9 A 55/2013 - 51

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Mgr. V. K., zast. Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, za účasti: HMG s.r.o., se sídlem Praha 1, Hybernská 1674/42, IČ 257 34 008, zast. JUDr. Janou Vyšanskou, advokátkou se sídlem Praha 10, Korunní 810, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. S-MHMP 42771/2013/OST/D1, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo k jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské Praha 1, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad nebo SÚ“) ze dne 19.4.2007, č. j.: Výst. 12l090/2006-Hs- l/660, kterým stavební úřad ve sloučeném územním a stavebním řízení stavebníkovi, společnosti Tulip Inn Prague Terminus, s.r.o., IČ 25734008, sídlem Hybernská 1674/42, Praha 1 (dnes HMG s.r.o., dále jen „stavebník“) podle § 39 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), ve znění pozdějších předpisů, umístil vodovodní a kanalizační přípojky na pozemku parc. č. 1072/1 v k. ú. Staré Město, a podle § 66 stavebního zákona povolil provedení stavebních úprav domu čp. 660 na hotel, včetně přípojek vody a kanalizace na pozemku pare. č. 673 a č. 1072/1 v k. ú. Staré Město, U Obecního domu 3 v Praze 1 (dále jen stavební povolení), podle § 90 odst. 4 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen „správní řád“) toto prvostupňové rozhodnutí zrušeno a sloučené územní a stavební řízení zastaveno, protože se žádost stala zjevně bezpředmětnou. Žalobce v podané žalobě popsal průběh správního řízení a řízení před soudy, kdy mj. uvedl, že proti předchozímu rozhodnutí žalovaného - sdělení ze dne 29. února 2008 a proti stavebnímu povolení podal žalobu, kterou zdejší soud usnesením ze dne 10. června 2008, č. j. 9 Ca 178/2008 – 28 odmítl s tím, že tato žaloba může být přípustná pouze tehdy, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího správního úřadu, sdělení správního úřadu druhého stupně ze dne 29. února 2008 však takovým rozhodnutím o odvolání žalobce není. Tento právní názor potvrdil i Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2008. č. j. 8 As 43/2008 – 72, jímž kasační stížnost žalobce zamítl. Dne 27. dubna 2010 vydal Ústavní soud ČR nález sp. zn. III. ÚS 542/09, jímž bylo citované usnesení Městského soudu v Praze spolu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušeno, neboť je-li sdělení správního orgánu jedinou reakcí na podání, o němž zákon dává povinnost rozhodnout rozhodnutím, a je-li z něj patrna vůle správního orgánu o podání určitým způsobem rozhodnout, pak toto sdělení musí být posuzováno jako rozhodnutí v materiálním smyslu. Dále Ústavní soud uvedl, že správní orgány protiústavně dezinterpretovaly ustanovení § 37 odst. 1 správního řádu v neprospěch žalobce a obecné soudy neposkytly žalobci nutnou ochranu, čímž došlo k porušení jeho ústavních práv. O jejich právních závěrech prohlásil, že by vedly ,,k drastickému rozdílu mezi pravomocným soudním rozhodnutím a skutečným stavem véd. který by již nebylo možné zvrátit (uvést do původního stavu), nýbrž jen toliko kompenzovat (srov. str. 12, odst. 47 nálezu). Obiter dictum Ústavní soud ČR konstatoval, že otázku účastenství žalobce ve správním řízení posoudí Městský soud v Praze v rámci meritorního přezkumu žaloby. Následně vydal dne 21. září 2011 Městský soud v Praze rozsudek, č. j. 9 A 122/2010 - 151- 158, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2011, č. j. 9 A 122/2010 – 159, jímž bylo sdělení žalovaného ze dne 29. února 2008 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud v tomto rozsudku konstatoval, že žalobce účastníkem řízení o vydání stavebního povolení být měl a zavázal žalovaného právním názorem, že se v případě povolované stavby nejedná o stavbu v proluce, ale o stavbu běžnou, na niž se vztahuje čl. 8 odst. 2 věta prvá vyhlášky OTTP (poznámka soudu – vyhláška Hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb., hl. m. P., dále jen „vyhláška OTPP“), podle nějž musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn; přestože tato minimální odstupová vzdálenost nebyla zachována ani předtím, „její další citelné zkrácení o 3,097 m v důsledku povolených stavebních úprav považuje soud za neakceptovatelné)ů'' (str. 14, odst. 3 rozsudku). Povolená stavba má dle soudu jednoznačně negativní vliv na pohodu bydlení žalobce a v důsledku realizace stavby došlo ke snížení tržní hodnoty bytové jednotky žalobce. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ČR rozsudkem ze dne 1.11.2012, č. j. 8 As 27/2012 – 113 jako nedůvodnou zamítl a výslovně uvedl, že ochrana dobré víry stavebníka nemůže převážit nad ochranou práv dotčeného účastníka řízení: ,,Přestože je třeba na jedné střetné chránit stavebníka a jeho práva nabytá v dobré víře, na druhé straně stojí nutnost nápravy porušení zákona, ke kterému došlo. Jak již vyslovil Nejvyšší správní soud: „[a]rgumentace stěžovatele případnou právní jistotou jiných účastníků řízení či správních orgánů je právně irelevantní, neboť nemůže vycházet z protiprávního stavu. Případné škody z takové situace vzniklé pak jdou k tíži toho správního orgánu, který se předmětného jednání dopustil. K námitce stěžovatele, podle níž je předmětné stavba již po kolaudaci a je třeba poskytnout ochranu právům nabytým v dobré víře, lze uvést pouze tolik, že ani zájem na ochraně práv takto nabytých nemůže zhojit (vyvážit) nezákonnost postupu správních orgánů v projednávané věci. Aprobace takového postupu soudem by pak v podstatě znamenala rezignaci na úlohu správního soudnictví jako jedné z hlavních záruk zákonnosti výkonu veřejné správy." (rozsudek čj. 3 As 11/2007 - 92) (...) Tento rozsudek má za daného faktického stavu proto i význam pro případný postup žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.“ Městský soud v Praze tak žalovaného zavázal svým právním názorem jednak ohledně otázky účastenství žalobce v předmětném stavebním řízení, když uvedl, že účastníkem řízení být měl, a jednak ohledně meritorní otázky stavebního řízení, když výslovně uvedl, že povolení dalšího zkrácení odstupové vzdálenosti mezi povolovanou stavbou a bytovou jednotkou žalobce je neakceptovatelné. Nejvyšší správní soud ČR se pak s argumentací nadepsaného soudu zcela ztotožnil a nadto výslovně zmínil význam řízení i s ohledem na možnost žalobce domáhat se náhrady za způsobenou škodu řízením podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen “zákon o odškodnění“). Žalovaný tak měl předmětným rozsudkem jasně vymezeno, jakým způsobem může o odvolání žalobce rozhodnout. Žalobou napadeným rozhodnutí žalovaného však bylo rozhodnuto nikoli podle § 90 odst. 1 písm. b) nebo c) správního řádu, jak by se dalo očekávat, nýbrž podle odst. 4 téhož ustanovení. Stavební povolení tak sice zrušeno bylo, ale sloučené územní a stavební řízení bylo zároveň zastaveno, žalobci tak byla opět zcela odňata možnost domáhat se účinné ochrany svých práv, zejména domáhat se náhrady škody výše uvedeným způsobem. Mimo to byl žalovaný povinen zohlednit právní závěry NSS, v nichž se vypořádával s argumenty žalovaného v kasační stížnosti. Žalovaný sice uznal, že žalobce účastníkem stavebního řízení je (str. 3 odst. 3 rozhodnutí), dále však uvedl, že je stavba již dokončena a v souladu s vydaným kolaudačním souhlasem je již užívána. Při závěrečné prohlídce přitom stavební úřad zkoumal, zdaje stavba provedena podle ověřené projektové dokumentace, zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu (str. 3 odst. 5 rozhodnutí). Stavba je postavena a zkolaudována, stavební povolení proto již vydat nelze. Žalovaný uvedl „Žádost o vydání stavebního povolení se v daném případě stala zjevně bezpředmětnou a nezbývá než řízení zastavit, protože odvolací správní orgán zjistil tak skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení," (str. 4 odst. 1 rozhodnutí) a shrnul „z důvodů výše uvedeného je již nadbytečné, aby odbor stavební MHMP se podrobně zabýval důvody uvedenými v odvolání a zjišťováním případných vad. kterých .se v řízeni mohl dopustit .stavební úřad. popř. vrátit věc .stavebnímu úřadu k zastavení řízení z důvodu, že žádost se stala zjevně bezpředmětnou)" (str. 4 odst. 2 rozhodnutí). Žalobce v prvním žalobním bodu tvrdil, že rozhodnutí žalovaného zasahuje do jeho práv. K tomu poukázal na ust. § 90 správního řádu, kde je uveden taxativní výčet možností, jak může správní orgán o podaném odvolání rozhodnout s tím, že se doktrína ustálila na názoru, že v žádném případě není na libovůli odvolacího správního orgánu, kterou z nabízených variant svého rozhodnutí zvolí, ale musí tak učinit ve světle zejména základních zásad řízení uvedených v §§ 2 až 8 správního řádu (JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVA, K., BOHADLO, D.: Správní řád. Komentář. 1. vyd. 2008, C.H.Beck, str. 310). Stavební řízení není bezpředmětné, neboť podle ust. § 90 odst. 4 správního řádu odvolací správní orgán bez dalšího napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví, jestliže zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení. Jako důvod pro zastavení řízení žalovaný uvedl skutečnost, že se žádost o vydání stavebního povolení již stala bezpředmětnou, tedy důvod podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Takový argument je však nepřípustný. K tomu žalobce poukázal na judikaturu NSS (ve věci sp. zn. 5 As 62/2009 – 68), v níž dospěl k závěru; „Bezpředmětnost je nutno vnímat jako stav, kdy jakýmkoli rozhodnutím o žádosti, ať už kladným nebo záporným, nedojde k žádné změně v právním postavení žalobkyně." To však není dle žalobce případ posuzované věci. Pro další řešení považoval za klíčové, jestli správní orgán prvního stupně stavební povolení i přes názor Městského soudu v Praze uvedený v citovaném rozsudku ze dne 21. září 2011 nakonec vydá, anebo zda bude žádost o jeho vydání zamítnuta. Prostá existence kolaudačního souhlasu nemůže v žádném případě stavební povolení nahradit a učinit tak stavební řízení bezpředmětným. Žalovaný proto sloučené územní a stavební řízení nebyl oprávněn z důvodu bezpředmětnosti zastavit. Ve druhém žalobním bodu argumentoval žalobce tím, že má stavební řízení význam pro náhradu škody. I pokud by byl správný názor žalovaného v tom, že se žádost o vydání stavebního povolení stala bezpředmětnou, přesto nebyl oprávněn rozhodnout dle § 90 odst. 4 správního řádu, jelikož mu v tom bránila zákonná překážka. V předmětném ustanovení je totiž in fine jasně uvedeno, že odvolací správní orgán takto rozhodnout nemůže, pokud by jiné rozhodnutí o odvolání mohlo mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků. S ohledem na to, co v citovaném nálezu uvedl Ústavní soud ČR a jak posléze v řízení rozhodly Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud ČR, není sporu o tom, že rozhodnutí SÚ a žalovaného byla protiprávní, když jimi jednak byla povolena stavba v rozporu s čl. 8 odst. 2 věty prvé vyhlášky OTTP a jednak bylo žalobci znemožněno domáhat se ve stavebním řízení ochrany svých práv. Městský soud v Praze tyto skutečnosti ve svém rozsudku jasně uvedl a dle § 78 odst. 5 s.ř.s. tak svým právním názorem žalovaný správní orgán zavázal. Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozsudku nadto ještě zdůraznil význam řízení zejména pro možnost žalobce domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Ve světle těchto skutečností tak je zcela nepřípustné, aby žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil stavební povolení dle § 90 odst. 4 správního řádu, tedy nikoli pro jeho protiprávnost, nýbrž pro údajnou bezpředmětnost řízení. Tím by totiž žalobci fakticky znemožnil domáhat se náhrady škody výše uvedeným způsobem, neboť podmínkou pro náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je dle § 8 odst. 1 zákona o odškodnění skutečnost, že bylo toto rozhodnutí pro svou nezákonnost zrušeno. Žalovaný proto nebyl oprávněn dle § 90 odst. 4 správního řádu vůbec rozhodnout. Ve třetím žalobním bodu žalobce tvrdil, že žalovaný nedodržel ustanovení § 78 odst. 5 soudního řádu správního, podle nějž je právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, správní orgán v dalším řízení vázán. Městský soud v Praze se totiž ve svém rozsudku jasně vyjádřil jak k otázce účastenství žalobce, tak i k meritu věci. Tím dal žalovanému najevo, že má odvolání žalobce věcně přezkoumat. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že je nadbytečné, aby se důvody uvedenými v odvolání žalobce věcně zabýval, porušil zákonnou povinnost a opětovně tak žalobci odepřel možnost domáhat se účinné ochrany svých práv. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že podle rozsudků soudů vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí, kterým stavební úřad umístil a povolil přípojky a stavební úpravy domu čp. 660 v k.ú. Staré Město. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že stavební úpravy na stavbě byly dokončeny a stavba je užívána na základě kolaudačního souhlasu. Tato skutečnost brání tomu, aby v odvolacím řízení a v prvoinstančním řízení byla žádost o umístění a povolení stavebních úprav projednávána, neboť došlo k takové změně skutkových a právních okolností, že žádost stavebníka ze dne 20. 12. 2006 o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení se stala bezpředmětnou, aniž by žalovaný věc meritorně přezkoumával způsobem stanoveným v § 89 odst. 2 správního řádu. To, že se žádost stane zjevně bezpředmětnou, znamená, že v průběhu řízení nastane důvod, v důsledku kterého nelze o žádosti rozhodnout věcně, tzn. nelze ji ani zamítnout, ani ji vyhovět. Kolaudační souhlas je ve smyslu správního řádu opatření, které vydal stavební úřad a nenahrazuje stavební povolení. Rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zrušeno stavební povolení a řízení zastaveno, nebrání žalobci, aby nemohl uplatňovat náhradu škody, která by mu byla způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, a kterou již na základě závěrů soudů uplatnil u Ministerstva pro místní rozvoj. Žalovaný na věc v odvolacích řízeních po vydaných rozsudcích soudů, aplikoval právní normu, která na věc dopadá, a interpretoval ji z hlediska požadavků, kladených na výklad práva. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Osoba zúčastněná na řízení svého práva podat písemné vyjádření k věci samé nevyužila. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobce vzal zpět navržené důkazy, soud je proto neprováděl. Zdůraznil, že jen řádné zrušení rozhodnutí SÚ je vážným důvodem pro uplatnění náhrady škody podle § 8 zákona o odškodnění, žalovaný sice rozhodnutí SÚ zrušil, ale nikoli pro nezákonnost, ale z procesních důvodů postupem podle § 90 odst. 4 správního řádu. Stav řízení v civilních sporech, které žalobce vede je stejný, jak bylo již uváděno v obdobné věci žalobce, týkající se změny stavby (poznámka soudu – věc sp. zn. 9 A 58/2013), k vývoji zatím nedošlo, vydaný mezitímní rozsudek ve prospěch žalobce nemusí být konečný, třeba v důsledku použití mimořádného opravného prostředku. Žádal, aby soud přihlédl ke specifičnosti dané věci, aby pro případ, že dojde ke zrušení rozsudku ve věci náhrady škody, mohl argumentovat nezákonností rozhodnutí SÚ nikoli jeho zrušením z procesních důvodů. Škoda byla způsobena přístavbou do vnitrobloku, nikoli samotným postupem žalovaného, ale vydáním stavebního povolení stavebním úřadem. Zástupce žalovaného konstatoval, že napadeným rozhodnutím není rozhodováno o škodě, bylo vydáno v souladu se zákonem, stavba byla realizována a je užívána v souladu s kolaudačním souhlasem, tedy nastal nový skutkový stav, proto se žádost o vydání stavebního povolení stala bezpředmětnou. Osoba zúčastněná na řízení se nevyjádřila. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterým je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že při ústním jednání ve věci sp. zn. 9 A 58/2013 žalobce uvedl, že nárok na náhradu škody již uplatnil. V řízení o tomto nároku bylo vydáno zatímní rozhodnutí, kterým byl uznán základ nároku žalobce na náhradu škody. Obvodní soud pro Prahu 1, který žalobu žalobce na náhradu škody posuzuje, postupoval tak, že posoudil nezákonnost rozhodnutí o změně stavby před dokončením jako předběžnou otázku. Dle žalobce je ale sporné, jestli je takový postup správný, jelikož dle zákona o odškodnění je třeba, aby rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. Soud při zvážení veškerých okolností celého řízení, které se vede už nějakých 8 let, dal přednost širšímu výkladu a spokojil se s vlastním posouzením nezákonnosti původního stavebního povolení a rozhodnutí o změně stavby před dokončením. Žalobce uplatnil celkem tři nároky, z nichž nárok na náhradu nákladů řízení byl soudem I. stupně zamítnut a nárok na náhradu materiální škody a nárok na náhradu nemajetkové újmy byl soudem I. stupně potvrzen. Odvolací soud pak mezitímní rozsudek potvrdil pouze co do zamítavého výroku a co do výroku o náhradě materiální škody; co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy, věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný na jednání k dotazu soudu ohledně dalšího postupu stavebního úřadu ohledně předmětné stavby uvedl, že dle jeho názoru by nyní měl být zrušen kolaudační souhlas a potom by nastala situace, že stavba nemá pravomocná povolení stavebního úřadu, takže by mělo dojít k zahájení řízení o odstranění stavby. O aktuálním postupu stavebního úřadu v dané věci žalovaný nicméně nemá bližší informace. Soud v nyní projednávané věci neshledal důvod odchýlit se od závěrů, které přijal v obdobné věci žalobce (rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 č.j. Výst. 000816/2009-St-1/660 ze dne 11.2. 2009, kterým stavební úřad podle § 118 odst. 1 s odkazem na § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) povolil společnosti HMG, s.r.o., IČO: 25734008, před dokončením stavby hotelu čp. 660 na pozemku parc. č. 673 v k.ú. Staré Město, U Obecního domu 3, Praha 1, povolené rozhodnutím stavebního úřadu čj. Výst. 121090/2006-Hs-1/660, změnu stavebních úprav spočívající „v dostavbě podsklepeného nájemního prostoru na úrovni 1. nadzemního podlaží (dále jen „NP“) dvorního traktu, v dispozičních úpravách v jednotlivých podlažích, ve snížení počtu pokojů, v 1. podzemním podlaží zrušení restaurace, přemístění provozu strojovny vzduchotechniky a přemístění provozu kuchyně, v l. NP zřízení provozu kuchyně, změnu dispozice výtahových šachet, rozšíření obchodní plochy, ve změně řešení restaurační části, zrušení pokojů a snížení počtu pokojů na úrovni mezipatra, v 1. NP zrušení mezonetu ve dvou pokojích, ve 3. NP v náhradě čtyř pokojů dvěma apartmány, ve 4. NP v náhradě dvou pokojů jedním apartmánem, v 5. NP ve změně dispozice schodiště, v náhradě čtyř pokojů dvěma apartmány a zrušeni jednoho pokoje, v 6. NP ve snížení počtu pokojů změnou dispozičního řešení, v 7. NP ve změně dispozičního řešení pokojů a ve změně tras rozvodů zdravotní instalace a vzduchotechniky v návaznosti na změnu dispozičního řešení a změny tras vodorovných svodů dešťové vody"), v níž rozsudkem ze dne 23.11.2016, č.j. 9 A 58/2013-43, žalobu zamítl. V obou věcech soud totiž vycházel ze stejného skutkového stavu, který byl podkladem pro vydání obou rozhodnutí žalovaného (ve věci sp. zn. 9 A 58/2013 bylo předmětem přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 22.1.2013 č.j.: S- MHMP 42751/2013/OST/Dl, kterým rozhodl o odvolání žalobce tak, že podle § 90 odst. 4 správního rádu zrušil rozhodnutí stavebního úřadu č.j.: Výst. 000816/2009-St-1/660 ze dne 11. 2. 2009 a zastavil řízení o změně stavby před jejím dokončením, protože žádost se stala zjevně bezpředmětnou), v nichž žalovaný dospěl ke stejnému právnímu posouzení. V nyní projednávané věci soud vyšel z níže uvedené právní úpravy: Podle § 39 stavebního zákona v rozhodném znění v územním rozhodnutí vymezí stavební úřad území pro navrhovaný účel a stanoví podmínky k ochraně veřejných zájmů v území; jimi zabezpečí zejména soulad s cíli a záměry územního plánování, včetně architektonických a urbanistických hodnot v území, věcnou a časovou koordinaci jednotlivých staveb a jiných opatření v území, požadavky k ochraně zdraví a životního prostředí a rozhodne o námitkách účastníků řízení. V rozhodnutí o umístění stavby si stavební úřad může v odůvodněných případech vyhradit předložení podrobnějších podkladů, projektové dokumentace nebo její části; podle nich může stanovit dodatečně další podmínky, které musí být zahrnuty do stavebního povolení. Podle § 66 stavebního zákona ve stavebním povolení stanoví stavební úřad závazné podmínky pro provedení a užívání stavby a rozhodne o námitkách účastníků řízení. Stavební úřad zabezpečí stanovenými podmínkami zejména ochranu veřejných zájmů při výstavbě a při užívání stavby, komplexnost stavby, dodržení obecných technických požadavků na výstavbu, popřípadě jiných předpisů a technických norem, a dodržení požadavků stanovených dotčenými orgány státní správy, především vyloučení nebo omezení negativních účinků stavby a jejího užívání na životní prostředí. Podle § 90 odst. 4 správního řádu jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků. Podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žádost se stala zjevně bezpředmětnou. K námitkám uplatněným žalobcem v prvnímu žalobnímu bodu soud uvádí, že žalovaný nepochybil, jestliže v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že se žádost stavebníka ze dne 20.12.2006 o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení ( o níž bylo rozhodnuto prvostupňovým správním rozhodnutím SÚ ve sloučeném územním a stavebním řízení, kdy SÚ podle § 39 stavebního zákona umístil vodovodní a kanalizační přípojky na pozemku parc.č. 1072/1 v k. ú. Staré Město, a podle § 66 stavebního zákona povolil provedení stavebních úprav domu čp. 660 na hotel, včetně přípojek vody a kanalizace na pozemku pare. č. 673 a č. 1072/1 v k. ú. Staré Město, U Obecního domu 3 v Praze 1), stala zjevně bezpředmětnou, když vyhodnotil zjištěné skutečnosti jako důvod pro zastavení řízení o předmětné žádosti podle § 90 odst. 4 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Je tomu tak proto, že účelem a smyslem institutů umístění a povolení stavby je vymezit území pro navrhovaný účel a stanovit podmínky k ochraně veřejných zájmů území k zabezpečení souladu s cíli a záměry územního plánování (§ 39), jakož i stanovení závazných podmínek pro vlastní realizaci stavby a její užívání (§66), tedy, aby stavební úřad mohl projednat stavebníkem zamýšlené umístění stavby, posoudit její soulad se zákonem a rozhodnout o jejich povolení před tím, než dojde k jejímu provedení, tedy dříve, než je předmětná stavba stavebníkem dokončena (realizována). Z názvu daných institutů „umístění stavby“ a „povolení stavby“ i z dikce znění citovaných ustanovení § 39 a § 66 stavebního zákona je zřejmé, že o umístění a povolení stavby může stavební úřad rozhodovat pouze v případě, že daná stavba nebyla dosud dokončena. V případě, že stavba byla stavebníkem dokončena v průběhu řízení o žádosti, se žádost o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, o které dosud nebylo rozhodnuto, stává zjevně bezpředmětnou, neboť není naplněna hypotéza právní normy a v ní zakotvená esenciální podmínka pro vedení řízení o takové žádosti, jež spočívá právě v tom, že daná stavba dosud nebyla dokončena. Není přípustné nejprve umístit, provést (dokončit) stavbu a až poté žádat stavební úřad o umístění stavby a vydání stavebního povolení, které taková stavba vyžaduje, neboť stavební úřad nebyl o zamýšleném záměru stavebníka informován a nerozhodl o něm. Takový nezákonný postup stavebníka je důvodem pro zahájení řízení o odstranění stavby, popř. pro řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 1, 2 stavebního zákona, nikoliv však důvodem pro rozhodování stavebního úřadu o umístění stavby a jejím povolení, když již stavba byla dokončena. Meritorní rozhodování stavebního úřadu o žádosti stavebníka o umístění stavby a její povolení v době, kdy daná stavba již byla dokončena, postrádá smysl, neboť věcným posouzením žádosti by v takovém případě nemohl být naplněn výše zmíněný smysl a účel institutů umístění stavby a povolení stavby. Soud přisvědčuje žalobci, že kolaudační souhlas nenahrazuje chybějící rozhodnutí o umístění a povolení stavby. Zásadním důvodem pro vyhodnocení žádosti stavebníka v dané věci však není existence kolaudačního souhlasu, ale skutečnost, že stavba již byla dokončena. K poukazu žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14.10.2010, č.j. 5 As 62/2009 - 68 soud uvádí, že se týkalo zcela jiné skutkové věci a právní úpravy (předmětem správního řízení byla žádost cizince o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87h odst. 1 písm. b/zákona o pobytu cizinců), a závěry z tohoto rozhodnutí proto nelze vztáhnout na nyní projednávanou věc. Skutečnost, že rozhodnutím o žádosti nebude nijak dotčena právní sféra žadatele, je jistě důvodem pro vyhodnocení žádosti jako bezpředmětné. Dalším takovým důvodem je však i skutečnost, že v průběhu správního řízení odpadly podmínky, za kterých lze příslušnou žádost vzhledem k povaze věci samé (předmětu řízení) účinně podat, vést o ní řízení a smysluplně o ní rozhodnout. Opodstatněná není ani námitka v druhém žalobním bodu, že žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil § 90 odst. 4 správního řádu, protože jiné rozhodnutí o odvolání mohlo mít význam pro náhradu škody. Tvrzení žalobce, že žalovaný mu zrušením rozhodnutí stavebního úřadu a zastavením řízení pro zjevnou bezpředmětnost žádosti fakticky znemožnil domáhat se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., se nezakládá na pravdě. Zřejmým důkazem nepravdivosti tohoto tvrzení je skutečnost, kterou žalobce sám potvrdil, totiž že nárok na náhradu škody v minulosti řádně uplatnil a odvolací soud již dokonce potvrdil mezitímní rozsudek soudu první instance, jímž bylo co do základu vyhověno požadavku žalobce na náhradu materiální škody, která mu vznikla nezákonným rozhodnutím správních úřadů v daném stavebním řízení. Případné pochybnosti žalobce o správnosti postupu soudů, které rozhodují o jeho žalobě na náhradu škody, nic nemění na tom, že žalobce nárok na náhradu škody mohl účinně uplatnit bez ohledu na vydání napadeného rozhodnutí. Soud k tomu dodává, že podle § 7 odst. 2 zákona o odškodnění má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Nezákonnost postupu správních orgánů ve stavebním řízení spočívající mj. v tom, že žalobci nebylo přiznáno postavení účastníka stavebního řízení, je zřejmá z výše zmíněných rozhodnutí správních soudů, především pak z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2011 čj. 9 A 122/2010-151. Tento rozsudek, jímž bylo pro nezákonnost zrušeno odvolací rozhodnutí žalovaného ve věci umístění stavby a stavebního povolení, je dostatečným podkladem pro uplatnění nároku na náhradu škody. Právě to měl na mysli Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 1.11.2012. č.j. 8 As 27/2012 – 113 konstatoval, že „.....Tento rozsudek má za daného faktického stavu proto i význam pro případný postup žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.“ Nejvyšší správní soud těmito slovy poukázal na význam rozsudku správního soudu pro případný postup žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb. Není tedy pravdou, že by tímto způsobem zdůraznil význam dalšího řízení před stavebním úřadem či žalovaným pro možnost žalobce domáhat se náhrady škody, jak tvrdí žalobce. Neobstojí ani námitka ve třetím žalobním bodu, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil § 78 odst. 5 s.ř.s., protože byl v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil Městský soud v Praze ve zrušujícím rozsudku (ze dne 23.11.2016, č.j. 9 A 58/2013-43). Vázanost správního orgánu právním názorem soudu není absolutní; neuplatní se v případech, kdy správní orgán v dalším řízení věc posoudí na základě jiných (nových) skutkových zjištění, než byla ta, z nichž při rozhodování o žalobě vycházel správní soud. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. V daném rozsudku se Městský soud v Praze soud nezabýval otázkou zjevné bezpředmětnosti žádosti stavebníka o umístění stavby a stavební povolení, neboť tato otázka nebyla řešena ani v rozhodnutí, které přezkoumával. Jestliže žalovaný v dalším řízení, které následovalo po vydání zrušujícího rozsudku, o odvolání rozhodl na základě nového skutkového zjištění (o dokončení dané stavby), jímž se soud v přezkumném řízení nezabýval, a na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že se předmětná žádost stala zjevně bezpředmětnou, byl oprávněn o odvolání rozhodnout podle § 90 odst. 4 správního řádu, tj. zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení zastavit. Protože o odvolání nerozhodoval věcně, nebylo nutné, aby se v napadeném rozhodnutí, které má procesní charakter, zabýval jednotlivými odvolacími námitkami žalobce. Soud závěrem uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zjevně vycházel z toho, že žalobci náleží postavení účastníka řízení. Jeho účastenství ničím nezpochybnil; naopak v rozhodnutí výslovně konstatoval, že žalobce je účastníkem stavebního řízení ve smyslu § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že právě ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona vymezuje taxativním způsobem okruh účastníků stavebního řízení, je evidentní, že tímto konstatováním žalovaný přiznal žalobci postavení účastníka řízení. Vzhledem k neexistenci pochyb o účastenství žalobce nebylo důvodu, aby žalovaný o účastenství žalobce rozhodl samostatným výrokem či dokonce samostatným usnesením. Soud neshledal žalobu důvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobce nebyl ve sporu úspěšný, žalovaný měl ve věci úspěch, důvodně vynaložené náklady řízení mu však nevznikly. Výrok o nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť soud této osobě ničeho neuložil a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení