9 A 4/2016 - 61

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, se sídlem 942 Windemere Drive, NW, Salem Oregon, 97304 USA, jednající na území České republiky prostřednictvím své organizační složky se sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, IČ: 29016827, zastoupen Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2015, č. j. MPO 48911/2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo k odvolání žalobce zčásti změněno a jinak potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskosprávní (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 9. 2015, č. j. S-MHMP 223968/2014, kterým byla žalobci podle § 8a odst. 7 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), uložena úhrnná pokuta ve výši 30 000 Kč za spáchání celkem tří správních deliktů. Prvního deliktu se podle ustanovení § 8a odst. 3 písm. f) zákona o regulaci reklamy (ve znění platném do 16. 8. 2015) žalobce dopustil tím, že jako zpracovatel reklamy ve dnech 1. 2. – 6. 2. 2013 v případě přílohy regionálního deníku Moje rodina a 14. 2. – 20. 2. 2013 v případě časopisu Sluníčko zpracoval reklamu propagující doplněk stravy Imunit Hlíva ústřičná s rakytníkem (výrobce Simply You Pharmaceuticals a.s.), která byla zveřejněna v příloze regionálního deníku Moje rodina č.7/únor 2013 a v časopise Sluníčko 3/2013, kde ve spojitosti s doplňkem stravy byla použita tvrzení: „předcházení nachlazení u dětí“ (dále jen „tvrzení 1“), „selen podporuje imunitu dětského organismu“ (dále jen „tvrzení 2“), a tím porušila podmínky stanovené pro obsah reklamy v § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy, když v reklamní prezentaci byla použita zdravotní tvrzení v rozporu s podmínkami nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006, o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin („Nařízení“), konkrétně v případě textu „předcházení nachlazení u dětí“ se jedná o zdravotní tvrzení odkazující na snížení rizika onemocnění podle čl. 14 odst. 1 písm. a) Nařízení, a v případě textu „selen podporuje imunitu dětského organismu“ jde o zdravotní tvrzení podle čl. 14 odst. 1 písm. b) citovaného Nařízení deklarující specifický účinek na vývoj a zdraví dětí, jež lze používat pouze, byla-li schválena na úrovni Evropské unie. Druhého správního deliktu podle § 8a odst. 3 písm. f) zákona o regulaci reklamy (ve znění platném do 16. 8. 2015) se žalobce dopustil jako zpracovatel reklamy porušením podmínek stanovených pro obsah reklamy tím, že zpracoval 23. 1. 2014 reklamu propagující doplněk stravy Imunit 5PreveMax, která byla zveřejněna v časopise Rytmus života dne 10. 2. 2014, kde ve spojitosti s doplňkem stravy byla použita tvrzení: a) „Tento doplněk stravy s jahodovou příchutí díky obsahu vitamínu B6 a selenu podporuje správnou funkci imunitního systému“ (dále jen „tvrzení 3“), které je nad rámec povolené flexibility zdravotních tvrzení, neboť zdravotní účinek není jednoznačně připsán aktivním složkám, ale vztahuje se k účinku doplňku stravy jako celku. Takové tvrzení nebylo pro účinek doplňku stravy schváleno a podle dostupných informací nebyla ani podána žádost o schválení jakéhokoli textu deklarujícího příznivý účinek tohoto doplňku stravy na lidský organismus. b) „Komplex 5 účinných látek v tabletě Imunit 5PreveMax stimuluje slizniční imunitu v dutině ústní a krku a tím dochází k posílení imunitního systému již po 5 minutách od užití“ (dále jen „tvrzení 4“) se vztahuje k účinku „komplexu 5 účinných látek“, který není jasně definován. V seznamu schválených zdravotních tvrzení nejsou uvedena zdravotní tvrzení deklarující účinek „komplexu 5 účinných látek“ v doplňku stravy Imunit 5PreveMax a podle dostupných informací nebyla ani podána žádost o schválení jakéhokoli textu deklarujícího příznivý účinek „komplexu 5 účinných látek“ obsažených v tomto doplňku stravy. Tím žalobce porušil podmínky stanovené pro obsah reklamy v § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy, když v reklamní prezentaci byla použita zdravotní tvrzení v rozporu s podmínkami Nařízení, konkrétně nepovolená funkční zdravotní tvrzení spadající pod čl. 13 Nařízení. Za třetí se pak žalobce dopustil správního deliktu podle § 8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy (ve znění platném do 16. 8. 2015) tím, že jako zpracovatel reklamy propagující doplněk stravy Imunit 5PreveMax zveřejněné v časopise Rytmus života dne 10. 2. 2014 ve spojitosti s doplňkem stravy použil označení „čistě přírodní produkt“, ačkoli takové označení nelze použít, jelikož doplněk stravy obsahuje kromě zpracované sladkovodní řasy chlorella a hlívy ústřičné další přidané složky – vitamín C, vitamín B6, selen, kyselinu listovou a aromatickou látku dodávající potravině jahodovou příchuť. Tím došlo k porušení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy (ve znění platném do 16. 8. 2015) zakazujícího reklamu, která je nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu: podle § 4 odst. 1 a 3 v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Z obsahu správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti. Správní oprán I. stupně obdržel dne 5. 4. 2013 podnět ve věci textu reklamy na doplněk stravy Imunit Hlíva ústřičná s rakytníkem, která byla zveřejněna v příloze regionálního deníku Moje rodina (č. 7 z února 2013) a v časopise Sluníčko (č. 3 roku 2013). K obsahu použitého reklamního textu se v písemném stanovisku ze dne 8. 11. 2013, č. j. 41311/2013/OVZ, vyjádřil i odbor ochrany veřejného zdraví Ministerstva zdravotnictví. V tomto stanovisku bylo uvedeno, že tvrzení „předcházení nachlazení u dětí“ a „selen podporuje imunitu dětského organismu“ nelze považovat za zdravotní tvrzení ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. a) Nařízení. Prvé tvrzení v rozporu se stávajícími požadavky na reklamu a prezentaci potravin připisuje produktu vlastnosti umožňující předcházet určité lidské nemoci a rovněž chybně činí odkazy na přímé „onemocnění“, ale v textech se již neuvádí rizikový faktor, jehož eliminace by mohla vést ke snížení výskytu konkrétního onemocnění (nachlazení), kdy navíc žádné takové tvrzení k účinku selenu na snížení rizika onemocnění nebylo schváleno. V případě druhého tvrzení je pak chybně deklarován specifický účinek na dětský organismus. Na základě zjištěných skutečností správní orgán I. stupně zahájil se žalobcem správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 8a odst. 3 písm. f) zákona o regulaci reklamy. Dne 18. 2. 2014 přijal správní orgán I. stupně další podnět k prošetření reklamy, a to posouzení inzerátu na doplněk stravy Imunit 5PreveMax v časopise Rytmus života ze dne 10. 2. 2014 z hlediska použitých zdravotních tvrzení a údajné klamavosti. K obsahu použitého reklamního textu se opět vyjádřil i odbor ochrany veřejného zdraví Ministerstva zdravotnictví v písemném stanovisku ze dne 9. 5. 2014, č. j. 26732/2014/OVZ. Ve stanovisku je konstatováno, že předmětná prezentace výrobku Imunit 5PreveMax obsahuje texty, které lze považovat za zdravotní tvrzení, přičemž je lze kategorizovat jako funkční zdravotní tvrzení spadající pod čl. 13 Nařízení. K tvrzení 3 stanovisko uvedlo, že se vztahuje k doplňku stravy jako celku, i když se zdůrazňuje přítomnost vitamínu B6 a selenu, přičemž v seznamu schválených tvrzení jsou uvedena zdravotní tvrzení deklarující účinek vitamínu B6 i selenu na imunitní systém, ale takové tvrzení nebylo schváleno pro účinek doplňku stravy jako celku a podle dostupných informací nebyla ani podána žádost o schválení jakéhokoli textu deklarujícího příznivý účinek tohoto doplňku stravy na lidský organismus. Konstrukce tvrzení 3 tak není v souladu s požadavky na flexibilitu zdravotních tvrzení. K tvrzení 4 stanovisko uvedlo, že se vztahuje k účinku „komplexu 5 účinných látek“, který není jasně definován, přičemž v seznamu schválených tvrzení nejsou uvedena zdravotní tvrzení deklarující účinek jakéhokoli komplexu účinných látek v doplňku stravy Imunit 5PreveMax a podle dostupných informací nebyla ani podána žádost o schválení jakéhokoli textu deklarujícího příznivý účinek „komplexu 5 účinných látek“ obsažených v doplňku stravy Imunit 5PreveMax na lidský organismus. Ministerstvo zdravotnictví se ve svém stanovisku také neztotožnilo s označením „čistě přírodní produkt“, protože doplněk stravy obsahuje kromě zpracované sladkovodní řasy chlorela a hlívy ústřičné, další přidané složky – vitamín C, vitamín B6, selen, kyselinu listovou a aromatickou látku dodávající potravině jahodovou příchuť. Dále se v textu odkazuje na „komplex 5 účinných látek“, který není blíže specifikován. Na základě uvedeného nelze doplněk stravy Imunit 5PreveMax považovat za „čistě přírodní produkt“. Na základě zjištěných skutečností správní orgán I. stupně zahájil se žalobcem na základě sdělení ze dne 14. 8. 2014 správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 8a odst. 3 písm. f) zákona o regulaci reklamy a § 8a odst. 3 písm. d) téhož zákona. Usnesením správního orgánu I. stupně ze dne 15. 9. 2014 byla obě řízení týkající se žalobce spojena ke společnému řízení s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie podle § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V průběhu správního řízení správní orgán I. stupně požádal též o stanovisko Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci (dále jen „SZPI“) ve věci posouzení označení doplňku stravy Imunit 5PreveMax jako „čistě přírodní produkt“. SZPI ve svém stanovisku ze dne 17. 3. 2015, č. j. SZPI/AE 124-11/2015 (dále jen „stanovisko SZPI“), konstatovala, že dané označení je v rozporu s § 4 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 113/2005 Sb., o způsobu označování potravin a tabákových výrobků, ve znění pozdějších předpisů. Po provedeném šetření dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že žalobce porušil jako zpracovatel reklamy podmínky stanovené pro obsah reklamy v § 5d odst. 1, a to užitím zdravotních tvrzení v rozporu čl. 14 a 13 Nařízení, a také podmínky stanovené v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy zakazující reklamu, která je nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu (§ 4 odst. 1 a 3 v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele). Shora označeným rozhodnutím proto žalobci za porušení § 8a odst. 3 písm. f) a § 8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy uložil pokutu ve výši 30 000 Kč. V odůvodnění správní orgán I. stupně vyzdvihl, že při rozhodování vycházel zejména z odborného stanoviska Ministerstva zdravotnictví, tedy správního orgánu, do jehož kompetence problematika Nařízení resortně příslušela (do konce roku 2014). Tvrzení 1 dle správního orgánu I. stupně bylo užito v reklamě přesto, že není přípustné potraviny – doplňky stravy prezentovat tak, aby je bylo možné zaměnit s léčivými přípravky, resp. uvést příjemce (spotřebitele) takové reklamy v omyl přisuzováním potravině vlastnosti prevence ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění, které potravina nevykazuje. Daný text navíc uvádí název konkrétní nemoci - nachlazení a naznačuje možnost prevence. Posuzovaný text tedy spadá do kategorie zdravotních tvrzení odkazujících na snížení rizika onemocnění podle čl. 14 odst. 1 písm. a) Nařízení a ta musí být ve spojitosti s doplňkem stravy schválena, nikoli jen nahlášena. Podle dostupných informací nebylo dosud schváleno tvrzení podle čl. 14 Nařízení, které by deklarovalo účinek doplňku stravy Imunit Hlíva ústřičná s rakytníkem na lidské zdraví – předcházení nachlazení. K tvrzení 2 správní orgán I. stupně uvedl, že jde o tvrzení, která se týká vývoje a zdraví dětí, přičemž tvrzení o snížení rizika onemocnění a tvrzení týkající se vývoje a zdraví dětí, tzn. tvrzení podle čl. 14 Nařízení, lze užívat v reklamě na doplňky stravy pouze tehdy, jsou-li v Komisí schváleném seznamu, což v tomto případě nebylo splněno. K tvrzení 3 a 4 správní orgán I. stupně uvedl, že jsou v textu reklamy použita přímo v souvislosti s doplňkem stravy, nikoli ve spojitosti s jednotlivými účinnými látkami (vitamín B6, selen). Ve druhém tvrzení je dokonce zdravotní tvrzení vztaženo k blíže neurčenému „komplexu 5 účinných látek“. Zdravotní tvrzení však musí být vždy použito ve spojitosti s účinnou látkou, ke které bylo schváleno. Skutečnost, že jsou schválena, popř. nahlášena některá tvrzení ohledně účinných složek obsažených v doplňku stravy, pak neodůvodňuje jejich použití v reklamě na doplněk stravy jako celek. Ke správnímu deliktu 3 správní orgán I. stupně uvedl, že označení „čistě přírodní produkt“ bylo shledáno jako užití nepravdivého údaje. Ačkoli vitamín C, B6, selen, kyselinu listovou, řasu chlorella a hlívu ústřičnou lze považovat za přírodní složky, tak hlíva ústřičná a chlorella jsou v daném produktu obsaženy ve formě extraktu a extrakty se získávají chemickou cestou. Jahodové aroma je chemickou látkou již ze své podstaty. Správní orgán I. stupně pak využil informace veřejně přístupné na internetové stránce www.zdravapotravina.cz, a to v kapitole Éčka v potravinách, a porovnal je s uvedenými složkami doplňku stravy, přičemž dospěl k závěru, že Sorbitol se získává průmyslově (chemicky či biochemicky) redukcí glukosy a na výrobcích se označuje kódem E420, Povidon polyvinylpyrrolidon se vyrábí synteticky polymerací a má označení E1201, Stearan hořečnatý se vyrábí z živočišného tuku a má označení na výrobcích E572, Sukralóza se vyrábí průmyslově a má označení E955 a Talek se vyrábí ze síranu hořečnatého a křemičitanu sodného a na výrobcích má označení E553. Tvrzení žalobce, že účelem označení „čistě přírodní produkt“ bylo upozornit na nepřítomnost cizorodých látek a „éček“ je tak zcela irelevantní. K odvolání žalobce žalovaný změnil prvoinstanční rozhodnutí potud, že ve výroku I. na straně 2, předposlední odstavec, vypustil větu „Dále se v textu odkazuje na ‚komplex 5 účinných látek‘, který není blíže specifikován.“ V ostatním rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil. K námitkám žalobce, že správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí v rozporu s § 8a odst. 3 písm. d) a f) zákona o regulaci reklamy a v rozporu s Nařízením žalovaný uvedl, že s předmětným tvrzením deklarujícím účinek „komplexu 5 účinných látek“ se správní orgán I. stupně vypořádal již na str. 2 v 5. odstavci shora napadeného rozhodnutí. Nespecifický údaj, který lze užít jen ve spojení se specifickým, resp. nespecifické tvrzení odkazující na „komplex 5 účinných látek“, je třeba i dle žalované posoudit jako tvrzení v rozporu s Nařízením. Hodnotit tento text jako nekalou obchodní praktiku je však nadbytečné, přednost má speciální úprava § 5d zákona o regulaci reklamy, a proto byla z výroku vypuštěna výše uvedená věta. Tvrzení žalobce, že správní orgán I. stupně porušil správní řád, nebylo dle žalovaného nijak odůvodněno a není ozřejměno, v čem konkrétně je porušení zákona spatřováno. Žalovaný přesto konstatoval, že žádná pochybení prvoinstančního orgánu v odvolatelem naznačeném ohledu neshledal. K tvrzení 1 a 2 žalovaný vyřkl, že prokazatelně jde o tvrzení týkající se vývoje a zdraví dětí, tzn. tvrzení podle čl. 14 odst. 1 písm. b) Nařízení, které lze užívat v reklamě na doplňky stravy pouze tehdy, jsou-li schválena samostatným rozhodnutím, což se v nynějším případě nestalo. Dodal, že pokud by mělo být schválené tvrzení používáno obecně na celou populaci, pak nedává smysl vytvoření speciální kategorie pro tvrzení týkající se vývoje a zdraví dětí. Dále žalovaný dodal, že nachlazení je konkrétní nemoc zařazená v Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů. K tvrzení 3 žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně vycházel při rozhodování z platné právní úpravy této problematiky s využitím odborného stanoviska Ministerstva zdravotnictví, tedy správního orgánu, do jehož kompetence problematika Nařízení resortně příslušela. Ve shodě se správním orgánem I. stupně uvedl, že pokud jsou posuzovaná zdravotní tvrzení v textu reklamy použita přímo v souvislosti s doplňkem stravy jako celkem, nikoli ve spojitosti s jednotlivými účinnými látkami, jsou použita nesprávně. Skutečnost, že jsou schválena, popř. nahlášena některá tvrzení ohledně účinných složek obsažených v doplňku stravy, neodůvodňuje jejich použití v reklamě na doplněk stravy jako celek. K tvrzení 4 žalovaný opět uvedl, že s odvolacími námitkami se správní orgán I. stupně vypořádal v napadeném rozhodnutí. Žalovaný vyzdvihl, že vyjmenované látky nejsou v textu vůbec dány do souvislosti s „komplexem 5 účinných látek“ a navíc v seznamu schválených tvrzení nejsou uvedena zdravotní tvrzení deklarující účinek jakéhokoli komplexu účinných látek nacházejících se v doplňku stravy Imunit 5PreveMax a podle zjištění správního orgánu I. stupně nebyla ani podána žádost o schválení textu deklarujícího příznivý účinek „komplexu 5 účinných látek“ obsažených v doplňku stravy Imunit 5PreveMax na lidský organismus. Zopakoval, že zdravotní tvrzení musí být vždy použito pouze ve spojitosti s účinnou látkou, ke které bylo schváleno s tím, že použití hlediska průměrného spotřebitele v této věci není na místě. K dalším odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že SZPI je s účinností od 17. 8. 2014 orgánem dozoru pro reklamu na potraviny obsahující výživové nebo zdravotní tvrzení podle Nařízení, zatímco gestorem Nařízení je stále Ministerstvo zdravotnictví. K využití informací obsažených na veřejně přístupné internetové stránce www.zdravapotravina.cz žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně měl evidentně v úmyslu touto větou sdělit, že každý se může bez problémů dozvědět, že látky obsažené v doplňku stravy Imunit 5PreveMax jsou zařazeny mezi přídatné látky v potravinách, tzv. éčka, a tvrzení „čistě přírodní produkt“ je nepravdivým údajem. Tyto stránky tedy nelze řadit mezi důkazy, které by zachycovaly nějaký konkrétní skutkový stav existující v době rozhodování správního orgánu. Jedná se o informace volně dohledatelné z různých zdrojů a takto získané informace nemusí mít náležitosti jako důkazy zachycující skutkový stav v době rozhodování správního orgánu. Stejně tak se nejedná o důkaz ve smyslu úřední listiny, stanoviska orgánu, znaleckého posudku, ke kterému by se měl účastník řízení vyjadřovat a se kterým by měl být seznámen. K námitce o nejasnosti posuzování zdravotních tvrzení odvolací orgán sdělil, že ze spisu je zřejmé, že zdravotní tvrzení byla posuzována podle § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy, které odkazuje na Nařízení. Ve výroku ani odůvodnění rozhodnutí není nikde uvedeno, že by zdravotní tvrzení byla posuzována podle § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy. Námitky žalobce v tomto ohledu tedy žalovaný odmítl jako nedůvodné. II. Obsah žaloby Žalobce v žalobě namítá, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu jak s § 8a odst. 3 písm. d) a f) zákona o regulaci reklamy, tak i v rozporu s Nařízením. Žalovaný také nesprávně posoudil tvrzení jako nekalou obchodní praktiku dle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o reklamě a žalovaný i správní orgán I. stupně porušil § 50 odst. 3 a 4, § 51 odst. 2, § 56, § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce je dále přesvědčen, že žalovaný porušil základní zásady správního řízení, především zásadu souladu s veřejným zájmem dle § 2 odst. 4 správního řádu, zásadu materiální pravdy podle § 3 a zásadu součinnosti zakotvenou v § 4 správního řádu. Skutková zjištění správního orgánu prvního stupně postrádají svůj podklad obsažený ve spisovém materiálu. K tvrzení 1 žalobce uvádí, že se jedná o funkční zdravotní tvrzení dle čl. 13 Nařízení, neboť nachlazení není nemocí, ale pouze jedním z možných projevů některého z onemocnění (odkazuje též na jeho chápání spotřebitelskou veřejností, pročež nemůže docházet ke klamání spotřebitele co do účinků výrobku na zdraví člověka). Žalobce nadto namítá, že tvrzení „předcházení nachlazení u dětí“ v tomto konkrétním znění není v žádné z postihovaných reklam, tj. ani v příloze deníku Moje rodina ani v časopise Sluníčko, použito. Žalobce považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a výrok napadeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za nevykonatelný. Dále žalobce uvádí, že toto tvrzení je ve fázi tzv. on hold, a lze jej dle přechodných ustanovení Nařízení rovněž užívat, když pro rakytník jsou v on hold seznamu zařazena tvrzení týkající se jak jeho vlivu na imunitní systém člověka, tak na zdravý respiratorní systém. Tvrzení 2 týkající se souvislosti selenu s imunitou je dle žalobce přípustné, kdy odkazuje na nařízení Komise EU č. 432/2012, seznam schválených zdravotních tvrzení při označování potravin (dále jen „Nařízení - Seznam tvrzení“), kde je dané tvrzení uvedeno jako schválené (položka 278 a 1750 seznamu EFSA). Dle žalobce není v tomto případě důvodu rozlišovat, zda se jedná o účinek na organismus obecně lidský, či pouze dětský. Čl. 14 odst. 1 písm. b) Nařízení se totiž vztahuje na tvrzení týkající se specifických zdravotních problémů dětí, avšak funkce imunitního systému lze jednoznačně vztahovat k celé populaci. U tvrzení 1 a 2 žalobce poukazuje též na nekoncepční přístup správního orgánu I. stupně, který tvrzení 2, které obsahuje zmínku o dětech, posuzuje dle čl. 14 písm. b), v případě tvrzení 1 je však podřazováno pod písm. a). S danou námitkou uplatněnou již v odvolání se navíc žalovaný nijak nevypořádal, a proto jeho rozhodnutí žalobce považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Dále žalobce opakuje, že účel Nařízení zůstal zachován, když zdravotní tvrzení, která jsou v reklamě uváděna, jsou v souladu s Nařízením a spotřebitel není co do účinků produktu maten. K tvrzení 3 žalovaný namítá, že není pravdou, že zdravotní tvrzení musí být vždy použito ve spojitosti s účinnou látkou, ke které bylo schváleno. Žalovaný zcela opominul úpravu obecných zdravotních tvrzení, jak je uvedena v čl. 10 odst. 3 Nařízení, kdy dané ustanovení například připouští, aby bylo přímo u výrobku uvedeno nespecifické zdravotní tvrzení „zdravá imunita“ a dále v textu doplněno, že selen a vitamín B6 podporují správnou funkci imunitního systému. Žalobce má navíc za to, že dané zdravotní tvrzení je uvedeno řádně dle Nařízení v souvislosti s látkami, pro které byla nahlášena a schválena, tj. vitamín B6 a selen, a to v souladu s principem flexibility (zde odkazuje na odstavec 9 preambule Nařízení - Seznamu tvrzení). Z předmětného tvrzení je totiž jednoznačné, že účinek spočívající ve správné funkci imunitního systému je zde díky obsahu vitamínu B6 a selenu, a není pro spotřebitele matoucí. Postup žalovaného je tedy v tomto ohledu nepřípustně formalistický, kdy spotřebitele nelze brát jako neschopného a nevšímavého. Předmětné tvrzení je navíc zcela srovnatelné s tvrzením uváděným v Doporučení k flexibilitě vydaným Ministerstvem zdravotnictví, které má být dle ministerstva akceptovatelné: “Y obsahuje X, která přispívá k normální funkci imunitního systému“. Uvedené námitky rovněž správní orgány v průběhu správního řízení řádně nevypořádaly. K tvrzení 4 žalobce uvádí, že již v průběhu prvostupňového řízení argumentoval, že ačkoliv v uváděném tvrzení nejsou přímo uvedeny látky, které mají prezentované účinky, nýbrž je poukazováno na komplex 5 účinných látek, tak toto tvrzení je v pořádku, neboť tyto látky jsou zmiňovány v rámci celého reklamního příspěvku, když jimi jsou: 1. chlorela (nukleotidy), 2. hlíva ústřičná (betaglukany), 3. selen, 4. kyselina listová, 5. vitamin C a B6 (pyridoxin). Těchto 5 účinných látek je ostatně uvedeno i na obalu výrobku, který je v reklamě vyobrazen. Průměrně pozorný spotřebitel tak dle názoru žalobce snadno v reklamě identifikuje, které složky jsou těmi 5 účinnými látkami, o kterých je hovořeno, přičemž byla schválena jak tvrzení o vlivu vitamínu B6 a selenu na imunitní systém, tak současně dovolenost těchto tvrzení vyplývá z obsahu vitaminu C (zde je rovněž řada schválených tvrzení týkajících se imunitního systému), kyseliny listové, hlívy ústřičné a chlorely. Tato obecná tvrzení lze jistě aplikovat i na tvrzení týkající se sliznice dutiny ústní. Z tohoto pohledu byl i zde princip flexibility zachován a tvrzení je třeba považovat za dovolené. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí k dané argumentaci žalobce opět nijak nevyjádřil a rozhodnutí tedy postrádá řádné odůvodnění a je nepřezkoumatelné. Ve vztahu ke správnímu deliktu 3 žalobce zpochybňuje využití informací z internetových stránek www.zdravapotravina.cz, neboť správní spis neobsahuje její obraz, výtisk, či cokoliv, co by její obsah v době rozhodování správního orgánu zachycovalo. S danými informacemi se tedy žalobce nemohl v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu seznámit. Tento postup je dle žalobce nepochybně zásadní vadou vedení řízení a hodnocení důkazů. Žalobce přitom opakuje, že dané tvrzení nelze podřadit pod § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, neboť pojem čistě přírodní se vztahuje k účinným složkám výrobku. Navíc stanovisko SZPI se týká pouze označování obalů potravin, nikoli reklamních tvrzení. Žalobce je rovněž přesvědčen, že správní orgány nesprávně klasifikovaly jednání dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele jako správní delikt dle § 8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy, protože u správních deliktů klasifikovaných podle § 8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném do 16. 8. 2015, musí být vycházeno z § 8a odst. 3 písm. b) a při porušení zákazu reklamy, která je nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu, je pak po účinnosti zákona č. 202/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. „202/2015 Sb.“) třeba vycházet z § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy. Žalobce zpochybňuje pasáž prvostupňového rozhodnutí, dle níž „citované texty (výše posouzené jako zakázaná zdravotní tvrzení) byly užity v reklamě přesto, že není přípustné potraviny – doplňky stravy prezentovat tak, aby je bylo možné zaměnit s léčivými přípravky, resp. uvést příjemce (spotřebitele) takové reklamy v omyl přisuzováním potravině vlastnosti prevence ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění, které potravina nevykazuje, tak jako tomu bylo v případě tvrzení „předcházení nachlazení u dětí“.“ Z uvedeného není odvolateli zřejmé, zda jsou tvrzení tedy posuzována podle prvního odstavce § 5d zákona o regulaci reklamy odkazujícího na Nařízení, nebo podle § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy, který správní orgán téměř doslovně cituje. Rovněž není zřejmé, zda se závěr o přisuzování vlastností prevence, ošetření, léčby nebo vyléčení onemocnění vztahuje ke všem tvrzením či pouze k tvrzení „předcházení nachlazení u dětí“. Pokud přitom správní orgán posoudil některé tvrzení dle § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy, neodrazilo se to ve výroku napadeného rozhodnutí. Nadto žalobce opět poukazuje na přechodná ustanovení § 202/2015 Sb. a v této souvislosti vyzdvihuje, že výrok ani odůvodnění rozhodnutí není v souladu s aktuální právní úpravou, neboť dle ní by se předmětným jednáním dopustil správního deliktu podle § 8a odst. 3 písm. h) zákona o regulaci reklamy. Dále žalobce namítá, že není zřejmé, z jakého právního předpisu by mělo být gestorem Nařízení stále Ministerstvo zdravotnictví. Naopak má za to, že oblast potravin, včetně jejich označování je v gesci Ministerstva zemědělství, takže pokud bylo stanovisko podáno Ministerstvem zdravotnictví, nebylo podáno kompetentním orgánem. Napadené rozhodnutí je z tohoto pohledu pro odvolatele nejasné a rozporné, a tedy nepřezkoumatelné. Pokud pak jde o hodnocení závažnosti jednání a dalších aspektů pro účely udělené sankce, správní orgán I. stupně uvedl, že „společnost je na internetu popisována jako dynamická švýcarsko-americká společnost, jejíž podnikání je založeno na mezinárodním know-how ve farmaceutickém průmyslu,“ atd. Žalobce namítal, že daná zjištění se nepodávají z důkazů zajištěných ve správním spise a postup správního orgánu v oblasti dokazování nebyl správný, žalovaný se však k této odvolací námitce opět nevyjádřil. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že správní orgány postupovaly při posuzování zdravotních tvrzení v reklamě a při rozhodování věci v souladu s čl. 13 a čl. 14 Nařízení. Žalovaný akceptuje námitku žalobce, že u správních deliktů v rozhodnutí žalovaného klasifikovaných podle §8a odst. 3 písm. f) zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném do 16. 8. 2015, musí být s ohledem na to, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vypracováno dne 7. 9. 2015, vycházeno již z právní úpravy zákona o regulaci reklamy novelizované zákonem č. 202/2015 Sb. a účinné od 17. 8. 2015 - tzn., že výše uvedeným jednáním se žalobce dopustil správního deliktu podle § 8a odst. 3 písm. h) zákona o regulaci reklamy. Žalovaný se však, na rozdíl od žalobce, nedomnívá, že by jeho rozhodnutí bylo - s ohledem na uvedené - nepřezkoumatelné. S účinností od 17. 8. 2015 došlo k úpravě ustanovení o správních deliktech v zákoně o regulaci reklamy, a to jednak v návaznosti na ostatní změny v zákoně (přeznačení písmen v jednotlivých ustanoveních zákona o regulaci reklamy), jednak na základě požadavků Ministerstva vnitra, aby byly správní delikty slovně vymezeny podle platné metodiky uvedeného ministerstva ke správnímu trestání. Správní delikt spočívající v tom, že zpracovatel reklamy poruší podmínky pro obsah reklamy stanovené v § 5d zákona byl zákonem č. 202/2015 Sb. nově slovně vymezen, avšak věcně nedošlo ve vymezení deliktu k žádnému posunu, jedná se stále o stejnou skutkovou podstatu spočívající v užití výživových nebo zdravotních tvrzení v reklamě na potraviny v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie. Žalovaný zastává stanovisko, že uvedeným označením správního deliktu nemohl být žalobce nijak poškozen, což ostatně plyne i ze samotné žaloby, neboť žalobce věcně argumentuje tak, že mu je zřejmé, jaký správní delikt je mu kladen za vinu. Ke správnímu deliktu 3 žalovaný opakuje, že dané označení nelze použít, jelikož doplněk stravy obsahuje kromě zpracované sladkovodní řasy chlorella a hlívy ústřičné i další přidané složky - vitamín C, vitamín B6, selen, kyselinu listovou a aromatickou látku dodávající potravině jahodovou příchuť. V souvislosti s tímto správním deliktem žalovaný rovněž akceptuje námitku žalobce, že u daného správního deliktu klasifikovaného podle §8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy (znění účinném do 16. 8. 2015) musí být s ohledem na datum, kdy rozhodoval správní orgán 1. stupně, vycházeno již z právní úpravy zákona o regulaci reklamy novelizované zákonem č. 202/2015 Sb., což znamená, že správní delikt, kterého se žalobce dopustil, měl být označen jako delikt podle § 8a odst. 3 písm. b) zákona o regulaci reklamy. Věcně se však jedná o totožný správní delikt a k jeho podřazení pod § 8a odst. 3 písm. b) namísto původního písmene d) došlo výhradně v důsledku formálního přeznačení citovaného ustanovení v návaznosti na předchozí úpravy v zákoně. I v tomto případě zastává žalovaný názor, že žalobce nebyl postupem žalovaného nijak poškozen a že se nejedná o vadu, která by činila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. K tvrzení 1 žalovaný uvádí, že nachlazení není projev nemoci, ale konkrétní nemoc zařazená v Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů. Žalovaný zastává stanovisko, že skutečnost, že spotřebitel nachlazení zlehčuje a nechápe jako onemocnění, nemění nic na skutečnosti, že se jedná o nemoc. Dané tvrzení pak nelze považovat za funkční, nýbrž se jedná o klasické zdravotní tvrzení odkazující na snížení rizika onemocnění podle čl. 14 odst. 1 písm. a) Nařízení. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně citované tvrzení pak nepředstavuje doslovnou citaci reklamy, ale konstatování, užitím jakého tvrzení obsaženého v reklamě došlo ke spáchání správního deliktu. K tvrzení 2 žalovaný opakuje, že v tvrzení je doslovně uvedeno „podpora imunity dětského organismu“, a jde tedy prokazatelně o tvrzení týkající se vývoje a zdraví dětí, tzn. tvrzení podle čl. 14 odst. 1 písm. b) Nařízení, které lze užívat v reklamě na doplňky stravy pouze tehdy, je-li schváleno. K tvrzení 3 žalovaný opakuje, že pokud jsou posuzována zdravotní tvrzení přímo v souvislosti s doplňkem stravy jako celkem, nikoli ve spojitosti s jednotlivými účinnými látkami, jsou použita nesprávně. Zdravotní tvrzení musí být vždy použito pouze ve spojitosti s účinnou látkou, ke které bylo schváleno. Text užitý v reklamě není v souladu s Nařízením, a to ani s využitím principu flexibility. Podobně žalovaný k tvrzení 4 zdůrazňuje, že vyjmenované látky nejsou v textu vůbec dány do souvislosti s „komplexem 5 účinných látek“ a není tak možno použít ani princip flexibility. K namítanému využití informací z internetové stránky www.zdravapotravina.cz žalovaný konstatuje, že uvedená internetová stránka není jediná, která obsahuje informace o tzv. „éčkách“ v potravinách. Pokud by tato stránka nebyla v okamžiku soudního přezkumu k dispozici, lze stejné informace nalézt v mnoha jiných zdrojích. Správní orgán I. stupně touto větou sděloval, že každý se může bez problémů dozvědět, že látky obsažené v doplňku stravy Imunit 5PreveMax jsou zařazeny mezi přídatné látky v potravinách, tzv. éčka, a tvrzení „čistě přírodní produkt“ je nepravdivým údajem. Tyto stránky tedy nelze řadit mezi důkazy, které by zachycovaly nějaký konkrétní skutkový stav existující v době rozhodování správního orgánu, ke kterým by se měl účastník řízení vyjadřovat a se kterými by měl být seznámen. K námitce žalobce ohledně stanoviska SZPI žalovaný souhlasí se žalobcem, že stanovisko SZPI se týká označování obalů potravin a žalovaný ani správní orgán I. stupně o něj závěr o tom, že byl porušen § 5d odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele neopírají. K námitce o nejasnosti posuzování zdravotních tvrzení žalovaný konstatuje, že byla posuzována pouze podle § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy, který odkazuje na Nařízení. K odkazu správního orgánu I. stupně na charakter žalobce žalovaný konstatuje, že v daném kontextu (tedy v souvislosti s uloženou pokutou) je podstatné, že společnost byla posouzena jako dynamicky se rozvíjející, což ani žalobce nijak nezpochybňuje. Žalovaný trvá na tom, že v posuzovaném případě se žalobce dopustil jako zpracovatel reklamy správních deliktů podle zákona o regulaci reklamy, přičemž porušení zákona bylo žalobci plně prokázáno. Proto žalovaný navrhl žalobu zamítnout. IV. Replika žalobce V replice na vyjádření žalovaného žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný uznal, že věc posoudil dle nesprávného znění zákona o regulaci reklamy, když nezohlednil novelizaci zákona o regulaci reklamy. Žalovaný však dané pochybení bagatelizuje, pokud uvádí, že nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že se jedná o vadu předvídanou § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., když správní orgány porušily ustanovení o vedení řízení, konkrétně § 68 odst. 2 správního řádu, když bylo uvedeno nesprávné ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo rozhodováno. Přitom požadavek, aby správní orgány rozhodovaly dle platných a účinných právních předpisů je základem pro zákonnost a přesvědčivost rozhodnutí veřejné správy. Rovněž je zřejmé, že bylo rozhodnuto i v rozporu s právem hmotným, a rozhodnutí je z tohoto pohledu nezákonné. Dále žalobce vyzdvihuje, že je třeba, aby byl výrok rozhodnutí, konkrétně tzv. skutková věta, vymezen určitě a nezaměnitelně. Není možné, aby správní orgány dávaly tvrzení užitá v reklamě do jiného kontextu a uváděly je zkresleně. Z tohoto pohledu, pokud skutková věta neodpovídá skutečnosti, je na místě posoudit takovou vadu dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalobce znovu poukazuje na úpravu obecných zdravotních tvrzení v čl. 10 Nařízení, která umožňuje, aby byla k výrobku připojena obecná zdravotní tvrzení, tj. odkaz na obecné, nespecifické příznivé účinky živiny nebo potraviny na celkové dobré zdraví a duševní a tělesnou pohodu, pokud jsou dále doplněny konkrétním zvláštním zdravotním tvrzením. Žalobce má rovněž za to, že jsou tvrzení užita v souladu s požadavkem flexibility zdravotních tvrzení. K výtisku stránky www.zdravapotravina.cz žalobce opakuje, že obsahem spisu musí být vše, co správní orgán vzal za podklad pro rozhodnutí, a argumentace žalovaného v jeho vyjádření není správná. Ve spise nemusí být obsaženy pouze tzv. notoriety (skutečnosti obecně známé), když skutečnosti, které správní orgán ve spise zachytil, nepochybně požadavky pro notoriety nesplňují. Navíc z tvrzení žalovaného vyplývá, že jde o poznatky vědecké a žalovaný si tedy měl buď vyžádat posouzení věci od jiného správního orgánu, který by měl v této oblasti kompetenci, či od znalce. V. Duplika žalovaného V duplice na repliku žalovaný opakuje, že se nedomnívá, že by napadená rozhodnutí byla s ohledem na chybně uvedená ustanovení, podle nichž byla uložena sankce za správní delikt, nepřezkoumatelná či nezákonná, neboť věcně se jedná o stejné správní delikty a rozdíl není ani v uložitelné sankci za jejich spáchání, kdy žalobce nemohl být v důsledku nesprávného označení příslušného ustanovení zákona nijak poškozen. Žalovaný dále obecně souhlasí s námitkou žalobce, že není možné, aby správní orgány dávaly tvrzení užitá v reklamě do jiného kontextu a uváděly je zkresleně. Upozorňuje však, že o takový případ se v posuzované reklamě nejedná, neboť v rozhodnutí správního orgánu I. stupně se nejednalo o doslovnou citaci reklamy, ale o konstatování, že užitím tvrzení 1 obsaženého v reklamě došlo ke spáchání správního deliktu. Posuzovaná reklama je podle názoru žalovaného dostatečně identifikována. K tvrzení 3 žalovaný opakuje, že se vztahuje k doplňku stravy jako celku, což nemůže mít pro spotřebitele stejný význam jako v případě, že by byl účinek připsán přímo účinným látkám, a to vitamínu B6 a selenu. Žalobcovo tvrzení nelze tedy považovat za tvrzení užité v souladu s požadavkem flexibility zdravotních tvrzení. Konečně pak žalovaný opakuje, že internetová stránka www.zdravapotravina.cz není jediná, která obsahuje informace o tzv. éčkách v potravinách a stejné informace lze nalézt v mnoha jiných zdrojích. Éčka v doplňku stravy Imunit 5PreveMax jsou pak vypsána na str. 12 rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaný na tuto stránku a závěry v ní uvedené rovněž odkazuje. VI. Argumentace účastníků řízení při jednání Zástupce žalovaného při jednání setrval na podané žalobě a žalobní argumentaci. Zdůraznil, že napadená rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, že správní orgány nepostupovaly při kvalifikaci správních deliktů dle aktuálně účinné právní úpravy, že při posouzení jednotlivých tvrzení porušily zásadu flexibility a také že se dopustily některých procesních pochybení. Proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný při jednání odkázal na dříve předestřenou argumentaci a navrhl žalobu zamítnout. VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze na základě žaloby v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Podle § 8a odst. 3 písm. b) zákona o regulaci reklamy (ve znění účinném od 17. 8. 2015) právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 2 odst. 1 písm. b) zpracuje reklamu, která je nekalou obchodní praktikou. Podle § 8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy (ve znění účinném do 16. 8. 2015) právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako zpracovatel zpracuje reklamu, která je nekalou obchodní praktikou. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy se zakazuje reklama, která je nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu; za takovou reklamu se nepovažuje umístění produktu v audiovizuálním díle nebo jiném zvukově obrazovém záznamu, splňuje-li podmínky stanovené jiným právním předpisem. Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil. Podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele užívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky. Podle § 8a odst. 3 písm. h) zákona o regulaci reklamy (ve znění účinném od 17. 8. 2015) se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že zpracuje reklamu na potraviny, ve které jsou uvedena výživová nebo zdravotní tvrzení v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie upravujícím údaje týkající se potravin z hlediska jejich nutriční hodnoty a vlivu na zdraví. Podle § 8a odst. 3 písm. b) zákona o regulaci reklamy (ve znění účinném od 17. 8. 2015) právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že poruší podmínky stanovené pro obsah reklamy podle § 2 odst. 3 nebo 4, § 2c, § 3 odst. 6, § 4, § 5 odst. 3, 4 nebo 5, § 5a odst. 1, 2, 5, 6, 7 nebo 8, § 5b odst. 2 nebo 8, § 5c odst. 1 nebo 2, § 5d odst. 3 nebo 4, § 5e odst. 1, § 5f, 5h nebo 5i, Podle § 8a odst. 3 písm. f) zákona o regulaci reklamy (ve znění účinném do 16. 8. 2015) právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako zpracovatel poruší podmínky pro obsah reklamy stanovené v § 2 odst. 3 nebo 4, § 2c, § 3 odst. 6, § 4, § 5 odst. 3, 4 nebo 5, § 5a odst. 1, 2, 3, 5, 6 nebo 7, § 5b odst. 2 nebo 8, § 5d, § 5e odst. 1, § 5f, § 5g odst. 1, § 5h, § 5i nebo § 6a odst.

1. Podle § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy v reklamě na potraviny mohou být uvedena výživová nebo zdravotní tvrzení za podmínek přímo použitelného předpisu Evropské unie. Podle čl. 2 odst. 5 Nařízení se „zdravotním tvrzením“ rozumí každé tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že existuje souvislost mezi kategorií potravin, potravinou nebo některou z jejích složek a zdravím. Podle čl. 2 odst. 2 bodu 6 Nařízení se „tvrzením o snížení rizika onemocnění“ rozumí každé zdravotní tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že spotřeba určité kategorie potravin, potraviny nebo některé z jejích složek významně snižuje riziko vzniku určitého lidského onemocnění. Podle čl. 10 odst. 1. zdravotní tvrzení jsou zakázána, pokud neodpovídají obecným požadavkům v kapitole II a zvláštním požadavkům v této kapitole a pokud nejsou schválena v souladu s tímto nařízením a obsažena v seznamu schválených tvrzení stanovených v článcích 13 a 14. Podle čl. 13 odst. 1 Nařízení zdravotní tvrzení, která popisují nebo odkazují na a) význam živiny nebo jiné látky pro růst a vývoj organismu a jeho fyziologické funkce, nebo b) psychologické a behaviorální funkce, nebo c) aniž je dotčena směrnice 96/8/ES, snižování nebo kontrolu hmotnosti nebo snížení pocitu hladu či zvýšení pocitu sytosti anebo na snížení množství energie obsažené ve stravě a která jsou uvedena v seznamu podle odstavce 3, smějí být uvedena, aniž projdou řízeními podle článků 15 až 19, pokud jsou i) založena na všeobecně uznávaných vědeckých poznatcích a ii) dobře srozumitelná průměrnému spotřebiteli. Podle čl. 14 odst. 1 Nařízení odchylně od čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 2000/13/ES smějí být uvedena následující tvrzení, pokud bylo v řízení podle článků 15, 16, 17 a 19 tohoto nařízení schváleno jejich zahrnutí do seznamu takových schválených tvrzení platných pro Společenství společně se všemi nezbytnými podmínkami používání takových tvrzení: a) tvrzení o snížení rizika onemocnění; b) tvrzení týkající se vývoje a zdraví dětí. Podle čl. 28 odst. 5 Nařízení zdravotní tvrzení podle čl. 13 odst. 1 písm. a) smějí být uváděna ode dne vstupu tohoto nařízení v platnost až do přijetí seznamu uvedeného v čl. 13 odst. 3, přičemž odpovědnost nesou provozovatelé potravinářských podniků, pokud jsou tato tvrzení v souladu s tímto nařízením a s platnými vnitrostátními právními předpisy upravujícími tato tvrzení a není dotčeno přijetí ochranných opatření uvedených v článku 24. Podle čl. 28 odst. 6 Nařízení pro zdravotní tvrzení jiná než tvrzení uvedená v čl. 13 odst. 1 písm. a) a v čl. 14 odst. 1 písm. a), která byla používána v souladu s vnitrostátními právními předpisy přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, platí: a) zdravotní tvrzení podléhající v členském státě hodnocení a schvalování se schvalují takto: i) členské státy sdělí Komisi do 31. ledna 2008 tato tvrzení spolu se zprávou hodnotící vědecké údaje na podporu daného tvrzení, ii) Komise přijme regulativním postupem s kontrolou podle čl. 25 odst. 3 po konzultaci s úřadem rozhodnutí o používání zdravotních tvrzení schválených tímto způsobem; tato rozhodnutí mají za účel změnit jiné než podstatné prvky tohoto nařízení jeho doplněním. Zdravotní tvrzení neschválená tímto postupem smějí být nadále používána po dobu šesti měsíců po přijetí uvedeného rozhodnutí. A. Chybná právní kvalifikace Soud se nejprve zabýval tvrzeným pochybením žalovaného a správního orgánu I. stupně stran nesprávné právní kvalifikace správních deliktů spáchaných žalobcem. Podle čl. II zákona č. 202/2015 Sb. řízení o přestupku nebo jiném správním deliktu spočívajícím v porušení povinnosti podle § 5d zákona č. 40/1995 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne pravomocně neukončená, dokončí orgán dozoru příslušný podle zákona č. 40/1995 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dotčený zákon nabyl účinnosti dne 17. 8. 2015. Soud ze správního spisu zjistil, že řízení o správním deliktu 1 bylo zahájeno dne 13. 12. 2013 (dle § 46 odst. 1 správního řádu je řízení z moci úřední zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením). Řízení o správním deliktu 2 a 3 bylo zahájeno dne 19. 8. 2015. V případě prvého správního deliktu tedy došlo k zahájení řízení ještě před nabytím účinnosti zákona č. 202/2015 Sb., pročež v tomto řízení měly správní orgány s ohledem na shora uvedené přechodné ustanovení zákona č. 202/2015 Sb. postupovat podle dosavadní právní úpravy, neboť dotčené delikty spočívaly v porušení povinnosti podle § 5d zákona o regulaci reklamy. V případě správního deliktu 2 a 3 však měly správní orgány postupovat již podle nové právní úpravy, neboť k zahájení správního řízení stran těchto deliktů došlo až po nabytí zákona č. 202/2015 Sb. Soud tak musí dát za pravdu žalobci (i žalovanému), že správní orgány ve svých rozhodnutích ve vztahu ke správnímu deliktu 2 a 3 chybně právně kvalifikovaly jednání žalobce dle § 8a odst. 3 písm. f), resp. § 8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy. Správní delikty vymezené do účinnosti zákona č. 202/2015 Sb. (tj. do 16. 8. 