9 A 62/2013 - 88

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: V. B., zast. JUDr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 15, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. S-MHMP 1523845/2012/OST/Ca, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 SB., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 4, odbor stavební (dále též „stavební úřad“) ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. P4/087864/10/OST/KOUB, č. j. P4/070615/12/OST/ÍCOUB (vypraveno 18. 9. 2012), jímž byla zamítnuta její žádost o dodatečné povolení stavby dle ust. § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), ve znění pozdějších předpisů, označená jako změna stavby rodinného domu čp. 722, ul. Jihovýchodní I. č. 4, Praha 4 - Záběhlice, na pozemku parc. č. 4557 v k. ú. Záběhlice, spočívající ve stavebních úpravách všech podlaží a stavebních úpravách souvisejících se zastavěním části terasy v podkroví, (dále jen „změna stavby“ či „stavba“), provedená bez povolení stavebního úřadu, a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. Žalobkyně v žalobě napadla všechny výroky žalobou napadeného rozhodnutí pro nezákonnost. V prvním žalobním bodu namítala použití vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále jen „vyhláška OTPP“) s tím, že byla vydána k provedení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „předchozí stavební zákon“), na základě zmocnění v ust. § 143 odst.

4. Předchozí SZ byl ale zrušen dne 1. 1. 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“) a stejného dne zaniklo i zmocnění, na jehož základě byla vyhláška OTPP vydána, tedy pozbyla svůj zákonný podklad a účinnost. K tomu poukázala na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), kde je garantováno, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Podle ust. § 194 písm. e) stavebního zákona „provedení § 169 hlavní město Praha stanoví nařízením vydaným v přenesené působnosti obecné technické požadavky na výstavbu v hlavním městě Praze". Takové nařízení však vydáno nebylo. Pokud se správní orgány v předmětném řízení dovolávají ustanovení vyhlášky OTPP jako důvodu nesouladu její stavby s ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, a v konečném důsledku důvodu zamítnutí žádosti o dodatečné povolení (změny) stavby, založily tímto postupem nezákonnost svých rozhodnutí, neboť pokud vyhláška OTPP není účinná (z důvodu zrušení zákona, na základě jehož zmocnění byla vydána), nemůže být ani důvodem nesouladu s obecnými požadavky na výstavbu. V druhém žalobním bodě nesouhlasila se závěrem žalovaného, že je změna stavby v rozporu s čl. 8 odst. 6 vyhlášky OTPP a tvrdila, že žalovaný učinil nesprávný závěr, toto ustanovení nesprávně vyložil a chybně aplikoval na posuzovaný případ. Z jazykového výkladu tohoto článku je zřejmé, že se vztahuje na případy, kdy je za splnění stanovených podmínek stavba nově umísťována na hranici pozemku. V posuzovaném případě však jde pouze o změnu stavby při zachování jejího půdorysu a výšky, stavba je na pozemku již umístěna. Nadto stavba na hranici pozemku umístěna není, neboť je umístěna ve vzdálenosti alespoň 1,8 metru od této hranice. Jiný výklad tohoto ustanovení vyhlášky OTPP není možný, hranice pozemku není žádným právním předpisem definována, a je tak nutné za ni považovat přímku, oddělující dva sousedící pozemky, nikoliv oblast okolo této přímky, jak mylně učinil žalovaný. Článek 8 odst. 6 OTPP tak na posuzovaný případ nedopadá. Správnost tohoto výkladu vyhlášky OTPP je dále potvrzována mj. tím, že v jiných ustanovení OTPP, která stanovují omezení, popř. limity ve vztahu k oblasti přilehlé k hranici pozemku, je tato skutečnost výslovně uvedena. Tak namátkou se v čl. 4 odst. 4 vyhlášky OTPP hovoří o „umístění nebo změně stavby na hranici pozemku nebo v její bezprostřední blízkosti". Článek 8 odst. 6 však upravuje pouze situaci, kdy je stavba umístěna na hranici pozemku, nikoliv však její bezprostřední blízkosti. Toto ustanovení vyhlášky OTPP se proto v posuzovaném případě vůbec nepoužije a pokud tak správní orgán učinil, zatížil své rozhodnutí vadou a toto rozhodnutí je nezákonné. Extenzivní výklad předmětného ustanovení vyhlášky OTPP žalovaným je nadto zcela nepřiměřený, a to tím spíše, že ze strany žalobkyně jde v případě rekonstrukce předmětné nemovitosti pouze o úpravu stávajícího stavu, nikoliv o vznik stavu zcela nového. Na tomto místě pak žalobkyně poukázala na skutečnost, že rozsah změny stavby, o jejíž dodatečné povolení žalobkyně v řízení žádala, je pouze takový, že jako taková by podléhala pouze ohlášení. Tuto skutečnost několikrát potvrdily v průběhu řízení i dotčené orgány. K čl. 8 odst. 6 OTPP, podle kterého „vnější hrany pochozí plochy rodinného domu (např. terasy, balkony, lodžie) podlaží ve výšce nejméně 2 m nad terénem přilehlým ke stěně domu a v podkroví musí být od této hranice vzdáleny nejméně 3 m", pak žalobkyně dále uvedla, že „pochozí plochou" je zcela jistě nutno rozumět plochu, po které lze chodit, když tato je posuzovaném případě jistě vymezena zábradlím. Úvaha žalovaného v napadeném rozhodnutí, že pochozí plocha je de facto určena pouze půdorysem budovy, na níž se pochozí plocha nachází, je tak zcela jistě rovněž úvahou mylnou, když pouhým jazykovým výkladem tohoto ustanovení lze dospět pouze k výkladu, který za pochozí plochu považuje (výhradně) tu část nemovitosti, kterou lze k uvedenému účelu, tj. k chození, využívat. Požadovaná změna stavby tak ze shora uvedených důvodů není v rozporu, ale v souladu s článkem 8 odst. 6 vyhlášky OTPP a pokud správní orgán založil napadené rozhodnutí na rozporu stavby žalobkyně s tímto ustanovením OTPP, je tato skutečnost důvodem nezákonnosti tohoto rozhodnutí. Nad rámec těchto žalobních bodů žalobkyně tvrdila, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s jejími námitkami, že se navrhovaný stav západní stěny předmětné budovy de facto neliší od stavu stávajícího, kdy budova byla naposledy zkolaudována se sedmi okenními otvory na její západní stěně a v projektu je na této stěně navrženo rovněž sedm okenních otvorů, když pouze v případě dvou z nich došlo ke změně jejich umístění a velikosti. Argumentace článkem 8 odst. 6 OTPP nejen že je v tomto případě zcela nepřípadná, neboť je dle názoru žalobkyně ze shora uvedených důvodů nepoužitelný, ale odůvodnění žalovaného rozhodnutí je zcela nesrozumitelné a v konečném důsledku i nepřezkoumatelné. Ve třetím žalobním bodě namítala nezákonnost použití čl. 4 odst. 1, 4 vyhlášky OTPP a obdobně jako v předně uvedeném žalobním bodě namítala, že správní orgán učinil nesprávný závěr, toto ustanovení nesprávně vyložil a aplikoval na posuzovaný případ, závěr žalovaného je zcela nedůvodný a není odůvodněn. Žalovaný se ve vztahu k čl. 4 odst. 1 vyhlášky OTPP omezil de facto pouze na konstatování, že „stavební úřad se na str. 7 napadeného usnesení prováděnou změnou stavby zabýval a rozpor s ust. čl. 4 odst. 1 OTPP dostatečně odůvodnil. “. Žalobkyně měla za to, že je i rozhodnutí stavebního úřadu v této části odůvodněno zcela nedostatečně, když zejména jakkoliv nevysvětluje, jakým způsobem změna stavby žalobkyně narušuje pohodu bydlení sousedního pozemku parc. č. 4555 v k. ú. Záběhlice. Půdorys i výška nemovitosti nezměnil, a rovněž počet okenních otvorů na její západní stěně, tj. směrem k pozemku pare. č. 4555, zůstává stavební úpravou, jejíž povolení se žalobkyně domáhá, nedotčen. Nejedná se o umístění stavby nebo její začlenění do území, ale jak žalobkyně již výše uvedla a jak opakovaně v průběhu řízení potvrdily i správní orgány toliko o stavební úpravy, k jejichž provedení by za běžných okolností postačovalo pouze ohlášení podle ust. § 104 stavebního zákona. Takový výklad vyhlášky OTPP, který by tyto stavební úpravy podřadil pod čl. 4 odst. 1 OTPP, je potom nepřiměřeně extenzivní a v konečném důsledku by vedl takřka k nemožnosti jakýchkoliv stavebních úprav nemovitostí. V posuzovaném případě by totiž ad absurdum mohlo být požadováno, aby žalobkyně za účelem odstranění nesouladu zamýšlené stavby s vyhláškou OTPP, a tím jejího povolení, odstranila veškeré okenní otvory na západní stěně předmětného domu, tedy i ta okna, která jsou na této stěně umístěna „odjakživa". Žalobkyně měla za to, že takový postup zjevně neměl tvůrce vyhlášky OTPP při jejím přijímání na mysli. Požadovaná změna stavby tak ze shora uvedených důvodů není v rozporu, a je tedy v souladu i s článkem 4 odst. 1 OTPP. Pokud pak správní orgán odůvodnil zamítnutí žádosti žalobkyně o dodatečné povolení (změny) stavby nesouladem s tímto ustanovením vyhlášky OTPP, založil tím nezákonnost napadeného rozhodnutí. K čl. 4 odst. 4 vyhlášky OTPP žalobkyně poukázala na svá vyjádření v průběhu správního řízení a projektovou dokumentaci, kterou předložila, a z nichž je zřejmé, že půdorys i výška její nemovitosti zůstává stavební úpravou, jejíž povolení se žalobkyně domáhá, nedotčen. Zůstává zachován rovněž počet okenních otvorů na západní stěně předmětné budovy. Žalobkyně z tohoto důvodu zcela neporozuměla argumentaci žalovaného, který ve svém rozhodnutí uvádí, že povolení změny stavby není možné z důvodu porušení, resp. nesouladu s ust. čl. 4 odst. 4 vyhlášky OTPP, neboť by došlo k omezení zástavby sousedního pozemku parc. č. 4555. Tento závěr jednoduše nemůže obstát, neboť pokud požadovanou změnou stavby nedojde ke změně půdorysu nemovitosti, ke změně její výšky, ani ke změně počtu okenních otvorů, nemůže se takovou změnou stavby změnit ani rozsah zastavěnosti pozemku, nemůže dojít ani ke změně odstupových vzdáleností od staveb okolních, a v konečném důsledku nemůže dojít ani ke znemožnění zástavby sousedního pozemku. Požadovaná změna stavby tak ze shora uvedených důvodů není v rozporu, a je tedy v souladu s článkem 4 odst. 4 vyhlášky OTPP. Pokud pak správní orgán odůvodnil nesouladem s tímto ustanovením vyhlášky OTPP zamítnutí žádosti žalobkyně o dodatečné povolení (změny) stavby, založil tímto postupem nezákonnost napadeného rozhodnutí. Rovněž v tomto případě, nad rámec již uvedených žalobních bodů, žalobkyně uvedla, že argumentace článkem 4 odst. 4 vyhlášky OTPP nejen že je v tomto případě zcela nepřípadná, neboť je dle názoru žalobkyně ze shora uvedených důvodů nepoužitelný (změnou stavby nedojde ke změně půdorysu nemovitosti, ke změně její výšky, ani ke změně počtu okenních otvorů na její západní stěně), odůvodnění žalovaného rozhodnutí je rovněž zcela nedostatečné, nesrozumitelné (žalovaný údajný rozpor předmětné změny stavby s ustanovením čl. 4 odst. 4 OTPP nijak neodůvodnil) a v konečném důsledku i nepřezkoumatelné. Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že vyhláška OTPP pozbyla stavebním zákonem účinnosti. Je pravdou, že hlavního město Praha zatím nestanovilo nařízením v přenesené působnosti obecné technické požadavky na výstavbu v hlavním městě Praze, jak je uvedeno v ust. § 194 písm. e) stavebního zákona. Nevydání tohoto nařízení však nemění nic na tom, že vyhláška OTPP platí. Platnost vyhlášky OTPP nebyla časově omezena. Obdobně lze poukázat na vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů, jež zůstala v platnosti i po 1. 1. 2007, a která byla zrušena teprve vyhl. č. 268/2009 Sb. Též lze poznamenat, že od účinnosti nového stavebního zákona, tj. od 1. 1. 2007 soudní judikatura platnost vyhlášky OTPP při soudních přezkumech správních rozhodnutí nikdy nezpochybňovala. Žalovaný se předmětem napadeného rozhodnutí několikrát zabýval, jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobkyně byla několikrát upozorněna na splnění požadavků potřebných k dodatečnému povolení shora uvedené změny stavby, jež jsou upraveny v ust. § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Protože neprokázala soulad provedené změny stavby s obecně závaznými technickými požadavky, tak stavební úřad její žádost o dodatečné povolení zamítl a žalovaný se s postupem stavebního úřadu ztotožnil. Žalobkyně též předložila projektovou dokumentaci, která neměla náležitosti stanovené vyhl. č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, jak je uvedeno na str. 5 napadeného rozhodnutí, i když v předchozím napadeném rozhodnutí sp. zn. S-MHMP 33000/2011/2011/OST/Ca/Be ze dne 29. 3. 2011 byla upozorněna, že projektová dokumentace náležitosti vyhl. č. 499/2006 Sb. neobsahuje. Žalobní důvody týkající se čl. 8 a čl. 4 vyhl. OTPP byly uplatněny, jak při projednání u stavebního úřadu, tak v odvolacím řízení. Žalovaný se jimi podrobně zabýval, a proto v plném rozsahu odkazuje na str. 3,4 a 5 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Osoba zúčastněná na řízení J. B., respektive jeho právní předchůdkyně M. J. (dále též „ZO“) ve vyjádření k žalobě považovala za nezbytné uvodit celý tento případ a okolnosti, za kterých aktuální černá stavba žalobkyně vznikla, některými dalšími informacemi, demonstrujícími přístup žalobkyně ke stavebnímu zákonu, právům jejích sousedů a povinnostem jí jako stavebníka. Aktuální černá stavba žalobkyně, spočívající v přestavbě, zvýšení a rozšíření části jejího domu, je již třetí podobnou vědomou černou stavbou žalobkyně a její rodiny. Žalobkyně a její rodina především již v minulosti rozšířila svůj dům bez jakéhokoliv povolení přístavbou směrem k pozemku pare. č. 4555 v k. ú. Záběhlice ve vlastnictví rodiny ZO - jde právě o tu část jejího domu, na kterou nyní umístila nástavbu dvou dalších nadzemních podlaží, a jejíž dosavadní existencí argumentuje v tom smyslu, že se vlastně „nic nemění“. Další černá stavba proběhla v nedávné době, kdy žalobkyně postavila na zahradě jejího domu další zděný „zahradní“ dům - při jeho umístění pro změnu nerespektovala práva jejích dalších sousedů, když nový dům umístila bezprostředně na hranici jejich pozemku. V obou uvedených případech žalobkyně postupovala vědomě protiprávně, co nejrychleji provedla vlastní stavbu a spoléhala se na to, že po dokončení jejích černých staveb již stavební úřad nenařídí jejich odstranění. V obou uvedených předchozích případech to stavební úřad skutečně neučinil a černé stavby (a odpovídající výjimky z OTP) zpětně povolil. V aktuální věci se žalobkyně opětovně pokusila o stejný postup, rovněž nezískala odpovídající povolení stavebního úřadu (byla si samozřejmě vědoma, že pokud by měla zúčastněná osoba možnost uplatnit ke stavebnímu záměru své připomínky, nikdy by s ním nesouhlasila, když podstatně znehodnocuje její rodinou vlastněné nemovitosti a narušuje jí pohodu bydlení) a zahájila stavbu. V ní pokračovala a prakticky ji dokončila přesto, že jí bylo stavebním úřadem výslovně zakázáno ve stavbě pokračovat (jak plyne i z přiložených fotografií) - pokud je ZO známo, bylo s žalobkyní pro tento její delikt vedeno stavebním úřadem sankční řízení. Nyní, po faktickém dokončení výslovně zakázané černé stavby, opět usiluje o dodatečné povolení a legalizaci svého protiprávního postupu. ZO je přesvědčena o tom, že jí nelze vyhovět, a to nejen z níže uvedených důvodů, ale i proto, že svým vědomým protiprávním postupem opakovaně a zásadně krátí práva ZO na vyjádření se k jejím stavebním záměrům před jejich realizací, tedy v době, kdy lze ještě oprávněné připomínky ZO zohlednit. Žalobkyně ve své žalobě uvádí celou řadu nepřesných, resp. nepravdivých tvrzení. Jedním z nich je tvrzení o tom, že je její stavba umístěna nikoliv na hranici s rodinou ZO vlastněným pozemkem pare. č. 4555, ale ve vzdálenosti nejméně 1,8 metru od něj. Jak plyne z přiloženého projektu z roku 1989, stavba žalobkyně č. p. 711 se v nejužším místě k pozemku pare. č. 4555 přiblížila na vzdálenost pouhých 1.280 mm! Právě v tomto místě umístila žalobkyně v nejvyšším patře nově zřízenou pochozí terasu, čímž bezprostředně nad pozemkem ZO vznikla určitá „rozhledna“, což má za následek naprostou ztrátu soukromí nejen na pozemku pare. č. 4555, na které má ZO umístěnu zahradu, terasu a přístup i vstup do domu, ale i v budově č. p. 709, kde se svou rodinou bydlí. Obdobně zavádějící je i tvrzení žalobkyně o počtu stavebních otvorů v západní stěně jejího domu. Je třeba zásadně zdůraznit, že ve stěně umístěné na hranici s naším pozemkem vznikly tři nové velkoplošné stavební otvory, a to navíc v nejvyšších patrech budovy, což má za následek naprostou ztrátu našeho soukromí a zásah do užívacích práv rodiny ZO k pozemku pare. č. 4555 a budově č. p.

709. ZO vyjádřila přesvědčení, že za dané situace zcela zjevně dochází nově vybudovanou nástavbou na pozemku žalobkyně k zásadnímu narušení pohody bydlení ZO. V příloze přiložila 18 chronologicky řazených fotografií pořízených z pozemku parc. č. 4555, resp. budovy č. p. 709 ve vlastnictví rodiny ZO, z nichž je patrné, nakolik je aktuální černou stavbou žalobkyně negativně dotčena, resp. co přesně bezprostředně nad jejím pozemkem a domem vzniklo. Tyto fotografie dále dokládají i časový rámec výstavby a to, jaké stavební otvory na domě sousedky byly umístěny již od doby její předchozí černé stavby, a jaké do stěny umístěné bezprostředně na hranici s pozemkem ZO začlenila nyní. Měla za to, že tyto fotografie nevyžadují další komentář. Nesouhlasila ani s dalšími tvrzeními žalobkyně obsaženými v její žalobě, když tato tvrzení považovala za částečně nepravdivá, částečně za účelově zavádějící. Je zcela evidentní (a opětovně odkázala na přiložené fotografie), že aktuální černá a protiprávní stavba žalobkyně pohodu bydlení ZO zcela zjevně a velmi zásadně narušuje. ZO navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Před ústním jednáním dne 23. 11. 2016 zaslala žalobkyně soudu podáním došlým soudu dne 22. 11. 2016 repliku k vyjádření žalovaného, kde uvedla, že provedenou změnou stavby došlo ve vztahu k předložené projektové dokumentaci k dodržení původního půdorysu, sjednocení fasády, byla dodržena výška hřebene, počet oken, která jsou navíc lépe harmonicky uspořádána a byl zachován tvar střechy do ulice a rovněž její objem a sklon. Nesouhlasila s tím, že nebyla doložena dokumentace stávajícího stavu, to se musí nacházet na stavebním úřadu a není irelevantní důvod opět ji vypracovávat zpětně. Měl to být stavební úřad, kdo měl případně tvrdit rozdíl mezi kolaudovaným a stávajícím stavem a toto doložit, což se nestalo. Za irelevantní považovala námitku ohledně nesrozumitelnosti, jak stavební úřad zjistil, provádění stavby bez stavebního povolení. Tento argument nemůže vést k výroku o zamítnutí dodatečného povolení změn stavby. Za nadbytečný a nedůvodný požadovala požadavek, aby dokumentace obsahovala odlišení toho, co již bylo provedeno od konečné podoby změněné stavby, neboť jakousi „dokumentaci rozestavěnosti“ považovala za nadbytečnou, ale rovněž její absence nemůže být podkladem pro zamítavý výrok. Uvedla, že v průběhu řízení takovou nadbytečnou dokumentaci ani po žalobkyni nikdo nepožadoval. Měla za to, že žalovaná při vydání žalobou napadeného rozhodnutí zřejmě zaměňovala projektovou dokumentaci. K tomu žalobkyně tvrdila, že místnost číslo 3.1 není označena jako hobby místnost, ale jako ateliér. Trvala na tom, že tato místnost s takovým způsobem určení splňuje všechny podmínky dle obecně závazných právních předpisů. Žalovanou zmíněná nejasnost či nedostatek průkaznosti také neměl vést k rozhodnutí o zamítnutí dodatečného povolení změny stavby. Pokud žalovaná vytkla, že konkrétní obytné místnosti mají světlou výšku menší než 2,5 m, pak jde vždy o místnosti již stávající dříve zkolaudované a nikoli budované v rámci změny stavby. Což platí pro celé druhé nadzemní podlaží, kde sice přibyla místnost č. 2.2 zbudovaná z bývalé terasy. Avšak právě tato místnost má již světlou výšku 2,6 a jde navíc o halu. K výtkám na straně 4 žalobou napadeného rozhodnutí uvedla, že hrana pochozí plochy mimo plochou střechu je dostatečně definována zábradlím, které tuto pochozí plochu ohraničuje více než 3m od hranice sousedních pozemků. Umístění nových oken na západní straně nikterak neruší a nacházejí se 12 metrů od vyoseného sousedního obytného domu. Jejich umístění tak neodporuje jakémukoliv závaznému předpisu ani žádným způsobem nezpůsobují jakoukoliv újmu. Za nepřijatelný považovala žalobkyně odkaz žalovaného na straně 6 žalovaného rozhodnutí, a to na aplikaci streeet view, kterou zcela nepatřičně považuje za podklad pro svůj závěr o „nesrovnalosti ve výkresové dokumentaci“. Žalobkyně trvala na tom, že sklon střechy zcela odpovídá výkresové dokumentaci a popřela, že došlo k navýšení obvodové zdi garáže s tím, že žalovaná ostatně ani netvrdí jakýkoliv číselný, metrický či procentuální údaj o takto nepravdivě tvrzené odlišnosti. Za protimluvné považovala závěr žalovaného rozhodnutí, kde žalovaná uvedla „v postupu stavebního úřadu nebyla shledána pochybení“ ačkoli značná část výše uvedených námitek spočívala v tom, že žalovaná nebyla schopna zjistit, o co stavební úřad opíral některá dílčí zjištění. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobkyně vzal zpět důkazy označené v žalobě, soud je proto neprováděl a to tím spíše, že jsou součástí spisového materiálu, který si soud při přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí od žalovaného vyžádal a z něhož vychází. Nově žalobkyně uplatnila návrh výslechem svědka Ing. arch. T. B., zpracovatele projektové dokumentace, a to k výtkám, které vyjádřila v replice k vyjádření žalovaného k podané žalobě, a sice ve svém podání ze dne 22. 11. 2016. I tento důkaz posléze vzala zpět a soud jej proto neprováděl, ostatně svědek měl být slyšen k námitkám žalobkyně týkající se posouzení projektové dokumentace, které však žalobkyně uplatnila až v replice před ústním jednáním, tedy po zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců ve smyslu § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s.ř.s. opožděně. K tomu soud dodává, že k těmto nově uplatněným žalobním tvrzením z uvedených zákonných důvodů nemohl přihlédnout a vyšel pouze z řádně a včas žalobou uplatněných bodů. Naproti tomu soud provedl k návrhu osoby zúčastněné na řízení J. B. důkaz projektem přístavby se zákresem z března 1989, označeném jako „Změna projektu přístavby rodinného domku P 4 – Spořilov Jihovýchodní I. 709“, opatřeném razítkem Odboru výstavby ONV Praha 4, č. j. 2608/88 ze dne 12. 6. 1989 (dále též „plánek“), a důkaz 18 kusy fotografií s datem pořízení od 22. 6. 2010 do 8. 11. 2013 (tyto důkazy byly založeny jako přílohy zúčastněné osoby předložené soudu dne 19. 12. 2013 a jsou součástí soudního spisu). Zástupce žalobkyně ve svém přednesu k věci připustil, že v replice uplatněné námitky proti projektové dokumentaci „víceméně“ v žalobě nemá, uvedl je v rámci obrany, skutečnosti, na které v tomto podání k soudu reaguje, jsou irelevantní, protože žaloba je stavěna poněkud jinak, učinil tak z důvodu nejvyšší opatrnosti. Konstatoval, že výhrady uvedené žalovaným v jeho rozhodnutí mají povahu technickou a povahu nejasností způsobu opatření podkladu pro předchozí rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž výtky technické povahy považoval za nesprávné, irelevantní a nepravdivé. Považoval za protimluv žalobou napadeného rozhodnutí, kde na jedné straně žalovaný uvádí, že nelze najít pochybení v dosavadním postupu stavebního úřadu a na druhou stranu tvrdí, že existuje nedostatečně osvědčený způsob a zdroje pro určité skutečnosti. Podle zástupce žalobkyně se měl žalovaný s touto okolností procesně vypořádat jiným způsobem. K provedeným důkazům podotkl, že se u fotodokumentace jedná o obrazové zachycení nějakého stavu. U plánku poukázal na roh s tím, že je vzdálen méně, než 3 metry od hranice pozemku Na tomto rohu není nově stavěna žádná obytná ani pochozí část, je tam jakási plochá střecha, a pokud na ni existuje stávající terasa, tak ta je ohraničena a limitována zábradlím, které je vzdáleno od hranice pozemku více než 3 metry. Takže pokud tam bude jakýkoliv pohyb nebo dočasný pobyt osob, bude vždy limitován tímto zábradlím. To, co je v kratší vzdálenosti než 3 metry už je střecha, na kterou nikdo přes zábradlí přelézat nebude. Konstatoval, že pokud došlo k podání špatného formuláře, má za to, že stavební úřad nebyl vázán formou, ale jeho obsahem. K dotazu soudu, proč žalobkyně stavěla bez stavebního povolení, sama žalobkyně uvedla, že nestavěla bez stavebního povolení, stavební úřad o stavbě věděl od doby, kdy dal architekt na stavební úřad projekt, stavba byla na ohlášení, vše, co chtěl stavební úřad, bylo doplněno. Bohužel, na jaře dali i žádost o stavební povolení. Nikdo se po 40 dnech neozval, začali tedy stavět. Od té doby je vedeno řízení. Dalšímu dotazu, zda je pravda, že od stavebního úřadu dostávala výzvy, aby stavbu zastavila, přisvědčila, měla ale odkrytou západní stranu stavby a statik řekl, že stavba odpadne. Plachta nepomohla, museli dostavět, aby neteklo do sklepa. K tomu zástupce žalobkyně zopakoval, že věc měla být posuzována jako stavba, u které stačilo ohlášení. Zástupce žalovaného setrval na svém stanovisku, odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Zdůraznil, že stavba byla realizována bez stavebního povolení a bylo na žalobkyni, aby prokázala, že není v rozporu s vyhláškou OTPP, což neučinila. Několikrát byla vyzývána k úpravě projektové dokumentace, ale nedoplnila ji. Osoba zúčastněná na řízení odkázala na své písemné vyjádření. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při posouzení vyšel z obsahu spisového materiálu, jehož rozhodné skutečnosti jsou shrnuty ve sdělení Ministerstva pro místní rozvoj (dále též „MMR nebo ministerstvo“) ze dne 19. 12. 2011, č. j. 21581/2011-83/1398. Z něj vyplynulo, že se ministerstvo zabývalo podnětem žalobkyně k přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. S-MHMP 69148/2011/OST/Ca podle § 94 odst. 1 správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád"), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru stavebního (dále jen „stavební úřad“), č. j. P4/001692/11/OST/DHAV (sp. zn. P4/112098/10/OST/KABA) ze dne 5. 1. 2011 a toto rozhodnutí stavebního úřadu bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 5. 1. 2011 byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 150 000,- Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000,- Kč za spáchání přestupku dle § 178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, kterého se dopustila tím, že v období minimálně od 20. 6. 2010 do listopadu roku 2010 provedla změnu stavby rodinného domu č. p. 711 v ulici Jihovýchodní, č. o. 4, Praha 4 - Záběhlice, na pozemku parc. č. 4557 v k. ú. Záběhlice (dále jen „předmětná stavba“), kterou je třeba ohlásit stavebnímu úřadu, bez takového ohlášení. Z předloženého správního spisu v dané věci ministerstvo zjistilo, že písemností ze dne 23. 6. 2010 stavební úřad oznámil, že dne 21. 7. 2010 provede kontrolní prohlídku na stavbě rodinného domu č. p. 711 na pozemku parc. č. 4557 v k. ú. Záběhlice za účelem zjištění, zda jsou stavební úpravy daného rodinného domu prováděny v souladu s rozhodnutím či jiným opatřením stavebního úřadu. Následně stavební úřad písemnosti ze dne 14. 7. 2010, která byla žalobkyni doručena dne 16. 7. 2010, vyzval, aby bezodkladně, tj. ode dne doručení této výzvy, zastavila veškeré stavební práce na předmětné stavbě a písemností ze dne 21. 7. 2010 ji současně vyzval, aby do 15 dnů ode dne doručení této výzvy předložila odborný posudek zpracovaný oprávněnou osobou z oboru statika a dynamika staveb s návrhem nutných stavebních úprav k zajištění bezpečnosti a stability předmětné stavby, upozornil ji, že dokončení stavby jako nutné stavební úpravy nelze akceptovat, a poučil ji, že „pokud stavebník nezastaví práce na stavbě, dopustí se přestupku podle § 178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, za který lze uložit pokutu do 200 000 Kč". Tato písemnost ze dne 21. 7. 2010, jejíž přílohou byl též protokol a zpráva z kontrolní prohlídky, uskutečněné dne 21. 7.2010, z nichž vyplývá, že stavební práce byly ústním vyhlášením a zápisem do protokolu zastaveny, byla žalobkyni doručena dne 26. 7.2010. Dále ministerstvo zjistilo, že písemností ze dne 27. 7. 2010, která byla žalobkyni doručena dne 30. 7. 2010, oznámil stavební úřad zahájení řízení o odstranění předmětné stavby prováděné bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, upozornil účastníky daného řízení, že předmětnou stavbu lze dodatečně povolit a ve smyslu §129 odst. 3 stavebního zákona žalobkyni poučil, za jakých podmínek lze předmětnou stavbu dodatečně povolit. Při kontrolní prohlídce, kterou provedla oprávněná úřední osoba zařazená do stavebního úřadu dne 19. 8.2010, bylo zjištěno, že na stavbě nebylo pokračováno a že výzva stavebního úřadu k bezodkladnému zastavení prací ze dne 14. 7. 2010 byla respektována. Protokol z této kontrolní prohlídky obsahuje též vyjádření statika o stavebně technickém stavu předmětné stavby s návrhem na její zabezpečení formou provizorního zastřešení, vyjádření žalobkyně jako vlastníka stavby a vyjádření jí zmocněného zástupce Ing. arch. T. B. Další kontrolní prohlídku předmětné stavby provedla oprávněná úřední osoba dne 11. 10. 2010, při ní zjistila a fotograficky zdokumentovala, že ve výstavbě předmětné stavby je pokračováno, stejně tak jako při další kontrolní prohlídce, kterou provedla oprávněná úřední osoba dne 22. 10. 2010. Při následné kontrolní prohlídce, kterou provedla oprávněná úřední osoba dne 2. 11. 2010, bylo zjištěno a fotograficky zdokumentováno, že hrubá stavba předmětné stavby je téměř dokončena. Dne 15. 11. 2010 provedla oprávněná úřední osoba další kontrolní prohlídku předmětné stavby (včetně fotodokumentace) a do protokolu uvedla: „Stavba byla ve fázi hrubé výstavby dokončena i přes výslovný zákaz zastavení prací. Stavba byla kontrolována dle PD, kterou vyhotovil Ing. arch. B." Z předloženého správního spisu ministerstvo dále zjistilo, že písemností ze dne 19. 10. 2010, která byla žalobkyni doručena dne 29. 10. 2010, jí stavební úřad ve smyslu § 46 odst. 1 správního řádu oznámil, že s ní z moci úřední zahajuje řízení pro podezření ze spáchání přestupku dle § 178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, k projednání dané věci podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích ve spojení s § 49 odst. 1 správního řádu nařídil ústní jednání a v souladu s § 59 správního řádu ji k němu předvolal. Do protokolu z tohoto ústního jednání konaného dne 18. 11. 2010 zmocněný zástupce žalobkyně Ing. arch. T. B. uvedl, že dne 10. 5. 2010 byla podána žádost s projektovou dokumentací k ohlášení stavby „Na základě předem vydané územně plánovací informace z 6. 1. 2010.“ Dále uvedl, že 43 dní po podání žádosti začali se stavbou v domnění, resp. v dobré víře, že „máte tichý souhlas podle §106 stavebního zákona", a že tři dny po započetí stavby se z výzvy stavebního úřadu k odstranění nedostatků žádosti ze dne 17. 6. 2010 dozvěděli, že byla podána žádost o stavební povolení. Dále uvedl, že po obdržení výzev stavebního úřadu k zastavení prací na stavbě ze dne 14. 7. 2010 a 21. 7. 2010 provádění veškerých prací zastavili. Též uvedl, že objekt byl 3 - 4 měsíce s rozkrytou střešní konstrukcí, pouze s provizorním „zaplachtováním", že došlo k promáčení jeho západní strany až do sklepních prostor, zřícení podhledu stropu a k dalším škodám a že 60 dnů po podání žádosti o dodatečné povolení stavby na základě opětného posudku statika a doporučení právního zástupce dokončili zastřešení dle projektové dokumentace. Dále Ing. arch. T. B. uvedl, že žalobkyně necítí vinu ve věci úmyslného porušování stavebního zákona, a má za to, že stavba by měla podléhat pouze ohlášení stavby dle § 105 a násl. stavebního zákona, jediným pochybením byl špatně podaný formulář žádosti. Do protokolu žalobkyně pak osobně uvedla odhadovanou výši škody vzniklé promáčením stavby a výši nákladů na vlastní stavbu, přiznala, že s ní již bylo vedeno „správní řízení ve věci stavby zahradního domku“, a tvrdila, že po této zkušenosti bylo jejím primárním zájmem postupovat v souladu se stavebním zákonem. Následně stavební úřad provedl další dokazování a dne 2. 12. 2010 do správního spisu založil rozhodnutí stavebního úřadu č. j. P4/170377/08/OST/KABA/4919 (sp. zn. P4/4919/ 2008/OST/KABA) ze dne 11. 11. 2008 (které nabylo právní moci dne 4. 12. 2008), jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč (a povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000,- Kč) za spáchání přestupku podle § 178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, kterého se dopustila tím, že v dubnu roku 2008 provedla na pozemku parc. č. 4558 u rodinného domu č. p. 711 v k. ú. Záběhlice zděnou stavbu o rozměru 2,9 m x 5,0 m s pultovou střechou o výšce 1,9 m - 2,25 m, kterou je třeba ohlásit stavebnímu úřadu, bez takového ohlášení. Poté, co žalobkyni stavební úřad v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu poskytl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, vydal shora uvedené rozhodnutí č. j. P4/001692/11/ OST/DHAV (sp. zn. P4/112095/10/OST/KABA) ze dne 5. 1. 2011, které jí bylo doručeno dne 11. 1.2011. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stavební úřad popsal průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, a konstatoval, že se žalobkyně přestupku uvedeného ve výroku rozhodnutí jednoznačně dopustila a že jí bylo protiprávní jednání prokázáno. Následně se stavební úřad zabýval námitkami uplatněnými při ústním projednání věci. K námitce týkající se žádosti podané dne 10. 5. 2010 uvedl, že toho dne byla podána žádost o stavební povolení na formuláři dle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, přičemž projektová dokumentace podaná k žádosti nebyla zpracována dle vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, takže nebylo možno najisto posoudit, zda předmětná stavba vyžaduje stavební povolení anebo ohlášení podle stavebního zákona, a že proto dne 22. 6. 2010 žalobkyni (pozn.: písemností ze dne 17. 6. 2010) vyzval k odstranění nedostatků podání a současně ji poučil, že pokud nebudou nedostatky návrhu ve stanovené lhůtě odstraněny, bude řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno. K tomu dále uvedl, že ji tak prokazatelně upozornil, že žádosti nelze bez požadovaného doplnění vyhovět. Dále se stavební úřad podrobné zabýval tvrzením, že se stavbou bylo započato, neboť existoval tichý souhlas dle § 106 stavebního zákona, a že tedy žalobkyně začala stavět v dobré víře. Konstatoval, že toto tvrzení nemůže obstát, a mj. uvedl, že skutečnost, že uvedenou výzvu k odstranění nedostatků podání žalobkyně obdržela asi tři dny po zahájení stavby, nemění nic na tom, že se stavbou bylo započato bez rozhodnutí či jiného opatření stavebního úřadu, že byla řádně poučena a že bylo jenom na ní, zda budete nadále se stavbou pokračovat či nikoli, a to bez rozhodnutí či opatření stavebního úřadu, když věděla, že k ohlášení stavby ve smyslu § 105 a násl. stavebního zákona, resp. § 106 citovaného předpisu, nedošlo. Též uvedl, že k zastavení prací došlo až na základě výzvy stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2010, resp. ze dne 21. 7. 2010. Dále se stavební úřad v odůvodnění daného rozhodnutí ze dne 5. 1. 2011 podrobně zabýval předloženými návrhy provizorního zastřešení předmětně stavby. K tomu též uvedl, že nacházel-li se „objekt 3 – 4 měsíce s rozkrytou střešní konstrukcí, pouze s provizorním „zaplachtováním“, nebylo to vinou stavebního úřadu, ale bylo pouze a jen věcí stavebníka, který započal se stavebními pracemi přesto, že žádným rozhodnutím nebo opatřením stavebního úřadu nedisponoval a dokonce až 11. 8. 2010 požádal o dodatečné povolení stavby. V této souvislosti stavební úřad též uvedl, že nelze přihlížet k žalobkyní uváděné škodě způsobené na jejím majetku, neboť si její vznik způsobila sama svým protiprávním jednáním. K vyjádření žalobkyně týkajícímu se pokračování v provádění stavebních prací z důvodu zabezpečení objektu stavební úřad uvedl, že měla stavbu lépe zakonzervovat a měla precizně učinit opatření proti zatékání vody do stavby tak, jak jí bylo doporučeno Ing. J. H., a že řešení navrhované Ing. M. T. bylo řešením vedoucím k provedení stavby, resp. k jejímu faktickému dokončení. Též uvedl, že provedla-li 60 dní po podání žádosti o dodatečné povolení stavby zastřešení dle projektové dokumentace, provedla jej tak vědomě bez dodatečného povolení stavby. Stavební úřad konstatoval, že rozhodující a právně relevantní zůstává, že žalobkyně provedla, resp. prováděla předmětnou stavbu i přesto, že věděla, že se dopouští deliktního jednání, když skutečnost, že se stavbou nelze započít jí byla prakticky od samého počátku známa, neboť nedisponovala a ani ke dni vydání tohoto rozhodnutí nedisponuje rozhodnutím ani žádným jiným opatřením stavebního úřadu, opravňujícím jí k provádění předmětné stavby. Dále stavební úřad vyslovil, přesvědčení, že žalobkyně věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný stavebním zákonem, a byla srozuměna s tím, jaké následky bude pro ni mít pokračování v protiprávním jednání, spočívající v provádění stavebních prací v rozporu se stavebním zákonem. Má-li žalobkyně za to, že jediným pochybením byl chybně podaný formulář žádosti, mohla a měla svoji chybu napravit, přičemž tak neučinila, naopak vědomě v provádění stavebních prací pokračovala, odpovědnosti za takovéto protiprávní jednání se zprostit nelze. Žalobkyně přestupek spáchala nikoliv z nedbalosti, nýbrž nejméně formou nepřímého úmyslu, a subjektivní stránka přestupku tak byla nepochybně naplněna. Na její protiprávní jednání je třeba nahlížet jako na jednání ohrožující jak společenské hodnoty, tak i zájmy chráněné stavebním zákonem, tedy jako na jednání společensky nebezpečné, jehož podstata spočívá v absolutním nerespektování veškerých opatření učiněných stavebním úřadem hraničící až s jejich ignorancí. V odůvodnění předmětného rozhodnutí ze dne 5. 1. 2010 stavební úřad dále uvedl okolnosti, za kterých se žalobkyně přestupku dopustila, a konstatoval, že přihlédl k rozsahu stavby a že s ohledem na předpokládané náklady na provádění stavby (cca 500 000,- Kč) považuje sankci za přiměřenou. Podrobně uvedl úvahy, kterými se řídil, a skutečnosti, ze kterých vycházel při stanovení výše uložené sankce. Mimo jiné připomněl, že rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 11. 11. 2008, které nabylo právní moci dne 14. 12. 2008, byla shledána vinnou ze spáchání přestupku dle § 178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, tedy z přestupku stejné skutkové podstaty. Za přitěžující okolnost je nutno považovat též skutečnost, že započala s prováděním prací bez rozhodnutí čí opatření stavebního úřadu, vědomě v jejich provádění pokračovala, a to jak po obdržení výzvy k odstranění nedostatků obsahující požadavek na provedení úpravy projektové dokumentace a její doplnění, tak i poté, co obdržela výzvy k zastavení prací, resp. poté, kdy sama požádala o vydání dodatečného povolení stavby, a že následně zcela ignorovala skutečnost, že dodatečné povolení stavby dosud nenabylo právní moci. Opakované jednání žalobkyně svědčí i o jejím naprostém pohrdání účinnými právními předpisy, povinnostmi stanovenými zákonem, jakož i správními orgány a oprávněnými úředními osobami. Závěrem odůvodnění předmětného rozhodnutí ze dne 5. 1. 2011 stavební úřad konstatoval, že při stanovení výše uložené sankce se zabýval smyslem ukládání sankcí jako následku za nesplnění stanovené povinnosti a dospěl k názoru, že je na místě uložit pokutu přiměřenou způsobu, rozsahu i době protiprávního jednání, odpovídající též míře porušení zájmů chráněných stavebním zákonem, a to ve výši tří čtvrtin zákonem stanovené sazby, která dle § 179 písm. a) stavebního zákona činí až 200 000,- Kč. Proti výše uvedenému rozhodnutí stavebního č. j. P4/001692/11/OST/DHAV (sp. zn. P4/112095/10/OST/KABA) ze dne 5. 1. 2011 žalobkyně dne 20. 1. 2011 podala včasné a přípustné odvolání, ve kterém v podstatě zopakovala námitky uplatněné již v průběhu nalézacího správního řízení vedeného stavebním úřadem, též vyslovila nesouhlas s výší udělené pokuty, tvrdila, že společenská nebezpečnost jejího jednání je za dané situace „naprosto nulová" a že ji stavební úřad svými průtahy, nečinností a nesprávným úředním postupem poškodil a způsobil jí škody na majetku. Magistrát, jako příslušný odvolací správní orgán, neshledal důvody pro zrušení či změnu odvoláním napadeného rozhodnutí č. j. P4/001692/11/OST/DHAV (sp. zn. P4/112095/10/OST/KABA) ze dne 5. 1. 2011, resp. pro jeho zrušení a vrácení věci k novému projednání stavebnímu úřadu, a proto jí uplatněné odvolání shora uvedeným rozhodnutím sp. zn. S-MHMP 691148/2011/OST/Ca ze dne 25. 3. 2011 zamítl a tímto odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 25. 3. 2011 magistrát poté, co popsal průběh řízení předcházejícího vydání odvoláním napadeného rozhodnutí stavebního úřadu a zabýval se uplatněnými odvolacími námitkami, uvedl, že stavební úřad uložil pokutu při horní hranici zákonné sazby, daným přestupkem se podrobně zabýval, výši pokuty dostatečně odůvodnil a odvolací správní orgán se s tímto odůvodněním ztotožňuje. Uvedené rozhodnutí magistrátu nabylo právní moci dne 1. 4. 2011. Ministerstvo na základě předloženého správního spisu danou věc předběžně posoudilo ve smyslu § 95 odst. 1 správního řádu, tj. posoudilo soulad předmětného rozhodnutí magistrátu ze dne 25. 3. 2011 a jím potvrzeného rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 5. 1. 2011 s právními předpisy. Podle názoru ministerstva magistrát v přiměřené míře splnil povinnost uloženou odvolacímu správnímu orgánu ustanovením § 89 odst. 2 správního řádu, tj. povinnost přezkoumat soulad odvoláním napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v odvolání (jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem). Podle zjištění ministerstva má předmětné rozhodnutí magistrátu ze dne 25. 3. 2011 náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, když magistrát v jeho odůvodnění uvedl důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami. Ministerstvo neshledalo pochybení v závěru stavebního úřadu, který v odůvodnění předmětného rozhodnutí ze dne 5. 1. 2011 uvedl: „… na protiprávní jednání obviněné je třeba nahlížet jako na jednání ohrožující jak společenské hodnoty, tak i zájmy chráněné stavebním zákonem, tedy jako na jednání společensky nebezpečné, jehož podstata spočívá v absolutním nerespektování veškerých opatření učiněných stavebním úřadem …“. Ministerstvo dále odkázalo na tu část odůvodnění předmětného rozhodnutí ze dne 5. 1. 2011, v níž stavební úřad upozorňuje, že rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 11. 11. 2008, které nabylo právní moci dne 14. 12. 2008, žalobkyně byla shledána vinnou ze spáchání přestupku dle § 178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, tedy z přestupku stejné skutkové podstaty, a že za přitěžující okolnost je nutno považovat též skutečnost, že započala s prováděním prací bez rozhodnutí či opatření stavebního úřadu, vědomě v jejich provádění pokračovala, a to jak po obdržení výzvy k odstranění nedostatků obsahující požadavek na provedení úpravy projektové dokumentace a její doplnění, tak i poté, co obdržela výzvy k zastavení prací, resp. poté, kdy sama požádala o vydání dodatečného povolení stavby, a že následně zcela ignorovala skutečnost, že dodatečné povolení stavby dosud nenabylo právní moci. K námitkám, týkajícím se písemnosti stavebního úřadu ze dne 6. 1. 2010, značené jako „Územně plánovací informace“, ministerstvo uvedlo, že na str. 2 této písemnosti žalobkyni stavební úřad výslovně s odkazem na § 155 odst. 3 správního řádu sděluje, že územně plánovací informaci o podmínkách provedení výše uvedené jednoduché stavby nevydává, neboť se nejedná o nástavbu dle ust. 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona a ani o přístavbu dle ust. § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona, a že uvedené stavební úpravy nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas. V předmětné písemnosti ze dne 6. 1. 2010 stavební úřad též uvedl, že dle § 104 odst. 1 stavebního zákona k provedení jednoduchých staveb uvedených v § 104 odst. 2 písm. a) až d), jejichž návrh je v souladu s obecnými požadavky na výstavbu, s územně plánovací dokumentací, které jsou umísťovány v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, poměry v území se jimi podstatně nemění a které nevyžadují nové nároky na dopravní infrastrukturu, postačí ohlášení bez předchozího územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Dále stavební úřad uvedenou písemností upozornil na skutečnost, že ohlášení stavby uvedené v § 104 odst. 2 písm. a) až d) zákona, změny takové stavby a změny takové stavby před dokončením, která podléhá ohlášení, stavebník podává na formuláři, jehož obsahové náležitosti jsou stanoveny v příloze č. 1 k vyhlášce č. 526/2006 Sb., k ohlášení se připojí přílohy uvedené v části B přílohy č. 1 k této vyhlášce. Spolu s ohlášením stavebník stavebnímu úřadu doloží, že o svém stavebním záměru prokazatelně informoval vlastníky sousedních pozemků a staveb na nich. Stavební úřad žalobkyni též upozornil na nedostatky předložené projektové dokumentace (vypracované v 10/2009 Ing. arch Pavlem Bednaříkem) a na skutečnost, že stavební úpravy nejsou v souladu s vyhláškou č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze. Vzhledem k výše uvedenému se odkaz žalobkyně na ustanovení § 4 odst. 1 stavebního zákona ministerstvu jeví jako zcela nedůvodný a její tvrzení, že stavební úřad územně plánovací informaci vydal, je třeba odmítnout. Skutečnost, že stavební úřad vydal výše uvedenou písemnost ze dne 6. 1. 2010 také nelze hodnotit tak, že by předmětná stavba byla předem projednána se stavebním úřadem a posoudit jí jako polehčující okolnost ve vztahu k jí spáchanému přestupku, jak namítá ve svém podnětu. V této souvislosti ministerstvo uvedlo, že magistrát v odůvodnění rozhodnutí ze dne 25. 3. 2011 správně uvedl, že ohlášení mělo být podáno na formuláři určeném přílohou č. 1 k vyhlášce č. 52/2006 Sb., že tak žalobkyně neučinila a že podala žádost o stavební povolení. K zmínce o vydání dodatečného „stavebního“ povolení, uvedené v souvislosti s její námitkou, týkající se posouzení míry závažnosti jí spáchaného přestupku, ministerstvo připomnělo, že stavební úřad sice vydal rozhodnutí č. j. P4/116071/10/OST/KOUB (sp. zn. P4/087864/10/OST/KOUB) ze dne 4. 11. 2010, kterým předmětnou rozestavěnou stavbu dodatečně povolil a stanovil podmínky pro její dokončení, avšak toto rozhodnutí stavebního úřadu bylo napadeno odvoláním M. J. a společným odvoláním Bc. D. D. a Mgr. M. D. (poznámka soudu-osoby zúčastněné na řízení) a magistrát, jako příslušný odvolací správní orgán, na základě těchto odvolání rozhodnutím sp. zn. S-MHMP 33000/2011/OST/Ca/Be ze dne 29. 3. 2011 (které nabylo právní moci dne 13. 4. 2011) jimi napadené rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 11. 2010 podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil pro jeho rozpor s právními předpisy a věc vrátil k novému projednání stavebnímu úřadu. Ministerstvo se dále neztotožnilo s tvrzením žalobkyně, že se porušení stavební kázně nedopustila úmyslně, a odkázalo na tu část odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 5. 1. 2011, v níž se stavební úřad zabývá otázkou subjektivní stránky přestupku a kde je výslovně uvedeno: „V daném případě však obviněná z přestupku spáchala přestupek nikoli z nedbalosti, nýbrž nejméně formou nepřímého úmyslu, jak shora uvedeno, a subjektivní stránka přestupku tak nepochybně naplněna byla.". Též odkázalo na odůvodnění rozhodnutí magistrátu ze dne 25. 3. 2011, v němž magistrát uvedl, že dle § 3 zákona o přestupcích postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslné zavinění. Ministerstvo neshledalo rozpor rozhodnutí magistrátu sp. zn. S-MHMP 691148/2011/OST/Ca ze dne 25. 3. 2011 ani jím potvrzeného rozhodnutí stavebního úřadu č. j. P4/001692/11/OST/DHAV (sp. zn. P4/112095/10/OST/KABA) ze dne 5. 1. 2011 s právními předpisy, a dospělo k závěru, že v daném případě nejsou dány důvody, resp. podmínky pro zahájení, resp. provedení přezkumného řízení. Za tohoto skutkového stavu soud přistoupil k přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí v projednávané věci a zabýval se důvodností žalobních námitek. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítala použití vyhlášky OTPP s tím, že byla vydána k provedení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „předchozí stavební zákon“), na základě zmocnění v ust. § 143 odst.

4. Předchozí stavební zákon byl ale zrušen dne 1. 1. 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“) a stejného dne zaniklo i zmocnění, na jehož základě byla vyhláška OTPP vydána, tedy pozbyla svůj zákonný podklad a účinnost. K tomu poukázala na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), kde je garantováno, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Podle ust. § 194 písm. e) stavebního zákona „provedení § 169 hlavní město Praha stanoví nařízením vydaným v přenesené působnosti obecné technické požadavky na výstavbu v hlavním městě Praze", takové nařízení však vydáno nebylo. Pokud se správní orgány v předmětném řízení dovolávají ustanovení vyhlášky OTPP jako důvodu nesouladu její stavby s ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, a v konečném důsledku důvodu zamítnutí žádosti o dodatečné povolení (změny) stavby, založily tímto postupem nezákonnost svých rozhodnutí, neboť pokud vyhláška OTPP není účinná (z důvodu zrušení zákona, na základě jehož zmocnění byla vydána), nemůže být ani důvodem nesouladu s obecnými požadavky na výstavbu. Žalobní námitka není důvodná. Soud přisvědčuje k žalobkyni, že vyhláška OTPP byla vydána k předchozímu stavebnímu zákonu a že k datu rozhodování správních orgánů obou stupňů nebyl naplněn záměr zákonodárce, vymezený v ustanovení § 194 písm. s) stavebního zákona, a k provedení § 169 nebyly Hlavním městem Prahou stanoveny nařízením vydaným v přenesené působnosti obecné technické požadavky na výstavbu v hlavním městě Praze. Soud k tomu poukazuje na znění Článku 1 vyhlášky OTPP, kde se uvádí „Vyhláška stanoví základní požadavky na územně technické řešení staveb a zařízení a na účelové a stavebně technické řešení staveb a zařízení na území hlavního města Prahy, které náleží do působnosti Magistrátu hlavního města Prahy a úřadů městských částí, a dalších stavebních úřadů podle § 117, 118, 119, 120, 123 a 124 stavebního zákona“ a Článku 2 téže vyhlášky, kde je uvedeno „Podle této vyhlášky se postupuje při zpracování a pořizování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů, při navrhování, umísťování, povolování nebo ohlašování, provádění, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb a zařízení a při výkonu státního stavebního dohledu, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Ustanovení této vyhlášky se uplatní též při stavebních úpravách, udržovacích pracích, při změnách v užívání staveb, u dočasných staveb zařízení staveniště a u nástaveb, jakož i u staveb, které jsou kulturními památkami, pokud to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují. Požadavky obsažené v části první až třetí této vyhlášky platí pro všechny druhy staveb a zařízení podle čl. 1, není-li v části čtvrté uvedeno jinak.“. Z obou článků nepochybně vyplývá, že je vyhláška prováděcím předpisem sloužícím k tomu, aby rozvedla a podrobněji upravila zákonná ustanovení vyplývající ze stavebního zákona. Podle stanoviska soudu je přitom nerozhodné, zda tím byl míněn předchozí stavební zákon anebo stavební zákon z roku 2006. Významné rovněž je, že vyhláška OTPP byla v době rozhodování správních orgánů obou stupňů účinná, neboť byla zrušena až od 1. 10. 2014 zákonem č. 11/2014. Tedy se jedná o prováděcí právní předpis, který byl účinný v době rozhodování správních orgánů obou stupňů. Soud proto důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí na podkladě této žalobní námitky neshledal. Podstatou žaloby jsou námitky uplatněné žalobkyní v druhém, třetím a čtvrtém žalobním bodu, kde brojí proti závěrům stavebního úřadu a žalovaného stran výkladu Článku 4 odst. 4 a Článku 8 odst. 6 vyhlášky OTPP a současně tvrdí, že je žalobou napadené rozhodnutí v tomto rozsahu nedostatečné, nesrozumitelné a v konečném důsledku i nepřezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že se žalobní námitky uplatněné ve druhém až čtvrtém žalobním bodu navzájem prolínají a souvisí spolu, soud se vyjádří k těmto námitkám jako celku. Předně soud považuje za potřebné uvést, že neshledal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů nezákonným pro nesrozumitelnost či nepřezkoumatelnost, neboť je z něj ve světle žalobních bodů zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný správní orgán vycházel, vzal v úvahu odvolací námitky žalobkyně a zaujal k nim stanovisko, kterým stručně, ale výstižně reaguje na důvody odvolání a ve spojení s prvoinstančním rozhodnutím, se kterým podle ustálené judikatury správních soudů tvoří jeden celek (např. rozsudek Nejvyššího správní soudu ve věci sp. zn. 7 A 124/2000), je z něj patrný názor odvolacího orgánu/žalovaného, který k věci ve shodě se stavebním úřadem zaujal. Uvedené platí i k námitce nepřezkoumatelnosti závěru žalovaného k porušení Článku 4 odst. 1 vyhlášky OTPP, který byl dle žalobkyně nedostatečný v konstatování „stavební úřad se na str. 7 napadeného usnesení prováděnou stavbou zabýval a rozpor s ust. čl. 4 odst. 1 OTPP dostatečně odůvodnil“, jakož i k tvrzení žalobkyně, že je rovněž rozhodnutí stavebního úřadu v této části odůvodněno nedostatečně, když zejména nevysvětluje, jakým způsobem změna stavby žalobkyně narušuje pohodu bydlení sousedního pozemku osoby zúčastněné na řízení J. B. Je tomu tak proto, že z odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu na str. 7 vyplývá mimo jiné, že „prováděná změna stavby je v rozporu s uvedeným článkem OTPP, a to z důvodu, že dochází k navýšení počtu a změně rozložení okenních otvorů v plošně zvětšované západní stěně, čímž dojde k omezení případné zástavby sousedního pozemku parc. č. 4555 v k. ú. Záběhlice a tedy možnému narušení pohody bydlení, z tohoto důvodu je předmětná stavba v rozporu s uvedeným článkem 4 odst. 1 OTPP, jelikož rozložením okenních otvorů v plošně zvětšované západní stěně, vzdálené od hranice s pozemkem parc.č. 4555 v katastrálním území Záběhlice pouze 1,8 m, stavba narušuje pohodu bydlení sousedního pozemku parc.č. 4555 v katastrálním území Záběhlice“. V odvolání žalobkyně konkrétně k rozporu její stavby s Článkem 4 odst. 1 vyhlášky OTPP odkázala na své námitky k Článku 4 odst. 4 a Článku 8 odst. 6 a konstatovala, že navrženými stavebními úpravami došlo k ucelení předchozího stavu, výšky hřebene i materiálového řešení, čímž dochází k vylepšení současného stavu, stavební úpravy jsou navrženy v souladu s tímto odstavcem. Žalovaný na tento odvolací bod reagoval citací zmíněného Článku 4 odst. 1 vyhlášky OTPP a dále uvedl „Nelze přisvděčit stavebníku, že provedenými stavebními úpravami došlo k ucelení předchozího stavu, výšky hřebene i materiálového řešení, a že stavební úpravy jsou navrženy v souladu s tímto odstavcem. Stavební úřad se na str. 7 napadeného usnesení prováděnou stavbou zabýval a rozpor s ust. čl. 4 odst. 1 OTPP dostatečně odůvodnil“. Soud považuje dané stanovisko žalovaného za dostatečně odůvodněné a v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu, podle něhož „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“, neboť žalovaný na odvolací námitku žalobkyně reagoval, nepřisvědčil jejím tvrzením o naplnění Článku 4 odst. 1 vyhlášky OTPP, poukázal na konkrétní část (stranu 7) rozhodnutí stavebního úřadu, kde je názor stavebního úřadu pojednán. Z obsahu jeho stanoviska v kontextu dalších s tím souvisejících důvodů žalobou napadeného rozhodnutí (k Článku 4 odst. 4 a Článku 8 odst. 6) je tak zřejmé, že žalovaný s právním posouzením zjištěného skutkového stavu stavebním úřadem v daném rozsahu souhlasil a neměl k němu žádná doplnění. Žalobní námitka tak není důvodná. K věci samé soud poukazuje na znění Článku 4 odst. 1, 4 a Článku 8 odst. 6 vyhlášky OTPP, podle kterých „Při umísťování staveb a jejich začleňování do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy, a předpokládaný rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Umístěním stavby a jejím následným provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích a na dráhách“(Článek 4 odst. 1). „Umístěním stavby nebo změnou stavby na hranici pozemku nebo v její bezprostřední blízkosti nesmí být znemožněn způsob zástavby sousedního pozemku podle územně plánovací dokumentace nebo územního rozhodnutí.“ (Článek 4 odst. 4). „V územích, kde je nutno stavbu přizpůsobit charakteru okolní zástavby, je možné uplatnit urbanistická hlediska a umístit rodinný dům, stavby plnící doplňkovou funkci k rodinnému bydlení a garáž na pozemku rodinného domu až na hranici pozemku. V takovém případě nesmí být ve stěně na hranici žádné stavební otvory (např. okna, větrací otvory apod.), musí být zamezeno stékání dešťových vod nebo spadu sněhu ze stavby na sousední nemovitost, a vnější hrany pochozí plochy rodinného domu (např. terasy, balkony, lodžie) podlaží ve výšce nejméně 2 m nad terénem přilehlým ke stěně domu a v podkroví musí být od této hranice vzdáleny nejméně 3 m. „(Článek 8 odst. 6). Z obecných ustanovení již dříve citovaného Článku l. vyhlášky OTPP („Předmět úpravy“) a Článku 2 („Rozsah platnosti“) vyplývá, že Článek 4 a Článek 8 směřují k naplnění stejného účelu, jímž je provést zákonnou úpravu stavebního zákona tak, aby stavba, která je umisťována, realizována nebo v projednávané věci měněna, odpovídala požadavkům, které stavební zákon předpokládá a jež tato vyhláška upřesňuje. Tedy, aby byla stavba umístěna, postavena, případně změněna tak, aby v co nejméně možné míře narušovala okolí, v němž je umístěna. Tomu odpovídá i systematické členění vyhlášky, která nejprve v Článku 4 v souvislosti s umisťováním staveb ukládá, aby míra zastavění pozemku odpovídala urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody i bydlení (odstavec 1), a aby jejím umístěním nebo změnou na hranici pozemku nebo v její bezprostřední blízkosti nebyl znemožněn způsob zástavby sousedního pozemku podle územně plánovací dokumentace nebo územního rozhodnutí. K tomu soud podotýká, že tato územně plánovací dokumentace nemusí být neměnná v čase, kdy např. v budoucnu může dojít ke změně limitu zastavěnosti pozemku jeho navýšením. Nelze tak vejít na obranu žalobkyně, že za stávajícího stavu možné zástavbě sousedního pozemku její změna stavby nebrání. Stejně tak nemůže obstát poukaz na žalobkyně na to, že rodinný dům osoby zúčastněné na řízení J. B. je vzdálen 12 metrů od jejích nových oken, neboť změna stavby žalobkyně nepochybně ovlivňuje pohodu bydlení tohoto souseda a jeho rodiny nejméně v užívání zahrady k odpočinku a to bez ohledu na to, zda zahrada bude v budoucnu zastavěna či nikoli. Uvedené je prokázáno obsahem spisového materiálu a důkazy provedenými při ústním jednání u soudu, z nichž vyplývá, že změněná stavba je v tak těsné blízkosti k pozemku sousedů, že jejich pohodu bydlení, resp. užívání domu se zahradou nutně narušuje. V kontextu Článku 4 odst. 1 soud nahlížel na Článek 8 odst. 6, který se stal rovněž důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně o dodatečné povolení změny stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona, a dospěl k závěru, že se tímto článkem, právě s ohledem na systematiku členění vyhlášky OTPP, rozvíjí Článek 4, kdy blíže specifikuje odstupové vzdálenosti tak, aby se umisťovaná stavba, resp. v tomto případě změna stavby, nedostala do konfliktu s pohodou bydlení a možným využitím sousedícího pozemku, tím, že vymezuje vzdálenost vnější hrany pochozí plochy rodinného domu (např. terasy, balkony, lodžie) ve výšce nejméně 2 m nad terénem přilehlým ke stěně domu a v podkroví na nejméně 3 metry. Jednoduše řečeno Článek 8 blíže stanoví odstupové vzdálenosti obecně požadované Článkem 4 tak, aby stavba ve výšce dva metry nad terénem nebyla k hranici se sousedním pozemkem blíže než tři metry. Byť změněná stavba žalobkyně není umístěna bezprostředně na hranici sousedního pozemku osoby zúčastněné na řízení J. B., dostala se však do takové blízkosti této hranice, že nemohla být naplněna vzdálenost tří metrů od vnější hrany pochozí plochy terasy ve výšce dva metry nad terénem přilehlém ke stěně domu. Soud nemá pochyb o tom, že žalobkyně postavila terasu proto, aby ji mohla užívat (chodit po ní). Jestliže po jejím postavení s ohledem na výtky stavebního úřadu v prvostupňovém rozhodnutí začala v odvolacím řízení tvrdit, že došlo k posunu zábradlí tak, aby byla vzdálenost tří metrů naplněna, považuje soud její postoj za účelový a má ve shodě se stavebním úřadem a žalovaným za to, že se jedná o technické zařízení, které lze posunout zpět, což s ohledem na dosavadní počínání žalobkyně a její pohrdání právem nelze vyloučit. Skutečnost, že se jedná o pochozí plochu po celé ploše terasy, je tímto postupem žalobkyně potvrzen. Sama žalobkyně ostatně existenci pochozí plochy na celé terase ani nezpochybnila. K tomu soud pro úplnost dodává, že Článek 8 odst. 6 klade minimální hranici 3 metry ve vztahu k vnější hraně pochozí plochy bez ohledu na umístění zábradlí. Neobstojí ani tvrzení žalobkyně, že byl zachován počet oken a ta jsou jen jinak rozložena. Pravdivost jejího tvrzení je popřena provedeným důkazem fotodokumentací, z níž jednoznačně vyplynulo, že stavbou došlo přinejmenším k zásadní změně ve velikosti a umístění okenních otvorů, když porovnáním snímku z 22. 6. 2010 a snímku z 8. 11. 2013 je prostým okem patrno, že např. původní podkrovní okénka ve štítu domu byla nahrazena velkými a jinak rozmístěnými okenními otvory v nově vybudované a k sousednímu pozemku přiléhající stěně domu žalobkyně, což zcela zjevně může narušovat pohodu bydlení vlastníků sousedního pozemku bez ohledu na to, zda počet okenních otvorů byl či nebyl navýšen. Z obsahu spisového materiálu nelze s ohledem na vady žalobkyní předložené projektové dokumentace ani s jistotou určit, zda zůstal nezměněn půdorys nemovitosti, nepochybně však bylo i provedenými důkazy prokázáno, že došlo ke změně její výšky v dostavované západní stěně domu. Soud proto nemohl ani v tomto ohledu na obranu žalobkyně vejít. V rozporu se spisovým materiálem je i tvrzení žalobkyně, že se jedná pouze o úpravu stávajícího stavu, nikoli o vznik stavu zcela nového a že rozsah změny stavby, o jejíž dodatečné povolení žalobkyně v tomto řízení žádá, je pouze takový, že by podléhal pouze ohlášení podle § 104 stavebního zákona. Soud k tomu odkazuje na výše popsaný skutkový stav a dodává, že předmětem rozhodování správních orgánů obou stupňů byla žádost žalobkyně o dodatečné povolení stavby v řízení o odstranění stavby, jež bylo zahájeno oznámením stavebního úřadu dne 27. 7. 2010 podle § 129 odst. 3 stavebního zákona proto, že žalobkyně rozestavěla stavbu bez ohlášení, a v tomto rozsahu se zákonností žalobou napadeného rozhodnutí zabýval. Nadto z obsahu spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že důvody pro postup na základě ohlášení stavby splněny nebyly. Pokud by žalobkyně dostála zákonné právní úpravě, nemusela se do konfliktu se zákonem dostat. Žalobkyně si však počínala nezákonně po dlouhou dobu, nereagovala na výzvy stavebního úřadu, stavěla podle svého uvážení i bez ohledu na uložené pokuty. O jejím svévolném a nezákonném počínání svědčí rozsáhlý spisový materiál, z něhož soud obsáhle citoval a z něhož je rovněž zřejmé, že se žalovaný danou věcí zabýval opakovaně, ať již v souvislosti s věcí samou či ve spojení s přezkumem zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty, která byla žalobkyni uložena v přestupkovém řízení právě za jednání související s nepovolenou stavbou. Soud si je vědom závažnosti dopadu rozhodnutí žalovaného a tohoto rozsudku do poměrů žalobkyně, jednala však v hrubém rozporu se zákonem a soud proto její žalobu podle ust. § 78 odst. 7 jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, žalovanému správnímu orgánu, který byl úspěšný, však důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly. Výrok o nákladech osob zúčastněných na řízení je odůvodněn v ustanovení § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť soud těmto osobám ničeho neuložil, proto jim náklady řízení nepřiznal. Návrh na přiznání dalších nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných jimi uplatněn nebyl, soud o něm proto nerozhodoval.