9 Af 27/2013 - 54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Tukový průmysl spol. s r.o., Praha 9, Koubova 79, IČ 406 14 638, zast. Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Praha 1, Karkovská 22, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.4.2013, č.j.: 4619-8/2013-900000-302, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 15.4.2013, č.j.: 4619-8/2013- 900000-302, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Štěpána Mládka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 27.12.2012, č.j. 21485-2/2012-170100-21 ve věci zastavení řízení za použití § 320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon ve znění pozdějších předpisů (dále jen celní zákon) a ustanovení § 101 – 103 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád) s přihlédnutím k § 264 odst. 1 a § 116 odst. 1 písm. c) téhož zákona, a odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že rozhodnutím Celního ředitelství bylo vysloveno, že Celní ředitelství řízení o původním odvolání žalobce ze dne 13.11.2003, zaevidované Celním úřadem dne 14.11.2003 pod č.j. 68-1499-13/2003 (dále jen původní odvolání), kterým bylo odvolací řízení zahájeno, doplněné písemným odůvodněním ze dne 21.11.2003, proti rozhodnutí tehdy Celního úřadu Praha III. (dále též Celní úřad) ze dne 16.10.2003, č.j. 1499/03-08 – platebnímu výměru č. 39/2003 (dále též platební výměr č. 39), zastavilo, jelikož se stal bezpředmětným. K posuzované věci vzalo Celní ředitelství za podstatné, že k odpadnutí důvodu vedení odvolacího řízení proti rozhodnutí Celního úřadu, a sice platebnímu výměru č. 39 (stejně tak i u platebního výměru č. 37 – 42/2003), došlo až ve fázi po podání původního odvolání, proto bylo na místě takové řízení zastavit (daňové). S ohledem na předchozí úpravu zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen ZSDP) o zastavení řízení, s přihlédnutím k přechodným ustanovením daňového řádu, která upravují řízení nebo postupy, jež jsou jim svou povahou a účelem nejbližší, dovodilo Celní ředitelství obsahovou shodu mezi ustanovením § 27 odst. 1 písm. g) ZSDP a ustanovením § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu a posoudilo původní odvolání jako bezpředmětné. Proti tomuto rozhodnutí Celního ředitelství podal žalobce odvolání ze dne 23.1.2013, zaevidované žalovaným dne 24.1.2013, pod č.j. 4619-2/2013 (dále též odvolání), ve kterém zejména uvedl, že považuje napadené rozhodnutí Celního ředitelství za nesprávné a nezákonné, vydané v rozporu s příslušnými právními předpisy a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (dále též NSS). Zároveň originál stejnopisu odvolání žalobce předal k poštovní přepravě (24.1.2013), dne 25.1.2013 bylo odvolání doručeno na původní adresu sídla Celního ředitelství. Žalobce navrhl, aby odvoláním napadené rozhodnutí bylo žalovaným změněno tak, že zastaví celé řízení, které bylo s žalobcem zahájeno protokolem o zahájení daňové kontroly dne 8.8.2002. Na podporu své argumentace žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 17.6.2011, č.j. 2 Afs 31/2011-294 v této věci. Před tím, než se žalovaný začal zabývat důvodností žalobcem předestřených odvolacích námitek, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení, a to s ohledem na učiněná podání žalobce u Celního ředitelství a žalovaného. Polemiku žalobce o případném riziku učiněného o podání odvolání nepříslušnému správnímu orgánu vzal žalovaný za akademickou, přičemž dospěl k názoru, že odvolání žalobce proti napadenému rozhodnutí Celního ředitelství bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a jedná se odvolání přípustné. K postavení odvolacího orgánu žalovaný podotkl, že do 31.12.2012 bylo příslušným odvolacím orgánem v předmětné věci Celní ředitelství podle § 4 odst. 5 písm. i) zákona č. 185/2004 Sb., o celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů . Ke dni 1.1.2013 byl zrušen zákon č. 185/2004 Sb. a zároveň také Celní ředitelství, a nabyl účinnosti zákon č. 17/2012 Sb., o celní správě (dále jen zákon o celní správě), a věcně a místně příslušným správním orgánem k vyřízení podaného odvolání se tak na základě § 4 odst. 1 písm. a) zákona o celní správě stal žalovaný. Při přezkumu zákonnosti odvoláním napadeného rozhodnutí Celního ředitelství vzal žalovaný za významné, že je veden spor mezi žalobcem a Celním ředitelstvím jako tehdy odvolacím orgánem o to, jakým způsobem mělo dojít ze strany Celního ředitelství k ukončení daňového řízení za situace, kdy bylo zahájeno a vedeno odvolací řízení proti pravomocně zrušenému rozhodnutí Celního úřadu – platebnímu výměru č. 39 s účinky k 26.1.2004. Proto nemohlo Celní ředitelství přistoupit k meritornímu přezkoumání již neexistujícího rozhodnutí. O tom, že došlo ke zrušení platebního výměru č. 39, a že v důsledku toho nastal stav neexistence prvostupňového rozhodnutí, jež využití opravného prostředku žalobcem v řízení vyvolalo, žalovaný nepochyboval, když podané odvolání žalobce nikdy nevzal zpět. K tomu poukázal na závěry správních soudů (např. rozsudky NSS ve věci sp. zn. 7 Afs 124/2006, 8 Afs 18/2006, 2 Afs 31/2011, 2 Afs 68/2011 a rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 Ca 312/2008), podle kterých bylo povinností Celního ředitelství takové řízení zastavit, neboť původní odvolání, kterým bylo odvolací řízení zahájeno, se stalo bezpředmětným. V takovém případě Celní ředitelství přistoupilo k ukončení daňového řízení nejvhodnějším způsobem, a sice postupem podle § 27 odst. 1 písm. g) ZSDP, neboť odpadl důvod řízení až po jeho zahájení a k zastavení daňového řízení bylo nutné přistoupit v jakékoliv jeho fázi. Žalovaný nesouhlasil se stanoviskem žalobce, že bylo na místě zastavit daňové řízení jako celek podle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu, neboť podle žalovaného je odvolací řízení dílčím řízením daňového řízení a v rámci tohoto dílčího řízení rozhodlo Celní ředitelství o odvolání zákonným způsobem podle § 106 odst. 1 daňového řádu. To však neznamená, že Celní ředitelství zastavilo řízení o vyměření a splnění daňové povinnosti žalobce. Pravomocným zrušením platebních výměrů v předchozích řízeních sice odpadl důvod pokračovat v odvolacím řízení, nelze z toho však dovodit primární zákaz vedení řízení před celními orgány směřující ke správnému zjištění, stanovení a splnění příslušné daňové povinnosti žalobce, jakožto vyjádření hmotně právního nároku státu, který dosud nezanikl. O specialitě citovaného ustanovení k § 106 daňového řádu nelze hovořit, neboť se tato ustanovení nepřekrývají z důvodu v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedených. Závěry žalobce o zastavení daňového řízení jako celku žalovaný považoval za účelové a podotkl, že řízení, završené meritorním rozhodnutím ve věci vyměření celního dluhu žalobci, se nachází v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Ca 145/2009, v němž byl žalobce označen jako dlužník s příslušnými právy a povinnostmi. Žalobce v úvodu popsal skutkový a procesní stav a uvedl, že Celní ředitelství (poznámka soudu-v nyní projednávané věci správní orgán I. stupně) svým rozhodnutím zastavilo odvolací řízení, které bylo zahájeno původním odvoláním proti platebnímu výměru č.

39. V odvolání proti rozhodnutí Celního ředitelství žalobce namítal, že odvolací řízení jím nemělo být zastaveno, ale mělo být zastaveno celé daňové řízení zahájené protokolem o zahájení daňové kontroly ze dne 8.8.2002 (dále též daňová kontrola). Žalovaný však argumentaci žalobce označil za nedůvodnou a žalobou napadeným rozhodnutím rozhodnutí Celního ředitelství potvrdil. Žalobce proto namítal, že žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Celního ředitelství, nerespektovalo závazný právní názor Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2011, č.j. 7 Ca 312/2008-47-48, z něhož žalobce dovodil, že Městský soud v Praze vrátil věc k dalšímu řízení s pokynem zastavit daňové řízení jako celek, když došlo k situaci, kdy již není možné daň zjistit, stanovit či vymáhat. Celní ředitelství a žalovaný nemají polemizovat s pokynem soudu, který je pro ně závazný, a pokud tak učinili, porušili ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. Podle žalobce bylo na místě postupovat podle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu a zastavit celé daňové řízení. Ať již mělo být řízení zastaveno podle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu, jak má na mysli žalobce, nebo podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. e) téhož zákona, v každém případě mělo být zastaveno celé daňové řízení, eventuelně nalézací fáze předmětného daňového řízení. V projednávané věci byl správní orgán I. stupně (Celní ředitelství) v pozici odvolacího orgánu. Svým rozhodnutím o odvolání však z odvolacího řízení založil nové prvoinstanční řízení nebo řízení trojinstanční, neboť I. instance (Celní úřad) vydal dne 16.10.2003 platební výměr, II. instance (Celní ředitelství) rozhodovala o odvolání (v případě této žaloby rozhodnutí prvoinstanční) a III. instance (žalovaný) rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. Takový postup je podle žalobce nejen nezákonný, nýbrž i absurdní. Žalobce tvrdil, že rozhodnutí Celního ředitelství jako odvolacího orgánu mělo být nepochybně rozhodnutím konečným, bez možnosti jeho revize podáním odvolání. Podle žalobce je postup celních orgánů v jeho věci účelový. K tomu odkázal na průběh celého daňového řízení s tím, že uvedené argumenty nemají přímý vliv na posouzení důvodnosti této žaloby a uvedl to pouze pro kontext celého řízení, neboť žalobou napadené rozhodnutí je součástí a vyvrcholením 11 let trvajícího nezákonného řízení vůči žalobci, které bylo zahájeno daňovou kontrolou. Správní orgány nemohou připustit, že postupovaly, resp. postupují nezákonně, a proto vydávají ze setrvačnosti na sebe navazující, nezákonná rozhodnutí, kterými kryjí předchozí pochybení. K tomu poukázal na interní zprávu Odboru 25/253 Ministerstva financí ČR ze dne 28.11.2007, analýzu znalce BDO Tax, s. r. o. ze dne 18.4.2013 a podrobnou historii celé věci. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Celního ředitelství, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemůže zastavit víc, než má k dispozici, což je dáno předmětem tehdejšího řízení o odvolání proti platebnímu výměru Celního úřadu, přičemž přihlédl k závěrům judikatury správních soudů, kterými se závazně řídil. Nesouhlasil s tím, že by založil nové prvoinstanční řízení nebo řízení trojinstanční a uvedl, že věcně a místně příslušným správním orgánem k vyřízení podaného odvolání se s účinností od 1.1.2013 na základě § 4 odst. 1 písm. a) zákona o celní správě stal žalovaný. K tomu poukázal na to, že dříve než žalovaný o odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství mohl rozhodnout, žalobce podal proti rozhodnutí Celního ředitelství žalobu pod sp. zn. 9 Af 16/2013. Žalovaný však o odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství pravomocně rozhodl dne 15.4.2013. Tudíž teprve pravomocným rozhodnutím žalovaného došlo ke konzumaci řádných opravných prostředků a bylo možné podat správní žalobu. K tomu odkázal na své vyjádření a požadavek k soudu ve věci sp. zn. 9 Af 15, 16, 17 a 18/2013, aby byly žaloby odmítnuty. Podle žalovaného byl jeho postup legitimní, neboť řízení ve vymezeném předmětu „převzal“ a také legálně rozhodl. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Soud o věci jednal bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu spisového materiálu, jakož i odůvodnění rozhodnutí Celního ředitelství a žalovaného vyplynuly pro posouzení věci tyto podstatné skutečnosti: Platebním výměrem č. 39/2003 vyměřil Celní úřad žalobci celní dluh. Proti tomuto platebnímu výměru podal žalobce původní odvolání ve znění doplnění. Rozhodnutím Celního úřadu ze dne 12.11.2003 byl platební výměr č. 39 zrušen (zrušeny byly všechny platební výměry č. 37-42/2003), v právní moci dne 26.1.2004. Dále lze uvést, že rozhodnutí o zrušení platebního (ch) výměru (ů) bylo následně předmětem přezkumu správním orgánem a tyto jeho úkony byly zrušeny soudem. O původním odvolání žalobce rozhodlo Celní ředitelství rozhodnutím ze dne 27.12.2012, č.j. 21485-2/2012-170100-21 tak, že jako odvolací orgán podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu řízení o původním odvolání zastavil, jelikož se podání původního odvolání, kterým bylo odvolací řízení zahájeno, stalo bezpředmětným. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Celního ředitelství obsahovalo poučení o právu podat proti němu odvolání, žalobce jej uplatnil (podání ze dne 23.1.2013), žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím jeho odvolání zamítl a rozhodnutí Celního ředitelství potvrdil. Mezi účastníky není sporu o tom, že rozhodnutím Celního ředitelství (v nyní projednávané věci prvoinstanční rozhodnutí) rozhodlo Celní ředitelství o původním odvolání žalobce proti platebnímu výměru č. 39, který byl zrušen rozhodnutím Celního úřadu ze dne 12.11.2003 v právní moci dne 24.1.2004, přičemž za neexistující deklaroval platební výměry (37-42/2003) i Nejvyšší správní soud, např. v rozsudcích 7 Afs 124/2006, 2 Afs 124/2006, 2 Afs 123/2006 a 7 Afs 105/2006. Soud proto i v nyní projednávané věci vycházel ze stanoviska, že byl platební výměr č. 39 pravomocně zrušen a jde tedy o platební výměr neexistující. Žalobce předně namítal, že žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Celního ředitelství, nerespektovalo závazný právní názor správních soudů o tom, že správní úřady mají zastavit celé daňové řízení zahájené daňovou kontrolou, a nikoli jen řízení odvolací s tím, že mělo být postupováno podle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu. K tomu soud uvádí, že neshledal důvod odchýlit se v posouzení této žalobní námitky od svého právního názoru vyjádřeném v rozsudku ve věci sp. zn. 9 Af 16/2013 (poznámka soudu-potvrzeném rozsudkem NSS ze dne 7.9.2016, č.j. 2 Afs 143/2016-29), v němž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství ze dne 27.12.2012, č.j. 21485- 2/2012-170100-21 (v nyní projednávané věci v postavení prvostupňového rozhodnutí) o původním odvolání proti platebnímu výměru č. 38, v němž Celní ředitelství odvolací řízení zastavilo podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu, neboť se podání odvolání stalo bezpředmětným. V citovaném rozsudku (dále též rozsudek ve věci platebního výměru č. 39) soud přisvědčil argumentaci Celního ředitelství a v souladu s ním interpretoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku zdejšího soudu ve věci sp. zn. 7 Ca 312/2008, obdobně pak v rozsudku NSS ve věci sp. zn. 6 As 38/2014, tak, že předchozí zákonná úprava § 27 odst. 1 písm. g) ZSDP, která užívala pojmu „odpadl důvod řízení“, odpovídá v daňovém řádu úpravě vyjádřené v ustanovení § 106 odst. 1 písm. f), podle něhož „správce daně rozhodnutím řízení zastaví, jestliže řízení se stalo bezpředmětným“. V rozsudku ve věci platebního výměru č. 39 zdejší soud dále akcentoval závěr NSS ve věci sp. zn. 6 As 38/2014, podle něhož je za bezpředmětné třeba považovat takové řízení, ve kterém již není o čem rozhodovat, neboť absentuje předmět řízení. Aby však bylo možné zastavit řízení, musí být bezpředmětnost dalšího řízení naprostá, nepostačuje pouze částečné odpadnutí důvodu řízení. Zdejší soud ve věci platebního výměru č. 39 při aplikaci § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu, resp. § 27 odst. 1 písm. g) ZSDP, zvažoval, co tvořilo „předmět v řízení“, resp. „důvod řízení“ a konstatoval, že předmětem daňového řízení jako celku je správné zjištění a stanovení daně, resp. cla. Předmětem odvolacího řízení, tj. odvolacího řízení jako procesního institutu, je odvoláním napadené rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně s tím, že žalovaný byl k zastavení řízení (odvolacího) zavázán z důvodu, že platební výměr č. 39 byl v době po podání původního odvolání pravomocně zrušen. Tím došlo k situaci, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako předmět odvolacího řízení zaniklo a v řízení, jehož předmětem měl být právě přezkum zrušeného platebního výměru č. 39, tedy nebylo o čem rozhodovat. Právě zrušením platebního výměru č. 39 v době po podání původního odvolání odůvodnil Městský soud v Praze v rozsudku ve věci sp. zn. 7 Ca 312/2008 nutnost aplikace § 27 odst. 1 písm. g) ZSDP. Naopak žádné okolnosti rozhodné pro zjištění a stanovení daně, které by nastaly při rozhodování Celního úřadu, a které by tak hypoteticky mohly vést ke zjevné bezpředmětnosti celého daňového řízení, v citovaném rozsudku zmiňovány nebyly. Bezpředmětným se tedy stalo odvolací řízení, nikoli daňové řízení jako celek. Skutečnost, že Celní ředitelství bylo podle rozsudku ve věci sp. zn. 7 Ca 312/2008 zavázáno k zastavení toliko odvolacího řízení je zřejmá již ze závěrečného shrnutí závěrů tohoto rozsudku na straně 4, pokud žalobce v žalobě citoval pasáž ze strany 3 tohoto rozsudku, a dovozoval, že Městský soud zavázal Celní ředitelství zastavit celé daňové řízení, pak se jedná pouze o obecný výklad v souvislosti s aplikací § 27 odst. 1 písm. g) ZSDP, který předcházel konkrétnímu pokynu zastavit řízení o odvolání. Soud k tomu zdůraznil, že smysl citovaných rozsudků je třeba hledat v kontextu celého jejich znění, zásadně nelze vycházet pouze z izolovaných pasáží, stejně tak nelze pro věc zásadní závěry dovozovat z toho, že správní soudy ve svých rozhodnutích občas použily pojem „daňové řízení“, který obsahově zahrnuje i pojem „odvolací (daňové) řízení“, a právě v tomto užším významu je třeba jej chápat i v posuzované věci. Uvedené závěry soud převzal i do posouzení důvodnosti žalobcem shora uplatněné námitky, kterou shledal neopodstatněnou a dospěl k závěru, že Celní ředitelství nepochybilo, pokud podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu odvolací řízení ve věci platebního výměru č. 39 zastavilo. K poukazu žalobce, že důvodem zastavení je to, že již není možné daň vyměřit, soud uvádí, že předmětem posouzení bylo přezkoumání postupu Celního ředitelství za situace, kdy v době po podání původního odvolání došlo ke zrušení platebního výměru, nikoli otázky týkající se samotného stanovení daně (cla). Vzhledem k tomu, že v době po podání původního odvolání přestalo odvoláním napadené rozhodnutí (platební výměr č. 39) existovat, vylučuje tato skutečnost, aby o neexistujícím platebním výměru mohlo Celní ředitelství meritorně rozhodovat a aplikovat tak § 116 odst. 1 daňového řádu. Soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce a jeho poukazu na usnesení rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 8 Afs 15/2007, kdy namítal, že zrušení platebního výměru zakládá pro další řízení překážku věci rozhodnuté, neboť ve věci, kterou posuzoval Nejvyšší správní soud, bylo předpokladem pro aplikaci tohoto pravidla to, že platební výměr byl zrušen odvolacím orgánem, tj. na základě posouzení důvodnosti odvolání, naproti tomu v projednávané věci byl platební výměr zrušen Celním úřadem (tj. správním orgánem I. stupně) a k posouzení důvodnosti odvolání vůbec nedošlo. Nedůvodná je rovněž námitka žalobce, že správní soudy uložily Celnímu ředitelství zastavit řízení z důvodu existence překážky věci rozhodnuté, neboť Městský soud v rozsudku ve věci sp. zn. 7 Ca 312/2008, resp. NSS ve věci sp. zn. 2 Afs 31/2011, se otázkou možné překážky věci rozhodnuté vůbec nezabývaly. Naproti tomu soud přisvědčil žalobnímu tvrzení o tom, že je žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nezákonné, když žalovaný rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí Celního ředitelství, které samo bylo odvolacím orgánem v řízení o původním odvolání žalobce proti platebnímu výměru č. 39, neboť došlo k pochybení v důsledku nesprávného procesního poučení o možnosti podat odvolání, ačkoliv se jednalo o druhostupňové rozhodnutí, a že tak žalovaný představoval již třetí instanci. Soud vešel na tuto námitku, neboť je z průběhu správního řízení zřejmé, že Celní ředitelství v rozhodnutí o odvolání žalobce (v projednávané věci prvostupňové rozhodnutí) nesprávně/nezákonně žalobce/účastníka řízení poučilo a připustilo možnost napadnout rozhodnutí odvoláním. Žalobce této možnosti využil a podal proti rozhodnutí Celního ředitelství opravný prostředek (odvolání), o němž rozhodoval žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Jedná se o zřejmé procesní pochybení, neboť ke dni 27.12.2012, kdy bylo rozhodnutí Celního ředitelství vydáno, bylo Celní ředitelství v postavení odvolacího orgánu a doručením jeho rozhodnutí žalobci dne 28.12.2012 se stalo toto rozhodnutí pravomocným. Tento závěr vyplývá z ustanovení § 4 a § 5 odst. 3 písm. g) zákona č. 185/2004 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012. Poučení o právu podat odvolání i proti rozhodnutí Celního ředitelství (druhostupňovému) bylo tedy v rozporu se zákonem, neboť ke dni právní moci rozhodnutí Celního ředitelství, tj. ke dni 28.12.2012, žalovaný (Generální ředitelství cel) postavení odvolacího orgánu v této věci neměl. Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem v důsledku hrubé procesní vady, která měla za následek procesní nejistotu na straně žalobce (žalobce podal z opatrnosti proti rozhodnutí Celního ředitelství žalobu, která byla zdejším soudem projednána pod shora citovanou sp. zn. 9 Af 16/2013), dospěl soud k závěru, že je třeba nezákonné rozhodnutí žalovaného (ve třetí instanci) „odstranit“, proto je zrušil. Soud při tom neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo nicotné, neboť v době jeho vydání v roce 2013 byl žalovaný již v postavení odvolacího orgánu, a byl tak podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 17/2012 Sb., o celní správě České republiky, ve znění účinném ode dne 1.1.2013, oprávněn rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným celními úřady. Byť se zrušení žalobou napadeného rozhodnutí může jevit formálním aktem (viz závěr zdejšího soudu ve věci sp. zn. 11 Af 22/2013), má soud zato, že se shora uvedených důvodů (zejména z důvodů pochybností žalobce o tom, zda má podat odvolání či žalobu, když z opatrnosti učinil obojí), je třeba takovému formálnímu postupu dostát a nezákonné rozhodnutí žalovaného „odklidit“. Soud proto žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost postupem podle ustanovení § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný právním názorem soudu vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.), přičemž vyjde z toho, že o původním odvolání žalobce bylo již pravomocně rozhodnuto Celním ředitelstvím Praha rozhodnutím ze dne 27.12.2012, č.j. 21485-2/2012-170100-21 a proti tomuto rozhodnutí Celního ředitelství se nelze dále odvolat. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), 2x režijní paušál po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), DPH jehož je zástupce žalobce plátcem ve výši 1.428,- Kč, tedy celkem 11.228,- Kč.

Poučení