9 Ad 10/2010 - 48

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: Ing. M. L., zast. JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou se sídlem Svitavy, Gorkého 19, proti žalovanému: Ministerstvo obrany ČR, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 30.4.2010 č.j. 266-3/2010-1416 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády ČR ze dne 30.4.2010 č.j. 266-3/2010-1416 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17.389,40 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky JUDr. Jany Čepelkové.

Odůvodnění

Rozhodnutím zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 19.3.2010 č.j. 5-8/2010-1160 (dále též jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) o nároku na náhradu škody vojákovi z povolání, který utrpěl služební úraz, bylo žalobci přiznáno odškodnění – náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 243.000,- Kč. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný částečně vyhověl odvolání, které žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a jeho výrok změnil tímto způsobem: „Vzhledem k těmto závěrům přiznávám jmenovanému toto odškodnění: -náhradu za ztížení společenského uplatnění ......................................... 243.000,- Kč - trojnásobek základní náhrady za ztížení společenského uplatnění ....... 486.000,- Kč CELKEM .................................................................................................729.000,- Kč V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce utrpěl dne 29.7.2007 při plnění služebních úkolů v zahraniční operaci závažné poškození zdraví, o kterém bylo rozhodnuto jako o úrazu služebním s plnou odpovědností České republiky - Ministerstva obrany. Vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobce byl po amputaci poraněné části levé dolní končetiny v roce 2009 ustálen, byl primářem Vojenského ústavu soudního lékařství Ústřední vojenské nemocnice Praha, plk. MUDr. Milošem Sokolem, Ph.D., vypracován lékařský posudek ze dne 2. března 2010, kterým lékař v souladu s přílohou 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále „vyhláška č. 440/2001 Sb.“ nebo jen „vyhláška“) obodoval trvalé následky žalobce vzniklé služebním úrazem. Součet bodů (1350) lékař v souladu s § 6 odst. 1 písm. c) této vyhlášky zvýšil o 50 % na celkový počet 2025 bodů, a to z důvodu, že škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům. Na základě tohoto lékařského posudku rozhodl správní orgán I. stupně o přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobci ve výši 243.000,- Kč, neboť hodnota 1 bodu činí 120,- Kč (2025 x 120,- Kč). Žalobce v odvolání podaném proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně namítl, že výše přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění je nepřiměřeně nízká, a to zejména s ohledem na skutečnost, že částečná ztráta dolní končetiny měla zásadní vliv na výkon žalobcova zaměstnání a také na jeho uplatnění ve sportu, kterému se dlouhodobě a intenzivně věnoval. Ztráta končetiny vedla k ukončení jeho služebního poměru vojáka z povolání, čímž došlo k nemožnosti žalobce uplatnit se ve svém, fyzicky náročném oboru - činnosti zásahové jednotky, ve kterém po dobu svého třináctiletého služebního poměru u Policie ČR a následně u Armády ČR soustavně působil. S ohledem na omezení, které mu služební úraz způsobil, žalobce požaduje 50-ti násobek částky uvedené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tj. částku 12.150.000,- Kč (50 x 243.000,- Kč). Odvolací orgán dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že při rozhodování o náhradách škody se služební orgán musí řídit platnou právní úpravou, kterou je v tomto případě v obecné rovině zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) a následně vyhláška č. 440/2001 Sb. V § 7 odst. 1 této vyhlášky je uvedeno, že výše přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění se stanovuje na základě bodového ohodnocení uvedeného v lékařském posudku. Tímto ustanovením se prvoinstanční orgán řídil a přiznal žalobci právě takové odškodnění, jaké z bodového ohodnocení popsaného v lékařském posudku vycházelo. Možnost zvýšení této náhrady nad rámec navýšení bodového ohodnocení uvedeného lékařem v lékařském posudku umožňuje § 7 odst. 3 vyhlášky pouze tehdy, pokud se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Ačkoliv je jako orgán oprávněný v této vyhlášce uveden pouze místně příslušný soud, judikatura Nejvyššího soudu opravňuje u vojáků z povolání rozhodovat ve věci také služebnímu orgánu. Odvolací orgán se tedy na základě dokumentace obdržené od prvoinstančního orgánu a dále tvrzení uvedených v odvolání zabýval otázkou, zda se u žalobce jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele či nikoliv. V této souvislosti poznamenal, že účelem již základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je určitým způsobem vyjádřitelným v penězích vynahradit poškozenému veškeré trvalé následky a jejich důsledky (omezení) v rámci dalšího života a že u žalobce již byla navíc náhrada lékařem zvýšena, přičemž podle znění vyhlášky a jejího účelu je toto zvýšení možné provést pouze tehdy, pokud poškození zdraví podstatně omezuje nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňuje další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění. Náhradu vyplacenou v mezích vyhlášky je tedy nutné chápat jako standardní a svým způsobem i dostatečný způsob odškodnění trvalých následků, a to i v případech závažnějších poškození zdraví. Po posouzení subjektivních a konkrétních okolností případu žalobce nicméně odvolací orgán nakonec dospěl k závěru, že se zde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele skutečně jedná. K poškození zdraví žalobce došlo v mladém věku, kdy sportovní činnost a celkově nadstandardní výborný stav fyzické kondice byl pro něj prioritou, a to v osobním i pracovním životě. Žalobce dlouhodobě působil v zásahových jednotkách a soukromě se věnoval řadě náročných sportů. Některé z nich přitom nebude moci vykonávat ani s pomocí protéz. Charakter zranění zásadním způsobem ovlivnil i možnosti uplatnění žalobce v soukromém životě. Co se týče stanovení právě trojnásobku základní náhrady ztížení společenského uplatnění, má odvolací orgán za to, že je nezbytné věc posuzovat nikoliv s ohledem na konečnou finanční částku, ale s ohledem na dlouhodobou a zavedenou soudní praxi, kdy se např. osobám upoutaným na lůžko v důsledku pracovního úrazu přiznává okolo 6-ti násobku. Odvolací orgán uvedl, že nijak nezpochybňuje závažnost zranění žalobce a ani nechce snižovat či bagatelizovat jeho následky a každodenní obtíže, které žalobce má a bude mít do konce svého života, má zároveň za to, že právě trojnásobek náhrady je přiměřený. Žalobci nebyl přiznán důchod 3. stupně, je schopen s omezením vykonávat některá zaměstnání, je samostatný a není odkázán na péči třetích osob. V případě, že se jeho zdravotní stav zhorší, což nelze s ohledem na současné problémy se zády vyloučit, je dle odvolacího orgánu navíc možné v budoucnu rozhodnout (na základě nového lékařského posudku s ohodnocením aktuálních, nově vzniklých trvalých následků) o této náhradě znovu. Současné zvýšení náhrady přitom nemůže tyto skutečnosti nyní kompenzovat. S ohledem na výše uvedené odvolací orgán částečně vyhověl odvolání a změnil výrok prvoinstančního orgánu tak, že se žalobci přiznává náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši uvedené v lékařském posudku, tj. ve výši 243.000,- Kč (2025 bodů x 120,- Kč), a dále trojnásobek základní náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 486.000,- Kč (1350 bodů x 120,- Kč x 3). Celkem je tedy žalobci přiznána částka 729.000,- Kč (243.000 + 486.000). Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve konstatoval, že byl vojákem z povolání a dne 29.7.2007 utrpěl služební úraz, když byl zasažen v boji v provincii Helmand v Afghánistánu jako člen kontingentu Armády České republiky SOG (Special operation group - Útvaru speciálních operací Vojenské policie). Po mnoha operacích a komplikacích mu byla dne 14.9.2009 amputována poraněná část levé dolní končetiny. V poučení obsaženém v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že toto rozhodnutí je konečné a nejsou proti němu přípustné žádné opravné prostředky, přičemž je možno podat návrh na přezkum rozhodnutí u správního soudu. Žalobce má však za to, že se jedná o věc soukromoprávní (o výši náhrady škody z titulu ztížení společenského uplatnění), která má být dle § 244 odst. 1 o.s.ř. projednána na návrh v občanském soudním řízení. Z toho důvodu podal současně i žalobu podle části páté o.s.ř. u Obvodního soudu pro Prahu 6. Žalobce s napadeným rozhodnutím nesouhlasí. Má za to, že se v jeho případě jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a z toho důvodu se domáhá zvýšení přiznané náhrady. Tento svůj požadavek v žalobě odůvodnil vylíčením skutkových okolností týkajících se jeho profesního a osobního života, který vedl předtím, než utrpěl služební úraz, a po tomto okamžiku. V této souvislosti mj. uvedl, že po maturitě absolvoval základní vojenskou službu u Správy ochrany státních hranic Ministerstva vnitra a brzy poté Střední policejní školu v Brně. Následně pracoval u Policie v zásahové jednotce Policie ČR, a to až do roku 2006. Od 1.11.2006 přešel od Policie ČR k armádě k Vojenské policii a stal se členem zásahové jednotky SOG - Útvaru speciálních operací Vojenské policie. Absolvoval nejvyšší možné vojenské vzdělání, a to Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, obor průzkum. O jeho profesních úspěších svědčí i medaile a vyznamenání, které obdržel. V rámci jednotky SOG působil v roce 2007 na zahraniční misi v Afghánistánu v provincii Helmand. Toto působení bylo přerušeno 29.7.2007 zraněním způsobeným zásahem do levé dolní končetiny střepinou explodované protitankové střely. I po návratu žalobce působil jako starší důstojník speciálního oddělení SOG, jeho kariéra však byla přerušena komplikacemi vzniklými následkem zranění z Afghánistánu. Od prosince 2007 do září 2009 v důsledku opakovaných zánětů nohy absolvoval několik operací. Z důvodu kompletního poškození nohy, když žalobci v důsledku opakovaných zánětů, operací a revizí hrozilo, že mu kvůli permanentní sepsi a opakovanému užívání antibiotik selže celý organismus, mu lékaři museli amputovat nohu v bérci. Amputace zcela změnila dosavadní život žalobce. Stal se invalidním a byla mu přiznána invalidita II. stupně. Jeho pracovní schopnost ke dni 12.4.2010 poklesla o 55 %. Na základě posouzení zdravotního stavu žalobci zanikl dne 28.2.2010 služební poměr vojáka z povolání, čímž mu bylo znemožněno vykonávat práci, na kterou se soustavně připravoval již od ukončení střední školy a které podřídil i značnou část svého soukromého života. V současné době žalobce vykonává práci jako občanský zaměstnanec na základě dohody o pracovní činnosti na Hlavním velitelství Vojenské policie. V důsledku zranění musel ukončit působení na Jihočeské univerzitě České Budějovice, kde od roku 2005 externě vyučoval zdravotnické záchranáře v předmětech Práce ve výškách a nad volnou hloubkou a Profesní tělesná výchova. O tom, co bude dělat v budoucnu, má pouze mlhavou představu, zatím neví, co mu jeho zdravotní stav umožní vykonávat. V běžném životě je značně omezen zatížením na pahýl nohy. Vzhledem k tomu, že je nucen stát pouze na jedné noze, už nikdy nezvládne to, co běžný zdravý člověk. Problémem je i navléknutí protézy. Na noze protéza žalobci vydrží kvůli otékání pahýlu 5-6 hodin a poté ji musí sundat a důkladně zdravotně ošetřit. Svůj program tedy musí plně přizpůsobovat životu s protézou. Protože bydlí v bytě ve 4. patře bez výtahu v domě se zvýšeným přízemím, už jen dostat se domů je pro něj značný výkon. Je zřejmé, že tento byt v budoucnu nebude moci užívat a bude muset nalézt nějaké bezbariérové bydlení. Doma se pohybuje o berlích. Pohyb s berlemi bez protézy žalobce výrazně omezuje v jakýchkoliv domácích pracích. Běžný život žalobce i nošení protézy či pohyb o berlích je omezen i neustálou bolestí zad způsobenou pokročilou osteochondrózou, neboť má vyhřezlé dvě ploténky s funkční poruchou pánevního kruhu. Soukromý život žalobce je omezen např. i v takových činnostech, jako je plavání. Tuto zálibu musí žalobce oželet. Potřebuje totiž berle, aby se dostal ze sprch bez protézy. Když v současné době v rámci léčby absolvuje vodoléčbu, musí cestu k bazénu absolvovat tak, že si klekne a leze po rukou a kolenou. Jinak se není schopen pohybovat, pokud nemá protézu nebo berle. Z těchto důvodů je také vyloučeno, že by mohl absolvovat horské túry či jiný druh dovolené, který zahrnuje aktivní pohyb. Následky zranění způsobeného v Afghánistánu byly jednou z příčin rozpadu jeho manželství, které zaniklo dne 12.8.2008 rozvodem. Před zraněním a amputací vedl žalobce bohatý sportovní život, a to jednak s ohledem na svoje osobní záliby, a později s ohledem na profesní zařazení. Vzhledem k působení u SOG, což je výběrová jednotka Vojenské policie provádějící speciální operace, musel udržovat svoji fyzickou zdatnost v podstatě na úrovni vrcholového sportovce a musel tomu podřizovat veškeré své aktivity. Zranění a amputace nohy se na sportování žalobce projevily zcela zásadním způsobem. Jedná se především o tato omezení: - Horolezectví a práce ve výškách - od roku 1996 žalobce sportovně lezl jak v přírodě, tak na umělých stěnách. V rámci této záliby působil od roku 2000 i jako instruktor práce ve výškách v Zásahové jednotce SJčK. Od roku 2002 působil jako letecký záchranář. Tuto činnost musel žalobce po amputaci jednou provždy ukončit. - Parašutismus - tento sport provozoval žalobce od roku 1994, a to v aeroklubech Brno Slatina a Strunkovice nad Blanicí. Nyní by mohl skákat omezeně na speciálním padáku (nákladní padák pro citlivé přistání), ale to zatím nemůže, neboť neprošel úspěšně přes zdravotní prohlídku a ani nemá speciální padák. - Potápění - od roku 1996 se žalobce sportovně potápěl a získal kvalifikaci jako pokročilý. Od roku 2000 působil jako instruktor potápění Zásahové jednotky SJčK. V důsledku amputace by již nikdy nemohl daný sport provozovat bezpečně, takže byl nucen s ním skončit. - Fotbal - žalobce patřil k základním kádrům mužstva TJ Jiskra Chlum u Třeboně a hrál krajský přebor od 17 let až do odjezdu do Afghánistánu v roce 2007. Nyní mu zdravotní stav hrát běžný fotbal se zdravými hráči nedovoluje. - Lyžování - před úrazem se žalobce běžně účastnil krajských přeborů Policie ČR v běhu na lyžích (od roku 1996 dále) a dokonce v roce 1998 byl účastníkem policejního mistrovství světa v Innsbrucku ve sjezdovém lyžování. V současné době připadá v úvahu v podstatě jen sjezdové lyžování, a to velmi omezeně se speciální protézou nebo na monolyži. - Střelba - tuto činnost žalobce provozuje sportovně od roku 1991. Od roku 1995 se účastnil krajských přeborů Policie ČR a v roce 1999 i mistrovství Policie ČR. Od roku 2000 působil jako instruktor střelecké přípravy v Zásahové jednotce SJčK. I výkon této záliby je v důsledku amputace nohy omezen. - Cyklistika - před úrazem žalobce provozoval rekreační cyklistiku. Nyní by mohl jezdit na kole pouze se speciálně upravenou protézou. K tomu, aby žalobce mohl dále sportovat, potřebuje koupit speciální vybavení a cena těchto pomůcek se pohybuje v řádech statisíců korun. Žalobce má za to, že správní orgány obou stupňů pochybily, když sice uznaly, že jeho případ je výjimečný, hodný mimořádného zřetele, ale tuto skutečnost ocenily nízkou částkou. Žalobce se domnívá, že v souladu s ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., mu měla být náhrada za ztížení společenského uplatnění z důvodu zvlášť výjimečného případu zvýšena tak, že mu měla být poskytnuta náhrada ve výši 50ti násobku původně přiznané částky, tj. celkem částka 12.150.000,- Kč. Argumentace, kterou použil odvolací orgán o tom, že musí vycházet z dlouhodobé a zavedené soudní praxe, neboť žalobce je samostatný a není odkázán na péči třetích osob, se žalobci jeví jako účelová. Při přiznání náhrady škody formou ztížení společenského uplatnění je nutno vycházet z každého konkrétního případu a posuzovat ho ve všech souvislostech. Žalobci se v důsledku provedené amputace zcela změnil život, a to nejen z pohledu profesního uplatnění, společenského vyžití, ale i v soukromém životě. Nyní v 37 letech stojí znovu na začátku. Proto je v jeho případě přiznaná náhrada nepřiměřeně nízká. Žalobce si je plně vědom toho, že žádné peníze mu nenahradí ani nohu, ani mu neumožní žít přesně ten život, jaký žil před amputací. Finanční prostředky mu však mohou pomoci v tom, aby žil důstojnější život, aby alespoň omezeně mohl vykonávat ty činnosti, které doposud vykonával a našel své nové uplatnění ve společnosti. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcův úraz byl v souladu s ust. § 115 zákona o vojácích z povolání posouzen jako úraz služební s plnou odpovědností České republiky - Ministerstva obrany za vzniklou škodu. Žalovaný pak žalobci přiznal náhrady za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, náhrady za bolest, náhrady za ztrátu na platu po dobu neschopnosti výkonu služby za období od 1.8.2007 do 28.2.2010 a též jednorázové mimořádné odškodnění. Rozkazem náčelníka Vojenské policie č. 42 ze dne 26.2.2010 zanikl dnem 28.2.2010 podle ust. § 18 písm. h) zákona o vojácích z povolání služební poměr žalobce. Od 1.3.2010 je žalobce odškodňován náhradou za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby. Žalovaný dále konstatoval, že náhrada za ztížení společenského uplatnění podle ust. § 119 zákona o vojácích z povolání se vztahuje na následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného ve společnosti a v životě rodinném, politickém, kulturním či sportovním. Poskytuje se jednorázově na základě bodového ohodnocení, které v lékařském posudku určí lékař, resp. zdravotnické zařízení, a to v souladu s přílohou č. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Hodnota jednoho bodu činí v současné době 120,- Kč. Při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění se ve smyslu ust. § 5 odst. 1 vyhlášky hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení. Ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky pak dává možnost v případě zvlášť těžkých následků utrpěné škody na zdraví zvýšit bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 vyhlášky, a to nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení. Zvlášť těžkými následky škody na zdraví se přitom rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění poškozeného v životě, a to s ohledem na jeho věk i jeho předpokládané uplatnění v životě. Ve zvlášť výjimečných případech hodných zvláštního zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny, lze dle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky výši odškodnění stanovené podle vyhlášky přiměřeně zvýšit. Uvedené ustanovení vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. Je na služebním orgánu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Po ustálení zdravotního stavu žalobce po amputaci levé dolní končetiny v bérci dne 14.9.2009 primář Vojenského ústavu soudního lékařství Ústřední vojenské nemocnice Praha vypracoval lékařský posudek ze dne 2.3.2010, kterým lékař v souladu s přílohou č. 2 vyhlášky obodoval trvalé následky žalobce vzniklé služebním úrazem celkem 1350 body. Vzhledem k tomu, že se u žalobce jedná o zvlášť těžké následky služebního úrazu, zvýšil lékař celkové bodové ohodnocení trvalých následků v souladu s ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % na celkový počet 2025 bodů. V tomto rozsahu byla také rozhodnutím Zástupce náčelníka Generálního štábu Armády ze dne 19.3.2010 žalobci přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 243.000,- Kč (2025 bodů x 120,- Kč). Napadeným rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády ČR pak bylo odškodnění ztížení společenského uplatnění přiznané služebním orgánem I. stupně zvýšeno na trojnásobek, tj. na celkovou částku 729.000,- Kč (243.000,- Kč x 3). Svůj závěr odvolací orgán odůvodnil tak, že se v případě žalobce jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy přihlédl zejména k jeho věku a dosavadní aktivní sportovní činnosti. Při stanovení zvýšení základního odškodnění trvalých následků právě na trojnásobek odvolací služební orgán postupoval s ohledem na ustálenou soudní judikaturu v obdobných případech. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že si je plně vědom mimořádných negativních dopadů služebního úrazu na další profesní, soukromé a sportovní uplatnění žalobce. Je však povinen při odškodňování trvalých následků ze služebních úrazů vojáků přihlédnout nejen k okolnostem konkrétního případu, ale také posuzovat jednotlivé nároky poškozených na odškodnění ve vzájemné souvislosti s určitou mírou proporcionality s ohledem na závažnost následků daného služebního úrazu. Ačkoli jsou možnosti dalšího profesního a osobního uplatnění žalobce s ohledem na jeho dosavadní profesní kariéru a sportovní aktivity významně omezeny, je třeba zohlednit skutečnost, že žalobci byl přiznán Vojenským úřadem sociálního zabezpečení v Praze po posouzení jeho zdravotního stavu invalidní důchod pro invaliditu II. stupně, z jehož podstaty vyplývá, že v rozsahu zachované míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti je žalobce schopen obstarávat si prostředky na svou obživu prací a s jistými omezeními je schopen zabezpečovat své potřeby osobně bez pomoci třetích osob. Z příslušné judikatury vyplývá, že mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Musí jít o zcela výjimečné případy hodné mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 21 Cdo 2850/2006). Jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací orgán, je nezbytné věc posuzovat s ohledem na dlouhodobou a zavedenou soudní praxi, kdy se např. osobám upoutaným v důsledku pracovního úrazu na lůžko přiznává náhrada okolo šestinásobku základního bodového ohodnocení. Z obdobné praxe vychází ve svých rozhodnutích i služební orgány, u nichž se pravomoc k mimořádnému navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění dovozuje z judikatury Nejvyššího soudu ČR. S ohledem na citlivost údajů týkajících se poškození zdraví i odškodnění bohužel nelze argumentovat konkrétním poškozením zdraví konkrétních osob a jim poskytnutou výší odškodnění, nicméně lze konstatovat, že při odškodňování i těch nejtěžších poškození zdraví při služebních úrazech vojáků z povolání se násobky základního ohodnocení pohybují v řádu jednotek, nikoli desítek (žalobce požaduje padesátinásobek, resp. 75-ti násobek, jak uvedeno níže). Vzhledem k výše uvedenému je žalovaný to názoru, že přiznaný trojnásobek odškodnění trvalých následků žalobce je přiměřený a dostatečný. V této souvislosti žalovaný podotkl, že základní bodové ohodnocení dle přílohy č. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., v případě žalobce činilo podle lékařského posudku 1350 bodů. Toto základní ohodnocení lékaři navýšili v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 %, tj. na 2025 bodů. Z tohoto navýšeného ohodnocení pak služební orgán přiznal trojnásobek, tedy částku 729.000,- Kč (2025 bodů x 3násobek x 120,- Kč). Protože podle judikatury soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 25 Cdo 1279/2005) se mimořádné zvýšení náhrady má odvíjet od základní výměry odškodnění určené podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky, tedy od bodového ohodnocení podle přílohy č. 2 vyhlášky, nikoli od výměry již navýšené dle § 6 odst. 1 písm. c), obdržel žalobce fakticky nikoli trojnásobek, ale čtyřiapůlnásobek základního ohodnocení (1350 x 4,5 x 120). Žalobce tedy fakticky nepožaduje padesátinásobek, nýbrž pětasedmdesátinásobek, se domáhá přiznání částky 12.150.000,- Kč. Žalovaný na okraj uvedl, že kromě navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění činí při odškodňování žalobce za účelem minimalizace dopadů předmětného služebního úrazu a usnadnění jeho zapojení do společenského života i další kroky. Například rozhodnutím Zástupce náčelníka Generálního štábu - Ředitele Stálého operačního centra MO č.j. 5-8/2010-1160 ze dne 17.8.2010 byla žalobci přiznána náhrada za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 343.754,- Kč spočívající v žalobcem uhrazených nákladech na zakoupení nadstandardního provedení protézy dolní končetiny umožňující do jisté míry rovněž sportovní a outdoorové aktivity. Žalobce je od 1.7.2010 občanským zaměstnancem žalovaného zařazeným na Hlavním velitelství vojenské policie Praha, kde tak do jisté míry může nadále využívat dosažené kvalifikace, čímž se rovněž minimalizuje možnost určité sociální izolace žalobce v důsledku utrpěného úrazu a jeho následků. V replice k vyjádření žalovaného ze dne 26.10.2010 žalobce prohlásil, že v žádném případě nezpochybňuje postup žalovaného, resp. České republiky - Ministerstva obrany při odškodňování jeho dalších nároků, které mu vznikly v důsledku utrpěné škody na zdraví. Postup státu vůči němu je korektní a vstřícný. Žalobce nicméně nemůže souhlasit s výší přiznaného nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění 729 000,- Kč, ani se závěry žalovaného, jimiž tuto výši zdůvodňuje. Z vyjádření žalovaného k žalobě podle něj nepřímo vyplývá, že se vlastně nic tak důležitého nestalo, když je schopen „uživit se prací“ a žalovaný se „snaží minimalizovat možnost určité sociální izolace žalobce v důsledku utrpěného úrazu. Žalobce uznává, že samozřejmě mohl utrpět těžší zranění, ale předmětem sporu je posouzení jeho konkrétního zranění a všech jeho následků. U žalobce došlo vzhledem k jeho předchozímu způsobu života k tak významnému poškození zdraví, kdy je jeho další budoucí společenské uplatnění velice omezeno. Toto je nutno posuzovat ve vztahu ke všem jeho činnostem a plánům, které měl v době zranění a ve vztahu k tomu, co může vykonávat nyní. V žalobě podrobně vyložil, že jeho sportovní a profesionální růst byl významně omezen až zastaven a jeho osobní život se zcela změnil. Pokud žalovaný matematickými výpočty dovozuje, jaký násobek je požadován, žalobce se domnívá, že není podstatné, zda se jedná o 50ti násobek či 75ti násobek. Žalobce před podáním žaloby pečlivě zvažoval, jak vysokou částku by mohl požadovat pro žití důstojnějšího života. Domnívá se, že požadovaná částka je zcela adekvátní a zohledňuje všechny skutečnosti a okolnosti jeho případu, který je zvlášť výjimečným případem hodným mimořádného zřetele. V doplňujícím podání ze dne 27.2.2012 žalobce informoval soud o svém aktuálním zdravotním stavu i společenském uplatnění. Uvedl, že od 1.6.2010, kdy podával žalobu, se jeho zdravotní stav ani kvalita života v podstatě nezměnily. Zdravotní stav se nepatrně zhoršuje a kvalita života odpovídá tomu, co uvedl v žalobě. Žije zcela jinak než před zraněním a nemůže vykonávat skoro nic z toho, co dělal před amputací nohy. V době podání žaloby vykonával práci jako občanský zaměstnanec Hlavního velitelství Vojenské policie na základě dohody o pracovní činnosti. Od 1.7.2010 až doposud pracuje jako lektor - instruktor na Hlavním velitelství Vojenské policie. Jeho pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou na pracovní úvazek 12 hod týdně, tj. 0,3 pracovního úvazku. Dne 4.7.2011 provedla Pražská správa sociálního zabezpečení posouzení zdravotního stavu žalobce a v posudku č.j. LPS/2011/158-P8 CSSZ konstatovala, že od posledního posouzení je zdravotní stav žalobce bez výraznější změny a nadále odpovídá invaliditě II. stupně. V posudku byla konstatována míra poklesu pracovní schopnosti žalobce na 50 %. Dne 21.2.2012 se žalobce na žádost sekce legislativní a právní Ministerstva obrany ČR podrobil ambulantnímu vyšetření svého aktuálního zdravotního stavu. Posuzující lékařka mjr. MUDr. Michaela Tomšíčková mu vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu doporučila snížení pracovního úvazku ze současné délky 0,3. Žalobce zatím žádnou dohodu o změně pracovní smlouvy, kterou by snížil úvazek, neuzavřel, jedná však o ní. Při ústním jednání před soudem setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích. Právní zástupkyně žalobce uvedla, že posuzování žalobcova případu se zredukovalo pouze do hodnocení bodů a kolonek. Žalobce je ale toho názoru, že by měl být posouzen celý jeho život, tedy celková možnost jeho společenského uplatnění v důsledku úrazu, což nelze podřadit pouze pod bodové ohodnocení či potvrzení o invaliditě. Případ žalobce je výjimečný s ohledem na poměry žalobce. Ty jsou dány tím, že žalobci se po úrazu zcela změnil pracovní i rodinný život. Žalobce nemůže vykonávat práci, na kterou se dlouhodobě připravoval. Ve 38 letech tak hledá místo v životě a začíná vlastně od začátku. K těmto okolnostem měl správní orgán při rozhodování přihlédnout. Žalobce si je vědom toho, že žádnou částkou se mu nemůže poškození na zdraví nahradit, nicméně odškodnění má být určitou kompenzací za handicap, který utrpěl. Jeho zdravotní problémy se mu zhoršují každým dnem. Žalobce proto požaduje padesátinásobek původně přiznané částky. Žalovaný při jednání zopakoval, že v dané věci bylo vycházeno ze základního bodového ohodnocení, které bylo lékařem v posudku navýšeno v maximálním rozsahu o 50 %. Dále byl případ žalobce posuzován jako případ zvláštního zřetele hodný a základní bodové ohodnocení bylo postupem podle § 7 odst. 3 citované vyhlášky navýšeno o trojnásobek. Podle judikatury má toto navýšení vycházet ze základní výměry. V případě žalobce tak bylo základní ohodnocení reálně navýšeno o 4,5 násobek, nikoliv o trojnásobek. Žalovaný má za to, že v řízení bylo náležitě přihlédnuto k mimořádnosti žalobcova případu. Soud při jednání provedl důkaz těmito listinami: - dopisem Policie ČR, Správy Jihočeského kraje z 25.3.1998 – oceněním žalobce; - rozhodnutím ředitele Policie ČR, Správy Jihočeského kraje o mimořádném povýšení žalobce z 5.9.2002; - poděkováním žalobci za vynikající práci v Zásahové jednotce Policie ČR v období od 1.9.1996 do 31.9.2006; - osvědčením o potápěčské činnosti vydané Policií ČR 6.10.2000; - osvědčením o absolvování kurzu, kód kurzu EHHC-4-X, vydaným Ministerstvem vnitra ČR 23.3.2001; - potvrzením o absolvování kurzu zdravotní přípravy ze dne 9.10.2001; - osvědčením o absolvování kurzu, kód kurzu EHHC-4-X, vydaným Ministerstvem vnitra ČR 26.4.2002; - osvědčením o absolvování kurzu, kód kurzu EHGC-4-X (P2/0017), vydaným Ministerstvem vnitra ČR 28.3.2003; - osvědčením leteckého záchranáře č. 0245 z 9.4.2003; - osvědčením o absolvování kurzu, kód kurzu P2/0105, Policejního prezídia ČR ze dne 10.9.2004; - rozhodnutím ředitele Policie ČR, Správy Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru č. ŘS-917/2005 z 8.11.2005; - vyjádřením o působení žalobce v TJ Jiskra-oddílu kopané ze dne 8.4.2010. Na základě podané žaloby soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci: Podle rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 7.4.2008 č.j. 51-11/2008-1160 o nároku na náhradu škody vojákovi z povolání, který utrpěl služební úraz, má žalobce zákonný nárok na náhradu škody za poškození zdraví. V případě úrazu, který žalobce utrpěl při služební činnosti dne 29.7.2007, se v souladu s § 115 odst. 1 zákona o vojácích z povolání a RMO č. 52/1995 jedná o úraz služební s plnou odpovědností České republiky - Ministerstva obrany. Služební funkcionář v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že Česká republika - Ministerstvo obrany odpovídá za škodu způsobenou žalobci služebním úrazem v plném rozsahu a je povinna ji náležitě odškodnit. Podle „Charakteristiky vojáka pro přezkumné řízení“ ze dne 28.2.2008, vypracované velitelem Útvaru speciálních operací Vojenské policie, je služební kariéra žalobce příkladem kladného vztahu k vojenské službě. Od 1.12.1993 byl žalobce příslušníkem Policie ČR v Českých Budějovicích, kde byl členem Zásahové jednotky Jihočeského kraje. Během této služby se systematicky vzdělával, vystudoval obor sociální pedagogika na Jihočeské univerzitě a následně obor velitel průzkumných jednotek na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. Během služby u Policie ČR získal následující osvědčení: pyrotechnik skupiny A, B, D; profesní potápěč Policie ČR skupiny A; instruktor střelby - profesní; letecký záchranář; policejní vyjednavač; instruktor pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou I. stupeň; vůdce malých plavidel - bez omezení; ŘP skupiny A, B, C, T. Během služby u Policie ČR dosáhl hodnosti kapitán. Jeho snaha uplatnit své schopnosti a dovednosti v praxi a potřeba dále se rozvíjet ho přivedla ke službě u Útvaru speciálních operací Vojenské policie. O jeho kladném vztahu ke službě svědčí i fakt, že přijal služební zařazení na zásahové skupině v hodnosti podpraporčíka, kde musel začínat znovu od začátku. Své vynikající odborné schopnosti, fyzickou kondici a psychickou odolnost prokazoval soustavně od první chvíle svého zařazení k Útvaru speciálních operací Vojenské policie a v neposlední řadě i při plnění úkolů v mezinárodní misi ISAF na území Afghánistánu. Byl vždy fyzicky i duševně schopen zvládat veškerá zatížení vojenské služby. Pracovní zatížení spojené s výkonem funkce u Útvaru speciálních operací Vojenské policie i během zahraniční mise ISAF zvládal bez problémů. Vždy se zúčastňoval odborného výcviku, cvičení a polních výcviků v plném rozsahu - u Útvaru speciálních operací Vojenské policie cca 3 dny týdně po celý rok. Při ročním přezkoušení tělesné zdatnosti dosahoval pravidelně výtečného hodnocení. Podle rozkazu náčelníka vojenské policie č. 42 ze dne 26.2.2010 žalobcův služební poměr vojáka z povolání zanikl dnem 28.2.2010 ztrátou zdravotní způsobilosti na základě rozhodnutí přezkumné komise. Posudkem Vojenského ústavu soudního lékařství č.p. 81/2008- dopl. ze dne 2.3.2010 bylo ztížení společenského uplatnění žalobce související s úrazem utrpěným dne 29.7.2007 v Afghánistánu ohodnoceno podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., na 1350 bodů. Tuto hodnotu posuzující lékař podle § 6 odst. 1 písm. c/ vyhlášky pro podstatné omezení uplatnění v životě u mladšího muže dále navýšil o 50 %, tj. o 675 bodů, na celkovou hodnotu 2025 bodů, přičemž uvedl, že v posuzovaném případě lze doporučit zvýšit odškodnění přiměřeným způsobem dle § 7 odst. 3 vyhlášky. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 243.000,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že tato náhrada byla žalobci přiznána na základě posudku Vojenského ústavu soudního lékařství č.p. 81/2008- dopl. ze dne 2. března 2010. V odvolání, které podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalobce vyjádřil nesouhlas s výší přiznané náhrady. Namítl, že jeho život se následkem zranění zcela změnil, a to jak po stránce profesní, tak po stránce soukromé. Po ztrátě nohy si musí hledat nové životní uplatnění. Ke dni 28.2.2010 zanikl jeho služební poměr vojáka z povolání z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti, a nemůže tak vykonávat práci v zásahových jednotkách, kterou vykonával od počátku 90. let, nejdříve u Policie ČR a od roku 2006 v armádní zásahové skupině SOG. Této práci žalobce přizpůsobil své vzdělávání a zvyšování kvalifikace. Podstatnou část získaných znalostí a dovedností v současné době nemůže využít. Před úrazem žalobce provozoval mnoho sportů a činností, které byly nejen jeho prací, ale i koníčkem, např. horolezectví, parašutismus, střelbu, potápění, lyžování, kopanou, odbíjenou, tenis, squash, cyklistiku. Ve většině těchto sportů dosáhl poměrně vysoké úrovně. V současné době většinu těchto sportů nemůže vykonávat. Určení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 243 000,- Kč považuje žalobce za nepřiměřeně nízké, neboť vůbec nezohledňuje, jak se mu změnil život. Je přesvědčen, že má nárok na mnohonásobně vyšší částku, a proto navrhl, aby mu byla poskytnuta náhrada ve výši 50-ti násobku dosud přiznané částky, tj. částka 12.150.000,- Kč. Podle posudku o invaliditě vypracovaného MUDr. Lenkou Hrnčířovou se u žalobce jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu ustanovení § 26 zákona 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, v platném znění. Žalobce byl do 31.12.2009 částečně invalidní dle § 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění platném do 31.12.2009. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla nejméně o 33 %, nedosahovala však výše 66 %. Nejednalo se o zdravotní postižení odpovídající příloze č. 3 vyhl. č. 284/1995 Sb., umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek, ani se nejednalo o zdravotní postižení odpovídající příloze č. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb., značně ztěžující obecné životní podmínky. Od 1.1.2010 jde o invaliditu druhého stupně dle § 39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu v souvislosti s úrazem ze dne 29.7.2007 pracovní schopnost žalobce poklesla o 55 %. Dnem vzniku invalidity je podle posudku 14.9.2009. Žalobce je po vzniku invalidity II. stupně schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné schopnosti. Náčelník Generálního štábu Armády České republiky napadeným rozhodnutím částečně vyhověl žalobcovu odvolání a výše popsaným způsobem změnil výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně s odůvodněním, jak bylo citováno shora. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle § 116 písm. d/ zákona o vojácích z povolání vojákovi, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je stát povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění. Podle § 119 odst. 1 zákona o vojácích z povolání náhrada za bolest a náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytují jednorázově, za podmínek a ve výši, které stanovuje zvláštní právní předpis. Podle § 145 písm. c/ zákona o vojácích z povolání se v řízení ve věcech služebního poměru rozhoduje o náhradě škody podle tohoto zákona. Podle § 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., touto vyhláškou se stanoví výše, do které se poskytuje náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením zdraví (dále jen "škoda na zdraví"), a určování výše této náhrady v jednotlivých případech (dále jen "odškodnění"). Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se vymezuje v lékařském posudku. Podle § 5 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., se při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění s hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení. Podle § 6 odst. 1 písm. c/ vyhlášky č. 440/2001 Sb., pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., hodnota 1 bodu činí 120 Kč. Podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Soud nepřisvědčil názoru žalobce, že v dané věci se jedná o soukromoprávní spor, o kterém přísluší rozhodovat civilnímu soudu v občanském soudním řízení. O náhradě škody vzniklé vojákovi z povolání (zde náhradě za ztížení společenského uplatnění) služební funkcionář podle § 145 písm. c/ zákona o vojácích z povolání rozhoduje v řízení ve věcech služebního poměru. Z konstantní judikatury správních soudů vyplývá, že věci vyplývající ze služebního poměru vojáků z povolání nelze pro jejich povahu považovat za věci soukromoprávní (především pracovněprávní). Zvláštní senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 4.5.2005 č.j. Konf 51/2004 – 9 konstatoval, že služební poměr je (a i v minulosti byl) charakterizován jako institut veřejného práva; byl považován za právní poměr státně zaměstnanecký. Tento právní poměr nevzniká smlouvou, ale mocenským aktem služebního orgánu a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, kde účastníci mají rovné postavení. To se projevuje v právní úpravě týkající se průběhu a změny služebního poměru, kázeňské pravomoci, kázeňských odměn, kázeňských trestů a jejich ukládání, zániku služebního poměru, jakož i dalších případů rozhodování služebních orgánů. Jestliže vzhledem k výše uvedenému v citovaném usnesení zvláštní senát NSS rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí velitele vojenského útvaru o povinnosti vojáka z povolání k náhradě škody ze služebního poměru je soud ve správním soudnictví, je třeba tentýž závěr vztáhnout i na ostatní případy rozhodování služebního funkcionáře o náhradě škody ze služebního poměru vojáka z povolání, tedy i na rozhodování služebního funkcionáře o náhradě za ztížení společenského uplatnění vzniklé vojákovi z povolání v důsledku služebního úrazu. Na tomto místě lze poukázat též na závěry, které Nejvyšší správní soud zaujal v rozsudku ze dne 25.5.2011 č.j. 6 Ads 2/2011 – 66. Jmenovaný soud v uvedeném rozhodnutí přisvědčil názoru Nejvyššího soudu, že civilní soudy nemají pravomoc rozhodovat o zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění „s tím, že i v tomto rozsahu byla rozhodovací pravomoc svěřena příslušnému služebnímu orgánu“ (usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2379/2006). Služebnímu funkcionáři svěřená pravomoc rozhodnout o odpovědnosti za škodu se vztahuje i na rozhodnutí o mimořádném zvýšení náhrady škody za bolest a ztížení společenského uplatnění. Při rozhodování o použití § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., by služební funkcionář měl vycházet z kritérií používaných v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ke zvyšování náhrad za bolest a ztížení společenského uplatnění (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, N 186/38 SbNU 499). Do rozhodnutí služební funkcionář vnáší použitím tohoto ustanovení vlastní právní hodnocení při určení výše náhrady škody na zdraví. To je dalším důvodem, proč rozhodnutí služebního funkcionáře po vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení podléhá přezkumu soudem ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že „rozhodnutí služebního funkcionáře o odpovědnosti za škodu nezávisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby vzhledem k tomu, že služební funkcionář musí v souladu se zásadou materiální pravdy posoudit dostatečnost podkladů pro rozhodnutí, musí případné další důkazy hodnotit v jejich vzájemné souvislosti a musí také zvážit případnou aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. O zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., rozhoduje služební funkcionář podle stejných kritérií jako soudy v občanskoprávních a pracovněprávních věcech. Toto rozhodnutí služebního funkcionáře je přezkoumatelné ve správním soudnictví.“ Městský soud v Praze proto žalobu neodmítl, ale věc meritorně posoudil. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Obecně lze konstatovat, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je svojí povahou náhrada imateriální újmy, jejíž výše se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§ 3 odst. 2 vyhlášky). Představuje jednorázové odškodnění za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti; zejména se jedná o nepříznivé důsledky pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Výčet uvedených hledisek, k nimž se podle § 3 odst. 1 věty první vyhlášky při určení odškodnění ztížení společenského uplatnění přihlíží, je jen demonstrativní, a proto není vyloučeno přihlédnout i k jiným hlediskům, než která jsou příkladmo uváděna, aby odškodnění za ztížení společenského uplatnění – jak tento požadavek nastoluje kogentní ustanovení § 3 odst. 1 věta druhá vyhlášky – bylo přiměřené povaze následků poškození zdraví a jejich předpokládanému vývoji (shodně viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2011 č.j. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění). Přiměřenost při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v lékařském posudku, je umožněna v první řadě způsobem, kterým lékař hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky) podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4. Lékař je oprávněn (a povinen) nejen podřadit zjištěné postižení pod příslušnou položku uvedených příloh, nýbrž také posoudit, jaký počet bodů náleží postiženému v rámci stanoveného rozpětí. V některých případech je povinen současně posuzovat intenzitu zdravotního poškození, zda jde o postižení lehkého, středně těžkého, či těžkého stupně, a poté ještě rozhodnout o počtu bodů v rámci stanoveného rozpětí. Půjde-li o zvlášť těžké následky škody na zdraví, tedy takové následky, které poškozeného podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě, je dán lékaři prostor k úvaze, aby zvýšil bodové ohodnocení stanovené v přílohách č. 2 a 4 až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení (§ 6 odst. 1 písm. c/ vyhlášky). Uvedený postup určování bodového ohodnocení umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci, přičemž náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje „základní“ jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného. Nelze tedy sdílet názor, který při zvyšování odškodnění považoval za základní výměru bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění sazby stanovené pouze podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky. I z hlediska výsledné výše odškodnění je významné, zda soud (zde služební funkcionář) bere za základ pro další zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky úplné bodové hodnocení stanovené lékařem včetně případného zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, nebo jen nižší hodnocení podle § 3 odst. 1 vyhlášky. V rozsudku ze dne 25.11.2009 sp. zn. 25 Cdo 2370/2007 Nejvyšší soud vyslovil, že v případě, že z důvodů podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50 % celkové výše bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění), je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu § 7 odst. 1 vyhlášky, a že takto stanovenou výši odškodnění pak soud (zde služební funkcionář) může postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit. V souzené věci není mezi stranami sporu o tom, že žalobcův případ patří mezi zvlášť výjimečné případy hodné mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., kdy služební funkcionář může výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění žalobce stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Mezi stranami je spor veden výlučně o konečnou výši odškodnění, resp. o to, o jakou částku má být „základní“ odškodnění stanovené podle lékařského posudku navýšeno. K argumentaci žalobce uplatněné při ústním jednání před soudem, podle které se posuzování jeho případu „zredukovalo pouze do hodnocení bodů a kolonek“, soud považuje za potřebné uvést, že služební funkcionář je při stanovení výše odškodnění povinen postupovat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, mezi které nepochybně patří i vyhláška č. 440/2001 Sb. Služební funkcionář proto při rozhodování v dané věci nemohl pominout bodové hodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce, které je obsaženo v posudku Vojenského ústavu soudního lékařství ze dne 2.3.2010. Z uvedeného posudku, jehož závěry nebyly ze strany žalobce ničím zpochybněny, vyplývá, že ztížení společenského uplatnění žalobce související s úrazem utrpěným dne 29.7.2007 v Afghánistánu bylo podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ohodnoceno na 1350 bodů. Vzhledem k tomu, že podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., hodnota 1 bodu činí 120 Kč, toto ohodnocení odpovídá částce 162.000,- Kč. Z uvedeného posudku je dále zřejmé, že stanovenou bodovou hodnotu 1350 bodů posuzující lékař dále postupem podle § 6 odst. 1 písm. c/ vyhlášky č. 440/2001 Sb., navýšil o 50 %, tj. o 675 bodů, na celkovou hodnotu 2025 bodů, a to pro podstatné omezení uplatnění v životě u mladšího muže. Lékařským posudkem stanovené bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce tak ve výsledku činí 2025 bodů, což odpovídá částce 243.000,- Kč. Jak je zřejmé z výše citovaného sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2011 č.j. Cpjn 203/2010, právě tuto hodnotu úplného bodového hodnocení stanoveného lékařem, zahrnující též zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, měl služební funkcionář vzít za základ při úvahách o dalším zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky. V daném případě se tak ale nestalo, neboť žalovaný při výpočtu výše odškodnění za základní náhradu nesprávně považoval částku odpovídající výměře bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění stanovené podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky, tj. částku 162.000,- Kč. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí za trojnásobek základní náhrady žalovaný označil částku 486.000,- Kč a v jeho odůvodnění výslovně konstatoval, že žalobci se vedle náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši uvedené v lékařském posudku, tj. ve výši 243.000,- Kč, dále přiznává „trojnásobek základní náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 486.00,- Kč (1350 bodů x 120,- Kč x 3). Tato částka však ve skutečnosti není deklarovaným trojnásobkem, ale toliko dvojnásobkem základní výměry náhrady (2 x 243.000,- Kč). Se závěrem služebního funkcionáře, podle něhož žalobcův případ patří mezi zvlášť výjimečné případy hodné mimořádného zřetele, u kterých je v souladu s § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., na místě výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit, se soud plně ztotožňuje. Ze skutkových okolností daného případu, o nichž mezi stranami rovněž není sporu, jednoznačně vyplývá, že žalobce celou svou profesní kariéru v době předcházející služebnímu úrazu zasvětil aktivnímu výkonu služby, ať již u Policie ČR, či později v Armádě ČR. Svou profesní přípravu zcela podřídil tomu, aby mohl působit v řadách elitních jednotek (Zásahová jednotka Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, Útvar speciálních operací Vojenské policie). Ve svém volném čase se provozováním celé řady sportovních aktivit udržoval ve vrcholné fyzické kondici, která je nezbytnou podmínkou pro výkon funkcí, které u policie a následně u Armády ČR zastával. Jeho příkladný vztah ke službě a snahu o získávání dalších vědomostí, které mohl dále uplatnit při výkonu služby, prokazuje výše citovaná „Charakteristika vojáka pro přezkumné řízení“ ze dne 28.2.2008, jakož i řada osvědčení o absolvování kurzů a ocenění za vynikající práci, které soud při jednání provedl jako důkaz. Provádění dalších důkazů, které žalobce k prokázání těchto skutečností v žalobě navrhl, považoval soud za nadbytečné. Služební úraz, který žalobce utrpěl v Afghánistánu, měl zásadní dopad na možnost jeho dalšího uplatnění v armádě a negativním způsobem též do budoucna ovlivní možnost jakéhokoliv jiného profesního uplatnění žalobce. Aktivní výkon fyzicky náročné služby v řadách ozbrojených sil, na který se žalobce v podstatě celý život připravoval a jemuž do značné míry podřídil i svůj mimopracovní život, je pro něj nadobro zapovězen. Výrazné zhoršení zdravotního stavu v důsledku služebního úrazu jej bude do značné míry limitovat i při případném hledání jiného zaměstnání. Služební úraz výrazně zasáhl i do mimopracovní sféry žalobce. Některé sporty, které žalobce dříve aktivně provozoval, již nebude moci provozovat vůbec (např. horolezectví, potápění) a jiným se bude moci věnovat jen s výraznými omezeními. V této souvislosti je bezpochyby nutno zohlednit, že předmětný služební úraz žalobce utrpěl ve věku 35 let, tedy v podstatě zkraje své profesní kariéry. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28.11.2011 č.j. 25 Cdo 4826/2009, výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Úsudek soudu (zde služebního funkcionáře) o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti. Úvaha soudu (zde služebního funkcionáře) v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§ 7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha o míře "přiměřenosti" zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Vedle shora uvedeného pochybení žalovaného při stanovení základní náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce Městský soud v Praze považuje za nedostatečný způsob, jakým žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil závěr, že právě trojnásobek (základní) náhrady je v dané věci přiměřený. Nekonkrétní odkaz služebního orgánu na „dlouhodobou a zavedenou soudní praxi“ nemůže obstát. Úsudek služebního orgánu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky by měl vycházet nejen z individuálních okolností posuzovaného případu, ale i ze zkušeností získaných služebním orgánem při posuzování skutkově obdobných případů či z dostupné judikatury soudů, týkající se této problematiky. Dle náhledu soudu žalovanému nic nebrání v tom, aby při rozhodování v této věci použil anonymizovaná rozhodnutí o odškodnění jiných vojáků z povolání, kteří v minulosti utrpěli podobně závažný úraz jako žalobce a aby s využitím těchto rozhodnutí prokázal, že žalobci poskytované odškodnění koresponduje svou výší odškodněním, jež byla přiznána ve srovnatelných případech. Hodlá-li žalovaný přiměřenost náhrady přiznané žalobci demonstrovat na judikatuře soudů, je zapotřebí, aby vyšel z konkrétních soudních rozhodnutí řešících alespoň přibližně srovnatelné případy a aby zdůvodnil, v čem se žalobcův případ podobá jednotlivým případům řešeným soudem, ať již jde o závažnost utrpěného úrazu či jeho negativní důsledky na možnost dalšího uplatnění poškozeného v dalším životě. Takové porovnání v napadeném rozhodnutí zcela chybí. V již citovaném rozsudku ze dne 28.11.2011 č.j. 25 Cdo 4826/2009 Nejvyšší soud ČR rovněž dovodil, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění je reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a že při určení částky zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky tzv. násobkem je podstatné pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných v obdobných případech. S tímto závěrem se Městský soud v Praze zcela ztotožňuje. V judikatuře soudů týkající se odškodňování ztížení společenského uplatnění (rozhodovací praxe žalovaného v této oblasti není zdejšímu soudu známa) lze nalézt případy, z nichž je zřejmé, že žalobci přiznaná výše odškodnění není srovnatelná s výší náhrad přiznávaných v obdobných případech. Poukázat lze příkladmo na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2011 č.j. 25 Cdo 3787/2009, v němž bylo přiznáno odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši pětinásobku „základu“ stanoveného podle § 6 odst. 1 písm. c/ vyhlášky v celkové výši 900.000,- Kč ženě, která v důsledku dopravní nehody utrpěla neúplnou amputaci pravé dolní končetiny v hleznu vyžadující rekonstrukci hlezenního kloubu implantáty; kloub poté zůstal pohyblivý jen v rozsahu 10 %. Poškozená přitom – na rozdíl od žalobce – vedla před úrazem běžný společenský, pracovní a sportovní život. V rozsudku ze dne 14.2.2008 č.j. 25 Cdo 2387/2006 Nejvyšší soud ČR konstatoval, že za nepřiměřené nelze považovat odškodnění za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 1.137.600,- Kč u policisty, který při dopravní nehodě utrpěl zlomeninu horní partie pravé stehenní kosti, zlomeninu pravé holení kosti v blízkosti holenního kloubu, mnohačetné tříštivé zlomeniny obličejových kostí vpravo, závažné zhmoždění pravé oční koule, rozsáhlé hluboké tržně zhmožděné rány pravé tváře komunikující s dutinou ústní, otřes mozku I. stupně, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou, zlomeninu 3. a 4. žebra v pravé polovině hrudníku s poraněním plíce a jejím kolapsem, povrchní trhlinu pravého jaterního laloku s malým krvácením do dutiny břišní a zhmoždění pravé ledviny s krvácením do močových cest. V důsledku těchto zranění byl poškozenému přiznán plný invalidní důchod a mimořádné výhody II. stupně. Tento poškozený před nehodou vykonával funkci policejního inspektora, dříve se účastnil vojenských misí Armády ČR se zdravotní kvalifikací A1, ve svém volném čase – stejně jako žalobce - aktivně rekreačně sportoval. Soud konečně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2011 č.j. 25 Cdo 114/2009, z něhož vyplývá, že za poškození zdraví při dopravní nehodě, v důsledku něhož byla poškozenému amputována část levé dolní končetiny pod kolenem, poškozený má na těle rozsáhlé jizvy, omezenou hybnost malíku, částečně ztratil čich. a po úrazu u něj došlo k výrazným psychickým změnám, rozvoji deprese těžkého stupně a sociální izolaci, neboť žije na osamělém místě, bylo poškozenému soudy přiznáno odškodnění za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 1.731.008,- Kč. Z výše příkladmo zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je patrno, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění přiznané napadeným rozhodnutím žalobci je nepřiměřeně nízké. Bude na žalovaném, aby v dalším řízení výši tohoto odškodnění stanovil v přiměřené výši s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem žalobcova případu a relevantní rozhodovací praxi soudů, popř. též samotného žalovaného. Soud pro úplnost podotýká, že v přezkumném řízení soudním není oprávněn sám stanovit konkrétní výši odškodnění náležející žalobci; to je výlučně úkolem služebního funkcionáře. Na druhou stranu považuje soud za potřebné konstatovat, že žalobcův požadavek na přiznání odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 12.150.000,- Kč, tedy ve výši odpovídající 50-ti násobku „základu“ stanoveného podle § 6 odst. 1 písm. c/ vyhlášky, považuje za nereálný a přehnaný. V tomto směru poukazuje na závěr obsažený v již citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.2.2008 č.j. 25 Cdo 2387/2006, podle kterého „představa dovolatele o zvýšení náhrady až na osmi či desetinásobek základního bodového ohodnocení neodpovídá ustálené soudní praxi, která takto výrazné (v absolutních částkách mnohamilionové) odškodnění přisuzuje jen natolik závažným následkům, pro které je poškozený pro zbytek života téměř zcela vyloučen ze všech oblastí života, zbaven možnosti vykonávat veškeré dosavadní aktivity či je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby, což není případ žalobce.“ Zbývá dodat, že soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 1 s.ř.s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Pro rozhodnutí soudu byla proto irelevantní skutková tvrzení žalobce o změnách jeho zdravotního stavu, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, jsou tvořeny těmito položkami: 1. zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč, 2. náklady souvisejícími s právním zastoupením žalobce advokátem, které jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za celkem čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika ze dne 26.10.2010, účast při jednání soudu), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006), a dále čtyřmi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006), 3. cestovným advokáta ve výši 2.324,50 Kč za jízdu ze Svitav do Prahy a zpět, celkem 370 km vozidlem Mazda reg. zn. 3E47784 při paušální náhradě 3,70 Kč/1 km, průměrné spotřebě vozidla dle technického průkazu ve výši 7,4 litru benzínu na 100 km a při průměrné ceně pohonných hmot 34,90 Kč za litr (dle vyhl. č. 429/2011 Sb., a podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 4. náhradou za promeškaný čas advokáta za cestu k jednání u soudu a zpět v trvání 9 půlhodin á 100,-Kč (§ 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 5. částkou 2.564,90 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tak činí 17.389,40 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky JUDr. Jany Čepelkové (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.). Pro úplnost soud uvádí, že náklady související doplňujícím podáním ze dne 27.2.2012 nepovažoval za účelně vynaložené, neboť informace o aktuálním zdravotním stavu a společenském uplatnění žalobce v době konání ústního jednání nemohla mít vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé. Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. je soud při přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí povinen vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Náhradu nákladů vynaložených na tento úkon právní služby proto soud žalobci nepřiznal.

Poučení