9 A 49/2013 - 100

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce CET 21 spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, IČO 458 00 456, zastoupeného JUDr. Radanem Kubrem, advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, proti žalované Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 1. 2013, sp. zn./IDENT.:2012/644/had/CET, č. j.: had/278/2013, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 8. 1. 2013 sp. zn. /IDENT.:2012/644/had/CET, č. j.: had/278/2013 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radana Kubra, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč podle § 8a odst. 1 písm. b) a podle § 8a odst. 5 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy (dále též „zákon o regulaci reklamy“ nebo „ZoRR“), neboť „šířením reklam, Pokerstars.net (verze 1), poprvé odvysílané v rámci licencovaných programů šiřitele dne 24. 1. 2012 od 22:20:23 hodin na programu Nova a reprízované do 7. 2. 2012; Pokerstars.net (verze 2), poprvé odvysílané v rámci licencovaných programů šiřitele dne 23. 1. 2012 od 20:58:08 hodin na programu Nova a reprízované do 7. 2. 2012 a Pokerstars.net (verze 3), poprvé odvysílané v rámci licencovaných programů šiřitele dne 25. 1. 2012 od 23:57:25 hodin na programu Nova a reprízované do 7. 2. 2012, které byly reprízovány dle přiloženého seznamu, se dopustil porušení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., dle kterého se zakazuje reklama zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot, jejichž prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu s právními předpisy, neboť se v daném případě jedná o herní službu, která je v přímém rozporu s § 1 odst. 9 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, která zakazuje propagaci, reklamu a podporu prodeje loterií a jiných podobných her nepovolených nebo neoznámených podle tohoto zákona, neboť reklama propaguje internetovou službu Pokerstars.net. Obchodní sdělení sice deklaruje, že jde o hru zdarma, přesto jsou v reklamě využity postupy - zejména vyobrazením herny a průběhu hry, kdy je důraz kladen na napětí a riziko, které pro diváka jednoznačně evokuje průběh pokerové hry za peníze a láká a motivuje jej právě k této formě hry (hra zdarma neprobíhá v kulise a atmosféře ztvárněné v reklamě). Reklama tedy v prvním plánu nabízí hru zdarma, z jejího audiovizuálního obsahu je však zřejmé, že jejím cílem je najít uživatele pro hru za finanční obnosy, což poskytovatel serveru Pokerstars.net nabízí, resp. jeho portál nabízí vstup do hry za peníze. Deklarací hry zdarma dochází k pokusu obejití zákona č. 202/1990 Sb. Poskytovatel stránek Pokerstars.net nemá patřičné povolení k provozování her dle zákona č. 202/1990 Sb., loterijní zákon, proto odvysílání – šíření této reklamy je v rozporu se zákonem. V souladu s ustanovením § 79 odst. 5 správního řádu a § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložila Rada účastníku řízení povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000,- Kč (slovy jedentisíckorun) na účet č. 3711-19223001/0710, variabilní symbol 2012644. Náhrada nákladů je splatná do pěti pracovních dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Pokuta je splatná ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí na účet 3754-19223001/0710, variabilní symbol 2012644.“ V úvodu žaloby žalobce konstatoval, že byl zkrácen na svých právech nezákonným rozhodnutím žalované, jakož i v důsledku vad řízení podle ust. § 76 odst. 1 písm. a), b) i c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen ,,s.ř.s.“). Žalovaná pochybila zejména v tom, že je výroková část rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost, odůvodnění rozhodnutí je stiženo nesrozumitelností, zatížila řízení předcházející vydání rozhodnutí vadou spočívající v neprokázání skutkového základu tvrzeného správního deliktu a tím, že chybně posoudila rozsah odpovědnosti žalobce podle zákona o regulaci reklamy, chybně posoudila služby nabízené na serveru PokerStars.net jako loterii nebo jinou podobnou hru a rozhodla na základě důkazně nepodložených závěrů nemajících žádnou oporu ve správním spisu. Rozhodnutí je ze všech těchto důvodů nezákonné. Konkrétně v prvním žalobním bodu namítal nepřezkoumatelnost výrokové části rozhodnutí pro nesrozumitelnost a rozpor s ust. § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“), neboť žalovaná na titulní straně rozhodnutí bezprostředně pod textem ,,Rozhodnutí“ ohraničila část rozhodnutí, která má tvořit jeho výrokovou část. Nicméně dle žalobce z takto ohraničeného textu nelze jednoznačně rozeznat, která část tvoří samotný výrok, která je součástí záhlaví a která již představuje odůvodnění rozhodnutí. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též ,,NSS“) ze dne 4. prosince 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75. Podle žalobce žalovaná neoddělením výrokové části a odůvodnění, respektive oddělením zcela nedůsledným a naprosto nepřehledným, zapříčinila vadu výrokové části rozhodnutí, která jej činí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. V druhém žalobním bodu tvrdil nesrozumitelnost odůvodnění žalovaného rozhodnutí s tím, že vyjma textu, obsahuje odůvodnění také nesouvisející obrazové a graficky jinak označené (ohraničené) informace, u nichž není konkrétně uvedeno a není z nich ani jinak patrno, jaký význam v projednávané věci mají, k jaké její části se vztahují (a zda vůbec), z jakého důvodu jsou obsahem odůvodnění rozhodnutí či co jimi má být prokázáno, jsou-li v odůvodnění uvedeny právě z tohoto důvodu. Nadto část odůvodnění žalovaná ponechala ve výrokové části rozhodnutí, čímž učinila nepřezkoumatelnou jak samu výrokovou část, tak i část rozhodnutí obsahující odůvodnění. K tomu žalobce opětovně poukázal na ust. § 68 odst. 3 správního řádu s tím, že žalované rozhodnutí tyto náležitosti nesplňuje. Podle žalobce je nezbytné, aby rozhodnutí obsahovalo náležité odůvodnění, ze kterého bude jednoznačně a spolehlivě seznatelné, jakými úvahami byl správní orgán při jeho vydání veden, přičemž tyto úvahy budou natolik zřejmé, že je bude možno přezkoumat ve správním soudnictví. Dle žalobce je však odůvodnění rozhodnutí nepřehledné, místy zcela zmatečné a nesplňující ani základní zákonné požadavky na odůvodnění správních rozhodnutí. Již z tohoto důvodu by měl soud rozhodnutí zrušit. Ve třetím žalobním bodu namítal vadu správního řízení, neboť se dle žalované měl dopustit údajného porušení ust. § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR šířením reklam obsahujících obchodní sdělení, kterým dochází k propagaci služeb umístěných na internetových stránkách PokerStars.net sloužících k propagaci hry, která je nepovolená a neoznámená dle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „ZoL“) a to v období od 23. ledna 2012 do 7. února 2012 na programu NOVA (dále jen „reklamní spot“). Skutkový stav, který vzala žalovaná za základ rozhodnutí, nebyl v rámci dokazování ve správním řízení prokázán. Žalovaná v rozhodnutí klade žalobci za vinu odvysílání celkem 23 reklamních spotů ve třech mutacích. V rámci dokazování provedeného dne 26. června 2012 však bylo postaveno najisto pouze to, že žalobce odvysílal reklamní spot ve verzi 3 poprvé dne 25. ledna 2012 od 23:57:25 hodin, ve verzi 2 poprvé dne 23. ledna 2012 od 20:58:08 hodin a ve verzi 1 poprvé dne 24. ledna 2012 od 22:20:23 hodin. Ohledně zbylých údajných 20 odvysílání spotů kladených žalobci za vinu nebylo dokazování vůbec provedeno. Žalobce nemůže být v rámci správního řízení sankcionován za jednání, které mu nebylo prokázáno, rozhodnutí žalované by tak mělo být již z tohoto důvodu zrušeno. Podle čtvrtého žalobního bodu žalovaná chybně posoudila rozsah odpovědnosti žalobce, který nesouhlasil s jejím závěrem, že odvysíláním reklamních spotů mohlo z jeho strany dojít k porušení zákona, neboť žalobce, jakožto provozovatel televizního vysílání a pouhý šiřitel reklamy, není odpovědný za případná porušení právních předpisů zadavatelem či zpracovatelem reklamy. Odpovědnost žalobce jako šiřitele reklamy ve smyslu ust. § 1 odst. 7 ZoRR je vymezena v ust. § 6b odst. 2 ZoRR, podle kterého je žalobce odpovědný pouze za způsob šíření reklamy. Žalobce se ve vztahu ke způsobu šíření reklamních spotů žádného porušení ZoRR nedopustil. Žalovaná ostatně ani žádné takové porušení v průběhu předcházejícího správního řízení nenamítala. Žalobce měl za to, že mu jako šiřiteli reklamy žádný právní předpis neukládá povinnost zkoumat právní poměry zadavatelů či zpracovatelů reklamy, a zjišťovat, zda splňují veškeré předpoklady pro výkon své podnikatelské činnosti v souladu se všemi právními předpisy, například zda disponují všemi zvláštními povoleními či licencemi k provozováni služby, která je předmětem propagace. Odpovědnost zadavatele či zpracovatele reklamy za případné porušení zákona tak nelze přesouvat na provozovatele televizního vysílání. K tomu poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 11 Ca 1/2006 (dále též „rozsudek MS“), jež se k otázce rozsahu odpovědnosti provozovatele televizního vysílání za způsob šíření reklamy ve svém rozsudku ze dne, vyjádřil takto: ,,Zákaz daný § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, je třeba ve vztahu k šiřiteli reklamy vykládat tak, že se zakazuje toliko taková reklama, z jejíhož obsahu vyplývá, že je nabízeno zboží, služba nebo jiný výkon či hodnota, které jsou v rozporu s právními předpisy. (...) Z žádného právního předpisu však nelze dovodit povinnost šiřitele reklamy dohlížet na dodržování právních předpisů ostatními subjekty. (...) Šiřitel reklamy může v režimu zákona o regulaci reklamy posuzovat pouze to, co je v konkrétní reklamě uvedeno, ve vztahu k zákonným požadavkům na obsah, formu či způsob šíření té které reklamy." K tomu žalobce zdůraznil, že shora uvedený závěr vyplývající z rozsudku MS nadto již dříve ve své rozhodovací praxi zohlednila i sama žalovaná, a to konkrétně v řízení vedeném se žalobcem pod sp. zn. Rpo/164/05 (dále jen „řízení BETANDWIN“), které dne 5. března 2008 zastavila s tím, že: „(...) právní názor soudu akceptovala a následně rozhodla o zastavení správního řízení." Skutkový základ Řízení BETANDWIN byl prakticky shodný se skutkovým základem správního řízení, které předcházelo vydání touto žalobou napadeného rozhodnutí, proto byl žalobce přesvědčen, že nebyl dán žádný důvod, aby žalovaná v tomto případě postupovala v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů. Žalovaná v rozhodnutí argumentaci žalobce odmítla s tím, že rozsudek MS byl vydán v roce 2006, kdy nebyla v platnosti současná podoba ZoRR, respektive ZoL, a že závěry v rozsudku MS jsou dle názoru žalované nepřesné, ne-li přímo nesprávné. Dle žalobce ale ani jeden z těchto závěrů žalované neobstojí. Ke srovnání právní úpravy aplikované při vydání rozsudku MS a napadeného rozhodnutí žalobce poukázal na stanovisko žalované v odůvodnění rozhodnutí, podle kterého, byl rozsudek vydán v roce 2006, kdy nebyla v platnosti současná podoba ZoRR, respektive ZoL, tedy v době vydání rozsudku MS neexistoval konkrétní právní předpis, který by zakazoval propagaci her a loterií, které nejsou státem registrovány, proto jej na projednávanou věc údajně nelze aplikovat. Žalobce považoval takový závěr žalované za nesprávný, zcela nedostatečně odůvodněný a postrádající jakoukoli konkrétní úvahu žalované, kterou by bylo možno přezkoumat. Nadto byl rozsudek MS vydán dne 30. listopadu 2007 (nikoli tedy v roce 2006, jak žalovaná v rozhodnutí chybně uvádí), přičemž rozsudek MS vycházel z právní úpravy účinné v den vydání napadeného správního rozhodnutí, tj. dne 1. prosince 2005. Ze srovnání právní úpravy ZoRR aplikované při vydání rozsudku MS a právní úpravy účinné v den vydání nyní žalovaného rozhodnutí vyplývá, že povaha změn ZORR provedených v době od vydání rozsudku MS do okamžiku vydání rozhodnutí, nemá na aplikovatelnost závěrů uvedených v rozsudku MS žádný vliv. Jediná změna ZoRR, ke které ve vztahu k projednávané věci došlo, je zakotvení nového ust. § 8a odst. 1 písm. b) ZoRR, podle kterého se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako šiřitel šíří reklamu, která je podle § 2 odst. 1 písm. a) nebo f) zakázána. Tato změna však dle žalobce nijak nevylučuje aplikovatelnost závěrů obsažených v rozsudku MS, neboť Městský soud v Praze se účinky právní normy obsažené v ust. § 8a odst. 1 písm. b) ZoRR v rozsudku MS zabýval v rámci aplikace významově shodného ust. § 8 odst. 1 písm. a) ZoRR, v tehdy platném znění, a rozsah právní odpovědnosti šiřitele se od vydání rozsudku MS nezměnil, a to ani v důsledku nově zakotveného ust. § 8a odst. 1 písm. b) ZoRR či ust. § 1 odst. 9 ZoL. Rozsudek MS je tak na projednávanou věc dle žalobce aplikovatelný, a to v celém rozsahu. K údajné nepřesnosti či nesprávnosti závěrů v Rozsudku MS, které žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí vytkla, žalobce konstatoval, že není úlohou žalované polemizovat či dokonce přezkoumávat závěry soudů učiněných ve správním soudnictví, nýbrž tyto závěry respektovat a upravit svoji rozhodovací praxi tak, aby s nimi byla v souladu. Žalovaná zprvu tuto základní zásadu respektovala, když zastavila řízení BETANDWIN právě s odkazem na závěry uvedené v rozsudku MS. Svým dalším postupem se však od dodržování této zásady odchýlila, čímž porušila nejen výše uvedenou povinnost respektovat závěry správních soudů, ale i zásadu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů v oblasti správního trestání. Žalovaná tak navíc učinila bez jakéhokoli právního důvodu, bez jednoznačně uvedené, odůvodněné a přezkoumatelné úvahy. Domněnka žalované, že v důsledku nově zakotveného ust. § 8a odst. 1 písm. b) ZoRR či ust. § 1 odst. 9 ZoL došlo ke změně rozsahu (rozšíření) odpovědnosti žalobce jakožto šiřitele, je nesprávná. Ust. 8a odst. 1 písm. b) ZoRR nelze vykládat izolovaně od ostatních ustanovení ZoRR. jak nesprávně učinila žalovaná, ale je nutno jej vykládat ve vzájemných souvislostech s dalšími ustanovením ZoRR, a to především v souvislosti s ust. § 6b odst. 2 ZoRR, které explicitně stanoví, že šiřitel (žalobce) odpovídá za způsob šíření reklamy podle ZoRR, na rozdíl od zpracovatele a zadavatele, kteří podle ust. §6b odst. 1 ZoRR odpovídají i za obsah reklamy v plném rozsahu. Pokud šiřitel reklamy není osoba totožná se zadavatelem a zpracovatelem, spočívá šíření reklamy ve zpřístupnění obsahu, který byl šiřiteli předložen jinou osobou. Šiřitel reklamy se nijak nepodílí na zadání či tvorbě obsahu reklamy a ani nemá při své činnosti informace, které se týkají každého individuálního předmětu reklamy. Žalobce fakticky může nanejvýše posoudit obsah reklamy výlučně podle skutečného obsahu reklamního spotu či sponzorského vzkazu získaného od zpracovatele Či zadavatele. Ustanovení ZoRR z tohoto důvodu ukládají zpracovateli a zadavateli reklamy podstatně větší míru odpovědnosti za reklamu jako celek, a naopak míru odpovědnosti šiřitele omezují. ZORR ani jiný právní předpis nestanovuje šiřiteli povinnost zkoumat podrobně právní poměry každého zadavatele reklamy, zejména, zda skutečně disponuje všemi povoleními k provozování svého podnikání na území České republiky - takovou povinnost by nebylo možno v praxi ani reálně splnit, neboť je zcela mimo skutečné možnosti žalobce. Ani ust. § 1 odst. 9 ZoL. účinné od 1. ledna 2012, nestanoví dotčeným osobám žádnou novou povinnost či zákaz ve srovnání s ust. § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR, které bylo aplikovatelné již při vydání Rozsudku MS. Zákaz reklamy obsažený v ust. § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR v sobě zahrnuje i zákaz dle ust. § 1 odst. 9 ZoL. Zákonodárce pouze zdůraznil existenci zákazu reklamy dle ust. § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR ve vztahu k předmětu úpravy ZoL. O správnosti tohoto závěru svědčí i skutečnost, že pro porušení ust. § 1 odst. 9 ZoL zákonodárce nestanovil žádnou samostatnou sankci, když pouze v poznámce pod čarou odkázal na úpravu dle ZoRR. Ani taxativní výčet správních deliktů obsažený v ust. § 8a ZoRR neobsahuje zvláštní skutkovou podstatu spočívající v porušení ust. § 1 odst. 9 ZoL. Správním deliktem dle ust. § 8a ZoRR v tomto ohledu tak může být výlučně porušení obecného zákazu reklamy dle ust. § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR. Dle žalobce tak nebyl dán žádný důvod tvrzený žalovanou pro to, aby se závěry Rozsudku MS neaplikovaly na projednávanou věc. O správnosti závěru žalobce, že se rozsah odpovědnosti šiřitele od vydání rozsudku MS nezměnil, jednoznačně svědčí i závěr Městského soudu v Praze, který se obdobnou otázkou znovu zabýval v rozsudku ze dne 25. dubna 2012, č. j. 9 Ca 70/2009-38, kde potvrdil svůj předchozí právní názor, když konstatoval, že: „Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, neukládá provozovatelům televizního vysílání povinnost zkoumat, zda obsah vysílané reklamy (...) vyhovuje zákonným požadavkům.“ Tento závěr současně sdílí i přední publikace týkající se ZoRR, která v komentáři k ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) uvádí: „Šiřitel není povinen zkoumat a vyhledat event. rozpor obsahu reklamy s právními předpisy či právy třetích osob a může vždy posuzovat pouze to, co je v konkrétní reklamě uvedeno ve vztahu k zákonným požadavkům na obsah, formu či způsob šíření reklamy." Kromě toho je odkaz žalované na ust. § 48 odst. 3 větu první zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále jen „mediální zákon“), podle kterého v případě neznámého zadavatele reklamy zodpovídá za obsah reklamy provozovatel vysílání, s komentářem, že jeho posouzení bylo v rozsudku MS v Praze opomenuto, na danou věc zcela nepřiléhavý. Ustanovení § 48 odst. 3 mediálního zákona dle žalobce naopak podporuje závěry ohledně nižšího rozsahu odpovědnosti šiřitele reklamy oproti zadavateli reklamy, reaguje na situaci, kdy by šiřitel reklamy záměrně či z nedbalosti šířil reklamu neznámého zadavatele, tj. efektivně omezil možnost správního orgánu postupovat vůči zadavateli reklamy v souvislosti s posouzením souladu jejího obsahu s příslušnými ustanoveními zákona. Dané ustanovení tedy svědčí ve prospěch závěru žalobce o výlučně sekundární odpovědnosti šiřitele reklamy za její obsah. Současně je aplikace daného ustanovení vyloučena, protože, jak v případě Rozsudku MS v Praze, tak v případě žalovaného rozhodnutí, byla identita zadavatele reklamy správnímu orgánu známa. V pátém žalobním bodu žalobce namítal nesprávné posouzení předmětu reklamních spotů, neboť tyto podle žalobce nepropagují loterii či jinou sázkovou hru, která je nepovolená a neoznámená ve smyslu ZoL, neboť hra provozovaná na serveru PokerStars.net (dále jen ,,Hra“) nenaplňuje znaky loterie či jiné podobné hry tak, jak je tento pojem definován v ZoL. Podle ustanovení 1 odst. 2 ZoL se loterií nebo jinou podobnou hrou rozumí: „hra, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad (sázku), jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje.". Podle ustanovení § 1 odst. 8 ZoL platí, že: „Účastníkem loterie nebo jiné podobné hry může být jen fyzická osoba, která dovršila 18 let věku a která v souladu s herním plánem uhradí vklad (sázku) provozovateli předem, a to v hotovosti nebo bezhotovostně." Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) ZoL platí, že; „Předmětem výhry mohou být u peněžitých, číselných a okamžitých loterií a .sázkových her výhradně peníze, pokud ministerstvo výjimečně nepovolí i výhry v jiných movitých věcech." Ustanovení ZoL tedy zakotvují jako obligatorní znaky loterie či jiné sázkové hry vklad (sázku ve skutečných penězích), jehož návratnost se účastníkovi loterie nezaručuje (dále jen ,,sázka“), a možnost výhry (dále jen „výhra“) - Ustanovení ZoL tak regulují provozování určité, specificky identifikované hry, jejíž pravidla vyžadují sázky a umožňují výhry. Každá hra, která nevyžaduje sázky a neumožňuje výhry (stejně jako Hra), není regulována ZoL a ani nevyžaduje povolení dle tohoto předpisu. Reklamní spoty byly určeny k propagaci serveru PokerStars.net, který sdružuje fanoušky karetní hry poker. Server PokerStars.net poskytuje svým registrovaným uživatelům osobní a nepřenosné právo instalovat a používat software, který jim umožňuje hrát poker mezi sebou prostřednictvím sítě internet. Hra na serveru PokerStars.net je vždy zdarma a předmětem Hry jsou pouze tzv. hrací peníze, které se nenabývají za skutečnou měnu a nelze je za skutečnou měnu či jiné hodnoty ani následně směnit. Server PokerStars.net poskytuje registrovaným uživatelům účast ve Hře výhradně zdarma, přičemž součástí závazných podmínek užívání Hry (dále jen ..Podmínkv“) je povinnost hrát na seryeru PokerStars.net pouze z důvodu osobní zábavy a Hra nesmí být za žádných okolností zdrojem finančního zisku či získávání jiných výhod.“ Dle žalované je propagace serveru PokerStars.net v rozporu s ust. § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR, protože server PokerStars.net je údajně herní službou, která je v rozporu s ust. § 1 odst. 9 ZoL. Takový závěr je podle žalobce nesprávný, neboť z výše citovaných ustanovení ZoL vymezujících loterii nebo jinou podobnou hru je zřejmé, že nezbytným znakem loterie či jiné podobné hry je vždy zaplacení sázky a v případě eventuální výhry její vyplacení taktéž v peněžní formě. Vzhledem k tomu, že server PokerStars.net neumožňuje svým uživatelům činit peněžité sázky a nevyplácí jim peněžité výhry, je zcela zřejmé, že Hru nelze považovat za loterii či jinou podobnou hru ve smyslu ZoL, a proto k jejímu provozu není dle platných právních předpisů nutné povolení či oznámení v souladu se ZoL. Z tohoto důvodu nelze na úpravu podmínek provozování serveru PokerStars.net aplikovat ustanovení ZoL (a již vůbec ne argumentovat jejich porušením). Uveřejněním Reklamních spotů tudíž ze strany žalobce k porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR nedošlo a ani dojít nemohlo. Úvahy žalované týkající se zákazu hry poker jako takové pokládal žalobce za zcela nepřípadné. Jak bylo podrobně popsáno výše, hry hrané zdarma bez možnosti výhry nejsou ZoL nijak regulovány. Zákonodárce v žádném případě nereguluje hry jako takové a nereguluje ani karetní hry. Provozování hry poker bez možnosti sázek a výher nevyžaduje povolení ani registraci dle ZoL a nemůže být ani předmětem zákazu dle § 1 odst. 9 ZoL ani dle § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR. V šestém žalobním bodu žalobce tvrdil, že žalovaná rozhodla na základě důkazně nepodložených závěrů nemajících žádnou oporu ve správním spisu. Žalovaná v rozhodnutí uvádí, že v některých případech je Hra zpřístupňována za reálné peníze, resp. že principem Hry je postupné zpřístupňování hracích stolů registrovaným hráčům, kdy se vkladem rozumí již konkrétní finanční částky. Tento závěr žalované je však zcela nepravdivý a ve správním řízení nebyl ani nijak důkazně prokázán. Úvaha žalované, která k tomuto závěru vedla, je zcela nepřezkoumatelná, neboť nebyla nijak odůvodněna. S ohledem na skutečnost, že závěr žalované nemá ani žádnou oporu v příslušném správním spisu, je nutno jej označit za nepravdivý a v rozporu se skutkovým stavem. Žalovaná dále uvedla, že úplatnost Hry vyplývá z tzv. „informace o turnajích" umístěné na serveru PokerStars.net, konkrétně na adrese http://www.pokerstars.net/cz/poker/room/terms (dále jen „Pravidla turnajů“), kde je uvedeno, že pro vstup do turnaje je vyžadován „administrativní poplatek" a že v turnajích je možno „vyhrát peněžité ceny". I v tomto ohledu je však závěr žalované chybný. Úplatnou či bezúplatnou povahu určité hry nelze posuzovat výlučně na základě použití termínů poplatek či peníze v jejích pravidlech. Úplatnost musí být prokázána skutečnou existencí sázek a skutečnou výplatou výher. Použití termínů poplatek či peníze v pravidlech bezplatných her je přitom zcela běžnou praxí, přičemž tyto hry nejsou regulovány podle ZoL. Skutečností je, že Hra je zcela zdarma, přičemž absence úplatnosti je jednou ze základních podmínek Hry. Server PokerStars.net také výslovně propaguje zodpovědné hraní výhradně pro zábavu a odrazuje od vstupu do Hry všechny osoby, které by se jí chtěly účastnit za jiným účelem, přičemž tyto zásady provozu Hry jsou výslovně zakotveny v čl. 1.1., 4.5 a 5.2 Podmínek. Bezplatnost Hry nevyplývá pouze z Podmínek, ale je připomínána i v rámci dalších sdělení na příslušných webových stránkách, což ostatně v rozhodnutí konstatuje i sama žalovaná.'' Provozovatel serveru PokerStars.net uvádí, že za účelem vytvoření realistického prostředí hry poker nabízí hráčům hru za hrací peníze. Tato skutečnost je zde také opakovaně zdůrazňována prostřednictvím mnohých upozornění, aby nedošlo k omylu či záměně s loterií nebo jinou podobnou hrou regulovanou ZoL. Žalovaná úplatnost Hry dále dovozuje tvrzením, že „českou mutací" serveru PokerStars.net je stránka www.pokerstars.cz. která otevřeně nabízí on-line sázení za reálné peníze. Žalobce uvedl, že určení odpovědnosti za obsah určitých internetových stránek nelze založit pouze konstatováním správního orgánu založeném na identickém označení domény druhého řádu (tj. kmenu „pokerstars), neboť tyto mnohdy nejsou provozovány týmž subjektem. V prostředí sítě internet je zcela běžné, že jsou adresy internetových stránek se stejným označením domény druhého řádu provozovány zcela odlišnými subjekty (např. www.nova.cz a www.nova.comj. Českou mutací stránek PokerStars.net je stránka www.pokerstars.net/cz. I zde probíhá Hra vždy a výhradně pouze zdarma. Žalovaná neuvádí v odůvodnění rozhodnutí adresu údajného odkazu, který vede ze stránek PokerStars.net na stránky nabízející hraní za reálné peníze, ani žádným způsobem neodůvodňuje své tvrzení ohledně možnosti hraní za skutečné peníze prostřednictvím software získaného ze stránek PokerStars.net. Bylo povinností žalované jako správního orgánu zjistit v souladu se zásadou vyšetřovací (vyhledávací) dle ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu všechny rozhodné skutečnosti, tj. zajistit, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Závěry žalované musí vyplývat z podkladů zajištěných při její činnosti a musí být součástí správního spisu. Z rozhodnutí ale nevyplývá, na základě jakých podkladů žalovaná dospěla k závěru, že prostřednictvím PokerStars.net může návštěvník těchto stránek získat software či odkaz umožňující hrát za skutečné peníze. Závěr žalované, že je Reklamními spoty propagována hra podléhající regulaci ZoL, tedy není podložen žádnými důkazy. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí dále uvedla: „Pokud tedy divák získá informace o společnosti provozující webový portál spojený s hraním pokeru, pak tyto informace nejsou izolované, neboť současně získává informace o poskytovateli stránek a tedy i jeho dalších produktech a tedy i možnosti hraní hry za reálné vklady." Žalovaná však v rozhodnutí neoznačila žádné podklady ani neuvedla žádné konkrétní úvahy, které ji vedly k závěru, že stránky www.pokerstars.cz jsou provozovány stejným subjektem jako stránky PokerStars.net. Závěr žalované o totožnosti provozovatelů serveru PokcrStars.net a www.Pockerstars.cz tedy nemá oporu v provedených důkazech ani v podkladech obsažených ve správním spise. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná argumentovala obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K žalobním bodům konkrétně uvedla: K vadám výrokové části rozhodnutí konstatovala, že členění napadeného rozhodnutí plně odpovídá požadavkům správního řádu. V případě odkazu žalobce na judikaturu neshledala relevanci pro daný případ, neboť výrok je řádně a zřetelně vyznačen a oddělen od ostatních částí napadeného rozhodnutí, které jsou označena mimo jiné jako „odůvodnění" či „poučení. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí jasně vyplývá, za jakých podmínek a zejména za jakých okolností je rozhodnutí nesrozumitelné (na čísle listu 77 předmětného rozsudku). Podotkla, že se v uvedeném judikátu jedná o rozhodnutí soudu, nikoliv o rozhodnutí správního orgánu, tedy instituty, které se principiálně odlišují (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, respektive 150/2002 S., soudní řád správní). Výtky k odůvodnění rozhodnutí vnímala jako ryze účelovou námitku s tím, že je napadené rozhodnutí strukturováno záměrně tak, aby byl žalobce srozuměn se všemi okolnostmi správního rozhodnutí za tím účelem, aby rozhodnutí žalované bylo jasné a srozumitelné, z tohoto důvodu použila i grafických znázornění, které jsou v případě posuzování audiovizuálního obsahu nejnázornější formou ztvárnění předkládaných skutečností. Mimo to je každý grafický odkaz jasně okomentován a přiřazen ke konkrétní deklarované skutečnosti. Také žalobní tvrzení o vadách předcházejícího správního řízení považovala za ryze účelové, neboť žalobce neměl námitek k uvedenému dokazování nejen v rámci protokolu o dokazování, ale ani v průběhu správního řízení samotného. V průběhu dokazování byl účastník seznámen s podobou reklamního spotu, stejně tak jako v usnesení o zahájení správního řízení, kde byla podoba spotu vyjádřena popisem. Nadto byl účastník v rámci usnesení o zahájení správního řízení seznámen s počtem reklam uvedeného reklamního spotu, ani v tomto případě nebyla podoba, či počet repríz rozporován, nebyl tak důvod k provedení důkazu všemi odvysíláními reklamy, neboť nebyl rozporován ani počet repríz, ani obsah reklamního spotu jako takového. Dále konstatovala, že správní řízení bylo zahájeno, jak vyplývá z usnesení o zahájení správního řízení, pro jediný skutek - šíření reklamy, která byla identifikována časem premiéry dle jednotlivých mutací, spolu s přehledem na jakých programech byl šířen. V daném případě se jednalo o identifikaci jednání, nikoliv zahájení správního řízení za každé jednotlivé odvysílání, tedy za každé jednotlivé porušení zákona, ke kterému došlo každým jednotlivým odvysíláním (reprízováním) reklamy. K tvrzené neodpovědnosti žalobce/šiřitele reklamy a poukazu na rozsudek MS v Praze ve věci 11 Ca uvedla, že je uvedený rozsudek z pohledu vývoje práva překonán právě novelou ZoL, neboť byl jednoznačně definován zákaz prezentace služeb loterijních společností, které nemají řádné oprávnění na základě tuzemských právních předpisů. Pokud žalobce namítá, že služba je ve své podstatě legální a je možno ji prezentovat v rámci reklamního vysílání i když nemá poskytovatel dostatečné oprávnění, pak k tomu poukázala na analogii s jinými druhy služeb, např. eutanazie - v některých zemích je tento institut legální, v některých je výslovně zapovězen. Nelze předpokládat, že by provozovatel vysílání v ČR v souladu se zákonem odvysílal reklamu na možnost eutanazie v Belgii. Obdobně je to i například v případě legální možnosti distribuce tzv. lehkých drog. Tuto komoditu je v některých zemích možno legálně distribuovat, v některých ne. Taktéž by bylo v rozporu se zákonem odvysílat ve vysílání žalobce reklamu na tento druh zboží. Zodpovědnost provozovatele jakožto šiřitele za obsah reklamy je dána již samotnou podstatou ZoRR, konkrétně existencí sankčních ustanovení (8a odst. 1 písm. b) v případech šíření reklamy na zboží, služby, jejichž prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu s právními předpisy. K tvrzenému nesprávnému posouzení reklamních spotů konstatovala, že reklama v prvním plánu nabízí hru zdarma, z jejího audiovizuálního obsahu je však zřejmé, že jejím cílem je najít uživatele pro hru za finanční obnosy, což poskytovatel serveru Pokerstars.net nabízí, resp. jeho portál nabízí vstup do hry za peníze. Deklarací hry zdarma dochází k pokusu obejití ZoL. Toto obchodní sdělení plní ve své komplexní podstatě informační roli o možnostech hraní pokeru jako takového, a lze mít za to, že láká na hraní pokeru ve všech jeho formách. V daném případě se jednalo o pořad týkající se profesionálního pokeru. Deklarování, že služba nabízí hru zdarma, lze vykládat a interpretovat jako formální a účelové tvrzení mající za cíl přilákat co nejširší okruh zájemců o hru s možností hry bez vkladu, účelem je však získat hráče hrající prostřednictvím finančních částek. Z pohledu žalované se jedná o účelové obcházení zákona, jehož cílem je vyhýbání se plnění zákonné povinnosti v podobě obligatorní registrace tím, že je prezentována hra zdarma, ač poskytovatel taktéž nabízí hru za finanční obnos. Všechny tyto skutečnosti jsou v rozhodnutí jasně a srozumitelně popsány a vysvětleny. Závěrem svého vyjádření žalovaná považovala za evidentní, že poskytovatel stránek pokerstars.net umožňuje hraní za reálné vklady. Žalovaná tak má za prokázané, že se v daném případě jedná ze strany účastníka, respektive ze strany provozovatele webových stránek o jednání in fraudem legis, případně jednání přímo porušující zákon, a to z těchto důvodů: Stránky pokerstars.net skutečně - v prvním ptánu - nenabízejí přímé hraní formou peněz (což deklaruje i reklama), nicméně svojí provázaností s ostatními stránkami získá návštěvník software a zejména pak odkaz, kde lze již hrát v rámci placených stránek. Deklarování, že služba nabízí hru zdarma, lze vykládat a interpretovat jako formální a účelové tvrzení mající za cíl přilákat co nejširší okruh zájemců o hru s možností hry bez vkladu, účelem je však získat hráče hrající prostřednictvím finančních částek. Z pohledu žalované se jedná o účelové obcházení zákona, jehož cílem je vyhýbání se plnění zákonné povinnosti v podobě obligatorní registrace, tím že je prezentována hra zdarma, ač poskytovatel taktéž nabízí hru za finanční obnos. Podle žalované se žalobce dopustil porušení § 2 odst. 1 písm. a) ZoRR, dle kterého se zakazuje reklama zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot, jejichž prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu s právními předpisy, neboť se v daném případě jedná o herní službu, která je v přímém rozporu s § 1 odst. 9 ZoL, které zakazuje propagaci reklamy a podpory prodeje loterií a jiných podobných her nepovolených nebo neoznámených podle tohoto zákona, neboť uvedená služba není povolená dle platných předpisů. Žalovaná dále uvedla, že z pohledu evropského práva je oblast loterií a jiných podobných her považována za specifický druh služeb, který je vyloučen z působnosti Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (dále jen " Směrnice 2006/123/ES"). Nicméně mezinárodní Smlouvou o přistoupení k Evropské unii, která je publikovaná ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 44/2004 Sb. m. s., se Česká republika zavázala k respektování práva Evropské unie, a to včetně judikatury Soudního dvora EU (dále jen "Soudní dvůr" či "SDEU"), která je pro členské státy závazná. Z těchto důvodů se i na oblast loterií a jiných podobných her vztahují ustanovení primárního práva EU, konkrétně jde zejména o článek 49 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") upravující právo usazování, článek 56 SFEU, který upravuje volný pohyb služeb v rámci EU, a článek 63 SFEU o volném pohybu kapitálu. Názor o zvláštní povaze her a sázek, včetně rizika škodlivých následků, potvrzuje i ustálená judikatura SDEU. Soudní dvůr zároveň přiznává členským státům diskreci při regulaci tohoto odvětví: "V tomto kontextu mohou zvláštnosti morální, náboženské nebo kulturní povahy, jakož i morálně a finančně škodlivé důsledky pro jednotlivce a společnost, které souvisejí s hrami a sázkami, odůvodnit existenci dostatečné posuzovací pravomoci vnitrostátních orgánů pro stanovení požadavků, které zahrnuje ochrana spotřebitele a společenského pořádku (rozsudky ze dne 6. listopadu 2003, Gambelli a další, C- 243/01, Recueil, s. 1-13031, bod 63, jakož I ze dne 6. března 2007, Placanica a další, C-338/04, C-359/04 a C-360/04, Sb. rozhodnutí s. 1- 1891, bod 47)." Nadto, s ohledem na skutečnost, že oblast sázek a loterií není na unijní úrovni plně harmonizována, přiznal SDEU členským státům možnost zvolit si vlastní systém opatření, která budou zaručovat dosažení cílů vnitrostátní politiky, a to za podmínky, že přijatá opatření budou v souladu s primárním právem EU. Tato skutečnost byla deklarována nejen v prvním rozhodnutí ohledně loterií - rozsudek SDEU ze dne 24. března 1994 ve věci C-275/92 Schindler, zejména bod 2 věta třetí a bod 31 - ale i v jednom z nejnovějších rozhodnutí Soudního dvora v této oblasti, ve věci C-42/07 Liga Portuguesa, bod 57-61 (dále pak viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 1999 ve věci C-124/97 Láárá, body 14 a 36; rozsudek z 21. října 1999 ve věci C-67/98 Zenatti, bod 15; rozsudek ze dne 6. listopadu 2003 ve věci C- 243/01 Gambelli a další, bod 63, jakož i rozsudek ze dne 6. března 2007 ve věci C-338/04 Placanica a další, bod 47). Z ustálené judikatury Soudního dvora a principu subsidiarity tak vyplývá, že členské státy mohou v této neharmonizované oblasti podle vlastního žebříčku hodnot stanovit cíle své politiky v oblasti hazardních her a případně přesně vymezit požadovanou úroveň a prostředky ochrany za předpokladu, že všechna tato opatření jsou v souladu s primárním právem EU a s požadavky, která jsou na tyto opatření kladena judikaturou Soudního dvora. Vzhledem k možnému rozporu s unijním právem, shledala žalovaná jako důvodné využít institutu předběžné otázky SDEU, aby byl s definitivní platností objasněn, respektive potvrzen výklad, potažmo soulad zákona č. 200/1990 Sb., ve vztahu jak k unijnímu právu a současně aby byla potvrzena správnost aplikace tohoto zákona i na služby, jejichž poskytovatelé nesídlí na území ČR. Měla za to, že tímto krokem bude potvrzena správnost aplikace předmětných ustanovení na případy, kdy poskytovatelé loterií, sídlících mimo území ČR, porušují tuzemské právní předpisy, pokud při poskytování svých služeb nejsou řádně registrováni příslušným odborem Ministerstva financí ČR. Tento návrh mínila aplikovat též z důvodu sjednocení postupu Rady v rámci probíhajících soudních řízení před Městským soudem v Praze, konkrétně ve vztahu k řízení č.j. 5 A 50/2013 - 19, které je vedeno proti rozhodnutí Rady ze dne 8. 1. 2013, č. j. had/288/2013, sp. zn. 2012/494/had/FTV, kterým byla uložena sankce ve výši 50 000,- Kč dle § 8a odst. 1 písm. b) a podle § 8a odst. 5 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., pro porušení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., ke kterému došlo šířením reklam Pokerstars.net (verze 1), poprvé odvysílané v rámci licencovaných programů šiřitele dne 23. 1. 2012 od 23:40:57 hodin na programu Prima COOL; Pokerstars.net (verze 2), poprvé odvysílané v rámci licencovaných programů šiřitele dne 23. 1. 2012 od 19:40:59 hodin na programu Prima Family a Pokerstars.net (verze 3), poprvé odvysílané v rámci licencovaných programů šiřitele dne 24. 1. 2012 od 19:26:02 hodin na programu Prima COOL. S odkazem na uvedené měla za to, že žaloba neobsahuje relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly zrušení předmětného rozhodnutí a z tohoto důvodu navrhla, aby soud žalobu zamítl in eventum Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládá tato předběžná otázka: „Je v souladu s unijními předpisy, zejména ve vztahu k primárnímu právu, právní předpis č. 200/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách, obzvláště ve vztahu k ustanovením § 1 odst. 9 a §4 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb.. tohoto právního předpisu". a do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie o předběžné otázce zdejšího soudu řízení přerušil. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobce poukázal na nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že v době vydání žalovaného rozhodnutí neexistoval právní předpis, podle kterého by šiřitel odpovídal za obsah reklamy, stalo se tak až následnými novelami právních předpisů, ty ale byly účinné až od roku 2015. Konstatoval, že v projednávané věci nešlo o loterii ani hru a žalobou napadené rozhodnutí se s touto námitkou žalobce nevypořádalo. Zástupce žalované tvrdil, že provozovatel, resp. šiřitel odpovídá za obsah reklamy podle ZoL a ZoRR, které nejsou řádně zaevidovány, jsou zakázány. Poukázal na stanovisko Ministerstvo financí a rozhodnutí NSS ve věci sp. zn. 9 As 172/2015. Soud neprovedl důkazy navržené žalobcem v podané žalobě, neboť jsou součástí spisového materiálu (důkaz usnesením žalované ze dne 4. 9. 2012, výtisk provozních podmínek on-line pokerového softwaru Pokerstars). Soud rovněž neprovedl důkaz výtiskem pravidel hry Dostihy a sázky, neboť jej pro posouzení právní otázky považoval za nadbytečný. Zástupci obou účastníků učinili nesporným popis reklamy tak, jak byl písemně zachycen v žalobou napadeném rozhodnutí a jak je uložen na CD, které je součástí spisového materiálu a nežádali, aby soud důkaz zhlédnutím tohoto CD soud provedl. Soud o věci uvážil takto: Předně je třeba uvést, že soud neshledal opodstatněnou námitku v prvním žalobním bodu, v němž žalobce tvrdil, že je výroková část žalobou napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost. Byť by bylo lze přát výrokům rozhodnutí žalované obecně a i v nyní projednávané věci, aby byly formovány přehledněji, není výrok žalobou napadeného rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 správního řádu, podle kterého má být ve výroku rozhodnutí uvedeno řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, označení účastníků podle § 21 odst. 1 s rozlišením, zda se jedná o fyzické či právnické osoby, lhůta ke splnění ukládané povinnosti, případně jiné údaje, potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku s tím, že výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků, výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. Z obsahu výrokové části žalobou napadeného rozhodnutí totiž splnění zákonem požadovaných náležitostí vyplývá a soud nepřisvědčil žalobci, že z jeho znění nelze jednoznačně rozeznat, která část tvoří samotný výrok, která je součástí záhlaví a která již představuje odůvodnění. Konkrétně je z této části žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé označení účastníků řízení (žalobce s označením názvu a sídla, jeho zástupce), jaký správní úřad o věci rozhodoval (RRTV s odkazem na kompetence dané ZoRR), výrok rozhodnutí o správním deliktu je rovněž v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů (např. rozsudek NSS ve věci sp. zn. 2 As 34/2006), podle níž musí výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. uvedením i jiných skutečností, aby nemohl být zaměněn s jiným, jsou zde uvedena právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, výše uložené pokuty, lhůta jejího plnění s platebními údaji a výrok o povinnosti uhradit náklady správního řízení. Následně je po takto formulované výrokové části rozhodnutí uvedeno odůvodnění a poučení účastníků o možnosti podat/nepodat opravný prostředek ve smyslu § 68 odst. 1 správního řádu. Soud proto nepřezkoumatelnost výrokové části žalobou napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost neshledal a tuto žalobní námitku odmítl. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí v tom, že je jeho odůvodnění stiženo nesrozumitelností. Soud z části této žalobní námitce přisvědčuje, a to v rozsahu bodu IV. žalobou napadeného rozhodnutí (str. 6-10), v němž se žalovaná zabývala otázkou, jaké služby nabízí portál Pokerstars.net a uvedla obrazové náhledy konkrétních webových stránek (str. 5 – 8 napadeného rozhodnutí), neboť z něj není zřejmé, jakými úvahami se žalovaná řídila při jejich hodnocení, když dospívá k závěru, že „…principem všech těchto heren je postupné zpřístupňování hracích stolů, kde se vkladem rozumí již konkrétně finanční částky. Rada tak má za prokázané, že ……………… „předmětné stránky tak slouží k propagaci hry, která je nepovolená a neoznámená dle zákona č. 202/1990 Sb.,…………..“ a uzavírá, že se žalobce dopustil porušení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 1 odst. 9 ZoL, aniž by bylo patrno, jak konkrétně žalovaná jí uváděné skutečnosti a zjištění hodnotí a z čeho své závěry žalovaná dovozuje, když z vyobrazení webových stránek takový závěr jednoznačně učinit nelze. Úvaha žalované je tak neodůvodněná a nepřezkoumatelná. Obdobně tomu je při hodnocení vyobrazení webové stránky, která má zachycovat informaci o turnajích, kde žalovaná dospívá k závěru „mimo to jsou nabízeny výhry“, aniž by bylo možné z vyobrazení dané webové stránky tento závěr učinit. Na str. 7 napadeného rozhodnutí žalovaná uvádí informace „O turnajích“, „Kvalifikace (satelit)„ aniž by bylo zřejmé, proč je zde taková informace uvedena a z jakého důvodu podpořila stanovisko žalované o spáchání správního deliktu žalobcem. Rovněž odkaz „Mimo to je možno na uvedených stránkách získat peněžní ceny“ s popisem dalšího typu turnaje „Freerolly“ (str. 8) nesrozumitelně poukazuje na další typ turnaje s tím, že je zde možné vyhrát peněžní ceny, aniž by bylo uvedené zjištění blíže hodnoceno a zakomponováno do odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu jako celku, tj. aby se vztahovalo k výroku rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, proč se stalo podkladem pro vydání rozhodnutí a byly zde zachyceny úvahy, kterými se žalovaná řídila při hodnocení a při výkladu právních předpisů, které použila, tím spíše, že žalovaná následně na stejné straně svého rozhodnutí považuje za podstatný fakt českou mutaci stránek s vyobrazením zde uvedených informací, ač žalobce vlastnictví webové stránky www.pokerstars.cz v průběhu správního řízení popíral (a činí tak i v podané žalobě) a obsah spisového materiálu průkazu pravdivosti tohoto tvrzení neodpovídá, resp. nejsou v něm pro něj žádné podklady. Závěr žalované shrnující o zjištěních učiněných z vyobrazení webových stránek „je tedy evidentní, že poskytovatel stránek Pokerstars.net umožňuje hraní za reálné vklady. Rada tak má prokázané …..“ (str. 9) pak žalovaná učinila, bez toho, aniž by dostatečně odůvodnila úvahy, které ji k tomu vedou. Nepřezkoumatelnost této části odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se však nestala důvodem pro jeho zrušení (viz obdobně Rozšířený senát NSS ze dne 19.2.2008, č.j. 7 Afs 212/2006-74), jímž je námitka uplatněná rovněž ve čtvrtém žalobním bodu, podle které žalovaná chybně posoudila rozsah odpovědnosti žalobce. K tomu soud pro úplnost uvádí, že v této rozhodné právní otázce, tj. zda žalobce je pachatelem správního deliktu či nikoli, je odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí v souladu s ustanovení § 68 správního řádu, přezkoumatelné a soud se tak mohl zákonností posouzení rozsahu deliktní odpovědnosti žalobce zabývat. Soud při posouzení vyšel z ustanovení § 1 odst. 7 ZoR v rozhodném znění, podle kterého je šiřitelem reklamy pro účely tohoto zákona právnická nebo fyzická osoba, která reklamu veřejně šíří, dále z ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jímž se zakazuje reklama zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot, jejichž prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu správně předpisy, z ustanovení § 6b odst. 2, jímž zákonodárce stanovil odpovědnost šiřitele za způsob šíření reklamy podle tohoto zákona (věta první), ustanovení § 8a odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle kterého se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako šiřitel šíří reklamu, která je podle § 2 odst. 1 písm. a) zakázána, jakož i ustanovení § 1 odst. 9 ZoL v rozhodném znění, podle něhož se reklama nepovolených nebo neoznámených loterií a jiných podobných her zakazuje, a konečně i ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona ve znění do 31. 8. 2008 z něhož vyplývá, že loterie a jiné podobné hry mohou být provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem, když posledně zmiňované zákonné ustanovení ZoL zůstalo nedotčeno následnými novelami. Podle stanoviska soudu nebyl žalobce/šiřitel reklamy odpovědný za správní delikt podle § 8a odst. 1 písm. b), tj. za šíření reklamy podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 1 odst. 9 ZoL v rozhodném znění, neboť zákon mu odpovědnost za obsah reklamy v tehdy platném znění zákona o regulaci reklamy ani ZoL nestanovil, ale činil jej odpovědným pouze za způsob šíření reklamy (§ 6b odst. 2 zákona o regulaci reklamy v rozhodném znění). Šiřitel tedy odpovídal v době, kdy mělo ke správnímu deliktu dojít, za způsob šíření reklamy, tedy její vysílání, prezentaci, zprostředkování, zobrazení vjemu jejím adresátům, ale jen tehdy, pokud by byl zákonodárcem požadovaný rozpor s právními předpisy (§ 2 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 1 odst. 9 ZoL) pro šiřitele zjevný. Soud tak vešel na závěry učiněné v rozsudku zdejšího soudu ve věci sp. zn. 11 Ca 1/2006, podle kterého je zákaz daný ustanovením § 2 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy „ve vztahu k šiřiteli reklamy třeba vykládat tak, že se zakazuje toliko taková reklama, z jejíhož obsahu vyplývá, že je nabízeno zboží, služba nebo jiný výkon či hodnota, které jsou v rozporu s právními předpisy“. Aby se ale jednalo o reklamu zakázanou podle uvedeného ustanovení, musí být zřejmé, že nabízí zboží, službu či jiný výkon, které jsou produktem protiprávní činnosti nebo to, že pokud se bude adresát reklamy chovat nabízeným způsobem, bude jednat protiprávně. Samotná skutečnost, že hry mohou být provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem (§ 4 odst. 1 ZoL) sama o sobě nezpůsobuje, že by jejich provozování bylo protiprávní a je výrazem snahy zajistit potřebou míru státní regulace v této oblasti. Z obsahu reklamy, za kterou je žalobce v nyní projednávané věci sankcionován, nijak nevyplývá, že by šlo o reklamu na hry nepovolené nebo neoznámené (§ 1 odst. 9 ZoL) a adresát reklamy z jejího obsahu nemohl žádným způsobem dovodit, že poskytovatel sázkové hry nemá v době jejího šíření k této činnosti povolení/oznámení. Nebyla tak šířena reklama, z jejíhož obsahu by vyplývala protiprávnost nabízené služby a nelze tak učinit závěr o nerespektování právních předpisů ze strany šiřitele či následné nabádání adresáta reklamy k takovým postojům. Nelze přehlédnout, že žalobci byla podle tehdy platného znění zákona o regulaci reklamy uložena pokuta jako šiřiteli a nikoli jako zpracovateli či zadavateli reklamy (§ 1 odst. 5, 6, 7), když pouze zpracovatel a zadavatel jsou za obsah reklamy v tehdy platném znění zákona o regulaci reklamy odpovědni (§ 6b odst. 1, 3). Podle tehdy platného znění právních předpisů tak po žalobci jako šiřiteli reklamy nebylo spravedlivé požadovat, aby byl nucen pátrat po právních poměrech týkajících se jednotlivých zadavatelů reklamy, resp. osob prodávajících nabízené zboží či provozující nabízenou službu a zjišťovat potenciální nedodržení právních předpisů, tj. zda disponují povolením/učinili oznámení příslušného státního orgánu, či nikoli. Je při tom nerozhodné, že následná právní úprava takovou skutkovou podstatu správního deliktu již výslovně zakotvuje (§ 8a odst. 1 písm. o) ZoRR ve znění účinném od 16. 8. 2015). Pokud tak žalovaná poukazovala na to, že v době po vydání citovaného rozsudku ve věci 11 Ca 1/2006 došlo ke změně právní úpravy, pročež rozsudek nelze použít na projednávanou věc, pak k tomu soud uvádí, že namítaná změna právní úpravy nezasáhla zásadní relevantní ustanovení právních předpisů, podle kterých žalovaná rozhodovala i v této věci, neboť již v době rozhodování zdejšího soudu ve věci 11 Ca 1/2006 platilo ustanovení § 4 odst. 1 ZoL, které nedoznalo změny ani v době žalovanou tvrzeného spáchaného deliktu žalobcem, podle něhož mou být hry provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem. Tedy již tehdy ZoL obsahoval zákaz provozování loterií a jiných podobných her, které nejsou registrovány a byť tak zdejší soud ve věci 11 Ca 1/2006 rozhodoval za předchozí právní úpravy, která ustanovení § 1 odst. 9 ZoL neobsahovala, je zjevné, že žalovaná ve věci projednávanou senátem 11 Ca uložila pokutu za správní delikt podle zákazového ustanovení § 4 odst. 1 ZoL ve spojení s § 8 odst. 1 zákona o regulaci reklamy v tehdy platném znění, které, obdobně jako nyní v ustanovení § 8a, spatřovalo skutkovou podstatu správního deliktu šiřitele v tom, že šíří reklamu, která je v rozporu s tímto zákonem, resp. která je podle tohoto zákona zakázána (§ 2 odst. 1 písm. a)). K tomu soud zdůrazňuje, že se v projednávané věci jedná o uložení pokuty za správní delikt, tj. správní trestání v němž, obdobně jako v trestním řízení, musí skutek, jež má být deliktem, přesně odpovídat zákonnému znění relevantní právní úpravy. Podle stanoviska soudu však byla právní úprava v době tvrzeného spáchání správního deliktu žalobcem taková, že podle ní žalobce nemohl být jako šiřitel podle § 8a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy a § 1 odst. 9 ZoL sankcionován, neboť neodpovídal za obsah reklamy, ale za způsob šíření reklamy, ze které by bylo na první pohled zřejmé/zjevné , že je v rozporu s právními předpisy a že jejího adresáta vybízí k přijetí služeb jiných výkonů či hodnot, její šíření je v rozporu s právními předpisy, a k takovému závěru v projednávané věci ze shora uvedených důvodů nelze dospět, neboť z obsahu reklamy, která byla v souzené věci šířena, nevyplývá, že by šlo o reklamu na sázky protizákonné či nepovolené, adresát reklamy nemohl z jejího obsahu žádným způsobem dovodit, že poskytovatel her nemá v době vysílání/šíření reklamy k této činnosti státní souhlas, nebyla tak šířena reklama, z jejíhož obsahu by byla zjevná/vyplývala protiprávnost nabízené služby a nerespektování právních předpisů šiřitelem či nabádání adresátů reklamy k takovému postoji. Soud v této souvislosti odmítá stanovisko žalované, že Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 11 Ca 1/2006 opomenul ustanovení § 48 odst. 3 věta první mediálního zákona, dle kterého v případě neznámého zadavatele reklamy zodpovídá za obsah reklamy provozovatel. K tomu soud uvádí, že žalobce byl sankcionován podle ZoRR, který má vlastní ustanovení pro postih šiřitele reklamy (§ 8a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) a § 6b odst. 2), nikoli podle zákona mediálního. Nadto je třeba nahlížet na ustanovení § 48 odst. 3 mediálního zákona v souvislosti s odst. 1 a 2 téhož zákonného ustanovení a v tomto rozsahu úpravu obsaženou v § 48 odst. 3 aplikovat pouze ve vztahu ke správním deliktům výslovně uvedeným v předchozích dvou odstavcích tohoto ustanovení (srovnej obdobně rozsudek NSS ve věci sp. zn. 2 As 218/2015). Jestliže žalovaná při ústním jednání v této souvislosti poukazovala na jiný rozsudek NSS ve věci sp. zn. 9 As 172/2015, soud má za to, že citovaný rozsudek NSS na projednávanou věc nedopadá, neboť ve věci 9 Af 172/2015 byl žalobce sankcionován podle § 60 odst. 1 písm. l) mediálního zákona za porušení § 48 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nikoli podle zákona o regulaci reklamy. Ve shodě se zmíněným rozsudkem NSS ve věci sp. zn. 2 As 218/2015 tak soud uzavírá, že zákon o regulaci reklamy nevylučuje, aby byl ve vztahu k jediné nedovolené reklamě potrestán současně její zadavatel, zpracovatel i šiřitel, když každý z těchto tří subjektů nese svůj díl odpovědnosti a primárně za obsah reklamy odpovídá její zadavatel, popř. zpracovatel, což ostatně plyne z § 6b odst. 1 zákona o regulaci reklamy. Z § 6b odst. 2 tohoto zákona přitom vyplývá, že šiřitel primárně odpovídá za způsob šíření reklamy, tedy právní úprava zjevně respektuje to, že šiřitel reklamy v mnoha případech není schopen posoudit, zda obsah reklamy odpovídá zákonu. Což ovšem neznamená, že by šiřitel někdy nemohl být odpovědným i za obsah reklamy, neboť § 8 odst. 1 a § 8a odst. 1 zákona o regulaci reklamy stanoví, že šiřitel odpovídá už jen z titulu toho, že šíří nezákonnou reklamu. Uvedené však platí, pokud šiřitel šíří reklamu, která zjevně odporuje zákonu o regulaci reklamy a pak bude na místě potrestat jej společně se zadavatelem i zpracovatelem reklamy. K tomu NSS poukázal na shora zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 Ca 1/2006. Také toto stanovisko NSS proto podporuje závěr soudu v nyní projednávané věci, že je šiřitel reklamy odpovědný podle ustanovení § 8a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy a § 1 odst. 9 ZoL, ale jen tehdy, pokud šíří reklamu, která zjevně odporuje zákonu o regulaci reklamy/z jejíhož obsahu vyplývá, že je nabízeno zboží, služba nebo jiný výkon či hodnota, které jsou v rozporu s právními předpisy, a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby pátral po právních poměrech týkajících se jednotlivých zadavatelů, resp. osob, prodávajících nabízené zboží či provozující nabízenou službu a zjišťovat potencionální nedodržení právních předpisů, pokud takové nedodržení právních předpisů (§ 1 odst. 9 ZoL) není patrné na první pohled/zjevné. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že se žalobce správního deliktu nedopustil, pročež bylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem, soud se dalšími žalobními námitkami nezabýval, neboť ve svém zbývajícím výčtu směřují proti žalobou napadenému rozhodnutí, které muselo být na základě shora uvedených skutečností zrušeno v samotném základu. Na základě shora uvedených skutečností soud rovněž neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení žalovanou označené otázky SDEU. Ze shora uvedených důvodů soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odst. 1 a 4 s.ř.s. pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm bude žalovaná vázána právním názorem soudu, který ve zrušujícím rozsudku vyslovil (odst. 5). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a náklady za právní zastoupení za 3 hlavní úkony po 3.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast ústního jednání u soudu dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), 3x režijní paušál po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), DPH jehož je zástupce žalobce plátcem ve výši 2.142,- Kč, tedy celkem 15.342,- Kč. Pro úplnost soud uvádí, že k obdobným právním závěrům dospěl i ve věci sp. zn. 9 A 48/2013.

Poučení