9 A 6/2011 - 215

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Mgr. P. B. bytem P., zastoupen JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, se sídlem Praha 5, Husníkova 2080/8, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad se sídlem Praha 5, Na Popelce 2/16, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2010, č. j. 235/2010-NBÚ/07-OP, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl jako nedůvodný zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“ nebo „Úřad“) o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Důvěrné“ (dále jen „osvědčení“) ze dne 17. 9. 2010, č. j. 84841/2010-NBÚ/P, a napadené rozhodnutí NBÚ bylo potvrzeno.

2. V odůvodnění žalovaný poukázal na průběh správního řízení o žádosti žalobce o vydání osvědčení stupně utajení „Důvěrné“ podle § 107 a násl. zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) a vypořádal se s rozkladovými námitkami žalobce, který argumentoval obdobně jako v podané žalobě, kdy uvedl důvody, pro které považuje rozklad za neopodstatněný. Konstatoval, že si Úřad pro rozhodnutí opatřil dostatek podkladových materiálů, zjištěné skutečnosti správně vyhodnotil a osvědčení nevydal, neboť žalobce nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) pro existenci bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. d) a e) zákona. Prvostupňové rozhodnutí považoval za přezkoumatelné, neboť je odůvodněno v mezích, jež zákon Úřadu umožňuje.

3. K námitce žalobce stran důkazu v utajované podobě a jeho poukazu na to, že byly v rámci trestního řízení tyto utajované skutečnosti odtajněny, konstatoval, že Úřad byl povinen označení „Vyhrazené“ respektovat, přičemž k datu vydání prvoinstančního rozhodnutí nebylo známo, že by tyto písemnosti byly odtajněny. Ani z rozsudku Okresního soudu Praha – východ, sp. zn. 1 T 290/2009 ze dne 2. 7. 2010 (dále jen „rozsudek OS Praha – východ“) nevyplynulo, že by obsahem utajovaných písemností, ze kterých Úřad při posuzování vycházel, byl soudem proveden důkaz. Rozpor postupu Úřadu s § 89 odst. 1 zákona proto neshledal.

4. K námitce žalobce, že před OS Praha – východ nebyly skutečnosti uváděné Úřadem týkající se jednání a postupu žalobce ve vztahu k obchodu s anaboliky prokázány, ani jeho vztah s osobami P. A. a M. U., uvedl, že Úřad žalobci neklade za vinu účast na obchodu s anaboliky a zločinném spolčení, ani v prvostupňovém rozhodnutí neuvedl, že důvodem nevydání osvědčení je podíl žalobce na trestné činnosti osob P. A. a M. U., nýbrž nestandardní postoj žalobce k plnění povinností příslušníka Policie ČR, ač si musel být vědom svého jednání v rozporu s právními předpisy. K porušení § 89 odst. 2 zákona proto nedošlo, neboť Úřad nikdy netvrdil, že se žalobce podílel na zločinném spolčení a nelegálním obchodu s anaboliky.

5. K tvrzení žalobce ve věci výsledků trestního řízení a jeho poukazu na to, že činnost proti zájmům státu není totožná s pojmem trestný čin, žalovaný poukázal na závěry prvostupňového rozhodnutí a uvedl, že při bezpečnostním řízení podle zákona Úřad zjišťuje výskyt případných bezpečnostních rizik a v rámci toho je oprávněn učinit si samostatně úsudek o otázkách vztahujících se k bezpečnostní spolehlivosti fyzické osoby bez ohledu na to, k jakým závěrům dospějí či dospěly orgány činné v trestním řízení a posléze soud. Odmítl tvrzení o porušení § 112 odst. 1 písm. a) neboť Okresní soud Praha – východ ve svém řízení neřešil otázku významnou pro vydání rozhodnutí podle zákona. Materiály pro trestní řízení byly Úřadem využity pouze k dokumentaci charakteru činnosti osob P. A. a M. U., aby Úřad mohl potvrdit nebo vyloučit naplnění bezpečnostního rizika u žalobce podle § 14 odst. 3 písm. e) a to styky s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu ČR. Činnost proti zájmům ČR osob P. A. a M. U. Úřad vyhodnotil z důkazů shromážděných Policejním orgánem na základě obsahu návrhu na podání obžaloby (dále též „NPO“), tedy neutajovaného dokladu.

6. K poukazu žalobce na postup policie, která po zjištění tak zásadních a závažných skutečností, jež jsou uvedeny v prvoinstančním rozhodnutí a ze kterých Úřad vycházel, sama při tak závažném trestně-právním jednání nepostupovala v souladu se zákonem, žalovaný konstatoval, že předmětem tohoto řízení není hodnocení činnosti ostatních orgánů státu, ale zda žalobce splnil podmínky pro vydání osvědčení. Podstatné je, že bezprostředně po té, co v souvislosti s prováděním úkonů řízení podle § 107 zákona Úřad zjistil skutečnosti, které by mohly představovat bezpečnostní riziko, postupoval podle zákona v souladu s § 93 odst. 1 písm. c) a zahájil řízení o zrušení platnosti osvědčení pro stupeň utajení „Důvěrné“ č. 0037865, jehož byl žalobce držitelem (dále též „osvědčení“) a následně vydal prvoinstanční rozhodnutí, v němž platnost uvedeného osvědčení zrušil.

7. K tvrzení žalobce, že jsou nezvratné a bezpečně zjištěné skutkové a právní závěry soudu o tom, že není policistou, který by ve prospěch zločinného spolčení, tvořeného mj. osobami P. A. a M. U., vykonával jakoukoli činnost, když tato činnost není v prvoinstančním rozhodnutí popsána tak, aby jí nebylo možné zaměnit za jiné a žalobce měl možnost se k jednání, jež je mu kladeno za vinu, vyjádřit žalovaný připomněl, že žalobce předjímá, že Úřad vycházel ze skutečností, které ilustrují jeho účast na zločinném spolčení. Jsou to ale pouze nesprávné domněnky žalobce, neboť je z prvoinstančního rozhodnutí nepochybné, že Úřad vycházel z materiálů, které mu byly postoupeny v režimu utajení a tyto materiály poukazují „pouze“ na velice nestandardní vztahy žalobce k osobám, které vyvíjí nebo vyvíjely činnost proti zájmům ČR.

8. Pokud žalobce namítal, že v rozhodnutí Úřadu není bezpečně popsáno a uvedeno jakým způsobem se měl dozvědět, že osoby se kterými se stýkal, jsou podezřelé z uváděné trestné činnosti, žalovaný konstatoval, že Úřad nehodnotil jen to, že se žalobce stýkal s osobami, které vyvíjejí nebo vyvíjely činnost proti zájmům ČR, ale hodnotil i způsob, jakým se s nimi stýkal, což Úřad opírá o utajované informace, a tudíž nemohl jednání žalobce s odkazem na § 122 odst. 3 konkrétněji popsat. K tomu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ve věci sp. zn. 1 As 47/2009, kde je mj. řešena i otázka subjektivní stránky jednání účastníka řízení ve vztahu k naplnění bezpečnostního rizika.

9. Požadavek žalobce na provedení jím předložených důkazů považoval žalovaný za irelevantní, neboť směrují k tomu poskytnout Úřadu důkaz o tom, že se zločinného spolčení neúčastnil. Úřad však shledal bezpečnostní riziko nikoli v tomto jednání, ale v jednání, které bylo doloženo v materiálech utajovaného charakteru. Vycházel přitom z nezvratných a bezpečně zjištěných skutečností, které mu umožnily přijmout závěr, že u žalobce existují bezpečnostní rizika, která ve svém důsledku negují splnění podmínek pro vydání osvědčení. Úřad při rozhodování vycházel z úplně a přesně zjištěného stavu věci, který již není nutné žádným dalším úkonem ve smyslu zákona, doplnit.

10. K neprovedení pohovoru podle zákona žalovaný poukázal na to, že v případě řízení o žádosti pro stupeň utajení „Důvěrné“, není zákonem Úřadu stanovena povinnost pohovor provést, ledaže by bylo třeba objasnit skutečnosti, které se v řízení vyskytly. Zákon ani Úřadu nedovoluje sdělovat při pohovoru utajované informace.

11. K namítanému nedodržení lhůty stanovené Úřadu pro vydání rozhodnutí ve věci žalovaný žalobci přisvědčil. Uvedená skutečnost však neměla vliv na věcnou správnost rozhodnutí Úřadu.

12. Žalovaný uzavřel, že žalobce nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) z důvodu, že u něho existují bezpečnostní rizika podle § 14 odst. 3 písm. d) a e) zákona.

II. Obsah žaloby

13. V prvním žalobním bodu uplatnil žalobce procesní námitky. Žalovanému a Úřadu vytkl, že vycházeli pouze z NPO a utajované přílohy. Žalobce měl výhrady k závěru žalovaného o tom, že žalobce jednal „v rozporu s povinnostmi policisty“, neboť tento závěr není popsán tak pregnantně, aby měl žalobce možnost vyjádřit se k závadovému jednání v rámci opravných prostředků, jednání žalobce není popsáno tak, aby mohlo být podřazeno pod konkrétní zákonné ustanovení a nemohlo být zaměněno s jiným jednáním s jinou právní kvalifikací. Při absenci takového procesního postupu je závěr žalovaného nepřezkoumatelný. Navíc je žalobci odebráno právo na spravedlivý proces, neboť je mu odebráno právo vyjádřit se ke skutečnostem, na základě kterých bylo rozhodnuto o nevydání osvědčení. V řízení byla porušena zásada rovnosti stran a ústavní práva žalobce, neboť je mu úmyslně zastíráno jednání, kterého se měl dopustit. Stejná situace panuje i u závěru žalovaného, že „žalobce zneužil oprávnění mu daných citovaným zákonem“, kde kromě uvedeného navíc chybí popis, jaký negativní vliv má toto zneužití na bezpečnostní způsobilost žalobce.

14. Žalobce poukázal na to, že od počátku řízení správním orgánům vyčítá, že své skutkové právní posouzení opřely o utajovanou přílohu nespecifikovaného orgánu státu. Částečně se ztotožnil se závěrem žalovaného, že skutečnosti obsažené v utajené příloze nelze sdělovat, uvedené platí ale jen do té míry, pokud by byly ohroženy utajené skutečnosti podle zákona a prováděcích předpisů. Takovou utajovanou skutečností není sdělení, že žalovaný a Úřad vycházeli např. z operativního šetření orgánů státu nebo odposlechů získaných popsaným způsobem. Pokud by byly tyto skutečnosti uvedeny, měl by žalobce možnost se alespoň rámcově k utajované příloze vyjádřit. Utajovanou skutečností není ani sdělení, byť z utajované přílohy, že např. závadové jednání spočívalo v konkrétním jednání, což je doloženo např. agenturní zprávou. Za situace, kdy se rozhoduje o zásadních otázkách konkrétního účastníka a je zasahováno do jeho práv a povinností, není utajování na místě, měly by být utajovány jen ty skutečnosti, které mohou ohrozit bezpečnost a stabilitu demokratického státu, což odposlechy trestním řízení pro méně závažnou trestnou činnost podle názoru žalobce ohrozit nemohou.

15. Žalobce se domníval, že žalovaný a Úřad vycházeli z utajované skutečnosti obsahující odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu (dále jen „odposlechy“) podle § 88 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „trestní řád“). Se souhlasem obžalovaných prostudoval trestní věc obžalovaných P. A. a M. U., vyjma odposlechů, a zjistil, že v trestní věci nejsou žádné další materiály, týkající se osoby žalobce. Použití odposlechu mimo trestní řízení proto žalobce považuje za nezákonný důkaz a nepoužitelný podklad rozhodnutí Úřadu a žalovaného. Tvrdil, že trestním řízení P. A. a M. U. (dále jen „trestní řízení“) bylo nařízeno veřejné hlavní líčení a veškeré odposlechy musely být odtajněny. Obvinění byli s těmito odposlechy seznámeni při skončení vyšetřování. Podle žalobce byl postup žalovaného v rozporu s § 88 odst. 6 trestního řádu, neboť v jiné trestní věci, než ta, v níž byl odposlech proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této trestní věci vedeno trestní stíhání nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. K tomu poukázal na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 3/2006. Podle žalobce byl postup žalovaného i v rozporu s § 107 odst. 1 a 5 zákona.

16. Žalobce dále namítal, že Úřad a žalovaný vycházeli při rozhodování z podkladů, které nemají oporu ve skutkovém stavu jednání popsaného v NPO, ale i v utajované příloze, pokud tato obsahuje odposlechy. Tyto skutečnosti jsou diametrálně odlišné od závěru konstatovaných nalézacím soudem v trestním řízení. Žalovaný pochybil, pokud v kasačním řízení rozhodnutí úřadu z tohoto důvodu nezrušil. Informace v NPO byly následně v trestním řízení před soudem významně změněny provedeným dokazováním, navíc je důvodným předpoklad, že i následně odvolací soud dojde k mírnějším skutkovým zjištěním. Kromě toho k osobě žalobce nalézací soud jednoznačně a kategoricky uzavřel, že se nepodílel na trestné činnosti obžalovaných ani nejednal jiným způsobem, který by zakládal skutkovou podstatu jakéhokoli trestného činu, kázeňského přestupku nebo jiného deliktu. Žalovaný hodnotil a posuzoval při svém rozhodování stěžejní důkaz, kterým jsou pravděpodobně přepisy odposlechů z trestního řízení diametrálně odlišně než nalézací soud, což je závažnou skutečností, která nebyla žalovaným posouzena a v napadeném rozhodnutí zohledněna a vysvětlena.

17. Další nezákonnost postupu Úřadu a žalovaného žalobce spatřoval v tom, že jsou pro potřeby řízení ve věci žalobce utajovány důkazy, které byly v trestním řízení odtajněny a použity při veřejném hlavním líčení, kde byly veřejně provedeny. Takový postup je nezákonný, neboť nelze utajovat skutečnosti, které byly odtajněny pro veřejné jednání soudu, konkrétně hlavní líčení. V řízení o vydání osvědčení byly tyto důkazy z nepochopitelných důvodů utajeny a tvoří utajenou přílohu, což žalobci znemožňovalo reagovat na konkrétní skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodováno na základě nezákonně získaného důkazu, byl v návaznosti na to nedostatečně a neúplně zjištěn stav věci potřebný pro rozhodnutí, čímž byl porušen § 89 odst. 1 zákona.

18. Za další procesní pochybení Úřadu považoval skutečnost, že za uvedeného skutkového stavu neprovedl pohovor se žalobcem k odstranění pochybností, které jsou jednoznačně dány v závěrech žalovaného a nalézacího soudu v trestním řízení. Úřad rovněž procesně pochybil, pokud nevyčkal pravomocného rozhodnutí soudu a nevyžádal si kompletní trestní spis, z trestního řízení.

19. Ve druhém žalobním bodu žalobce tvrdil nesprávné skutkové a právní posouzení otázky „činnosti proti státu“, kdy Úřad a žalovaný nesprávně podřadili pod pojem činnost proti státu jakoukoli trestnou činnost, především pak méně závažnou trestnou činnost, navíc nemající skutkový základ v činnosti proti zájmům státu v I. hlavě trestního zákoníku platném do 31. 12. 2009 (zákon č. 140/1961 Sb.). Běžná kriminální činnost, navíc malé společenské nebezpečnosti, která neohrožuje stabilitu bezpečnost, celistvost ani demokracii státu, nemůže být podřazena pod pojem činnost proti státu. K tomu žalobce poukazoval na presumpci neviny, kdy až pravomocný rozsudek soudu neměnně konstatuje, že byl spáchán trestný čin. Znovu zdůraznil, že soud celou věc posoudil odlišně od Policie ČR, konkrétně Národní protidrogové centrály (dále jen „NPC“), proto již v rozkladu namítal, že je na místě přerušení řízení, z důvodu vyčkání rozhodnutí soudu v trestní věci, ze které žalovaný a Úřad nejen dovozují, ale prokazují bezpečnostní riziko žalobce. Ne každou trestnou činnost je možno automaticky považovat za činnost proti státu ve smyslu zákona. Tento závěr by ve svém důsledku znamenal, že jakýkoli styk osoby mající osvědčení s osobou, která spáchala trestný čin, činí tuto osobu nezpůsobilou ve smyslu zákona. To je absurdní závěr, tím spíše ve spojení s argumentací žalovaného, který odkazoval na nález Ústavního soudu. Je diametrálně odlišná situace u ochrany utajovaných skutečností a prověrky osob u stupně „Přísně tajné“ a „Tajné“ na straně jedné a prověření na stupeň utajení „Důvěrné“, „Vyhrazené“ na straně druhé. Proto nelze použít nález jako důkaz ve směru vědomosti či nevědomosti. Styk policisty, zabývajícím se vyšetřováním závažné trestné činnosti, s osobou, páchající běžnou kriminální činnost, nelze považovat za bezpečnostní riziko ve směru ohrožení zájmu státu, pokud navíc není prokázáno, že by se držitel dopouštěl vyzrazování služebního či jiného tajemství či jemu uložené povinnosti mlčenlivosti. Takový styk je naopak zdrojem cenných informací. Žalobce zdůraznil, že přes uvedené osoby P. A. a M. U., prováděl odhalování závažné násilné trestné činnosti. Pokud by takto byl posuzován styk i u jiných policistů, pak by každý takovýto policista byl nezpůsobilý. Navíc jedna z povolených forem získávání osoby pro spolupráci je pomoc osobě vytipované ke spolupráci zákonným způsobem, např. radou, odkazem, popř. zákonnou pomocí při vyřizování určité záležitosti na úřadu. K tomu žalobce odkázal na metodické pokyny policejního prezidia v otázce „osob spolupracujících“ pro potřeby Policie ČR. Žalovaný tak nesprávně vycházel při svém rozhodnutí z NPO, který není meritorním rozhodnutím a navíc byl dosud nepravomocným rozsudkem nalézacího soudu v trestním řízení popřen.

20. Žalobce také tvrdil, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s § 4 písm. c) zákona. Poukaz Úřadu a žalovaného na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 1 As 47/2009 se vztahoval k § 4 písm. b), neboť se jednalo o žadatele o osvědčení „Tajné“. Pokud by žalovaný setrvával na svém právním názoru, musel by odebrat osvědčení stupeň „Důvěrné“ všem policistům, především zlínskému řediteli Krajského ředitelství Policie ČR, který byl zvažován na policejního prezidenta, neboť i on se stýkal s přítelem své manželky, který byl drogovým bossem. Žalovaný ve věci žalobce neřešil rozdíl mezi vážnou újmou a prostou újmou a tedy rozsahem informací, s nimiž se seznámí osoba s osvědčením „Důvěrné“ nebo osoba s osvědčením „Tajné“. Navíc na uvedeném příkladu činí vážný rozdíl v personifikaci, kdy styky vedoucích pracovníků s vyšším stupněm prověrky se závadovými osobami nejsou bezpečnostní riziko a u méně závažné trestné činnosti a u nižšího stupně utajení se o bezpečnostní riziko jedná. Mgr. P. A. je právník a byl zmocněnec M. U., kterého žalobce poznal v trestním řízení jako poškozeného. Žalobce se ztotožnil v obecné rovině s výkladem bezpečnostního rizika ve smyslu rozsudku NSS ve věci sp. zn. As 44/2006 (správně má být uvedeno 5As 44/2006) ze dne 30. 1. 2009 s tím, že je třeba zjišťovat, jaký následek může naplnění bezpečnostního rizika způsobit s ohledem na stupeň bezpečnostní prověrky žadatele a tedy to, s jakými materiály se při své práci seznamuje. Nelze tedy rozhodovat ve věci s nižším následkem a tedy i nižším bezpečnostním rizikem stupně „Důvěrné“ podle kritérií při rozhodování ve věcech stupně „Tajné“. Pokud by takto obecně žalovaný a Úřad nadále rozhodovali a zastávali svůj názor, vyslovený v napadeném rozhodnutí, pak by nebyl důvod pro to, aby zákon stanovil různé stupně utajování informací.

21. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Úřadu, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

22. V písemném vyjádření k žalobě uváděl žalovaný obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobcem zmiňovaná utajovaná příloha nebyla odtajněna a že je mylný žalobcům závěr, že jí byl proveden důkaz v trestním řízení. Podkladové materiály, o něž Úřad opřel svůj závěr o výskytu bezpečnostního rizika, nejsou součástí zmíněné trestní kauzy. K námitce, že žalovaný nevyčkal pravomocného rozhodnutí v trestním řízení, uvedl, že Úřad zjišťuje výskyt případných bezpečnostních rizik podle zákona a je také oprávněn učinit si samostatně úsudek o otázkách vztahujících se k bezpečnostní spolehlivosti té které fyzické osoby bez ohledu na to, k jakým závěrům dospějí či dospěly orgány činné v trestním řízení a posléze soud. Před vydáním rozhodnutí se informoval na stav trestního řízení a v rámci rozkladu, kdy žalobce připojil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ve věci sp. zn. 1T 290/2009, bylo vzato v potaz, že osoby P. A. a M. U. byly odsouzeny, sice ne zcela v rozsahu uvedeném v NPO, avšak jejich trestná činnost, spolu s další osobou, byla spáchána dílem ve zločinném spolčení, dílem samostatně, přičemž se dotýkala zájmu ekonomiky státu a zájmu státu na ochraně obyvatel před zdravím nebezpečnými látkami, M. U. byl odsouzen za trestný čin nedovoleného ozbrojování. Podle žalovaného tak podřazení trestné činnosti osob P. A. a M. U. pod pojem činnost proti zájmům ČR ve smyslu § 2 písm. b) bylo zcela na místě. K otázce zákonnosti pořízení a použití informací získaných jinými státními orgány v rámci bezpečnostního řízení uvedl, že Úřad by naopak porušil zákon, kdyby existenci takto závažných informací ignoroval a osvědčení žalobci vydal. Konstatoval, že podmínky pro získání osvědčení stupně „Důvěrné“, „Tajné“, „Přísně tajné“ jsou stejné, pouze z hlediska nástrojů, sloužících k ověřování zákon v § 107, umožňuje Úřadu použít opatření, která v odstupňované míře zasahují do osobní sféry účastníků, eventuálně osob jim blízkých. Žalobce o udělení souhlasu podle § 107 odst. 5 zákona nebylo třeba žádat, neboť informace zjištěné podle § 107 odst. 1 citovaného zákona postačovaly pro zjištění úplného stavu věci. V případě řízení o žádosti pro stupeň utajení „Důvěrné“ není zákonem stanovena povinnost provést úřadem pohovor, ledaže by se vyskytla potřeba objasnit skutečnosti, které se v řízení vyskytly, a tato potřeba nevyvstala, proto pohovor Úřadem proveden nebyl.

23. Žalobce žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

24. Při ústním jednání dne 22. 4. 2015 (prvním) účastníci setrvali na svých stanoviscích. O návrzích důkazů žalobce trestním spisem Okresního soudu Praha – východ a utajovanými přílohami žalovaného soud rozhodl tak, že nebude provádět důkaz trestním spisem Okresního soudu Praha – východ, sp. zn. 1T 290/2009, neboť skutkový stav považoval za dostatečně objasněný a ucelený tak, aby byl schopen posoudit právní otázku, která je předmětem řízení. O návrhu důkazu utajovanou částí správního spisu soud rozhodl podle § 133 odst. 3 zákona ve spojení s § 45 odst. 3 s. ř. s. tak, že přílohu č. 4 utajované složky, označené žalovaným podle § 133 odst. 3 zákona a vedené jako „Vyhrazené“, počet listů 61 + 1 (obal), odděluje, neboť jde o doklady, které obsahují skutečnosti chráněné zákonem, a těmito doklady nebude důkaz soud provádět. Soud provedl důkaz přílohou č. 3 správního spisu žalovaného, která je vedena žalovaným pod stupněm „Vyhrazené“, ovšem bez označení ve smyslu § 133 odst. 3 zákona, po poučení účastníků řízení podle § 58 odst. 5 téhož zákona ve vztahu k žalobci a jeho právnímu zástupci. Z obsahu důkazů přílohou č. 3 správního spisu žalovaného soud zjistil, že jeho součástí jsou listiny a to výsledek evidenčního šetření ke spisu NO 36338 ve smyslu šetření podle § 107 odst. 1 zákona ve vztahu k žalobci a V. B.. U žalobce byla zjištěna pozitivní lustrační odezva v evidencích NPC a BSMV – IPČR, dále nebyla zjištěna pozitivní lustrační odezva v dalších evidencích, které jsou v usnesení podrobně uvedeny. U V. B. byla zjištěna pozitivní lustrační odezva v evidencích OSŘI, nebyla zjištěna pozitivní lustrační odezva v evidencích, které jsou dále v usnesení podrobně uvedeny. Součástí přílohy je rovněž seznam, kde je uveden výčet lustračních míst, dále sdělení NPC, Služby kriminální policie a vyšetřování z 9. 8. 2010, podání zprávy k žalobci spolu s návrhem NPO z 19. 6. 2009, proti obviněným U. M., A. P. a H. T., žádost úřadu ze dne 4. 8. 2010 k NPC o podrobnější specifikaci trestné činnosti včetně konkrétních závěrů, páchaných shora zmíněnými obviněnými.

25. K věci samé zástupce žalobce a žalobce uvedli, že žalobce byl s osobami souzenými pro trestnou činnost v kontaktu pro vyšetřování násilné trestné činnosti a s těmito osobami se stýkal, současně byly rozpracovány NPC, o čemž se dozvěděl až na základě prověrky Úřadu. V trestním řízení nebyl pozván ani jako svědek, nebyl kázeňsky, trestně či jinak potrestán. Neví, proč byl označen jako lustračně pozitivní.

26. Zástupce žalovaného konstatoval, že obsahem utajované přílohy chráněné § 133 odst. 3 zákona je vykreslení činnosti, která směřuje proti zájmům ČR, je významná pro vymezení styku žalobce s těmito osobami. S trestním řízením, které proti nim bylo vedeno, nesouvisí. Souvisí to jen tak, že byla vymezena činnost jmenovaných, se kterými se žalobce měl stýkat. Jedná se o nedůvěryhodnost žalobce, jeho styky se jmenovanými nebyly standardní a v mezích jednání policisty. V tom spočívá bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona.

27. O žalobě Městský soud v Praze prvně rozhodl rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 A 6/2011-54 tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení.

28. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

29. Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. d) zákona v rozhodném znění osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která d) je bezpečnostně spolehlivá.

30. Podle § 14 odst. 1, 3 písm. d), e), 4, 6 téhož zákona (1) Podmínku bezpečnostní spolehlivosti splňuje fyzická osoba, u níž není zjištěno bezpečnostní riziko. (3) Za bezpečnostní riziko lze též považovat d) chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace, e) styky s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky. (4) Bezpečnostní rizika uvedená v odstavci 2 a odstavci 3 písm. a) se v případě žádosti podle § 94 zjišťují za období od 15 let věku; bezpečnostní rizika uvedená v odstavci 3 písm. b) až i) se zjišťují 10 let zpětně od podání žádosti pro stupeň utajení Důvěrné, 15 let zpětně pro stupeň utajení Tajné a 20 let zpětně pro stupeň utajení Přísně tajné, nebo za období od 15 let věku podle toho, které z nich je kratší. (6) Při posuzování, zda skutečnost uvedená v odstavci 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží k tomu, do jaké míry může ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího výskytu, k jejímu rozsahu, charakteru a k chování fyzické osoby v období uvedeném v odstavci 4.

31. Podle § 89 odst. 1 téhož zákona Úřad v bezpečnostním řízení (dále jen "řízení") postupuje tak, aby byl úplně a přesně zjištěn stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

32. Podle ustanovení § 105 odst. 1 téhož zákona vyskytnou-li se v průběhu řízení skutečnosti, které je třeba objasnit pro zjištění skutečného stavu věci, provede Úřad s účastníkem řízení pohovor; s účastníkem řízení, který žádá o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Přísně tajné, provede Úřad pohovor vždy.

33. Podle § 107 odst. 1, 5 téhož zákona (1) V řízení o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Důvěrné si Úřad k ověření pravdivosti údajů poskytnutých účastníkem řízení v žádosti fyzické osoby a ke zjištění výskytu bezpečnostního rizika vyžádá potřebnou informaci od příslušného orgánu státu, právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, pokud s ní nakládají. (5) Pokud informace získané úkony v řízení o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Důvěrné nepostačují pro zjištění úplného stavu věci, je Úřad oprávněn ověřit je úkony podle odstavců 2 a 3 a v řízení o vydání osvědčení fyzické osoby na stupeň utajení Tajné podle odstavce 3. V těchto případech si Úřad vyžádá písemný souhlas účastníka řízení a zároveň jej poučí o právních následcích, které nastanou, jestliže Úřad písemný souhlas neobdrží [§ 113 odst. 1 písm. e)].

34. Podle ustanovení § 121 odst. 3 téhož zákona pokud Úřad zruší platnost osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu, vydá o tom rozhodnutí a doručí jej účastníku řízení; kopii založí do bezpečnostního svazku.

35. Podle § 122 odst. 3 téhož zákona v odůvodnění se uvedou důvody vydání rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití právních předpisů. Jsou-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

36. K žalobním námitkám z obsahu spisového materiálu, odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jakož i vyjádření žalovaného k podané žalobě a provedeného ústního jednání před soudem vyplynulo, že bezpečnostní řízení bylo zahájeno na žádost žalobce (ze dne 19. 5. 2010) podanou u úřadu dne 27. 5. 2010 podle § 93 odst. 1 písm. a) o vydání osvědčení pro stupeň utajení „Důvěrné“ (dále jen „žádost“). Úřad postupoval podle § 107 odst. 1 zákona a k ověření pravdivosti údajů poskytnutých žalobcem v žádosti a ke zjištění výskytu bezpečnostního rizika vyžádal potřebné informace od příslušného orgánu státu (sdělení ze dne 10. 6. 2010, č. j. V669/2010-NBÚ/P). Šetřením byly zjištěny skutečnosti, které nasvědčovaly takovému chování žalobce, jež má vliv na jeho důvěryhodnost a ovlivnitelnost a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace. O tom byl Úřad zpraven (dne 3. 8. 2010, č. j. V9517/2010-NBÚ/P). V obou případech se jednalo o sdělení od orgánů státu pod stupněm utajení „Vyhrazené“. Správní orgány obou stupňů uvedená sdělení příslušného orgánu státu v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétně nepopisovaly, pouze na ně odkázaly jako na podklad pro vydání rozhodnutí a uvedly jejich stupeň utajení. Ve svých rozhodnutích v této souvislosti poukázaly na nález Ústavního soudu II. ÚS 28/02 ze dne 25. 6. 2003 a dále uvedly, že chování žalobce, které je konkretizováno a podrobně zadokumentováno ve sdělení příslušného orgánu státu utajovaného charakteru č. j. V9517/2010-NBÚ/P (dále též „utajovaná příloha“), spočívá v jednání žalobce v rozporu s jeho povinnostmi, které mu vyplývají ze zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), jakož i ve zneužití oprávnění daných mu tímto zákonem ve prospěch třetích osob. Tím shledaly naplnění skutkové podstaty bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. d), tedy chování, které má vliv na důvěryhodnost a ovlivnitelnost účastníka řízení a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace. Přitom přihlédly podle § 14 odst. 4, 6 zákona k tomu, do jaké míry může bezpečnostní riziko ovlivnit schopnost žalobce utajovat informace, době výskytu takového chování, jeho rozsahu charakteru a chování žalobce v období uvedeném v § 14 odst. 4 zákona i v současnosti (dále též „rozhodné období“). Dospěly k závěru, že se takového chování žalobce dopustil v nedávné době a opakovaně. Zdůraznily, že chování žalobce nehodnotily z trestně právního hlediska, ale výhradně z hlediska zákona. Konstatovaly, že žalobce je příslušníkem Policie ČR, vázán dodržováním povinností uložených mu zákonem o služebním poměru, kam patří i povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, jež může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními, ohrozit důvěru v nestranný výkon služby ve smyslu § 45 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, povinnost chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru podle § 45 odst. 1 písm. i) téhož zákona. Krom toho je příslušník Policie ČR vázán dodržováním principů profesně morálního chování, zakotveného v Etickém kodexu Policie ČR, kde se mimo jiné výslovně uvádí, že je závazkem příslušníka Policie ČR vůči společnosti chovat se důstojně a zásadně se vyhýbat jakémukoli jednání, které by mohlo být střetem zájmů. Podle správních orgánů obou stupňů žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu bezpečnostního rizika ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) zákona, tím porušil zákon o služebním poměru a vědomě zneužil svých oprávnění ve prospěch třetích osob, což vypovídá o jeho nedůvěryhodnosti, ale může být i důvodem jeho ovlivnitelnosti. Motivaci jeho chování nezkoumaly, neboť z hlediska bezpečnostního řízení není významná. Žalobce jednal vědomě protiprávně - neboli proti zájmům, které má sám jako příslušník Policie ČR chránit a svého jednání se dopustil přímo v souvislosti s výkonem svého povolání. Charakter jeho chování vzbuzuje pochybnosti o jeho důvěryhodnosti proto, že jej nelze zcela vyloučit v případě možnosti jeho přístupu k utajovaným informacím. Žalobce tak není schopen poskytnout záruku, že v případě ochrany utajovaných informací a nakládání s nimi, bude jednat odpovědně a dbát všech svých povinností, jak to vyžaduje důležitost jejich ochrany.

37. Bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. e) zákona Úřad a žalovaný shledali ve styku žalobce s osobami P. A. a M. U., jehož vlastní rozsah a charakter vyplývá a je konkretizován a podrobně zdokumentován v utajované příloze č. j. V9517/2010-NBÚ/P, kdy se žalobce stýkal s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmům ČR. I toto bezpečnostní riziko posuzovaly správní orgány podle kritérií § 14 odst. 6 a zkoumaly, zda činnost osob P. A. a M. U. skutečně naplňuje podmínku pro jeho naplnění, tj. činnost proti zájmům ČR. Správní orgány konstatovaly, že ani v tomto případě shledaného bezpečnostního rizika nelze blíže popsat či konkretizovat vlastní styk žalobce s těmito osobami, neboť jsou limitováni utajovaným charakterem sdělení příslušného orgánu státu a není tak možné konkrétně uvést, proč činnost těchto osob považují za činnost proti zájmům ČR. Dále správní orgány vyšly z obsahu NPO, kterou Úřad obdržel dne 11. 8. 2010 jako neutajovanou přílohu sdělení příslušného orgánu státu v stupni utajení „Vyhrazené“ pod č. j. V10256/2010-NBÚ/P. Z obsahu NPO je zřejmé, že činnost osob P. A. a M. U. spočívala a odvíjela se od neoprávněné výroby a obchodu s farmakologickými přípravky a anaboliky, jejich neoprávněného označování ochrannou známkou, tito měli společně páchat trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona, trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zákona spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 trestního zákona v souběhu s trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 trestního zákona, opětovně spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43. Dále se osoba M. U. měla sama dopustit trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zákona v souběhu s trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 trestního zákona, dále trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.

1. Za tuto činnost byli ke dni rozhodování správních orgánů nepravomocně odsouzeni Okresním soudem pro Prahu – východ k nepodmíněným trestům odnětí svobody (tuto skutečnost ověřily správní orgány před vydáním rozhodnutí). Na základě NPO, jako podkladového materiálu, měly správní orgány obou stupňů za dostatečně zdokumentované a prokázané, že uvedené osoby, na jejichž činnosti se podílely další osoby, jejichž činnost však nebyla významná pro bezpečnostní řízení žalobce a proto se jím Úřad ani žalovaný nezabývali, a shledaly, že činnost těchto osob směřovala proti zájmům ČR ve smyslu § 2 písm. b) zákona, neboť byla způsobilé poškodit zájmy ČR v oblasti mezinárodních závazků, v oblasti ochrany autorských práv a duševního vlastnictví a v oblasti ochrany života a zdraví fyzických osob. Za nerozhodné považovaly správní orgány, zda orgány činné v trestním řízení již pravomocně rozhodly o tom, zda byl spáchán trestný čin, neboť při shledání naplnění skutkové podstaty bezpečnostního rizika, nejsou vázány rozhodnutím jiných orgánů státu a je plně v jejich kompetenci samostatně rozhodnout, zda v činnosti těchto osob spatřují činnost proti zájmům ČR. Bez ohledu na další postup orgánů činných v trestním řízení a výsledek trestního řízení měly správní orgány činnost proti zájmům ČR těchto osob v rámci trestního řízení za nepochybně prokázanou a zjištěnou a to na základě podkladových materiálů, kterými disponovaly. Zdůraznily, že pojem bezpečnostního rizika nelze ztotožňovat nebo přirovnávat k pojmu viny v trestně právním smyslu. S ohledem na to, že Úřad ani žalovaný nemohli specifikovat rozsah a charakteristiku žalobce s osobami M. U. a P. A., alespoň uvedli, že žalobce využil svého postavení příslušníka Policie ČR a s těmito osobami se v době podle § 14 odst. 4 zákona nejen stýkal, ale i jednal v jejich prospěch, ač si musel být vědom toho, že tito jednají v rozporu s právními předpisy. Žalobce tak neskýtá záruku, že by v případě přístupu k utajovaným informacím postupoval tak, aby nedošlo k vyzrazení či jinému zneužití utajovaných informací, potažmo, aby zájem ČR, chráněný zákonem, nedostál újmy. Považovali za pravděpodobné, že by na jeho osobu mohl být ze strany třetích osob jednajících či majících v úmyslu jednat v rozporu se zájmy ČR činěn nátlak, aby jednal v jejich prospěch a v rozporu se zájmy na ochranu utajovaných informací, čímž je značně oslabena jeho schopnost poskytovat přiměřenou ochranu utajovaným informacím. Zdůraznili, že přístup k utajovaným informacím je určitým privilegiem, kdy Úřad vystupuje jako garant toho, že jím bude nadána pouze osoba, u níž lze předpokládat, že nebude ohrožovat ochranu utajovaných informací. Zájem na jejich ochraně je přitom prioritním zájmem České republiky, neboť informace spadající do režimu utajení mají zásadně určující význam pro zájmy ČR, jejich vyzrazení může tyto zájmy ohrozit nebo přímo poškodit ve smyslu § 3 zákona. Proto nelze připustit, aby se takové informace mohly vyskytnout v dosahu osob, jež působí proti zájmům ČR a takovou možnost v případě žalobce úřad nepovažoval za nemožnou (rozhodnutí úřadu ze dne 17. 9. 2010 č. j. 84841/2010-NBÚ/P).

38. O rozkladu, v němž žalobce namítal obdobně jako v podané žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kde skutkovým zjištěním a právnímu posouzení Úřadu plně přisvědčil.

39. Žalobce předně namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav a rozpor s § 89 odst. 1 zákona s tím, že jeho jednání „v rozporu s povinnostmi policisty“ není popsáno tak, aby mohlo být podřazeno pod konkrétní zákonné paragrafové ustanovení a nemohlo být zaměněno s jiným jednáním a jinou právní kvalifikací. Tvrdil, že mu bylo odebráno právo na spravedlivý proces a vyjádřit se ke všem skutečnostem, pro které bylo rozhodnuto o nevydání osvědčení. Konstatoval, že byla porušena zásada rovnosti stran a jeho ústavní práva, neboť je mu úmyslně zastíráno jednání, kterého se měl podle žalovaného dopustit, žalobce se nemohl dostatečně a kvalifikovaně vyjádřit v rámci opravných prostředků. Stejná situace je i u závěru žalovaného, že „žalobce zneužil oprávnění mu daných citovaným zákonem“, kdy svůj závěr žalovaný odůvodnil utajovanou přílohou nespecifikovaného orgánu státu, ale utajovány měly být jen skutečnosti, které mohou ohrozit bezpečnost a stabilitu demokratického státu, což odposlechy v trestním řízení pro méně závažnou činnost být nemohou.

40. Žalobní námitka není důvodná.

41. Na úvod soud uvádí, že se při přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí seznámil s obsahem veškerého spisového materiálu, tj. i utajované přílohy, a dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, o němž soud nemá pochyb. Vyšel při tom z ustálené judikatury správních soudů a to i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, že je v bezpečnostním řízení nutno najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy, zájmem na zajištění spravedlivého procesu pro toho, jehož bezpečnostní způsobilost je zkoumána ve smyslu článku 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu, přičemž této rovnováhy nelze dosáhnout bez účinné soudní kontroly. Proto musí mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. Soud je v takovém případě ve zvýšené míře, než při běžném soudním řízení, v němž má účastník k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces podle článku 36 a následující Listiny, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Jen za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen účastníkům řízení či dalším na řízení participujícím osobám. Účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, který supluje aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví být důležitými. V bezpečnostním řízení zjištěné skutkové okolnosti musí být ve svém souhrnu přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplnění určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 zákona. Skutkový základ úvahy mohou tvořit v podstatě jakékoli informace, které má příslušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoli zdrojů a jakýmikoli prostředky. Podstatná je jen informační hodnota takových zjištění. Tu je nutno hodnotit ze všech pro věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu) dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se na první pohled jeví. Posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu, proto někdy pro závěr o existenci bezpečnostního rizika ve smyslu § 14 odst. 3 zákona postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná, v úvahu připadající vysvětlení (rozsudek NSS ve věci sp. zn. 7 As 31/2011).

42. V projednávané věci byl žalobce na základě žádosti podroben bezpečnostní prověrce pro stupeň utajení „Důvěrné“. V rámci bezpečnostního řízení bylo u něj zjištěno bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. d), e) zákona, pročež žalobce nemohl splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti ve smyslu § 14 odst.

1. Bezpečnostní rizika byla u žalobce zkoumána v rozhodném období vymezeném v § 14 odst.

4. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a provedeného řízení je zřejmé, že Úřad při posuzování bezpečnostních rizik, tj. chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace (§ 14 odst. 3 písm. d)) a styky s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmům ČR (§ 14 odst. 3 písm. e)) posuzoval, zda jsou bezpečnostním rizikem, přihlížel k tomu, do jaké míry mohou u žalobce ovlivnit schopnost utajovat informace, zabýval se dobou jejich výskytu, jejich rozsahem, charakterem, jakož i chováním žalobce v rozhodném období. Významná je skutečnost, že pojem bezpečnostního rizika je nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika, což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik (rozsudek NSS ve věci sp. zn. 5 As 44/2006). Soud má v projednávané věci za to, že skutečnosti vyplývající z listin obsažených ve správním spise, zejména z utajované přílohy, jsou způsobilé dovodit závěr o tom, že u žalobce bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d), e) existovalo.

43. Soud proto odmítl námitku žalobce porušení ustanovení § 89 odst. 1, neboť Úřad v bezpečnostním řízení postupoval tak, aby byl úplně a přesně zjištěn stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

44. K poukazu žalobce na odepření práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti stran tím, že se nemohl seznámit se všemi podklady pro rozhodování správních orgánů soud opětovně zdůraznil, že si byl vědom skutečnosti, že neznalost důvodů negativního rozhodnutí správních orgánů vůči žalobci jej omezuje a znemožňuje mu, aby proti jejich rozhodnutí účinně argumentoval. Soud proto důkladně zkoumal postup a důvody rozhodnutí v úplnosti a tedy i nad rámec uplatněných žalobních bodů, byť je i sám omezen v rozsahu odůvodnění svého rozsudku popsat zjištěný skutkový stav mezemi, které jsou dány k tomu, aby nebyl popřen smysl ochrany utajovaných skutečností. Proto i v případě postupu podle § 133 odst. 3 zákona ve spojení s § 45 odst. 3 s. ř. s. po vyloučení utajované části bezpečnostního svazku z dokazování bedlivě zkoumal, zda byl postup a věcné důvody nevyhovění žádosti žalobce v souladu se zákonem a dospěl k závěru, že nejsou dány žádné důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Dále soud uvádí, že v případě rozhodování v bezpečnostním řízení, jehož podkladem byly utajované skutečnosti, může správní rozhodnutí obsahovat odůvodnění v tom směru, na kolik mu to právní úprava daného typu řízení dovoluje a správní soud přezkoumává relevanci utajovaných informací, k nimž žalobce, jehož bezpečnostní způsobilost byla zkoumána, neměl přístup ze všech hledisek, které se jeví být důležitými, jak tomu bylo i v nyní projednávané věci (Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/09).

45. Námitky žalobce na porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti stran v řízení, jakož i ústavních práv žalobce tím, že mu bylo úmyslně zastíráno jednání, kterého se měl podle důkazů zjištěných žalovaným dopustit, proto neobstojí. K tomu soud poukazuje na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 9 As 9/2010, podle kterého má exekutiva za určitých okolností právo tomu, kdo je podrobován bezpečnostní prověrce, výjimečně neříci, z jakých konkrétních skutkových důvodů nebyl shledán bezpečnostně způsobilým. Právo na přezkoumání toho, zda průběh a výsledek bezpečnostního prověřování, které je plně v rukou výkonné moci s uplatněním široké diskrece, neměly diskriminační charakter a zda nebyly poznamenány libovůlí, je zajištěno právě prostřednictvím nezávislé soudní kontroly ve správním soudnictví, kdy soud musí v obecné rovině mít plný přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým ve správním spisu. Ostatně právě proto mají také soudci podle ustanovení § 58 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona přístup k utajovaným informacím všech stupňů utajení bez platného osvědčení ode dne jmenování do funkce po dobu jejího výkonu a v rozsahu nezbytné pro její výkon.

46. Pokud žalobce poukazoval na utajovanou přílohu nespecifikovaného orgánu státu a měl za to, že po skončení odposlechů je důvodné utajovat jejich obsah pouze v případě, že byly zjištěny skutečnosti podléhající utajení a mající povahu utajované skutečnosti, nikoli běžné obsahy hovorů, přičemž skutečnostmi, které mohou ohrozit bezpečnost a stabilitu demokratického státu, nejsou odposlechy v trestním řízení pro méně závažnou trestnou činnost, pak k tomu soud uvádí, že skutková zjištění ve vztahu k bezpečnostnímu riziku, resp. rizikům, která byla u žalobce shledána, nasvědčují nepochybně závěru, že žalobce není osobou splňující podmínku bezpečnostní spolehlivosti. Z důvodu chování žalobce, které vyplývá z utajované přílohy bezpečnostního svazku, které nepochybně může mít vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost žalobce, může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace a to tím spíše, že se jedná o policistu Policie ČR, který je vázán zákonem o služebním poměru a Etickým kodexem policisty. Z obsahu utajované přílohy vyplývají také styky žalobce s osobami, které vyvíjely činnost proti zájmům ČR, přičemž se nejednalo o běžné styky. K tomu soud zdůrazňuje, že pro nesplnění podmínky bezpečnostní spolehlivosti zcela postačuje podle ustálené judikatury správních soudů samotné podezření z existence bezpečnostního rizika a to bylo v případě žalobce naplněno (rozsudek NSS ve věci sp. zn. 5 As 44/2006).

47. Neobstál ani žalobcův poukaz na příslušná ustanovení trestního řádu a tvrzení, že použití odposlechu mimo trestní řízení je nezákonným důkazem a pro rozhodnutí Úřadu nepoužitelným, neboť údaje získané odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu pro účely trestního řízení nemají být poskytnuty jiným orgánům pro jiné účely. Na tomto místě soud přisvědčuje žalovanému, že bezpečnostní řízení je správním řízením sui genesis, v rámci něhož se uplatňují zvláštní instituty, speciální podkladové materiály a postupy při jejich získávání, nakládání s nimi, což je dáno významem chráněného zájmu. Úřad při své rozhodovací činnosti využívá, vedle informací získaných na základě vlastních úkonů, také informací poskytnutých zpravodajskou službou, popř. policií, přičemž může jít o informace, které má ta která složka k dispozici ze své dosavadní činnosti nebo od jiných institucí anebo, které opatří na žádost Úřadu. Zpravodajská služba je pak oprávněna k získávání informací použít specifické zpravodajské prostředky. Tak tomu bylo v projednávané věci, kdy Úřadu v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 zákona byly příslušným orgánem státu (NPC) poskytnuty informace, které se posléze staly podkladem pro závěr o žalobcově bezpečnostní nespolehlivosti. Část těchto podkladů nebylo v režimu utajení (zejména NPO), část ano (utajovaná příloha bezpečnostního svazku), přičemž s utajovaným podkladem je třeba nakládat v souladu se zákonem. Ustanovení trestního řádu se v řízení o bezpečnostní spolehlivosti nepoužijí pro jeho zvláštní povahu, kdy ustanovení § 107 odst. 1 Úřad v bezpečnostním řízení výslovně opravňuje, aby si k ověření pravdivosti údajů, poskytnutých účastníkem řízení v žádosti, a ke zjištění výskytu bezpečnostního rizika vyžádal potřebnou informaci od příslušného orgánu státu, právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, pokud s ní nakládají.

48. Žalobce dále poukazoval na obsah NPO a závěry, ke kterým dospěl soud v trestním řízení a namítal, že Úřad a žalovaný vycházeli z překonaného skutkového stavu, když navíc k osobě žalobce nalézací soud v trestním řízení uzavřel, že se žalobce na trestné činnosti obžalovaných nepodílel a nejednal ani jiným způsobem, který by zakládal skutkovou podstatu trestného činu, kázeňského přestupku nebo jiného deliktu. Znovu poukazoval na odposlechy z trestního řízení, které správní orgány hodnotily a posuzovaly odlišně od nalézacího soudu. K tomu soud opětovně uvádí, že řízení v trestní věci osob P. A. a M. U. a jeho výsledek nemá vliv na bezpečnostní řízení vedené se žalobcem ve věci jeho žádosti. Úřad ani žalovaný nepochybili, pokud skutečnosti uvedené v NPO vyhodnotili jako jednání osob v rozporu se zájmem České republiky na zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, ochraně ekonomiky a ochraně života nebo zdraví fyzických osob podle § 2 písm. b) zákona, přičemž z utajované přílohy bezpečnostního svazku jednoznačně vyplývá, že se žalobce s osobami, proti nimž bylo vedeno trestní řízení, stýkal. Důvod pro závěr o žalobcově bezpečnostní nespolehlivosti pro existující bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. e) zákona byl dán.

49. Žalobce také tvrdil, že jsou pro potřeby jeho řízení v projednávané věci utajovány důkazy, které však byly v trestním řízení odtajněny a použity při veřejném hlavním líčení, bylo tak rozhodováno na základě nezákonně získaného důkazu, neboť prověrka pro stupeň utajení „Důvěrné“ je administrativně správní prověrkou bez použití operativní techniky. Další procesní pochybení Úřadu v bezpečnostním řízení pak spatřoval v neprovedení pohovoru k odstranění pochybností, které spočívají v rozporných závěrech žalovaného a nalézacího soudu v trestním řízení. Tvrdil, že měl Úřad a žalovaný vyčkat na pravomocné rozhodnutí soudu v trestním řízení a vyžádat si kompletní trestní spis obsahující bezpečně a řádně zjištěný stav věci.

50. Ani tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou. Je tomu tak proto, jak již bylo shora uvedeno, že Úřad použil informaci od příslušného orgánu státu v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 zákona. Nejednalo se tak o důkaz, který byl nezákonně získán. Úřad ani žalovaný proto nerozhodovali na základě nedostatečného a neúplně zjištěného stavu věci v rozporu s § 89 odst. 1 zákona. Pohovor se podle ustanovení § 105 odst. 1 zákona provádí s účastníkem řízení tehdy, vyskytnou-li se v průběhu řízení skutečnosti, které je třeba objasnit pro zjištění skutečného stavu věci. Podmínka provést vždy pohovor s účastníkem řízení se vztahuje pouze na žádost o vydání osvědčení fyzické osobě pro stupeň utajení „Přísně tajné“. Z toho je patrno, že pokud Úřad neshledal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, nemusel pohovor se žalobcem provádět. Podle stanoviska soudu byl skutkový stav zjištěn dostatečně a povinnost Úřadu objasnit další skutečnosti nenastala, neboť doposud zjištěný skutkový stav postačoval pro jeho závěr o tom, že u žalobce jsou dána bezpečnostní rizika ve smyslu shora citovaného ustanovení § 14 odst. 3 písm. d), e) zákona.

51. O zvláštní povaze bezpečnostního řízení soud již pojednal výše. Pro úplnost však zdůrazňuje, že právě zvláštní charakter bezpečnostního řízení nevyžaduje, aby byl Úřad vázán skutkovými zjištěními nalézacího soudu v trestním řízení, neboť Úřad nahlíží v bezpečnostním řízení na skutečnosti vyplývající z trestního řízení z hlediska zákona a nezabývá se tím, zda a v jaké míře byly utajované skutečnosti nalézajícím soudem v trestním řízení odtajněny a použity při hlavním líčení. Tyto skutečnosti totiž posuzuje s ohledem na to, zda mohly mít vliv na závěr o existenci bezpečnostního rizika, přičemž pro pozitivní závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření na jeho existenci. Úřad ani žalovaný proto nepochybili, pokud nevyčkali pravomocného rozhodnutí soudu v trestním řízení obžalovaných P. A. a M. U., a nemuseli ani následně vyžadovat trestní spis v jejich věci.

52. Lze tak uzavřít, že Úřad zjišťuje v bezpečnostním řízení výskyt případných bezpečnostních rizik podle zákona a je v rámci bezpečnostního řízení oprávněn učinit si samostatně úsudek o otázkách vztahujících se k bezpečnostní spolehlivosti fyzické osoby bez ohledu na to, k jakým závěrům dospějí či dospěly orgány činné v trestním řízení a posléze soud.

53. Žalobce nesouhlasil ani s posouzením Úřadu a žalovaného stran bezpečnostního rizika ve smyslu § 14 odst. 3 písm. e) zákona, tj. jeho styku s osobou/osobami, které vyvíjí nebo vyvíjejí činnost proti zájmům České republiky a poukazoval na to, že správní orgány nesprávně podřadily pod pojem činnosti proti státu jakoukoli trestnou činnost, především méně závažnou trestnou činnost, nemající skutkový základ v hlavě I. trestního zákona, platného do 31. 12. 2009, měly ctít presumpci a přerušit řízení z důvodu vyčkání rozhodnutí soudu v trestní věci, ze které dovozovaly existenci bezpečnostního rizika u žalobce. Poukazoval na to, že se jako policista zabývající se vyšetřováním závažné trestné činnosti stýká s osobami páchajícími běžnou trestnou činnost a takový styk nelze považovat za bezpečnostní riziko ve vztahu k ohrožením zájmu státu ani, že by vyzrazoval služební či jiné tajemství a porušil povinnost mlčenlivosti. Nadto přes osoby P. A. a M. U. prováděl odhalování závažné násilné trestné činnosti, když jedna z povolených forem získávání osoby pro spolupráci je pomoc osoby vytipované ke spolupráci zákonným způsobem. K tomu odkázal na metodické pokyny Policejního prezidia v otázce osob spolupracujících pro potřeby Policie ČR. Vytkl správním orgánům, že vycházely ze záznamu policejního orgánu, který není meritorním rozhodnutím a navíc byl nepravomocným rozsudkem nalézacího soudu popřen. Správní orgány tak vycházely pouze z domněnek.

54. K tomu soud poukazuje na shora uvedené a uvádí, že materiály pro trestní řízení (NPO) byly použity pouze k dokumentaci charakteru činnosti obžalovaných tak, aby Úřad mohl posoudit, zda je u žalobce naplněno bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. e) zákona, přičemž činnost proti zájmům České republiky u obžalovaných Úřad vyhodnotil z důkazů, které policie shromáždila, právě na základě obsahu NPO. Za podstatné soud považuje, zda Úřad zjistil v řízení podle § 107 a následující zákona rozhodné skutečnosti o tom, že u žalobce existuje bezpečnostní riziko v míře, kdy postačuje samotné podezření a je tak nerozhodné, zda byli obžalovaní v trestním řízení, z jehož podkladů Úřad v bezpečnostním řízení u žalobce z části vycházel, odsouzeni či nikoli. Rozhodným je posouzení charakteru činnosti obžalovaných a povaha styků žalobce s těmito obžalovanými, které jsou s ohledem na obsah a zjištění vyplývající z utajované přílohy bezpečnostního svazku, právem žalovaným a Úřadem posouzeny jako velice nestandardní a důvodně zakládající existenci bezpečnostního rizika u žalobce ve smyslu § 14 odst. 3 písm. e) zákona. Úřad při tom nehodnotil jen to, že se žalobce s osobami, které vyvíjejí nebo vyvíjely činnost proti zájmům ČR, stýkal, ale hodnotil i způsob, jakým se s nimi stýkal, přičemž jednání žalobce v tomto směru, s ohledem na utajovanou informaci poskytnutou příslušným orgánem státu, nemohl s odkazem na § 122 odst. 3 zákona konkrétněji popsat. K tomu žalovaný důvodně poukázal na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 1As 47/2009, v němž je mj. řešena otázka subjektivní stránky jednání účastníka řízení ve vztahu k naplnění bezpečnostního rizika tak, že „…subjektivní stránka jednání navrhované osoby není určující pro závěr, zda bylo tímto jednáním naplněno bezpečnostní riziko. Pokud se navrhovaná osoba stýká s jinou osobou, která spolupracuje s ofenzivní tajnou službou cizí moci, naplňují tyto styky bezpečnostní riziko u navrhované osoby. Ta přitom nemusí vůbec tušit, že tato jiná osoba s cizí mocí spolupracuje. Riziko spočívá např. v tom, že při přátelské konverzaci by mohla navrhovaná osoba nevědomky sdělovat této jiné osobě fragmenty utajovaných skutečností, které by mohly být pro cizí moc přínosné…“.

55. Úřad a žalovaný v rozhodnutí nehodnotili jednání žalobce z pohledu jeho účasti na zločinném spolčení, ale hodnotili jednání, které bylo doloženo v materiálech utajovaného charakteru. Jak vyplývá z NPO v trestním řízení osob P. A. a M. U., jednalo se o trestnou činnost, která se dotýkala zájmu ekonomiky státu, zájmu státu na ochraně obyvatel před zdravím nebezpečnými látkami a nedovolené ozbrojování. Podle závěru soudu je třeba podřadit trestnou činnost P. A. a M. U. pod pojem činnosti proti zájmům ČR ve smyslu § 2 písm. b) zákona a vzhledem k tomu, že se žalobce s takovými osobami stýkal způsobem, který neodpovídá postavení policisty Policie ČR, přičemž tato zjištění jsou odůvodněna skutečnostmi vyplývajícími z utajované přílohy bezpečnostního svazku, Úřad a žalovaný důvodně dospěli k závěru, že u žalobce bylo zjištěno bezpečnostní riziko ve smyslu zmíněného § 14 odst. 3 písm. e) zákona.

56. Podle žalobce je žalobou napadené rozhodnutí vydáno v rozporu s § 4 písm. c) zákona s tím, že v rozsudku NSS ve věci sp. zn. 1 As 47/2009, na který se správní orgány v rozhodnutí odvolávaly, se jednalo o žadatele osvědčení „Tajné“ podle § 4 písm. b), kdy vyzrazení utajované skutečnosti neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit vážnou újmu zájmům ČR. K tomu poukázal na případ zlínského ředitele Krajského ředitelství Policie ČR, který má prověrku stupně „Tajné“ a jemuž odňata nebyla.

57. Ani tato žalobní námitka není opodstatněná, neboť zákon v ustanovení § 11 a následující stanoví podmínky přístupu fyzické osoby k utajované informaci stupně utajení „Přísně tajné“, „Tajné“ nebo „Důvěrné“, které jsou stejné. Liší se pouze úkony, jež Úřad použije k ověření splnění těchto podmínek ve smyslu § 107 a násl. zákona, a které v odstupňované míře zasahují do osobní sféry účastníků řízení a osob jim blízkých. Z obsahu spisového materiálu se nepodává nutnost, aby Úřad postupoval podle § 107 odst. 5 zákona, neboť informace získané úkony v řízení o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Důvěrné“ postačovaly pro zjištění úplného stavu věci.

58. Neobstojí ani obecný poukaz žalobce na styky zlínského ředitele Krajského ředitelství Policie ČR s přítelem své manželky, který měl být údajně drogovým bossem. Je tomu tak proto, že žalobce svá tvrzení blíže nijak neozřejmil, nedoložil jejich pravdivost a z ničeho tak nelze dovozovat nezákonnou správní praxi úřadu. K tomu soud připomíná judikaturu správních soudů, podle které se účastník nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji nezákonnou správní praxi (i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem), nýbrž se může domáhat toliko toho, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán (NSS ve věci sp. zn. 2 As 7/2005).

59. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud tento první rozsudek Městského soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 A 6/2001-54 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 As 175/2015-35 s tím, že záruka spravedlivého procesu zajištěná nadstandardní aktivitou soudu nastupuje až tehdy, pokud skutečně není možné účastníku řízení danou informaci (poznámka soudu – informace z utajované přílohy č. 4) zpřístupnit. K tomu NSS poukázal na ust. § 89 odst. 7 a § 133 odst. 3 zákona a související judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Městskému soudu v Praze vytkl, že předsedkyně senátu rozhodla podle § 133 odst. 3 zákona o oddělení utajované přílohy č. 4, aniž je v rozhodnutí a rozsudku jakkoliv vysvětleno, jak by mohla být činnost utajovaných služeb nebo policie zpřístupněním této informace žalobci a jeho zástupci ohrožena nebo vážně narušena. Žalobce spekuluje o tom, co je utajovanou přílohu č. 4 a co případně obsahuje. NSS dále uvedl „Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud přezkoumává správnost závěrů městského soudu, není možné, aby při absenci jeho úvahy sám posoudil, zda byly podmínky § 133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací v dané věci splněny nebo nikoliv. Rozsudek městského soudu proto trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k níž je povinen Nejvyšší správní soud přihlížet i bez návrhu (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud si je zároveň vědom, že s ohledem na povahu věci mohou být důvody daného postupu vyjádřeny pouze rámcově tak, aby nebyl popřen smysl ochrany utajovaných informací. Nemohou však zcela absentovat nebo být jen pouhou citací zákonného textu. S ohledem na uvedené nelze ani vypořádávat jednotlivé námitky. Ty totiž vychází ze spekulace stěžovatele o tom, co je utajovanou přílohou č. 4, a co případně tato příloha obsahuje. Nelze vyloučit, že městský soud v dalším řízení shledá, že důvody pro znepřístupnění této přílohy stěžovateli nejsou dány, což by stěžovateli umožnilo s informacemi v ní obsaženými konkrétně polemizovat a případně navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. I v případě, že městský soud opětovně dojde k závěru, že není možné stěžovateli přílohu č. 4 zpřístupnit a tento závěr řádně odůvodní, musí zvážit, zda není možné sdělit například alespoň informaci o povaze utajované informace či jiných skutečnostech, aniž by byl popřen požadavek § 133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací. Soud se musí snažit v rámci zachování principu proporcionality co nejvíce o zajištění spravedlivého procesu (viz v tomto směru například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 2 As 41/2007-58 nebo rozsudek ze dne 19. 6. 2013, č. j. 3 As 63/2012 - 25). I tato možná změna přístupu soudu by mohla ovlivnit argumentaci stěžovatele“.

60. Vázán právním názorem NSS Městský soud v Praze ze záznamu ústního jednání ze dne 22. 4. 2015 ve vztahu k utajované příloze č. 4 ověřil, že vydal usnesení podle ust. § 133 odst. 3 ve spojení s § 45 odst. 3 zákona ohledně části spisu, který je veden žalovaným jako „vyhrazené“ a označen žalovaným podle § 133 odst. 3 zákona (příloha č. 4). Tyto dokumenty soud podle § 133 odst. 3 zákona oddělil, neboť obsahují skutečnosti chráněné zákonem (jinak by mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie), pročež s nimi soud ani neprovedl důkaz.

61. Při ústním jednání 26. 5. 2017 (druhém) soud uvážil, že je možné sdělit žalobci informaci o povaze utajované informace (odposlech a dále doplnil konkrétní důvody pro neprovedení důkazu utajovanou přílohou č. 4 správního spisu. Tyto důvody spatřuje ve skutečnosti, že jsou v ní zachyceny odposlechy žalobce, který v té době působil u policie jako policista. Podle stanoviska soudu lze tak rozumně očekávat, že žalobce má znalosti z doby svého odborného působení u policie a mohl by proto být schopen využít údaje o lokátorech operativní (odposlechové) techniky, které jsou v utajované příloze velmi podrobně popsány/lokalizovány/identifikovány, přičemž se jedná o desítky přesně identifikovaných míst. Možné povědomí žalobce o využití znalosti takových míst soud považuje za rozpor nejen s důvody, které jsou uvedeny v ust. § 133 odst. 3 zákona, ale i s ust. § 2 písm. b) zákona, tedy rozpor se zájmem České republiky na zachování její ústavnosti, svrchovanosti a územní celistvosti, zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, mezinárodních závazků a obrany, ochrany ekonomiky a ochrany života nebo zdraví fyzických osob. Uvedené stanovisko soud zastává bez ohledu na to, o jak závažnou trestnou činnost se jedná v trestním řízení, na které poukazoval žalobce v podané žalobě a chtěl provést důkaz trestním spisem 1 T 290/2009. Soud má za to, že posouzení závažnosti trestné činnosti v jiném řízení (trestním) není pro řízení v nyní projednávané věci relevantní, a není opodstatněné ani pro závěr soudu o neprovedení důkazu přílohou č. 4 z důvodů předně uvedených. Při tomto ústním jednání žalobce nově tvrdil, že se nemohl seznámit s utajovanými skutečnostmi, ačkoliv byl držitelem potřebného osvědčení. S ohledem na to, že tato námitka byla uplatněna po zákonem stanovené lhůtě (§ 71 odst. 2, § 72 odst. 1 s.ř.s.), soud se jí nezabýval. Jinak účastníci setrvali na svých stanoviscích.

62. Soud ani po tomto dalším ústním jednání neshledal důvod odchýlit se od svých závěrů v rozsudku ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 A 6/2011- 54 tak, jak byly předně popsány, na něž pro stručnost odkazuje, a opětovně žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 9 A 6/2011-109, zamítl.

63. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) i tento druhý rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 5. 9. 2018 č. j. 9 As 227/2017-27 (dále jen „druhý zrušující rozsudek NSS“). Z odůvodnění tohoto rozsudku NSS vyplynulo, že městský soud sice nově uvedl důvody pro odepření nahlížení do spisu v rozsahu přílohy č. 4, nyní spis N026338/UI-133, ale ani tyto nepovažoval NSS za dostatečně odůvodněné minimálně, pokud jde o rozsah odepření nahlížení nebo jiného seznámení s utajovanou informací. K tomu NSS poukázal na svůj dřívější rozsudek ve věci sp. zn. 9 As 175/215, usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016 č. j. 4 As 1/2015-40 a konstatoval, že není zřejmé, jak by vyzrazením údajů o lokátorech operativní (odposlechové) techniky mohla být činnost zpravodajských služeb nebo policie narušena či ohrožena, kdy není zřejmé, co měl konkrétně tzv. lokátory městský soud na mysli, zda se skutečně jedná o informace jakkoli dále využitelné, není ani zřejmé na základě jakých informací závěry o důležitosti lokátorů učinil. Navíc, i pokud by skutečně vyzrazení lokalizačních údajů mohlo ohrozit či narušit činnost zpravodajských služeb nebo policie, měl se městský soud zabývat tím, jak minimalizovat zásah do práva žalobce na spravedlivý proces. Pokud by skutečně bylo nezbytné nezpřístupnit žalobci lokalizační údaje, bylo možné provést jejich znečitelnění. Městský soud však žalobci dokonce nesdělil ani rámcově obsah odposlechu a mezi jakými osobami byly dané odposlechy provedeny, aby se k tomu mohl vyjádřit (blíže bod 17 a následující druhého zrušujícího rozsudku NSS).

64. NSS tak dospěl k závěru, že i druhý rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a zavázal jej, aby buď řádně odůvodnil nezbytnost nezpřístupnění lokalizačních údajů žalobci, nebo z tohoto důvodu dále nebránil v nahlížení do příslušné utajované části spisu. I pokud důvod jejího utajování shledá, je povinen zajistit nezpřístupnění pouze lokalizačních údajů a nikoliv dalšího obsahu utajované přílohy. Vyvinout aktivitu by měl zejména žalovaný, který doposud v soudním řízení nijak konkrétně nevysvětlil, jakým konkrétním způsobem by mohlo dojít k ohrožení či vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. Nejvyšší správní soud vyjádřil pochopení k potřebě neodkrývat např. identitu osoby jednající ve prospěch zpravodajské služby nebo utajované prostředky získávání informací, ale neztotožnil se s obecným vyjádřením žalovaného, že je třeba garantovat ochranu veškerých zdrojů a faktických postupů. Měl za to, že nelze také vyloučit, že by i pouhé poskytnutí konkrétního vysvětlení žalovaného mohlo znamenat zmaření účelu § 133 odst. 3 zákona. Pak ale žalovanému nic nebrání, aby i samo toto vysvětlení bylo označeno za utajovanou informaci a soud jej proto vyloučil z nahlížení do soudního spisu ve smyslu § 45 odst. 3 věty poslední s.ř.s. Městský soud by pak musel v rozsudku uvést tyto důvody pouze v obecné rovině. Nicméně tento postup by případně umožnil i Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat důvody, které městský soud ke zvolenému postupu uvedly (bod 20-25 druhého zrušujícího rozsudku NSS).

V. Podání účastníků a další průběh řízení

65. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu přistoupil městský soud nejprve k výzvě žalovanému, aby se vyjádřil k závěrům druhého zrušujícího rozsudku NSS, zejména aby konkretizoval, jak by mohla být činnost zpravodajských služeb nebo policie narušena či ohrožena, jak by prozrazení lokalizačních údajů mohlo ohrozit nebo vážně narušit činnost policie nebo zpravodajských služeb, zda a jak lze minimalizovat zásah do práva žalobce na spravedlivý proces a vyjádřit se k možnosti seznámení účastníků řízení soudem s obsahem utajované informace v přiměřené formě (výzva soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 9 A 6/2011-158).

66. Na tuto výzvu reagoval žalovaný podáním ze dne 12. 11. 2018 kde sdělil, že oslovil původce předmětných utajovaných písemností, které byly podkladem pro napadené rozhodnutí a vyzval jej, aby s ohledem na časový odstup od jejich vzniku přehodnotil jejich obsah z hlediska dalšího trvání důvodů, pro které by i nadále měli požívat ochrany ve smyslu § 133 odst. 2, 3 zákona popřípadě trvání důvodů pro utajování vůbec a pokud ano, tak aby podal vyjádření ke všem specifikovaným závěrům obsaženým v rozsudku NSS poté, kdy původce (Národní protidrogová centrála dále též „původce utajovaných informací“) zašle žalovanému odpověď a žalovaný zaujme své stanovisko.

67. Podáním ze dne 23. 1. 2019 žalovaný osvětlil soudu obsah sdělení původce utajovaných skutečností, které mu bylo dne 15. 11. 2018 doručeno (v podrobnostech soud odkazuje na obsah tohoto sdělení na str. 2 a 3 podání žalovaného). V návaznosti na obsah tohoto sdělení žalovaný sdělil, že přehodnotil obsah vlastních utajovaných písemností, provedl nezbytné administrativní úkony ve smyslu zákona a spisový materiál nově uspořádal tak, aby mohl být městskému soudu předložen v podobě, která žalobci a jeho právnímu zástupci rozšíří možnost v přístupu k dalším informacím, na něž by mohli v rámci řízení před soudem reagovat. Dále žalovaný popsal důvody, které vedly k utajování dokumentů v minulosti – t.č., v roce 2011 - z důvodu ochrany policisty, zapojeného do trestního řízení a pro stále probíhající trestní řízení ve věci NPC-22/TČ-2008-00- 01. Nově byly uspořádány tak, že neutajované dokumenty (1/50 listů – zaevidované dne 10. 8. 2010 pod č. j. V669/2010-NBÚ/E - odposlechy byly odtajněny 8. 1. 2019 a přeprotokolovány na č. j. 2927/2019-NBÚ, průvodní dopis k návrhu na podání obžaloby – 1 list zaevidovaný dne 11. 8. 2010 pod č. j. V10256/2010-NBÚ/P, odtajněný 8. 1. 2019 a přeprotokolovaný na č. j. 2887/2019-NBÚ/P), byly soudu nyní předloženy pod označením N 036338/N v modrých obalových deskách. Utajované dokumenty, které by měly být i nadále v režimu ochrany podle § 133 odst. 2, 3 citovaného zákona z důvodu ochrany identity policisty, zapojeného do vedeného trestního řízení (1 list - úřední záznam zaevidovaný dne 10. 8. 2010 pod č. j. V669/2010-NBÚ/E, 1 list – průvodní list k odposlechům zaevidovaný dne 3. 8. 2010 pod č. j. V9517/2010-NBÚ/P) byly soudu nyní předloženy ve žlutých obalových deskách – N 036338/Ul-133. Utajované dokumenty, které již zvýšenou ochranu podle § 133 odst. 2, 3 citovaného zákona nadále nevyžadují a je možné s nimi po poučení žalobce seznámit (Vyhodnocení bezpečnostního řízení ze dne 30. 8. 2010, č. j. V11450/2010-NBÚ/P), byly svázány do růžových obalových desek – N 036338/Úl.

68. K žádosti soudu o vyjádření k bodu 19. druhého zrušujícího rozsudku NSS (minimalizace zásahu do práva na spravedlivý proces, možnost seznámení s obsahem utajovaných informací v přiměřené formě-anonymizace, agregace) žalovaný uvedl, že stěžejní podklad, dokládající existenci shledaných bezpečnostních rizik u žalobce – odposlechy, již byly odtajněny. Ty jsou dle názoru žalovaného zdrojem informací o závadovém jednání žalobce – o jeho nestandartním postoji k plnění povinnosti příslušníka Policie České republiky, o charakteru jeho styku s osobou, která vyvíjela nebo vyvíjí činnost proti zájmům České republiky. Vůči obsahu odposlechu nyní může žalobce v rámci řízení o žalobě uplatnit své námitky. Písemnosti, které i nadále spadají pod režim § 133 odst. 2, 3 zákona, jsou spíše instrumentálního charakteru (průvodní dopis, úřední záznam o jednání apod.), přičemž nikterak nevypovídají o konkrétním jednání žalobce, v němž byla spatřena bezpečnostní rizika. Neseznámení žalobce s obsahem těchto písemností dle názoru žalovaného nepředstavuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces.

69. V podání ze dne 19. 3. 2010 (k výzvě soudu, zda požaduje nahlédnutí do spisu a žádosti o vyjádření k podání žalovaného ze dne 23. 1. 2010) žalobce požádal o umožnění nahlédnutí do růžových i modrých desek spisu. Ve vyjádření k podání žalovaného ze dne 23. 1. 2019 uvedl, že zásadními důvody pro další utajení písemností v režimu „vyhrazené“ není obsah listiny, ale prozrazení identity policisty, který listinu vypracoval a stále probíhající trestní řízení v dané trestní věci. Takové důvody nemají oporu v právu a právním řádu, jedná se o zastření pravého důvodu, kterým může být nepravdivá či spekulativní informace uvedená v těchto utajovaných listinách. K důvodu ochrany policisty zapojeného do vedení trestního řízení poukázal na zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (dále jen „zákon o PČR“), trestní řád, popř. trestní zákon a zdůraznil, že policista je veřejným činitelem, jeho identita nemůže být utajována, pokud tak má být, tak v souladu se zákonem o policii dle § 12 a 13, policista vždy zpracovává úřední záznam o své činnosti dle § 108 téhož zákona a prováděcích interních předpisů, pokud musí policista zakrýt svou identitu, pak jen z důvodu dle § 72 zákona o PČR, přičemž krycím prostředkem se rozumí věc dle § 74 a krycím dokladem listina dle § 75, ale i při použití krycích prostředků je policista povinen sepsat úřední záznam, kde uvádí nacionále z krycího dokladu, tato povinnost je dána mj. pro další potřeby trestního řízení. K tomu dále odkázal na § 4 zákona a zde upravené stupně utajení a jejich klasifikace ve spojení s § 3 odst. 5 téhož zákona s tím, že zákon neupravuje ochranu fyzických osob a jejich ochrana není důvodem pro utajení listiny, k tomu slouží zcela jiné prostředky. Navíc prováděcí předpisy u Policie ČR, BIS, USZI a Vojenského zpravodajství stanoví podle stupně možného ohrožení okruh příslušníků oprávněných používat krycí doklady a způsob použití a evidence. Konkrétně ve vztahu k policistům zařazeným na úseku zpracování trestního řízení (dříve vyšetřovatelů) je použití krycích dokladů vyloučeno, a to i k jejich postavení v rámci trestního řízení upraveného trestním řádem.

70. K utajení písemnosti z důvodu ochrany identity policisty, zaevidované do bezpečnostního svazku dne 11. 10. 2010 (poznámka soudu: správně má být uvedeno 11. 8. 2010) pod č. j. V 10256/2010- MBÚ/P, uvedl, že se měla skládat z průvodního dopisu k návrhu na podání obžaloby a z přílohy tvořící návrh na podání obžaloby. K tomu konstatoval, že po opakovaném posouzení důvodu trvání stupně utajení průvodní dopis zůstal utajený, příloha byla odtajněna a zařazena mezi neutajované. Uvedl, že sám žalobce během služby u Policie ČR podal stovky návrhů na podání obžaloby spolu s průvodním dopisem, kde byl povinen uvést svoji hodnost, jméno a postavení u útvaru. Navíc, pokud policista podává návrh na podání obžaloby dozorovému státnímu zástupci, jeho jméno je uvedeno v protokolech, úředních záznamech, rozhodnutích, v trestním spise. Nehledě na to, že žalobce s policistou podávajícím návrh na podání obžaloby komunikoval v rámci vyšetřování trestné činnosti, kterou žalobce vyšetřoval. Jeho identita je mu proto známa, což je zřejmé i z komunikace mezi tímto policistou a žalobcem z obsahu trestního spisu. Je tak nelogické, aby byla utajena identita stejného policisty na průvodním dopise, přičemž jeho identita je neutajena na návrhu na podání obžaloby. Pokud se jedná o stejného policistu. Z dikce trestního řádu se musí jednat o stejného policistu, popř. jeho nadřízeného. Uzavřel, že utajení této písemnosti z důvodu ochrany identity policisty, podílejícího se na trestním řízení, tak nemá jakoukoliv právní ochranu za situace, kdy sám policista pro krátkodobé utajení své identity nepoužil krycí prostředky a o provedeném úkonu nesepsal záznam s uvedením krycí identity. Pokud sepisoval úřední záznamy či jiné listiny pod svým jménem, tak se necítil ohrožen a neshledal důvody pro skrytí své identity a použití krycích prostředků. Proto je v současné době nelogické, nedůvodné a v rozporu se zákonem, aby byla jeho identita skryta. Navíc zákon nepovažuje za důvod utajení ochranu identity policisty, nota bene policisty, postupujícího podle zákona o PČR a trestních předpisů. Možnost ochrany policistů vyšetřujících závažnou trestnou činnost je dána žalobcem citovanými ustanoveními zákona o Policii ČR a je tedy v zájmu samotných policistů, aby je na svou ochranu použili. Pokud se v době činění příslušných úkonů a sepisu příslušných listin necítil příslušný policista ohrožen a nepoužil krycích prostředků, pak žalovaný nezdůvodnil, jaká ochrana má být tomuto policistovi zajištěna utajením písemnosti, neobsahující utajovanou skutečnost vyjma identity policisty. Pro soud a pro žalobce pro rozhodnutí ve věci je rozhodný obsah listiny, nikoli jméno policisty, takže tuto listinu lze soudu předložit v neutajované podobě tak, že budou znečitelněny identifikační znaky policisty, kdy garantem shody obsahu listiny bude soud, který bude mít k dispozici originál. Pak nic nebrání tomu, aby pro potřeby zachování práva žalobce na spravedlivý proces byla do neutajované složky založena kopie utajovaných listin bez jména policisty. Rozhodný je obsah listiny, který podle vyjádření žalované neobsahuje utajované skutečnosti.

71. K důvodu utajení ze stále probíhajícího trestního řízení dokumentovaného v trestním spise NPC-22/TČ-2008 žalobce konstatoval, že ani tento důvod nepovažuje za opodstatněný. Předně poukázal na rok 2008, kdy byly zahájeny úkony trestního řízení, přičemž zkratka za „TČ“ označuje, že věc je prošetřována jako trestný čin a ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení. Věc je dozorována dozorovým státním příslušným zastupitelstvím. K tomu žalobce poukázal na otázky upravené v trestním řízení, které se vztahují jednak k jeho délce a lhůtě pro jeho délku dle § 159 písm. b) trestního řádu, a jednak k otázce promlčení dle § 34 trestního zákoníku s tím, že i z pohledu těchto dvou právních předpisů je zcela nereálné a nezákonné, aby takto dlouho probíhalo prověřování trestné činnosti, aniž by bylo buď zahájeno vyšetřování, což by mělo vliv na promlčecí lhůty, nebo ukončeno vyšetřování v souladu s § 159a trestního řádu, kdy je otázkou, zda lze prověřovat promlčenou trestní věc. Z pohledu zákona považoval zveřejnění informace o probíhajícím trestním řízení z listiny požívající stupeň utajení vyhrazené za únik utajované informace, neboť důvodem utajení je utajit probíhající trestní řízení. Vzhledem k tomu, že taková informace byla vyzrazena, její utajení již není důvodné. Samotné trestní řízení by mělo probíhat k osobě žalobce, k čemuž v době služebního poměru nebyl příslušný policista věcně a místně příslušný, pokud zde nebyl pokyn dozorového státního zástupce. Příslušnost je dána Inspekci ministra vnitra, popřípadě GIPS. Nepředání informací o trestné činnosti žalobce uvedenému orgánu je porušením zákona, je trestným činem. Navíc byl žalobce v souvislosti s šetřením NPC prošetřován IN MV, nyní GIPS, která v jeho postupu neshledala naplnění znaku kázeňského přestupku, trestného činu ani naplnění skutečností důvodných pro zahájení řízení pro přezkum jeho způsobilosti seznamovat se s utajovanými skutečnostmi. Pokud NPC měla takovéto informace, bylo povinností příslušného policisty tyto předat nejen bezpečnostnímu orgánu Policie ČR, ale i inspekčnímu orgánu k posouzení, zda se policista ve spojení s vyzrazením utajované skutečnosti nebo činnosti snižující jeho způsobilost, nedopustil kázeňského přestupku či trestného činu.

72. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl jako důkazy, aby soud vyžádal od žalovaného kopii utajovaných listin, na kterých bude zakryta identita policisty a údaje umožňující jeho identifikace, kdy tato listina bude založena do neutajovaných příloh, dále vyžádal u žalovaného označení a adresu státního zastupitelství vykonávající dozorovou činnost nad trestním řízením označeným žalovaným a spisovou značku dozorového spisu, a následně u označeného státního zastupitelství v uvedené věci vyžádat zprávu o stavu trestního řízení, zda bylo ukončeno, popř. jakým způsobem, či zda nadále trestní řízení probíhá. Případné další procesní návrhy či případná vyjádření hodlal žalobce podat až po seznámení se s odtajněnými listinami, především odposlechy s tím, že podle judikovaných pravidel pro nakládání a využívání odposlechů provedených v trestním řízení pro jiná řízení bude nutno posoudit, zda tyto odposlechy neměly být ze zákona zničeny (trestní řád) a zda je možno tyto odposlechy použít pro řízení mimo trestní řízení.

73. Soud na tomto místě poznamenává, že opatřením ze dne 23. 4. 2019, č. j. 9 A 6/2011-186 (č.l. 186 soudního spisu), rozhodl podle § 133 odst. 2, 3 zákona tak, že se část spisu žalovaného, zaslaného soudu s podáním žalovaného ze dne 23. 1. 2019, označená registračním cílem N036338/ÚL-133, umístěná ve žlutých obalových deskách, obsahujících utajované informace stupně utajení vyhrazené (kterou dle sdělení žalovaného ze dne 23. 1. 2019, č. j. 8/2019- NBÚ/07-OB jejich původce ve smyslu § 133 odst. 3 zákona považuje za informace, ohledně nichž nelze zprostit mlčenlivosti, neboť by mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb), oddělují, neboť jde o doklady, obsahující skutečnosti chráněné zvláštním zákonem a těmito doklady nebude prováděn důkaz soudem. Pro úplnost soud uvádí, že se jedná o písemnosti zaevidované do bezpečnostního svazku dne 10. 8. 2010 pod č. j. V669/2010- NBÚ/E (úřední záznam - 1 list) a písemnosti zaevidované do bezpečnostního svazku dne 3. 8. 2010 pod č. j. V9517/2010-NBÚ/P (průvodní list -1 list), jejichž zpřístupnění žalobci by podle sdělení žalovaného (strana 2. jeho podání ze dne 23. 1. 2019) mohlo vést ke zjištění identity policisty, který byl zapojen do vedení trestního řízení, a tím by mohlo dojít k ohrožení jeho osoby. Soud k důvodům, které jej vedly k oddělení této části spisu dle § 133 odst. 2, 3 zákona dodává, že po opětovném nahlédnutí do těchto listin (již tak činil v souvislosti s předchozím rozhodováním ve věci) ověřil, že se nejedná o listiny, jejichž obsahem by byly konkrétní úvahy, kterými se žalovaný při hodnocení zjištěných skutečností řídil, ale o dokumenty spíše technického charakteru - v souvislosti s předložením spisového materiálu původcem utajovaných informací žalovanému. Obsah těchto listin nijak nevypovídá o konkrétním jednání žalobce, v němž byla žalovaným spatřena bezpečnostní rizika, a pro které dospěl k závěru, že neseznámením žalobce s jejich obsahem nedojde k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Za situace, kdy nosné podklady pro rozhodnutí žalovaného, obsahující důvody, v nichž žalovaný spatřuje bezpečnostní riziko, byly odtajněny (odposlechy), či byl s jejich obsahem žalobce po poučení soudem dle § 58 odst. 5 zákona, jak bude podrobněji uvedeno dále, seznámen, soud nevešel na návrh žalobce, kterému se žalovaný ale nijak nebránil (str. 4 jeho podání ze dne 29. 3. 2019, č. j. 55/2019- NBÚ/07-OP), a jednal za stávajícího uspořádání spisového materiálu, tedy nepožadoval zakrytí osobních údajů, týkajících se identity policisty. Soud nepožadoval po žalovaném zakrytí osobních údajů policisty i pro administrativní náročnost, kdy by opětovně vracel spisový materiál žalovanému, ten by vyzýval původce utajovaných skutečností k vyhotovení neutajované verze dokumentů, spis poté znovu převázal a vrátil soudu (str. 4 podání žalovaného ze dne 29. 3. 2019, č. j. 55/2019-NBÚ/07-OP). Nelze ani pominout, že žaloba byla podána v lednu roku 2011, a ačkoliv soud ve věci již dvakrát rozhodl, dosud se z procesních důvodů nestalo jeho rozhodnutí ve věci po kasačních stížnostech žalobce konečným. Soud k tomu opětovně zdůrazňuje a ve shodě s žalovaným uvádí, že princip proporcionality, tj. vyvážení zájmu na ochraně utajovaných informací na straně jedné a zájmu žalobce na seznámení se s maximem informací pro jeho ochranu v řízení před soudem na straně druhé, nebude takovým postupem porušen. Z obsahu i nadále utajovaných písemností je totiž zřejmé, že nezastírají, jak žalobce tvrdí (v podání ze dne 19. 3. 2019) pravý důvod, kterým může být nepravdivá či spekulativní informace uvedená v těchto listinách (str. 2 zmíněného podání). Soud proto v tomto minimálním rozsahu spisového materiálu byl „třetím okem“, respektive garantem práva na spravedlivý proces, který ve smyslu ustálené judikatury správních soudů a Ústavního soudu supluje aktivitu účastníka řízení a přezkoumává relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se k povaze věci jeví být důležitými, přičemž podstatná je informační hodnota takových zjištění, kdy právě informační hodnota nadále utajovaných listin (z důvodu ochrany identity policisty) je nevýznamná a pro posouzení zákonnosti důvodů žalobou napadeného rozhodnutí nevýznamná.

74. K písemnosti „vyhodnocení“ (ze dne 30. srpna 2010 č. j. V11450/2010-NBÚ/P, které bylo dříve v soudním řízení označeno ve smyslu § 133 odst. 2, 3 zákona, ale následně žalovaným přehodnoceno tak, že tato písemnost neobsahuje takové utajované informace, ohledně nichž nelze zprostit mlčenlivosti z důvodu, že by mohla být vážně narušena nebo ohrožena činnost zpravodajských služeb nebo policie, ale je z ní patrno, jakými konkrétními úvahami se žalovaný při hodnocení zjištěných skutečností řídil a může s ní být, stejně s ostatními zařazenými do růžových desek seznámen po poučení), soud poučil žalobce podle § 58 odst. 5 zákona dne 9. 5. 2019 (strana 194 soudního spisu) a umožnil mu, aby se po seznámení s jejím obsahem i k této písemnosti vyjádřil.

75. Žalobce se následně po seznámení s odtajněnými částmi spisu, jakož i k části spisu, se kterou se mohl seznámit po poučení dle § 58 odst. 5 zákona, písemně vyjádřil podáním ze dne 16. 5. 2019, kdy nejprve k utajované příloze – vyhodnocení – konstatoval, že tato neobsahuje žádné utajované skutečnosti, neboť jsou zde argumenty uvedené ve vyjádření žalovaného k věci samé. Zde tvrzené skutečnosti považoval za subjektivní vyjádření zpracovatele podkladové zprávy – původce utajovaných skutečností, které nejsou ničím objektivně podloženy, navíc se jedná o závěry věcně nepříslušného orgánu.

76. K odtajněné příloze - odposlechům - žalobce uvedl, že se jedná o volně přeložené a zpracovatelem interpretované odposlechy, tzv. strukturované odposlechy. K tomu poukázal na základní zásadu demokratického právního řádu, podle které všechny důkazy, které jsou soudu a orgánům státu s rozhodovací pravomocí předkládány a jimi hodnoceny, musí být získány zákonným způsobem a soud musí v tomto směru účastníkům řízení poskytnout přiměřenou ochranu. Tato zásada byla uchováním a předložením odposlechů soudu porušena. Z trestního řádu a rozsáhlé konstantní judikatury odposlechy, neobsahující skutečnosti podstatné pro trestní řízení vedené v trestní věci, pro kterou byly soudem povoleny, musí být zničeny. Stejně tak i odposlechy pro trestní věc nepodstatné, pokud je není možno použít pro trestní řízení proti osobám, jichž se odposlechy týkají. Pro jiná řízení odposlechy nelze použít, pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro jejich užití v jiném řízení (§ 88 odst. 6, 7 trestního řádu a usnesení Vrchního soudu v Praze z 30. 8. 2016 sp. zn. 3 VSPH 835/2016-B-315). Strukturované přepisy odposlechů nejsou považovány za důkaz, neboť se nejedná o doslovný přepis, ale o volné vyložení obsahu rozhovoru mezi stranami telekomunikačního provozu, kdy zpracovatel (policista) volně zaznamená obsah rozhovoru svými slovy a vždy do tohoto přepisu přenese své vyjadřovací prvky, svůj pohled na význam rozhovoru a mnohdy i své úvahy. Proto je strukturovaný přepis odposlechu v právu nepřípustný jako důkaz a slouží Policii ČR pouze ke zjištění operativních informací. Strukturovaný přepis je beletrické povahy, jeho důkazní hodnota, bez dalších navazujících důkazů, je nulová.

77. Samotné domněnky jsou obsaženy v celém předloženém spisovém materiálu původce utajovaných informací, kdy předložená tvrzení ve zprávách zaslaných žalovanému nejsou blíže doložena a prokázána. Ve zprávě by měl být uveden den, čas, místo a obsah schůzky tak, jak byl zachycen. Nic takového ve zprávě původce není uvedeno, ani blíže doloženo. Není další jediný důkaz, mimo domněnek původce povýšených na tvrzení, že byl styk žalobce se závadovými osobami rizikový. K tomu poukázal na stanoviska Nejvyššího správního soudu a obdobný závěr Městského soudu v Praze v podobné věci k otázce důvěryhodnosti předložených tvrzení a listin tajné služby a citoval z nich.

78. K důvěryhodnosti tvrzení původce v otázce nestandardních styků žalobce se závadovými osobami, tvrzení o porušování zákona a etických pravidel žalobcem a dalších nepodložených tvrzení uvedl, že původce utajovaných informací není ze zákona oprávněn posuzovat a hodnotit činnost žalobce jako policisty při jeho služební činnosti a není věcně a místně příslušný konstatovat podezření z trestné činnost zneužití pravomoci veřejné osoby. K tomu jsou ze zákona ředitelé s kázeňskou pravomocí, GIPS zabývající se trestnou činností, státní zástupce a soud. Pokud původce měl informace uváděné ve zprávách zaslaných žalovanému, bylo jeho zákonnou povinností tyto zaslat na GIPS, oznámit dozorovému státnímu zástupci v trestní věci šetřené původcem nebo nadřízenému žalobce s kázeňskou pravomocí. Pokud tak příslušný policista neučinil, sám se dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a nadržování, k čemuž je bohatá judikatura. Tento podnět by měl zvážit i žalovaný a postupovat proti policistům původce stejně, jako proti žalobci.

79. Předložená zpráva původce neobsahuje konkrétní ucelené podrobné informace týkající se chování, způsobu života žalobce a výkonu povinnosti policisty, které umožňují přezkoumat relevanci a věrohodnost předmětných zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti žalobce. Zpráva obsahuje domněnky, subjektivní hodnocení nepříslušných osob o jednání a chování žalobce, aniž by bylo dostatečně doloženo, že předložená zpráva je založena na objektivních a relevantních podkladech, nikoli na domněnkách a subjektivním hodnocení jednání a chování věcně nepříslušnou odborně nezpůsobilou osobou. Ani dozorový státní zástupce neshledal v jednání žalobce jednání popisované původcem. Z uvedeného je nutno učinit jediný závěr, že tvrzení původce, na kterém bylo postaveno rozhodnutí žalovaného, je nepřezkoumatelné a neposkytuje relevantní a pravdivé skutečnosti způsobilé pro rozhodnutí ve věci. K tomu žalobce odkázal na řadu rozhodnutí NSS příkladmo na rozhodnutí NSS č. j. 4 As 1/2015-43 a č. j. 7 As 31/2011-107. To, že je zpráva původce neobjektivní a založená na domněnkách a nepodložených faktech podle žalobce dokresluje tvrzení původce, že žalobce ve věcech služebních jednal s osobou, která nebyla zmocněncem poškozeného, této osobě poskytoval informace ze spisu a komunikoval s ní o otázkách souvisejících s trestním řízením, kdy původcem není doloženo a tvrzeno z jakých objektivních skutečností toto tvrzení vychází, když osoba jednající se žalobcem měla v trestním spise založenou plnou moc. Původcem není objektivně tvrzeno a prokázáno, že plná moc ve spise založena nebyla. To ve své zprávě jen tvrdí, ale ničím nedokazuje. Žalobce dále obecně poukázal na další závěry a tvrzení původce předložené žalovanému s tím, že neodpovídají objektivní realitě a vycházejí pouze z domněnky a fabulací, vytvořených ve strukturovaných přepisech odposlechů. To, zda byl postup žalobce nestandardní a nad rámec zákona, může ze zákona vyslovit pouze dozorový státní zástupce, nadřízený žalobce či GIBS po provedeném šetření a posouzení všech skutečností v jednotlivostech a ve vzájemné souvislosti, v závěru pak nezávislý soud, nikoli nepříslušný policista původce, který se sám dopouští trestné činnosti tím, že konstatuje trestnou činnost žalobce a věc nepředá podle svých zákonných povinností a ze zákona věcně příslušnému orgánu.

80. Dále žalobce poukázal na trestní spis vedený původcem a projednávaný před trestním senátem příslušného soudu s tím, že je z něj zřejmé, že na obžalované byly v rámci přípravného řízení nasazeny operativní prostředky, kdy v rámci vyhodnocení těchto prostředků musely být zjištěny objektivní důkazy pro tvrzení původce ve zprávě zaslané žalovanému. Tyto důkazy by měly být k podpoře tvrzení obsažených ve zprávě doloženy tak, aby ve světle shora uvedené judikatury mohl soud dojít k závěru, že uvedená tvrzení jsou dostatečně doložena a nejedná se o pouhé domněnky získané ze strukturovaného odposlechu, který není objektivním důkazem, neboť při jeho vyhotovení je do obsahu vnesen prvek subjektivního posouzení a náhledu na obsah rozhovoru, nehledě na jeho nezákonné použití.

81. Dále k obsahu odposlechů žalobce konstatoval, že se komunikace týká pracovních věcí, kde o provedených úkonech byly žalobcem pořizovány záznamy, které jsou založeny v trestním spise, vedeném žalobcem na Krajském ředitelství policie hl. m. Prahy, nebo se jednalo o procesní úkony, kdy i o těchto jsou uvedeny ve spise procesní záznamy dle trestního řádu. K červeně označeným konkrétním odposlechům žalobce uvedl, že v rámci této jím prošetřované trestné činnosti měl postupem dle trestního řádu zajištěno velké množství finanční prostředků v hotovosti, které postupně na základě pravomocného rozhodnutí a pod dozorem dozorového státního zástupce předával vlastníkům těchto finančních prostředků, většinou osobám uvedených v odposlechu. Na všechny tyto konkrétní úkony jsou v trestním spise vedeném žalobcem příslušné a konkrétní listiny, prokazující nejen legitimnost jednání a postupu žalobce, ale i vyvracející deklarovanou nezákonnost postupu žalobce ve zprávě původce. Jednalo se o složitou a problémovou násilnou věc, kde bylo v rámci dopadení pachatelů nutno zvolit osobnější vztah s poškozenými, což bylo vykompenzováno nadstandardním přístupem poškozených a jejich pomocí policii při pátrání po pachatelích a při obstarávání důkazů procesně použitelných před soudem. Zda žalobce překročil kriminalisticky používané formy a metody v postupu či trestní řád, je oprávněn vyhodnotit jen GIPS, či nadřízený žalobce nebo státní zástupce a posoudit jen soud v případném trestním řízení, nikoli policista či vedoucí původce utajovaných informací.

82. Ke svým tvrzením žalobce navrhl jako důkaz, vyžádat od žalovaného zákonný přepis odposlechu s audiozáznamem na záznamovém nosiči (CD), včetně zákonného vyhodnocení odposlechu v daném, zákonem (trestním řádem) stanoveném časovém období, kdy samo vyhodnocení by mělo mimo jiné prokázat, že z prováděných odposlechů v době jejich vyhodnocení byla zjištěna ona nezákonná a prostá škodlivá činnost žalobce nebo zda tato činnost byla „objevena“ účelově dodatečně. K tomu okrajově poukázal na to, že v uvedených případech došlo k zájmovému střetu mezi žalobcem a původcem. Dále navrhl v návaznosti na zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyžádat zprávu od původce, zda uvedená podezření o nezákonné činnosti žalobce byla předána k dalšímu prošetření věcně příslušnému orgánu, jakému, zda je původci známa spisová značka, pod kterou bylo předané podezření příslušným orgánem zpracováno, a zda bylo proti žalobci pro uvedená podezření vedeno trestní stíhání. Dále navrhl vyžádat od Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy kopii spisu, včetně přílohového spisu s pomocnými materiály, který měl žalobce zpracovávat a kdy se měl v této trestní věci dopouštět uvedeného překračování svých povinností, neboť s odstupem času není schopen určit spisovou značku, ale původce by tuto spisovou značku měl mít uvedenou ve svých zprávách.

83. Žalovaný se k těmto stanoviskům žalobce vyjádřil podáním ze dne 29. 3. 2019 a 12. 6. 2019, kdy ke stanovisku žalobce ze dne 19. 3. 2019 poukázal na to, že zákon poskytuje ochranu podle ustanoveného stupně utajení, přičemž vyznačení stupně utajení při vzniku a posouzení podmínek trvání je výsadou původce, jenž se při tom řídí zejména § 22 téhož zákona a nařízením vlády č. 522/2005 Sb. V rámci soudního řízení správního je některým utajovaným informacím poskytována zvýšená ochrana podle § 133 zákona, a to bez ohledu na stupeň utajení. Je to právě původce, kdo je schopen posoudit, do jaké míry by seznámení účastníka řízení s takovým druhem informací mohlo znamenat narušení či ohrožení povinnosti zpravodajských služeb nebo policie, původce je schopen posoudit utajovanou informaci v celém komplexu jím shromážděných informací, které má k dispozici a se kterými pracuje. Žalovaný se na původce obrací k podání stanoviska poté, kdy je soudem vyzván, aby ve smyslu § 133 zákona označil okolnosti, ohledně nichž nelze zprostit mlčenlivosti. Po předložení spisového materiálu soud rozhodne, že části spisu, k nimž se označené okolnosti váží, budou odděleny, pokud shledá, že by činnost zpravodajských služeb nebo policie mohla být ohrožena nebo vážně narušena. S utajovanými informacemi pod ochranou § 133 zákona žalobce seznámit nelze. Utajované informace, které není třeba tímto způsobem chránit, je možné žalobci po poučení zpřístupnit. V souladu se stanoviskem původce žalovaný označil spisový materiál, neboť původce měl za to, že je třeba chránit identitu u policisty, který byl zapojen do vedení trestního řízení. Proto byly písemnosti vytvořené tímto původcem, tj. č. j. V 669/2010-MBÚ/E (1 list) a V 9517/2010-MBÚ/P (1 list, pouze průvodní dopis při zasílání odposlechů) ponechány v režimu zvýšené ochrany § 133 citovaného zákona. Zrovna tak byly označeny i další tři písemnosti vytvořené žalovaným, který vycházel z písemností původce. Jak již žalovaný uvedl v předchozím podání (poznámka soudu: podání žalovaného z 23. 1. 2019) stěžejním podkladem, dokládajícím existenci shledaných bezpečnostních rizik u žalobce, je již odtajněná příloha – odposlechy, které jsou podle názoru žalovaného zdrojem informací o závadovém jednání žalobce – o jeho nestandartním postoji k plnění povinností příslušníka Policie ČR, o charakteru jeho styku s osobou, která vyvíjela nebo vyvíjí činnost proti zájmu České republiky. Vůči odposlechům tak nyní může žalobce v rámci řízení o žalobě uplatnit své námitky.

84. Dále žalovaný poukázal na to, že všechny dotčené utajované písemnosti (uspořádané ve žlutých obalových deskách označených N 03638/Úl-133, položky č. 1-5) jsou pouze instrumentálního charakteru (průvodní dopis, úřední záznam a pod), nikterak nevypovídají o konkrétním jednání žalobce, v němž byla spatřena bezpečnostní rizika a současně neobsahují žádné informace, jejichž neznalost by podle žalovaného mohla být žalobci na újmu jeho obrany v soudním řízení. Žalovaný ponechal na soudu, aby podle obsahu těchto písemností rozhodl, zda bude dále jednat za stávajícího uspořádání utajovaných písemností nebo zda bude požadovat zakrytí osobních údajů, týkajících se identity policisty, přičemž druhou variantu považoval za poměrně administrativně náročnou s ohledem na opětovné požádání soudu o vrácení spisového materiálu, výzvu původci k vyhotovení neutajované verze dokumentů, opětovné převázání spisu a jeho postoupení soudu. První variantu žalovaný zvolil z důvodu menší administrativní zátěže, u vědomí toho, že princip proporcionality, to je vyvážený zájem ochrany utajovaných informací na straně jedné a zájmu žalobce na seznámení se s maximem informací pro jeho obranu v řízení před soudem na straně druhé, nebude takovým postupem porušen. Z obsahu předmětných utajovaných písemností je patrné, že nezastírají, jak žalobce ve svém podání uvádí, pravý důvod, kterým může být nepravdivá či spekulativní informace uvedená v těchto utajovaných listinách.

85. Argumentaci žalobce zabývající se trestním řízením považoval žalovaný za irelevantní, neboť informace týkající se trestního řízení poskytnutá příslušným orgánem v rámci bezpečnostního řízení se okamžikem předání žalovanému stávají podkladem pro toto řízení a nadále je s nimi nakládáno podle pravidel zákona. Žalovaný se zabývá obsahem těchto sdělení a není přitom nadán pravomocí jakkoli prověřovat správnost postupu těchto orgánů a neodpovídá za jejich případnou nečinnost v tom smyslu, že například nezahájí trestní stíhání tam, kde by tak učinit měl. Postoupené informace žalovaný vyhodnocuje výhradně podle zákona a není závěry orgánů činných v trestním řízení vázán. K tomu žalovaný zdůraznil, že předmětné trestní řízení nebylo vedeno proti žalobci. Dále žalovaný upozornil, že původce se o probíhajícím trestním řízení, dokumentovaném v trestním spisu NPC-22/ČP-2008-00-01, zmiňoval v souvislosti s důvody, které ho vedly v roce 2011 k závěru, že v dotčených písemnostech, tj. č. j. V 669/2010-NBÚ/E a č. j. V 9517/2010-NBÚ/P, byly toho času obsaženy informace, ohledně nichž nelze zprostit mlčenlivosti. Aktuálně však trvá pouze důvod, že zpřístupnění těchto utajovaných písemností žalobci by mohlo vést ke zjištění identity (osobních údajů) policisty, který byl toho času zapojen do vedení trestního řízení, čímž by mohlo dojít k ohrožení jeho osoby. Procesní návrh žalobce na ověřování stavu předmětného trestního řízení proto považoval žalovaný za bezpředmětný. K námitce žalobce, že je nelogické, aby byla utajená identita stejného policisty na průvodním dopise, přičemž na návrhu na podání obžaloby nikoli, žalovaný uvedl, že se žalobce mýlí, neboť písemnost zaevidovaná dne 11. 10. 2010 pod č. j. V 10256/2010-NBÚ/P (1 list) je sice průvodním dopisem k návrhu na podání obžaloby, avšak tato již nepodléhá utajení, neboť byla dne 8. 1. 2019 odtajněna, přeprotokolována na č. j. 2887/2019-NBÚ/P a zařazena do neutajované části spisu, tudíž ani režimu ochrany podle § 133 zákona nepodléhá a soud může žalobce s touto písemností seznámit. Návrh na podání obžaloby ze dne 19. 6. 2009 byl původně neutajovanou přílohou (41 listů), která byla od průvodního dopisu odpojena a zařazena do neutajované části spisu ještě před tím, než byl spisový materiál poprvé předložen městskému soudu. K možnosti využívání odposlechů provedených v trestním řízení pro jiná řízení, tedy zde pro bezpečnostní řízení, žalovaný odkázal na rozhodovací činnost správních soudů. Zmínil při tom rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015 ve věci sp. zn. 6 A 2/2011 a rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též NSS) ze dne 25. 11. 2011 č. j. 7 As 31/2011-101, z nichž žalovaný citoval.

86. Ke stanovisku žalobce po nahlédnutí do utajované přílohy a odtajněné přílohy (vyjádření k podání žalobce ze dne 16. 5. 2019) žalovaný uvedl, že podle jeho názoru byly žalobci ze spisového materiálu zpřístupněny veškeré relevantní dokumenty a zásah do jeho práv v řízení před soudem byl tak minimalizován. S odkazem na dosavadní judikaturu správních soudů zdůraznil, že úprava ochrany utajovaných informací je z důvodu ochrany bezpečnostních zájmů ČR založena na principu vyloučení jakýchkoli pochybností a bezpečnostní spolehlivosti dané fyzické osoby. Na rozdíl od řízení trestního není bezpečnostní řízení ovládáno zásadou in dubio pro reo. Nedostatek bezpečnostní spolehlivosti může být dán již jen při pouhém podezření z existence bezpečnostního rizika. Při ověřování existence bezpečnostních rizik úřad není vázán rozhodnutím jiných orgánů státu, není tedy ani povinen čekat na výsledek trestního řízení. Naopak je povinen sám, na základě dostupných informací posoudit, zda chování žalobce může být bezpečnostním rizikem. Úřad tedy v dané věci neposuzuje, zda chování žalobce vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu ani se nevyjadřuje k otázce, zda chování je dostatečně prokázáno, pouze zvažuje, zda z daného množství informací nevyplývá k dané osobě možnost některého se zákonem presumovaných bezpečnostních rizik. Účelem bezpečnostního řízení v žádném případě není posuzovat vinu a popřípadě trestat, účelem je posoudit, zda je žalobce schopen zajistit ochranu k utajovaným informacím, k nimž již má či může mít v budoucnu přístup.

87. Za klíčové považoval žalovaný připomenout, že vydání osvědčení (a jeho další držení) je mimořádným oprávněním, které úřad udělí (ponechá) toliko subjektu, který splňuje všechny podmínky stanovené zákonem pro seznamování s utajovanými informacemi. Jde o privilegium, jehož odnětí jistě má dopad do právní sféry daného subjektu, avšak případná omezení jeho práv a svobod nedosahují takové intenzity jako například opatření v rámci trestního řízení.

88. Dále žalovaný zdůraznil, že bezpečnostní řízení podle zákona je správním řízení sui generis, v rámci něhož se uplatňují určité zvláštní instituty, určité „speciální“ podkladové materiály a postupy při jejich získávání a nakládání s nimi, což je dáno významem chráněného zájmu. Úřad při své rozhodovací činnosti využívá, vedle informací získaných na základě vlastních úkonů, také informace poskytnuté zpravodajskou službou, popřípadě policií, přičemž může jít o informace, které má ta která složka k dispozici ze své dosavadní činnosti nebo od jiných institucí (provádí tzv. šetření v evidencích), anebo které opatří na žádost Úřadu (tzv. činnostní šetření). K získávání informací lze použít specifické zpravodajské prostředky.

89. K možnosti využití odposlechů provedených v trestním řízení pro jiná řízení, tedy zde pro bezpečnostní řízení, žalovaný opakovaně odkázal na dosavadní rozhodovací činnost správních soudů tak, jak uvedl již v předchozím podání (stanovisko žalovaného ze dne 29. 3. 2019) a z této judikatury opětovně citoval. K tomu ke zmíněným rozhodnutím správních soudů žalovaný zdůraznil, že může použít prakticky jakékoli informace a vyhodnotit je podle zákona, tedy ve vztahu k možnému výskytu bezpečnostního rizika. V tomto případě byly posuzovány informace poskytnuté státním orgánem – Národní protidrogovou centrálou (původcem utajovaných informací), které získala v rámci prověřování trestné činnosti. Žalovaný považuje informace poskytnuté původcem za důvěryhodné a nemá pochybnosti o tom, že předmětné přepisy odposlechu byly získány v souladu se zákonem a žalovanému předány v souladu se zákonem. Jejich další osud je dán použitím v rámci bezpečnostního řízení, kdy se staly součástí správního spisu a podkladovým materiálem pro rozhodnutí.

90. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že důkazní hodnota strukturovaného přepisu odposlechu je nulová, ale měl za to, že i když se nejedná o autentický přepis je z něj zřejmé, že komunikace žalobce s dotčenými osobami, zejména s P. A., nejen překročila hranici běžného úředního styku (tykají si, A. žalobce oslovuje zdrobnělinou jména, přístup žalobce z pozice policisty k požadavkům poškozeného v trestním řízení se jeví nadmíru vstřícným, nestandardním, žalobce o věcech týkajících se nároku poškozeného jedná mimo úřední prostory – v autě), ale z komunikace je například zřejmé, že žalobce připouští možnost získání informací k předmětné trestné kauze bez plné moci (vystavené A. poškozeným U.), pokud se dostaví ještě před započetím u úkonu, konkrétně výslechu. Tedy je zde patrný postoj žalobce k poskytování služebních informací osobám, na které tyto neměly právní nárok, navíc osobám, o kterých věděl, že byly toho času trestně stíhány pro trestnou činnost, kterou lze ve smyslu § 2 písm. b) zákona kvalifikovat jako činnost proti zájmům ČR. K tomu žalovaný připomněl, že žalobce byl jako příslušník Policie ČR vázán dodržováním povinností uložených zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kde mezi základní povinnosti příslušníka Policie ČR patří povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, a dále povinnost chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Příslušník Policie ČR je rovněž vázán dodržováním principu profesně morálního chování, které je zakotveno v textu Etického kodexu Policie ČR ve smyslu článku 1. a článku 3., kde se uvádí, že cílem Policie ČR je usilovat o trvalou podporu a důvěru veřejnosti a dále, že závazkem policie vůči společnosti je chovat se důstojně a důvěryhodně a zásadně se vyhýbat jakémukoli jednání, které by mohlo být střetem zájmů. Podle žalovaného je zřejmé, že žalobce svým jednáním porušil nejen příslušná ustanovení služebního zákona a dostal se i do konfliktu s obecnými principy etického kodexu bezpečnostního sboru, neboť se zpronevěřil svým povinnostem.

91. Dále žalovaný konstatoval, že závěry původce obsažené v průvodní zprávě nepřevzal automaticky, nýbrž vyhodnotil obsah přepisu odposlechů a dospěl k závěru, že se u žalobce vyskytuje bezpečnostní riziko. Přepisy odposlechů podle žalovaného jednoznačně svědčí o závadovém jednání žalobce – o jeho nestandardním postoji k plnění povinností příslušníka Policie ČR a o charakteru jeho styku s osobou, která vyvíjela nebo vyvíjí činnost proti zájmům ČR.

92. K námitce žalobce, že příslušné služební orgány (nadřízený žalobce, GIPS či dozorový státní zástupce) nezhodnotily činnost žalobce a nezasáhly, uvedl, že takové úvahy žalobce vychází z předpokladu, že jeho činnost musí mít nejen povahu trestného činu, potažmo správního deliktu a dokonce že musí být příslušné řízení v rozhodné době zahájeno. Žalovaný k tomu konstatoval, že existuje spousta jednání, která nebudou mít nikdy povahu trestného činu nebo správního deliktu, ale z různých důvodů nebudou předmětem trestního řízení nebo řízení o správním deliktu. Rovněž tak se nemusí podařit příslušným orgánům unést důkazní břemeno vůči konkrétním skutkovým podstatám trestních činů či správních deliktů, čímž není vyloučena možnost shledání bezpečnostního rizika. Závadovou činnost žalobce hodnotil žalovaný výhradně podle zákona, přičemž v době rozhodování měl k dispozici podklady, které jsou součástí správního spisu. Ty považoval a považuje za dostatečné a průkazné pro závěr o výskytu bezpečnostního rizika u žalobce. Proto návrhy žalobce na doplnění spisového materiálu shledal žalovaný nadbytečnými.

93. Při ústním jednání dne 14. 6. 2019 (třetím) účastníci setrvali na svých stanoviscích a uváděli obdobně jako ve svých vyjádřeních po druhém zrušujícím rozsudku NSS.

94. Zástupce žalobce k odposlechům zdůraznil, že předávání peněz souviselo s trestnou činností, která byla žalobcem šetřena, zmocnění pro poškozeného by mělo být založeno v daném trestním spise. Konstatoval, že v některých případech je třeba navázat osobní důvěrný vztah s pachatelem. Informace od původce by měla být verifikována, tedy podpořena i jinými skutečnostmi, případně věc postoupena příslušným orgánům. K lustraci v evidencích uvedl, že si žalobce dodatečně vzpomněl na kontrolu jeho nahlížení do těchto evidencí a vše bylo shledáno v pořádku. Veškeré schůzky s osobami zachycenými v odposleších se děly v kongresové kanceláři či na vrátnici, kde se podepsal protokol atp. Trval na stanovisku, že se v případě odposlechů jedná o subjektivní hodnocení zpracovatele, který porušil zákon, protože měl své poznatky postoupit příslušnému orgánu.

95. Zástupkyně žalovaného k tomu uvedla, že otázka finančních prostředků nebyla důvodem pro shledání bezpečnostního rizika u žalobce. Ale pro příklad poukázala na stranu 25 odposlechů, kde telefonoval žalobce panu A., tedy to byla iniciativa žalobce, kdy pan A. (P.) oslovuje volajícího (žalobce) „P.“, a kdy volající říká, že zítra výslech bude na 9 hodinu, když nebude mít P., tzn. A., plnou moc, tak nebude moci přijít, když bude chtít vidět něco víc, tak má přijít dřív, A. říká, že ho potřebují vidět, potřebují ho poučit, pan B. říká, že mu bude vracet usnesením ty peníze, domlouvají se na 8.30 hod. K oprávnění původce něco hodnotit konstatovala, že žalovaný často mívá podklad jen od zpravodajských služeb, ale nepřejímá takovou zprávu automaticky. Ve věci žalobce mají i odposlechy, byť neautentické, ale z některých z nich vyplynulo bezpečnostní riziko z nedůvěryhodného chování, chování překračující určité meze, které jsou dány policistovi zákonem o policii. Zdůraznila, že v době rozhodování žalovaný shromážděné podklady považoval za dostatečné. Připomněla, že odebrání či nevydání osvědčení je preventivním zásahem, protože jde o ochranu utajovaných informací. V okamžiku, kdy Úřad obdrží takové informace, jako v tomto případě, by porušil zákon, kdyby osvědčení ponechal/kdyby je žalobci vydal na žádost. Úřad nenahrazuje orgány činné v trestním řízení, ani neodpovídá za to, jak postupují, ale v dané chvílí vyhodnotí materiály, které má k dispozici. Zdůraznila, že Úřad nevycházel jen ze zprávy, ta byla víceméně průvodním dopisem, vyhodnotil obsah odposlechů, z nichž podle Úřadu vyplynulo bezpečnostní riziko.

96. Soud neprovedl důkazy navržené žalobcem, neboť je považoval pro posouzení právní otázky za nadbytečné z důvodů, které budou uvedeny níže.

97. Soud opětovně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Zabýval se stanovisky stran po druhém zrušujícím rozsudku NSS tak, jak byly předně popsány, a po opětovném posouzení ve světle shora citovaných právních ustanovení zákona dne 19. 6. 2019 vyhlásil rozsudek, kterým znovu žalobu zamítl.

98. Soud konstatuje, že ve věci rozhodl poté, kdy byly odtajněny nosné části spisového materiálu, které byly zásadním podkladem žalobou napadeného rozhodnutí (odposlechy a záznam SMS zpráv nebo, jak je označuje zástupce žalobce, strukturované odposlechy), resp. kdy po zákonném poučení byla žalobci zpřístupněna utajovaná část správního spisu, která nepodléhá ustanovení § 133 odst. 2, 3 zákona a žalobce dostal prostor, aby i do této části správního spisu nahlédl, vyjádřil se, a stejně tak žalovaný dostal možnost reagovat na toto vyjádření. Soud zdůrazňuje, že mu byl již z dřívějšího rozhodování znám obsah celého spisového materiálu, tedy i tehdy utajovaných odposlechů. Ani poté, kdy se seznámil s obsahy námitek, resp. vyjádření účastníků řízení k nim, neshledal důvod odchýlit se od svých předchozích právních závěrů o zákonnosti postupu úřadu a žalovaného podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 14 odst. 1, 3 písm. d), e) zákona, a sice, že na straně žalobce byly důvodně shledány skutečnosti, které vyvolávají podezření o tom, že nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti, přičemž za bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 zákona, v případě žalobce písm. d) a e), lze též považovat chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace (písm. d) a styky s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky (písm. e).

99. Podklady pro posouzení věci soud považoval za postačující pro posouzení právní otázky, která je předmětem řízení, neboť dospěl k závěru, že spisový materiál, z něhož správní orgány obou stupňů vycházely, postačoval pro závěry o žalobcově bezpečnostní nespolehlivosti. Soud vešel na stanovisko žalovaného (vyjádření ze dne 12. 6. 2019.), že často bývá i jediným zásadním podkladem pro posouzení Úřadu informace od zpravodajských služeb, jak je ostatně známo soudu i z jeho rozhodovací činnosti a judikatury správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu. Stejně tak je soudu známo, že Úřad a žalovaný nepřejímají takové informace zpravodajských služeb bez dalšího, ale sami je hodnotí podle zákona a samostatně dospívají k závěru, zda jsou dány důvody pro udělení/odnětí osvědčení či nikoli. K tomu je třeba připomenout, že řízení, které vede Národní bezpečnostní úřad, v projednávané věci ve věci osvědčení pro stupeň utajení důvěrné, je řízením svébytným, odlišujícím se od jiných správních řízení, ale i ostatních řízení, tedy i trestního, na což žalobce opakovaně poukazoval. Je třeba zdůraznit, že trestní řízení má své zvláštnosti, podmínky, postupy, předmět, z čehož vyplývají důvody, pro které je třeba klást na důkazy, na jejichž základě je následně soudem v trestní věci rozhodováno, zvláštní nároky. Tyto zvláštnosti, podmínky, předmět a důvody trestního řízení však pro bezpečnostní řízení neplatí. Řízení před NBÚ je specifickým řízením v tom smyslu, že jeho předmětem je ochrana bezpečnostních zájmů České republiky, spočívající v ochraně utajovaných informací, jež je založena na principu vyloučení jakýchkoliv pochybností o bezpečnostní spolehlivosti osoby. Na rozdíl od žalobcem namítaného trestního řízení není bezpečnostní řízení ovládáno zásadou in dubio pro reo. Ve smyslu shora již zmíněné judikatury správních soudů pro závěr o bezpečnostní nespolehlivost osoby postačuje pouhé podezření z existence bezpečnostního rizika. Nelze ani přehlédnout, že bezpečnostní řízení podle zákona užívá zvláštní instituty, zvláštní podkladové materiály a postupy při získávání, nakládání s nimi ve smyslu významu chráněného zájmu, včetně specifických zpravodajských prostředků.

100. Ze zákona nevyplývá, že by byl při ověřování existence bezpečnostních rizik Úřad vázán rozhodnutími jiných orgánů státu. Z toho je zřejmé, že ani není povinen čekat na výsledek (trestního) řízení, neposuzuje, zda chování žalobce vybočuje či je přímo v rozporu s jinými právními předpisy nebo naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Ze zákona se nepodává ani povinnost Úřadu zkoumat, zda dal jiný správní orgán podnět příslušným orgánům státu k prošetření takového chování. Národní bezpečnostní úřad je povinen sám na základě informací, kterých se mu dostalo zvážit, zda z těchto informací vyplývá k dané osobě některé ze zákonem předpokládaných bezpečnostních rizik či nikoli. Nezabývá se tedy tím, zda je takové chování osoby dostatečně prokázáno ve smyslu trestního řádu či jiných právních předpisů, neboť účelem bezpečnostního řízení není posuzovat vinu dané osoby, ale její schopnost zajistit ochranu utajovaných informací, k nimž má nebo by mohla mít přístup.

101. Soud plně přisvědčuje stanovisku žalovaného, že vydání osvědčení a jeho držení je mimořádným oprávněním státu, které je možno udělit či ponechat toliko osobě, jež splňuje všechny podmínky stanovené zákonem. Jde o privilegium, jehož udělení či odnětí má dopad do právní sféry dané osoby, ale v případě odnětí se nejedná o takové omezení práv a svobod dané osoby, jež by svou intenzitou odpovídala některému z opatření v rámci trestního řízení.

102. Soud neshledal ani důvod pro to, aby měl pochybnosti o důvěryhodnosti informací/informační hodnotě, které z těchto odposlechů vyplývají.

103. Samotný zdroj informací, který odposlechy zachytil, tj. Národní protidrogovou centrálu, soud vnímá jako státní orgán s určitou pravomocí, k jehož působení v dané věci nezjistil, ani z tvrzení žalobce, tím méně aby to bylo doloženo, existenci skutečností, pro které by bylo třeba nahlížet na podklady předložené tímto původcem utajovaných informací žalovanému jako na podklady nevěrohodné. Soud k tomu opětovně zdůrazňuje v souladu se zákonem a dříve označenou judikaturou, která se k tomu váže, že podkladem bezpečnostního řízení mohou být v podstatě jakékoli informace, jejichž věrohodnost nebude zásadním způsobem zpochybněna a které budou mít věcný vztah k předmětu řízení. V nyní projednávané věci takové zásadní pochybnosti zjištěny nebyly, a to ani o věcném vztahu informací k předmětu řízení.

104. Způsob, jakým jejich původce, tj. Národní protidrogová centrála, odposlechy zaznamenal, nečiní jejich obsah nevěrohodným, neboť sama osoba zpracovatele upozorňuje v předkládací zprávě k odposlechům žalovaného na to, že se jedná o ne-doslovný přepis a že pro účely trestního řízení je třeba, aby byl opatřen doslovný přepis v souladu s trestním řádem. Soudu se ani z jiných skutečností nepodává osobní zaujetí či zainteresovanost osoby, zaznamenávající informace v telekomunikačním provozu na tom, aby snad zachycené odposlechy zpracovala tendenčně, v rozporu s jejich skutečným obsahem či je pozměňovala a jinak ovlivňovala v neprospěch žalobce. Tedy, že by snad bylo nějakým způsobem zpracovatelem záznamu odposlechů s informacemi manipulováno, byly zaznamenány v rozporu se skutečností.

105. Sám žalobce přitom zpochybňoval pouze záznam odposlechů. Ty ale tvoří jeden celek se zaznamenanými sms zprávami. Skutkový děj v daném časovém sledu (od 4. 10. 2007 do 26. 11. 2007) je totiž zachycen nejen záznamem hovorů různých osob, ale je dotvářen logicky, časově a skutkově orientovanými a přiléhavě na něj navazujícími sms zprávami. V tomto ději spolu odposlouchávané osoby, včetně žalobce, vzájemně komunikují o tématech a způsobem, jež jsou podle stanoviska soudu důvodem, pro který žalovaný právem shledal závěr o bezpečnostní nespolehlivosti žalobce pro existenci bezpečnostního rizika. Soud z obsahu zaznamenaných odposlechů a sms zpráv zákonnost stanoviska žalovaného ověřil a plně mu přisvědčuje. S ohledem na rozsah zaznamenaných odposlechů a sms zpráv soud pro stručnost na tomto místě na danou část spisového materiálu odkazuje. Ve shodě se žalovaným však soud alespoň v dílčích podrobnostech k obraně žalobce uvádí, že nejen místa označená červeným fixem, jednání ve věci předávání peněz a otázka existence zmocnění pro zastupování u výslechu na policii, ale celý záznam odposlechů a sms zpráv ve svém souhrnu nasvědčuje v úředním styku neobvyklou míru blízkosti vztahů mezi žalobcem a těmito osobami. A to zejména mezi žalobcem a Mgr. P. A., trestně stíhaným spolu s dalšími odposlouchávanými osobami M. U. a T. H. ve věci vedené u Okresního soud Praha – východ pod sp. zn. 1 T 290/2009. Tedy styk s osobou, která slovy zákona (§ 14 odst. 3 písm. e) vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky (viz návrh na podání obžaloby ze dne 19. 6. 2009, ČTS: NPC-22/TČ-2008-21-O1 a ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí nepravomocný odsuzující rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 2. 7. 2010, č. j. 1 T 290/2009-13193 ve věci zločinného spolčení dle § 163a odst. 1 TZ pro spáchání trestného činu neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1, 2 písm. a) TZ a porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu dle § 150 odst. 1 TZ, M. U. navíc pro trestný nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 TZ).

106. To je zřejmé nejen z hlediska oslovování či nazýváním žalobce zdrobnělinou („P.“ např. str. 25, 46, „P.“ např. str. 37, „P.“ např. str. 27, 30, 31 36 a další), familiárním označením „P. z kongresu“ (str. 48), „B.“ (str. 41), ale i skutečnosti, že si žalobce a P. A. volají navzájem (tedy mají na sebe mobilní telefonní čísla), četnost těchto volání, předmět řešení při telefonických hovorech, včetně zasílání sms zpráv navzájem, tykání, v návštěvě bydliště P. A. žalobcem (str. 31), přístup žalobce z pozice policisty k požadavkům poškozeného v trestním řízení, celková ochota žalobce vystupovat vstřícně vůči osobám, jichž se hovory a sms zprávy týkají, posílání sms v noci (str. 32 dne 1. 11. 2007 čas 02:07:51), kdy žalobce posílá sms P. A. „mam to pro tebe ale ještě tu něco pisu“, a P. A. vzápětí (čas 02:08:49) sms reaguje dotazem, zda pro to může dojet, aby posléze za žalobcem dojel do zaměstnání a žalobce mu to přinesl dolů (str. 33, dne 1. 11. 2007 čas 02:35:16), P. A. poté v další komunikaci s M. U. uvádí, že odjíždí od našeho kámoše, nechce řešit po telefonu, je to dobré, žalobce chválí, dostal od něj papíry a bude je ještě pročítat (str. 33 dne 1. 11. 2007 čas 03:22:59, čas 03:23:54),…apod. To vše nasvědčuje správnosti závěrů žalovaného o tom, že žalobce komunikoval s těmito osobami důvěrně a poskytoval jim součinnost způsobem, který opodstatněně vyvolává pochybnosti o jeho nezaujatosti v jím řešené věci.

107. Je obecně známou skutečností, že v některých případech je, jak zástupce žalobce tvrdí, třeba navázat osobní vztah s poškozenými/pachateli trestné činnosti. Soud je zároveň dalek toho, aby posuzoval, zda žalobce tuto míru překročil ve vztahu k jiným právním předpisům a zda žalobce měl či nikoli být šetřen GIPS nebo jiným státním orgánem. Z hlediska závěrů žalovaného v bezpečnostním řízení podle zákona o ochraně utajovaných informací stran podezření z nezaujatosti žalobce však soud ve shodě se žalovaným shledal počínání žalobce neprofesionálním a překračujícím hranici běžného úředního styku a nutnou míru odstupu, opatrnosti a obezřetnosti státního zaměstnance/policisty ve vztahu k účastníkům (trestního) řízení.

108. K poukazu zástupce žalobce na existenci plné moci k zastupování v daném trestním spise (a s tím souvisejícím návrhem důkazu) soud uvádí, že zachycený odposlech skutečně vzbuzuje podezření (a to postačuje), že v době, kdy byl odposlech pořízen (dne 17. 10. 2007 v 14:30:25 hod, str. 25) plná moc ve spise nebyla, neboť žalobce na to P. A. upozorňuje, když mu sděluje datum a čas výslechu (telefonicky), případně, že musí přijít dříve. I v tomto ohledu proto soud považuje za důvodný i závěr žalovaného, že žalobce připustil možnost získání informací k dané trestní věci bez plné moci.

109. Je třeba zdůraznit, že žalobce byl v té době v postavení policisty, který byl vázán zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zákon č. 361/2003 Sb.), a mezi jeho základní povinnosti jako příslušníka Policie ČR patřila povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, které může vést ke střetu zájmů služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, jakož i povinnost chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil pověst bezpečnostního sboru, nehledě na pravidla profesně-morálního chování dle Etického kodexu policie ČR, jak žalovaný důvodně uvedl. I proto je takový způsob jednání žalobce/policisty s osobami, které jsou účastny trestního řízení, závažnější a možné dopady takového jednání naléhavější.

110. Soud proto neprovedl důkazy navržené žalobcem po druhém zrušujícím rozsudku NSS, neboť i bez nich skýtá spisový materiál dostatek podkladů pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí.

111. Lze tak uzavřít, že ze všech informací ve vzájemných souvislostech a v jejich souhrnu z odposlechů vyplývají skutkové okolnosti, které jsou přesvědčivým podkladem pro závěr, že spolu zúčastněné osoby včetně žalobce komunikují o tématech a způsobem, jež právem vzbuzuje důvodné pochybnosti o bezpečnostní spolehlivosti žalobce, a zjištění bezpečnostního rizika dle § 14 odst. 1, 3 písm. d), e) zákona.

112. Soud pro úplnost opětovně zdůrazňuje dosavadní judikaturu v obdobných věcech, podle které „Z ustanovení § 101 odst. 1 ve spojení s § 107 zákona o ochraně utajovaných informací vyplývá, že v řízení týkajícím se osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Důvěrné si Národní bezpečnostní úřad k ověření podmínek pro vydání tohoto osvědčení vyžádá potřebnou informaci od příslušného orgánu státu, právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, pokud s ní nakládají. Pokud informace získané těmito úkony v řízení nepostačují pro zjištění úplného stavu věci, je úřad oprávněn ověřit za pomoci zpravodajské služby či policie identitu účastníka, a též šetřením zpravodajské služby zjistit výskyt bezpečnostních rizik v prostředí, v němž se účastník řízení pohybuje. Zjišťování skutečného stavu věci v rozsahu podle § 89 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací tak není vázáno na dokazování ve smyslu příslušných ustanovení správního řádu, ale na takové úkony v řízení, jež směřují k získání „informací potřebných k ověření podmínek pro vydání osvědčení“. Je tomu tak proto, že účelem bezpečnostního řízení je vyloučení byť i jen potenciální existence bezpečnostního rizika. Pro účely bezpečnostního řízení tak musí mít informace zjištěné Národním bezpečnostním úřadem tedy nepochybně potřebný stupeň důvěryhodnosti a musí mít věcný vztah k předmětu řízení, nelze je však hodnotit stejnými nároky jako důkazní prostředky.“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, č. j. 6 A 2/201143).

113. Stanovisko soudu v nyní projednávané věci je souladné i se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, kde uvádí „v bezpečnostním řízení zjištěné skutkové okolnosti musí ve svém souhrnu být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplnění určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko. Skutkový základ úvahy mohou tvořit v podstatě jakékoli informace, které má příslušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoli zdrojů a jakýmikoli prostředky. Podstatná je jen informační hodnota takových zjištění. Tu je nutno hodnotit ze všech pro věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu) dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se na první pohled jeví. Posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto někdy pro závěr o existenci bezpečnostního postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení.“ 114. Na uvedené navázal šestý senát městského soudu v předně citovaném rozsudku, kdy uvedl „Již na základě tohoto názoru Nejvyššího správního soudu, který výslovně s odkazem na povahu předmětu bezpečnostního řízení připustil jako možný základ skutkové úvahy Národního bezpečnostního úřadu jakoukoliv informaci z jakýchkoliv zdrojů a získanou jakýmikoliv prostředky, lze tedy jako nedůvodnou odmítnout námitku žalobce, že v jeho případě nemohl žalovaný vycházet z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť šlo o použití důkazu nezákonného.“ 115. Soud těmto judikatorním závěrům plně přisvědčuje, neboť má za to, že přiléhavě dopadají i na nyní projednávanou věc žalobce.

116. Soud proto uzavírá, že za daného stavu považuje i nadále za relevantní podstatné důvody, které uvedl v rozsudcích ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 A 6/2011-54, a ze dne 26. 5. 2017, č. j. 9 A 6/2011- 109, kdy neměl pochybnosti “o zákonnosti postupu úřadu a žalovaného podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 14 odst. 1, 3 písm. d), e), a sice, že na straně žalobce byly důvodně shledány skutečnosti, které vyvolávají podezření o tom, že nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti, přičemž za bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 v případě žalobce písm. d) a e) lze též považovat chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace (písm. d) a styky s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky (písm. e)“., a v podrobnosetch na ně pro stručnost odkazuje.

117. Na základě shora uvedených skutečností soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

118. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.