9 Ad 10/2013 - 51

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Mgr. M. S., bytem F., L., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, proti žalovanému: náměstek policejního prezidenta pro Službu kriminální policie a vyšetřování, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2013, č. j. PPR-25208-15/ČJ-2012-990131, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo změněno rozhodnutí ředitele Útvaru speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 11. 2012, č. 212/2012 (dále jen „rozhodnutí o kázeňském trestu“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce dle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku, kterého se měl dopustit tím, že ve dnech 30. 9. 2012 a 1. 10. 2012 nedodržel služební kázeň ve smyslu § 46 odst. 1 zákona o služebním poměru, neboť porušil prokazatelně uložený pokyn nadřízeného vedoucího policisty a dále služební povinnosti vyplývající z § 16 odst. 2 a § 18 zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zvláštní ochraně svědka“), z čl. 3 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 písm. a) s přihlédnutím k čl. 26 nařízení Ministra vnitra č. 5/2002, o nakládání se zvláštními finančními prostředky (dále jen „NMV č. 5/2002“), a z přílohy č. 1 k rozkazu policejního prezidenta č. 154/2011 (dále jen „etický kodex“) a nezdržel se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, protože zneužil ve prospěch jiného informace nabyté v souvislosti s výkonem služby. Žalobce měl také současně porušit služební slib ve smyslu § 17 odst. 3 zákona o služebním poměru, protože nebyl nestranný, nedodržel důsledně právní ani služební předpisy, nesplnil rozkaz svého nadřízeného, zneužil svého služebního postavení a svým jednáním ohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Dle § 51 zákona o služebním poměru mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti vrchní komisař. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž mj. namítal, že rozhodnutí o kázeňském trestu trpí závažnými právními vadami; interpretace událostí správním orgánem prvního stupně je účelová a místy zcela nesrozumitelná; správní orgán prvního stupně se snaží dosáhnout propuštění žalobce ze služebního poměru na základě vykonstruovaných, ničím nepodložených a částečně též smyšlených domněnek; postup žalobce byl plně v souladu s vůlí chráněné osoby. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) Žalovaný výrokem napadeného rozhodnutí změnil část výroku rozhodnutí o kázeňském trestu, která se týkala popisu skutku, za nějž byl žalobce shledán vinným. Ve zbytku rozhodnutí o kázeňském trestu potvrdil. Žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí popsal skutek tak, že žalobce nedodržel služební kázeň ve smyslu § 46 odst. 1 zákona o služebním poměru, neboť porušil prokazatelně uložený pokyn nadřízeného vedoucího policisty, který mu byl uložen dne 19. 9. 2012 a zněl tak, že má zajistit součinnost při výběru a pořízení vozidla pro chráněnou osobu. Žalobce dne 30. 9. 2012 ve večerních hodinách po telefonickém rozhovoru s chráněnou osobou, které zaslal fotografii vozidla, kterou pořídil prostřednictvím mobilního telefonu s tím, že chráněnou osobu ujistil, že vozidlo je v dobrém stavu, fakticky zakoupil vozidlo. Za toto vozidlo zaplatil 106 000 Kč a převzal jej, aniž by chráněná osoba stvrdila svým podpisem kupní smlouvu ze dne 1. 10. 2012. Následně žalobce dne 1. 10. 2012 neumožnil chráněné osobě fakticky zhlédnout vozidlo před převodem na její osobu. Žalobce dále porušil služební povinnosti vyplývající z § 16 odst. 2 zákona o ochraně svědků, neboť nenakládal se zvláštními finančními prostředky hospodárně, když dne 30. 9. 2012 ve večerních hodinách zakoupil vozidlo, které bylo v srpnu 2012 nabízeno na internetu za 90 000 Kč, za 106 000 Kč, aniž by prokázal jakékoli jeho zhodnocení, naopak mělo dojít k odmontování tažného zařízení. Žalobce porušil § 18 zákona o ochraně svědků, neboť zakoupil pro chráněnou osobu vozidlo, které vykazovalo vady, na jejichž odstranění se měla následně finančně podílet pouze chráněná osoba, což pro ni znamenalo bezdůvodnou újmu. Žalobce porušil také čl. 3 odst. 2 a čl. 26 NMV č. 5/2002, neboť dne 30. 9. 2012 ve večerních hodinách vydal zvláštní finanční prostředky ve výši 100 000 Kč a finanční prostředky chráněné osoby ve výši 6 000 Kč, aniž převzal od přebírající osoby jakékoli potvrzení, že tento finanční obnos převzala. Žalobce dále porušil čl. 11 odst. 1 písm. a) a čl. 26 NMV č. 5/2002, neboť zvláštní finanční prostředky nevynaložil hospodárně, když dne 30. 9. 2012 zaplatil za vozidlo částku 106 000 Kč, přičemž to samé vozidlo bylo v měsíci srpnu 2012 nabízeno k prodeji za 90 000 Kč, aniž by prokázal jakékoli zhodnocení tohoto vozidla, ba naopak mělo dojít k odmontování tažného zařízení, přičemž při shora popsaném jednání nedodržel principy etického kodexu, neboť nebyl kolegiální, nebyl otevřený, nevyhnul se střetu zájmů, nebyl profesionální ani korektní a nereprezentoval důstojně Polici České republiky. Žalobce současně porušil § 45 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru, neboť se nezdržel jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními, ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, protože zneužil ve prospěch jiného informace nabyté v souvislosti s výkonem služby, když dne 30. 9. 2012 ve večerních hodinách zakoupil od svého známého vozidlo za 106 000 Kč, které bylo ještě v srpnu 2012 prodáváno za 90 000 Kč, aniž by prokázal jakékoli zhodnocení vozidla v období od srpna do září. Žalobce shora popsaným jednáním ve dnech 30. 9. 2012 a 1. 10. 2012 současně porušil služební slib ve smyslu § 17 odst. 3 zákona o služebním poměru, protože nebyl nestranný, nedodržel důsledně právní ani služební předpisy, nesplnil rozkaz svého nadřízeného, zneužil svého služebního postavení a svým jednáním ohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Žalovaný k jednotlivým odvolacím námitkám v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že souhlasí s odvolací námitkou poukazující na chybějící popis skutku, jímž měl žalobce kázeňský přestupek spáchat. Žalovaný proto provedl změnu výroku rozhodnutí o kázeňském trestu. K námitce týkající se porušení písemného pokynu vedoucího policisty žalovaný konstatoval, že z úředních záznamů plk. JUDr. M. (který pokyn udělil), kpt. M. a pplk. Mgr. V. (kteří byli udělení pokynu přítomni) vyplývá, že žalobce měl za úkol zajistit chráněné osobě součinnost při výběru a pořízení vozidla. Skutečnost, že si ostatní policisté uložení úkolu nepamatují, či si ji pamatují pouze okrajově, není rozhodná, neboť akce ENZO se netýkala plnění jejich služebních úkolů, tak je pochopitelné, že uložení tohoto úkolu nebyli nuceni věnovat pozornost. Nelze tedy uznat tvrzení žalobce, že určení způsobu koupě vozidla pro chráněnou osobu nebylo v průběhu řízení prokázáno. Sám žalobce v tomto tvrzení konstatuje, že pověřené osoby měly chráněné osobě pomoci při pořízení vozidla. Žalovaný konstatoval, že žalobce měl poskytnout součinnost při výběru a pořízení vozidla a nikoli sám vozidlo zakoupit, tak jak to nakonec dne 30. 9. 2012 učinil. Tvrdí-li žalobce, že nebylo prokázáno, že by byl povinen vozidlo kupovat prostřednictvím autobazaru, pak žalovaný uvedl, že otázka bazarového prodeje byla součástí úvah služebního funkcionáře o obvyklém postupu příslušníků ÚSČ (tj. Útvar speciálních činností) v obdobných případech. Uvádí-li žalobce, že nebylo prokázáno, že on nebo kpt. M. měli prostředky poskytnuté zahraničním partnerem před koupí vozidla vyplatit chráněné osobě a ta sama měla uzavřít kupní smlouvu, pak tato skutečnost ani nebyla předmětem uloženého úkolu a ani dokazování. Prokázáno bylo, že se žalobce choval jako kupující, za vozidlo zaplatil, a teprve po převodu vozidla na chráněnou osobu jí toto vozidlo ukázal. Žalovaný zásadně nesouhlasil s tím, že žalobce postupoval tak, aby chráněná osoba co nejméně přišla do styku s jakoukoli další osobou. Žalobce neučinil žádné bezpečnostní opatření ve vztahu k osobě prodávající či k osobě majitelky vozidla. Obrana spočívající v tom, že žalobce postupoval tak, aby chráněná osoba co nejméně přišla do styku s jakoukoli další osobou, je nejen účelová, ale i lichá, neboť chráněná osoba by musela podepsat kupní smlouvu, provést převod vozidla a sjednat povinné ručení na vozidlo. Z § 17 odst. 1 zákona o zvláštní ochraně svědka navíc vyplývá, že jestliže je to pro poskytování zvláštní ochrany a pomoci nezbytné, je policie oprávněna zastupovat chráněnou osobu v rozsahu jejího pověření. V posuzovaném případě však dikce tohoto ustanovení naplněna nebyla. K argumentaci žalobce, že rozhodnutí o nákupu vozidla učinila chráněná osoba, žalovaný konstatoval, že podstatné v dané věci je to, že žalobce ujistil chráněnou osobu o tom, že vozidlo je v dobrém stavu, načež mu chráněná osoba uvěřila a dala souhlas k jeho koupi. Chráněná osoba žalobci důvěřovala, že pro ni nevybral vozidlo, jehož technický stav by neodpovídal ceně vozidla. Přesně to však žalobce učinil, neboť dne 30. 9. 2012 ve večerních hodinách zakoupil vozidlo ve špatném technickém stavu se spoustou závad a navíc za cenu, která byla o 16 000 Kč vyšší, než za jakou bylo vozidlo ještě v srpnu 2012 prodáváno na internetu. Žalovaný považoval za irelevantní tvrzení žalobce, že vozidlo bylo zakoupeno prostřednictvím známého proto, aby chráněná osoba přišla co nejméně do styku s dalšími osobami, a proto, že pan M. (tj. prodávající vozidla) zařídil evidenční kontrolu a ohlášení vozidla v registru na příslušném úřadě. K tomu žalovaný konstatoval, že chráněná osoba by stejně musela formality vyplývající z nabytí vlastnictví vyřizovat sama. Žalovaný nesouhlasil ani s argumentem žalobce, že nebylo prokázáno, že pan M. nebyl oprávněn vozidlo prodat, takže jeho jednání nevedlo k žádným komplikacím ani ke vzniku škody. Žalobce v úředním záznamu ze dne 2. 10. 2012 uvedl, že vozidlo fakticky koupil dne 30. 9. 2012 ve večerních hodinách, k čemuž doložil smlouvu ze dne 1. 10. 2012. Vozidlo tedy bylo zakoupeno v předvečer sepsání kupní smlouvy, která měla být vystavena na chráněnou osobu. Žalobce v řízení nepředložil ani kupní smlouvu, na základě níž se stal pan M. majitelem vozidla, ani plnou moc od původního majitele. Sám žalobce uvedl, že pan M. je jeho známý a jistě by nebyl problém požádat pana M. o předložení kopií těchto dokumentů. Žalovanému se na základě výše uvedeného jevilo nevěrohodné tvrzení žalobce, že si před převzetím vozidla a předáním kupní ceny dostatečně ověřil vlastnické právo prodávajícího. Není pochyb o tom, že vlastnictví věci je založeno převzetím věci oproti zaplacení kupní ceny. Současně je důležité, že žalobce nekupoval vozidlo do svého vlastnictví, kdy si jej může pořídit způsobem, jakým chce. Žalobce plnil služební úkol, který zněl, že má zajistit chráněné osobě součinnost při výběru a pořízení vozidla. Nakládal se zvláštními finančními prostředky a finančními prostředky chráněné osoby. V rozporu s tímto úkolem vozidlo od pana M. za tyto prostředky zakoupil, aniž by chráněné osobě vozidlo osobně převedl, na což měla chráněná osoba podle kupní smlouvy právo, a aniž by byl vystaven jakýkoli doklad o tom, že by pan M. uvedenou částku převzal. Žalobce pouze uvedl, že mu pan M. předložil důkazy o vlastnictví vozidla a o zplnomocnění, avšak bez toho, aby bylo možné fakticky jeho tvrzení doložit, tzn. aby převzal od pana M. kopie příslušných dokumentů a předložil je k doložení vynaložení zvláštních finančních prostředků a finančních prostředků chráněné osoby. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkami žalobce poukazujícími na to, že z obecných ani služebních předpisů nevyplývá, že by měl prověřovat prodávajícího, majitele a vozidlo před uzavřením kupní smlouvy. Žalovaný konstatoval, že z § 18 zákona o zvláštní ochraně svědků vyplývá, že příslušník Útvaru speciálních činností je povinen podniknout všechna bezpečnostní opatření, která podniknout může, a to za tím účelem, aby předešel vzniku bezdůvodné újmy, která by mohla vzniknout chráněné osobě. Skutečnost, že bezdůvodná újma v tomto případě chráněné osobě nevznikla, není rozhodná, neboť od koupě vozidla pro chráněnou osobu bylo odstoupeno. Pokud by od koupě vozidla nebylo odstoupeno, musela by chráněná osoba bezdůvodně vynaložit finanční prostředky na opravu závad, které byly zjištěny v servisním středisku. K poukazu žalobce na spoluzavinění kpt. M. žalovaný dodal, že právě proto byl žalobci uložen takto přísný trest, neboť mezi řídícími pracovníky je nutná naprostá důvěra. Je zcela pochopitelné, že kpt. M. žalobci důvěřoval, že vozidlo je v dobrém stavu a nezasahoval do jeho postupu. Teprve poté, co kpt. M. zjistil, že vozidlo neodpovídá tomu, co žalobce deklaroval, tak vše ohlásil nadřízeným. Žalobce si protiřečí, pokud namítá, že nebylo prokázáno, že předmětnou kupní smlouvou nepřešlo vlastnické právo na chráněnou osobu a že by prodávající nebyl vlastníkem vozidla. V předchozí části odvolání totiž žalobce tvrdil, že prodej a koupi vozidla lze učinit i ústně, což se fakticky stalo, neboť žalobce dne 30. 9. 2012 ve večerních hodinách zaplatil panu M. kupní cenu vozidla a vozidlo následně převzal. Formální kupní smlouva vystavená s datem 1. 10. 2012 nikdy nenabyla účinnosti, neboť nebyla podepsána chráněnou osobou. Chráněné osobě nebylo před zaplacením kupní ceny umožněno, aby si vozidlo prohlédla a provedla zkušební jízdu, neboť žalobce vozidlo chráněné osobě převedl až po jeho přepsání na chráněnou osobu. Pokud žalobce namítal, že jeho postup byl plně v souladu s vůlí chráněné osoby, pak byl žalovaný toho názoru, že žalobce měl dne 1. 10. 2012 vozidlo ukázat chráněné osobě a nechat ji, aby provedla s vozidlem zkušební jízdu. Žalobce měl dále provést podrobnou prohlídku vozidla a následně se s panem M. domluvit na sepsání kupní smlouvy, sepsat kupní smlouvu, dát ji podepsat chráněné osobě a teprve poté provádět další administrativní úkony související s prodejem a koupí vozidla. Žalobce však chráněné osobě dne 30. 9. 2012 ve večerních hodinách poslal fotografie mobilním telefonem, ujistil ji, že vozidlo je v dobrém stavu a fakticky vozidlo zakoupil, neboť za vozidlo zaplatil kupní cenu, aniž by převzal potvrzení o zaplacení částky 106 000 Kč, a vozidlo převzal. Následně, aniž by chráněné osobě fyzicky ukázal, provedl administrativní úkony související s prodejem a koupí vozidla. Tato situace by podle názoru žalovaného mohla nastat pouze v případě, kdy by mezi řídícími pracovníky a chráněnou osobou panovala naprostá důvěra. Svým jednáním však žalobce tuto důvěru zcela znehodnotil. Žalovaný nesouhlasil s námitkami žalobce, že se úkolu zhostil zodpovědně, sledoval internetové stránky autobazarů, ceny, stav a vybavenost vozidel, a byl tedy dobře informován o relaci cenových nabídek osobních automobilů, resp. o stavu a vybavenosti vozidel, které se dají pořídit do částky cca 100 000 Kč. Žalovaný nesouhlasil ani s názorem žalobce, že daný automobil byl nadstandardně vybaven a cena, za níž mu byl nabízen, byla v porovnání s tím, co uváděly autobazary na internetu, výhodná. Žalovaný konstatoval, že prostřednictvím internetu bylo zjištěno, že vozidlo bylo možno koupit levněji ve stejné kvalitě. Tvrzení žalobce, že není důkaz o tom, že vozidla nabízené za nižší cenu se nacházelo ve stavu, v jakém jej žalobce zakoupil, považoval žalovaný za naprosto nepodložené. Sám žalobce uvedl, že z vozidla mělo být před jeho předáním odmontováno tažné zařízení. Pokud žalobce zdůraznil, že barvu vozidla chráněná osoba odsouhlasila, tak k tomu žalovaný dodal, že žalobce měl na chráněnou osobu zapůsobit v tom smyslu, že bylo z taktických důvodů vhodné zvolit jiný, méně nápadný odstín vozidla. Žalovaný považoval za účelové tvrzení žalobce, že vozidlo mělo drobné vady, které při sjednávání smlouvy prodávajícímu vytkl, a prodávající mu slíbil, že tyto vady odstraní v rámci sjednané kupní ceny do dvou dnů. Žalobce v rozporu s tím v úředním záznamu ze dne 2. 10. 2012 uvedl, že vozidlo bylo připravené pro chráněnou osobu s tím, že následně mělo být provedeno pouze dolakování drobných oděrek. O žádných dalších opravách se žalobce nezmiňoval. Žalovaný nepřisvědčil ani námitkám ohledně příjmového dokladu. Tvrzení žalobce byla podle názoru žalovaného účelová, neboť žalobce na jedné straně tvrdil, že není žádného potvrzení třeba, na druhé straně však uvedl, že měl dostat potvrzení o zaplacení kupní ceny při předání vozidla po opravě, k čemuž nedošlo z důvodu odstoupení od smlouvy. Pokud žalobce zaplatil za vozidlo 106 000 Kč ještě před podpisem kupní smlouvy kupujícím, což nepopírá, byl povinen požadovat po panu M. potvrzení o zaplacení této částky. Tvrzení žalobce ohledně nákupu vozidla vyplývají z úředního záznamu JUDr. M. Z tohoto úředního záznamu je dále zřejmé, že žalobce nejprve tvrdil, že vozidlo koupil v autobazaru, teprve poté se přiznal, že vozidlo koupil od svého známého, a teprve poté byl vyzván, aby sepsal úřední záznam, kde již uvedl to, v předchozím ústním vyjádření. Žalovaný neshledal důvod tvrzení plk. M. nevěřit, neboť i v samotném úředním záznamu žalobce a následném odvolání jsou zřejmé rozpory, např. ohledně opravy vozidla apod. Žalovaný se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že si není vědom, že by svým jednáním ohrozil dobré jméno útvaru a že se svěřenými prostředky nenakládal nehospodárně. Žalobce zakoupil vozidlo, jehož cena byla o 16 000 Kč vyšší než cena, za kterou bylo vozidlo prodejné ještě v srpnu 2012 na internetu, přičemž neprokázal, že vozidlo bylo nějakým způsobem zhodnoceno. Cena vozidla nebyla odpovídající stavu vozidla a chráněná osoba neměla možnost před převedením vozidla na svou osobu toto vozidlo vidět a posoudit jeho stav. Pokud byla kupní cena vrácena, je to věcí žalobce, chráněná osoba vozidlo totiž nekoupila, neboť koupi nestvrdila svým podpisem a ani nebyl účastna při předávání kupní částky oproti vozidlu, které viděla pouze z fotografií z mobilního telefonu a o jehož kvalitě byla přesvědčena žalobcem. Již samotný fakt, že vozidlo bylo ještě v srpnu 2012 prodejné na internetu za 90 000 Kč a žalobce jej koupil v září 2012 od svého známého z hokeje za 106 000 Kč, aniž by byl schopen prokázat, že v mezidobí bylo vozidlo jakýmkoli způsobem zhodnoceno, ba právě naopak bylo odmontováno tažné zařízení, sám o sobě utvrdil přesvědčení žalovaného, že žalobce se snažil poskytnout svému známému či sobě výhodu. Žalovaný nesouhlasil ani s argumentací žalobce ohledně platnosti kupní smlouvy. Chráněná osoba nebyla osobou, která předala kupujícímu oproti vozidlu kupní cenu, tou byl pouze žalobce. Z kupní smlouvy je navíc zřejmé, že smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu zástupci smluvních stran, k čemuž však nikdy nedošlo. Tvrzení žalobce, že se chráněná osoba spoléhala na jeho úsudek, přesně vystihují podstatu pochybení žalobce. Chráněná osoba se totiž opravdu spoléhala na úsudek žalobce a naprosto mu důvěřovala, proto neměla důvod nedat souhlas prostřednictvím mobilního telefonu ke koupi vozidla. Avšak tento souhlas byl podmíněn ujištěním žalobce, že vozidlo je v dobrém stavu, což žalobce zcela účelově opomíjí. K námitce žalobce, že chráněná osoba byla po celou dobu zařizování převodu vozidla do svého vlastnictví se vším srozuměna a vše akceptovala, žalovaný uvedl, že chráněná osoba byla srozuměna pouze s tím, co jí žalobce řekl, resp. byla srozuměna pouze s fotografií vozidla pořízenou a zaslanou prostřednictvím mobilního telefonu. Vozidlo nebylo koupeno prostřednictvím autobazaru, kupní smlouva nikdy nenabyla platnosti a účinnosti, protože nebyla podepsána oběma zástupci smluvního vztahu. Vady, které vozidlo mělo, by musela na své náklady odstranit až chráněná osoba, neboť opravu následně zjištěných závad žalobce nezadal, neboť je ani nezjistil. Žalovaný konstatoval, že žalobce nedodržel služební kázeň ve smyslu § 46 odst. 1 zákona o služebním poměru, když porušil prokazatelně uložený pokyn nadřízeného vedoucího policisty. Žalovaný považoval za prokázané, že žalobci byl dne 19. 9. 2012 uložen pokyn poskytnout chráněné osobě součinnost při výběru a pořízení vozidla. V zákoně je uvedeno, že příslušník je povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmů. Samotná skutečnost, že žalobce v září 2012 zakoupil od svého známého vozidlo za 106 000 Kč, které bylo ještě v srpnu 2012 prodáváno za 90 000 Kč, aniž by prokázal jakékoli zhodnocení vozidla, vede k úvaze, že takové jednání může vést ke střetu zájmů služby se zájmy osobními a ohrožuje důvěru v nestranný výkon služby. Liché je rovněž tvrzení žalobce o tom, že služební funkcionář nepodal žádný důkaz k porušení § 16 odst. 2 zákona o zvláštní ochraně svědků. Žalobce porušil § 18 zákona o zvláštní ochraně svědka, neboť zakoupil pro chráněnou osobu vozidlo, které vykazovalo vady, na jejichž odstranění se měla následně finančně podílet pouze chráněná osoba, což pro ni znamenalo bezdůvodnou újmu. Žalovaný souhlasil s tím, že žalobce byl v odůvodnění rozhodnutí o kázeňském trestu uváděn bez uvedení hodnosti nebo jiného oslovení, avšak tato skutečnost nemá vliv na meritum věci. To, že žalobce nesouhlasí s úvahami správního orgánu prvního stupně, ještě nezakládá jich lživost, vykonstruovanost, zkreslenost či rozpor s etickým kodexem. Žalobce porušil i čl. 3 odst. 2 NMV č. 5/2002, neboť od přebírající osoby nepřevzal jakékoli potvrzení, že převzala finanční obnos. Žalobce zvláštní finanční prostředky nevynaložil hospodárně. Žalovaný konstatoval, že jednou z podmínek uložení trestu odnětí služební hodnosti je jednání, kterým příslušník porušil služební slib. Pokud by tedy služební slib měl pouze normativní povahu, jak se domnívá žalobce, a nezavazoval by příslušníka k povinnosti jeho plnění, nebyla by tato podmínka zcela jistě zákonodárcem do § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru vložena. Bez složení služebního slibu by ani nevznikl služební poměr. Žalobce dle názoru žalovaného porušil služební slib, a to zejména v části, v níž slibuje, že při výkonu služby bude nestranný a bude důsledně dodržovat právní a služební předpis a plnit rozkazy svých nadřízených. Žalobce nedodržel ani principy etického kodexu, neboť nebyl kolegiální, nebyl otevřený, nevyhnul se střetu zájmů, nebyl profesionální ani korektní a nereprezentoval důstojně Polici České republiky. K rozhodnutí o nákladech řízení žalovaný dodal, že změnu výrokové části rozhodnutí o kázeňském trestu nepovažuje ani za částečný úspěch žalobce, neboť žalovaný by musel změnu výroku rozhodnutí provést i bez námitky. Žalovaný tedy přijal závěr, že správní orgán prvního stupně postupoval při vydání rozhodnutí o kázeňském trestu v souladu s platnou právní úpravou. III. Žaloba Žalobce v žalobě poukázuje na to, že i žalovaný uznal, že výrok rozhodnutí o kázeňském trestu je nedostatečný. Žalovaný tedy toto rozhodnutí přepracoval, aby bylo alespoň částečně srozumitelné, což přiznal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když konstatoval, že s námitkou žalobce souhlasí. Žalovaný však pro potvrzení svého postupu vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu (ze dne 28. 5. 2009, č. j. 3 Ads 22/2009 – 70), který se týká rozhodnutí deklaratorní povahy, kterým byl přiznán celníkovi zvláštní příplatek. Konstitutivní rozhodnutí o uložení závažného kázeňského trestu, na něž jsou kladeny přísnější požadavky, však nelze srovnávat s mnohem méně významnějším rozhodnutím, kterým se pouze stvrzuje právní stav založený právním a služebním předpisem. Ani změnou výroku rozhodnutí však žalovaný nedocílil toho, aby ve výroku uvedl takové porušení služební kázně, které by mohlo vést k uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti. Žalobce namítá, že žalovaný ve snaze prokázat stanovení způsobu nákupu vozidla sám uvedl, že z úředních záznamů vyplývá, že žalobce měl za úkol zajistit chráněné osobě součinnost při výběru a pořízení vozidla. O způsobu pořízení se žalovaný nezmínil, avšak přesto dovodil, že žalobce měl poskytnout součinnost při výběru a pořízení vozidla a nikoli sám vozidlo zakoupit. Žalovaný však neuvedl, proč se domnívá, že poskytnutí součinnosti neznamená koupi vozidla. Žalovaný nevzal v potaz, že žalobci byly svěřeny finanční prostředky (zapůjčena karta k výběru hotovosti z bankovního účtu). Pokyn, který žalobce k pořízení osobního automobilu pro chráněnou osobu obdržel, zněl, že rozhodující pro pořízení automobilu je vůle chráněné osoby. Žalobce chráněnou osobu seznámil s cenou, stavem a barvou osobního automobilu. V žádném případě ji nenutil auto koupit, ani ji neodmítal umožnit jí prohlídku a zkušební jízdu, naopak jí zaslal fotografie vozidla a popsal zjištěný stav. Chráněná osoba mu dala pokyn vozidlo zakoupit. Žalovaným provedená interpretace pojmu „součinnost“ je na hraně spekulace. Žalobce považuje za nekorektní postup žalovaného, který se nevyjádřil k důkazní hodnotě úvah služebního funkcionáře ohledně bazarového prodeje. Pokud žalovaný uvedl, že bylo prokázáno, že se žalobce choval jako kupující, za vozidlo zaplatil, a teprve po převodu vozidla na chráněnou osobu jí vozidlo ukázal, pak dle žalobce není zřejmé, co se tím dokazuje. Tvrzení, že žalobce chráněné osobě ukázal vozidlo až po zakoupení, není pravdivé. Odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně obrany žalobce, že postupoval tak, aby chráněná osoba co nejméně přišla do styku s jakoukoli osobou, pokládal žalobce za zmatečné, navíc dle jeho názoru nebylo zřejmé, co žalovaný myslel citací § 17 odst. 1 zákona o zvláštní ochraně svědka. Žalovaný se neoprávněně pasoval na znalce na ojetá vozidla, když dokázal přesně stanovit, že vozidlo bylo předraženo o 16 000 Kč. Opírat tento důkaz o ceny uvedené na internetu není podle žalobce příliš důstojné. Do stejné kategorie spadá i argumentace žalovaného ohledně porušení taktických pravidel, kterou žalobce považoval za nekonkrétní. Žalovaný se podrobně zabývá okolnostmi případu, jež nemohou zakládat porušení právních povinností. Svůj nesouhlas dokladuje pouze tím, co bylo uvedeno v prvoinstančním rozhodnutí a k čemuž se žalobce již jednoznačně vyjádřil. Žalobce konstatuje, že se již od zahájení kázeňského řízení snaží vysvětlit, že při koupi nevyužíval oprávnění uvedených v zákoně (zákona o zvláštní ochraně svědka), a proto ani nemohl porušit povinnosti dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob (i své vlastní) a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného tímto zákonem. Žalobce poté citoval oprávnění uvedená v § 8 až § 11 zákona o zvláštní ochraně svědka a konstatoval, že je zřejmé, že správní orgán prvního stupně ho uznal vinným výlučně na základě dezinterpretace právních předpisů a znění služební přísahy. Ze znění služebního slibu nelze dovodit, že jeho porušením je jakékoli a jakkoli intenzivní porušení právního a dokonce i služebního předpisu, tedy například i ztráta služebního průkazu nebo jiné zcela bagatelní jednání. Ustanovení o služebním slibu nelze vykládat dogmaticky a dospět tak k závěru, že každé porušení služebního předpisu zakládá povinnost služebního funkcionáře uložit za toto porušení kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Takový závěr je jistě absurdní, neboť i porušení služebního slibu spočívající v porušení právního nebo služebního předpisu musí být posuzováno podle závažnosti požadované dikcí § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru. V průběhu správního řízení není zmínka o tom, že by za koupi vozidla byl odpovědný kpt. M., který byl ve vztahu k chráněné osobě řídicím pracovníkem č. 1 a vedl celou akci. Žalobce konstatoval, že byl řídicím pracovníkem č.

2. Všechny okolnosti koupě vozidla probíhaly s vědomím a se souhlasem kpt. M., který však nebyl kázeňsky řešen, a dokonce proti němu nebylo kázeňské řízení vůbec zahájeno. Žalobce v závěru žaloby navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí a rozhodnutí o kázeňském trestu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí. Žalobcova námitka, že ve výrokové části rozhodnutí o kázeňském trestu není uveden popis skutku, jímž měl žalobce kázeňský přestupek spáchat, byla shledána jako oprávněná. Z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud je vada prvostupňového rozhodnutí odstranitelná, je možné zhojit nedostatek v odvolacím řízení. Správní rozhodnutí potom tvoří při soudním přezkumu jeden celek. V daném případě žalovaný vycházel ze zjištěného skutkového stavu a změnou výroku prvostupňového rozhodnutí zhojil nedostatek prvostupňového řízení. Takový postup nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že byly splněny podmínky pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti stanovené v § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru. Žalobcovo jednání vedlo k zakoupení nebezpečného vozidla za přemrštěnou cenu z prostředků zahraničního partnera a k narušení fungování celého systému. Je nepochybně prokázáno, že žalobce vozidlo kupovat neměl. Jeho úkol spočíval v zamezení toho, aby nezkušená chráněná osoba nekoupila za poskytnuté finanční prostředky zahraničního partnera vozidlo v neodpovídajícím stavu. Žalobce nerespektoval obvyklý postup. Jeho chování bylo způsobilé ohrozit bezpečnost chráněné osoby. Bylo rovněž prokázáno, že žalobce svým jednáním porušil služební slib. Žalovaný zohlednil i závažnost jednání žalobce. Napadené rozhodnutí se vypořádává se skutečností, že žalobce byl zařazen ve vysoce specializovaném policejním útvaru, ve kterém je větší než běžná potřeba se na policisty spolehnout. Bylo jednoznačně prokázáno konkrétní žalobcovo pochybení, žalobcova námitka vztahující se k nezahájenému kázeňskému řízení s kpt. M. je proto nerozhodná. V. Jednání před Městským soudem v Praze Při jednání před soudem zástupce žalobce setrval na námitkách, že rozhodnutí správních orgánů onou stupňů jsounekonkrétní, rozporná, neurčitá, zmatečná, nepřiměřená, trest není přiměřený, neboť žalobcee pracoval u útvaru zvláštních činností, druhého odboru, útvaru speciálních činností, kde se pracuje s chráněnými osobami. Dostal jakýsi ústní pokyn ústní, nebyl prokázán písemný pokyn k tomu, jakým způsobem se má postupovat, on by to mohl objasnit sám, pokud by to v možnostech utajovaného postupu šlo. Zástupce žalobce uvedl, jak žalobce nakupoval vozidlo pro chráněnou osobu s tím, že nebyl řídícím pracovníkem v této akci, která se nazývala ENZO. Ta se týkala specifické chráněné osoby, kdy se řešily věci, které nelze projednávat zde před soudem věci, ke všem akcím byla určena osoba policisty, která vystupuje pod smyšleným jménem M. Úřední záznam této osoby žalobce považuje za účelový, věc by mohl objasnit žalobce. Žalobce tvrdí, že neporušil žádný pokyn, není ani prokázáno, co by konkrétně měl porušit, Akce s nákupem vozidla pro takovou osobu bývá velice složitá, protože samozřejmě musí být chráněna identita té osoby a další údaje. Otázka ceny vozidla nebyla náležitě zjištěna dle okolností, nebylo doloženo, komu bylo vozidlo nabízeno jen za 90 000 Kč, kdo jej nabízel. Podle informací žalobce to mohl být původní vlastník vozidla, který se jej snažil prodat zřejmě za cenu, která byla nižší, protože potřeboval peníze. Nějakým způsobem jej zakoupila osoba, od které potom bylo to vozidlo koupeno pro chráněnou osobu. Cena nebyla nepřiměřená, protože tam nikde není řečeno, že vozidlo mělo nadstandardní výbavu, že bylo ve sportovní verzi, mělo to další věci, kdy ty vozidla se pohybovala v ceně plus/mínus 130.000,- Kč, řádově. Vždycky u každýho vozidla se to pohybuje plus/mínus od 100.000,- do 130.000,-, 150.000,-. Stejná spekulace je i ohledně porušení písemného příkazu. Žádný písemný příkaz nebyl dán. Pokyny byly dány vždy ústně právě proto, aby osoba byla chráněná, proto žalobce zvolil postup, aby chráněná osoba nepřišla do styku s prodávajícím, aby prostě byla její identita chráněná. Pokud později zjistila, že jí vozidlo nevyhovuje, měla nadstandardní požadavky, tak potom se hledalo další řešení. To je podstatou věci. Žalobce však byl potrestán nejvyšším možným trestem odejmutím služební hodnosti , vlastně tím i propuštěním od policie, ačkoliv věc posuzovala Generální inspekce bezpečnostních sborů, a bylo konstatováno, že nedošlo k trestné činnosti ze strany zde žalobce. Žalobce zvažoval navrhnout výslechy osob i důkazy, ale to by zasahovalo jinam, kde na to nelze přistoupit, a proto důkazy nebyly navrhovány, protože by nebylo možné je provést, jde o důkazy, které jsou poměrně těžko proveditelné z důvodu sytému utajení. Zájem žalobce je asi mnohem nižší než zájem na ochranu osoby v nějakém utajeném stupni řízení. V důsledku celé záležitosti došlo k vrácení vozidla, žádná škoda nevznikla, došlo k jinému nákupu. Šlo o běžný postup a jen z důvodu pochybení v tom, že vybral špatné vozidlo, byl žalobce potrestán tím, že po 14 letech služby skončil u policie. Do té doby byl hodnocen velice dobře, žádné kázeňské prohřešky neměl. Zástupce žalovaného uvedl, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn už v řízení před prvostupňovým služebním funkcionářem. Skutek byl dostatečně popsán, žalobce mohl uplatňovat svá práva, znal podklady, ze kterých služební funkcionáři čerpali. Stav vozidla je dostatečně zachycen a zjištěn ve spisovém materiálu. Vůz měl např. nefunkční ruční brzdu, ze strany žalobce je technický stav poněkud zlehčován. Dostatečně jsou popsány i okolnosti uzavření kupní smlouvy, došlo k nehospodárnosti při vynaložení finančních prostředků zahraničního partnera. Žalobce měl přitom zamezit tomu, aby chráněná osoba nekoupila za poskytnuté finanční prostředky vozidlo v neodpovídajícím stavu. Měl zamezit jakýmkoliv pochybnostem, měl řádně účtovat podle předpisů, které jsou mu ve výroku napadeného rozhodnutí namítány. Škodlivý následek žalobcova postupu nespočívá pouze ve vzniku škody na majetku a případných komplikacích souvisejících s řešením protiprávního postupu při převodu vozidla, ale i ve vážném ohrožení dosavadní spolupráce při konkrétní akci s krycím názvem ENZO. Zahraniční partner musel být o záležitosti informován, věc musela být vhodně projednána i s chráněnou osobou. Při ochraně svědků je větší než běžná potřeba bezvýhradně se na policisty spolehnout, proto je dodržování služební kázně ve specializovaném policejním útvaru naprosto zásadní. Takže i kázeňský trest odnětí služební hodnosti žalovaný považuje za přiměřený. Zástupce žalovaného má za to, že napadené rozhodnutí vypořádává všechny odvolací námitky.. K odnětí služební hodnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5As 35/2014, v jehož části se Nejvyšší správní soud vyjadřuje k udělování kázeňského trestu odnětí služební hodnosti.. Nejvyšší správní soud uvedl, že aby jednání, kterým příslušník porušil služební slib, bylo důvodem pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti, je třeba, aby toto jednání svou závažností odpovídalo kupříkladu některému z dalších důvodů uvedených v § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru. Předmětný kázeňský trest by tak nebylo možné uložit za každé porušení služebního slibu, včetně těch bagatelních, ale pouze u závažnějších případů takového porušení. Žalovaný má za to, že v daném případě byly splněny podmínky a takové závažné porušení služebního slibu nastalo. Žalobce v reakci na přednes žalovaného uvedl, že je jen obecnou frází, že došlo k ohrožení mezinárodní spolupráce. To nebylo ničím doloženo. Spolupráce funguje dále a to, že došlo ke komunikaci ve vztahu k chráněné osobě, je běžná věc, kterou by žalobce mohl, pokud by mohl, vysvětlit. Běžně spolupráce funguje tak, že komunikace s klienty bývá obtížná, protože oni mají nepřiměřené požadavky, na věci, je určitý rozpočet na zakoupení auta, dalších věcí atd. Je to v režimu utajení, není možno to rozvádět do detailů. Ze strany žalované jsou argumentovány jen obecné fráze, že byla narušena spolupráce, nebylo doloženo, jakým způsobem byla narušena, s kým, kdo to namítal, kdy. Zástupce žalobce setrval na důkazech navržených v podané žalobě. Soud při jednání nepřistoupil k provedení důkazů navržených žalobcem z důvodu nepotřebnosti dokazování uvedeného níže v rámci posouzení věci samé. VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V nyní posuzované věci považuje soud nejprve za potřebné vyjádřit se k zásadám, na nichž je založeno správní soudnictví, potažmo řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. Podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že žaloba musí mj. obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. K požadavkům na formulaci žalobních bodů se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu např. v rozhodnutí ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, v němž vyslovil, že „(l)íčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem…Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ V nyní posuzované věci žalobce zformuloval většinu svých žalobních bodů přinejmenším velmi obecně, např. tak, že obsáhle citoval pasáže z napadeného rozhodnutí, za něž připojil pouze lakonický dodatek s tázacím či připomínkovým podtextem, který nemá povahu řádné námitky o nesprávnosti úsudků žalovaného a jeho argumentace.(viz např. „Z této zmatečné argumentace není zřejmé, zejména to, co je myšleno citací ustanovení § 17 odst. 1 zákona o zvláštní ochraně svědků.“ či „Argument skutečně ani nemohl být konkrétnější.“, oba na str. 14 žaloby). Z takto formulovaných žalobních bodů není jednoznačně patrné, z jakého konkrétního důvodu považoval žalobce citované úvahy žalovaného za nezákonné; lze toliko dovodit, že žalobce s citovanými úvahami žalovaného nesouhlasí. Soud si je vědom toho, že pojem „žalobní bod“ je nutno vykládat způsobem ve prospěch žalobce extenzivním, neboť jen tak lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodováním veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobcem formulované námitky tak sice splňují požadavky na definici žalobního bodu ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nicméně zároveň je třeba dodat, že obsah, rozsah a kvalita žaloby předurčují obsah, rozsah a kvalitu soudního rozhodnutí. Soud totiž může posoudit žalobní body pouze v té míře obecnosti, v níž byly formulovány. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji je k němu správní soud nucen přistoupit a posuzovat jej. Míra podrobnosti žalobních bodů tak do značné míry určuje i to, jaké míře právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Dále je třeba konstatovat, že žalobce musí vzít v řízení vedeném podle § 65 a násl. s. ř. s. v úvahu, že žalobou napadá rozhodnutí o odvolání, které jeho ve správním řízení uplatněné argumenty vypořádává (nebo je nevypořádává). Žalobní body se musí vztahovat právě k obsahu napadeného rozhodnutí, případně k postupu žalovaného správního orgánu při vydání napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, č. j. 4 As 78/2012 - 125). Žalobce však v části své žaloby polemizoval i se stanoviskem správního orgánu prvního stupně k odvolání, které glosoval obdobným způsobem jako pasáže z napadeného rozhodnutí (viz např. „Nelze komentovat ani úvahu služebního funkcionáře o tom, že popisované jednání je urážkou všech policistů, kteří se snaží budovat a udržet systém zvláštní ochrany svědků na současné vysoké úrovni. Jistě by se hodila do jiné doby.“ na str. 12 žaloby). Ze žalobcem uvedených poznámek o obsahu stanoviska správního orgánu prvního stupně ani není zřejmě, zda se žalobce tyto poznámky pokusil uplatnit jako žalobní body či zda se jedná o pouhou součást rekapitulace předchozího průběhu řízení. K obsahu žaloby tedy soud shrnuje, že se v následující části rozsudku pokusil zaměřit na vystižení podstaty sporu a rozhodnutí o ni (spíše než aby jednotlivě chronologicky vypořádával nedostatečně konkrétní poznámky žalobce). Za dané situace je takový přístup vhodnější pro ochranu veřejných subjektivních práv žalobce a poskytne žalobci odpověď i na jeho úvahy ohledně postupu správního orgánu prvního stupně. S ohledem na smysl uplatněných žalobních bodů se soud nejprve musel vypořádat s námitkami, kterými žalobce poukazoval na procesní pochybení správních orgánů. Žalobce v této souvislosti zejména zmiňoval postup žalovaného ohledně změny výroku rozhodnutí o kázeňském trestu (rozšíření popisu skutku). Soud má za to, že z formulace této žalobní námitky nelze jednoznačně seznat, proč žalobce považoval napadeného rozhodnutí za nezákonné. Pokud žalobce vytýkal žalovanému použití rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 3 Ads 22/2009 – 70, s tím, že se týká deklaratorní povahy, pak soud konstatuje, že podstatné je to, že v citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud obecně věnoval zásadám odvolacího řízení proti rozhodnutí služebního funkcionáře. Tyto zásady bylo dle názoru soudu možné aplikovat i v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud totiž v citovaném rozsudku poukázal na § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru, podle něhož jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší a řízení zastaví; jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na rozdíl od obecné úpravy správního řízení obsažené v § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu citované speciální ustanovení zákona o služebním poměru odvolacímu orgánu vůbec neumožňuje zrušení a vrácení věci prvoinstančnímu správnímu orgánu s tím, aby v novém řízení napravil zjištěná pochybení. Pro posouzení věci řešené Nejvyšším správním soudem tedy bylo rozhodující, zda pochybení prvoinstančního správního orgánu mohlo být napraveno v odvolacím řízení a zda v tom případě skutečně napraveno bylo. V nyní posuzované věci soud neshledal důvod se od citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu jakkoli odchýlit, neboť byly mj. potvrzeny další navazující judikaturou. Např. v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 6 Ads 33/2013 – 31, Nejvyšší správní soud shodně konstatoval, že ze znění § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru je zřejmé, že odvolací orgán má pouze tři možnosti, jak o podaném odvolání rozhodnout: buď jej zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit, nebo rozhodnutí změnit, anebo jej zrušit a řízení zastavit. Zákonodárce tak výslovně vyloučil možnost služebního funkcionáře rozhodujícího o odvolání prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Zákon tedy v podstatě eliminoval dvojinstančnost řízení ve věcech služebního poměru a připustil situaci, že účastník řízení může změnou rozhodnutí služebního funkcionáře v odvolacím řízení, která by byla v jeho neprospěch, přijít o možnost brojit proti takové změně rozhodnutí prostřednictvím řádného opravného prostředku. Taková právní úprava však není nepřípustná. Zrušení prvostupňového rozhodnutí je možné jen v kombinaci se současným zastavením řízení odvolacím orgánem, tzn. pokud napadené prvostupňové rozhodnutí trpí takovými vadami, které mají neodstranitelný charakter. Soud tedy výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu shrnuje tak, že pro posouzení zákonnosti postupu žalovaného při změně výroku rozhodnutá je podstatné to, zda bylo pochybení správního orgánu prvního stupně napraveno či nikoli. Soud je toho názoru, že žalovaný toto pochybení bezpochyby napravil, neboť detailně, téměř na jedné celé straně napadeného rozhodnutí popsal skutek, kterým se měl žalobce dopustit kázeňského přestupku. Ostatně ze žaloby není zřejmé, jakým konkrétním způsobem se mělo pochybení správního orgánu prvního stupně dotknout veřejných subjektivních práv žalobce. Pokud žalobce namítal, že na konstitutivní rozhodnutí o uložení závažného kázeňského trestu jsou kladeny „přísnější požadavky“, pak není patrné, jaké požadavky měl na mysli, resp. jaký postup žalovaného by v dané situaci považoval za správný. Soud tedy s odkazem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu jen stručně konstatuje, že rozhodnutí o kázeňském trestu netrpělo neodstranitelnými vadami (o takových vadách by bylo možné uvažovat např. v případech, pokud by v odvolacím řízení vyšlo najevo, že k podstatným skutkovým okolnostem vůbec nedošlo; žádnou takovou či z hlediska závažnosti pochybení srovnatelnou vadu rozhodnutí o kázeňském trestu žalobce nenamítal), aby byl dán důvod pro jeho zrušení a zastavení řízení. Pokud žalobce namítal, že „ani změnou výroku rozhodnutí však žalovaný nedocílil toho, aby ve výroku uvedl takové porušení služební kázně, které mohlo vést k uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti“, pak lze takovou námitku chápat spíše jako nesouhlas žalobce s tím, že ve výroku napadeného rozhodnutí popsaný skutek představoval závažné porušení služební kázně, tedy jako námitku proti hmotněprávnímu posouzení věci. K této námitce se tedy soud vyjádří dále v odůvodnění tohoto rozsudku v souvislosti s dalšími obdobnými námitkami žalobce. K dalším žalobním námitkám soud poznamenává, že v nyní posuzované věci byl skutek, za nějž byl žalobce shledán kázeňsky odpovědným, srozumitelně a přehledně popsán zejména v rozhodnutí o kázeňském trestu, neboť žalovaný se v napadeném rozhodnutí naopak soustředil na vyvracení jednotlivých odvolacích námitek. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl stejné skutkové závěry jako správní orgán prvního stupně a popis skutkového děje vylíčeného v rozhodnutí o kázeňském trestu potvrdil (upravil pouze popis skutku ve výroku rozhodnutí, což však nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jak bylo uvedeno výše). V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2010, č. j. 4 Ads 123/2009 – 99, a v něm citovanou judikaturu) tvoří rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Pokud tedy žalobce vytýká „nekonkrétnost“ některých úvah, pak lze obecně konstatovat, že ani případná absence některých úvah v napadeném rozhodnutí nemusí být důvodem pro konstatování jeho nezákonnosti (za předpokladu, že jsou relevantní názory správních orgánů seznatelné z rozhodnutí o kázeňském trestu). Soud tedy přistoupil k posouzení žalobních námitek směřujících proti skutkovým zjištěním správních orgánů. Žalobce nejprve zpochybňoval úvahy správních orgánů ohledně pokynu vedoucího policisty. Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o kázeňském trestu (viz str. 4) uvedl, že bylo prokázáno, že žalobce měl pokynem nadřízeného vedoucího policisty za úkol vytipovat vhodné vozidlo pro konkrétní chráněnou osobu za finanční prostředky ve výši do 100 000 Kč poskytnuté k tomu zahraničním partnerem. Dále měl za úkol poskytnout chráněné osobě součinnost při koupi vozidla prostřednictvím autobazarového prodeje a při úkonech spojených s jeho přihlášením tak, aby nedošlo k problémům, chráněná osoba se pro svou nezkušenost nestala obětí podvodu a finanční prostředky tak nebyly zbytečně utraceny či vynaloženy neúčelně. Policista měl tedy být jakýmsi poradcem, průvodcem a pomocníkem, přesně jak to předpokládá § 3 odst. 1 písm. b) zákona zvláštní ochraně svědka. Vozidlo měla zakoupit do svého vlastnictví chráněná osoba, žalobce měl k dispozici kartu k bankovnímu účtu, kde byly uloženy zvláštní finanční prostředky, a měl postupně hotovost vybrat. Žalobce nebyl oprávněn vozidlo zakoupit sám na vlastní odpovědnost, jeho úkolem bylo zajistit, aby účelově poskytnuté prostředky zahraničního partnera v režimu zvláštních finančních prostředků nebyly vynaloženy chráněnou osobou nehospodárně. Žalobce nebyl pověřen zastoupit chráněnou osobu. Žalobce tedy měl uložen konkrétní pokyn nadřízeného, který směřoval právě k zamezení unáhleného vynaložení zvláštních finančních prostředků. Žalobce závěry správních orgánů zpochybňoval argumenty, že žalovaný neuvedl, proč se domnívá, že poskytnutí součinnosti neznamená koupi (vozidla). Žalovaný dle názoru žalobce nevzal vůbec v potaz, že žalobci byly svěřeny finanční prostředky, tj. byla mu zapůjčena karta k výběru hotovosti z bankovního účtu. Pokyn, který měl žalobce obdržet, zněl, že rozhodující pro pořízení automobilu je vůle chráněné osoby. O interpretaci pojmu „součinnost“ provedené žalovaným žalobce tvrdil, že je „na hraně spekulace“. K těmto námitkám soud ze správního spisu podává, že k věci se vyjádřil plk. JUDr. M. M. Jeho vyjádření je zachyceno v úředním záznamu ze dne 2. 10. 2012, na č. l. 48 správního spisu. V něm JUDr. M. konstatoval, že dne 19. 9. 2012 v rámci jednání se zahraničním partnerem ohledně akce ENZO došlo k dohodě, že zahraniční partner na své náklady pořídí chráněné osobě ojeté motorové vozidlo v pořizovací ceně 4 000 EUR. K tomu měly sloužit finanční prostředky svěřené zahraničním partnerem v právním režimu zvláštních finančních prostředků, které se vybírají prostřednictvím platební karty banky na území ČR. JUDr. M. uvedl, že udělil řídicím pracovníkům kpt. M. a žalobci pokyn, aby zajistili pro chráněnou osobu součinnost při výběru a pořízení vozidla prostřednictvím bazarového prodeje. Lhůta ke splnění tohoto pokynu nebyla stanovena, neboť doba výběru motorového vozidla byla závislá na rozhodnutí chráněné osoby koupit motorové vozidlo. Prověření vozidla vybraného chráněnou osobou mělo být ze strany řídících pracovníků obvyklé stejně jako při nákupech jiných civilních vozidel v podmínkách ÚSČ, tj. s prověrkou, zda se nejedná o vozidlo kradené, s využitím evidenčních systémů. Typ vozidla měl být zakoupen na základě výběru chráněné osoby, přičemž řídicí pracovníci měli zajistit chráněné osobě doporučení stran cenové dostupnosti podle schválené částky a ekonomičnosti provozu vybraného vozidla. Současně měli zajistit účast chráněné osoby na přihlášení vozidla do registru vozidel, včetně uzavření povinného pojištění vozidla. JUDr. M. konstatoval, že tento pokyn byl zopakován na poradě dne 21. 9. 2012. JUDr. M. konstatoval, že mu na další poradě dne 25. 9. 2012 kpt. M. a žalobce navrhli, že na výběru konkrétního vozidla s chráněnou osobou bude pracovat žalobce a kpt. M. zajistí administrativu a cestu chráněné osoby k přihlášení do registru vozidel. Za tím účelem měl kpt. M. žalobci poskytnout platební kartu určenou k financování akce ENZO. Žalobce měl platební kartu využít k opakovaným výběrům hotovosti tak, aby ke dni předpokládané koupě byla připravena částka v hodnotě cca 100 000 Kč k zaplacení kupní ceny. JUDr. M. měl s tímto postupem souhlasit a znovu zopakoval žalobci a kpt. M., že volba konkrétního vozidla musí být pouze na rozhodnutí chráněné osoby, přičemž jejich hlas je pouze doporučující. Skutečnosti obsažené v shora shrnutém vyjádření JUDr. M. jsou podpořeny i dalšími policisty. Jejich vyjádření jsou rovněž zaznamenána ve správním spise. Z vyjádření kpt. V., zaznamenaném na úředním záznamu ze dne 8. 10. 2012, vyplývá, že dne 19. 9. 2012 byl kpt. V. pověřen tlumočením při přijetí zahraniční delegace v rámci akce ENZO. V průběhu jednání byla kromě jiného projednávána otázka možnosti ojetého osobního vozidla pro chráněnou osobu. JUDr. M. udělil na tomto jednání pracovníkům kpt. M. a žalobci pokyn, aby společně zabezpečili součinnost při výběru a koupi vozidla chráněné osobě do jejího vlastnictví. Na zakoupení vozidla nebyl uložen termín, neboť se mělo realizovat na základě současné nabídky na trhu ojetin a vhodnosti výběru chráněné osoby. K věci se vyjádřil i mjr. E., který dle úředního záznamu ze dne 8. 10. 2012 založeném na č. l. 70 správního spisu uvedl, že byl dne 24. 9. 2012 informován JUDr. M. o tom, že kpt. M. a žalobci byly vydány pokyny k nákupu vozidla, přičemž byla zdůrazněna rozhodující úloha chráněné osoby při nákupu vozidla. Řídicí pracovníci měli pomoci chráněné osobě s výběrem vozidla (technický stav, porovnání ceny, pomoc s uzavřením koupě, přihlášením vozidla v evidenci a s tím spojené administrativní úkoly apod.), jejich role měla být pouze doporučující, rozhodnutí mělo plně příslušet chráněné osobě. Byl zdůrazněn požadavek na přísně zákonný postup při nákupu a hospodárné nakládání se svěřenými finančními prostředky, uvolněnými na nákup vozidla zahraničním partnerem. Mjr. E. uvedl, že žalobci před započetím jeho služební cesty týkající se pořízení vozidla zdůraznil rozhodující roli chráněné osoby při realizaci nákupu vozidla. Mjr. E. měl přímo uvést, že rozhodnout o nákupu konkrétního vozidla musí chráněná osoba, úkolem řídících pracovníků je dohlédnout na administrativní stránku věci, případně poukázat na technický stav vozidla a jeho opotřebení, upozornit na případný nesoulad ceny nabízeného vozu s cenou obvyklou a další okolnosti nákupu tak, aby chráněná osoba, která se na nákup vozidla velice těšila, nejednala zbrkle a nepřivodila si do budoucna problémy s unáhleným nákupem. Mjr. E. poukázal i na to, že zahraniční partner uvolnil prostředky s očekáváním, že budou náležitě a hospodárně využity. Na základě shora uvedeného považuje soud za zcela prokázaný závěr správních orgánů, že součinnost žalobce s chráněnou osobou měla směřovat zejména k tomu, aby došlo k zakoupení vozidla na základě výběru chráněné osoby, že žalobce měl postupovat při výběru vozidla a jeho nákupu dle vůle chráněné osoby avšak bez toho, aby byly finanční prostředky vynaloženy neúčelně (např. aby se chráněná osoba nestala obětí podvodu). To ostatně stvrzuje žalobce i v podané žalobě, kde výslovně uvádí, že pokyn nadřízeného zněl tak, že rozhodující pro pořízení automobilu je vůle chráněné osoby. Žalobce však oproti znění pokynu převzal při koupi vozidla nepřiměřeně aktivní roli. Dle názoru soudu lze jeho postup v rozporu s pokynem spatřovat v tomto ohledu zejména v tom, že sám žalobce vybral konkrétní vozidlo, chráněné osobě jako budoucímu vlastníku však toto vozidlo fyzicky nepředvedl a zaslal jí pouze fotografie vozidla, přičemž jí naprosto nepřiléhavě popsal technický stav vozidla (k tomu viz dále). Tím došlo k podstatnému faktickému omezení vůle chráněné osoby při nákupu. Žalobce tak sice chráněnou osobu nenutil vozidlo koupit, nicméně ji postavil před volbu jediného konkrétního vozidla, přičemž chráněná osoba měla při rozhodování o koupi vozidla k dispozici pouze fotografie vozidla a neodpovídající popis poskytnutý žalobcem. K námitce žalobce, že není pravdivé tvrzení, že chráněné osobě ukázal vozidlo až po zakoupení, soud konstatuje, že z hlediska kvality procesu rozhodování o koupi konkrétního automobilu je zcela zásadní rozdíl mezi tím, zda jej kupující vidí pouze na fotografii, anebo má ničím neomezenou možnost si vozidlo bezprostředně prohlédnout, případně si přímo vyzkoušet jeho jízdní vlastnosti. Pokud tedy žalobce z pouhého zaslání fotografií vozidla dovozuje, že chráněnou osobu se stavem vozidla „seznámil“ a tím postupoval dle její vůle, pak se jedná o nepřípustně zjednodušené tvrzení, neboť zaslání fotografií nemůže nahradit přímý fyzický kontakt chráněné osoby jako kupujícího s vozidlem (nadto je třeba dodat, že žalobce chráněné osobě popsal technický stav vozidla zcela zavádějícím způsobem, jak bude vysvětleno dále). Pochybení žalobce v tomto ohledu přitom netkvělo jen v porušení organizačních detailů koupě, tedy např. v tom, že by koupi vozidlo (jakožto právní úkon) provedl namísto chráněné osoby žalobce anebo v tom, jakým způsobem vozidlo koupil, jak běžně probíhají nákupy a prodeje vozidel, za jakou cenu s motivem ziskovosti. V tomto směru se line obhajoba žalobce v přednesu při ústním jednání před soudem. Soud však shodně jako správní orgány považuje v tomto ohledu za podstatné to, že žalobce zakoupil vozidlo bez součinnosti a bez vůle chráněné osoby, tj. v rozporu s pokynem nadřízeného, jehož obsah byl výše uvedenými listinnými důkazy dostatečně prokázán, neboť byl vydán vzhledem k povaze věci, jak ostatně tvrdí i žalobce, v ústní formě. Žalobce si počínal tak, že opatřil vozidlo pro chráněnou osobu nevhodným způsobem a bez součinnosti s chráněnou osobou, což je zřejmé z toho, že chráněná osoba poté, kdy vozidlo viděla, vozidlo odmítla převzít. Správní orgán prvního stupně k tomu uvedl, že vozidlo bylo přistaveno špinavé, s nedofouknutými a sjetými pneu, odřené, špatně nalakované, nešel otevřít prostor motoru (kapota), byl zřejmý značný stupeň koroze některých součástí, popraskaná řada plastových součástí, unikal motorový olej, brzda byla nefunkční. Závěry správních orgánů jsou plně podpořeny skutečnostmi podklady ve správním spise. Např. z vyjádření kpt. M. ze dne 2. 10. 2012 vyplývá, že před první jízdou s vozidlem s chráněnou osobou museli dofouknout pneu, při jízdě bylo slyšet na pravé přední straně „divné bouchání“. Chráněná osoba měla následně kpt. M. kontaktovat s tím, že se jí auto vůbec nelíbilo, že měla jinou představu a že vůz nechce, že by si ráda vybrala vůz sama, případně s asistencí kpt. M. Ostatně ani sám žalobce v žalobě nijak nepopřel, že vozidlo bylo ve špatném technickém stavu a že jej chráněná osoba (po fyzickém zhlédnutí vozidla) nechtěla. Žalobce v žalobě nepopřel ani to, že by v rozporu se skutečným stavem vozidla ujistil chráněnou osobu (tj. v okamžiku před koupí vozidla) o dobrém technickém stavu vozidla (k tomu srov. např. vyjádření kpt. M. ze dne 2. 10. 2012, který uvedl, že žalobce jej a chráněnou osobu před prohlídkou vozidla ujišťoval, že „vůz je moc pěkný, že se nemusíme obávat“). Pokud žalobce v žalobě naznačuje, že není „znalec na ojetá motorová vozidla“, pak lze konstatovat, že vzhledem k na první pohled patrnému charakteru závad (odřený lak, koroze některých součástí vozidla) by špatný technický stav vozidla rozpoznal i laik. To se ostatně stalo i během prvního fyzického kontaktu chráněné osoby s vozidlem, kdy chráněná osoba spolu s kpt. M. zaznamenali hned několik závad vozidla (silné oděrky, popraskaný přední blatník, nešla otevřít kapota motoru, zadní dveře a zadní blatník byly odřeny a přetřeny jinou barvou než byl původní lak na voze). Vozidlo bylo rovněž podrobeno technické prohlídce, po jejímž skončení předali technici policii seznam závad a fotodokumentaci výše uvedeného vozidla (srov. úřední záznam ze dne 9. 10. 2012, č. l. 104 správního spisu). I z těchto podkladů uvedených ve správním spise (zejména z fotografií vozidla na č. l. 105 až 112 správního spisu) je dle názoru soudu bezpochyby patrné, že vozidlo bylo ve velmi špatném technickém stavu. Soud tak vzal za prokázané, že se chráněná osoba na opatření vozidla nepodílela a vozidlo bylo opatřeno bez její vůle a podstatné součinnosti. Žalobce dále zpochybňoval úvahu správních orgánů, že vozidlo bylo předraženo o 16 000 Kč. Měl za to, že opírat tento důkaz o ceny uvedené na internetu „není příliš důstojné“. K tomu soud uvádí, že správní orgány neučinily svůj závěr o předražení vozidla pouze na základě cen srovnatelných vozidel, ale především na základě toho, že konkrétní zakoupené vozidlo (Volkswagen Golf, žluté barvy, rok výroby 2003) bylo v nabídce inzertního webu ANNONCE.CZ od 26. 8. 2012 inzerováno pouze za částku 90 000 Kč. Žalobce žádným konkrétním argumentem nezpochybnil, že by se správními orgány uvedený inzerát na vozidlo Volkswagen Golf netýkal vozidla, jež pro chráněnou osobu dne 30. 9. 2012, resp. dne 1. 10. 2012 zakoupil. Soud tedy ze správního spisu ověřil, že kopie zmiňovaného inzerátu je součástí správního spisu a údaje o vozidlu v tomto inzerátu uvedené (rok výroby, objem motoru, barva vozu) odpovídají parametrům vozidla, na jehož koupi byla uzavřena kupní smlouva (viz kopie Smlouvy o koupi osobního motorového vozidlo, založená na č. l 58 správního spisu). Žalobce zároveň nijak netvrdil, že by v mezidobí došlo k jakémukoli zhodnocení vozidla (o tom, že k žádnému zhodnocení vozidla nedošlo, ostatně svědčí i velmi špatný technický stav vozidla). Soud tedy považuje i závěr správních orgánů o předražení vozidla za zcela správný a podložený podklady ve správním spise. Soud na základě shora uvedeného shrnuje, že žalobce účinně nezpochybnil relevantní skutkové závěry správních orgánů. Za podstatné skutkové závěry považuje soud zejména to, že žalobce dostal pokyn, aby zajistil součinnost při koupi vozidla pro chráněnou osobu, přičemž rozhodující při výběru a zakoupení vozidla měla být vůle chráněně osoby. Žalobce před zakoupením vozidla chráněné osobě vozidlo nepředvedl, neumožnil jí osobní prohlídku ani zkušební jízdu, pouze jí zaslal fotografie pořízené mobilním telefonem a vozidlo jí slovně popsal (přičemž ji nepravdivě ujišťoval o dobrém technickém stavu vozidla). Vozidlo bylo ve špatném technickém stavu, jeho hodnota neodpovídala pořizovací ceně 106 000 Kč. Soud dále uvádí, že nelze zanedbat ani to, že žalobce v žalobě nijak nepolemizoval se závěry správních orgánů, že vozidlo koupil od svého známého (pan M.), vozidlo zakoupil bez toho, aby ověřil práva prodávajícího k vozidlu (lustrací v evidenčním systému byl zjištěn jiný vlastník vozidla), neprověřil si prodávajícího, majitele (vlastníka vozidla) ani vozidlo v systému policie za účelem prověření bezpečnostních rizik, nevyžádal si potvrzení o přijetí platby. Žalobce nezpochybnil ani to, že nejprve (poté, co vyšly okolnosti koupě vozidla najevo) úmyslně uváděl nepravdu o prodávajícím, za kterého nejprve označil „nějaký autobazar v Praze 9“, poté odpověď upravil na „fyzickou osobu provozující autobazar“, přičemž správní orgán následně zjistily, že prodávající fyzická osoba neprovozuje ani živnostenskou činnost a pracuje v nespecifikovaném autoservisu jako automechanik, přičemž žalobce ji zná pouze jako kamaráda z hokeje. Soud z těchto výše shrnutých skutečností vycházel a přistoupil dále k vypořádání žalobních námitek směřujících proti hmotněprávnímu posouzení věci. Přitom je opět nutné zdůraznit, že žalobce své námitky zformuloval vágním, nekonkrétním způsobem, přičemž zhusta doslova citoval právní závěry žalovaného, k nimž připojoval nekonkrétní či nedostatečně určité dodatky či poznámky. Z takto uplatněných žalobních bodů není jednoznačně patrné, z jakého důvodu se žalobce domníval, že je napadené rozhodnutí nezákonné. Soud tedy na tomto místě považuje za nutné také obecně shrnout závěry správních orgánů ohledně (právního) hodnocení jednání žalobce. Dle názoru správních orgánů měl žalobce svým jednáním porušit taktická pravidla při provádění zvláštní ochrany svědků, neboť nedbal zvýšené ani běžné opatrnosti. Je velmi pravděpodobné, že prodávající ví, že žalobce je příslušníkem policie; prodávajícímu tedy muselo být nápadné, že vozidlo je kupováno pro třetí osobu s příjmením, jehož znění není v České republice obvyklé. Žalobce tak k chráněné osobě mohl přitáhnout nežádoucí pozornost neprověřených osob. Žalobce vozidlo zakoupil bez prokázání práv prodávajícího k předmětu prodeje i bez řádného prověření prodávajícího a majitele vozidla. Žalobce nejprve úmyslně uváděl nepravdu o prodávajícím. Žalobce ohrozil mezinárodní spolupráci a dobré jméno útvaru z důvodu nehospodárnosti nakládání s finančními prostředky poskytnutými významným zahraničním partnerem, ohrozil bezpečnost chráněné osoby, protože jeho jednání a následné řešení situace k ní přivolalo nežádoucí pozornost. Správní orgány dodaly, že vyčíslitelná škoda nevznikla, ovšem pouze proto, že na základě nadřízených bylo od smlouvy odstoupeno, žalobce odvezl vozidlo a zaplacených 106 000 Kč vrátil. Pokud by se věc „nerozvířila“ na základě upozornění kolegy žalobce a kontroly nadřízených, došlo by i ke škodě materiální. Nemateriální újma bezpochyby vznikla na straně chráněné osoby, která byla po zkušenostech se žalobcem nejistá, pochybovala o spolehlivosti policistů, měla obavy, zda bude její život v novém místě pobytu bezpečný a zda bude její sociální začleňování probíhat bez dalších obtíží. Žalobce v žalobě namítl, že „žalovaný se podrobně zabývá okolnostmi případu, jež nemohou zakládat porušení právních povinností“. V této souvislosti žalobce citoval svou odvolací námitku, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že pan M. nebyl oprávněn vozidlo prodat, takže jednání žalobce nevedlo k žádným komplikacím ani ke vzniku škody. Žalobce upozornil i na svou argumentaci (uvedenou v odvolání), že v rozhodnutí o kázeňském trestu nebylo uvedeno, jaký právní nebo interní předpis měl neprovedením prodávajícího porušit, když porušení zvyklostí není důvodem pro kázeňské trestání. Proti závěrům žalovaného žalobce konkrétně namítl, že „od zahájení kázeňského řízení se snažím vysvětlit, a zdá se, že se to nepodařilo ani žalovanému, že jsem při koupi nevyužíval oprávnění uvedených v citovaném zákoně“ (žalobce měl patrně na mysli zákon o zvláštní ochraně svědků). Na základě toho bylo dle žalobce zřejmé, že jej správní orgány spatřovaly vinných ze spáchání přestupku „výlučně na základě dezinterpretace právních předpisů“. K tomu soud konstatuje, že takto koncipovaná námitka, v níž žalobce obsáhle cituje závěry žalovaného a konkrétních ustanovení právních předpisů, aniž by jednoznačně vysvětlil, v čem jsou úvahy žalovaného nezákonné, není příliš srozumitelná. Proto soud může pouze konstatovat, že nejasný majetkový vztah pana M. k prodávajícímu vozidlu, potažmo řádné neprověření pana M. žalobcem, představoval další z řady jednání žalobce, v nichž správní orgány spatřovaly porušení právních předpisů při plnění zvláštního úkolu, jež je mu kázeňsky kladeno za vinu. Těžiště provinění žalobce tkvěla ve sledu jednání, která měla za důsledek, že žalobce jednal ve střetu zájmů, nepostupoval dle pokynu nadřízeného, nejednal dle vůle chráněné osoby, nejednal hospodárně při jeho koupi, neopatřil řádné doklady o koupi vozidla (nenechal kupní smlouvu podepsat chráněnou osobou, neověřil osobu prodávajícího, zároveň přitáhl pozornost neprověřených osob k chráněné osobě). Uvedené prokazuje porušení ust. § 16 odst. 2 zákona o zvláštní ochraně svědka; § 46 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce zároveň nijak nevysvětlil, v čem přesně spatřuje zásadní význam toho, že se „žalovaný podrobně zabývá okolnostmi případu, jež nemohou zakládat porušení právních povinností“, pro zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí. Soud tedy považuje za nutné dodat, že žalobce svá žalobní tvrzení stylizoval v podobě, která ani neumožňuje zpochybnit zákonnost rozhodnutí správních orgánů o kázeňském přestupku, neboť ve své obecnosti nepronikají do merita sporu. Ustanovení § 18 zákona o zvláštní ochraně svědka stanoví, že policista a příslušník vězeňské služby jsou povinni při využívání oprávnění uvedených v tomto zákoně dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného tímto zákonem. Správní orgány založily své závěry o porušení citovaného ustanovení na tom, že žalobce nepodnikl všechna bezpečnostní opatření, aby předešel případnému vzniku bezdůvodné újmy, která mohla vzniknout chráněné osobě. S tímto závěrem soud souhlasí. Žalobci se nepodařilo zpochybnit, že vozidlo, které pro chráněnou osobu zakoupil, vykazovalo závažné vady. Pokud by tedy chráněná osoba vozidlo převzala do svého vlastnictví, vznikla by jí újma, neboť by musela na své náklady tyto vady opravit a vynaložila by další finanční prostředky (nad rámec poskytnuté částky 100 000 Kč). Již z existence zjevných, na první pohled odhalitelných vad na vozidle lze dovozovat, že žalobce nepodnikl všechna opatření nutná k tomu, aby chráněné osobě nevznikla bezdůvodná, v daném případě materiální újma. Sám žalobce v odvolání uvedl, že prodávajícího považoval za důvěryhodnou osobu, neboť prodávající byl pouze prošetřován pro trestnou činnost, ale nikoli odsouzen či obviněn. Dle názoru soudu však nelze z pouhého faktu, že konkrétní osoba nebyla obviněna z trestného činu, usuzovat na to, že kvalifikovaný kontakt s ní nepředstavuje pro chráněnou osobu bezpečnostní riziko. Žalobce mohl (např. nahlédnutím do centrálního registru vozidel) zjistit, že pan M. není vlastníkem prodávaného vozidlo; to, že by chráněná osoba nabyla vozidlo od nevlastníka, by mohla pro chráněnou osobu znamenat další komplikace (bezpečnostní riziko). Žalobce má sice pravdu v tom, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by pan M. nebyl oprávněn vozidlo prodat; soud má nicméně za to, že v dané situaci nebylo další vyšetřování nutné a ostatně ani účelné, neboť by přitáhlo na chráněnou osobu další nežádoucí pozornost. Lze se tedy spokojit se závěrem správních orgánů, že postup žalobce mohl pro chráněnou osobu představovat bezpečnostní riziko. Pojem „riziko“ přitom v sobě zahrnuje pouze určitou pravděpodobnost škodlivého následku; není nutné, aby škodlivý následek nastal. Tato pravděpodobnost škodlivého následku pro chráněnou osobu byla nepochybně zvýšena tím, že žalobce důsledně neprověřil, zda je prodávající vlastníkem vozidla. V této souvislosti je dále třeba poukázat na závěry správního orgánu prvního stupně, který upozornil i na to, že nemateriální újma vznikla chráněné osobě, potažmo polici tím, že zakoupením naprosto nevhodného vozidla došlo k narušení důvěry mezi chráněnou osobou a policisty. Žalobce v této souvislosti namítal i to, že při koupi nevyužíval oprávnění uvedených v zákoně o zvláštní ochraně svědka (přičemž poukázal na oprávnění uvedená v § 8 až § 11 zákona o zvláštní ochraně svědka), takže nemohlo dojít k porušení § 18 zákona o zvláštní ochraně svědka. Ani s tímto názorem nemůže soud souhlasit. Pojem „oprávnění uvedená v tomto zákoně“ podle § 18 zákona o zvláštní ochraně svědka, je třeba chápat daleko šířeji, než jen ustanovení citovaného zákona, jež jsou v zákoně explicitně nadepsána slovem „Oprávnění“ (tj. § 8 až § 11 zákona o zvláštní ochraně svědka, která žalobce v žalobě zmiňuje, tedy „Oprávnění zpracovávat osobní údaje“, „Oprávnění při zajišťování bezpečnosti chráněných osob“ apod.). Celá část třetí zákona o zvláštní ochraně svědka, obsahující § 8 až § 20 citovaného zákona, je nadepsána „Oprávnění a povinnosti policie a vězeňské služby“. V této souvislosti je tedy možné poukázat např. na znění § 17 odst. 1 písm. b) zákona o zvláštní ochraně svědků, dle něhož platí: Jestliže je to pro poskytování zvláštní ochrany a pomoci nezbytné, je policie oprávněna poskytnout chráněné osobě finanční prostředky. V daném případě se žalobce dopustil kázeňského přestupku právě při poskytování finančních prostředků chráněné osobě, resp. při zajišťování toho, aby byly tyto finanční prostředky vynaloženy hospodárně. Dle názoru soudu tedy k žádné žalobcem namítané „dezinterpretaci právních předpisů“ nedošlo. Žalobce v této souvislosti namítl i to, že „obdobně je dezinterpretováno i znění služební přísahy“. Žalobce nicméně tento názor nepodložil žádnými konkrétními argumenty. K tomu tedy soud může v obecné rovině toliko dodat, že již jen tím tím, že žalobce důsledně nezjišťoval vlastníka vozidla, jednal v rozporu s pokynem, který mu byl uložen, konkrétně v rozporu s příkazem zamezit tomu, aby se chráněná osoba nestala obětí podvodu. Již tím tedy žalobce dle názoru soudu porušil znění služebního slibu (služební přísahy) podle § 17 odst. 3 zákona o služebním poměru (ve znění: „Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu služby budu nestranný a budu důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužiji svého služebního postavení. Budu se vždy a všude chovat tak, abych svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Služební povinnosti budu plnit řádně a svědomitě a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život.“), jak konstatoval žalovaný. K porušení dikce služebního slibu nepochybně došlo i dalšími aspekty jednání žalobce (střet zájmů při pořizování automobilu, nerespektování pokynu zajistit chráněné osobě součinnost při koupi vozidla, nehospodárné nakládání s finančními prostředky apod.). Žalobce dále argumentoval tím, že správní orgány nezmínily to, že za koupi vozidla byl odpovědný kpt. M., který byl ve vztahu k chráněné osobě řídícím pracovníkem č. 1 a vedl celou akci. Všechny okolnosti koupě probíhaly nejen s jeho vědomím, ale i s jeho souhlasem; kpt. M. však přesto nebyl kázeňsky řešen, dokonce proti němu nebylo vůbec zahájeno kázeňské řízení. K tomu soud uvádí, že role kpt. M. v nyní posuzovaném případu byla naprosto odlišná od jednání žalobce. Již z vyjádření JUDr. M., zachyceného v úředním záznamu ze dne 2. 10. 2012, vyplývá, že žalobce s kpt. M. si rozdělili své úkoly tak, že žalobce bude s chráněnou osobou pracovat na výběru konkrétního vozidla, zatímco kpt. M. měl zajistit administrativu a cestu chráněné osoby k přihlášení do registru vozidel. Úkoly, které policisté plnili, tedy byly odlišné, přičemž ke kázeňskému přestupku mělo dojít právě při postupu žalobce při výběru vozidla. I z vyjádření mjr. E. (srov. úřední záznam na č. l. 70 správního spisu) vyplývá, že za provedení nákupu vozidla měl odpovídat žalobce. K poukazu žalobce na to, že kpt. M. jeho postup schvaloval, soud poznamenává, že žalobce kpt. M. poskytoval o okolnostech koupě nepravdivé údaje (např. že je vůz opravdu zachovaný, že se mu cenu podařilo usmlouvat na 106 000 Kč, že je vůz moc pěkný apod., viz vyjádření kpt. M. na č. l. 53 správního spisu). Nelze tedy kpt. M. vyčítat, že okolnosti koupě probíhaly „s jeho vědomím“, když kpt. M. jednal s důvěrou v pravdivost údajů uvedených žalobcem. K tomu soud poznamenává, že kpt. M. měl dne 2. 10. 2012 (tedy den poté, co jednání žalobce vyšlo najevo) upozornit svého nadřízeného JUDr. M. na to, že žalobce se při výběru vozidla a jeho přihlášení choval velmi nestandardně. Jednání kpt. M. (tak, jak bylo zachycené ve správním spise) tedy v žádném případě nebylo srovnatelné s jednáním žalobce, a nelze správním orgánům oprávněně vytýkat, pokud kpt. M. nebyl „kázeňsky řešen“. Soud tedy ani neshledal důvod provést žalobcem navržené důkazy (výslechy jednotlivých policistů, výslech chráněné osoby apod.), neboť především není zřejmé, co (jaké konkrétní skutkové okolnosti) by jimi měly být dokázány. Jednání kpt. M. bylo dostatečně zaznamenáno ve správním spise (např. vyjádřeními jednotlivých policistů) a žalobce ani žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by měly mít relevanci k jeho kázeňskému přestupku, nenamítal. Žalobce spíše jen obecně tvrdil, že za koupi vozidla „byl odpovědný“ kpt. M., čemuž však soud nemohl přisvědčit (neboť, jak bylo výše uvedeno, kpt. M. jednal v důvěře v žalobce, avšak když zjistil rozsah a důsledky jednání žalobce, vše ohlásil nadřízeným). Zbývající žalobní námitky považuje soud za natolik nekonkrétní, že se k nim může vyjádřit pouze v nejobecnější rovině. To platí zejména o námitce uvedené na str. 13 žaloby, v níž žalobce citoval vyjádření žalovaného, který mj. uvedl, že „otázka bazarového prodeje byla součástí úvah služebního funkcionáře o obvyklém postupu příslušníků ÚSČ v obdobných případech.“ Žalobce toto vyjádření považoval za „zcela nekorektní“, přičemž žalovanému vytkl, že neuvedl, jakou má úvaha služebního funkcionáře důkazní hodnotu. K tomu soud poznamenává, že i kdyby nebylo prokázáno, že žalobce byl dle pokynu nadřízeného povinen vozidlo zakoupit výhradně v autobazaru, nic by to neměnilo na podstatě jeho provinění v tomto směru, tedy že vozidlo koupil od svého známého (a byl tedy v evidentním střetu zájmů), za nepřiměřenou cenu, přičemž právě tím, že vozidlo kupoval pro třetí osobu, přitáhl ke chráněné osobě nežádoucí pozornost (k tomu by v případě nákupu vozidla od obchodníka, resp. od autobazaru, pravděpodobně nedošlo). Úvahy správních orgánů, resp. žalovaného, navíc lze chápat tak, že v obdobných případech je nákup vozidel z autobazaru obvyklým postupem a žalobce jej měl využít právě s ohledem na nutnost zajistit účelné vynaložení finančních prostředků a eliminovat případná rizika při koupi automobilu. Za další nekonkrétní žalobní námitku lze považovat i argumentaci uvedenou v prvním odstavci str. 14 žaloby, v níž k obsáhlé citaci z napadeného rozhodnutí připojil žalobce dovětek, že se jedná o „zmatečnou argumentaci“ a není zřejmé, co je myšleno citací § 17 odst. 1 zákona o zvláštní ochraně svědků. Dle názoru soudu žalovaný v žalobcem citované části napadeného rozhodnutí zcela srozumitelně vyvrátil žalobcův argument uvedený v odvolání, že žalobce v souladu se zákonem o zvláštní ochraně svědka postupoval výlučně tak, aby chráněná osoba přišla co nejméně do styku s jakoukoli další osobou. Žalovaný na to odpověděl, že žalobce neučinil žádné bezpečnostní opatření ve vztahu k panu M. jako prodávajícímu vozidla a že chráněná osoba by stejně musela podepsat kupní smlouvu, provést převod vozidla a sjednat povinné ručení. Soud pokládá tuto odpověď za dostatečnou a správnou. Soud stejně jako žalovaný nepovažuje za pravděpodobné, že by žalobce zvolil svůj nestandardní postup z důvodu zajištění maximální ochrany chráněné osoby a zároveň by opomenul učinit běžná a nenáročná bezpečnostní opatření (např. lustraci kupovaného vozidla v centrálním registru vozidel). Chráněná osoba by navíc musela provádět právní a administrativní úkony týkající se vozidla, např. podepsat kupní smlouvu aj., žalobce přitom netvrdil, že by podnikl opatření, aby při těchto úkonech nepřišla chráněná osoba do styku s dalšími osobami. Obrana žalobce, že svůj nestandardní postup zvolil v zájmu chráněné osoby, se tedy soudu ve světle těchto dalších okolností (tj. neprovedení lustrace vozidla či jeho vlastníka v systému) nejeví jako přesvědčivá. Citací § 17 odst. 1 zákona o zvláštní ochraně svědků žalovaný pravděpodobně zamýšlel poukázat na to, že v nyní posuzované věci nebyl žalobce pověřen chráněnou osobu zastupovat, ale měl toliko zajistit součinnost při zakoupení vozidla, jak bylo vysvětleno výše. I smysl žalobní námitky uvedené v předposledním odst. 14 žaloby je nejasný. Žalobce v ní shrnuje závěry žalovaného ohledně porušení taktických pravidel, k nimž dodává, že „argument skutečně ani nemohl být konkrétnější“. K tomu soud dodává, že žalobcem citovaná pasáž ze str. 21 napadeného rozhodnutí nepředstavuje celé odůvodnění žalovaného k související odvolací námitce. Žalovaný dále ve svých úvahách pokračoval a vyvrátil námitku žalobce, že postupoval tak, aby chráněná osoba zůstala v anonymitě. K tomu žalovaný uvedl, že chráněná osoba by stejně musela formality vyplývající z nabytí vlastnictví vyřizovat sama, a odkázal na předchozí část napadeného rozhodnutí (v níž se věnoval obdobné námitce žalobce, který tvrdil, že postupoval tak, aby chráněná osoba přišla co nejméně do styku s jakoukoli další osobou, viz str. 20 napadeného rozhodnutí). Tato argumentace žalovaného tedy zcela dostatečně a přiléhavě odpovídá na související odvolací námitku žalobce. Dle názoru soudu totiž lze argumentaci žalovaného o bezpečnostních opatřeních, která měl žalobce učinit (viz předchozí odstavec tohoto rozsudku), plně vztáhnout i na námitku ohledně porušení „taktických pravidel“. Argumentaci žalobce uvedenou v posledním odstavci str. 15 žaloby lze chápat tak, že žalobce s poukazem na § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru považuje svůj kázeňský přestupek za bagatelní, resp. že je toho názoru, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uložení trestu odnětí služební hodnosti. K úvahám ohledně závažnosti žalobcova jednání správní orgán prvního stupně na str. 7 rozhodnutí o kázeňském trestu uvedl, že žalobce je zařazen na pracovišti, kde se na něj musí nadřízení, kolegové a zejména chráněné osoby bezvýhradně spolehnout. Hospodaří se zde se značnými sumami finančních prostředků. Žalobce při výkonu služby nebyl nestranný a zneužil svého postavení, když upřednostnil koupi vozidla od svého známého, ačkoli bylo možné uzavřít výhodnější obchod, nedodržel ani právní ani služební předpisy a nesplnil přímé pokyny svých nadřízených. Svým jednáním ohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru coby vhodného partnera mezinárodní spolupráce při ochraně svědků, protože v konkrétní akci se jednalo o klienta a finanční prostředky významného zahraničního partnera. Žalobce jednal minimálně v nepřímém úmyslu. Jakékoli zanedbání pravidel zvýšené opatrnosti a pečlivosti s sebou přináší ohrožení systému, možnost vyzrazení rozhodujících informací a nebezpečí pro chráněné osoby, které nemají jinou možnost, než se na své profesionální ochránce bezvýhradně spolehnout. Jednání žalobce nejen nebylo profesionální, bylo riskantní vzhledem k základním principům, na nichž je systém poskytování zvláštní ochrany a pomoci svědkům vystavěn. Přístup žalobce, který svého jednání v žádném případě nelituje a jakékoli porušení služebních povinností popírá, se jeví jako alarmující. Ust. § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru stanoví, že kázeňský trest odnětí služební hodnosti se ukládá za kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, za porušení povinnosti vyplývající z omezení práv příslušníka, za jednání, kterým příslušník porušil služební slib, za opakované spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně příslušníka, za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, anebo za opakované dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení. Výkladu citovaného ustanovení se zevrubně věnoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2016, č. j. 5 As 35/2014 – 25, publ. pod č. 3384/2016 Sb. NSS,v němž mj. uvedl, že jednání uvedená v § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru zákonodárce koncipoval jako jednání typově natolik závažná, že za jejich spáchání předpokládá uložení právě nejpřísnějšího kázeňského trestu. U každé takto formálně vymezené „skutkové podstaty“ (např. spáchání kázeňského přestupku se zvlášť škodlivým následkem) je totiž třeba počítat s explicitně formulovaným či implicitním materiálním korektivem spočívajícím v hodnocení škodlivosti příslušného jednání, ovšem v rámci pojmů použitých přímo v § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru. Nejvyšší správní soud dodal, že jedinými případy, kdy § 186 odst. 7 citovaného zákona neobsahuje explicitně vyjádřenou kvalifikovanou podmínku pro nastoupení trestu odnětí služební hodnosti, je „jednání, kterým příslušník porušil služební slib“, resp. kdy se dopustil „porušení povinnosti vyplývající z omezení práv příslušníka“. Ovšem i k tomu, aby jednání, kterým příslušník porušil služební slib, bylo důvodem pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti, je třeba, aby toto jednání svou závažností odpovídalo kupř. některému z dalších důvodů uvedených v § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru. Předmětný kázeňský trest by tak nebylo možné uložit za každé porušení služebního slibu, včetně těch bagatelních, ale pouze u závažnějších případů takového porušení. Soud předně opět poukazuje na to, že žalobce v související žalobní námitce neuvedl žádné konkrétní argumenty, např. proč považuje své jednání za bagatelní. To naznačuje až ve svém přednesu při ústním jednání, v němž se však soustřeďuje především na stav vozidla a jeho cenu, stranou zůstává obhajoba dalších okolností koupě a toho podstatného - neuposlechnutí pokynu počínat si dle vůle a v součinnosti s chráněnou oosobou.Soud tedy v obecné rovině k této námitce uvádí, že nemůže přisvědčit názorům žalobce, že správní orgány postupovaly „dogmaticky“, případně, že by žalobce sankcionovaly za pouhé „bagatelní“ porušení služebního slibu a použily jen obecných frází. Správní orgány přesvědčivě uvedly a řádně odůvodnily závěr, proč kromě „prostého“ porušení služebního slibu dle § 17 odst. 3 zákona o služebním poměru spatřovaly v jednání žalobce zvlášť škodlivý následek. K samotnému posouzení závažnosti a následkům jednání žalobce soud poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 10. 2. 2016, č. j. 5 As 35/2014 – 25, posuzoval jednání policisty, které spočívalo ve zpronevěře finančních prostředků, jež vybral od přestupců za uložené blokové pokuty. Nejvyšší správní soud přitom konstatoval, že použití veřejných prostředků (vybraných za uložené blokové pokuty od přestupců) v důsledku protiprávního jednání pro vlastní soukromé účely je jedno z nejzávažnějších jednání, kterým je příslušník schopen ohrozit pověst Policie České republiky a důvěru v ni. Soud si je vědom toho, že nyní posuzované jednání žalobce je odlišné, nicméně toto jednání naplňují dílčí nedisciplinovaná porušení služební kázně a právních předpisů, nadto v oblasti zájmů chráněných zákonem na ochranu svědků, takže jejich závažnost je srovnatelná se závažností jednání posuzovaného ve zmíněné věci Nejvyšším správním soudem. Žalobce se při zjevně nevýhodné koupi vozidla od svého známého dostal do střetu zájmů. Jeho jednání tedy rovněž signalizovalo ochotu dát přednost vlastním zájmům (příp. zájmům svého známého) před důležitým zájmem služby ve smyslu § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru. Oproti věci řešené Nejvyšším správním soudem směřovaly úkoly žalobce především vůči chráněné osobě, nikoli širší veřejnosti jako takové; dle názoru soudu tedy lze závažnost jednání žalobce hodnotit zejména s ohledem na to, jaký dopad mělo na vztah chráněné osoby k policii. Je přitom zřejmé, že důvěra chráněné osoby k žalobci, potažmo k celé policii, poklesla (srov. např. vyjádření kpt. M. na č. l. 55 správního spisu, který uvedl, že chráněná osoba jej poté kontaktovala s tím, že by si vůz ráda vybrala sama, popř. s jeho asistencí). Naopak žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení, proč v dané záležitosti ENZO je provinění bagatelní, resp. méně závažné, než jak jej kvalifikovaly správní orgány. Dle názoru soudu tedy byly v dané věci podmínky pro aplikaci § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru splněny. VII. Závěr Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.