení o více skutcích žalobce spojí do jednoho, či nikoliv. Z postupu správního orgánu I. stupně, který nespojil řízení o více (údajných) správních deliktech do jednoho, a místo toho žalobci uložil za každé údajné porušení zákona samostatnou pokutu, je dle mínění žalobce zřejmé, že správní orgán postupoval účelově a neukládal žalobci úhrnný, popř. souhrnný trest za pokračující správní delikt, nýbrž se snažil žalobce co nejvíce poškodit a uložit mu co nejvyšší pokutu. Žalobce upozornil na to, že v českém právu se nepoužívá kumulační zásada, nýbrž zásada absorpční. Tím, že žalovaný místo spojení šesti řízení do jednoho uložil žalobci pokutu za každý jednotlivý delikt, obešel zákon a uplatnil zásadu kumulační, ačkoliv s ní český právní řád nepočítá. Žalobce si je vědom skutečnosti, že je na uvážení správního orgánu, zda různá správní řízení spojí, či nikoliv. Na druhou stranu je však evidentní, že když se různá správní řízení týkají totožného účastníka řízení a téhož skutku, je jednoznačně vhodné tato správní řízení spojit do jednoho, ať už to účastník řízení navrhne, či nikoliv. Důvodem pro takové spojení řízení je procesní ekonomie a hospodárnost řízení. Nespojení řízení do jednoho tak správnímu orgánu I. stupně a žalovanému umožnilo nejen ukládat více pokut za jednotlivé prohřešky, nýbrž i zvýšilo ekonomické náklady žalobce související s účastenstvím na více správních řízeních, tj. náklady právního zastoupení, paušální náhrada nákladů řízení, soudní poplatek za správní žalobu proti každému jednotlivému rozhodnutí apod., nikoliv jen poštovné, jak nesprávně tvrdí žalovaný. Dle žalobce je zcela nepřípustná argumentace žalovaného o tom, že vyhotovení více rozhodnutí by bylo pro správní orgán I. stupně složité, neboť stát je z peněz daňových poplatníků placen dostatečně na to, aby si jeho administrativní aparát poradil i s vyhotovením složitějšího rozhodnutí. Žalovaný se v daném případě s odkazem na údajnou jednoduchost a přehlednost správních rozhodnutí vyhýbá plnění svých zákonných povinností, jež spadají do základních zásad činnosti správních orgánů (ze strany žalované, resp. správního orgánu I. stupně došlo k porušení povinnosti zakotvené v § 6 odst. 2 s.ř., tj. povinnosti dbát na to, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžovat). Jestliže žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, ukládá žalobci za porušení týchž povinností pokaždé jinou pokutu, a to lišící se velmi podstatně (v řádech stovek až tisíců procent), pak nelze říci, že by dbal o to, aby při rozhodování skutkově podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, tak porušil § 2 odst. 4 s.ř. Žalobce v závěru repliky z procesní opatrnosti navrhl, aby soud v případě, že shledá, že se žalobce dopustil správního deliktu, ovšem pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši, v souladu s § 78 odst. 2 s.ř.s. uplatnil své moderační právo a od potrestání žalobce buď upustil, nebo pokutu snížil v mezích zákonem dovolených. Při ústním jednání před soudem setrvali účastníci řízení na svých dosavadních podáních a procesních stanoviscích; žádné další argumenty podstatné pro rozhodnutí ve věci samé neuvedli. Soud při ústním jednání rozhodl, že nebude doplňovat dokazování žalobcem navrženými důkazy, jež se týkají mailové korespondence žalobce s panem Robertem Riedlem, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn již na základě důkazů provedených správním orgánem v průběhu správního řízení a zdokumentovaných ve správním spise; provádění jakýchkoliv dalších důkazů tak soud shledal nadbytečným. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle § 22 odst. 1 písm. e/ veterinárního zákona, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, osoby, které jako podnikatelé získávají, vyrábějí, zpracovávají, ošetřují, balí, skladují, přepravují a uvádějí do oběhu živočišné produkty (dále jen "zacházejí se živočišnými produkty") v podniku, závodě, popřípadě jiném zařízení, jež jsou pod státním veterinárním dozorem, mají v souladu s předpisy Evropských společenství odpovědnost za to, aby v jednotlivých fázích potravinového řetězce nebyla ohrožena zdravotní nezávadnost živočišných produktů. Jsou povinny provádět soustavně vlastní kontroly hygienických podmínek výroby včetně stanovených mikrobiologických kritérií, odběru vzorků a jejich kontrolních vyšetření, vést záznamy o výsledcích těchto vyšetření, uchovávat tyto záznamy po dobu nejméně 2 let a na požádání je spolu s laboratorními protokoly poskytovat orgánům vykonávajícím státní veterinární dozor. Jde-li o laboratorní vyšetření k potvrzení zdravotní nezávadnosti živočišných produktů, musí být provedeno v laboratoři, které bylo vydáno pro příslušný druh vyšetřování osvědčení o akreditaci. Podle § 72 odst. 1 písm.1) veterinárního zákona se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že nesplní nebo poruší povinnost nebo požadavky stanovené předpisy Evropských společenství na úseku veterinární péče, anebo nesplní závazné pokyny orgánu veterinární správy. Podle § 72 odst. 3 písm. c) veterinárního zákona za správní delikt se uloží pokuta do 1000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. h) až l) a p). Podle § 73 odst. 2 veterinárního zákona při určení výměry pokuty se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, době trvání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Podle článku 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005 provozovatelé potravinářských podniků musejí při validaci a ověřování správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe v případě potřeby provádět vyšetření podle mikrobiologických kritérií stanovených v příloze I. Podle článku 4 odst. 2 nařízení č. 2073/2005 o vhodné četnosti odběru vzorků rozhodnou provozovatelé potravinářských podniků, nestanoví-li ovšem příloha I zvláštní četnost odběru vzorků, přičemž v takových případech odpovídá četnost odběru vzorků nejméně četnosti stanovené v příloze I. Provozovatelé potravinářských podniků takto rozhodnou v rámci svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe, přičemž zohlední návod k použití potraviny. Četnost odběru vzorků může být přizpůsobena povaze a velikosti potravinářských podniků, pokud ovšem nebude ohrožena bezpečnost potravin. Podle Přílohy I., kapitoly 3, bodu 3.2 nařízení č. 2073/2005 provozovatelé potravinářských podniků provozující jatky či zařízení, která vyrábějí mleté maso, masné polotovary nebo strojně oddělené maso, odeberou vzorky pro mikrobiologické vyšetření nejméně jednou týdně. Den odběru vzorků se každý týden mění, aby se zajistilo pokrytí každého dne v týdnu. Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle § 6 odst. 2 věty prvé správního řádu správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podle § 140 odst. 1 správního řádu správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Spojit řízení lze i v průběhu řízení za předpokladu, že tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků. Soud o věci uvážil takto: Námitkami hmotněprávní povahy, jimiž žalobce brojí proti klíčovému závěru správního orgánu, že podle ustanovení čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005 bylo povinností žalobce provádět v provozovně v Praze 15, Žirovnické ulici odběr vzorků masných polotovarů k vyšetření podle mikrobiologických kritérií v rozsahu zvláštní četnosti odběru vzorků stanovené přílohou I. tohoto nařízení, tj. nejméně jednou týdně, se jak zdejší soud, tak i Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval v řadě předchozích řízení vedených se žalobcem a neshledal je důvodnými. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18.10.2012 č.j. 4 Ads 36/2012 – 31 dospěl k závěru, že pokud v provozovnách žalobce dochází k výrobě masných polotovarů, byť maloobchodním způsobem, pak tato činnost žalobce podléhá povinnostem vyplývajícím z nařízení č. 2073/2005, a žalobce je tedy povinen v pravidelných intervalech předkládat vzorky masa tak, aby četnost odběru vzorků masných polotovarů k vyšetření podle mikrobiologických kritérií odpovídala zvláštní četnosti odběru vzorků stanovené v příloze I nařízení č. 2073/2005, jak je stanoveno v čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení. Dále lze namátkou poukázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.6.2012 č.j. 9 Ca 98/2009 – 72 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.3.2013 č.j. 4 Ads 114/2012 – 69, nebo na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.6.2013 č.j. 11 A 8/2011 - 148 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.2.2014 č.j. 4 Ads 64/2013 – 58, v nichž soudy obou stupňů dospěly k témuž závěru. Protože žalobce i při vědomí rozhodovací praxe zmíněných soudů urputně setrvává na tom, že soudy se mýlí a za správný označuje pouze jím zastávaný výklad relevantních právních norem, nezbývá soudu v nyní projednávané věci, než aby zopakoval závěry, k nimž dospěl již v rámci předchozích řízení a na nichž nemá, co by měnil. Soud předně považuje za nutné zdůraznit, že žalobce ničím nezpochybnil zásadní skutkové zjištění správního orgánu učiněné při kontrole provedené dne 5.5.2009, z něhož správní orgán při vydání napadeného rozhodnutí vycházel, a sice že žalobce v provozovně v Praze 15, Žirovnické ulici za sledované období od 1.3.2009 do 5.5.2009 předložil kontrolnímu orgánu toliko jeden protokol o vyšetření vzorků masných polotovarů datovaný dnem 20.3.2009, který se navíc týkal vzorků odebraných zcela jinou provozovnou (Rychnov nad Kněžnou). Výsledky mikrobiologických vyšetření vzorků masných polotovarů vyráběných žalobcem v kontrolované provozovně nebyly kontrolnímu orgánu předloženy a žalobce ani netvrdí, že by v kontrolované provozovně ve sledovaném období odběr vzorků zde vyráběných masných polotovarů prováděl. Argumentuje totiž tím, že se na něj povinnost zakotvená v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005, tj. povinnost provádět vyšetření vzorků podle mikrobiologických kritérií v rozsahu zvláštní četnosti odběru vzorků stanovené v příloze I kapitole 3 bodu 3.2. téhož nařízení, nevztahuje a že je oprávněn sám rozhodnout o vhodné četnosti odběru vzorků. Poukazuje přitom na to, že při své činnosti dbá na zásady správné hygienické a výrobní praxe, maso je prověřené, a proto nevzniká potřeba postupovat podle nařízení č. 2073/2005. Dále se dovolává toho, že v jeho případě se jedná o maloobchod (nikoli jatka či závod), který se pojmově vymyká z působnosti nařízení č. 2073/2005, a argumentuje i tím, že náklady na odběr vzorků by byly neúměrně vysoké, čímž by byl ve výsledku omezen volný pohyb potravin. Žádná z těchto námitek nicméně není způsobilá zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí; právní výklad, který odvolací orgán zaujal v napadeném rozhodnutí, považuje soud za zcela správný. Nadpis příslušné části přílohy I nařízení č. 2073/2005, kterou správní orgány v této věci aplikovaly, tedy její kapitoly 3 oddílu 3.2 zní takto: „Odběr vzorků na jatkách a v závodech vyrábějících mleté maso a masné polotovary k bakteriologickému vyšetření”. Povinnost, za jejíž porušení byl žalobce postižen, je upravena textem tohoto znění: „provozovatelé potravinářských podniků provozující jatky či zařízení, která vyrábějí mleté maso, masné polotovary nebo strojně oddělované maso odeberou vzorky pro mikrobiologické vyšetření nejméně jednou týdně. Den odběru vzorků se každý týden mění, aby se zajistilo pokrytí každého dne v týdnu”. Dle názoru soudu je zřejmé, že tato povinnost nedopadá jen na provozovatele jatek a závodů, jak je uvedeno v nadpisu tohoto ustanovení, ale dopadá i na provozovatele potravinářských podniků provozujících zařízení, která vyrábějí masné polotovary. Takovým provozovatelem je bezpochyby i žalobce. Pojem „zařízení“ není v českých právních předpisech ani v evropských předpisech přímo vymezen, je však možno podpůrně použít např. definici „potravinářského podniku“ v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin. Podle čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení se potravinářským podnikem rozumí veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fází výroby, zpracování a distribuce potravin. Tato definice podle soudu na provozovnu žalobce jednoznačně dopadá. Neobstojí tvrzení žalobce, že maso, z něhož zpracovává své výrobky, pochází od certifikovaných dodavatelů a prošlo veterinární kontrolou, neboť ke kontaminaci může dojít i při zpracování masa původně nezávadného. Protože příloha I kapitola 3 oddíl 3.2 nařízení č. 2073/2005 výslovně hovoří o odběrech „vzorků mletého masa a masných polotovarů“, nelze rovněž tvrdit, že by tato část nařízení dopadala jen na odběr vzorků z jatečně upravených těl, jak zdůrazňuje žalobce. Uvedená část přílohy I nařízení č. 2073/2005 výslovně hovoří i o zařízeních, která vyrábějí mleté maso a masné polotovary v malých množstvích. Neobstojí tak žalobcovo tvrzení, že předmětné nařízení se vztahuje pouze na velkovýrobu a nikoliv na maloobchodní produkci. Ostatně čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2073/2005 obecně stanoví, že provozovatelé potravinářských podniků musejí zajistit, aby potraviny splňovaly příslušná mikrobiologická kritéria podle přílohy I a za tímto účelem musejí ve všech fázích výroby, zpracování a distribuce potravin, včetně maloobchodu, v rámci svých postupů založených na zásadách HACCP spolu s uplatňováním správné hygienické praxe přijímat opatření dále uvedená. Závěr, že předmětná povinnost odběru vzorků dopadá i na provozovny žalobce, lze dovodit rovněž ze smyslu a účelu úpravy potravinového práva. Je zřejmé, že celý systém veterinárního dozoru je vystavěn na principu, že nezávadnost potravin musí být kontrolována v celém výrobním řetězci až po okamžik, kdy je potravina dodána konečnému spotřebiteli. Nejdůležitějším je přitom logicky kontrola prováděná na konci tohoto řetězce, tj. v daném případě u žalobce. Neobstojí proto tvrzení žalobce, že nemůže dojít k ohrožení zdraví spotřebitelů, jestliže používá pouze maso od certifikovaných dodavatelů, kteří se nacházejí pod stálým veterinárním dozorem, a že se v případě přísad (koření) jedná o potraviny, které již byly podrobeny příslušným kontrolám. Nikdy totiž nelze vyloučit, že dojde např. k chybám při přepravě masa, ke kontaminaci výrobních zařízení v provozovně žalobce či k jiným okolnostem, které způsobí závadnost žalobcem prodávaných výrobků. Neexistuje přitom jiný způsob, jak exaktně ověřit mikrobiologickou nezávadnost výrobků, než právě provedením odběru vzorků a jejich mikrobiologického vyšetření. Článek 4 odst. 2 nařízení č. 2073/2005 výslovně stanoví, že provozovatelé potravinářských podniků rozhodnou o vhodné četnosti odběru vzorků, nestanoví-li ovšem příloha I zvláštní četnost odběru vzorků, přičemž v takových případech odpovídá četnost odběru vzorků nejméně četnosti stanovené v příloze I. Jinými slovy řečeno, pokud příloha I nařízení č. 2073/2005 stanoví zvláštní četnost odběru vzorků, jako je tomu v daném případě, nemůže provozovatel potravinářského podniku (žalobce) sám určit četnost odběru vzorků nižší, než tato příloha stanoví. Povinnost zabezpečit četnost odběru vzorků masných polotovarů k vyšetření podle mikrobiologických kritérií v rozsahu minimální četnosti stanovené v příloze I kapitole 3 bodu 3.2. nařízení č. 2073/2005 tato norma práva ES nepodmiňuje existencí reálného rizika, že při zpracování výrobků hrozí nebezpečí kontaminace. Takové riziko v souvislosti s výrobou masných polotovarů uvedená norma logicky předpokládá a snaží se jej eliminovat různými způsoby, mj. též stanovením povinnosti odběru vzorků ve stanovené minimální četnosti. Ani poslední věta ustanovení čl. 4 odst. 2 nařízení č. 2073/2005 o možnosti přizpůsobení četnosti odběru vzorků povaze a velikosti potravinářského podniku nedává sama o sobě žalobci možnost, aby sám o své vůli snížil minimální četnost odběru vzorků stanovenou v příloze I. V případě zařízení vyrábějících mleté maso a masné polotovary totiž platí pravidlo obsažené v závěru přílohy I kapitoly 3 bodu 3.2 nařízení č. 2073/2005, které stanoví, že je-li to na základě analýzy rizik opodstatněné a schválí-li to následně příslušný orgán, mohou být malé jatky a zařízení, která vyrábějí mleté maso a masné polotovary v malých množstvích, z požadavků na četnost odběru vzorků vyňaty. Jedním z předpokladů pro to, aby mohl žalobce ve svých provozovnách snížit četnost odběru vzorků, je tedy schválení tohoto snížení příslušným orgánem, k čemuž v projednávané věci nedošlo. To, zda žalobce o vynětí z požadavků na četnost odběru vzorků správní orgán požádal, je zcela nepodstatné, rozhodující je skutečnost, zda této žádosti bylo příslušným orgánem pravomocně vyhověno (což žalobce netvrdí ani nedokládá). Je skutečností, že základní minimální četnost odběru vzorků stanovenou v příloze č. l, kapitole 3. bodě 3.2 nařízení č. 2073/2005 (1x týdně) může provozovatel snížit na 1x za 14 dní u vyšetřeni na E. coli a salmonely bez toho, aniž by potřeboval schválení veterinární správy, avšak v takovém případě je povinen při kontrole orgánu veterinárního dozoru prokázat splnění podmínek pro toto snížení četnosti odběru vzorků, tj. že byly šest po sobě jdoucích týdnů (v případě E. coli), resp. třicet po sobě jdoucích týdnů (v případě salmonely) získávány vyhovující výsledky. To však žalobce neprokázal. K námitce žalobce, že povinnosti týkající se odběru vzorků stanovené nařízením č. 2073/2005 jsou pro něj finančně náročné, soud uvádí, že žalobce není jediný, koho tyto povinnosti z finančního hlediska zatěžují. Tyto povinnosti obecně dopadají na všechny provozovatele potravinářských podniků provozující zařízení, která vyrábějí masné polotovary, nejsou však bezvýjimečné a lze se jich zprostit, k tomu je také ovšem třeba splnit stanovené podmínky. Nelze proto tvrdit, že uvedené povinnosti jsou vůči malým podnikům nepřiměřené či dokonce likvidační. Pokud žalobce považuje přístup správních orgánů v dané věci za byrokratický, samoúčelný a odporující smyslu věci, musí soud zopakovat, že žalobce mohl využít svého práva podat žádost o vynětí z četnosti vyšetřování vzorků. Pokud by takovou žádost podal, pro jeho provozovny mohla být stanovena taková činnost odběru vzorků, která by zohlednila poměry v jeho provozovnách, tj. například množství vyráběných polotovarů, jeho HACCP a další okolnosti. Soudu je z úřední činnosti (z odůvodnění jiných rozhodnutí Státní veterinární správy napadených jinými žalobami téhož žalobce) známo, že žalobce takové žádosti v minulosti podal a že v některých případech bylo těmto žádostem vyhověno. Důvodnou neshledal soud ani žalobní námitku, že splnění požadavku na minimální četnost odběru vzorků stanovenou v příloze č. l kapitole 3. bodě 3.2 nařízení č. 2073/2005 by znamenalo omezení volného pohybu zboží. Cílem potravinového práva je podle čl. 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 178/2002 ochrana lidského života a zdraví, ochrana zájmů spotřebitelů, včetně poctivého jednání v obchodu s potravinami. Čl. 17 uvedeného nařízení ukládá provozovatelům potravinářských podniků ve všech fázích výroby, zpracování a distribuce zajistit aby potraviny splňovaly požadavky potravinového práva a plnění těchto požadavků kontrolovat. Pokud je podle čl. 5 odst. 2 tohoto nařízení dalším cílem potravinového práva i dosažení volného pohybu potravin, je zřejmé, že pouze těch potravin, které splňují všechny požadavky potravinového práva, tj. včetně kontroly. Požadováním plnění stanovených povinností tedy nedochází k nepřípustnému omezení volného pohybu potravin. Soud na tomto místě považuje za nutné vyzdvihnout skutečnost, že nařízení č. 2073/2005, které (mj.) všem provozovatelům potravinářských podniků provozujícím zařízení, která vyrábějí masné polotovary, ukládá povinnost dodržovat minimální četnost odběru vzorků, je normou práva ES, která má přímý účinek, což znamená, že je přímo závazná ve vztahu ke všem subjektům práva jednotlivých členských států, a tedy i vůči žalobci, který je povinen jí bez dalšího respektovat. Soud pro úplnost uvádí, že tato norma má rovněž přednost před těmi právními normami členských států, které by upravovaly tytéž právní vztahy a byly by s ní v rozporu. Žalobce nicméně neuvedl žádné konkrétní ustanovení tuzemské právní normy, které by bylo v rozporu s nařízením č. 2073/2005, a proto není důvodu k aplikaci zásady přednosti práva ES. Soud nevyhověl návrhu žalobce na přerušení řízení za účelem předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, tak jak ji žalobce formuloval nejprve v žalobě a následně v replice k vyjádření žalovaného. Podle článku 267 Smlouvy o Evropském společenství má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Podle názoru soudu situace předvídaná článkem 267 Smlouvy o Evropském společenství nenastala, neboť soud nemá žádnou pochybnost o tom, že na žalobce dopadá povinnost odběru vzorků za účelem provedení jejich vyšetření podle mikrobiologických kritérií stanovených v příloze I. nařízení č. 2073/2005, a to s četností stanovenou v příloze I. kapitole 3, bodě 3.2 tohoto nařízení. Plnění této povinnosti žalobcem soud nepovažuje za neúčinný či nevhodný prostředek k dosažení oprávněných cílů potravinového práva, vymezených nařízením Evropského parlamentu a rady (ES) č. 178/2002. Námitka údajné rozpornosti, nejasnosti a nepředvídatelnosti veterinárního zákona a nařízení č. 2073/2005 nebyla uplatněna v žalobě, neboť podstatou žalobní argumentace je tvrzení žalobce, že se na něj povinnost odběru vzorků masných polotovarů ve stanovené (týdenní) frekvenci vůbec nevztahuje, nikoliv to, že tato povinnost je formulována nejednoznačně. K této námitce, která poprvé zazněla až v žalobcově replice k vyjádření žalovaného, soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí nemůže přihlížet, protože nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě pro rozšíření žaloby zakotvené v § 71 odst. 2 s.ř.s. K uvedené námitce soud pouze na okraj uvádí, že znění předmětných ustanovení veterinárního zákona a nařízení č. 2073/2005 i jejich výklad, z něhož plyne, že povinnost odběru vzorků masných polotovarů za účelem provedení jejich vyšetření podle mikrobiologických kritérií s četností stanovenou v příloze I. kapitole 3 bodu 3.2 nařízení č. 2073/2005 dopadá též na žalobce, jsou zcela jednoznačné, a nezbývá tak prostor pro volbu mezi více možnými interpretacemi relevantních ustanovení, jenž by odůvodňoval rozhodnutí ve prospěch žalobce. Jinak řečeno, předmětná povinnost je v nařízení č. 2073/2005 formulována naprosto jasným, srozumitelným a pro žalobce předvídatelným způsobem, na čemž nic nemění skutečnost, že žalobce se dlouhodobě odmítá těmto normám podřídit. Pokud jde o poukaz žalobce na ustanovení § 24a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona, je soud ve shodě se žalovaným toho názoru, že uvedené ustanovení vyjímá provozovny, v nichž se týdně vyrábí méně než 7,5 t masných výrobků (což je, jak žalobce uvádí, i kontrolovaná provozovna) z působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a nařízení č. 854/2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě, nikoli však z působnosti nařízení č. 2073/2005. Ustanovení § 24a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona výslovně odkazuje výlučně na oblasti úpravy nařízení č. 853/2004 a nařízení č. 854/2004, a je tedy bez významu pro aplikaci nařízení č. 2073/2005. Tento fakt lze doložit i textem důvodové zprávy k novele veterinárního zákona provedené zákonem č. 182/2008 Sb., jímž bylo předmětné ustanovení do veterinárního zákona vloženo. Nedůvodnou shledal soud také námitku, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně není řádně specifikováno, čím se žalobce dopustil porušení článku 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005. Soud má za to, že ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou obsaženy veškeré povinné náležitosti vymezené v § 68 odst. 2 správního řádu. Řešení otázky, která je předmětem řízení, bylo realizováno uložením pokuty za správní delikt žalobce, spočívající ve skutku ve výroku popsaném. Ve výroku rozhodnutí je rovněž uvedeno, podle kterých ustanovení zákona bylo rozhodováno, konkrétně se jedná o ustanovení § 72 odst.1 písm. l) veterinárního zákona, aplikované v důsledku porušení předpisů Evropských společenství na úseku veterinární péče, a to čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005 ve spojení s přílohou I kapitolou 3 bodem 3.2 téhož nařízení. Ve výroku byl žalobce řádně označen jako účastník řízení, byla zde uvedena lhůta ke splnění povinnosti (splatnost pokuty), jakož i další údaje potřebné k jejímu řádnému splnění (číslo účtu, na který má být částka poukázána). Ve výroku rozhodnutí jsou obsaženy rovněž veškeré náležitosti, které vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006 – 73, tj. výrok rozhodnutí obsahuje dostatečný popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Co do místa a času spáchání je ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně vymezeno, že protiprávního jednání se žalobce dopustil v provozovně Novák maso - uzeniny, Žirovnická ulice, Praha 15, a správní delikt byl spáchán v období od 1.3.2009 do 5.5.2009. Výrok rozhodnutí o uložení sankce je pak třeba označit za srozumitelný i s přihlédnutím k důkladnému odůvodnění jak rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak zejména napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu, přičemž z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12.10.2004, č.j. 5Afs 16/2003 - 56). Z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zcela zřejmé, že pokuta byla žalobci uložena za skutek spočívající v tom, že jako provozovatel potravinářského podniku v rozporu s platným právem nezajistil odběr vzorků a provedení zákonem požadovaných mikrobiologických vyšetření (zkoušek) masných polotovarů, tak jak je mu tato povinnost uložena v čl. 4 odst.1 a 2 nařízení č. 2073/2005 a konkretizována v příloze I kapitola 3 bod 3.2 téhož nařízení, a to za účelem validace (ověření) řádného fungování postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe. Zásady HACCP přitom představují soubor stálých postupů sloužících k analýze rizik a kritických kontrolních bodů (v původním anglickém znění Hazard Analysis and Critical Control Points, odtud rovněž zkratka HACCP). Konkrétní obsah zásad HACCP je vymezen v článku 5 a navazujících ustanoveních nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 852/2004, o hygieně potravin, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nařízení č. 2073/2005 bylo přijato za účelem provedení tohoto nařízení. Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uveden přímý odkaz na porušení ustanovení čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 2073/2005, konkretizovaných v příloze I kapitola 3 bod 3.2 téhož nařízení. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu je pak provedeno výstižné a srozumitelné rozlišení obou ustanovení. Je zde vyloženo, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005 stanoví obecnou povinnost provádět mikrobiologická vyšetření a odst. 2 téhož ustanovení pak konkretizuje tuto povinnost stanovením četnosti, v jaké musejí provozovatelé potravinářských podniků provádět odběry vzorků za účelem jejich mikrobiologického rozboru. Takové rozlišení aplikace čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005 na straně jedné a odst. 2 téhož ustanovení na straně druhé považuje soud za zcela dostačující, přičemž podotýká, že ke shodným závěrům ohledně téže žalobní námitky dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27.9.2012, č.j. 4Ads 80/2012 – 24. Lze shrnout, že rozhodnutí správního úřadu prvního stupně obsahuje řádně formulovaný výrok, v němž je obsažen konkrétní popis skutku, kterého se žalobce dopustil a pro který mu byla uložena pokuta. Výrok rozhodnutí byl formulován tak, že je z něho jednoznačné a nepochybné, jakého správního deliktu se žalobce dopustil a podle jakého ustanovení zákona mu byla uložena pokuta. Také odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně i napadeného rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem, neboť má veškeré náležitosti vyžadované ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. V odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou srozumitelně uvedeny důvody výroků rozhodnutí, jsou zde konstatovány podklady, na základě kterých byla tato rozhodnutí vydána, jakož i úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, jež v dané věci aplikoval. Odůvodnění rozhodnutí nepostrádají ani vylíčení toho, jakým způsobem se správní orgán vypořádal s argumentací žalobce, resp. s jeho odvolacími námitkami. Vzhledem k výše uvedenému nejsou v projednávané věci dány podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů rozhodnutí. Námitku absence společenské nebezpečnosti (škodlivosti) vytýkaného jednání žalobce též neuplatnil v zákonem stanovené lhůtě pro rozšíření žaloby zakotvené v § 71 odst. 2 s.ř.s. (tato námitka poprvé zazněla až v replice k vyjádření žalovaného), a z tohoto důvodu k ní soud nemůže přihlížet. Soud ve vztahu k této námitce pouze jako obiter dictum uvádí, že právní normy, jejichž porušení je žalobci napadeným rozhodnutím vytýkáno, byly přijaty z důvodu zakotvení jednotného rámce pro zajištění zdravotní nezávadnosti masných výrobků uváděných na trh, přičemž přístup žalobce, který se vědomě a systematicky odmítá podřídit požadavkům platného práva s odkazem na (údajný) vlastní systém kontrol, nepochybně může vyústit v ohrožení zdraví spotřebitelů, neboť ohledně žalobcem produkovaných výrobků – masných polotovarů není dodržován zákonný standard preventivních opatření k zajištění zdravotní nezávadnosti. Přístup žalobce proto nejen že nepochybně vykazuje materiální znak správního deliktu, ale co víc, s ohledem na opakovaný a systematický odpor žalobce vůči plnění požadavků zákona lze společenskou nebezpečnost (škodlivost) jeho jednání vnímat jako mimořádně vysokou (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.2.2014 č.j. 4 Ads 64/2013 – 58). Není pravdou, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí MěVS ze dne 6.4.2010 o uložení pokuty žalobci je totožné s odůvodněním předchozího rozhodnutí též orgánu ze dne 5.8.2009 č.j. 2009/1343/KVSA, které bylo v odvolacím řízení zrušeno. Správní orgán I. stupně v pořadí druhém rozhodnutí ze dne 6.4.2010 odstranil vady, které mu byly odvolacím orgánem vytknuty a které byly důvodem zrušení jeho předchozího rozhodnutí ze dne 5.8.2009, čemuž koresponduje i znění rozhodnutí (uvedení ustanovení § 72 odst. 3 písm. c/ veterinárního zákona a lhůty k plnění ve výroku rozhodnutí, označení konkrétního kontrolního protokolu jako podkladu rozhodnutí, z něhož správní orgán v dané věci vycházel, uvedení data zahájení správního řízení, odůvodnění nově stanovené výše pokuty). Z toho vyplývá, že správní orgán I. stupně se při opětovném rozhodování ve věci samé řídil právním názorem odvolacího orgánu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Poukazuje-li žalobce na to, že odůvodnění nově stanovené výše pokuty se do značné míry shoduje s odůvodněním obsaženým v předchozím rozhodnutí MěVS ze dne 5.8.2009 č.j. 2009/1343/KVSA, soud k tomu dodává, že tato (nikoliv naprostá) shoda je zcela logická, neboť v obou případech se jednalo o posouzení téhož skutku. V rozhodnutí ze dne 6.4.2010 MěVS v rámci úvah o výši pokuty „nově“ přihlédla mj. k tomu, že pokud jde o provozovnu v Žirovnické ulici, žalobce za sledované období předložil toliko jeden „cizí“ protokol (míněno protokol týkající se vzorků z jiné provozovny) namísto minimálně šesti vlastních protokolů o zkoušce. Zároveň správní orgán konstatoval, že právě s ohledem na tuto skutečnost, tj. počet předložených protokolů o zkoušce a to, zda se jedná o protokoly o zkoušce provedené na vlastní provozovně, bude výši pokuty diferencovat i v dalších souvisejících řízeních. Soud v této souvislosti považuje za podstatné, že žalobce nevznesl žádnou, tím méně relevantní námitku proti tomu, jakým způsobem se správní orgán při úvahách o stanovení výše sankce vypořádal s jednotlivými hledisky, která jsou podle § 73 odst. 2 veterinárního zákona určující pro určení výměry pokuty. Již z tohoto důvodu nelze úvahy, k nimž MěVS v tomto směru dospěla a které náležitě popsala v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ze dne 6.4.2010, označit za jsoucí v rozporu se zákonem. Soud neshledal opodstatněnými ani námitky, v nichž žalobce správnímu orgánu vytýká porušení zásad hospodárnosti řízení a předvídatelnosti rozhodnutí správního úřadu (§ 2 odst. 4 a § 6 odst. 2 správního řádu), přičemž poukazuje na to, že řízení ohledně deliktního jednání žalobce naplňujícího tutéž skutkovou podstatu správního deliktu bylo v minulosti vedeno společně pro všechny žalobcovy pražské provozovny a bylo ukončeno jediným rozhodnutím a jednou uloženou pokutou, zatímco souběžně s předmětným řízením vedla MěVS - na rozdíl od předchozího postupu - se žalobcem několik samostatných řízení, ve kterých mu uložila samostatné pokuty. Žalobce tvrdí, že důvodně očekával, že správní orgán I. stupně i nyní povede společné řízení a ve věci vydá jediné rozhodnutí. K této námitce soud předně uvádí, že není pravdou, že by správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, proč v dané věci vedly se žalobcem samostatné řízení. MěVS zvolený postup zdůvodnila vyšší přehledností, jakož i nutností zohlednit v samostatných řízeních týkajících se jednotlivých provozoven žalobce to, kolik měly jednotlivé provozovny předložit protokolů o zkoušce a kolik jich ve skutečnosti předložily, když tuto skutečnost zároveň označila za významnou z hlediska určení výše sankce (viz výše). Odvolací orgán k tomu dodal, že projednání šesti správních deliktů ze šesti provozoven žalobce, z nichž každý se stal v jinou dobu a jiným způsobem, v samostatných správních řízeních považuje za jednodušší také z hlediska formulace rozhodnutí ve věci samé a jeho odůvodnění. Soud se s těmito argumenty správních orgánů obou stupňů ztotožňuje a považuje je za dostatečně přesvědčivé. Nelze pochybovat o tom, že vedení samostatných řízení ohledně jednotlivých skutků, jichž se žalobce dopustil v jednotlivých provozovnách, je jak pro správní orgán, tak pro účastníka řízení mnohem přehlednější než vedení společného řízení ohledně více správních deliktů vztahujících se k různým provozovnám, spočívajících v nikoliv shodných skutkových jednáních, k nimž navíc došlo v různých časových obdobích. Tato přehlednost a samostatného řízení se dozajista projeví i v přehlednosti a „jednoduchosti“ vyhotovení rozhodnutí, jímž takové řízení končí. Soud považuje za podstatnou tu skutečnost, že se v případě každé žalobcovy provozovny jednalo o samostatný správní delikt (skutek), byť spáchaný obdobným způsobem, jako tomu bylo u ostatních provozoven. Podle ust. § 140 odst. 1 správního řádu správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Spojit řízení lze i v průběhu řízení za předpokladu, že tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků. Spojení věci je tedy dle citovaného ustanovení zákona možné, nikoli však nutné. Správní orgán tudíž nejednal v rozporu se zákonem, když o správních deliktech, která žalobce spáchal více odlišnými skutky, vedl se žalobcem samostatná správní řízení, zakončená samostatnými rozhodnutími, neboť tato řízení měla různý předmět řízení a jejich samostatné vedení, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, správní orgán z výše zmíněných důvodů považoval za účelné a vhodné. Lze konstatovat, že v nyní posuzované věci správní řád, ale ani veterinární zákon či nařízení č. 2073/2005 neukládají správnímu úřadu povinnost vést společné řízení ve věci ukládání sankce za protiprávní jednání, která jsou zjištěna na několika provozovnách téže právnické osoby. Je pouze na zvážení správního úřadu, zda v daných, zcela konkrétních skutkových okolnostech shledá podmínky pro vedení společného řízení či nikoliv. Procesní postup, který správní orgán v minulosti zvolil při projednání jiných správních deliktů téhož žalobce (či kteréhokoliv jiného účastníka řízení), nezakládá ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu závaznou správní praxi, kterou by se správní orgán musel kdykoliv v budoucnu řídit při rozhodování v jiných věcech. Podstata zásady hospodárnosti zakotvené v § 6 odst. 2 správního řádu spočívá v tom, že správnímu orgánu a účastníkům řízení, případně dalším dotčeným osobám, nemají v souvislosti s vedením správního řízení vznikat zbytečné náklady. Správní orgán má v řízení činit co nejúčinnější úkony, které jeho a zároveň i další subjekty co nejméně zatěžují. Dle náhledu soudu byla tato zásada správními orgány obou stupňů dodržena, neboť žalobci žádné zbytečné náklady, které by ho nepřiměřeně zatěžovaly, v souvislosti s vedením daného správního řízení nevznikly. Správní trestání je ovládáno zásadou oficiality. Tato zásada znamená, že správní orgány jsou povinny zahájit řízení o správním deliktu z úřední povinnosti, jakmile se dozví o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán správní delikt a kdo jej spáchal. V projednávaném případě vyšlo při kontrole provedené dne 5.5.2009 v provozovně žalobce v Praze 15, Žirovnické ulici najevo, že žalobce porušuje povinnosti, které mu ukládá nařízení č. 2073/2005. Za této situace bylo v souladu se zásadou oficiality povinností správního orgánu I. stupně zahájit se žalobcem řízení o správním deliktu. Je samozřejmé, že s vedením každého správního řízení jsou vždy spjaty určité náklady, ať již na straně správního orgánu či na straně účastníků řízení. V souzené věci se jedná např. o náklady na mzdy zaměstnanců správního orgánu či zaměstnanců žalobce, kteří se danou věcí zabývali, náklady na vyhotovení písemností, na poštovné apod. Tyto náklady rozhodně nelze považovat za neúčelné či nadbytečné, neboť bez jejich vynaložení by správní řízení nemohlo být vůbec vedeno. To, že žalobce považuje za náročnější porovnávání znění více samostatných rozhodnutí, která „vykazují obdobný obsah“, než posouzení jednoho rozhodnutí týkajícího se více skutkových jednání zároveň, je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí zcela irelevantní. Správní orgán se při volbě procesního postupu, který v té které věci hodlá použít, nemůže řídit subjektivním přesvědčením účastníka řízení o složitosti či časové náročnosti určitého procesního úkonu. Porušení absorpční zásady při ukládání sankce žalobce poprvé namítl v replice k vyjádření žalovaného, tedy až po uplynutí zákonem stanovené lhůtě pro rozšíření žaloby zakotvené v § 71 odst. 2 s.ř.s. (v žalobě o této zásadě či jejím porušení není ani zmínka), a z tohoto důvodu k ní soud nemůže přihlížet. Pouze na okraj soud dodává, že by této námitce nemohl přisvědčit, ani kdyby byla uplatněna včas. Jak již bylo soudem konstatováno shora, MěVS nebyla ve smyslu ust. § 140 odst. 1 správního řádu povinna vést o deliktních jednáních (skutcích) žalobce, které se týkají jednotlivých provozoven, společné řízení. Analogické užití ustanovení § 12 odst. 2 zákona o přestupcích nepřichází v úvahu právě proto, že žalovaná vzájemně odlišné správní delikty, jichž se žalobce dopustil, neprojednávala (ani nebyla povinna projednávat) ve společném řízení. Soud k otázce použití absorpční zásady v řízení o jiných správních deliktech obecně uvádí, že správní orgány mohou uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Žádný zákon ani podzákonný právní předpis žalované neukládá povinnost ukládat v řízení o uložení pokuty za jiný správní delikt úhrnné či souhrnné tresty. Za absurdní považuje soud především požadavek žalobce na ukládání souhrnných trestů v oblasti správního trestání, a to především se zřetelem ke značnému množství skutkových podstat nejrůznějších správních deliktů, kterých se lze dle právního řádu České republiky dopustit a které jsou postihovány různými správními orgány zcela nezávisle na sobě, aniž by zde existovala jakási obdoba Rejstříku trestů, ze které by správní orgán mohl zjistit, že účastník řízení byl již v minulosti za (typově zcela jiný) správní delikt postižen jiným správním orgánem. Nikde též není stanoveno, jaký časový okamžik by měl být v rámci správního trestání rozhodný pro uložení souhrnného trestu (v případě postihu za spáchání více trestných činů bylo tímto dělícím momentem podle § 35 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin spáchaný týmž pachatelem). Právě řečené lze vztáhnout i na otázku ukládání úhrnného trestu za různé správní delikty spáchané určitým subjektem ve vícečinném souběhu, přičemž dále je nutno vzít v úvahu také existenci zákonem stanovených prekluzivních lhůt pro zahájení správního řízení a prekluzivních lhůt pro uložení pokuty, které se upínají vždy ke konkrétnímu porušení povinnosti a které správní orgány při postihu jimi zjištěných deliktních jednání zásadním způsobem limitují. Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že orgány žalovaný vede se žalobcem souběžně značné množství samostatných správních řízení o uložení pokuty za spáchání správních deliktů, kterých se měl žalobce dopustit vzájemně odlišným jednáním (různými skutky) v různém časovém období, což je soudu známo z úřední činnosti. Požadavek na uložení jednoho úhrnného trestu za všechna deliktní jednání, která jsou předmětem všech těchto samostatně zahájených správních řízení se žalobcem, je objektivně neproveditelný a nesplnitelný. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem má soud za to, že uložení úhrnného trestu v rámci správního trestání přichází za použití analogie v úvahu pouze v těch výjimečných případech, kdy jeden a tentýž správní orgán posuzuje totožné jednání účastníka řízení (jeden skutek), kterým bylo spácháno více správních deliktů, tj. v případech jednočinného souběhu, nebo je-li týmž správním orgánem ve společném řízení posuzováno více odlišných jednání (skutků) účastníka řízení, které byly zjištěny (vyšly najevo) zároveň, typicky při provádění téže kontroly. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí nemůže být skutečnost, že stejnopis tohoto rozhodnutí, jakož i stejnopis prvostupňového rozhodnutí MěVS, které byly doručeny žalobci, postrádají údaj o datu vypravení. Absence údaje o datu vypravení sice představuje pochybení ve vztahu k požadavkům § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, toto ovšem samo o sobě není způsobilé vyústit v nezákonnost rozhodnutí, a to zejména za situace, kdy je zjevné, že rozhodnutí byla žalobci řádně doručena, což ten ani žádným způsobem nezpochybňuje. Soud pro úplnost poznamenává, že na originálech obou rozhodnutí založených ve správním spise je údaj o datu vypravení (odeslání) rozhodnutí řádně uveden. Soud z obsahu správního spisu zjistil, že kontrolní protokol vztahující se ke kontrole provedené dne 5.5.2009 v provozovně žalobce v Praze 15, Žirovnické ulici byl žalobci spolu s průvodním dopisem MěVS ze dne 12.5.2009 skutečně doručen dne 18.5.2009. Žalobce tedy byl, přestože tvrdí opak, s obsahem zmíněného protokolu řádně seznámen. Celou řadu námitek žalobce poprvé uplatnil až v replice k vyjádření žalovaného. Kromě již výše zmíněné námitky porušení absorpční zásady, námitky absence společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání či námitky údajné rozpornosti, nejasnosti a nepředvídatelnosti veterinárního zákona a nařízení č. 2073/2005 se jedná např. o námitku, že žalovaný v dané věci jednal v rozporu s cílem nařízení č. 178/2002, námitku, že žalobci není zřejmé, co znamená pojem „v případě potřeby“ užitý v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005, či námitku, že prodejna žalobce není závodem ve smyslu nařízení č. 2073/2005. Žádná z těchto námitek nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.), a z tohoto důvodu k nim soud nemohl při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí přihlížet. Pokud by tak učinil, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě. Na nezákonnost napadeného rozhodnutí nelze v žádném případě usuzovat na základě žalobcem v replice citovaných výroků předsedy Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxy či výroků dalších soudních funkcionářů, které jsou toliko obecnou kritikou úrovně legislativy a vymahatelnosti práva v České republice, nemající žádný konkrétní vztah k nyní projednávané věci. Pokud jde o žalobcem předkládanou e-mailovou korespondenci mezi žalobcem a dr. Robertem Riedlem, odborným veterinárním lékařem pro potraviny Magistrátu města Vídeň, tato jednak zachycuje názor jmenovaného na aplikaci nařízení č. 2073/2005, který pro žalovaného ani soud není nikterak závazný. Již z tohoto důvodu shledal soud provedení důkazu touto korespondencí za nadbytečnou. Soud k tomu na okraj dodává, že odpověď pana Roberta Riedla ze dne 13.9.2003 na žalobcem položený dotaz jednak přímo popírá žalobcův názor, že nařízení č. 2073/2005 se nevztahuje na maloobchod (dr. Riedl v úvodu své odpovědi výslovně konstatuje, že předmětné nařízení platí podle jejich názoru i na maloobchod), a dále pojednává o zvláštní úpravě pro Rakousko („národní směrnici“). Žalovaný při postihu žalobce samozřejmě nepostupoval podle zvláštní rakouské národní úpravy, což znamená, že tato úprava a její výklad jsou pro rozhodnutí žalovaného, jakož i pro rozhodnutí soudu o věci samé irelevantní. V souzené věci není sporu o tom, že žalobce v době kontroly provozoval v Žirovnické ulici v Praze 15 prodejnu masa a uzenin, v níž mimo jiné docházelo k výrobě masných polotovarů. Proto byl žalobce v souladu s přílohou I kapitolou 3 bodem 3. 2 nařízení č. 2073/2005 povinen alespoň jednou týdně odebírat vzorky masa k mikrobiologickým rozborům. Této povinnosti vyplývající z norem Evropské unie žalobce nedostál, neboť nepředkládal v pravidelných intervalech vzorky k rozboru, ačkoli mu nebyla příslušným orgánem udělena výjimka, na jejímž základě by byla četnost odběru předmětných vzorků snížena. Závěr žalovaného, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 72 odst. 1 písm. l) veterinárního zákona, je tak v souladu se zákonem. Lze uzavřít, že uložením pokuty žalobci došlo k uplatnění státní moci v případě stanoveném zákonem, a to způsobem a v mezích stanovených zákonem, jak vyžaduje čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud nevyhověl návrhu žalobce na moderaci uložené pokuty. O upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených může soud v souladu s ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž ale v daném případě nedošlo. S úvahami správního orgánu stran výše uložené pokuty se soud ztotožňuje a žalobci uloženou pokutu nepovažuje za nepřiměřenou, tím méně za zjevně nepřiměřenou. Zbývá dodat, že žalobce ani neuvedl, v čem spatřuje zjevnou nepřiměřenost jemu uložené pokuty.