9 Af 16/2012 - 89

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: BA Navigation Czech s. r. o., se sídlem Praha 9, Ocelářská 1354/35, IČ: 64257321, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. 12. 2011, č. j.: 14586/11-1300-100924 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2007 vydaný Finančním úřadem pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“) dne 19. 4. 2010 pod č. j. 158776/10/009514106681, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň ve výši 1.740.780,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že správce daně obdržel dne 10. 1. 2008 přiznání žalobce k dani z přidané hodnoty (dále jen k ,,DPH“) za listopad 2007, ve kterém byla přiznána vlastní daňová povinnost ve výši 214 341,- Kč, která byla konkludentně vyměřena. Dne 2. 4. 2008 byla u žalobce zahájena daňová kontrola na DPH za 1. až 4. čtvrtletí 2006 a leden až prosinec 2007 a předána výzva k prokázání rozhodných skutečností. Dne 20. 5. 2008 byly předloženy doklady, mj. i faktura vystavená dne 5. 11. 2007 jménem společnosti CIMBAL Group s. r. o. (nyní GTB Invest - Ing. spol. s r. o.) č. 2007000067 (u žalobce pod č. 289), základ daně 9 162 000,- Kč a daň 1 740 780,- Kč, na které je uvedeno - účtujeme Vám dle smlouvy o dílo CGR200907 uzavřené dne 21. 9. 2007 další splátku. Předložena byla i smlouva o dílo CGR200907 ze dne 21. 8. 2007 uzavřená 9Af 16/2012 mezi žalobcem a společností CIMBAL Group s. r. o., která měla žalobci dodat dvě skladové budovy v rozsahu dle žalobcem předané projektové dokumentace v obci Milovice, přitom dílo mělo být zahájeno 21. 8. 2007 na základě vydaného pravomocného povolení a 1. etapa měla být předána do 31. 5. 2008. Jako nejvyšší přípustná byla u budovy BA1 stanovena cena ve výši 4 550 000,- Kč, u budovy BA2 ve výši 4 550 000,- Kč a za zřízení stanoviště a VRN 270 000,- Kč. Dle předloženého dodatku ke smlouvě č. l ze dne 24. 9. 2007 se dokončení a předání díla 1. etapy posunulo na 31. 7. 2008 a dle dodatku č. 2 ze dne 4. 11. 2007 se nejvýše přípustná cena budovy BA1 zvýšila na 7 226 000,- Kč a budovy BA2 na 6 986 000,- Kč, cena zřízení stanoviště na 320 000,- Kč (uváděné ceny byly bez DPH). Předložena byla i zadávací dokumentace - příloha č. 1 smlouvy o dílo ze dne 2. 10. 2006 na úpravu objektu sloužícího k potravinářské výrobě na skladový objekt a stavební povolení ze dne 13. 12. 2005, podle kterého žádost o vydání stavebního povolení podala Projekce masných závodů na základě mandátní smlouvy v zastoupení společnosti Agency of Commercial Research & Consulting, s. r. o., na stavbu výrobny hotových jídel. Správce daně ve věci předmětné faktury dožádal místně příslušného správce daně společnosti GTB Invest - Ing. spol. s r. o., který v odpovědi ze dne 24. 2. 2009 sdělil, že na adrese sídla má společnost virtuální kancelář a korespondence je přeposílána, společnost od února 2008 přiznání nepodává a na výzvy nereaguje, za listopad 2007 v přiznání na výstupu uplatnila daň ve výši 344 740,- Kč, přičemž žalobce na vstupu z předmětné faktury uplatnil daň ve výši 1 740 780,- Kč. Správce daně společnosti zaslal předvolání, které bylo převzato, ale za daňový subjekt se nikdo nedostavil a plnění pro žalobce se nepodařilo ověřit. Výzvou č. j. 75037/09/009935203708 ze dne 5. 3. 2009 byl žalobce vyzván, aby dalšími důkazními prostředky prokázal přijetí deklarovaného plnění z faktury č.

200. Dne 16. 4. 2009 proběhlo jednání s jednatelem žalobce zaznamenané do protokolu č. j. 154114/09/ 009935203708, ten ale přes výzvu ze dne 5. 3. 2009 k tomuto plnění další doklady nepředložil. Sjednáno bylo, že doklady budou předloženy na následujícím jednání. Protože jednatel žalobce uváděl, že bude v zahraničí, další jednání se uskutečnilo až dne 17. 6. 2009. Při tomto jednání zaznamenaném do protokolu č. j. 202625/09/009935203708 jednatel žalobce k fakturaci pouze sdělil, že tuto zakázku řešil kolega S., jednalo se s panem C., platby doloží, neví, jakou formou byly prováděny. Bylo sjednáno, že další doklady budou předloženy při následujícím jednání. Dne 5. 8. 2009 byl správcem daně pořízen úřední záznam o telefonátu s jednatelem žalobce panem K. ve věci předložení dalších dokladů. Ten uvedl, že s panem S. již nejsou jednateli žalobce, zůstávají majiteli (dne 1. 7. 2009 se jednatelem žalobce stal pan J. a jediným společníkem společnost BA Holding s. r. o., ve které jednateli i společníky jsou pan K. a S.). Dále pan K. sdělil, že u jednání musí být zplnomocněný zástupce Mgr. Š., který je ale na dovolené. Dle úředního záznamu ze dne 10. 11. 2009 správce daně telefonicky kontaktoval pana K. ve věci termínu předložení dalších dokladů. Ten sdělil, že pan Š. zašle e-mailem termíny k jednání. Následně proběhla e-mailová korespondence s panem Š., ale ten se den před dohodnutým termínem z jednání omluvil. Proto správce daně vystavil dne 5. 1. 2010 pro žalobce další výzvu k prokázání rozhodných skutečností za kontrolovaná období č. j. 1737/10/009935203708, ve které konkrétně k jednotlivým fakturám uvedl, které věci požaduje objasnit a doložit. Protože žalobce nereagoval, správce daně jej výzvou ze dne 5. 2. 2010 č. j. 40382/10/09935203708 opětovně vyzval k doložení rozhodných skutečností a předložení dokladů s tím, že prokázání uvedených skutečností je nutné k ověření oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet. Ale ani poté žalobce nespolupracoval a doklady nepředložil. Dle úředního záznamu ze dne 3. 3. 2010 se měli tento den ke správci daně dostavit a předložit doklady pan K. a pan Š., ale nikdo se nedostavil. Proto dne 4. 3. 2010 bylo vystaveno předvolání pro Mgr. Š.. Ten se ke správci 9Af 16/2012 daně dostavil dne 26. 3. 2010, ale k předmětnému plnění žádné doklady nepředložil a požadovaná vysvětlení neposkytl. V průběhu jednání byl pan Mgr. Š. seznámen s průběhem celé daňové kontroly, byl mu předán koncept zprávy o kontrole a dohodnut termín jednání ve věci předložení připomínek ke kontrole na 7. 4. 2010 v 10.00 hod. Tento den obdržel správce daně e-mail od pana Š. napsaný v 10.16 hod., že se omlouvá, že musel pracovně odjet do zahraničí. Jednání se zástupcem žalobce se uskutečnilo dne 15. 4. 2010. Projednán byl výsledek daňové kontroly s hodnocením důkazních prostředků uvedený ve zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty č. j. 115687/10/009935203708. Správce daně mj. konstatoval, že žalobce na výzvy ze dne 5. 1. 2010 a 5. 2. 2010 nereagoval, požadované doklady nepředložil. Podle závěru zprávy o kontrole žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal přijetí výše deklarovaného plnění uvedeného na faktuře č. 200 od společnosti CIMBAL Group s. r. o., proto u předmětného dokladu nemá v souladu s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) nárok na odpočet daně. Zástupce žalobce sdělil, že s výsledky kontroly nesouhlasí a uvedl své námitky, přičemž mj. sdělil, že u společnosti CIMBAL Group doměření daně uznává, zde byl bohužel nejspíše oklamán a svůj nárok společně s náhradou vzniklé škody bude muset vymáhat svou cestou, nejspíše podáním žaloby k příslušnému soudu. Protože nebyly předloženy žádné další doklady a ve vyjádření ke zprávě o kontrole nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, správce daně k námitkám žalobce uvedl, že na svých závěrech a výsledcích ve zprávě o kontrole trvá. Co se týče hodnocení důkazních prostředků, odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že přijatá faktura č. 289 vystavená jménem plátce CIMBAL Group s. r. o., by mohla být důkazem, že žalobce přijal zdanitelné plnění od uvedené osoby, pokud by i další důkazní prostředky prokazovaly přijetí plnění v souladu s údaji na ní uvedenými. Další důkazní prostředky ale faktické přijetí deklarovaného plnění od plátce CIMBAL Group s. r. o., neprokazují. Žalobce na výzvy nijak nedoložil, zda stavební povolení, které je vystaveno na zcela jinou společnost (Agency of Commercial Research & Consulting, s. r. o.) a na jinou stavbu (výrobnu jídel), je platné nebo bylo převedeno na žalobce, zda bylo změněno s ohledem na výstavbu dle smluv skladových budov, v jakém vztahu je žalobce ke společnosti Agency of Commercial Research & Consulting, s. r. o., kdo, kde a s kým vedl jednání, co bylo jejich náplní, jaké z nich vznikly dokumenty včetně předložení těchto dokladů. Požadováno bylo předložení výpisu z katastru nemovitostí, doložení vztahu k předmětným pozemkům a účtování o nich. Dále byl žalobce vyzván, aby doložil účtování o výstavbě skladových budov, financování, projektovou dokumentaci, předávací protokoly, stavební deníky, zápisy z kontrolních dnů, výkazy prací, revizní posudky, které by osvědčily provedení výstavby dvou skladových budov dle předložené smlouvy o dílo, úhradu faktury ve výši 6 390 300, - Kč. Žalobce ale kromě již dříve předloženého stavebního povolení, smlouvy o dílo s doplňky a zadávací dokumentace žádné další doklady nepředložil. Důkazními prostředky tedy nedoložil, že by uvedené plnění vůbec přijal a uplatnil pro svoji ekonomickou činnost. Pochybnosti vzbuzuje i skutečnost, že žalobce byl vyzván, aby objasnil a doložil, jakým způsobem byla provedena úhrada faktury, přičemž v případě platby v hotovosti měl sdělit, kde a kým byla částka předána. Žalobce ale na výzvy nereagoval. Navíc dle obchodního rejstříku jednatel žalobce pan D. S. se dne 25. 2. 2008 stal jediným jednatelem a společníkem společnosti GTB Invest - Ing spol. s r. o. (CIMBAL GROUP s. r. o.), kterou 20. 8. 2008 prodal. Odvolací orgán proto dospěl rovněž k závěru, že žalobce z předmětných faktur neměl nárok na odpočet daně už jen z toho důvodu, že mohl vědět, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty. 9Af 16/2012 Dle stavebního povolení ze dne 13. 12. 2005 podala žádost o vydání stavebního povolení Projekce masných závodů na základě mandátní smlouvy v zastoupení společnosti Agency of Commercial Research & Consulting, s. r. o., na stavbu výroby hotových jídel, stavební povolení nebylo tedy vydáno pro žalobce. Tento doklad sám o sobě, bez dalších důkazních prostředků, nijak neprokazuje, že by žalobce nějaké plnění od společnosti CIMBAL Group s. r. o. přijal. Ve stavebním povolení jméno žalobce není vůbec zmíněno a nebylo vydáno ani na 2 skladové budovy, jak je uvedeno ve smlouvě o dílo. Žalobce fakticky nedoložil, že by uvedené plnění vůbec přijal a uplatnil pro svoji ekonomickou činnost. Pokud jde o smlouvu o dílo CGR200907 ze dne 21. 8. 2007, dodatek ke smlouvě č. 1 ze dne 24. 9. 2007 a dodatek č. 2 ze dne 4. 11. 2007, tyto smlouvy mezi žalobcem a společností CIMBAL Group s. r. o., která měla žalobci dodat 2 skladové budovy v rozsahu dle žalobcem předané projektové dokumentace v obci Milovice, samy o sobě bez dalších důkazních prostředků neprokazují, že žalobce přijal deklarovaná plnění od uvedeného dodavatele. Žalobce fakticky nedoložil, že by takové plnění po uzavření smluv vůbec přijal a uplatnil pro svoji ekonomickou činnost. Zadávací dokumentace - příloha č. 1 smlouvy o dílo CGR200907 ze dne 2. 10. 2006, představuje výzvu k předložení nabídky k úpravě objektu sloužícího k potravinářské výrobě na skladový objekt (nabídka měla být podána v uzavřené obálce). Tento doklad, který byl dle data vystaven žalobcem před deklarovaným uskutečněním plnění, sám o sobě, bez dalších důkazních prostředků, nijak neprokazuje, že by následně došlo k přijetí deklarovaného plnění od společnosti CIMBAL Group s. r. o. Podle protokolu o trestním oznámení ve věci vloupání do vozidla ze dne 1. 11. 2009 jednatel žalobce pan J. podal trestní oznámení ve věci vloupání do vozidla, kdy mu byla mj. odcizena malá plastová přepravka s účetnictvím žalobce, která obsahovala šanony s fakturami a zálohu dat na CD. K tomu odvolací orgán uvedl, že žalobce byl vyzván k předložení důkazních prostředků výzvou ze dne 5. 3. 2009 a předložení dalších konkrétních dokladů, mj. i dokladů o platbách, bylo ujednáno při jednání dne 16. 4. 2009. Dne 17. 6. 2009 žalobce předložil jen některé doklady a přestal se správcem daně spolupracovat. Krádež dokladů ze dne 31. 10. 2009 tak nemůže mít na důkazní povinnost vliv. Z protokolu také vyplývá, že pan J., přestože byl jediným jednatelem žalobce, neměl ani základní informace o společnosti žalobce, neboť tvrdil, že firmu má napůl se svým společníkem. Dle výpisu z OR společnost žalobce ale nevlastní, vlastníkem je BA Holding s. r. o., kde jednateli i společníky jsou pan K. a S.. Protokol o trestním oznámení ve věci vloupání do vozidla není důkazním prostředkem prokazujícím přijetí deklarovaných plnění od společnosti CIMBAL Group s. r. o. K uvedenému protokolu odvolací orgán navíc uvádí, že mělo dojít jen ke krádeži faktur a zálohy dat na CD, z tohoto protokolu tedy nevyplývá, že by byly odcizeny i další doklady. Podle odpovědi na dožádání místně příslušného správce daně společnosti GTB Invest - Ing. spol. s r. o., ze dne 24. 2. 2009 má uvedená společnost na adrese sídla virtuální kancelář a korespondence je přeposílána, společnost od února 2008 přiznání nepodává a na výzvy nereaguje, za listopad 2007 v přiznání na výstupu uplatnila daň ve výši 344 740,- Kč, přičemž žalobce na vstupu z předmětné faktury uplatnil daň ve výši 1 740 780,- Kč. Správce daně společnosti zaslal předvolání, které bylo převzato, ale daňový subjekt se nedostavil a plnění pro žalobce se nepodařilo ověřit. Tato odpověď na dožádání nijak neprokazuje poskytnutí deklarovaného plnění společností CIMBAL Group s. r. o., žalobci. Uvedená zjištění naopak vedla ke vzniku pochybností o přijetí plnění od této společnosti. 9Af 16/2012 Následně se odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal s námitkami, které žalobce uplatnil v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. K argumentaci žalobce, že po celou dobu probíhajících kontrol spolupracoval a splnil veškeré své povinnosti, když doložil a osvědčil, že veškeré jím zaúčtované doklady byly na základě realizovaných skutečností, odvolací orgán uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že správce daně po předložení evidence pro daňové účely a faktur si některé z faktur namátkově vybral, pořídil jejich kopie a doklady vrátil. Následně zaslal dožádání místně příslušným správcům daně deklarovaných dodavatelů, přičemž v případě faktury č. 289 bylo zjištěno, že společnost CIMBAL Group s. r. o., která se svým správcem daně nespolupracuje, za srpen 2007 v přiznání na výstupu uplatnila daň ve výši 344 740,- Kč, přičemž žalobce na vstupu z předmětné faktury uplatnil daň ve výši 1 740 780,- Kč, což vedlo ke vzniku pochybností o přijetí plnění od této společnosti. Podle § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty má plátce nárok na odpočet daně, pokud deklarovaná plnění přijme a tato přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti a nárok na odpočet daně doloží daňovým dokladem vystaveným plátcem. Zároveň v souladu s § 92 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (do 31. 12. 2010 se jednalo o § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dále jen „zákon o správě daní"), má daňový subjekt povinnost prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Pouhé předložení výše uvedených písemností ještě neprokazuje, že došlo k faktickému přijetí předmětu fakturace v uvedeném předmětu, rozsahu a že je uskutečnil na dokladech uvedený plátce. U správce vznikly pochybnosti o přijetí uvedeného plnění a žalobce byl výzvou ze dne 5. 3. 2009 vyzván k prokázání přijetí deklarovaného plnění z výše uvedené faktury. Bylo pouze na něm, jaké důkazní prostředky k tvrzenému nároku na odpočet daně předloží, přičemž v souladu s § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu (dříve § 31 odst. 9 zákona o správě daní) měl prokázat přijetí plnění v deklarovaném předmětu, rozsahu a od udávaného dodavatele. Při jednání dne 16. 4. 2009 ani následně požadované doklady předloženy nebyly. Protože žalobce přes telefonické a e-mailové urgence další doklady nepředložil, vystavil správce daně dne 5. 1. 2010 výzvu, ve které žalobce vyzval k prokázání rozhodných skutečností, přičemž jednoznačně specifikoval, jaké skutečnosti k jednotlivým dokladům požaduje doložit a prokázat. Žalobce ale na výzvu nereagoval a nereagoval ani na další výzvu ze dne 5. 2. 2010. K tvrzení žalobce, že správci daně vše doložil a zaúčtované doklady byly na základě realizovaných skutečností, odvolací orgán odkázal na výše uvedené hodnocení důkazních prostředků, ze kterého vyplývá, že na základě zjištění u deklarovaného dodavatele vznikly pochybnosti o přijetí deklarovaného plnění a žalobce nedoložil takové důkazní prostředky, které by prokazovaly faktické přijetí plnění od uvedené společnosti. Protože žalobce neprokázal přijetí plnění v předmětu, rozsahu a od plátce, který měl v jeho prospěch zdanitelná plnění uskutečnit, nebyly prokázány základní náležitosti daňového dokladu dle § 28 zákona o dani z přidané hodnoty a předmětný doklad proto nemohl být považován za řádný daňový doklad, na jehož základě lze uplatnit nárok na odpočet daně v souladu s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 téhož zákona. K námitce, že správce daně nevyvrátil tvrzení a prokázané skutečnosti žalobce, odvolací orgán uvedl, že v souladu s § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu (dříve § 31 odst. 9 zákona o správě daní) musí daňový subjekt prokázat všechny rozhodující skutečnosti k údajům, které uvedl ve svém daňovém přiznání. K přechodu důkazního břemene na správce daně by došlo, pokud by žalobce předloženými důkazními prostředky prokázal přijetí plnění od uvedeného plátce tak, jak bylo deklarováno. V tomto případě žalobce v rozporu s § 6 odst. 2 daňového 9Af 16/2012 řádu (dříve § 2 odst. 9 zákona o správě daní) nespolupracoval a nesdělil ani neprokázal, jaké plnění pro něj mělo být uskutečněno, nedoložil a neprokázal, že by pro něj uvedeným dodavatelem nějaké plnění bylo uskutečněno, ani že je použil pro svoji ekonomickou činnost. Nebyly předloženy ani žádné doklady o tom, že by např. budovy a pozemky měl pronajaty nebo je vlastnil, ani že je používal k podnikání. Žalobce tedy neprokázal použití plnění, které měl údajně přijmout, pro ekonomickou činnost, což je dle § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty jedna z dalších podmínek pro uplatnění nároku na odpočet. Žalobce byl ve výzvách ze dne 5. 1. 2010, 5. 2. 2010, při jednání dne 26. 3. 2010 i ve zprávě o kontrole seznámen s pochybnostmi správce daně a s tím, že ve věci prokázání přijetí plnění je nutno důkazní prostředky doplnit, přestal ale spolupracovat a žádné další důkazní prostředky nepředložil. Neunesl tedy důkazní břemeno a přijetí deklarovaného plnění v předmětu, rozsahu a od uváděného dodavatele neprokázal. K odvolací námitce, že důvodem neuznání nároku na odpočet daně byla nekontaktnost deklarovaného dodavatele, odvolací orgán uvedl, že tomu tak nebylo. Důvodem neuznání nároku na odpočet byla skutečnost, že žalobce přes výzvy správce daně neprokázal přijetí předmětného plnění v předmětu, rozsahu a od společnosti CIMBAL Group s. r. o., a jeho použití pro svou ekonomickou činnost. Odvolací orgán souhlasí s názorem žalobce, že není jeho povinností, aby zjišťoval, zda jeho dodavatel např. podával přiznání a zaúčtoval předmětné faktury. Zjištění u deklarovaného dodavatele však vedla ke vzniku pochybností správce daně a žalobce přes výzvy nedoložil důkazní prostředky prokazující údaje uvedené na předmětných fakturách. Navíc v tomto případě jednatel žalobce pan D. S. se dne 25. 2. 2008 stal jediným jednatelem a společníkem GTB Invest - Ing spol. s r. o. (CIMBAL Group s. r. o.), kterou 20. srpna 2008 prodal. Jednatel žalobce pan S. tedy musel mít povědomost, že nárok žalobce na odpočet byl uplatněn neoprávněně. V této souvislosti se jako zcela nelogické jeví tvrzení žalobce, že byl bohužel nejspíše oklamán a svůj nárok společně s náhradou vzniklé škody bude muset vymáhat svou cestou, nejspíše podáním žaloby k příslušnému soudu. V rozsudcích ESD C-354/03 a ESD C-439/04 ve věci Optigen a další je uvedeno, že pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo mohla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty, je věcí vnitrostátního soudu odmítnout takové osobě povinné k dani přiznat nárok na odpočet. V tomto konkrétním případě, deklarovaný dodavatel společnost CIMBAL Group s. r. o., plnění nepřiznala, přesto žalobce nárokuje vrácení DPH z rozpočtu státu, přitom je patrné, že žalobce musel mít povědomost, že se účastnil transakce stižené podvodem, ale v této věci správci daně žádné relevantní vysvětlení neposkytl. K námitce žalobce, že v maximální míře prokázal realizaci (zdanitelného plnění) a že všechny důkazy, které měl k dispozici, dodal a vše ve svém účetnictví promítl a řádně zaúčtoval, odvolací orgán zopakoval, že předložené důkazní prostředky přijetí deklarovaného plnění od uváděného dodavatele neprokazovaly a v tomto směru znovu odkázal na jejich hodnocení. Zároveň uvedl, že i z výzev správce daně ze dne 5. 1. 2010, 5. 2. 2010 a ze zprávy o kontrole jednoznačně vyplývá, že žalobce byl s pochybnostmi správce daně seznámen, ale na výzvy nereagoval a žádné další důkazní prostředky nepředložil, ani nesdělil základní informace týkající se přijetí plnění. Doložena nebyla ani úhrada předmětné faktury a použití plnění pro ekonomickou činnost žalobce. Přitom žalobce měl v souladu s § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu (dříve § 31 odst. 9 zákona o správě daní) ve věci prokázání přijetí plnění důkazní břemeno a bylo na něm, aby si relevantní důkazní prostředky zajistil tak, aby přijetí deklarovaných plnění od udávaného dodavatele prokázal. Protože žalobce neprokázal přijetí plnění v předmětu, rozsahu a od plátce, který měl v jeho prospěch zdanitelné plnění 9Af 16/2012 uskutečnit, nebyly prokázány základní náležitosti daňového dokladu dle § 28 zákona o dani z přidané hodnoty, a předmětné doklady proto nemohly být považovány za řádné daňové doklady, na jejichž základě lze uplatnit nárok na odpočet daně v souladu s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 téhož zákona. Pokud nebyla prokázána hodnověrnost předložených dokladů, nelze zároveň považovat za hodnověrné ani účetnictví žalobce, které bylo sestaveno právě na základě dokladů, jejichž správnost nebyla prokázána. K odvolací námitce, že správce daně k vyjádřením žalobce nepřihlížel, důkazy se nezaobíral a nevypořádal se s nimi ani s požadavkem žalobce, aby byly opětovně provedeny v odvolacím řízení, odvolací orgán konstatoval, že žalobce neuvedl, jakými důkazy, které předložil, se správce daně nezabýval. Ze zprávy o kontrole vyplývá, že bylo provedeno hodnocení důkazních prostředků a že správce daně dokonce znovu uvedl, co požadoval doložit ve výzvách, kterými reagoval na předložené faktury a důkazní prostředky. Při projednávání zprávy o kontrole dne 15. 4. 2010 žalobce nesdělil žádné nové skutečnosti, nepředložil žádné další doklady ani nenavrhl nové důkazní prostředky, a proto správce daně uvedl, že na svých závěrech a výsledcích ve zprávě o kontrole trvá. Podle názoru odvolacího orgánu byl postup správce daně správný, neboť žalobci umožnil, aby se předem seznámil se závěry správce daně, ale žalobce přesto žádné další důkazní prostředky, které by vyvracely pochybnosti správce daně o přijetí plnění od uvedeného dodavatele, nepředložil, i když byl informován o zjištěních správce daně včetně důvodů, které vedly správce daně k závěru, že přijetí plnění od společnosti CIMBAL Group s. r. o. neprokázal. Pokud by neuznaná plnění proběhla tak, jak bylo deklarováno, musel by žalobce mít řadu dalších důkazních prostředků, které by přijetí plnění od deklarovaného dodavatele prokazovaly. Dle odvolacího orgánu se žalobce snažil realizaci plnění obhájit zejména verbálně, což ale správce daně za důkazní prostředky nepovažoval a oprávněně požadoval předložení důkazních prostředků, které by tvrzení žalobce prokazovaly. Tomuto požadavku ale žalobce nevyhověl a snažil se kontrolu co nejvíce zpomalit. Je nutno zdůraznit, že správce daně ve výzvách i ve zprávě o kontrole jasně deklaroval, že má pochybnosti o skutečné realizaci přijatých plnění v deklarovaném předmětu a rozsahu uvedeným plátcem. Žalobce měl v souladu s § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu (dříve § 31 odst. 9 zákona o správě daní) ve věci prokázání přijetí plnění důkazní břemeno a bylo na něm, aby si relevantní důkazní prostředky zajistil tak, aby přijetí deklarovaných plnění od udávaného dodavatele prokázal. K tvrzení žalobce, že správce daně ve zprávě o kontrole uvedl, že žalobce uplatnil nárok na odpočet z fiktivních faktur, odvolací orgán uvedl, že ve zprávě o kontrole na straně 5 je uvedeno, že předmětné přijaté faktury, i když jsou formálně správné, nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno, přičemž s tímto názorem správce daně se odvolací orgán ztotožňuje. Správce daně ani odvolací orgán nezpochybňují, že faktury existují, pouze pravdivost jejich údajů nebyla doložena. K námitce, že v pochybnostech musí být minimálně přihlédnuto vždy ve prospěch žalobce, pokud není prokázáno jinak, odvolací orgán konstatoval, že v případě žalobce byla jeho tvrzení o přijetí plnění uvedeného na faktuře vyvrácena hodnocením důkazních prostředků. K námitce, že je nesmyslné tvrzení, že žalobce je pouze jedna strana, která prokazuje svá tvrzení, odvolací orgán uvedl, že správce daně vycházel ze zásady, že každé plnění je třeba posuzovat samostatně. To vyplývá například i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 105/2007-120 ze dne 21. 8. 2008, podle kterého jedná-li se o dvě různé daňové povinnosti, jež jsou ovšem úzce spojeny společným skutkovým dějem, který (stal-li se opravdu) je rozhodný pro určení daňových povinností obou těchto subjektů, správce daně nemůže v jednom řízení zcela opomenout výsledky daňového řízení druhého. Opačný postup by byl v rozporu se 9Af 16/2012 zákazem libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení. Vzhledem k absenci spolupráce deklarovaného dodavatele se svým správcem daně a údajům vykázaným v přiznáních podaných jménem této společnosti bylo k této skutečnosti přihlédnuto jako ke skutečnosti, která vyšla v průběhu řízení najevo, přičemž žalobce měl povinnost prokázat tvrzení, která uvedl ve svém daňovém přiznání. Odvolací orgán prostudoval celý spisový materiál a odvolání a posuzoval všechny okolnosti, za kterých mělo být předmětné plnění přijato, přitom hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížel ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Po provedeném hodnocení dospěl k závěru, že žalobce ani na výzvy správce daně v rozporu s § 92 odst. 2 a 3 daňového řádu (dříve § 31 odst. 9 zákona o správě daní) předloženými důkazními prostředky neprokázal, že přijal od společnosti CIMBAL Group s. r. o., výše uvedené plnění v deklarovaném předmětu a rozsahu a že ho použil pro svou ekonomickou činnost. Odvolací orgán svým hodnocením důkazních prostředků vyvrátil tvrzení žalobce, že prokazují přijetí zdanitelného plnění (uskutečnění předmětných plnění a neoprávněné uplatnění nároku na odpočet potvrdilo i samotné vyjádření žalobce ke zprávě ke kontrole). Navíc žalobce z předmětné faktury neměl nárok na odpočet daně už jen z toho důvodu, že věděl nebo mohl vědět, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty. Proto žalobci nárok na odpočet daně z výše uvedené faktury v souladu s § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty nenáleží. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení prvostupňového rozhodnutí správce daně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení (poznámka soudu: původním žalovaným bylo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, které však ke dni 1. 1. 2013 zaniklo a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, takže od uvedeného data je v souladu s § 69 s.ř.s. žalovaným v této věci Odvolací finanční ředitelství). V žalobě nejprve žalobce shrnul průběh daňového řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, a poté namítl, že po celou dobu probíhajících kontrol spolupracoval a splnil veškeré své povinnosti, když doložil a osvědčil, že veškeré jím zaúčtované doklady byly na základě realizovaných skutečností. Správci daně se nepodařilo vyvrátit jeho tvrzení a prokázané skutečnosti. Žalobce má za to, že prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván, zvláště pak podle ust. § 6 odst. 2 daňového řádu, přičemž úzce spolupracoval se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně. Správce daně dle přesvědčení žalobce důkazní řízení neprovedl důsledně a z provedených důkazů učinil nesprávné skutkové závěry, na jejichž základě pak věc vyhodnotil i po právní stránce chybně, čímž porušil § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť při rozhodování hodnotil důkazy neuváženě, jen podle své úvahy, při tom nepřihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Naopak žalobce předložil vše, co mu ukládá zákon a v souladu s § 92 odst. 3 daňového řádu prokázal všechny skutečnosti, které správce daně požadoval. Dle názoru žalobce je zcela nesporné, že správce daně nevyvrátil žalobcova tvrzení a jím prokázané skutečnosti. Žalobce předloženými důkazy prokázal vše, co mu ukládá § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu. Hodnocením důkazů není uvedení jejich výčtu a konečný závěr. Jedná se proces, kdy správce daně porovnává, které skutečnosti z jednotlivých důkazů vyplývají, jakým způsobem zapadají do příslušného zákonného rámce, jaké pochybnosti provedením důkazu vznikají a jaké jsou odstraněny. Pokud správce daně v odůvodnění rozhodnutí nesdělil, jaké skutečnosti má za prokázané a z jakých důkazů je dovodil, jakými se při hodnocení důkazů řídil, proč případně neprovedl další důkazy, jaký je jeho konečný závěr 9Af 16/2012 o skutečném skutkovém stavu věci a jak postupoval při aplikaci zákonných ustanovení na takto zjištěný stav, potom se vystavil nebezpečí, že žalobcovy námitky týkající se hodnocení důkazů nebude možno v tomto soudním sporu vyvrátit, resp. že rozhodnutí, které správce daně vydal, se stane nepřezkoumatelné, a tedy nezákonné. Žalobce je přesvědčen, že takový postup není v souladu s daňovým řádem, neboť nelze posoudit, jakým způsobem žalovaný zjištěný skutkový stav hodnotil. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného nebylo možno seznat, z jakého skutkového stavu vycházel, jakým způsobem zjištěné skutečnosti hodnotil a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí správce daně jsou nezákonná, neboť nebyla učiněna v souladu s § 8 daňového řádu, neboť při rozhodování žalovaný hodnotil důkazy nedostatečně, jednoznačně neposuzoval každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom nepřihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. V důsledku toho nezjistil správný skutkový stav věci. Co se týká právního stavu, tento je nutno pokládat za vadný, neboť stojí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Žalobce je dále přesvědčen, že správce daně v navíc odůvodnění rozhodnutí nesdělil, jaké skutečnosti má za prokázané a z jakých důkazů je dovodil, jakými skutečnostmi se při hodnocení důkazů řídil, proč případně neprovedl další důkazy, jaký je jeho konečný závěr o skutečném stavu věci a jak postupoval při aplikaci zákonných ustanovení na takto zjištěný stav, takže postupoval rovněž nezákonně a v rozporu s § 8 a § 5 daňového řádu. Vzhledem k výše uvedenému žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že dle jeho názoru jsou skutkové důvody neuznání nárok na odpočet daně zřejmé a průkazné, napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a v souladu se zákonem. Dále poukázal na to, že v daném případě byla žaloba podána, i když zástupce žalobce při projednávání zprávy o kontrole uvedl, že doměření daně uznává, protože byl oklamán a svůj nárok společně s náhradou vzniklé škody bude zřejmě muset vymáhat soudní cestou. Žalobní námitky jsou dle žalovaného zcela obecné, bez vazby na konkrétní plnění. Žalovaný proto odkázal na napadené rozhodnutí, ve kterém se vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání a ve vyjádření ke zprávě o kontrole a provedl hodnocení důkazních prostředků. Žalobce sice namítá, že po celou dobu probíhajících kontrol spolupracoval souladu s § 6 odst. 2 daňového řádu, ze spisového materiálu nicméně vyplývá, že se správcem daně nespolupracoval, na výzvy správce daně nereagoval a požadované důkazní prostředky nepředkládal. Žalovaný i správce daně vycházeli z § 72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého má plátce nárok na odpočet daně, pokud zdanitelná plnění přijme od plátce daně, použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti a doloží je daňovým dokladem zaúčtovaným v souladu se zákonem o účetnictví. Zároveň v souladu s § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu (§ 31 odst. 9 zákona o správě daní) daňový subjekt, zvláště pokud byl vyzván k prokázání okolností přijetí plnění, musí prokázat všechny rozhodující skutečnosti k údajům, které uvedl ve svém daňovém přiznání. Pouhé předložení např. daňové evidence, faktur, pokladny, bankovního výpisu, smluv atd., ještě neprokazuje, že došlo k faktickému přijetí plnění tak, jak bylo deklarováno. Uvedené doklady mohly být vystaveny, aniž by došlo k přijetí zdanitelného plnění od uvedeného plátce, případně skutečným dodavatelem mohla být i jiná osoba (i neplátce daně), než uvedená na zpochybněných dokladech, přičemž pochybnosti o přijetí těchto plnění vzbuzovala zjištění u deklarovaných dodavatelů. Pokud daňový subjekt neprokáže přijetí deklarovaného plnění od uvedeného dodavatele, pak faktura, 9Af 16/2012 jejíž údaje správce daně zpochybnil a jejichž správnost nebyla prokázána, není daňovým dokladem v souladu s § 28 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce byl vyzván k prokázání nároku na odpočet z deklarovaných plnění a důkazní břemeno tak spočívalo na něm, přičemž po něm nebyly požadovány informace a důkazní prostředky týkající se okolností, kterých nebyl účasten. Bylo na žalobci, aby správnost a pravdivost údajů na fakturách prokázal, ale přes výzvy správce daně tuto svoji zákonnou povinnost nesplnil. Žalobce se mylně domnívá, že rozhodným důvodem neuznání nároku na odpočet daně byla zjištění u deklarovaných dodavatelů. Tato zjištění ale pouze vedla ke vzniku pochybností, přičemž správce daně byl v souladu s § 8 odst. 1 daňového řádu (§ 2 odst. 3 zákona o správě daní) při hodnocení důkazních prostředků povinen přihlédnout ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, musel tedy ke zjištěním přihlédnout jako ke skutečnosti zpochybňující pravdivost údajů na předložených dokladech. Proto byl žalobce vyzván, aby prokázal přijetí předmětných plnění. Bylo na něm, aby v souladu s § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu (§ 31 odst. 9 zákona o správě daní) prokázal, že přijal deklarovaná plnění od deklarovaných dodavatelů, ale své důkazní břemeno neunesl. Pokud nebyla prokázána hodnověrnost předložených dokladů, nelze považovat za hodnověrné ani účetnictví žalobce, které bylo sestaveno právě na základě těchto dokladů. Případná nekontaktnost deklarovaného dodavatele a např. nepodávání daňových přiznání neznamená, že daňový subjekt nemá nárok na odpočet daně. Pokud daňový subjekt předloží důkazní prostředky, které jeho tvrzení o přijetí zdanitelných plnění od tohoto dodavatele prokazují, je mu nárok na odpočet uznán. Takové důkazní prostředky ale žalobce nepředložil. K žalobní námitce, že skutkový stav byl nedostatečně zjištěn a že nelze posoudit, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, jakým způsobem zjištěné skutečnosti hodnotil, jakými úvahami se při rozhodování řídil a že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné, žalovaný uvádí, že je opačného názoru. Předložené důkazní prostředky hodnotil, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Na svém hodnocení důkazních prostředků žalovaný trvá, dle jeho názoru je napadené rozhodnutí zákonné i přezkoumatelné. Zároveň odmítá tvrzení, že by některé předložené důkazy z úvah svévolně vyloučil a přihlížel jen k některým důkazním prostředkům. V závěru zprávy o kontrole je uvedeno, že žalobce neprokázal, že plnění deklarované na dokladech bylo od uvedených dodavatelů a v uvedeném rozsahu skutečně přijato a že vzhledem k porušení § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty mu nárok na odpočet nebude uznán. S tímto závěrem se žalovaný ztotožnil. Rozsah zprávy o kontrole byl v daném stádiu daňového řízení a vzhledem k množství neoprávněně uplatněných faktur dostatečný a důvod neuznání nároku na odpočet daně zřejmý. Správce daně postupoval v souladu s § 7 daňového řádu v úzké součinnosti se žalobcem a dle § 5 odst. 3 daňového řádu volil jen takové prostředky, které by žalobce co nejméně zatěžovaly (žalobce sice v žalobě tvrdí opak, ale konkrétně neuvádí, kdy tomu tak nebylo). Správce daně ve výzvách, jejichž text je citován i ve zprávě o kontrole, jasně deklaroval, že má pochybnosti o skutečné realizaci přijatých plnění v deklarovaném předmětu a rozsahu uvedeným plátcem a uvedl, co má žalobce doložit. Ten však další důkazní prostředky nepředložil, i když je zřejmé, že věděl, co má doložit. Na výzvy správce daně nereagoval, v rozporu s § 6 odst. 2 daňového řádu (§ 2 odst. 9 zákona o správě daní) se správcem daně nespolupracoval, a aniž by předkládal další důkazní prostředky, snažil se pouze daňové řízení co nejvíce zpomalit. 9Af 16/2012 Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy: Podle § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Podle § 73 odst. 1 věta prvá zákona o dani z přidané hodnoty plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu, popřípadě evidován podle § 100 u plátců, kteří nevedou účetnictví. Podle § 73 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně lze uplatnit nejdříve v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo přijaté zdanitelné plnění nebo ve kterém byla přijata platba plátcem, který uskutečňuje zdanitelné plnění, pokud k přijetí došlo před uskutečněním zdanitelného plnění. Podle § 6 odst. 2 daňového řádu osoby zúčastněné na správě daní a správce daně vzájemně spolupracují. Podle § 8 odst. 1 daňového řádu správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Podle § 92 odst. 2 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Podle § 92 odst. 4 daňového řádu pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence. Podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V rámci své přezkumné činnosti týkající se daňových sporů Městský soud v Praze opakovaně judikoval, jak je v daňovém řízení důkazní břemeno rozloženo mezi daňový subjekt a správce daně. Protože je tato okolnost významná i pro rozhodnutí v nyní projednávané věci, považuje soud za vhodné tyto závěry připomenout. 9Af 16/2012 Podáním daňového přiznání je zahájeno řízení vyměřovací, v němž je správce daně nejen oprávněn, ale i povinen dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Správce daně je za tímto účelem oprávněn ověřovat přiznanou daňovou povinnost, její správnost a reálnou podloženost v rámci údajů uvedených v daňovém přiznání, za jejichž správnost ovšem v daňovém řízení nese odpovědnost (v podobě možného doměření daně) daňový subjekt. Pokud správce daně nemá pochybnosti o správnosti daňového přiznání, vyměří daň podle údajů daňového přiznání. V případech, kdy mu vzniknou pochybnosti o správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání, je správce daně oprávněn i povinen ověřovat správnost přiznané daňové povinnosti; činí tak prostředky a postupy, které zákon stanoví. Pokud správci daně vzniknou pochybnosti o správnosti daňového přiznání, stíhá jej povinnost vymezená v § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu (dříve § 31 odst. 8 zákona o správě daní), podle které správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. I v tomto případě zůstává důkazní břemeno ležící na daňovém subjektu stále zachováno, pouze v rozsahu skutečností, které vyvolávají pochybnosti správce daně o správnosti účetnictví žalobce, z něhož vychází údaje daňového přiznání, se v mezidobí důkazní břemeno přenáší na správce daně. V tomto rozsahu je na správci daně, aby prokázal skutečnosti „vyvracející“ věrohodnost, průkaznost a správnost účetnictví či jiných evidencí a záznamů daňového subjektu. Správce daně nemá dle zákona povinnost vyvracet tvrzení daňového subjektu absolutně prokazatelně, tj. nade vší pochybnost, neboť k takovému prokázání by mohlo dojít jen po zevrubném dokazování vlastní daňové povinnosti daňového subjektu správcem daně, což není možné a ani to není smyslem a účelem daňového řízení. Daňové řízení není řízením nalézacím a jeho účelem při posuzování nároku na odpočet daně není nahrazovat daňové doklady dokazováním a rozsáhlým došetřováním skutečností, které mají být obsahem daňového dokladu požadovaného v § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu (dříve § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků) přichází v úvahu jen prokazování toho, že tvrzení žalobce, že došlo k přijetí zdanitelného plnění, je z nějakých důvodů nevěrohodné. Povinnost daňového subjektu sám daň přiznat (břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit (břemeno důkazní), nekončí předložením daňového přiznání, případně jiných listinných podkladů s tím, že nadále správnost těchto dokladů bude prokazovat jen správce daně v mezích jeho povinnosti dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. To však na druhé straně neznamená, že skutečnosti vyvracející správnost údajů uváděných daňovým subjektem mohou vzejít z libovolných tvrzení finančních orgánů – tyto skutečnosti musí mít oporu v opodstatněných zjištěních zdokumentovaných v daňovém spise. Z výše uvedeného je zřejmé, že správce daně byl oprávněn ověřit listinné důkazy předložené žalobcem k prokázání jím uplatněného nároku na odpočet daně. Učinil tak daňovou kontrolou provedenou ve dnech 2. 4. 2008 až 9. 3. 2010. Ve zprávě o daňové kontrole uvedl všechna svá zjištění vztahující se k předmětné faktuře č. 289 vystavené dodavatelem žalobce, společností CIMBAL Group s. r. o., a zhodnotil důkazní prostředky předložené žalobcem i získané správcem daně jeho vlastní činností. Dodatečným platebním výměrem za zdaňovací období listopad 2007 pak následně žalobci doměřil daňovou povinnost z důvodu neprokázání faktického přijetí zdanitelného plnění deklarovaného v předmětné faktuře a jeho použití pro ekonomickou činnost žalobce. 9Af 16/2012 Kromě rekapitulace závěrů žalovaného žalobce v podané žalobě uvedl pouze obecná tvrzení o tom, že k průkazu přijatých tvrzení předložil vše, co mu zákon ukládá, že prokázal všechny skutečnosti, které správce požadoval, že se správcem daně spolupracoval, že správce daně neprovedl dokazování důsledně a uváženě a že žalovaný rovněž nezjistil skutkový stav věci a jeho hodnocení právního stavu je vadné. Ve své podstatě se jedná toliko o obecné popírání závěrů žalovaného, které jsou však (na rozdíl od žalobních tvrzení) opřeny o konkrétní hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. V žalobě též zcela absentuje vymezení toho, v čem žalobce spatřuje „nedůslednost a neuváženost“ provedeného dokazování, nedostatečnost skutkových zjištění či nesprávnost právního posouzení ze strany žalovaného správního orgánu. Na základě ustálené judikatury správních soudů platí, že kvalita žaloby předurčuje kvalitu a obsah rozhodnutí soudu (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 104/2004 – 54 nebo č. j. 9 Afs 35/2012). Ve správním soudnictví se totiž široce uplatňuje dispoziční zásada, dle níž při vymezení předmětu a rozsahu soudního přezkumu náleží klíčová role žalobci. Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení správního orgánu, je zcela dostatečné, jestliže se k takto obecným námitkám vyjádří krajský (zde městský) soud rovněž jen v obecné rovině. Není úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely. Tímto postupem by byla ostatně popřena rovnost stran v řízení před soudem a možnost žalovaného správního orgánu efektivně hájit své rozhodnutí. Vzhledem k naprosté obecnosti uplatněných žalobních námitek proto Městský soud v Praze považuje za postačující rovněž pouze obecné vypořádání těchto námitek na základě podkladů daňového řízení dokumentujících úkony správce daně a míru součinnosti žalobce se správcem daně. Ze správního spisu vyplývá, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, neboť v rámci daňové kontroly zjistil, že deklarovaný dodavatel žalobce, společnost CIMBAL Group s. r. o. (nyní GTB Invest - Ing. spol. s r. o.) má adrese svého sídla virtuální kancelář, od února 2008 nepodává přiznání, na výzvy nereaguje a za rozhodné zdaňovací období, tj. za listopad 2007, v přiznání na výstupu uplatnil daň ve výši 344 740,- Kč, ačkoliv žalobce na vstupu z předmětné faktury uplatnil daň ve výši 1 740 780,- Kč. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že společnosti žalobce a deklarovaného dodavatele žalobce byly po určitý čas personálně provázány - jednatel žalobce pan D. S. se dne 25. 2. 2008 stal jediným jednatelem a společníkem společnosti CIMBAL GROUP s. r. o. Při jednání konaném dne 17. 6. 2009 sice jednatel žalobce přislíbil, že další doklady budou správci daně předloženy při následujícím jednání, při následných jednáních a ani po výzvách správce daně ze dne 5. 1. 2010 a 5. 2. 2010 nebyly ze strany žalobce žádné další doklady předloženy. V době provádění daňové kontroly a ověřování nároku na odpočet daně vyšly najevo další okolnosti, které znemožnily provést náležité prověření daňových povinností žalobce, neboť jednatelem žalobce panem J. bylo dne 1. 11. 2009 podáno trestní oznámení pro vloupání do vozidla, z něhož mělo být odcizeno účetnictví žalobce v šanonech s fakturami a záloha dat. Výše uvedené skutečnosti zcela opodstatněně vyvolaly důvodné pochybnosti správce daně o přijetí zdanitelného plnění žalobcem a navodily procesní situaci, kdy správce daně podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu (dříve dle § 31 odst. 8 zákona o správě daní) unesl své důkazní břemeno a prokázal pochybnosti o daňovém tvrzení žalobce. Za těchto podmínek správce daně svými výzvami na žalobci oprávněně požadoval odstranění vzniklých 9Af 16/2012 pochybností a prokázání toho, že žalobce přijal plnění od deklarovaného dodavatele dle vystavené faktury a že toto plnění následně použil pro svou další ekonomickou činnost. Správce daně tak učinil konkrétními výzvami ze dne 5. 1. 2010 a 5. 2. 2010, jejichž text je citován i ve zprávě o daňové kontrole a z nichž je zcela zřejmé, čeho se týkaly pochybnosti správce daně, v čem byly spatřovány a jakými důkazními prostředky je správce daně požadoval odstranit. Správce daně tak vedl žalobce k odstranění vzniklých pochybností a k prokázání žalobcových daňových poměrů, tedy toho, co žalobce sám tvrdil, když uplatňoval nárok na odpočet daně z fakturovaného plnění. Jestliže správce daně výše uvedeným a dostatečně podloženým způsobem při ověřování nároku na odpočet daně vyvracel tvrzení žalobce, bylo na žalobci, neboť je to on, kdo podle § 92 odst. 3 daňového řádu (dříve § 31 odst. 9 zákona o správě daní) nese důkazní břemeno, a to i v logickém spojení s § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu (dříve § 31 odst. 8 zákona o správě daní), prokázat skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání, aby odstranil pochybnosti správce daně o tom, že skutečně přijal zdanitelné plnění právě od společnosti CIMBAL GROUP s. r. o., tak, jak je deklarováno na vystavené faktuře, jeho rozsah a užití pro svou další ekonomickou činnost. Žalobce k tomu měl dostatek příležitostí v rámci daňové kontroly, při projednání výsledků daňové kontroly a následně i v odvolacím řízení. Žalobce však důkazní břemeno v tomto směru neunesl. Jím předložené důkazní prostředky, která žalovaný přiléhavě hodnotil v napadeném rozhodnutí, nikterak neprokazují, že skutečně přijal od společnosti CIMBAL GROUP s. r. o., zdanitelné plnění tak, jak je deklarováno na vystavené faktuře, a neprokazují ani, že by toto zdanitelné plnění použil pro svou další ekonomickou činnost. Pokud jde o posouzení jednotlivých důkazních prostředků, soud se plně ztotožňuje se závěry žalovaného obsaženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí a pro stručnost na ně na tomto místě odkazuje. Jak konstatoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, žalobce k prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně předložil pouze předmětnou fakturu č. 289 vystavenou společností CIMBAL Group s. r. o., stavební povolení ze dne 13. 12. 2005, smlouvu o dílo CGR200907 ze dne 21. 8. 2007 včetně dodatku ke smlouvě č. 1 ze dne 24. 9. 2007 a dodatku č. 2 ze dne 4. 11. 2007, zadávací dokumentaci a protokol o trestním oznámení ve věci vloupání do vozidla ze dne 1. 11. 2009. Tyto dokumenty však neprokazují faktické přijetí plnění od deklarovaného dodavatele, konkrétní rozsah plnění, ani jeho použití žalobcem pro svou ekonomickou činnost. Ze stavebního povolení ze dne 13. 12. 2005 je pouze zřejmé, že žádost o vydání stavebního povolení podala Projekce masných závodů na základě mandátní smlouvy v zastoupení společnosti Agency od Commercial Research & Consulting s. r. o., na stavbu výrobny hotových jídel. Ve stavebním povolení jméno žalobce nefiguruje a nebylo vydáno ani na 2 skladové budovy, jak je uvedeno ve smlouvě o dílo. Zadávací dokumentace je pouze výzvou k předložení nabídky k úpravě objektu sloužícího k potravinářské výrobě na skladový objekt. K protokolu o trestním oznámení ve věci vloupání do vozidla ze dne 1. 11. 2009 soud uvádí, že krádež dokladů ze dne 31. 10. 2009 nemůže mít vliv na splnění důkazní povinnosti žalobcem, neboť ten byl k předložení důkazních prostředků vyzván již výzvou ze dne 5. 3. 2009 a předložení dalších konkrétních dokladů bylo ujednáno i při jednání konaném dne 16. 4. 2009. Dne 17. 6. 2009 však žalobce předložil jen některé doklady a přestal se správcem daně spolupracovat. S ohledem na shora uvedené je patrno, že žalobce žádným z předložených dokladů neprokázal ani nedoložil přijetí deklarovaného plnění předmětu, rozsahu a od plátce, který měl v jeho prospěch zdanitelná plnění uskutečnit, přestože byl na základě výzev obeznámen s pochybnostmi správce daně a s tím, že ve věci prokázání přijetí zdanitelného plnění je nutno 9Af 16/2012 důkazní prostředky doplnit. Správce daně žalobci umožnil, aby se seznámil s jeho závěry před vydáním prvostupňového rozhodnutí, a také mu umožnil se k nim vyjádřit. I přesto žalobce žádné další důkazní prostředky, které by vyvracely pochybnosti správce daně o přijetí plnění od dodavatele CIMBAL Group s. r. o., nepředložil, a neprokázal tak skutečnosti, jejichž prokázání správce daně v souladu s § 92 daňového řádu požadoval, i když byl před projednáním zprávy o kontrole dne 15. 4. 2010 k předložení dalších důkazních prostředků správcem daně několikrát vyzván. V podané žalobě žalobce pouze obecně nesouhlasí s hodnocením důkazních prostředků ze strany správce daně a opakovaně uplatňuje tvrzení o nedostatečně zjištěném stavu věci, nesprávném právním posouzení a nepřihlédnutí ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Neuvedl však, v čem spatřuje nedostatečnost zjištěného skutkového stavu, ani neoznačil jiné důkazní prostředky, jejichž provedení by podle něj mohlo přispět k řádnému zjištění skutkového stavu věci, resp. k prokázání jím uplatněného nároku na odpočet daně. Stejně tak nespecifikoval, k jakým skutečnostem, které v daňovém řízení vyšly najevo, správce daně či žalovaný při svém rozhodování nepřihlédl, a z jeho tvrzení není patrno, v čem konkrétně shledává nesprávnost právního posouzení ze strany správního orgánu. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že soud považuje za zcela neopodstatněné žalobcovo tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž naprosto zřejmé, na základě jakých úvah žalovaný dospěl ke klíčovému a konečnému právnímu závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem, které ve výsledku vedlo k neuznání uplatněného nároku na odpočet daně. Tento závěr je v napadeném rozhodnutí formulován zcela srozumitelným a přezkoumatelným způsobem, stejně jako hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. Žalovaný v napadeném rozhodnutí provedl náležité hodnocení důkazů a v jeho rámci logicky a přesvědčivě odůvodnil, z jakých důvodů považoval důkazní prostředky předložené žalobcem za nedostatečné k prokázání daňových tvrzení žalobce. Důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, neboť listiny předložené žalobcem posuzoval v souvislosti s dalšími kontrolními zjištěními stran deklarovaného dodavatele žalobce, s výpověďmi zástupců žalobce a s úkony a zjištěními dožádaného správce daně. Přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a proto mu nelze vytýkat porušení základních zásad hodnocení důkazů a daňového řízení. Pokud jde o hodnocení důkazů, odůvodnění napadeného rozhodnutí v žádném případě neobsahuje pouze uvedení jejich výčtu a konečný závěr, jak v žalobě naznačuje žalobce. Toto tvrzení vzbuzuje oprávněné pochybnosti o tom, zda se žalobce se zněním napadeného rozhodnutí důkladně seznámil, neboť jeho odůvodnění obsahuje přesně to, čeho se v žalobě domáhá. Žalovaný v rámci hodnocení důkazů přiléhavě uvedl, jaké pochybnosti mu na základě konkrétních zjištění vznikly a které skutečnosti z jednotlivých důkazních prostředků vyplývají. Dále srozumitelně uvedl pro rozhodnutí ve věci klíčový závěr, že žalobcem předložené listinné důkazní prostředky nepostačují k prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně, a tento závěr, s nímž se soud plně ztotožňuje, náležitě zdůvodnil. Mezi stranami není sporu o tom, že žádné další důkazní prostředky než ty, které byly žalovaným v napadeném rozhodnutí posouzeny, žalobce ani přes výzvy správce daně nepředložil. K tvrzení žalobce o neprovedení dalších důkazů správcem daně soud uvádí, že ani v podané žalobě žalobce neuvedl, jaké důkazní prostředky měl správce daně dále provádět. V této souvislosti soud podotýká, že daňové řízení není vedeno zásadou vyšetřovací a správce daně nemusí např. zjišťovat, kdo ve skutečnosti předmětné zdanitelné plnění uskutečnil. Daňové řízení je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat 9Af 16/2012 vše, co sám tvrdí. Daňový subjekt je odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2007, č. j. 8 Afs 99/2005-81). V daném případě správce daně řádně a úplně provedl a zhodnotil důkazy předložené žalobcem, které však přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele neprokázaly. Navíc to, že žalobce nárok na odpočet daně uplatnil neoprávněně, potvrdil sám zástupce žalobce, který při projednání výsledků daňové kontroly dne 15. 4. 2010 do protokolu uvedl, že u společnosti CIMBAL Group s. r. o., doměření daně uznává. Jak již bylo konstatováno shora, žalobce v podané žalobě své výhrady proti dokazování uplatnil pouze v obecné rovině, nijak je blíže neodůvodnil, ani nenabídl žádné věcné důkazy, jež by se vztahovaly k podstatě sporu. Neuvedl též žádnou konkrétní právní argumentaci na podporu svých tvrzení o porušení zásad daňového řízení. Lze tak uzavřít, že ke svým tvrzením o porušení § 8 daňového řádu ze strany správce daně či žalovaného nepředložil žádnou konkrétní a opodstatněnou argumentaci. Obecné (a ničím nedoložené) tvrzení žalobce, že přijetí zdanitelného plnění prokázal, nemůže obstát. Žalobce si dle náhledu soudu musí být vědom konkrétních závěrů žalovaného obsažených v napadeném rozhodnutí, které lze ve stručnosti shrnout tak, že listiny, které žalobce k prokázání uplatněného nároku na odpočet daně předložil, jsou vzhledem k důvodným pochybnostem správce daně nedostatečné, a protože jiné důkazy žalobce, ač k tomu byl opakovaně vyzván, nepředložil, nelze mu nárok na odpočet daně přiznat. Kromě obecných tvrzení o nesprávném zjištění skutkového stavu věci a neuváženém hodnocení důkazů ze strany správních orgánů žalobce v žalobě neuvedl žádné konkrétní a relevantní námitky, které by byly způsobilé tyto plně opodstatněné závěry žalovaného vyvrátit. Na žalobci nebylo požadováno nic jiného než to, co mohl sám prokázat, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění od dodavatele deklarovaného na faktuře, rozsah tohoto plnění a jeho použití pro další ekonomickou činnost žalobce. Na této souvztažnosti je založen systém fungování daně z přidané hodnoty a praktikován odpočet daně z přidané hodnoty (zásada neutrality daně z přidané hodnoty). Podstata neutrality daně z přidané hodnoty spočívá v možnosti odečítat daň na vstupu v daňovém přiznání během části nebo celé doby hospodářské činnosti plátce v řetězci dodavatelů tak, aby daň na vstupu, kterou musí plátce zaplatit u přijatých zdanitelných plnění jinému plátci jako součást ceny přijatých plnění, plátce daně nezatěžovala a měl nárok na její vrácení, stejně tak jako jiný plátce, jemuž následně poskytuje přijaté zdanitelné plnění. V uvedeném smyslu daňová povinnost jednoho plátce by měla být následována nárokem na odpočet u druhého plátce tak, aby pozice osob povinných k dani byly neutrální. Princip neutrality je vyjádřen v ustanovení § 72 odst. 1 zákona o DPH v tom, že věcnými podmínkami nároku na odpočet daně je přijetí zdanitelných plnění a jejich použití pro další ekonomickou činnost plátce, neboť v návaznosti těchto plnění se uplatňuje daň na výstupu a princip odpočtu daně u dalšího plátce. To je však možné pouze u takových plnění, u nichž je prokázáno, že byla skutečně přijata, tedy že se fakticky uskutečnila, neboť jen taková plnění mohou zakládat reálnou hodnotu pro výpočet daně na výstupu a odpočet daně na vstupu. V souzené věci nicméně žalobce přijetí konkrétního zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele neprokázal a neprokázal ani jeho použití pro svou další ekonomickou činnost, a proto jím uplatněný nárok na odpočet daně nelze považovat za oprávněný. Za neopodstatněné považuje soud i žalobcovo tvrzení, že po celou dobu probíhající daňové kontroly úzce spolupracoval se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně 9Af 16/2012 a že prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Ve správním spise je založena řada výzev adresovaných žalobci, předvolání k jednání, záznamy telefonického hovoru, protokol o projednání výsledků daňové kontroly, které prokazují, že žalobce v daňovém řízení postupoval značně liknavě, nereagoval na jím vydané výzvy a neposkytl správci daně potřebnou součinnost, pokud jde o označení či předložení takových důkazních prostředků, které by prokazovaly oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně. K otázce neprokázání skutečností relevantních pro uznání nároku na odpočet daně žalobcem předloženými důkazními prostředky se soud již vyjádřil shora. Lze shrnout, že žalobce přes výzvy správce daně neprokázal přijetí deklarovaného zdanitelného plnění od společnosti CIMBAL Group s. r. o., a jeho použití pro svou ekonomickou činnost, a neunesl tak důkazní břemeno, které jej v tomto směru tížilo. Správce daně a následně i žalovaný proto rozhodli v souladu se zákonem, jestliže nárok na odpočet daně žalobci neuznali. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci). Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení