9 A 79/2013 - 35

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: P. K., zast. JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem Praha 4, Trnková 1864/22, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Praha 5, Na Popelce 16/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. 4. 2013 č. j. 90/2013-NBÚ/07-OP takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ředitel Národního bezpečnostního úřadu zamítnul rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2013 č. j. 367/2013-NBÚ/P, jímž byla žalobci zrušena platnost osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Tajné“ (dále jen „osvědčení“). Orgán rozhodující o rozkladu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě žádosti žalobce ze dne 24. 1. 2007 o vydání osvědčení fyzické osoby pro přístup k utajovaným informacím stupně utajení „Tajné“ provedl žalovaný u osoby žalobce bezpečnostní řízení dle § 94 a násl. zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“) a na jeho základě následně žalobci vydal požadované osvědčení s platností do 18. 7. 2014. Podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací musí fyzická osoba splňovat podmínky pro vydání osvědčení po celou dobu jeho platnosti a žalovaný ve smyslu § 110 uvedeného zákona pomocí úkonů řízení prověřuje, zda daná fyzická osoba podmínky pro vydání (držení) osvědčení nadále splňuje. Orgán rozhodující o rozkladu dále uvedl, že 3. 7. 2012 byla žalovanému doručena zpráva Hlavního velitelství Vojenské policie Praha (dále jen „HVVP“) ze dne 2. 7. 2012 z důvodu výskytu možného bezpečnostního rizika u žalobce. Uvedený poznatek vyplýval ze skutečnosti, že dne 6. 6. 2012 byl policejnímu orgánu Oddělení inspekce a kontrolní činnosti HVVP postoupen k dalšímu opatření spisový materiál Policie ČR, Obvodního oddělení v Pacově s informací, že toto oddělení zahájilo dne 24. 7. 2011 úkony trestního řízení ve věci poškození výlohy a dveří u živnostenské provozovny „Fast food a café Petr Mareš“ a výtržnictví v obci X střelbou z pistole. Šetřením policie byl zjištěn jako možný pachatel žalobce. Ten při podání prvotního vysvětlení tvrdil, že je vlastníkem samonabíjecí pistole zn. Glock 19 C ráže 9 mm v.č. FEG841 (dále jen „předmětná zbraň“), ze které však nestřílel. Dne 27. 7. 2011 žalobce poškozenou předmětnou zbraň jako věc důležitou pro trestní řízení dobrovolně vydal policejnímu orgánu. Společně se zajištěnými stopami byla předmětná zbraň postoupena k odbornému balistickému zkoumání, při němž bylo zjištěno, že se z ní na inkriminovaném místě střílelo. Dne 11. 6. 2012 byl žalobce vyzván policejním orgánem inspekce k podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 trestního řádu. Po poučení žalobce využil svého práva nevypovídat s tím, že výpověď učiní až před státním zástupcem. Na základě zjištěných skutkových okolností a po vlastní dokumentaci skutku policejní orgán HVVP rozhodl o zahájení trestního stíhání žalobce a dne 20. 6. 2012 věc předal dle § 162 odst. 1 trestního řádu pro důvodné podezření ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákona Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen „OSZ“). K vlastnímu skutku bylo policejním orgánem HVVP zjištěno, že v době od 18.30 hod. dne 23. 7. 2011 do 08.00 hod dne 24. 7. 2011 žalobce v obci Obrataň, okr. Pelhřimov, před bistrem, tedy na veřejně přístupném místě, vystřelil nejméně 12 výstřelů z předmětné zbraně, kdy nejméně pěti z nich poškodil budovu živnostenské provozovny. Z uvedeného vyplývá, že žalobce svým jednáním naplnil formální znaky přečinu výtržnictví, i když své jednání nepřiznal. Zjištěné skutečnosti, tedy přítomnost žalobce na místě události, vlastnictví zbraně, vydání zbraně k odbornému zkoumání po předchozím poškození, individuální shodnost stop a zbraně zjištěná při expertize a odmítnutí podání vysvětlení nasvědčují tomu, že se uvedeného skutku dopustil. Dne 19. 6. 2012 bylo Úřadu HVVP doručeno doplnění původní informace, z něhož vyplynulo, že státní zástupce svým opatřením ze dne 3. 7. 2012 trestní stíhání žalobce ukončil a věc odevzdal veliteli VÚ 7830 ke kázeňskému projednání. K tomuto postupu došlo i v souvislosti s tím, že žalobce jako osoba podezřelá kontaktoval poškozeného majitele bistra a celou škodu mu uhradil. Žalovaný si vyžádal další relevantní informace od příslušných orgánů. Od OSZ obdržel úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 29. 6. 2012 č. j. SZN 396/2012 a Opatření OSZ ze dne 3. 7. 2012 č. j. O SZN 396/2012-10. Z těchto listin orgán rozhodující o rozkladu citoval některé pasáže, z nich vyplynulo, že žalobce nejprve seděl v daru s přáteli. Pak pojal úmysl je trochu polekat střelbou, pročež vyšel ven a několikrát vystřelil z předmětné zbraně do trávy. Než začal střílet, pečlivě se rozhlédl, aby nikoho neohrozil. Následně odvezl autem předmětnou zbraň domů a vrátil se za přáteli. Druhý den ráno zjistil, že ve výkladní skříni jsou díry a pochopil, že to nebyl dobrý nápad. Poškození výlohy žalobce vysvětlil možným odrazem střely od nějakého podloží. Když druhý den viděl policisty zajišťovat stopy, zpanikařil a pistoli poškodil, aby zametl případné stopy. Zpanikařil, protože mu bylo jasné, že z toho bude problém, obával se ztráty zaměstnání. Uznává, že to byla hloupost. Svého jednání lituje, způsobenou škodu v plném rozsahu uhradil. V odůvodnění Opatření OSZ bylo konstatováno, že žalobce svým jednání formálně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Z pohledu společenské škodlivosti je však potřeba přihlédnout ke skutečnosti, že z výkonu služby vojenského policisty je žalobce velmi dobře hodnocen, za celou dobu nebyl kázeňsky potrestán a byl vícekrát kázeňsky odměněn. Lze se tedy domnívat, že uvedené jednání bylo pouhým excesem z jinak řádně vedeného života a jako takové by mohlo být posouzeno jako kázeňský přestupek. Ze zprávy Vojenského útvaru 5104 doručené žalovanému 11. 9. 2012 bylo zjištěno, že za spáchání uvedeného přestupku byl žalobci rozhodnutím velitele útvaru ze dne 20. 8. 2012 uložen trest pokuty ve výši 20.000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Rozhodnutí ze dne 20. 8. 2012 č. j. 77- 10/2012-7830 nabylo právní moci dne 6. 9. 2012. Orgán rozhodující o rozkladu zmínil, že součástí podkladových materiálů shromážděných v bezpečnostním svazku žalobce je též jeho hodnocení a dále záznamy o jeho odměnách a trestech, stejně jako informace k osobě žalobce poskytnuté žalovanému Policií České republiky, Obvodním oddělením Pacov a odborem služby pro zbraně a bezpečnostní materiál v Pelhřimově. Po vyhodnocení výše uvedených poznatků žalovaný zahájil se žalobcem v souladu s § 93 odst. 1 písm. c/ a § 101 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací řízení o zrušení platnosti osvědčení. Za účelem zjištění úplného skutkového stavu věci byl se žalobcem dne 18. 10. 2012 proveden pohovor dle § 105 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací. V jeho rámci žalobce opětovně popsal okolnosti předmětné události, jakož i další vývoj tohoto případu. Mj. uvedl, že se byl druhý den ráno podívat na místo, kde ke střelbě došlo. Zde byl Policií ČR vyzván k podání svědecké výpovědi ohledně předmětné události. Při svědecké výpovědi uvedl, že byl v bistru, popíjel alkoholické nápoje a ničeho si nevšiml. Po odjezdu Policie se šel majitele zeptat, co se dělo a co o události ví. Přiznal se mu a slíbil mu uhradit náklady na zasklení výlohy. Když viděl, že se to vyšetřuje, moc v klidu nebyl. Snažil se, aby to nepadlo na něj, bál se, že přijde o práci. Proto si trošku pohrál s pistolí - mechanicky ji poškodil tak, aby ji nebylo možno balisticky zkoumat. Žalobce si byl vědom toho, že na uvedeném místě střílet neměl, neboť střílet se smí jen v prostorách k tomu určených. Uvedl, že zbraň použil v podstatě z hlouposti, protože střílel za účelem zvukového efektu. Po vyhodnocení všech poznatků a informaci shledal žalovaný u žalobce bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. d/ zákona o ochraně utajovaných informací, tedy chování, které má vliv na jeho důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace. V rámci hodnocení chování žalobce z hlediska ust. § 14 odst. 4 a odst. 6 téhož zákona žalovaný konstatoval, že byť žalobce byl služebními orgány dobře hodnocen, nelze odhlédnout od skutečnosti, jakým způsobem se snažil své jednání zakrýt. Žalovaný by se ztotožnil s tím, že jednání žalobce bylo jednorázovým vybočením bez jakékoliv vazby na ochranu utajovaných informací, nebýt skutečnosti, že se žalobce, plně si vědom toho, čeho se dopustil, snažil následně své jednání popřít uvedením mylných informací a dokonce poškodit či činit neupotřebitelným důkazní prostředek. Tím jeho protiprávní jednání dostalo nežádoucí přesah a je bezpečnostním rizikem. Dle žalovaného nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce vykonává funkci staršího inspektora pyrotechnického pracoviště, a muselo mu tedy být známo, že jeho jednání je v rozporu s právními předpisy. Předmětné chování žalobce může v konečném důsledku ovlivnit jeho schopnost, resp. ochotu poskytovat ochranu utajovaným informacím, zejména ve vztahu k řádnému plnění si povinností, které v této oblasti zákon ukládá. Lze důvodně předpokládat, že své případné pochybení v oblasti utajovaných informací bude rovněž minimálně zatajovat. S ohledem na zjištěné bezpečnostní riziko žalovaný dospěl k závěru, že žalobce přestal splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti stanovenou v ust. § 12 odst. 1 písm. d/ zákona o ochraně utajovaných informací, a proto rozhodl o zrušení platnosti jeho osvědčení. Toto rozhodnutí napadl žalobce rozkladem, který však orgán rozhodující o rozkladu neshledal důvodným. Orgán rozhodující o rozkladu po posouzení věci dospěl k závěru, že postup správního orgánu I. stupně včetně způsobu, jakým byly shromážděny podkladové materiály, byl v souladu se zákonem. Skutkový stav věci byl zjištěn plně v souladu s § 89 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací a zjištěné skutečnosti byly správně vyhodnoceny. Z podkladových materiálů nepochybně vyplývá, že se žalobce dopustil shora popsaného jednání, pro něž byl nejprve trestně stíhán, a následně byla věc odevzdána ke kázeňskému projednání. Orgán rozhodující o rozkladu se ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že žalobce svým jednáním naplnil bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d/ zákona o ochraně utajovaných informací. Konstatoval, že správní orgán I. stupně ve svém správním uvážení odpovídajícím způsobem zhodnotil informace a poznatky o shora popsaném jednání žalobce, uvedl, v jakých skutečnostech a z jakého důvodu v něm spatřuje bezpečnostní riziko, přičemž vše posoudil s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 14 odst. 4 a 6 zákona o ochraně utajovaných informací. S jeho hodnocením se orgán rozhodující o rozkladu ztotožnil a odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně. K věci sám dále uvedl, že pokud by vzal do úvahy pouze samotnou střelbu z pistole, dalo by se zřejmě uvažovat v kontextu kladného služebního hodnocení žalobce o jejím hodnocení jako o excesu, avšak o excesu velmi nebezpečném. V této souvislosti orgán rozhodující o rozkladu citoval rozhodnutí velitele VÚ 7830 ze dne 20. 8. 2012, č. j. 77-10/2012-7830 o uložení pokuty, v němž je mj. uvedeno, že žalobce je služebně zařazen jako inspektor pyrotechnické skupiny, oddělení ochrany osob. Mezi jeho funkční povinnosti patří i znalost manipulace se zbraněmi a municí. Mezi základní povinnosti vojáka patří manipulace se zbraněmi a povinnost dodržování bezpečnostních předpisů. Přestože žalobce tato fakta při pohovoru potvrdil, střílel ostrými náboji na veřejném prostranství za situace, kdy měl (musel) předpokládat, že může někoho ohrozit. I když žalobce při pohovoru uvedl, že se před střelbou pořádně rozhlédl, zároveň připustil, že již byla skoro tma. Za této situace si orgán rozhodující o rozkladu nedovede představit, jak si mohl být jistý, že v jeho okolí skutečně nikdo není. Vzhledem k tomu, že žalobce přijel do bistra kolem 19:00 a 20:00 hod., přičemž střílet začal až kolem 22:00 hod., je nutno za pravděpodobné vysvětlení nápadu žalobce upoutat pozornost kamarádů střelbou ostrými náboji, jež měla vytvořit zvukový efekt, dle orgánu rozhodujícího o rozkladu považovat to, že žalobce se takto choval pod vlivem alkoholu. Podkladem této úvahy je skutečnost, že žalobce při pohovoru uvedl, že policistům vyšetřujícím tuto událost sdělil, že seděl v bistru a popíjel alkoholické nápoje. Následně orgán rozhodující o rozkladu konstatoval, že ať již byl žalobce střízlivý či nikoliv, lze hovořit o velkém štěstí, že se nikomu nic nestalo. Označením uvedeného jednání za „hloupost“ žalobce dle názoru orgánu rozhodujícího o rozkladu celou událost nepřiměřeně bagatelizuje. Přičte-li se k tomu záměrné poškození pistole vedené úmyslem „zahladit stopy“ a tvrzení žalobce vyšetřujícím orgánům, že s předmětnou střelbou neměl nic společného, lze toto chování žalobce považovat za krajně nedůvěryhodné a rizikové. K rozkladové námitce žalobce, že právní názor žalovaného je nesprávný, neboť vysvětlení, v němž uvedl, že si ničeho nevšiml, protože v rozhodné době seděl v bistru a popíjel alkoholické nápoje, žalobce podal ve smyslu § 158 odst. 8 trestního řádu, a skutečnost, že využil možnosti, kterou mu zákon dává, mu nemůže být kladena k tíži a zakládat důvod jeho údajné nespolehlivosti, orgán rozhodující o rozkladu uvedl, že plně souhlasí s argumentací, že žalobci nemůže být kladeno za vinu, že využil svého práva, které je mu dáno trestním řádem v trestním řízení. Žalovaný však v bezpečnostním řízení hodnotí jednání toho kterého účastníka řízení nikoliv podle trestního řádu, ale dle zákona o ochraně utajovaných informací. Nemůže tedy posuzovat, a ani neposuzuje chování účastníka řízení podle zásad a principů, jež jsou vlastní trestnímu řízení, ale z hledisek a kritérií daných zákonem o ochraně utajovaných informací. K námitce žalobce, že argumentace žalovaného v tom směru, že chování žalobce může v konečném důsledku ovlivnit jeho schopnost, resp. ochotu, poskytovat ochranu utajovaným informacím zejména ve vztahu k řádnému plnění si povinností, které mu v této oblasti ukládá zákon, je tvrzením zcela hypotetickým, které nemá oporu ve skutečně shromážděných důkazech, orgán rozhodující o rozkladu uvedl, že bezpečnostní řízení je řízení svého druhu, které probíhá podle zásad stanovených v zákoně o ochraně utajovaných informací. Úprava obsažená v tomto zákoně je založena na vyloučení jakýchkoliv pochybností o bezpečnostní spolehlivosti té které fyzické osoby. Pojem „bezpečnostní riziko“ je tedy nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika, což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik, resp. že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. V této souvislosti orgán rozhodující rozkladu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 44/2006 ze dne 30. 1. 2009, sp. zn. 9 As 68/2008 ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 7 As 31/2011 ze dne 25. 11. 2011 a sp. zn. 3 As 4/2012 ze dne 30. 1. 2013. Uvedl, že chování žalobce, nesporně zdokumentované ve shromážděném spisovém materiálu, ve svém souhrnu zpochybnilo jeho důvěryhodnost (bezpečnostní spolehlivost) v takové míře, která shledané bezpečnostní riziko nepochybně představuje. Úvaha žalovaného, že díky předmětnému chování existuje velmi reálná a pravděpodobná možnost, že žalobce se bude chovat stejným způsobem, pokud by situace nastala při porušení povinnosti podle zákona o ochraně utajovaných informací, je zcela namístě. Uvedené bezpečnostní riziko je konstruováno na základě možnosti či významné pravděpodobnosti, nikoliv na základě toho, že už se tak stalo. Žalobce v žalobě nejprve uvedl, že je vojákem z povolání v hodnosti nadrotmistr, a je služebně zařazen u Vojenské policie. Poté stručně shrnul průběh řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce má za to, že platnost jeho osvědčení byla zrušena bez právního důvodu a že orgán rozhodující o rozkladu nevzal jím v rozkladu uváděné skutečnosti dostatečně na vědomí. Závěr žalovaného o zjištění bezpečnostního rizika na jeho straně považuje žalobce za nesprávný. Správní orgán I. stupně a následně orgán rozhodující o rozkladu mu vytýkají, že dne 24. 7. 2011 při podání vysvětlení před policejním orgánem uvedl, že „si ničeho nevšiml, neboť v rozhodné době seděl v bistru a popíjel alkoholické nápoje.“ Toto vysvětlení žalobce podal ve smyslu § 158 odst. 8 trestního řádu. Již dne 24. 7. 2011 měl policejní orgán podezření, že se žalobce mohl dopustit prověřovaného skutku. Před podáním vysvětlení policejní orgán žalobce poučil o jeho právech, a v rámci těchto práv daných mu trestním řádem žalobce také jednal. Podezřelá osoba není povinna vypovídat pravdu a je oprávněna i jí známé skutečnosti zamlčet. Podezřelý nesmí být nucen prozradit na sebe skutečnosti, které by poté mohly vést k jeho trestnímu stíhání. Skutečnost, že žalobce využil možnosti, které mu dává § 158 odst. 8 trestního řádu, mu nelze klást k tíži a nemůže zakládat důvod jeho údajné nespolehlivosti vůči zachovávání zákona. Žalobce považuje za absurdní, že jeho shora uvedené jednání, které bylo v souladu s trestním řádem, je mu přičítáno k tíži a je vykládáno tak, že jím porušil účel jiného zákona (zákona o ochraně utajovaných informací). V dalším žalobním bodu žalobce označil konstatování žalovaného, že „jeho chování může v konečném důsledku ovlivnit schopnost, resp. ochotu účastníka řízení poskytovat požadovanou ochranu utajovaným informacím, zejména ve vztahu k řádnému plnění si povinností, které mu v této oblasti ukládá zákon“, za zcela hypotetické tvrzení, které nemá oporu ve skutečně shromážděných důkazech. Žalobcovo jednání mělo znaky kázeňského přestupku, avšak nikoliv přestupku dotýkajícího se ochrany utajovaných informací. Závěr žalovaného, že přestupkové jednání v obecné rovině může mít vliv na schopnost žalobce plnit povinnosti, které souvisejí s ochranou utajovaných informací, je nepodložený a nasvědčuje nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a poté konstatoval, že žalobcem uplatněné námitky jsou identické s argumenty a námitkami, které žalobce přednesl již v rozkladu. Ve vztahu k prvé námitce žalovaný uvedl, že žalobcova tvrzení jsou neúplná a vytržená z kontextu. Žalobce citoval pouze začátek správní úvahy a její úplný závěr, zcela však pominul ty pasáže, ve kterých správní orgán I. stupně a orgán rozhodující o rozkladu objasnili, na základě jakého skutkového stavu, tedy na základě jakých poznatků a informací rozhodovali a z jakých důvodů shledali v chování žalobce bezpečnostní riziko. Z napadeného rozhodnutí nepochybně vyplývá, že žalovaný plně souhlasí s argumentací žalobce, že mu nemůže být kladeno za vinu, že využil svého práva daného mu trestním řádem v trestním řízení. Při bezpečnostním