2015) v § 8a odst. 3 písm. f), resp. § 8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci byly nově vymezeny v § 8a odst. 3 písm. h), resp. § 8a odst. 3 písm. b) citovaného zákona o regulaci reklamy. V případě skutkové podstaty týkající se správního deliktu 3 přitom nově došlo pouze ke změně označení daného správního deliktu písmenem b), namísto písmena d), a do dotčeného ustanovení byl přidán odkaz na definici nekalé reklamy dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy. V případě skutkové podstaty týkající se správního deliktu 2 pak zákon o regulaci reklamy delikt spáchaný žalobcem nově slovně vymezoval; oproti předchozí úpravě zákon o regulaci reklamy totiž ve výčtu ustanovení obsažených v § 8a odst. 3 písm. písm. d) [dříve písm. f)], jejichž podmínky nesmí obsah reklamy porušovat, již neobsahoval odkaz na § 5d zákona o regulaci reklamy jako celek, nýbrž pouze odkaz na § 5d odst. 3 a 4 citovaného zákona (nově tak neodkazoval na § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy). Jestliže tedy byl žalobce postižen za jednání spočívající ve zpracování reklamy na potraviny, ve které byla uvedena zdravotní tvrzení v rozporu s podmínkami přímo použitelného předpisu Evropské unie (viz § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy), spáchal správní delikt dle § 8a odst. 3 písm. h) zákona o regulaci reklamy. K vlivu uvedeného pochybení na zákonnost a přezkoumatelnost napadených rozhodnutí soud předně uvádí, že u rozhodnutí ve věcech správního trestání je třeba klást v zásadě obdobné požadavky na podrobnost a preciznost formulace výroků, jako v případě rozhodnutí o vině a trestu přijímaných trestními soudy (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 As 6/2012 – 47). Zároveň se však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, přiklonil k závěru, že nelze postupovat formalisticky a jakoukoliv vadu vymezení právní kvalifikace správního deliktu ve výrokové části považovat za důvod pro zrušení správního rozhodnutí. Zdůraznil přitom, že při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl, a to včetně odůvodnění. Proto bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. V nyní posuzované věci správní orgány chybně označily ustanovení zákona o regulaci reklamy, která definovala žalobcem spáchané správní delikty, což nelze než považovat za vadu předmětných rozhodnutí. V této souvislosti městský soud uznává, že případ, který posuzoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, se dotýkal poněkud odlišné situace, kdy ve výroku správního rozhodnutí absentoval veškerý výčet zákonných ustanovení, která v souhrnu tvoří právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu, zatímco nyní správní orgány chybovaly již v základním označení právní normy, s níž bylo jednání žalobce v rozporu. Přesto soud shledal, že výše uvedené závěry rozšířeného senátu jsou přenositelné též na nyní posuzovaný případ. Ve věci žalobce totiž výrok rozhodnutí, jakož i jeho odůvodnění, nevzbuzovalo pochybnosti o tom, jakým jednáním jaký správní delikt žalobce spáchal. Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo jednoznačně uvedeno, že žalobci je kladeno za vinu porušení podmínek stanovených pro obsah reklamy (správní delikt 2), resp. zpracování reklamy, která je nekalou obchodní praktikou (správní delikt 3), a byla též vymezena podstata jím spáchaných správních deliktů (zpracování reklamy na potraviny, v níž byla užita blíže specifikovaná zdravotní tvrzení v rozporu s Nařízením, resp. užití nekalé obchodní praktiky). Tvrzení o neurčitosti i zmatečnosti výroku tedy nemůže obstát, neboť žalobce nemohl mít s ohledem na znění výroku pochyby o právní kvalifikaci skutku, za který byl postižen. Tomu ostatně odpovídá též jeho odvolací a žalobní argumentace, která směřovala především vůči správné a nikoli ve výroku uvedené právní kvalifikaci. Soud vzal též v potaz, že danou změnu zákona o regulaci reklamy nedošlo k významnému posunu ve vymezení skutkových podstat předmětných správních deliktů. V případě správního deliktu 3 došlo především k „přeznačení“ uvedené skutkové podstaty správního deliktu. Do dotčeného ustanovení pak byl pouze přidán odkaz § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy, který však vymezoval klamavou reklamu již dříve a předmětnou novelizací nedoznal významných změn: stále odkazoval na charakteristiku klamavé reklamy dle zákona o ochraně spotřebitele. A v nyní napadených rozhodnutích správní orgány při posouzení klamavosti reklamy vyšly právě ze znaků klamavé reklamy obsažených v zákoně o ochraně spotřebitele, přičemž tato ustanovení nedoznala již vůbec žádných změn. V případě správního deliktu 2 se pak sice skutková podstata předmětného deliktu změnila, avšak dle soudu ani v tomto případě nebyla jakkoli dotčena její podstata, obzvláště ve vztahu k deliktnímu jednání žalobce. Především nebylo nikterak změněno ustanovení § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy, jehož porušení v prvé řadě zakládalo deliktní odpovědnost žalobce. Jestliže tedy další zákonná ustanovení (tj. § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele a § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy), která konkrétně vymezovala povinnosti stanovené žalobci, nedoznala předmětnou novelizací žádných změn, takže podstata porušení žalobcových povinností zůstala nezměněna, a byla ve výroku rozhodnutí správně označena, je degradována pochybnost, za spáchání kterého správního deliktu dle § 8a odst. 3 zákona o regulaci reklamy byl žalobce napadenými rozhodnutími skutečně postižen. S ohledem na výše uvedené soud seznal, že ačkoli správní orgány při označení zákonných ustanovení, která definovala správní delikty 2 a 3 spáchané žalobcem, ve výroku napadených rozhodnutí pochybily, neboť nezohlednily aktuální znění zákona o regulaci reklamy, tak zároveň se nejedná o takovou vadu, pro kterou by byla nezbytná derogace napadených rozhodnutí. Skutečná právní kvalifikace předmětných správních deliktů totiž musela být žalobci známa (a s ohledem na jím přednesenou argumentaci v odvolání a v žalobě také byla), pročež by se zrušení napadených rozhodnutí pouze z tohoto důvodu jevilo jako formalistické, neboť na podstatě správních deliktů spáchaných žalobcem a okolnostech jejich spáchání by se nic nezměnilo. Zároveň soud přihlédl ke skutečnosti, že dle § 8a odst. 7 písm. a) zákona o regulaci reklamy, ve znění před účinností zákona č. 202/2015 Sb., se za správní delikt podle odstavce 3 uloží pokuta do 2 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 3 písm. a), b), e), f) nebo g), a po nabytí účinnosti zákona č. 202/2015 Sb. § 8a odst. 7 písm. b) zákon o regulaci reklamy stanovil, že za správní delikt podle odstavce 3 se uloží pokuta do 2 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 3 písm. a), c), d), e), g), h) nebo i). Výše možné pokuty tak zůstala v případech správního deliktu 2 stejná. Nezměnila se pak ani maximální možná výše pokuty za správní delikt 3, tj. zpracování reklamy, která je nekalou obchodní praktikou, což byl správní delikt před i po nabytí účinnosti zákona č. 202/2012 Sb. nejpřísněji postižitelný, která stále činila 5 000 000 Kč. Zákonné ustanovení, dle kterého byla žalobci uložena sankce, tedy rovněž nedoznalo žádných změn. Námitku proto soud neshledal důvodnou. B. Podstata spáchaných deliktů Soud předně připomíná, že mezi účastníky není sporu o tom, že v dané věci reklamní sdělení pojednávají o přípravcích, které jsou doplňkem stravy, a tedy potravinou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“), což vyplývá i ze správního spisu. Proto také reklama žalobce musela respektovat pravidla zakotvená v § 5d zákona o regulaci reklamy. K požadavkům zákona o regulaci reklamy a obsahu zdravotních tvrzení, která v reklamě mohla být legitimně užita, soud považuje za nezbytné předně poukázat na ustálenou judikaturu správních soudů, dle níž si jsou soudy vědomy „náročnosti, kterou zákon o regulaci reklamy v oblasti ochrany spotřebitele klade na zadavatele reklamy na doplňky stravy, ovšem za daných zákonem stanovených pravidel je nezbytné zdůraznit ochranu spotřebitele jako subjektu, jemuž jsou mnohá reklamní sdělení adresována především za účelem zvýšení prodeje výrobku, a nikoliv za účelem zlepšení zdravotního stavu či fyzické kondice adresátů. Doplněk stravy je v souladu s platnou právní úpravou potravinou, a proto nelze akceptovat reklamní sdělení, které tuto potravinu způsobem prezentace a charakteristikou přiblíží léčivům, až dokonce vyvolá dojem, že se v podstatě jedná o léčivo. Zadavatel reklamy je samozřejmě oprávněn uvádět pravdivé informace ohledně vlastností nabízeného doplňku stravy, avšak je zároveň především povinen spotřebitele zřetelně a jasně informovat o tom, že jde pouze o doplněk stravy a nikoliv o léčivo, které by v případě onemocnění mělo léčivý účinek“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 7 As 48/2008 – 72). Ačkoli se uvedená pasáž týkala zadavatele reklamy, dle soudu jsou vyřčené základní principy vztažitelné též na žalobce jako zpracovatele reklamy. Zároveň soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 As 98/2013 – 88, dle něhož „zákaz reklamy připisující doplňkům stravy schopnosti vyléčení lidské nemoci je v souladu s právem Evropské unie, zejména s čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy a s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin. Pokud je postihováno reklamní tvrzení týkající se předcházení vzniku lidské nemoci, je nutné ověřit, zda se nejedná o zdravotní tvrzení povolené dle citovaného nařízení.“. Aplikace zákazu reklamy připisující doplňkům stravy vlastnosti léčivých přípravků nebo vyvolávající dojem takových vlastností tedy není Nařízením vyloučena, pouze musí být posouzeno, zda se v daném případě jedná o zdravotní tvrzení či tvrzení o snižování rizika onemocnění, která jsou dle příslušných předpisů povolena (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013, čj. 7 As 91/2013 – 39). K tomu v následné judikatuře Nejvyšší správní soud dodal (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, čj. 4 As 98/2013-88), že je třeba zásadně odlišovat (zakázané) tvrzení o vlastnostech vyléčení lidské nemoci na jedné straně a zdravotní tvrzení ve smyslu Nařízení, včetně tvrzení o snižování rizika onemocnění, která jsou za určitých podmínek přípustná, na straně druhé. V případě zdravotních tvrzení ve smyslu citovaného nařízení je pak nutné provést podrobnější posouzení toho, zda se jedná o tvrzení schválená, případně o tvrzení dočasně povolená ve smyslu přechodných ustanovení Nařízení. K posouzení specifik zdravotních tvrzení soud dále připomíná, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 Ads 167/2011 – 82, byla Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) položena předběžná otázka, jež se úzce týká výkladu čl. 2 odst. 2 bodu 6 Nařízení. SDEU v rozsudku ze dne 18. 7. 2013 ve věci C-299/12 v prvním výroku rozhodl, že čl. 2 odst. 2 bod 6 Nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby mohlo být zdravotní tvrzení kvalifikováno jako „tvrzení o snížení rizika onemocnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, nemusí výslovně uvádět, že spotřeba určité kategorie potravin, potraviny nebo některé z jejích složek „významně“ snižuje riziko vzniku lidského onemocnění. Z použití sloves „naznačuje nebo vyplývá“ v čl. 2 odst. 2 bodě 6 Nařízení je zřejmé, že ke kvalifikaci zdravotního tvrzení jako „tvrzení o snížení rizika onemocnění“ ve smyslu uvedeného ustanovení se nevyžaduje, aby takové tvrzení výslovně uvádělo, že spotřeba určité potraviny významně snižuje riziko vzniku určitého lidského onemocnění. Stačí, může-li toto tvrzení u běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného průměrného spotřebitele vyvolat dojem, že snížení rizika je významné. Takto ostatně také Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozhodnutí apod. zn. 4 As 98/2013 uvedl, že „je nutno vyhodnotit, zda obsahem reklamního sdělení, které je třeba chápat jako celkové vyznění reklamy v celém kontextu slovní, grafické a zvukové složky reklamy, je výpověď o léčivých vlastnostech doplňku stravy. Nelze tedy vycházet pouze z explicitního reklamního vzkazu, který v reklamě zazní (tj. to co je v reklamě skutečně řečeno či napsáno), nýbrž z toho, jak průměrný spotřebitel reklamní sdělení v jeho celku pochopí.“ Ke vnímání reklamního spotu ze strany průměrného spotřebitele soud pro úplnost také odkazuje na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2014, č. j. 4 As 98/2013 – 88, podle něhož průměrný spotřebitel, který je průměrně informovaný, pozorný a rozumný, a který je obecně měřítkem při posuzování reklamy, není natolik kritický, že by byl ve svém chování vůči účinkům reklamy zcela imunní. S ohledem na výše vyřčené principy soud posoudil jednotlivá tvrzení, za něž byl žalobce postižen, a dospěl k následujícím závěrům. B.

1. Tvrzení 1 a 2 V tvrzení 1 žalobce dle správních orgánů použil v souvislosti s doplňkem stravy Imunit Hlíva ústřičná s rakytníkem zdravotní tvrzení „předcházení nachlazení dětí“. A dále použil nedovolené zdravotní tvrzení „selen podporuje imunitu dětského organismu“. Soud předně musí přisvědčit žalobci, že v dotčené reklamy nikde výslovně neuvádí, že daný doplněk stravy předchází nachlazení dětí (viz tvrzení 1). Zároveň však soud vyzdvihuje, že tato skutečnost jednoznačně vyplývá z celého kontextu reklamy i jeho grafického provedení, z něhož plyne snaha žalobce přesvědčit spotřebitele o účincích doplňku na předcházení nachlazení dětí. Takto v případě reklamy uveřejněné v časopise Naše rodina již první věta praví: „nemůže se vaše dítě zbavit rýmy, kašle a opakujících se nachlazení?“, přičemž nachlazení evokuje též obrázek dítěte použitý v reklamě. Podobně pak reklama v časopise Sluníčko obsahuje graficky výrazně odlišený nadpis: „Už žádné nachlazení ze školky!“ a inzertní sdělení začíná slovy: „Maminky, trápí vás věčná nachlazení a jiné neduhy vašich dětí? Předcházejte jimi pomocí oblíbeného přípravku Imunit Mickey Hlíva ústřičná s Rakytníkem!“ Všechny uvedené formulace užité v posuzovaných reklamách svědčí závěru správních orgánů, že žalobce užil v souvislosti s předmětným doplňkem stravy zdravotní tvrzení „předcházení nachlazení dětí“. Soud v této souvislosti odkazuje na výše vyřčené závěry soudní judikatury, dle nichž je třeba zdravotní tvrzení hodnotit optikou průměrného spotřebitele, přičemž v daném případě by průměrný spotřebitel po přečtení posuzované reklamy zajisté spojil užití předmětného doplňku stravy s předcházením nachlazení, a to specificky u dětí. Jak bylo řečeno, z použitých vyjádření a jejich stylizace je patrné, že je čtenář přesvědčován o příčinné souvislosti mezi užíváním přípravku a léčebnými účinky (pouze okrajem zde soud připomíná, že podle výše citované judikatury nelze akceptovat ani reklamní sdělení, které potravinu způsobem prezentace a charakteristikou přiblíží léčivům, až dokonce vyvolá dojem, že v podstatě jedná o léčivo, což je i případ propagovaného produktu, obzvláště pokud se jedná o formulaci reklamy v časopise Naše rodina). Soud dále musí odmítnout argument žalobce, že nachlazení není nemocí, ale pouze jedním z možných projevů některého z onemocnění. Ve shodě se žalovaným soud odkazuje na Mezinárodní statistickou klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů, v níž je nachlazení zařazeno jako jedna z nemocí pod kódem J00. Neobstojí tvrzení žalobce, že průměrný spotřebitel nachlazení jako nemoc nevnímá, neboť dle soudu není toto tvrzení žalobce ničím podložené a jeho věrohodnost je diskutabilní. Navíc pro posouzení daného termínu z hlediska toho, zdali se skutečně o nemoc jedná, není zásadní jeho vnímání ze strany průměrného spotřebitele (na rozdíl od vnímání reklamy samotné), nýbrž jako zásadní vyvstává expertní hledisko a jeho hodnocení dané nemoci v celém jejím kontextu a závažnosti. Proto správní orgány v této otázce správně vyšly z expertních podkladů, jimiž je také Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, kterou publikuje Světová zdravotnická organizace a která kodifikuje systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností. Soud musí rovněž odmítnout argument žalobce, že v případě prvého tvrzení se nejedná o zdravotní tvrzení dle čl. 14 odst. 1 Nařízení, nýbrž o funkční zdravotní tvrzení dle čl. 13 Nařízení. Funkční tvrzení představují skupinu zdravotních tvrzení, která neodkazují na snížení rizika onemocnění a na rozvoj a zdraví dětí, a která mohou odkazovat na význam živiny nebo jiné látky pro růst a vývoj organismu a jeho fyziologické funkce nebo psychologické a behaviorální funkce nebo na snižování nebo kontrolu hmotnosti, snížení pocitu hladu, zvýšení pocitu sytosti anebo na snížení množství energie obsažené ve stravě. Druhou skupinu zdravotních tvrzení podle čl. 14 odst. 1 Nařízení tvoří tvrzení o snížení rizika onemocnění a tvrzení týkající se vývoje a zdraví dětí. Do této skupiny patří zdravotní tvrzení, která uvádí, naznačují nebo ze kterých vyplývá, že spotřeba určité kategorie potraviny, potraviny nebo některých jejích složek významně snižuje riziko vzniku určitého lidského onemocnění (viz Neubertová, L.: Zdravotní tvrzení – změny a postupy v lékárenské praxi. Zdravotnické fórum, č. 5, 2013, s. 14). S ohledem na znění čl. 13 a 14 Nařízení a naposledy uvedené tedy vyplývá, že pokud žalobce uvedl, že užití předmětného doplňku stravy předchází nachlazení, tak se zjevně jednalo o zdravotní tvrzení dle čl. 14 Nařízení a nikoli o funkční tvrzení dle čl.

13. Žalobce totiž účinek užití předmětného doplňku stravy spojil s prevencí lidské nemoci (tj. nachlazením), na čemž nic nemění, pokud v obsahu reklamy použil také některá funkční tvrzení vztahující se k pozitivnímu účinku některých látek obsažených v daném produktu (například „jód podporuje zdravý růst dětí“). Pro dané hodnocení je totiž klíčové již výše uvedené, že žalobce spojil s prevencí nachlazení u dětí (tj. nemocí) užití daného produktu jako celku. V případě tvrzení 2 je nesporné, že žalobce použil tvrzení „selen podporuje imunitu dětského organismu“, neboť takto výslovně žalobce propagoval v předmětných reklamách nabízený produkt. Žalobce však tvrdí, že toto tvrzení bylo schválené Nařízením – Seznamem tvrzení. Soud však musí vyzdvihnout, že uvedené Nařízení – Seznam tvrzení se na dané tvrzení vůbec neaplikuje. Jak vyplývá již z názvu Nařízení – Seznamu tvrzení, toto je využitelné pouze pro hodnocení jiných zdravotních tvrzení než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí. Uvedené pak potvrzuje též preambule a čl. 1 tohoto nařízení, neboť ty odkazují výhradně k čl. 10 a čl. 13 Nařízení, nikoli však k čl. 14, který upravuje zdravotní tvrzení týkající se vývoje a zdraví dětí. Jestliže tedy tvrzení 2 prokazatelně mířilo na vývoj a zdraví dětí (v reklamě byl výslovně spojen selen s podporou imunity dětského organismu a obě reklamy svou vizuální a grafickou podobou zjevně cílily především na děti jako cílové uživatele produktu), nemůže se nyní žalobce dovolávat skutečnosti, že dané tvrzení je schválené Nařízením – Seznamem tvrzení. Neobstojí ani argument žalobce, že není důvodu rozlišovat, zda se jedná o účinek na organismus obecně lidský, či pouze dětský, neboť funkce imunitního systému lze jednoznačně vztahovat k celé populaci. Normotvůrce vydávající Nařízení jednoznačně obě skupiny tvrzení (tj. týkajících se vývoje a zdraví dětí a těch dalších) odlišil, přičemž soud neshledal důvod, aby svou interpretací vůli normotvůrce pozměnil. Uvedená vůle normotvůrce je ostatně patrná také z nadpisů čl. 13 a 14, neboť nadpis čl. 13 („zdravotní tvrzení jiná než tvrzení odkazující na snížení rizika onemocnění a na rozvoj a zdraví dětí“) výslovně předesílá, že následné ustanovení se nevztahuje na tvrzení týkající se rozvoje a zdraví dětí. Totožné závěry lze vztáhnout též k tvrzení 1, u kterého žalobce tvrdil, že jeho schválení je ve fázi on hold. Pokud i v případě prvého tvrzení se jedná o zdravotní tvrzení dle čl. 14, nemůže být ani v jeho případě zohledněno, zdali je dané tvrzení ve fázi on hold či nikoli. Soud se pak neztotožňuje ani s žalobcem tvrzeným nekoncepčním přístupem správního orgánu I. stupně, který tvrzení 2 posuzuje dle čl. 14 písm. b) a tvrzení 1 podřazuje dle čl. 14 písm. a). Toto podřazení naopak plně koresponduje se zněním dotčené právní normy. Zatímco tvrzení „předcházení nachlazení dětí“ odkazuje na snížení rizika onemocnění (tj. nachlazení), tvrzení 2 se již konkrétního onemocnění netýká a tudíž jej lze hodnotit jako tvrzení deklarující účinek na vývoj a zdraví dětí. Posouzení obou tvrzení ze strany správních orgány je tedy správné, bez ohledu na skutečnost, že také tvrzení 1 cílilo především na zdraví dětí. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že tvrzení 1 i 2 není v souladu s čl. 14 Nařízení, pročež neobstojí argument žalobce, že spotřebitel není, co do účinků produktu, maten. Ze shora uvedeného vyplývá opačný závěr. Námitky žalobce vztahující se k hodnocení těchto tvrzení tedy neobstojí. Obecně pak k posouzení tvrzení 1 i 2 ze strany správních orgánů soud uvádí, že jejich závěry jsou jednoznačné a také přezkoumatelné. Soud předně vyzdvihuje, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76). Soud se přitom nemůže ztotožnit s tvrzením žalobce, že by v napadených rozhodnutích nebyly vypořádány jím vznášené námitky, naopak se podává, že správní orgány na jeho argumentaci reagovaly, a to již přednesenou právní argumentací, která se s postoji žalobce zjevně neshodovala, přičemž nesouhlas žalobce s vyřčenými závěry nelze zaměňovat s tvrzenou nepřezkoumatelností. Pro úplnost pak soud dodává, že z hlediska přezkoumatelnosti postačí, pokud odvolací orgán odkáže na závěry vyřčené v prvostupňovém rozhodnutí, neboť není nezbytné, aby opakoval již jednou vyřčené (zde se projevuje, že řízení před správním orgánem I. a II. stupně tvoří jeden celek). I z toho důvodu tedy soud neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla vadou nepřezkoumatelnosti. B.

2. Tvrzení 3 a 4 Ve vztahu k tvrzení 3 soud připouští, že v daném reklamním sdělení se nachází zdravotní tvrzení, která byla schválena Nařízením – Seznamem tvrzení (seznam obsahuje například tvrzení „Vitamin B6 přispívá k normální funkci imunitního systému“ nebo „Selen přispívá k normální funkci imunitního systému“), avšak objevují se v něm i další tvrzení, která již pod tato zdravotní tvrzení podřadit nelze. Pro hodnocení daného tvrzení je pak stěžejní, že zdravotní účinek je v reklamě spojován s celým produktem a nikoli pouze s látkou v produktu obsaženou, ve vztahu k níž se jedná o schválená zdravotní tvrzení. V reklamním sdělení je výslovně uvedeno, že „tento doplněk stravy s jahodovou příchutí díky obsahu vitaminu B6 a selenu podporuje správnou funkci imunitního systému“. Z uvedené formulace vyplývá, že podpora správné funkce imunitního systému je dána do souvislosti s celým produktem a nikoli pouze s vitaminem B6 a selenem. Soud tedy nemůže akceptovat argument žalobce, že účinek nabízeného produktu spočívající ve správné funkci imunitního systému je dán díky obsahu vitamínu B6 a selenu, a není pro spotřebitele matoucí. Naopak dle soudu průměrný spotřebitel již s ohledem na formulaci daného reklamního sdělení by jej nemohl pochopit jinak, než že právě užitím inzerovaného doplňku stravy (a nikoli pouze vitaminu B6 a selenu) podpoří funkci imunitního systému. V této souvislosti soud opakuje, že reklamní sdělení je nutno posuzovat jako celek a nikoli pouze s ohledem na některá, zadavatelem účelově vybraná tvrzení. Soud přitom souhlasí se žalobcem, že čl. 10 odst. 3 Nařízení připouští, aby bylo přímo u výrobku uvedeno nespecifické zdravotní tvrzení „zdravá imunita“ a dále v textu doplněno, že selen a vitamín B6 podporují správnou funkci imunitního systému. Sám žalobce však v nyní posuzovaném tvrzení takto nepostupoval, neboť podporu správné funkce imunitního systému nespojil s vitaminem B6 a selenem, nýbrž výslovně s inzerovaným produktem. Soud opakuje, že tato distinkce je pro hodnocení předmětného tvrzení klíčová, neboť právě okolnost, ve vztahu ke kterému produktu či látce jsou léčebná tvrzení použita, vyvstává jako zásadní. Neobstojí ani odkaz žalobce na princip flexibility. Soud zdůrazňuje, že žalobcem odkazovaný čl. 9 preambule Nařízení – Seznamu tvrzení se dotýká pouze těch situací, kdy by určité schválené tvrzení bylo použito pouze v jiné lingvistické podobě, aniž by doznalo jakýchkoli změn dotýkajících se jeho podstaty, tj. spojení určité látky s jejími léčebnými účinky. Jestliže citovaný článek dále uvádí, že „je-li tvrzení zformulováno tak, že má pro spotřebitele stejný význam jako schválené zdravotní tvrzení, neboť vykazuje stejný vztah mezi kategorií potravin, potravinou nebo jednou její složkou a zdravím, měly by se na tato tvrzení vztahovat tytéž podmínky používání jako podmínky používání uvedené pro schválená zdravotní tvrzení“, zajisté tím normotvůrce nepřipouštěl možnost vztáhnout léčebné účinky jedné látky na celý produkt, v němž je obsažena. Opaku svědčí právě úvod citovaného ustanovení či také čl. 9 preambule Nařízení, v němž je zdůrazněno, že je třeba stanovit obecné zásady pro všechna tvrzení uváděná na potravinách s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů, poskytnout spotřebitelům nezbytné informace, aby se mohli rozhodnout na základě důkladné znalosti skutečností, a vytvořit rovné podmínky hospodářské soutěže v potravinářském průmyslu. Citované ustanovení tedy klade důraz především na zajištění pravdivosti, srozumitelnosti, spolehlivosti a užitečnosti zdravotních tvrzení pro spotřebitele. Tomu odpovídají též shora citované závěry judikatury, dle nichž je nezbytné při hodnocení použitelnosti zdravotních tvrzení zohledňovat především ochranu průměrného spotřebitele, přičemž zájmem průměrného spotřebitele zajisté je, aby funkční účinek určité látky byl spojován pouze s touto látkou a nikoli každým produktem, v němž je obsažena. Soud pak i zde musí odmítnout tvrzení žalobce, že se správní orgány s předmětnými námitkami žalobce v průběhu správního řízení řádně nevypořádaly, neboť správní orgán I. stupně se jim věnoval na straně 11 - 12 svého rozhodnutí a žalovaný straně 7 – 8, kdy především odkázal na již vyřčené závěry v prvostupňovém rozhodnutí, které podpořil. Úvahy správních orgánů jsou z těchto pasáží rozhodnutí seznatelné, pročež soud neshledal námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou. Podobně pak tvrzení 4 zjevně nesplňuje požadavky, které jsou na zdravotní tvrzení kladeny Nařízením. Soud musí souhlasit se správními orgány, že pro posouzení tohoto tvrzení je opět stěžejní, že zdravotní účinky (stimulace slizniční imunity v dutině ústní a krku, resp. posílení imunitního systému) žalobce nespojil s jednotlivými látkami, pro něž by předmětná tvrzení mohla být schválena, nýbrž s blíže nespecifikovaným „komplexem 5 účinných látek“. Nerozhodné pak je, že jednotlivé látky jsou v reklamním sdělení zmíněny před uvedeným tvrzením, neboť tato skutečnost není pro posouzení daného tvrzení významná, na rozdíl od faktu, že není schváleno zdravotní tvrzení týkající se komplexu daných pěti látek. Navíc z obsahu předmětného reklamního sdělení nelze z hlediska průměrného spotřebitele na jisto postavit, že „komplex 5 účinných látek“ se skutečně vztahuje k látkám, které jsou v textu dříve uvedeny. Neobstojí ani argument žalobce, že jednotlivé látky jsou uvedeny na obale nabízeného doplňku stravy, protože na obrázku produktu vyobrazeného v reklamě nejsou tyto jednotlivé látky čitelné. I proto soud nesouhlasí se žalobcem, že průměrně pozorný spotřebitel snadno v reklamě identifikuje, které složky jsou těmi 5 účinnými látkami. Pro úplnost pak soud uvádí, že zdravotní tvrzení vztahující se k účinku na stimulaci slizniční imunity v dutině ústní nejsou schválena pro všechny látky obsažené v daném produktu, nýbrž pouze pro některé z nich. I z tohoto důvodu tedy nelze použité tvrzení 4 považovat za souladné s podmínkami pro zdravotní tvrzení obsaženými v Nařízení a zákonu o regulaci reklamy. Zároveň i zde soud uvádí, že na argumentaci žalobce správní orgány řádně reagovaly (viz především s. 11 prvostupňového rozhodnutí a s. 8 rozhodnutí žalovaného), avšak dospěly k jednoznačně opačným právním závěrům. Ani zde proto není důvodná žalobcova námitka, že daná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. C. Využití informací z internetových stránek www.zdravapotravina.cz Žalobce v žalobě dále rozporuje využití informací z internetové stránky www.zdravapotravina.cz, neboť její obraz, výtisk, či cokoliv, co by její obsah v době rozhodování správního orgánu zachycovalo, není obsažen ve správním spise. Žalovaný naopak informace získané z těchto internetových stránek považuje za obecně známé. Soud především předesílá, že skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) obdobně jako skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti (§ 50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné míry nesporné skutečnosti, které se v soudním či správním řízení zásadně nedokazují. Notoriety mohou být známé úplně každému nebo širokému okruhu osob v určitém místě a čase. Zároveň platí, že u obecně známé skutečnosti je již z její povahy nadbytečné, aby soud (či správní orgán) uváděl, jak se ji dozvěděl (viz přiměřeně usnesení NS ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 748/2010). A Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi nesdílí velmi restriktivní interpretaci notoriet, podle nichž za notorietu se považují „jen zcela obecně známé skutečnosti, jako např. že tráva je zelená“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, čj. 1 As 33/2011 - 58). Ve vztahu k informacím získaným v průběhu správního řízení z veřejně dostupné počítačové sítě internet soud připomíná, že správní orgány nejsou § 51 odst. 1 správního řádu zásadně omezeny ve výběru důkazních prostředků. Proto mohou při zjišťování skutkového stavu věci využít též informace získané ze sítě internet (Nejvyšší správní soud například připustil možnost dokazování obsahem internetové encyklopedie Wikipedia – viz rozsudek ze dne 20. 5. 2015, čj. 4 As 58/2015-31). Platí však, že takto získané informace musí být zaznamenány a musí se stát součástí spisu v souladu s § 17 správního řádu. Obsahem správního spisu totiž musí být vše, co nějak souvisí s řešenou věcí a bylo předloženo účastníky řízení či opatřeno správním orgánem. Výjimku tvoří skutečnosti obecně známé, které nemusejí být zachyceny v obsahu spisu, neboť se ani nedokazují, avšak i komentářová literatura v této souvislosti spíše doporučuje zvolit takový postup, kdy v případě pochybností je vhodnější listinu součástí spisu učinit než naopak (viz POTĚŠIL, L. a kol. Správní řád. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 103). Zde se projevuje, že v případě, kdy by správní orgán v rozhodnutí (či jeho odůvodnění) vycházel z některé skutečnosti, která není obsahem spisového materiálu, bude jeho rozhodnutí nezákonné z toho důvodu, že nemá oporu ve spise [srov. § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Proto také Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že pokud správní orgán nezachytí stav internetové stránky, kterou vzal v potaz pro své rozhodování, ať již tiskem, nebo uložením na elektronický nosič dat, znemožní v podstatě správnímu soudu vycházet při přezkumu rozhodnutí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Není totiž žádná záruka, že informace na určité internetové stránce budou v okamžik soudního přezkumu odpovídat informacím, které na určité internetové stránce byly v okamžik správního rozhodnutí (rozsudek ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58), protože obsah jedné a té samé internetové stránky vzhledem k povaze internetu může být – a obvykle též je – proměnlivý v čase (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009-70). Cest k prokázání obsahu internetové stránky je přitom i dle judikatury (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, č. j. 1 As 80/2016 – 30) více, kdy snímek obrazovky i pouze vytištěná stránka mohou být přípustnými způsoby. Soud s ohledem na výše uvedené posoudil skutečnost, že správní orgán I. stupně vycházel v rámci svého rozhodnutí a jeho odůvodnění též z internetových stránek www.zdravapotravina.cz, aniž by obsah této stránky uchoval a zahrnul do spisového materiálu, dospěl k závěru, že takovýto postup nebyl souladný se zákonem. Soud především shledal, že skutečný obsah látek sorbitol, povidon, stearan hořečnatý, sukralóza a talek byl zásadní pro shledání viny žalobce ze spáchání správního deliktu 3, neboť také s ohledem na takto zjištěné skutečnosti správní orgány dospěly k závěru, že neobstojí reklamní sdělení „čistě přírodní produkt“. Zároveň dle soudu nelze obsah uvedených látek považovat za obecně známé skutečnosti, aby je správní orgán vůbec nemusel prokazovat, a nejednalo se ani o výklad významu pojmů obecného jazyka (srov. a contr. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 As 58/2015 – 31, kde správní orgán obsahem internetových stránek pouze demonstroval význam slova „švestka“). Soud nemíní, že by bylo nezbytné k obsahu těchto pojmů vyžadovat znalecký posudek, zároveň však bylo nezbytné, aby správní orgán obsah internetových stránek, na nichž se nacházely zásadní údaje o těchto látkách, zachoval a včlenil do správního spisu. Pouze tak by se s ním mohl žalobce již před vydáním rozhodnutím také jako s podkladem rozhodnutí seznámit v souladu s § 36 odst. 3 seznámit a případně na něj reagovat. Zde se ostatně projevuje, že účastníci řízení mohou svými tvrzeními popírat i obsah notoriet a mohou také navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání svých odlišných tvrzení. Neobstojí přitom tvrzení žalovaného, že uvedené skutečnosti lze snadno dohledat na internetu, neboť tento fakt sám o sobě z dotčených skutečností nečiní notoriety, kdy Nejvyšší správní soud ve výše citované judikatuře odmítl představu, že vědomost o obsahu určité internetové stránky je bez dalšího skutečností obecně známou. Pokud tedy správní orgán I. stupně vzal v potaz pro své rozhodování obsah blíže specifikované internetové stránky, kterou, ať již tiskem nebo uložením na elektronický nosič dat, nezačlenil do správního spisu, nepostupoval v souladu se zákonem. Zároveň však soud posoudil uvedené pochybení správních orgánů z hlediska dopadu na zákonnost celého řízení a vydaného rozhodnutí a neshledal, že by bylo nezbytné přistoupit k derogaci napadeného rozhodnutí. Zde soud vyzdvihuje, že procesní pochybení je důvodem pro zrušení správního rozhodnutí pouze tehdy, pokud se jedná o podstatné procesní pochybení, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (viz § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.). I proto platí, že při posuzování procesních vad soud musí mít na paměti, že procesní právo nemůže být překážkou prosazování práva hmotného, ale naopak má umožňovat jeho spravedlivou realizaci. O vzájemném vztahu hmotného a procesního práva platí, že jde o dva samostatné subsystémy, které mají rovnocenné postavení a mezi nimiž existují četné funkční vazby. Hmotné právo by se v řadě případů bez práva procesního neprosadilo a procesní právo bez práva materiálního by naopak postrádalo smysl. Z tohoto vzájemného vztahu ovšem vyplývá, že procesní právo nemůže být překážkou prosazování práva hmotného, ale naopak má jeho spravedlivou realizaci umožňovat (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, s. č. j 1 Afs 38/2006 – 72). Na této koncepci je založen § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a s ohledem na obsah tohoto ustanovení a výše uvedené principy soud neshledal za nezbytné přistoupit k derogaci napadených rozhodnutí. Soud předně vyzdvihuje, že nikoli pouze výše uvedených 5 látek vedlo správní orgán k závěru, že v případě daného doplňku stravy se nejedná o „čistě přírodní produkt“ (viz například aromatická látka dodávající produktu jahodovou příchuť). Dále pak bylo pro soud zásadní, že žalobce v průběhu řízení před správními orgány ani před soudem nezpochybnil obsah získaných informací, nýbrž rozporoval pouze skutečnost, že uvedené informace byly získány z internetových stránek, aniž by se zdroj informací stal součástí správního spisu. Žalobce tedy rozporuje pouze procesní postup žalovaného, aniž by uváděl, jaký dopad do jeho hmotných práv by měl opačný, tj. správný, postup správního orgánu. Pomíjí tedy, že procesní pravidla zajišťují především spravedlivou realizaci práva hmotného, kdy procesní normy nedůvodně povyšuje nad normy hmotného práva. Za této situace by se zrušení napadeného rozhodnutí nejevilo ani racionálním, neboť při opakovaném správním řízení by správní orgány pouze doplnily správní spis o kopii dotčené internetové stránky, avšak jejich rozhodnutí by zůstalo neměnné. Navíc soud přihlédl ke skutečnosti, že ačkoli žalobce z důvodu pochybení správního orgánu nemohl reagovat na zjištěné skutečnosti již před vydáním prvostupňového rozhodnutí (především po seznámení se s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu), tak mohl učinit (a také učinil, byť nikoli ve vztahu k obsahu zjištěných faktů) v průběhu odvolacího řízení. Případná možnost vznesení námitek vůči zjištěným skutečnost tedy zůstala žalobci zachována. Soud tedy uzavírá, že uvedené pochybení správního orgánu I. stupně nemohlo mít vliv na zákonnost závěru o klamavosti uvedené reklamy, a proto soud nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí z namítaných důvodů. D. Další námitky žalobce Žalobce namítá, že ve věci byla podána stanoviska Ministerstva zdravotnictví. K tomu soud uvádí, že dle § 10 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo zdravotnictví ústředním orgánem státní správy mj. pro zdravotní služby a ochranu veřejného zdraví. Jelikož se přitom v dané věci jednalo o posouzení zdravotních tvrzení, které mají úzkou souvislosti s péčí o zdraví, postupoval dle soudu správní orgán I. stupně správně, pokud si vyžádal stanovisko Ministerstva zdravotnictví. Soud připomíná, že teprve zákonem č. 202/2015 Sb. bylo v zákoně o regulaci reklamy jednoznačně uvedeno, že orgánem příslušným k výkonu dozoru nad dodržováním tohoto zákona je SZPI pro výživové nebo zdravotní tvrzení podle přímo použitelného předpisu Evropské unie o výživových a zdravotních tvrzeních (viz § 7 písm. g) zákona o regulaci reklamy). Jestliže tedy byla daná stanoviska Ministerstva zdravotnictví podána ještě před účinností zákona č. 202/2015 Sb., nelze kompetenci Ministerstva zdravotnictví k jejich vydání zpochybňovat. O kompetenci tohoto ministerstva k zodpovězení položených otázek pak vypovídá též obsah stanoviska, v němž jsou předmětná zdravotní tvrzení řádně posouzena a je odůvodněna možnost jejich použití i nepoužití z hlediska podmínek stanovených v Nařízení. Navíc i zde soud poukazuje na fakt, že žalobce pouze obecně namítá, že stanovisko mělo být vydáno jiným orgánem státní správy, aniž by v tomto směru jakkoli zpochybňoval faktické závěry uvedeného stanoviska, pročež i z tohoto důvodu soud neshledal uvedenou námitku důvodnou. Soud dále musí odmítnout námitku žalobce, že s ohledem na některé pasáže prvostupňového rozhodnutí není jasné, zdali tvrzení byla posuzována podle prvního odstavce § 5d zákona o regulaci reklamy odkazujícího na Nařízení, nebo podle § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy. Z výroku napadeného rozhodnutí, jakož i z jeho odůvodnění dle soudu jednoznačně vyplývá, že žalobce byl postižen za nesplnění podmínek uvedených v § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy, přičemž dle soudu ani žalobcem citovaná pasáž prvostupňového rozhodnutí nemůže na tomto závěru nic změnit. Pokud správní orgány okrajem upozornily (podobně jako soud výše) též na fakt, že doplněk stravy nemůže být prezentován jako léčivo, nemůže tato skutečnost vyvolat pochybnosti o tom, že žalobce byl postižen za nedodržení podmínek stanovených v § 5d odst. 1 zákona o regulaci reklamy. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že obrat „čistě přírodní produkt“ byl v dané reklamě vztažen pouze k účinným složkám inzerovaného doplňku stravy. Opak vyplývá již ze samotného textu reklamy, neboť daná pasáž zní: „stoprocentně vyzkoušejte Imunit 5PreveMax – čistě přírodní produkt s obsahem nukleotidů,…“. Dle soudu by nejenom průměrný spotřebitel, ale každý čtenář musel daný obrat spojit s nabízeným produktem jako celkem, neboť jeho lingvistický výklad nenabízí jiná vysvětlení. Proto nemůže být uvedená argumentace žalobce důvodná. Ke stanovisku SZPI soud musí ve shodě se žalovaným konstatovat, že dané stanovisko řešilo výhradně problematiku označování obalů potravin a v rámci rozhodování z něj správní orgány nevycházely, neboť deliktní jednání žalobce nespočívalo v chybném označení potravin. Proto jakékoli námitky vůči tomuto stanovisku nejsou důvodné. Konečně pak soud musí odmítnout námitku žalobce, že správní orgán I. stupně bez jakýchkoli důkazů uvedl, že „společnost je na internetu popisována jako dynamická švýcarsko-americká společnost, jejíž podnikání je založeno na mezinárodním know-how ve farmaceutickém průmyslu.“ Uvedená věta rozhodnutí byla obsažena v pasáži pojednávající o výši uložené pokuty, přičemž jako takovou ji žalobce nikdy nezpochybňoval. Jakkoli i v tomto případě mohl správní orgán I. stupně zahrnout do spisového materiálu kopii internetové stránky, z níž dané informace získal, neshledal soud, že by toto dílčí pochybení mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Naopak dle soudu správní orgán I. stupně správně tuto informace zahrnul do svých úvah vztahujících se k výši uložené pokuty, kdy tento postup svědčí důslednosti správního orgánu I. stupně při určení konkrétní výše sankce za spáchané správní delikty s přihlédnutím k majetkovým či jiným poměrům žalobce. Navíc sankce uložená žalobci se pohybuje na samé spodní hranici možné pokuty (30 000 Kč z maximální možné výše 5 000 000 Kč), takže námitky vztahující se k výši uložené pokuty soud již s ohledem na tuto skutečnost nepovažoval za relevantní. Soud se pak blíže nezabýval obecnými a blíže nespecifikovanými námitkami žalobce, že žalovaný i správní orgán I. stupně porušil § 50 odst. 3 a 4, § 51 odst. 2, § 56, § 68 odst. 3 správního řádu a že žalovaný porušil základní zásady správního řízení, především zásadu souladu s veřejným zájmem dle § 2 odst. 4 správního řádu, zásadu materiální pravdy podle § 3 a zásadu součinnosti zakotvenou v § 4 správního řádu. Uvedené námitky postrádají bližší odůvodnění, a proto se jimi ani soud nemůže blíže zabývat. Pouze obecně však uvádí, že žádná naznačována pochybení v řízení před správními orgány neshledal. VIII. Závěr Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Soud tedy ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení