9 C 1/2023 - 301

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl soudcem Mgr. Dominikem Kožnárkem ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený [Jméno žalobce B], advokátkou sídlem Bukovina 86, 679 05 Bukovina proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená opatrovníkem [Jméno opatrovníka], advokátem se sídlem [Anonymizováno] 2. [Jméno advokáta], narozená [Datum narození advokáta] bytem [Adresa advokáta] zastoupená [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem Plotní 332/73, 602 00 Brno o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Řízení o uložení povinnosti žalované 1/ upustit od jakéhokoli rozšiřování tvrzení, [Anonymizováno] se zastavuje.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované 1/ zaslat na adresu [Jméno žalobce A], [adresa], dopis následujícího znění: „[Anonymizováno]. [Jméno žalované]“, se zamítá.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované 2/ zaslat na adresu [Jméno žalobce A], [adresa], dopis následujícího znění: „[právnická osoba] [Jméno advokáta].“, se zamítá.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované 2/ zaplatit žalobci jako přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu částku ve výši 200 000 Kč, se zamítá.

V. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2/ náhradu nákladů řízení v částce 27 025,60 Kč, k rukám advokáta [Jméno Zástupce] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

[Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

3. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost podle § 120 odst. 1 o. s. ř.

4. Podle § 118a odst. 1, 2, 3, 4 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.

5. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

6. S ohledem na skutečnost, že soud nepovažovat tvrzení žalobce za úplná, poučil jej při soudním jednání dne [datum] podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o tom, že dostatečně nevylíčil rozhodné skutečnosti a že má doplnit chybějící tvrzení. Ve vztahu k nároku specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku byl žalobce poučen, že je třeba doplnit chybějící tvrzení ohledně pokračování ve výrocích žalované 1/ o tom, [Anonymizováno] že tento zásah trvá či je reálná hrozba opakování takového zásahu. Ve vztahu k nároku uvedenému ve výroku II. tohoto rozsudku byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení ohledně údajného výroku žalované 1/ specifikovanému výše v tom smyslu, aby byla uvedena jasná tvrzení, kde, kdy a vůči komu k takovým výrokům ze strany žalované 1/ došlo, ve vztahu k výroku III. tohoto rozsudku pak byl žalobce poučen o tom, že je třeba doplnit tvrzení ohledně čeho konkrétně žalovaná 2/ uvedla v podaných trestních oznámeních nepravdivé informace a okolnosti s úmyslem poškodit žalobce. Ohledně nároku specifikovaného ve výroku IV. tohoto rozsudku byl žalobce poučen o tom, že je třeba doplnit tvrzení k jakým konkrétním pomluvám či dehonestujícím výrokům ze strany žalované 2/ došlo s uvedením času a místa a vůči komu k nim došlo, a dále jakým způsobem a kdy naváděla žalovaná 2/ nezletilou žalovanou 1/ k obdobným jednáním směřujícím vůči žalobci. Ve vztahu ke všem výše uvedeným výrokům byl žalobce vyzván, nechť doplní skutková tvrzení týkající se konkrétních zásahů do osobnostní sféry žalobce, jaká újma na osobnostních právech mu vznikla a jaká je příčinná souvislost mezi jednáním žalované 1/ a žalované 2/ a vznikem újmy. Žalobce byl vyzván, aby uvedené označil obratem u předmětného jednání a současně byl poučen o tom, že pokud nedoplní požadovaná tvrzení a neoznačí k prokázání těchto tvrzení důkazy, může tato skutečnost vést k rozhodnutí ve věci samé v jeho neprospěch z důvodu neunesení břemene tvrzení, případně břemene důkazního.

7. Řízení o ochranu osobnosti je tzv. řízením sporným, jež je ovládáno zásadou projednací. Tato zásada je tradičně chápána tak, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Úprava vychází z toho, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§ 120 o. s. ř.). Aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Jinými slovy, nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu), zpravidla nebude předmětem dokazování (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: občanský soudní řád Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 450-451).

8. Ke vztahu mezi břemenem tvrzení a břemenem důkazním je pak nutno poukázat na bohatou konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 619/2011), ze které vyplývá, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení při jednání podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení, tedy nedostál své procesní odpovědnosti a je nutno rozhodnout o věci samé v jeho neprospěch.

9. Judikatorně bylo rovněž vymezeno, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní), tedy v rozporu s objektivním právem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí předpokládaných občanským zákoníkem. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a případně důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu, v daném případě tedy žalobce (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 30 Cdo 45 10. Žalobce, který byl v řízení zastoupen advokátkou, byl ze strany soudu opakovaně (ať již postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., nebo ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.) poučován o tom, aby uvedl a konkretizoval svá skutková tvrzení, avšak přestože byl poučen o důsledcích nevyhovění této výzvy, své povinnosti dostál pouze částečně.

11. Již na tomto místě je třeba pro stručnost uvést, že ve vztahu k výroku I. tohoto rozsudku vzal žalobce v rámci závěrečné řeči svůj návrh částečně zpět, v tomto rozsahu tedy soud řízení ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

12. Ve vztahu k výroku II. žalobce k výzvě soudu doplnil, že žalovaná 1/ veřejně tvrdila, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] roku 2022, a to před spolužáky [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Ve vztahu k žalované 1/ pak svá tvrzení nijak nedoplnil jak ve vztahu k tomu, že jej žalovaná 1/ měla [podezřelý výraz], tak k tomu, jakou újmu toto jednání žalované 1/ mělo žalobci způsobit, případně jaká je příčinná souvislost mezi jednáním žalované 1/ a újmou žalobce, neboť tato tvrzení směřovala výlučně vůči žalované 2/. Tvrzení žalobce ve vztahu k žalované 1/ tak zůstalo v toliko obecných rysech, neboť přes opakované výzvy soudu nebyl schopen konkretizovat a vyjasnit, jaký konkrétní dopad na něj měla mít údajná tvrzení žalované 1/ (která navíc částečně míří vůči osobám odlišným od žalobce, tedy jeho dětem), aby vůbec mohlo být posuzován a hodnocen případný zásah do žalobcových osobnostních práv, nebo v tomto směru prováděno jakékoli dokazování. Již na tomto místě je tedy nutno uvést, že ve vztahu k tomuto nároku žalobce neunesl břemeno tvrzení, a tedy nesplnil svou základní procesní povinnost stanovenou v § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomuto závěru soud považoval za nadbytečné (a s ohledem na absentující tvrzení žalobce i fakticky nemožné) se ve vztahu k tomuto nároku žalobce věcně zabývat skutkovými zjištěními, případně z těchto vyvozovat právní závěry. S ohledem na výše uvedené soudu nezbylo, než žalobu v části vztahující se k tomuto nároku zamítnout (výrok II.). [Anonymizovaný odstavec]

14. Je nutno uvést, že ve vztahu k údajným pomluvám a dehonestujícím výrokům rozšiřovaným žalovanou 2/, pak žalobce opětovně nebyl schopen doplnit žádné relevantní údaje o tom, komu, jakým způsobem a jaké údaje měla žalovaná 2/ sdělovat, případně jakým způsobem a za jakých okolností měla žalovaná 2/ navádět žalovanou 1/ k jejich šíření. Obecné údaje žalobce o tom, že se od třetích osob dozvěděl, že jsou o něm rozšiřovány pomluvy, které ani nejsou vztaženy k osobě žalované 2/, pak soud nemůže vnímat jako úplné vylíčení rozhodných skutečností, které předpokládá ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. Ani v tomto směru tedy žalobce nedostál své povinnosti tvrzení, a proto nebylo ani na místě, aby soud ve vztahu k těmto údajům žalobce doplňoval dokazování navrženými důkazy. Žalobce v rámci jednání rovněž doplnil svá tvrzení a nově uvedl, že jej měla žalovaná 2/ pronásledovat ve veřejné dopravě (sedat si vedle něj apod.), kdy však žádným způsobem neuvedl, jak mělo jednání žalované 2/ zasáhnout do jeho osobnostních práv, tedy nevyjádřil se ve vztahu k této části nároku ani ke způsobené újmě, případně ani příčinné souvislosti mezi jednáním žalované 2/ a případnou újmou. Ani v tomto směru tedy žalobce neunesl břemeno tvrzení tak, aby se soud mohl touto částí nároku žalobce věcně zabývat.

15. Jako úplná skutková tvrzení žalobce soud může vnímat údaje žalobce o tom, že žalovaná 2/ v rámci svých podání v jednotlivých výše specifikovaných řízeních uvedla o žalobci nepravdivé údaje, v důsledku nichž bylo konkrétním způsobem zasaženo do žalobcova práva na ochranu osobnosti.

16. Mezi stranami v tomto směru bylo nesporné, že v minulosti spolu měli partnerský, později i manželský vztah, kdy však manželství bylo rozvedeno a vztahy účastníků byly a jsou problematické. Strany rovněž shodně uvedly, že ze strany žalované 2/ bylo učiněno několik oznámení na Policii ČR. Mezi stranami však zůstalo sporné, zda žalovaná 2/ v rámci svých trestních oznámení, případně dalších podání o žalobci uvedla údaje, které by byly nepravdivé a které by byly způsobilé zasáhnout do žalobcova práva na ochranu osobnosti. Soud proto provedl dokazování jednotlivými spisovými materiály Policie ČR, [adresa], na které žalobce v rámci svého návrhu poukazuje.

17. Ze spisu vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo prokázáno, že na základě oznámení žalované 2/ byly dne [datum] zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel, (ve stručnosti) tím, že neoprávněně vnikl do rodinného domu žalované 2/ a odcizil jí horské kolo. V rámci podaného vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 trestního řádu žalovaná 2/ na konci výpovědi uvedla, že podezření má na [Anonymizováno] a jejího bývalého manžela (žalobce), se kterým má dlouhodobé spory. Ve věci pak dne [datum] podal vysvětlení i žalobce (jeho poměr k věci v rámci úředního záznamu uveden jako „ostatní“), věc byla následně usnesením policejního orgánu ve smyslu § 159a odst. 5 odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání (důkazy o konkrétním pachateli).

18. Ze spisu vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo prokázáno, že žalovaná 2/ na tísňovou linku dne [datum] oznámila, že jí byla vyměněna či poškozena vložka zámku u banky rodinného domu, v rámci podaného vysvětlení uvedla, že má podezření na kamaráda bývalého manžela [jméno FO], který s bývalým manželem (žalobcem) žije v jedné domácnosti a zřejmě mu pomáhá žalované 2/ škodit. Věc byla následně (bez slyšení žalobce) ve smyslu § 74 odst. 3 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich odložena, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující podezření, že jej spáchala určitá osoba.

19. Ze spisu vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo dále zjištěno, že na základě oznámení žalované 2/ byly dne [datum] policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že odcizil ze zahrady žalované 2/ psa [podezřelý výraz]. V rámci podaného vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 trestního řádu žalovaná 2/ uvedla, že je přesvědčena, že psa z jejího pozemku odcizil pan [jméno FO], avšak svědky na to nemá. Jelikož by však pes nepustil žádnou cizí osobu na pozemek, tak s největší pravděpodobností šel pro psa pan [jméno FO] společně s dětmi pana [jméno FO], které pes zná. Dále [Anonymizováno] Ve věci pak podal vysvětlení i žalobce (jeho poměr k věci v rámci úředního záznamu uveden opět jako „ostatní“), věc byla následně usnesením policejního orgánu ze dne [datum] ve smyslu § 159a odst. 5 odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli.

20. Ze spisu vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo prokázáno, že na základě oznámení žalované 2/ byly dne [datum] zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit žalobce tím, že (ve zkratce) od [datum] do [datum] žalovanou 2/ dlouhodobě pronásledoval, vyhledával její osobní blízkost [Anonymizováno]), čímže měl u žalované 2/ ní vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví. Dne [datum] ve věci podal ve smyslu § 158 odst. 6 trestního řádu vysvětlení žalobce (s uvedeným poměrem věci „ostatní“), kde popřel, že by se uvedeného jednání dopustil. Věc byla usnesením policejního orgánu ze dne [datum] ve smyslu § 159a odst. 1 trestního řádu odložena se závěrem, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak, kdy tento závěr byl potvrzen i usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] kterým byla zamítnuta stížnost žalované 2/ proti výše uvedenému usnesení. Se závěrů těchto rozhodnutí vyplývá, že ačkoli nelze jednání žalobce vůči žalované 2/ hodnotit pozitivně, jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty výše uvedeného přečinu, neboť nebylo způsobilé v osobě žalované 2/ vyvolat důvodnou obavu o její život nebo zdraví.

21. Ze spisu vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo prokázáno, že na základě oznámení žalované 2/ byly dne [datum] zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl neznámý pachatel dopustit tím, že [Anonymizováno]. V rámci podaného vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 trestního řádu žalovaná 2/ k osobě žalobce uvedla: „[Jméno žalobce A] Věc byla usnesením policejního orgánu ze dne [datum] ve smyslu § 159a odst. 5 trestního řádu odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání (důkazy o konkrétním pachateli).

22. Na základě těchto provedených důkazů vzal soud za prokázané, že žalovaná 2/ podala na Policii ČR několik oznámení o možném spáchání trestného činu nebo přestupku, na základě nichž byla vedena výše popsaná trestní, příp. přestupková, řízení, která skončila odložením věci ještě před zahájením trestního stíhání, případě zahájením řízení o přestupku ve vztahu ke konkrétnímu pachateli. [jméno FO]

23. Podle § 81 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

24. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

25. Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

26. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

27. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

28. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.

29. Podle § 2911 o. z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

30. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

31. Zaručení zachování lidské důstojnosti, osobní cti, vážnosti, dobré pověsti a jména člověka jako přirozené složky jeho osobnosti je zakotveno již v ústavněprávní rovině, a to v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důstojnost člověka lze vymezit jako jednu ze základních přirozených hodnot lidské osobnosti vyjadřující nezbytnost zachovávání elementární úcty k člověku, představuje minimum všeobecně uznávaných a dodržovaných pravidel etiky a slušnosti. Součástí důstojnosti člověka jsou také jeho vážnost a čest. Pojem cti vyjadřuje vlastní vnitřní náhled člověka na ocenění sebe sama a jeho postoj k vlastním elementárním životním hodnotám a představám, pojem vážnosti je spjat s uznáním člověka v okolí, s jeho postavením ve společnosti a prokazováním úcty ze strany ostatních, významově je prakticky totožný s termíny dobrá pověst a dobré jméno člověka. Pro vznik soukromoprávních odpovědnostních nároků z ochrany osobnosti musí být dány obecné hmotněprávní předpoklady, které již byly popsány výše, a to existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti člověka, neoprávněnost tohoto zásahu a existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností. Pro vznik osobnostně právních nároků není zavinění rušitele vyžadováno ani se nepředpokládá, ale pro vznik závazku k náhradě majetkové či nemajetkové újmy je i v případě zásahu do osobnosti člověka vyžadována existence zavinění na straně rušitele, které se v nedbalostní formě presumuje.

32. Otázka, kdy je oznámení podezření z trestného činu neoprávněným zásahem do osobnostních práv jiných osob, již byla opakovaně řešena a je judikatorně ukotvena jak rozhodnutími Ústavního soudu, tak Nevyššího soudu.

33. V tomto směru lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, č. j. III. ÚS 1017/15, podle něhož: „V právním státě založeném na respektu k základním právům a svobodám (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 Listiny základních práv a svobod) je nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých ústavních právech v důsledku protiprávního jednání soukromé osoby a orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy podle míry podílu na jejím vzniku. „Imunizaci“ obsahu trestního oznámení nelze bez dalšího přisvědčit, neboť nelze vyloučit, že nejen subjektivní právo, nýbrž i dokonce zákonem uložená oznamovací povinnost může být zneužita k nelegitimnímu účelu a vykonána v občanskoprávních vztazích v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem, tedy porušením uložené právní povinnosti.“ 34. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 422/2000 rovněž uvedl následující: „Důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby je při současném respektování principu společenské přiměřenosti okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních nebo cizích či veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva, nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti, když vyloučení odpovědnosti za takový zásah je možno uznat jen tehdy, pokud takový zásah lze považovat v rámci uplatněného subjektivního práva za nutný. Souhlasit ovšem již bez dalšího nelze s tím, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobce objektivně činu, který byl předmětem trestního oznámení žalovaných nedopustil, pak tím, že jej žalovaní označili za pachatele oznamovaného činu, dopustili se tak excesu z výkonu práva podat trestní oznámení (z čehož je nutno dovodit neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce tímto způsobem). Je jistě pravdou, že případný exces žalovaných by skutečně vyloučil možnost posuzovat fakt podání zmiňovaného trestního oznámení jako právně připuštěný zásah do osobnostních práv žalobce. K tomu však, aby bylo možno takovýto počin žalovaných takto jako exces označit, ovšem nepostačí pouhé zjištění výsledku šetření o takovémto trestním oznámení, resp. případné následné seznání toho, zda se dotčený mohl či nemohl činu předpokládaného trestním oznámením dopustit. K závěru, že případně se v konkrétním případě jednalo o exces při podání trestního oznámení, je však současně třeba porovnat především okolnosti, za nichž takové oznámení bylo učiněno (jde především o posouzení toho, zda zde existovaly či nikoliv okolnosti, které byly objektivně způsobilé podložit přesvědčení osoby činící trestní oznámení, že zde byl spáchán určitou konkretizovanou osobou čin označený v trestním oznámení, či zda se případně jednalo pouze o svévolné, resp. smyšlené obvinění postižené osoby s případným cílem takové osobě uškodit apod.), a zda v konkrétním případě byl naplněn předpoklad dobré víry osoby, jež takové oznámení učinila.“ 35. Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 297/2009, uzavřel, že trestní řád ukládá každému povinnost oznámit trestný čin, jehož byl svědkem, tedy i osobě, která jím byla poškozena. Plnění této zákonné povinnosti samozřejmě není porušením právní povinnosti a osoba, která takto postupuje, nenese občanskoprávní odpovědnost za újmu, jež v důsledku následného trestního stíhání vznikla obviněnému, který nebyl pravomocně odsouzen. O plnění oznamovací povinnosti však nejde, jsou-li v trestním oznámení vědomě uvedeny nepravdivé okolnosti. Právě tak uvedení nepravd ve svědecké výpovědi je porušením právní povinnosti vypovídat pravdu a nikoho křivě neobviňovat.

36. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že podání trestního oznámení a výpovědi učiněné v rámci trestního řízení (potažmo tedy i podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 trestního řádu) jsou kryty zákonnou licencí jako okolností vylučující neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti a výjimka by byla dána jen u excesu z licence v podobě vědomého uvedení skutkových nepravd ze strany žalované 2/, např. formou křivého obvinění nebo křivé výpovědi. Důkazní břemeno o tom, že žalovaná 2/ v rámci svých oznámení a podaných vysvětleních vědomě uvedla nepravdivé údaje, tíží žalobce.

37. Stěžejní otázkou ve vztahu k tomuto projednávanému nároku žalobce tedy bylo, zda se žalovaná 2/ při podání trestních oznámení, případně oznámení o přestupku, dopustila excesu z výkonu svého práva. Na základě skutkových zjištění uvedených výše však soud musel uzavřít, že žalovaná 2/ podanými oznámeními pouze plnila svou zákonnou povinnost oznámit každý trestný čin, o kterém se dozví, sledovala legitimní cíl (řádné vyšetření spáchaného skutku, potažmo zjištění a potrestání pachatele ze strany orgánů činných v trestním řízení), kdy nebylo žádným způsobem prokázáno, že by v rámci předmětných trestních, případně přestupkových řízení uvedla (navíc vědomě) jakékoli nepravdivé údaje, naopak pouze sdělovala své subjektivní domněnky o tom, kdo by mohl být pachatelem protiprávního jednání (v rámci kterých mimo jiné uváděla i jméno žalobce), kdy byla schopna logicky vysvětlit, jak k těmto domněnkám dospěla.

38. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že předmětné jednání žalované 2/ nelze vnímat jako porušení její právní povinnosti, resp. neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, a proto nedošlo k naplnění základního předpokladu pro vyvození její občanskoprávní odpovědnosti ve smyslu § 2910 o. z.

39. Vzhledem k tomuto závěru pak soud považuje za nadbytečné zabývat se otázkou případných následků (způsobené újmy), případně příčinnou souvislostí mezi tvrzenou újmou a jednáním žalované 2/, neboť tyto úvahy by na výše uvedeném závěru o tom, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce vůbec nedošlo, nemohly nic změnit. Soud proto nemohl žalobci jím požadovaný satisfakční nárok vůči žalované 2/ ve formě omluvy přiznat a žalobu v tomto rozsahu výrokem III. tohoto rozsudku zamítl. Pouze nad rámec těchto úvah soud zmiňuje, že tvrzení žalobce o tom, že bylo zasaženo do jeho práva na důstojnost, vážnost a čest, případně tvrzení o tom, že s ním byl opakovaně rozvázán pracovní poměr z důvodu, že byl nucen se opakovaně dostavovat k podání vysvětlení na policii, případně že s ním nebyla prodloužena nájemní smlouva z důvodu pomluv žalované 2/ jsou tvrzeními opět naprosto obecnými a ničím nepodloženými, ve vztahu k nimž by žalobce neunesl své břemeno tvrzení, případně břemeno důkazní.

40. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud nemohl žalobci přisvědčit ani ve vztahu k uplatněnému nároku, kterým se po žalované 2/ domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Žalobce tento svůj nárok opíral o již výše popsaná tvrzení, ve stručnosti spočívající v tom, že žalovaná 2/ na něj podala několik trestních oznámení, kde uvedla nepravdivé údaje, šíří o něm pomluvy, k čemuž nabádá i žalovanou 1/, a pronásleduje jej. K většině těchto tvrzení soud již výše uzavřel, že s ohledem na jejich obecnost a nekonkrétnost u nich žalobce nedostál své povinnosti tvrzení ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., proto se věcně zabýval pouze tvrzeními vztahujícím se k podaným trestním oznámením ze strany žalované 2/. Jelikož však dospěl k závěru, že absentuje zásadní předpoklad odpovědnosti žalované 2/ spočívající v porušení právní povinnosti, a tedy není na místě žalobci přiznat uplatněný satisfakční nárok ve formě omluvy, nemůže mu být přiznána ani jím nárokovaná peněžní forma satisfakce, kdy tato je navíc dle ustanovení § 2951 odst. 2 o. z. formou subsidiární, tedy podmínkou pro její přiznání je, že poskytnutí jiné formy morálního zadostiučinění není s ohledem na okolnosti konkrétního případu postačující. I tento nárok žalobce tedy soud považuje za nedůvodný a žalobu v tomto rozsahu ve výroku IV. tohoto rozsudku zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení (výrok V.) soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované 2/, která byla v řízení plně úspěšná, přiznal nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spočívajících v nákladech na její právní zastoupení. Jejich výše pak vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“) ve znění účinném ke dni poskytnutí právní služby. Zástupce žalované 2/ učinil ve věci 6 úkonů právní služby podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), d), f), g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, první nahlížení do spisu dne [datum], písemné podání ve věci samé ze dne [datum] a ze dne [datum], účast u soudního jednání dne [datum] přesahujícího 2 hodiny), za které náleží mimosmluvní odměna dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu, za jeden úkon právní služby 3 100,- Kč, celkem tedy 18 600,-Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ke každému z úkonů právní služby dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu po 300,- Kč, celkem tedy 1 800,- Kč. Jako neúčelné podání pak soud vnímal vyjádření žalované 2/ ze dne [datum] (doručené soudu prostřednictvím datové zprávy dne [datum]) k návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, neboť toto bylo k soudu podáno až poté, co již soud o podaném předběžném opatření rozhodl. Za tento úkon tedy soud právnímu zástupci žalované 2/ žádnou odměnu nepřiznal. Dále byla požadována náhrada hotových výdajů za cestovní výdaje dle ust. § 13 odst. 5 advokátního tarifu vzniklé v souvislosti s nahlížením do spisu automobilem BMW, celkem ujeto za cestu [adresa] a zpět (nahlížení do spisu dne [datum]) 61 km, při ceně nafty 34,40 Kč/l a kombinované spotřebě 6,2 l/100km, celkem 130,- Kč, dále základní sazba 5,20 Kč/1km (vyhláška č. 467/2022 Sb.), celkem 317,20 Kč, v součtu tedy 447,20 Kč. Dále byla požadována náhrada hotových výdajů za cestovní výdaje dle ust. § 13 odst. 5 advokátního tarifu vzniklé v souvislosti s cestou k jednání automobilem BMW, celkem ujeto za cestu [adresa] a zpět (jednání dne [datum]) 61 km, při ceně nafty 38,70 Kč/l a kombinované spotřebě 6,2 l/100km, celkem 146,40 Kč, dále základní sazba 5,60 Kč/1km (vyhláška č. 398/2023 Sb.), celkem 341,60 Kč, v součtu tedy 488,- Kč. Dále náhrada za promeškaný čas za celkem [hodnota] započatých půlhodin po 100,- Kč za čas strávený cestou k nahlížení do spisu dne [datum] a jednání dne [datum] ([adresa] a zpět), podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 advokátního tarifu tj. 1 000,- Kč. Celková odměna nákladů řízení činí 22 335,20 Kč, advokát doložil je plátcem DPH (její výše činí 4 690,40 Kč), celková výše nákladů tak činí 27 025,60 Kč. .K úhradě této částky zavázal soud žalobce k rukám právního zástupce žalované 2/ (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení