9 A 45/2013 - 85

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Abloy Oy, se sídlem Wahlforssinkatu 20, Joensuu, Finsko, zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem jr., Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Elišky Peškové 15, Praha 5, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Kaspo – Orcar, a. s., se sídlem Nádražní 1179, Vratimov, zastoupeného Mgr. Klárou Studenou, advokátkou, se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 14. 1. 2013, č. j. O- 346155/47456/2007/ÚPV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž byl zamítnut rozklad žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 7. 2007 o zamítnutí návrhu žalobce na prohlášení kombinované ochranné známky č. č. 269332 ve znění „ AB LOCK“ za neplatnou. Vlastníkem napadené ochranné známky je společnost Kaspo- Oscar, a.s. se sídlem Vratimov (zde osoba zúčastněná na řízení). Osoba zúčastněná na řízení podala dne 3. 5. 2004 u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „správní orgán prvního stupně“) přihlášku kombinované ochranné známky č. 269332 (dále jen „napadená ochranná známka“) v následující podobě: Žalobce podal dne 18. 10. 2006 návrh na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou podle § 32 odst. 3 z důvodu dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Žalobce v tomto návrhu uvedl, že je vlastníkem národních ochranných známek č. 247123 a č. 165433 a komunitární ochranné známky č. 822437 (dále jen „namítaná ochranná známka“ či „namítané ochranné známky“). Všechny namítané ochranné známky jsou slovní, tvořené jedním slovem „ABLOY“ a jsou zapsané běžným typem velkého tiskacího písma. Žalobce měl za to, že existuje vysoká pravděpodobnost záměny dotčených ochranných známek na straně veřejnosti a s ohledem na to není napadená ochranná známka schopna plnit základní funkci ochranné známky, a to rozlišovat dostatečnou měrou výrobky na trhu. Správní orgán prvního stupně návrh žalobce rozhodnutím ze dne 3. 7. 2007, č. j. 63484/2006 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), zamítl. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce rozklad, v němž setrval na názoru, že mezi porovnávanými označeními existuje na straně veřejnosti pravděpodobnost záměny. Rozklad byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. O-346155. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2012, č. j. 7 Ca 279/2008 – 70, vyhověl, rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2008 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 14. 1. 2013, č. j. O-346155/47456/2007/ÚPV (dále jen „napadené rozhodnutí“), v němž znovu rozklad žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že při rozhodování o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 zákona o ochranných známkách je podstatné zjištění, zda na straně veřejnosti existuje pravděpodobnost záměny napadené a namítané ochranné známky z důvodu shodnosti nebo podobnosti označení výrobků a služeb. Obvyklými kritérii pro posuzování podobnosti jsou hlediska vizuální, fonetické a sémantické, podstatný je přitom celkový dojem, jímž označení působí na průměrného spotřebitele. Při určení průměrného spotřebitele výrobků a služeb chráněných napadenou ochrannou známkou žalovaný konstatoval, že seznam jejích výrobků a služeb obsahuje mechanická zabezpečovací zařízení pro motorová vozidla, služby spojené s jejich montáží a servisem a výzkum a vývoj v této oblasti. Do okruhu průměrného spotřebitele tedy budou patřit automobilky a servisní prodejny. Tato část spotřebitelů bude dobře informovaná o výrobcích a službách a poměrech na příslušné části trhu. U jednodušších typů mechanických zabezpečovacích zařízení budou jejich spotřebitelé i jednotliví uživatelé vozidel. Tato část spotřebitelů bude mít méně prvotních informací, avšak vzhledem k charakteru napadených výrobků a služeb lze předpokládat, že před výběrem si informace obstará a bude pak při vlastní koupi více obezřetná než u běžných výrobků a služeb. Namítané ochranné známky chrání v podstatě shodné a podobné výrobky s tím rozdílem, že nejsou omezeny jen na automobily a mechanická zařízení, ale zahrnují všechny druhy zamykacích zařízení a s nimi souvisejících výrobků. Jejich spotřebitelský okruh tedy bude podobný. Žalovaný poukázal na to, jakým způsobem modeluje vnímání a uvažování průměrného spotřebitele. Spotřebitel vnímá označení primárně jako celky, aniž by je rozděloval na detaily a podrobně je analyzoval. Současně je však schopný rozlišovat jednotlivé prvky podle jejich důležitosti, tedy podle jejich dominance a submisivity, na niž usuzuje zejména podle rozlišovací způsobilosti prvků. Při porovnávání ochranných známek není závadná jakákoli podobnost, nýbrž jen podobnost zakládající pravděpodobnost záměny. Pro posuzování pravděpodobnosti záměny je podstatný celkový dojem, jímž označení působí. Při jejím hodnocení je přitom nutné vzít v úvahu všechny okolnosti daného případu v jejich vzájemných souvislostech. Prvotní kontakt s označením zprostředkovává obvykle zrak, méně často sluch. Po spatření či uslyšení označení nastupuje hodnocení subjektivní, tj. podle obsahového významu jednotlivých prvků. Základním prvkem lidské komunikace je slovo. Spotřebitel vnímá slovo jako jeden celek, který na jednotlivé části nerozkládá libovolně, ale jen pokud k tomu má zvláštní důvod. Podnětem může být buď optické rozdělení nebo fonetické zdůraznění slovního prvku, nebo rozdělení na významové části podle jejich obsahu. Vzhledem k tomu, že spotřebitel vnímá slovo jako celek, nelze u jednotlivého slova jakožto známkového prvku, napsaného běžným typem písma, určit jeho dominantní a submisivní část, což se v projednávané věci týká prvku „ABLOY“, z něhož se sestávají namítané ochranné známky. U prvku „ABLOCK“ tvořícího napadenou ochrannou známku upozornil žalovaný na výrazně tmavší provedení písmena „B“ a umístění grafického symbolu kosočtverce mezi písmena „AB“ a „LOCK“. Dle názoru žalovaného je pravděpodobné, že napadená ochranná známka bude vnímána jako dva prvky spojené v jeden, tedy jako „AB LOCK“. K názoru žalobce, že slovní ochranné známky (v nyní posuzovaném případě namítané ochranné známky ve znění „ABLOY“) mohou být ve skutečnosti používány v jakékoli podobě, tedy i v provedení blízkém napadené ochranné známce, žalovaný konstatoval, že při stanovení rozsahu ochrany u všech druhů ochranných známek je vždy nutné vycházet z registrované podoby, resp. odchylka se vždy vymezuje vůči zapsané podobě. V nyní posuzované věci jsou namítané ochranné známky slovní zapsány v běžném typu písma a chráněn mají slovní prvek „ABLOY“, napsaný vcelku jako jediné slovo, bez zdůraznění nebo oddělení jakékoli jeho části. Pokud by chtěl žalobce svou ochrannou známku používat graficky rozdělenou na dvě části „AB“ a „LOY“, pak takovou ochranu mu zapsaná slovní podoba slova „ABLOY“ neposkytuje. Zapsaná slovní ochranná známka může být používána v různých grafických podobách, ale neumožňuje jejímu vlastníku jednotný slovní prvek dělit na dvě různé části (např. „A BLOY“, „AB LOY“, „ABL OY“), neboť takové rozdělení jednoho slova na dva prvky by podstatně měnilo její rozlišovací schopnosti. V nyní posuzované věci jsou tedy namítané ochranné známky slovní v běžném typu písma, přičemž slovní prvek „ABLOY“ je napsaný vcelku jako jediné slovo, bez zdůraznění nebo oddělení jakékoli jeho části. Napadená ochranná známka má svoji konkrétní podobu, danou grafickým provedením slovních prvků „AB LOCK“. Žalovaný tedy vzal při srovnání ochranných známek za základ vizuálního porovnání jejich registrovanou podobu a odchylky od ní zohlednil jen v rámci zákonné tolerance. Při hodnocení podobnosti vycházel z charakteru předmětných výrobků a služeb, ze specifických podmínek jejich prodeje a z vnímání relevantního spotřebitele. Lze předpokládat, že část spotřebitelů tvořená odborníky bude dobře informovaná o situaci na trhu a při výběru bude vykazovat vysokou profesionalitu. Prodej se bude uskutečňovat ponejvíce vizuálním výběrem, pomocí katalogu nebo jiných typů písemných nabídek. O laické části spotřebitelů platí obdobně, že bude více než běžně obezřetná, neboť předmětem jejich výběru budou výrobky a služby vztahující se k zabezpečení jejich majetku, dokonce s vlivem na jejich zdraví a životy. I tito spotřebitelé budou vybírat hlavně zrakem a při objednávkách montáží složitějších zařízení se pak budou řídit ústními informacemi poskytovanými profesionálními pracovníky, od nichž lze očekávat běžně artikulovanou mluvu s dobrou výslovností. Žalovaný uvedl, že namítané ochranné známky jsou slovní, shodně tvořeny slovním prvkem „ABLOY“, bez zvláštního grafického provedení. Sám žalobce uvádí, že namítané označení je fantazijní. Registrovaná podoba jednoho, a pro spotřebitele zcela fantazijního slova neodůvodňuje domněnku, že by spotřebitel z tohoto prvku uměle vytvářel dvě části „AB“ a „LOY“, pamatoval si jako dominantní „AB“ nebo je dokonce různě doplňoval nebo obměňoval. Napadená ochranná známka je kombinovaná. První dvě písmena „AB“ jsou před část „LOCK“ jednoznačně vizuálně předřazena. Oddělení je docíleno jednak tmavším stínováním písmena „B“ a jeho zvláštním provedením (je jakoby zasunuto pod písmeno „A“ tak, že není viditelná jeho svislá nožička, ale nahrazuje ji pravé rameno písmena „A“), jednak vsunutím kosočtverce mezi písmena „B“ a „L“. Žalovaný nesouhlasil s tím, že kosočtverec je zapuštěn do obou písmen. Jeho vložení se týká pouze písmene „L“, písmena „B“ se však kosočtverec nedotýká, ale je vsunut do mezery mezi jeho bříška. To dle názoru žalovaného způsobuje optické oddělení obou částí, resp. předřazení písmen „AB“. Spotřebiteli s běžnou kvalitou zraku grafické oddělení písmen „AB“ od části „LOCK“, podpořené tmavším písmenem „B“ a grafickým symbolem kosočtverce, neunikne. Takové optické vnímání bude podpořeno u spotřebitele ovládajícího angličtinu, který takové rozdělení v důsledku znalosti významu části „LOCK“ bude považovat za smysluplné, tedy za účelné, nikoli za estetické. Při vizuálním porovnání ochranných známek je patrné, že spotřebitel bude vnímat napadenou ochrannou známku jako dva slovní prvky oddělené kosočtvercem, zatímco namítané ochranné známky bude vždy vnímat pouze jako jedno slovo. Celkové grafické zpracování napadené ochranné známky je natolik odlišné, že ji spotřebitel od jednoslovné namítané ochranné známky „ABLOY“ odliší. Stejně tak koncová písmena „CK“ napadené ochranné známky nepůsobí vizuálně podobně jako písmeno „Y“ prvku „ABLOY“ namítaných ochranných známek. Kombinace písmen „OY“ se v českých slovech nevyskytuje; o to více bude působit k odlišení přesto, že je na konci výrazu. Grafické ztvárnění napadené ochranné známky je tedy natolik nápadné a zároveň provedením písma natolik nepodobné jakémukoli běžnému fontu písma, že i přes počátek shodující se pouze v písmenech „AB“, nikoli v jejich grafickém ztvárnění, je schopné porovnané ochranné známky odlišit. Žalovaný uvedl, že namítané ochranné známky musí být při zachování registrované podoby slovního prvku vnímány jako nedělené slovo „ABLOY“, v němž není graficky zdůrazněna nebo oddělena jakákoli skupina písmen. Ochrana se vztahuje pouze na běžné fonty písma. Pokud by se tedy žalobce chtěl domáhat ochrany ozvláštnělé grafiky slova „ABLOY“, musel by ji v kombinované podobě do rejstříku ochranných známek přihlásit. Je vyloučeno rozšiřovat rozsah ochrany namítané ochranné známky na zcela specifickou kombinovanou podobu, ve které je zobrazena napadená ochranná známka, a na její jednotlivé části „AB“ a „LOY“. U slovního prvku „ABLOY“ vnímaného jako jeden celek tedy nelze dospět k závěru o dominanci některých písmen a submisivitě ostatních. Napadená ochranná známka bude spotřebitelem vnímána jako složená ze dvou prvků, z částí „AB“ a „LOCK“. U takto koncipovaného označení, resp. dvou graficky zpracovaných slovních prvků, není možné jednoznačně určit, že by některý z těchto prvků zaujímal dominantní roli. Část „AB“ je zdůrazněna jiným odstínem barvy, zvláštním ztvárněním písmena „BL, lišícím se od provedení ostatních písmen, a umístěním před kosočtverec, část „LOCK“ však sekvencí a počtem písmen více odpovídá skladbě běžného slova. Za těchto okolností nebudou prvky „AB“ a „LOCK“ vnímány jako výraz se stejnou sekvencí písmen na prvních čtyřech pozicích, jakou má prvek „ABLOY“ namítaných ochranných známek. Kvůli této skutečnosti a rovněž kvůli výraznému grafickému ztvárnění nelze napadenou ochrannou známku považovat za podobnou s namítanými ochrannými známkami. Rozdělení na dvě složky a výrazná grafika písmen eliminuje význam shodných aspektů, kterými jsou sice některá shodná písmena, ale tato shoda není podobností závadnou. Žalovaný k vizuálnímu porovnání shrnul, že napadená ochranná známka se typem písma vymyká jakémukoli běžnému fontu, první dvě písmena jsou jinak zpracována a oddělena vložením kosočtverce. Proto není možné od této koncepce odhlédnout a provést porovnání pouhých dvou slovních prvků, neboť to neodpovídá vnímání relevantního spotřebitele, který si napadenou ochrannou známku zapamatuje právě díky jejímu neobvyklému provedení. Napadená ochranná známka je tedy z hlediska vizuálního nepodobná namítaným ochranným známkám. Žalovaný měl za to, že z hlediska fonetického budou namítané ochranné známky vysloveny jednoznačně jako jedno slovo, a to „abloj“. Spotřebitel nebude mít žádný zjevný důvod zdůrazňovat první dvě hlásky, neboť v normální komunikaci osoby vyslovují jednotlivá slova plynule a vcelku, nikoli po hláskách nebo jejich shlucích. Fonetická interpretace napadené ochranné známky bude závislá na jejím vizuálním vnímání. Tomu bude odpovídat její interpretace jako „á-bé-lo(c)k“. Tato výslovnost napadené ochranné známky díky zdůrazněným hláskám „á-bé“ na začátku slova, která upoutají sluch spotřebitele přednostně, zní ve srovnání s vyslovením namítaných ochranných známek jako „abloj“ zcela odlišně. Tuto variantu fonetické konfrontace považoval žalovaný za vysoce pravděpodobnou. K variantě vyslovení napadené ochranné známky jako „ablok“ žalovaný uvedl, že při konfrontaci s výslovností „abloj“ jde o rozdíl v poslední hlásce, které předchází stejná sekvence čtyř hlásek „ablo“-. Tato skutečnost však při běžné výslovnosti a v běžné obchodní situaci nemusí hrát roli. Jde totiž o krátké výrazy, u nichž pozornost spotřebitele neklesá tak jako u výrazů delších nebo dlouhých. Navíc hlásky „ká“ a „jé“ jsou znělé. Při běžně artikulovaném vyslovení bude u českého spotřebitele tendence vnímat napadenou ochrannou známku jako dvouslabičný výraz „a-blok“ z důvodu, že slovo „blok“ je obvyklým výrazem českého jazyka. Nebude mu připomínat měkce a nezvykle znějící namítané ochranné známky „abloj“. Zvuk vyvolaný z hlediska českého jazyka nezvyklou sekvencí hlásek zakončenou měkkou znělou souhláskou „jé“ způsobí ojedinělý fonetický vjem. Při takovém způsobu vyslovení porovnávaných označení a při jejich běžné artikulaci jde o fonetickou nepodobnost. Žalovaný zdůraznil, že porovnávané ochranné známky budou ponejvíce interpretovány odbornými pracovníky, od nichž se očekává dobrá artikulace. Podobnost by bylo možné konstatovat jedině u ledabylé výslovnosti, při níž by koncové hlásky zanikly. Pravděpodobnost, že k takové situaci dojde, je však dle názoru žalovaného mizivá. U informovaného spotřebitele navíc existuje předpoklad, že by nákup příslušných výrobků a služeb neuskutečnil jen na základě takové informace, ale dostavil by se k prodeji osobně a informaci by dále ověřil. S ohledem na to hodnotil žalovaný napadenou ochrannou známku jako nepodobnou namítaným ochranným známkám z hlediska fonetického. Žalovaný uvedl, že z hlediska sémantického bude výraz „ABLOY“ chápán jako fantazijní prvek, neboť v českém a ani v žádném ze světových jazyků nemá svůj konkrétní obsah. Prvek „ABLOY“ tudíž bude pojímán jako jedno slovo, tedy jeden celek, v němž nebude připisován zvláštní význam žádnému písmenu či skupině písmen. Ve slovu jakožto známkovém prvku nelze určit dominantní nebo submisivní písmena, tudíž ani nelze určit distinktivitu jednotlivých písmen či jejich skupin. Sémantické chápání prvku tvořícího napadenou ochrannou známku bude záviset na primárním zprostředkujícím vjemu, jímž je nejčastěji vjem vizuální, méně často fonetický. Pokud bude považován za jedno slovo „ABLOCK“, pak jde o bezobsažný, fantazijní prvek, v němž písmena „A“ a „B“ představují první dvě písmena daného slova. Ani u prvku „ABLOCK“ pojímaného jako jedno slovo, jeden známkový prvek, nelze určit dominantní a submisivní písmena. Tuto variantu pojímání napadené ochranné známky z hlediska spotřebitele však žalovaný nepovažoval za prioritní. Název napadené ochranné známky „AB LOCK“ bude s největší pravděpodobností pod vlivem vizuálního rozdělení považován za dvousložkový prvek. Část „LOCK“ je výrazem z anglické slovní zásoby, v níž znamená „zámek“, „zarážka“, „závěr“, „(mechanická) pojistka“, „zamknout“, „zapadnout“, „zaskočit“. Spotřebiteli se znalostí angličtiny tak bude napovídat druh výrobků a služeb označovaných touto ochrannou známkou. Část „AB“ nemá žádný vlastní význam, nejde ani o ustálenou zkratku obvykle používanou v nějaké konkrétní souvislosti. Vzhledem k tomu, že představuje první dvě písmena abecedy, může být při hlubším rozboru považována za idiomatický výraz „počátku“ nebo „něčeho základního či podstatného“. Celému sousloví „AB LOCK“ pak může být v přeneseném smyslu připisován význam „to základní od zámků“, „to podstatné od zabezpečovacího zařízení“, „základní zamykací a zabezpečovací potřeby a zařízení“, apod. Část „AB“ může být rovněž považována za zkratku neznámého obsahu. Vzhledem k tomu, že v daném případě jsou konfrontovány dvě dvojice pojmů, z nichž jedna nebo obě nemají žádný zřejmý obsah, budou tedy chápány jako bezobsažné, nelze provést sémantické porovnání. Nelze totiž podle obsahu porovnat dva prvky, z nichž žádný nedokáže spotřebitel spojit s konkrétním obsahem, nebo to dokáže jen u jednoho z nich, u druhého však nikoli. Žalovaný konstatoval, že z hlediska celkového dojmu, jímž napadená ochranná známka působí na spotřebitele, převažuje díky neobvykle graficky zpracovanému prvku „AB LOCK“ vizuální vnímání. Z tohoto hlediska byly porovnané ochranné známky shledány nepodobnými. Nepodobnost byla konstatována rovněž z hlediska fonetického, podobnost připustil žalovaný pouze jako čistě teoretickou možnost, neodpovídající však podmínkám realizace prodeje příslušných výrobků a služeb. Z hlediska sémantického nebyla shledána shodnost ani podobnost. S ohledem na výsledky srovnání podle jednotlivých hledisek vyhodnotil žalovaný porovnávaná označení jako nepodobná z hlediska celkového dojmu, jímž působí na spotřebitele. Provedené srovnání podobnosti porovnávaných ochranných známek realisticky reflektuje smyslové vnímání a chápání průměrného spotřebitele. Obě skupiny spotřebitelů (tj. odborníci z dané oblasti a fyzické osoby) jsou při výběru tohoto druhu výrobků a služeb vysoce pozorní, uvažují racionálně a s rozmyslem a zapojují spíše technické než fantazijní složky svého vnímání. Žalovaný byl dále přesvědčen, že spotřebitel uvažuje konzistentně. Tomu žalovaný přizpůsobil svůj shora popsaný model vnímání a uvažování průměrného spotřebitele, který odpovídá realitě lépe než model žalobce. Žalobce na jednu stranu tvrdí, že spotřebitel u napadené ochranné známky sotva rozpozná, že část „AB“ je od části „LOCK“ opticky oddělena; na druhou stranu však tvrdí, že rozlišovací způsobilost v napadené ochranné známce mají písmena „AB“, neboť část „LOCK“ je vzhledem k dotčeným výrobkům a službám popisná, tudíž nedistinktivní. Žalobcem popsaní spotřebitelé však vykazují logické rozpory mezi vnímáním a uvažováním. Konzistentně uvažující spotřebitel si při spatření napadené ochranné známky rozdělení prvku tvořícího napadenou ochrannou známku na části „AB“ a „LOCK“ buď povšimne, nebo nepovšimne. Obojí způsob jeho zrakového vnímání přitom odpovídajícím způsobem ovlivní fonetickou interpretaci a významové chápání. Povšimne-li si rozdělení, vysloví „á-bé-lok“ a části „LOCK“ připíše nějaký obsah. Nepovšimne-li si rozdělení, bude napadenou ochrannou známku považovat za jeden fantazijní útvar. Pak vysloví „ablok“ a část „LOCK“ významově neoddělí. Není však možné, aby si spotřebitel zrakem nepovšiml optického rozdělení prvku „AB LOCK“, přitom zároveň část „LOCK“ vyhodnotil jako nedistinktivní a distinktivitu naopak přiznal písmenům „AB“. Dle názoru žalovaného žalobce připisoval zvláštní význam skutečnosti, že část „LOCK“ prvku „AB LOCK“ je vzhledem k dotčeným výrobkům a službám nedistinktivní. Podle žalovaného je však třeba nedistinktivitu části „LOCK“ napadené ochranné známky hodnotit ve všech konkrétních souvislostech případu. Je třeba vycházet z registrované podoby namítaných ochranných známek, kterou tvoří graficky nedělený výraz „ABLOY“. Český spotřebitel jej pochopí jako jedno (fantazijní) slovo, které kvůli absenci grafického rozdělení nemá důvod rozkládat na samostatná písmena nebo jejich shluky a následně přemýšlet o jejich významu. Spotřebitel bude tudíž písmena „A“ a „B“ prvku „ABLOY“ prostě považovat za první dvě písmena daného slova. Jak už žalovaný vysvětlil při sémantickém porovnání, jsou-li srovnávány dva výrazy, z nichž jeden lze rozložit do významově srozumitelných částí, u druhého to však učinit nelze, ale je nutné pojímat ho jako jeden celek, nelze dospět k závěru o sémantické podobnosti. Není možné uvažovat ani o asociaci, neboť bezvýznamný celek „LOY“ nemůže při zohlednění všech daných okolností, týkajících se charakteru výrobků a služeb a tomu odpovídajícímu typu průměrného spotřebitele, asociovat nějaký význam. A naopak, složený prvek, obsahující jednu část o konkrétním významu, nebude asociovat celek, který takto rozložit nejde. Stejně tak nemohou dva bezvýznamné výrazy asociovat jeden druhý. Podle žalovaného tedy to, že část „LOCK“ prvku „ABLOCK“ je nedistinktivní, nemá žádnou relevanci, neboť sice může obracet pozornost k části „AB“ prvku pojímaného jako dvousložkového, nijak však nezdůrazňuje stejnou část u prvku „ABLOY“ namítaných ochranných známek. Pokud písmena „AB“ nemají v porovnávaných výrazech stejnou důležitost, kvůli nimž by přednostně vzbudila pozornost spotřebitele, resp. by byla považována za distinktivní část obou porovnávaných výrazů, fakt nedistinktivity části „LOCK“ napadené ochranné známky pozbývá v rámci zkoumaného právního důvodu na důležitosti. Žalovaný konstatoval, že konstrukce žalobce, že by spotřebitel mohl napadenou ochrannou známku „AB LOCK“ považovat za zkratku od označení „ABLOY LOCK“, je zcela imaginární. Průměrný spotřebitel obvykle ochranné známky chápe jako celky, nijak je nerozkládá a nezabývá se detaily. V tomto smyslu tedy bude namítané ochranné známky považovat za jednoslovný fantazijní výraz ve znění „ABLOY“ a napadenou ochrannou známku za dvousložkový prvek „AB LOCK“. Spotřebitelé napadených výrobků a sužeb budou ponejvíce osoby informované a obezřetné, předmětem a účelem jejich výběru bude výrobek nebo služba technického charakteru, mající velký význam pro jejich majetek, zdraví a život. Tento typ spotřebitele při setkání s porovnávanými ochrannými známkami na trhu zapojí technické a racionální složky vnímání. Není žádný logický důvod domnívat se, že by relevantní spotřebitel při tak seriózní a neběžné situaci, jakou je výběr zabezpečovacích výrobků a zařízení, bez zjevného podnětu dospěl ke spojení celého názvu namítaných ochranných známek „ABLOY“ s první částí „AB“ napadené ochranné známky, a proto by vnímal napadenou ochrannou známku „AB LOCK“ za zkratku od označení „ABLOY LOCK“. Konstrukce žalobce je zcela účelová a nelogická, neboť žalobce není vlastník žádné zapsané známky „ABLOY LOCK“. K otázce známosti namítaných ochranných známek žalovaný konstatoval, že žalobce se v návrhu na zrušení napadené ochranné známky nedovolával známosti namítaných ochranných známek a možného neoprávněného těžení z této známosti ze strany vlastníka napadených ochranných známek. Tyto skutečnosti žalobce uplatnil až v rámci řízení o rozkladu. Tyto okolnosti přitom musely existovat už v době projednávání případu v prvním stupni. S ohledem na to, že řízení o rozkladu je stiženo koncentrační zásadou vyjádřenou v § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, je vyloučeno, aby žalobce v průběhu řízení o rozkladu navrhoval takové skutečnosti nebo důkazy, o nichž nepochybně věděl již v době podání návrhu nebo v průběhu řízení v prvním stupni, kde je mohl bez potíží uplatnit. S ohledem na to bylo třeba tuto námitku odmítnout. Žalovaný dodal, že známost namítaných ochranných známek a neoprávněná participace na ní, jakož i dřívější užívání označení „ABLOY“ před prioritou namítaných ochranných známek, by mohly ovlivnit závěr o pravděpodobnosti záměny porovnávaných ochranných známek, neboť známé a dlouhodobě užívané označení se spotřebitel zapamatuje lépe, než při ojedinělém nebo nepravidelném užívání. Uvedené skutečnosti však nelze pouze tvrdit, ale je nutné je rovněž doložit relevantními doklady. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil, že označení „ABLOY“ bylo v souvislosti s jeho činností vůbec užíváno na území České republiky, ani to, že získalo známost v příslušném okruhu spotřebitelů, bylo by nutné taková tvrzení i v řízení v prvním stupni považovat za neprokázaná tvrzení. Žalovaný zvažoval, zda je či není pravděpodobná záměna napadené ochranné známky s namítanými. Pro posouzení této otázky je podstatné zjištění o podobnosti porovnávaných označení (přičemž podstatný je celkový dojem, jímž ochranné známky působí) a o podobnosti výrobků a služeb, dále charakter výrobků a služeb, způsob jejich prodeje a způsob chování průměrného spotřebitele při nákupu. K charakteru napadených i namítaných výrobků a služeb lze říci, že nepatří mezi produkty každodenní spotřeby široké veřejnosti, ale jsou předmětem specializovaného prodeje. Vzhledem k tomu, že samotné zabezpečovací zařízení je složitou, avšak z hlediska bezpečnosti zároveň nezbytnou součástí k zabezpečení vozidel či nemovitostí, vyžaduje jeho výběr, stejně tak jeho montáž a údržba, odborné znalosti, vysokou informovanost obou částí spotřebitelského okruhu (odborné a laické) a zvýšenou obezřetnost při výběru. Pokud jsou zabezpečovací zařízení součástí automobilů, montují se v montážních dílnách a jejich servis či výměna na přání zákazníka probíhá rovněž v těchto zařízeních nebo ve specializovaných servisech. Zabezpečovací zařízení do objektů instalují specializované společnosti. Zámky jako součásti venkovních dveří montují jejich výrobci rovnou při výrobě příslušného výrobku. Zvláštní zabezpečení nemovitostí dodávají a provádějí opět odborné společnosti. Přímými spotřebiteli těchto složitějších a přímo instalovaných zabezpečovacích zařízení jsou tedy odborné společnosti; vlastníci automobilů nebo nemovitostí jsou už jejich uživateli v rámci fungování nebo používání daného předmětu. U odborných pracovníků uvedených společností lze předpokládat vyšší než jen průměrnou informovanost, k níž lze vzhledem k neustálému pronikání cizojazyčných pojmů do jednotlivých oborů a ke vzrůstající znalosti anglického jazyka počítat i znalost příslušných odborných anglických výrazů (lock = zámek, zamykat). Odborní pracovníci budou projevovat i vyšší obezřetnost při výběru konkrétního produktu, tedy i zvýšenou pozornost při výběru konkrétní značky. Méně složitá zařízení, např. zámky ke dveřím uvnitř bytu nebo domku, mechanické zabezpečení volantu apod. mohou aplikovat samotní koncoví uživatelé, kteří tvoří laickou část spotřebitelského okruhu. Tyto méně složité výrobky jsou pak prodávány buď v prodejnách zaměřených na tento druh výrobků, nebo na specializovaných místech ve velkých obchodních domech. U fyzických osob, které budou samy nakupovat a aplikovat takové zařízení, je přitom předpoklad, že se s informacemi o výrobkách a službách nejprve seznámí v příslušných zdrojích, ověří je pomocí zkušeností důvěryhodných osob a zkonzultují jejich výběr či montáž s pracovníky odborných společností, u nichž je pořídí. Při přímém prodeji výrobků na prodejnách lze očekávat, že budou k dispozici odborní prodavači, dobře informovaní o prodávaných produktech, s nimiž spotřebitelé svůj nákup zkonzultují. Dle názoru žalovaného z uvedeného vyplývá, že výběr napadených i namítaných výrobků a služeb neučiní žádná skupina tvořící okruh průměrného spotřebitele bez většího rozmyslu, nýbrž s rozvahou a se zvýšenou pozorností. V rámci vyšší obezřetnosti při výběru výrobků či služeb lze předpokládat i zvýšenou pozornost při vnímání porovnávaných označení. S ohledem na to, že žalobce neprokázal ani dlouhodobé užívání označení „ABLOY“ na českém trhu, ani jeho známost, nelze od průměrného spotřebitele očekávat ani asociaci napadené a namítaných ochranných známek na tomto základě. Asociaci z důvodu podobnosti vyloučil žalovaný již shora. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že záměna napadené ochranné známky s namítanými ochrannými známkami není pravděpodobná. Zápis napadené ochranné známky v rejstříku ochranných známek proto nepředstavuje zásah do starších práv žalobce. Návrh žalobce na prohlášení napadené ochranné známky ve znění „AB LOCK“ za neplatnou je tak nutno považovat za nedůvodný. Žalovaný uvedl, že žalobcem citovaná zásada (vyšší stupeň podobnosti výrobků může vyvážit nižší stupeň podobnosti označení) není tak, jak ji uvedl žalobce, v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-39/97 Canon vůbec obsažena. Citovaný rozsudek navíc přiznává širší ochranu ochranným známkám s vyšší rozlišovací způsobilostí či dobrým jménem, což žalobce, jak již bylo shora uvedeno, jednak v návrhu neuplatnil a jednak ani nijak nedoložil. Už z tohoto důvodu není aplikace citovaného rozsudku v nyní posuzované věci možná. Závěr citovaného rozsudku lze shrnout tak, že při posuzování, zda míra podobnosti mezi dotčenými výrobky či službami je taková, že vzniká nebezpečí záměny, je nutné zohledňovat rozlišovací způsobilost starší ochranné známky a zejména její dobré jméno. V odůvodnění citovaného rozsudku bylo dále uvedeno, že menší stupeň podobnosti výrobků může být kompenzován větší podobností ochranných známek a naopak. K tomu žalovaný uvedl, že obratem „a naopak“ nemůže být míněna ta situace, že v případě, kdy je shledán vysoký stupeň podobnosti výrobků a služeb, je nutné jím kompenzovat nižší míru podobnosti porovnávaných označení. Pro výkladová pravidla není možné vytrhnout jednu větu a opomenout další podstatnou část citovaného rozsudku, která uvádí, že může dojít k zamítnutí zápisu ochranné známky navzdory menší podobnosti přihlášených výrobků a služeb tehdy, jsou-li ochranné známky vzájemně velmi podobné a starší ochranná známka, zejména její dobré jméno, má vysokou rozlišovací způsobilost. Dle názoru žalovaného je shora uvedené nezbytné vykládat tak, že s vyšší rozlišovací způsobilostí starší ochranné známky roste i nebezpečí záměny, a proto ochranné známky s vysokou rozlišovací způsobilostí, kterou mají samy o sobě nebo prostřednictvím dobrého jména na trhu, požívají širší ochrany než známky s běžnou nebo nižší rozlišovací způsobilostí. Zásada uváděná žalobcem nejenže není v citovaném rozsudku SDEU vůbec uvedena, ale je se závěry v něm uvedenými v logickém rozporu. Slovní spojení „a naopak“ musí při logickém výkladu znamenat, že nižší míru podobnosti ochranných známek nelze kompenzovat vyšší mírou podobnosti výrobků a služeb, protože s běžnou nebo nižší rozlišovací způsobilostí starší ochranné známky neroste nebezpečí záměny a protože ochranné známky s běžnou nebo nižší rozlišovací způsobilostí nemohou požívat stejné ochrany jako známky s vyšší rozlišovací způsobilostí. Opačný výklad by totiž vedl ke zcela absurdnímu závěru, že ochranné známky s běžnou nebo nižší rozlišovací způsobilostí by za předpokladu shodnosti či vysokého stupně podobnosti srovnávaných výrobků a služeb požívaly stejně silné ochrany jako ochranné známky s vysokou rozlišovací způsobilostí. Žalovaný tedy uvedl, že žalobcem citovaná zásada je neúplná a bez souvislostí nelze kompenzační princip v daném případě aplikovat, protože žalobce žádnou vyšší rozlišovací způsobilost či dobré jméno namítaných ochranných známek v návrhu netvrdil a ani nedoložil. Rozsudek SDEU ve věci C-39/97 Canon řešil situaci, kdy porovnávané ochranné známky Canon a Cannon byly shledány vysoce podobnými, přičemž starší ochranná známka Cannon byla současně ochrannou známkou s dobrým jménem a těšila se vysoké přirozené rozlišovací způsobilosti. Jak vyplývá ze shora uvedeného, obdobné skutkové okolnosti však v daném případě nebyly naplněny. Žalovaný tak dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno v souladu s právními předpisy a není důvod pro jeho zrušení či změnu. III. Žaloba Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítá, že žalovaný nepochopil právní názor Městského soudu v Praze správně, nesprávně vyložil příslušná ustanovení zákona či rozhodnutí SDEU, zejména nesprávně aplikoval neurčitý právní pojem „pravděpodobnost záměny“ na zjištěný skutkový stav, dospěl k nesprávným a zčásti vnitřně rozporným skutkovým zjištěním a nesprávně se zabýval otázkou vzájemného vztahu mezi stupněm podobnosti porovnávaných označení a jimi chráněných výrobků a služeb. Žalobce uvádí, že pojem „pravděpodobnost záměny/asociace“ je zcela klíčový pro stanovení práv mezi vlastníky ochranných známek, a tudíž je jeho jednotný výklad nezbytný. Otázku, zda existuje pravděpodobnost záměny/asociace předmětných ochranných známek na straně veřejnosti, je třeba posoudit nejen ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, ale i ve smyslu evropského práva. Žalobce konstatujel, že podle ustálené praxe žalovaného je ochranná známka pokládána za schopnou vyvolat pravděpodobnost záměny, jestliže je natolik podobná ochranné známce s dřívějším právem přednosti, užívané pro označování stejných nebo podobných výrobků nebo služeb, že spotřebitel může být uváděn v omyl, pokud jde o původ těchto výrobků nebo služeb. Při posuzování pravděpodobnosti záměny je třeba vzít v úvahu řadu aspektů, zejména podobnost z hlediska fonetického, vizuálního a sémantického. Rozhodující přitom je, jaký celkový dojem srovnávané známky vyvolávají u průměrného spotřebitele a zda průměrný spotřebitel je schopen je od sebe bezpečně odlišit. I jediný shodný nebo podobný znak srovnávaných známek, pokud se jedná o znak, který je nositelem distinktivity, totiž může vést k tomu, že průměrný spotřebitel tyto známky zamění. Právě posouzení znaků, které spotřebitel při průměrné pozornosti vnímá především, je pro hodnocení pravděpodobnosti záměny rozhodující. Při posuzování slovních označení musí být vzata v úvahu skutečnost, že je chráněno pouhé slovo či slova, a takovému označení je tak poskytována nejširší možná ochrana. Takové označení potom může být používáno v nejrůznějších tvarech a podobách, tedy i v podobě, jež může být blízká grafickému zpracování napadeného označení. Je rovněž nutné zabývat se stupněm rozlišovací způsobilosti namítaného označení, ať už inherentní, či získané dlouhodobým užíváním. Vysoká distinktivita ochranné známky totiž významně zvyšuje pravděpodobnost její záměny s jinými označeními na straně spotřebitelské veřejnosti. SDEU mimo jiné konstatoval ve věci C-252/07 Intel, že čím silnější má starší ochranná známka rozlišovací schopnost, tím je pravděpodobnější, že při setkání s pozdější totožnou nebo podobnou ochrannou známkou bude tato známka relevantní veřejnosti evokovat uvedenou starší ochrannou známku. Pro stupeň podobnosti mezi takovou známkou a přihlašovaným označením je potom dostačující, že si příslušná část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením a známkou. Při porovnávání ochranných známek je dále třeba posuzovat i podobnost chráněných výrobků a služeb. Pro závěr o jejich zaměnitelnosti pak v případě větší podobnosti vizuální, fonetické nebo sémantické postačí menší podobnost samotných výrobků/služeb, a naopak v případě, že jsou podobné chráněné výrobky/služby, postačí menší podobnost samotných známek. Žalobce upozorňuje na to, že podle shora popsaných pravidel postupují Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu, jakož i SDEU. Žalobce zdůraznil, že pro pravděpodobnost záměny je dostatečná podobnost i v jediném aspektu, tj. i z hlediska vizuálního, fonetického a významového. Za pravděpodobnost záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách je považována i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou, v tomto případě tedy možnost asociace nebo mylné představy spotřebitele, že se jedná o další známku žalobce, a to zejména díky podobnosti předmětných označení a zřejmé souvislosti chráněných výrobků a služeb. Postačí tedy, pokud existuje nebezpečí, že si spotřebitel při konfrontaci s napadeným označením starší ochrannou známku žalobce vybaví. Žalobce poukazuje na to, že Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí zdůraznil, že odlišnosti porovnávaných označení musí být patrné natolik, aby je spotřebitel postihl při běžném setkání. Žalovaný však v rozporu s tímto závěrem uvedl, že spotřebitelé vnímají napadenou ochrannou známku jako dva slovní prvky „AB“ a „LOCK“, které jsou od sebe rozděleny malým čtverečkem, dále zmínil i odlišný odstín písmena „B“, specifické grafické zpracování napadené známky, různý počet písmen a shodnou dominantní rolu jednotlivých prvků v napadeném označení. Žalobce však má za to, že všechny tyto odlišnosti jsou z hlediska vnímání průměrného spotřebitele nevýznamné a těžko postřehnutelné. Přestože má napadená ochranná známka zvláštní grafické provedení, vypadá na první pohled jako jedno slovo. Všechna písmena napadené ochranné známky jsou totiž psána stejným typem písma, velkými tiskacími písmeny v tučném provedení, které jsou umístěny bezprostředně za sebou bez mezery, odrážky, pomlčky či jiného oddělujícího prvku mezi písmeny „B“ a „L“. Malý kosočtverec umístěný zčásti na písmenu „L“ je při letmém vnímání nepostřehnutelný, neboť má zcela stejnou barvu jako písmeno „L“, resp. všechna ostatní písmena. Navíc nepůsobí ani jako pomlčka, nýbrž spíše jako jakási ozdoba písmene „L“. Je také třeba vzít v úvahu, že průměrný spotřebitel má málokdy možnost přímého porovnání dvou ochranných známek, ale musí se zcela spolehnout na jejich nedokonalý obraz, který mu zůstal v paměti poté, co tato označení zahlédl. Navíc shodné nebo podobné znaky ochranných známek se v mysli průměrného spotřebitele uchovávají silněji než jejich odlišnosti. Žalobce namítá, že žalovaný posouzení zaměnitelnosti z hlediska vizuálního i fonetického zakládá na tom, že se napadená známka skládá ze dvou prvků. Tyto známky je nicméně třeba porovnávat jako jedno slovo – „ABLOCK“ a „ABLOY“. Pravděpodobnost záměny porovnávaných označení tedy nemůže být jednoznačně vyloučena. Z vizuálního hlediska je dominantním prvkem namítané ochranné známky slovní prvek „ABLOY“, dominantním prvkem napadené známky „ABLOCK“. Grafické ztvárnění napadené známky není nikterak signifikantní (v podstatě se jedná o běžná tiskací písmena v tučném provedení; navíc vyobrazení kosočtverce je tak malé, že jej lze stěží postřehnout) a i evropská judikatura opakovaně potvrdila, že spotřebitelé se u kombinované ochranné známky zaměřují právě na slovní prvek. Obě dvě označení „ABLOY“ a „ABLOCK“ mají identický počátek („ABLO“); není tedy pravdivé tvrzení žalovaného, že se shodují pouze v písmenech „AB“, a liší se pouze na konci („Y“ vs. „CK“). Navíc je to počátek slov, který je určující pro celkový vjem průměrného spotřebitele. Pouhá dvě odlišná písmena na konci nemohou zajistit dostatečnou rozlišovací způsobilost u jinak velmi podobných známek. Dále je třeba vzít v úvahu, že průměrný spotřebitel bude s předmětnými známkami konfrontován v delších časových intervalech, během nichž si nebude schopen vybavit jejich přesné znění či provedení. V paměti mu zůstane pouze celkový dojem daný shodným počátkem. Průměrný český spotřebitel tak může snadno považovat napadené označení za ochrannou známku žalobce, neboť se může domnívat, že napadené označení je ve vlastnictví osoby, která je hospodářsky nebo jinak s žalobcem propojena, nebo že žalobce činnost osoby zúčastněné na řízení schvaluje či finančně podporuje. Proto je zde riziko, že průměrný spotřebitel porovnávaná označení zamění nebo si alespoň napadené označení asociuje se starší ochrannou známkou a rovněž s firmou žalobce totožného znění. Žalobce namítá, že podobnost předmětných označení z hlediska fonetického je ještě vyšší. Spotřebitelé budou namítanou známku vyslovovat jako „abloj“ a napadenou ochrannou známku jako „ablok“. Obě označení obsahují foneticky shodný počet písmen (5) a slabik (2), z nichž první slabika je shodná, přičemž v českém jazyce se přízvuk a důraz klade právě na první slabiku. Z důvodu naprosté shody čtyř z pěti písmen a díky stejnému rytmu výslovnosti jsou obě označení vysoce zaměnitelná. Z hlediska fonetického je rozdíl mezi předmětnými známkami zaregistrovatelný pouze při velmi precizní výslovnosti a patřičné pozornosti. Ve většině případů však budou spotřebitelé napadené označení reprodukovat nepřesně a nebude tedy možné zabránit jejich záměně. Velké riziko záměny zde hrozí především v případě reklamy v rádiu, případně při telefonické poradě, což připustil i žalovaný, který nicméně vzápětí uvedl, že pravděpodobnost takové situace je mizivá. Žalovaný za vysoce pravděpodobnou variantu výslovnosti napadeného označení označuje „á-bé-lock“, což však žalobce považoval za naprosto nelogické. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by měl spotřebitel napadené označení dělit na dva prvky a číst jej jako „á-bé-lock“. V první řadě kosočtverec v napadeném označení zcela splývá s písmeny, a to jak s písmenem „B“, tak s písmenem „L“ a nepůsobí na průměrného spotřebitele tak, že by se mělo jednat o pomlčku nebo jakýsi rozdělovník mezi dvěma prvky „ab“ a „lock“. Navíc za prvními písmeny „á“ a „bé“ v napadené ochranné známce není psána tečka, takže není žádný důvod, aby byla vyslovována jako iniciály, které se běžně píšou s tečkou, jak to tvrdí žalovaný (tak by tomu bylo v případě, že by napadená ochranná známka byla zapsána ve znění „A. B. LOCK“). Dále nelze souhlasit s tím, že by průměrný český spotřebitel vyslovoval písmeno „C“ v napadené ochranné známce, a to bez ohledu na to, zda má znalost anglického jazyka. Sled písmen „ock“ se objevuje ve velkém množství cizích slov, běžně používaných v českém jazyce, kde se všude vyslovuje jako „ok“, např. „clock“, „rock“, „block“, aj. Stěží lze předpokládat, že by průměrný český spotřebitel vyslovoval kterékoli z těchto slov s „cé“. Taková výslovnost by byla nepřirozená i pro českého spotřebitele bez jakékoli znalosti anglického jazyka. Žalobce v této souvislosti upozornil na to, že dle judikatury SDEU pouhá fonetická podobnost mezi porovnávanými známkami stačí k pravděpodobnosti záměny. Fonetická podobnost obou označení je tedy natolik vysoká, že nelze vyloučit záměnu na straně veřejnosti. Ohledně významové stránky žalobce souhlasil s tím, že obě slova budou českými spotřebiteli vnímána jako fantazijní označení. Nicméně i díky tomu nebude spotřebitel schopen rozeznat původ takto označených výrobků/služeb, neboť si tato slova s ničím nespojí. Je ovšem také možné, že spotřebitel (zejména ten se znalostí anglického jazyka) identifikuje v napadeném označení slovo „LOCK“, a to zejména díky tomu, že se jedná o označení popisné ve vztahu k chráněným výrobkům – zámkům. Vzhledem k tomu, že je to žalobce, kdo je na trhu s takovými výrobky a službami zavedený a mezi spotřebiteli známý, je logické, že si spotřebitelé díky shodnému počátku „AB“ potom mohou napadenou známku spojit právě se žalobcem. Pokud jde o distinktivní charakter prvku „LOCK“ v napadeném označení, pak žalovaný vůbec nevzal v potaz, že při vyslovování slova s dvěma souhláskami za sebou dochází k přirozené pomlce ve výslovnosti, a to tím spíše, že jsou tyto souhlásky součástí různých slabik („ab-loj“, „ab-lok“). V tomto případě není vyloučeno, že by spotřebitel, a to zejména spotřebitel se znalostí anglického jazyka, nepostřehl existenci slovního prvku „LOCK“ v napadeném označení, a to tím spíše, když to chrání výrobky spadající pod význam tohoto anglického slova (zámky). Dle žalobce si tedy jsou porovnávané známky podobné ze všech posuzovaných hledisek. Podle žalobce žalovaný nevzal v úvahu, že namítané ochranné známky mají vysokou rozlišovací způsobilost a že tato skutečnost má vliv na posouzení nebezpečí záměny předmětných označení. Pro stupeň podobnosti mezi takovou známkou a napadeným označením je potom dostačující, že si příslušná část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením a známkou. Žalobce odkazuje na rozhodnutí SDEU ve věci C-252/07 Intel a ve věci C-425/98 Marca Mode. Žalobce byl přesvědčen, že jeho označení „ABLOY“ jakožto fantazijní označení má vysokou inherentní rozlišovací způsobilost. K tomu přispívá fakt, že starší ochranné známky žalobce mají dlouhou tradici a historii v oblasti výroby zámků a díky dlouhodobému užívání na trhu si vybudovaly dobrou pověst mezi spotřebiteli. Žalovaný nesprávně zaměňuje termín inherentní rozlišovací způsobilost s dobrým jménem, které musí být prokázáno v řízení, zatímco stupeň vnitřní rozlišovací způsobilosti se posuzuje na základě ochranné známky samotné, přičemž fantazijní označení (jako namítané známky „ABLOY“), mají podle praxe žalovaného a evropské judikatury vysokou rozlišovací způsobilost per se. Známka „ABLOY“ navíc pochází již z 30. let 20. století a od té doby byla žalobcem užívána po celé Evropě a v mnoha dalších zemích světa. Přihlášení a registrace napadené ochranné známky pro zcela shodný, velmi specializovaný typ výrobků tak nemůže být výsledkem náhody, nýbrž je zřejmé, že se vlastník napadené ochranné známky inspiroval zněním již zavedené ochranné známky žalobce na trhu s předmětnými výrobky a snaží se neoprávněně těžit ze záměny, případně z asociace se staršími ochrannými známkami. Tuto skutečnost stejně jako výše zmíněnou distinktivitu namítané známky však žalovaný při hodnocení pravděpodobnosti záměny předmětných označení nevzal v potaz, i když je zjevná. K nutnosti vzít při rozhodování o rozkladu v potaz i všeobecně známé skutečnosti se vyjádřil i Tribunál ve věci T-185/02, v níž uvedl, že není vyloučeno, aby odvolací senát vzal v úvahu i skutečnosti všeobecně známé, tedy skutečnosti, které může znát každý nebo se kterými se lze seznámit z všeobecně přístupných zdrojů. Takovým všeobecně přístupným zdrojem je např. internet. Dle názoru žalobce žalovaný zcela chybně vyložil rozhodnutí SDEU ve věci C-39/97 Canon, konkrétně tzv. kompenzační princip. Žalovaný se tímto principem zabýval až v závěru napadeného rozhodnutí a uvedl, že jej v daném případě nelze vůbec aplikovat, protože žalobce žádnou vyšší rozlišovací způsobilost či dobré jméno namítaných ochranných známek v návrhu netvrdil a ani nedoložil, a to aniž by žalovaný zkoumal inherentní distinktivitu namítané ochranné známky. Žalobce k tomu uvedl, že z citovaného rozhodnutí SDEU takové závěry vůbec neplynou. Kompenzační princip není bezpodmínečně spojen s dobrým jménem nebo s vysokou rozlišovací způsobilostí ochranné známky, nýbrž odkazuje na vzájemné vztahy relevantních faktorů, tj. na podobnosti mezi ochrannými známkami a podobnosti mezi chráněnými výrobky/službami s tím, že globální posouzení nebezpečí záměny předpokládá určitou vzájemnou závislost mezi těmito faktory. SDEU v citovaném rozhodnutí uvedl, že menší stupeň podobnosti mezi relevantními výrobky a službami může kompenzovat vyšší stupeň zaměnitelnosti mezi ochrannými známkami a naopak. Na tuto judikaturu ostatně poukazuje též Nejvyšší správní soud např. v rozsudku č. j. 1 As 28/2006 – 97. Tento princip je nutné aplikovat na všechny případy, kde je shledána alespoň minimální podobnost označení či výrobků/služeb, což je nepochybně i tento případ. Teprve na základě aplikace tohoto principu lze dojít k závěru, zda tato kompenzace je či není dostačující ke konstatování existence pravděpodobnosti záměny porovnávaných označení. Z toho jasně vyplývá, že pro objektivní posouzení zaměnitelnosti je třeba označení posuzovat ve vzájemné souvislosti s podobností výrobků a služeb, a nikoli odděleně. V tomto případě je tak vysoká podobnost, resp. shodnost výrobků chráněných porovnávanými známkami, která vyvažuje případnou menší podobnost označení, a vede k závěru, že tato označení jsou zaměnitelně podobná. K zaměnitelnosti potom přispívá i vyšší rozlišovací způsobilost namítaného označení, přičemž žalovaný si ji posuzuje sám. Není třeba, aby ji žalobce jakkoli prokazoval, stupeň vnitřní rozlišovací způsobilosti se totiž posuzuje na základě ochranné známky samotné. Žalobce namítá, že závěry žalovaného jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 28/2006 – 97, podle kterého je nepřípustné zaměřovat se pouze na srovnání označení jako takových, ale je třeba brát v úvahu všechny rozhodující faktory. Žalobce považoval závěry žalovaného za rozporné i s rozhodnutím SDEU ve věci C-125/95 SABEL, v němž judikoval, že pravděpodobnost záměny je třeba posuzovat globálně, s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním pro okolnosti případu. Nelze se tedy zaměřovat pouze na srovnání označení jako takových, ale je třeba brát v úvahu všechny relevantní faktory – tedy podobnost výrobků, vyšší stupeň rozlišovací způsobilosti namítané známky, kompenzační princip, délku a historii existence namítaného označení na trhu, resp. vliv stupně známosti žalobcových starších ochranných známek na trhu na pravděpodobnost záměny. Žalovaný však k těmto specifickým okolnostem daného případu, které však mají zásadní vliv na možnost vzniku pravděpodobnosti záměny z hlediska průměrného spotřebitele, vůbec nepřihlédl. Žalobce v závěru žaloby navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že žalobce neargumentuje zcela konzistentně, když na jednu stranu tvrdí, že spotřebitelé budou toto označení vnímat jako fantazijní jednoslovný výraz, na druhou stranu má za to, že konce označení „LOCK“ bude spotřebiteli vnímán jako anglický výraz pro „zámek“ a tato část označení je tedy nedistinktivní vzhledem k přihlášeným výrobkům. Dle názoru žalovaného spotřebitelé s alespoň průměrnou znalostí anglického jazyka velmi pravděpodobně identifikují výraz „LOCK“ v napadeném označení. Tito spotřebitelé tedy nebudou vnímat napadené označení jako jednoslovní fantazijní označení, ale rozloží je na prvky „AB“ a „LOCK“, přičemž prvku „LOCK“ přiřadí význam „zámek“. Tito spotřebitelé vzhledem k popisnému charakteru části „LOCK“ budou klást důraz na prvek „AB“ a celé označení budou vnímat jako „zámky AB“, zatímco namítané ochranné známky budou vnímat jako jednoslovné označení ABLOY bez specifického významu. Je sice pravdou, že prvek „LOCK“ je pro tyto spotřebitele popisný, nicméně tato skutečnost v tomto případě podporuje nepodobnost označení, neboť zatímco v napadeném označení („zámky AB“) je kladen důraz na „AB“, v namítaných ochranných známkách není důvod oddělit písmena „AB“ od zbytku slova „LOY“. Písmena „AB“ v rámci celého výrazu „ABLOY“ nijak zvláštně nevyniknou a celkový dojem vytvářený oběma označeními je pak zcela odlišný. K celkové nepodobnosti přispěje v tomto případě sémantické porovnání, neboť zatímco namítané ochranné známky postrádají význam, v napadené známce bude zřetelně vnímán konkrétní význam „zámek“. I přes popisnost tohoto výrazu zůstává skutečností, že jedno označení význam má a druhé ne, což zvyšuje rozdíly mezi označeními. V tomto ohledu žalovaný upozorňuje na tzv. zásadu neutralizace formulovanou Tribunálem v rozsudku ve věci T-292/01 BASS. Žalovaný zdůrazňuje, že otázka, zda budou spotřebitelé neznalí anglického jazyka oddělovat obě slova či nikoli, není otázkou zcela zásadní pro určení existence pravděpodobnosti záměny označení. Je třeba si uvědomit, že označení se podstatně liší i v případě vyslovení napadeného označení jako „ablok“. Kromě grafických oddělujících prvků se označení rovněž liší ve svých koncích, a to jak z vizuálního, tak i z fonetického hlediska. Známky je nutno porovnávat tak, jak jsou přihlášené/zapsané, nikoli na základě ničím nepodloženého předpokladu, že při výslovnosti bude docházet k jejich komolení. Je třeba rovněž zdůraznit, že nejde o nijak komplexní složitá označení, kde by se spotřebitelé soustředili na jejich počátky a již by nebyli schopni zapamatovat si jejich konce. Jde o relativně jednoduché krátké výrazy, u nichž spotřebitelé vnímají všechny jejich části stejně významné. Konfliktními výrobky jsou v daném případě různá bezpečnostní zařízení pro motorová vozidla a montážní služby s nimi spojené. Tyto výrobky a služby nejsou výrobky či službami každodenní potřeby, naopak k jejich nákupu dochází pouze zřídka. Lze tedy předpokládat, že jejich nákupy nebudou impulzivní a že spotřebitelé při nich vykazují vyšší než průměrnou pozornost. Žalovaný uvádí, že skutečnost, že se v případě namítaných známek jedná o fantazijní označení, jim dodává průměrnou rozlišovací způsobilost. Fantazijní známka je standardem, označení do určité míry popisná či alusivní mají vnitřní rozlišovací způsobilost nižší. Jejich údajná tradice a dlouhodobost užívání by jim mohla dodat zvýšenou rozlišovací způsobilost, získání této rozlišovací způsobilosti užíváním nicméně musí prokázat ten, kdo něco takového tvrdí. Argumentace žalobce, že veškerý obsah internetu je třeba považovat za všeobecně známé skutečnosti a není tedy třeba je v řízení prokazovat, je evidentně zcela absurdní. Žalobce navíc během řízení (resp. v rozkladu) neuvedl žádné konkrétné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že namítané ochranné známky jsou vůbec užívané na českém trhu. Uvedl pouze, že vznikly ve 30. letech 20. století. Tato skutečnost však nemá ve vztahu k užívání na českém území žádnou informační hodnotu, neboť vlastník namítaných ochranných známek sídlí ve Finsku. Nelze tedy považovat za pochybení žalovaného, pokud považoval rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek za průměrnou a nikoli za zvýšenou. Kompenzační zásadu nelze vykládat v tom smyslu, že shodnost či vysoká podobnost výrobků vykompenzuje jakékoli rozdíly mezi označeními. Shodnost či podobnost výrobků v daném případě nemůže převážit všechny uvedené faktory svědčící pro to, že spotřebitelé označení nezamění. Žalovaný souhlasil s tím, že pro pravděpodobnost záměny může být dostatečná i podobnost v jediném aspektu. Nelze však dovozovat, že jakýkoli, i nízký stupeň podobnosti označení v jednom z hledisek automaticky znamená existenci nebezpečí záměny. Zápisná nezpůsobilost označení ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách není dána jakoukoli podobností s namítanou ochrannou známkou, ale pouze podobností závadnou, tj. takovou podobností, která vyvolává pravděpodobnost záměny daných označení na straně veřejnosti. Pro určení, zda existuje pravděpodobnost záměny, je vždy rozhodující zhodnocení všech relevantních faktorů. Žalovaný má za to, že všechny relevantní faktory v napadeném rozhodnutí zhodnotil, své závěry velmi podrobně a logicky odůvodnil a při rozhodování nevybočil ze své rozhodovací praxe ani neporušil zásady stanovené evropskou judikaturou. Žalovaný navrhl, aby Městský soud v Praze žalobu zamítl. Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného setrvává na tom, že porovnávaná označení „ABLOCK“ a „ABLOY“ jsou si velmi podobná. Spotřebitelé tato označení vnímají jako celek. Ke konstatování záměny je dostačující, že i jen část relevantních spotřebitelů bude vnímat napadenou ochrannou známku „ABLOCK“ jako jedno slovo bez konkrétního významu. I Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí zdůraznil, že odlišnosti porovnávaných označení musí být patrné natolik, aby je spotřebitel postihl při běžném setkání, což není tento případ, jak se v rozporu s právním názorem Městského soudu v Praze snažil nastínit žalovaný. Žalobce je přesvědčen, že přestože má napadená ochranná známka zvláštní grafické provedení, vypadá na první pohled jako jedno slovo a všechny odlišnosti jsou z hlediska vnímání průměrného spotřebitele nevýznamné a těžko postřehnutelné. I kdyby spotřebitelé vnímali prvek „LOCK“ v napadeném označení jako anglické slovo zámek, stále se jedná o označení popisné ve vztahu k chráněným výrobkům – zámkům. Žalobce je na trhu s takovými výrobky a službami zavedený a známý, je tedy logické, že si spotřebitelé díky shodnému počátku „AB“ mohou napadenou ochrannou známku spojit právě se žalobcem. Údajné koncepční rozdíly, kdy dle žalovaného jedno slovo význam má a druhé ne, nejsou dostatečně evidentní na to, aby mohly neutralizovat vizuální a fonetické podobnosti porovnávaných známek „ABLOCK“ a „ABLOY“. Co se okruhu relevantních spotřebitelů a jejich pozornosti týče, je třeba zdůraznit, že napadená ochranná známka chrání mimo jiné i „bezpečnostní známky všeho druhu“, tedy nejen zámky pro motorová vozidla, jak tvrdí žalovaný. Žalobce souhlasí s tím, že se nejedná o výrovky denní spotřeby, ale mál za to, že při jejich nákupu není nutná přehnaně zvýšená pozornost. Postačí, že i jen jedna z těchto skupin relevantních spotřebitelů si známky zamění. Žalobce uvádí, že není pravdivé tvrzení žalovaného, že fantazijní označení mají jen průměrnou vnitřní rozlišovací způsobilost. Čistě fantazijní slova bez jakéhokoli vztahu k chráněným výrobkům mají vysokou rozlišovací způsobilost. Žalovaný navíc neustále nesprávně zaměňuje termín inherentní rozlišovací způsobilost se získanou rozlišovací způsobilostí. Navíc je všeobecně známo, že označení „ABLOY“ má dobrou pověst v oblasti výroby zámků a souvisejícího zboží. Dle názoru žalobce bylo třeba tuto skutečnost vzít v úvahu i přesto, že důkazy již nešlo a nelze podat (viz v žalobě zmiňovaný rozsudek Tribunálu ve věci T-185/02 o všeobecně známých skutečnostech). S ohledem na vysokou inherentní distinktivnost namítaných ochranných známek se veřejnost může domnívat, že je zde nějaké, např. ekonomické spojení mezi oběma společnostmi a jejich známkami. Označení „ABLOCK“ je totiž záměrnou napodobeninou ochranných známek „ABLOY“, která klame veřejnost a vede ji k přesvědčení, že napadené označení je další známkou, např. tzv. sub- brand, namítaného označení „ABLOY“ s podobnou kvalitou. Kompenzační princip uvedený v rozhodnutí SDEU ve věci C-39/97 Canon je nutné aplikovat na všechny případy, kde je shledána alespoň minimální podobnost výrobků/služeb, což je nepochybně i tento případ. Teprve na základě tohoto principu lze dojít k závěru, zda tato kompenzace je či není dostačující ke konstatování existence pravděpodobnosti záměny porovnávaných označení, tedy ne až poté, co již byla neexistence pravděpodobnosti záměny konstatována. V daném případě se přitom jedná o shodné nebo vysoce podobné výrobky, velmi podobná označení se zcela shodným počátkem ABLO a dřívější známky s vyšší inherentní rozlišovací způsobilostí, což musí vést k jednoznačnému závěru o existenci pravděpodobnosti záměny porovnávaných známek. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl přitom bez jednání, za podmínek daných § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Soud se nejprve věnoval námitkám proti procesnímu postupu žalovaného. Za takové námitky se dají považovat výhrady žalobce, v nichž žalobce upozornil na to, že namítaná ochranná známka pochází již z 30. let 20. století, je užívána po celé Evropě a v mnoha dalších zemích světa. V replice pak žalobce poukazoval na dobrou pověst namítaného označení „ABLOY“. Dle názoru žalobce tedy registrace napadené ochranné známky nemůže být „výsledkem náhody“ a vlastník napadené ochranné známky se zřejmě snažil neoprávněně těžit ze záměny se staršími ochrannými známkami (ochrannými známkami žalobce). To však žalovaný nevzal v potaz, i když „tato skutečnost je zjevná“. K tomu soud poukazuje na to, že úprava rozkladového řízení obsažená v § 42 zákona o ochranných známkách není komplexní, neboť se jedná toliko o úpravu zvláštních odchylek oproti obecné úpravě obsažené ve správním řádu. V rozkladovém řízení ve věcech ochranných známek tedy není vyloučena aplikace § 82 odst. 4 věta první správního řádu (v podrobnostech viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 9 A 274/2011 – 38, publ. pod č. 3246/2015 Sb. NSS). Podle citovaného ustanovení přitom platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Je přitom nepochybné, že obecnou známost namítané ochranné známky, resp. údajný pokus vlastníka napadené ochranné známky získat z této známosti neoprávněné výhody, mohl žalobce uplatnit již v řízení před správním orgánem prvního stupně. To však žalobce neučinil, neboť v řízení před správním orgánem prvního stupně uplatnil pouze jediné podání, a to návrh na prohlášení neplatnosti známky, v němž s výslovným odkazem na § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách namítal toliko existenci pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti, přičemž se podrobně zabýval pravděpodobností záměny z hlediska vizuálního, fonetického a sémantického. K námitce žalobce, že žalovaný měl „dobrou pověst“ namítané ochranné známky považovat za všeobecně známou skutečnost, poukazuje soud zejména na to, že v řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní navrhovatel. To vyplývá již ze samotného textu zákona, konkrétně z § 34 odst. 1 věta první zákona o ochranných známkách, dle něhož platí, že návrh na zrušení ochranné známky nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou se podává písemně a musí být odůvodněn a doložen důkazy. Bylo tedy na žalobci jako na navrhovateli, aby ve svém návrhu uvedl, v čem konkrétně spatřuje důvody pro prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 As 156/2012 – 40). I důkazní břemeno k prokázání dobrého jména namítané ochranné známky nese namítající (v tomto případě žalobce). K prokázání existence dobrého jména bylo tedy nutné prokázat, že relevantní okruh spotřebitelů bude bez dalšího očekávat dobrou kvalitu (jakýchkoliv) výrobků či služeb, pokud budou označeny namítanou ochrannou známkou. Způsoby prokázání takové skutečnosti mohou být různé (např. vysoký podíl výrobků či služeb označených namítanou ochrannou známkou na relevantním trhu; hodnocení výrobků a služeb ve spotřebitelských průzkumech, v odborném tisku apod.), nicméně musejí být dostatečně spolehlivé (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 – 128; nebo ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 123/2012 – 136, a v nich citovanou judikaturu). Žalobce však v nyní posuzované věci žádné důkazy k prokázání dobrého jména namítaných ochranných známek nepředložil. Názor žalobce, že s dobrým jménem namítané ochranné známky měl být žalovaný seznámen ex offo „např. z internetu“, je zcela v rozporu jak se zněním § 34 odst. 1 zákona o ochranných známkách, tak s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, a je tedy nutno tento názor odmítnout. K odkazu žalobce na rozhodnutí Tribunálu ve věci T-185/02 soud uvádí, že v citovaném rozhodnutí bylo pouze vysloveno, že slovní označení „PICASSO“ je známé jako jméno slavného malíře Pabla Picassa. Ani citované rozhodnutí Tribunálu tedy v žádném případě nelze vykládat tak, že by se dobré jméno nějaké konkrétní ochranné známky dalo považovat za všeobecně známou skutečnost. Dále se soud věnoval žalobním námitkám hmotněprávního charakteru. Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (tj. správního orgánu prvního stupně) vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou. Výkladem citovaného ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154, publ. pod č. 3074/2014 Sb. NSS. Uvedl, že posouzení zaměnitelnosti ochranné známky podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, či dotčenosti na právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře, podle § 7 odst. 1 písm. k) tohoto zákona, je věcí výkladu příslušného neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav. Správní uvážení se zde neuplatní. Závěry správního orgánu o těchto otázkách přezkoumává soud v rámci námitek uplatněných v žalobě v plném rozsahu.“ Před citovaným usnesení rozšířeného senátu nicméně část konstantní judikatury správních soudů vycházela z toho, že posouzení zaměnitelnosti je především otázkou skutkovou, jejíž rozhodnutí přísluší v prvé řadě správnímu orgánu. Správní soudy tedy nebyly povolány nahrazovat hodnocení skutkových otázek, provedené správním orgánem, úvahou vlastní a jejich činnost se tak omezoval na zjištění, zda rozhodnutí správního orgánu je s ohledem na zákonnou úpravu, vyloženou konstantní soudní judikaturou, argumentačně udržitelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2008, č. j. 4 As 31/2008 – 153). Rovněž předchozí rozsudek Městského soudu v Praze vydaný v této věci (rozsudek ze dne 19. 7. 2012, č. j. 7 Ca 279/2008 – 70) vycházel z této citovaným usnesením rozšířeného senátu překonané linie judikatury. V souladu s touto linií judikatury se tedy Městský soud v Praze v předchozím rozsudku věnoval především tomu, zda žalovaný své závěry o nezaměnitelnosti porovnávaných označení řádně odůvodnil. Žalovanému tedy nelze oprávněně vytýkat, že se při posuzování zaměnitelnosti dotčených ochranných známek neřídil závazným názorem Městského soudu v Praze vysloveným v předchozím rozsudku, neboť Městský soud v Praze v něm pouze korigoval úvahy žalovaného a dospěl přitom k závěru, že úvaha žalovaného byla neúplná a opomíjela žalobcem uvedené podstatné skutečnosti (srov. str. 18 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, č. j. 7 ca 279/2008 – 70). Úvahy Městského soudu v Praze ohledně zaměnitelnosti ochranných známek tedy nelze považovat ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. za závazný právní názor ohledně výkladu pojmu „pravděpodobnost záměny“ v nyní posuzované věci, neboť Městský soud v Praze se v intencích dřívější linie judikatury vyjádřil toliko k související úvaze žalovaného (a nikoli přímo k tomu, jak má být pojem „pravděpodobnost záměny“ v nyní posuzované věci vykládán). V meritu sporu, tedy v posouzení pravděpodobnosti záměny napadené ochranné známky a namítaných ochranných známek, vycházel soud z následujících obecných principů vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního soudu, SDEU a Tribunálu (v podrobnostech, včetně citací na konkrétní soudní rozhodnutí viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 9 As 181/2012 – 84: Existence nebezpečí záměny u veřejnosti je třeba posuzovat při zohlednění všech relevantních faktorů projednávaného případu. Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách je překážkou bránící zápisu přihlašovaného označení do rejstříku ochranných známek existence pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti, která je dána pouze při kumulativním splnění dvou zákonem stanovených podmínek. Těmito podmínkami jsou jednak shodnost či podobnost přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou a jednak shodnost nebo podobnost výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a namítaná starší ochranná známka vztahují. Relevantní je i tzv. kompenzační zásada vyplývající z judikatury SDEU spočívající v tom, že menší podobnost mezi výrobky a službami lze kompenzovat větší podobností mezi ochrannými známkami a naopak. Z tzv. kompenzační zásady ovšem nelze dovozovat možnost kompenzace větší podobnosti výrobků či služeb se správním orgánem zjištěnou nepodobností porovnávaných ochranných známek. Pro posouzení podobnosti mezi dotčenými výrobky je namístě zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi těmito výrobky. Tyto faktory zahrnují zejména povahu výrobků, jejich účel, způsob použití, jakož i jejich konkurenční nebo komplementární charakter. Dalšími faktory, na které je možno brát ohled, jsou též distribuční kanály, relevantní veřejnost a obvyklý původ zboží. Při posuzování shodnosti či podobnosti výrobků tedy není samo o sobě rozhodující, zda jsou výrobky v rámci mezinárodního třídění výrobků a služeb vytvořeného pro administrativní účely zatřiďování výrobků a služeb řazeny do shodných či odlišných tříd. Podstatné je, zda lze z hlediska průměrného spotřebitele takové výrobky a služby zařadit do jedné skupiny oblasti spotřeby. Pokud jde o srovnání označení, rozlišovací schopnost označení je nutno zkoumat vždy ve vztahu k vjemu průměrného spotřebitele, a to z hlediska vizuálního, fonetického a sémantického. Při hodnocení schopnosti individualizovat zboží z určitého obchodního zdroje je nutné mít na zřeteli, že spotřebitel zpravidla nemá možnost vzájemně porovnat více označení či výrobků, že porovnává s obrazem v paměti či s dřívějším sluchovým vjemem, že má průměrnou paměť a průměrný smysl pro detail. Zaměnitelnost může být proto dovozována jak z podobnosti v dominantním prvku, tak naopak z toho, že výrobek nemá dominantní odlišující prvek a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost, takže vyvolávají shodný nebo velmi podobný celkový vjem. Označení tak mohou být zaměnitelná i tehdy, pokud je shoda či zaměnitelnost zjištěna i jen u jednoho ze slovních prvků. Pro srovnávání slovních označení dovodila judikatura řadu pomocných kritérií. Prvním je, že průměrný spotřebitel obvykle přikládá větší význam počáteční části slov než částem následujícím, byť tato úvaha neplatí ve všech případech. Význam první části označení však nelze přeceňovat, neboť při porovnávání jednotlivých označení z hlediska jejich možné zaměnitelnosti je třeba posuzovat označení jako celky. Druhým kritériem je, že i když průměrný spotřebitel vnímá obvykle ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími jednotlivými detaily, nemění to nic na tom, že si při vnímání slovního označení rozloží toto označení na slovní prvky, které mu naznačují konkrétní význam nebo které se podobají slovům, která zná. Dalším kritériem je, že, průměrný spotřebitel nebude u složené ochranné známky za rozlišovací a převládající prvek celkového dojmu vyvolaného touto ochrannou známkou považovat její popisný prvek, ale její prvek fantazijní. Je však třeba mít na paměti, že zápisná nezpůsobilost přihlašovaného označení není dána jakoukoli podobností s registrovanou ochrannou známkou, ale toliko podobností závadnou, tj. podobností, jež vyvolává pravděpodobnost záměny ohledně původu výrobků či služeb. Soud se nejprve věnoval tzv. relevantní veřejnosti. Výrobky, jichž se týká napadená a namítané ochranná známky, lze charakterizovat jako zámky a zabezpečovací zařízení, služby pak představují služby související se zámky a zabezpečovací technikou. K tomu soud v obecné rovině poznamenává, že ochranná známka je chráněna pro celé kategorie výrobků a služeb, nikoli pro konkrétní výrobky a služby, které vlastník ochranné známky produkuje či poskytuje; namítaná i napadená ochranná známka přitom chrání zapsané ve třídách 6, 37 a 42 mezinárodního třídění. Je nesporné, že výrobky (služby), kterých se napadená ochranná známka a namítané ochranné známky týkají, jsou podobné, resp. shodné. Žalobce v návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky konstatuje podobnost výrobků a služeb bez dalšího, žalovaný podotkl, že rozdíl je jen v tom, že napadená ochranná známka chrání mechanická zabezpečovací zařízení pro motorová vozidla, služby spojené s jejich montáží a servisem a výzkum a vývoj v této oblasti, zatímco namítané ochranné známky nejsou omezeny jen na automobily a mechanická zařízení, ale zahrnují všechny druhy zamykacích zařízení a s nimi související výrobky. Na základě výše uvedeného se soud shoduje se žalovaným v tom, že relevantní spotřebitel bude dobře informován o výrobcích a službách na příslušné části trhu. S žalovaným lze souhlasit i v tom, že okruh spotřebitelů bude v podstatě tvořen jednak společnostmi zabývajícími se montáží a údržbou zamykacích zařízení a jednak jednotlivci, kteří budou schopni s těmito zařízeními zacházet sami. Jelikož zámky nepředstavují výrobky běžné spotřeby, není možné za relevantního průměrného spotřebitele považovat širokou skupinu spotřebitelské veřejnosti (jako by tomu bylo např. v případě nápojů, potravin či jiných výrobků běžné spotřeby). Naopak lze předpokládat, že relevantní spotřebitel bude mít o výrobcích (resp. s nimi souvisejících službách) vyšší stupeň znalosti, neboť se bude převážně jednat buď o profesionály v oboru, anebo o jednotlivce, kteří budou pravděpodobně jednat nikoli impulzivně, ale na základě konkrétní události či potřeby (např. porucha zámku; nákup dražšího výrobku, jenž se spotřebitel rozhodne nadstandardně zabezpečit atp.), při níž budou mít možnost řádně promyslet okolnosti koupě výrobku (včetně vyhledání informací). Jelikož o podobnosti, resp. o shodě výrobků není sporu, soud se dále zabýval shodností či podobností napadené ochranné známky a namítaných ochranných známek. K tomu soud připomíná, že zaměnitelnost ochranných známek je nutno zkoumat vždy ve vztahu k vjemu průměrného spotřebitele, a to z hlediska vizuálního, fonetického a sémantického. Rovněž nelze opomenout celkový dojem, kterým tato označení na průměrného spotřebitele působí. Z hlediska vizuálního jsou namítané ochranné známky tvořené jedním slovním prvkem „ABLOY“ bez další grafické úpravy. Spornou otázkou však je to, jak bude průměrným spotřebitelem vnímána napadená ochranná známka. K tomu soud uvádí, že celkový vizuální dojem slovního označení závisí na počtu písmen a složení jednotlivých slov, jakož i na struktuře daných označení. Průměrný spotřebitel věnuje pozornost distinktivním a dominantním složkám označení, neboť zrak se na rozlišující nebo dominantní komponenty soustředí snáze než na prvky méně výrazné. Namítané ochranné známky se tak shodují v prvních písmenech napadené ochranné známky, tj. „ABLO“. To však dle názoru soudu není dostatečné pro konstatování závěru o podobnosti ochranných známek, neboť stejný slovní základ ochranných známek vzhledem k celkovému vizuálnímu vjemu v dané věci neznamená jejich zaměnitelnost. Kromě stejného slovního základu napadená ochranná známka končí písmeny „CK“ a namítané ochranné známky písmenem „Y“. V češtině se tato písmena, resp. jejich kombinace (tj. „CK“ z napadené ochranné známky a „OY“ z namítaných ochranných známek), nevyskytují, což může upoutat pozornost průměrného spotřebitele. V daném případě však nelze přehlédnout zejména to, že napadená ochranná známka je opticky vnímatelná ve dvou částech „AB“ a „LOCK“. Je to dáno třemi grafickými prvky: za prvé tím, že první dvě písmena „AB“ jsou vizuálně spojena tak, že pravá část písmena A tvoří zároveň levou část písmena „B“ (tato písmena tak opticky splývají v jeden celek „AB“); za druhé se jedná o to, že písmeno „B“ je provedeno jinou (tmavší) barvou; za třetí je mezi písmena „B“ a „L“ vložen čtvereček. Kombinace těchto tří prvků tedy dle názoru soudu vzbudí u průměrného spotřebitele dojem grafického oddělení, a to i kdyby jeden z těchto prvků přehlédl (tj. např. čtvereček mezi písmeny „B“ a „L“, o němž žalobce tvrdí, že s písmeny „B“ a „L“ splývá). Lze se navíc ztotožnit s tím, že dojem z tohoto grafického oddělení bude u podstatné části relevantních spotřebitelů umocněn tím, že část „AB“ je oddělena od části „LOCK“, která má v angličtině jednoznačný a k relevantním výrobkům přiřaditelný význam (viz níže - fonetické a sémantické hledisko). Dále je třeba zohlednit i to, že typ písma napadené ochranné známky není běžným fontem (přinejmenším jsou tato písmena ztvárněna v tučném provedení, což připouští i žalobce) a že se namítané ochranné známky od napadené ochranné známky liší počtem písmen. Všechny tyto okolnosti pokládá soud ve svém souhrnu za natolik distinktivní, že jsou z vizuálního hlediska schopny vyvolat odlišný dojem, který u průměrného spotřebitele vyvolají ochranné známky, a to i s ohledem na podobnost, resp. shodu dotčených výrobků. Při posuzování ochranných známek z hlediska fonetického a sémantického považuje soud za potřebné rozdělit relevantní veřejnost na znalou anglického jazyka a na neznalou anglického jazyka, neboť napadená ochranná známka je zčásti tvořena slovem přejatým z angličtiny. Ke znalosti anglického jazyka u průměrného spotřebitele se ve věci ochranných známek nepřímo vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 As 43/2013 – 68, v němž krajskému soud vytkl, že neargumentoval ani neprokázal, že by podstatná část populace ovládala anglický jazyk alespoň na základní úrovni, např. tak, že konkrétní slovo patří v angličtině do základní slovní zásoby, že v učebnicích angličtiny se s ním lze seznámit již v počátečních lekcích, že výuka anglického jazyka je již více než dvacet let přítomna jako hlavní cizí jazyk na českých základních a středních školách, že angličtina je v české populaci přece jen nejrozšířenějším cizím jazykem, neboť základní znalost angličtiny má cca 40 % populace, přičemž základní znalostí se rozumí schopnost aktivně se na základní úrovni v cizím jazyce dorozumět, lze tudíž předpokládat, že pasivní nebo alespoň intuitivní znalost významu jednotlivých slov ze základní slovní zásoby, bude mít ještě vyšší procento populace, do jejíž slovní zásoby v mateřském českém jazyce jednotlivá cizí slova pronikají. Na základě shora zmíněných vodítek soud konstatuje, že ač nelze tvrdít, že by slovo lock představovalo součást základní slovní zásoby angličtiny a bylo součástí jakéhosi „konverzačního minima“, přesto v souvislosti se vzrůstajícím významem informačních technologií ve všech aspektech lidského života lze podotknout, že se slovem lock se průměrný spotřebitel může setkat při používání informačních technologií poměrně běžně (jako jeden z příkladů lze uvést práci s elektronickými dokumenty, u kterých je obvykle využívána možnost tyto dokumenty uzamknout či odemknout). V nyní posuzované věci je navíc stěžejní, že relevantní veřejnost bude o příslušné části trhu informována více než průměrný spotřebitel. Je tedy běžné, že se se slovem lock setká při své obchodní činnosti, či při jiném vyhledávání informací ohledně koupě výrobku. Na základě výše uvedeného má soud za to, že podstatná část relevantní veřejnosti bude znát význam slova lock. Vzhledem k těsnému vztahu slova lock k příslušnému trhu se jeví pravděpodobné, že další část relevantní veřejnosti bude alespoň intuitivně tušit (tj. např. při vyhledávání informací o koupi konkrétního zabezpečovacího zařízení mnohokrát narazí na slovo lock a jeho význam. Dále je třeba dodat, že v angličtině se vyskytuje velké množství (jednoslabičných) slov, které obsahují sled písmen ock, a zároveň jsou v češtině běžně užívaná. To ostatně připouští i sám žalobce, který jako příklady takových slov uvádí např. block či rock. I to svědčí o tom, že i kdyby relevantní spotřebitel přesný význam slova lock neznal, bude intuitivně tušit, že se o nějaké slovo převzaté z angličtiny jedná. S ohledem na to se soud ztotožnil se závěr žalovaného, že relevantní veřejnost nejčastěji vysloví název napadené ochranné známky jako „á-bé-lok“, neboť písmena „LOCK“ v názvu napadené ochranné známky bude vnímat jako samostatné slovo lock. Závěr o této fonetické interpretaci napadené ochranné známky je podpořen i shora popsaným vizuálním dojmem z napadené ochranné známky, v níž jsou písmena „AB“ opticky oddělena od písmen „LOCK“. Pokud žalobce namítal, že není důvod vyslovovat písmena „AB“ jako „á“ a „bé“ (neboť mezi nimi není psána tečka), pak soud konstatuje, že vzhledem k vnímatelnému prvku „LOCK“, lze očekávat, že počáteční písmena „A“ a „B“ nebudou vyslovována jako slabika „ab“, ale jako počáteční písmena abecedy. Proto bude písmena „A“ a „B“ vyslovovat tak, jako by hláskovala abecedu. Ostatně označení, která obsahují první písmena abecedy, jsou běžně používána i mimo nyní posuzovaný příslušný trh (časopis ABC, divadlo ABC apod.). Naproti tomu soud neshledává žádný důvod pro to, aby relevantní veřejnost vyslovovalo název namítaných ochranných známek jinak než jako „abloj“. Písmena „AB“ nejsou od písmen „LOY nijak graficky oddělena a sled písmen „LOY“ ani jejich fonetická interpretace „loj“ nemá v angličtině žádný význam. Znění prvku „loj“ nemá žádnou souvislost s relevantním trhem. Relevantního spotřebitele tedy na rozdíl od slova „abloj“ upoutá u vysloveného názvu napadené ochranné známky právě důraz na ona dvě první písmena abecedy a rozdílný počet slabik. Možnost, že relevantní spotřebitel název napadené ochranné známky vysloví jinak než „á-bé-lok“, pokládá soud vzhledem k výše uvedenému za minimálně pravděpodobnou. Pokud by relevantní spotřebitel skutečně neznal anglický výraz lock, pak není vyloučena možnost, že by název napadené ochranné známky vyslovil jako „ablock“ (tj. přečetl by i písmeno „c“). I kdyby relevantní spotřebitel vyslovil název napadené ochranné známky jako „ablok“ , pak lze přisvědčit žalovanému v tom, že výslovnost „abloj“ bude vytvářet pro spotřebitele neznalého angličtiny nezvyklý fonetický dojem. Lze se ztotožnit i s tím, že jak označení „ablok“, tak označení „abloj“ jsou krátké výrazy, u nichž nelze předpokládat, že by pozornost spotřebitele v průběhu vnímání fonetické interpretace těchto označení klesala, resp. že by došlo k setření dojmu z výrazně odlišných posledních hlásek „ká“ a „jé“. Lze tedy shrnout, že ani z fonetického hlediska neshledal soud napadenou ochrannou známku podobnou s namítanými ochrannými známkami. Co se týče posuzování ochranných známek ze sémantického hlediska, pak se do jisté míry uplatní závěry, které soud vyslovil při posuzování ochranných známek z fonetického hlediska. I zde je totiž nutno respektovat rozdělení relevantních spotřebitelů na znalých a neznalých slova „lock“. Výraz „ABLOY“ bude u obou skupin relevantních spotřebitelů vnímán jako zcela fantazijní označení, což ve shodě s žalovaným připouští i žalobce. Sled písmen „ABLOY“ nemá v češtině ani v angličtině žádný význam, stejně jako nemají žádný význam ani jeho jednotlivé části. To lze konkrétně konstatovat o písmenech „LOY“. Relevantní spotřebitel tak bude označení „ABLOY“ vnímat jako jeden celek a nebude si s ním asociovat právě počáteční písmena „AB“. Lze tedy odmítnout argument žalobce, že by si relevantní spotřebitel díky shodnému počátku „AB“ mohl napadenou ochrannou známku asociovat právě se žalobcem (žalobce navíc založil tento argument i na tom, že je na trhu s relevantními výrobky a službami zavedený a mezi spotřebiteli známý; to však nijak neprokázal, jak bylo již řečeno shora). Napadenou ochrannou známku naopak bude relevantní spotřebitel nejpravděpodobněji považovat za složenou ze dvou prvků, tj. „AB“ a „LOCK“. K tomu soud plně odkazuje na svou argumentaci uvedenou ve vztahu k posouzení ochranných známek z vizuálního a fonetického hlediska. Dle názoru soudu tedy bude relevantní spotřebitel nejpravděpodobněji pojímat slovo „LOCK“ (tj. zámek, zavřít, zajistit, zamknout) jako popis nabízených výrobků a služeb, přičemž písmenům „AB“ bude přikládat význam prvních písmen abecedy. Lze tedy souhlasit se žalovaným, že relevantním spotřebitelem může být zkratka „AB“ vnímána v přeneseném smyslu jako počátek, a názvu napadené ochranné značky může být připisován význam ve smyslu „to základní od zámků“, „to podstatné od zabezpečovacích zařízení“, apod. Písmena „A“ a „B“ jakožto první písmena abecedy mohou spotřebiteli sugerovat i to, že konkrétní výrobek má jakousi prvotřídní kvalitu či že představuje špičku v oboru. Soud nicméně ke shora uvedenému dodává, že na posouzení věci by nic nezměnila ani situace, v níž by relevantní spotřebitel písmena „AB“ v názvu napadené ochranné známky považoval za zkratku neznámého obsahu. Stejně tak si nebudou napadená ochranná známka a namítané ochranné známky ze sémantického hlediska podobné ani v případě, že by relevantní spotřebitel nepostřehl význam písmen „LOCK“ a vnímal by napadenou ochrannou známku jako bezobsažné fantazijní označení „ablock“. I označení „ABLOY“ totiž nemá žádný zřejmý významový obsah a bude tedy relevantním spotřebitelem chápána jako bezobsažné; pokud obě dvě označení nebudou pro relevantního spotřebitele nést žádný význam, pak mezi nimi nemůže z tohoto hlediska vzniknout ani nebezpečí záměny (to samé lze podotknout k argumentu žalobce, že spotřebitel nebude moci díky fantazijnímu označení identifikovat původce výrobků). Pokud tedy spotřebitel nebude znát původ žádného z dotčených výrobků, pak v tomto ohledu mezi nimi nemůže vzniknout ani pravděpodobnost záměny. Soud tedy souhlasí se žalovaným, že posouzení distinktivnosti prvku „LOCK“ nemá ze sémantického hlediska relevanci, neboť to sice může významově oddělit část „AB“ v napadené ochranné známce, avšak část „AB“ v namítaných ochranných známkách nijak sémanticky oddělena není. Argumentace žalobce, že žalovaný nevzal v potaz, že při výslovnosti slov se dvěma souhláskami za sebou dochází k přirozené pomlce ve výslovnosti (žalobce poukázal na výslovnost „ab-loj“ a „ab-lok“), se přímo nevztahuje k sémantickému hledisku. Žalobce vytkl žalovanému i to, že nevzal v úvahu, že namítané ochranné známky mají vysokou rozlišovací způsobilost. K tomu soud v obecné rovině poznamenává, že rozlišovací způsobilost je vlastností označení, která umožňuje jeho spojení s určitými výrobky a službami. Jedná se tedy o schopnost individualizovat zboží z určitého obchodního zdroje. Se známkoprávní ochranou je pojmově spjato, že různé ochranné známky mají různý stupeň rozlišovací způsobilosti. Právě rozlišovací způsobilost starší namítané ochranné známky je přitom jedním z faktorů, které ovlivňují pravděpodobnost záměny posuzovaných ochranných známek ze strany veřejnosti. Čím vyšší stupeň rozlišovací způsobilosti má starší ochranná známka, tím větší bude pravděpodobnost záměny. Obecně přitom platí, že čím je míra popisnosti označení vůči chráněným výrobkům či službám vyšší, tím nižší rozlišovací schopností disponuje. Za zcela popisná jsou považována označení sestávající např. jen z údajů o vlastnostech, složení, kvalitě, způsobu výroby apod. Rozhodujícím je přitom vždy hledisko průměrného, běžného spotřebitele, tedy toho, komu je značený výrobek (služba) určen (srov. např, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 41/2012 - 46, publ. pod č. 2859/2013 Sb. NSS). Žalobce svůj názor o vysoké rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek zčásti opřel o to, že „mají dlouhou tradici a historii v oblasti výroby zámků a díky dlouhodobému užívání na trhu si vybudovaly jistou dobrou pověst mezi spotřebiteli“. K tomuto argumentu soud odkazuje na předchozí část odůvodnění tohoto rozsudku, z níž ve stručnosti shrnuje, že žalobce žádné důkazy k prokázání dobrého jména, resp. dlouhodobého užívání namítané ochranné značky nepředložil a že žalovaný není povinen tyto skutečnosti zjišťovat ex offo. Soud se tedy mohl věnovat jen tvrzení žalobce, že namítané ochranné známky mají jakožto fantazijní označení vysokou rozlišovací způsobilost samy o sobě. Co se týče odkazu žalobce na rozhodnutí SDEU ve věci C-252/07 Intel, pak v této věci SDEU posuzoval otázku, jaká kritéria jsou relevantní pro posouzení, zda existuje spojení mezi starší ochrannou známkou s dobrým jménem a pozdější ochrannou známkou, jejíž prohlášení neplatnosti je navrhováno. Žalobce však, jak již bylo řečeno, dobré jméno namítaných ochranných známek neprokázal. Pokud žalobce odkazuje na citaci z rozsudku SDEU ve věci C-425/98 Marca Mode, pak závěry citované pasáže se uplatní pouze v případě, kdy třetí strana bez souhlasu vlastníka známky v obchodním styku užívá pro stejné či podobné výrobky a služby označení podobné ochranné známce natolik, že vyvolává možnost asociace se známkou. Citovaná pasáž dle názoru soudu tedy není ničím jiným, než vyjádřením jedné ze zásad, které jsou již v známkoprávní ochraně ustálené a z nichž žalovaný při posouzení dané věci vycházel. Z žalobcem předložené argumentace tedy nijak nevyplývá, že by fantazijní označení představovala při známkoprávní ochraně něco výjimečného a že by žalovaný této skutečnosti nevěnoval adekvátní pozornost, resp. že by namítané ochranné známky požívaly vyššího standardu ochrany, než jaký jim žalovaný přisoudil. Žalovaný se distinktivností (rozlišovací schopností) namítaných ochranných známek zabýval, přičemž stejně jako žalobce vycházel ze závěru, že označení „ABLOY“ je fantazijní. Soud tedy neshledává žádný důvod pro to, aby žalovaný přisoudil namítaným ochranným známkám vyšší stupeň ochrany, než jak to učinil v napadeném rozhodnutí, a to jen kvůli tomu, že označení „ABLOY“ je označení fantazijní. Žalobce poukazoval i na to, že žalovaný chybně vyložil rozsudek SDEU ve věci C- 39/97 Canon, konkrétně tzv. kompenzační princip. K tomu soud uvádí, že tento princip spočívá v tom, že menší podobnost mezi výrobky a službami lze kompenzovat větší podobností mezi ochrannými známkami, a naopak. Shodností výrobků tedy lze kompenzovat případnou nižší míru naplnění některého ze znaků, jimiž je poměřována podobnost označení. V důsledku shodnosti výrobků, k nimž se vztahují posuzované ochranné známky, je tedy třeba zvlášť pečlivě přistoupit k hodnocení podobnosti označení samotných (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2014, č. j. 8 As 37/2011 – 161, a v něm citovaná judikatura). Soud tedy souhlasí se žalobcem v tom, že tzv. kompenzační princip lze v obecné rovině vyložit tak, že případná vysoká podobnost či dokonce shoda výrobků chráněných porovnávanými známkami vyvažuje menší podobnost označení. V nyní posuzované věci je přitom nesporné, že výrobky chráněné porovnávanými známkami jsou v podstatně shodné. Soud přisvědčuje žalobci v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně tzv. kompenzačního principu není přiléhavé. Žalovaný totiž v rozporu se shora uvedenými závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího správního soudu a SDEU tvrdil, že rozsudek ve věci C- 39/97 Canon přiznává širší ochranu ochranným známkám s vyšší rozlišovací způsobilostí či dobrým jménem, a proto nelze závěry citovaného rozsudku v nyní posuzované věci aplikovat Tento názor žalovaného tedy nepředstavuje výstižné shrnutí rozsudku SDEU ve věci C-39/97 Canon ve vztahu k zohlednění shody porovnávaných výrobků, které se žalobce dovolával. Soud se zabýval tím, zda výše zmíněné pochybení žalovaného může mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Soud však dospěl k závěru, že tomu tak není. Především je zřejmé, že správní orgány podobnost, resp. shodu porovnávaných výrobků a služeb ve svých rozhodnutích zohlednily, a i přesto konstatovaly, že záměna napadené ochranné známky s namítanými ochrannými známkami není pravděpodobná. Správní orgány by kompenzační zásadu ve smyslu rozsudku SDEU ve věci 39/97 Canon musely vzít do úvahy pouze v případě, že by byl shledán alespoň určitý stupeň podobnost jak mezi kolidujícími označeními, tak mezi výrobky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 As 32/2013 – 46). Rozhodnutí správních orgánů však byla založena na závěru, že napadená ochranná známka není shodná ani podobná s namítanými ochrannými známkami ze žádného ze žalobcem uváděných hledisek. Pokud tedy správní orgány neshledaly podobnost porovnávaných označení, pak nebylo třeba uvažovat ani o uplatnění tzv. kompenzačního principu. I když tedy byly obecné závěry žalovaného ohledně uplatnění tzv. kompenzačního principu nesprávné, nemělo to za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. K poslední žalobní námitce soud shrnuje, že dospěl k závěru, že na základě celkového dojmu, kterým napadená ochranná známka a namítané ochranné známky působí, tu není riziko, že by se veřejnost mohla domnívat, že výrobky pocházejí od stejného výrobce. Soud ve shodě s žalovaným neshledal z hlediska vizuálního, fonetického ani sémantického napadenou ochrannou známku a namítané ochranné známky jako shodné nebo závadně podobné. Minimálně, avšak nepravděpodobně, lze připustit určitou podobnost z hlediska fonetického v případě, kdyby byly ochranné známky vyslovovány jako „ablok“ a „abloj“. Tato varianta však nepřevažuje vnímání označení dle dalších hledisek a nepřináší takový stupeň podobnosti, aby založila důvod pro aplikaci tzv. kompenzačního principu. Soud se ztotožňuje se žalovaným v tom, že z hlediska hodnocení celkového dojmu ochranných známek na spotřebitele bude převažovat grafická stránka, a to především proto, že namítané ochranné známky jako známky slovní žádnou zvláštní grafickou úpravu nemají. Stěžejní pro posouzení celkového dojmu ochranných známek je však zejména to, že relevantním spotřebitelem chráněných výrobků a služeb bude spotřebitel s vyšší mírou odbornosti, resp. informovanosti, než by byl např. průměrný spotřebitel běžného spotřebního zboží. V tomto světle postrádá opodstatnění argument žalobce, který s poukazem na rozsudek SDEU ve věci C-342/97 Lloyd Schuhfabrik Meyer tvrdil, že průměrný spotřebitel má málokdy možnost přímého porovnání dvou ochranných známek, ale musí se zcela spolehnout na jejich nedokonalý obraz, který mu zůstal v paměti poté, co tato označení někde zahlédl. K tomu soud uvádí, že SDEU v citovaném rozsudku zároveň dodal, že je třeba mít na paměti, že úroveň pozornosti průměrného spotřebitele se bude lišit v závislosti na uvažovaných kategorií výrobků i služeb. Lze tedy odmítnout názor žalobce, že by relevantní spotřebitel kupující zámek či jiné zabezpečovací zařízení spoléhal jen na to, co mu „zůstalo v paměti“. Od relevantního spotřebitele lze naopak očekávat informovaný anebo alespoň aktivní (ve smyslu aktivního vyhledávání informací) postoj ke koupi výrobku. Soud se nemůže ztotožnit ani s argumentací žalobce, že žalovaný nevzal v úvahu všechny rozhodující faktory. Žalovaný se všemi relevantními okolnostmi případu pečlivě zabýval. Skutečnosti ohledně délky, historie existence a stupně známosti namítaných ochranných známek žalobce v řízení před správním orgánem prvního stupně netvrdil, a nic takového ani neprokázal. Žalovaný tedy nepochybil, když se těmto „specifickými okolnostmi“ daného případu nevěnoval. VI. Závěr Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě zúčastněné na řízení žádná povinnost uložena nebyla, a proto soud třetím výrokem tohoto rozsudku rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení