9 A 60/2022– 75

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: J. K., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Pavlem Uhlem sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 – Smíchov proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, IČ 00006599 sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 01 Praha 1 – Malá strana o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2022, č. j. 2794/2022–UVCR–8, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 29. 11. 2021, č. j. MO 356448/2021–7460, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o protikomunistickém odboji“).

2. Žalobce podal dne 8. 11. 2019 u Ministerstva obrany žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Odůvodnil ji tím, že se v šedesátých letech minulého století aktivně účastnil studentského hnutí, od kterého odvodil následný vznik agentury Palach Press. Konkrétně byl žalobce členem skupiny tzv. Pražských radikálů, po invazi v roce 1968 se studenty setrval v kontaktu a díky nim v roce 1970 založil pravidelné spojení mezi českou opozicí a západními státy, v rámci něhož dovezl do Československa více než 22 tun exilové i západní literatury, kamery, filmový materiál a rozmnožovací přístroje. Zásilky přebírali postupně J. M., P. P., J. Š. a konečně až do roku 1989 D. K. K těmto pravidelným dodávkám mělo docházet 4–5x ročně a dotčení kurýři zajišťovali i zpětnou komunikaci chartistů a dalších osob z Československa do zahraničí, včetně dopisu A. D. z roku 1975, kdy rozšíření dopisu do 32 zemí světa umožnil vznik známé agentury Palach Press, o jejíchž mnoha aktivitách se žalobce dále podrobně rozepsal.

3. Žalobce dále v žádosti uvedl, že od roku 1985 s polským a maďarským kolegou začali vydávat prestižní čtvrtletník East European Reporter (EER), mezi jehož čestnými československými redaktory byli např. V. H., J. Š., J. D. a P. U. Čtvrtletník vydávala nadace East European Cultural Foundation (EECF), která vešla do mezinárodního povědomí v říjnu 1986 vydáním společného prohlášení předních disidentů z Maďarska, Polska a Československa, jež se později stali zakladateli Visegradu. Žalobce tvrdí, že to byl on, kdo inicioval propojení opozice těchto východoevropských států, a že o tomto hovořil s V. H. při setkání v Praze, z něhož žalobce vydal rozhovor pod jedním ze svých pseudonymů „P. E.“.

4. Žalobce za důvod pro vydání osvědčení označil i fakt, že finančně pomáhal rodinám politických vězňů či Chartě 77, např. prostřednictvím organizace Amnesty International.

5. V souvislosti s tvrzenou činností žalobce v žádosti odkázal na řadu knih a časopisů a označil přes 20 svědků tuzemských a téměř 30 ze zahraničí. Také závěrem uvedl, že byl rok členem Komunistické strany Československa (dále jen „KSČ“).

II. Prvostupňové rozhodnutí Ministerstva obrany a odvolání žalobce

6. Ministerstvo obrany dne 26. 11. 2019 zaslalo žalobci oznámení o zahájení řízení s poučením o jeho procesních právech a povinnostech. V rámci řízení se postupně obrátilo na některé ze žalobcem navrhovaných svědků, Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek a Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Vrchní soud a další instituce. V průběhu řízení doručil žalobce Ministerstvu obrany ve věci mnoho doplňujících podání.

7. Ministerstvo obrany na základě skutečností zjištěných v řízení žalobcovu žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu prvostupňovým rozhodnutím zamítlo. Zamítnutí žádosti odůvodnilo tím, že přestože žalobce svými zahraničními aktivitami naplnil znaky odboje a odporu proti komunismu podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o protikomunistickém odboji, naplnil současně i překážky tohoto postavení podle § 4 odst. 1 písm. b) a c) téhož zákona svou spoluprací s tehdejšími bezpečnostními orgány a členstvím v KSČ, pro jejichž prominutí ani zhojení nejsou dány podmínky. V odůvodnění se Ministerstvo obrany vyjádřilo i ke stížnostem žalobce, že neprovedlo všechny jím navržené důkazy a nekontaktovalo všechny jím navržené svědky, s tím, že provedlo všechny důkazy, které bylo potřeba provést ke zjištění stavu věci.

8. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání s námitkami, že Ministerstvo obrany nezjistilo skutkový stav řádným a přezkoumatelným způsobem, neprovedlo bez vysvětlení některé jím navrhované důkazy, některé dílčí skutkové závěry a právní závěry jsou nesprávné a některé vycházejí z nesprávných předpokladů. Žalobce rozporoval, že by se roky 1968 a 1969 posuzovaly jako doba uvolnění. Jeho členství v KSČ nemělo Ministerstvo obrany brát v potaz už při posuzování naplnění definice odboje a odporu proti komunismu, když se má zohledňovat až při posuzování překážek. Z pouhého členství žalobce ve straně neplynula žádná účast na budování, rozvoji ani upevňování komunistické totalitní moci. Stran spolupráce se Státní bezpečnostní žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/92, podle kterého evidence v seznamech neosvědčuje vědomou spolupráci, ale může značit pouhý záměr orgánů Státní bezpečnosti takto podchycené osoby do budoucna pro vědomou práci získat, a že tato evidence nemůže být důvodem ke zhoršení právního postavení občana.

III. Rozhodnutí žalované (napadené rozhodnutí)

9. Žalovaná po posouzení odvolacích námitek žalobce neshledala prvostupňové rozhodnutí věcně nesprávným ani nezákonným.

10. První odvolací námitce žalobce, že Ministerstvo obrany nezjistilo skutkový stav řádným a přezkoumatelným způsobem, žalovaná částečně přisvědčila v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je do jisté míry nepřehledné, nicméně jednotlivé souvislosti lze i přes tyto nesnáze rekonstruovat a logicky pochopit.

11. Ohledně obecnějších odkazů na zdroje zjištění žalovaná vyjádřila přesvědčení, že tyto nemají vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť je zřejmé, že byl žalobce s celým obsahem spisu, včetně 40 000 stran archivních dokumentů, seznámen. Logikou a komparací lze dovodit, které zdroje Ministerstvo obrany vyhodnotilo jako relevantní a které nikoliv. Přesto to žalovaná označuje za chybu a v napadeném rozhodnutí, konkrétně v části, kde shrnuje všechna skutková zjištění ohledně žalobcovy protirežimní činnosti, tuto mezeru vyplňuje odkazy vždy na konkrétní dokumenty, ze kterých byl každý skutkový závěr čerpán.

12. Po vyčerpávajícím výčtu zjištěných skutkových okolností žalobcem tvrzených protikomunistických aktivit, včetně odkazů na jednotlivé zdroje, přistoupila žalovaná k propojení těchto zjištění s právní úpravou zákona o protikomunistickém odboji.

13. Žalovaná dospěla k závěru, že činnost žalobce v rámci studentského hnutí – Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy (SVS) – sice co do naplnění podmínky protikomunistického zaměření činnosti naplnila podmínku formy odporu proti komunismu dle § 3 odst. 1 písm. b) zákona, nicméně po objektivní stránce nenabyla dostatečné soustavnosti, intenzity nebo jiné významnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona o protikomunistickém odboji. Žalovaná uvedla, že význam této činnosti (organizační a politický) je u žalobce značně degradován skutečností, že současně měl spolupracovat také s vysokoškolským výborem KSČ. Přihlédla také i ke skutečnosti, že šlo o období tzv. Pražského jara a období jemu těsně předcházející, kdy byly takové aktivity spojeny s objektivně nižší mírou rizika. I proto nebyl žalobce za tuto svou činnost postižen, k čemuž žalovaná rovněž přihlédla.

14. K žalobcovým námitkám ohledně tohoto období žalovaná navíc upozornila, že z výpovědi J. M. nevyplývá o aktivitách žalobce mnoho konkrétního, a už vůbec ohledně přesného období, kdy se měl v užším kruhu studentského hnutí angažovat. Dále žalovaná upozornila, že zákonem vymezené období nesvobody úsekem od roku 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 nelze vnímat izolovaně, jako „dobové vakuum“, kdy nedocházelo k žádným změnám v řízení totality a následné perzekuce, a proto je nutné i z hlediska období posuzovat každý případ individuálně.

15. Žalovaná dále uznala, že i žalobcova exilová distribuční a tisková činnost v období od roku 1971 do listopadu 1989 naplnila podmínky formy odporu proti komunismu podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o protikomunistickém odboji, avšak u žalobce vyvstala velmi závažná překážka přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle kterého tento status nemá občan, který „byl evidován v materiálech bezpečnostních složek jako jejich spolupracovník nebo tajný spolupracovník anebo byl členem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, pomocníkem Pohraniční stráže nebo informátorem zpravodajského aparátu Komunistické strany Československa anebo jinak obdobně spolupracoval s bezpečnostními složkami nebo Komunistickou stranou Československa“. Přestože i Městský soud v Praze ve svých rozhodnutích konstatoval, že tato překážka je naplněna již samotnou skutečností evidence posuzované osoby jako spolupracovníka v materiálech bývalých bezpečnostních složek, žalovaná se snaží v případech, kdy je to možné, rekonstruovat obsah takové spolupráce. V žalobcově případě tak činila zejména s ohledem na skutečnost, že žalobce v 90. letech uspěl s žalobou na ochranu osobnosti, kdy soud uznal tuto jeho spolupráci za nevědomou.

16. Žalovaná však došla k opačnému závěru, že byla prokázána faktická a skutečná spolupráce s bezpečnostními složkami. Po navázání kontaktu s I. správou Ministerstva vnitra v roce 1968 během studií v Londýně byl žalobce po lednu 1969 využíván k vytěžování informací týkajících se zájmových osob v zahraničí, načež byl až do své emigrace v roce 1970 s pracovníky rozvědky v dosti intenzivním kontaktu a byl veden jako důvěrný styk rezidentury. Za informace obdržel opakovaně finanční hotovost, působil podezřele i na osoby ve svém okolí. Přestože je žalovaná vázána rozsudky z 90. let, podle kterých vědomě nespolupracoval se Státní bezpečností, poukázala na to, že překážka podle zákona o protikomunistickém odboji nevyžaduje vědomost takové spolupráce a neomezuje se pouze na Státní bezpečnost. Konkrétně zní ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) in fine „anebo jinak obdobně spolupracoval s bezpečnostními složkami nebo Komunistickou stranou Československa“. Jakkoliv F. Z. a S. P. v Londýně vůči žalobci vystupovali jako zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí, žalobce si měl být vzhledem k situacím, v jakých se s nimi ocital, vědom, že poskytnuté informace mohou být využity bezpečnostními orgány. Předávané informace byly rozsáhlejší a závažnější než případné zprávy obecného či agendového charakteru a i dle slov soudu rozhodujícího ve věci žalobce v 90. letech žalobce předáváním informací ovlivňoval jednání studentů ve Velké Británii.

17. K tvrzení žalobce, že i podle názoru A. Š. a P. U. měl F. Z. každou schůzku s žalobcem podvodně rozdělovat na dvě až tři schůzky a měl být v roce 1970 „vyhozen z rozvědky a pak i ze strany“, žalovaná uvedla, že nic takového z jiných zdrojů neplyne, naopak zjistila, že F. Z. působil v československých bezpečnostních složkách až do konce komunistického režimu, byl pravidelně odměňován a vyznamenáván a v roce 1982 povýšen na podplukovníka.

18. Žalovaná přisvědčila žalobci v tom, že toliko hypotetické či pravděpodobnostní závěry ohledně žalobcovy spolupráce s bezpečnostními složkami nemohou samy o sobě obstát, nicméně toto nemá vliv na výsledek řízení, neboť žalovaná má bez důvodných pochybností za prokázané, že žalobce s těmito složkami spolupracoval a odkázal k tomu na svou dřívější argumentaci. K odkazované judikatuře i kauze žalobce z 90. let žalovaná podotýká, že v žádném z těchto případů soudy neaplikovaly dikci zákona o protikomunistickém odboji, a že postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu není podmínkou pro výkon žádné funkce ani činnosti, proto nelze ani hovořit o „zhoršení právního postavení“ žalobce.

19. Překážku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o protikomunistickém odboji, konkrétně členství v KSČ, přiznal i sám žalobce. Navíc jsou jeho výpovědi ohledně jeho členství v KSČ v rozporu jak vzájemném, tak s dalšími zdroji.

20. Dále se žalovaná zabývala ještě ustanovením § 4 odst. 2 zákona o protikomunistickém odboji, podle nějž se ke shora uvedeným překážkám nepřihlíží, „pokud byl občan do složek a organizací zde uvedených vyslán nebo se stal jejich členem za účelem boje proti komunismu“. Nic takového však nelze ze shromážděného materiálu dovodit, ani sám žalobce nic takového netvrdil.

21. Podle žalované žalobci nesvědčí ani korektivy dle odst. 3 téhož paragrafu, jelikož jeho exilová protikomunistická činnost svou intenzitou, rozsahem ani délkou zjevně nepřevyšuje jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci. Žalobce byl dle oficiálních zdrojů členem KSČ čtyři roky a intenzivně spolupracoval s bezpečnostními složkami rok a půl. O členství ve straně navíc sám usiloval, a to i navzdory tomu, že jeho otec byl obětí politických procesů v 50. letech. Ze spisu ani tvrzení žalobce nevyplývá ani to, že by v rámci odboje a odporu proti komunismu vykonal žalobce mimořádně záslužný čin s nasazením vlastního života ve smyslu tohoto ustanovení, čímž by jedině mohl překážky prolomit či zhojit.

22. Ze všech těchto důvodů dospěla žalovaná ke stejnému názoru jako Ministerstvo obrany, totiž že byly naplněny překážky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 4 odst. 1 písm. b) a c) zákona o protikomunistickém odboji.

23. V závěru se žalovaná vyjadřovala ještě k neprovedení některých důkazů, které žalobce navrhoval. Odkázala na judikaturu Ústavního soudu a označila u konkrétních navrhovaných důkazů důvody, proč nebyly provedeny – buď šlo o skutečnosti, které již prokázány byly, nebo takové, které nemohly být důvodem pro prolomení ani zhojení vzniklých překážek.

IV. Žaloba

24. Žalobce své námitky proti napadenému rozhodnutí rozčlenil do osmi žalobních bodů.

25. Za první žalobní bod žalobce označil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Podle žalobce žalovaná nevypořádala všechny jeho odvolací argumenty, v podstatě jen zopakovala posuzovací činnost správního orgánu prvního stupně. Přestože žalovaná dala žalobci zčásti za pravdu, co se týče nepřehledné výstavby odůvodnění napadeného rozhodnutí, konstatovala pak, že toto nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobce označil za absurdní myšlenku žalované, že žalobce má sice pravdu, ale měl pochopit nebo si domyslet, proč správní orgán rozhodl, přestože ten neuvedl, které důkazy považoval z těch 40 000 stran za věrohodné, a které nikoliv. Žalobce přitom v odvolání doplnil své námitky zcela konkrétními poukazy na důkazy, které byly vyloženy špatně či nebyly vzaty v úvahu. Tím se však žalovaná nezabývala, v některých případech pouze opakovala právní věty tradované teorií a praxí, že marginální vady rozhodnutí nejsou nezbytně důvodem jeho nezákonnosti; nerozebírala ovšem konkrétní důvody, proč v tomto případě je jejich dopad marginální. U opomenutých důkazů pak žalovaná neuváděla jednotlivě, proč je vyhodnotila jako nadbytečné a neprovedla je, což žalobce označil za svévolný výběr důkazů. Žalobce první bod shrnul s tím, že žalovaná nevypořádala argumentář žalobce v roli odvolatele, ale toliko opakuje zhodnocení situace a dochází k identickým závěrům, opakuje procesní chyby i opomenutí důkazů. Žalobce upozornil, že odvolací řízení je řízením přezkumným a odvolací orgán není oprávněn v podstatě provést celé řízení ab origine zcela znovu a tím nahradit rozhodovací činnost nalézacího orgánu. Pro všechny tyto důvody podle žalobce napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti.

26. V druhém žalobním bodě žalobce namítá, že se žalovaná dopustila iudicia per altem, když se ujala role prvního a posledního spravedlivého, čímž žalobci vzala právo na instanci. Namísto přezkumu provedla celou posuzovací činnost znovu. V řízení nebylo provedeno ústní jednání a žalobce měl první a poslední možnost vyjádřit se k závěrům správního orgánu prvního stupně v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Přestože žalovaná dala žalobci zčásti za pravdu, pro výsledek řízení to bylo nepodstatné, když žalovaná našla „pravdu“ ještě někde úplně jinde, mimo dialog žalobce s prvoinstančním rozhodnutím, a žalobce nikdy neměl možnost s takto pojatou pravdou polemizovat.

27. Třetí žalobní bod postavil žalobce na jím spatřované důkazní svévoli žalované. Žalobce vyložil podstatu zákonnosti provádění důkazů, totiž že u podkladů, které do spisu zakládá jak správní orgán, tak i účastníci, a dalších navržených důkazů, které je třeba provádět jinak, u každého z nich správní orgán uvede, zda jej považuje za nosný nebo ne, tedy zda se vztahuje k věci a bude z něj vycházet či nikoliv. Poté, pokud je důkaz vzat v úvahu nebo proveden, uvede, co z něj zjistil, a následně, co zjistil v souhrnu. Postup žalované však odpovídá spíše vědecké práci, když v napadeném rozhodnutí konstruuje příběh, který v souladu s akademickými zvyklostmi zdrojuje; už však neuvádí, proč jiné zdroje nepoužil. Míra této důkazní svévole je podle žalobce u žalované ještě vyšší, než v případě správního orgánu prvního stupně, rozdíl je pouze v tom, že v napadeném rozhodnutí došlo k pečlivému akademickému ozdrojování. Konkrétně žalobcovy aktivity ve druhé polovině šedesátých let správní orgány marginalizují, neuznávají a poukazují na nedostatek důkazů, přestože žalobce k tomuto navrhl důkaz výslechem svědka J. M. Namísto výslechu si správní orgán vyžádal písemné vyjádření, které ale bylo podle žalobce stručné a neobjasňovalo všechny okolnosti, jelikož na ně svědek nebyl tázán. Žalobce poukázal na to, že podle správního orgánu bylo písemné vyjádření dostatečné, zároveň se však v hodnocení skutkového stavu rozešel se žalobcem a skutečnosti označil za neprokázané. Proto žalobce v odvolání trval na provedení výslechu, při kterém by mu mohl položit otázky tyto neprokázané skutečnosti objasňující. Obdobných momentů, kdy správní orgán a později žalovaná marginalizovaly některé okolnosti, ale tytéž neprokázané nebo jinak prokázané skutečnosti pak použily jako argument proti jiným skutkovým tvrzením a argumentům žalobce.

28. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl konkrétní nesprávná skutková zjištění. Tyto okolnosti žalovaná podle žalobce marginalizovala, ale zároveň s nimi pracovala jako s podklady, o které opírala některé své argumenty. Žalobce nemálo těchto skutkových nelogičností a nepravd namítal v odvolání, žalovaná s nimi však v napadeném rozhodnutí nepracovala a jednotlivě je neřešila, což spadá i pod námitku nepřezkoumatelnosti.

29. Obecně k čerpání z podkladů Státní bezpečnosti žalobce upozornil, že je třeba k nim přistupovat obezřetně a nebrat je jako zdroj absolutní pravdy, což však ale žalovaná činí. Otázkou žalobcovy spolupráce se Státní bezpečností se zabývala jednak nezávislá komise FMV (tzv. lustrační komise), tak i dva soudy, přičemž všechny tři orgány prováděly dokazování. Pokud by z těchto důkazů chtěly správní orgány vycházet, měly by k jejich provedení nařídit ústní jednání a předestřít, jaké závěry z nich činí, aby se k nim žalobce mohl vyjádřit. Žalobce označil postup žalované, jehož podstatou je dílem nekritické a dílem výběrové vybírání podkladů, aniž by se k hypotetickým závěrům žalované mohl žalobce vyjádřit, nota bene v řízení posledního stupně, za z podstaty nevěrohodný. Když se něco podařilo žalobci vyvrátit, označila to žalovaná za méně stěžejní, nicméně z toho vychází nadále. Žalovaná sama připouští, že v podstatě každá informace, se kterou pracuje, může být sporná, ale na celek to nemá vliv. Z takto sporných informací, podkladů a úvah je ale dle názoru žalobce složen celý skutkový narativ. Vyvrácené informace jsou nahrazovány jinými zcela novými a neméně spornými, zároveň se s těmi vyvrácenými nadále pracuje. Konkrétní namítané nesprávnosti jsou žalobcem polemizovány v jednotlivých bodech žaloby a soud je cituje následně verbatim: "

32. Na straně str. 25 rozhodnutí se uvádí, že „Ze (…) spisového materiálu tedy vyplývá, že účastník řízení pochází z rodiny předválečného člena KSČ…“. Tato skutečnost je nepravdivá, nemá oporu v žádném dokumentu (ve spise ani mimo spis) a je ryzí spekulací žalovaného. Ve skutečnosti otec žalobce byl členem levicového klubu Československá strany národně socialistické.

33. Na téže straně se pak uvádí, že žalobce byl „[v] srpnu roku 1968 byl účastník řízení zbit při studentské demonstraci v USA a z tohoto důvodu mu bylo na podzim další vízum do USA zamítnuto“. Tato skutečnost je nepravdivá a žalobce nebyl nikdy a ani ve Spojených státech zbit.

34. Na straně 28 se uvádí, že „Zásilka obsahovala rovněž adresy příjemců…“, přičemž tato informace, která má oslabit věrohodnost žalobce, je nepravdivá a nemá oporu v žádném z důkazů. Adresy příjemců distribuční sítě žalobce ve voze nebyly. Tento omyl se reprodukuje i v popisu sporu s Thames TV.

35. Na straně 36 se uvádí „sdělil účastník řízení řídícímu pracovníkovi, že: „společně s B. chtějí obsah vystoupení ovlivnit tak, aby vystoupení čs. delegátů nenarušilo vztah k delegacím ZSS, které budou přítomny nebo vystoupit (sic) s druhým projevem odlišně koncipovaným.“. Tato informace je zcela zkreslená, protože příslušná osoba se jmenuje Z. B. (v jiných částech rozhodnutí se s tímto jménem pracuje). Realita vystoupení pak byla úplně jiná, protože během vystoupení žalobce všechny delegace ZSS na protest odešly ze sálu, a to pro přílišnou radikalitu vystoupení žalobce. Na straně 47 se pak tatáž událost rámuje takto: „Splnil dle požadavku úkol týkající se „získání materiálů z konference v Dubrovníku…“ (citováno z agenturní zprávy F. Z.), nicméně to podstatou komunikace mezi žalobcem a Z. nebylo.

36. V této souvislosti není nepodstatné, že pokud by měl správní orgán pochyby ohledně tvrzení žalobce, mohla by objasnit tyto okolnosti právě svědkyně Z. B. Z. B. žalobce jako svědkyni navrhoval a správní orgán nevyslechl. V současné době to již není možné, protože zemřela v únoru 2021. Podobný osud sdílejí i ostatní žalobcem navržení svědci (J. Š., P. U.); žalobce pouze na okraj dodává, že tento aspekt se týká i otázky nezákonného dokazování, které je rozebráno shora v části II.

3. Důkazní svévole. Shora uvedené nezákonné postupy pak vstupuji do dílčích skutkových nepravd, na kterých žalovaný konstruuje jinou realitu, o kterou pak opírá své závěry.

37. Další nepravdivé tvrzení, respektive předpoklad, je na straně 47, dle kterého „…kdy jeho otec byl prominentním představitelem režimu a později obětí…“. Jedná se o čirou smyšlenku a spekulaci. Otec žalobce nebyl prominentem. Ve 40. letech byl pracovníkem československého velvyslanectví v Londýně. Pak byl zatčen a odsouzen ke 25ti letům vězení.

38. Specifická je práce s podklady, které vytvořila Státní bezpečnost, z nichž žalovaný vychází jako ze směrodatných. Na straně 35 se bez dalšího reprodukuje informace, že „DS [důvěrný styk] K. byl získán ke spolupráci na jaře 1969 s. P. v Praze a řízen v Londýně s. Zachystalem“ (ABS). Žalobce ovšem nikdy nebyl získán ke spolupráci, jak tento pojem používá současný zákon a i tehdejší pracovní metodiky Státní bezpečnosti. S touto informací pak rozhodnutí dále opakovaně pracuje, ačkoliv ji žalobce napadl jako nepravdivou a doložil právní dokumenty, které ji vyvracejí (rozsudek Městského soudu v Praze).

39. Shodně se pak uvádí na straně 37, že žalobce „byl si plně vědom, že jeho zprávy byly předávány úředním místům v ČSSR“. I tato skutečnost je v podstatě spekulací vyvrácenou pravomocným rozsudkem.

40. Rozhodnutí pak na straně straně 38 uvádí: „z nichž nejzávažnější byla dokumentace k RUSSELLOVĚ konferenci o ČSSR…Dále na vyžádání předal pro přátele poznatky k osobě BARRAT–BROWN, projevy ze studentských kongresů /Dubrovník/..“, což je hrubá dezinterpretace, protože žalobce mu předal svůj (velmi kritický) projev v Dubrovníku, který byl ostře kritický k invazi a okupaci. Současně jej informoval, že historika Barrat–Browna zná z jeho knihy o imperialismu a píše o něm ve své diplomové práci, což nelze rozhodně považovat za cokoliv, co by se blížilo agenturnímu informování, udávání či čemukoliv podobnému. Žalobce pouze na okraj dodává, že dokumentace ke konferenci vyšla v Anglii knižně. Žalovaný, pokud konstruuje své rozhodnutí v akademickém stylu, mohl s touto informací pracovat.

41. Rovněž na straně 38 se uvádí, že „informoval o názorech novináře Davida Pavette v souvislosti s interview s Gustávem Husákem a schůzce pořádané Naardenským výborem“. Tato informace je nepravdivá. Žalobce žádného novináře Davida Pavette neznal a nezná.

42. Opět na straně 38 se uvádí, že „Osobně si je K. vědom, že jeho zprávy jsou předávány oficiálním místům v ČSSR a není pochyb o tom, že ví, že je má k dispozici rozvědka, i když se s ním dosud jedná pod krytím MZV“. Jde rovněž o čirou spekulaci Státní bezpečnosti převzatou žalovaným, kterou vyvrátilo pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (vizte dále).

43. Na straně 39 se pak uvádí „Např. měl dohodnuto s novinářem (…) ze The Sunday Times, že pro něj přeloží některé tajné dokumenty získané těmito novinami z Československa (…). Tento novinář ovšem na schůzce s KATEM změnil své rozhodnutí a nezadal mu překlady, neboť prý nemůže mít v K. důvěru“. I zde jde o nepravdivou informaci, kterou vyvrátil ve svém svědectví William Shawcross před Nezávislou komisí FMV (tzv. lustrační komise), které v letech 1991–93 předsedal Jaroslav Bašta. Archív komise byl předán archívu Ministerstvu vnitra. (…)

46. Příkladem sporné práce s důkazy je pak rozporuplné nakládání s některými argumenty žalobce. Žalovaný na důkazní rozpory ohledně opakovaně zmiňované konference sice na jednu stranu uvádí: „Co se pak informací v souvislosti s konferencí v Dubrovníku týče, má tyto Etické komise za značně rozporné, jak vyplývá ze shora uvedeného skutkového stavu, a proto též k těmto informacím nepřistoupila jako ke stěžejním.“. Současně pak ale tytéž informace prostupují celou narací, která odůvodňuje závěry o spolupráci. Správní orgán tak sice přiznává, že žalobcem vyvrácené informace jsou „rozporné“, tvrdí, že z nich nevychází jako ze stěžejních, ale pak toto nestěžejní vytěžení má stejné důsledky jako kdyby šlo o informace stěžejní.

47. Podobně pak připouští neudržitelnost dalších informací na straně 48 „…skutečnost, že William Shawcross odmítl či neodmítl přeložit tajné zprávy, není dle Etické komise klíčová k posouzení intenzity spolupráce účastníka řízení s tehdejšími bezpečnostními složkami. Obdobně se dá konstatovat též účasti na „květnových studentských nepokojích v Paříži“, či jeho zbití v USA nebo jeho vykázání.“.

48. Situaci pak dokresluje to, že informace, které jsou ze stejného zdroje a měly by být stejně sporné, pak žalovaný hodnotí jako věrohodné: Stěžejní, resp. klíčový prvek spolupráce lze dovodit z argumentace výše (informace o studentech, zabránění demonstrace, atd.).“. Ani tyto informace ovšem nejsou pravdivé. Žalovaný s nimi pracuje v řízení poprvé a žalovaný na ně nemohl reagovat. Pravdou ovšem je, že Z. B. dosvědčila v řízení před soudy, že žalobce žádné demonstraci nezabránil. Šlo o většinové rozhodnutí konference studentů v Anglii. Ty citlivé dokumenty byla Zpráva Pillerovy komise, kterou vyvezli z Prahy kurýři žalobce a ten je předal Shawcrossovi a pak je do angličtiny přeložila matka žalobce. Nejde o nic, co by bylo jakkoliv problematické. (…)

50. Na straně 42 se pak uvádí, že „Dne 6.06.1966 pak členem KSČ. Z memoranda (…) ze dne 25.02.1969 vyplývá, že účastník řízení se stal členem KSČ v roce 1965 (ve svých 18 letech), přičemž v memorandu byl stále veden jako člen KSČ: (ABS). Z předmětného memoranda pak dále vyplývá, že účastník řízení měl po lednu roku 1968 spolupracovat s vysokoškolským výborem KSČ. „(ABS). Nic takového ovšem z ničeho a ani z memoranda nevyplývá. Žalobce s vysokoškolským výborem KSČ NIKDY nespolupracoval. Autor toho Memoranda navíc nemohl mít informace o členství žalobce v KSČ. Tato argumentační pozice je navíc v rozhodnutí procesní novum se kterým se setkává žalobce až v této fázi řízení na samém konci s jeho právní mocí.

51. Jinou otázkou je pak samozřejmě to, že žalovaný k prokázání nějakých skutečnosti, které jsou vyvraceny jinými podklady, využije nějakého memoranda bez uvedení autora, aniž by žalovaný vedl úvahy, proč tento důkaz upřednostnil navzdory jiným. Svědčí to o shora rozebíraném přístupu k dokazování, které vykazuje znaky svévole.

52. Otázku členství v KSČ, které podle žalobce skončilo na jaře 1967, protože přestal hradit členské příspěvky, což bylo spjato se zánikem členství, a přestal se jako člen chovat (vykonávat členská práva), pak žalovaný překlenuje ryzí spekulací, odkazem na zdroj, který je nemůže obsahovat (memorandum) a v podstatě argumentem, že v důkazní nouzi se členství žalobce v KSČ „jaksi předpokládá“. Takový postup ale není důkazně věrohodný.

53. Pokud na straně 43 uvádí, že „Ohledně podmínky intenzity jednání nicméně Etická komise uvádí, že po důkladném posouzení nelze předmětné jednání účastníka řízení považovat jako soustavné či dlouhodobé, resp. jinak významné….činnost účastníka řízení je značně degradována skutečností, že měl spolupracovat také s vysokoškolským výborem KSČ…..skutečnost, že účastník řízení s vysokoškolským výborem spolupracoval, je doložitelná“., tak zde opět platí, že spolupráce s vysokoškolským výborem KSČ nebyla jakkoliv prokázána.

54. Okolnosti aktivity žalobce v tomto období pak může dosvědčit J. M., kterého žalobce navrhoval jako svědka a který nebyl předvolán jako svědek. J. M., který na rozdíl od jiných navržených svědků ještě žije, i nyní může dosvědčit, že žalobce ve vedení radikálních studentů byl s ním a L. H. od začátku veřejných aktivit, nejméně od roku 1964. Spolupráce s vysokoškolským výborem KSČ nikdy nebyla a není ani z čehokoliv doložitelná.

55. Jako podtržení absurdity postupu dokazování lez poukázat na rozpor mezi skutečností, že žalovaný považuje podle citace rozhodnutí na straně 44 skutečnost za neprokázanou s ohledem na příliš obecné písemné vyjádření J. M.: „naplnění podmínky intenzity formy odboje a odporu dle §3 odst.2 písm. b) zákona č.262/2011 Sb. nebylo prokázáno. O aktivitách účastníka řízení před rokem 1967 pan J. M. nehovoří, neboť pouze obecně konstatuje…Nelze s přesností dovodit, od které doby se účastník řízení dostal do užšího okruhu studentů.“, ale současně považuje za zákonné, pokud nebyl tento navržený svědek vyslechnut, ač vyslechnut byl mohl (a doposud může) a žalobce to navrhoval. Žalobce opakuje, že J. M. může dosvědčit, že patřil od začátku k nejužšímu kruhu studentů, kteří se podíleli na demokratizačních aktivitách.

56. Specifický způsob nakládání s fakty pak demonstruje i úvaha na straně 46, kde žalovaný uvádí: „Dotyčný však československé straně poskytl i neveřejné materiály z Warwické Univerzity …“. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pracovalo s nijak nedoloženou hypotézou, že žalobce ukradl nějaké neveřejné materiály na Warwické univerzitě. To žalobce vyvracel a poukazoval i na možné svědectví R. M., které žalobce navrhoval, ale správní orgán neprovedl.

57. Žalovaný s tím naložil tak, že sice připustil, že žalobce nemusel nic ukrást, ale přišel s novou, opět nijak nepodloženou hypotézou vydávanou za skutečnost, že tyto materiály, které mohl ukrást někdo jiný, poskytl žalobce československým orgánům. Tato skutečnost je nepravdivá a nejsou pro ni ani žádné důkazy. Žalovaný si je nicméně patrně vědom i toho, že tato skutečnost je sporná a proto ve svém rozhodnutí pro jistotu dodává: „Navíc i v případě, že by k předání nedošlo, nebylo by to důvodem pro snížení závažnosti či intenzity vzniklé shora podrobně popsané překážky postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu.“. (…)

59. V rozhodnutí je často zmiňovaná informace, že žalobce se dopustil křivého svědectví před jakýmsi orgánem, jenž navíc nemá povahu orgánu veřejné moci. I tato informace, se kterou žalovaný nakládá jako faktem, který má oslabit jeho věrohodnost, je nepravdivá. Křivé svědectví je ve Spojeném království konkrétní právní pojem – skutková podstata trestného činu. Žalobce nebyl nikdy z tohoto deliktu usvědčen, ba dokonce ani obviněn nebo šetřen. Nelze se jej dopustit v proceduře před příslušným orgánem.

60. Tato nepravdivá informace se odvíjí od nepravdivého článku B. K. z roku 1992, který se neopírá o relevantní údaje. B. K. přitom publikoval vůči žalobci zaujatě, což je možná jeho právo, ale pro žalovaného by to nemělo být důvodem, aby z těchto publicistických textů vycházel. Správní orgán prvního stupně jeho článek z vlastní iniciativy založil do spisu jako podklad a nadále z něj vycházel. Takto ale nelze konstruovat důkazní realitu navzdory důkazům jiným.

61. Poněkud nestandardní je i pokus dokazovat historický kontext čistou spekulací, co měl žalobce v určité době vědět nebo předpokládat, byť v tomto případě se jedná ze strany žalovaného o čistý ahistorizmus. Žalovaný na straně 53 uvedl: „Etická komise posuzovala (…) překážku též s vědomím, že účastník řízení měl z kontextu svého života vědět, co podpisem kandidatury a následným členstvím akceptuje“. Realita vstupu žalobce do KSČ byla ovšem zcela jiná a byla motivovány právě reformním úsilím při vědomí kontextu. Žalobce při vstupu do KSČ právě v kontextu svého života jasně napsal, že chce především zjistit pravdu o procesech z 50.let a zabránit jejich opakování. Ostatně proto byli jeho garanty E. G. a F. K., což samo o sobě svědčí kontextu vstupu. Je pak na pováženou, že žalovaný o vstupu do KSČ takto v podstatě ryze domýšlí motivy žalobce, aniž by se je na to zeptal, ačkoliv tak mohl učinit.“ 30. Za samostatný pátý žalobní bod označil žalobce nesprávnost zjištění, že činnost žalobce v letech 1967 až 1969 nespadá pod ustanovení § 3 zákona o protikomunistickém odboji. I bez ohledu na žalobcem výše namítané neprovedení mnoha důkazů (např. výslech J. M.) dávají i jen ty okolnosti, které zjištěny byly, dostatek podkladů k závěru, že se žalobce ve smyslu § 3 kvalifikoval; respektive důvody, pro které byly aktivity posouzeny jako nedostatečné žalobce vyvrací. Členství žalobce v KSČ je podle něj samostatným právním důvodem neudělení žádaného statusu a nelze ho tedy zahrnovat do okolností, které zohlední samotnou otázku splnění původní podmínky; má se posuzovat až samostatně a následně, zde k němu nelze přihlížet. Stran spolupráce s vysokoškolským výborem KSČ žalobce namítá, že pro to není žádná opora ve spise ani provedených důkazech, a jde o nepravdivý předpoklad. K otázce otevřenosti poměrů či osobního rizika žalobcových aktivit žalobce upozorňuje, že jeho posuzovaná činnost byla v obou časových směrech (před i po) širší, než období tzv. Pražského jara (konec roku 1967 až srpen 1968). Pro ilustraci žalobce zmiňuje květen 1969, který lze těžko považovat za „otevřené“ období, kdy se žalobce podílel na rozhodnutí Svazu vysokoškolského studenstva nevstoupit do Národní fronty. Navíc ale ze zákonem definovaného období nesvobody nelze vylučovat určitý úsek, z hlediska zákona (i jeho § 3) je míra otevřenosti poměrů nepodstatná a tento argument neobstojí tedy ani formálně. Žalovanou uvedené argumenty tedy nemohou z podstaty věci zpochybnit soustavnost a dlouhodobost posuzovaných aktivit a závěr, že nesplňují podmínky podle § 3 pro osvědčení, nemohou obstát.

31. Šestý žalobní bod žalobce založil na tvrzení o nezákonném právním závěru žalované. Žalobce nesouhlasí s tím, že by splňoval vylučovací podmínku podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o protikomunistickém odboji spoluprací se Státní bezpečností, resp. že je možné tuto podmínku splnit neúmyslně a nedbalostně. Ministerstvo obrany nedošlo výslovně k závěru o vědomé spolupráci, spíše naznačuje, že si něčeho žalobce měl být vědom, popřípadě že „vyvstávají otázky“. Žalobce však nikdy nebyl a není evidován jako spolupracovník Státní bezpečnosti, byl evidován v kategorii „důvěrný styk“, která nikdy nebyla považována za formu spolupráce a Ústavní soud České a Slovenské Federativní republiky tuto kategorii zrušil. Žalobce opírá svou argumentaci o obecní právní princip, že pokud je jednání považováno za přitěžující nebo vylučující, musí být úmyslné, pokud zákon nestanoví něco jiného. Jelikož zde aplikované ustanovení o nedbalosti nehovoří, je třeba za naplnění podmínky považovat pouze úmyslné jednání.

32. Za sedmý žalobní bod označil žalobce nerespektování soudního rozhodnutí žalovanou. Přestože žalovaná v napadeném rozhodnutí rekapitulovala rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 1995, sp. zn. 12 C 106/94, podle nějž žalobce nebyl vědomým spolupracovníkem, neboť nevěděl, že se stýká s příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, nepodával zprávy formou utajeného styku, ani neplnil jím uložené úkoly. Úvahu žalované, že soudy neposuzovaly jednání žalobce ve smyslu zákona o protikomunistickém odboji, považuje žalobce za nezákonnou, jelikož podle něj není podstatné, pro jaký účel se daná otázka posuzovala, ale co se posuzovalo. Pojem spolupráce podle zákona a pojem spolupráce, jak ho řešil Obvodní soud pro Prahu 7, jsou identické. Žalobce stran závaznosti rozhodnutí soudu pro správní orgány odkázal na ustanovení § 57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a na skutečnost, že civilní soudy byly a jsou oprávněny rozhodovat spory o tom, zda registrace v registrech Státní bezpečnosti byly pravdivé, zákonné, či nikoliv, soudy vždy tuto pravomoc vykonávaly a nebyla nikdy zpochybněna. Nerespektováním soudního rozhodnutí žalovaná porušila zákon a zásadní princip právního státu.

33. Posledním, osmým žalobním bodem, je rovněž tvrzení o nesprávném právním závěru, že žalobce nesplňuje liberační podmínku podle § 4 odst.

3. Žalobce upozornil, že tento bod uplatnil již v odvolání, ale že žalovaná s ním nijak nepolemizovala a pouze zopakovala argumentaci Ministerstva obrany, přičemž tuto absenci dialogu s žalobcem jakožto odvolatelem uplatnil už v prvním žalobním bodě v rámci námitky nepřezkoumatelnosti. K posuzování, resp. poměřování negativních důsledků členství v KSČ a přínosu odboje nebo odporu žalobce upozorňuje, že z hlediska zákona se netestuje sám fakt členství ve straně, ale pouze účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci, což žalovaná v napadeném rozhodnutí u žalobce ani nepopsala. Pojem účast žalobce vykládá jak aktivní, dobrovolnou a vědomou činnost, přičemž za ni nelze považovat nevědomý kontakt s příslušníkem tajné služby, když ho žalobce považoval za pouhého diplomata, a totéž platí i o pouhém členství ve straně. Žalobce trval na tom, že žádnou takovou účast nevyvíjel, a proto není ani co srovnávat (poměřovat) s jeho nezpochybnitelnou činností. Názor žalované, že výkon činnosti v zahraničí za sníženého rizika represe znamená menší zásluhy, žalobce označil za právně nepřípustný, neboť podle zákona je exilová forma rovnocenná snahám domácím, a navíc i ta je spojena s riziky, což žalobce ilustroval pokusem o atentát v redakci rádia Svobodná Evropa, únosem B. L. či atentátem na prefektuře ve Štrasburku. Navíc žalobce navštěvoval Československo pod jinou identitou, takže se vystavoval srovnatelnému riziku. Úvahy žalované o absenci rizika jsou proto právně nerelevantní i věcně nedůvodné. Závěrem tohoto bodu žalobce citoval úvahu správního orgánu 1. stupně: „(…) Přiznání takového statusu osobě, na níž by ležel jen stín pochybnosti, v jakém rozsahu spolupracovala či nespolupracovala s totalitní mocí, by zásadním způsobem snížilo význam udělovaného ocenění (…)“. Tím se podle něj tento správní orgán otevřeně přiznává, že pochybnost považuje za pozitivní důvod pro konkrétní závěr. Podle žalobce však spolupráce buď je bez pochybností dokázána, nebo není, a pak jsou jakékoliv pochyby nerelevantní.

34. Jelikož se většina žalobních bodů týkala jak prvostupňového, tak napadeného rozhodnutí, navrhl žalobce, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V. Vyjádření žalované

35. Žalovaná ve svém vyjádření k prvnímu i druhému žalobním bodu vysvětlovala, že v rámci odůvodnění rozhodnutí o odvolání přistoupila k tomu, že s ohledem na značný rozsah podkladů a jejich jednotlivého vyhodnocování, zvolila způsob nadefinování obecnějšího pravidla hodnocení podkladů pro řízení v rámci úvodu popisu skutkového stavu tak, aby společně se značenými zdroji jednotlivých skutečností, které jsou uváděny v rámci skutkového stavu a dalších vyjádření (např. ohledně nepřistoupení k výslechům svědků), tvořilo pravidlo takový logický celek, který implikuje „vhodnost“, důvěryhodnost či relevanci daných jednotlivých podkladů pro rozhodnutí. Předmětné pravidlo spočívalo v tom, že ke všem shromážděným podkladům či tvrzením přistoupila s ohledem na své odborné složení v souladu s principem kritiky historického pramene a relevance jednotlivých vyjádření osob či svědků nebo odbornost a relevantnost související literatury jak v období nesvobody, tak v přítomnosti. Z odůvodnění rozhodnutí je tedy s ohledem na využití obecného pravidla, jakkoli latentně, tak zcela zřetelně, zřejmé, že pokud daný podklad pro vydání rozhodnutí nebyl využit, byl po jeho kritice jako pramene a vhodnosti pro řízení, posouzen jako nerelevantní nebo nadbytečný, ve smyslu správního řádu. Nedošlo k žádnému svévolnému vybírání důkazů či jejich opomenutí. K předmětnému pravidlu přistoupila žalovaná s ohledem na značný rozsah podkladů (více jak 40 000 dokumentů), a to z důvodu zachování systematičnosti a struktury odůvodnění rozhodnutí. V případě posuzování jednotlivých podkladů zvlášť by došlo ke ztrátě jak struktury, tak systematičnosti. V případě návrhů svědků či dalších tvrzení žalobce žalovaná dodává, že s těmito se taktéž vypořádala a odkazuje na odůvodnění rozhodnutí.

36. Žalovaná konstatovala, že ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu postupovala tak, aby žalobce měl možnost v přiměřené míře využít všech procesních práv, které jsou žalobci zaručeny jak správním řádem, tak obecněji též čl. 36 odst. 1 Ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů či čl. 1 odst. 1 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci byla s ohledem na povahu a rozsah věci dána možnost nejen vyjádřit se ke všem podkladům řízení, ale taktéž ze strany žalované nebylo zasahováno do možností procesní obrany žalobce. Z rozhodnutí žalované je zjevné, že považovala dokazování, které provedl orgán prvního stupně, za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, a proto se, z důvodu dosavadní délky řízení a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1242/18, výslovně, respektive explicitně, nevypořádávala se všemi žalobcem předloženými tvrzeními a důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá, z jakých podkladů rozhodnutí vychází, dále jak a které důkazy byly provedeny a taktéž skutečnosti, které vedly k neprovedení podkladů, byly řádně odůvodněny.

37. K třetímu žalobnímu bodu ohledně žalobcem tvrzené svévole žalovaná opětovně odkázala na systém obecného pravidla, ovšem odmítla, že by jakkoli z její strany došlo ke svévolnému výběru důkazů, nýbrž k těmto bylo přistupováno důkladně zejména s ohledem na pravidlo kritiky a věrohodnosti jednotlivých dokumentů či tvrzení nebo navržených důkazů. Uvedení zdrojů, které žalobce bagatelizuje na úroveň „vědecké práce“, jsou naopak důležitým prvkem pro mechanismus shora popsaného pravidla pro posuzování jednotlivých podkladů pro vydání rozhodnutí. Skutečnost, která se týká „přisvědčení“ žalované argumentaci žalobce, kterou uvedl v odvolání, tkví toliko v tom, že správní orgán prvního stupně neozdrojoval skutečnosti, které vyplývají ze skutkového stavu. Jak sám tvrdí též žalobce ve své žalobě, žalovaná dochází ke stejným (identickým) skutkovým závěrům jako orgán prvního stupně. Žalovaná skutečně po posouzení jednotlivých podkladů došla ke stejným skutkovým závěrům jako orgán prvního stupně, přičemž předmětné nové posouzení, které shledává žalobce jako nezákonné, se týkalo přísnějšího náhledu na spolupráci žalobce s tehdejšími bezpečnostními složkami. Tuto spolupráci s bezpečnostními složkami nemá toliko za pravděpodobnou, jako orgán prvního stupně, ale jednoznačně za skutečnou a nepochybnou s tím, že tuto skutečnost nelze zhojit, jak podrobně též popisuje v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž nedošlo ke změnám v rámci skutkových zjištění oproti orgánu prvního stupně. Ohledně námitky případného vyjádření se žalobce k jím tvrzeným „novým posouzením“ by neměly uvedené námitky na přijetí rozhodnutí žádný vliv, neboť tato spolupráce dle žalované byla dostatečně bez důvodných pochybností prokázána a další vyjádření bylo bráno v úvahu toliko v rovině dalšího tvrzení. Žalovaná tedy odmítla tvrzení žalobce o nezákonném dokazování a v podrobnostech odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí.

38. Ke čtvrtému žalobnímu bodu nesprávných skutkových zjištění žalovaná, co se týče opakované námitky žalobce ohledně výběru podkladů či jejich posouzení, opětovně odkázala na své vyjádření v bodech 1 a 2 a též na odůvodnění rozhodnutí. Všechny žalobcem namítané příklady jsou v odůvodnění rozhodnutí žalované řádně ozdrojovány a skutečnosti z nich vyplývající mají odraz ve shromážděném spisovém materiálu. Naopak řada tvrzení žalobce je čistě vytržená z kontextu celého odůvodnění tak, aby byl vytvářen dojem údajné svévole. Jako příklad žalovaná uvedla, že že ačkoliv žalobce v žalobě tvrdí, že skutečnost, že pochází z rodiny předválečného člena KSČ, nemá oporu ve spisovém materiálu, vyplývá tato skutečnost z memoranda ze dne 25. 2. 1969 a odkazuje v této souvislosti na str. 25 rozhodnutí, kde je uvedené řádně ozdrojováno. Nelze tedy přisvědčit námitce žalobce, že se jedná o spekulaci. V případě možného rozporu je v rozhodnutí tato skutečnost uvedena a zároveň vylíčena tak, aby žalobce měl přehled o tom, která skutečnost byla považována za stěžejní. Rozporné skutečnosti, na které žalovaná sama v odůvodnění rozhodnutí též upozorňuje, uvádí z důvodu objasnění širších souvislostí a úvah při posuzování jak intenzity či dlouhodobosti jednotlivých prokázaných jednání žalobce, tak také pro posuzování intenzity překážky postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Z odůvodnění rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá, jaká váha či věrohodnost byla vždy dané konkrétní skutečnosti přisouzena. Ohledně svědkyně paní Z. B. žalovaná konstatovala, že tuto již nešlo s ohledem na její úmrtí vyslechnout. Ohledně návrhu na výslech svědka J. M. a dalších svědků žalovaná konstatovala, že jakkoli by svědci mohli přinést nové okolnosti co do posouzení činnosti žalobce v 60. letech 20. století, nebylo by lze i přes všechno prokázání a společně s již prokázanou činností dle zákona o protikomunistickém odboji zvažovat prolomení či zhojení vzniklých překážek. Všechny tyto skutečnosti jsou v odůvodnění rozhodnutí uvedeny.

39. K pátému žalobnímu bodu žalovaná upozornila na to, že sám žalobce v rozporu se svým tvrzením, že žalovaná údajně neposoudila podklady jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, v tomto bodě tento princip pomíjí, neboť se dožaduje posouzení intenzity a charakteru činnosti izolovaně od všech skutečností, které ze shromážděného spisového materiálu vyplývají. Žalovaná považuje za nelogické požadovat, aby v jednom případě (činnost v 60. letech) byla posuzována samostatně bez souvislostí (zcela prokázaná účast ve vysokoškolském výboru KSČ či členství žalobce v KSČ, nejednolitost vedení státu KSČ v průběhu času, viz rozhodnutí) a v jiných případech se souvislostí dožadovat (emigrace, legální pobyt, riziko). Žalovaná bere vždy do úvahy celý kontext jednání, ať už pro žalobce v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Dle výkladu předmětných ustanovení zákona o protikomunistickém odboji otázka členství v KSČ není jen samostatným právním důvodem pro neudělení statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu, ale též takovou skutečností, kterou lze vzít do úvahy při posuzování intenzity či významnosti a vážnosti jednání, které žalobce považuje jako jednání protikomunistické ve smyslu zákona o protikomunistickém odboji, nadto v případě, kdy se činnost a další skutečnosti časově protínají. Obdobné lze konstatovat též v souvislosti s účastí žalobce ve vysokoškolském výboru KSČ. Mimoto žalovaná opět konstatovala, že jak skutečnost, že žalobce byl členem KSČ, tak také že byl účasten vysokoškolského výboru KSČ, je doložitelná.

40. Výklad doby nesvobody, jak ji vymezuje zákon o protikomunistickém odboji, není subjektivní představou žalované, ale je dáno skutečností, že dobu nesvobody nelze vnímat toliko jako „dobové vakuum“, kdy nedochází jak v řízení totalitního státu, tak následné perzekuci, k žádným změnám. Je historicky daným faktem, že období dějin Československa, tak jak jej vymezuje zákon o protikomunistickém odboji, prochází mnoha proměnami, ať co se týče utužení či uvolnění totalitních praktik atd. S ohledem na uvedené je pak nutné na takovéto období nahlížet ve všech možných souvislostech co do posouzení využívání nedemokratických metod či rizik spojených s činností, která vždy určitým způsobem mohla disponovat potenciálem tehdejší totalitní režim ohrozit či poškodit. Žalovaná v tomto ohledu tak při posuzování jednotlivých činností či jednání vždy bere v úvahu i tuto skutečnost a dává ji do širšího kontextu tak, aby nečinila při své rozhodovací činnosti žádné neodůvodněné rozdíly a v souladu s rovným a spravedlivým přístupem ke všem účastníkům řízení v rámci řízení dle zákona o protikomunistickém odboji zohledňovala též aspekt míry rizika. Rovněž takovýto postup zákon o protikomunistickém odboji nijak nevylučuje a v souladu se zásadou, že správní orgán má vzít v úvahu vše, co je potřebné ke zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak při svém rozhodování bere v úvahu i tuto skutečnost. Žalovaná takovýto přístup k jednotlivým obdobím má již zaveden na základě své rozhodovací praxe.

41. K šestému a sedmému žalobnímu bodu žalovaná konstatovala, že namítaná judikatura se vztahuje k Ústavním soudem řešené otázce kategorizace spolupráce tak, jak ji chápe lustrační zákon. Zákon o protikomunistickém odboji pak důvody pro splnění podmínek ust. § 4 odst. 1 písm. b) stanovuje odlišným způsobem, resp. spolupráci s tehdejšími bezpečnostními složkami chápe jinak než lustrační zákon. Nejen, že zákon o protikomunistickém odboji vznikl pro jiný účel, ale též pro tento účel zavedl vlastní definici pro „splnění podmínek“ dané překážky. Jedná se o originární právní předpis, jež nemá jakýkoliv vztah k lustračnímu zákonu, což vyplývá též ze zákonodárcem vtělené preambule, která je nedílnou součástí zákona č. 262/2012 Sb., jehož účelem je „vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie, jsa odhodlán trvale připomínat ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím, vyslovuje hlubokou lítost nad nevinnými oběťmi teroru komunistického režimu a vycházeje ze zásad, které vtělil do zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“. Lustrační zákon pak toliko upravuje pravidla pro vykonávání určitých veřejných funkcí. Zákonodárcem včleněná specifičnost zákona o protikomunistickém odboji pak dle žalované disponuje samostatnou na lustračním zákonu nezávislou schopností posoudit spolupráci s tehdejšími bezpečnostními složkami samostatně dle svých definic, tedy nejedná se o identické pojmy, jak nepřesně dovozuje žalobce a jak orgán prvního stupně, tak žalovaná, není rozhodnutím soudu zabývající se otázkou výkladu lustračního zákona vázána, resp. v tomto smyslu také zákona na ochranu osobnosti. Jak žalovaná v rozhodnutí uvedla, „irelevantní je taktéž argument o případném zhoršení právního postavení občana, neboť zákon č. 262/2011 Sb. není koncipován jako podmínka k vykonávání určité veřejné funkce či jiné činnosti člověka. Tímto tak nemůže ke zhoršení jeho postavení ve společnosti dojít. Zákon č. 262/2011 Sb., jak vyplývá nejen z jeho preambule, ale též z důvodové zprávy byl vytvořen jako vyjádření vděčnosti ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie a připomíná ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím.“ K úplnému podrobnému objasnění žalovaná citovala z napadeného rozhodnutí konkrétní skutečnosti a situace, které dokládají spolupráci žalobce s bezpečnostními složkami a to, že jeho údajná nevědomost o tom, s kým se stýkal a komu a jaké informace předávala neodpovídala jeho tehdejším aktivitám a zkušenostem.

42. K osmému žalobnímu bodu, týkajícímu se posouzení liberační podmínky dle § 4 odst. 3 zákona o protikomunistickém odboji v souvislosti s členstvím žalobce v KSČ, žalovaná má nejen za to, že lze za překážku označit členství žalobce v KSČ, ale též, že bez důvodných pochybností spolupracoval s tehdejšími bezpečnostními složkami. Takto pak žalovaná poměřovala jak prokázanou (či neprokázanou) protikomunistickou činnost žalobce se závažností vzniklých překážek postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Žalobce chápe nesprávně pojem „účast v odboji“ jako liberační podmínku k překážce postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V této souvislosti žalovaná citovala svoji argumentaci z odůvodnění rozhodnutí, v němž vyložila podstatu a význam členství v KSČ a posoudila překážku též s vědomím, že účastník řízení měl z kontextu svého života vědět, co podpisem kandidatury a následným členstvím akceptuje, včetně toho, jak pojem účasti na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní vymezují jednotlivá ustanovení zákona o protikomunistickém odboji. Žalovaná doplnila, že skutečnost, že daná osoba je evidována jako člen KSČ, není toliko pasivním statusem. Samotné členství i bez další prokázané aktivity disponuje tzv. aktivním potenciálem, kdy i přes to, že samotné členství bez prokázání konkrétní aktivity může působit pasivně až téměř bez důsledků, byli členové totalitním režimem např. bráni jako příklady pro budoucí generace a sloužili též jako obhajoba pro udržení totalitní moci.

43. Nejen z tohoto důvodu zákon dle žalované hodnotí samotné členství jako překážku postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Co se dále týče rozporování úvah žalované, že „bagatelizuje“ vliv činnosti žalobce v zahraničí, žalovaná poukázala na celé kompletní znění § 3 odst. 2 písm. c) zákona o protikomunistickém odboji. Z toho je zřejmé, že pro každou formu odboje a odporu ust. § 3 odst. 2 téhož zákona je nutné posuzovat taktéž intenzitu, dlouhodobost a jinou významnost. Z hlediska těchto podmínek se nejedná o rovnocenné formy odboje a odporu proti komunismu, též rovnocennou formou nejsou ani další formy, např. ust. § 3 odst. 1 zákona o protikomunistickém odboji, se kterou se pojí postavení válečného veterána, atd. Jak již žalovaná uvedla v otázce posuzování doby nesvobody, území, na kterém je činnost vykonávána, nelze vnímat toliko jako principálně jednotné, kde dochází ke shodným rizikům ať již perzekuce či bezprostředního ohrožení. Je historicky daným faktem, že v demokratickém zahraničí osoby vykonávající jakoukoliv činnost, která byla vedena proti totalitním režimům, nebyly v takovém ohrožení, jako osoby žijící trvale v Československu v době nesvobody, tak jak ji vymezuje zákon o protikomunistickém odboji. S ohledem na uvedené je pak nutné na uvedenou problematiku nahlížet ve všech možných souvislostech co do posouzení využívání nedemokratických metod či rizik spojených s činností, která vždy určitým způsobem mohla disponovat potenciálem tehdejší totalitní režim ohrozit či poškodit, atd. Žalovaná v tomto ohledu tak při posuzování jednotlivých činností či jednání vždy bere v úvahu i tuto skutečnost a dává ji do širšího kontextu tak, aby nečinila při své rozhodovací činnosti žádné neodůvodněné rozdíly a v souladu s rovným a spravedlivým přístupem ke všem účastníkům řízení v rámci řízení dle zákona o protikomunistickém odboji. Žalovaná tedy zohledňovala též aspekt míry rizika, jež lze subsumovat pod pojem intenzita či jiná významnost a soustavnost. Žalovaná uvedla, že hodnocení míry rizika je jen jedním z faktorů při posuzování liberačních podmínek, tedy prolomení vzniklých překážek. Jak vyplývá též z odůvodnění rozhodnutí. Hlavní příčinou bylo neprolomení víceletého členství v KSČ, poté, co byl žalobce též kandidátem na člena a také faktická spolupráce s tehdejšími bezpečnostními složkami, přičemž uvedené žalovaná považuje za velmi závažné překážky, kteréžto s prokázanou či společně i s případně neprokázanou činností, nelze prolomit.

44. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud podanou žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

45. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

46. V souzené věci se přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí a důvodnost podané žaloby odvíjely od toho, zda bylo v řízení o žádosti žalobce prokázáno: a) zda žalobce v době komunistického režimu v tehdejším Československu naplnil podmínky odboje a odporu proti komunismu podle § 2 písm. b) ve spojení s § 3 odst. 2 písm. b) zákona o protikomunistickém odboji a b) zda zároveň neexistují překážky v přiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu dle § 4 odst. 1 písm. b) cit. zákona.

47. Soud ve věci vyšel z následující právní úpravy a judikatury správních soudů.

48. Podle ustanovení § 2 písm. b) zákona o protikomunistickém odboji platí, že odbojem a odporem proti komunismu se rozumí: „účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu v Československu projevená ať již jednotlivě či ve skupině na základě politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení nebo vědomá a veřejná vyjádření takového odporu, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, některou z forem uvedených v § 3 s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii.“ 49. Podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o protikomunistickém odboji „Formou odboje a odporu proti komunismu se dále rozumí soustavná či dlouhodobá anebo jinak významná činnost spočívající v autorství petic nebo obdobných materiálů nebo veřejných vyjádření zaměřených přímo či nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu nebo zabezpečování jejich tisku nebo rozšiřování.“ 50. Podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) cit. Zákona „Formou odboje a odporu proti komunismu se dále rozumí soustavná či dlouhodobá anebo jinak významná činnost spočívající v organizaci veřejných vystoupení proti komunistickému režimu, vyvíjení politické, publicistické nebo jiné prokazatelně protikomunistické činnosti zaměřené přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu.“ 51. Podle ust. § 3 odst. 2 písm. c) cit. zákona „Formou odboje a odporu proti komunismu se dále rozumí vyvíjení politické, publicistické nebo jiné prokazatelně protikomunistické činnosti v zahraničí zaměřené přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu.“ 52. Podle § 4 odst. 1 písm. b) cit. zákona „Za účastníka odboje a odporu proti komunismu se nepovažuje občan, který v době nesvobody byl evidován v materiálech bezpečnostních složek jako jejich spolupracovník nebo tajný spolupracovník anebo byl členem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, pomocníkem Pohraniční stráže nebo informátorem zpravodajského aparátu Komunistické strany Československa anebo jinak obdobně spolupracoval s bezpečnostními složkami nebo Komunistickou stranou Československa.“ 53. Podle § 4 odst. 3 cit. zákona „Občanu uvedenému v odstavci 1 se přizná postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu, pokud jeho účast na odboji a odporu proti komunismu svou intenzitou, rozsahem nebo délkou zjevně převyšovala jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci. Postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu se přizná též občanu uvedenému v odstavci 1, který s nasazením vlastního života vykonal v rámci odboje a odporu proti komunismu mimořádně záslužný čin.“ 54. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu musí žadatel splnit všechny kumulativně stanovené podmínky v § 2 písm. b) zákona o protikomunistickém odboji, tj. 1) „účast na akcích“ nebo „veřejných vyjádřeních“ zaměřených proti komunistickému režimu, jejichž cílem bylo 2) „poškodit komunistickou totalitní moc“, resp. „obnovit svobodu a demokracii“, a to 3) naplněním některé z forem odboje a odporu, jež jsou uvedeny v § 3 téhož zákona. Nesplnění, byť jen jedné ze shora uvedených podmínek znamená nenaplnění zákonných podmínek pro vydání osvědčení, tudíž negativní rozhodnutí o žádosti žadatele.

55. Pokud je však žadatel úspěšný a splní shora uvedené podmínky, je nutno dále zjistit, zdali na jeho straně (ne)absentují překážky přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu taxativně vypočtené v § 4 cit. zákona.

56. K prvnímu a druhému žalobnímu bodu, které spolu souvisejí z hlediska námitek nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a odnětí 2. instance rozhodování z důvodu nového posouzení věci žalovanou, městský soud uvádí následující.

57. Povahu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, resp. soudů, vymezila bohatá a ustálená judikatura správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu. Podle této judikatury jsou nepřezkoumatelná taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003–52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004–73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005–44, č. 689/2005 Sb. NSS atd.).

58. Má–li být správní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Soud má za to, že napadené rozhodnutí žalované je v uvedeném smyslu plně přezkoumatelné. Je z něj patrné, z jakého skutkového stavu – z jakých podkladů, archivních materiálů, vyjádření žalobce i dalších fyzických osob a rozhodnutí soudů žalovaná vycházela, jak posoudila záležitost vydání osvědčení po skutkové a právní stránce z hlediska zásluh žalobce i překážek, které tyto zásluhy narušovaly, z jakých důvodů nebyly v řízení provedeny všechny navržené důkazy a proč žalobcovy námitky proti shromážděným důkazům neobstály.

59. Jak je patrné z jednotlivých žalobních bodů žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v podstatě spojuje s nezákonností rozhodnutí, a to tak, že za nevypořádání jeho odvolacích námitek považuje stav, kdy správní orgány nevešly na jeho návrhy dokazování, zejména výpovědí svědků nebo kdy s vypořádáním jeho odvolacích námitek nesouhlasí nebo s nimi polemizuje a postrádá určitá svědectví, která měla být obstarána ve prospěch jeho verzí tvrzení či vnímá jinak relevantní okolnosti pro vydání osvědčení. Nejde tedy o vlastní podstatu nepřezkoumatelnosti, která by spočívala ve vážných vadách rozhodnutí (v nemožnosti zjistit v něm obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno, včetně vypořádání námitek účastníka řízení), ale spíše o nesouhlas žalobce se způsobem, jak byly ve vztahu k posuzované žádosti vyhodnoceny. Skutečnost, že žalovaná v této věci posoudila předestřené důkazy odlišně, než jak je subjektivně vnímá žalobce, ještě neznamená, že se žalobcovými námitkami nezabývala. Neztotožnění se se skutkovými a právními závěry žalované proto není důvodem způsobujícím nepřezkoumatelnost rozhodnutí (k podstatě nepřezkoumatelnosti srov. obdobně např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 7 Afs 212/2006–76 nebo rozsudek č.j. 2 As 252/2018–21). Rovněž platí, že povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí neznamená reagovat podrobně na každý dílčí argument v případě, kdy správní orgány, jako tomu bylo v tomto případě, zcela podrobně využily a popsaly četné archivní i lidské zdroje vypovídající o postojích žalobce v celé škále situací a dění posuzovaného časového rámce doby nesvobody a na základě toho jednotlivě i ve vzájemné souvislosti z nich vyvodily ve prospěch žalobce, ale i v jeho neprospěch své závěry. Za nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nelze považovat stav, kdy se žalovaný ve svých úvahách ztotožnil se závěry správního orgánu 1. stupně a současně uvedl vlastní hodnocení předmětu řízení.

60. Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná.

61. K druhé žalobní námitce o novém posouzení věci a odnětí 2. instance v rozhodovacím procesu soud přisvědčuje žalobci v tom, že ve sledu citovaných zákonných ustanovení byla činnost žalobce pro účely posouzení, zda lze žalobci vydat osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu v odvolacím řízení znovu posuzována, a to zcela jistě a logicky v rámci přezkumného řízení na základě žalobcova odvolání, neboť odvolacímu orgánu v rámci přezkumu takové posouzení přísluší. Pokud dospěje ke shodnému závěru, jaký učinil správní orgán 1. stupně, odůvodní, z jakých důvodů se s tímto závěrem ztotožnil. Pokud pozmění hodnocení rozhodných skutečností, přičemž taková změna nepřinese změnu výroku rozhodnutí, ale vnese do odůvodnění další náhledy odvolacího orgánu, nejde o procesní vadu, která by spočívala v odnětí instance, nýbrž o naplnění zásady, že na rozhodnutí správních orgánů 1. i 2. stupně je třeba nahlížet jako na jeden celek. Výjimkou ze zákonnosti takového postupu může být, pokud v odvolacím řízení není účastníkovi řízení dána možnost se vyjádřit k novým podkladům řízení, které změnu názoru odvolacího orgánu vyvolaly. Taková situace v dané věci nenastala. Žalovaná vycházela z již dosud shromážděného materiálu, přičemž v řízení před správním orgánem 1. stupně byla, jak vyplývá ze správního spisu, z jeho rozhodnutí i z rekapitulace v napadeném rozhodnutí velmi zhusta dána žalobci možnost se s jednotlivými opatřovanými podklady seznámit a jednotlivě se k nim vyjadřovat. To vyplývá z datace jednotlivých seznámení žalobce se stavem řízení před správním orgánem 1. stupně (ze dne 13. 7. 2020, 7. 7. 2021, 22. 7. 2021, 18. 8. 2021 s prodloužením lhůty k vyjádření, dále ze dne 4. 10. 2021), a to vždy po každém doplnění řízení o obstarané listinné důkazy. Ty byly správním orgánem vyžádány od Národního archivu, Archivu bezpečnostních složek (dále jen „ABS“), Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV, Archivu Univerzity Karlovy, soudů a dalších institucí a byly doplněny vyjádřeními či publikací fyzických osob k osobě žalobce.

62. Převážná část napadeného rozhodnutí vyhotovená kurzívou rekapituluje reakci žalobce na obstarané důkazy, spočívající ve vyjádřeních ke zjištěním, poukazech na rozpory a popisy dobových událostí, dokonce v podrobnostech k děním, které z obstarané dokumentace vyplynuly a jsou součástí správního spisu, a dále i v jeho návrzích důkazů výpověďmi svědků. Soud ze správního spisu ověřil a z napadeného rozhodnutí ze str. 4–23 vyplývá, že ze strany správního orgánu byl žalobci dán dostatečný prostor k uplatnění jeho procesních práv, neboť jak z rozhodnutí, tak i ze správního spisu je zřejmé, že žalobce byl postupně, chronologicky seznamován s jednotlivými podklady pro rozhodnutí, které správní orgán 1. stupně opatřoval důsledně v návaznosti na skutečnosti, které vyplynuly vždy z předchozích šetření či které správní orgán zjistil vlastním šetřením (např. založení kopie publikace P. U. a evidenční karta F. Z., s nímž se žalobce setkával od r. 1969 v souvislosti se svým pobytem v Londýně). Žalobce tedy nebyl ochuzen o žádná procesní práva, sám mapoval a zachycoval, jak správní orgán soustřeďuje spisový materiál a tento průběh bohatě glosoval. Žalovaná pak přezkoumala skutkový podklad shromážděný správním orgánem 1. stupně a na jeho základě dospěla k přísnějšímu náhledu, kdy dovodila prokázání (nikoliv jen pochybnosti) nesplnění podmínek osvědčení dle § 3 odst. 2 písm. b) zákona o protikomunistickém odboji. Byť z hlediska subjektivních okolností shodně posoudila, že se žalobce naplnil formy odporu v tom, že se aktivně angažoval ve studentském hnutí v šedesátých letech a byl způsobem stanoveným zákonem činný i v demokratickém zahraničí od doby své emigrace v r. 1970 do listopadu 1989, dle žalované nedošlo z důvodu buď nedostatečné intenzity (v etapě studentského hnutí či emigrace) nebo z jiných důvodů (v letech 1968–1969 před emigrací) ke skutečnostem, které měly vliv na intenzitu a význam protikomunistické činnosti žalobce. Těmi skutečnostmi byly překážky v posouzení žalobce jako účastníka odboje a odporu proti komunismu dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona, v čemž se správní orgány obou stupňů ve svých závěrech ztotožnily. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaná vedla přezkum zamítavého rozhodnutí správního orgánu 1. stupně na základě podkladů, které shromáždil správní orgán 1. stupně a toto dokazování považovala za dostatečné a důkazně způsobilé k prokázání relevantních skutečností. Doplnění právního náhledu na intenzitu a významnost žalobcem popisované a prokazované činnosti protikomunistického zaměření z pohledu smyslu a účelu zákona o protikomunistickém odboji vytčeného v jeho preambuli, neznamenalo odnětí 2. instance v rozhodování o žádosti žalobce a nemělo vliv na výrok rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Zhodnocení všech skutkových relevantních okolností našlo svůj odraz ve výsledku přezkumu žalovanou, vedoucímu ke kasuističtější koncepci odůvodnění a k důkaznímu podložení a utvrzení správnosti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tak obstály ve svém celku.

63. Námitka procesní vady druhého žalobního bodu o odnětí instance a nového posouzení věci tedy není důvodná.

64. Uvedený procesní postup správních orgánů v řízení o žádosti vylučuje důvodnost třetího žalobního bodu o důkazní svévoli, neboť prokazuje objektivní opatření a využití podkladů včetně jejich citací, které mohly být a také byly využity k posouzení žádosti. Těmito podklady byly zjevně listiny svědčící jak ve prospěch osvědčení, tak obsahující poznatky v neprospěch nároku žalobce na jeho udělení. Pokud žalobce uvedenou námitkou mínil svévoli v hodnocení těchto důkazů, pak tuto svévoli namítal jednak v doplnění zdrojů skutkových zjištění v napadeném rozhodnutí a jednak v neprovedení výslechu J. M. k aktivitám žalobce ve studentském hnutí v druhé polovině šedesátých let. Prvně zmíněné nepředstavuje svévoli v posuzování věci, ale naopak potřebné doplnění označení konkrétních archivních materiálů a dokumentů právě k vyloučení svévole při využívání a hodnocení dat, údajů a poznatků k posuzované době a osobě žalobce. Námitka svévole spočívající v použití písemného vyjádření na místo vyslechnutí J. M. jako svědka je dílčím argumentem, který nepřináší procesní újmu na právech žalobce, neboť přínos žalobce v protikomunistickém odboji či odporu v šedesátých letech ve studentském hnutí nebyl správními orgány popřen. Současně výslech jmenovaného by byl vzhledem k relevanci dalších okolností zjištěných k té době a ostatně i zčásti uvedených samotným žalobcem (členství v KSČ) nadbytečný. Žalobce v podané žalobě ani nenaznačuje okolnosti, které by měla výpověď jmenovaného přinést nad rámec jeho vyjádření k osobě žalobce v řízení, s tím, že by šlo o takové skutečnosti, které by převážily doposud správními orgány hodnocené důkazy o překážkách legitimace žalobce jako účastníka odboje podle § 4 zákona. Přitom jde o námitku, která spíše souvisí se čtvrtým a pátým žalobním bodem, v nichž žalobce vytýká nesprávná skutková zjištění (viz níže).

65. Soud přisvědčuje žalované v tom, že podstata věci nevyžadovala detailní vypořádání každého konkrétního shromážděného důkazu (archivního dokumentu, vyjádření osob…), neboť šlo o značný rozsah důkazů, nadto rozdělitelných podle toho, o jakém charakteru činnosti a působení žalobce a v jakém čase vypovídaly a k jakým zákonným podmínkám se dle § 3 odst. 2 a § 4 odst. 1 písm. b) zákona o protikomunistickém odboji vztahovaly. Posouzení věci vyžadovalo schématické shrnutí jednotlivých pasáží důkazů a jejich hodnocení z hlediska nalezení jejich souhrnné relevance či irelevance pro účely jejich podřazení pod ten který konkrétní zákonný požadavek. V uvedeném způsobu dokazování soud nevidí svévoli správních orgánů, a to ani při vynechání dokazování výslechy svědků, neboť žalobcem navržení svědci jsou osobnosti, o kterých bylo možné očekávat podporu žalobce a přisvědčení jeho protikomunistickému zaměření a práci pro obnovní demokracie v tehdejším Československu, což ostatně bylo v řízení prokázáno již jejich vyjádřeními (viz č. l. 9, 30–34 napadeného rozhodnutí). Uvedené tedy nemohlo zakládat důkazní svévoli, neboť na druhé straně bylo nezbytné v řízení zjišťovat, zda neexistují i určité stinné skutečnosti (členství žalobce v KSČ, kontakty žalobce s osobami napojenými na zpravodajské či bezpečnostní složky). To zcela legitimně s přihlédnutím k tomu, že zákonem o protikomunistickém odboji je sledován status významného společenského uznání vysokého mravního profilu občana v době nesvobody a členství v KSČ, jakož i spolupráce se státními složkami, o něž se komunistický režim opíral, k takovému profilu nenáleží. Žádost žalobce tedy vyžadovala posouzení nejen zásluh žalobce, ale i toho, zda tyto zásluhy nebyly zeslabeny jinými okolnostmi. Správní orgány těmto dvěma rovinám zákonných podmínek dostály a dokazování provedly k těmto oběma hlediskům, přičemž neprovedení výslechu svědků, které měly podpořit zásluhy žalobce, nebyly správními orgány vyvraceny. Proto se to týká i nadbytečnosti provedení výslechu v žalobě konkrétně jmenovaného J. M., tj. osoby, s nímž byl žalobce činný ve studentském hnutí v šedesátých letech a tato jeho činnost byla v řízení na základě vyjádření J. M. prokázána. Soud přisvědčuje žalované v tom, že ve věci žalobce bylo nadbytečné provedení dokazování výslechy těch svědků, které žalobce navrhl a tito měli prokázat že se žalobce aktivně podílel na odboji a odporu proti komunismu, neboť o takové činnosti žalobce nebyly žádné pochybnosti, žalobcem deklarovaná činnost proti komunistickému režimu byla prokázána dokumenty z archívů i vyjádřeními významných osob československého disentu, která jsou zhusta obsahem napadeného rozhodnutí. Mimo návrhy žalobce však bylo nezbytné důkazně objasnit i tu část období let 1968–1969, kdy žalobce udržoval styky s osobami pod krytím napojenými na rozvědku SNB, o čemž rovněž svědčily archivní materiály Fondu Hlavní správy SNB označené v rozhodnutí a vyjádření osob tehdy působících ve zpravodajských službách (S. P., F. Z.). Správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích odůvodnily provedení a také i neprovedení důkazů, jejich potřebnost či irelevanci a to, jaké skutečnosti byly ve smyslu § 3 správního řádu rozhodné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud proto nemá důvod vejít na žalobcovu námitku třetího žalobního bodu o důkazní svévoli, která v uvedeném smyslu a při objektivním opatřování důkazů není na místě. Jinou otázkou je vyhodnocení obsahu provedených důkazů, což žalobce fakticky a detailně podřadil pod čtvrtý a pátý žalobní bod s tvrzením nesprávných zjištění.

66. Třetí žalobní bod není důvodný.

67. Ve čtvrtém a pátém žalobním bodu žalobce vytýkal nepravdivá a rozporná zjištění, konkrétně v dílčích děních skutkových okolností, kdy uvedl rekapitulaci částí některých textů z napadeného rozhodnutí a uvedl k nim vlastní verze dění (např. vyvracel nesprávný poznatek o politickém působení jeho otce, popíral svůj střet na demonstraci v USA, popřel obsah jedné ze zásilek, namítal nesprávný popis průběhu jeho vystoupení na mezinárodní konferenci v Dubrovníku, popíral získání své osoby ke spolupráci s StB, poukazoval na marginalizaci jeho účasti ve studentském hnutí, vytýkal spekulace a nepodložené úvahy žalované….). Kromě toho, že žalobce založil své námitky o nesprávných skutkových zjištěních na detailech jednotlivých událostí i přesto, že mu správní orgány na základě uvedených podkladů neupřely zásluhy a podíl na protikomunistickém odboji či odporu, je třeba k jím uvedeným rozporům v detailech dění té doby konstatovat, že v době rozhodování tyto detaily nebylo možné již pro časový odstup od těchto událostí zcela přesvědčivě ověřit a v konfrontaci s nimi vyhodnotit nepravdivost doposud zjištěných důkazů tak, že by tvrzení žalobce měly dostatečnou oponentní relevanci proti záznamům v dobových archivních materiálech a dokumentech. Ty samozřejmě nemusejí odrážet přesný stav událostí a osob (viz např. zaměněné příjmení paní B. za paní B.), ale jsou dostupným důkazním materiálem nikoliv v jednotlivostech, ale ve vztahu k rozhodným událostem té doby. Současně soud neshledal žádný důvod a již vůbec motiv žalované, pro něž by žalovaná v rámci své rozhodovací praxe právě v případě žalobce nepřistupovala k odbornému posuzování podkladů s určitou mírou kritiky historických dokumentů.

68. Ve vztahu k hodnocení skutkových zjištění a k relevanci jejich přesnosti či správnosti v dílčích detailech, je třeba vycházet z toho, co vlastně bylo rozhodnými skutečnostmi pro posouzení žádosti žalobce.

69. V posuzované věci žalovaná hodnotila skutkový stav dle žalobcem podané žádosti, v níž žalobce požadoval uznání, že od 60. let minulého stolení vyvíjel organizační, publicistické i finančně podporující aktivity a protikomunistické činnosti jak ve studentském hnutí, tak v zahraničí, z nichž dovozuje svůj podíl a zaměření na obnovení svobody, demokracie a oslabení komunistického režimu. Žalobcem tvrzené aktivity, jako bylo studentské hnutí, vydávání knih, časopisů, podpora disidentské platformy a její propojení v rámci některých východoevropských států, podpora a finanční pomoc vnitrostátní opozici a organizační činnost ze zahraničí, podrobně citované a popsané v napadeném rozhodnutí, byly správními orgány obou stupňů uznány jako naplňující podmínky odboje a odporu proti komunismu v jejich formách – projevech dle ust. § 3 odst. 2 písm. b) a c) zákona), a to jak činností žalobce ve Svazu vysokoškolských studentů v šedesátých letech, tak i později od r. 1970, resp. 1971 do r. 1989 ze zahraničí, kdy žalobce dlouhodobě zásoboval vnitřní oponenty komunistického režimu exilovými tiskovinami a publikacemi a aktivně zprostředkovával kontakt českých disidentů s demokratickým exilem, založil tiskovou agenturu Palach Press, s níž podporoval protirežimně orientované činnosti. Soud shledal, že žalobcem tvrzená činnost má oporu ve zdrojových materiálech a v dokumentaci z různých archivů, úřadů, ústavů, publikací a ve vyjádření fyzických osob k osobě žalobce, s nimiž žalovaná na str. 4–11 pracovala tak, že k jednotlivým popsaným zjištěním a posuzovaným činnostem a aktivitám žalobce vždy ve svém rozhodnutí odkazovala na konkrétní zdroje poznatků a informací, z nichž čerpala. Ty nejsou v rozporu s tvrzením žalobce o protikomunistickém zaměření jím popsaných činností a jejich charakteru, neboť použité materiály i vyjádření konkrétních osob, citované i v rozhodnutí skutečně svědčí o tom, že žalobce vyvíjel zejména organizační, publicistické nebo jiné prokazatelně protikomunistické aktivity zaměřené přímo nebo nepřímo na obnovu svobody a vyvíjel tyto činnosti zejména v zahraničí. V uvedeném směru tedy námitky žalobce, že jde o nesprávná skutková zjištění a neúplné dokazování, vycházející pouze z archivní dokumentace a jejího hodnocení spíše v rovině a charakteru vědecké práce, neobstojí, neboť i vzdor vysvětlení žalovaného na str. 24 rozhodnutí, že s ohledem na množství podkladů zvolil obecnější pravidlo (schéma) hodnocení podkladů, není napadené rozhodnutí prosto popisu a vyhodnocování konkrétních aktivit žalobce, a situací, v nichž se ocitl v konkrétním čase. To bylo potvrzeno konkrétními vyjádřeními osob, které vešly v různých časových obdobích i ve věcných souvislostech v kontakt či součinnost se žalobcem. Protože vyhodnocené souvislosti prokazovaly účast žalobce na protikomunistickém odboji či odporu, nejsou v tomto směru závěry žalovaného v rozporu se skutkovými tvrzeními žalobce. Ze strany žalobních tvrzení se proto jeví nelogická snaha žalobce podlamovat správními orgány důkazně použitý a vyložený podkladový materiál, pokud tento ve své podstatě svědčí o podílu žalobce na narušování komunistického režimu.

70. Soud samozřejmě nepřehlédl, že konstatování žalované na str. 42–43 napadeného rozhodnutí o naplnění podmínek ust. § 3 odst. 2 zákona co do forem a času odboje a odporu proti komunismu v dané věci nepostačovalo k vydání osvědčení z hlediska zákonem stanovených kategorií pro účely posouzení intenzity odporu žalobce proti komunistickému režimu v době nesvobody, posuzujíc intenzitu odporu dle kategorií soustavnosti, dlouhodobosti či jiné významnosti. Uvedené kategorie vždy v ust. § 3 zákona předurčují a kvalifikují nikoliv to, jaké formy, resp. způsoby protikomunistického odboje či odporu uvedené v § 3 odst. 2 písm. a) – c) zákona mohou jedině vést k vydání osvědčení, ale to, jaké míry (intenzity) musí dosahovat.

71. Jak uvedl již ve svých rozsudcích Nejvyšší správní soud (např. rozsudek č.j. 8As 175/2015–116) zákonodárce při vymezení zákonem uznaných forem odboje a odporu proti komunismu zvolil cestu poměrně podrobného až kasuistického výčtu aktivit a postojů, jejichž společným jmenovatelem byla schopnost reálně poškodit komunistický režim, a které tudíž vládnoucí garnitura tvrdě potlačovala. Lidé, kteří se podíleli na zákonem vymezených činnostech a aktivně zastávali intenzivní protikomunistické postoje, vědomě nasazovali vlastní život, majetek či svobodu: v případě odhalení byli nezřídka přesídlováni, umístěni do pracovních táborů, odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody či k propadnutí majetku; výjimkou nebyly ani tresty smrti, udělované za odbojovou činnost zejména v politických procesech 50. let. Mírnější formy nesouhlasu s komunistickým režimem nebyly spojeny s obdobným rizikem, a proto je zákonodárce nezařadil mezi formy odboje a odporu proti komunismu ve smyslu zákona o protikomunistickém odboji.

72. V dané věci nebylo posouzení intenzity protikomunistické činnosti žalobce spojeno toliko s prokázáním způsobu projevů, aktivit a činnosti protikomunistického zaměření či podpory vnitřní i mezinárodní oponentní a disidentské platformy, které u žalobce od šedesátých let minulého století až do r. 1989 nelze s jistými časovými prolukami v době kontaktů s bezpečnostními složkami považovat za krátkodobé, ale bylo nutně svázáno s dalšími skutečnostmi, které narušovaly či spíše degradovaly žalobcovu záslužnou činnost v její soustavnosti významnosti.

73. Žalovaná nemohla pominout z archivních pramenů doložený a žalobcem samotným konstatovaný stav, že žalobce byl po určitou dobu od r. 1965 kandidátem a poté členem KSČ, přičemž dnes již nelze podrobit dokazování jím uváděné motivy a subjektivní vysvětlení, že tomu tak bylo z jeho vůle a zájmu zjistit pravdu o procesech z padesátých let, což zároveň působí, ne–li poněkud kontraproduktivně, pak jako nikoliv prosto začlenění ke stranické ideologii, což žalovaná v rozhodnutí také odůvodnila Co je však více podstatné a vysoce relevantní vedle členství v KSČ (to bylo vyhodnoceno s ohledem na okolnosti trvání tohoto členství dle dokumentů do r.1969), byla podklady řízení označenými v rozhodnutí prokázána spolupráce žalobce s bezpečnostními složkami, o jejichž informace se významně opíral komunistický režim a s jehož pracovníky, resp. osobami na rozvědku napojenými z diplomatických kruhů (F. Z., S. P.), byl žalobce v kontaktu a poskytoval jim informace, posléze předávané příslušným úředním místům v tehdejším socialistickém Československu. O jeho činnosti v uvedeném směru, povaze a konkrétním obsahu předávaných zpráv a informací o určitých událostech s odkazem na konkrétní zdroje těchto zjištění – svazky ABS žalovaná pojednala na str. 34–38 a 41 napadeného rozhodnutí, na které soud pro jejich podrobnost odkazuje. Tato zjištění, vyplývající z dobových pramenů státní bezpečnosti a ostatně i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 v řízení na ochranu osobnosti žalobce, odpovídají zjištěným souvislostem v životě žalobce v době jeho studijního pobytu ve Velké Británii, včetně jeho zájmu o prodloužení víza k pobytu a vydání pasu. To ve spojení s následnou emigrací v r. 1970, kdy mu po určitém útlumu kontaktů a nedůvěře úředních orgánů (viz dokumentace citovaná na str. 39 napadeného rozhodnutí) již pobytové vízum nebylo prodlouženo.

74. Dle náhledu soudu v uvedených dvou rovinách (zásluh žalobce a okolností snižujících jeho zásluhy) je dostatečně v relevantních skutkových okolnostech a zejména právně dle ust. § 4 odst. 1 písm. b) zákona velmi podrobně konstruováno odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z rozhodnutí je naprosto zřejmé, že právě z předestření a vzájemného posuzování uvedených rovin – oblastí angažovanosti v pozitivním i negativním směru vyvstalo jednak přísnější hodnocení míry (intenzity) vymezování se žalobce proti komunistickému režimu, jednak i zjištění závažné překážky udělení osvědčení, spočívající vedle okolnosti, že žalobce byl po určité období členem KSČ a v tom a zejména v tom, že byla prokázána jeho faktická a skutečná spolupráce s bezpečnostními složkami tehdejšího režimu. To žalovaná dostatečně skutkově zhodnotila a podložila důkazy na str. 34–42 napadeného rozhodnutí, kde popsala poznatky zejména z řady svazků Fondu Hlavní správy rozvědky SNB a ze skutečnosti vyšlé najevo i v soudním řízení na ochranu osobnosti před Obvodním soudem pro Prahu 7. V něm bylo prokázáno, že žalobce v době svého působení v zahraničí předával informace osobě, která je využívala i pro rozvědku, a byť v tomto soudním řízení nebyla prokázána subjektivní okolnost – vědomost žalobce o jeho spolupráci právě s orgány StB, toto zjištění, jak bylo vyloženo žalovanou, nebylo pro účely osvědčení v dané věci relevantní. Otázka, zda žalovaná irelevanci nevědomosti žalobce o jeho spolupráci se zpravodajskými složkami vyvodila v souladu se zákonem či nikoliv a zda se dopustila nezákonného právního závěru, když v tomto směru nerespektovala soudní rozhodnutí, je pak věcí vypořádání šestého a sedmého žalobního bodu (viz níže).

75. Za nesprávné zjištění nelze považovat námitku žalobce že činnost žalobce v letech 1967–1969 není činností dle § 3 zákona o komunistickém odboji. Tuto námitku v pátém žalobním bodu je třeba korigovat v tom, že činnost žalobce v období uvedených let ve studentském hnutí, konkrétně ve Svazu vysokoškolského studentstva není nesprávným skutkovým zjištěním, neboť taková činnost byla prokázána a nepopírá aktivitu žalobce, když žalobce ji sám tvrdí, proto jí žalovaná do svých úvah správně zařadila. Jde tedy spíše o námitku nesprávného právního vyhodnocení uvedeného období s vlivem na posouzení intenzity úsilí žalobce o demokratické reformy. Tomu ostatně následující text této žalobní námitky odpovídá. Tím tato námitka společně s dalšími námitkami v šestém žalobním bodu (nezákonnost právního závěru ohledně vylučovací podmínky dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona) a v sedmém žalobním bodu (nerespektování soudního rozhodnutí ohledně nevědomosti žalobce o spolupráci) směřuje k soudnímu přezkumu celkového vyhodnocení skutkových zjištění z hlediska jejich relevance a k posouzení zákonnosti právních závěrů žalované, které vedly k nevyhovění žádosti a neudělení osvědčení žalobci jako účastníka odboje a odporu proti komunismu.

76. K takovému právnímu posouzení věci je třeba zopakovat a zdůraznit:

77. V souzené věci nebylo žalobci vydáno osvědčení z toho důvodu, že na jeho straně byly shledány překážky vydání osvědčení podle ust. § 4 odst. 1 písm. b) a c) zákona. To je důvod, pro který jsou relevantní především skutečnosti kvalifikující tyto překážky a žalobní body cílící na jejich zpochybnění. Správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly, že již členství žalobce v KSČ, zjištění evidence žalobce v materiálech bezpečnostních složek, ale také podávání zpráv a spolupráce s bezpečnostními složkami nebo státními úřady prostřednictvím osob, které působily na zastupitelském úřadu v zahraničí, nedávají žádnou možnost toto zjištění pro rozhodování neužít, kromě výjimek v § 4 odst. 2 a 3, které v daném případě rovněž byly posuzovány. Není tak podstatné, jaké byly jeho pohnutky pro takové kontakty a udržování spolupráce, jaká byla jeho případná vnitřní výhrada vůči takovému jednání a zda měl či neměl z takové činnosti prospěch či nikoliv, neboť tato skutečnost je patrná již z právní normy, která ji sama hodnotí – sám zákon o protikomunistickém odboji. Zákon totiž takovému jednání přiznává takovou závažnost, že ji bez dalšího považuje za překážku vydání osvědčení. Z popisu žalobcových styků za podmínek před a v průběhu jeho pobytu v zahraničí od r. 1968 do začátku roku 1970 (získání povolení ke studijnímu pobytu v západní zemi, vystavení cestovního pasu, zejména však kontakty s osobami sloužícími československé rozvědce ve Velké Británii, které působily na zastupitelském úřadu v Londýně, a z charakteru podávaných zpráv soud stejně jako žalovaná nemá důvod odmítnout a nepřihlížet k těmto zjištěním jako k překážce vydání příslušného osvědčení, aniž by bylo nutné provádět další dokazování této jeho činnosti a vstupovat na jeho tvrzení, že si nebyl takové spolupráce vědom. Zákon v ust. § 4 odst. 1 písm. b) spolupracovníka kvalifikuje jako osobu, mimo jiné, která byla informátorem zpravodajského aparátu KSČ anebo jinak obdobně spolupracovala s bezpečnostními složkami nebo Komunistickou stranou Československa. Tato spolupráce byla u žalobce až do jejího oslabení a doloženého vyhýbání se ze strany žalobce zjevně pro bezpečnostní složky přínosná (v tomto směru kladné hodnocení jeho osoby cca do poloviny roku 1970), takže se zjevně nemohlo jednat pouze o neškodné či běžné informace. Povaha informací a pravidelné napojení žalobce jako studenta v zahraničí na uvedené „zaměstnance zastupitelského úřadu“ v té době, tak bez ohledu na to, že kontaktující osoby vystupovaly vůči žalobci z titulu diplomatické pozice pod krytím Ministerstva zahraničních věcí a že žalobce přímo nevěděl, že jedná s příslušníky zpravodajské rozvědky, nepřesvědčuje o tom, že by mu nebyl podezřelý pravidelný zájem o jím poskytované informace vysoce postavených pracovníků rezidentury a že nepředpokládal možnou provázanost na bezpečnostní složky.

78. Za relevantní soud považuje prokázaná zjištění, že se žalobce stýkal s osobou v diplomatické funkci, předával jí informace, přinejmenším bez obezřetnosti v tom, že tyto informace mohou být tehdejšími státními strukturami bezpečnostních složek, které měly bez pochyby v diplomatických kruzích své zastoupení, využity. Je třeba vidět, že žalobce se v té době nacházel v ne zcela zákonem kvalifikovaných situacích odboje a odporu proti režimu, když v době před studiem a v průběhu studia v zahraniční, které mu bylo umožněno, byl v kontaktech s osobami z Ministerstva zahraničních věcí v diplomatických funkcích a působil v blíže nespecifikovaných službách (viz prošetřování příčin legálního pobytového víza žalobce ve Velké Británii Ministerstvem školství z podnětu samotného Svazu vysokoškolského studentstva – str. 39 napadeného rozhodnutí). To bylo v časové souvislosti s jeho legálním studiem ve Velké Británii a hodnocením aktivit žalobce do r. 1970 (viz případ a krycí jméno K.), které tehdy vzbudilo nedůvěru mezi studenty a emigrací ve Velké Británii. Na druhé straně žalovaná zmínila i v čase vzniklou nedůvěru orgánů rozvědky, vyplývající z nedostatečnosti žalobcovy zpravodajské produkce, což vyústilo v ukončení studia žalobce ve Velké Británii. I přes tuto skutečnost, nebo lépe právě pro tuto skutečnost se soud ztotožňuje se žalovanou, že tento životní úsek žalobce nelze hodnotit jako soustavný, pokračující a významný odboj či odpor proti komunistickému režimu a spíše nasvědčuje nikoliv nevědomosti, ale buď přehlížení žalobce, že na úrovni činnosti diplomatických orgánů a jejich působení, a to právě v západních státech, bývají získané informace předávány a využívány ve prospěch komunistického režimu nebo určité liknavosti či neobezřetnosti. V každém případě toto nikterak nekonvaliduje aplikaci důvodu dle ust. § 4 odst. 1 písm. b) zákona, a tento důvod prokazuje i žalovanou na str. 47 rozhodnutí popsaný charakter žalobcem předávaných informací v návaznosti na konkrétní akce probíhající v zahraničí, o které se rozvědka zajímala.

79. Na uvedeném nemůže nic změnit argumentace žalobce odkazující na to, že, nebyl vědomě evidován jako spolupracovník, když toto vyplývá z četných materiálů a svazků Hlavní správy SNB označených a citovaných v napadeném rozhodnutí, přičemž nelze přistoupit jen na subjektivní a volní vnímání všech okolností žalobcem, že jen úmyslné jednání a nikoliv ostatní dění zjištěné v době nesvobody může být přitěžující okolností a jen takové jednání může kvalifikovat překážku podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona.

80. Poukazujíc na specifickou úpravu a smysl vydání osvědčení dle zákona o komunistickém odboji tak, jak byl již uveden výše a správními soudy vyložen, má soud za to, že vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu je na místě tam, kde nejsou zjištěny takové okolnosti, vyvolávající pochybnosti o dlouhodobých, soustavných a jiných významných aktivitách účastníka odboje a odporu proti komunismu, bez existence překážky uvedené v § 4 odst. 1 písm. b) zákona. U této překážky nadto není nezbytné dokazovat konkretizaci způsobu, pohnutek a vědomosti spolupráce žadatele s tehdejším režimem (viz dikce § 4 odst. 1 písm. b) zákona). Proto žalobcem odkazovaný rozsudek soudu v řízení o ochranu osobnosti, který vyústil v závěr o nevědomosti žalobce o tom, že se stýkal s příslušníky SNB, mohl být sice významný pro očištění žalobce pro účely zastávání veřejných funkcí či dalších životních činností, nikterak však nevyvracel žalobcovy faktické kontakty s osobami na pozicích, u nichž se spolupráce se státní bezpečností v té době předpokládala. Proto faktická zjištění o kontaktech žalobce s pracovníky napojenými na tajné služby mohla vstoupit a správně i vstoupila do úvah správních orgánů v řízení o udělení osvědčení jako relevantně posuzovaná část životní etapy žalobce, aniž by tak došlo k nerespektování soudního rozhodnutí. Uvedený soudní rozsudek v dílčím posouzení nevědomosti žalobce o jeho stycích s příslušníky SNB formou utajeného styku a plnění uložených úkolů (viz uvedený rozsudek) neznamenal, že by správní orgány v řízení, v němž posuzovaly podmínky zákona o protikomunistickém odboji, sledující jiný smysl, a to významné společenské uznání a váhu udělovaného ocenění, byly tímto rozsudkem zcela zavázány.

81. Námitka sedmého žalobního bodu o nerespektování soudního rozsudku je tedy rovněž nedůvodná.

82. Městský soud již i v jiných případech žádostí vyslovil, že nemůže přistoupit na bagatelizaci známek spolupráce se státní bezpečností z hlediska motivace řídících orgánů, která je častým argumentem, neboť podle ust. § 4 odst. 1 písm. b) zákona nemá kvalifikační opodstatnění. Zákon vychází z tehdejší společensko–politické situace a prokázané faktické kontakty žalobce s vysokými úředníky „Ministerstva zahraničí“ a povaha spolupráce – předávání zpráv využitelných státní bezpečností vylučuje, že by žalobce byl v evidenci pouze formálně, např. z důvodů vykazování činnosti svého řídícího orgánu, neboť s ohledem na tyto skutečnosti by takový postup nebyl možný při kontrolních mechanismech běžně užívaných StB pro prověřování své agenturní sítě, nadto v zahraničí (viz k této otázce rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 A 117/2018–61).

83. Na základě uvedeného žalobcem tvrzená nevědomá spolupráce se zpravodajskými složkami oproti prokázaným faktickým kontaktům žalobce nejsou skutečnostmi, které by neměly vliv na hodnocení míry žalobcovy odbojové činnosti či na intenzitu jeho protikomunistických aktivit a postojů. Soud přisvědčuje správnímu orgánu 1. stupně v jeho rozhodnutí a potažmo v rozhodnutí žalované, že spolupráce žalobce s bezpečnostními složkami i bez jeho vědomí, že se stýkal s příslušníky SNB a byl evidován pod krycím jménem, je zásadní v tom, že představuje závažný potenciál negativního dopadu na skupiny a jednotlivce, než je tomu u ostatních zákonem stanovených překážek. Tento protipól jinak nesporně záslužné činnosti žalobce sice tuto zásluhu nikterak nepopírá, ale na druhé straně ji poněkud degraduje z pohledu podmínek povahy této „zpravodajské“ činnosti a tím současně ubírá na soustavnosti a významu (intenzitě) jeho protikomunistické činnosti, ale zejména, a to je rozhodné, je bez dalšího samostatným zákonem kvalifikovaným důvodem, pro který nelze žalobce za účastníka odboje a odporu proti komunismu uznat a osvědčení mu vydat.

84. Uvedené vstupuje i do posouzení pátého žalobního bodu obsahující jednak námitku proti vzájemné kumulaci zákonem stanovených překážek udělení osvědčení dle § 4 odst. 1 písm. b) a dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona z hlediska míry žalobcových zásluh v odboji a jednak i námitku nesprávného přihlédnutí k období let 1967–1969.

85. Předně soud přisvědčuje žalobci v tom, že ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona (spolupráce s bezpečnostními složkami) představují 2 samostatné důvody, pro které nelze žadatele o osvědčení považovat za účastníka odboje. Jsou to však důvody, které každý sám o sobě vylučuje uznání statusu z požadovaného osvědčení. Proto naplňuje–li žadatel některou z uvedených podmínek či více (zde žalobce 2 podmínky), neznamená to ještě, že žádaný status společenského ocenění je mu nepřístupný. Výjimky stanoví § 4 odst. 2 a 3 zákona, podle nichž se překážky vydání osvědčení neuplatní za specifických zákonných podmínek, přitom výjimky se uplatní ve vztahu ke každému z těchto důvodů. Podle první podmínky uvedené v ust. § 4 odst. 2 zákona, se k překážce nepřihlíží, pokud byl občan do složek a organizací totalitní moci vyslán nebo se stal jejich členem za účelem boje proti komunistickému režimu, druhá výjimka dle § 4 odst. 3 je založena na zjevné převaze účasti občana na odboji a odporu proti komunismu. Soud tedy přisvědčuje námitce žalobce, že otázka členství v KSČ je samostatným právním důvodem a jeho relevance je dána ve spojení s § 4 odst. 2 a 3 zákona tehdy, jestliže některá z okolností uvedených v těchto ustanoveních členství v KSČ konvalidují. Pokud však nejsou takové okolnosti zjištěny, ke členství v KSČ se přihlíží a pokud je vedle členství KSČ prokázána i další zákonem kvalifikovaná překážka, pak je logické, že vícero důvody jsou umocněny překážky pro vydání osvědčení.

86. V souzené věci žalovaná činnosti žalobce zaměřené proti komunistickému režimu nepopřela, ale zcela opodstatněně na základě důkazů je neshledala v zákonem požadované intenzitě a zjevně převažujícími nad překážkami dle ust. § 4 odst. 1 písm. b) a c) zákona. Proto postačoval–li důvod uvedený v ust. § 4 odst. 1 písm. b) vylučující výjimku dle § 4 odst. 3 zákona, nebylo na místě již poměřovat zásluhy žalobce oproti důvodu dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona. Naopak kandidatura a členství v KSČ po dobu 4 let bez ohledu na to, zda bylo prokázáno, že žalobce spolupracoval s vysokoškolským výborem KSČ či nikoliv, mohly jen jako další překážkový důvod přistoupit k posouzení celého kontextu činností, které žalobce vyvíjel jak v pozitivním tak negativním smyslu v průběhu let 1964–1989. Soud za těchto okolností neshledává důvodnost ani žalobní námitky, že otázku členství žalobce v KSČ správní orgány neposuzovaly v režimu zákona a žalobci přitížily v tom, že ji posuzovaly dvakrát. Žalovaná ani tento odvolací důvod nepominula, neboť vztah překážek definovaných v ust. § 4 odst. 1 a liberačních důvodů dle § 4 odst. 2 a 3, kterých se v podstatě námitka pátého bodu žaloby týká, vypořádala na str. 51–52 napadeného rozhodnutí. Pokud toto vypořádání nepřiřadila ke konkrétní odvolací námitce, nemá soud za to, že by tím došlo k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. posouzením v otázce členství žalobce v KSČ. Žalovaná nepochybila, pokud do svých úvah o intenzitě odboje žalobce včlenila i další kvalifikovaný důvod pro nepřiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona.

87. Ze shora uvedených důvodů tak také méně relevantní zůstává nesouhlas žalobce s jinak nikoliv nelogickým hodnocení nižší míry angažovanosti žalobce v období otevřenějších poměrů a menšího rizika postižení, kterému mohl být žalobce vystaven v letech 1967–1968. I když je třeba přisvědčit žalobci v tom, že zákon formálně nerozlišuje těžká či mírnější období nesvobody (zde mírnější v období do srpna 1968), neznamená to, že by žalobcem posuzovaná angažovanost v protikomunistickém hnutí neměla být hodnocena optikou možných totalitních praktik, rizik a míry vjemu ohrožení žalobce. To je ostatně zřejmé i z již výše Nejvyšším správním soudem vyloženého účelu zákona o protikomunistickém odboji, který žádoucí intenzitu protikomunistických postojů spojených s tvrdým postihem režimu formuloval a mírnější upozadil (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 175/2015–124–116). Ve smyslu jím deklarovaného účelu zákona, nelze žalované vytýkat, že přihlédla k tomu, že protikomunistické postoje žalobce nebyly v namítaném období let 1967–1968 spojeny se zákonem předvídaným rizikem. V těch letech byl žalobce dokonce členem KSČ a ukončení jeho členství, jak bylo zjištěno a popsáno, nebylo výslovným úkonem, ale i v souladu s vyjádřením žalobce vyplynulo spíše z určitých nepřímých konání či nečinností (neplacení členských příspěvků, emigrace). Nicméně rozhodující je, že námitky nesprávnosti hodnocení činnosti žalobce v období let 1967–1968, ať již jde o kandidaturu a členství v KSČ či o nesouhlas s posouzením mírnějšího období nesvobody nejsou způsobilé vyvrátit jinak opodstatněný závěr žalované postavený na prokázané závažnosti důvodu, že žalobce byl evidován v materiálech bezpečnostních složek jako jejich spolupracovník a že s těmito složkami spolupracoval. Zákon o protikomunistickém odboji v ust. § 4 odst. 1 písm. b) nevyžaduje konkretizaci spolupráce žadatele s tehdejším režimem, pro naplnění postačuje doložená evidence ve svazcích bez dalšího. Oproti tomu v souzené věci byly věcná náplň a časové souvislosti takové spolupráce důkazně spolehlivě prokázány.

88. Z uvedených důvodů ani pátý, šestý a sedmý žalobním bod nejsou ve vzájemné argumentační souvislosti důvodné.

89. Soud konečně nevešel ani na námitky osmého žalobního bodu, týkajícího se nesprávného posouzení liberační podmínky dle § 4 odst. 3 zákona.

90. Jak bylo již výše uvedeno a soud zde doplňuje, že správní orgán 1. stupně i žalovaná se se zákonnými liberačními podmínkami zabývaly, a to nejen z hlediska namítaného ust. § 4 odst. 3 zákona, ale i ust. § 4 odst. 2 zákona ve vztahu k oběma zjištěným překážkám – členství v KSČ i spolupráci s příslušníky československé rozvědky. Správní orgán tak učinil na str. 19–20 svého rozhodnutí a žalovaná na str. 51–52 napadeného rozhodnutí. Ve smyslu námitek žalobkyně je třeba v testu poměřování překážky členství v KSČ a liberačního důvodu dle § 4 odst. 3 zákona rozlišovat účel těchto ustanovení. Skutečnost kandidatury a členství v KSČ je samostatným důvodem – kvalifikovanou překážkou vztahující se k osobě žadatele bez dalšího, bez nutnosti posuzovat účast na budování, rozvoji a upevňování totalitní moci. Posledně uvedené není vlastní skutkovou podstatou překážky dle § 4 odst. 1 písm. c), ale znakem přiznání postavení účastníka odboje či odporu proti komunismu vzdor jeho právní kvalifikaci dle § 4 odst. 1 písm. c), avšak až po komparaci, zda jeho záslužná činnost zjevně převyšovala jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci. Význam postavení žalobce ve všech potřebných porovnávacích souvislostech bylo v dané věci předmětem posuzování žádosti a možnosti vydání osvědčení. Soud přisvědčuje hodnocení obou správních orgánů, že věcné a časové okolnosti, vyplývající z provedených důkazů i z vyjádření samotného žalobce neumožňují komparaci zásluh žalobce oproti zjištěným překážkám ve prospěch vydání osvědčení. To proto, že působení žalobce v šedesátých letech ve studentském hnutí (za současného statusu žalobce v KSČ, tj. ve straně podporující činnost totalitního režimu), jakož i žalobcova zahraniční činnost po emigraci v r. 1970 nemohly zjevně převýšit prokázanou skutečnost, že žalobce v letech 1968 a 1969 spolupracoval s tehdejšími bezpečnostními složkami formou sdělování závažných informací. Tedy, že slovy zákona se jednalo o účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické moci, přičemž liberační důvod dle § 4 odst. 3 zákona nevyžaduje vědomost občana o takovémto přispívání totalitnímu režimu. Ve vztahu k členství žalobce v KSČ ani není ze strany žalobce namítán liberační důvod dle § 4 odst. 2 zákona, tj. určité konspirativní zapojení do této stranické struktury pro účely boje proti totalitnímu režimu. Ve vztahu k jeho pozdější exilové, jinak záslužné činnosti ze zahraničí, je třeba konstatovat, že tato jeho činnost nebyla vyvíjena přes přímo hrozící perzekuci či bezprostřední ohrožení, jakému byli na zdraví a svobodě vystaveni oponenti komunistického režimu a disidentské hnutí, zejména v sedmdesátých, ale i osmdesátých letech v Československu. Proto ani tento úsek zahraniční činnosti ve spojení s aktivitami žalobce v šedesátých letech nebyl v souladu s historickým posouzením poměrů té doby v rozhodnutích správních orgánů shledán činností svou intenzitou (soustavností a významem) převyšující a zhojující fakt působení žalobce v KSČ a spolupráce s bezpečnostními složkami. Celý věcný a časový kontext angažovanosti a zásluh žalobce v odboji a odporu proti komunismu degradovaly určité skutečnosti, které měly být a správně byly vzaty správními orgány v úvahu a tyto skutečnosti neumožňují zhojení zjištěných překážek dle § 4 odst. 1 písm. c) a b) zákona o protikomunistickém odboji.

91. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze neshledal důvodnost žádného z uplatněných žalobních bodů, neboť námitky které se ostatně v těchto bodech prolínají a vzájemně se k vypořádání podmiňují, ničeho nemění na skutkových a právních okolnostech, za kterých nebylo možné žádosti žalobce vyhovět. Žalobce nenaplnil podmínky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle ust. § 2 písm. b) ve spojení s § 3 odst. 2 a s přihlédnutím k ust. § 4 odst. 1 písm. b) a c) zákona o protikomunistickém odboji.

92. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

93. Soud rozhodoval v dané věci bez nařízení jednání, neboť k tomuto postupu byly dány podmínky ust. § 51 s. ř. s., když účastníci řízení k výzvě soudu nepožadovali nařízení ústního jednání k projednání žaloby.

94. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.