9 A 53/2011 - 73
Citované zákony (20)
- České národní rady o přestupcích, 200/1990 Sb. — § 2 odst. 1 § 45 § 74 odst. 1
- Vyhláška Ministerstva zemědělství, kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže, 101/1996 Sb. — § 2 § 2 odst. 2 písm. a § 3 § 4 § 4 odst. 1 § 4 odst. 2 § 4 odst. 3
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 71 odst. 2 § 75 § 75 odst. 2 § 78 odst. 7 § 79 § 103 odst. 1
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 2 odst. 4 § 4 § 90 odst. 6
Rubrum
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: Ing. M. N., bytem D., proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.12.2010, č.j. 62584/ENV/09 5755/570/09 takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Rozhodnutím ze dne 29.6.2009 č.j. ČIŽP/48/OLL/ SR01/0908943.003/09/OJO Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) uložila žalobci pokutu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci“) ve výši 10.000,- Kč za to, že opomenutím neprovedl včasné vytěžení a asanaci, případně odstranění z lesa u 44 kusů kůrovci napadených a opuštěných smrků na lesním pozemku parc. č. 1981 v katastrálním území Doloplazy u Olomouce. Došlo tak k dokončení vývoje nové generace škůdců - kůrovců na napadených stromech, v době šetření již škůdci opuštěných, a tím k ohrožení plnění funkcí lesa vlivem umožnění dalšího šíření škůdců - kůrovců, a to lýkožrouta smrkového i lýkožrouta lesklého, jako škodlivých biotických činitelů v lese. Pokuta byla uložena za ohrožení životního prostředí v lesích tím, že dle § 4 písm. c) zákona o inspekci byly vlastním zaviněním žalobce vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a později i abiotických činitelů (zejména bořivého větru) v důsledku zanedbání povinností v oblasti ochrany lesa. Tím bylo ohroženo plnění funkcí lesa a následně také životní prostředí v lese. Dalším výrokem rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. V žalobě předně namítl, že správní delikt, který měl údajně spáchat, se nestal, důkazy o jeho spáchání jsou naprosto nedostatečné a řízení před správními orgány obou stupňů trpí vážnými, neodstranitelnými vadami. Žalovaný zmeškal zákonnou lhůtu pro vydání napadeného rozhodnutí, překročil ji až 18×, a porušil tak ust. § 90 odst. 6 správního řádu. Při ústním jednání neuvedl nic, co by takové prodlení ospravedlňovalo a pouze vyslovil přesvědčení, že podle jeho zkušeností soud při řízení o žalobě toto prodlení nebude brát v úvahu. Průtahy způsobené žalovaným zapříčinily nemožnost vyšetřit vliv okolí na les žalobce. Tohoto vyšetření se žalobce marně domáhal v celém průběhu správního řízení a dokonce ještě před jeho zahájením. V souzené věci se podle žalobce jedná o porušení zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lesích“) a jeho prováděcího předpisu, tj. vyhlášky č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže (dále jen „vyhláška č. 101/1996 Sb.“), který v § 4 odst. 3 nařizuje do 29. 5. odstranit nebo asanovat veškeré atraktivní dříví vzniklé do 31.
3. Nejedná se jen o dříví, ve kterém se škůdce může vyvíjet, ale je použito výrazu atraktivní, což znamená i takové, které při schnutí v létě svojí vůní přiláká škůdce, kteří se však v něm pro nedostatečnou tloušťku lýka nemohou vyvíjet, a proto napadnou okolní živé stromy. Právě to se stalo, když vlastník sousedního lesního pozemku vykácel přibližně 0,5 hektaru vzrostlého lesa, odvezl kulatinu, ale větve a vršky stromů nechal na místě až do úplného rozpadu a ty tam leží dodnes. Tím byly vytvořeny podmínky pro působení biotických a následně abiotických činitelů, přemnožení škůdců. Takto spáchaný správní delikt je v příčinné souvislosti s procesem vzniku kůrovcového ložiska v lese žalobce a vším, co je mu kladeno za vinu. Žalovaný tuto příčinnou souvislost uznává, ale veškeré nepříznivé následky přičítá žalobci a druhému spoluvlastníkovi lesa. Žalovaný i inspekce se odmítli zabývat správním deliktem na sousední parcele. Omezili se pouze na ohledání tenkých větví ležících na vrchu hromady, kde požerky lýkožroutů nebyly nalezeny. Tento postup odůvodnil tím, že správní orgány nemohou spekulovat, odkud lýkožrouti nalétli na stromy v lese žalobce. Z výše uvedeného přitom plyne, že to ani není nutné, protože to k prokázání správního deliktu žádný předpis nevyžaduje. Protože vlivem průtahů uplynuly již více než tři roky od vzniku správního deliktu, nemohou být zajištěny další důkazy, které již byly přírodními procesy zničeny. Nemůže být ani zahájeno správní řízení, při kterém by bylo snadné zjistit, jaké byly stanoveny podmínky pro těžbu na sousedním pozemku, jak byly tyto podmínky splněny, jaká opatření byla nařízena, aby se omezilo nepříznivé působení na les na sousedním pozemku a jak byla tato opatření splněna. Tím vším byly vlivem průtahů poškozeny zájmy žalobce, přičemž není pochyb o tom, že opatření proti nepříznivým vlivům má v první řadě konat ten, kdo je způsobil. Žalobce dále namítl, že mezi správním deliktem spáchaným na sousední parcele a údajným správním deliktem, kterého se měl dopustit žalobce, je podstatný rozdíl. Zatímco skutková podstata prvního je zákonem přesně vymezena časově i věcně, u druhého tomu tak není. Je použito výrazu „včas“, „neprodleně“ a podobně, což je v případě přírodních dějů značně relativní. Jiný význam mohou mít tyto pojmy v zimě a jiný v létě. Rovněž opuštění stromů lýkožroutem je různé. Stromy jsou napadeny zásadně nahoře na rozhraní mezi suchými a zelenými větvemi, kde je tlak tekutiny v lýku malý. Lýkožrouti strom postupně osidlují směrem dolů, přitom opouštějí požerky výletovými otvory a znovu napadají tentýž strom nebo sousední v ložisku, který byl již napaden. Kůrovcové ložisko přitom neopouštějí, dokud jsou v něm stromy vhodné pro jejich vývoj. To u stromů napadených v létě první generací (nikoliv přezimující) nenastane ani na podzim. To je právě rozdíl mezi napadením živých stromů v létě a náletem lýkožroutů na jaře na ležící dřevo, které během léta vyschne, takže škůdci dřevo opouštějí a šíří se do okolí do větších vzdáleností. Napadený 120 let starý strom v létě uschne nejdříve za 3 měsíce po napadení, ale za další 2 měsíce jeho dřevo ani lýko nevyschne tolik, aby se v něm lýkožrout nemohl vyvíjet. Méně napadené stromy v ložisku uschnou až na jaře příštího roku. Správní orgány se zabývají rychlostí množení lýkožrouta v létě, což nikdo nezpochybňuje, a mortalitou v létě, která vzhledem k této rychlosti není podstatná, zamlčují však fakt, že přezimování zejména v lokalitách, o které se jedná, je značně omezené. Uhynou prakticky skoro všichni lýkožrouti ve všech vývojových stadiích, zimující ve stromě i v hrabance. Tím ovšem není popřena skutečnost, že malá část lýkožroutů, která přezimuje, je na jaře velmi nebezpečná z důvodu ohromné schopnosti množení. Z toho však plyne, že nemá smysl kácet napadené stromy na podzim. Naopak je to nevhodné, protože při pádu 120 let starého stromu, s kůrou nahoře rozvolněnou, nastane rozšíření lýkožroutů ve stadiu dospělce tam, kam by se jinak nikdy nedostali, protože na podzim vlivem nízkých teplot již nemohou létat a rojit se. Z toho plyne, že nejúčinnější je nalézt na konci zimy všechny stromy, kde se ještě nacházejí živí přezimující lýkožrouti. Takové stromy je pak nutno do dubna z lesa odstranit. To také žalobce provedl. To, že byly takové stromy z lesa odstraněny, uvedl ve svém odvolání, a nikdy to nebylo zpochybněno. Na místě byly ponechány a teprve v květnu odstraněny pouze stromy vzrostlé, 120 let staré, u kterých byla kůra uvolněná, mokrá, napadená plísní a houbami, z větší části stržená ptactvem. Lýko těchto stromů, které bylo v listopadu plné lýkožroutů ve všech vývojových stadiích, bylo v březnu zaplněno již jen tlejícím trusem podporujícím hnilobný proces. V těchto stromech se již v březnu žádná vývojová stadia lýkožrouta nenacházela. Ani v hrabance se v březnu žádní dospělci lýkožroutů nenacházeli. V dané lokalitě nemají lýkožrouti možnost v hrabance přezimovat. Z těchto důvodů inspekce ani dne 13. 5. 2009 žádné lýkožrouty nenašla. Nebyli nalezeni ani uhynulí kůrovci v žádných vývojových stadiích. To je dle žalobce nezvratným důkazem toho, že na předmětných stromech nepřezimoval a vývoj nedokončil žádný lýkožrout, který by před 13. 5. 2009 stromy opustil. Žalobce nemohl zabránit vzniku kůrovcového ložiska ani množení škůdců v něm během léta. To mu žalovaný ani neklade za vinu. Viní jej z toho, že včas neprovedl odstranění napadených stromů z lesa, a lýkožrouti tak na podzim, nejpozději do 13.5. příštího roku (2009) mohli opustit kůrovcové ložisko a ohrozit blízké i vzdálené okolí. Důkazem mají být požerky s výletovými otvory. Takový důkaz svědčí jen o tom, že kůrovci opustili stromy, ale v žádném případě nesvědčí o tom, že opustili kůrovcové ložisko. To se v daném případě nestalo, a nestal se tedy ani správní delikt, kterého se měl žalobce dopustit. Naopak je prokázáno, že již v příštím roce byl stav kůrovců snížen a nezhoršil se ani v okolních lesích. Potřebné úkony tedy byly provedeny včas a byly účinné. Argumentace správního orgánu, že vlastníci mohli a měli poznat napadení stromů již v létě a učinit opatření dříve, je dle žalobce neopodstatněná. Napadení nepoznal dříve ani státní správou pověřený odborný hospodář, ačkoliv se kůrovcové ložisko nacházelo po obou stranách cesty, po které chodí. Je obecně známo a v literatuře se uvádí, že časově neohraničené napadení první generací v létě je na rozdíl od jarního masivního a časově ohraničeného napadení velmi obtížně zjistitelné a u 120 let starých stromů ve výšce 20 m prakticky nemožné. Ani kácení 120 let starých stromů není možné provádět kdykoliv. Je k tomu mimo jiné potřebné bezvětří, což je přibližně jen 15 % dnů v roce. Kůrovcové ložisko je na kraji sousední parcely, kde je již vysazen nový les, a proto muselo být kácení velmi přesné. Žalobce konstatoval, že žalovaný neuznává v podstatě žádnou jeho argumentaci s tím, že pro žalovaného zákon o lesích neplatí, ačkoliv v § 1 zákona o lesích je uvedeno, že se týká i životního prostředí. Je tedy zřejmé, že zákon o lesích je obecný k zákonu o inspekci, který je zákonem speciálním. Ve druhém stupni žalovaný uvádí, že pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle zákona o inspekci není důležité, zda byl porušen zákon o lesích. To znamená, že žalovaný používá zákon o lesích, jen když se mu to hodí. Přitom si vytváří vlastní předpisy, které nemají oporu v zákoně a nejsou zveřejněny. Tak například žalovaný tvrdí, že za vše je odpovědný vlastník a nikdo jiný a že podle zákona o inspekci se řeší případy, kdy v kůrovcovém ložisku je více jak 10 stromů. Dále tvrdí, že pro naplnění skutkové podstaty § 4 zákona o inspekci stačí, když jsou nalezeny výletové otvory kalamitních lýkožroutů z jejich požerků. Vylučuje tak z odpovědnosti toho, kdo skutečně ohrozil nebo již dokonce poškodil životní prostředí, přestože v zákoně o inspekci není žádná zmínka o výhradní odpovědnosti vlastníků. Žalobce v tom spatřuje též porušení § 2 odst. 4 správního řádu, protože někdo, kdo se dopustí zjevného správního deliktu, nedostane trest žádný a ani s ním není zahájeno správní řízení, zatímco druhý, který údajně nedostatečně bránil následkům tohoto správního deliktu, je potrestán. V dané věci také nebyly vymezeny důležité pojmy, na kterých zákon o inspekci stojí, a není tak náležitě omezena jejich relativita. Například jde o pojem „vytvoření podmínek pro množení škůdců“. Takové podmínky jsou vytvořeny už jen tím, že se připustilo pěstování monokultur, a to i tam, kam smrky nepatří. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zbytečně zabývá tím, že předmětný správní delikt, kterého se měl žalobce dopustit, nelze řešit podle zákona o přestupcích. Žalobce se toho nikdy nedomáhal. Domáhal se jen toho, aby bylo podle zákona o přestupcích řešeno to, co zákon o inspekci neřeší, protože protiprávní jednání „ohrožení životního prostředí v lesích“ podle zákona o inspekci je nepochybně přestupkem, protože je ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o přestupcích v § 45 přestupkového zákona výslovně za přestupek označeno. Jde o přestupek na úseku ochrany životní prostředí. Na tom nic nemění skutečnost, že v dalších odstavcích obou citovaných zákonů jsou odlišnosti a případně rozpory. Tyto rozpory jsou řešeny tím, že zákon o inspekci je zákonem speciálním, který má přednost před zákonem obecným, tj. zákonem o přestupcích, avšak pokud speciální zákon něco neřeší, a je toho mnoho důležitého, co neřeší, pak je nutné použít ustanovení zákona obecného. Je to mj. tím, že samotný zákon o inspekci je velmi stručný a bez souběžného použití zákona o přestupcích nelze bez naprosté libovůle správních orgánů jednotlivé případy řešit. Žalobce se proto domáhal toho, aby jeho údajný jiný správní delikt byl jako přestupek ústně projednán v průběhu správního řízení ještě před vydáním rozhodnutí podle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalobce závěrem celou věc shrnul tak, že na parcele sousedící s jeho lesem byl prokazatelně spáchán správní delikt, který zjevně způsobil vznik kůrovcového ložiska v jeho lese. Žalobce udělal vše, co bylo třeba a docílil toho, co zákon žádá, neboť v příštím roce omezil ve vlastním lese výskyt kalamitních škůdců pod tzv. základní mez. I ve vzdáleném okolí se stav výskytu nezhoršil. Správní orgány však žalobce potrestaly, protože na jeho stromech byly nalezeny výletové otvory lýkožroutů, což byl jediným důkazem o tom, že se lýkožrouti šířili do okolí. Správní orgán nevzal v úvahu, že se lýkožrouti mohli šířit jen v kůrovcovém ohnisku samém a následně byli v zimě zčásti zneškodněni a z větší části uhynuli. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že při ohledání věci na místě samém za účelem zajištění důkazu, které provedla inspekce dne 13. 5. 2009, bylo zjištěno, že na pozemku žalobce bylo 44 kusů smrků opuštěno kůrovcem. Důkazem tohoto stavu byla opadaná kůra s požerky kůrovců a jejich larev a výletové otvory v kůře. Tím, že byly zjištěny i výletové otvory v kůře, bylo jednoznačně zřejmé, že v daném případě došlo k dokončení vývoje nové generace uvedených škůdců a opuštění napadených stromů, a tedy k umožnění dalšího šíření kůrovců do okolních smrkových porostů. Z protokolu o zajištění důkazu vyplývá, že kůrovci dokončili svůj vývoj na podzim roku 2008, nejpozději však do data, kdy proběhlo ohledání věci, tj. do 13.5.2009, kdy se již na napadených smrcích dospělci hmyzu nenacházeli. Dokončením vývoje nové generace škůdce a opuštěním předmětných smrků došlo k ohrožení lesa vlivem umožnění dalšího šíření kůrovce, tj. bylo umožněno škůdcům se vyvinout, dosáhnout pohlavní zralosti, vylétnout do okolí a napadnout další stromy nacházející se v dosahu možného napadení. Šířením kůrovců do dalších smrkových kultur dochází k jejich oslabování a odumírání. Těžba kůrovci napadených stromů vede k prořeďování lesa a tím k ohrožení stability lesních porostů a ve svém důsledku i ke změnám v místních ekosystémech, a to nejen na pozemku přímo kůrovci opuštěném, ale i k ohrožení stavu na pozemcích a smrkových porostech jiných vlastníků v dosahu možného napadení. Protokol o zajištění důkazu byl žalobci, který nebyl přítomen ohledání na místě samém, zaslán. Na den 28.5.2009 inspekce stanovila kontrolu na lesním majetku žalobce. Při této kontrole žalobce uznal skutečnosti popsané v protokolu o zajištění důkazu. Žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z rozhodnutí inspekce a ze spisového materiálu ve věci. V odůvodnění rozhodnutí je odkazováno na právní úvahy inspekce, na její zjištění a důkazní listiny, které tvoří spis. Dohady žalobce o tom, že žalovaný rozhodoval na základě vlastních předpisů, které nejsou součástí spisu, jsou irelevantní. V rozhodnutí inspekce i v rozhodnutí žalovaného je podrobně popsán stav zjištěný inspekcí v rámci zajištění důkazu dne 13.5.2009, který nebyl žalobcem zpochybněn ani při kontrole na místě samém dne 28.5. 2009, kdy žalobce uznal, že skutečnosti popsané v protokolu o zajištění důkazu a shodně v usnesení o zajištění důkazu jsou pravdivé, tedy že 44 kusů smrků na předmětném lesním pozemku bylo kůrovci napadeno a potom opuštěno, a to před jejich zpracováním. K námitce, že správní orgány tvrdí bez jakéhokoliv důkazu, že kůrovci na podzim 2008 nebo nejpozději 13.5.2009 opustili kůrovcové ložisko a šířili se do okolí, žalovaný uvádí, že právní posouzení věci je zřejmé z výroku a z odůvodnění rozhodnutí inspekce a žalovaného. Podrobně je popsána skutková podstata a dopad zjištěného stavu na ohrožení životního prostředí v lesích. Žalovaný podrobně popsal i návaznost zákona o inspekci na jiné právní normy a důsledky zjištěného stavu na funkce lesa v dotčeném území. K námitce žalobce, že není možné, že se z napadených smrků dále šířili kůrovci, protože během zimy z větší části uhynuli nebo byli sežráni ptactvem a ti, kteří přezimovali ve stromech ne zcela suchých, byli do dubna z lesa s těmito stromy odstraněni, žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že některé odkazy žalobce na odbornou literaturu nejsou úplné a lze je označit za zavádějící či účelově podané. Obecně lze uvést, že podle všeobecně rozšířené teorie pionýrští brouci lýkožrouta smrkového (samci, kteří vyhledávají vhodné stromy k založení nové generace) vyhledávají pomocí čichu oslabené stromy (v důsledku chemických změn v lýku). Náletem je postupně oslabována imunita stromu, a pokud je překonána, pionýrští brouci začnou produkovat feromony, které způsobují hromadný nálet dalších brouků. Lýkožrout smrkový primárně napadá čerstvě odumřelé stromy, kde se víceméně neuplatňují jejich obranné mechanismy. Pokud však nemá dostatek takového dříví, napadá i stromy stojící, oslabené suchem nebo napadené houbami, ale může napadat i stromy zdravé. Lýkožrout smrkový se nejčastěji vyskytuje ve smrkových porostech starších šedesáti lety, zejména na slunných porostních stěnách. V letním období, kdy jsou porosty prohřáté, je rozptyl brouků zakládajících nové generace podstatně větší a může častěji docházet k jejich náletu na stromy uvnitř porostů. Na stojících zelených stromech zahajují nálet na rozhraní suchých a zelených větví, následně se však šíří oběma směry (nahoru i dolů). Napadený strom začíná v místech závrtů smolit, a je-li nálet úspěšný, jsou na kořenových nábězích a za šupinkami ve spodní části kmene dlouho dobře patrné drtinky vypadávající ze závrtových otvorů. Dále dochází k barevným změnám jehličí. Celkový vývoj od zavrtání samce až po dosažení pohlavní zralosti novými brouky trvá v závislosti na počasí 6 až 10 týdnů. V tomto období je proto nezbytná soustavná kontrola takových porostů, kterou ukládá například § 32 odst. 1 zákona o lesích. Zimování lýkožrouta smrkového probíhá ve stadiu larvy, kukly nebo dospělce, což je nejobvyklejší. Část jedinců zimuje v hrabance, část pod kůrou v místě vylíhnutí a část pod kůrou v místě náhradního zralostního žíru. Obdobný způsob života, vývoje, šíření a přezimování platí i v případě lýkožrouta lesklého, pouze s tím rozdílem, že tento kůrovec upřednostňuje pro svůj vývoj slabší materiál. Názor žalobce, že skutečnost, že se při zajištění důkazu nenašli uhynulí kůrovci v žádných vývojových stadiích, je nezvratným důkazem toho, že v předmětných stromech žádní kůrovci nepřezimovali a vývoj nedokončili, je dle žalovaného opět zavádějící. Z výroku rozhodnutí inspekce a žalovaného je jednoznačně zřejmé, že sankční řízení bylo vedeno nikoliv z důvodu, že došlo k napadení smrkového porostu na pozemku žalobce, případně zda kůrovci na smrcích přezimovali, ale za to, že jim bylo (opomenutím, nečinností či nedostatečnou činností žalobce jakožto spoluvlastníka pozemku) umožněno v období druhého pololetí roku 2008 dokončit vývoj, opuštění napadených smrků, jejich šíření do okolí a tím ohrožení dalších smrkových kultur. Takový stav v daném případě na základě údajů uvedených v protokolu o zajištění důkazu prokazatelně nastal. Vznik sankčního jednání na podzim roku 2008 žalobce v odvolání ani v žalobě nezpochybnil. Způsob určení doby, kdy došlo k opuštění napadených stromů, je podle žalovaného rovněž nezpochybnitelný. Jarní rojení začíná v nižších a středních polohách na přelomu dubna a května, letní rojení pak nastává po 8 až 10 týdnech po začátku rojení jarního. Při sesterském rojení potom dochází k přerojování samic na stejný nebo jiný strom zpravidla 2 až 3 týdny po začátku klasického náletu. Vzhledem k tomu je zřejmé, že k opuštění napadených 44 kusů smrků z letního rojení roku 2008 muselo dojít nejpozději na podzim téhož roku. Pouze pro úplnost žalovaný uvádí, že odkazy žalobce zpochybňující možnost dokončení vývoje nové generace v daném roce (či tvrzení, že na podzim vlivem nízkých teplot již kůrovci létat a rojit se nemohou) se vztahují k případnému třetímu rojení (obvykle přelom srpna a září), a lze je proto opět označit za zavádějící a účelové. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že nalezené výletové otvory nedokazují šíření kůrovců do okolí mimo vlastní kůrovcové ložisko. Po vylíhnutí (a vylétnutí výletovými otvory) je část brouků lýkožrouta smrkového (zhruba 1/4) schopna okamžitě nalétnout na okolní stromy a zbylá část je nucena létat (do doby snížení obsahu tukových těles tak, aby mohli napadnout další stromy). V rámci tohoto letu se brouci nejčastěji pohybují ve vzdálenosti do 500 m, někteří jedinci ale mohou dosáhnout vzdálenosti až 20 km. Při šíření kůrovců je třeba zohledňovat i případný pasivní let (za pomoci větru), kdy se může lýkožrout smrkový dostat na lokality vzdálené řádově desítky kilometrů. Nelze vyloučit, a v praxi bývá obvyklé, že v těchto místech se mohou objevit současně brouci v takovém množství, které je dostatečné pro založení nového ohniska. V této souvislosti žalovaný poukázal na to, že pozemky žalobce přímo navazují na další smrkové porosty. Opuštěním a prokázaným výletem brouků z napadených 44 stromů tak prokazatelně vzniklo riziko napadení dalších lesních porostů, a tím i ohrožení životního prostředí v lese, jak je uvedeno v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Pro výsledek prokázání skutkové podstaty obsažené v § 4 písm. c) zákona o inspekci nebylo rozhodující hodnocení sousedního pozemku, kde měla proběhnout těžba. Rozhodující bylo, že žalobce svým jednáním nebo opomenutím ohrozil životní prostředí tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Povinnosti vlastníka lesa jsou stanoveny v ustanovení § 32 zákona o lesích a obecně lze poukázat i na ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnictví zavazuje. Neplnění stanovených povinností nelze omlouvat odkazem na činnost odborného lesního hospodáře, složitost technických řešení, časovou tíseň apod. V žádném případě nestačilo, aby se vlastníci spoléhali na to, že zájem chráněný zákonem nebude z jejich viny ohrožován, případně na to, že se v tomto porostu starém 120 let nikdy větší napadení kůrovci nevyskytlo. Žalovaný v rozhodnutí popsal i návaznost zákona o inspekci na jiné právní normy. Vzhledem k tomu, že předmětem správního řízení vedeného se žalobcem nebylo hodnocení stavu na sousedním pozemku, tj. nebyl šetřen vliv tohoto pozemku (respektive na něm provedené těžby) na pozemek žalobce, nýbrž prokázané umožnění dalšího šíření nové generace kůrovců na okolní smrkové porosty, nebylo ani důvodné šetření na tomto sousedním pozemku. Proto ani překročení lhůty pro vydání rozhodnutí nemělo vliv na výsledek řízení. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku. V ní mj. uvedl, že žalovaný jej viní z ohrožení životního prostředí, které by mohlo nastat, a nikoliv z toho, které skutečně nastalo. Zdůraznil, že pro důkaz jeho zavinění je nezbytné dokázat, zda bylo možné napadení lýkožrouty vyhledat či nikoliv, což se nestalo. Poukázal na to, že mezi podáním odvolání a rozhodnutím žalovaného uplynulo 1,5 roku, což svědčí o tom, že byly překročeny lhůty stanovené zákonem. Žalovaný chybně uvádí i na nadmořskou výšku lesa, o který se jedná, a která je 344 m.n.m. Žalovaný namísto toho uvádí výšku obce Doloplazy, která je 286 m.n.m. Údaj o nadmořské výšce může být přitom velmi důležitý, neboť závislost teploty na nadmořské výšce zdaleka není lineární. Nadmořská výška má podstatný vliv na dobu rojení lýkožroutů zejména na jaře. Přestože k zajištění důkazu dne 13.5.2009 byla přizvána tzv. nezávislá osoba, a sice zaměstnanec lesní správy, který vykonává povinnosti odborného hospodáře, žalovaný nikde jeho výpověď neuvádí. Tuto výpověď zajistil až žalobce. Podle žalobce je zarážející, že před ním byla utajena příprava konání k zajištění důkazu 13. 5. 2009 a nebyla dána přednost výzvě, aby učinil opatření, která podle inspekce učinit měl. K tvrzení, proč nereagoval na nesrovnalosti dříve, žalobce v replice uvedl, že se důvodně obával toho, že každý nesouhlas bude mít vliv na velikost vyměřené pokuty. Stromy, o které se jedná, nebyly vykáceny všechny do konání kontroly dne 28.5.2009, ale všechny byly vykáceny až do 31.5.2009. Nemohlo jich být také 44, ale podstatně méně. Žalobce je přesvědčen, že jednal správně, žádné ustanovení zákona neporušil a dosáhl toho, co je nejdůležitější, to je zamezil dalšímu šíření škůdců. Žalobce má za to, že nemohl vytvořit podmínky pro působení biotických činitelů, protože to v daném případě už vytvořil někdo jiný. Žalobce mohl jen částečně omezit následky tak, jak mu to ukládá zákon o lesích a nemohl se provinit proti zákonu o inspekci. Podle § 4 odst. 3 vyhlášky č. 101/1996 Sb., je nutno do 31. května zpracovat nebo asanovat veškeré dříví atraktivní pro rozvoj škůdců vzniklé do 31. března. Vlastník sousedního pozemku postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když na svém pozemku vykácel přibližně 0,5 ha lesa, kulatinu odvezl a větve a vršky stromů ponechal schnout na místě v době rojení lýkožroutů. Na opakovanou výzvu k prošetření tohoto správního deliktu žalovaný odpovídá, že nemůže spekulovat, odkud lýkožrout na stromy žalobce naletěl. To však po něm nikdo nechtěl. Žalobce žádal pouze, aby bylo vyšetřeno, proč (lýkožrout) naletěl, tedy jak byla těžba plánována, jaká opatření byla nařízena a jak vše ve skutečnosti proběhlo. Žalobce v replice dále poukázal na to, že žalovaný se ve vyjádření k žalobě vyhýbá určení míry ohrožení životního prostředí. Setrvává na názoru, že rozhodující je, zda bylo či nebylo ohroženo životní prostředí, což je v rozporu s čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Bez určitého ohrožování životního prostředí se přitom nikdo neobejde. Podmínky pro působení biotických a abiotických činitelů jsou vytvářeny už jen tím, že lesy jsou pěstovány tak, jak by pěstovány být neměly, tam, kde by být neměly a podobně. Inspekce je toho názoru, že míru ohrožení jsou oprávněni stanovit sami inspektoři z titulu jejich odbornosti, což je logické, neboť nemohou řešit každý napadený strom. Proto si stanovili, že k ohrožení životního prostředí dochází při opuštění více než deseti stromů lýkožrouty a nic víc je nezajímá. Ustanovení prováděcí vyhlášky, kde je vymezeno, co se pokládá za přípustnou míru neohrožující les, a tím i životní prostředí, žalovaný označuje za pro něj neplatné. Touto přípustnou mírou v případě výskytu lýkožrouta je tzv. základní stav, kdy se škůdce vyskytuje v nízkém množství, kdy objem kůrovcového dříví z předchozího roku nedosáhl 1 m3 na 5 hektarů smrkových porostů, a nedošlo k vytvoření ohnisek. Je zřejmě, že tento základní stav v roce 2008 ani 2009 nemohl žalobce ovlivnit, i kdyby napadené stromy v roce 2008 z lesa odstranil, jak žádá žalovaný. Stav dle zákona mohl žalobce ovlivnit až v roce 2010, což s prokazatelným úspěchem udělal. Žalobce v replice zopakoval, že žalovaný překročil lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání. Dále uvedl, že důkazem jeho zavinění nejsou výletové otvory v kůře stromů, ale musí se dokázat, zda bylo či nebylo možné vyhledat napadení lýkožroutem, které předcházelo vzniku výletových otvorů. Takový důkaz žalovaný nepředložil. Tímto důkazem nemůže být odpad kůry ze stromů s požerky a výletovými otvory. Také důkaz, že v daném případě došlo k ohrožení životního prostředí, žalovaný nikdy nepředložil. Lýkožrouti, kteří by na podzim roku 2008 opustili napadené smrky, by se, jak uvádí žalovaný, nacházeli do 500 metrů od kůrovcového ložiska v žalobcově lese. Za hranici 500 metrů se dostanou jen 2 % kůrovců a 80 % kůrovců se nedostane dál než 100 metrů, což se dá lehce zkontrolovat. Odborný hospodář to učinil, a protože žádný výskyt zjištěn nebyl, nečinil žádná opatření. O ložisku v lese žalobce odborný hospodář samozřejmě věděl, protože byl mj. informován žalovaným a inspekcí. Uvedené svědčí o tom, že zásah proti lýkožroutům v lese žalobce byl účinný a byl proveden včas. Existence výletových otvorů na stromech, které žalovaný uvádí jako jediný důkaz o tom, že došlo k ohrožení životního prostředí, na tom nemůže nic změnit. Žalovaný přitom ani neuvádí, jaký je počet těchto otvorů, z které generace jsou, jak jsou na stromech rozmístěny a na kolika stromech se nacházely v pozorovatelné výšce. Následná napadení v žalobcově lese nevyhledal ani odborný hospodář. Zákon o lesích nařizuje sice soustavně vyhledávat napadení kalamitním škůdcem, ale není možné vyhledat všechna napadení. Pokud nejde napadení vyhledat, nemohou být ani učiněna žádná opatření, která jinak musí být učiněna. V daném případě vlivem napadení začaly stromy měnit barvu jehličí až na podzim a také až na podzim se objevily výletové otvory, v nižších částech kmenů ve výšce 1,5 m od země, ale jen u omezeného počtu stromů, celkem osmi kusů. Na podzim nebylo vhodné stromy pokácet, protože při pádu 120 let starého stromu, více než 30 m vysokého s rozvolněnou kůrou nahoře by se lýkožrouti dostali do míst, kam by se jinak nedostali. Z výletových otvorů mohl lýkožrout na podzim jen vypadnout a pokusit se přezimovat ve vzdálenosti několika metrů od stromu, ve kterém se vyvinul. Na podzim by lýkožrouti žádný nový strom už neobsadili. Kácet stromy na podzim není vhodné, neboť v nich přezimuje převážná část lýkožroutů, což je významnou částí obživy ptactva, které pak na konci zimy beze zbytku stromy asanuje. V březnu, kdy je nejlépe poznat, které stromy pokácet, tedy z lesa žalobce odstranil všechny stromy, kde by se lýkožrouti mohli ještě nacházet. Do 31.5. byly ponechány jen velké stromy se strženou kůrou s hnědým hnijícím lýkem, kde se lýkožrouti již nenacházeli. Během zimního období si sama příroda v rozhodující míře s lýkožroutem poradí s tím, že jejich výskyt podstatně zredukuje. Přezimování lýkožroutů v dané lokalitě je značně omezené. Žalovaný dle mínění žalobce nereaguje na neustále opakovanou námitku, co by dělal lýkožrout, který na podzim někam doletěl. Novou generaci založit nemůže, protože i kdyby samička nakladla vajíčka, pak tyto mladé larvy nikdy nepřezimují a dokončit vývoj na podzim nestačí. Dospělec, který na podzim někam doletí, nemůže přezimovat, protože si nestačí vytvořit dostatečnou tukovou zásobu. Brouk lýkožrouta může mít buď létací svaly, nebo tukový vak, ale nikdy obojí. Žalobce v replice požádal, aby soud rozhodl o tom, zda odborný hospodář je odpovědný za výkon povinností daných zákonem o lesích. Je toho názoru, že v případě, kdy odborný hospodář nemůže provést určité úkony, protože to není možné, nemůže ani vlastník lesa neprovést ty samé úkony vlastním zaviněním. Aplikace zákona o lesích ve vyjádření správních orgánů je dle žalobce zmatečná, zavádějící a účelová. V protokolu označuje inspekce zákon o lesích jako podpůrný a v napadeném rozhodnutí žalovaný píše, že není rozhodující, zda jsou ustanovení zákona o lesích dodržena. Žalobce nikdy nesvaloval vinu na odborného hospodáře, argumentoval však tím, že co nemůže vyhledat odborný hospodář, nemůže vyhledat ani soukromý vlastník, protože to vyhledat nelze. V podání ze dne 22.2.2014 žalobce zopakoval, že to nebyl on, kdo zavinil ohrožení životního prostředí. Má za to, že vlastním zaviněním nepřekročil míru ohrožení životního prostředí stanovenou zákonem ve smyslu čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto je uložení sankce za takové ohrožení nepřípustným zásahem do základních práv žalobce jakožto vlastníka lesa garantovaných Listinou základních práv a svobod. Žalovaný použil pro obvinění žalobce pouze obecná ustanovení zákona o lesích a prováděcí vyhlášky č. 101/1996 Sb. Tato obecná ustanovení však neobsahují žádný konkrétní údaj o tom, kdy se v případě napadení lýkožroutem smrkovým a lesklým mají stromy z lesa odstranit, a neobsahují ani implicitně stanovení míry ohrožení životního prostředí. V další části podání žalobce polemizuje se závěry, k nimž ve skutkově shodné věci týkající se druhého spoluvlastníka lesa dospěl Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 10 A 57/2011 – 72 a následně v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16.10.2013 č.j. 4 As 71/2013 – 35. V rámci této polemiky zopakoval svou argumentaci, že ohrožení životního prostředí v roce 2009 zavinil ten, kdo zavinil napadení stromů v roce 2008, a že žalobci mohli až následně snížit zvýšený stav výskytu lýkožroutů na základní, což také učinili. Žalobce nesouhlasí se způsobem, jakým Městský soud v Praze určil stav výskytu lýkožroutů. Ten je dle žalobce nutno vždy počítat pro větší celky lesa; pro výměru jeho pozemku o velikosti 1 ha jej vypočítat nelze. Stav výskytu mohla vypočítat jen správa příslušného polesí, což se také stalo. Podle její zprávy byl zvýšený stav výskytu jen v roce 2009. Požadavek žalovaného na odstranění všech napadených stromů dříve, než vzniknou výletové otvory, je dle mínění žalobce nereálný. V další části podání pak žalobce zopakoval svou předchozí argumentaci (vznik výletových otvorů neznamená, že lýkožrouti dokončili vývoj; ve stromech ponechaných v lese do května 2009 nepřezimovali, neboť byli sežráni ptactvem nebo uhynuli; ve všech případech nelze napadené stromy vyhledat; žalovaný se v dané věci dopustil značných průtahů). Při ústním jednání před soudem obě strany setrvaly na svých dosavadních argumentech a procesních stanoviscích. Žalobce soudu při jednání předložil písemné prohlášení datované dnem 12.5.2014, které následně z podstatné části přednesl. V uvedeném prohlášení žalobce zopakoval svou dosavadní argumentaci vztahující se k projednávané věci a dále konstatoval, že do vzdálenosti 20 km od jeho lesa se nachází lesy ve vlastnictví státu, ze kterých se každý rok vyváží tisíce kubíků neasanovaného kůrovcového dříví s výletovými otvory lýkožroutů. Přesto organizace, které tyto lesy spravují, nikdo z ničeho neviní ani nepokutuje. Tvrzení, že žalobce i odborný hospodář v daném případě věděli o napadení, je dle žalobce pravdivé, nevěděli to ovšem před tím, než vznikly výletové otvory lýkožroutů. Žalovaný se ani nepokusil prokázat, že skutečně nastaly příznaky napadení, které uvádí. Při letním napadení, k němuž v tomto případě došlo, vyhledání možné není a navíc je odstranění napadených stromů dříve než na jaře příštího roku i nevhodné. Žalobce spatřuje v uložené pokutě projev šikany těch, o kterých se předpokládá, že se nebudou bránit. Legislativa podle jeho názoru zohledňuje, že nelze ve všech případech vyhledat a odstranit napadené stromy dřív, než v nich vzniknout výletové otvory. Legislativa také přesně stanovuje skutkovou podstatu ohrožení životního prostředí a jeho míru, přičemž vychází z objemu tzv. kůrovcového dříví a doby jeho vzniku a ne z existence tzv. výletových otvorů; tento pojem vůbec nezná. Listina základních práv a svobod přitom v čl. 11 odst. 3 a v čl. 35 odst. 3 nařizuje, aby míra ohrožení životního prostředí byla stanovena zákonem. Zákony, které toto stanovují, se pak de facto stávají součástí Listiny základních práv a svobod. Speciální zákony pak mají přednost před obecnými. To žalovaný naprosto ignoroval a ignorovaly to rovněž soudy v souběžném řízení vedeném s druhým spoluvlastníkem lesa. Rozhodovaly totiž podle obecných ustanovení, ve kterých není ani zmínka o výletových otvorech či o povinnosti odstranění nebo asanace napadených stromů dříve, než v nich výletové otvory vzniknou. Podle vyhlášky č. 101/1996 Sb., ohrožení životního prostředí nastane zvýšeným stavem výskytu následující rok po napadení a vzniku kůrovcového dřeva. Vůbec tedy nezáleží na tom, kdy byly napadené stromy z lesa odstraněny nebo asanovány a zda to bylo před vznikem výletových otvorů. Ostatně ani odborný hospodář o napadení stromů nevěděl dřív, než v nich vznikly výletové otvory. Vlastníci lesa mají povinnost ukončit vliv jejich lesa na ohrožení životního prostředí až v druhém roce po napadení stromů. Neplatí-li tato speciální ustanovení (§ 3 a příloha 2 vyhlášky č. 101/1996 Sb.), pak je ustanovení § 4 zákona o inspekci protiústavní, protože ho nic nedoplňuje o míru ohrožení životního prostředí danou zákonem, jako to vyžaduje Listina základních práv a svobod. Pak ovšem nelze podle tohoto protiústavního ustanovení nikoho obvinit. Obvinění ze spáchání správního deliktu je nepřípustným zásahem do základních lidských práv a svobod žalobce garantovaných Ústavou, Listinou základních práv a svobod a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Žalobce dodal, že pokud se soud rozhodne být vázán usnesením Ústavního soudu vydaným v řízení vedeném s druhým spoluvlastníkem lesa, pak nemůže akceptovat obvinění vznesené žalovaným podle § 4 písm. c) zákona o inspekci vyžadující vlastní zavinění, protože i Ústavní soud shledal, že k ohrožení chráněného zájmu došlo vinou někoho jiného než žalobce. Soud by měl napadené rozhodnutí zrušit též pro nekompetentnost, protože žalovaný může rozhodovat jen podle zákona o inspekci a souvisejících zákonů. V závěru prohlášení ze dne 12.5.2014 žalobce požádal o „stažení žalobního bodu týkajícího se použití zákona o přestupcích, protože již ztratil původní význam.“ Soud při jednání provedl důkaz listinou ze dne 24.3.2012 označenou jako „Zpráva o výskytu škůdců na lesním pozemku, KN p. č. 1981 nacházejícím se v k.ú. Doloplazy u Olomouce“, kterou vypracoval žalobce a na níž je připojeno vyjádření odborného lesního hospodáře, jenž uvádí, že s obsahem zprávy v podstatě souhlasí. Žalobce podle odborného lesního hospodáře provedl dostatečná opatření, jejichž výsledkem bylo udržení základního stavu lýkožroutů na předmětné parcele; k rozšíření lýkožroutů do okolí nedošlo. Na základě podané žaloby soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Ze správního spisu byly soudem zjištěny následující, pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Dne 13.5.2009 pracovníci inspekce provedli zajištění důkazu ohledáním věci na místě, a to na pozemku parc. č. 1981 v katastrálním území Doloplazy u Olomouce. Při tomto ohledání bylo zjištěno, že na pozemcích žalobce se nalézá 44 kusů smrků, které byly ve druhém pololetí roku 2008 opuštěny kůrovci. Stromy jsou dosud nastojato. Napadení uvedenými škůdci bylo zjištěno na základě opadané kůry s požerky kůrovců a jejich larev a výletových otvorů v kůře. Škůdci zde dokončili svůj vývoj na podzim roku 2008, nejpozději však do zajištění důkazu, dospělci se na smrcích již nenachází. Kůrovcové dříví není z lesa odstraněno, není provedena asanace, dříví je kůrovci opuštěno. Tím dochází k množení těchto škůdců v lese a jejich šíření. Dne 28.5.2009 inspekce provedla kontrolu na majetku žalobce, při které bylo zjištěno, že kůrovcové stromy, které byly obsahem protokolu o zajištění důkazu ze dne 13.5.2009, byly vytěženy a odstraněny z lesa. Kontroly se zúčastnil žalobce, který uznal, že skutečnosti popsané v protokolu a usnesení o zajištění důkazu jsou pravdivé, tj. že stromy byly škůdcem napadeny a potom opuštěny před zpracováním výše uvedené kůrovcové hmoty. Žalobce uznal, že bylo vytěženo 44 kusů kůrovcem opuštěných smrků. Průměrná hmotnatost vytěžených smrků činila 1,14 m3. Žalobce ve vyjádření uvedl, že souhlasí s obsahem protokolu a že podle jeho názoru měly být zajištěny důkazy o vlivu okolí na vznik výše uvedené situace. Oznámením ze dne 12.6.2009 byl žalobce vyrozuměn o zahájení správní řízení o uložení pokuty podle § 4 písm. c) zákona o inspekci a usnesením z téhož dne mu byla stanovena lhůta deseti dnů pro vyjádření k věci samé. Práva podat vyjádření žalobce nevyužil. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 29.6.2009 byla žalobci uložena podle § 4 písm. c) zákona o inspekci pokuta ve výši 10.000,- Kč za to, že opomenutím neprovedl včasné vytěžení a asanaci, případně odstranění z lesa u 44 kusů kůrovci napadených a opuštěných smrků na lesním pozemku parc. č. 1981 v katastrálním území Doloplazy u Olomouce. Došlo tak k dokončení vývoje nové generace škůdců - kůrovců na napadených stromech, v době šetření již škůdci opuštěných, a tím k ohrožení plnění funkcí lesa vlivem umožnění dalšího šíření škůdců - kůrovců, a to lýkožrouta smrkového i lýkožrouta lesklého, jako škodlivých biotických činitelů v lese. Pokuta byla uložena za ohrožení životního prostředí v lesích tím, že dle § 4 písm. c) zákona o inspekci byly vlastním zaviněním žalobce vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a později i abiotických činitelů (zejména bořivého větru) v důsledku zanedbání povinností v oblasti ochrany lesa. Tím bylo ohroženo plnění funkcí lesa a následně také životní prostředí v lese. Inspekce v odůvodnění rozhodnutí poukázala na ust. § 32 odst. 1 písm. a), písm. b) a § 32 odst. 2 zákona o lesích a na § 2, § 3 a § 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb. Uvedla, že kůrovci v daném ohnisku dokončili svůj vývoj na podzim roku 2008 a nová generace broků napadené stromy opustila. Tím byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických činitelů dokončením vývoje škůdce. Následkem pro lesy sousedních vlastníků s vyšším zastoupením smrku je dlouhodobé ohrožení přemnožením lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého, kteří jsou vyhláškou označeni za škůdce kalamitní. Šířením kůrovců vzniká nebezpečí prořeďování takto napadených porostů, jejich otevření působení bořivého větru a tím se otvírá možnost působení dalších škodlivých abiotických činitelů v lese. Kůrovci nebyli žalobcem v napadených stromech asanováni včas, a tak došlo k jejich rozmnožení a šíření do okolního lesa, tj. k působení biotických činitelů a následnému ohrožení lesa abiotickými činiteli. Při stanovení výše pokuty inspekce přihlédla k rozsahu namnožení kalamitních škůdců, tedy k menší závažnosti protiprávního jednání. Způsob jednání žalobce spočívá v opomenutí a nečinnosti, nejde tedy o úmyslné protiprávní jednání. Inspekce proto stanovila pokutu při dolní hranici zákonného rozpětí. Odvolání datované dnem 14.7.2009, které žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a které obsahově koresponduje s podanou žalobou, bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul dosavadní průběh správního řízení a žalobcem uplatněné odvolací námitky, k nimž uvedl následující: V daném případě se nejedná o přestupek ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o přestupcích, ale o správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o inspekci. V tomto smyslu bylo vedeno i správní řízení v dané věci včetně jednoznačné specifikace správního deliktu v oznámení o zahájení řízení. Skutkové jednání žalobce spočívá v tom, že jako spoluvlastník lesního pozemku opomenutím neprovedl včasné vytěžení a asanaci 44 kusů kůrovci napadených smrků, na kterých došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců. V době šetření byly napadené stromy škůdcem opuštěny a tím bylo umožněno jejich další množení a šíření, což lze označit za vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a následně ohrožení životního prostředí v lesích. V oznámení o zahájení řízení byl žalobce poučen o svých právech a v oznámení byl uveden rovněž výčet všech podkladů, které byly ke dni zahájení řízení shromážděny. Správní řád neukládá při projednání správního deliktu povinnost ústního jednání. Žalobce se přímo účastnil kontrolního šetření provedeného inspekcí na místě samém, mohl se ke zjištěným skutečnostem vyjádřit a podat případné námitky proti protokolu, což neučinil. Stejně tak nevyužil svého práva vyjádřit se k zahájenému správnímu řízení. Zjištěný skutkový stav nezpochybnil žalobce ani ve svém odvolání, když mj. uvedl, že vlastníci pozemku dali přednost odstranění veškeré dřevní hmoty, která ještě nebyla suchá a k odstranění suchých 120 let starých stromů došlo až v květnu 2009, tj. až po upozornění ze strany inspekce. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že základní povinnosti vlastníka lesa jsou jednoznačně stanoveny v § 32 zákona o lesích. Podle odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení je vlastník lesa povinen preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů. Povinnost ochrany lesa před hmyzími škůdci je dále stanovena v § 4 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky č. 101/1996 Sb. V odstavci 2 se uvádí, že jestliže existuje nebezpečí vzniku kalamitního stavu, nebo tento stav již nastal, je vlastník lesa povinen provést bezodkladně taková opatření, která povedou k redukci škůdce pod kalamitní stav, k odstranění škod nebo k zamezení dalšího šíření škůdce. Podle § 32 odst. 6 lesního zákona je vlastník lesa povinen hospodařit v lese tak, aby jeho činností nebyly ohroženy lesy sousedních vlastníků. Žalobce tyto povinnosti nesplnil tak, jak lesní zákon a prováděcí vyhláška ukládá. Ve svém odvolání například připustil, že mu bylo známo zvýšené riziko možného napadení smrků kůrovci na lesním pozemku v jeho spoluvlastnictví, přesto připustil, že ve smrkových porostech v jeho spoluvlastnictví došlo k namnožení škůdců a následnému opuštění těchto škůdců z napadených smrků a vylétnutí nové generace do okolních porostů. Lze tak dovodit, že si žalobce musel uvědomovat zvýšenou potřebu ochrany lesa v předmětné lokalitě a v důsledku toho i potřebu neustálého vyhledávání napadených stromů a stromů podezřelých z napadení a tím nezbytnost preventivně bránit vývoji a případnému šíření škůdců. V žádném případě nestačilo, aby se vlastníci lesního pozemku pouze spoléhali na to, že zájem chráněný zákonem nebude z jejich viny ohrožován, případně na to, že se nikdy ve 120 let starém porostu větší napadení kůrovci nikdy nevyskytlo. Žalovaný v této souvislosti připomněl ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnictví zavazuje. Podle žalovaného není pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona o inspekci rozhodující to, zda byl dodržen lesní zákon, neboť k posuzování těchto souvislostí je příslušný orgán státní správy lesů, ale to, zda došlo vzniklým stavem k ohrožení funkcí lesa jako složky životního prostředí. Odkazy na ustanovení lesního zákona, které jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, se vztahují k základním povinnostem vlastníků lesa s tím, že jejich případné nedodržení může mít vliv na ohrožení životního prostředí v lesích a tím na posouzení správního deliktu podle zákona o inspekci. Těžba kůrovcem napadených stromů vede k prořeďování lesa a tím jsou vytvořeny podmínky pro působení škodlivých abiotických činitelů (zejména vítr). Z hlediska životního prostředí je nezbytné provést veškerá opatření tak, aby bylo zabráněno vyvinutí nové generace škůdců na napadených smrcích a vylétnutí této nové generace do okolí a tím jejich šíření a ohrožení dalších smrkových porostů. Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu I. stupně i ze spisu vedeného v dané věci, skutková podstata § 4 písm. c) zákona o inspekci byla naplněna. Inspekce dostatečným způsobem v rámci správního řízení ve věci prokázala dokončení vývoje kůrovců na 44 ks smrků ve vlastnictví žalobce a jejich vylétnutí do okolí, kde byly na lesních pozemcích další smrkové porosty, čímž došlo k ohrožení životního prostředí v lesích. K výši uložené pokuty žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že podle § 5 odst. 1 zákona o inspekci se při určení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. V daném případě se inspekce všemi uvedenými zásadami v odůvodnění svého rozhodnutí zabývala a popsala důvody, proč stanovila pokutu ve výši 10.000,- Kč. Při stanovení výše pokuty inspekce přihlédla i k polehčujícím okolnostem, kterými byl rozsah namnožení kalamitních škůdců, jenž svědčí o menší závažnosti protiprávního jednání, a to, že se ze strany žalobce nejednalo o úmyslné jednání. Zejména vzhledem k prokázané skutkové podstatě se žalovaný rozhodl pokutu zachovat a shledává její výši za věcně i právně správnou. Závěrem žalovaný uvedl, že ve smyslu správního řádu musí inspekce postupovat tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Správní řád však neukládá správnímu orgánu povinnost uvádět v jednotlivých rozhodnutích srovnatelné případy. Žalobce v odvolání neuvedl žádné relevantní námitky, jež by zpochybňovaly, že by v daném případě mohly v důsledku postupu inspekce vzniknout nedůvodné rozdíly. Soud o věci uvážil takto: Námitka vytýkající žalovanému překročení lhůty pro vydání rozhodnutí není opodstatněná. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že lhůta pro vydání rozhodnutí správního orgánu je pouze pořádkovou lhůtou. Její překročení je sice vadou správního řízení, nikoli však podstatnou vadou, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, a tudíž zrušení takového rozhodnutí soudem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2006 č.j. 6 Ads 50/2005-63 a rozsudek téhož soudu ze dne 5.9.2007 č.j. 3 As 44/2007-62, oba dostupné na www.nssoud.cz). Proti překročení lhůty pro vydání rozhodnutí se účastník řízení může za splnění zákonem stanovených podmínek domáhat ochrany žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti, žalobou proti nečinnosti podle § 79 a násl. s.ř.s., popř. též žalobou na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., vznikla-li mu v důsledku překročení lhůty pro vydání rozhodnutí škoda. Rozhodnutí správního orgánu tedy nelze označit za nezákonné jen z toho důvodu, že bylo vydáno po uplynutí stanovené pořádkové lhůty a řízení o správním deliktu nelze zastavit jen z toho důvodu, že probíhá delší dobu (nestanoví-li tak výslovně zvláštní zákon, přičemž zákon o inspekci nic takového nestanoví). Soud může rozhodnutí správního orgánu zrušit na základě zjištěné procesní vady jedině tehdy, pokud tato vada mohla ovlivnit výsledek řízení, tj. jestliže by výsledek řízení mohl být jiný, pokud by k této vadě nedošlo. Vzhledem k nosným důvodům, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno, nelze logicky usuzovat na to, že by odvolací řízení mohlo dopadnout jinak, pokud by žalovaný o odvolání rozhodl dříve. Důvodné nemohou být poukazy žalobce na to, že mezitím uplynula lhůta pro zahájení případného sankčního řízení s vlastníkem sousedního pozemku či že hodlal iniciovat zahájení jiného správního či soudního řízení. Prodlení žalovaného s vydáním rozhodnutí o odvolání mohlo mít dopad na výsledek těchto jiných řízení (resp. mohlo zapříčinit, že tato řízení nemohla být zahájena), nemohlo však mít žádný vliv na výsledek řízení o odvolání žalobce proti rozhodnutí inspekce o uložení pokuty za správní delikt. Žalobce v žalobě a opakovaně i v dalších podáních poukazuje na to, že na sousedním pozemku došlo ze strany jiného subjektu ke spáchání správního deliktu, který je v příčinné souvislosti s tím, za co byl postižen on sám. Tímto jeho tvrzením se správní orgány zabývaly a vliv tohoto jednání na odpovědnost žalobce za správní delikt posoudily (ke správnosti těchto závěrů správních orgánů viz níže). Otázka, zda třetí osobě - vlastníkovi sousedního pozemku byla za jím spáchané protiprávní jednání uložena pokuta, však nemůže mít žádný vliv na řízení o správním deliktu, jehož se dopustil žalobce. Předmětem řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, bylo konkrétní deliktní jednání žalobce, nikoliv odlišné jednání vlastníka sousedního pozemku. Přestože žalobce v písemném prohlášení ze dne 12.5.2014, které soudu předložil u ústního jednání ve věci samé, požádal „o stažení žalobního bodu týkajícího se použití zákona o přestupcích, protože již ztratil původní význam,“ soud považuje za vhodné se k argumentaci, v níž se žalobce dovolává zákona o přestupcích, vyjádřit. Z kusého prohlášení žalobce totiž není zřejmé, zda omezuje žalobu o veškeré žalobní body, v nichž se aplikace zákona o přestupcích dovolává, či zda se omezení vztahuje pouze na některý z těchto žalobních bodů. Ty jsou navíc značně rozporné, neboť žalobce na jednu stranu v žalobě tvrdí, že se nikdy nedomáhal toho, aby byl předmětný správní delikt řešen podle zákona o přestupcích (takže žalovaný se touto otázkou podle něj v napadeném rozhodnutí zabývá zcela zbytečně), na druhou stranu však požaduje na správním orgánu posouzení jeho jednání (též) podle zákona o přestupcích, který je dle mínění žalobce obecnou právní normou ve vztahu ke zvláštnímu zákonu o inspekci. V dalším žalobním bodu pak žalobce výslovně namítl, že se „domáhal toho, aby jeho údajný správní delikt byl jako přestupek ústně projednán v průběhu správního řízení ... podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích.“ Nesouhlas žalobce s tím, že ve věci nebylo v prvním stupni konáno ústní jednání, není důvodný. Je třeba souhlasit se žalovaným, že žádný právní předpis takovou povinnost výslovně nestanoví. Zákon o přestupcích na projednávanou věc nedopadá (ke správnosti tohoto závěru správního orgánu viz dále), a již z tohoto důvodu se žalobce nemůže s úspěchem dovolávat ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Zákon o inspekci ani správní řád přitom nestanoví, že o správním deliktu podle tohoto zákona se musí v prvním stupni konat ústní jednání. V tomto směru tedy k žalobcem namítané procesní vadě vůbec nedošlo. Další okruh žalobcových námitek míří vůči tomu, že správní orgány při rozhodování aplikovaly právní předpisy, které na danou věc nedopadají, popřípadě nesprávně odmítly aplikovat ty předpisy, které se na danou věc vztahují. Na tomto místě považuje soud za vhodné připomenout, že řízení se žalobcem bylo vedeno pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona o inspekci. Podle tohoto ustanovení inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Přestupkem je tedy pouze takové jednání, které je za přestupek výslovně označeno. V § 4 písm. c) zákona o inspekci není tento delikt za přestupek označen, a proto se o přestupek jednat nemůže. Správní orgány tedy postupovaly správně, pokud na danou věc neaplikovaly zákon o přestupcích. Pro rozhodnutí o žalobě není podstatné, zda žalobce mohl svým jednáním naplnit také skutkovou podstatu některého z přestupků na úseku ochrany životního prostředí podle § 45 zákona o přestupcích či podle § 53 lesního zákona. Žalobce byl v souzené věci postižen výhradně podle § 4 písm. c) zákona o inspekci, a soudu proto přísluší přezkoumat pouze to, zda na jeho jednání lze aplikovat právě toto ustanovení (tomu se bude soud věnovat dále). Nepřísluší mu zkoumat, zda žalobce měl být případně vedle deliktu podle zákona o inspekci postižen také podle dalších ustanovení jiných právních předpisů. Pro správní orgány jsou pochopitelně závazné všechny právní předpisy; správní orgány tedy nemohou konstatovat, že nějaké ustanovení „pro ně neplatí“. Z odůvodnění rozhodnutí však nic takového neplyne. Správní orgány aplikovaly na věc dopadající ustanovení lesního zákona i jeho prováděcí vyhlášky (viz k tomu dále), pouze neaplikovaly příslušná sankční ustanovení lesního zákona či zákona o přestupcích, což nepochybně nemohlo žalobce jakkoli zkrátit na jeho právech. Poslední okruh žalobních námitek se váže k věcnému posouzení případu. Nejprve je nutno zdůraznit, že správní delikt, za který byla žalobci uložena pokuta, je deliktem ohrožovacím. To znamená, že správní orgán v řízení zkoumá pouze to, zda došlo k ohrožení zákonem chráněného zájmu; poškození tohoto zájmu nemusí nutně nastat. Obhajoba žalobce, že v řízení nebylo prokázáno, že se kůrovec z jeho pozemku do okolních lesů rozšířil a že v roce 2009 a 2010 nebyl v okolních lesích zaznamenán zvýšený výskyt kůrovce, je tudíž pro posouzení otázky, zda k ohrožovacímu správnímu deliktu došlo, irelevantní. Tyto skutečnosti mohou ovšem hrát roli při stanovení výše pokuty, k čemuž také v daném případě došlo. Pro posouzení případu není podstatné ani to, že stromy na pozemku žalobce byly zřejmě napadeny kůrovcem v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. Žalobce není napadeným rozhodnutím postihován za to, že stromy v jeho lese byly napadeny kůrovcem, ale správní orgány mu vytýkají to, že poté, co k tomuto napadení došlo, nepostupoval tak, aby nevzniklo nebezpečí dalšího rozšíření kůrovce do okolních porostů. Tvrzení žalobce, že to nebyl on, kdo nálet lýkožroutů na jeho stromy zavinil, je tedy bez významu pro závěr o tom, zda se žalobce jemu vytýkaného správního deliktu dopustil. Jinak řečeno, obě shora uvedené skutečnosti nemají vliv na to, zda má být žalobci uložena pokuta, ale hrají roli při úvahách o tom, jaká má být žalobci uložena pokuta (k otázce výše pokuty viz níže). Žalobce nesouhlasí s tím, že správní orgán považuje za dostatečný důkaz toho, že se vytýkaného správního deliktu dopustil, existenci výletových otvorů na smrcích na jeho pozemku. V tomto ohledu soud souhlasí se správními orgány, že se skutečně o dostatečný důkaz jedná. Podle § 32 odst. 1 lesního zákona vlastník lesa je povinen provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les, zejména a) zjišťovat a evidovat výskyt a rozsah škodlivých činitelů a jimi působených poškození důležitých pro pozdější průkaznost provedených opatření; při zvýšeném výskytu neprodleně informovat místně příslušný orgán státní správy lesů a provést nezbytná opatření, b) preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů, c) provádět preventivní opatření proti vzniku lesních požárů podle zvláštních předpisů. Podle odst. 2 tohoto ustanovení při vzniku mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lese (větrné a sněhové kalamity, přemnožení škůdců, nebezpečí vzniku požárů v období sucha apod.) je vlastník lesa povinen činit bezodkladná opatření k jejich odstranění a pro zmírnění jejich následků. Vlastník lesa je tedy povinen zabránit tomu, aby docházelo k množení škodlivých organismů. Podle § 3 odst. 1 prováděcí vyhlášky jsou lýkožrout smrkový i lýkožrout lesklý kalamitními druhy lesních škůdců, a vlastník lesa je tedy povinen bránit jejich vývoji, šíření a přemnožení. Existence výletových otvorů je nezvratným důkazem toho, že stromy na pozemcích žalobce byly kůrovcem napadeny, larvy kůrovce v nich prodělaly svůj vývoj, ten dokončily a dospělí brouci následně z těchto stromů vylétli do volného prostoru. Podle míry napadení těchto stromů je přitom zřejmé, že kůrovci se museli namnožit na stromech žalobce nejméně ve dvou generacích, vzhledem k faktu, že stromy byly napadeny i ve spodních částech. Vzhledem k rozsahu kůrovcového ložiska tak muselo do okolí vylétnout značné množství dospělých brouků, kteří mohli napadnout další porosty a poškodit je. Před ukončením vývoje nemohl žalobce vědět, zda noví dospělci lýkožroutů budou schopni nalétnout na další stromy, zda přežijí nebo nepřežijí zimu či zda budou nebo nebudou zlikvidováni hmyzožravými ptáky. To platí tím spíše, že v blízkosti pozemků žalobce jsou další lesní pozemky rovněž osázené smrkem. Soud na tomto místě znovu opakuje, že správní delikt, za který byl žalobce postižen, je deliktem ohrožovacím. Výletem značného množství dospělců kůrovce k ohrožení okolních porostů nepochybně dochází a je víceméně nahodilou okolností, že k poškození okolních porostů v tomto případě nedošlo. Závěru správního orgánu, že výletové otvory a opadaná kůra s požerky kůrovců a jejich larev bez jakýchkoliv pochyb dokládají, že došlo k dokončení vývoje lýkožroutů a jejich výletu do okolí, a tím k ohrožení okolních lesních porostů, přisvědčil též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16.10.2013 č.j. 4 As 71/2013 – 35, jímž ve skutkově naprosto shodné věci zamítl kasační stížnost spoluvlastnice téhož lesního pozemku J. N. Námitku, že žalobce nepřekročil míru ohrožení životního prostředí nutnou k tomu, aby jeho jednání mohlo být považováno za správní delikt, a též související námitku, že žalovaný se touto mírou ohrožení životního prostředí v řízení nezabýval a žádným důkazem jí neprokázal, žalobce neuplatnil v žalobě, ale až ve svých následných podáních. K těmto námitkám by proto soud nemohl ani v případě jejich důvodnosti přihlížet, neboť byly vzneseny až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Pouze na okraj soud uvádí, že tyto opožděně uplatněné, a tudíž nepřípustné námitky důvodné nejsou. Se žalobcem je samozřejmě nutno souhlasit v tom, že jemu vytýkané jednání může být správním deliktem jedině tehdy, pokud dojde k určitému stupni ohrožení životního prostředí. V daném případě bylo nicméně zjištěno, že na žalobcově pozemku se nacházelo 44 ks smrků napadených (a již opuštěných) kůrovcem, přičemž jejich průměrná hmotnatost byla 1,14 m3, objem kůrovcového dříví tedy činil přibližně 50 m3. Rozhodně se tedy, a to i s přihlédnutím k velikosti předmětného lesního pozemku, nejednalo o „drobné“ napadení kůrovcem. Prováděcí vyhláška k lesnímu zákonu č. 101/1996 Sb., rozlišuje míru výskytu jednotlivých škůdců na základní, zvýšený a kalamitní stav. Základním stavem je stav přirozeného výskytu daného hmyzu, kdy se škůdce vyskytuje v nízkém, hospodářsky neškodném množství a neporušuje rovnováhu biocenozy (§ 2 odst. 2 písm. a/ vyhlášky č. 101/1996 Sb.). U obou druhů lýkožrouta je tento stav v příloze 2 zmíněné vyhlášky vymezen tak, že jde o takový početní stav lýkožroutů, kdy objem kůrovcového dříví z předchozího roku v průměru nedosáhl 1 m3 na 5 ha smrkových porostů, a nedošlo k vytvoření ohnisek výskytu lýkožrouta. Pozemek žalobce má výměru 1,1065 ha a objem na něm zjištěného kůrovcového dříví z roku 2008 dosáhl přibližně 50 m3. Limit základního stavu výskytu kůrovců byl tedy na pozemku ve vlastnictví žalobce mnohonásobně překročen (přibližně 250krát). V žádném případě tedy nemůže být sporu o tom, že by míra ohrožení životního prostředí nedosáhla oné kritické míry, aby se mohlo jednat o správní delikt, jinými slovy lze jednoznačně konstatovat, že jednání žalobce vykazuje natolik vysokou míru společenské nebezpečnosti, že došlo k naplnění materiální stránky správního deliktu. Žalobcovo tvrzení, že na jeho lesním pozemku nelze vůbec stanovit úroveň stavu výskytu lýkožrouta, protože nedosahuje velikosti 5 ha stanovené v příloze 2 vyhlášky č. 101/1996 Sb., vyvrací jím samotným vypracovaná Zpráva o výskytu škůdců na lesním pozemku, KN p. č. 1981 nacházejícím se v k.ú. Doloplazy u Olomouce, kterou soud provedl jako důkaz při ústním jednání. V této listině je výslovně uváděna hodnota stavu výskytu lýkožrouta smrkového a lesklého na předmětném pozemku v letech 2008, 2009 a 2010. Uvedená argumentace žalobce by, dovedeno do krajnosti, znamenala, že celý smrkový les na pozemku o rozloze 1 ha by mohl napadnout a zcela zničit kůrovec, a přesto by ve vztahu k tomuto pozemku nebylo možné konstatovat zvýšený či kalamitní stav výskytu kůrovce, což je evidentní nesmysl. K provedenému důkazu, tj. ke zmíněné Zprávě o výskytu škůdců na lesním pozemku, KN p. č. 1981 nacházejícím se v k.ú. Doloplazy u Olomouce, soud dále uvádí, že kromě stavu výskytu lýkožrouta na předmětném pozemku obsahuje pouze údaj o tom, že odborný lesní hospodář v roce 2009 již při kontrole v okolí 500 m nezjistil žádný výskyt lýkožrouta. Tato skutečnost je pro souzenou věc bez významu, neboť žalobce nebyl sankcionován za poškození životního prostředí spočívající v napadení lesů sousedních vlastníků v okolí jeho pozemku kůrovcem, ale za ohrožení spočívající již v tom, že neprovedením včasného vytěžení či asanace 44 kusů kůrovci napadených smrků umožnil další šíření kůrovců. Názor odborného lesního hospodáře, že žalobce provedl dostatečná opatření, jejichž výsledkem bylo udržení základního stavu lýkožroutů na předmětné parcele, není pro soud nikterak závazný. Soud tento názor nesdílí, neboť se plně ztotožňuje se závěrem správních orgánů obou stupňů, že žalobce porušil povinnosti vlastníka lesa stanovené zákonem a svou liknavostí spočívající v pozdním odstranění 44 ks kůrovcem napadených stromů ohrozil životní prostředí v lesích. Soud přitom nezpochybňuje, že míra ohrožení životního prostředí, které žalobce způsobil, nebyla příliš velká, nebyla však ani natolik zanedbatelná, aby mohlo být jeho jednání ponecháno bez postihu. Konkrétní míra ohrožení životního prostředí byla inspekcí zohledněna při velikosti ukládané pokuty. Žalobce dále namítl, že v řízení nebylo prokázáno jeho zavinění, neboť napadení stromů kůrovcem nebylo možné včas rozpoznat. Pokud jde o opakovaný poukaz žalobce na to, že napadení stromů kůrovcem nerozpoznal ani odborný lesní hospodář, je nutno v prvé řadě poukázat na to, že tento fakt žalobce sám popírá, když v replice uvedl, že „odborný hospodář o ložisku v lese žalobce samozřejmě věděl…“ Dále nelze pominout, že lesní zákon povinnostmi uvedenými v § 32 váže výhradně vlastníka lesa, nikoli odborného lesního hospodáře. Tak by tomu bylo i v případě, pokud by se jednalo o osobu vykonávající funkci odborného lesního hospodáře na základě uzavřené smlouvy (vlastník lesa by se v takovém případě mohl při zanedbání povinností ze strany odborného lesního hospodáře domáhat na něm náhrady škody). Je to právě žalobce, kdo je podle § 32 lesního zákona jako vlastník (resp. spoluvlastník) lesa povinen zjišťovat a evidovat výskyt a rozsah škodlivých činitelů a jimi působených poškození důležitých pro pozdější průkaznost provedených opatření. Pokud by žalobce tuto svou povinnost plnil (ať už sám nebo prostřednictvím jiné osoby), musel by existenci kůrovcového ložiska zjistit. V daném případě se jednalo o několik desítek kůrovcem napadených stromů (pravděpodobně více než 44 ks zjištěných inspekcí, neboť podle žalobních tvrzení došlo již na konci zimního období roku 2008/2009 k pokácení některých stromů) a podle rozsahu napadení těchto stromů se na nich kůrovec musel vyvinout nejméně ve dvou generacích. Pokud by tedy žalobce náležitě plnil své povinnosti uložené mu lesním zákonem, musel by nálet kůrovců na jeho stromy zjistit. V tom právě spočívá jeho zavinění, minimálně ve formě nevědomé nedbalosti (o možném ohrožení sice nevěděl, ale vzhledem ke své pozici vlastníka lesa o něm vědět měl a mohl). Žalobce tvrdí, že část napadených stromů (ty, v nichž se dosud nacházel živý kůrovec v různých vývojových stádiích) vykácel na konci zimního období 2008/2009 a zbylou část (stromy, které na podzim 2008 byly úplně suché a kůrovec se v nich nevyskytoval) vykácel v květnu 2009 (v období mezi 13.5.2009 a kontrolou provedenou dne 28.5.2009). Tato opatření považuje žalobce za dostatečná a odpovídající zákonu, žalovaný s ním však právem nesouhlasí. Podle § 32 odst. 2 lesního zákona je vlastník lesa při přemnožení škůdců povinen činit bezodkladná opatření k odstranění a zmírnění následků tohoto přemnožení. To je logické a odpovídá tomu, co bylo již shora uvedeno, tj. tomu, že je nutno zabránit tomu, aby kůrovec, který napadl smrkový porost, ukončil svůj vývoj a mohl se šířit na další stromy a způsobovat další poškození lesa. Žalobce však takto nepostupoval a připustil, aby na 44 stromech na jeho pozemku kůrovec nejméně ve dvou generacích ukončil svůj vývoj. Zjistí-li vlastník lesa takto rozsáhlý nálet kůrovců na jeho lesní pozemek, musí provést bezodkladně opatření, která zamezí tomu, aby kůrovec mohl dokončit svůj vývoj, napadené stromy opustit a rozšířit se do okolí. Nemůže se přitom spoléhat na to, že kůrovec, který stromy opustil, možná nepřežije zimu (nelze na podzim předvídat, jaké bude v nastávající zimě počasí) a nemůže se spoléhat ani na to, že přezimujícího kůrovce bezezbytku zlikvidují hmyzožraví ptáci (ani jejich aktivitu v průběhu nastávající zimy nelze v létě či na podzim předvídat). Namísto toho, aby přiznal, že v dané věci nepostupoval tak, jak mu ukládá zákon, snáší žalobce na svou obhajobu řadu hypotetických argumentů, jimiž se snaží ospravedlnit své prodlení s vytěžením či asanací 44 kusů kůrovci napadených a opuštěných smrků. Tyto argumenty mají dle náhledu soudu charakter účelových výmluv - o výletových otvorech v napadených stromech žalobce tvrdí, že z nich lýkožrouti možná vůbec nevyletěli; lýkožrouty mohli sežrat ptáci; pokud lýkožrouti z napadených stromů vypadli, tak většinou nedokázali přezimovat, ke kácení napadených stromů je nutné bezvětří, které nebývá často, za porušení povinností nese odpovědnost odborný lesní hospodář atd. Žalobce je vlastníkem (spoluvlastníkem) lesního pozemku a z toho titulu je vázán povinnostmi uvedenými v § 32 lesního zákona. Jak správně připomněl žalovaný, podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. S vlastnickým právem žalobce k lesnímu pozemku jsou podle zákona spojeny určité povinnosti, které je žalobce povinen dodržovat. Sám žalobce v žalobě tvrdí, že mezi správním deliktem, který spáchal vlastník sousední parcely, a správním deliktem, za který byl sankcionován on, je podstatný rozdíl. Soud přisvědčuje tomu, že jednání spočívající v neodstranění zbytkových částí vytěžených stromů z lesního pozemku, v důsledku něhož dojde k náletu kůrovců do dané lokality a vzniku kůrovcového ložiska, je zcela jiným jednáním než to, jehož se dopustil žalobce. V takovém případě však žalobce nemůže žalovanému důvodně vytýkat porušení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť toto ustanovení dopadá pouze na rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů. Jak již bylo soudem konstatováno shora, předmětem řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, bylo konkrétní deliktní jednání žalobce, nikoliv jednání vlastníka sousedního pozemku. Soud k tomu dodává, že odpovědnosti za spáchání správního deliktu se žalobce nemůže zprostit poukazem na to, že jiný subjekt nebyl za odlišný správní delikt, jehož se zřejmě dopustil, postižen. Žalobce stejně tak nemůže zbavit odpovědnosti za plnění zákonem stanovených povinností skutečnost, že (kromě protiprávních deliktních jednání vlastníků lesa) existuje i řada jiných faktorů, které plnění funkcí lesa a les jakožto součást životního prostředí nepříznivě ovlivňují, jako je např. pěstování smrkových monokultur v oblastech k tomu nevhodných. K námitkám, které nebyly součástí žaloby, ale poprvé zazněly až v následných podáních žalobce (replika k vyjádření žalovaného, podání ze dne 22.2.2014, písemné prohlášení datované dnem 12.5.2014), soud nemohl přihlížet, neboť byly nepřípustně uplatněny až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Pokud by tak soud učinil, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě. Mezi opožděně uplatněné žalobní námitky patří například tvrzení žalobce, že: - žalovaný uvádí chybné údaje o skutečnostech, které jsou důležité pro objasnění věci, např. údaj o nadmořské výšce Doloplaz; - žalovaný opomenul zajistit a posoudit výpověď odborného lesního hospodáře, který byl přizván k zajištění důkazu; - napadených stromů vykácených v roce 2009 nebylo 44, ale podstatně méně; - žalovaný se v dané věci nezabýval zkoumáním míry ohrožení životního prostředí; - žalobce nemohl překročit míru ohrožení životního prostředí stanovenou v příloze č. 2 vyhlášky č. 101/1996 Sb., - žalovaný neuvedl, jaký byl počet výletových otvorů, z které generace pocházely a jak byly rozmístěny na stromech; - z kůrovcových ložisek v lesích obhospodařovaných státní správou, vojenskou správou i odbornou lesnickou školou, které se nachází v okolí žalobcova lesa, se každoročně vyváží tisíce kubických metrů kůrovcového dřeva s výletovými otvory lýkožroutů; - jednání žalovaného namířené vůči žalobci je projevem šikany; - uložení sankce je nepřípustným zásahem do základních lidských práv a svobod žalobce garantovaných Ústavou, Listinou základních práv a svobod a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Pokud jde o výši uložené pokuty, žalobce v žalobě nenavrhoval, aby ji soud snížil, ani nenamítal, že by pokuta byla stanovena v nepřiměřené výši. Soud proto jen stručně poznamenává, že za projednávaný správní delikt je možno uložit pokutu až do výše 5.000.000,- Kč. Pokuta uložená žalobci v souzené věci ve výši 10.000 Kč představuje jen zlomek této maximální sazby. Inspekce při stanovení výše pokuty zohlednila několik polehčujících okolností ve prospěch žalobce, a právě proto mu uložila pokutu při samé dolní hranici. Ani v tomto ohledu soud neshledal důvod, pro který by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Lze shrnout, že důkazy provedenými v průběhu správního řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobce se správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona o inspekci dopustil, za což mu byla inspekcí v souladu se zákonem uložena pokuta. Řízení, které vyústilo v napadené rozhodnutí, nebylo stiženo žádnými podstatnými vadami. Správní orgán v průběhu řízení umožnil žalobci uplatnění všech procesních práv, která účastníku řízení náleží a bylo pouze věcí žalobce, že těchto práv nevyužil. Z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně) je zcela zřejmé, za jaké deliktní jednání byl žalobce sankcionován, tj. jakým jednáním (opomenutím) vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. K žádnému porušení základních lidských práv a svobod žalobce v souzené věci nedošlo. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.