9 Af 44/2010 - 45

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: Ing. S. V., zast. JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Praha 4 - Lhotka, Nad Zátiším 586/22, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 12.8.2010, č.j. 14117- 2/2010-170100-21 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Platebním výměrem Celního úřadu Kolín (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11.6.2010, č.j. 17091/2010-177500-024 byla žalobci podle § 46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období březen 2009 ve výši 1.468.736,- Kč a zároveň bylo rozhodnuto o zvýšení vyměřené daně podle § 68 daňového řádu o 10%. Žalobci vyměřená daňová povinnost tak činila celkem 1.615.610,- Kč. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) Celní ředitelství Praha zamítlo odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Celní ředitelství Praha (označované dále též jako „žalovaný“) předně konstatovalo, že dne 21.3.2009 v 5.10 hod. bylo hlídkou celní správy zastaveno vozidlo DAF LF, RZ 5A6 2188, jehož provozovatelem byl M. K. Vozidlo řídil žalobce. Hlídka celní správy sdělila žalobci, že proběhne celní kontrola a vyzvala ho k předložení dokladů. Žalobce hlídce odpověděl, že převáží pouze kartonáž a žádné doklady k nákladu nemá. Kontrolou nákladového prostoru vozidla byly zjištěny dvě palety obalového materiálu a za nimi deset papírových krabic s tabákem o celkové hmotnosti 1.300 kg. Vybrané výrobky byly dne 21.3.2009 rozhodnutím č.j. 1735/PH-93/2009E zajištěny, jelikož žalobce neprokázal, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné nebo nabyté oprávněným způsobem za ceny bez daně, tzn. nebylo prokázáno jejich zdanění dle ust. § 5 zákona o spotřebních daních ani oprávněné nabytí vybraných výrobků osvobozených od daně dle ust. § 6 téhož zákona. Dle § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních bylo zajištěno 10 papírových krabic s tabákem o celkové hmotnosti 1.300 kg. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.4.2009. Protože žalobce dopravoval vybrané výrobky a neprokázal zdanění ani oprávněné nabytí vybraných výrobků osvobozených od daně, stal se v souladu s § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních plátcem spotřební daně z tabákových výrobků. Žalobci tak vznikla dnem 21.3.2009 daňová povinnost daň přiznat a zaplatit. Jelikož v zákonné lhůtě nepodal daňové přiznání k dani z tabákových výrobků, doručil mu dne 23.9.2009 správce daně výzvu ze dne 25.8.2009 k podání daňového přiznání ke spotřební dani podle § 40 daňového řádu a stanovil lhůtu pro jeho podání do 15 dnů ode dne doručení výzvy. Tato lhůta marně uplynula dnem 9.10.2009. Dne 15.10.2009 obdržel správce daně dopis, ve kterém žalobce uvedl, že nebude podávat přiznání ke spotřební dani ohledně 1.300 kg tabáku, který byl zjištěn v jím řízeném vozidle dne 21.3.2009. Tabák byl do automobilu naložen bez jeho vědomí a žalobce nemá povědomost o tom, kdo ho naložil a komu vlastně patří. Vzhledem ke skutečnosti, že daňové přiznání je v souladu s § 40 odst. 1 daňového řádu povinen podat každý, komu tato povinnost vzniká v souladu s daňovým řádem, nebo ten, koho k tomu správce daně vyzve, přistoupil správce daně ke stanovení základu daně podle pomůcek v souladu s § 44 odst. 1 daňového řádu. V rámci stanovení základu daně a daně podle pomůcek byla provedena dvě místní šetření. První šetření bylo provedeno dne 15.10.2009 ve skladu žalovaného, a to z důvodu přesného ohledání vybraných výrobků zajištěných rozhodnutím ze dne 21.3.2009. Během místního šetření správce daně provedl odběr vzorků ze všech deseti papírových krabic s tabákem. Z výsledků rozboru vzorků a stanoviska k sazebnímu zařazení zboží, které správce daně obdržel dne 1.12.2009, je patrné, že se jedná o tabák řezaný, který je způsobilý ke kouření. Celkem bylo odebráno 10 vzorků v množství 20.688,8 g, tj. 20,69 kg. Druhé šetření na témže místě bylo provedeno dne 9.3.2010 za účelem průkazného ověření hmotnosti zajištěných vybraných výrobků. Byla zjištěna čistá hmotnost vybraných výrobků 1.147,45 kg tabáku. Vzhledem k výše uvedenému vydal správce daně dne 11.6.2010 platební výměr na spotřební daň z tabákových výrobků - tabák ke kouření, tabák řezaný dle § 101 odst. 3 písm. c) bod 1 zákona o spotřebních daních. Následně žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, odvolací orgán zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně, v tomto případě dle § 44 daňového řádu. Má-li za prokázané, že tyto podmínky splněny byly, podané odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Rozsah těchto zákonných podmínek bývá vymezován různě. Judikatura zpravidla odkazuje výlučně na dodržení dikce daného ustanovení, přičemž o splnění této zákonné podmínky nemá žalovaný pochyb. V literatuře však bývají mezi zákonné podmínky počítány i další podmínky, totiž zda se vůbec jedná o daňový subjekt, zda předchozí daňové řízení bylo vedeno v souladu se základními zásadami daňového řízení apod. S posléze uvedeným právním názorem se ztotožnil i žalovaný. Pokud tedy žalobce napadal nesplnění zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, které podle jeho názoru spočívá v tom, že žalobce není plátcem daně, žalovaný také tuto zákonnou podmínku zvláště přezkoumal a došel k závěru, že odvolání žalobce lze rozdělit do dvou samostatných okruhů. Prvním je hledisko, zda je žalobce skutečně plátcem předmětné daně, když neustále zdůrazňuje, že náklad, který přepravoval, není v jeho vlastnictví, nikdy jej nenabyl, a to ani přechodně, nikdy jej nekupoval, ale pouze jej na základě ústní kupní smlouvy přepravoval, a druhým je to, zda byl postup správního orgánu I. stupně při stanovení základu daně a daně podle pomůcek správný. Z § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních dle žalovaného vyplývá, že plátcem je mj. fyzická osoba, která dopravuje vybrané výrobky ve větším množství (podle § 4 odst. 3 písm. j), aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Žalovaný má za jednoznačně prokázané, že tím, kdo dopravoval předmětné výrobky a neprokázal jejich zdanění ani oprávněné nabytí, byl žalobce, který se tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních stal plátcem spotřební daně z tabákových výrobků. Ve smyslu § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit mj. dnem zjištění vybraných výrobků u výše uvedených plátců. Obecně platí, že daňová povinnost nastává okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající její vznik. V souladu s § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních a v návaznosti na výše uvedené vznikla žalobci povinnost spotřební daň z tabákových výrobků přiznat a zaplatit dnem 21.3.2009. Pro splnění této povinnosti stanoví zákon lhůtu pro podání přiznání, a to buď pevným datem, nebo počtem dnů v návaznosti na rozhodnou skutečnost. Jelikož nebylo v zákonné lhůtě podáno daňové přiznání k dani z tabákových výrobků, správní orgán I. stupně vyzval žalobce k jeho podání podle § 40 daňového řádu a stanovil mu k tomu patřičnou lhůtu. Vzhledem ke skutečnosti, že lhůta pro podání daňového přiznání marně uplynula a žalobce sdělil, že daňové přiznání nebude podávat, přistoupil správní orgán I. stupně ke stanovení základu daně a daně podle pomůcek v souladu s § 44 odst. 1 daňového řádu, neboť měl na základě výše uvedeného za prokázané, že se v posuzované věci jedná o případ podléhající zdanění a u poplatníka jsou dány osobní a věcné podmínky pro vznik daňové povinnosti. Podmínky pro stanovení daně podle pomůcek jsou v případě, který řeší § 44 odst. 1 daňového řádu, jiné, než podmínky stanovení daně podle pomůcek podle § 31 odst. 5 daňového řádu při dokazování. Ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu upravuje postup při dokazování v daňovém řízení a vychází z toho, že pokud daňový subjekt nesplní některou svou zákonnou povinnost, aby prokázal veškeré skutečnosti, k nimž je povinen, a daň nelze stanovit dokazováním, je možné stanovit daň podle pomůcek. Konstrukce takto stanovené daně vychází zcela zřejmě z předpokladu, že daňový subjekt podal daňové přiznání, v němž tvrdí určité skutečnosti. Podmínkou je však aktivita daňového subjektu spočívající alespoň v podání daňového přiznání, neboť nelze provádět dokazování za situace, kdy je daňový subjekt pasivní a ani nepodá daňové přiznání. V tomto případě správce daně nezkoumá, zda je možné stanovit daň dokazováním, neboť toto vyžaduje určitou aktivitu daňového subjektu. Pokud sám daňový subjekt nevymezí svým úkonem (daňovým přiznáním) předmět příslušného daňového řízení, pak není možné nic dokazovat. Není-li podáno daňové přiznání, a nestane-li se tak ani na výzvu správce daně, dává zákon správci daně na výběr buď stanovit základ daně a daň podle pomůcek, nebo vyjít z předpokladu, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula, vyměřit daň v této výši a eventuálně provést místní šetření, popřípadě zahájit daňovou kontrolu podle § 16 daňového řádu a v rámci ní prověřit daňový základ a další okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu. Ve výběru toho, které z těchto oprávnění užije, je správce daně limitován tím, že stanovit základ daně a daň podle pomůcek může jen tehdy, má-li dostatek podkladů pro závěr o tom, že daňovému subjektu svědčí daňová povinnost a daňovou povinnost lze podle pomůcek stanovit. V daném případě správní orgán I. stupně správně přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek podle § 44 odst. 1 daňového řádu, které stanoví, že nebylo-li daňové přiznání podáno včas, a to ani po výzvě správce daně, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Protože žalobce nepodal daňové přiznání ani po výzvě správce daně, byl správce daně bez dalšího oprávněn stanovit daň i bez součinnosti s daňovým subjektem. Provedení daňové kontroly v daném případě nebylo opodstatněné, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 44 odst. 1 daňového řádu a správce daně, plně v souladu se zásadou zákonnosti, přikročil ke stanovení daně pomocí pomůcek. Žalovaný dále uvedl, že § 44 odst. 1 daňového řádu neobsahuje taxativní výčet pomůcek, které je správce daně oprávněn použít ke stanovení základu daně. Tyto pomůcky jsou pouze demonstrativně vymezeny v § 31 odst. 6 daňového řádu. Použití, resp. výběr použitých pomůcek, je zcela na správci daně. Správce daně použil jako pomůcky listinné doklady z provedených místních šetření, které byly opatřeny zcela v souladu s daňovým řádem a umožnily správci daně zjistit základ daně a stanovit daň ve správné výši. Správní orgán I. stupně provedl v rámci stanovení daně podle pomůcek dvě místní šetření ve skladu žalovaného. Během těchto šetření byl proveden odběr vzorků a ověřena hmotnost vybraných výrobků. Místní šetření byla prováděna bez součinnosti s žalobcem v souladu s § 44 daňového řádu. Žalovaný konstatoval, že místní šetření je institutem zařazeným do obecné části daňového řádu, který je tak použitelný v kterémkoliv stádiu řízení. Protokol či úřední záznam, který je jeho výsledkem, představuje důležitý důkazní prostředek, který vznikl na základě vlastní činnosti správce daně. Jde o standardní institut, jenž je modelován tak, aby poskytl správci daně dostatečné možnosti si na určitém místě efektivně opatřit potřebné informace. K odvolací námitce žalobce, že měla být zahájena a provedena daňová kontrola ve smyslu § 16 daňového řádu, jelikož nepostačuje, je-li daňová povinnost doměřena pouze na základě výsledků získaných při místním šetření, žalovaný konstatoval, že cílem daňové kontroly je podle § 16 odst. 1 daňového řádu ověřit správnost a pravdivost údajů o základu daně a dani uváděných v daňovém přiznání. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Afs 159/2005 – 70 je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, která má k dispozici nebo které si sám bez součinnosti s daňovým subjektem opatří. Správní orgán I. stupně proto byl dne 15.10.2009 a 9.3.2010 oprávněn opatřit si i bez součinnosti s daňovým subjektem ve skladu žalovaného za pouhé přítomnosti správce objektu pomůcky, které do té doby neměl k dispozici a které následně použil k vyměření daně dle § 44 odst. 1 daňového řádu. Byl tedy oprávněn sklad navštívit, zajištěné vybrané výrobky bez součinnosti s daňovým subjektem převážit a odebrat vzorky, o zjištěných výsledcích sepsat úřední záznam a tuto pomůcku následně použít k vyměření. Přesně tento postup správní orgán I. stupně materiálně použil a požadavkům daňového řádu tím zcela dostál. Jestli se správní orgán I. stupně nad rámec daňového řádu formálně snažil návštěvu skladu za účelem převážení a získání pomůcky „povýšit“ na místní šetření a dále se snažil získání pomůcky zachytit ve formálně náročnějším protokolu o místním šetření (ústním jednání) namísto zcela dostačujícího úředního záznamu, lze takové jednání označit za přehnaný aktivismus, který však nemá žádný dopad na zákonnost později vydaného rozhodnutí. Na zákonnost rozhodnutí může mít dopad jen takový postup správce daně, který zákonným požadavkům nedostojí a práva daňového subjektu tím fakticky krátí, a nikoli postup, kterým správce daně požadavkům zákona nejen dostojí, ale z jakéhokoli důvodu je překračuje, čímž žádná újma daňovému subjektu vzniknout nemůže. Skutečnost, že do vozidla řízeného žalobcem byly vybrané výrobky (tabák ke kouření) naloženy bez jeho vědomí a žalobce nemá povědomost o tom, kdo tabák naložil a komu vlastně patří, nemá dle žalovaného vliv na vyvození daňové povinnosti vůči žalobci. Z hlediska vyvození daňové povinnosti nerozhoduje, zda subjekt věděl či nevěděl, ale rozhodující je to, zda dopravoval či nedopravoval a zda prokázal či neprokázal, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné nebo oprávněně nabyté bez daně. Žalovaný na tomto místě konstatoval, že daňové subjekty bývají překvapeny „tvrdostí“ skutkové podstaty zakotvené v § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, kterou však zákonodárce zamýšlel konstruovat právě tímto způsobem jako nástroj k účinnému potírání daňových úniků v oblasti spotřebních daní. Volí potom různé způsoby obhajoby, výsledkem však většinou bývají jen znaky dovozované nad rámec předmětné skutkové podstaty (např. „nevěděl jsem, že vybrané výrobky nejsou zdaněné“, „byl jsem přesvědčen, že vezu vodu, ne líh“, apod.), což judikatura setrvale a konstantně odmítá. K tomu žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 35/2008 -53 a č.j. 1 Afs 94/2009 – 56. Uzavřel, že § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních konstruuje speciální skutkovou podstatu, a pokud ji kterákoli fyzická či právnická osoba naplní, stane se bez dalšího plátcem spotřební daně. U dopravovaných vybraných výrobků, u kterých není prokázáno, že jde o vybrané výrobky zdaněné nebo nabyté oprávněně bez daně, je podle legální definice zákona o spotřebních daních jedinou odpovědnou osobou (plátcem daně) osoba, která je dopravuje. Z pohledu zákona o spotřebních daních je tedy irelevantní, kdo je vlastníkem vybraných výrobků, kdo je objednatelem přepravy, zda je přeprava vybraných výrobků eventuálně v rozporu s trestněprávními předpisy a kdo případně odpovídá za jejich porušení, a tedy zda je dopravce vybraných výrobků v postavení pachatele nebo svědka daného trestného činu apod. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě předně poukázal na to, že v odvolání namítal, že od samého počátku mu nebylo známo, o jaký tabák se má vlastně jednat, zda je či není předmětem daně a že tuto skutečnost se dozvěděl až z platebního výměru, aniž by si to mohl jakkoliv ověřit. Správní orgán I. stupně se o tom, že se jedná o tabák ke kouření, dozvěděl až dne 1.12.2009, tzn. za více než tři měsíce poté, co byl žalobce vyzván k podání daňového přiznání. Na výše uvedené žalovaný nikterak nereagoval a v napadeném rozhodnutí uvedl, že odvolání lze rozdělit do dvou okruhů, a to zda je žalobce plátcem daně a zda byl postup celního úřadu při stanovení základu daně a daně podle pomůcek správný. Žalovaný nereagoval na to, že správní orgán I. stupně nejdříve požadoval po žalobci podání daňového přiznání ke spotřební dani z 1.300 kg tabáku a teprve následně sám zjišťoval, zda se v daném případě vůbec jedná o tabák ke kouření, který je předmětem daně. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.7.2007 č.j. 5 Afs 170/2006-164, podle kterého není správce daně oprávněn na základě své úvahy volit jakýkoli procesní postup, kterým dospěje k doměření daně, jsou-li dány zákonné důvody pro užití daňové kontroly. Podle § 16 odst. 1 daňového řádu se daňovou kontrolou zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Z postupu správního orgánu I. stupně je přitom nepochybné, že správní orgán I. stupně zjišťoval základ daně (množství tabáku), i když to žalovaný nazývá opatřováním si pomůcek. Správní orgán I. stupně provedl v rámci stanovení základu daně a daně dvě místní šetření, která se uskutečnila ve skladu žalovaného, tj. mimo územní obvod správního orgánu I. stupně. Při prvním místním šetření dne 15.10.2009 správní orgán I. stupně odebral vzorky tabáku a teprve z výsledků rozborů a ze stanovisek k sazebnímu zařazení zboží, které žalobce nikdy neviděl a ani s nimi nebyl seznámen, se správní orgán dozvěděl o tom, že se má jednat o tabák řezaný, který je způsobilý ke kouření. O jaké množství tabáku se jedná, zjistil až při druhém šetření provedeném dne 9.3.2010. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že z výsledků rozboru vzorků a stanoviska k sazebnímu zařazení zboží je patrné, že se jedná o tabák, který je způsobilý ke kouření. Stejnou dikci používá i správní orgán I. stupně v platebním výměru. Zákon o spotřebních daních však v § 101 odst. 3 písm. c) bod 1 stanoví, že tabákem ke kouření je sice řezaný tabák, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek, který je způsobilý ke kouření, ale tato způsobilost ke kouření je podmíněna tím, že tak musí být bez dalšího průmyslového zpracování. Z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zde je tento tabák způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování. Pokud tomu tak není, tak nemůže být ani předmětem daně. Žalobce dále namítl, že správní orgán I. stupně provedl dvě místní šetření, při nichž zjišťoval základ daně, bez přítomnosti a vědomí žalobce. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soud ze dne 18.7.2007, č.j. 5 Afs 170/2006-164, podle kterého se místní šetření upravené v § 15 daňového řádu provádí vždy v souvislosti s daňovým řízením, přičemž charakter tohoto institutu vylučuje, že by mohlo být prováděno dlouhodobě a jinde než u daňového subjektu nebo v místě jeho činnosti nebo majetku. Místní šetření u žalobce prováděna nebyla; byla prováděna v místě, kde se žádný majetek žalobce nenacházel. Při „místním šetření” správní orgán I. stupně odebíral vzorky. Není však zřejmé, kdo a jak je odebíral a zda při tom byly dodrženy interní předpisy celní správy upravující tuto oblast. V této souvislosti žalobce poznamenal, že Nejvyšší správní soud se zabýval možnou aplikací interních předpisů v případech, kdy k postupu správních orgánů obecně závazné normy „mlčí”, přičemž dospěl k závěru, že pokud se ohledně postupu celních orgánů, k němuž jsou zmocněny zákonem, avšak který jinak není regulován obecně závazným pravidlem chování, vytvořila správní praxe a tato je nepochybně všeobecně dodržována, je taková správní praxe pro správní orgán právně závazná. Správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový postup by byl libovůlí, která je nepřípustná. Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila. Prostorem pro uvážení je nutno rozumět i to, jakým způsobem provede odběr vzorku zboží a jak s tím dále bude nakládat, není-li takový postup konkrétně stanoven právním předpisem. Problematika odběru vzorků v celní správě je upravena služebním předpisem č. 41/2004 „Pracovní postup pro odběr a manipulaci se vzorky zboží k zjištění jeho totožnosti, k zjištění jeho vlastností a určení sazebního zařazení“, jenž upravuje technologii odběru vzorků a má povahu závazného vnitřního aktu. Podle odstavce 12 tohoto služebního předpisu se zpravidla odebírají tři vzorky. Podle odstavce 14 tohoto předpisu pak platí, že všechny tři vzorky musí být označeny způsobem, který vylučuje pochybnosti o jejich totožnosti. Žalobce namítl, že takto správní orgán I. stupně nepostupoval. Dále uvedl, že judikatura z výše uvedených ustanovení služebního předpisu dovozuje, že se při odběru vzorku předpokládá přítomnost kontrolovaného subjektu a jeho aktivní účast při vlastním odběru, následném zabalení a zapečetění a označení odebraného vzorku. Pracovní postup tak akcentuje jednu ze zásad kontrolní činnosti, a to že kontrolovaný subjekt má právo být přítomen při odebírání vzorků kontrolovaného zboží. V projednávaném případě však byly vzorky odebrány bez jeho vědomí a přítomnosti. Správní orgán I. stupně tak postupoval v rozporu se závazným předpisem a uplatnil vůči žalobci postup, který je zatížen svévolí. Postup správního orgánu I. stupně při odběru vzorků byl tedy nezákonný a nelze vyloučit, že s odebraným vzorkem nebylo nakládáno tak, aby nemohl být změněn jeho charakter. Žalobce shrnul, že správní orgán I. stupně, dříve než zjistil, zda předmětný tabák je předmětem daně, vyzval žalobce k podání daňového přiznání a poté k prokázání zdanění, a když žalobce namítl, že není zřejmé, o jaký tabák se jedná, ponechal to bez jakékoliv reakce, čímž vytvořil situaci, kdy žalobce nemohl využívat svých práv, které mu právní předpisy dávají. Následně správní orgán I. stupně určil, že rozhodující je, že žalobce nepodal daňové přiznání ve stanovené lhůtě, přičemž reakci žalobce odeslanou tři dny po uplynutí lhůty zcela ponechal stranou. Žalobce v odvolání poukázal na konstantní judikaturu, podle které nepodal-li daňový subjekt na výzvu správce daně daňové přiznání, nelze automaticky dovodit, že jsou splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, jestliže daňový subjekt namítá, že mu daňová povinnost nevznikla a je na správci, aby prokázal opak. Na to žalovaný reagoval citací judikatury, která se týká naprosto něčeho jiného. Žalobce v odvolání rovněž namítl chaotický postup celních orgánů včetně toho, že celní orgány uvedly, že předmětný tabák byl v automobilu řízeném žalobcem zjištěn při provádění celní kontroly. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že hlídka celní správy sdělila žalobci, že proběhne celní kontrola a vyzvala ho k předložení dokladů k nákladu. Celní kontrola je však dle žalobce institutem celního práva, nikoliv práva daňového, je upravena celní legislativou Společenství a jejím smyslem je naprosto něco jiného, než kontrolovat dodržování zákona o spotřebních daních. V Protokolu o podaném vysvětlení ze dne 21.3.2009, č.j. 1735/PH-93/2009/C je uvedeno, že žalobce byl vyzván podle § 30 celního zákona, aby podal vysvětlení ke zboží označenému jako tabák, které bylo nalezeno při kontrole v rámci výkonu služby pátrání po zboží uniklém celnímu dohledu ve smyslu ustanovení Hlavy I., kapitoly I., čl. 4 odst. 13 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „Celní kodex“), pracovníky SMD odd. 34 CŘ Praha, dne 21.3.2009. Podle čl. 4 odst. 13 Celního kodexu se „dohledem ze strany celních orgánů” rozumí obecná činnost těchto orgánů, jíž se zajišťuje dodržování celních předpisů a případně i dalších právních předpisů vztahujících se na zboží podléhající celnímu dohledu. Podle čl. 37 odst. 1 Celního kodexu podléhá zboží celnímu dohledu od vstupu na celní území Společenství a může být podrobeno kontrole ze strany celních orgánů podle platných předpisů, tj. může být prohlíženo, prověřována existence a pravost dokladů, kontrolovány účetní doklady a jiné záznamy, kontrolovány dopravní prostředky atd. a prováděna úřední šetření s cílem zajistit, aby byly dodržovány celní předpisy a případně i další právní předpisy vztahující se na zboží podléhající celnímu dohledu s tím, že celní dohled trvá pouze do okamžiku zjištění celního statusu jako zboží Společenství. Podle čl. 1 Celního kodexu se celní předpisy skládají z Celního kodexu a z prováděcích předpisů k němu přijatých na úrovni Společenství nebo na vnitrostátní úrovni s tím, že se Celní kodex vztahuje pouze na obchod mezi Společenstvím a třetími zeměmi. Dále Celní kodex v čl. 13 a 14 stanoví, že celní orgány sice mohou v souladu s podmínkami stanovenými v platných předpisech provádět veškeré kontroly, které považují za nezbytné, ale pouze pro zajištění řádného uplatňování celních předpisů a že pro účely uplatnění celních předpisů musí každá osoba, která se přímo nebo nepřímo podílí na dotyčných operacích za účelem obchodu se zbožím, poskytnout celním orgánům na jejich žádost a v případně stanovených lhůtách všechny doklady a informace bez ohledu na použitý nosič informací a veškerou potřebnou pomoc. Čl. 313 odst. 1 nařízení č. 2454/93 stanoví, že veškeré zboží, které se nachází na celním území Společenství, se považuje za zboží Společenství, kromě případů, kdy je prokázáno, že zboží tento status Společenství nemá. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný a správní orgán I. stupně zcela ignorovali základní právní předpisy platné ve všech členských státech Společenství a správní orgán tím, že kontroloval a následně zadržel zboží, které mělo status zboží Společenství, tj. nepodléhalo celnímu dohledu, porušil jednu ze základních svobod garantovaných Smlouvou o založení Evropského společenství - volný pohyb zboží. Postup žalovaného nelze hodnotit jinak než jako protiprávní a protiústavní, neboť žalovaný prováděl činnosti, ke kterým nemá kompetence. Žalobce klade otázku, jaký právní předpis dovoluje celním orgánům zastavovat a kontrolovat dopravní prostředky přepravující v EU zboží, které má status zboží Společenství. Tím, že pracovníci žalovaného zastavili předmětné vozidlo a kontrolovali zboží, které má status zboží Společenství, a tudíž není pod dohledem celních orgánů, hrubým způsobem porušili základní právní předpisy EU. Žalovaný vzhledem k výše uvedenému postupoval protiprávně, a výsledky jeho činnosti proto nelze použít v jakémkoliv následujícím řízení. Smlouva o založení Evropského společenství v čl. 3 odst. 1 písm. c) zahrnuje mezi své základní činnosti vnitřní trh, který se vyznačuje odstraněním překážek volného pohybu zboží. Podle čl. 14 odst. 2 této smlouvy vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží. Volný pohyb zboží je jednou ze čtyř základních svobod, na kterých je založen vnitřní trh EU. Volný pohyb zboží zahrnuje zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem stejně jako zákaz kvantitativních omezení dovozu mezi členskými státy a rovněž i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu k třetím zemím. Žalobce žádné zboží nedovážel, jím převážené zboží nebylo pod celním dohledem, takže celní orgány u něho prováděly kontrolu nezákonně. O tom svědčí také to, že předmětné zboží nebylo následně zajištěno podle celní legislativy jako zboží, které bylo odňato celnímu dohledu, ale žalovaný vydal dva dokumenty podle zákona o spotřebních daních, a to nejdříve protokol o opatření k zajištění tabákových výrobků č.j. 1735PH- 93/2009/B ze dne 21.3.2009 a následně rozhodnutí o zajištění vybraných výrobku ve větším množství č.j. 1735/PH-93/2009/E. Celní dohled trvá pouze do okamžiku zjištění celního statusu zboží jako zboží Společenství a tuto skutečnost žalovaný zjistil již při kontrole provedené dne 21.3.2009. Jeho další úkony proto již nebyly prováděny podle celní legislativy. Je tak zřejmé, že celní orgány nepostupovaly podle § 41 zákona o spotřebních daních. K tomu se však žalovaný vůbec nevyjádřil. I když žalovaný nepostupoval podle § 41 zákona o spotřebních daních, ale podle celního kodexu, přesto zajistil dopravovaný tabák podle § 42 odst. 4 zákona o spotřebních daních, a to proto, že údajně zjistil, že vybrané výrobky jsou dopravovány bez příslušného dokladu ve smyslu § 41 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Žalovaný našel nějaký tabák, ale vůbec se nepřesvědčil o tom, zda se jedná o tabák, který je předmětem daně a který by proto měl být vybaven doklady stanovenými zákonem o spotřebních daních, nebo zda se jedná o jiný tabák, který není předmětem daně, a proto nemusí být těmito doklady při dopravě vybaven. Z § 1 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních vyplývá, že mezi vybrané výrobky patří také „tabákové výrobky”. Podle § 101 odst. 2 zákona o spotřebních daních se tabákovými výrobky pro účely tohoto zákona rozumí cigarety, doutníky, cigarillos a tabák ke kouření. Tabák ke kouření je definován v § 101 odst. 3 zákona o spotřebních daních jako tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek a způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování, nebo tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli, který nespadá pod cigarety, cigarillos a doutníky a který je možné kouřit, anebo tabák ke kouření obsahující více než 25 % hmotnosti tabákových částic užších než 1 mm; jedná se o jemně řezaný tabák určený pro ruční výrobu cigaret. Žalobce dále namítl, že ze spisu nelze zjistit, jakým způsobem žalovaný při kontrole provedené dne 21.3.2009 zjistil, že předmětný tabák je tabákem ke kouření, takže jej lze považovat za vybraný výrobek. Ze spisu lze zjistit, že žalovaný si v tomto okamžiku nebyl jist tím, o jaký tabák se jedná a proto v protokolu o opatření k zajištění tabákových výrobků č.j. 1735PH-93/2009/a následně pak v rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků č.j. 1735/PH- 93/2009/E, uvedl, že zajišťuje 1.300 kg tabáku, což je označení, které ještě neříká, že se jedná o vybraný výrobek, jímž je pouze tabák ke kouření. Žalobci není známo, proč žalovaný v tomto případě nepostupoval podle § 41 zákona o spotřebních daních a proč nevyužil svého práva k odebrání vzorků přepravovaného tabáku. Žalobce by v takovém případě byl při odběru vzorků přítomen a následně by mohl kvalifikovaně reagovat na všechny úkony celních orgánů. Žalovaný tedy neměl dne 21.3.2009 najisto postaveno, že předmětný tabák je tabákem ke kouření ve smyslu § 101 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebních daních. Celní orgány však mohou postupovat podle § 42 zákona o spotřebních daních pouze tehdy, pokud jde o vybrané výrobky, což je u tabáku pouze tabák ke kouření. Pokud by žalovaný měl již dne 21.3.2009 postaveno najisto, že se jedná o tabák ke kouření, pak je otázkou, proč správní orgán I. stupně prováděl tzv. místní šetření (až 15. 10. 2009), aby při něm odebral vzorky a tyto nechal analyzovat za účelem zjištění, o jaký tabák se jedná. Mezi žalobcem a celními orgány bylo od samého začátku sporné, zda předmětný tabák je tabákem ke kouření. Institut předběžného opatření podle § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních je přípustný pouze v situaci, kdy celní orgány jsou schopny v okamžiku probíhající kontroly jasně stanovit, že předmět kontroly je bez pochybností tabákovým výrobkem podléhajícím spotřební dani. Je proto otázkou, zda aplikace institutu předběžného opatření byla vůbec na místě za situace, kdy tato věc nebyla postavena najisto. Správní orgán I. stupně v okamžiku, kdy ještě nevěděl, zda předmětný tabák je předmětem daně, tj. zda je tabákem způsobilým ke kouření, a kolik tohoto tabáku je, přesto nejdříve vyzval žalobce k podání daňového přiznání, pak k prokázání jeho zdanění a teprve poté sám zjistil, o jaký tabák se jedná a kolik ho je. Žalobce byl vyzván k podání daňového přiznání na 1.300 kg tabáku, ale správní orgán I. stupně za čtvrt roku poté zjistil, že se jedná o „řezaný tabák, který je způsobilý ke kouření” a takřka za rok poté zjistil přesnou hmotnost tohoto tabáku, která činila 1.147,45 kg. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě zopakoval argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nad její rámec uvedl, že oprávnění ke kontrole osob a dopravních prostředků mají celní orgány dle § 37 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen „celní zákon“), mj. při pátrání po zboží uniklém dohledu celních orgánů podle právních předpisů Evropských společenství a zjišťování osoby, která zboží tomuto dohledu odňala nebo se tohoto odnětí zúčastnila. Při zabezpečování a plnění úkolů vyplývajících z mezinárodních smluv je celník oprávněn zastavovat osoby a dopravní prostředky, provádět kontrolu zavazadel, dopravních prostředků, jejich nákladů, přepravních a průvodních listin. Při zastavování dopravních prostředků postupuje celník obdobně jako příslušník Policie ČR. Kterýkoliv celní úřad nebo celní ředitelství jsou dle § 42 odst. 4 zákona o spotřebních daních oprávněny zastavovat dopravní prostředky a provádět jejich kontrolu za účelem zjištění, zda druh a množství dopravovaných vybraných výrobků odpovídají druhu a množství vybraných výrobků uvedených v elektronických průvodních dokladech nebo v ostatních dokladech stanovených pro dopravu vybraných výrobků. Tuto kontrolu jsou celní úřad nebo celní ředitelství oprávněny provádět také u dopravovaných zásilek. Kontrolovaná osoba je povinna úkony vyplývající z tohoto oprávnění strpět a poskytnout celnímu úřadu nebo celnímu ředitelství potřebnou součinnost. Základním posláním skupiny mobilního dohledu je pátrání po zboží uniklém nebo odňatém celnímu dohledu, vykonání dohledu a celní kontroly. Mezi tyto činnosti patří např. kontrola vybraných výrobků podléhajících spotřební dani, kontrola zaměřená na dodržování zákazu prodeje neznačených tabákových výrobků a zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků na tržnicích a tržištích (stánkový prodej) a další. Prvním úkonem celního orgánu bylo vyzvání žalobce k předložení dokladů k nákladu. Jelikož žalobce předmětné doklady nedoložil, správní orgán I. stupně jakožto místně příslušný správce daně vyzval žalobce k podání daňového přiznání ke spotřební dani. Daňové přiznání je v souladu s § 40 odst. 1 daňového řádu povinen podat každý, komu tato povinnost vzniká v souladu s daňovým řádem, nebo ten, koho k tomu správce dané vyzve. Na tuto výzvu žalobce prostřednictvím svého právního zástupce reagoval sdělením, v němž uvedl, že daňové přiznání podávat nebude, jelikož předmětný tabák byl k němu do automobilu naložen bez jeho vědomí a on nemá vědomost o tom, kdo tabák naložil a komu vlastně patří. Následně byl žalobce opakovaně vyzván k prokázání zdanění vybraných výrobků, ale ani na tuto výzvu nereagoval. Žalovaný dále konstatoval, že celní orgány jsou oprávněny rozhodnout o zajištění vybraných výrobků nebo dopravních prostředků mj. tehdy, pokud zjistí, že vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v ust. § 6, § 26 nebo § 30 (§ 42 odst. 1 písm. a/ zákona o spotřebních daních), nebo že vybrané výrobky jsou dopravovány ve větším množství bez dokladu uvedeného v ust. § 5 zákona o spotřebních daních (§ 42 odst. 1 písm. b/ zákona o spotřebních daních). Při aplikaci ust. § 42 zákona o spotřebních daních se subsidiárně použije daňový řád (§ 138 zákona o spotřebních daních). Pokud právnická nebo fyzická osoba neprokáže, že vybrané výrobky jsou zdaněny nebo oprávněně nabyty za cenu bez daně, rozhodnou celní orgány o zajištění těchto vybraných výrobků. Ze zákona o spotřebních daních neplyne správci daně povinnost před rozhodnutím o zajištění vybraných výrobků fyzickou nebo právnickou osobu vyzvat k předložení dokladů prokazujících zdanění vybraných výrobků či jejich oprávněné nabytí bez daně a určit ji k tomu přiměřenou lhůtu. Správce daně oznámí opatření o zajištění vybraných výrobků osobě, u které byly vybrané výrobky zjištěny a bezodkladné vyhotoví protokol, ve kterém uvede důvod zajištění a popis zajištěných vybraných výrobků, přímo na místě, kde jsou tyto vybrané výrobky skladovány. Zaměstnanec celního orgánu pak této osobě předá kopii protokolu o zajištění vybraných výrobků. Rozhodnutí o zajištění musí příslušný správce vydat nejpozději následující pracovní den po dni vyhotovení protokolu. Rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku žádným způsobem nepředurčuje konečné rozhodnutí ve věci jejich propadnutí nebo zabrání, třebaže nesporně postihuje subjekt, vůči němuž zajištění směřuje. Smyslem § 42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních je pouze zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku v souvislosti s dalším řízením o jejich propadnutí nebo zabrání. Tento institut je pouze dočasný a trvá pouze do doby, kdy bude rozhodnuto, zda s vybranými výrobky bylo skutečně nakládáno podle § 42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních. Rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků je rozhodnutím předběžné povahy, které je vyloučeno z přezkoumávání ve správním soudnictví. K žalobní námitce týkající se provedení místního šetření v rámci stanovení základu daně a daně žalovaný uvedl, že tento úkon byl proveden v souladu se zákonem místně příslušným správcem daně, kterým byl správní orgán I. stupně. Tvrzení žalobce, že nevěděl o nákladu tabáku v předmětném vozidle, označil žalovaný za účelové, neboť správce daně má za prokázané, že žalobce na cestě z Prahy zajel do obce Chvalovice do areálu, kde byl dne 25.6.2009 celním orgánům vydán tabák ve větším množství a dne 8.7.2009 nalezena linka na výrobu cigaret, cigarety a tabák (viz Úřední záznam č.j. 14267/2010-177500-024 ze dne 31.5.2010 a protokoly o sledování osob a věcí č.j. 31334-1/2009-900000-324, 1739/TS- 68/2008). K předmětu daně žalovaný obecně sdělil, že tabák je vhodný, či použitelný, resp. způsobilý ke kouření a lze ho okamžitě nebo po zpracování kouřit, pokud neprošel procesem, jenž by ho pro kouření funkčně znehodnotil. Protože však není cílem zatížit průmyslově využívané suroviny spotřební daní, je podmínka vhodnosti (použitelnosti, způsobilosti) ke kouření doplněna o dodatečnou podmínku, a to podmínku vhodnosti (použitelnosti, způsobilosti) tabáku ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování. Tabák vhodný, použitelný, resp. způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování je takový tabák, který je možné přímo nebo po úpravě pomocí běžných pomůcek použít k ruční výrobě cigaret nebo doutníků, k plnění do dutinek nebo ke kouření v dýmce nebo lulce. Jak žalovaný dále uvedl, celní orgány jsou oprávněny odebírat vzorky vyráběných, zpracovávaných, skladovaných i dopravovaných vybraných výrobků. Během místního šetření správce daně provedl odběr vzorků ze všech deseti papírových krabic s tabákem. Celkem bylo odebráno 10 vzorků o celkovém množství 20.688,8 g, tj. 20,69 kg. Dále dne 9.3.2010 provedl správce daně místní šetření dle § 15 daňového řádu ve skladu žalovaného za účelem průkazného ověření hmotnosti vybraných výrobků. Místním šetřením byla zjištěna čistá hmotnost vybraných výrobků 1147,45 kg tabáku. Žalobcem zmiňovaný služební předpis č. 41/2004 v době kontroly i odběru vzorků již nebyl platný. Odběr vzorků byl v daném případě prováděn bez součinnosti s daňovým subjektem v souladu s § 44 daňového řádu a bylo odebráno dostatečně velké množství vzorků, aby bylo možné přesně určit, o jaké zboží se jedná. Z odebraných vzorků byly vyhotoveny protokoly o zkoušce a stanoviska k sazebnímu zařazení, z nichž vyplývá, že předmětným zbožím je řezaný tabák způsobilý ke kouření. Ze vzorku lze připravit cigaretu pomocí pístové plničky dutinek Paramount i zabalením do cigaretového papírku a obě lze kouřit. Vzorek je možné kouřit i v lulce. Zboží je zařazeno do podpoložky KN 2403 10 90, a je tedy předmětem daně z tabákových výrobků. V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, k 1.1.2013 zanikla stávající celní ředitelství. Působnost původně žalovaného Celního ředitelství Praha tak přešla na Generální ředitelství cel, které je od uvedeného data v souladu s § 69 s.ř.s. v této věci žalovaným. Při rozhodování v dané věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 1 odst. 3 zákona o spotřebních daních (ve znění účinném ke dni 21.3.2009, tj. ke dni provedení kontroly vozidla řízeného žalobcem) správu spotřebních daní vykonávají celní úřady a celní ředitelství příslušné podle sídla nebo místa pobytu plátce daně (dále jen "plátce"), pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních je plátcem právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším množství, uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Podle § 5 odst. 1 zákona o spotřebních daních na daňovém území České republiky se prokazuje zdanění vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu daňovým dokladem nebo dokladem o prodeji či dokladem o dopravě vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 6). Zdanění vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených se prokazuje pouze tehdy, jedná-li se o jejich větší množství (§ 4 odst. 3). Podle § 5 odst. 5 zákona o spotřebních daních zdanění vybraných výrobků při dovozu se prokazuje rozhodnutím celního úřadu o propuštění vybraných výrobků do režimu volného oběhu nebo do režimu aktivního zušlechťovacího styku v systému navracení nebo jiným rozhodnutím celního úřadu o vyměření daně. Podle § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu lze dopravovat pouze s daňovým dokladem, s dokladem o prodeji, s dokladem o dopravě nebo s rozhodnutím celního úřadu podle odstavce 5. Podle § 5 odst. 7 zákona o spotřebních daních vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě, které jsou zasílány fyzické osobě s místem pobytu na daňovém území České republiky (§ 33), lze dopravovat pouze s dokladem, který potvrzuje, že tyto výrobky byly zdaněny v členském státě, ze kterého byly zaslány. Podle § 6 odst. 1 zákona o spotřebních daních oprávněné nabytí vybraných výrobků osvobozených od daně se prokazuje zvláštním povolením podle § 13 tohoto zákona, bylo-li vydáno, a dokladem o osvobození vybraných výrobků od daně. Toto ustanovení se nevztahuje na právnické nebo fyzické osoby uvedené v § 53 odst.

6. Podle § 7 odst. 2 zákona o spotřebních daních předmětem daně jsou vybrané výrobky na daňovém území Evropského společenství vyrobené nebo na daňové území Evropského společenství dovezené. Podle § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropského společenství nebo dovozem vybraných výrobků na daňové území Evropského společenství. Podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká také dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v § 4 odst. 1 písm. f) nebo dnem zjištění vybraných výrobků u těchto plátců, a to tím dnem, který nastal dříve. Podle § 41 odst. 4 zákona o spotřebních daních kterýkoliv celní úřad nebo celní ředitelství jsou oprávněny zastavovat dopravní prostředky a provádět jejich kontrolu za účelem zjištění, zda druh a množství dopravovaných vybraných výrobků odpovídají druhu a množství vybraných výrobků uvedených v průvodních dokladech nebo v dokladech stanovených pro dopravu vybraných výrobků. Tuto kontrolu jsou celní úřad nebo celní ředitelství oprávněny provádět také u dopravovaných zásilek. Kontrolovaná osoba je povinna úkony vyplývající z tohoto oprávnění strpět a poskytnout celnímu úřadu nebo celnímu ředitelství potřebnou součinnost. Podle § 101 odst. 1 zákona o spotřebních daních předmětem daně jsou tabákové výrobky. Podle § 101 odst. 2 zákona o spotřebních daních se tabákovými výrobky pro účely tohoto zákona rozumí cigarety, doutníky, cigarillos a tabák ke kouření. Podle § 101 odst. 3 písm. c) bod 1 zákona o spotřebních daních se pro účely tohoto zákona rozumí tabákem ke kouření tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek a způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování. Podle § 40 odst. 1 daňového řádu daňové přiznání nebo hlášení je povinen podat každý, komu vzniká v souladu s tímto zákonem nebo zvláštním předpisem tato povinnost, nebo ten, koho k tomu správce daně vyzve. Není-li v tomto nebo v jiném daňovém zákoně stanoveno jinak, daň je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení. Podle § 44 odst. 1 daňového řádu nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně, nebo nebyly-li na výzvu ve stanovené lhůtě odstraněny vady, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně, je správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši nula. Podle § 50 odst. 5 daňového řádu směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle § 49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V souzené věci byla žalobci rozhodnutím správního orgánu I. stupně, tj. platebním výměrem ze dne 11.6.2010, č.j. 17091/2010-177500-024, vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků podle pomůcek. Tato skutečnost, která je zřejmá jak z odůvodnění předmětného platebního výměru, tak z napadeného rozhodnutí, zásadním způsobem omezuje rozsah námitek, které může žalobce podle zákona účinně uplatnit v odvolání proto rozhodnutí o vyměření (stanovení) daně a následně též v žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu. Podle § 50 odst. 5 daňového řádu totiž platí, že směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Zákonným důvodem pro stanovení daně podle pomůcek podle § 44 odst. 1 daňového řádu je existence výzvy k podání daňového přiznání ve stanovené lhůtě, nepodání daňového přiznání ani po této výzvě a rovněž existence pomůcek, na základě kterých lze daňovou povinnost stanovit. Judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozhodnutí ze dne 7.4.2005 č.j. 1 Afs 62/2004 – 68) dovodila, že v odvolacím či následném soudním řízení je k námitce daňového subjektu potřeba nad rámec zákonných předpokladů podle § 44 odst. 1 daňového řádu zkoumat i samotnou existenci daňové povinnosti a možnost spolehlivě stanovit daň podle pomůcek. Rámec soudního přezkumu rozhodnutí, kterým byla žalobci stanovena daň podle pomůcek, tak může tvořit pouze skutečnost, zda daňovému subjektu svědčila daňová povinnost, dále zda byly v daném případě splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek podle § 44 odst. 1 daňového řádu a zda byla daň tímto způsobem, tj. s využitím pomůcek, dostatečně spolehlivě stanovena. Tomu pak odpovídá i možnost relevantní obrany žalobce jakožto daňového subjektu, která je omezena na rozporování existence daňové povinnosti, splnění zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a spolehlivosti stanovení daně tímto způsobem. Jiné odvolací ani žalobní námitky nemohou mít s ohledem na předmět řízení žádný vliv na závěr soudu o zákonnosti napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu, a nejsou tudíž pro posouzení věci relevantní. Bezpředmětná je tak námitka, v níž žalobce označil za hrubé porušení základních předpisů Společenství to, že pracovníci správního orgánu zastavili jím řízené vozidlo a kontrolovali zboží, které podle něj mělo status Společenství, a nespadalo proto pod dohled celních orgánů, stejně jako námitky brojící proti postupu celních orgánů při zajištění předmětného tabáku a vydání rozhodnutí o jeho zajištění. Tyto námitky zjevně překračují rámec toho, co může být podle zákona předmětem posouzení odvolacího orgánu, a proto nemohou účinně zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí v rámci jeho soudního přezkumu. Soud k těmto – pro posouzení věci irelevantním – námitkám obiter dictum uvádí, že v souzené věci se nejedná o vyměření cla, ale o vyměření (stanovení) spotřební daně z tabákových výrobků. Pravomoc celních orgánů k zastavení žalobcem řízeného vozidla a provedení jeho kontroly, jakož i povinnost žalobce úkony vyplývající z tohoto oprávnění celních orgánů strpět, jednoznačně vyplývá z § 41 odst. 4 zákona o spotřebních daních, což žalobce ve své zavádějící argumentaci o celním dohledu prováděném podle Celního kodexu a celní kontrole účelově pominul. Po zjištění většího množství tabáku ve vozidle řízeném žalobcem celní orgán vůči žalobci realizoval zákonem přiznanou pravomoc vykonávat správu spotřebních daní, o čemž svědčí jak zajištění předmětného zboží, tak i následné vyměření spotřební daně. Přesvědčení žalobce, že žalovaný v dané věci postupoval výlučně podle Celního kodexu, je tedy nesprávné. Názor žalobce, že celní orgány nebyly oprávněny kontrolovat předmětné zboží (tabákové výrobky), protože se již nacházelo na území Společenství, a mělo proto status zboží Společenství, je navíc dle náhledu soudu absurdní. Akceptace takového názoru by ve svém důsledku znamenala popření možnosti provádění kontrol veškerého zboží dopraveného nelegálním způsobem na území členských států Společenství, což by kontrolní činnost celních orgánů naprosto paralyzovalo. Dále je třeba uvést, že rozhodnutí o zajištění vybraných (tabákových) výrobků bylo vydáno ve zcela samostatném řízení na základě § 42 zákona o spotřebních daních. Toto rozhodnutí není podkladem pro rozhodnutí správce daně o vyměření spotřební daně a jeho zákonnost, či zákonnost procesu, v němž bylo vydáno, nemůže mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud žalobce s rozhodnutím o zajištění vybraných výrobků nesouhlasil, mohl a měl se domáhat jeho přezkumu v odvolacím řízení, popř. jeho následného přezkoumání soudem v samostatném řízení (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.6.2006 č.j. 2 Afs 198/2005 – 88 není tento typ rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučen). Shodně jako v průběhu řízení před správním orgánem, i v žalobě žalobce namítl, že zajištěný tabák není jeho majetkem a že se o skutečnosti, že se jedná o tabák, který je předmětem daně, dozvěděl až z platebního výměru. Těmito argumenty se žalobce zřejmě snaží popřít závěr správce daně, že mu v dané věci náleželo postavení daňového subjektu - plátce spotřební daně, jemuž vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z tabákových výrobků zjištěných při kontrole v jím řízeném vozidle. Uvedená námitka je s ohledem na výše vymezený rozsah soudního přezkumu napadeného rozhodnutí přípustná, nicméně soud jí neshledal opodstatněnou. Podle zákona totiž není rozhodné, zda žalobce byl majitelem zajištěného tabáku či nikoliv, a rozhodný není ani okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že zajištěný tabák je předmětem spotřební daně. Pro posouzení toho, zda je žalobce v dané věci plátcem spotřební daně, jemuž vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z tabákových výrobků, je významné pouze zjištění, že žalobce byl ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních fyzickou osobou, která dopravovala vybrané (tabákové) výrobky ve větším množství, aniž by prokázala, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo aniž by prokázala způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Tuto klíčovou skutečnost žalobce ničím nezpochybnil. Věrohodně zpochybnit ji ani nemohl, neboť ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že dne 21.3.2009 bylo při kontrole automobilu, který řídil právě žalobce, nalezeno větší množství tabáku, přičemž žalobce k tomuto zboží neměl naprosto žádné doklady. Jinými slovy řečeno, žalobce v uvedený den dopravoval tabák, a to v množství, které ust. § 4 odst. 3 písm. j) zákona o spotřebních daních označuje za větší množství, přičemž nijak nedoložil zdanění předmětného tabáku, ani to, že by jej oprávněně nabyl bez daně. Neučinil tak při kontrole vozidla ani později. Proto nelze než přisvědčit závěru žalovaného, že žalobce byl podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních plátcem spotřební daně z tabákových výrobků. Tento závěr je zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, která zastává právní názor, že dopravce se stává plátcem spotřební daně, neprokáže-li, že přepravované výrobky jsou zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Příslušný subjekt se tedy v takovém případě stane plátcem daně bez dalších podmínek, pouze na základě toho, že vybrané zboží dopravuje či skladuje a neprokáže jejich zdanění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2009 č.j. 1 Afs 94/2009– 56, ze dne 27.6.2008, č.j. 5 Afs 35/2008 - 53 a ze dne 19.3.2008, č.j. 9 Afs 137/2007). Pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně není vůbec rozhodující otázka, kdo byl vlastníkem vybraných výrobků, ale výhradně otázka, zda dopravce těchto výrobků prokázal jejich zdanění spotřební daní, či nikoliv. Zákon o spotřebních daních v ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) jasně formuluje podmínky, za kterých se dopravce stává plátcem daně. Jsou-li kumulativně splněny, dopravce se stane plátcem daně bez dalšího, tj. bez ohledu na skutečnost, zda věděl, nebo vědět mohl, že přepravované výrobky podléhají spotřební dani. Jako plátci spotřební daně z tabákových výrobků vznikla žalobci podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních povinnost daň přiznat a zaplatit, a to dnem zjištění tabákových výrobků u žalobce, tj. dnem 21.3.2009. Žalobce nicméně daňové přiznání ke spotřební dani nepodal, a neučinil tak ani poté, co ho správce daně výzvou ze dne 25.8.2009 vyzval podle § 40 odst. 1 daňového řádu k podání daňového přiznání a k úhradě spotřební daně z tabákových výrobků. V této výzvě správní orgán mj. poučil žalobce o tom, že nebude- li daňové přiznání ve stanovené lhůtě podáno, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatří, a to i bez součinnosti se žalobcem. Přestože si vzhledem k uvedenému poučení žalobce musel být vědom možných negativních následků nepodání daňového přiznání, v reakci na uvedenou výzvu sdělil správci daně podáním ze dne 12.10.2009, že daňové přiznání ohledně spotřební daně u 1.300 kg tabáku, který byl dne 21.3.2009 zajištěn v jím řízeném motorovém vozidle, podávat nebude, protože tabák byl k němu do automobilu naložen bez jeho vědomí a on neví, kdo tak učinil a komu vlastně tabák patří. Daňové přiznání v souladu se svým prohlášením skutečně nepodal. Z výše uvedeného je patrno, že v souzené věci byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek podle § 44 odst. 1 daňového řádu, jimiž je existence daňové povinnosti na straně žalobce, výzva správce daně k podání daňového přiznání a nepodání daňového přiznání žalobcem ani po této výzvě. Pokud daňový subjekt sám nepodá daňové přiznání, a neučiní tak ani ve lhůtě, kterou mu následně správce daně stanoví ve výzvě k podání daňového přiznání, dává § 44 odst. 1 daňového řádu správci daně na výběr pouze dvě možnosti postupu, a to buď stanovit základ daně a daň podle pomůcek, nebo vyjít z předpokladu, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula, vyměřit daň v této výši, a případnou následnou daňovou kontrolu podle § 16 daňového řádu prověřit daňový základ a další okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu. Podle rozhodnutí Nevyššího správního soudu ze dne 3.8.2006, č.j. 7 Afs 159/2008 – 70 je správce daně ve výběru, který z výše uvedených postupů využije, limitován pouze tím, že stanovit základ daně a daň podle pomůcek může jen tehdy, má-li dostatek podkladů pro závěr, že daňovému subjektu svědčí daňová povinnost a lze-li daňovou povinnost podle pomůcek stanovit. Obě tyto podmínky byly v případě žalobce splněny. Jak již bylo soudem konstatováno shora, žalobce byl podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních plátcem spotřební daně z tabákových výrobků. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně veškerý tabák zjištěný při kontrole zajistil, bylo možno daňovou povinnost žalobce spolehlivě stanovit podle pomůcek, které si správce daně před vydáním rozhodnutí obstaral. Takovou pomůckou bylo v podstatě pouze zjištění přesné hmotnosti zajištěného tabáku, od níž se dle zákona odvíjí výše daňové povinnosti. Lze tedy uzavřít, že správce daně postupoval zcela v souladu s § 44 odst. 1 daňového řádu a rovněž i judikaturou Nejvyššího správního soudu, když stanovil základ daně a daň žalobci podle pomůcek, neboť pro použití tohoto způsobu stanovení daně byly splněny veškeré podmínky. Žalobcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.7.2007, č.j. 5 Afs 170/2006 – 164 na projednávaný případ nelze vztáhnout, protože v něm byla řešena skutkově odlišná věc, kdy daňový subjekt podal daňové přiznání, v rámci kterého uvedl konkrétní skutečnosti týkající se jeho daňové povinnosti. Proto také Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o nutnosti zahájení a provedení daňové kontroly. V nyní projednávané věci však žalobce daňové přiznání ani přes výzvu správního orgánu I. stupně nepodal. Neopodstatněná je i námitka, v níž žalobce tvrdí, že jeho reakci odeslanou tři dny po uplynutí lhůty k podání daňového přiznání ponechal správce daně bez povšimnutí. Žalobce sice nespecifikoval, jaké konkrétní podání má na mysli, dle obsahu správního spisu však v rozhodném období učinil toliko jediné podání, a sice podání ze dne 12.10.2009, ve kterém správci daně v reakci na jeho výzvu sdělil, že daňové přiznání ke spotřební dani ohledně 1.300 kg tabáku podávat nebude, a uvedl rovněž, proč tak nehodlá učinit. Tímto podáním se správní orgán I. stupně a rovněž i žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval, přičemž žalobci vysvětlil, z jakého důvodu jím uváděné skutečnosti (nevědomost o tabáku ve vozidle a o tom, kdo ho do vozidla naložil a komu patří) nejsou pro rozhodnutí o stanovení daně relevantní. Správní orgány obou stupňů v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu přiléhavě konstatovaly, že z hlediska vyvození daňové povinnosti nemá vliv, zda žalobce věděl či nevěděl; podstatné je pouze to, zda (vybrané výrobky) dopravoval nebo nedopravoval a zda prokázal nebo neprokázal, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné nebo oprávněně nabyté bez daně (viz strana 8 odstavec 6 a 7 napadeného rozhodnutí a strana 4 odstavec 1 rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Obstát nemohou ani námitky, že správní orgán I. stupně provedl místní šetření a odběr vzorků bez přítomnosti a vědomí žalobce a že žalobce nemohl využít práv, která daňovému subjektu náleží v průběhu daňové kontroly. Obě tyto námitky opomíjejí skutečnost, že správce daně v souzené věci vzhledem ke splnění veškerých podmínek stanovených v § 44 odst. 1 daňového řádu stanovil žalobci daň nikoliv na základě dokazování, ale podle pomůcek. Zásadní je především ta skutečnost, že žalobce ani po výzvě správce daně nesplnil zákonem stanovenou povinnost podat daňové přiznání (§ 40 odst. 1 daňového řádu). Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7.4.2005, č.j. 1 Afs 62/2004 – 68, pokud daňový subjekt „daňové přiznání ani na výzvu správce daně nepodá, je stanovení daňové povinnosti dokazováním pojmově vyloučeno a daňový subjekt se tak vlastní vinou zbavuje možnosti prokázat základ daně a daň (i s nulovým daňovým základem a nulovou daní), neboť daňový subjekt v takovém případě nemá co prokazovat a správce daně případně co vyvracet.“ Ustanovení § 44 odst. 1 daňového řádu v takovém případě výslovně opravňuje správce daně ke stanovení daně podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Správní orgán I. stupně postupoval zcela v souladu s § 44 odst. 1 daňového řádu, když využil tohoto svého oprávnění a bez součinnosti se žalobcem si za účelem spolehlivého stanovení daně opatřil v celním skladu pomůcky, na základě kterých následně žalobci vyměřil spotřební daň z tabákových výrobků. Byl to tedy sám žalobce, kdo se zvolenou procesní taktikou spočívající v nepodání daňového přiznání připravil o možnost stanovit daň dokazováním v rámci daňové kontroly, v jejímž průběhu by samozřejmě mohl uplatňovat procesní práva, která zákon daňovému subjektu při daňové kontrole přiznává, a kdo umožnil správnímu orgánu I. stupně opatřit si v celním skladu pomůcky bez jeho součinnosti. Soud k tomu dodává, že zjištění přesné váhy zajištěných tabákových výrobků v celním skladu ani odebrání vzorků tabáku za účelem potvrzení toho, že se jedná o tabákové výrobky, které podléhají spotřební dani, nelze považovat za provedení místního šetření ve smyslu § 15 daňového řádu, a to již z toho důvodu, že se nejedná o úkon prováděný u daňového subjektu nebo u jiné (třetí) osoby. Cílem těchto úkonů, které byl správce daně podle § 44 odst. 1 daňového řádu oprávněn učinit bez součinnosti se žalobcem, bylo opatření pomůcek potřebných pro spolehlivé stanovení daně. Ve své podstatě se ze strany správce daně jednalo o využití oprávnění zakotveného v § 41 odst. 3 zákona o spotřebních daních, podle něhož je kterýkoliv celní úřad oprávněn vstupovat do každé provozní budovy, místnosti nebo místa, kde jsou (mj.) skladovány vybrané výrobky. Správní orgán I. stupně byl i podle zmíněného zákonného ustanovení oprávněn vstoupit do celního skladu žalovaného (opačný závěr, že tak nemohl učinit, by postrádal jakoukoliv logiku) a opatřit si tam podle § 44 odst. 1 daňového řádu i bez součinnosti se žalobcem pomůcky potřebné pro správné zjištění základu daně a stanovení daně. Ze všech shora uvedených důvodů neobstojí námitka žalobce, že místní šetření byla provedena mimo obvod územní působnosti správního orgánu I. stupně. Tato námitka je navíc rovněž irelevantní, neboť není způsobilá zpochybnit existenci daňové povinnosti, splnění zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek či spolehlivost stanovení daně tímto způsobem. To platí i pro námitky, jimiž žalobce napadá způsob provedení odběru vzorků zajištěného tabáku s poukazem na závaznou správní praxi upravenou služebním předpisem č. 41/2004. K těmto námitkám soud předně uvádí, že záznam o provedení odběru vzorků ze zajištěného tabáku obsažený ve správním spise, který byl nesprávně označen jako protokol o místním šetření (viz výše), prokazuje odběr celkem 10 vzorků tabáku, tedy většího počtu vzorků, než vyžaduje žalobcem zmiňovaný interní předpis, který navíc dle vyjádření žalovaného již nebyl v době kontroly platný. Všechny vzorky byly označeny konkrétním číslem, pod kterým byly následně evidovány, což vylučuje pochybnosti o totožnosti vzorků. Argumentace, v níž žalobce vytýká správnímu orgánu nedodržení těchto zásad, představuje toliko ničím neprokázané tvrzení a je v rozporu s obsahem správního spisu. Výsledky rozborů vzorků pak nade vší pochybnost prokazují, že tabák zjištěný při kontrole ve vozidle řízeném žalobcem je řezaným tabákem, který je způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování. Jedná se tedy o tabákový výrobek, který je podle § 101 odst. 1 zákona o spotřebních daních předmětem spotřební daně. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že předmětný platební výměr byl vydán na spotřební daň z tabákových výrobků - tabák ke kouření, tabák řezaný dle § 101 odst. 3 písm. c) bod 1 zákona o spotřebních daních. Přestože to žalovaný výslovně neuvedl, z odkazu na uvedené ustanovení je zřejmé, že předmětem daně byl v projednávané věci tabák způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování. Uvádění celé definice tabáku ke kouření nebylo zapotřebí, neboť ta je vymezena zmíněným zákonným ustanovením. Žalobcovo tvrzení, že mezi ním a celními orgány bylo od samého počátku sporné, zda předmětný tabák je tabákem ke kouření, je krajně nepravdivé. Jak ve svém podání ze dne 12.10.2009, v němž reagoval na výzvu správce daně k podání daňového přiznání, tak i v podání ze dne 8.12.2009, které bylo reakcí na výzvu k prokázání zdanění vybraných výrobků, žalobce setrval na tom, že o tabáku přepravovaném ve vozidle nevěděl a nic bližšího o něm či jeho majiteli neví. V podání ze dne 8.12.2009 žalobce výslovně uvedl, že mu není známo, o jaký tabák se má vlastně jednat, zda je či není předmětem daně. Tímto konstatováním rozhodně nenamítal, že se nejedná o tabák ke kouření, pouze vyjádřil, že o povaze předmětného zboží nic bližšího neví. Tato nevědomost ovšem nezbavuje žalobce jeho daňové povinnosti, která je založena tím, že tabákový výrobek prokazatelně dopravoval a neprokázal jeho zdanění (viz výše). K námitce, že správní orgán I. stupně zjistil, že se jedná o tabák ke kouření až poté, co byl žalobce vyzván k podání daňového přiznání, soud uvádí, že tento časový sled byl předurčen okolnostmi daného případu. Jak již bylo konstatováno shora, žalobce při kontrole nepředložil celnímu orgánu k tabáku, který dopravoval, naprosto žádné doklady a pouze tvrdil, že tabák byl do automobilu naložen bez jeho vědomí. Správní orgán I. stupně za této situace nemohl na místě ověřit, o jaký tabák se vlastně jedná, tj. zda jde o tabákový výrobek, který je předmětem spotřební daně. Proto tak učinil až dodatečně prostřednictvím rozboru odebraných vzorků. Skutečnost, zda předtím žalobce vyzval k podání daňového přiznání, nemá na zákonnost napadeného rozhodnutí žádný vliv. Pokud by ostatně žalobce výzvě správce daně vyhověl a daňové přiznání podal, mohl spolu s ním správci daně předložit doklady, které by prokazovaly, že se nejedná o tabák ke kouření ve smyslu § 101 odst. odst. 3 písm. c) bod 1 zákona o spotřebních daních. Nic takového však žalobce neučinil, a ostatně ani nemohl, neboť provedené rozbory vzorků jasně prokazují opak. Soud závěrem uvádí, že ani námitka poukazující na časovou souslednost jednotlivých úkonů správce daně není způsobilá zpochybnit existenci daňové povinnosti, splnění zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek či spolehlivost stanovení daně tímto způsobem, a je tedy pro posouzení věci rovněž irelevantní. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci). Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení