9 A 6/2012 - 107

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobců: a/ Ing. R. M., bytem P., zast. JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Trojická 20, b/ J. R., bytem P., zast. JUDr. J. R., bytem tamtéž, jako obecným zmocněncem, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, za účasti těchto osob zúčastněných na řízení:

1. SAN JV s.r.o. , se sídlem Praha 8, Karlínské náměstí 59/12, IČ: 64618951, zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, 2. M. W., 3. F. W., oba bytem P., oba zast. JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Andrštova 1078/7, 4. Ing. V. O., bytem P., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.11.2011 č.j. S-MHMP 980870/2010/OST/ Li/Ce takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobců, jakož i odvolání Ing. V. O., F. W. a M. W. a potvrdil rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 8 ze dne 27.8.2010 sp. zn. MCP8 012902/2010/OV.Doh, č.j. MCP8 06559/2010 o umístění stavby nazvané „Bytový dům na pozemku parc. č. 184 v k.ú. Kobylisy, ul. Zenklova, Praha 8,“ které bylo vydáno na základě žádosti společnosti SAN-JV s.r.o. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný mj. konstatoval, že dne 3.2.2010 podal žadatel žádost o vydání rozhodnutí o umístění výše uvedené stavby. Protože žádost nebyla úplná a nebyla doložena všemi podklady a stanovisky potřebnými pro její řádné posouzení, byl žadatel dne 25.2.2010 vyzván k doplnění žádosti a řízení bylo přerušeno. Žádost byla doplněna dne 22.4.2010. Záměrem žadatele je vybudovat na pozemku parc. č. 184 v k.ú. Kobylisy, Praha 8, čtyřpodlažní bytový dům s 8 byty a 9 parkovacími stáními v I. podzemním podlaží v hromadné garáži a nové přípojky elektro v místě původního rodinného domu, který se již do předmětného domu svým charakterem nehodí. Přízemní rodinný dům se sedlovou střechou stál v uliční čáře komunikace Zenklova. Z východu byl vjezd do zadních částí dvora bez zeleně a ke kůlnám podél opěrné stěny přilehlého svahu. Mezi ulicí Zenklova a Na Hlínách je výškový rozdíl cca na výšku 1,5 podlaží. Pozemek parc. č. 184 v k.ú. Kobylisy, Praha 8, je situován v protáhlém bloku ohraničeném ulicemi Zenklova z jihu, ulicí Na Hlínách ze severu, ulicí Pod Náměstím z východu a ulicí Na Hlínách ze západu. Stavební úřad oznámil zahájení územního řízení opatřením ze dne 14.5.2010 známým účastníkům řízení a dotčeným orgánům (zveřejněno na úřední desce ÚMČ Praha 8 od 18.5.2010 do 3.6.2010). K projednání žádosti současně nařídil veřejné ústní jednání na den 22.6.2010, o jehož výsledku byl sepsán protokol. V průběhu řízení i při samotném ústním jednání byla k navrhované žádosti podána řada námitek ze strany účastníků řízení. Dne 27.8.2010 vydal stavební úřad rozhodnutí o umístění stavby, v němž se vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž uvedl, že žadatel požádal již v červenci roku 2008 o umístění bytového domu s komerčními prostory s 5 podlažími (1 podzemní podlaží a 4 nadzemní podlaží). Jelikož se tento záměr při ústním projednávání v červenci 2009 setkal s velkým odporem sousedů, žadatel vzal svou žádost zpět a na základě jednání se sousedy projekt přepracoval s tím, že objekt výrazně objemově zmenšil a vypustil z návrhu komerční prostory. Stavební úřad uvedl, že s úpravou projektu, jehož výsledkem bylo zmenšení objemu stavby, souhlasí, jelikož současný objem domu a způsob zástavby pozemku, který ohraničuje přilehlý svah s terasovitě ustupující fasádou směrem do vnitrobloku, považuje za vhodné řešení, včetně nevýrazného zvýšení stavby oproti sousedním domům, jelikož v ulici Zenklova v nedaleké blízkosti byly již objekty podobných výšek umístěny a lze předpokládat tento trend do budoucna. Stavební úřad dále uvedl, že umístění vyšších domů směrem do ulice Zenklova považuje za vhodné i z důvodu většího hlukového odclonění bytových ploch situovaných severozápadním směrem od poměrně hlučné dopravy v ulici Zenklova. Stavební úřad dále konstatoval, že podle platného Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. 10/05 ze dne 9.9.1999, který nabyl účinnosti 1.1.2000, včetně schválených změn i změny Z 1000/00 vydané Usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 30/86 dne 22.10.2009 formou Opatření obecné povahy č. 6/2009 s účinností od 12.11.2009, se předmětný záměr nachází v zastavěném území v ploše s funkčním využitím všeobecně smíšeným (SV), s nímž je navržená funkce bytového domu v souladu, přičemž kód míry využití území na pozemku parc. č. 184 v k.ú. Kobylisy není územním plánem stanoven. Stavební úřad v odůvodnění dále uvedl, že umístění stavby vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu v hl. m. Praze, stanoveným vyhláškou č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška OTPP“). Umisťovaná stavba je v souladu zejména s ustanoveními čl. 4 odst. 1, čl. 13 odst. 1, čl. 42 odst. 1, čl. 10 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 23 odst. 1, čl. 24 odst. 2, čl. 50 odst. 1 vyhlášky OTPP. Proti rozhodnutí stavebního úřadu o umístění předmětné stavby podali v zákonné lhůtě odvolání Ing. R. M., J. R., Ing. V. O. a dále F. W. a M. W.. V odvolání bylo zpochybněno i závazné stanovisko orgánu přírody a krajiny – ÚMČ Praha 8, odbor životního prostředí sp.zn. SZ MCP8 121193/2009/2 ze dne 25.11.2009. Z tohoto důvodu požádal odvolací orgán nadřízený správní orgán (Magistrát hl. m. Prahy, odbor životního prostředí) v souladu s ustanovením § 149 odst. 4 správního řádu, o potvrzení nebo změnu stanoviska. Dále bylo odvolateli zpochybněno i závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany přírody, sp.zn. S-MHMP 0958226/2009/1/OOP/VI ze dne 6.1.2010. Odvolací orgán požádal nadřízený správní orgán, tj. Ministerstvo životního prostředí, v souladu s ustanovením § 149 odst. 4 správního řádu o potvrzení nebo změnu stanoviska. Dne 8.4.2011 byl žalovanému doručen přezkum Ministerstva životního prostředí č.j. 187/500/11 ze dne 6.4.2011, kterým bylo změněno závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany přírody, sp.zn. S-MHMP 0958226/2009/1/OOP/VI ze dne 6.1.2010 tím způsobem, že: 1. za slova: „na podkladě předložené projektové dokumentace“ se doplňuje „nazvané Bytový dům Zenklova u. 59, Praha 8, projektant Ing. arch. M. W.“, 2. věta: „Jedná se o stavbu bytového domu s 5 NP“ se nahrazuje větou: „Jedná se o stavbu čtyřpodlažního bytového domu (1 PP, 3 NP), přibližně obdélníkového tvaru, ve svahu na pozemku parc. č. 184 k.ú. Kobylisy, 3. NP bude ve střední části objektu ukončeno arkýřem se šikmou střechou. Barevné řešení fasády domu bude v barvě šedé a odstínech šedooranžové, střecha je navržena v barvě červenohnědé.“ V ostatních bodech ponechalo Ministerstvo životního prostředí závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany přírody sp.zn. S-MHMP 0958226/2009/1/OOP/VI ze dne 6.1,2010 v platnosti. Dne 14.4.2011 byl žalovanému doručen přezkum závazného stanoviska orgánu přírody a krajiny - ÚMČ Praha 8, odboru životního prostředí sp.zn. SZ MCP8 121193/2009/2 ze dne 25.11.2009, který vyhotovil Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí pod sp. zn. S-MHMP 41685/201 l/OOP-V-41/Kaf ze dne 11.4.2011 a v němž bylo konstatováno, že v daném případě se nejedná o závazné stanovisko ve smyslu ustanovení § 149 správního řádu, ale o vyjádření podle části čtvrté správního řádu (§ 154 a násl. správního řádu), a není tedy možné použít postup podle ustanovení § 149 správního řádu. Žalovaný následně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že přezkoumal odvoláními napadené rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby v rozsahu stanoveném v § 89 odst. 2 správního řádu, tedy z hlediska jeho souladu s veřejným zájmem a dále jen v rozsahu odvolacích námitek s tím závěrem, že neshledal právní ani věcné vady, které by působily jeho nezákonnost nebo věcnou nesprávnost. V obecné rovině nejprve konstatoval, že podle schváleného Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy se stavba umísťuje do plochy s označením SV - území všeobecně smíšené, kde je její umístění možné. Podrobnější regulativy zástavby zde územní plán nestanoví, regulační plán není pro dané území vydán. Odvolání účastníků řízení jsou dle žalovaného velmi dlouhé a nesourodé texty, přičemž jednotlivé odvolací námitky se opakují v různých bodech jednotlivých odvolání. Z tohoto důvodu žalovaný jednotlivé odvolací námitky sdružil do tématických okruhů, přičemž se zabýval pouze námitkami, které se vztahují k vydanému rozhodnutí o umístění předmětné stavby. K odvolací námitce, že záměr nebyl náležitě oznámen, žalovaný uvedl, že odvolatelé touto námitkou upozorňují na vady v postupu stavebníka v rozporu s § 87 odst. 2 stavebního zákona, aniž by specifikovali, jaká újma jim tím měla vzniknout. Z odvolání neplyne, že by odvolatelům nebyl znám rozsah stavby, a že proto byli omezeni ve svém právu uplatnit námitky ve správním řízení nebo podat odvolání. Proto i případný vadný postup stavebníka (který navíc nelze jednoznačně prokázat), který by byl v rozporu s § 87 odst. 2 stavebního zákona, neměl žádný vliv na procesní práva odvolatelů, tudíž je odvolání v tomto bodě nedůvodné. Stejný závěr je podle žalovaného učinit i v případě údajných chyb při vedení ústního jednání, jelikož z přezkoumávaného rozhodnutí stavebního úřadu i z textu odvolání je zcela zřejmé, že odvolatelům bylo umožněno své námitky uplatnit. K tvrzení odvolatelů, že jejich námitky byly stavebním úřadem pouze zamítnuty, aniž by byly řešeny, žalovaný poznamenal, že námitkami odvolatelů se stavební úřad zabýval velmi podrobně, a to na stranách 9-22 přezkoumávaného územního rozhodnutí. K odvolací námitce, v níž odvolatelé uvádějí, že by připustili zastavění pozemku objektem odpovídajícím okolní zástavbě (vesměs cca 3NP), avšak navržený objekt se jim zdá nadměrný, jelikož zastavěno je 100% pozemku, žalovaný uvedl, že stoprocentní zastavění pozemku vyžaduje objektivnější popis. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že plně je pozemek zastavěn garážemi v úrovni prvního podzemního podlaží. Nadzemní hmota je členitá, přičemž její největší střední část je ustoupena o cca 5 m od hranice pozemku, má však před sebou přístupnou terasu. Méně rozsáhlé boční části jsou ustoupeny takto: na východě cca 8 m (opět s předsunutou terasou), na západě v úrovni prvního nadzemního podlaží cca 0,5 m (bez oken, na střeše s terasou). Žalovaný konstatoval, že míra zastavění pozemku je na místní poměry vysoká, o stoprocentním zastavění však lze hovořit pouze u podzemního podlaží. K tomu dodal, že vyhláška OTPP řešení s terasami při hranici pozemku u bytových domů přímo nevylučuje. K odvolací námitce, že rozhodnutí stavebního úřadu je údajně „skrytou formou vyvlastnění“, protože zástavba vyplňující zcela stavební pozemek znemožňuje okolním vlastníkům posléze využít pozemek podobným způsobem, žalovaný uvedl, že k případným záměrům odvolatelů může pouze konstatovat, že na rozdíl od umísťovaného objektu se jejich nemovitosti nenacházejí v ploše smíšené, ale v čistě obytném území a jsou to vesměs rodinné domy. Pokud by tedy odvolatelé chtěli v budoucnu „využít pozemek podobným způsobem“, tj. maximálně jej zastavět, nebude jim v tom bránit novostavba, ale přímo právní předpis, konkrétně čl. 50 odst. 12 vyhlášky OTPP, upravující maximální míru zastavění pozemku RD nadzemními stavbami. Ta by byla u izolovaných rodinných domů max. 30 %, u řadových 50 %. Pouze pokud by své rodinné domy hodlali přestavět na bytové (nebo je bytovými nahradit), neovlivní jejich záměry předpis, ale předmětná novostavba. V tom však bude jejich situace stejná jako kdekoli jinde na území hlavního města Prahy, kde se při absenci regulačních plánů následná zástavba vyrovnává s omezeními, jimiž území zatížily stavby předchozí. K odvolací námitce, že hřeben objektu převyšuje okolní zástavbu, což je „s ohledem na informace MHMP přednesené na jednání“ proti principům územního plánování, přičemž koncepce územního plánu údajně počítá max. se 60 % při zastavění pozemků, žalovaný uvedl, že z protokolu nevyplývá, co se v souvislosti s tím, že hřeben objektu převyšuje okolní zástavbu, rozumí výrokem „informace z MHMP.“ Může se jednat o překroucenou zásadu typu: „nevybočovat z průměrné výškové hladiny ve stabilizovaných územích vznikem nových, urbanisticky neodůvodnitelných výškových dominant. “ To se však daného objektu rozhodně netýká. K další údajné urbanistické ,,zásadě“, tj. maximálně šedesátiprocentnímu zastavění pozemků, stavební úřad správně na str. l2 územního rozhodnutí podotkl, že není znám žádný platný právní předpis, který by vyžadoval max. 60 % zastavění pozemků. Pokud odvolatelé napadají vyjádření dotčených orgánů s tím, že v případě OOP MHMP již podali žalobu, přičemž se pozastavují nad formulacemi užívanými tímto odborem („krajinný ráz nebude snížen“, „záměr nevyžaduje posouzení dle zákona č.100/2001 Sb.“), žalovaný podotkl, že splnil svou zákonnou povinnost a napadená stanoviska dotčených orgánů zaslal v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu nadřízeným správním orgánům k jejich přezkoumání a výsledky těchto přezkumů vzal na vědomí. Žalovaný nemá právo jakýmkoliv způsobem hodnotit proces přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy a svévolně interpretovat jejich obsah, ale je povinen je respektovat. Pro jeho rozhodování jsou důležité závěry závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy, a ty jsou ve všech případech souhlasné. Žalovaný dále konstatoval, že stavební úřad skutečně nemůže být sběratelem stanovisek. Z předloženého spisového materiálu je však zřejmé, že stavební úřad v některých případech sice odkazuje na vyjádření dotčených orgánů, ale kromě toho sám v odůvodnění užívá konkrétní architektonické argumenty. K námitkám odvolatelů, že dům je v rozporu s vyhláškou OTPP – čl. 4 odst. 7 (vyšší než okolí), čl.4 odst. 8 (řadová zástavba), čl. 4 odst. 1 (obtěžování okolí, nutnost oprav ze sousedních pozemků), čl. 8 odst. 1 (neumožnění opravy opěrné zdi), čl. 8 odst. 2 (vzájemné odstupy staveb) žalovaný uvedl, že výška navrženého objektu neúměrná není, jelikož vnímání domu je určeno výškou atiky nad třetím nadzemním podlažím. Výšku domu lze i za současné situace akceptovat, navíc je zřejmé, že v budoucnu se na výši čtyř podlaží (formálně 1PP+3NP) dotáhne celá uliční fronta ul. Zenklovy, což charakteru území odpovídá. K odvolateli používanému výrazu řadové zástavby a dvojdomů žalovaný poznamenal, že objekt není součástí řadové zástavby (míněna řadová zástavba rodinných domů, nikoli běžná uliční fronta), není ani polovinou dvojdomu, z čehož vyplývá, že ustanovení čl. 4 odst. 8 se jej netýká. K tvrzení o údajné nemožnosti údržby stěn novostavby žalovaný konstatoval, že po přezkoumání dokumentace zjistil, že stavba i v nejpředsunutější západní části ponechává na vlastním pozemku minimální prostor, odkud ji lze udržovat. K namítanému porušení vzájemných odstupů staveb pak žalovaný uvedl, že odstupové vzdálenosti podle čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP jsou splněny, což je podrobně popsáno na straně 7 přezkoumávaného územního rozhodnutí. K námitkám, v nichž odvolatelé poukazují na možné ohrožení okolních staveb (statika a další možná ohrožení), žalovaný uvedl, že z dokumentace pro územní rozhodnutí nelze ohrožení okolních staveb dovozovat. Podrobněji se s touto otázkou bude muset stavebník vypořádat v projektové dokumentaci pro stavební povolení, tedy v navazujícím řízení. Způsob zakládání řeší obecně a dostatečně čl. 30 odst. l vyhlášky OTPP, ve kterém je uvedeno, že stavby se musí zakládat způsobem odpovídajícím základovým poměrům; nesmí být při tom ohrožena stabilita jiných staveb. Společně podanou žalobou se žalobci domáhali buď vyslovení nezákonnosti, nebo zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V žalobě uvedli, že jako účastníci řízení o umístění stavby vznášeli včas námitky týkající se předmětného rozhodnutí, a to jak námitky týkající se obsahu závazných stanovisek, tak postupu řízení stavebního úřadu a žalovaného jako odvolacího orgánu. Z protokolu z veřejného ústního jednání ze dne 22.6.2010 je zřejmé, že za veřejnost měl připomínky i P. V., zastupitel MČ P8 („ztotožňuji se s návrhy uvedenými v námitkách tohoto protokolu a apeluji na dohodu mezi stranami“ - konec citace.). Projednání námitek účastníků bylo ale stavebním úřadem zhuštěno do odkazu na přílohy. Zástupkyně žadatele paní H. řekla, že byla uzavřena dohoda, JUDr. Š., jako účastník uzavření dohody popřela. Závěr ústního jednání byl ten, že „stavební úřad rozhodne. Žadatel nesouhlasí s námitkami a žádá vydání územního rozhodnutí.“ Formulář vyplněný stavebním úřadem v kolonce obsah jednání sděluje pouze projednání návrhu stavby, kolonka stanoviska dotčených orgánů je proškrtnuta. Přes naléhání účastníků řízení zřejmého z přiložených námitek stavební úřad věc vůbec neprojednal, takže s námitkami se nijak nevypořádal, nebyla respektována zásada rovnosti účastníků řízení. Uplatněné námitky napadaly zejména tato závazná stanoviska: 1) stanoviska ČD telematika, ČR Státní energetická inspekce, v době vydání je již neplatné; 2) závazná stanoviska odboru dopravy je neplatné, protože předchází žádosti o vydání územního rozhodnutí, 3) stanovisko k projektové dokumentaci se vztahuje k jinému projektu, 4) stanovisko orgánu ochrany životního prostředí také předchází dnu podání žádosti, je zmatečné a rozporuplné, umožňuje zastavění 100 % plochy, nerespektuje ani maximální 60 % zastavěnost pozemku. 5) je namítáno, že zastavěním celého pozemku dojde k výrazné změně objemových parametrů, obtěžování okolních vlastníků pozemků v nepřípustné míře. 6) stanovisko Policie ČR - Krajské ředitelství hl. m. Prahy nepravdivě odpovídá na otázku řešení výjezdu vozidel z garáží na přetíženou vozovku. Žalobci dále namítli, že všichni účastníci řízení vznášeli opakovaně občanskoprávní námitku týkající se znehodnocení jejich stávajících nemovitostí výškou a hmotností plánované stavby. Tuto námitku (bez jakékoliv součinnosti stavebního úřadu) uplatnil i žalobce R. M. občanskoprávní žalobou. Ve věci nebyl soudem ke dni podání žaloby proveden žádný úkon. Ani podaná soudní žaloba neměla za následek přerušení řízení a v rozhodnutí se s ní stavební úřad ani žalovaný nijak nevypořádal. Další námitky žalobců jako účastníků řízení se týkaly porušování zásady rovnosti účastníků řízení. Po zahájení řízení o umístění stavby byla vznesena stížnost na nečinnost stavebního úřadu týkající se nevyvěšení záměru žadatele v místě stavby. Nečinnost správního orgánu měla spočívat v tom, že přes upozornění účastníků na nevyvěšení záměru v místě správní úřad toto porušení neprojednal a neuložil žadateli pokutu. Protože již při ústním projednání vznikla oprávněná pochybnost o nestrannosti stavebního úřadu, byl vznesen požadavek, aby se žadatel písemně vyjádřil k návrhu na řešení stavby předloženému účastníky řízení. Tato povinnost žadateli správním orgánem uložena nebyla. Aby bylo alespoň částečně zabráněno nadržování žadateli ze strany stavebního úřadu, požádali účastníci řízení písemným přípisem ze dne 5.12.2009 o zajištění práv dotčených osob. K porušování práv docházelo soustavným utajováním záměru žadatele jak žadatelem samotným, tak stavebním úřadem. Účastníci žádali, aby byli seznamování s rozhodnutími stavebního úřadu písemnou formou na adresu zástupce JUDr. Š. Byli připraveni složit peněžitou zálohu na pokrytí nákladů spojených s písemným vyhotovením toho kterého rozhodnutí. Tato jejich žádost byla nicméně zamítnuta dopisem stavebního úřadu ze dne 25.1.2010. O neformálním přístupu stavebního úřadu k žadateli dle žalobců svědčí i skutečnost, že poplatek za zahájené řízení zaplatil žadatel až k námitce zúčastněných osob při veřejném ústním jednání až dva dny po ústním projednání námitek (24.6.2010). Horlivost stavebního úřadu poháněná vůlí vyhovět žadateli není omezena ani jeho povinností uložit pokutu, ani povinností požadovat poplatek za zahájení řízení. Magistrát jako odvolací orgán se s touto námitkou nijak nevypořádal. K důkazu bezpříkladně nepořádně a nepřehledně vedeného spisu žalobci v žalobě navrhli, aby byl předložen spis MCP8 012902/2010/0V.Doh.. Celé dvacetičtyřstránkové rozhodnutí (stavebního úřadu) dle žalobců tvoří v podstatě pouze technické podmínky pro umístění a projektovou přípravu stavby. Námitky jsou citovány, aniž by bylo odůvodněno jejich zamítnutí. Přes opakovanou žádost byla zamítnuta i žádost o studii hlučnosti a prašnosti. Námitka, že předložená stavba narušuje současnou zástavbu, byla zamítnuta. Podle žalobců není pravdou, že žadatel významným způsobem vyhověl účastníkům tím, že stavbu snížil o jedno patro, neboť změna oproti původnímu projektu je nepatrná. Žalobci považují za hrubé zkreslení stavu věci argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, že stavba čtyřpodlažního domu zastavující celý pozemek a nahrazující dvoupodlažní rodinný domek na zhruba 40 % pozemku je „vhodné řešení včetně nevýrazného zvýšení stavby oproti sousedním domům.“ Míra využití území na pozemku č. 184 k.ú. Kobylisy není územní plánem stanovena, takže je v podstatě vše povoleno. Korunním dokladem pro povolení stavby je její soulad s OTTP, přičemž předkládaný návrh dle stavebního úřadu chrání veřejné zájmy a předpokládaný rozvoj území. Předpokládaným rozvojem území je podle výkladu stavebního úřadu neúměrně vysoká a hřmotná zástavba na již tak dopravně přetížené Zenklově ulici. Kladné stanovisko Policie ČR k dopravnímu řešení nemá žádnou oporu v reálném stavu v této lokalitě. Stavba ve schválené výši v podstatě likviduje kvalitu bydlení zastíněním a narušením soukromí dotčených osob neúnosným přelidněním, přičemž výrazně snižuje cenu sousedních nemovitostí. Charakter rodinného bydlení okolních nemovitostí je ničen. Nová stavba navíc zabrání byť i jen teoretické možnosti rozšíření stávající zástavby, protože by byla ohrožena kvalita bydlení v nově vzniklých bytech. Je-li zastavěn pozemek k jeho samotné hranici, původní vlastník na svém pozemku je zcela omezen v jakékoliv další přístavbě, protože na hranici jeho pozemku začínají okna a terasy uživatelů plánované stavby. Obsahové námitky účastníku byly vyřešeny slovem „zamítají se“. V závěru žaloby se žalobci odvolávají na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 31 Ca 39/2005, podle kterého nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to jeho nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ rozhodnutí, je dle mínění žalobců v rozporu se skutečností, vychází fragmentálně z tzv. závazných stanovisek, která vyhotovena formou dopisu žadateli bez jakýchkoliv obav z odpovědnosti za škodu neodpovídají pravdivé skutečnosti a jsou flagrantně neformální. Správní orgán je bez jakékoliv hrozící odpovědnosti bez výhrad používá jako nerozporovatelný důkaz pro své rozhodnutí. Žalobci mají za prokázané, že doložili, že napadenému rozhodnutí nepředcházelo řádné správní řízení, a napadené rozhodnutí je tudíž také nezákonné. Cítí se být poškozeni nejen na svých vlastnických právech, ale i ohroženi jednáním pracovníků stavebního úřadu, bezmezně tolerovaným ze strany žalovaného. Z výše uvedeného je dle žalobců zřejmé, že kvalita pracovníka stavebního úřadu je hodnocena výlučně podle jeho rychlosti a utajení při vyhovění záměru žadateli. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že z rozhodnutí stavebního úřadu je zřejmé, že námitky účastníků řízení nebyly pouze zamítnuty, aniž by byly řešeny. Stavební úřad se naopak námitkami účastníků řízení (tedy i s námitkami P. V.) velmi podrobně zabýval, a to na stranách 9-22 svého rozhodnutí. Skutečnost, že v protokolu o průběhu veřejného ústního jednání je přeškrtnuta kolonka stanoviska dotčených orgánů, znamená, že se žádný z dotčených orgánů nevyjadřoval až přímo v průběhu ústního jednání. V rozhodnutí o umístění stavby jsou na str. 7 - 8 vyjmenována všechna stanoviska, ze kterých stavební úřad při svém rozhodování vycházel, přičemž tato stanoviska byla účastníkům při ústním jednání k dispozici a mohli se k nim vyjádřit. V odvolacím řízení účastníci řízení napadli dvě závazná stanoviska dotčených orgánů, přičemž žalovaný následně splnil svou povinnost a napadená stanoviska zaslal v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu nadřízeným správním orgánům k jejich přezkoumání a výsledky těchto přezkumů vzal na vědomí, přičemž v rozhodnutí konstatoval, že nemá právo jakýmkoliv způsobem hodnotit proces přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů a svévolně interpretovat jejich obsah, ale je povinen je respektovat. K námitce, že všechny dotčené osoby vznášely opakovaně občanskoprávní námitku týkající se znehodnocení jejich stávající nemovitostí, výškou a hmotností plánované stavby, přičemž tuto námitku uplatnil ing. R. M. občanskoprávní žalobou, což podle žalobců mělo mít za následek přerušení řízení, žalovaný uvedl, že účastníci řízení v odvolacím řízení námitky proti výšce a hmotě stavby skutečně uplatnili a tato odvolací námitka nebyla shledána důvodnou, což žalovaný vysvětlil na str. 5 napadeného rozhodnutí. O žalobě podané Ing. R. M. byl žalovaný informován, ale tato skutečnost nezakládá důvod pro přerušení řízení, jelikož tento postup nemá oporu v ustanovení § 64 správního řádu. Žalobní námitka, že stavební úřad byl nečinný, jelikož nevyvěsil informaci o záměru žadatele v místě stavby, je dle žalovaného totožná s odvolací námitkou, se kterou se jako odvolací orgán vypořádal tak, že uvedl, že účastníci řízení nespecifikovali, jaká újma jim měla vzniknout. Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že z odvolání nevyplývalo, že by odvolatelům nebyl znám rozsah stavby a že z tohoto důvodu byli omezeni ve svém právu uplatnit námitky ve správním řízení nebo podat odvolání. Proto i vadný přístup stavebníka (který nelze jednoznačně prokázat), který by byl v rozporu s § 87 odst. 2 stavebního zákona, neměl žádný vliv na procesní práva odvolatelů. K námitce, že účastníci řízení požádali písemným přípisem o zajištění práv dotčených osob, jelikož podle jejich vyjádření mělo docházet k soustavnému utajování záměru žadatele, přičemž žádost se týkala toho, aby byli seznamováni s rozhodnutími stavebního úřadu písemnou formou na adresu zástupce JUDr. Š., žalovaný uvedl, že se jedná o námitku proti postupu stavebního úřadu při doručování písemností. Žalobci v průběhu řízení vedeného na stavebním úřadě byli v postavení účastníků řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Z ustanovení § 87 odst. 1 a § 92 odst. 3 stavebního zákona je zřejmé, že stavební úřad neměl jinou legální možnost než doručit žalobcům požadované dokumenty výhradně veřejnou vyhláškou, což také učinil. Poplatek ve výši 1000,- Kč podle položky 18 písm. a) zákona o správních poplatcích, jenž je poplatkem za vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a nikoli za podanou žádost, jak uvádějí žalobci, byl žadatelem uhrazen v souladu s § 5 odst. 2 zákona o správních poplatcích. Žalobkyně J. R. ve své replice k vyjádření žalovaného datované dnem 22.7.2012 neuvedla žádná tvrzení, která by blíže rozvíjela námitky obsažené v žalobě. Žalobkyně s pomocí zcela nekonkrétních a paušálních tvrzení toliko zpochybňuje kompetentnost stavebního úřadu, jehož postup v dané věci označuje za účelovou manipulaci, dále vytýká stavebnímu úřadu nedostatečnou hloubku studia podkladů, které na jiném místě repliky označuje za velmi vágní a neúplné, aniž by blíže uvedla, v čem jejich neúplnost spočívá. Žalovanému vytýká, že navrhuje zamítnutí žaloby a nehodlá ani náznakem hledat kompromisy. Nově pak za základ problémů označuje skutečnost, že stavební úřad na samém počátku vydal souhlas s odstraněním původní stavby s podmínkou, že stavebník musí na pozemku zachovat část zeleně. Poukazuje na to, že z celé záležitosti jaksi vypadlo, že se vlastně jedná o dva pozemky (parc. č. 184 a parc. č. 2339/1 v k.ú. Kobylisy), jejichž změnu užívání nikdo neřešil. Upozorňuje na to, že územní plán hl. m. Prahy není zpracován. Stavebnímu úřadu dále žalobkyně vytýká, že námitky účastníků řízení nebyly vyřešeny při veřejném jednání – žádné takové řešení nelze v účastníky podepsaném protokolu dohledat. Odborná stanoviska předložená žadatelem se vůbec nestala odborným souborem dokladů charakterizujících správnost a důvodnost umístění předpokládané stavby. Stavební úřad nezveřejnil, jaké dokumenty a stanoviska od investora požaduje a v jakém rozsahu a termínech, takže žadatel v první fázi předložil jen některé. Stavební úřad dle žalobkyně pochybil i v tom, že z hlediska Zenklovy ulice, jejímž je vlastníkem a správcem prostřednictvím STK, je také účastníkem řízení, takže je zde nabíledni námitka podjatosti. Žalobce Ing. R. M. ve své replice k vyjádření žalovaného datované dnem 20.7.2012 namítl, že k žádnému přezkumu závazných stanovisek nadřízeným správním orgánem nedošlo, protože samotný přezkum se nijak nezabýval důvody, pro které byla stanoviska napadena. Dále upozornil na to, že na základě usnesení Nejvyššího správního soudu publikovaného ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 8 As 47/2005 ze dne 21.10.1998 podal samostatnou žalobu na přezkum závazného stanoviska orgánu ochrany životního prostředí, nicméně jeho žaloba byla odmítnuta a řízení bylo zastaveno. Z uvedeného rozhodnutí NSS je zřejmé, že žádný přezkum závazného stanoviska nemohl platně proběhnout, protože takovýto přezkum stávající stavební zákon připouští pouze v řízení o zrušení územního rozhodnutí. Žalobce dále v replice podotkl, že žalovaný se nijak nevyjádřil k námitce znehodnocení nemovitostí nadměrně vysokou a hřmotnou stavbou. Plánovaná nemovitost charakteru sídlištního domu nijak nezapadne mezi rodinné domy jak zastavěnou plochou (100 % namísto l/3 stávajícího rodinného domu), tak výškou. Zdi a terasy hřmotné budovy končí v korunách stromů sousední zahrady a bezostyšně parazitují na výhledu do zeleně shůry do sousedních zahrad. Stávající vlastníci kromě zastínění přijdou o soukromí na svých pozemcích a o výhled na město. Ze založených důkazů je dle žalobce zcela zřejmé, že záměrem správního orgánu bylo zcela vyhovět žadateli; podezření žalobců z možného korupčního jednání vychází z více než odůvodněných předpokladů. Základním znakem jednání stavebního úřadu a žalovaného je neinformovat sousedy a zabránit jakýmkoliv způsobem tomu, aby se mohli účastnit na plánovaných investorských počinech developerů. Skutečnost, že při péči o svěřený majetek zapomenou i včas vybrat správní poplatky za zahájené územní řízení, tento stav jen dokresluje. M. W. a F.W. jako osoby zúčastněné na řízení ve vyjádření k věci samé uvedli, že terén mezi ulicí Zenklovou a Na hlinách byl v minulosti rozdělen souvislou opěrnou zdí, vysokou 4 m a dlouhou 80 m. Proto není možná zástavba ani jednoho stavebního pozemku na 100 %, jelikož pozemky jsou malé a statika neumožňuje tak velkou zástavbu bez technického zásahu do okolních parcel. Dalším problémem je spodní voda, která v této lokalitě znemožňuje podsklepení. Navrhovaná stavba je podle nich předimenzovaná, její výška přesahuje místní domy a štítovým zkomoleným designem uráží stavby postavené v této lokalitě v posledním desetiletí. Pochozí terasa stavby na úrovni 1. podlaží stíní pozemek osob zúčastněných na řízení, na kterém si vytvořili relaxační zahrádku. Dva balkóny ve výšce 6,30 m a 9,20 m jim znemožní využívat relaxační zónu jejich pozemku, naruší soukromí a do budoucna vytváří konfliktní prostředí. Osoby zúčastněné na řízení mají ve dvoře grafický ateliér a jimi vytvořené prostředí jim pomáhá a inspiruje je k tvůrčí práci. Ztráta soukromí a zastínění pozemku je pro ně velmi objektivní a nikoliv subjektivní, jak tvrdí správní orgán. Společnost SAN-JV s.r.o., jako osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k věci samé uvedla, že žaloba je po formální stránce značně nepřehledná, obtížně srozumitelná a postrádá zákonné náležitosti uvedené v § 71 odst. 1 s.ř.s., zejména pak konkrétní žalobní tvrzení, z jakých skutkových a právních důvodů považují žalobci napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. V žalobě jsou výhrady žalobců k postupu stavebního úřadu, aniž by bylo konkrétně uvedeno, jak tyto výhrady souvisí s napadeným rozhodnutím odvolacího orgánu, tedy Magistrátu hl. m. Prahy. Obsah odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu z 27.8.2010 žalobci toliko ironizují, bez jakékoli věcné argumentace. Z textu žaloby nelze seznat, co vlastně žalobci konkrétně napadenému rozhodnutí vytýkají. Z citované právní věty rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 31 Ca 39/2005 lze snad dovodit, že žalobci tvrdí, že se žalovaný jako odvolací správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku žalobců nevypořádal se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny. To je ovšem námitka jednak zcela neurčitá, protože neuvádí, která konkrétní odvolací námitka žalobců nebyla odvolacím orgánem vypořádána, a jednak věcně nesprávná, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací orgán výslovně, konkrétně a dostatečně podrobně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobců. Obdobně neurčitě a věcně nesprávně žalobci zpochybňují i závazná stanoviska, která byla podkladem pro rozhodování ve stavebním řízení. Také další tvrzení žalobců, že „mají za prokázané, že doložili, že napadenému rozhodnutí nepředcházelo řádné správní řízení a rozhodnutí je tudíž také nezákonné“, je zcela neurčité, neboť se neuvádí, který správní orgán zda stavební úřad či odvolací orgán, měl porušit správní řád a jakým způsobem. Ze všech těchto důvodů společnost SAN-JV s.r.o., jako osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu odmítnuta nebo zamítnuta a žalobci zavázáni k náhradě nákladů řízení. Ing. V. O. svého práva vyjádřit se jako osoba zúčastněná na řízení k věci samé nevyužil. V podání ze dne 12.9.2013, jímž reagovala na vyjádření společnosti SAN-JV s.r.o., žalobkyně J. R. opět užila obecné a povšechné formulace, z nichž nelze dovodit konkrétní vztah k projednávané věci (cit.: „Právo aparátu rozhodovat v mezích působnosti zastupitelského orgánu není bezbřehé a neomezené. Nemůže být ovlivňováno momentální pohodou pracovníka......“). Uvedla, že námitky účastníků nelze prostě a bez odborného zdůvodnění zamítat, přičemž odborným zdůvodněním je nutno rozumět odkazy na právní předpisy. Označila za nelogické, pokud při veřejném ústním jednání za přítomnosti mnoha účastníků řízení nejsou k dispozici platné podpůrné podklady odborných orgánů a chybí odborná argumentace s tím, že následně vydá správní orgán jakési stanovisko. V podání ze dne 24.2.2014 žalobce Ing. R. M. upozornil na žádost společnosti SAN- JV s.r.o., o prodloužení územního rozhodnutí, která byla dle jeho zjištění podána dva dny před uplynutím dvouleté lhůty pro zahájení stavebního řízení. V podání ze dne 7.3.2015 žalobce Ing. R. M. upozornil na některé změny, ke kterým došlo ode dne podání žaloby. Uvedl, že předmětné územní rozhodnutí bylo posléze napadeno i žalobou občanskoprávní, kterou se žalobci domáhají zjištění a rozhodnutí o míře znehodnocení jejich nemovitostí plánovanou stavbou, jakož i zákazu ji realizovat. Žalobci v občanskoprávním řízení jsou Ing. R. M., J. R. a M. W., kteří vlastní nemovitosti sousedící s plánovanou stavbou. V řízení, které je u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeno pod sp. zn. 10 C 120/2011, od podání žaloby dosud nebylo jednáno. K podání občanskoprávní žaloby došlo zejména proto, že ze strany správního orgánu byla námitka hrozícího znehodnocení stávajících nemovitostí plánovanou stavbou ignorována. Správní orgán v řízení o povolení stavby nejen že nepřerušil územní řízení, ale ani nevyzval účastníky řízení, aby se v určené lhůtě obrátili na obecný soud se žalobou o rozhodnutí o existenci a míře poškození stávajících nemovitostí. Přestože byl správní orgán od podání občanskoprávní žaloby informován o její existenci, zůstal zcela nečinný, veřejnoprávní řízení vedl tak, jako by žádná sporná otázka neexistovala a ve věci pravomocně rozhodl tak, že žadateli stavbu povolil. Společnost SAN- JV s.r.o., nezahájila ve lhůtě 2 let od právní moci územního rozhodnutí stavební řízení a poslední den této lhůty podala žádost o prodloužení platnosti územního rozhodnutí. Žádosti o prodloužení stavební úřad vyhověl, účastníci se však proti prodloužení odvolali. Odvolacím orgánem v této věci dosud rozhodnuto nebylo. Žalobkyně J.R. v doplňujícím šestistránkovém podání ze dne 14.4.2015 uvedla opět celou řadu obecných frází a konstatování, z nichž nelze dovodit žádnou konkrétní souvislost s projednávanou věcí, ani z nich nelze usuzovat na skutkové či právní důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Jedná se o – leckdy nesrozumitelné – vyjádření názorů žalobkyně na povinnosti stavebních úřadů či na to, jak mají stavební úřady v řízení postupovat (cit.: „Stavební úřady (odbory výstavby) zřízené při zastupitelských orgánech zajišťují dle platné metodiky, stavebního zákona a presumovaného územního plánu přípravu na výstavbu nebo přímo výstavbu svého regionu.......“, „Vytváření harmonické provázanosti mezi stanovisky a vyjádřeními specializovaných orgánů směřujících k realizaci a ochraně zamýšlených investic nemůže odpovědně zkoumat a řídit nikdo jiný než právě Odbor výstavby odpovídajícího stupně na základě svého poznání a v mezích svých pravomocí .......“, „Fakt, že ani stavební předpisy v Praze neposuzuje Ministerstvo místního rozvoje ani Evropská komise jako objektivní a jsou ve stadiu projednávání na evropské úrovni, nesvědčí rovněž volnomyšlenářství v metodice posuzování a rozhodování Stavebních úřadů....“ a další). Žalobkyně v doplňujícím vyjádření rovněž poukázala na žádost žadatele o prodloužení platnosti územního rozhodnutí podanou dva dny před uplynutím dvouleté lhůty jeho platnosti s tím, že ani v této době neměl žadatel a stavební úřad k dispozici relevantní podklady a doklady, do nichž by mokla veřejnost nahlédnout a reagovat na ně. Žalobkyně se domnívá, že ani k dnešnímu dni nejsou na stavebním úřadu „potřebné doklady“ k dispozici. Vytýká stavebnímu úřadu, že od 6.10.2008 do předmětného řízení zařadil až 31 účastníků, jejichž zájem o tuto kauzu je dle přesvědčení žalobkyně pouze hypotetický. Žalobce Ing. R. M. v podání ze dne 16.4.2015 „shrnul a doplnil“ žalobu tak, že žalovaný napadeným rozhodnutím nesprávně posoudil rozhodné skutečnosti, nevypořádal se s námitkami účastníků týkajícími se zejména ohrožení vlastnických práv stávajících vlastníků zastíněním, snížením hodnoty stávajících nemovitostí stejně jako snížením kvality jejich bydlení, čímž se jeho rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným. Žalovaný též nesprávně vyhodnotil důkazy předložené v řízení a během řízení svévolně měnil projektovou dokumentaci, přestože podmínky pro tuto dokumentaci se stanoví v územním rozhodnutí. Žalovaný porušil zásadu rovnosti účastníků v řízení, když zjevně nadržoval žadateli. Toto žalobci dokládají jak nevypořádáním se s námitkami účastníků, tak odepřením doručování písemných rozhodnutí z důvodu vyššího věku účastníků. Tento způsob jednání si žalovaný zachoval i poté, kdy jeden den před uplynutím lhůty pro využitelnost rozhodnutí o umístění stavby vyhověl blanketní žádosti o prodloužení této lhůty podané dne 20.11.2013 a navíc samotné rozhodnutí vydal téměř o rok později, 10.11.2014, což je neúměrně dlouhá doba, kterou lze odůvodnit pouze tím, že správní orgán vyčkával, až oslabí zájem žalobců o stav rozhodnutí o umístění stavby, navíc v přerušeném řízení poskytl žadateli další roční lhůtu. Žalobce dále uvedl, že ve stejné době, kdy podal žadatel SAN-JV s.r.o., žádost o vydání územního rozhodnutí, podal i žadatel STAMONT Družstvo stejnou žádost, jejímž předmětem byla výstavba domů sídlištního charakteru na vedlejších pozemcích, která se dotýkala i žalobců. Ve dvouleté lhůtě po právní moci územního rozhodnutí, kdy žadatel nezahájil stavební řízení, stavební úřad potvrdil písemně, že lhůta pro platnost územního rozhodnutí uplynula a územní rozhodnutí již není platné. Poté, kdy vydal toto potvrzení, se dohodl se žadatelem, že uplynulou lhůtu nahradí dopisem z Magistrátu hl. m. Prahy, kde vymyšleným opakovaným doručením osobě, která nikdy nebyla účastníkem územního řízení, obnoví běh lhůty platnosti územního rozhodnutí. Magistrát hl. m. Prahy až usnesením ze dne 10.4.2015 sp. zn. S-MHMP 200820/2011/STR shledal nezákonnost daného postupu a zřízení nové lhůty pro platnost územního rozhodnutí STAMONTU zrušil. V tomto řízení vystupovali za správní orgán Ing. G., vedoucí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 8 a osoba vyřizující věc S. D.. Tyto dvě osoby vedly také touto žalobou napadené řízení o umístění stavby. Z předloženého usnesení je dle žalobce zřejmé, že postupy tohoto tandemu jsou nezákonné a také mimo rámec civilního práva. Při ústním jednání před soudem setrvali žalobci na podané žalobě, přičemž odkázali na svá dosavadní písemná podání ve věci samé. Žalobce Ing. R. M. prostřednictvím své právní zástupkyně označil za klíčovou listinu protokol o veřejném ústním jednání ze dne 22.6.2010 a poukázal na námitky, které při tomto jednání účastníci uplatnili. Zdůraznil existenci občanskoprávních námitek, o kterých svědčí podaná občanskoprávní žaloba, o níž však dosud nebylo u Obvodního soudu pro Prahu 8 jednáno. Tyto námitky byly včas uplatněny. Jejich podstatou je, že ta stavba je příliš hřmotná, že nám tam prostě překáží, zastíní nám výhled, úplně nám zničí kvalitu našeho bydlení. Žalobce má za to, že tyto občanskoprávní námitky měl stavební úřad zaznamenat a měl účastníkům řízení poskytnout lhůtu, aby podali občanskoprávní žalobu a řízení měl přerušit do doby, než o žalobě soud rozhodne. Tento postup však stavební úřad zanedbal a řešil věci nad rámec své kompetence, neboť tuto záležitost není oprávněn rozhodovat. Žalobkyně J. R. při ústním jednání prostřednictvím svého zástupce uvedla, že rozhodování jak stavebního úřadu, tak i žalovaného se děje bez územního plánu. Veškerá činnost těchto orgánů je přitom řízena právě územním plánem, tzn., že musí být stanovena nějaká charakteristika toho území, musí být stanovena pravidla a to prostě neexistuje. Správní orgány by proto měly být velmi opatrné v jakémkoliv rozhodování, protože jinak by žalobkyně považovala jejich rozhodnutí za nulitní. Žalobkyně dále poukázala na stavbou dotčený pozemek parc. č. 2339/1, což je pozemek ve správě nebo dokonce v majetku MHMP. Žalovaný by se proto měl v dané věci vyřadit z jakéhokoliv rozhodování. Žalobkyně opětovně zmínila žádost společnosti SAN-JV s.r.o., o prodloužení lhůty k výstavbě (poznámka soudu: míněno zřejmě lhůty platnosti územního rozhodnutí) s tím, že žadatel ani stavební úřad teď není schopen předložit kompletaci materiálů, na základě kterých rozhoduje. Žalovaný při ústním jednání před soudem rovněž setrval na svém návrhu na zamítnutí žaloby. Potvrdil, že bylo podáno odvolání proti rozhodnutí o prodloužení platnosti územního rozhodnutí. Dále uvedl, že občanskoprávními námitkami účastníků řízení se stavební úřad ve svém rozhodnutí zabýval. V této souvislosti žalovaný odkázal na § 89 stavebního zákona, který upravuje postup stavebního úřadu, pokud jde o občanskoprávní námitky. Tyto buď námitky může stavební úřad vypořádat, pokud je k tomu příslušný nebo si o nich udělá úsudek. Nemůže se vypořádat jenom s námitkami ohledně rozsahu vlastnického práva nebo věcných břemen. Tam musí odkázat účastníky na soud. M. W. a F. W. jako osoby zúčastněné na řízení při ústním jednání před soudem prostřednictvím své právní zástupkyně uvedli, že jejich pozemek a stavba těsně sousedí s pozemkem, na kterém má být předmětná stavba provedena, čímž jsou významně narušena jejich práva k vlastním nemovitostem. Rozhodnutí stavebního úřadu nicméně v části, kde hovoří o odstupech staveb, neobsahuje vůbec poukaz na jejich pozemek a stavbu. Neobsahuje ani žádné podmínky, kterými by byla práva osob zúčastněných na řízení chráněna. Soud při jednání rozhodl, že nebude provádět dokazování žalobci navrženými důkazy, neboť dospěl k závěru, že o žalobě lze rozhodnout na základě správního spisu; provádění jakýchkoliv dalších důkazů proto soud shledal nadbytečným. K tomu je nutno dodat, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud nutně vycházel z obsahu správního spisu, neboť jeho povinností bylo mj. posoudit, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je se správním spisem v souladu a zda v něm má oporu (§ 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.). Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobci včas uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy: Podle § 79 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, rozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Podle § 85 odst. 1 stavebního zákona účastníky územního řízení jsou a) žadatel, b) obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona účastníky územního řízení dále jsou osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Podle § 87 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad oznámí zahájení územního řízení a k projednání žádosti nařídí veřejné ústní jednání, je-li to účelné, spojí jej s ohledáním na místě; konání veřejného ústního jednání oznámí nejméně 15 dnů předem. Je-li v území vydán územní nebo regulační plán, doručuje se oznámení o zahájení územního řízení účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 a dotčeným orgánům jednotlivě, účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 veřejnou vyhláškou. Podle § 89 odst. 5 stavebního zákona o námitce, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, obecných požadavků na využití území, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv. Podle § 90 stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Podle § 92 odst. 1 stavebního zákona územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby; vyžaduje-li to posouzení veřejných zájmů při provádění stavby, při kontrolních prohlídkách stavby nebo při vydávání kolaudačního souhlasu, může uložit zpracování prováděcí dokumentace stavby. V rozhodnutí stavební úřad rozhodne o námitkách účastníků řízení, v odůvodnění vyhodnotí připomínky veřejnosti a stanoví dobu platnosti rozhodnutí, má-li být delší, než stanoví tento zákon. U staveb dočasných nebo v rozhodnutí o změně využití území pro dočasné činnosti stanoví lhůtu pro odstranění stavby nebo ukončení činnosti a následný způsob úpravy území. V případech podle § 78 odst. 2 stanoví v potřebném rozsahu podmínky pro provedení záměru. Podle § 92 odst. 3 stavebního zákona je-li v území vydán územní nebo regulační plán, doručuje se územní rozhodnutí účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 a dotčeným orgánům jednotlivě. Účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 se doručuje územní rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle § 71 odst. 2 s.ř.s. k žalobě žalobce připojí jeden opis napadeného rozhodnutí. Žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Podle § 72 odst. 1 s.ř.s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Předně je nutno uvést, že žalobci formulovaný žalobní petit zčásti nekoresponduje zákonu. Podle § 78 odst. 1 s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Zákon tedy soudu neumožňuje, aby v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vyslovoval (určoval), že napadené rozhodnutí je nezákonné. Takový výrok je možný pouze v případě zjištěné nicotnosti napadeného rozhodnutí. V případě, že soud na základě žalobních námitek shledá napadené rozhodnutí nezákonným, ať již z důvodu vad řízení, či z důvodu nesprávného právního posouzení, je podle zákona povinen toto rozhodnutí zrušit. V souzené věci soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo stiženo vadami způsobujícími jeho nicotnost, a nepřisvědčil ani tvrzením žalobců o nezákonnosti tohoto rozhodnutí či jeho nepřezkoumatelnosti. Pokud jde o žalobní námitky, které žalobci vtělili do žaloby, soudu nezbývá než konstatovat, že v řadě případů se jedná o zcela obecná tvrzení, která nesplňují požadavek formulovaný v § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s., neboť z nich není patrno, z jakých konkrétních skutkových či právních důvodů považují žalobci napadené rozhodnutí za nezákonné. Nejedná se tedy o náležité žalobní námitky (body), jimiž by byl dostatečně určitě vymezen rozsah soudního přezkumu a na základě kterých by soud mohl posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí. V tomto směru soud přisvědčuje názoru společnosti SAN-JV s.r.o., jakožto osoby zúčastněné na řízení, že žaloba je obtížně srozumitelná, (až na určité výjimky) postrádá konkrétní žalobní tvrzení a z jejího obsahu povětšinou nelze seznat, co vlastně žalobci konkrétně napadenému rozhodnutí vytýkají. Totéž platí i pro naprostou většinu tvrzení, která uplatnila žalobkyně J. R. v replice a dalších doplňujících podáních. Jejich naprostá obecnost je dostatečně zřejmá z citací jednotlivých vět podání ze dne 14.4.2015 (viz výše). Na tomto místě soud považuje za potřebné zdůraznit, že přezkumné řízení soudní je založeno na zásadě dispoziční, z níž vyplývá, že specifikace konkrétních důvodů nezákonnosti, popř. nicotnosti napadeného rozhodnutí je úkolem žalobce a nikoliv soudu, který není oprávněn k tomu, aby tyto důvody za žalobce sám vyhledával či domýšlel. Jinými slovy řečeno, je věcí žalobce, aby v žalobě zřetelně vymezil rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí, jímž je soud vázán, a to uvedením konkrétních žalobních bodů (námitek) ve smyslu shora citovaného § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. V nyní projednávané věci však žalobci svá tvrzení vůbec nespecifikovali a jejich naprostá obecnost a bezobsažnost brání tomu, aby se jimi soud mohl blíže zabývat. Tak je tomu i v případě žalobní námitky, v níž žalobci poukazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 31 Ca 39/2005, týkající se povinnosti odvolacího orgánu vypořádat se se všemi námitkami, které účastník řízení uplatnil v opravném prostředku (poznámka soudu: nejedná se o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11.4.2006 č.j. 31 Ca 39/2005 – 70). Z obsahu spisového materiálu je patrno, že žalobci v odvoláních uplatnili celou řadu odvolacích námitek. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že žalovaný se jimi zabýval, sdružil je do jednotlivých skupin a následně se s nimi vypořádal. Žalobci v žalobě neuvedli, jaká jejich konkrétní odvolací námitka zůstala žalovaným opomenuta. Jejich paušální odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11.4.2006 č.j. 31 Ca 39/2005 – 70 nelze v tomto směru akceptovat, neboť (jak již bylo uvedeno shora) není úkolem soudu, aby takto obecně formulovanou námitku sám domýšlel a aby namísto žalobců sám dohledával a zjišťoval, která jejich konkrétní odvolací námitka nebyla v napadeném rozhodnutí vypořádána. Zcela nekonkrétní je též tvrzení žalobců o tom, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ rozhodnutí, je „v rozporu se skutečností, vychází fragmentálně z tzv. závazných stanovisek, která vyhotovena formou dopisu žadateli bez jakýchkoliv obav z odpovědnosti za škodu neodpovídají pravdivé skutečnosti a jsou flagrantně neformální.“ Žalobci neuvádí, v čem spočívá rozpor správním orgánem zjištěného skutkového stavu věci se skutečností, ani nezdůvodňují, proč podle nich neodpovídají skutečnosti závazná stanoviska, ze kterých stavební úřad při rozhodování v dané věci vycházel. Nelze než zopakovat, že takto bezobsažná a nekonkrétní žalobní tvrzení nejsou vůbec způsobilá vymezit rámec soudního přezkumu napadeného rozhodnutí. Soud v této souvislosti pouze na okraj uvádí, že podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným dotčeným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Je jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí, u kterého neplatí zásada volného hodnocení důkazů podle § 50 odst. 4 správního řádu. Správní orgán, který vede řízení, je vydaným závazným stanoviskem dotčeného orgánu při vydání vlastního rozhodnutí vázán a nemůže se od něj odchýlit, neboť by tak překročil rozsah pravomocí, které mu zákon svěřuje (shodně viz rozsudek Nejvyššího správní soud v rozsudku ze dne 23.9.2010 č.j. 5 As 56/2009 – 63). Z uvedené citace je zřejmá vázanost správního orgánu (zde stavebního úřadu) vydaným závazným stanoviskem, jehož závěry žalobci žádnou relevantní námitkou nezpochybnili. Tvrzení žalobců, že jako účastníci řízení o umístění stavby vznášeli námitky týkající se předmětného rozhodnutí, a to jak námitky týkající se obsahu závazných stanovisek, tak námitky stran postupu stavebního úřadu a žalovaného jako odvolacího orgánu, je holým konstatováním týkajícím se průběhu správního řízení, nikoliv žalobní námitkou ve smyslu § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. Totéž platí i pro poukaz žalobců na to, že zastupitel Městské části Praha 8 P. V. se při veřejném ústním jednání konaném dne 22.6.2010 ztotožnil s námitkami účastníků řízení a apeloval na dohodu mezi stranami. K této dohodě - ve smyslu akceptace uplatněných námitek účastníků řízení ze strany žadatele o vydání územního řízení – však nedošlo, což je zřejmé z protokolu o veřejném ústním jednání ze dne 22.6.2010. Dle obsahu protokolu žadatel se vznesenými námitkami nesouhlasil a výslovně požádal o vydání územního rozhodnutí. Závěr ústního jednání (zachycený rovněž ve zmíněném protokolu) byl ten, že stavební úřad ve věci rozhodne. Takový postup byl zcela v souladu se zákonem a rozhodně v něm nelze spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Podle zákona nebylo povinností stavebního úřadu, aby při ústním jednání na místě samém projednával a posuzoval důvodnost veškerých námitek uplatněných účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že s těmito námitkami žadatel nesouhlasil, bylo na místě, aby o nich stavební úřad rozhodl, jak mu ostatně ukládá § 92 odst. 1 stavebního zákona. To se v projednávané věci také stalo. Rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27.8.2010 o umístění stavby má 23 stran (s rozdělovníkem 24), přičemž vypořádání námitek účastníků řízení, resp. obsáhlému zdůvodnění toho, proč byly tyto námitky zamítnuty, je věnována strana 9 – 22 rozhodnutí. Tvrzení žalobců, že celé dvacetičtyřstránkové rozhodnutí stavebního úřadu tvoří v podstatě pouze technické podmínky pro umístění a projektovou přípravu stavby a že námitky jsou citovány, aniž by bylo odůvodněno jejich zamítnutí, je tedy v naprostém rozporu se skutečností a oprávněně vzbuzuje pochybnost o tom, zda se žalobci s odůvodněním rozhodnutí o umístění stavby seznámili. Je pravdou, že námitky účastníků řízení byly stavebním úřadem v rozhodnutí o umístění stavby zamítnuty. Tato skutečnost, kterou žalobci v žalobě pouze konstatují, však sama o sobě neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pouhým konstatováním je i tvrzení, že stavební úřad zamítl i žádost žalobců o studii hlučnosti a prašnosti. K tomuto požadavku žalobců soud uvádí, že jednak nesouvisí s územním řízením, ale s řízením stavebním, po kterém teprve může dojít k realizaci stavby a s tím souvisejícímu negativnímu ovlivnění okolí stavby hlukem či prachem. Na to pamatoval stavební úřad v podmínkách, které v územním rozhodnutí stanovil pro umístění a projektovou přípravu stavby (viz podmínky č. 10 písm. d/, e/ a f/) a jejichž cílem je minimalizace těchto negativních dopadů provádění stavby. V územním řízení stavební úřad posuzuje soulad konkrétního záměru s hledisky uvedenými v § 90 stavebního zákona, nikoliv to, zda a jak se posuzovaný záměr odlišuje od předchozího záměru téhož žadatele. Jinými slovy řečeno, v souzené věci je nepodstatné, jakým způsobem společnost SAN-JV s.r.o., změnila svůj záměr ve srovnání s dříve předloženým projektem; podstatný je toliko soulad nově předloženého (a stavebním úřadem posuzovaného) záměru s hledisky uvedenými v § 90 stavebního zákona. Na základě blíže nespecifikovaného konstatování žalobců, že „změna oproti původnímu projektu je nepatrná,“ tudíž nelze dovozovat nesoulad nového záměru se zákonem. Soud neshledal opodstatněnými námitky, jimiž žalobci vytýkají žalovanému, resp. stavebnímu úřadu, porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Co se týče jimi zmiňované stížnosti na nečinnost stavebního úřadu, která měla spočívat v tom, že přes upozornění na nevyvěšení záměru v místě toto porušení zákona se žadatelem neprojednal a neuložil mu pokutu, soud uvádí, že ze samotného nezahájení sankčního řízení se žadatelem na základě podnětu žalobců ještě nelze usuzovat na porušení zásady rovnosti účastníků řízení, tím méně pak na vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Soud považuje za podstatné, že žalobci ve výsledku nepochybně byli se záměrem žadatele, který byl předmětem řízení, seznámeni, o čemž svědčí jak jejich účast při veřejném ústním jednání, tak i obsáhlé námitky, které proti záměru v průběhu územního řízení uplatnili. I kdyby tedy žadatel při zveřejnění záměru nepostupoval tak, jak mu ukládal § 87 odst. 2 stavebního zákona, nemělo toto jeho pochybení za následek podstatné zkrácení procesních práv žalobců. Požadavek žalobců, aby se žadatel písemně vyjádřil k jimi předloženému návrhu na řešení stavby, nemá žádnou oporu v zákoně. Předmětem územního řízení je posouzení záměru žadatele, a nikoliv posouzení alternativních návrhů jiných účastníků řízení. Stavební úřad proto nijak nepochybil, když uvedenému požadavku žalobců nevyhověl. Pochybení na straně stavebního úřadu, které by dokládalo porušení zásady rovnosti účastníků řízení, nelze spatřovat ani v nevyhovění žádosti žalobců o doručování rozhodnutí stavebního úřadu písemnou formou na adresu jejich zástupkyně JUDr. Š.. Stavební úřad takovou žádost právem odmítl s poukazem na to, že je jeho povinností postupovat při doručování písemností ve vztahu ke všem účastníkům řízení stejným způsobem, který stanoví zákon. Žalobcům, kteří byli účastníky územního rozhodnutí podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, byl stavební úřad povinen doručovat jak oznámení o zahájení územního řízení, tak i vydané územní rozhodnutí veřejnou vyhláškou (§ 87 odst. 1 a § 92 odst. 3 stavebního zákona), což také učinil. To, kdy konkrétně žadatel zaplatil správní poplatek za vydání územního rozhodnutí, je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí naprosto irelevantní. V projednávané věci žadatel zaplatil správní poplatek v souladu s § 5 odst. 2 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích před vydáním územního rozhodnutí, tedy ještě před provedením úkonu, k němuž se tento poplatek upíná. Skutečnost, že se tak stalo dva dny po veřejném ústním jednání, dle náhledu soudu neprokazuje nerovný přístup stavebního úřadu k účastníkům řízení. Procesní práva žalobců jako účastníků řízení totiž s poplatkovou povinností žadatele nijak nesouvisí. V čem má spočívat „bezpříkladná nepořádnost a nepřehlednost“ správního spisu vedeného v této věci, žalobci v žalobě nespecifikovali, stejně jako neuvedli, zda to mělo nějaký dopad na jejich procesní práva. Tímto nekonkrétním tvrzením se proto soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí rovněž nezabýval. Je pravdou, že žalobci v námitkách uplatněných v průběhu územního řízení napadali mj. též stanoviska dotčených orgánů státní správy. Pokud tuto skutečnost následně konstatují v žalobě, aniž by uvedli, v čem spatřují nesprávnost či nezákonnost toho, jakým způsobem se stavební úřad s těmito jejich námitkami vypořádal v územním rozhodnutí, nejedná se o způsobilou žalobní námitku ve smyslu § 71 odst. l písm. d) s.ř.s., na základě které by soud mohl přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud pouze na okraj dodává, že skutečnost, že některá z těchto stanovisek byla vyhotovena před podáním žádosti o vydání územního rozhodnutí, nezpůsobuje jejich neplatnost. Pokud má být dané stanovisko připojeno jako jedna z příloh žádosti o vydání územního rozhodnutí, je zřejmé, že o jeho vydání je nutno požádat ještě před podáním vlastní žádosti. K námitce, že platnost některých stanovisek vypršela přede dnem vydání územního rozhodnutí, se stavební úřad vypořádal v odůvodnění tohoto rozhodnutí na str. 10, kde zdůvodnil, proč v daném případě nepovažoval za potřebné vyžadovat nová vyjádření, zejména pak vyjádření správců telekomunikačních sítí. Soud k tomu dodává, že žalobci nemohli být zkráceni na svých právech uplynutím doby platnosti některých stanovisek a vyjádření správců sítí, což ostatně v žalobě ani netvrdí. Tato skutečnost mohla mít dopad toliko do právní sféry subjektů, které tato vyjádření stavebnímu úřadu poskytly. Žalobci též v žalobě neuvedli, v čem spočívá zmatečnost a rozporuplnost stanoviska orgánu ochrany přírody, ani to, proč je podle nich stanovisko policie k otázce řešení výjezdu vozidel z garáží na vozovku nepravdivé, a soud proto nemá možnost posoudit opodstatněnost těchto nekonkrétních tvrzení. S námitkou údajné stoprocentní zastavěnosti plochy pozemku se vypořádal jak stavební úřad v odůvodnění územního rozhodnutí, v němž poukázal na neexistenci právního předpisu, který by v případě bytových domů stanovil maximální 60 % zastavěnost pozemku. Žádný takový předpis neoznačili žalobci ani v žalobě. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak žalovaný vysvětlil, že o stoprocentní zastavěnosti pozemku lze hovořit pouze u podzemního podlaží, nikoliv však u nadzemní části budovy. Tuto argumentaci žalovaného žalobci žádnou relevantní námitkou nezpochybnili ani nevyvrátili. Pokud žalobci v žalobě konstatovali, že v průběhu územního řízení vznesli občanskoprávní námitku týkající se znehodnocení jejich stávajících nemovitostí výškou a hmotností plánované stavby a že tuto námitku žalobce R. M. uplatnil také prostřednictvím občanskoprávní žaloby, jedná se o pravdivé konstatování. Není však pravdou, že se s touto argumentací žalobců stavební úřad nijak nevypořádal. V odůvodnění rozhodnutí o umístění stavby ve vztahu k ní jednak uvedl, že mu nepřísluší hodnotit pokles či zvýšení tržní hodnoty sousedních nemovitostí, a zároveň označil za neopodstatněné námitky žalobců o nepřiměřené výšce a hmotě umisťované stavby, když mj. poukázal na to, že výška umisťované stavby pouze nevýrazně přesahuje sousední domy, přičemž v nedaleké blízkosti jsou již objekty podobných výšek umístěny. Ani tyto závěry žalobci žádnou relevantní námitkou nezpochybnili. Jejich tvrzení o „hřmotné“ a „neúměrně vysoké“ zástavbě, která nijak blíže neupřesnili a nedoložili konkrétními údaji, jsou zcela nepřezkoumatelná. Soud k tomu dodává, že z projektové dokumentace k umisťované stavbě vyplývá, že z ulice je dům zastřešen plochou střechou s výškou atiky 12,9 m nad chodníkem, přičemž výška hřebene sousedního domu je cca 12 m nad chodníkem, což koresponduje tvrzení stavebního úřadu, že výška umisťované stavby pouze nevýrazně přesahuje sousední domy. Neopodstatněná je námitka, v níž žalobci vytýkají stavebnímu úřadu, že po uplatnění občanskoprávních námitek nepřerušil řízení do doby, než soud rozhodne o jejich občanskoprávní žalobě. Podle ustanovení § 89 odst. 5 stavebního zákona, které je pro posouzení této námitky klíčové, není povinností stavebního úřadu vždy řízení za této situace přerušit. Zákon stanoví, že nedojde-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv. V souzené věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o existenci práva nebo rozsahu vlastnických práv, a proto si stavební úřad mohl učinit o občanskoprávní námitce žalobců úsudek sám a rozhodnout ve věci, což také učinil. Z tvrzení žalobců, že: - považují za hrubé zkreslení stavu věci argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, že stavba čtyřpodlažního domu zastavující celý pozemek a nahrazující dvoupodlažní rodinný domek na zhruba 40 % pozemku je vhodným řešením včetně nevýrazného zvýšení stavby oproti sousedním domům, - předpokládaným rozvojem území je podle výkladu stavebního úřadu neúměrně vysoká a hřmotná zástavba na již tak dopravně přetížené Zenklově ulici, - kladné stanovisko Policie ČR k dopravnímu řešení nemá žádnou oporu v reálném stavu v této lokalitě, opět není zřejmé, v čem konkrétně žalobci shledávají nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jejich blíže nespecifikované přesvědčení o nevhodnosti stavebním úřadem akceptovaného záměru, „neúměrné“ výšce či „hřmotnosti“ umisťované stavby či nesouladu stanoviska policie s reálným stavem je natolik nekonkrétní, že z něj nelze usuzovat na nezákonnost napadeného rozhodnutí. Totéž platí i pro jejich argumentaci o likvidaci kvality bydlení zastíněním a narušením soukromí dotčených osob neúnosným přelidněním, či ničení charakteru rodinného bydlení okolních nemovitostí. Žalobci neuvádí a ničím nedokládají, v jaké míře k zastínění jejich nemovitostí umisťovanou stavbou dojde. Pokud jde o tvrzené přelidnění, soud nemohl přehlédnout, že se v daném případě jedná o lokalitu poblíž ulice Zenklova v hlavním městě, kterou jistě nelze považovat za řídce zalidněnou. Navíc v umisťované stavbě má být celkem 8 bytů, jejichž obyvatelé jistě přelidnění dané lokality nezpůsobí. Skutečnost, že obyvatelé bytů ve vyšších nadzemích podlažích umisťované stavby uvidí též zeleň v sousedních zahradách, je přirozeným důsledkem umístění těchto bytů a nelze ji považovat za „bezostyšné parazitování“, jak tvrdí žalobci, kteří by si zřejmě měli uvědomit, že jejich nemovitosti nestojí na venkově či v satelitním městečku za hranicí Prahy, ale v rušné lokalitě hlavního města s relativně hustou zástavbou, se kterou je zákonitě spojena i nižší míra soukromí spojeného s užíváním vlastní nemovitosti. K tvrzení žalobců, že umisťovaná stavba zabrání byť i jen teoretické možnosti rozšíření jejich stávající zástavby, soud uvádí, že v územním řízení, jehož předmětem je posouzení konkrétního záměru s hledisky uvedenými v § 90 stavebního zákona, nemůže stavební úřad přihlížet k hypotetickým a blíže neurčeným stavebním záměrům účastníků řízení - vlastníků sousedních nemovitostí, o nichž nemá (a ani nemůže mít) sebemenší představu. V tomto směru nelze než přisvědčit žalovanému, že případná následná zástavba se musí vyrovnat s již existujícími omezeními, jimiž území zatížily dříve realizované stavby. K námitkám, které žalobci uplatnili až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.) soud při posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí nemohl přihlížet. Pokud by soud postupoval opačně, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě. Opožděné, a tudíž nepřípustné jsou námitky žalobkyně J. R. uplatněné poprvé až v replice (námitka, že základem problémů je skutečnost, že stavební úřad na samém počátku vydal souhlas s odstraněním původní stavby s podmínkou, že stavebník musí na pozemku zachovat část zeleně; námitka, že z celé záležitosti jaksi vypadlo, že se vlastně jedná o dva pozemky, jejichž změnu užívání nikdo neřešil; námitka, že územní plán hl. m. Prahy není zpracován; námitka, že stavební úřad nezveřejnil, jaké dokumenty a stanoviska od investora požaduje a v jakém rozsahu a termínech; námitka, že stavební úřad je jakožto vlastník a správce Zenklovy ulice také účastníkem řízení, takže je zde nabíledni námitka podjatosti). Opožděné jsou taktéž námitky žalobce Ing. R. M., že k přezkumu závazných stanovisek nadřízeným správním orgánem nedošlo, protože přezkum se nijak nezabýval důvody, pro které byla stanoviska napadena; že žalovaný nesprávně vyhodnotil důkazy předložené v řízení (tato námitka je navíc zcela nekonkrétní, neboť žalobce jmenovitě neoznačil jediný důkaz, který měl žalovaný nesprávně vyhodnotit, ani neuvedl, v čem nesprávnost vyhodnocení důkazů ze strany žalovaného spatřuje), či námitka, že žalovaný během řízení svévolně měnil projektovou dokumentaci. K argumentaci M. W. a F. W. obsažené v jejich vyjádření k věci soud uvádí, že předmětem tohoto řízení není projednání jejich námitek brojících proti tomu, jakým způsobem byli napadeným rozhodnutím zkráceni na svých právech. Pokud chtěli tato práva uplatnit u soudu, měli podat proti napadenému rozhodnutí žalobu, tak jak to učinili žalobci. K argumentaci osob zúčastněných na řízení, která je do značné míry uplatněním vlastních námitek proti napadenému rozhodnutí, soud přihlížet nemůže, neboť zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumává výhradně na základě námitek uplatněných žalobci. Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. v době vydání napadeného rozhodnutí. Pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí je tedy zcela bezpředmětný další „vývoj“ celé kauzy, který následoval po jeho vydání. Předmětem soudního přezkumu v nyní projednávané věci není rozhodnutí stavebního úřadu, jímž bylo vyhověno následné žádosti žadatele o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, a procesní postup stavebního úřadu či žalovaného v rámci řízení o této žádosti nemůže mít žádný vliv na zákonnost dříve vydaného napadeného rozhodnutí. K tvrzením žalobců o skutečnostech, které se týkají rozhodnutí stavebního úřadu o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, proto soud nepřihlížel, nehledě k tomu že tato tvrzení nebyla (logicky ani nemohla být) součástí žalobních námitek uplatněných v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě. Postup stavebního úřadu ve zcela jiné věci jiného žadatele (STAMONT družstvo), na který poukázal žalobce Ing. R. M. v podání ze dne 16.4.2015, s nyní projednávanou věcí nijak nesouvisí, a soud proto k těmto irelevantním tvrzením rovněž nepřihlížel. Lze shrnout, že podaná žaloba neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí ani to, že jeho vydání nepředcházelo řádné správní řízení. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Protože žalobci nebyli ve sporu úspěšní a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V dané věci soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jim mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 5 s.ř.s. rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení