9 Af 58/2016– 211

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: ELEKTRA PV s.r.o., v konkursu IČO: 48202550 se sídlem Vrbenská 197/23, České Budějovice zastoupený advokátkou JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D. se sídlem Chodská 9, Praha 2 proti žalovanému: Finanční analytický úřad se sídlem Jindřišská 14, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 21.6.2016 č.j. FAU–30385/2016/24–2402 a ze dne 21.6.2016 č.j. FAU–30408/2016/24–2402 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 21.6.2016 č.j. FAU–30385/2016/24–2402 Ministerstvo financí podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 253/2008 Sb.“) uložilo Československé obchodní bance, a.s., jako povinné osobě povinnost odložit splnění příkazu klienta – žalobce k manipulaci s finančními prostředky na třech specifikovaných bankovních účtech do výše zůstatku včetně plateb došlých na dobu 72 hodin od vyhlášení tohoto rozhodnutí, tedy do 11:40 hodin dne 24.6.2016. Rozhodnutí Ministerstvo financí odůvodnilo tím, že jeho Finanční analytický útvar šetří podezřelý obchod podle zákona č. 253/2008 Sb. Jelikož hrozí nebezpečí, že splněním ve výroku uvedeného příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti nebo prostředků určených k financování terorismu, a šetření si pro složitost vyžaduje delší dobu, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozhodnutí.

2. Rozhodnutím ze dne 21.6.2016 č.j. FAU–30408/2016/24–2402 Ministerstvo financí podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., uložilo UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., jako povinné osobě povinnost odložit splnění příkazu klienta – žalobce k manipulaci s finančními prostředky na třech specifikovaných bankovních účtech do výše zůstatku včetně plateb došlých na dobu 72 hodin od vyhlášení tohoto rozhodnutí, tedy do 12:30 hodin dne 24.6.2016. Odůvodnění rozhodnutí je zcela shodné s odůvodněním rozhodnutí ze dne 21.6.2016 č.j. FAU–30385/2016/24–2402.

3. Žalobou ze dne 19.8.2016 podanou u Městského soudu v Praze proti Ministerstvu financí, která byla, pokud jde o přesnou specifikaci napadených rozhodnutí, upřesněna při ústním jednání konaném dne 9.5.2019, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva financí označených v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadená rozhodnutí“). V žalobě konstatoval, že mu dne 21.6.2016 byly zajištěny (zablokovány) finanční prostředky na jeho bankovních účtech u společnosti Československá obchodní banka, a.s., a na bankovních účtech u společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., resp. byly zajištěny (zablokovány) bankovní účty pro případ v budoucnu připsaných finančních prostředků, vše v souhrnné hodnotě zajištění přesahující 100 mil. Kč, a to bez vydání jakéhokoliv zákonem presumovaného rozhodnutí či jiného úkonu orgánu veřejné moci, který by takový postup umožňoval, resp. o kterém by byl žalobce vyrozuměn. Z dikce § 20 zákona č. 253/2008 Sb., je seznatelné, že žalovaný v určitých případech může vydat rozhodnutí, přičemž účastníkem řízení, ve kterém je takové rozhodnutí vydáno, není žalobce (neboť ten má ve smyslu předmětného zákona postavení klienta). Protože žalobce není účastníkem řízení, není mu ani žádné rozhodnutí doručováno či oznamováno, ačkoliv takové rozhodnutí (pakliže bylo v dané věci vydáno, což však žalobci není známo) zásadním způsobem zasáhlo do práv žalobce.

4. Žalobce má za to, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným rozhodnutím žalovaného, jehož obsahem bylo nezákonné zajištění (blokace) finančních prostředků na jeho bankovních účtech. Žalovaný nezákonným způsobem zajistil (zablokoval) finanční prostředky na bankovních účtech žalobce, a to v souhrnné výši více než 100 mil. Kč, aniž by k tomuto úkonu měl jakékoliv zákonné oprávnění. Žádné právní předpisy neumožňují žalovanému zajišťovat (blokovat) finanční prostředky na bankovních účtech soukromých subjektů, neexistuje–li exekuční titul dle daňového řádu či jiného právního předpisů. Dne 21. 6. 2016, kdy došlo k blokaci bankovních účtů žalobce, žádný takový exekuční titul neexistoval. Exekuční titul vznikl až dne 22. 6. 2016 vydáním zajišťovacích příkazů ze strany Finančního úřadu pro Jihočeský kraj.

5. Žalobce též namítl, že mu nebylo do dne podání žaloby oficiální cestou sděleno, na základě jakého úkonu či rozhodnutí presumovaného jakýmkoliv právním předpisem došlo k zajištění (zablokování) finančních prostředků, tj. jaký právní předpis umožňuje takový postup žalovaného. Domnívá se, že účelové a nezákonné jednání žalovaného ve formě zajištění (blokace) finančních prostředků se prolíná a pravděpodobně velmi úzce souvisí s pozdějším postupem žalovaného v průběhu exekučního řízení (navazujícího na vydání zajišťovacích příkazů a exekučních příkazů), kdy poté, co byly žalobci doručeny zajišťovací příkazy, hodlal žalobce uhradit zajišťovanou částku prostřednictvím sjednaného kontokorentního úvěru, avšak úhrada zajišťované částky mu byla de facto znemožněna v důsledku zajištění (blokace) bankovních účtů.

6. Žalobce dále poukázal na to, že ze zákona č. 253/2008 Sb., je zřejmé, že žalovaný není povinnou osobou a ani nemá žádné pravomoci jakkoliv manipulovat či dokonce zajišťovat bankovní účty žalobce či jiných soukromoprávních subjektů. Bankovní instituce v daném případě neindikovaly příslušným orgánům žádnou podezřelou transakci (obchod). Žádný podezřelý obchod ve smyslu ust. § 4 odst. 1 a § 18 a násl. zákona č. 253/2008 Sb., který by odůvodňoval tak závažný a likvidační zásah do jeho vlastnického práva, ze strany žalobce realizován nebyl. Pokud jde o aplikaci § 18 a násl. zákona č. 253/2008 Sb., (postup při podezřelém obchodu), ani tento právní předpis neumožňuje blokaci finančních prostředků (bankovních účtů) de facto v neomezené výši, neboť povinná osoba může zajistit pouze ty finanční prostředky vztahující ke zcela konkrétnímu podezřelému obchodu, jenž je oznamován žalovanému. Dle zákona je tedy možné omezit manipulaci s finančními prostředky týkajícími se konkrétního podezřelého obchodu, nikoliv paušálně ve vztahu k jakékoliv částce, která se navíc ani nenachází na bankovních účtech.

7. Žalobce uzavřel, že nezákonným rozhodnutím žalovaného, bylo–li vydáno, jehož obsahem bylo zajištění (blokace) finančních prostředků na jeho bankovních účtech, k němuž došlo dne 21.6.2016, aniž by bylo předtím vydáno jakékoliv relevantní rozhodnutí (exekuční titul), bylo přímo zasaženo do jeho ústavním pořádkem garantovaných práv, zejména do vlastnického práva. Nezákonným rozhodnutím žalovaného byla žalobci způsobena újma, neboť nemohl hradit veškeré své závazky související s jeho činností, nebyl schopen jakýmkoliv způsobem nakládat se svými finančními prostředky, a předmětné zajištění (blokace) rezultovalo ve vlnu následků směřující až k pozastavení ekonomické činnosti žalobce. Nezákonné zajištění (blokace) finančních prostředků žalobce přitom trvalo od 21. 6. nejméně do 24. 6. 2016.

8. Ministerstvo financí jakožto původní žalovaný navrhlo, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedlo, že k vydání napadených rozhodnutí přistoupilo v souladu s § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. Vyhlášení napadených rozhodnutí bylo učiněno telefonicky. Při vydání napadených rozhodnutí byly dle názoru Ministerstva financí dodrženy veškeré podmínky stanované zákonem č. 253/2008 Sb. Účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána, nebyl žalobce, ale pouze povinné osoby. Rozhodnutí vydaná správním orgánem podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., obsahují pouze zjednodušené (zobecněné) odůvodnění, neboť povinnou osobu, které je rozhodnutí doručováno, nelze z důvodu povinnosti mlčenlivosti podle § 38 odst. 1 téhož zákona informovat o výsledcích šetření vedeného žalovaným. Takovéto stručné odůvodnění proto obsahují i napadená rozhodnutí. Ministerstvo financí zdůraznilo, že doba, na kterou je dle zákona možné odložit splnění příkazu klienta či zajistit majetek na základě napadených rozhodnutí, činí maximálně 72 hodin. V případě, že v této lhůtě nedojde k podání trestního oznámení, jak presumuje § 20 odst. 6 zákona č. 253/2008 Sb., lhůta uplyne mamě, přičemž povinná osoba příkaz klienta provede, případně ustoupí od blokace majetku klienta, čímž nadále není ze strany žalovaného do majetkových práv klienta (tj. žalobce) nikterak zasahováno. Ačkoli je tedy postup správního orgánu dle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., bezesporu zásahem do majetkových práv klienta, jedná se o zákonný zásah, jenž je pouze dočasný a krátkodobý. Tento zásah následně, v případě, že ve stanovené lhůtě není podáno trestní oznámení orgánům činným v trestním řízení, které rozhodnou o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle § 79a trestního řádu, příp. využijí jiný zajišťovací institut dle trestního řádu, bez dalšího prekluduje a majetková práva klienta (zde žalobce) nejsou dále žádným způsobem omezena.

9. Žalovaný následně poukázal na to, že žalobce byl již od roku 2013 předmětem několika šetření vedených FAÚ pod spisovými značkami P2013/01357, P2013/01480, P2013/01635, P2013/01761, P2014/02184, P2016/01079. Ve všech případech se jednalo o šetření podezření z daňové trestné činnosti (krácení DPH, tzv. řetězové „karuselové“ podvody), kdy existovalo podezření, že žalobce byl zařazen v řetězci společností, v němž docházelo ke krácení DPH v souvislosti s obchodem s elektronikou, a to na pozici tzv. „broker", resp. „profit taker“. Šetření byla zpravidla vedena na základě oznámení podezřelého obchodu podaného ze strany povinné osoby podle § 18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., přičemž oznámenými subjekty byly koncové společnosti transakčního řetězce, tzv. subjekty typu „missing trader". Až v průběhu sledování transakčního řetězce bylo zjištěno zapojení žalobce. Na základě předchozích šetření byla ze strany žalovaného podle § 32 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., podána trestní oznámení v souvislosti se žalobcem, a to konkrétně trestní oznámení evidovaná Ministerstvem pod č.j. MF–21504/2014/24–2402 (sp. zn. P2013/01480) dne 10. 3. 2014 a č.j. FAU–29701/2016/24–2402 (sp. zn. P2016/01079) dne 16. 6. 2016. Dále Ministerstvo financí obdrželo od orgánů činných v trestním řízení několik žádostí podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb., případně podnětů týkajících žalobce, které byly ze strany žalovaného řádně vyřízeny. Ministerstvem financí byly dále v souvislosti se žalobcem podle § 32 odst. 2 zákona č. 253/2008 Sb., poskytnuty informace orgánům správy daní. Ve vztahu k žalobci dále Ministerstvo financí obdrželo od příslušného správce daně hlášení o zneužití systému správy daní k legalizaci výnosů z trestné činnosti podle § 30 odst. 2 zákona č. 253/2008 Sb., č.j. 472273/16/2200–00490–302813, evidováno pod č.j. FAU–31928/2014/24 dne 5. 11. 2014 a č.j. FAU–29951/2016/24 dne 17. 6. 2016. Výše uvedenými skutečnostmi Ministerstvo financí dokládá, že žalobce byl ze strany Finančního analytického útvaru dlouhodobě šetřeným subjektem, a to pro podezření z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, přičemž výsledky šetření Finančního analytického útvaru byly průběžně předávány orgánům činným v trestním řízení a orgánům správy daní.

10. K vydání napadených rozhodnutí Ministerstvo financí přistoupilo po provedeném šetření vedeném pod sp. zn. P2016/01079, které bylo zahájeno na základě podnětu policejního orgánu č.j. KRPC–85997–17/TČ–2016–020080 ze dne 8. 6. 2016, k němuž byla dne 9. 6. 2016 ze strany policejního orgánu podána dvě doplnění č.j. KRPC–85997–19/TČ–2016–020080 a č.j. KRPC–85997–20/TČ–2016–020080. Na základě tohoto podnětu Policie ČR vzniklo důvodné podezření, že na bankovních účtech subjektů v něm uvedených (mimo jiné i žalobce) by se mohly aktuálně nacházet výnosy z daňové trestné činnosti. Jelikož hrozilo nebezpečí, že by bezodkladným splněním příkazu klienta mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo odčerpání výnosu z výše uvedené trestné činnosti, resp. podezření ze spáchání uvedené trestné činnosti, bylo dne 15. 6. 2016 postupováno u některých subjektů uvedených ve zmíněném podnětu policie (nikoli však ještě u žalobce) dle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., tj. došlo k zajištění finančních prostředků na účtech těchto subjektů, přičemž dne 16. 6. 2016 bylo ministerstvem podáno trestní oznámení č.j. FAU–29701/2016/24–2402 dle § 32 odst. 1 a § 20 odst. 7 zákona č. 253/2008 Sb. Dle informací ministerstva následně ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k zajištění peněžních prostředků na účtech těchto subjektů podle § 79a trestního řádu. Další podstatnou skutečností odůvodňující vydání napadených rozhodnutí bylo hlášení Finančního úřadu pro Jihočeský kraj o zneužití systému správy daní k legalizaci výnosů z trestné činnosti č.j. 472273/16/2200–00490–302813 vedené Ministerstvem financí pod č. j. FAU–29951/2016/24, které bylo ministerstvu doručeno dne 17.6.2016 prostřednictvím elektronického kanálu Moneyweb (dále též jen „hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016“). Z tohoto hlášení rovněž vyplynulo podezření, že žalobce mohl dlouhodobě zneužívat systém správy daní k legalizaci výnosů z daňové trestné činnosti, přičemž na účtech žalobce by se mohly nacházet výnosy z této trestné činnosti. S ohledem na výše popsané zjištěné skutečnosti plynoucí především z podnětu policie a z hlášení o zneužití systému správy daní vydalo Ministerstvo financí napadená rozhodnutí, na základě kterých došlo k dočasné blokaci finančních prostředků na dotčených účtech žalobce, neboť hrozilo nebezpečí, že by bezodkladným splněním příkazu žalobce mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo odčerpání výnosu z výše uvedené trestné činnosti. V souladu s § 32 odst. 2 zákona č. 253/2008 Sb., byl o této skutečnosti dne 21.6.2016 informován správce daně, neboť se jednalo o skutečnost významnou pro výkon činnosti orgánů Finanční právy České republiky.

11. Od doručení prvotních podnětů policie a otevření případu vedeného FAÚ pod sp. zn. P2016/ 01079 ve věci probíhaly četné konzultace mezi Finančním analytickým útvarem, příslušným policejním orgánem a následně rovněž příslušným správcem daně, kdy cílem těchto konzultací byla koordinace postupů provedených tak, aby nedošlo ke zmaření úkonů prováděných policejním orgánem. Na základě následně proběhlých konzultací bylo zjištěno, že ve vztahu k žalobci nebude ze strany orgánů činných v trestním řízení postupováno podle § 79a trestního řádu. Z tohoto důvodu lhůta 72 hodin uvedená v § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., uplynula marně a do majetkových práv žalobce nebylo nadále žalovaným zasahováno ani na základě napadených rozhodnutí, ani nikterak jinak.

12. Pokud jde o další postup spolupracujících složek, Ministerstvo financí disponuje informací, že vůči žalobci byla následně vedena daňová exekuce, jak ostatně vyplývá i z podané žaloby. Jedná se však pouze o informaci předanou neformálně v rámci ústních konzultací k případu. K daňovému řízení ani k řízení trestnímu však Ministerstvo financí nedisponuje žádnými dalšími podrobnými informacemi ani dokumenty. V této souvislosti ministerstvo zdůraznilo, že žalobcem zmíněné zajišťovací a exekuční příkazy vydané orgány finanční správy nemají na posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí žádný vliv, jelikož jde o samostatná správní řízení vedená dvěma různými samostatnými organizačními složkami státu.

13. V závěru svého vyjádření k žalobě Ministerstvo financí uvedlo, že při vydání napadených rozhodnutí postupovalo v souladu s právními předpisy, a to především v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 253/2008 Sb. Argumentace žalobce, že žalovaný nemohl postupovat dle zákona č. 253/2008 Sb., jelikož není povinnou osobou, je dle Ministerstva financí zcela lichá s ohledem na § 20 ve spojení s částí třetí tohoto zákona. Ani s tvrzením žalobce, že žalovaný nemá žádné pravomoci jakkoli manipulovat či zajišťovat bankovní účty žalobce, přičemž ani dotčené bankovní instituce neindikovaly příslušným orgánům žádnou podezřelou transakci (obchod), se nelze ztotožnit, jelikož toto je s ohledem na shora uvedené argumenty bezpředmětné. Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobce, že postupem Ministerstva financí došlo na straně žalobce k závažné újmě vedoucí k ukončení jeho podnikatelské činnosti. V důsledku vydání napadených rozhodnutí došlo ke zcela zákonnému a krátkodobému „zásahu" do žalobcových majetkových práv.

14. V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 368/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přešla od 1.1.2017 působnost původně žalovaného Ministerstva financí na nově zřízený Finanční analytický úřad, který je od uvedeného data v souladu s § 69 s.ř.s. v této věci žalovaným.

15. Při ústním jednání před soudem konaném dne 9.5.2019 žalobce odkázal na podanou žalobu a dodatečně specifikoval napadená rozhodnutí podle jejich jednacích čísel, která poprvé zjistil až z vyjádření žalovaného k žalobě. Namítl, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná vzhledem k neurčitosti jejich výroku. Při jejich vydání nebyly splněny podmínky zakotvené v § 20 odst. 1 a 3 zákona č. 253/2008 Sb., tedy jednak podmínka, že šetření podezřelého obchodu si vyžádá delší dobu, a dále podmínka hrozícího nebezpečí specifikovaného v prvním odstavci uvedeného ustanovení zákona. Výrok napadených rozhodnutí je dle žalobce paušální, není v něm uvedeno, o jaký příkaz se jedná. Zákon navíc neumožňuje paušálně odložit veškeré příkazy klienta banky. To dle přesvědčení žalobce vyplývá z ustanovení § 4 zákona, kde jsou definovány pojmy obchod a příkaz. Proto není možné vydat rozhodnutí en bloc ve vztahu k jakémukoliv příkazu, ale blokace ze strany Finančního analytického útvaru se může týkat jen konkrétního příkazu. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje žalobce za kusé a nepřezkoumatelné. Dodal, že po vydání zajišťovacích příkazů se pokusil zadat příkaz k jejich úhradě, který ale nebyl bankou proveden kvůli blokaci prostředků na účtech.

16. Žalovaný při ústním jednání před soudem poukázal na to, že na straně žalobce došlo v mezidobí k úpadku. V rámci vyjádření k věci samé odkázal na písemné vyjádření k žalobě a dále uvedl, že vydání napadených rozhodnutí bylo toliko dočasným a krátkodobým zásahem do práv žalobce. V některých případech se dotčený subjekt o vydání těchto blokačních rozhodnutí ani nedoví. Co se týče hrozícího nebezpečí, které je důvodem pro vydání takového rozhodnutí, to žalovaný zjistí buď z vlastní praxe, nebo z hlášení povinné osoby, zpravidla banky. V projednávané věci nebylo vlastním podnětem k vydání napadených rozhodnutí hlášení banky, ale hlášení ze strany finančního úřadu a policie. Napadená rozhodnutí nemohla být odůvodněna obšírněji s ohledem na zákonnou povinnost mlčenlivosti. Cílem vydání napadených rozhodnutí nebylo zabránit úhradě zajišťovacích příkazů ze strany žalobce; zajišťovací příkazy byly vydány až následně.

17. Soud při ústním jednání konaném dne 9.5.2019 zamítl veškeré důkazní návrhy účastníků jako nadbytečné, neboť dospěl k závěru, že o žalobě lze rozhodnout na základě správního spisu.

18. Rozsudkem ze dne 9.5.2019 č.j. 9 Af 58/2016 – 66 Městský soud v Praze napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Konstatoval, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s.ř.s., neboť jejich vydáním byla dotčena právní sféra žalobce, který po určitou dobu nemohl nakládat s finančními prostředky na svých bankovních účtech. Soud dospěl k závěru, že skutečnost, že žalobce nebyl účastníkem řízení a nebyl o vydání napadených rozhodnutí vyrozuměn, je plně v souladu s dotčenou právní úpravou. Soud nicméně přisvědčil žalobci, že v dané věci nebyly naplněny zákonem stanovené podmínky pro vydání napadených rozhodnutí. Poukázal na to, že banky, jimž byla napadená rozhodnutí adresována, Ministerstvu financí žádný podezřelý obchod ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb., neohlásily a ve správním spise se též nenachází oznámení o podezřelém obchodě ve smyslu jednání mezi některou z těchto bank a žalobcem. Za takové oznámení dle názoru soudu nelze považovat dlouhodobé podezření na účast žalobce v řetězci společností, v němž docházelo ke krácení daně z přidané hodnoty. Soud vyhodnotil napadená rozhodnutí jako nepřezkoumatelná, neboť z nich není možné zjistit, jaký podezřelý obchod mezi žalobcem a některou z dotčených bank Ministerstvo financí prošetřovalo. V napadených rozhodnutích též není nijak odůvodněno, proč si šetření pro složitost věci vyžádá delší dobu, a odůvodněno není ani splnění podmínky hrozícího nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti nebo prostředků určených k financování terorismu. Soud se neztotožnil s argumentací žalovaného, že napadená rozhodnutí nemohla být odůvodněna podrobněji kvůli zákonné povinnosti mlčenlivosti. Tato povinnost dle názoru soudu nemůže správnímu orgánu bránit v řádném odůvodnění rozhodnutí, a to tím spíše, podléhají–li tato rozhodnutí soudnímu přezkumu. Soud přisvědčil žalobci také v tom, že zákon č. 253/2008 Sb., neumožňuje „blokaci“ finančních prostředků na účtu v neomezené výši, bez přihlédnutí k charakteru šetřeného podezřelého obchodu a příkazu učiněného v souvislosti s tímto podezřelým obchodem. Totální blokaci by bylo možné akceptovat pouze v případě, kdy by prostředky na účtu měly být určeny k financování terorismu; výnosy z trestné činnosti je však třeba alespoň řádově vyčíslit a navíc je nutno vědět, o jaký příkaz se vlastně jedná. Nebezpečí zmaření zajištění výnosu z trestné činnosti může jen stěží způsobit splnění příkazu klienta, jehož předmětem je převod bagatelní finanční částky či převod prostředků na účet finančního úřadu za účelem plnění daňových povinností.

19. Na základě žalovaným podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7.5.2020 č.j. 6 Afs 129/2019 – 55 (dále též „první zrušovací rozsudek NSS“) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.5.2019 č.j. 9 Af 58/2016 – 66 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušovacího rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, že ačkoli zákon č. 253/2008 Sb., ve znění účinným k datu vydání napadených rozhodnutí výslovně neoznačoval Finanční analytický úřad Ministerstva financí za zpravodajskou jednotku (jako nyní činí vůči žalovanému v § 29c), je zřejmé, že Ministerstvo financí prostřednictvím Finančního analytického útvaru plnilo úkoly finanční analytické jednotky ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005, o předcházení zneužití finančního systému k praní špinavých peněz a financování terorismu (dále jen „AML směrnice“).

20. Úkon podle § 20 odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb., je dle Nejvyššího správního soudu rozhodnutím podle soudního řádu správního i správního řádu, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že k odkladu splnění příkazu klienta dochází v rámci šetření podezřelého obchodu, které není správním řízením. Rozhodnutí je prvním úkonem v řízení, jehož předmětem je pouze odklad splnění příkazu klienta. Toto řízení však nelze ztotožňovat s šetřením podezřelého obchodu. Vydání rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta je možnou, nikoli však nutnou součástí šetření podezřelého obchodu. Toto šetření není správním řízením, neboť jeho účelem není vydání rozhodnutí (§ 9 správního řádu), nýbrž prošetření a ověření skutečností nasvědčujících tomu, že může dojít ke zneužití finančního systému za účelem legalizace výnosů z trestné činnosti či financování terorismu. Šetření může skončit buď rozptýlením podezření, nebo v souladu s § 32 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., podáním trestního oznámení.

21. Městský soud v Praze žalovanému dle názoru Nejvyššího správního soudu nesprávně vytýkal, že nedoložil existenci oznámení podezřelého obchodu podle § 18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. Takové oznámení je podmínkou pro odklad splnění příkazu klienta v souvislosti s učiněním oznámení samotnou povinnou osobou na 24 hodin (§ 20 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb.), popřípadě prodloužení této doby na 72 hodin podle § 20 odst. 3 písm. a) téhož zákona, jemuž musí z povahy věci odklad na dobu 24 hodin podle odst. 1 předcházet. Napadená rozhodnutí však byla vydána podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., podle něhož je to ministerstvo (nyní žalovaný), kdo rozhoduje o odložení splnění příkazu klienta (nikoli jen o jeho prodloužení ve vazbě na oznámení podezřelého obchodu ze strany povinné osoby). Nic v zákoně č. 253/2008 Sb., nenasvědčuje tomu, že by i toto rozhodnutí mělo být nutně vázáno na oznámení podezřelého obchodu ze strany povinné osoby. Naopak, taková podmínka by nedávala smysl, neboť ministerstvo (žalovaný) může získávat informace a prošetřovat určité okolnosti i jinak než na základě oznámení podezřelého obchodu, například na základě mezinárodní spolupráce podle § 33 zákona č. 253/2008 Sb., informací o zneužívání systému daňové správy k legalizaci výnosů z trestné činnosti podle § 30 odst. 2 zákona č. 253/2008 Sb., oznámení zpravodajských služeb podle § 30 odst. 6 zákona č. 253/2008 Sb., či na základě vlastních poznatků.

22. Nejvyšší správní soud přisvědčil žalovanému, že Městský soud v Praze nevyložil správně pojem „podezřelý obchod“. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., se obchodem pro účely tohoto zákona rozumí každé jednání povinné osoby s jinou osobou, pokud takové jednání směřuje k nakládání s majetkem této jiné osoby nebo k poskytnutí služby této jiné osobě. Podezřelým obchodem je podle definice v § 6 zákona č. 253/2008 Sb., obchod uskutečněný za okolností vyvolávajících podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo podezření, že v obchodu užité prostředky jsou určeny k financování terorismu, anebo jiná skutečnost, která by mohla takovému podezření nasvědčovat. Ačkoli je to z jazykového hlediska poněkud nezvyklé, z citovaného textu vyplývá, že podezřelým obchodem je jakákoli skutečnost, která by mohla nasvědčovat podezření ze snah o legalizaci výnosů z trestné činnosti či financování terorismu, i když nutně nenaplňuje znaky obchodu ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. Tato kategorie bude relevantní především ve vztahu k šetřením prováděným na základě jiných skutečností než oznámení podle § 18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., které bude z povahy věci vždy spojeno s konkrétními transakcemi.

23. Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že Městský soud vyložil příliš úzce i pojem „obchod“, neboť pro naplnění tohoto pojmu by vyžadoval jednání mezi povinnou osobou (bankou) a žalobcem, jež by mělo být uskutečněno za okolností vyvolávajících podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti. Z pohledu Městského soudu v Praze by tedy muselo být podezřelé právní jednání mezi bankou a majitelem účtu. V režimu zákona č. 253/2008 Sb., je však obchodem „jakékoli jednání, kterým by případně mohlo dojít k legalizaci výnosů. Nejedná se tedy zásadně jen o klasickou obchodní transakci se stranou prodávající a kupující, za obchod jsou pro účely tohoto zákona považovány například i přesuny mezi jednotlivými účty téhož majitele“ (TVRDÝ, J., VAVRUŠKOVÁ, A. Zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, cit. dle Beck–online, § 4). V případech, jako je nyní posuzovaný, spočívá ono jednání povinné osoby s jinou osobou v tom, že banka na příkaz majitele účtu provede převod peněžních prostředků z tohoto účtu nebo na něj. Pokud existovalo podezření, že finanční prostředky na účtech žalobce jsou výnosem trestné činnosti či že by na jeho účet mohly být výnosy z trestné činnost převedeny, je podezřelým obchodem to, že banka poskytne žalobci službu spočívající v bezhotovostním převodu takových finančních prostředků. Proto nelze přisvědčit názoru Městského soudu v Praze, že „pouhé zjištění, že [žalobce] má finanční prostředky na bankovních účtech u zmíněných dvou bank, a ani žalovaným tvrzené dlouhodobé podezření na účast [žalobce] v řetězci společností, v němž docházelo ke krácení DPH v souvislosti s obchodem s elektronikou“, nemůže svědčit o podezřelém obchodu.

24. Nejvyšší správní soud se dále zabýval závěrem Městského soudu v Praze, že žalobou napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. V této souvislosti konstatoval, že je nutno vyjít z toho, komu je rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta určeno, resp. adresováno, a co je jeho předmětem a účelem. Rozsah odůvodnění rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta odpovídá tomu, aby povinná osoba mohla ověřit zákonné podmínky pro aktivaci své povinnosti, tedy na základě jakého právního předpisu je jí povinnost ukládána, zda vůbec je v dané věci povinnou osobou, tedy zda jde o jejího klienta, jakého majetku, resp. bankovních účtů se rozhodnutí týká, v jakém rozsahu či za jakých podmínek má splnění příkazu klienta odložit. Všechny tyto nezbytné informace byly v napadených rozhodnutích obsaženy. V odůvodnění rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., není ministerstvo (nyní žalovaný) povinno vymezovat skutečnosti o důvodech a okolnostech šetření, v rámci něhož toto rozhodnutí vydalo, včetně skutečností svědčících o hrozícím nebezpečí či složitosti šetření. Napadená rozhodnutí proto nelze považovat za nepřezkoumatelná proto, že takové důvody neobsahují. Rozhodnutí ministerstva však zasáhla do vlastnického práva žalobce, a proto musejí být s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod podrobena účinné soudní kontrole, která není proveditelná bez dostupnosti informací o okolnostech svědčících o naplnění zákonných důvodů pro vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím jde mimo jiné o skutečnosti, na jejichž základě žalovaný usoudil, že se jedná o podezřelý obchod, resp. že hrozí nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti nebo prostředků určených k financování terorismu. V tomto směru Nejvyšší správní soud poukázal na to, že zákon č. 253/2008 Sb., výslovně nepočítá s prolomením povinnosti mlčenlivosti v soudním řízení správním, informace týkající se vydání rozhodnutí podle § 20 odst. 3 tohoto zákona je však nutné poskytnout i správnímu soudu v řízení o přezkumu takového rozhodnutí. Městský soud v Praze má v dalším řízení posoudit, zda Ministerstvo financí svou zákonnou pravomoc nezneužilo, zda mělo v případě žalobce k dispozici informace svědčící o nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti, a zároveň o tom, že šetření podezřelého obchodu si pro složitost věci vyžadovalo delší dobu. Tyto informace samozřejmě bude nutno primárně hodnotit z pohledu ministerstva, jak se mu jevily, resp. mohly jevit v době jeho rozhodování.

25. Nakonec se Nejvyšší správní soud zabýval rozsahem, v jakém lze odložit splnění příkazu klienta. Konstatoval, že zákon č. 253/2008 Sb., vymezuje v § 4 odst. 3 příkaz klienta jako každý jeho úkon, na jehož základě má povinná osoba nakládat s majetkem, tedy velmi široce. Žalovaný oprávněně namítá, že po ministerstvu (nyní žalovaném) nelze požadovat, aby vždy vymezil konkrétní příkaz klienta, jehož splnění má povinná osoba odložit. Takový postup by v praxi nebyl možný, neboť nelze vždy předjímat, jakou konkrétní dispozici klient se svým majetkem provede. Nutno též vzít v úvahu, že klient může mít více účtů, třebas i s různým určením, u více povinných osob. Městský soud v Praze však takový požadavek na rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta nekladl, pouze shledal, že zákon č. 253/2008 Sb., neumožňuje „zablokovat“ veškeré finanční prostředky na účtech klienta bez dalšího, s čímž Nejvyšší správní soud v této míře obecnosti souhlasí. Účelem odkladu splnění příkazu klienta je na omezenou dobu zajistit majetek, který by mohl být výnosem z trestné činnosti či určen k financování terorismu. Městský soud v Praze správně dovodil, že v případech, kdy existuje podezření, že by určitý majetek mohl být určen k financování terorismu, by neomezená „blokace“ bankovního účtu mohla být opodstatněná. Posuzovaná rozhodnutí však byla vydána kvůli podezření na legalizaci výnosů z trestné činnosti a v takové situaci lze logicky předpokládat, že žalovaný bude mít povětšinou alespoň rámcovou představu o výši výnosů z prošetřované trestné činnosti. Nejvyšší správní soud se proto obecně ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že adekvátním postupem by rozhodně nebylo rozhodnutí ‚blokující‘ provedení jakéhokoli příkazu klienta, jenž se týká bankovního účtu, na kterém se nachází prostředky ve výši stovek miliónů korun, jestliže se odhadované výnosy z trestné činnosti tohoto klienta pohybují ‚toliko‘ v řádech statisíců. Takový zásah do vlastnického práva klienta by byl nepřiměřený. Proto by stěžovatel s ohledem na zásadu minimalizace zásahu orgánů veřejné moci do základních práv a svobod měl (ve vlastním zájmu zejména do budoucna) v rozhodnutí podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., vymezit, do jaké výše (popř. ve vztahu k jakému majetku) je třeba splnění příkazu klienta odložit. Nejvyšší správní soud nerealisticky nevolá po přesném vyčíslení zajištěného majetku, postačí hrubý, směrem nahoru zaokrouhlený odhad. Pokud by rozsah odkladu splnění příkazu klienta neodpovídal alespoň řádově domnělé výši výnosů z trestné činnosti, rozhodnutí žalovaného by v soudním přezkumu zřejmě jako zjevně nepřiměřené nemuselo obstát, ledaže by žalovaný osvědčil, že ani rámcovou představu o výši výnosů z prošetřované trestné činnosti nemohl mít.

26. Pokud jde o nyní posuzovanou věc, Nejvyšší správní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda absence omezení rozsahu odkladu splnění příkazu klienta v napadených rozhodnutích představovala vzhledem ke konkrétním okolnostem případu takovou vadu, která způsobila jejich nezákonnost pro nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva žalobkyně. Soud se tedy má zabývat námitkou žalovaného, že existovalo podezření na výnosy z trestné činnosti převyšující zůstatek na všech postižených bankovních účtech žalobkyně. Nejvyšší správní soud k tomu podotkl, že odklad splnění příkazu klienta se samozřejmě netýkal jen objemu prostředků, které byly na účtech v době vydání rozhodnutí, ale i dalších prostředků, které se na účtech případně objevily v době platnosti rozhodnutí podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. Pokud se v této době finanční prostředky na účtech žalobce zvýšily natolik, že by již rozsah domnělých výnosů z trestné činnosti řádově převyšovaly, byl by žalobce v dispozici se svým majetkem omezen nepřiměřeně.

27. Nejvyšší správní soud uzavřel, že Městský soud v Praze, jenž bude v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným ve zrušovacím rozsudku (§ 110 odst. 4 s.ř.s.), především posoudí, zda informace, které měl Finanční analytický útvar Ministerstva financí v době vydání napadených rozhodnutí k dispozici, mohly svědčit o nebezpečí legalizace výnosů z trestné činnosti a o nutnosti delšího šetření podezřelého obchodu (a to ve smyslu, jak tento pojem Nejvyšší správní soud vyložil v bodech [46] a [47] zrušovacího rozsudku), včetně toho, zda absence omezení rozsahu odkladu splnění příkazu klienta v napadených správních rozhodnutích způsobila vzhledem ke konkrétním okolnostem případu jejich nezákonnost.

28. Při ústním jednání konaném dne 10.12.2020 soud provedl výslech svědkyně JUDr. M. H., Ph.D. (dále jen „svědkyně M. H.“, zaměstnankyně žalovaného, která v době vydání napadených rozhodnutí pracovala na pozici zástupkyně vedoucího analytického oddělení. Žalobce při ústním jednání soudu založil do spisu krátkou cestou nedatované podání nadepsané slovy „Časová osa“, ve kterém v chronologickém sledu zmínil jednotlivé úkony finančních, celních a policejních orgánů vůči žalobci a taktéž některé úkony žalobce učiněné od roku 2013 do vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu (17.2.2017). Zdůraznil, že žalovaný při vydání napadených rozhodnutí věděl, že probíhají úkony ze strany orgánů činných v trestním řízení. U žalobce byla provedena prohlídka jiných prostor, policie však v jeho případě nevyužila možnosti zajistit prostředky podle trestního řádu. Rozhodnutí žalovaného o jejich blokaci za této situace bylo v rozporu se zákonem. Žalovaný taktéž z hlášení o zneužití systému správy daní věděl o tom, že se finanční úřad chystá vydat vůči žalobci zajišťovací příkazy. Tyto mohly být žalobcem uhrazeny, pokud by nedošlo k blokaci jeho prostředků na účtech. Žalovaný při jednání před soudem setrval na tom, že všechny podmínky stanovené zákonem pro vydání napadených rozhodnutí byly splněny. Konstatoval, že žalobce byl ze strany žalovaného šetřen již dříve. Prvotním impulsem, který ve výsledku vedl k vydání napadených rozhodnutí, byl pro žalovaného podnět policie z 8.6.2016. Šetření ohledně žalobce vyžadovalo delší dobu, protože šlo o komplikovanou daňovou věc a žalovaný musel analyzovat spoustu informací a prověřovat účty žalobce s velkým množstvím transakcí, přičemž vycházel i z dříve shromážděných informací. Dne 16.6.2016 podal žalovaný trestní oznámení na subjekty spojené se žalobcem a uplatnil vůči nim také opatření podle § 20 zákona č. 253/2008 Sb. V tomto trestním oznámení byl zmíněn i žalobce. Dne 17.6.2016 žalovaný obdržel od finančního úřadu hlášení o zneužití systému správy daní a dne 20.6.2016 vyrozumění od policie, že jím podané trestní oznámení bylo postoupeno a došlo k tzv. přezajištění blokovaných prostředků (u subjektů propojených se žalobcem) se souhlasem státního zástupce. Významně tak zesílilo podezření, že skutečně docházelo ke „zdrojové“ trestné činnosti a že by mohlo ze strany žalobce dojít k legalizaci výnosů z této trestné činnosti, která by nebyla možná bez součinnosti s jinými subjekty. Žalovaný proto rozhodl o blokaci prostředků na účtech žalobce, aby mohl vést další šetření a podat případně dodatek k trestnímu oznámení. K tomu ale nakonec nedošlo.

29. Ve vyjádření ze dne 13.12.2020 žalobce uvedl, že až po uplynutí několika let a po několika soudních sporech získal alespoň rámcový přehled o tom, jaké kroky vedly k blokaci jeho bankovních účtů, co jim předcházelo a na jakých zákonných základech měly být tyto učiněny. Žalobce nebyl příjemcem napadených rozhodnutí o blokaci ani účastníkem řízení. Ani s vynaložením nejvyšší možné péče tedy neměl možnost formulovat v přísné koncentrační lhůtě přesněji svá žalobní tvrzení proti aktu žalovaného, o kterém mu nebylo známo, zda existuje, zda jej žalovaný vůbec vydal, na základě jakého právního předpisu a jaké správní úvahy, jak předmětný akt odůvodnil a co je obsahem příslušného správního spisu. Aby právo žalobce na soudní ochranu jeho práv nebylo iluzorní, je dle žalobce úlohou soudu do jisté míry suplovat aktivitu žalobce a nahradit jeho žalobní tvrzení. Rovněž je na místě, aby soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dodržení zákonných podmínek pro jejich vydání dle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., přičemž rozhodný je skutkový kontext dané věci. Žalobce na tomto místě doplnil své podání nazvané „Časová osa“ a v návaznosti na toto doplnění uvedl, že rozhodnutí o blokaci byla vydána za situace, kdy žalovaný prokazatelně věděl o probíhajícím přípravném řízení trestním ve věci obchodování žalobce s Eden Way a dalšími (nikoliv však s Tramax), tj. věděl o podaných trestních oznámeních správce daně v dané věci, věděl o tom, že policejní orgán při realizaci úkonů u žalobce provedené dne 15.6.2016 (prohlídka jiných prostor, domovní prohlídky) nezajistil majetek žalobce a ani takové zajištění nehodlal provést, o čemž svědčí jeho informace ze dne 20.6.2020, a navíc v dané věci sám podal trestní oznámení. Žalobci tak zcela uniká zákonný důvod, pro který by byl žalovaný oprávněn vydat rozhodnutí o blokaci dle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., neboť ze skutkových okolností vyplývá, že nebyla splněna ani jedna ze zákonem vyžadovaných podmínek. Vyjádření svědkyně M. H., že důvod, pro který byla napadená rozhodnutí vydána, spočíval v nutnosti upřesnit výši škody, považuje žalobce za absurdní, neboť u žalobce probíhala od roku 2013 intenzivní daňová kontrola, která se chýlila ke svému závěru, tj. správci daně byl znám každý jednotlivý obchod, a byl tak schopen stanovit výši potenciálně doměřené daně tak říkajíc na koruny. V této souvislosti žalobce poukázal na hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, kde správce daně uvádí částku „106.046.200,98 Kč“ minus nárokované nadměrné odpočty ve výši „16.934.128 Kč, 7.754.546 Kč a 6.454.825 Kč“). Navíc v trestních řízeních daňových je výše škody vždy stanovena na základě buď znaleckého posudku či na základě odborného vyjádření správce daně (často v kombinaci), nikdy ale na základě jakéhosi výpočtu žalovaného. Jak vyplynulo z výslechu svědkyně M. H., žalovaný vedl stran žalobce opakovaná šetření již po několik let. Ze systematického výkladu § 20 zákona č. 253/2008 Sb., podle žalobce vyplývá, že důvod, pro který byla žalovanému dána pravomoc vydat rozhodnutí o blokaci, spočívá výlučně v tom, aby majetek určité osoby neunikl z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Za situace, kdy policejní orgán přesně věděl o majetku žalobce a nezajistil ho, však nehrozilo, že by majetek žalobce unikl z dosahu orgánů činných v trestním řízení.

30. V kontextu závazného právního názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku je žalobce toho názoru, že v rozhodnutí o blokaci musí být uvedeno, v jaké výši jsou finanční prostředky na bankovních účtech blokovány. Napadená rozhodnutí však žádnou takou specifikaci neobsahují, přestože žalovanému bylo na základě informací správce daně a policejního orgánu známo (či známo být mělo), jaká je výše DPH ze sporných obchodů (tj. tvrzená škoda). Žalobce k tomu zdůraznil, že je povinností žalovaného informace, které jsou mu různými úřady či osobami sdělovány, posoudit v kontextu a v souvislostech s ostatními jemu sdělovanými informacemi či s informacemi, které jsou mu známy z vlastní činnosti. Informace sdělované žalovanému ostatními orgány nejsou rozhodnutími, a nemají tak povahu presumpce správnosti správního aktu. Žalovaný je tak povinen sdělované informace podrobit hodnocení, nikoliv je „slepě“ brát za validní. Žalovaný tak měl z jemu dostupných údajů zjistit, že trestní řízení není vedeno ohledně obchodů žalobce se společností Tramax, kterých se týkala DPH ve výši přesahující 70 mil Kč., a o tuto výši měl snížit údaj obdržený dne 17. 6. 2016, ze kterého dle vlastních slov vycházel. Z předmětné informace správce daně ze dne 17. 6. 2016 navíc vyplývá, že částka 106.046.200,98 Kč nepředstavuje celou výši doměřované DPH („škodu“), ale že je od ní nutno odečíst částky nárokovaných nadměrných odpočtů ve výši 16.934.128 Kč, 7.754.546 Kč a 6.454.825 Kč, které „nebyly z důvodu probíhajícího vyměřovacího řízení vyměřeny a vráceny“, jak v hlášení ZSSD uvádí správce daně. Po odečtu těchto částek od celkové částky zůstane částka 74.902.701 Kč, na kterou byly vydány zajišťovací příkazy. Žalovaný však neučinil ani tuto (triviální) matematickou operaci; jeho správní úvaha stran výše blokované částky absentovala, resp. byla zcela chybná. Žalovaným tak nebylo doloženo, že by k datu vydání napadených rozhodnutí existovalo podezření na výnosy z trestné činnosti převyšující zůstatek na všech postižených bankovních účtech žalobce. V této souvislosti žalobce poukázal na to, že v době blokace měl bankovním ústavem Unicredit bank schválen provozní úvěr ve výši 60 mil Kč, který mu byl kdykoliv k dispozici, a který v době blokace nebyl žalobcem čerpán. Protože se jednalo o prostředky, se kterými mohl volně disponovat, je třeba je přičíst k jeho zůstatkům na bankovních účtech. Závěrem žalobce namítl, že splnění zákonných podmínek je třeba posuzovat k datu vydání napadených rozhodnutí, přičemž je třeba vycházet z vlastní textace rozhodnutí a dále ze správního spisu vedeného žalovaným. Absenci relevantních podkladů pro vydání napadených rozhodnutí proto nelze nahradit výslechem zaměstnance žalovaného před soudem (provedeným v době po vydání rozhodnutí).

31. Při ústním jednání konaném dne 16.12.2020 soud provedl důkaz těmito listinami: hlášením ZSSD ze dne 17.6.2016, podnětem ve věci trestního řízení ze dne 8.6.2016 č.j. KRPC–85997–17/TČ–2016–020080 vyhotoveným Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, doplněním podnětu ve věci trestního řízení ze dne 9.6.2016 č.j. KRPC–85997–19/TČ–2016–020080 a doplněním podnětu ve věci trestního řízení ze dne 9.6.2016 č.j. KRPC–85997–20/TČ–2016–020080 (podnět a jeho doplnění byly adresovány Ministerstvu financí, Finančnímu analytickému útvaru). Protože soud dospěl k závěru, že o žalobě lze rozhodnout na základě výsledků dosud provedeného dokazování, ostatní důkazní návrhy účastníků řízení pro nadbytečnost zamítl.

32. Rozsudkem ze dne 16.12.2020 č.j. 9 Af 58/2016 – 145 Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou; druhým výrokem rozsudku pak rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění zamítavého rozsudku soud konstatoval, že po vydání zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.5.2020 č.j. 6 Afs 129/2019 – 55 nemůže být sporu o tom, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími ve smyslu legislativní zkratky zakotvené v § 65 odst. 1 s.ř.s., a podléhají tak soudnímu přezkumu. Za nedůvodnou označil žalobní námitku, že k blokaci prostředků žalobce na dotčených bankovních účtech došlo bez vydání jakéhokoliv zákonem presumovaného rozhodnutí či jiného úkonu orgánu veřejné moci, který by takový postup umožňoval. K blokaci prostředků žalobce na dotčených bankovních účtech došlo na základě napadených rozhodnutí, k jejichž vydání bylo Ministerstvo financí oprávněno na základě příslušných ustanovení zákona č. 253/2008 Sb. Jako neopodstatněnou soud vyhodnotil též námitku žalobce, že žádné právní předpisy neumožňují žalovanému zajišťovat (blokovat) finanční prostředky na bankovních účtech soukromých subjektů, neexistuje–li exekuční titul dle daňového řádu či jiného právního předpisů.

33. Zákonnost napadených rozhodnutí není dle náhledu soudu možné posuzovat ve spojitosti s úkony provedenými vůči žalobci ze strany finančního orgánu v průběhu daňového řízení (žalobcem zmiňované zajišťovací příkazy Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, exekuční příkazy aj.). Napadená rozhodnutí totiž nejsou vydávána finančním orgánem v rámci daňového řízení podle daňového řádu, ale jedná se o zcela samostatné úkony jiného správního orgánu (dříve Ministerstva financí, dnes žalovaného), které sledují jiný účel než správu daní a jsou činěny podle speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 253/2008 Sb. Skutečnost, že napadená rozhodnutí byla odůvodněna velmi stroze, nemá za následek jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

34. Soud nepřisvědčil ani námitkám, v nichž žalobce brojil proti nesplnění zákonem stanovených podmínek pro vydání napadených rozhodnutí. Ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb., umožňuje vydat rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta dle písmene b) tohoto ustanovení při splnění následujících podmínek: 1) hrozí nebezpečí podle odstavce 1, tj. nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti nebo prostředků určených k financování terorismu; 2) šetření podezřelého obchodu si pro složitost vyžaduje delší dobu. Při výkladu uvedených podmínek je nutno vzít v potaz, že podle § 6 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., je podezřelým obchodem jakákoliv skutečnost, která by mohla nasvědčovat podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti. Šetření podezřelého obchodu prováděné žalovaným v pozici finanční analytické jednotky ve smyslu AML směrnice přitom není správním řízením, neboť jeho účelem není vydání rozhodnutí, nýbrž prošetření a ověření skutečností nasvědčujících tomu, že může dojít ke zneužití finančního systému za účelem legalizace výnosů z trestné činnosti (či financování terorismu, o které se však v dané věci nejedná). Žalovaný, resp. jeho předchůdce, tj. Finanční analytický útvar Ministerstva financí, přistoupil k vydání napadených rozhodnutí poté, co právem dospěl k závěru o hrozícím nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu žalobce by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti. Z listinných důkazů provedených soudem při ústním jednání konaném dne 16.12.2020 (hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, podnět policie ve věci trestního řízení ze dne 8.6.2016 a jeho dvě doplnění ze dne 9.6.2016), jakož i ze svědecké výpovědi svědkyně M. H. vyplynulo, že žalovaný měl v době vydání napadených rozhodnutí k dispozici informace o podezření policie o zapojení žalobce do účelového řetězce společností vytvořeného za účelem daňových podvodů. Finanční úřad pro Jihočeský kraj v hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 mj. uvedl, že v současné době míra poznatků správce daně získaných v rámci dokazování dosáhla takové výše, že je reálný předpoklad doměření a vyměření DPH žalobci za kontrolovaná zdaňovací období. Suma předpokládané doměřené daně a předpokládané vyměřené vyšší daně oproti dani přiznané žalobcem činí 106.046.200,98 Kč s tím, že v přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2013, červenec 2013 a srpen 2013 žalobce vykázal nadměrné odpočty (v celkové výši cca 31 miliónů Kč), které nebyly z důvodů probíhajícího vyměřovacího řízení vyměřeny a vráceny. Svědkyně M. H. vypověděla, že žalovaný šetřil zapojení žalobce do daňových podvodů již od roku 2013. Na základě jemu dostupných informací, které čerpal mj. z hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 a podnětů policie ze dne 8.6.2016 a 9.6.2016, přistoupil k vydání napadených rozhodnutí, neboť pojal podezření, že na účtech žalobce jsou výnosy z trestné činnosti. Hrozilo, že tento výnos bude odčerpán a dostane se mimo dosah policie. Před vydáním napadených rozhodnutí žalovaný podal trestní oznámení na jiné společnosti zapojené do podvodného řetězce a získal informaci, že policie přistoupila k zajištění prostředků u těchto subjektů. Veškeré tyto informace žalovaný před vydáním napadených rozhodnutí analyzoval, přičemž s ohledem na komplikovanou povahu daňové věci se jednalo o složité šetření. V napadených rozhodnutích sice nebyl uveden rozsah zajištění, nicméně žalovaný měl informaci o výši prostředků na účtech žalobce a o pohybech na těchto účtech a měl také rámcovou představu o výši hrozící škody.

35. Soud dovodil, že výše zmíněné informace, které měl žalovaný k dispozici, jednoznačně prokazují, že žalovaný k vydání napadených rozhodnutí přistoupil v rámci aktuálně probíhajícího šetření podezřelého obchodu ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., za který je v daném případě nutno považovat informace o možném zapojení žalobce do daňových podvodů plynoucí z hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 a podnětů policie, a to ve spojení se (žalovanému taktéž dostupnou) informací o finančních prostředcích na účtech žalobce u jednotlivých peněžních ústavů. Ty mohl žalovaný za dané situace oprávněně vyhodnotit jako prostředky, jejichž blokací (a případným následným zajištěním ze strany orgánů činných v trestním řízení) lze zajistit žalobcovy výnosy z trestné činnosti.

36. S ohledem na skutečnost, že se jednalo o velmi komplikovanou daňovou věc se zapojením více společností, o čemž svědčí mj. i délka daňové kontroly, a rovněž s přihlédnutím k nutnosti důkladného prověření všech shromážděných informací žalovaným (po kterém ostatně volá i sám žalobce ve vyjádření ze dne 13.12.2020), byla splněna i další zákonem stanovená podmínka pro vydání napadených rozhodnutí spočívající v tom, že šetření podezřelého obchodu si pro složitost vyžadovalo delší dobu.

37. Splněna byla i podmínka hrozícího nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti. S ohledem na charakter finančních prostředků (prostředky na účtu u banky) je zřejmé, že k jejich odčerpání by žalobci stačil jediný příkaz k převodu. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku ze dne 7.5.2020 č.j. 6 Afs 129/2019 – 55, „v případech, jako je nyní posuzovaný, spočívá jednání povinné osoby s jinou osobou v tom, že banka na příkaz majitele účtu provede převod peněžních prostředků z tohoto účtu nebo na něj. Pokud existovalo podezření, že finanční prostředky na účtech žalobce jsou výnosem trestné činnosti či že by na jeho účet mohly být výnosy z trestné činnost převedeny, je podezřelým obchodem to, že banka poskytne žalobci službu spočívající v bezhotovostním převodu takových finančních prostředků.“ K tomu je třeba dodat, že žalovaný nebyl schopen předvídat, jakou konkrétní dispozici žalobce jako majitel bankovního účtu se svým majetkem provede (což Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako důvod, pro který nelze na žalovaném požadovat, aby vždy vymezil konkrétní příkaz klienta, jehož splnění má povinná osoba odložit.)

38. Soud tedy dospěl k závěru, že Ministerstvo financí při vydání napadených rozhodnutí nezneužilo zákonem přiznanou pravomoc, neboť v době, kdy k jejich vydání přistoupilo, mělo k dispozici informace svědčící o nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu žalobce bankami, jimž byla napadená rozhodnutí adresována, by mohlo být zmařeno nebo přinejmenším podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti, přičemž šetření podezřelého obchodu si vzhledem ke své složitosti vyžadovalo delší dobu.

39. K argumentaci žalobce obsažené v jeho vyjádření ze dne 13.12.2020 soud v odůvodnění zamítavého rozsudku ze dne 16.12.2020 č.j. 9 Af 58/2016 – 145 uvedl, že informace o trestních oznámeních podaných v dané věci správcem daně či informace o tom, že policejní orgán při realizaci úkonů u žalobce provedené dne 15.6.2016 (prohlídka jiných prostor, domovní prohlídky) nezajistil majetek žalobce, a stejně tak ani údajné podání trestního oznámení na žalobce ze strany žalovaného, k němuž dle tvrzení žalobce došlo dne 16.6.2016, nelze považovat za překážku bránící tomu, aby žalovaný dne 21.6.2016 přistoupil k vydání napadených rozhodnutí. Uvedené skutečnosti nevylučují, že žalovaný dospěl k závěru o splnění podmínek zakotvených v § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., až dne 21.6.2016, a to poté, co analyticky vyhodnotil veškeré jemu dostupné informace (včetně informací o prostředcích žalobce na účtech u jednotlivých bank a pohybech na těchto účtech), a na základě výsledků šetření podezřelého obchodu přistoupil k vydání rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta za účelem odvrácení hrozícího nebezpečí, že bezodkladným splněním takového příkazu by mohlo být zmařeno či podstatně ztíženo zajištění výnosů žalobce z trestné činnosti. Soud k tomu dodal, že žalovaný byl oprávněn na základě výsledků šetření podezřelého obchodu podat nové trestní oznámení, popř. mohl doplnit své předchozí trestní oznámení na žalobce o nové skutečnosti. Z toho, že tak v projednávané věci neučinil, nelze v žádném případě dovozovat nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť šetření podezřelého obchodu nemusí vždy nutně vyústit v podání trestního oznámení žalovaným.

40. V napadených rozhodnutích sice nebylo vymezeno, do jaké výše má ta která banka splnění příkazu žalobce odložit, nicméně s ohledem na okolnosti projednávané věci tato absence omezení rozsahu splnění příkazu nepředstavovala nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalobce. Soud k tomuto závěru vedlo zjištění, že výše zajištěných prostředků na celkem šesti bankovních účtech žalobce činila cca 19 miliónů Kč (tuto skutečnost prokazuje sdělení Ministerstva financí ze dne 21.6.2016 č.j. FAU–30395/2016/24–2402 adresované Generálnímu finančnímu ředitelství, které je součástí správního spisu). V řízení zároveň nebylo prokázáno, že by v době platnosti napadených rozhodnutí došlo ke zvýšení prostředků na těchto účtech v takovém rozsahu, že by řádově překračovaly rozsah domnělých výnosů z trestné činnosti. Jestliže žalovaný vycházel z hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, pak výše těchto výnosů (i po odečtení nadměrných odpočtů za červen, červenec a srpen 2013, které žalobci nebyly vráceny) činí téměř 75 miliónů Kč. Doplnění podnětu policie ze dne 9.6.2016 pak hovoří o výnosech z trestné činnosti s ohledem na škodu, která měla být ČR způsobena společným jednáním v celkové výši 42 miliónů Kč. Ať tak či tak, oba tyto údaje výrazně převyšují výši prostředků, které byly na účtech žalobce po zákonem stanovenou dobu blokovány v důsledku vydání napadených rozhodnutí. K těmto prostředkům nelze přičítat údajné prostředky ze schváleného provozního úvěru ve výši 60 miliónů Kč, neboť ty se na blokací postižených účtech neobjevily. Argumentaci, v níž se žalobce tohoto postupu domáhá, soud předně označil za nepřípustnou s ohledem na její opožděné uplatnění; nadto se jedná o ničím neprokázané tvrzení, které je navíc v rozporu s tvrzením samotného žalobce obsaženým v tzv. „Časové ose“, že v době blokace nebyl úvěr čerpán a že mu banka tento úvěr z důvodu blokace a vydání zajišťovacích příkazů následně neposkytla.

41. Soud v zamítavém rozsudku rovněž konstatoval, že nesdílí přesvědčení žalobce o jeho oprávnění rozšiřovat okruh žalobních námitek o novou argumentaci bez ohledu na jakoukoliv lhůtu, a o povinnosti soudu suplovat aktivitu žalobce a nahrazovat jeho žalobní tvrzení. V této souvislosti uvedl, že charakter napadených rozhodnutí byl žalobci znám nejpozději při ústním jednání konaném dne 9.5.2019, kdy tato rozhodnutí již byla součástí správního spisu. Nejpozději v uvedený den tak žalobce věděl, kdo tato rozhodnutí vydal, jakož i to, že se jedná o rozhodnutí vydaná podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. Již tehdy mohl a měl argumentovat tím, že podmínky stanovené pro jejich vydání ve zmíněném ustanovení zákona nebyly splněny, a snášet důvody pro toto tvrzení. Již tehdy byly žalobci známy i veškeré okolnosti týkající se daňové kontroly a šetření trestních oznámení, k nimž došlo v roce 2016 a v letech předcházejících. Uplatnění těchto tvrzení až v podání ze dne 13.12.2020 tudíž soud označil za nepřípustnou snahu o rozšíření žalobních námitek bez ohledu na lhůtu stanovenou zákonem pro rozšíření žalobních bodů, a to i v případě, že by tato lhůta byla počítána až od okamžiku, kdy žalobce zjistil, o jaká rozhodnutí se v daném případě jedná.

42. Na základě žalobcem podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15.12.2021 č.j. 6 Afs 45/2021 – 69 (dále též „druhý zrušovací rozsudek NSS“) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.12.2020 č.j. 9 Af 58/2016 – 145 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění druhého zrušovacího rozsudku Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnou námitku, že městský soud porušil rovnost účastníků řízení. Pochybení městského soudu nelze spatřovat ani v tom, že žalobce nevyzval k prokázání existence kontokorentního úvěru. K námitce žalobce, že žalovaný nevedl správní spis, Nejvyšší správní soud uvedl, že v projednávané věci žalovaný spis s podklady, z nichž při vydávání rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta ministerstvo vycházelo, soudu předložil. I kdyby tak neučinil, nemohla by samotná neexistence spisu zkrátit žalobce na právech, neboť vydání rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta nepředcházelo žádné řízení, v jehož rámci by se žalobce mohl s podklady rozhodnutí seznámit a vyjadřovat se k nim (za předpokladu, že by mu zákon přiznával postavení účastníka řízení, což nečiní). Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že městský soud nepřípustně nahradil odůvodnění napadených rozhodnutí výslechem svědkyně. Tento postup byl totiž plně v intencích závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 129/2019 – 55, který městskému soudu uložil dokazováním zjistit důvody vydání rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta.

43. Nejvyšší správní soud však přisvědčil žalobci, že některé námitky mohl uplatnit až v pozdějších fázích řízení, a městský soud je tedy neměl vyhodnocovat jako opožděné. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 129/2019 – 55, odůvodnění rozhodnutí o splnění příkazu klienta musí obsahovat pouze informaci o tom, na základě jakého právního předpisu je povinné osobě ukládána povinnost, zda vůbec je v dané věci povinnou osobou, tedy zda jde o jejího klienta, jakého majetku, respektive bankovních účtů se rozhodnutí týká a v jakém rozsahu či za jakých podmínek má povinná osoba splnění příkazu klienta odložit. Skutečnosti svědčící o hrozícím nebezpečí legalizace z výnosů z trestné činnosti a očekávané složitosti šetření, tedy důvody, pro něž žalovaný toto rozhodnutí vydal, v něm uvádět nemusí, musí je však prokázat v rámci následného soudního přezkumu. Z toho logicky vyplývá, že teprve poté, co žalovaný v soudním řízení předestře úvahy, které jej k vydání rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta vedly, a podpoří je důkazy, může žalobce rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta účinně zpochybnit. Se skutkovou stránkou projednávané věci, tedy s okolnostmi zakládajícími podezření žalovaného, že bezodkladným splněním příkazu žalobce by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosů z trestné činnosti, se žalobce seznámil až na jednání před městským soudem dne 10.12.2020, na němž městský soud vyslechl zaměstnankyni žalovaného M. H., která postup a úvahy žalovaného ve věci žalobce v rámci své výpovědi popsala. Teprve poté mohl žalobce toto podezření zpochybňovat, což také učinil v podání ze dne 13.12.2020. Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí se závěrem městského soudu, že námitky uplatněné v tomto podání byly opožděné. Žalobce navíc již na prvním jednání před městským soudem dne 9.5.2019 namítal, že nebyla splněna podmínka pro vydání napadených rozhodnutí spočívající v tom, že hrozí zmaření či podstatné ztížení zajištění výnosů z trestné činnosti, neboť jediným příkazem, který žalovaný fakticky odložil, byla úhrada zajišťovacího příkazu vydaného v daňovém řízení. Prakticky od počátku řízení tedy namítal, že nebyly splněny zákonné podmínky pro odložení splnění příkazu klienta (v rozsahu odpovídajícím tomu, že tehdy neznal důvody vydání žalobou napadených rozhodnutí) a v podání ze dne 13.12.2020 tuto námitku rozvedl.

44. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že v obecné rovině souhlasí se závěrem, který vyslovil městský soud v bodě 55 rozsudku, totiž že „informace o trestních oznámeních podaných v dané věci správcem daně či informace o tom, že policejní orgán při realizaci úkonů u žalobce provedené dne 15. června 2016 (prohlídka jiných prostor, domovní prohlídky) nezajistil majetek žalobce, a stejně tak ani údajné podání trestního oznámení na žalobce ze strany žalovaného, k němuž dle tvrzení žalobce došlo dne 16. června 2016, nelze považovat za překážku bránící tomu, aby žalovaný dne 21. června 2016 přistoupil k vydání napadených rozhodnutí.“ Lze také akceptovat, že žalovaný dospěje k závěru o nutnosti odložit splnění příkazu klienta až po několika dnech, v nichž analyzuje všechny dostupné informace a ověřuje, zda majetek dotčený rozhodnutím o odložení skutečně může představovat výnos z trestné činnosti a podobně. Žalobce se však návrhem na provedení důkazu protokolem o provedení prohlídky jiných prostor ze dne 15.6.2016 snažil prokázat, že policejní orgán mohl jeho majetek zajistit (stejně jako majetek ostatních společností podezřelých z účasti na trestném činu zkrácení daně) podle trestního řádu, avšak neučinil tak, což by mohlo snížit přesvědčivost závěru žalovaného, že hrozilo zmaření či podstatné ztížení zajištění výnosů z trestné činnosti (pokud by tomu tak skutečně bylo, mohl tyto výnosy zajistit již policejní orgán). Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že městský soud měl protokol o provedení prohlídky jiných prostor provést jako důkaz a na základě zjištěných skutečností se vypořádat s příslušnou argumentací žalobce. Stejně tak se měl vypořádat s jeho argumentem, že ministerstvo na něj podalo trestní oznámení již dne 16.6.2016, a odložení splnění příkazu klienta o pět dní později tedy postrádalo smysl. Měl též věnovat pozornost skutečnosti, že ministerstvo mělo již před vydáním napadených rozhodnutí informaci o tom, že se správce daně chystá vydat vůči žalobci zajišťovací příkazy (což vyplývá z hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 a potvrdila to i svědkyně M. H.). Jelikož to městský soud neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Tyto okolnosti jsou totiž pro řádné posouzení toho, zda v okamžiku vydání žalobou napadených rozhodnutí hrozilo zmaření či podstatné ztížení zajištění výnosů z trestné činnosti, důležité.

45. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že účelem odkladu splnění příkazu klienta je zejména zabránit úniku nelegálně získaného majetku z dosahu orgánů činných v trestním řízení, a to v situacích, kdy hrozí nebezpečí z prodlení. Pokud by se prokázalo tvrzení žalobce, že orgány činné v trestním řízení měly stejné poznatky a možnost jeho majetek zajistit (společně s majetkem dalších osob podezřelých ze spáchání trestného činu zkrácení daně), avšak neučinily tak, došlo by ke zpochybnění splnění uvedené zákonné podmínky. Nelze ovšem vyloučit, že mezi okamžikem, kdy mohl sám policejní orgán zajistit majetek žalobce, a vydáním napadených rozhodnutí, se samo ministerstvo dozvědělo o nějakých nových okolnostech, o nichž policejní orgán v době, kdy majetek ostatních podezřelých zajišťoval, nevěděl a které by mohly změnit jeho názor na zajištění majetku žalobce. Nelze také vyloučit úvahu, že právě s ohledem na zajištění majetku domnělých spolupachatelů žalobce by se on sám snažil svůj majetek dostat z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší správní soud zároveň upozornil na skutečnost, že úkony trestního řízení, na které žalobce poukázal, proběhly dne 15.6.2016, tedy šest dní poté, co se policejní orgán obrátil na ministerstvo s podnětem ohledně žalobce, jehož obsahem byla žádost o zjištění aktuálního stavu na bankovních účtech žalobce pro případné zajištění peněžních prostředků jako výnosů z trestné činnosti. Z dokazování provedeného před městským soudem nevyplývá, jak ministerstvo na tento podnět zareagovalo, tedy zda policejnímu orgánu požadované informace sdělilo a jak s nimi případně policejní orgán dále naložil. Na rozdíl od městského soudu navíc Nejvyšší správní soud považuje za relevantní, že ministerstvo vydalo rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta s dvanáctidenním odstupem od chvíle, kdy obdrželo podněty od policejního orgánu, v nichž bylo uvedeno, že existuje reálné nebezpečí, že jednatelé žalobce pokračují v podvodných transakcích i nadále (podnět ze dne 8.6.2016 č. j KRPC 85997 17/TČ 2016 020080). Tuto časovou prodlevu, jež má souvislost s možným nebezpečím z prodlení ve vztahu k zajištění domnělých výnosů z trestné činnosti žalobce, přitom žalovaný rozumně nevysvětlil. V neposlední řadě Nejvyšší správní soud zdůraznil, že dle tvrzení žalobce na něj ministerstvo podalo trestní oznámení již dne 16.6.2016. Jelikož je trestní oznámení jedním z předpokládaných cílů šetření podezřelého obchodu, v jehož rámci se vydává rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta (druhým je rozptýlení podezření žalovaného), je otázka, k jakému cíli by mělo další šetření žalobce vést, pokud bylo trestní oznámení podáno již před vydáním napadených rozhodnutí. Ani této otázce se městský soud zatím nevěnoval.

46. Nejvyšší správní soud nepovažoval za přesvědčivý ani závěr, že by záměr správce daně vydat zajišťovací příkazy na majetek žalobce, o němž ministerstvo před vydáním rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta prokazatelně vědělo (z hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016), neměl mít pro postup ministerstva žádný vliv. Spíše naopak, je–li určité jednání prošetřováno zároveň v daňové i trestní rovině, lze předpokládat, že tato řízení probíhají v dostatečně časové a věcné spojitosti, což mimo jiné znamená, že příslušné orgány postupují ve vzájemné součinnosti. V této souvislosti žalobce naznačoval, že vydáním rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta mu byla znemožněna úhrada zajišťovacího příkazu vydaného v daňovém řízení. Městský soud se však tímto argumentem, s ohledem na svůj chybný předpoklad, že zamýšlené vydání zajišťovacího příkazu v daňovém řízení nebylo pro ministerstvo relevantní, dosud nijak nevypořádal.

47. Nejvyšší správní soud tedy učinil dílčí závěr, že městský soud v rámci posuzování, zda v době vydání napadených rozhodnutí hrozilo nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta (žalobce) by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti, nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl důkazy, jichž se dovolával žalobce a které mohly být pro věc relevantní. V tomto ohledu tedy shledal kasační stížnost důvodnou.

48. Naopak ve vztahu k otázce, zda si šetření pro složitost vyžádá další dobu, Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu. Svědkyně M. H. neuvedla, že v oněch 72 hodinách, na něž bylo odloženo splnění příkazu klienta, ministerstvo potřebovalo pouze stanovit výši škody. Šlo o jeden z důvodů, které svědkyně zmínila, avšak nikoli o jediný. Svědkyně též poukazovala na složitost šetřené trestné činnosti (řetězové a akviziční daňové podvody), do níž bylo zapojeno velké množství společností. Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí s tím, že šetření takových případů zpravidla delší dobu vyžaduje, a žalobce to nijak konkrétně nezpochybňoval.

49. Městský soud v Praze dle Nejvyššího správního soudu správně posoudil i otázku, zda měl neomezený rozsah odložení splnění příkazu klienta vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Jak vyplývá z bodu 57 rozsudku městského soudu, v době vydání rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta měl žalobce na dotčených bankovních účtech celkem 19 milionů Kč, což je výrazně méně než hodnoty, které uváděl správce daně v hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 (75 milionů Kč – bez dosud nevrácených nadměrných odpočtů) i policejní orgán v podnětu ze dne 9.6.2016 (42 milionů Kč), přičemž z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v průběhu platnosti rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta zůstatek na žalobcových účtech tyto částky přesáhl. V tomto konkrétním případě tedy absence omezení rozsahu odložení splnění příkazu klienta nezapříčinila nepřiměřený zásah do práv žalobce, a proto ani nezákonnost rozhodnutí ministerstva.

50. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že ke kontokorentnímu úvěru, který byl žalobci poskytnut na jednom z dotčených účtů, se nebude vyjadřovat, neboť žalobce tuto námitku v řízení před městským soudem neuplatnil řádně (včas). Na rozdíl od zbytku argumentace uplatněné v podání ze dne 13.12.2020, jíž žalobce reagoval na argumenty žalovaného a výpověď svědkyně na jednání konaném dne 10.12.2020, totiž mohl tuto námitku vznést již dříve (nejpozději po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 129/2019 – 55), avšak neučinil tak.

51. Pokud by se tedy nakonec ukázala jako oprávněná obava žalovaného, že by v době vydání napadených rozhodnutí bezodkladným splněním příkazu žalobce bylo zmařeno či podstatně ztíženo zajištění výnosů z trestné činnosti, rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta by dle Nejvyššího správního soudu obstála jako zákonná.

52. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl důkazy, jichž se dovolával žalobce a které mohly být pro věc relevantní, a v této souvislosti část žalobních námitek žalobce ponechal stranou. Uložil městskému soudu, aby doplnil dokazování především protokolem o prohlídce jiných prostor ze dne 15.6.2016, který žalobce navrhoval jako důkaz na jednání dne 10.12.2020, a posoudil tvrzení žalobce, že při tomto úkonu mohl policejní orgán jeho majetek zajistit, avšak neučinil tak, v kontextu otázky, zda v době vydání rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta skutečně hrozilo nebezpečí, že by žalobce mohl svůj majetek vyvést z dosahu orgánů činných v trestním řízení. V tomto směru se soud zaměří též na časovou prodlevu mezi podněty, které ministerstvo obdrželo od policie, a vydáním napadených rozhodnutí a na tvrzení žalobce, že na něj ministerstvo již před vydáním rozhodnutí podalo trestní oznámení. Dále posoudí vliv informace o tom, že se správce daně chystá vydat zajišťovací příkazy na daň, která měla být žalobci doměřena, na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Všechny tyto okolnosti nechal dosud městský soud stranou, ačkoli z výše uvedených důvodů mohou být důležité pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí.

53. Výzvou ze dne 6.4.2022 č.j. 9 Af 58/2016 – 174 soud vyzval žalovaného, aby ve stanovené lhůtě: – zaslal soudu trestní oznámení, které Ministerstvo financí, Finanční analytický útvar (dále jen „ministerstvo“) podalo na žalobce dne 16.6.2016, a to včetně případných doplnění tohoto trestního oznámení; – vysvětlil, proč ministerstvo přikročilo k vydání napadených rozhodnutí až pět dnů poté, co dne 16.6.2016 podalo trestní oznámení na žalobce; – uvedl, k jakému cíli mělo vést další šetření žalobce, jestliže trestní oznámení, které je jedním z předpokládaných cílů šetření podezřelého obchodu, v jehož rámci se vydává rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta, bylo ministerstvem podáno již před vydáním napadených rozhodnutí; – sdělil, z jakého důvodu přistoupilo ministerstvo k vydání napadených rozhodnutí i s vědomím toho, že se správce daně chystá vydat vůči žalobci zajišťovací příkazy; – uvedl, zda byl ministerstvu znám důvod, pro který orgány činné v trestním řízení nezajistily peněžní prostředky žalobce u banky postupem podle § 79a tr. řádu, zatímco v případě jiných společností podezřelých ze zapojení do podvodného řetězce tak učinily; – sdělil, zda se ministerstvo v době mezi okamžikem, kdy mohl sám policejní orgán zajistit majetek žalobce, a vydáním napadených rozhodnutí dozvědělo o nějakých nových okolnostech, o nichž policejní orgán v době, kdy majetek ostatních podezřelých zajišťoval, nevěděl a které by mohly změnit jeho názor na zajištění majetku žalobce, a pokud tomu tak bylo, o jaké nové okolnosti se jednalo; – vysvětlil, proč ministerstvo přistoupilo k vydání napadených rozhodnutí, přestože policejní orgán peněžní prostředky žalobce postupem podle § 79a tr. řádu sám nezajistil, ačkoliv tak dle tvrzení žalobce mohl učinit, stejně jako to učinil u dalších společností podezřelých z účasti na trestném činu zkrácení daně; – sdělil, jak ministerstvo zareagovalo na podnět policie týkající se žalobce, jehož obsahem byla žádost o zjištění aktuálního stavu na bankovních účtech žalobce pro případné zajištění peněžních prostředků jako výnosů z trestné činnosti, tj. zda policejnímu orgánu požadované informace sdělil a jak s nimi případně policejní orgán dále naložil; – rozumně vysvětlil časovou prodlevu 12 dnů mezi okamžikem, kdy ministerstvo obdrželo podněty od policejního orgánu, v nichž bylo uvedeno, že existuje reálné nebezpečí, že jednatelé žalobce pokračují v podvodných transakcích i nadále (podnět ze dne 8.6.2016 č.j. KRPC 85997 17/TČ 2016 020080), a vydáním napadených rozhodnutí; – uvedl případně další skutečnosti rozhodné pro posouzení otázky, zda v okamžiku vydání napadených rozhodnutí hrozilo nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu žalobce by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti ve smyslu § 20 odst. 3 písm. b) zákona AML ve znění účinném do 31.12.2016, a svá tvrzení doložil relevantními důkazy.

54. Ve vyjádření ze dne 20.4.2022, jímž reagoval na výzvu soudu ze dne 6.4.2022 č.j. 9 Af 58/2016 – 174, žalovaný předně uvedl, že soudu zasílá požadované dokumenty, a to trestní oznámení č.j. FAU–29701/2016/24–2402 ze dne 16.6.2016 včetně příloh, dodatek k tomuto trestnímu oznámení č. 1 č.j. FAU–29829/2016/24–2402 ze dne 17.6.2016 včetně příloh a dodatek k tomuto trestnímu oznámení č. 2 č.j. FAU–29844/2016/24–2402 ze dne 17.6.2016. Časový odstup pěti dnů mezi podáním trestního oznámení na žalobce a vydáním napadených rozhodnutí vysvětlil žalovaný tím, že ve čtvrtek dne 16.6.2016 bylo podáno trestní oznámení č.j. FAU–29701/2016/24, jehož součástí byla informace, že ze strany žalovaného došlo k uplatnění § 20 zákona č. 253/2008 Sb., a došlo tak k odložení splnění příkazu klienta na sedmi bankovních účtech, jejichž majiteli byly tři právnické osoby. S odložením splnění příkazu klienta došlo k uplatnění ustanovení § 20 odst. 7 zákona č. 253/2008 Sb., jehož účelem je umožnit orgánům činným v trestním řízení přijmout vlastní opatření k zajištění věci nebo majetku. Žalovaný pokračoval v šetření a dne 17.6.2016 došlo k podání dodatku č. 1 k trestnímu oznámení pod č.j. FAU–29829/2016/24 a ve stejný den k podání dodatku č. 2 k trestnímu oznámení pod č.j. FAU–29844/2016/24–2402. Následně došlo k zesílení podezření na vědomé zapojení společnosti Elektra PV do trestné činnosti a následné legalizace výnosů z ní. Prvním důvodem pro vznik takového podezření byly podstatné informace vyplývající z hlášení o zneužití systému správy daní k legalizaci výnosů z trestné činnosti č.j. FAU–29951/2016/24 přijatého od Finančního úřadu v Českých Budějovicích v pátek dne 17.6.2016 v odpoledních hodinách. V obdržených podkladech bylo popsáno vědomé zapojení společnosti Elektra PV do karuselového podvodu. V pondělí dne 20.6.2016 získal žalovaný další důležitý podklad zesilující podezření na praní špinavých peněz, jímž bylo vyrozumění policie č.j. KRPC–85997–264/TČ–2016–020080 zaevidované pod č.j. FAU–30144/2016/24. Tímto vyrozuměním policie informovala žalovaného, že ve věci trestního oznámení podaného žalovaným dne 16.6.2016 došlo k postoupení věci věcně a místně příslušnému útvaru Policie ČR a současně došlo dne 20.6.2016 k navazujícímu zajištění finanční prostředků postupem podle § 79a trestního řádu, a to ve vztahu ke všem subjektům, bankovním účtům a peněžním prostředkům uvedeným v trestním oznámení žalovaného. Lze tedy shrnout, že během předmětných pěti dní (z nichž dva nebyly pracovní) došlo k vývoji, jenž přinesl do šetření žalovaného nové informace a okolnosti, které opodstatňovaly vydání napadených rozhodnutí.

55. Cílem dalšího šetření ze strany žalovaného, které probíhalo po podání trestního oznámení dne 16.6.2016, bylo shromáždění dalších poznatků finančně–zpravodajského charakteru ohledně podezření na nelegální původ finančních prostředků, jež by opodstatňovaly „přezajištění“ podle § 79a trestního řádu ze strany orgánů činných v trestním řízení, k čemuž institut odložení příkazu klienta podle § 20 zákona č. 253/2008 Sb., směřuje. Výsledkem tohoto dalšího šetření bylo například podání dodatků trestního oznámení dne 17.6.2016 (dodatek č. 1 č.j. FAU–29829/2016/24–2402 a dodatek č. 2 č.j. FAU–29844/2016/24–2402), provedení operativní finanční analýzy, která vycházela z prověřovaných finančních transakcí (např. mimo jiné na žádost poskytnuté výpisy z účtů pod č.j. FAU–29873/2016/24, FAU–29887/2016/24, FAU–29906/2016/24, FAU–29907/2016/24) a rovněž, po obdržení relevantních informací (zejména hlášení o zneužití systému správy daní k legalizaci výnosů z trestné činnosti č.j. FAU–29951/2016/24, vydání napadených rozhodnutí.

56. Ve vztahu k zajišťovacím příkazům žalovaný poznamenal, že jde o nástroj finanční správy vydávaný v rámci řízení vedeného daňovou správou. Činnost žalovaného se řídí zákonem č. 253/2008 Sb., jehož cílem je odhalovat a zamezovat zneužívání finančního systému pro legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Šetření žalovaného ohledně institutu odložení příkazu klienta podle § 20 zákona č. 253/2008 Sb., je proto ve vztahu k zajišťovacím a jiným (např. exekučním) příkazům nezávislé. Žalovaný neměl informace o konkrétním obsahu zajišťovacího příkazu. Nadto do vydání zajišťovacího příkazu nejsou bez dalšího peněžní prostředky (u nichž v tomto případě panovalo podezření, že představují výnos z trestné činnosti) zabezpečeny před hrozícím přesunem mimo sféru vlivu českých orgánů veřejné moci. Samotné vědomí toho, že finanční správa zamýšlí vydat zajišťovací příkazy, tak do doby jejich účinnosti neměnilo nic na hrozícím nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti.

57. Žalovaný dále uvedl, že mu nebylo ze strany Policie ČR oficiálně sděleno, z jakého důvodu nedošlo v případě žalobce k postupu podle § 79a trestního řádu. Obdržel pouze neformální cestou informaci o tom, že policii se nepodařilo v daný moment shromáždit dostatečné penzum podkladů k zajištění prostředků postupem podle § 79a trestního řádu. Dle tohoto neformálního sdělení měl být důvodem pro nezajištění prostředků nedostatek důkazů pro prokázání subjektivní stránky (trestné činnosti) v potřebné intenzitě, tedy úmyslného jednání odpovědných osob. Žalovaný je toho názoru, že policejní orgán v okamžiku realizace (15.6.2016) zřejmě disponoval menším penzem informací než žalovaný v den vydání napadených blokačních rozhodnutí (21.6.2016), a proto patrně nepřistoupil k postupu podle § 79a trestního řádu. Provádění realizace policií nebylo se žalovaným koordinováno a žalovaný nemá k dispozici protokoly z prohlídek atd. Považuje však za logické, že v rámci šetření, ať již ze strany orgánů činných v trestním řízení, orgánů finanční správy, jakož i žalovaného, se postupem času daří shromáždit a vytěžit více a více poznatků a celá situace se tak stává jasnější, což umožňuje přistoupit i k aplikaci institutu odložení příkazu klienta podle § 20 zákona č. 253/2008 Sb. Na skutečnost, že v okamžiku realizace dne 15.6.2016 nebylo policií přistoupeno k postupu podle § 79a trestního řádu, je dle žalovaného třeba nahlížet jako na projev zdrženlivosti policejního orgánu v daný okamžik a nikoli jako na okolnost vylučující budoucí uplatnění institutu odložení příkazu klienta. Pro žalovaného byly stěžejní zejména informace obsažené v hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, které obsahuje explicitní sdělení o vědomém zapojení žalobce do karuselového podvodu, resp. o tom, že odpovědné osoby ze společnosti Elektra PV organizovaly dodavatelský řetězec, objednávaly zboží od polského dodavatele apod. Právě tato informace byla klíčovou pro vydání napadených rozhodnutí. Žalovaný v době obdržení předmětného hlášení o zneužití systému správy daní nedisponoval informací, zda tyto skutečnosti jsou či nejsou známy policejnímu orgánu a s ohledem na nebezpečí z prodlení dané charakterem peněžních prostředků nacházejících se na bankovních účtech a probíhajícími úkony trestního řízení přistoupil k vydání napadených rozhodnutí. Stěžejní bylo také vyrozumění policie ze dne 20.6.2016, že došlo k navazujícímu zajištění finančních prostředků postupem podle § 79a trestního řádu, a to ve vztahu ke všem subjektům, bankovním účtům a peněžním prostředkům uvedeným v trestním oznámení žalovaného.

58. K výzvě soudu, aby sdělil, zda se ministerstvo v době mezi okamžikem, kdy policejní orgán mohl zajistit majetek žalobce, a vydáním napadených rozhodnutí dozvědělo o nějakých nových okolnostech, o nichž nevěděl policejní orgán v době, kdy majetek ostatních podezřelých zajišťoval, a které by mohly změnit jeho názor na zajištění majetku žalobce, žalovaný opětovně odkázal na informace obsažené v hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, které obsahuje explicitní sdělení o vědomém zapojení žalobce do karuselového podvodu.

59. Žalovaný dále uvedl, že žádosti policie o zjištění aktuálního stavu na bankovních účtech žalobce pro případné zajištění peněžních prostředků jako výnosů z trestné činnosti vyhověl a tyto informace policii poskytnul v trestním oznámení č.j. FAU–29701/2016/24–2402 ze dne 16.6.2016 včetně jeho příloh, dodatku k tomuto trestnímu oznámení č. 1 č.j. FAU–29829/2016/24–2402 ze dne 17.6.2016 včetně příloh a druhého dodatku k trestnímu oznámení č. 2 č.j. FAU–29844/2016/24–2402 ze dne 17.6.2016. O naložení s těmito informacemi ze strany policie nemá žalovaný žádné specifické poznatky.

60. K výzvě soudu, aby rozumně vysvětlil časovou prodlevu 12 dnů mezi okamžikem, kdy ministerstvo obdrželo podnět ze dne 8.6.2016, v němž policejní orgán upozorňuje na existenci nebezpečí, že jednatelé žalobce pokračují v podvodných transakcích i nadále (podnět č.j. KRPC 85997 17/TČ 2016 020080), a vydáním napadených rozhodnutí, žalovaný poukázal na dynamiku vývoje v období od 8.6.2016 do 21.6.2016, během něhož zpracovával a analyzoval postupně nabývané informace, dále byly zpracovávány operativní finanční analýzy vycházející z finančních transakcí a vytvářeny analytické diagramy vazeb, byla počítána výše škody, která by mohla být dosažena a současně subjekty šetřené v rámci spisu P2016/01079 byly v minulosti předmětem šetření pro podezření na praní špinavých peněz napříč několika spisy P2013/01357, P2013/01480, P2013/01635, P2013/01761, P2014/02184. Teprve dne 21.6.2016 tento proces vyústil v nashromáždění dostatečného penza podkladů potřebných k vydání napadených rozhodnutí.

61. Výzvou ze dne 6.4.2022 č.j. 9 Af 58/2016 – 175 soud vyzval Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje ke sdělení některých skutečností vztahujících se k projednávané věci (zda ministerstvo policejnímu orgánu poskytlo informace požadované v podnětu ze dne 9.6.2016 č.j. KRPC–85997–20/TČ–2016–020080, a pokud ano, jak s nimi případně policejní orgán dále naložil; z jakého důvodu orgány činné v trestním řízení nezajistily v červnu 2016 peněžní prostředky žalobce u banky postupem podle § 79a tr. řádu, zatímco v případě jiných společností podezřelých ze zapojení do podvodného řetězce tak dle sdělení ministerstva učinily; jakým konkrétním společnostem byly policií peněžní prostředky u banky takto zajištěny; zda mohl policejní orgán peněžní prostředky žalobce na účtech u banky zajistit již při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 15.6.2016). Z odpovědi policie na tuto výzvu se však soud nic podstatného pro posouzení věci samé nedozvěděl, neboť policie pouze odkázala na to, že v dané trestní věci byla dne 16.2.2021 podána Krajským státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích obžaloba, o níž je vedeno řízení pod sp. zn. 17 T 6/2021 u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tam se také nachází kompletní spisový materiál, na který policie, pokud jde o dotazované skutečnosti, odkázala.

62. Při ústním jednání před soudem konaném dne 28.6.2022 žalobce odkázal na svá předchozí podání a setrval na dosud uplatněných námitkách. Uvedl, že dle jeho názoru žalovaný ve vyjádření ze dne 20.4.2022 neodpověděl řádně na otázky, které Nejvyšší správní soud označil za sporné, a že podmínky pro vydání blokačních rozhodnutí vůči žalobci nebyly splněny. Informace, které získal policejní orgán od žalovaného, vedly pouze k dozajištění prostředků u jiných společností, nikoliv však u žalobce. Smyslem blokačních rozhodnutí vydávaných žalovaným není vytvoření prostoru pro vydání zajišťovacích příkazů správcem daně. V daném případě navíc byly zajišťovací příkazy následně soudem zrušeny pro nezákonnost. Žalovaný při jednání před soudem setrval na svém procesním požadavku na zamítnutí žaloby s tím, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Konstatoval, že po vydání druhého zrušovacího rozsudku zůstala sporná pouze jediná otázka, zda v době vydání napadených rozhodnutí hrozilo nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu žalobce mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti. Tato podmínka dle názoru žalovaného byla splněna, a to ze tří důvodů. Prvním důvodem obecné povahy byl charakter blokovaných prostředků, kdy se jednalo o bezhotovostní prostředky na bankovním účtu, které lze snadno vyvést z dosahu orgánů veřejné moci. Druhým důvodem bylo podezření, že se žalobce dopouští závažné trestné činnosti daňového charakteru a legalizace výnosů z této trestné činnosti. Třetím důvodem pak byla skutečnost, že orgány činné v trestním řízení už činily úkony trestního řízení ve vztahu k osobám podílejícím se na této trestné činnosti.

63. Soud při jednání konaném dne 28.6.2022 provedl důkaz těmito listinami: – protokolem Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 15.6.2016 č.j. KRPC–85997/TČ–2016–020080; – trestním oznámením žalovaného č.j. FAU–29701/2016/24–2402 ze dne 16.6.2016, dodatkem č. 1 k tomuto trestnímu oznámení č.j. FAU–29829/2016/24–2402 ze dne 17.6.2016 a dodatkem č. 2 k tomuto trestnímu oznámení č.j. FAU–29844/2016/24–2402 ze dne 17.6.2016; – vyrozuměním Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje o postoupení věci ze dne 20.6.2016 č.j. KRPC–85997–264/TČ–2016–020080.

64. Žalobce v rámci vyjádření k provedeným důkazům poukázal na to, že v trestním oznámení žalovaného ze dne 16.6.2016 je užita formulace „Z informačních systémů Policie ČR bylo zjištěno...“ Z toho žalobce dovozuje, že žalovaný má přístup do informačních systémů policie. Zmíněné trestní oznámení se vztahuje toliko na osobu T. H. a další související osoby. Žalovanému bylo totiž známo, že proti žalobci už trestní řízení probíhá, a nemá tak smysl proti němu podávat zvláštní trestní oznámení. Na základě vyrozumění policie o postoupení věci ze dne 20.6.2016 nemohlo podezření žalovaného vůči žalobci zesílit. Vyrozumění prokazuje pravý opak, tedy zeslabení možného podezření, protože z něj vyplývá, že policie nepřikročila k zajištění prostředků žalobce.

65. Žalovaný k soudem provedeným důkazům uvedl, že souhlasí se žalobcem, že trestní oznámení ze dne 16.6.2016 se žalobce týkalo pouze okrajově. Proto také policie na jeho základě zajistila majetek jiných společností a nikoliv též majetek žalobce. Od podání tohoto trestního oznámení do dne vydání napadených rozhodnutí nicméně došlo k dalším zásadním skutečnostem, na jejich základě míra intenzity podezření žalovaného zesílila natolik, že přistoupil k blokaci prostředků na účtech žalobce. Jednalo se především o hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, které bylo žalovanému doručeno v pátek odpoledne, a dále o vyrozumění policie o postoupení věci ze dne 20.6.2016. To, že finanční úřad v hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 v obecné rovině avizoval vydání zajišťovacích prostředků, nezbavovalo žalovaného povinnosti vydat napadená rozhodnutí, jestliže byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jejich vydání. Povinností žalovaného nebylo vyčkávat, zda k vydání zajišťovacích příkazů skutečně dojde. V době vydání napadených rozhodnutí zajišťovací příkazy neexistovaly, a nebránily tak úniku peněžních prostředků na účtech žalobce. To, že zajišťovací příkazy byly následně zrušeny soudem, je pro danou věc irelevantní. O provedení prohlídky jiných prostor a pozemků dne 15.6.2016 žalovaný vůbec nevěděl. Po jejím uskutečnění nastaly další výše zmíněné skutečnosti (hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, vyrozumění policie o postoupení věci ze dne 20.6.2016) a žalovaný prováděl ve věci další šetření. Vyrozumění policie o postoupení věci ze dne 20.6.2016, ze kterého se žalovaný dozvěděl o přezajištění prostředků společností zapojených do trestné činnosti, ze které podezříval i žalobce, utvrdilo žalovaného v tom, že toto podezření je důvodné, a jeho podezření vůči žalobci tak zesílilo. Žalovaný k dotazu soudu popřel, že by měl přístup do informačních systémů policie. Pokud ke své činnosti potřebuje informace z těchto systémů, žádá o ně příslušný policejní orgán, který na jeho žádost odpoví. V tomto konkrétním případě se žalovaný obracel na Úřad služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia. Žalovaný samozřejmě komunikuje s policií; ve vyjádření ze dne 20.4.2022 výslovně uvedl, jaké informace policii na její žádost poskytl.

66. Žalobce při ústním jednání navrhl provedení dalších důkazů (kompletními spisy FAÚ, které se týkají všech šetření ohledně žalobce; příkazem soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.6.2016 č.j. 3 Nt 702/2016 k provedení prohlídky jiných prostor u žalobce; usnesením Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23.6.2015 o zahájení úkonů trestního řízení proti žalobci, popř. jeho jednateli; trestním oznámením Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, na základě kterého bylo vydáno usnesení Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23.6.2015; poznámkami žalovaného zachycujícími neformální komunikaci mezi žalovaným a dalšími orgány při šetření podezřelého obchodu žalobce; policejním spisem týkajícím se žalobce a společnosti Edenway, který je nyní součástí trestního spisu sp. zn. 17 T 6/21 vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích, zejména pak jeho svazky 15, 17, 18, 26, 27 a 32; spisy žalovaného, Generálního finančního ředitelství a Ministerstva financí, ve kterých jsou založena případná další hlášení ZSSD týkající se žalobce za roky 2013 – 2016). Soud provedení těchto důkazních návrhů zamítl, neboť je ve shodě se stanoviskem žalovaného shledal nadbytečnými poté, co byl skutkový stav potřebný pro posouzení věci v dostatečném rozsahu zjištěn na základě dosud provedených důkazů. Další důvody, které soud vedly k neprovedení těchto žalobcem navržených důkazů, jsou uvedeny níže.

67. Při rozhodování o věci samé soud vyšel z této právní úpravy:

68. Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví–li tento nebo zvláštní zákon jinak.

69. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., ve znění účinném k datu vydání napadených rozhodnutí, pokud hrozí nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti nebo prostředků určených k financování terorismu, povinná osoba může splnit příkaz klienta týkající se podezřelého obchodu nejdříve po uplynutí 24 hodin od přijetí oznámení podezřelého obchodu ministerstvem. Majetek, jehož se příkaz klienta týká, vhodným způsobem zajistí proti manipulaci, která by byla v rozporu s účelem tohoto zákona. Na odklad splnění příkazu klienta upozorní povinná osoba ministerstvo v oznámení o podezřelém obchodě.

70. Podle § 20 odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb., jestliže hrozí nebezpečí podle odstavce 1 a šetření podezřelého obchodu si pro složitost vyžaduje delší dobu, ministerstvo rozhodne a) o prodloužení doby, na kterou se odkládá splnění příkazu klienta, nejdéle však na dobu 72 hodin od přijetí oznámení podezřelého obchodu ministerstvem, nebo b) o odložení splnění příkazu klienta nebo o zajištění majetku, který má být předmětem podezřelého obchodu, u povinné osoby, u níž se tento majetek nachází, až na dobu 72 hodin.

71. Podle § 20 odst. 4 zákona č. 253/2008 Sb., rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta nebo o zajištění majetku podle odstavce 3 nabývá právní moci jeho vyhlášením. Vyhlášení může být provedeno ústně, telefonicky, telefaxem nebo elektronicky; vždy se však následně doručuje stejnopis písemného vyhotovení. Proti rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta nebo o zajištění majetku není přípustný rozklad. Při rozhodování o tomto opatření je účastníkem řízení pouze povinná osoba, která podala oznámení podezřelého obchodu, nebo u níž se nachází majetek, který má být předmětem podezřelého obchodu.

72. Podle § 20 odst. 5 zákona č. 253/2008 Sb., povinná osoba obratem sdělí ministerstvu vykonání rozhodnutí podle odstavce 3 písm. b) a potvrdí čas, od něhož se počítá běh lhůty podle odstavce 3 písm. b). Ministerstvu dále průběžně podává informace o všech podstatných skutečnostech týkajících se majetku uvedeného v rozhodnutí.

73. Podle § 20 odst. 6 zákona č. 253/2008 Sb., jestliže ministerstvo do konce lhůty stanovené v odstavci 3 povinné osobě nesdělí, že podalo trestní oznámení, povinná osoba příkaz klienta provede.

74. Podle § 20 odst. 7 zákona č. 253/2008 Sb., podá–li ministerstvo ve lhůtě stanovené v odstavci 1 nebo 3 oznámení orgánu činnému v trestním řízení podle § 32 odst. 1, povinná osoba provede příkaz klienta po uplynutí 3 kalendářních dnů ode dne podání trestního oznámení, pokud orgán činný v trestním řízení do konce této lhůty nerozhodne o odnětí nebo zajištění předmětu podezřelého obchodu. O podání trestního oznámení informuje ministerstvo povinnou osobu před uplynutím lhůty podle odstavce 1 nebo 3.

75. Po provedeném řízení, ve kterém byl vázán závěry vyslovenými v prvním a druhém zrušovacím rozsudku NSS, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

76. Napadená rozhodnutí jsou nepochybně rozhodnutími ve smyslu legislativní zkratky zakotvené v § 65 odst. 1 s.ř.s., a podléhají tak soudnímu přezkumu. Soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění prvního zrušovacího rozsudku NSS.

77. Žalobní námitka založená na tvrzení, že k blokaci prostředků žalobce na dotčených bankovních účtech došlo bez vydání jakéhokoliv zákonem presumovaného rozhodnutí či jiného úkonu orgánu veřejné moci, který by takový postup umožňoval, je nedůvodná. K blokaci prostředků žalobce na dotčených bankovních účtech, přesněji řečeno k uložení povinnosti bankám jakožto povinným osobám odložit na stanovenou dobu splnění příkazu žalobce k manipulaci s finančními prostředky na těchto účtech, došlo na základě napadených rozhodnutí, k jejichž vydání bylo Ministerstvo financí oprávněno podle zákona č. 253/2008 Sb. Smysl a povaha rozhodnutí vydávaného podle § 20 odst. 3 uvedeného zákona vylučuje, aby byl účastníkem řízení o jeho vydání také subjekt, jehož majetek má být tímto rozhodnutím dotčen. Proto také § 20 odst. 4 zákona č. 253/2008 Sb., výslovně stanoví, že při rozhodování o tomto opatření je účastníkem řízení pouze povinná osoba, která podala oznámení podezřelého obchodu, nebo u níž se nachází majetek, který má být předmětem podezřelého obchodu. Pouze jí se doručuje stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí, jehož vyhlášení může být provedeno ústně, telefonicky, telefaxem nebo elektronicky. To, že žalobce nebyl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána a nebyl o jejich vydání ani vyrozuměn, je tedy plně v souladu s uvedenou právní úpravou.

78. Neopodstatněná je též námitka žalobce, že žádné právní předpisy neumožňují žalovanému zajišťovat (blokovat) finanční prostředky na bankovních účtech soukromých subjektů, neexistuje–li exekuční titul dle daňového řádu či jiného právního předpisů. Vydání rozhodnutí podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., kterým žalovaný uloží bance jakožto povinné osobě povinnost odložit na stanovenou dobu splnění příkazu klienta k manipulaci s finančními prostředky na jeho bankovních účtech, není podmíněno existencí exekučního titulu. Skutečnost, že ke dni vydání napadených rozhodnutí neexistoval exekuční titul vydaný vůči žalobci, proto nemůže způsobovat nezákonnost napadených rozhodnutí.

79. Napadená rozhodnutí byla sice odůvodněna velmi stroze, tato skutečnost však nemá za následek jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Rozsah jejich odůvodnění odpovídá tomu, aby povinná osoba (banka) mohla ověřit zákonné podmínky pro aktivaci své povinnosti, tedy na základě jakého právního předpisu je jí povinnost ukládána, zda vůbec je v dané věci povinnou osobou, tedy zda jde o jejího klienta, jakého majetku, resp. bankovních účtů se rozhodnutí týká, v jakém rozsahu či za jakých podmínek má splnění příkazu klienta odložit. Všechny tyto nezbytné informace jsou v napadených rozhodnutích obsaženy. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v prvním zrušovacím rozsudku, v odůvodnění rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta vydaném podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., není ministerstvo (nyní žalovaný) povinno vymezovat skutečnosti o důvodech a okolnostech šetření, v rámci něhož toto rozhodnutí vydalo, včetně skutečností svědčících o hrozícím nebezpečí či složitosti šetření. Napadená rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná proto, že takové důvody neobsahují.

80. Soud nepřisvědčil ani námitkám, v nichž žalobce brojí proti nesplnění zákonem stanovených podmínek pro vydání napadených rozhodnutí. Ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb., umožňuje vydat rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta dle písmene b) tohoto ustanovení při splnění následujících podmínek: 1) hrozí nebezpečí podle odstavce 1, tj. nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti nebo prostředků určených k financování terorismu; 2) šetření podezřelého obchodu si pro složitost vyžaduje delší dobu. Při výkladu uvedených podmínek je nutno vzít v potaz, že podle § 6 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., je podezřelým obchodem jakákoliv skutečnost, která by mohla nasvědčovat podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti. Šetření podezřelého obchodu prováděné původním žalovaným v pozici finanční analytické jednotky ve smyslu AML směrnice přitom není správním řízením, neboť jeho účelem není vydání rozhodnutí, nýbrž prošetření a ověření skutečností nasvědčujících tomu, že může dojít ke zneužití finančního systému za účelem legalizace výnosů z trestné činnosti (či financování terorismu, o které se však v dané věci nejedná).

81. O existenci podezřelého obchodu v nyní projednávané věci svědčí i závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v prvním zrušovacím rozsudku, podle něhož nelze přisvědčit názoru (Městského soudu v Praze), že „pouhé zjištění, že [žalobce] má finanční prostředky na bankovních účtech u zmíněných dvou bank, a ani žalovaným tvrzené dlouhodobé podezření na účast [žalobce] v řetězci společností, v němž docházelo ke krácení DPH v souvislosti s obchodem s elektronikou“, nemůže svědčit o podezřelém obchodu. Uvedené zjištění ve spojení s podezřením na účast žalobce v řetězci společností, v němž docházelo ke krácení DPH, tedy (a contrario) o podezřelém obchodu svědčí. Jak ostatně rovněž konstatoval Nejvyšší správní soud v prvním zrušovacím rozsudku, „v případech, jako je nyní posuzovaný, spočívá jednání povinné osoby s jinou osobou v tom, že banka na příkaz majitele účtu provede převod peněžních prostředků z tohoto účtu nebo na něj. Pokud existovalo podezření, že finanční prostředky na účtech žalobce jsou výnosem trestné činnosti či že by na jeho účet mohly být výnosy z trestné činnost převedeny, je podezřelým obchodem to, že banka poskytne žalobci službu spočívající v bezhotovostním převodu takových finančních prostředků.“ 82. Podmínka pro vydání napadených rozhodnutí spočívající v tom, že šetření podezřelého obchodu si pro složitost vyžaduje delší dobu, byla v projednávané věci splněna. Jak již soud dovodil v rozsudku ze dne 16.12.2020 č.j. 9 Af 58/2016 – 145, jednalo se o velmi komplikovanou daňovou věc se zapojením více společností, která vyžadovala důkladné prověření všech shromážděných informací žalovaným (po kterém volá i sám žalobce ve vyjádření ze dne 13.12.2020). Zároveň je třeba zdůraznit, že onou „delší dobou“ je nutno rozumět dobu maximálně 72 hodin, během níž musel žalovaný vyhodnotit, jak bude po vydání napadených rozhodnutí dál postupovat. Bez významu pochopitelně není ani skutečnost, která vyplynula z výpovědi svědkyně M. H., totiž že žalovaný prováděl šetření ve vztahu k žalobci již od roku 2013. Množství informací, které ohledně žalobce a dalších společností zapojených v řetězci žalovaný shromáždil, bylo jistě značné, což rovněž nasvědčuje tomu, že šetření podezřelého obchodu si v dané věci pro svou složitost vyžadovalo delší dobu. Pro úplnost soud dodává, že závěru ohledně splnění této podmínky výslovně přisvědčil i Nejvyšší správní soud ve druhém zrušovacím rozsudku.

83. Po vydání druhého zrušovacího rozsudku NSS zůstala v projednávané věci spornou pouze jediná otázka, a sice to, zda při vydání napadených rozhodnutí byla splněna zákonem vyžadovaná podmínka hrozícího nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu klienta (žalobce) mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti. Poté, co soud v naznačeném směru doplnil dokazování za účelem dostatečného zjištění skutkového stavu, dospěl k závěru, že splněna byla i tato podmínka.

84. Důkazy v podobě svědecké výpovědi svědkyně M. H., podnětu policie ze dne 8.6.2016 a jeho dvou doplnění ze dne 9.6.2016, hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 a vyrozumění Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje o postoupení věci ze dne 20.6.2016 ve svém souhrnu prokazují, že žalovaný měl v době vydání napadených rozhodnutí k dispozici informace o podezření policie a správce daně ze zapojení žalobce do účelového řetězce společností vytvořeného za účelem daňových podvodů. V podnětu ze dne 8.6.2016, který žalovaný označil za prvotní impuls, jenž ve výsledku vedl k vydání napadených rozhodnutí, policie výslovně deklarovala existenci reálného nebezpečí, že jednatelé a majitelé žalobce pokračují v podvodných transakcích při pořizování zboží z jiných členských států prostřednictvím daňových subjektů, a to i v současné době. V doplnění tohoto podnětu ze dne 9.6.2016 byl žalovaný policií výslovně vyzván k šetření ohledně toho, jaké bankovní účty byly a jsou v současné době žalobcem využívány k obchodní činnosti v rámci účelově vytvořeného řetězce vzájemně propojených společností a osob a jaký je aktuální stav na zjištěných bankovních účtech žalobce, a to pro případné zajištění peněžních prostředků jako výnosů z trestné činnosti s ohledem na škodu, která měla být ČR způsobena společným jednáním v celkové výši cca 42 miliónů Kč zkrácením daně. Hlášením ZSSD ze dne 17.6.2016 byl žalovaný informován o tom, že při činnosti správce daně byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobce a další společnosti ve vzájemné spolupráci zneužily systém správy daní k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Dle hlášení byly v podvodné struktuře kromě žalobce zapojeny zejména společnosti Tramax Trading, s.r.o., Alcas Praha s.r.o., a Eden Way, s.r.o. V rámci prováděné daňové kontroly bylo zjištěno, že žalobce byl v kontrolovaných zdaňovacích obdobích (leden až prosinec 2012 a leden až prosinec 2013) zapojen do podvodných obchodních struktur a vědomě se účastnil tzv. akvizičního podvodu při pořízení zboží z jiného členského státu, a dále karuselového podvodu, kdy byl v pozici tzv. profit takera čerpajícího nadměrné odpočty daně. Finanční úřad pro Jihočeský kraj v hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 dále uvedl, že v současné době míra poznatků správce daně získaných v rámci dokazování dosáhla takové výše, že je reálný předpoklad doměření a vyměření DPH žalobci za kontrolovaná zdaňovací období. Suma předpokládané doměřené daně a předpokládané vyměřené vyšší daně oproti dani přiznané žalobcem činí 106.046.200,98 Kč s tím, že v přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2013, červenec 2013 a srpen 2013 žalobce vykázal nadměrné odpočty (v celkové výši cca 31 miliónů Kč), které nebyly z důvodů probíhajícího vyměřovacího řízení vyměřeny a vráceny. V hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 bylo též uvedeno, že z důvodu obavy, že daňová povinnost žalobce bude v době její vymahatelnosti nedobytná, má správce daně v úmyslu vystavit zajišťovací příkazy na dosud nestanovenou daň.

85. Svědkyně M. H., která v době vydání napadených rozhodnutí pracovala u Finančního analytického útvaru na pozici zástupkyně vedoucího analytického oddělení, vypověděla, že žalovaný šetřil zapojení žalobce do daňových podvodů již od roku 2013. Na základě jemu dostupných informací, které čerpal mj. z hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 a podnětů policie ze dne 8.6.2016 a 9.6.2016, přistoupil žalovaný k vydání napadených rozhodnutí, neboť pojal podezření, že na účtech žalobce jsou výnosy z trestné činnosti. Hrozilo, že tento výnos bude odčerpán a dostane se mimo dosah policie. Před vydáním napadených rozhodnutí žalovaný podal trestní oznámení na jiné společnosti zapojené do podvodného řetězce a získal informaci, že policie přistoupila u těchto subjektů k zajištění jejich prostředků podle trestního řádu. Veškeré tyto informace žalovaný před vydáním napadených rozhodnutí analyzoval, přičemž s ohledem na komplikovanou povahu daňové věci se jednalo o složité šetření. Jeho plánovaným výstupem měl být dodatek k trestnímu oznámení. Bylo zde podezření, že na účtech žalobce jsou výnosy z trestné činnosti, hrozilo jejich odčerpání a žalovaný potřeboval čas k dalšímu šetření. Zároveň zde podle svědkyně byla obava, že po zajištění prostředků policií u jiných subjektů podezřelých ze zapojení do podvodného řetězce se budou další (míněno nepochybně žalobce) snažit vyvést prostředky z dosahu orgánů činných v trestním řízení. K tomu přistoupilo hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 obsahující informace o vědomém zapojení žalobce do podvodné činnosti. V napadených rozhodnutích sice nebyl uveden rozsah zajištění, nicméně žalovaný měl informaci o výši prostředků na účtech žalobce a o pohybech na těchto účtech a měl také rámcovou představu o výši hrozící škody. Po vydání napadených rozhodnutí podle výpovědi svědkyně probíhalo další šetření i neformální komunikace s policií, ze které žalovaný vyrozuměl, že policie nebude žádat státního zástupce o souhlas se zajištěním prostředků na účtech žalobce. Další informací, z níž poté žalovaný vycházel, byla informace o vydání exekučního příkazu správcem daně. Nebezpečí, že prostředky na účtech žalobce budou odčerpány, tím dle svědkyně pominulo.

86. Na základě zjištění plynoucích z výše uvedených důkazů má soud za to, že žalovaný přistoupil k vydání napadených rozhodnutí v rámci aktuálně probíhajícího složitého šetření podezřelého obchodu ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., za který je v daném případě nutno považovat aktuální informace o možném zapojení žalobce do daňových podvodů, jež vyplynuly z podnětů policie a hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, a to ve spojení se (žalovanému taktéž dostupnou) informací o finančních prostředcích na účtech žalobce u jednotlivých peněžních ústavů. Ty mohl žalovaný za dané situace oprávněně vyhodnotit jako prostředky, jejichž blokací (a následným zajištěním ze strany orgánů činných v trestním řízení) je možné zajistit případné výnosy z trestné činnosti.

87. K tomu je nutno dodat, že s ohledem na charakter „zablokovaných“ finančních prostředků (prostředky na účtu u banky) a obecně známou rychlost bankovních transakcí by žalobci k jejich odčerpání stačil jediný příkaz k převodu. Žalovaný pochopitelně není schopen předvídat, jakou konkrétní dispozici žalobce jako majitel bankovního účtu se svým majetkem provede, což Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako důvod, pro který na žalovaném nelze požadovat, aby vždy vymezil konkrétní příkaz klienta, jehož splnění má povinná osoba odložit.

88. Soud je toho názoru, že žalovaný ve vyjádření ze dne 20.4.2022 věrohodně objasnil a vysvětlil všechny okolnosti významné pro posouzení věci, na které poukázal Nejvyšší správní soud ve druhém zrušovacím rozsudku. Mezi podáním trestního oznámení dne 16.6.2019 a vydáním napadených rozhodnutí pokračovalo šetření podezřelého obchodu ze strany žalovaného, při kterém zesílilo jeho podezření na vědomé zapojení žalobce do trestné činnosti a na možnost legalizace výnosů z této trestné činnosti, a to jednak na základě informací plynoucích z hlášení ZSSD, které žalovaný obdržel v pátek 17.6.2016 v odpoledních hodinách a v němž bylo relativně podrobně popsáno vědomé zapojení žalobce do karuselového podvodu. V pondělí 20.6.2016 pak bylo žalovanému doručeno vyrozumění policie č.j. KRPC–85997–264/TČ–2016–020080, že ve věci trestního oznámení podaného žalovaným dne 16.6.2016 došlo k postoupení věci věcně a místně příslušnému útvaru Policie ČR a současně že dne 20.6.2016 došlo k zajištění finančních prostředků postupem podle § 79a trestního řádu ve vztahu k subjektům uvedeným ve zmíněném trestním oznámení.

89. Co se týče zajišťovacích příkazů, žalovaný sice z hlášení ZSSD věděl o záměru správce daně tyto zajišťovací příkazy vydat, nemohl však předvídat přesnou dobu jejich vydání, nehledě k tomu, že pouhé vydání zajišťovacích příkazů ještě nezaručovalo, že případné prostředky na účtech žalobce pocházející z trestné činnosti nebudou vyvedeny z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Napadená rozhodnutí byla vydána v době, kdy zajišťovací příkazy ještě neexistovaly (byly vydány až den poté), tj. byla vydána v době, kdy žalobce mohl s prostředky na svých bankovních účtech volně disponovat, a nadále tak hrozilo nebezpečí legalizace výnosů z trestné činnosti. Zároveň je třeba zdůraznit, že zákon č. 253/2008 Sb., nestanoví pro vydání rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta negativní překážku spočívající ve vydání zajišťovacího příkazu vůči osobě, která má být blokací prostředků na účtu postižena, či dokonce pouhého záměru správce daně takový zajišťovací příkaz vydat. Stejně tak nebylo zákonnou povinností žalovaného vyčkat, zda správce daně skutečně přistoupí k avízovanému vydání zajišťovacích příkazů vůči žalobci. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o odkladu splnění příkazu klienta není vydáváno finančním orgánem v rámci daňového řízení podle daňového řádu, ale jedná se o samostatný úkon jiného správního orgánu (dříve Ministerstva financí, dnes žalovaného), který je činěn podle speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 253/2008 Sb., a sleduje zcela jiný účel než správu daní. Jak konstatoval i Nejvyšší správní soud ve druhém zrušovacím rozsudku, účelem odkladu splnění příkazu klienta je zejména zabránit úniku nelegálně získaného majetku z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Napadená rozhodnutí tudíž nejsou vzájemně provázána se zajišťovacími příkazy, a to již s ohledem na odlišný účel obou těchto institutů.

90. Soud se plně ztotožňuje s názorem, že samotné povědomí žalovaného o tom, že finanční správa zamýšlí vydat vůči žalobci zajišťovací příkazy, neměnilo nic na hrozícím nebezpečí, že bezodkladným splněním žalobcova příkazu k převodu finančních prostředků by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti.

91. Je pravdou, že vydání napadených rozhodnutí ve svém důsledku znemožnilo žalobci, aby v době, kdy byly jeho prostředky na bankovních účtech blokovány, uhradil následně vydané zajišťovací příkazy. Z této objektivní skutečnosti, která byla logickým důsledkem vyplývajícím z povahy napadených rozhodnutí, však není možné usuzovat na nesplnění zákonem stanovených podmínek pro jejich vydání, neboť nastala až po vydání napadených rozhodnutí. Z téhož důvodu je pro nyní projednávanou věci nepodstatné, že zajišťovací příkazy byly po několika letech zrušeny soudem. Nejedná se o okolnost, která by tvořila skutkový stav k okamžiku vydání napadených rozhodnutí, který jedině je rozhodný pro posouzení jejich zákonnosti, nehledě k tomu, že žalovaný nemohl v době vydání napadených rozhodnutí následné zrušení zajišťovacích příkazů jakkoliv předjímat. Jak žalobce sám trefně konstatoval v podání ze dne 13.12.2020, splnění zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí je třeba posuzovat k datu vydání napadených rozhodnutí. Skutečnosti, které nastaly až po vydání napadených rozhodnutí, jsou tedy pro posouzení zákonnosti jejich vydání irelevantní.

92. Žalovanému nebylo ze strany policie oficiálně sděleno, z jakého důvodu policejní orgány v případě žalobce nepřistoupily při realizaci prohlídky konané dne 15.6.2016 k zajištění peněžních prostředků žalobce podle § 79a trestního řádu. Obdržel pouze neformální cestou informaci o tom, že policii se nepodařilo shromáždit dostatečné penzum podkladů, které by ji k takovému úkonu opravňovaly, přičemž dle tohoto neformálního sdělení měl být důvodem pro nezajištění prostředků nedostatek důkazů pro prokázání subjektivní stránky trestné činnosti v potřebné intenzitě, tedy úmyslného jednání odpovědných osob. K tomu soud dodává, že žalovanému nemohl být znám přesný rozsah informací, které má policie k dispozici, a stejně tak žalovaný nemohl předem vyhodnotit náhled orgánů činných v trestním řízení na způsobilost dosud shromážděných důkazů prokázat jednotlivé znaky skutkové podstaty trestných činů. Argumentace žalobce, že žalovaný má přístup do informačních systémů Police ČR, je ničím neprokázaným tvrzením, jehož pravdivost žalovaný při jednání před soudem výslovně popřel. Soud k tomu dodává, že možnost přímého přístupu žalovaného do policejních databází a informačních systémů by v souladu se zásadou zakotvenou v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod musela být upravena zákonem.

93. Smyslem a cílem prohlídky jiných prostor provedené u žalobce nebylo zajištění peněžních prostředků na jeho bankovních účtech. Jejich existenci, výši a místo (banku), kde se nacházejí, mohl policejní orgán účinně zjistit jinou cestou, kupříkladu dotazem na žalovaného, což také učinil, jak prokazuje doplnění podnětu policie ze dne 9.6.2016. Z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 15.6.2016 č.j. KRPC–85997/TČ–2016–020080 plyne, že policie prohlídku v administrativní budově žalobce provedla jako neodkladný úkon v obavě, že by mohlo dojít ke zničení nebo odstranění zájmových předmětů tohoto úkonu, tj. věcných a listinných materiálů vztahujících se ke vzájemné obchodní činnosti žalobce, dalších v protokolu jmenovaných obchodních společností a spolupracujících subjektů v rámci podvodných řetězových obchodů souvisejících s daňovými podvody, ke zničení důkazů o komunikaci mezi jednotlivými podezřelými a dalších věcných důkazů, v čemž policie spatřovala riziko ztráty důkazního materiálu, jehož zajištění (při prohlídce) a následné vyhodnocení může zásadní měrou přispět k naplnění účelu trestního řízení. Tomu odpovídá i materiál zajištěný při prohlídce, který tvoří data zkopírovaná policií z počítačů, mobilní telefon a velké množství listin.

94. Stejně jako žalovaný, také soud je toho názoru, že na skutečnost, že v okamžiku realizace prohlídky dne 15.6.2016 nebylo policií ve vztahu k žalobci přistoupeno k postupu podle § 79a trestního řádu, je třeba nahlížet jako na projev zdrženlivosti policejního orgánu v daný okamžik a nikoli jako na okolnost, která by pro futuro vylučovala uplatnění institutu odložení příkazu klienta. Jak již bylo soudem uvedeno shora, smyslem prohlídky provedené u žalobce nebylo zajištění peněžních prostředků na jeho bankovních účtech, ale zajištění důkazního materiálu, jehož zničení se policie obávala. V den prohlídky nadto policie ani nemohla vědět, jaké konkrétní informace se v zajištěných věcech a datech nacházejí; tyto údaje bylo nutno teprve vyhodnotit. Totéž platí i pro žalovaného, který, jak tvrdí, o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků u žalobce dne 15.6.2016 nevěděl. I kdyby však byl o jejím konání informován, což popírá, nemohl tušit, co se skrývá ve zkopírovaných datových souborech či listinách zajištěných policií a nemohl ani předvídat, jak policie tyto důkazní prostředky následně vyhodnotí.

95. Po datu realizace zmíněné prohlídky žalovaný získal další informace, na jejichž základě zesílilo jeho podezření na vědomé zapojení žalobce do trestné činnosti a v souvislosti s tím i jeho obava z možné legalizace výnosů z této trestné činnosti. Jde především o informace plynoucí z hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 a vyrozumění policie ze dne 20.6.2016 (viz výše). Žalovanému přitom nebylo známo, zda všechny skutečnosti uváděné v hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016 jsou známy také policejnímu orgánu. Rovněž skutečnost, že ze strany policie došlo na základě jím podaného trestního oznámení k zajištění finančních prostředků postupem podle § 79a trestního řádu ve vztahu k subjektům, které se měly dopouštět daňové trestné činnosti v součinnosti se žalobcem, mohla v žalovaném oprávněně vzbudit přesvědčení, že ve vyšetřování předmětné trestné činnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k výraznému posunu a že jeho podezření vůči žalobci je opodstatněné. Tato skutečnost byla současně způsobilá umocnit obavu žalovaného z možné legalizace výnosů z této trestné činnosti, neboť na jejím základě mohl usuzovat na hrozící nebezpečí, že žalobce, vůči kterému dosud nebyl takový postup uplatněn, se s ohledem na zajištění majetku domnělých spolupachatelů může pokusit vyvést peněžní prostředky na svých bankovních účtech z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Existenci právě takové obavy prokazuje výpověď svědkyně M. H., která výslovně zmínila obavu žalovaného z toho, že po zajištění prostředků jiných subjektů podezřelých ze zapojení do podvodného řetězce policií se budou další (subjekty) snažit vyvést prostředky z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Možnost takové úvahy ostatně připustil i Nejvyšší správní soud ve druhém zrušovacím rozsudku.

96. Přestože mezi okamžikem, kdy Ministerstvo financí obdrželo podnět ze dne 8.6.2016, v němž ho policie upozornila na existenci nebezpečí, že jednatelé žalobce pokračují v podvodných transakcích i nadále (podnět č.j. KRPC 85997 17/TČ 2016 020080), a vydáním napadených rozhodnutí uplynulo 12 dnů, žalovaný v tomto období rozhodně nebyl nečinný. Výpověď svědkyně M. H. prokazuje, že během této doby žalovaný prováděl obsáhlé a složité šetření podezřelého obchodu, během něhož analyzoval postupně získávané informace a také informace z předchozích šetření týkajících se žalobce a dalších subjektů podezřelých ze zapojení do podvodných daňových řetězců, zpracovával operativní finanční analýzy vycházející z finančních transakcí, vytvářel analytické diagramy vazeb a kalkuloval možnou výši škody. Šetření podezřelého obchodu v daném období probíhalo kontinuálně a vykazovalo jistou dynamiku, neboť žalovaný kromě informací, které si opatřil vlastní analytickou činností, získával informace týkající se žalobce též z dalších zdrojů (viz výše).

97. Ve vyjádření ze dne 13.12.2020 žalobce poukázal na podání trestních oznámení správcem daně, dále na skutečnost, že policejní orgán při realizaci úkonů dne 15.6.2016 nezajistil majetek žalobce, a dále na podání trestního oznámení na žalobce ze strany žalovaného dne 16.6.2016. Jak plyne z již výše uvedeného, ani jedna z těchto skutečností není způsobilá zpochybnit, že žalovaný dospěl k závěru o splnění podmínek pro uplatnění institutu odložení příkazu klienta zakotvených v § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., až dne 21.6.2016, a to poté, co analyticky vyhodnotil veškeré jemu dostupné informace ohledně šetření podezřelého obchodu. Žalovaný v řízení dostatečně věrohodným způsobem vysvětlil, na základě čeho i po 16.6.2016 postupně sílila jeho obava, že bezodkladným splněním příkazu žalobce může dojít ke zmaření či podstatnému ztížení zajištění výnosů z trestné činnosti. Soud k tomu dodává, že žalovaný byl oprávněn na základě výsledků prováděného šetření podezřelého obchodu podat nové trestní oznámení, popř. mohl doplnit své předchozí trestní oznámení o nové skutečnosti a v rámci tohoto úkonu navrhnout policejnímu orgánu zajištění prostředků žalobce na bankovních účtech podle trestního řádu. Výpověď svědkyně M. H. prokazuje, že plánovaným výstupem dalšího šetření podezřelého obchodu měl být právě takový dodatek k trestnímu oznámení. Z toho, že tak žalovaný ve výsledku nepostupoval, protože z neformální komunikace s policií vyrozuměl, že policie nemá v úmyslu žádat státního zástupce o souhlas se zajištěním prostředků na účtech žalobce, nelze dovozovat nezákonnost napadených rozhodnutí. Je totiž nepochybné, že šetření podezřelého obchodu nemusí vždy nutně vyústit v podání trestního oznámení žalovaným (a v navazující zajištění finančních prostředků orgány činnými v trestním řízení postupem dle trestního řádu).

98. Při ústním jednání před soudem žalobce připustil, že trestní oznámení podané žalovaným dne 16.6.2016 se jej týká pouze vzdáleně, čemuž přitakal i žalovaný. Tato skutečnost je zřejmá z obsahu zmíněného trestního oznámení, které bylo výslovně podáno proti T. H. „a případně dalším osobám“, přičemž je v něm toliko zmíněno, že „v minulosti se na identické trestné činnosti měla podílet také společnost ELEKTRA PV, s.r.o.“ Tato kusá zmínka o žalobci rozhodně nemohla představovat překážku bránící případnému následnému podání nového trestního oznámení na žalobce ze strany žalovaného, nebo doplnění trestního oznámení ze dne 16.6.2016 o nové konkrétní skutečnosti týkající se přímo žalobce, pokud by žalovaný k takovému kroku na základě šetření podezřelého obchodu přistoupil. Pouze na okraj soud dodává, že za takové doplnění v žádném případě nelze považovat dodatky č. 1 a 2 trestního oznámení ze dne 17.6.2016, které se žalobcem vůbec nesouvisí (týkají se společnosti Green Production, s. r. o., a zůstatku na jejím bankovním účtu).

99. Není pravdou, že podle výpovědi svědkyně M. H. důvod vydání napadených rozhodnutí spočíval v nutnosti upřesnit výši škody. Kalkulaci možné výše škody svědkyně zmínila jako jeden z příkladů toho, co bylo předmětem analytické činnosti prováděné žalovaným v rámci šetření podezřelého obchodu. Důvodem, který žalovaného vedl k vydání napadených rozhodnutí, nebyla ani jeho snaha předat nějaké informace GFŘ či správcům daně, jak tvrdí žalobce v podání ze dne 13.12.2020. Soud po provedeném řízení nepochybuje o tom, že žalovaný v rámci šetření podezřelého obchodu přistoupil k vydání napadených rozhodnutí s cílem umožnit orgánům činným v trestním řízení přijmout vlastní opatření k zajištění majetku žalobce, tj. zajistit prostředky na jeho bankovních účtech, které byly dočasně blokovány napadenými rozhodnutími, postupem dle trestního řádu. To, zda policie k tomuto kroku nakonec přistoupí, již ale žalovaný ovlivnit nemohl.

100. Lze shrnout, že Ministerstvo financí jako původní žalovaný při vydání napadených rozhodnutí nezneužilo zákonem přiznanou pravomoc, neboť v době, kdy k jejich vydání přistoupilo, provádělo ve vztahu k žalobci složité šetření podezřelého obchodu. Na základě informací, které mělo v rozhodném okamžiku k dispozici, mohlo ministerstvo důvodně usuzovat na hrozbu nebezpečí, že bezodkladným splněním příkazu žalobce bankami, jimž byla napadená rozhodnutí adresována, mohlo být zmařeno nebo přinejmenším podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti. Rozhodné je přitom to, jak na předmětné informace nahlíželo v rozhodné době ministerstvo, nikoliv jak tyto informace zpětně interpretuje žalobce. V tomto směru nelze než poukázat na závěr vyjádřený Nejvyšším správním soudem v prvním zrušovacím rozsudku, že informace, které mělo ministerstvo k dispozici, je „nutno primárně hodnotit z pohledu ministerstva, jak se mu jevily, resp. mohly jevit v době jeho rozhodování.“ 101. Soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že k vydání napadených rozhodnutí postačovala toliko hrozba zmíněného nebezpečí tkvícího v možnosti zmaření nebo podstatného ztížení zajištění výnosu z trestné činnosti bezodkladným splněním příkazu klienta. Vydání napadeného rozhodnutí je totiž do značné míry preventivním opatřením, které není podmíněno prokázáním toho, že bezodkladným splněním příkazu klienta zmíněný negativní následek skutečně nastane.

102. Ve vyjádření ze dne 20.4.2022 žalovaný mj. uvedl, že vyhověl žádosti policie o zjištění aktuálního stavu na bankovních účtech žalobce a že tyto informace policii poskytl v trestním oznámení ze dne 16.6.2016 včetně jeho příloh a dodatcích k tomuto trestnímu oznámení ze dne 17.6.2016, přičemž nemá žádné specifické poznatky o tom, jak policie s těmito informacemi naložila. Tato skutečnost dle náhledu soudu prokazuje toliko součinnost mezi žalovaným a policejními orgány, která je obecně zakotvena v § 8 odst. 1 trestního řádu, avšak nelze z ní dovozovat nic zásadního z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí. Z toho, že žalovaný poskytl policii na základě její žádosti informace o aktuálním stavu peněžních prostředků na bankovních účtech žalobce, nikterak neplyne, že by ve vztahu k těmto prostředkům nemohl následně vydat rozhodnutí o odložení splnění příkazu klienta, jestliže dospěje k závěru o splnění zákonem stanovených podmínek pro vydání takového rozhodnutí.

103. Přestože v napadených rozhodnutích nebylo vymezeno, do jaké výše má ta která banka splnění příkazu žalobce odložit, soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti projednávané věci tato absence omezení rozsahu splnění příkazu nepředstavovala nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalobce. Soud k tomuto závěru vede zjištění, že výše zajištěných prostředků na celkem šesti bankovních účtech žalobce činila cca 19 miliónů Kč (tuto skutečnost prokazuje sdělení Ministerstva financí ze dne 21.6.2016 č.j. FAU–30395/2016/24–2402 adresované Generálnímu finančnímu ředitelství, které je součástí správního spisu). V řízení zároveň nebylo prokázáno, že by v době platnosti napadených rozhodnutí došlo ke zvýšení prostředků na těchto účtech v takovém rozsahu, že by řádově překračovaly rozsah domnělých výnosů z trestné činnosti. Jestliže žalovaný vycházel z Hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016, pak výše těchto výnosů (i po odečtení nadměrných odpočtů za červen, červenec a srpen 2013, které žalobci nebyly vráceny) činí téměř 75 miliónů Kč. Doplnění podnětu policie ze dne 9.6.2016 pak hovoří o výnosech z trestné činnosti s ohledem na škodu, která měla být ČR způsobena společným jednáním v celkové výši 42 miliónů Kč. Ať tak či tak, oba tyto údaje výrazně převyšují výši prostředků, které byly na účtech žalobce po zákonem stanovenou dobu blokovány v důsledku vydání napadených rozhodnutí. K těmto prostředkům nelze přičítat údajné prostředky ze schváleného provozního úvěru ve výši 60 miliónů Kč, neboť ty se na blokací postižených účtech neobjevily. Argumentaci, v níž se žalobce tohoto postupu domáhá, je předně nutno označit za nepřípustnou s ohledem na její opožděné uplatnění; nadto se jedná o ničím neprokázané tvrzení, které je v rozporu i s tvrzením samotného žalobce obsaženým v tzv. „časové ose“, že v době blokace nebyl úvěr čerpán a že mu banka tento úvěr z důvodu blokace a vydání zajišťovacích příkazů následně neposkytla.

104. Pro úplnost soud dodává, že s jeho závěrem o tom, že s ohledem na okolnosti projednávané věci nepředstavovala absence omezení rozsahu splnění příkazu nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalobce, který byl vysloven již v rozsudku ze dne 16.12.2020 č.j. 9 Af 58/2016 – 145, se Nejvyšší správní soud ve druhém zrušovacím rozsudku ztotožnil.

105. Soud k věci dále uvádí, že žalobce se o konkrétních skutkových okolnostech, na jejichž základě původní žalovaný přistoupil k vydání napadených rozhodnutí, dozvěděl již z vyjádření původního žalovaného k žalobě ze dne 25.11.2016 (žalobci bylo doručeno prostřednictvím jeho právní zástupkyně dne 9.12.2016). Ve vyjádření k žalobě ze dne 25.11.2016 bylo mj. uvedeno, že žalobce byl již od roku 2013 předmětem několika šetření FAÚ pro podezření z daňové trestné činnosti, a že k vydání napadených rozhodnutí ministerstvo přistoupilo po provedeném šetření, které bylo zahájeno na základě podnětu policejního orgánu ze dne 8.6.2016, k němuž byla následujícího dne podána dvě doplnění. Ve vyjádření k žalobě ze dne 25.11.2016 bylo též výslovně uvedeno, že ministerstvo obdrželo dne 17.6.2016 od příslušného správce daně ohledně žalobce hlášení ZSSD, ze kterého vyplynulo podezření na možnost legalizace výnosů z trestné činnosti, a dále že ministerstvo v souvislosti se žalobcem podalo dne 16.6.2016 trestní oznámení. O všech těchto skutečnostech tedy žalobce nepochybně věděl nejpozději dne 9.12.2016. K témuž dni byly žalobci zajisté známy také veškeré okolnosti týkající se průběhu daňového a trestního řízení vedeného ve vztahu k jeho osobě, které nastaly do dne vydání napadených rozhodnutí. Charakter napadených rozhodnutí byl žalobci znám nejpozději při ústním jednání konaném dne 9.5.2019, kdy tato rozhodnutí již byla součástí správního spisu předloženého soudu žalovaným, a žalobce tudíž věděl, kdo tato rozhodnutí vydal, jakož i to, že se jedná o rozhodnutí vydaná podle § 20 odst. 3 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. I při vědomí toho, že žalobce ke dni podání žaloby v této věci neznal rozhodné skutkové okolnosti, na jejichž základě žalovaný přistoupil k vydání napadených rozhodnutí, a do detailu je s ohledem na povahu věci nemůže znát ani nyní (jedná se o výsledky neveřejného analytického šetření žalovaného, které jako celek nelze šetřeným osobám zpřístupnit), má soud za to, že žalobce měl již dostatek prostoru k uplatnění žalobních námitek, které mohl formulovat na základě jemu dostupných informací získaných v průběhu soudního řízení. Předkládání dalších žalobních tvrzení nyní, po téměř šesti letech od podání žaloby, je dle náhledu soudu neakceptovatelné, nehledě k tomu, že meritem věci je posouzení otázky, zda zákonem stanovené podmínky pro vydání napadených rozhodnutí byly splněny v okamžiku jejich vydání. Relevantní je tedy stav, který tu byl ke dni 21.6.2016, a nikoliv stav týkající se šetření jiných podezřelých obchodů žalobce ze strany původního žalovaného v minulosti, kupříkladu v roce 2013. Z tohoto důvodu soud nepřikročil k provedení důkazu usnesením Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23.6.2015 o zahájení úkonů trestního řízení proti žalobci, popř. jeho jednateli, či k provedení důkazu trestním oznámením Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, na základě kterého bylo zmíněné usnesení Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23.6.2015 vydáno. Tyto důkazní návrhy jsou z pohledu rozhodného skutkového stavu „neaktuální“ a nelze z nich čerpat zjištění o těch (výše zmíněných) skutečnostech, na základě kterých žalovaný v červnu 2016 přistoupil k vydání napadených rozhodnutí. Totéž platí i pro návrh žalobce na provedení důkazu spisy žalovaného, Generálního finančního ředitelství a Ministerstva financí, ve kterých jsou založena případná další hlášení ZSSD týkající se žalobce za roky 2013 – 2016. Je zcela nepodstatné, zda byla v minulosti vyhotovena i jiná hlášení ZSSD týkající se žalobce, neboť, jak žalovaný opakovaně uvedl, impulsem pro vydání napadených rozhodnutí bylo (toliko) hlášení ZSSD ze dne 17.6.2016.

106. Příkaz soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.6.2016 č.j. 3 Nt 702/2016 k provedení prohlídky jiných prostor u žalobce dozajista nebyl adresován žalovanému, takže je vyloučeno, aby bylo možné provedením tohoto důkazního prostředku prokázat, z jakých informací žalovaný při vydání napadených rozhodnutí vycházel.

107. Svědkyně M. H. v rámci své výpovědi mj. uvedla, že při šetření podezřelých obchodů probíhá mezi žalovaným a dalšími orgány veřejné moci též neformální komunikace, která však není součástí spisu. O informacích předávaných neformálně v rámci ústních konzultací k případu se zmiňuje žalovaný i ve vyjádření k žalobě ze dne 25.11.2016. Soud nevyhověl návrhu žalobce na provedení důkazu poznámkami žalovaného zachycujícími neformální komunikaci mezi ním a dalšími orgány při šetření podezřelého obchodu žalobce, protože takové poznámky zjevně ani nejsou součástí (nikoliv správního) spisu vedeného žalovaným při šetření podezřelého obchodu. Soud k tomu dodává, že pro rozhodnutí ve věci samé byla podstatná a zároveň postačující zjištění plynoucí ze soudem provedených důkazů, která jsou zachycena v objektivně vnímatelné podobě. Nebylo tak zapotřebí provádět žalobcem navržený důkaz kompletními spisy FAÚ, které se týkají všech šetření ohledně žalobce. V souzené věci jsou významné výlučně informace, na základě kterých žalovaný přistoupil k vydání napadených rozhodnutí dne 21.6.2016; jiná šetření podezřelých obchodů týkající se žalobce jsou pro posouzení důvodnosti žaloby z časového hlediska nepodstatná. Z vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 25.11.2016, a stejně tak i z výpovědi svědkyně M. H. plyne, že žalobce byl předmětem několika šetření vedených FAÚ již od roku 2013, informace ohledně těchto v minulosti prováděných šetření však nemohou mít vliv na shora popsané skutečnosti, na základě kterých žalovaný v červnu 2016 nakonec přistoupil k vydání napadených rozhodnutí, neboť ty nastaly až v červnu 2016.

108. Soud je dále toho názoru, že nelze provést důkaz (a touto žalobci tak fakticky zpřístupnit) kompletní spisy žalovaného týkající se šetření podezřelých obchodů žalobce i z toho důvodu, že se jedná o výsledky neveřejného analytického šetření prováděného žalovaným, které má podle zákona č. 253/2008 Sb., zůstat šetřeným osobám utajeno. Soud vyhodnotil jako nadbytečný a zároveň jako nekonkrétní i návrh žalobce na provedení důkazu policejním spisem týkajícím se žalobce a společnosti Edenway, který je nyní součástí trestního spisu sp. zn. 17 T 6/21 vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích. Dle žalobce měla být provedením tohoto důkazu prokázána jím předpokládaná komunikace mezi žalovaným, policejním orgánem, celním úřadem a finančním úřadem. Žalobce nicméně neupřesnil, o jakou konkrétní komunikaci by se mělo jednat a co by z ní mělo vyplývat, ačkoliv tak s ohledem na časový odstup od podání žaloby a znalost skutečností, které žalovaného vedly k vydání napadených rozhodnutí (k tomu viz výše), nepochybně mohl učinit. Nic mu také nebránilo v tom, aby za tímto účelem do příslušného policejního spisu týkajícího se jeho osoby nahlédl, pokud tak už dříve neučinil. O tom, že při šetření podezřelého obchodu žalobce probíhala mezi žalovaným a policejními orgány (a dalšími orgány veřejné moci) komunikace, není v projednávané věci sporu; existenci takové komunikace žalovaný nepopírá a její obsah zachycují i některé soudem provedené důkazy.

109. Žalovaný v době šetření podezřelého obchodu, které vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, nepochybně věděl o probíhajícím trestním řízení vedeném proti žalobci a dalším subjektům podezřelým z páchání související trestné činnosti daňového charakteru. Tato skutečnost však neznamená, že u něj vzhledem ke shora popsanému vývoji situace v červnu 2016 nemohla vzniknout obava z hrozby nebezpečí specifikovaného v § 20 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. Přestože trestní řízení proti žalobci probíhalo již poměrně dlouhou dobu, policie v podnětu ze dne 8.6.2016 zaslaném původnímu žalovanému výslovně zmínila existenci „reálného nebezpečí, že jednatelé a majitelé společnosti ELEKTRA PV, s.r.o., .... pokračují v podvodných transakcích při pořizování zboží z jiných členských států prostřednictvím dalších daňových subjektů i v současné době“. V doplnění tohoto podnětu ze dne 9.6.2016 pak policie vyzvala původního žalovaného k provedení šetření žalobce, toho, jaké bankovní účty byly a v současné době jsou žalobcem využívány k obchodní činnosti v rámci účelově vytvořeného řetězce vzájemně propojených společností a osob a jaký je stav prostředků na těchto účtech, „a to pro případné zajištění peněžních prostředků jako výnosů z trestné činnosti s ohledem na škodu, která měla být České republice způsobena ....“ Tímto podnětem a jeho doplněním policie v podstatě „odstartovala“ nové šetření podezřelého obchodu vůči žalobci, které se týkalo aktuální situace, resp. policií zmíněného podezření na další páchání trestné činnosti v době podání podnětu, které by, jak policie sama výslovně uvedla, mohlo odůvodnit případné zajištění peněžních prostředků na účtech žalobce jako výnosů z trestné činnosti. Z uvedeného je zřejmé, že dříve provedené úkony trestního řízení proti žalobci či případné povědomí žalovaného o nich nejsou pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí významné; podstatné jsou okolnosti, které nastaly při šetření podezřelého obchodu žalovaným v červnu 2016. Vzhledem k tomu, že tyto okolnosti byly v míře potřebné pro rozhodnutí o žalobě prokázány soudem provedenými důkazy, shledal soud nadbytečným provádět další dokazování žalobcem navrženými důkazy, které se vesměs upínají k předchozí době (případná jiná hlášení ZSSD, usnesení Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 23.6.2015, spisy ohledně předchozích šetření žalovaného týkajících se žalobce aj.).

110. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem, žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

111. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.