9 Af 19/2011 - 100

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: A. K., bytem P., L., zastoupen JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 16/16472/2011-5, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 16/16472/2011-5 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 22 246 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce JUDr. Rudolfa Vaňka, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 16/16472/2011-5, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 9850/10 - 2700-506935-38, kterým byly žalobci uloženy pokuty za správní delikt spočívající v porušení cenových předpisů dle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen zákon o cenách). Prvostupňovým správním rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 338 704 Kč za porušení § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách ve znění platném do 17. 11. 2009, jehož se měl dopustit v období od 1. 1. 2008 do 17. 11. 2009 tím, že v rozporu s § 5 zákona o cenách za roční pronájem pozemků nesloužících pro účely podnikání nájemců v katastrálním území H. u parcel vyjmenovaných ve výroku rozhodnutí uplatnil na místo maximálně stanovených cen 5 Kč/m2, 8 Kč/m2 a 16 Kč/m2 ceny 100 Kč/m2, 409,09 Kč/m2 a 382,98 Kč/m2, čímž získal nepřiměřený majetkový prospěch v celkové výši 169 352 Kč. Prvostupňovým rozhodnutím byla dále žalobci uložena pokuta ve výši 184 394 Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách ve znění platném od 18. 11. 2009, jehož se měl žalobce dopustit v období od 18. 11. 2009 do 24. 8. 2010 tím, že v rozporu s § 5 zákona o cenách za roční pronájem pozemků nesloužících pro účely podnikání nájemců v katastrálním území H. u parcel vyjmenovaných ve výroku rozhodnutí uplatnil na místo maximálně stanovených cen 5 Kč/m2, 8 Kč/m2 a 16 Kč/m2, ceny 100 Kč/m2, 409,09 Kč/m2 a 382,98 Kč/m2, čímž získal nepřiměřený majetkový prospěch ve výši 92 197 Kč. Správní orgány obou stupňů při uložení obou pokut vyšly ze zjištění a výsledků cenové kontroly zaměřené na ceny pronájmu parcel, jejichž jediným a výlučným vlastníkem je žalobce, že tyto parcely jsou zastavěny budovami, které jsou ve vlastnictví nájemců parcel a jsou uvedeny jako stavby pro rodinnou rekreaci nebo jiné stavby. Předmětem kontroly se staly toliko pozemky ve výměrách, které jsou zastavěny stavbami. V řízení před správními orgány nebylo mezi účastníky řízení sporné zjištění, že ceny sjednané v nájemních smlouvách mezi žalobcem a nájemci překročily ceny maximální. Žalobce po provedené kontrole učinil předmětem sporu zjištěný skutkový stav tím, že namítal, že většina chatek je rozšířena o stavby kůlen či přístavků a že majitelé chatek užívají i celý lesní pozemek, kde v okolí parkují svá vozidla, využívají ho jako příjezdovou cestu a jiná zařízení jako ohniště, místa k sezení, hřiště, houpačky apod. Namítal tedy, že předmětem cenové kontroly nemůže být jedině pozemek pod chatou, ale skutečně zastavěná plocha. Protože nájemci si vjezd na pozemek ohradili, instalovali dopravní značku zákaz vjezdu a postavili zamykatelnou závoru, bylo dle žalobce potřeba zohlednit užívání celého lesního pozemku, na kterém jsou chaty postaveny. II. Rozhodnutí správních orgánů A) Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Správní orgán I. stupně při svém rozhodování vycházel z nájemních smluv a dále z doplňujících informací o šetřených parcelách a budovách na nich postavených tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí. Správní orgán I. stupně vycházel z toho, že ceny nájmů byly dle 2 odst. 2 zákona o cenách sjednány způsobem dostatečně určujícím, jak ceny nájmů vznikly. Ke stanovení cen došlo dohodou stran a zaplacením nájmu žalobci. Způsob využívání dalších pozemků nájemci mimo rámec uzavřených dohod a skutečnost, že na nich byla zbudována ohniště, umístěny houpačky a parkování, nebyly předmětem smluvního ujednání o cenách a ani být nemohly, pokud různé přístavby vznikaly bez povolení žalobce. Správní orgán I. stupně dále ve svém rozhodnutí vysvětlil, že z hlediska platnosti cenových předpisů rozdělil kontrolované období na dvě části a to také z toho důvodu, že při klasifikaci porušení zákona v prvém období do 17. 11. 2009 bylo přihlédnuto k ustanovení článku 6 Listiny základních práv a svobod ohledně posuzování trestnosti činu podle zákona platného v době, kdy byl spáchán. Správní orgán posuzoval, zda za nedodržení § 5 zákona o cenách ve znění platném od 18. 11. 2009 nelze i pro zpětné období uložit sankci výhodnější pro kontrolovaný subjekt, než by bylo použití zákona o cenách ve znění platném do 17. 11. 2009, kdy k porušení došlo. Shledal, že podle § 17 zákona o cenách ve znění platném do 17. 11. 2009 lze za porušení § 5 odst. 1 zákona, uložit i pokutu nižší, než je jednonásobek zjištěného majetkového prospěchu, který je nejnižší hranicí uložení sankce podle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách platného od 18. 11. 2009. Z tohoto porovnání vyplynulo, že pro žalobce, při klasifikaci zjištěného porušení cenových předpisů, není od období od 1. 1. 2008 do 17. 11. 2009 výhodnější použití zákona novějšího. Za protiprávní jednání žalobce v době do 17. 11. 2009 správní orgán I. stupně uložil žalobci sankci nad hranicí jedné třetiny z možné výše, přičemž přihlédl k zákonným hlediskům uložení pokuty. Pro období protiprávního jednání od 18. 11. 2009 uložil pokutu ve výši dvojnásobku nepřiměřeného prospěchu a pro obě kontrolovaná období zhodnotil, že nedodržení maximálních cen je obzvlášť hrubým porušením cenových předpisů, že ceny vyšší byly uplatňovány účastníkem řízení po celé kontrolované období a přihlédl k získanému neoprávněnému majetkovému prospěchu. B) Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí). Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolávacími námitkami žalobce, v nich žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkami, že chaty evidenční číslo 50 a 58 jsou právnickými osobami – odborovými organizacemi užívány pro blíže neurčený počet osob, což žalobce považoval za podnikání, a dále s námitkou, že objekt evidenční číslo 87 je ve skutečnosti vodárnou, z níž je dodávána voda do okolních objektů a ani v tomto případě žalovaný nehodnotil, zda nejde o objekt sloužící k podnikání. K těmto námitkám žalovaný uvedl, že se s nimi nemohl vypořádat, neboť nebyly v průběhu správního řízení ani v podaném odvolání vzneseny, a žalovaný z dokladů založených ve spise zjistil, že žalobcem uváděné nemovitosti neslouží k podnikání. Žalobce dále v odvolání namítal, že objekty na pozemcích tvoří ucelený, uzavřený komplex s inženýrskými sítěmi, že vlastníci objektů si zde vytvořili vlastní prostor užívání pozemků, který není ostatním, včetně žalobce, přístupný, a proto žalobce uzavřel s vlastníky objektů nájemní smlouvy, v nichž zohlednil i skutečnosti, že ke každému m2 zastavěné plochy jsou přiřazeny i plochy další, které nájemce fakticky užívá. Z tohoto důvodu nepovažoval dohodnuté nájemné za odporující cenovému předpisu. K těmto námitkám žalovaný uvedl, že v nájemních smlouvách jsou uvedena konkrétní čísla parcel, jejich velkosti i výše nájemného a tyto údaje jednoznačně dokumentují porušení cenových předpisů. Postup správního orgánu I. stupně, který nezjišťoval, jak je fakticky využívána plocha dalších pozemků, ale vycházel pouze z uvedených smluv, považoval žalovaný za správný. Žalobce v odvolání uplatnil námitky nepřiměřené výše uložených pokut s odvoláním na hlediska ustanovení § 17 zákona o cenách a na to, že nájemci užívají pro sebe více ploch, než by podle nájemní smlouvy užívat měli. K uvedené námitce žalovaný argumentoval rozpětím sazeb podle zákona o cenách s tím, že nájemci ve skutečnosti uhradili dle uzavřených smluv ceny o 6,25 až 25,5násobně vyšší než jsou stanovené maximální ceny pro obě kontrolovaná období a uvedl, že uložení pokuty cca v jedné třetině možného rozsahu zákonné sazby, resp. nižší než v jedné pětině dle platných ustanovení zákona považuje za přiměřené. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. III. Žaloba Žalobce v podané žalobě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí s tím, že se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami, a dále namítal, že ve věci byly pokuty uloženy na základě nezákonné cenové regulace provedené výměry Ministerstva financí č. 01/2008, 01/2009 a 01/2010. Žalobce uvádí, že své námitky ohledně posouzení objektů chat ev. č. 50 a 58 a objektu ev. č. 87, uplatnil již ve svém písemném podání ze dne 14. 9. 2010, avšak žalovaný se tímto k odvolacím námitkám žalobce nezabýval. Žalobce nesouhlasí s tím, že by správní orgán 1. stupně nebyl oprávněn posuzovat, zda nájemci využívají více, než vyplývá z uzavřených smluv a poukázal na to, že správní orgán I. stupně provedl místní ohledání, a proto mu byly poměry v místě samém známy. Žalobce namítal, že sama smlouva o nájmu nemusí mít pouze písemnou formu a zákon umožňuje i její uzavření jinou, než písemnou formou. Pokud žalobce řešil úhradu za užívání daným způsobem, pak ho nelze za porušení cenového předpisu postihovat. K výši uložených pokut žalobce namítá, že žalovaný posuzoval přiměřenost výše uložených pokut pouze z formálního hlediska, a nepřihlédl k tomu, že celý areál se nachází na ploše o výměře cca 33 000 m2, že pronajaté plochy mají výměru v řádech několika stovek metrů a fakticky užívaná plocha přesahuje plochu dle nájemních smluv více než 33násobně. Žalobce namítá, že žalovaný zatížil napadené rozhodnutí zmatečností, když se s podanými námitkami nevypořádal a jeho odkaz na koncentraci správního řízení a zákaz novot v odvolání je nesprávný, s ohledem na to, že v dané věci je předmětem posouzení správní delikt a dle judikatury Nejvyššího správního soudu, např. č. j. 1As 96/2008-115 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 788/02 se ust. § 82 správního řádu ve správním trestání neužije. Žalobce je toho názoru, že Městský soud by v přezkumném řízení měl posoudit, zda dotčené cenové výměry nejsou v rozporu s ustanovením § 1 odst. 6 zákona o cenách, když cenová regulace v daném případě není přípustná z žádného ze zde uvedených důvodů. Proto cenová regulace provedená výměry žalovaného je nezákonná, resp. nepřiměřená, neboť výše nájmu se pohybuje v rozmezí od 8 do 16 Kč. Žalobce poukazuje na nepřiměřenou regulaci cen oproti hodnotě pozemků, které se nacházejí v atraktivní rekreační oblasti na břehu jezera, na lesním pozemku a na to, že nejde ve všech případech o rodinnou rekreaci, tak jak vyplývá z katastru nemovitostí, ale o podniková, či dokonce podnikatelská zařízení. Dle žalobce není žalovaný cenovými výměry vázán, měl by přiměřenost cenových výměrů posoudit v intencích judikatury Ústavního soudu České republiky, který se otázkami cenové regulace zabýval a vyložil, že cenová regulace není v demokratickém státě opatřením obecně přípustným, ale výjimečným a časově omezeným. Žalobce považuje regulaci nájmů pozemků trvajících více než 20 let za časově neomezenou. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že v řízení odvolání nebyly žalobcem uplatněny žádné věcné důvody o podnikatelském způsobu užívání objektů ev. č. 58 a 50 a 87, žalobce v odvolání pouze uplatňoval, že se správní orgán 1. stupně v předcházejícím řízení nevypořádal s tím, že by tyto objekty mohly být určeny k podnikání. S touto námitkou se žalovaný vypořádal tak, jak je uvedeno v rozhodnutí a ve vyjádření doplňuje, že podnikl šetření, při němž zjistil, že v objektech evidenční číslo 58 a 50 nedochází k podnikání a zjistil, že u objektu ev. č. 87 jsou poskytované služby dodávky vody neziskové. Nájemné z pozemků správní orgán posuzoval dle platných nájemních smluv a žalobce ke svému tvrzení, že dohoda o užívání většího pozemku byla sjednána jinak, žádné důkazy ve správním řízení a ostatně i v podané žalobě, nepředložil. K výši pokut žalovaný uvedl, že tato odpovídá zákonným kritériím dle § 17 odst. 2 zákona o cenách a byla náležitě odůvodněna. K námitce nezákonné cenové regulace uvádí, že přípustnost či oprávněnost regulace není předmětem zkoumání správního orgánu ve správním řízení a žalovaný byl povinen se řídit platným právním řádem České republiky a nepřísluší mu hodnotit správnost platných právních předpisů. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V. Replika žalobce Žalobce ve své replice trval na tom, že skutečnost, že jím namítané objekty neslouží k rekreaci, uplatňoval ve všech fázích správního řízení a uvedl, že některé z těchto objektů jsou viditelně provozovány jako restaurace s ubytováním a jsou tak také označeny. Uvedl, že o žádném šetření k jeho námitkám nebyl informován a ani neměl možnost se k nim jakkoliv vyjádřit. Správní orgán I. stupně oznámil žalobci pouze to, že byly shromážděny dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí a žádné jiné podklady než protokol o kontrole správní orgán neměl. Správní orgány tak nevycházely ze skutečného stavu věci, ale pouze z evidence katastru nemovitostí. Žalobce na nedovolené přístavby a úpravy pozemků upozorňoval již od počátku a tato tvrzení byla v rámci místního šetření zjistitelná. Žalobce setrval na stanovisku o nepřiměřené výši pokuty již proto, že vychází ze stavu, v němž jsou zahrnuty i objekty, na něž se cenová regulace nevztahuje, a proto měl správní orgán, v rámci svého uvážení, zvažovat kritéria dle § 17 zákona o cenách, což neučinil. VI. Posouzení věci městským soudem v předcházejícím řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2015 č. j. 9Af 19/2011-39 podanou žalobu zamítl ve všech uplatněných procesních i věcných námitkách. Výchozím stavem pro posouzení oprávněnosti uložení pokut žalobci bylo zjištění, zda žalobce jako vlastník pozemků, jichž se týkala cenová kontrola, pronajímal v letech 2008- 2010 vlastníkům objektů na pozemcích tyto pozemky za ceny vyšší, než ceny regulované, tj. za ceny vyšší, než jaké byly stanoveny dle § 5 odst. 1 a 2 a § 10 zákona o cenách cenovými orgány (zde výměry Ministerstva financí 01/2008, 01/2009 a 01/2010). Protože dle uvedených výměrů regulované ceny platily pro nájemné z pozemků nesloužících pro účely podnikání nájemce, bylo předně nezbytné zjistit, zda pozemky, které byly předmětem kontroly a u nichž bylo zjištěno překročení ceny maximální, nesloužily pro účely podnikání nájemců a jakým způsobem bylo stanoveno nájemné z těchto pozemků. K těmto podstatným otázkám pro posouzení jednání žalobce správní orgán 1. stupně shromáždil listinné důkazy, jimiž dle protokolu o kontrole ze dne 2. 9. 2010 byly: nájemní smlouva jako vzor smluv uzavřených mezi žalobcem jako vlastníkem pozemků a každým nájemcem jako vlastníkem objektů na pozemcích, přehledy plateb nájemného za roky 2008-2010 a Informace o parcelách a budovách z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa. Po podání odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně správní orgán 1. stupně doplnil podklady řízení o šetření u vlastníků rekreační chaty na pozemku st. 277, u nichž bylo zjišťováno, zda studna na pozemku je jako zdroj rozvodu vody užívána k dalšímu prodeji. Výsledkem šetření bylo vyjádření nájemců, že vodu ze studny nepoužívají k prodeji a k podnikání. Z nájemní smlouvy připojené ke kontrolnímu protokolu jako příklad nájemních mluv uzavřených mezi žalobcem a vlastníky objektů na pozemcích, ve spojení s údaji z katastru nemovitostí a zjištění uvedených v kontrolním protokolu vyplývá, že v nájemních smlouvách byla zvlášť sjednána cena nájmu parcely zastavěné rekreační chatou či jiným objektem a zvlášť byla sjednána cena nájmu za užívání lesního pozemku mimo zastavěnou plochu (v okolí chat). Jak vyplývá z kontrolního protokolu, předmětem cenové kontroly byly toliko ceny nájmu parcel zastavěných rekreačními chatami či jinými objekty (budovami). Z Informací z katastru nemovitostí založených ve správním spise dále vyplývá, že v kat. území H. jsou v katastru nemovitostí k předmětným pozemkům uváděny údaje o objektech na pozemku a způsobu jejich využití tak, že jde o budovy na pozemcích – stavby pro rodinnou rekreaci nebo jiná stavba, případně o druhu pozemku – lesní, na kterém je „budova“ nebo „zastavěná plocha a nádv“. Ke konkrétním objektům, které jsou předmětem sporu z podaného odvolání i z podané žaloby, je k objektu ev. č. 50, označenému jako stavba pro rodinnou rekreaci na parcele č. 437/42, zapsáno vlastnické právo pro O. a k objektu ev. č. 58, označenému jako stavba pro rodinnou rekreaci na parcele č. 437/29, je zapsáno vlastnické právo pro J. M. Objekt ev. č. 87 označený jako stavba pro rodinnou rekreaci, je veden ve vlastnictví D. S. K podstatě věci - porušení cenových předpisů soud vyšel z následující relevantní právní úpravy. Podle § 2 odst. 2 zákona o cenách ve znění platném v rozhodné době dohoda o ceně je dohoda o výši ceny nebo o způsobu, jakým bude cena vytvořena za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně určuje. Dohoda o ceně vznikne také tím, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu ve výši požadované prodávajícím. Podle § 5 odst. 1 zákona o cenách ve znění platném v rozhodné době úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální, nebo místními orgány jako maximální. Podle § 5 odst. 2 zákona o cenách maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit. Podle § 15 odst. odst. 1 písm. a) zákona o cenách ve znění platném do 17. 11. 2009 prodávající poruší cenové předpisy, jestliže prodává za cenu vyšší než maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenu podle § 5, nejde-li o prodej ve lhůtě uvedené v § 7 odst.

1. Podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách ve znění planém od 18. 11. 2009 právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst.

1. Podle § 17 odst. 1 zákona o cenách ve znění platném do 17. 11. 2009 pokud cenové kontrolní orgány zjistí, že došlo k porušení cenových předpisů podle § 15, uloží prodávajícímu nebo kupujícímu pokutu a) ve výši neoprávněně získaného majetkového prospěchu za období, v němž byl získán, nejdéle však za tři roky zpět ode dne zjištění, pokud jeho výše přesáhne 1 000 000 Kč, b) do výše 1 000 000 Kč, a to v případě, nedosáhne-li výše neoprávněně získaného majetkového prospěchu 1 000 000 Kč, nebo nelze-li neoprávněně získaný majetkový prospěch vyčíslit, nebo jestliže neoprávněně získaný majetkový prospěch nevznikl. Podle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách ve znění platném od 18. 11. 2009 za správní delikt se uloží pokuta ve výši jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, jde-li vyčíslit, zjištěného za kontrolované období, nejvýše za dobu jeho posledních 3 let, nebo do 1 000 000 Kč, je-li výše nepřiměřeného majetkového prospěchu nižší než 1 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a) až f), odstavce 2 písm. a) nebo odstavce 3 písm. b), Podle § 10 odst. 1 zákona o cenách cenové orgány stanoví cenovým rozhodnutím podle § 3 odst. 2, kraje a obce svým nařízením, zboží podléhající cenové regulaci podle § 5, 6 a 8, uplatněný způsob a podmínky cenové regulace, úředně stanovené ceny, pravidla a postupy pro stanovování těchto cen a jejich změn. Podle § 10 odst. 2 zákona o cenách předpisy o regulaci cen podle odstavce 1 zveřejňuje Ministerstvo financí v Cenovém věstníku, Ministerstvo zdravotnictví ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, Energetický regulační úřad v Energetickém regulačním věstníku a Český telekomunikační úřad v Poštovním věstníku. Jejich vydání vyhlašují ve Sbírce zákonů podle zvláštního právního předpisu Kraje a obce svá nařízení zveřejňují způsobem stanoveným zvláštním právním předpisem. Cenové rozhodnutí nabývá platnosti dnem uveřejnění v příslušném věstníku a účinnosti nabývá dnem stanoveným v cenovém rozhodnutí, nejdříve však dnem uveřejnění. Podle názoru městského soudu v původním řízení byla uvedená zjištění správního orgánu 1. stupně náležitá a dostačující pro posouzení, zda byl žalobce oprávněně sankcionován za porušení cenových předpisů a zda žalovaný náležitě vypořádal odvolací námitky žalobce, kterými žalobce vytýkal správním orgánům nedostatečně zjištěný stav věci ohledně charakteru užívání 3 objektů na pozemcích, a dále i ohledně skutečného užívání dalších ploch z pozemků žalobce v okolí objektů a nevzal za důvodnou ani námitku žalobce, že u pozemkových parcel, na kterém se nacházejí objekty ev. č.. 50, 58 a 87, není splněna podmínka cenové regulace spočívající v tom, že jde o pozemky nesloužící k podnikání. Soud v původním řízení neshledal důvodnou ani žalobní námitku nedostatečného zjištění zastavěné plochy pozemků, rozporu mezi stavem v katastru nemovitostí a skutečným stavem užívání pozemků, neboť v dané věci bylo sjednání výše nájmů pozemků předmětem nájemních smluv, které žalobce uzavřel s nájemci pozemků výslovně podle § 663 a násl. občanského zákoníku platného v rozhodné době. Kromě cen nájmů však žalobce nebyl omezen v tom, aby v případě změn na pozemcích, přinášejících další zastavěnost či rozšíření užívání pozemků pro potřeby nájemců, jednal s nájemci o uzavření nových dohod zohledňujících změny v území. Dohoda o ceně v uvedených nájemních smlouvách také byla v souladu s ust. § 2 odst. 2 zákona o cenách sjednána způsobem, který cenu dostatečně určuje, totiž stanovením výměry parcely, na níž se nachází rekreační chata či objekt ve vlastnictví nájemců. Dohoda o ceně ve smyslu téhož ustanovení vznikla také tím, že nájemce cenu nájmu (dle přehledu plateb) uhradil. V souzené věci také byly posuzovány ceny pozemků, které odpovídaly skutečnému stavu zastavěnosti a správní orgány vycházely ze zřejmého textu nájemních smluv a skutečného projevu vůle účastníků smlouvy o výši stanovených cen. Soud neměl důvod zpochybňovat platnost zákona, který nastavil podmínky pro cenovou regulaci výše nájemného u určitých kategorií pozemků v ust. § 1 odst. 6 zákona o cenách, naopak dodržování tohoto zákona posuzoval. Správní orgány příslušné k regulaci cen podle zákona upravujícího působnost orgánů České republiky v oblasti cen (dále jen „cenové orgány“) mohou regulovat ceny podle tohoto zákona. Výměry Ministerstva financí pro kontrolované období jsou výsledkem zákonného zmocnění vyplývajícího z ust. § 1 odst. 6 a § 10 zákona o cenách ve spojení s § 5 odst. 1 a 2 téhož zákona. Důvodová zpráva k § 1 odst. 6 zákona o cenách považuje za rozhodující legislativní kritérium uplatnění regulace cen omezení hospodářské soutěže a s ním spojené omezení nabídky (mj. i u přírodních zdrojů, půdy, bytového fondu ap.), v důsledku nichž vzniká trvalé riziko spekulačního zvyšování cen, jež by zesílilo inflační procesy v ekonomice. Soud vycházel z náhledů Ústavního soudu, že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. V souzené věci a pro dané období městský soud v původním řízení neshledal důvod považovat za rozpornou s uvedeným principem, a tedy i neústavní a neaplikovatelnou úpravu stanovující pro roky 2008-2010 regulaci cen nájmu u té kategorie pozemků, které nemají podnikatelský charakter, nadto za historicky vzniklého právního stavu, kdy bez užívání zastavěné výměry pozemků nebylo možné plnohodnotně uplatňovat rovnocenné právo vlastnictví jiných osob k předmětným objektům na pozemcích. Dle náhledu soudu vzájemná podmíněnost realizace vlastnických práv odlišných vlastníků k objektům a parcelám pod těmito objekty, často historicky vzniklá bez vůle těchto vlastníků proto umožňuje nahlížet na cenovou regulaci nájmů v uvedených letech u pozemků nesloužících k podnikání nikoliv jako na výjimku jednostranného zneužívání práva či neproporcionálně zasahující do práv vlastníka pozemků, ale jako na spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Městský soud v původním řízení shledal i přiměřenost výše uložené pokuty. VII. Řízení před Nejvyšším správním soudem Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2015, č. j. 3 As 59/2015-39. V něm tento soud s odkazem na svou předchozí judikaturu (č. j. 2 Ao 3/2010 – 55, č. j. 8 Afs 22/2008 – 71), č. j. 8 Afs 81/2013 – 44, nebo č. j. 8 Afs 47/2010, 8 As 66/2014 – 51) uvedl, že soudy, na rozdíl od správních orgánů, které jsou ve své činnosti vázány všemi právními předpisy včetně podzákonných předpisů, jsou oprávněny posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou. Tedy i podmínky pro regulaci cen podle zákona o cenách, v projednávané včetně skutečnosti, že zákonný výčet důvodů dle § 1 odst. 6 zákona o cenách se lišil ve znění zákona účinném do 17. 11. 2009 a po tomto datu. Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že v souladu se závěry Ústavního soudu (srovnej např. nálezy publikované pod č. 84/2003 Sb., č. 231/2000 Sb., č. 528/2002 Sb.) je třeba při zkoumání otázky ústavnosti konkrétní cenové regulace aplikovat Ústavním soudem formulovaný test proporcionality (přiměřenosti). Podle něj musí zásah do ústavně zaručených práv, splňovat kritéria způsobilosti naplnění účelu (vhodnosti). Ta znamenají, že zásah musí být schopen dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva, dále musí být potřebný a musí respektovat použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků, a konečně musí být přiměřený v tom užším slova smyslu, že újma na chráněném základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli. Dle Nejvyššího správního soudu závěry městského soudu neobsahují úvahu, zda cenová regulace byla předmětnými výměry vůbec vydána z důvodu vymezených § 1 odst. 6 zákona o cenách ve znění účinném v době vydání předmětných výměrů. V úvaze městského soudu pak lze nalézt pouze obecně vyjádřený a soudem dovozený důvod (potřebnost) regulace. Ostatní složky testu proporcionality (schopnost dosáhnout zamýšleného cíle, největší možnou šetrnost zásahu a zejména přiměřenost regulace v užším smyslu) v ní však vysledovat nelze. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu je v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud v této věci sice poukázal na procesní pasivitu žalovaného a ve vztahu k žalobním námitkám na nedostatek jeho vyjádření k podmínkám cenové regulace v uvedených obdobích, nicméně jestliže to bylo Ministerstvo financí, které vydalo na základě zmocnění obsaženého v zákoně o cenách předmětné cenové výměry, pak mu nic nebránilo, aby příslušné zdůvodnění v posuzované věci sdělilo. Městský soud však z uvedeného procesního postoje žalovaného nevyvodil procesně odpovídající závěr. Vedle uvedeného závěru o nepřezkoumatelnosti aplikace cenových výměrů z hlediska jejich přiměřenosti se Nejvyšší správní soud zabýval i těmi kasačními námitkami žalobce, které byly oddělitelné od otázky přiměřenosti cenové regulace, a to proto, že stěžovatel by je mohl znova uplatnit v případné kasační stížnosti proti novému rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší správní soud shledal za nepřípustné nebo za nedůvodné zbývající námitky, že žalobce nebyl seznámen s výsledky šetření správních orgánů v odvolacím řízení, že nájemci nájemní smlouvy podepsali, že budovy ev. č. 58 a 50 jsou používány k podnikání, že nájemci ve skutečnosti užívají větší výměru pozemků a že do cen byla zahrnuta úplata za užívání součástí a příslušenství nemovitostí. Nejvyšší správní soud v závěru zavázal městský soud v Praze, aby znovu o žalobě rozhodl s tím, aby se v naznačeném směru pokusil doplnit řízení a poté znovu posoudil přiměřenost cenové regulace nájmu. VIII. Řízení před Městským soudem v Praze po rozsudku Nejvyššího správního soudu Na základě uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Městský soud v Praze pro toto přezkumné řízení shrnuje, že závěry Nejvyššího správního soudu vyznívají následně. Nejvyšší správní soud přezkoumal řízení ve věci předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze a postupu žalovaného: bez výhrad k námitkám žalobce ohledně předmětu nájemních smluv, sjednávání cen s nájemci, posouzení nepodnikatelského charakteru nemovitostí a porušení procesních práv v řízení, s výhradami k aplikaci cenových předpisů a posouzení jejich přiměřenosti v rozhodných obdobích, bez závěrů k námitkám žalobce o přiměřenosti výše pokuty, neboť posouzení důvodnosti těchto žalobních námitek nebylo možné k přezkumu oddělit z důvodu jejich závislosti na posouzení zásadní otázky, zda došlo k porušení cenových předpisů a zda žalobci byla pokuta uložena právem. Závěry Nejvyššího správního soudu v původním řízení tak nyní, v souzené věci nastolily směr a rozsah soudního přezkumu. Pro rozsah přezkumu tedy nadále relevantními žalobními námitkami mohou být toliko námitky: - nepřiměřené cenové regulace v rozporu s ust. § 1 odst. 6 zákona o cenách, a tedy otázka zákonnosti závěru o porušení cenových předpisů a - v případě shledání porušení cenových předpisů i otázka výše uložené sankce. Městský soud v Praze v dalším řízení jednal s procesním nástupcem Ministerstva financí, jímž je Odvolací finanční ředitelství (§ 3 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1991 sb., ve znění zákona č. 407/2012 sb., § 7 písm. a) zákona č. 465/2011. Sb.). V intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu městský soud doplnil řízení a vyžádal si stanovisko k přiměřenosti regulace cen nájmů pozemků, nesloužících k podnikání u Odvolacího finančního ředitelství, a to i při vědomí, že předmětné cenové výměry byly vydány Ministerstvem financí. Z důvodu postavení na místě žalovaného proto bylo na Odvolacím finančním ředitelství, aby si stanoviska k záměru a přiměřenosti cenových výměrů opatřil a na těchto základech rozhodnutí Ministerstva financí obhajoval. Soud konkrétně vyzval Odvolací finanční ředitelství o doplnění argumentace k podané žalobě ohledně záměru a podmínek regulace cen nájmů pozemků nesloužících k podnikání, které vedly k vydání cenových výměrů č. 1/2008, č. 1/2009 a č. 1/2010, podle kterých bylo posuzováno překročení cen žalobcem. Konkrétně k tomu, jaké zákonné důvody dle § 1 odst. 6 zákona o cenách, vždy v platném znění v rozhodném období, vedly k provedení cenové regulace předmětnými výměry Ministerstva financí, a čím byly tyto zákonné důvody opodstatněny. Odvolací finanční ředitelství k výzvě soudu opatřilo a ve svém vyjádření citovalo stanovisko Ministerstva financí ze dne 7. 11. 2016, v němž uvedlo argumentaci a odůvodnění potřeby a přiměřenosti cenové regulace nájemného z pozemků nesloužících podnikání nájemce v požadovaných letech. Ministerstvo ve svém stanovisku ze dne 7. 11. 2016 uvedlo, že výměry MF č. 01/2008, MF č. 01/2009 a MF č. 01/2010, které obsahovaly i úředně stanovené maximální ceny za nájem pozemků nesloužících pro účely podnikání, byly vydány na základě provedení testu pro možnost cenového orgánu usměrnit tvorbu cen formou cenové regulace při splnění podmínek stanovených v § 1 odst. 6 zákona o cenách. Z vyhodnocení testu vyplynulo odůvodnění cenové regulace skutečností, že trh touto komoditou je ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. V případě nájmů pozemku nesloužících podnikání nájemce byla regulace odůvodněna fungováním volné soutěže mezi nabídkou a poptávkou, nediskriminujících žádnou smluvní stranu. Regulace vyplynula z důvodu nastolení nových smluvních vztahů (konkrétně vzniku nájemního vztahu) ze zákona, ne vždy na základě volného výběru a svobodného rozhodnutí smluvních stran. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, založil některé nájemní vztahy nové, když k 1. 1. 2001 změnil dosud platné smlouvy o právu trvalého užívání pozemku na nájemní smlouvy, kde nemohlo jít o volbu svého pronajímatele ze strany nájemce a o rozhodování na základě cenové nabídky. Vedle těchto případů zákon o majetku o státu změnil na nájemní smlouvy rovněž ty smlouvy, jimiž byly do 1. ledna 1992 právnickým a fyzickým osobám přenechány za úplatu k dočasnému užívání nemovité věci nebo jejich částí (včetně pozemků). Jinou možností vzniku nájemního vztahu nikoliv na základě nabídky a poptávky, ale ze zákona, byl postup podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto předpisu se právo náhradního užívání pozemku vzniklé podle dříve platných právních předpisů změnilo na nájemní vztah mezi náhradním uživatelem a vlastníkem pozemku, k němuž bylo právo náhradního užívání zřízeno. Ve stanovisku se dále uvádí, že obecně v případě nájmu pozemků nesloužících pro účely podnikání bylo potřebné vycházet z hodnocení tržních poměrů, ze kterých nájemní vztah při svém uzavírání vychází. Předmětem nájmu zde nebývá jakýkoliv volný pozemek, který na straně nabídky může nabídnout kterýkoliv pronajímatel, ale právě jeden konkrétní pozemek (nebo soubor několika pozemků) ve vlastnictví konkrétního vlastníka v pozici pronajímatele. Jedná-li se navíc o pozemek, na kterém je umístěna nemovitá stavba, o pozemek, který je určitým způsobem nájemcem zúrodňován a exploatován, je zřejmé, že v takovémto případě nelze hovořit o účinné hospodářské soutěži a o plnohodnotné navzájem se střetávající konkurenci na straně nabídky i poptávky. Bylo nutno přihlédnout ke specifikům jednotlivých druhů předmětu regulace a vývoji jejich cen i poměrů při nájemních vztazích v posledním desetiletí minulého století. Od počátku devadesátých let došlo k dynamickému vývoji tržních cen, a to zejména u stavebních pozemků, ale i zahrad a pozemků souvisejících se stavebními pozemky. K těmto cenám tržním byly postupně přibližovány i ceny úřední zjišťované podle zákona o oceňování majetku uplatňováním koeficientů prodejnosti. V oblastech, kde byla vysoká poptávka po stavebních pozemcích, by při automatickém odvozování nájemného od ceny předmětu nájmu stejně dynamicky rostly i ceny pronájmu některých nepodnikatelsky využívaných pozemků. V případě pozemků v zahrádkových osadách a u pozemků s rekreačními chatami se jednalo o dlouhodobé nájemní vztahy, kdy nájemci byly často osobami starými, nevybavenými znalostmi k účinné právní obraně, které by byly postiženy snahou uplatnit tržní ceny zejména ve velkých městech vyvolané porovnáváním s dynamikou cen stavebních pozemků. U lesních pozemků byla oblast nájmů na přelomu století důsledkem dřívějšího postupu státu, kdy bylo umožněno v lesích zřizovat tzv. dočasné rekreační objekty. Tyto objekty často v průběhu času ztratily tento charakter dočasnosti a byla tedy potřeba určitého přechodného období, než tyto objekty budou schváleny jako objekty trvalé (nebo případně budou odstraněny) nebo některé lesy budou vráceny do majetku obcí, které následně v těchto případech budou prodávat zastavěné lesní pozemky dosavadním nájemcům staveb jako plnohodnotným vlastníkům. Na pozemcích mimo výše uvedených skupin stála v minulé době významná část bytových domů (dříve ve vlastnictví státu, nyní obcí) a bytových družstev za stavu, kdy vlastník pozemku nebyl totožný s vlastníkem stavby. Část těchto „státních“ domů byla postavena v minulosti na pozemcích, které stát nevlastnil. Jak stavební bytová družstva, tak i právnické osoby nově vzniklé z nájemníků za účelem stát se vlastníky bytového domu (např. privatizací obecního bytového fondu), fungovaly na neziskovém principu. Uvolnění cenové regulace by výrazným způsobem negativně finančně ovlivnilo řadu těchto subjektů. U dalších pozemků šlo o případy, kdy je využívají organizační složky státu, pokud to bylo dočasné využívání pozemků vydávaných v restitucích, které nebyly vydány do doby, než je organizační složky státu (armáda, vnitro, zdravotnictví, školství) uvolní a přesunou svoji činnost na jiné pozemky. Bylo ve veřejném zájmu, aby tyto subjekty postupovaly v režimu zákona o majetku státu a platily za dočasné užívání pouze regulované nájemné. Cenová regulace měla (a má) za úkol nikoliv vytvářet hospodářskou soutěž, substituovat nedostatek smluvní vůle smluvních stran dohodnout se na smlouvě a jejím obsahu atd., ale chránit slabšího účastníka smluvního vztahu před účinky negativních dopadů z nedostatečné hospodářské soutěže v podobě uplatňování nepoctivých cen obsahující nepřiměřený zisk ze strany účastníka trhu, který má z důvodů vzniklých ze zákona, historických souvislostí, omezeného přístupu na trh apod., výhodnější hospodářské postavení. K tomu cenový regulátor nastavuje takové ceny, které by odpovídaly svojí výší cenám, které by byly generovány na fungujícím rovnovážném trhu. Ministerstvo financí ve svém stanovisku připomnělo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010 čj. 8 Afs 47/2010 – 123, vztahující se k regulaci ostatních pozemků nesloužících k podnikání stanovené ve výměrech MF č. 01/2003 a č. 01/2004. Nejvyšší správní soud tehdy uvedl, že regulace podle těchto výměrů nebyla v souladu s § 1 odst. 6 zákona o cenách a nemohla tedy podle ní být uložena pokuta za porušení cenových předpisů. Nicméně v odůvodnění potvrdil v souladu s předchozí judikaturou, že cenová regulace není protiústavní i že cenové výměry je třeba považovat za právní předpis. Toto rozhodnutí se vázalo k regulaci uplatňované v letech 2003 a 2004. V dalších letech docházelo k upřesňování předmětu regulace i k aktualizaci výše maximálních cen (od roku 2007) až k následné koncepční změně regulace a jejímu vztažení pouze na pronájmy, kdy nájemné je hrazeno z veřejných rozpočtů (od roku 2012). Z důvodu obecných východisek a důvodů cenové regulace uvedené v cenových výměrech a odkazu ministerstva na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 47/2010, soud si právě v intencích zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu výzvou ze dne 29. 9. 2016 vyžádal doplnění stanoviska ve vztahu k trhu nájmu nemovitostí v předmětné rekreační oblasti (Liberec, Česká Lípa), v němž se nachází katastrální území s předmětnými nemovitostmi, pokud k takové regulaci existují poznatky a podmínkách nájmů v dané lokalitě. Žalovaný k druhé výzvě soudu předložil vlastní stanovisko Ministerstva financí ze dne 7. 11. 2016, které předtím citoval ve svém vyjádření k předchozí výzvě soudu a uvedl, že k požadavku žalovaného Ministerstvo financí zaslalo žalovanému své stanovisko k věci, aniž by se vyjádřilo ke konkrétním požadavkům soudu ze dne 29. 9. 2016. Lze dovozovat, že Ministerstvo financí tyto soudem požadované informace nemá k dispozici, nemá je tudíž k dispozici ani Odvolací finanční ředitelství. Odvolací finanční ředitelství také obdrželo od ministerstva informace o tom, že se soudního jednání nezúčastní z důvodu, že se stalo ve věci nepříslušným a Odvolací finanční ředitelství jakožto procesní nástupce Ministerstva financí další relevantní informace nemůže poskytnout. IX. Jednání před Městským soudem v Praze Zástupci účastníků řízení setrvali na svých stanoviscích, které při jednání ústně přednesli, zástupce žalovaného tak učinil ve smyslu opatřeného stanoviska Ministerstva financí. X. Posouzení věci městským soudem po doplnění řízení Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu o oprávnění a soudu a nezbytnosti posoudit přiměřenost cenové regulace nájmů nemovitostí nesloužících k podnikání předmětnými cenovými výměry z let 2008-2010 dle testu proporcionality, doplnil řízení vyžádáním argumentace k obhajobě cenové regulace nájmu u žalovaného. Přitom si soud, při změně procesního postavení na straně žalovaného, byl vědom, že je na místě, aby se žalovaný, jímž se stalo Odvolací finanční ředitelství, k cenové regulaci vyjádřil zprostředkovaně poté, kdy si patřičné podklady opatří od Ministerstva financí. Ze stanoviska Ministerstva financí, které žalovaný doslovně učinil součástí svého vyjádření, vyplývá, že oprávněnost regulace byla odůvodněna společensko - ekonomickým vývojem, způsobujícím ohrožení účinků hospodářské soutěže z důvodu fungování volného trhu za současných změn právní úpravy, způsobující rozdílné tituly vzniku nájemního vztahu a stanovení, resp. sjednávání cen nájmu, a tím neumožňující rovnovážný trh nabídky a poptávky. Ze stanoviska ministerstva lze dovodit, že příčinou regulace byla v podstatě skutečnost, že z důvodu přeměny původních vztahů k pozemkům – vztahu trvalého nebo dočasného užívání nemovitostí či náhradního užívání na nájemní vztah (dle zákonů č. 219/2000 Sb. a č. 229/1991 Sb.) a z důvodu vývoje tržních poměrů, nebyla cena za pronájem vždy určována stavem nabídky a poptávky. Proto vzhledem ke specifickým předmětům cenové regulace bylo nezbytné nastavit ceny, které by byly generovány na rovnovážném trhu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku č. j. 8Afs 47/2010, na který ostatně odkázalo i Ministerstvo financí ve svém stanovisku, připustil, že opatření v podobě regulace výše nájemného u pronájmů pozemků k nepodnikatelským účelům může být obecně způsobilé ochránit práva nájemců, kteří by v případě dominance či monopolu určitého vlastníka na relevantním trhu mohli čelit nepřiměřeným požadavkům při stanovení výše nájemného. Tato skutečnost však ve smyslu nálezů Ústavního soudu publ. pod č. 84/2003 sb., č. 231/2000 Sb., tj. nálezů, na které odkázal Nejvyšší správní soud i v nyní posuzované věci, nemůže bez dalšího posouzení hledisek testu přiměřenosti obstát a sama o sobě legitimizovat jakoukoliv paušální cenovou regulaci, nezohledňující např. vlastní předmět pronájmu, jeho využitelnost či příp. hodnotu. Nelze pouze s poukazem na společensko ekonomické změny promítající se do právní úpravy bez dalšího uzavřít, že je trh pronájmu pozemků k nepodnikatelským účelům trvale narušen způsobem vyžadujícím předmětnou regulaci v podobě přijaté správními orgány. Nejvyšší správní soud poukázal na nezbytnost rozlišovat předmět nájmu, jeho charakter a využití. Ministerstvo financí, které je autorem předmětných výměrů, v původním řízení (a zprostředkovaně pro žalovaného pro účely doplnění řízení po rozsudku Nejvyššího správního soudu) nabídlo pouze obecné a paušálně aplikovatelné argumenty, nenabídlo žádné argumenty, které by odůvodnily cenovou regulaci s ohledem na předmět nájmů v dané věci, tj. charakter pozemků, jejich využitelnost, umístění a tedy hodnotu či tržní poměry v dané lokalitě. Pouze po doplnění takových skutečností by bylo možné učinit test proporcionality a soudem přezkoumat, zda předmětné cenové výměry kromě důvodnosti (potřebnosti) regulace, kterou v původním řízení hodnotil Městský soud v Praze, také naplňují další složky testu, a to schopnost dosáhnout zamýšleného cíle, šetrnost zásahu a zejména přiměřenost regulace v užším smyslu (přiměřenost v konkrétní oblasti cenové regulace určitého předmětu nájmu a jeho využitelnosti). K uvedeným složkám testu přiměřenosti se soudu od ministerstva nepodařilo získat žádné konkrétní poznatky o poměrech předmětných nemovitostí nesloužících k podnikání či k individuální rekreaci, o účelu nájmu či např. chování pronajímatelů, kteří by zneužívali postavení na trhu nájmu nemovitostí k nepodnikatelským účelům, např. v chatových oblastech apod. Protože žalovaný v tomto řízení neunesl důkazní břemeno ohledně zákonnosti, resp. přiměřenosti cenové regulace nájmu pozemků v posuzované věci, Městský soud neměl v dalším řízení podmínky k přezkumu, zda aplikace podzákonných předpisů v dané věci (předmětných cenových výměrů) správními orgány splnila ústavní test proporcionality (jinak obecně přípustné cenové regulace nájmů) a zda tak vedla k oprávněnému uložení správní sankce za porušení cenových předpisů. XI. Závěr Z uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem soudu v tom, že nebude-li mít k dispozici konkrétnější poznatky o tom, že trh nájmu předmětných nemovitostí byl v rozhodné době narušen způsobem, stále vyžadujícím cenovou regulaci, nelze předmětné podzákonné cenové výměry aplikovat a žalobci za postup s cenovými předpisy uložit pokutu. V důsledku zrušení napadeného rozhodnutí, kdy uložení pokuty nebylo shledáno po právu, se zbývající žalobní námitka nepřiměřenosti výše uložené pokuty stala irelevantní a soud se jí proto nezabýval. Výrok o nákladech řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení před Městským soudem v Praze i Nejvyšším správním soudem. Náklady řízení tvoří zaplacené soudní poplatky a odměna advokáta, odlišená dle úkonů učiněných do 31. 12. 2012 a po 1. 1. 2013. Náklady řízení před Městským soudem v Praze tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 2000 Kč a odměna zástupce za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, replika) po 2 100 Kč dle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a za 3x paušál 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále za 1 úkon právní služby (účast při jednání) po 3 100 Kč dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a za 1x paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky ve znění účinném po 1. 1. 2013. Náklady zastoupení dále dle vyúčtování a doložení TP zástupcem žalobce tvoří, cestovné z Liberce do Prahy a zpět (200 km) osobním automobile Škoda Fabia SPZ 3L34670 ve výši 6 Kč/1 km (při náhradě za užívání vozidla a ceně pohonných hmot) a dále zástupci náleží náhrada za čas na cestě za 8 půlhodin po 100 Kč v částce 800 Kč. Náklady řízení před Nejvyšším správním soudem tvoří zaplacený soudní poplatek v částce 5 000 Kč a odměna za 1 úkon právní služby (podání kasační stížnosti) po 3 100 Kč dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a za 1x paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky ve znění účinném po 1. 1. 2013. DPH z uvedených položek nákladů v celkové výši 12 600 Kč (bez soudních poplatků) činí částku 2 646 Kč. Celková výše nákladů s připočtením DPH a soudních poplatků tedy činí 22 246 Kč.

Poučení