řízení se ale postupuje nikoliv podle trestního řádu, nýbrž podle zákona o ochraně utajovaných informací. V napadeném rozhodnutí tak žalobci nebyl vytýkán jeho postup, jenž byl v souladu s trestním řádem, ale jeho chování bylo posuzováno z hlediska spolehlivosti v bezpečnostním řízení. Úvaha, zda chování žalobce představující bezpečnostní riziko může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace, je dle žalovaného skutečně úvahou pouze hypotetickou, neboť ve smyslu § 14 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací se vždy jedná o možnost založenou na nejvyšší logické pravděpodobnosti, že závadové jednání té které fyzické osoby ovlivní její schopnost zajistit požadovanou ochranu utajovaných informací. Úvaha správních orgánů obou stupňů vychází z předpokladu, že jestliže žalobce po nezodpovědné, lehkomyslné a absurdní střelbě ostrými náboji na veřejném místě ještě navíc předmětnou zbraň, z níž střílel, poškodil, aby zametl stopy a zamezil jejímu prozkoumání jako důkazu z obavy, že při jeho odhalení „může být vyhozen z armády“, lze dovozovat, že se stejným způsobem může zachovat v obdobné situaci, kdy by se jednalo o ochranu utajovaných informací. Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, vycházelo z řádně a dostatečně zjištěného skutkového stavu a správní orgán při jeho vydání nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení. Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy: Podle § 12 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která a) je státním občanem České republiky nebo státním příslušníkem členského státu Evropské unie nebo Organizace Severoatlantické smlouvy, b) splňuje podmínky uvedené v § 6 odst. 2, c) je osobnostně způsobilá, d) je bezpečnostně spolehlivá. Podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací podmínky uvedené v odstavci 1 musí fyzická osoba splňovat po celou dobu platnosti osvědčení fyzické osoby (§ 55). Podle § 14 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací podmínku bezpečnostní spolehlivosti splňuje fyzická osoba, u níž není zjištěno bezpečnostní riziko. Podle § 14 odst. 3 písm. d/ zákona o ochraně utajovaných informací za bezpečnostní riziko lze též považovat chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace. Podle § 14 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací při posuzování, zda skutečnost uvedená v odstavci 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží k tomu, do jaké míry může ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího výskytu, k jejímu rozsahu, charakteru a k chování fyzické osoby v období uvedeném v odstavci 4. Podle § 101 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací přestal-li držitel osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu splňovat podmínky pro vydání takovéto veřejné listiny, Úřad její platnost zruší. Soud o věci uvážil takto: Neopodstatněnou shledal soud námitku, že žalobci jsou v rozporu se zákonem kladeny k tíži údaje, které dne 24. 7. 2011 sdělil policii v rámci podání vysvětlení, a že z těchto údajů žalovaný dovozuje existenci bezpečnostního rizika na straně žalobce. Předně je nutno zdůraznit, že skutková zjištění žalovaného nevycházejí pouze z vysvětlení podaného žalobcem policejnímu orgánu ve smyslu § 158 odst. 8 trestního řádu, ale z celé řady dalších důkazů (zpráva HVVP ze dne 2. 7. 2012, úřední záznam OSZ o podaném vysvětlení ze dne 29. 6. 2012, opatření OSZ, zpráva vojenského útvaru 5104, pohovor konaný dne 18. 10. 2012 aj.). Těmito důkazy byl skutkový děj, na jehož základě žalovaný konstatoval existenci bezpečnostního rizika u žalobce, zjištěn v dostatečném rozsahu. Klíčové momenty tohoto skutkového děje (střelba ostrými náboji na veřejném prostranství, prvotní nepřiznání se k protiprávnímu jednání, úmyslné poškození zbraně s cílem vyhnout se odhalení) žalobce nepopírá, ale naopak je v průběhu vyšetřování doznal. Žalobce sice mohl při podání vysvětlení na policii dne 24. 7. 2011 v souladu s ustanovením § 158 odst. 8 trestního řádu vědomě lhát, což také učinil, když uvedl, že „si ničeho nevšiml“, to však nic nemění na skutečnosti, že žalovaný při bezpečnostním řízení jeho jednání posuzoval nikoliv podle trestněprávních norem, ale podle zákona o ochraně utajovaných informací. Realizace práv, které žalobci jakožto osobě podávající vysvětlení přiznává trestní řád, je tedy pro závěry žalovaného v dané věci zcela irelevantní. Bezpečnostní řízení probíhající podle zákona o ochraně utajovaných informací je řízením autonomním, tedy nezávislým na jiných řízeních. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2011 č. j. 7 As 31/2011-101, „je zřejmé, že skutkový základ úvahy (žalovaného) mohou tvořit v podstatě jakékoliv informace, které má příslušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoliv zdrojů a jakýmikoliv prostředky.“ Z toho plyne, že žalovaný byl oprávněn vzít v úvahu i tvrzení uvedená žalobcem při podání vysvětlení. Tento podklad však rozhodně nebyl jediným, ze kterého žalovaný při rozhodování v dané věci vycházel (viz výše). Na základě vyhodnocení všech podkladů v jejich souhrnu pak žalovaný v souladu se zákonem učinil závěr o nesplnění podmínky bezpečnostní spolehlivosti u žalobce vzhledem ke zjištěnému bezpečnostnímu riziku spočívajícímu v chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby žalobce a může ovlivnit její schopnost utajovat informace. Za takové chování žalovaný právem považoval jednání žalobce, který nejprve protiprávně střílel ze své pistole na veřejném prostranství s cílem zaujmout zvukovým efektem střelby své přátele, aby se následně, po zahájení vyšetřování střelby policií, snažil své jednání popřít uváděním mylných informací a ve snaze vyhnout se odhalení dokonce úmyslně poškodil předmětnou zbraň jakožto důkazní prostředek. Nelze než přisvědčit žalovanému, že žalobce při formulaci první žalobní námitky zcela pominul klíčové pasáže, ve kterých žalovaný objasnil, na základě jakého skutkového stavu, tedy na základě jakých poznatků a informací o chování žalobce rozhodoval a z jakých důvodů ve zjištěném žalobcově chování shledal bezpečnostní riziko. Skutkový stav věci, z něhož žalovaný při rozhodování v dané věci vyšel, totiž nedokládá pouze záznam o podání vysvětlení na policii ze dne 24. 7. 2011, a zjištěné bezpečnostní riziko u žalobce rovněž nebylo odůvodněno toliko jeho chováním spočívajícím ve vědomém lhaní při podání vysvětlení. Důvodná není ani druhá námitka, v níž žalobce označuje závěr žalovaného, že by zjištěné jednání mohlo v konečném důsledku ovlivnit jeho schopnost, resp. ochotu poskytovat požadovanou ochranu utajovaným informacím, za toliko hypotetické tvrzení nemající oporu ve skutečně shromážděných důkazech. Soud v rámci vypořádání této námitky uvádí, že pojem „bezpečnostní riziko“ je podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 5 As 44/2006 – 74 nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika, což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik. V již citovaném rozsudku ze dne 25. 11. 2011 č. j. 7 As 31/2011-101 pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že v případě ustanovení § 14 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací „zde zákon reflektuje, že v realitě života mohou mít ty samé vzorce chování v různých případech velmi odlišné důsledky a že v takových případech by byl každý zákonný automatismus kontraproduktivní. Záleží vždy na kontextu, tedy na době, situaci, povaze jednajícího a mnoha dalších zákonem jen obtížně definovatelných okolnostech. Zákonodárce proto v citovaném ustanovení záměrně užívá slova lze, jímž správnímu orgánu vymezuje prostor pro komplexní, všestrannou a do hloubky konkrétních okolností jednotlivého případu jdoucí úvaha o tom, zda v daném případě je bezpečnostní riziko skutečně dáno, i když je splněna nutná vstupní podmínka, tedy naplnění některé skutkové podstaty uvedené v písmenech a) až j) citovaného ustanovení. K tomu, podle jakých pravidel a na základě jakých kritérií má být správní úvaha vedena, je obsaženo vodítko v ust. § 14 odst. 6 zákona o utajovaných informacích.“ V témže rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil také k povaze a hodnocení informací, z nichž bezpečnostní riziko vyplývá, když uvedl, že „zjištěné skutkové okolnosti musí ve svém souhrnu být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplnění určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko… Podstatná je informační hodnota takových zjištění. Tu je nutno hodnotit ze všech pro věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu) dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se na první pohled jeví. Posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou na určité míře odhadu. Z právě citovaných závěrů vyplývá, že závěr o existenci bezpečnostního rizika je téměř vždy založen na určité míře pravděpodobnosti, která vyplývá ze zjištěných skutkových okolností týkajících se posuzované osoby. Jedinou výjimkou, kdy by se jednalo o „jistotu“, nikoliv o možnost pouze hypotetického nebezpečí (rizika), by mohlo být zjištění správního orgánu, že k vyzrazení utajované informace ze strany určité osoby již došlo. Argumentaci žalobce, že závěr žalovaného o zjištěné existenci bezpečnostního rizika je (pouze) hypotetickým tvrzením, tedy lze přisvědčit, tato skutečnost však nemění nic na přípustnosti takového hypotetického závěru z hlediska zákona o ochraně utajovaných informací. Na tomto místě nelze než zopakovat, že žalovaným shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika, a že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik. Cílem bezpečnostního řízení je zjistit, zda posuzovaná fyzická osoba potenciálně představuje či nepředstavuje riziko ve vztahu k ochraně utajovaných informací. K tomuto posouzení dochází na základě vyhodnocování různorodých informací o chování posuzované osoby získaných z mnoha zdrojů, s přihlédnutím k míře jejich důvěryhodnosti a dalším faktorům. Pokud žalovaný v rámci správního uvážení dojde k závěru, že jemu dostupné informace ve svém souhrnu indikují, že chování posuzované fyzické skutečně představuje bezpečnostní riziko, neboť je lze podřadit pod některou ze „skutkových podstat“ jednání uvedených v § 14 odst. 2 a 3 zákona o ochraně utajovaných informací, je takovýto závěr sám o sobě dostatečný ke zrušení osvědčení této fyzické osoby. Lze shrnout, že zjištěné chování posuzované osoby indikující podezření na možné ohrožení ochrany utajovaných informací v budoucnu je dostatečným důvodem pro rozhodnutí žalovaného o zrušení osvědčení této osoby. Dle náhledu soudu žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí nijak nepochybil. Získané informace o chování žalobce žalovaný hodnotil v jejich souhrnu a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho srozumitelně popsané a logicky nerozporné úvahy dostatečně odůvodňují závěr o existenci bezpečnostního rizika na straně žalobce ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d/ zákona o ochraně utajovaných informací. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že mu byla zrušena platnost dříve vydaného osvědčení bez právně relevantního důvodu. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasil a žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci). Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení