9 A 80/2015 - 66

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: B. N. A. M., zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti žalované: Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2015, č. j. MV-149899-3/SO-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 10. 2014, č. j.: OAM-135-42/PP-2013. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žalobcovu žádost ze dne 3. 1. 2013 o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87e odst. 1 s odkazem na § 87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť se žalobce během svého pobytu na území České republiky dopustil opakovaně trestných činů, za jejichž spáchání byl pravomocně odsouzen. I. Obsah žaloby Žalobce napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a vydané v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobce je na základě opisu z rejstříku trestů trvalou hrozbou pro stát a přitom nevzala v úvahu, že žalobce je otcem nezletilého syna. V takovém případě je dána priorita zájmu dítěte, před vágně definovaným zájmem státu. Žalovaná tak nutí nezletilého českého občana a jeho matku vycestovat bez jakéhokoliv zázemí do Egypta, kde nemuslimské osoby mají méně práv než osoby muslimského vyznání. Napadené rozhodnutí je proto nepřiměřené a nezákonné. Žalovaná nadto nepopsala existenci skutečné a aktuální hrozby postihující základní zájmy společnosti. Právní řád České republiky obsahuje jasnou definici pojmu veřejný pořádek v § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož je veřejný pořádek tvořen základními „zásadami společenského a státního zřízení“ (tedy např. zásada demokratického právního státu a další zásady vyplývající z kulturního a historického vývoje našeho státu). Dále je tento pojem definován ve Směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Dle čl. 27 odst. 2 citované směrnice je třeba každý případ posuzovat na základě osobního chování dotyčné osoby a to s ohledem na zásadu přiměřenosti. Přitom ani jednání osoby kvalifikované jako trestný čin nelze bez dalšího považovat za porušení veřejného pořádku. Směrnice 2004/38/ES byla řádně implementována do českého právního řádu a příslušný zákon musí být vykládán v souladu s jejím zněním. Odsouzení pro trestný čin tak lze vzít v potaz pouze tehdy, pokud osobní chování dotyčné osoby představuje trvající ohrožení veřejného pořádku (viz příslušnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, dále jen „SDEU“). Výhradu veřejného pořádku je vždy třeba vykládat restriktivně a její rozsah členské státy nesmějí určovat jednostranně. Tato výhrada nadto chrání i soukromý a rodinný život státního příslušníka třetího státu, pokud je rodinným příslušníkem občana členského státu. Uvedený výklad SDEU je vždy závazný při aplikaci právního předpisu Evropské unie. Za závažné porušení veřejného pořádku je tedy nutno považovat takové protiprávní jednání, které zásadním způsobem překračuje intenzitu jednání popsaného v některé ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. Český zákonodárce nadto stanovil, že narušení veřejného pořádku musí být provedeno závažným způsobem; z toho důvodu je třeba daný pojem vykládat tak, že do něj spadají pouze trestné činy mimořádné závažnosti. Uvedené analogicky vyplývá ze skutečnosti, že závažný způsob narušení veřejného pořádku musí být srovnatelný s ohrožením bezpečnosti České republiky, což je druhý důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Rovněž Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009, že ani opětovné porušení zákonů České republiky nemusí být nutně porušením veřejného pořádku a znamenat jeho trvající ohrožení. Výše uvedené závěry plynou rovněž ze Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě (COM/2009/3136/F) o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES. Omezující opatření musí být založena na aktuální hrozbě (tedy pravděpodobnosti závažného porušení požadavků veřejného pořádku) a nelze je odůvodnit pouze obecným rizikem. Hrozba, která se pouze očekává, není skutečná, ale naopak musí být aktuální. Stejně tak existence mnohačetných odsouzení není sama o sobě dostačující. Správní orgány tedy musejí vzít v potaz stupeň nebezpečí pro společnost, povahu protiprávních jednání a čas, který uplynul od spáchání činu a chování dotyčné osoby. Pokud je na základě takové analýzy hrozba skutečná, aktuální a dostatečná, správní orgán dále zhodnotí přiměřenost případného omezení dotyčné osoby. Žalovaná však v napadeném rozhodnutí tímto způsobem nepostupovala a nezabývala se skutečností, že svým rozhodnutím způsobí rozdělení rodiny, neboť je evidentní, že rodina z bezpečnostních důvodů a v zájmu dítěte nemůže v domovské zemi žalobce (Egyptě) vést rodinný život. Napadené rozhodnutí je tedy v tomto bodě nepřezkoumatelné. Je zřejmé, že podkladem pro posouzení hrozby jsou jednotlivá trestní rozhodnutí, ovšem správní orgány pochybily, když nevzaly v potaz rovněž dokumentaci vztahující se např. k plnění trestu, výkonu podmíněného odsouzení atd. Žalobce je přesvědčen, že oba správní orgány chybně posoudily povahu a existenci hrozby pro veřejný pořádek České republiky a rovněž nesprávně vyložily pojem veřejný pořádek. Stejně tak se nezabývaly otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí na rodinný a soukromý život žalobce, ačkoliv tato povinnost plyne z aktuální judikatury správních soudů a mezinárodních smluv. I z toho důvodu je napadené rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalované Žalovaná ve vyjádření k žalobě zdůrazňuje, že si během správního řízení vyžádala opis z Rejstříku trestů žalobce, kde jsou uvedeny záznamy o jedenácti uložených trestech. Dopustí- li se osoba trestného jednání, lze závažnost jejího jednání posuzovat i podle toho, že je trestní předpisy označují jako závažné, případně zvlášť závažné, a dále podle druhu, rozmezí a výše sankce, kterou lze za něj uložit. Vedle obecné závažnosti daného činu je třeba rovněž přihlédnout k výši uloženého trestu a případným polehčujícím či přitěžujícím okolnostem, tedy k jeho konkrétní závažnosti. Z hlediska časového pak správní orgán může vzít v potaz, jak dlouhá doba uplynula od spáchání trestného jednání a zda byl trest vykonán. V případě žalobce se jednalo o velmi závažné trestné činy, mnohdy násilné povahy. Žalobce tedy svým chováním skutečně, aktuálně a závažně ohrozil základní zájem společnosti spočívající v respektování právního řádu. Příslušné normy umožňují fungování společnosti v duchu principů vytyčených v úvodních ustanoveních Ústavy České republiky, tedy společnosti založené na úctě k právům a svobodám člověka a občana, respektu lidské důstojnosti a zásadám otevřené občanské společnosti. Žalovaná proto po zvážení všech okolností případu dospěla k závěru, že vzhledem k vědomé povaze protiprávního jednání žalobce převážil veřejný zájem na ochraně právních norem České republiky nad zájmem na ochraně rodinných vztahů. Rovněž zdůrazňuje, že právo na respektování soukromého a rodinného života nezakládá automaticky povinnost státu umožnit rodinný život na jeho území. Žalobce se trestných činů dopouští opakovaně od roku 2000, tedy v době narození syna a uzavření manželství byl již šestkrát odsouzen pro různé závažné trestné činy (pokus znásilnění, krádeže, výtržnictví, napadení), a proto se nemohl on ani jeho manželka spoléhat na to, že mu bude povolen pobyt na území České republiky, kde chce realizovat svůj rodinný život. Ze spisu nadto nevyplývají konkrétní překážky vést rodinný život v zemi původu žalobce. Žalovaná žádá, aby soud žalobu zamítl. III. Argumentace účastníků řízení při jednání Žalobce při jednání zopakoval, že má v České republice manželku a syna, kteří se nemohou (z důvodů jazykových i kulturních) s ním přestěhovat do Egypta, přičemž pokud by je musel opustit, jednalo by se o razantní zásah do rodinného života. Zdůraznil, že v posledních pěti letech neměl žádné konflikty se zákonem s tím, že dříve spáchal pouze drobné trestné činy. Navíc v České republice pobývá již od roku 1993, přičemž v Egyptě žádné rodinné vazby nemá. Právní zástupce v závěrečné řeči vytkl, že žalobce nyní nemá možnost podat jakoukoli pobytovou žádost. Rovněž zdůraznil, že v případě zamítnutí žaloby by došlo k dublování sankce, která by se kromě žalobce dotkla též jeho syna a manželky. Uzavřel, že s ohledem na okolnosti dané věci a s přihlédnutím k zásadě proporcionality by mělo být žalobě vyhověno a napadené rozhodnutí zrušeno. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců „rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území“. Podle § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „ministerstvo žádost o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“. Podle § 87e odst. 1 téhož zákona „na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se důvody podle § 87d odst. 1 vztahují obdobně“. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 3. 1. 2013 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců z důvodu sloučení rodiny. Tuto žádost správní orgán I. stupně zamítl podle § 87e odst. 1 v návaznosti na § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců s odůvodněním, že žalobce byl mezi lety 2000 až 2013 odsouzen za spáchání celkem jedenácti následujících trestných činů: 1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 8 T 13/2000, k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč podle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „trestní zákon“) za trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. 2) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 3 T 121/99, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let na zkušební dobu do 23. 11. 2005 podle § 241 odst. 1 a podle § 8 odst. 1 trestního zákona za trestný čin pokus znásilnění. 3) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 8 T 149/2000, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let na zkušební dobu do 6. 3. 2006 podle § 202 odst. 1 trestního zákona za trestný čin výtržnictví způsobený hádkou za použití nože. 4) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 9 T 194/2001, k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč podle § 247 odst. 1 písm. d) trestního zákona za trestný čin krádeže mobilního telefonu v tramvaji. 5) Rozsudkem Okresního soudu Litoměřice ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 3 T 151/2003, k peněžitému trestu ve výši 8 000 Kč podle § 247 odst. 1 písm. d) a e) trestního zákona za trestný čin krádeže. 6) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 19 T 153/2003, k trestu obecně prospěšných prací v počtu 400 hodin podle § 247 odst. 1 písm. d) a e) trestního zákona za trestný čin krádeže mobilního telefonu, opět v tramvaji. 7) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 2 T 86/2005, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku na zkušební dobu v trvání pěti let podle § 202 odst. 1 trestního zákona a podle § 221 odst. 1 trestního zákona za trestný čin výtržnictví v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví spáchaný při hádce za použití nože. 8) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 8 T 58/2008, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců do věznice s dozorem podle § 247 odst. 1 písm. d) trestního zákona za krádež mobilního telefonu. 9) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 1 T 170/2008, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců do věznice s dozorem za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a d) trestního zákona a za trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona. 10) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 T 57/2010, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 61 To 73/2012, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců do věznice s ostrahou za úmyslný trestný čin podle § 234 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Následně dne 1. 1. 2013 byla vyhlášena amnestie, kterou byly prominuty dosud nevykonané tresty žalobce. 11) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 23. 12. 2013, sp. zn. 5 T 222/2013, k trestu obecně prospěšných prací v počtu 220 hodin podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku za neoprávnění opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu. Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že žalobce žije od roku 2001 ve společné domácnosti s českou státní příslušnicí paní L. B., s níž dne ... uzavřel manželství. Společně mají nezletilého syna A. B. (datum narození ...), který je rovněž občanem České republiky a na jehož výživě a výchově se žalobce podílí. V řízení před správním orgánem bylo prokázáno, že žalobce má rodinné vazby na území České republiky a je tedy rodinným příslušníkem občana České republiky. Úvodem se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřuje ve skutečnosti, že se správní orgány dostatečně nezabývaly výkladem neurčitého pojmu závažné narušení veřejného pořádku, nezhodnotily žalobcovo reálné chování a nezabývaly se dopadem rozhodnutí do jeho rodinného života. Tato námitka není důvodná. Žalovaná na str. 5 napadeného rozhodnutí objasnila význam neurčitého pojmu „veřejný pořádek“ a uvedla, že žalobce opakovaně spáchal trestné činy mnohdy násilné povahy, z čehož vyplývá závažnost jeho jednání. Svým chováním tedy skutečně, aktuálně a dostatečně závažně ohrozil základní zájem společnosti spočívající v respektování právního řádu. Při celkovém posouzení všech okolností případu dospěla žalovaná k závěru, že vzhledem k povaze vědomého protiprávního jednání žalobce převážil veřejný zájem na ochraně před porušováním právních norem České republiky nad zájmem na ochraně rodinných vztahů. Žalovaná dodala, že trestných činů se žalobce dopouští opakovaně od roku 2000, tedy v době uzavření manželství a narození syna byl již šestkrát odsouzen pro různé závažné trestné činy (pokus znásilnění, krádeže, výtržnictví, napadení), a tudíž se nemohl on ani jeho manželka spoléhat na to, že mu bude povolen pobyt na území České republiky. Žalovaná rovněž neshledala dostatečně závažné a konkrétní důvody, pro které by žalobce nemohl realizovat svůj rodinný život v zemi svého státního občanství. Proporcionalitou zásahu do rodinného života žalobce se správní orgán I. stupně zabýval na str. 9 svého rozhodnutí, kde vzal zejména v potaz závažnost žalobcova jednání, který dle jeho názoru převážil nad ochranou rodinných vztahů. S ohledem na výše řečené tedy soud neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť žalovaná se povahou žalobcova jednání zabývala a rovněž vzala v úvahu dopad rozhodnutí do jeho osobního a rodinného života. Soud dále považoval za nutné vyjádřit se k výkladu neurčitého pojmu závažné narušení veřejného pořádku. Přitom se řídil závazným názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, uvedl, že „při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.“ Vzhledem k tomu, že žalobci byla zamítnuta žádost o povolení k přechodnému pobytu za účelem sloučení rodiny, je pro posouzení daného případu nezbytné vzít v potaz směrnici Rady 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice o právu na sloučení rodiny“), neboť právě rodinný život je základní hodnotou, na které je směrnice o právu na sloučení rodiny postavena a jejíž ochrana je v ní upravena. Akcentace práva na rodinný život a nejlepšího zájmu dítěte se totiž nutně projevuje v tom, že důvody veřejného pořádku, pro které lze zamítnout žádost o povolení k přechodnému či dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, musí být skutečně závažné. Míru požadované závažnosti narušení veřejného pořádku lze v takovém případě srovnávat s případy omezení práva občana Evropské unie na volný pohyb v rámci Evropské unie z důvodů veřejného pořádku (čl. 45 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie; dále jen „SFEU“). Podmínky přijetí omezujících opatření z důvodů veřejného pořádku podle čl. 45 odst. 3 SFEU upřesnil ve své judikatuře SD EU např. v rozsudku ve věci C-441/02 Komise proti Německu (Sb. rozh. 2006, s. I-3449): „32 Jak Soudní dvůr připomenul ve svém rozsudku ze dne 31. ledna 2006, Komise v. Španělsko (C 503/03, Sb. rozh. s. I 1097, bod 43), není právo státních příslušníků členského státu vstoupit a pobývat na území jiného členského státu bezpodmínečné. Mezi omezeními stanovenými nebo povolenými právem Společenství umožňuje článek 2 směrnice 64/221 členským státům zakázat státním příslušníkům jiných členských států vstup na jejich území z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. 33 Zákonodárce Společenství nicméně ohraničil uplatňování takových důvodů členským státem striktními omezeními. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 64/221 se musí opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti zakládat výlučně na osobním chování dotyčné osoby a podle odstavce 2 tohoto článku neodůvodňuje odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření. Z existence odsouzení pro trestný čin tak lze vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku (rozsudky ze dne 27. října 1977, Bouchereau, 30/77, Recueil, s. 1999, bod 28, a ze dne 19. ledna 1999, Calfa, C 348/96, Recueil, s. I 11, bod 24, a výše uvedený rozsudek Komise v. Španělsko, bod 44). Z citovaného rozsudku dále vyplývá, že je mimo jiné nutno vždy hledat odpověď na otázku, „kde se nachází správná rovnováha mezi přítomnými legitimními zájmy“, přičemž Soudní dvůr také odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž je vyslovena podmínka přiměřenosti zásahu ke sledovanému legitimnímu cíli. Je tak zřejmé, že ve vztahu k přípustným omezením volného pohybu osob z důvodu veřejného pořádku podle čl. 45 odst. 3 SFEU je základním požadavkem proporcionalita mezi intenzitou omezujícího opatření a důvody pro jeho přijetí. Zásah do rodinného života cizince a jeho rodinných příslušníků v důsledku nepovolení přechodného pobytu, jehož účelem je společné soužití rodiny, lze v tomto směru srovnávat se zásahem do rodinného života a práva na volný pohyb v důsledku vyhoštění občana Evropské unie. Nakonec takto (srovnatelně s důvody veřejného pořádku podle čl. 45 odst. 3 SFEU) pojímá důvody veřejného pořádku, pro které lze zamítnout žádost o přechodný pobyt, sama směrnice o právu na sloučení rodiny. Směrnice zjevně vyžaduje, aby k zamítnutí žádosti z důvodu veřejného pořádku docházelo výhradně v situacích, kdy se cizinec dopustí jednání, nebo alespoň existuje jasná hrozba takového jednání, které představuje dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti. Pouze v těchto případech lze totiž hovořit o přiměřenosti opatření (nepovolení přechodného pobytu, a tudíž odloučení od nejbližší rodiny) vzhledem k jednání, které bylo důvodem pro přijetí opatření (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 152/2012-51). Zároveň však na základě předestřeného výkladu nelze souhlasit s žalobcem, že za závažný způsob narušení pořádku je třeba považovat pouze takové protiprávní jednání, které zásadním způsobem překračuje intenzitu jednání popsaného v některé ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. Tato interpretace totiž z výše uvedeného nevyplývá. S ohledem na shora uvedené soud přezkoumal, zda žalobcovo jednání představuje závažné porušení veřejného pořádku a zda existuje důvodné nebezpečí, že by se ho žalobce mohl v budoucnosti opakovaně dopustit. Po důkladném zhodnocení případu dospěl k závěru, že tomu tak je. Soud přitom opakuje, že dle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání správního rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, pročež pro soud nebylo určující, že žalobce v posledních letech již nebyl za spáchání trestné činnosti odsouzen. Jak bylo výše uvedeno, žalobce se na území České republiky dopustil celkem jedenácti trestných činů. Soud v této souvislosti považuje za podstatné upozornit, že ačkoliv byla odsouzení zahlazena amnestií prezidenta republiky, neznamená to, že by žalovaná nemohla tatáž jednání hodnotit pro účely řízení o žádosti o povolení přechodného pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012-34, „zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1 trestního zákona, shodně § 106 trestního zákoníku)“. Nadto hypotéza § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců není postavena na tom, že byl cizinec odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam v trestním rejstříku [na rozdíl od § 75 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 174 zákona o pobytu cizinců], nýbrž na tom, že se dopustil určitého jednání. Soud si je vědom skutečnosti, že v souladu s výše citovanou judikaturou SD EU není pro posouzení případu samo o sobě určující, že byl žalobce opakovaně odsouzen za spáchání trestných činů (jak ostatně zdůrazňuje žalobce v žalobě), ale je třeba zkoumat, zda existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správní orgán I. stupně popsal neurčitý právní pojem veřejný pořádek na str. 7 svého rozhodnutí jako „takový stav, kdy jsou dodržována pravidla chování výslovně vyjádřená v právních předpisech, stejně tak i pravidla chování právními předpisy výslovně nevyjádřená za předpokladu, že jejich zachování je podle obecného přesvědčení většiny lidí v určitém místě a čase nutnou podmínkou pokojného stavu“. Soud se s uvedenou citací ztotožňuje a souhlasí, že trestná činnost páchaná žalobcem bezpochyby představuje narušení veřejného pořádku; zároveň je však třeba zhodnotit, zda existuje důvodné nebezpečí, že žalobce veřejný pořádek v budoucnu znovu naruší, a zda toto narušení je dostatečně závažné s ohledem na okolnosti vzniku, původ a účel institutu povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, jak byly výše uvedeny. Soud zdůrazňuje, že dle správního spisu žalobce pobývá na území České republiky od roku 1993 a ke dni vydání napadeného rozhodnutí byl celkem odsouzen za jedenáct trestných činů. Z uvedeného vyplývá, že žalobcovo jednání lze hodnotit jako vědomé a stále se opakující, a to zejména co se týče trestných činů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a krádeže, za něž byl právě z důvodu jejich opakování odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obvodní soud pro Prahu 1 v rozsudku ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 T 57/2010, k odůvodnění trestu uvedl, že žalobce se trestného činu krádeže dopustil „zcela záhy po výkonu trestu odnětí svobody za zcela shodnou trestnou činnost provedenou velmi obdobně a tudíž se jedná o speciálního recidivistu. Po zvážení všech uvedených okolností, tedy polehčujících i přitěžujících, dospěl soud k závěru, že obžalovanému již nelze uložit žádný výchovný ani alternativní trest a v daném případu se dostává do popředí represivní stránka trestu a ochrana společnosti, a proto nelze uložit jiný trest než trest odnětí svobody nepodmíněně. Vzhledem k tomu, že ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin již byl, byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou“. Městský soud v Praze rozhodující o žalobcově odvolání rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 61 To 73/2012, se s názorem Obvodního soudu pro Prahu 1 ztotožnil, neboť dle jeho názoru „jiný, než nepodmíněný trest odnětí svobody obžalovanému uložit nelze. Opakovaně nerespektuje právní normy na území České republiky, je osobou, která ani zdaleka nežije řádným způsobem, a proto jiný než nepodmíněný trest při výše zmíněné recidivě v úvahu nepřichází“. Zdejší soud k uvedenému dodává, že se žalobce ze svého protiprávního jednání a uložených trestů evidentně nepoučil, neboť trestnou činnost páchal na území České republiky cíleně a opakovaně. Soud se proto ztotožnil s názorem žalované, že na základě zhodnocení osobního jednání žalobce existuje důvodné nebezpečí, že by v páchání trestné činnosti a narušování veřejného pořádku mohl pokračovat, přičemž toto nebezpečí je s ohledem na osobní jednání žalobce aktuální. Dále se soud zabýval otázkou, zda žalobcovo jednání lze hodnotit jako závažné narušení veřejného pořádku, a to s ohledem na skutečnost, že je rodinným příslušníkem občana České republiky a zamítnutí žádosti o přechodný pobyt by mělo dopad do jeho osobního a rodinného života. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce se na území České republiky dopustil celkem jedenácti trestných činů, z nichž některé měly násilnou povahu: v roce 2000 byl odsouzen za trestný čin znásilnění spáchaný ve stadiu pokusu, dále se dvakrát dopustil trestného činu výtržnictví spáchaného při hádce za použití nože, v jednom případě v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví. Žalobce se rovněž opakovaně (celkem sedmkrát) dopustil majetkové trestné činnosti, a to krádeží mobilních telefonů a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za něž mu byl dvakrát uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, v jednom případě do věznice s ostrahou. Žalobce tedy opakovaně a vědomě páchal trestné činy, ačkoliv se jedná o zletilého, vyzrálého jedince, který je a byl poučen o morálních hodnotách a právních normách České republiky, jež je povinen dodržovat. Soud se rovněž ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že žalobce není ochoten respektovat základní pravidla chování, ale naopak zneužívá instituty, které mají sloužit k upevnění základů společnosti. Žalobce sice namítá, že žalovaná nevzala v úvahu chování žalobce při výkonu trestu, resp. podmíněného odsouzení, ovšem tyto okolnosti nemohou změnit posouzení žalobcova jednání, neboť je zřejmé, že žalobce trestnou činnost páchal opakovaně navzdory uloženým trestům. Nadto se v případě krádeže dopustil trestného činu bezprostředně po ukončení výkonu trestu za zcela shodnou trestnou činnost. Na základě shora uvedeného se tedy soud ztotožnil se žalovanou, že žalobce se svým jednáním dopustil natolik závažného narušení veřejného pořádku, že v daném případě převážil zájem na ochraně před porušováním právních norem České republiky nad zájmem na ochraně rodinných vztahů. Soud v této souvislosti vzal rovněž v úvahu, že v době narození syna a uzavření manželství byl žalobce již šestkrát odsouzen pro různé trestné činy, a proto se on ani jeho manželka nemohli spoléhat na to, že bude žalobci povolen pobyt na území České republiky. Žalobce se sice dovolává skutečnosti, že v případě vycestování do Egypta bude rodina zbavena svého zázemí, zároveň však ze správního spisu vyplývá, že na území České republiky vydělává pouze prostřednictvím brigád. Rovněž je třeba vzít v potaz, že se pro rodinu nejedná o zcela cizí zemi, ale o zemi původu žalobce, který zná tamější život, jazyk a kulturu. Žalobce sice namítá, že nemuslimské osoby mají v Egyptě reálně méně práv než osoby muslimského vyznání (a to zejména v otázce práv žen), ovšem zároveň neprojevil ochotu respektovat právní kulturu a morální hodnoty České republiky. Žalobce se nadto dopustil trestných činů v době, kdy byl na území České republiky se svojí rodinou a měl povinnost řádně plnit svá rodičovská práva. Soud uzavírá, že žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela z osobního chování žalobce, vzala v potaz časové souvislosti páchané trestné činnosti a zhodnotila, že existuje důvodné a aktuální nebezpečí dalšího narušování veřejného pořádku. Přitom dospěla k důvodnému závěru, že s ohledem na závažnost a frekvenci trestné činnosti v daném případě převážil zájem na ochraně veřejného pořádku v České republice nad žalobcovým osobním a rodinným životem. Shora uvedené pak dle soudu není ani v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Tento soud v případech podobných nyní posuzované věci vypracoval relevantní kritéria pro posouzení, zda je vyhoštění opatřením nezbytným v demokratické společnosti a přiměřeným sledovanému účelu (srov. např. rozsudek velkého senátu ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006, č. 46410/99). Jedná se především tyto parametry: 1) povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem; 2) délka stěžovatelova pobytu v zemi, z níž má být vyhoštěn; 3) doba, jež uplynula od spáchání trestného činu, a stěžovatelovo chování v průběhu této doby; 4) státní příslušnost zúčastněných osob; 5) stěžovatelova rodinná situace, např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru; 6) zda manžel věděl o trestném činu v době, kdy vstupoval do rodinného svazku; 7) zda jsou z manželství děti, a případně jejich věk; či 8) závažnost problémů, do nichž by se manžel pravděpodobně dostal v zemi, kam má být stěžovatel vyhoštěn. Pokud takto soud přihlédl především ke kritériím uvedeným pod číslem 1, 3 a 6 a ke skutečnostem, že žalobce páchal trestnou činnost opakovaně, a to i po vstupu do manželství a narození potomka, a mnohdy se jednalo též o násilnou trestnou činnost, neshledal, že by závěry vyslovené v napadených rozhodnutích správních orgánů byly neakceptovatelné. Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení