9 C 10/2022- 146

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Suchánka a přísedících Zuzany Růžičkové a Stanislavy Zívrové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro 21 016 000 Kč s příslušenstvím eventuálně o převod podílu takto:

Výrok

I. Návrh, aby soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 016 000 Kč poníženou o skutečnou kupní cenu, za kterou společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa žalované], zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Hradci Králové, oddíl C, vložka [číslo] nabyla 100% podíl ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova], [IČO], se sídlem [adresa], zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Hradci Králové, oddíl C, vložka [číslo], a to včetně zákonného úroku z prodlení od 4. 1. 2022 do zaplacení, eventuálně aby rozhodl, že žalovaná je povinna na žalobkyni převést 100 % podílu ve společnosti [právnická osoba], za předpokladu zachování 100% podílu společnosti [právnická osoba] ve [právnická osoba] – fyzioterapie s. r. o., to vše za kupní cenu ve výši kupní ceny, za kterou společnost [právnická osoba] nabyla 100% podíl ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova] poníženou o veškeré dluhy společností [právnická osoba] a [jméno] – [anonymizována dvě slova], zejména pak, nikoli však výlučně, závazky uvedených společností vůči jakýmkoli financujícím subjektům, žalované či jakýmkoli žalované blízkým či spřízněným osobám a za podmínek příslušné převodní smlouvy akceptovatelných pro žalobkyni, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení 385 070,40 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 6. 1. 2022 se žalobkyně domáhala zaplacení finanční částky specifikované ve výroku I., alternativně pak uložení povinnosti žalované převést na žalobkyni obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 31. 1. 2014 pracovní smlouvu a od 27. 1. 2020 do 14. 7. 2021 byla žalovaná prokuristou žalobkyně. Žalovaná porušila články 5.19 a 5.21 pracovní smlouvy, § 304 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, § 54 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), a to ve spojení s § 58 odst. 1 zákona o obchodních korporacích (ve znění do 1. 1. 2021). Žalovaná, aniž by to oznámila žalobkyni či jejím zástupcům a aniž by žalovaná od žalobkyně, resp. jejích zástupců či příslušných orgánů, obdržela souhlas, se stala dne 22. 6. 2021 jednatelkou [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova]., [IČO], se sídlem [adresa], a dne 20. 4. 2020 jednatelkou společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa žalované], [část obce], přičemž žalovaná je současně jedinou společnicí obou společností. Žalovaná tak je i skutečným majitelem obou výše uvedených společností. Obě společnosti jsou společnostmi přímo konkurenčními vůči žalobkyni, případně se jedná o společnosti, o jejichž akvizici měla žalobkyně zájem. Žalovaná namísto plnění povinností vyplývajících jí z pracovní smlouvy (jakožto vedoucí provozu) a z pozice prokuristy, si založila bez vědomí a souhlasu žalobkyně konkurenční společnost, prostřednictvím které následně nabyla 100 % podíl ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova]., místo toho, aby uvedené činnosti prováděla ve prospěch žalobkyně tak, jak na základě uzavřené pracovní smlouvy, zákonných ustanovení a pokynů žalobkyně měla. Žalobkyně neprodleně poté, co se o výše uvedených skutečnostech dozvěděla, tyto oznámila žalované a pokusila se o smírné vyřešení celé věci. Žalované předala návrh dohody o vypořádání, rozhodné skutečnosti současně shrnula v dopise s názvem„ Oznámení porušení povinností a vznik škod“ ze dne 6. 10. 2021. Žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce odmítla jakékoli pochybení z její strany, jakož i uzavření dohody o vypořádání, na což žalobkyně obratem dne 14. 10. 2021 reagovala dopisem, ve kterém odmítla argumentaci žalované a zaslala žalované okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalovanou vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalovaná se okamžitému zrušení pracovního poměru nijak nebránila. V důsledku a v příčinné souvislosti s uvedenými porušeními povinností vznikla žalobkyni škoda, za kterou je dle žalobkyně žalovaná v plném rozsahu odpovědná a kterou je žalovaná povinna žalobkyni včetně ušlého zisku uhradit, jelikož se zcela zřejmě jednalo o úmyslné porušení povinností žalované vyplývajících jí z pracovní smlouvy a příslušných zákonných ustanovení. Současně v případě společnosti [právnická osoba] vznikly žalobkyni v důsledku porušení povinností žalobkyně nároky vyplývající z § 5 zákona o obchodních korporacích, tedy nároky na vydání prospěchu, který žalovaná v důsledku porušení povinností získala, eventuálně na převod z tohoto porušení povinností vzniklých práv, ledaže to vylučuje jejich povaha. Znaleckým posudkem opatřeným žalobkyní byla stanovena výše vzniklé škody na částku 21 016 000 Kč, kterou je však třeba ponížit o skutečnou kupní cenu, kterou společnost [právnická osoba] uhradila za koupi 100 % podílu ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova]. Tím se dospěje k částce, kterou by žalobkyně bývala vynaložila na akvizici [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova]., kdyby tuto nabyla žalobkyně namísto žalované. Žalovaná mimo jiné měla v rámci svých povinností zajišťovat a vyjednávat akviziční příležitosti a akvizice pro žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě vzniklé škody ve výši 21 016 000 Kč ponížené o kupní cenu, za kterou společnost [právnická osoba] nabyla 100 % podíl ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova]., nebo k převodu 100 % podílu ve společnosti [právnická osoba] na žalobkyni (za předpokladu zachování 100 % podílu společnosti [právnická osoba] ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova].), to vše za kupní cenu, za kterou společnost [právnická osoba] nabyla 100 % podíl ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova]. poníženou o veškeré dluhy společností [právnická osoba] a [jméno] – [anonymizována dvě slova]., zejména pak, nikoli však výlučně, závazky uvedených společností vůči jakýmkoli financujícím subjektům, žalované či jakýmkoli žalované blízkým či spřízněným osobám. Současně žalobkyně vyzvala žalovanou k doložení kupní ceny za nabytí 100 % podílu ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova]. Předžalobní výzva však zůstala bez odezvy ze strany žalované, a proto žalobkyně přistoupila k podání žaloby v této věci.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Nesporovala, že dne 31. 1. 2014 uzavřela pracovní smlouvu se společností [právnická osoba], [IČO] (nikoli tedy se žalobkyní), a že v době od 27. 1. 2020 do 14. 7. 2021 byla prokuristkou žalobkyně. Žalující společnost vznikla 1. 6. 2019 odštěpením od společnosti [právnická osoba], [IČO], na základě projektu rozdělení odštěpením vyhotoveného dne 18. 4. 2019. V důsledku tohoto odštěpení přešla na žalující společnost práva a povinnosti z pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 1. 2014. Žalovaná nesporovala, že jako jediný společník založila a stala se jednatelkou [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] [anonymizováno], [IČO], která se v červnu 2021 stala jediným společníkem [právnická osoba] - [anonymizována dvě slova], [IČO]. V případě společnosti [právnická osoba] je nutno dodat, že oprávnění k poskytování zdravotních služeb tato společnost získala až v únoru 2021. Navíc vzhledem k charakteru činnosti a vzdálenosti místa podnikání obou společností ([obec] a [obec]) nemůže jít o fakticky si konkurující společnosti. Žalovaná neporušila článek [číslo] pracovní smlouvy, protože vlastním jménem na vlastní účet neprováděla podnikatelskou činnost související s podnikatelskou činností zaměstnavatele (fakt, že byla společníkem a jednatelem, není jednáním vlastním jménem na vlastní účet). Nedošlo také k tomu, že by žalovaná zprostředkovávala pro jiné osoby obchody na úkor společnosti. Vzhledem k charakteru činnosti a vzdálenosti místa podnikání nemůže jít o fakticky si konkurující společnosti, a nelze tedy ani hovořit o tom, že by došlo k nějakému jednání na úkor zaměstnavatele. Totéž platí u [právnická osoba] - [anonymizována dvě slova], [IČO], která je menší fyzioterapií působící na [anonymizováno], jež fakticky nemůže být konkurenční společností pro žalobkyni. Žalovaná neporušila čl. 5 pracovní smlouvy. Porušení tohoto článku smlouvy nemůže zakládat pouze to, že žalovaná jako jediný společník založila a stala se jednatelkou společnosti [právnická osoba], která se následně stala jediným společníkem [právnická osoba] - [anonymizována dvě slova] K porušení § 304 zákoníku práce sice formálně došlo, pro žalobkyni to ale nemělo žádné důsledky a nevznikla z toho žádná škoda. Porušen nebyl ani § 54 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, protože žádný střet zájmů nenastal. Žalobkyně a společnosti [právnická osoba] a [jméno] - [anonymizována dvě slova] nejsou faktickou konkurencí. Tvrzení, že se jedná o společnosti, o jejichž akvizici měla žalobkyně zájem, je nesmyslné. [právnická osoba] žalovaná sama nově založila, takže žalobkyně mohla mít jen stěží zájem o akvizici neexistující společnosti. Společnost [jméno] - [anonymizována dvě slova] pak žalovaná nabyla na základě své osobní známosti s dřívějším jediným společníkem této [právnická osoba] [jméno], který se vyjádřil tak, že svou společnost by nikdy neprodal nějakému„ většímu řetězci“. Žalovaná byla u žalobkyně zaměstnána jako vedoucí provozu. Z titulu tohoto pracovního zařazení ani z titulu postavení prokuristy rozhodně nebylo náplní činnosti žalované to, že by se měla starat o akviziční záměry majitelů žalující společnosti. Své pracovní povinnosti žalovaná plnila vždy řádně a své další aktivity nikdy nevykonávala na úkor zaměstnavatele. Od konce léta 2021 byl na žalovanou vytvářen cílený nátlak, jehož jediným cílem bylo donutit žalovanou k převedení jejích společností žalobkyni. Žalobkyně začala účelově tvrdit, že o založení společnosti [právnická osoba] nevěděla. Žalovaná obdržela od žalobkyně řadu dopisů a také okamžité zrušení pracovního poměru. Přestože žalovaná s důvody okamžitého zrušení nesouhlasila, nijak se proti němu nebránila, protože vzhledem k nátlaku, který na ni byl vyvíjen, pro ni nebylo představitelné, že by u žalobkyně nadále pracovala. Ostatně sama žalovaná již předtím dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru. Ustanovení § 5 zákona o obchodních korporacích na prokuristy dopadalo pouze do 1. 1. 2021 (do novelizace ustanovení § 58 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Nabytí podílu v jiné společnosti s ručením omezeným ale není ustanovením § 199 zákona o obchodních korporacích zakázáno, a to ani pro jednatele společnosti (tím méně pro prokuristy). Navíc práva dle § 5 zákona o obchodních korporacích lze uplatnit nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy se společnost o porušení dozvěděla, nejpozději však do 1 roku od tohoto porušení. Vzhledem k datu vzniku společnosti [právnická osoba] (20. 4. 2020) je zřejmé, že tento nárok je kromě své nedůvodnosti navíc uplatněn opožděně. V době, kdy se společnost [právnická osoba] stala jediným společníkem [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], již ustanovení § 5 na prokuristy nedopadalo.

3. V průběhu řízení – i v návaznosti na předběžný právní názor sdělený soudem – žalobkyně argumentaci ve věci dále doplnila. Porušeními právních povinností ze strany žalované vznikla žalobkyni újma ve výši vyčíslené znaleckým posudkem, když žalovaná jakožto zaměstnankyně žalobkyně a prokuristka žalobkyně vykonávala bez souhlasu a vědomí žalobkyně činnosti (založila si a provozovala společnost [právnická osoba], prostřednictvím které následně nabyla podíl ve [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova]), které kdyby vykonávala pro žalobkyni, tak by žalobkyně rostla a expandovala namísto společností vlastněných a ovládaných žalovanou. K námitce žalované, že ve vztahu ke [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] se nemohlo jednat o akvizici, dle žalobkyně o akvizici ve formálním slova smyslu skutečně jít nemohlo, nicméně pokud se jednalo de facto o převzetí a pokračování ordinací paní [příjmení] a paní [příjmení], šlo v zásadě o akvizici, když společnost [právnická osoba] nezačínala na„ zelené louce“, ale měla předjednaný způsob„ přechodu“. Žalobkyně popřela, že by její zástupci byli o účasti žalované ve [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] informování [anonymizováno] [příjmení]. Žalobkyně rozporovala tvrzení žalované, že [právnická osoba] – [anonymizováno] působí na [anonymizováno]. V příloze č. 2, která je součástí smlouvy uvedené společnosti se zdravotní pojišťovnou, je na straně 3 uvedena jako územní oblast [obec] – [číslo] (stejný okres působnosti jako u žalobkyně). Předmět podnikání a činnosti všech 3 společností je stejný či obdobný. Cílem žalobkyně vždy bylo expandovat a rozvíjet svojí činnost na území celé České republiky, o čemž žalovaná od počátku věděla. Společnosti [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] - [anonymizováno] jsou ve vztahu k žalobkyni nejen konkurenční, ale jejich rozvoj a akvizice ze strany žalované na úkor žalobkyně měl za následek vznik újmy na straně žalobkyně. Žalobkyně nebyla ze strany žalované o jakékoli plánované či možné akvizici byť i jen informována, natož aby jí byla nabídnuta možnost komunikace s prodávajícím. Žalovaná tak jednala úmyslně na úkor žalobkyně ve svůj vlastní prospěch. Tvrdí-li žalovaná, že nebylo náplní její činnosti„ starat se o nějaké akviziční záměry majitelů žalobkyně“, pak úkoly týkající se akviziční činnosti byly žalované opakovaně zadávány, a to jak ústně, tak i písemně. Žalovaná tyto nijak nesporovala, naopak je i plnila. K porušení § 54 odst. 1 zákona o obchodních korporacích žalobkyně uvedla, že pokud má porušení zákazu konkurence trvající charakter, neskončí objektivní lhůta k uplatnění práv podle § 5 odst. 1 zákona o obchodních korporacích dříve než uplynutím jednoroční lhůty od okamžiku, kdy porušování zákazu konkurence ze strany povinné osoby skončilo (tedy od okamžiku, kdy povinná osoba zákaz konkurence přestala porušovat). Porušení konkurence ze strany prokuristy bylo možné pouze do 1. 1. 2021. Dle žalobkyně je tento den i dnem, od kdy se počítá uvedená objektivní lhůta. K uplatnění práva na vydání prospěchu nebo na převod vzniklých práv u povinné osoby došlo doručením výzvy k vydání příslušného prospěchu nebo jiných práv, které žalovaná v důsledku porušení zákazu konkurence získala, k čemuž došlo 6. 10. 2021. Žalobkyně tak práva dle § 5 zákona o obchodních korporacích uplatnila řádně a včas. Při posuzování běhu lhůt je třeba vycházet i ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2832/2020. Žalobkyně dále uvedla, že své nároky uplatnila primárně z důvodu porušení povinností vyplývajících z pracovní smlouvy a z ustanovení § 304 zákoníku práce ze strany žalované, ve vztahu ke [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] též z důvodu porušení povinnosti podle § 54 odst. 1 zákona o obchodních korporacích (ve spojení s § 58 odst. 1 téhož zákona). V případě, že by nárok byl posuzován v režimu zákoníku práce, náleží žalobkyni náhrada újmy v plném rozsahu, včetně ušlého zisku (tedy toho, o co se nezvětšil majetek žalobkyně v důsledku jednání žalované, ačkoliv by k tomu za normálních okolností došlo), jelikož ze strany žalované šlo zcela zřejmě o porušení úmyslné.

4. Žalovaná trvala i po provedeném dokazování na zamítnutí žaloby. Žalobkyně tvrdí, že bylo povinností žalované zařídit nabytí dalších společností žalobkyní a že škodou je hodnota těchto společností. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou. V posuzované věci neexistuje žádné porušení právní povinnosti žalované, které by bylo příčinou vzniku škody tak, jak ji uplatňuje žalobkyně. Žalovaná neporušila článek 5.19 pracovní smlouvy, protože vlastním jménem na vlastní účet neprováděla podnikatelskou činnost související s podnikatelskou činností zaměstnavatele (fakt, že byla společníkem a jednatelem, není jednáním vlastním jménem na vlastní účet). Nedošlo také k tomu, že by žalovaná zprostředkovávala pro jiné osoby obchody na úkor žalující společnosti. Žalovaná žádnou zprostředkovatelskou, komisionářskou ani jinou smlouvu příkazního typu uzavřenu neměla. Nelze souhlasit ani s tím, že by žalovaná porušila čl. 5 21 pracovní smlouvy. Ze žaloby ostatně ani není zřejmé, v čem konkrétně by porušení tohoto článku smlouvy mělo spočívat. K porušení ust. § 304 odst. 1 zákoníku práce sice formálně došlo, ale pro žalobkyni to nemělo žádné důsledky a nevznikla z toho žádná škoda. Podle tohoto ustanovení je zakázán výkon výdělečné činnosti. Výkonem výdělečné činnosti nemůže být samotné založení společnosti či nabytí podílu ve společnosti s ručením omezeným (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1652/97). O výkon výdělečné činnosti se jedná až v případě, že se zaměstnanec na činnosti společnosti s ručením omezeným fakticky podílí (např. tím, že je jednatelem). Pokud žalobkyně tvrdí, že škodou je, zjednodušeně řečeno, ušlý zisk v podobě nenabytí vlastnictví dvou dalších společnosti, pak taková škoda nemůže být v příčinné souvislosti s porušením ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce, protože porušením § 304 odst. 1 zákoníku práce (výdělečnou činností) je pouze jednatelství, nikoli vlastnictví společnosti. Povinnost zakotvená v § 54 odst. 1 zákona o obchodních korporacích platí při výkonu funkce, v daném případě při výkonu funkce prokuristy. Nabytí podílu v předmětných společnostech bylo záležitostí, která není činností při výkonu funkce prokuristy a vůbec s ním nesouvisí. Ani toto zákonné ustanovení tedy žalovaná neporušila. Zákon či smlouva mohou stanovovat povinnosti žalované jako zaměstnance a prokuristy při výkonu zaměstnání resp. při výkonu funkce prokuristy či v souvislosti s tím. Naopak není možné, vyjma omezení stanovených zákonem, žalovanou omezovat v jejích soukromých aktivitách, a zejména pak v možnosti nabývat majetek (žaloba je totiž v zásadě postavena na tom, že právě nabytí podílu v jiných společnostech je příčinou škody), protože by šlo o nepřípustné omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Zákonná omezení činností mimo výkon zaměstnání či výkon funkce prokuristy možná jsou a zákonodárce je promítl zejména do ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce či ustanovení § 54 odst. 1 a § 199 zákona o obchodních korporacích (do 31. 12. 2020). Žádná z těchto ustanovení ale neomezují žalovanou v možnosti nabýt podíl v jiné společnosti. Omezení se mohou týkat jen toho, že žalovaná nemohla být statutárním orgánem dalších dvou společností. Její jednatelství v těchto společnostech ale nemůže být příčinou škody tvrzené žalobkyní, tj. škody spočívající v tom, že žalobkyně nevlastní tyto další dvě společnosti. Obecným předpokladem odpovědnosti za škodu je dále příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a tvrzenou škodou. Žádné žalobkyní tvrzené porušení povinností (k nimž navíc nedošlo) nemůže být příčinou vzniku škody tak, jak ji požaduje žalobkyně. Znalecký posudek předložený žalobkyní je nadbytečný a nesprávný. Ušlý zisk v podobě hodnoty obou společností nemůže být škodou, za kterou by byla žalovaná odpovědnou. Hodnota [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] byla již ke dni jejího vzniku stanovena na více než 10 mil. Kč, ačkoli k tomuto dni ani neměla oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Posudek zpracovávala manželka právního zástupce žalobkyně, která přitom byla z takového znaleckého úkonu podle ustanovení § 18 zákona č. 254/2019 Sb. vyloučena. Dle žalobního petitu se za prospěch žalované považuje to, že se stala společníkem společnosti [právnická osoba] Nabytí podílu v jiné společnosti s ručením omezeným ale není ustanovením § 199 zákona o obchodních korporacích zakázáno, a to ani pro jednatele společnosti (tím méně pro prokuristy). Žalovaná neměla povinnost informovat žalobkyni o nějaké možné akvizici. Zařizování akvizic je otázkou obchodního vedení, přísluší vždy skutečným vlastníkům společnosti či jejím statutárním orgánům. To, že se žalovaná účastnila akvizičních jednání spolu s majiteli žalobkyně, že jim poskytovala informace o tom, co je k takové akvizici potřeba apod., vypovídá pouze o tom, že žalovaná plnila pracovní úkoly, které jí byly zadány, tj. např. informovat o tom, co je třeba k případné akvizici zařídit, jet spolu s majiteli společnosti na jednání o možné akvizici apod. Rozhodně ale nebylo právní povinností žalované informovat svého zaměstnavatele o tom, že nějaká další akviziční možnost existuje.

5. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 22. 12. 2022 uvedla, že se o střetu zájmů a dalších porušeních povinností žalované dozvěděla až v první polovině září 2021, kdy začala se žalovanou celou věc řešit.

6. Žalobkyně při jednání soudu dne 1. 3. 2023 (po poučení o možnosti prekluze nároku uplatněného podle § 5 zákona o obchodních korporacích) zdůraznila, že žalobou uplatněné právo primárně vychází z porušení povinností žalobkyně vyplývajících z pracovněprávního vztahu. V návaznosti na to byla žalobkyně soudem vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, a to zejména k tomu, v čem spočívá újma vzniklá žalobkyni, dále k příčinné souvislosti mezi konkrétním porušením zákonné či smluvní povinnosti žalované a vzniklou újmou. Výzvou doručenou žalobkyni dne 21. 4. 2023 pak byla stanovena lhůta pro doplnění skutkových tvrzení do 3. 5. 2023.

7. Žalobkyně i poté setrvala na původně uplatněné argumentaci k odpovědnosti žalované za škodu i k výši škody. Ze strany žalobkyně tedy nedošlo ke změně žaloby, a to ani změnou žalobních tvrzení, a proto soud nerozhodoval o tom, zda změnu žaloby připouští či nepřipouští.

8. Soud vzal na základě provedených důkazů, že dne 31. 1. 2014 byla mezi společností [právnická osoba], sídlem [adresa], [IČO], jako zaměstnavatelem a žalovanou jako zaměstnancem uzavřena pracovní smlouva. Na základě této smlouvy měla žalovaná od 1. 2. 2014 vykonávat pro zaměstnavatele práci vedoucí provozu (druh práce). Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. V článku 5.19 nazvaném„ Související výdělečná činnost, zákaz zprostředkování“ bylo uvedeno:„ Zaměstnanec nesmí vlastním jménem na vlastní účet provádět podnikatelskou činnost, jež souvisí s podnikatelskou činností zaměstnavatele ani zprostředkovávat pro jiné osoby obchody na úkor zaměstnavatele.“ Dle článku 5.21 smlouvy nazvaného„ Neoprávněné výhody“ platilo:„ Zaměstnanec nesmí postupovat při své činnosti tak, aby získal na úkor zaměstnavatele pro sebe nebo cizí podnikání neoprávněné výhody a nebude za stejným účelem přijímat jakýkoliv prospěch.“ Tyto skutečnosti soud zjistil z pracovní smlouvy (č.l. 4).

9. Dopisem ze dne 29. 9. 2021, který byl doručen žalobkyni dne 30. 9. 2021, dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru. Pracovní poměr měl na základě této výpovědi skončit dne 30. 11. 2021 (viz č.l. 91). Dopisem ze dne 14. 10. 2021 žalobkyně okamžitě zrušila pracovní poměr žalované podle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo odůvodněno porušením čl. 5 a 5.21 pracovní smlouvy, dále porušením ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce. Dopis obsahující okamžité zrušení pracovního poměru byl žalované doručen dne 18. 10. 2021 (viz č.l. 129a – 130).

10. Žalující společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. června 2019. Předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování zdravotních služeb. Společnost vznikla rozdělením odštěpením [právnická osoba] a. s., [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec]. Na žalující společnost jako nástupnickou přešlo v rámci vnitrostátní fúze sloučením s účinností ode dne 1. 5. 2020 jmění zanikající společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo]. Žalovaná byla v obchodním rejstříku zapsána jako prokuristka uvedené společnosti od 27. 1. 2020 do 7. 9. 2021 (viz výpis z obchodního rejstříku č.l. 7). K odvolání prokury došlo ze strany žalobce dne 14. 7. 2021 (viz č.l. 24). 11. [právnická osoba], sídlem [adresa], [PSČ] [obec], vznikla a byla zapsána do obchodního rejstříku dne 20. 4. 2020. Předmětem činnosti společnosti je poskytování zdravotních služeb. Žalovaná je jedinou společnicí a jednatelkou společnosti (viz č.l. 26). 12. [příjmení] [jméno] – [anonymizována dvě slova], sídlem [adresa], [IČO], vznikla a byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 1. 2011. Předmětem činnosti bylo mj. poskytování masérských, rekondičních a regeneračních služeb, dále provozování nestátního zdravotnického zařízení. Do 22. 6. 2021 byl společníkem a jednatelem jmenované [právnická osoba] [jméno]. Žalovaná se stala jednatelkou jmenované společnosti dne 22. 6. 2021. Od 16. 7. 2021 je jediným společníkem jmenované společnosti společnost [právnická osoba] (viz č.l. 9).

13. Dopisem nazvaným„ Oznámení porušení povinností a vznik škod“ ze dne 6. 10. 2021 sdělila žalobkyně žalované, že z její strany došlo k porušení povinností uvedených v článcích 5.19 a 5.21 pracovní smlouvy, dále povinností uvedených v § 304 odst. 1 zákoníku práce a v § 54 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Toto porušení bylo spatřováno v tom, že se žalovaná stala dne 22. 6. 2021 jednatelkou [právnická osoba] - [anonymizována dvě slova] a dne 20. 4. 2020 jednatelkou [právnická osoba] [anonymizováno] [obec], aniž by to oznámila žalobkyni či jejím zástupcům a aniž by od žalobkyně či jejich zástupců či příslušných orgánů obdržela k tomu souhlas. Uvedená jednání byla označena jako„ Případy porušení“. Žalobkyně uvedla, že v důsledku„ Případů porušení“ a v příčinné souvislosti s nimi jí vznikla škoda, za kterou v plném rozsahu odpovídá žalovaná, která je povinna tuto škodu včetně ušlého zisku žalobkyni uhradit, jelikož se zřejmě jednalo o úmyslné porušení povinností vyplývajících z pracovní smlouvy a z příslušných zákonných ustanovení (viz č.l. 128).

14. Z dopisu žalobkyně ze dne 14. 10. 2020 nazvaným„ Odpověď na dopis [právnická osoba] x [celé jméno žalované] ze dne 12. 10. 2021“, který žalobkyně odeslala zástupci žalované, mj. vyplývá, že na dopis žalobkyně ze dne 6. 10. 2021 bylo reagováno dopisem zástupce žalované ze dne 12. 10. 2021 (viz. č.l. 129). Předžalobní výzvou ze dne 27. 12. 2021 zaslanou žalované a jejímu právnímu zástupci uplatnila žalobkyně vůči žalované stejné nároky, které jsou předmětem tohoto řízení (viz č.l. 131).

15. Dle § 54 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020, dozví-li se člen orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, informuje o tom bez zbytečného odkladu ostatní členy orgánu, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. To platí obdobně pro možný střet zájmů osob členovi orgánu obchodní korporace blízkých nebo osob jím ovlivněných nebo ovládaných.

16. Dle § 58 odst. 1 cit. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2020) ustanovení § 51 až 57 a pravidla tohoto zákona o nepřípustnosti konkurenčního jednání se použijí také na prokuristu; to platí přiměřeně pro prokuristu zmocněného podnikatelem, který není obchodní korporací. S účinností od 1. 1. 2021 upravuje ustanovení § 58 odstoupení z funkce.

17. Dle § 5 odst. 1 cit. zák. obchodní korporace může požadovat, aby jí ten, kdo porušil zákaz konkurenčního jednání, vydal prospěch, který v důsledku toho získal, anebo aby na ni převedl z toho vzniklá práva, ledaže to vylučuje povaha získaných práv; to platí obdobně pro každého jiného nabyvatele tohoto prospěchu nebo práva, ledaže tento nabyvatel jednal v dobré víře.

18. Dle § 5 odst. 2 cit. zák. právo podle odstavce 1 lze u povinné osoby uplatnit do 3 měsíců ode dne, kdy se obchodní korporace o porušení tohoto zákazu dozvěděla, nejpozději však do 1 roku od porušení; k později uplatněnému právu se nepřihlíží.

19. V důvodové zprávě k zákonu č. 33/2020 Sb., jímž došlo ke změně výše citovaného § 58 zákona o obchodních korporacích, bylo uvedeno: K bodu 54 (§ 58): Navrhuje se zrušit stávající § 58. Ustanovení o pravidlech jednání členů volených orgánů obchodních korporací ani pravidla o střetu zájmů nelze na prokuristu vztáhnout pouze z titulu jeho postavení prokuristy. Prokurista je pouhým smluvním zástupcem podnikatele; není členem orgánu obchodní korporace. Pokud pravidla nemíří i na zbylé smluvní či zákonné zástupce obchodní korporace, není důvodu, aby se aplikovala na prokuristu.

20. Porušení zákazu konkurenčního jednání bylo zákonem o obchodních korporacích ve vztahu k prokuristům sankcionováno pouze v době do 31. 12. 2020. S účinností od 1. 1. 2021 byl zákaz konkurenčního jednání ze strany prokuristů zrušen. Pro posuzovanou věc z uvedeného vyplývá, že ze strany žalované jako prokuristky mohlo dojít k porušení zákazu konkurenčního jednání pouze založením [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] a účastí v této společnosti v roce 2020, nikoliv již nabytím obchodního podílu ve [právnická osoba] – [anonymizováno] v roce 2021.

21. Gramatickým výkladem ust. § 54 odst. 1 ve spojení s ust. § 58 zákona o obchodních korporacích (ve znění účinném do 31. 12. 2020) nelze než dovodit, že toto ustanovení zakotvovalo jednorázovou povinnost prokuristy oznámit hrozící střet jeho zájmů se zájmy jím zastupované společnosti (viz slovní spojení„ informuje o tom bez zbytečného odkladu“). Tento závěr je významný pro posouzení otázky, zda žalobkyně uplatnila práva zakotvená v § 5 zákona o obchodních korporacích včas. Společnost [příjmení] [jméno] [příjmení] byla založena dne 20. 4. 2020. Dle soudu tak žalovaná jako prokuristka měla informovat členy orgánů žalobkyně o možném střetu jejího zájmu jako prokuristky žalobkyně a současně jako společnice a jednatelky nově zakládané [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] se zájmy žalobkyně nejpozději do dne předcházejícího založení [právnická osoba] [anonymizováno] [obec], tj. do 19. 4. 2020. Od tohoto dne dle soudu započal běh objektivní roční prekluzivní lhůty pro uplatnění práv dle § 5 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Tento názor ostatně odpovídá výkladu obsaženému v dále citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020 sp. zn. 27 Cdo 2832/2020, v němž se uvádí:„ Gramatickým výkladem § 5 odst. 2 z. o. k. však lze dospět pouze k tomu, že objektivní lhůta začíná běžet okamžikem, kdy dojde k porušení zákazu konkurence.“ K uplatnění práv žalobkyně však došlo až dopisem ze dne 6. 10. 2021, tedy po uplynutí roční objektivní prekluzivní lhůty.

22. I kdyby však soud připustil, že konkurenční jednání zakázané ustanovením § 54 odst. 1 zákona o obchodních korporacích má trvající charakter, bylo by nutno zohlednit, že zákaz konkurenčního jednání z důvodu vypuštění původního ustanovení § 58 zákona o obchodních korporacích s účinností od 1. 1. 2021 nebylo možno aplikovat na prokuristu. Došlo-li proto s účinností od 1. 1. 2021 ke zrušení zákazu konkurenčního jednání ve vztahu k prokuristům, pak bylo věcí žalobkyně, aby nejpozději ke konci roku 2020 řádně ověřila, zda žalovaná uvedený zákaz neporušuje. Toto ověření bylo možno provést prostým nahlédnutím do obchodního rejstříku. Pouze takový postup by odpovídal zásadě vigilantibus iura scripta sunt. V případě, že by žalobkyně zjistila porušení zákazu konkurenčního jednání ze strany žalované, mohla by uplatnit nároky podle § 5 zákona o obchodních korporacích v subjektivní tříměsíční prekluzivní lhůtě, která běžela do 31. 3. 2021. K později uplatněnému právu by soud nemohl přihlížet. Přes uvedené je dle soudu nutno vycházet z toho, že jednání zakázané ustanovením § 54 odst. 1 ve spojení s ust. § 58 zákona o obchodních korporacích (ve znění účinném do 31. 12. 2020) nemá trvající charakter. Takový výklad by totiž by popíral obecný účel prekluzivních lhůt, jak je vymezen v judikátu citovaném v následujícím odstavci (souběh funkce prokuristy s účastí v jiné obchodní korporaci teoreticky může trvat po neomezenou dobu).

23. Žalobkyně ve vztahu k posuzování běhu lhůt u tohoto typu nároku argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2832/2020. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se mj. uvádí: (33) Podle § 5 odst. 1 z. o. k. práva na vydání prospěchu a převod práv vznikají (nejdříve) okamžikem, kdy povinný prospěch získal, nebo právo nabyl. Gramatickým výkladem § 5 odst. 2 z. o. k. však lze dospět pouze k tomu, že objektivní lhůta začíná běžet okamžikem, kdy dojde k porušení zákazu konkurence, a že počátkem subjektivní lhůty je okamžik, kdy se (oprávněná) obchodní korporace o porušení zákazu konkurence a o osobě, která zákaz konkurence porušila, dozví. Podle těchto interpretačních závěrů je počátek objektivní prekluzivní lhůty (a tedy i zánik práv) vázán na skutečnost, která per se nemá za následek vznik práv, jež mají být v této lhůtě uplatňována. V některých případech by tak (jak správně uvádí dovolatelka) prekluzivní lhůty začaly běžet, nebo uplynuly dříve, než by práva podle § 5 odst. 1 z. o. k. vznikla. Z tohoto důvodu je třeba právě naznačený výklad odmítnout a hledat jiný způsob určení počátku běhu prekluzivních lhůt. (34) Tuto nepravou (teleologickou) mezeru v zákoně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, rozsudek ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, či usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, uveřejněné pod číslem 54/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, nebo v teorii Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 230) je třeba per analogiam vyplnit právní normou, jež je svým smyslem a účelem co nejblíže úpravě, jež se na právní vztah přímo vztahuje. (35) Obecným účelem lhůt je podle Ústavního soudu„ snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 183/13). (36) Obecný účel lhůt se ve vztahu k prekluzivním lhůtám projevuje i tak, že tyto lhůty – v souladu s principem vigilantibus iura scripta sunt – mají motivovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních práv. Tento princip se výrazněji uplatní u subjektivních prekluzivních lhůt. (37) Právě popsaný účel prekluzivních lhůt je obdobný účelu lhůt promlčecích (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02). Oba typy lhůt se liší (pouze) v intenzitě, jakou právní úprava prosazuje jejich účel; tzn. například v tom, zda má uplynutí lhůty na právo přímé účinky, nebo vedle jejího uplynutí musí (k jeho oslabení či zániku) nastat další právní skutečnost. K porovnání účinků obou typů lhůt srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015, nebo ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1659/2019 (38) Výše popsanou mezeru v zákoně je proto na místě vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého v § 619 odst. 1 o. z., které nejlépe odpovídá smyslu a účelu právní úpravy, a dovodit, že počátek prekluzivních lhůt nastane (nejdříve) okamžikem, kdy práva podle § 5 odst. 1 z. o. k. mohla být uplatněna u soudu, tedy, že prekluzivní lhůty podle § 5 odst. 2 z. o. k. začínají běžet (nejdříve) okamžikem, kdy povinný v důsledku porušení zákazu konkurence získá prospěch nebo nabude právo. Účel, kterému prekluzivní lhůty slouží, tak bude naplněn – lhůty budou bránit existenci dlouhotrvajících právních povinností vymahatelných soudně a stimulovat oprávněnou obchodní korporaci k včasnému uplatnění jejích práv. Současně oprávněná obchodní korporace získá objektivní možnost práva podle § 5 odst. 1 z. o. k. vymoci. (39) Je-li podmínkou počátku prekluzivních lhůt (mimo jiné) získání prospěchu povinným, pak je i znalost obchodní korporace o určitém druhu a rozsahu tohoto prospěchu rozhodnou skutečností pro počátek subjektivní lhůty. Takovou znalost obchodní korporace nabude, zjistí-li skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit získání prospěchu a orientačně (přibližně) i jeho rozsah. Srov. rozsudky ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, nebo ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4890/2014, ve kterých Nejvyšší soud vyřešil tutéž otázku ve vztahu k počátku subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na náhradu škody. (40) Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vycházel-li odvolací soud (a i soud prvního stupně) z názoru, že objektivní prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 z. o. k. pro uplatnění práva na vydání prospěchu začala žalobkyni běžet okamžikem, kdy se R. M. stal jejím jednatelem, a že subjektivní prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 z. o. k. začala běžet okamžikem, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že se R. M. stal jednatelem žalované, a o tom, že žalovaná podniká s obdobným předmětem činnosti nebo podnikání jako žalobkyně – aniž se zabýval okamžikem nabytí prospěchu povinným – je jeho závěr o zániku práv žalobkyně z porušení zákazu konkurence (přinejmenším) předčasný a tudíž nesprávný.

24. K tomu je třeba ve vztahu k posuzované věci uvést, že žalobkyně vždy spojovala vznik prospěchu na straně žalované (eventuálně újmy na straně žalobkyně) již se samotným založením [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] a s jednatelstvím žalované v uvedené společnosti bez předchozího souhlasu zástupců žalobkyně. V písemnostech zasílaných žalované žalobkyně označovala vznik jednatelství žalované ve [právnická osoba] [anonymizováno] (a pozdější vznik jednatelství ve [právnická osoba] – [anonymizováno]) jako„ Případy porušení“ s tím, že v příčinné souvislosti s těmito„ Případy porušení“ vznikla žalobkyni škoda (viz například dopis ze dne 6. 10. 2021, předžalobní výzva ze dne 27. 12. 2021, jakož i žaloba). Žalobkyně tedy netvrdí (ani netvrdila) žádnou další skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že ke vzniku prospěchu na straně žalované ve smyslu ust. § 5 zákona o obchodních korporacích došlo až poté, kdy se žalovaná stala jednatelkou [právnická osoba] [anonymizováno] [obec]. Soud z uvedeného dovozuje, že objektivní prekluzivní lhůta požala běžet již ode dne 19. 4. 2020.

25. Jak je uvedeno ve výše citovaném odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2832/2020 (odst. 39), znalost obchodní korporace o určitém druhu a rozsahu prospěchu je rozhodnou skutečností pro počátek subjektivní lhůty. Žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že se o porušení zákazu konkurenčního jednání ze strany žalované dozvěděla v první polovině září 2021. Nároky vůči žalované uplatnila dopisem ze dne 6. 10. 2021, v rámci předžalobní výzvy ze dne 27. 12. 2021 pak specifikovala výši požadovaného peněžitého plnění, které odpovídalo hodnotě [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] a [jméno] – [anonymizováno]. Znalost o rozsahu a druhu prospěchu tak žalobkyně nabyla přibližně během tří měsíců od okamžiku, kdy se dle vlastního tvrzení dozvěděla o porušení povinnosti žalované.

26. Při aplikaci výše citovaných závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2832/2020 v posuzované věci je třeba zohlednit zásadní skutečnost, která spočívá ve zrušení zákazu konkurenčního jednání ve vztahu k prokuristům s účinností od 1. 1. 2021. Podmínkou úspěšného uplatnění nároku podle § 5 tak bylo dodržení objektivní i subjektivní prekluzivní lhůty. Jak již soud uvedl, roční prekluzivní lhůta počala běžet dne 19. 5. 2020 a uplynula dne 19. 5. 2021. Po změně právní úpravy platil zákaz konkurenčního jednání ve vztahu k prokuristům pouze do konce roku 2020. Obecně přitom platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá (ignorantia juris non excusat). Bylo tedy především věcí žalobkyně, aby při znalosti změněné právní úpravy nárok podle § 5 zákona o obchodních korporacích vůči žalované uplatnila ve lhůtě 3 měsíců poté, kdy zákon o obchodních korporacích přestal porušení zákazu konkurenčního jednání ze strany prokuristů postihovat. Takový postup by odpovídal zásadě vigilantibus iura. Došlo-li k uplatnění nároku žalobkyně až dopisem ze dne 6. 10. 2021, pak nelze než dovodit, že se tak stalo i po uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty. Proto nárokům alternativně uplatněným podle § 5 odst. 1 zákona o obchodních korporacích nebylo možno vyhovět.

27. Žalobkyně stejný nárok uplatňovala rovněž podle ustanovení zákoníku práce upravujících odpovědnost zaměstnance za škodu. Dovolávala se přitom jednak porušení ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce, jednak dvou konkrétních ustanovení pracovní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi řízení. Soud se tedy zabýval důvodností žalobou uplatněného nároku rovněž z tohoto právního důvodu.

28. Dle § 304 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem.

29. Dle § 250 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

30. Dle § 257 odst. 1 až 3 zákoníku práce zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v odstavci 2, i náhradu ušlého zisku.

31. Zákonná úprava vychází z toho, že výkon další výdělečné činnosti ze strany zaměstnance vedle jeho zaměstnání by neměl vést k případné možnosti zneužití informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání a ke konkurenčnímu střetu zájmů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Ustanovení § 304 tento potencionální střet řeší tak, že zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím souhlasem. Výdělečnou činností se rozumí jakákoli výdělečná činnost bez ohledu na to, zda je vykonávána v závislé práci či v obchodněprávním vztahu. Rozhodující je, že je to činnost vykonávaná za účelem dosažení výdělku (zisku). Za výdělečnou činnost je považováno členství ve statutárních orgánech právnických osob provozujících podnikatelskou činnost, tedy i výkon funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem. Výkon práv a povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným vyplývajících z pouhé kapitálové účasti ve společnosti není sám o sobě výdělečnou činností ve smyslu § 304 zák. práce, i když jde o společnost, která má shodný předmět činnosti (podnikání) jako případný zaměstnavatel společníka. O výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 304 odst. 1 zák. práce se jedná tehdy, jestliže se zaměstnanec ve společnosti s ručením omezeným podílí (kromě výkonu práv a povinností společníka vyplývajících jen z jeho kapitálové účasti ve společnosti) na činnosti společnosti vymezené předmětem činnosti (podnikání) zapsaným v obchodním rejstříku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1652/97). Za výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení § 304 odst. 1 zák. práce, k níž je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele, je nutno považovat i ten případ, jestliže je zaměstnanec jednatelem společnosti s ručením omezeným, která má v předmětu podnikání zapsaném v obchodním rejstříku zapsánu činnost shodnou s předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele, i když společnost tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1628/97).

32. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná neměla předchozí písemný souhlas žalobkyně k výkonu funkce jednatelky ve [právnická osoba] [anonymizováno] [obec], která vznikla dne 20. 4. 2020, ani k výkonu funkce jednatelky [právnická osoba] – [anonymizována dvě slova] (vznik funkce 22. 6. 2021). Ze strany žalované tak došlo k porušení ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce. Na straně druhé dle soudu žalovaná neporušila ustanovení článku [číslo] pracovní smlouvy, protože to zaměstnanci zakazovalo výkon činnosti shodné s předmětem činnosti žalobkyně„ vlastním jménem a na vlastní účet“. O takovou činnost by se tedy jednalo, pokud by žalobkyně vykonávala činnost – poskytování zdravotních služeb - na základě živnostenského eventuálně jiného oprávnění. Ustanovení článku [číslo] pracovní smlouvy bylo formulováno velmi vágně. Dle soudu bylo účelem tohoto ustanovení zabránit tomu, aby zaměstnanec přijímal pro sebe nebo pro třetí osobu plnění náležející zaměstnavateli. Ze strany žalobce nebylo tvrzeno (ani prokázáno), jakým konkrétním způsobem žalovaná uvedenou povinnost porušila a jaká škoda žalobci z tohoto důvodu vznikla.

33. Lze tedy shrnout, že žalovaná porušila povinnost zakotvenou v ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce, když se za trvání pracovního poměru u žalobkyně bez předchozího písemného souhlasu stala jednatelkou dvou společností s rušením omezeným, které měly shodný předmět činnosti jako žalobkyně.

34. Pro rozhodnutí o výši požadované náhrady škody bylo dále relevantní posouzení formy zavinění. Zavinění vyjadřuje vztah mezi vůlí jednající osoby a konkrétní právní skutečností, v daném případě vznikem škody. Dle soudu žalovaná výkonem funkce jednatelky ve dvou společnostech majících shodný předmět činnosti se žalobkyní nejednala v přímém úmyslu způsobit žalobkyni škodu. V úvahu tak připadalo zavinění ve formě nepřímého úmyslu eventuálně zavinění ve formě vědomé nedbalosti. V případě úmyslu nepřímého jednající osoba ví, že svým jednáním může způsobit škodu, a pro případ, že ji způsobí, je s tím srozuměna. V případě vědomé nedbalosti jednající osoba ví, že může jednáním porušujícím zákon způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že ji nezpůsobí.

35. Se zřetelem k okolnostem případu soud dovozuje, že ze strany žalované nešlo o zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Nelze dovodit, že by žalovaná byla srozuměna s tím, že v důsledku porušení ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce způsobí žalobkyni škodu. Žalovanou založená [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] měla sídlo ve vzdálenosti 61 kilometrů od sídla žalobkyně, měla vyvíjet činnost v jiném okrese. Jak vyplynulo z tvrzení obou stran v průběhu řízení (vyjádření žalobkyně ze dne 31. 3. 2022 a žalované ze dne 27. 4. 2022), jmenovaná společnost měla poskytovat služby zejména pacientům zaniklého zdravotnického zařízení [příjmení] – [příjmení]. Lze tak mít důvodné pochybnosti o tom, že by se žalobkyně a [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] staly přímo konkurujícími společnostmi. Vznik škody v důsledku konkurence však přes uvedené skutečnosti zcela vyloučit nelze. V případě [právnická osoba] – [anonymizováno] šlo o společnost působící ve stejném okrese jako žalobkyně. Šlo však o společnost, jež poskytovala své služby již od roku 2011. Žalovaná se stala jednatelkou této společnosti dne 22. 6. 2021, tj. přibližně 10 let po vzniku společnosti. Je tak zřejmé, že žalobkyně a [právnická osoba] – [anonymizováno] byly společnostmi, které si svojí činností v rámci téhož regionu přímo konkurovaly již mnoho let předtím, než se žalovaná stala jednatelkou. Přesto ani v tomto případě nelze vyloučit, že po vstupu nového společníka ([příjmení] [anonymizováno] [obec]) do [právnická osoba] - [anonymizováno] a po zahájení činnosti žalované jako jednatelky [právnická osoba] - [anonymizováno] mohlo dojít ke změně v existujícím konkurenčním vztahu a ke vzniku újmy na straně žalobkyně. Pro obě popsané situace dle soudu nicméně platí, že si žalovaná měla být vědoma možnosti vzniku škody na straně žalobkyně, avšak bez přiměřených důvodů spoléhala, že škodu nezpůsobí.

36. Ze shora uvedeného vyplývá, že i kdyby soud odpovědnost žalované za vznik škody v důsledku porušení ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce shledal, byla by výše škody podle ust. § 257 odst. 2, 3 zákoníku práce limitována čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku žalované před porušením povinnosti.

37. Jednou ze základních podmínek vzniku odpovědnostního vztahu je vznik škody v příčinné souvislosti s porušením povinnosti ze strany odpovědné osoby. Žalobce v tomto řízení z titulu náhrady škody požadoval částku odpovídající hodnotě [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] ke dni 20. 4. 2020 a [právnická osoba] – [anonymizováno] ke dni 22. 6. 2021. Přiznání takové částky by dle soudu připadalo v úvahu z titulu práva na vydání prospěchu podle § 5 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. V případě uvedeného práva jde o specifické právo, které by, nebýt výslovného ustanovení zákona, neexistovalo (viz odst. 29 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020 sp. zn. 27 Cdo 2832/2020). Jak již soud podrobně uvedl, práva dle 5 odst. 1 zákona o obchodních korporacích v důsledku prekluze zanikla. Aktuálně tedy je rozhodováno o nároku na náhradu škoda, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku porušení ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce žalovanou. Tento nárok je po skutkové i právní stránce nárokem zcela odlišným od nároku podle § 5 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Je bez dalšího zřejmé, že škoda vzniklá žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce nemůže odpovídat hodnotě [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] a [jméno] – [anonymizováno]. Za škodu, která mohla žalobkyni vzniknout, by bylo možno považovat například škodu spočívající ve snížení objemu služeb poskytovaných žalobkyní třetím osobám, samozřejmě za předpokladu, že by šlo o škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením povinností žalované. Z toho důvodu také soud v průběhu řízení poté, kdy předestřel právní závěr o prekluzi práv uplatněných dle § 5 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů mj. k příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody, jakož i k výši škody. Žalobkyně i poté trvala na dosavadních skutkových tvrzeních k okolnostem vzniku škody i k její výši. Za tohoto stavu nelze než dovodit, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení k rozhodným skutečnostem, tj. k tomu, že jí v příčinné souvislosti s porušením ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce žalovanou vznikla škoda a jaká je výše této škody. Povinnost tvrzení je přitom základní procesní povinností účastníka soudního řízení. Z uvedeného důvodu soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

38. Vzhledem ke shora uvedeným právním závěrům soud neprováděl další účastníky navržené důkazy pro jejich nadbytečnost. Nebylo nutno provádět důkazy k tomu, zda zástupci žalobkyně byli o založení [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] předem informováni (výslech svědka [příjmení] [příjmení], zástupců žalobkyně [příjmení] [příjmení] a Ing. [příjmení]), ani k důvodům, pro které [jméno] [jméno] převedl obchodní podíl ve [právnická osoba] – [anonymizováno] právě na žalovanou. Některé důkazy listinami soud provedl, aniž by z nich při vydání tohoto rozhodnutí vycházel (pracovní náplň, jejíž pravost žalobkyně rozporovala, doklady o tom, že žalovaná byla informována o akvizičních záměrech žalobkyně a že se na jejich realizaci podílela). Skutečnosti vyplývající z listin nebyly vzhledem k právním závěrům soudu pro rozhodnutí ve věci relevantní. Nebylo nutno provádět ani další důkazy výslechem svědků k pravosti pracovní náplně žalované (svědkyně [příjmení] [příjmení]) či k akvizičním záměrům žalobkyně (svědek [anonymizováno] [příjmení]). Protože nárok žalobkyně nebyl shledán ani co do základu důvodným, neprovedl soud důkaz předloženým znaleckým posudkem ani tento posudek nehodnotil.

39. Soud si byl vědom toho, že žalobní petit v části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání finanční částky odpovídající majetkovému prospěchu vzniklému žalované porušením zákazu konkurenčního jednání, není dostatečně určitý (částka 21 016 000 Kč odpovídající hodnotě [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] a [jméno] – [anonymizováno] měla být ponížena o skutečnou cenu, za kterou [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] nabyla podíl ve [právnická osoba] – [anonymizováno]). Uvedená neurčitost byla logicky dána tím, že žalobkyně nemohla sjednanou cenu obchodního podílu znát. Byla-li však žaloba zamítnuta, pak nebyl důvod pro odstraňování uvedené neurčitosti žaloby.

40. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, a proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud žalované přiznal náklady zastoupení ve výši odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb. Tyto spočívají v odměně za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 24. 2. 2022 a 27. 4. 2022, účast při 3 jednáních soudu) a v paušální náhradě hotových výloh za uvedené úkony. Výše odměny byla určena z tarifní hodnoty 21 016 000 Kč, která odpovídá hodnotě [právnická osoba] [anonymizováno] a [jméno] - [anonymizováno]. Odměna z této tarifní hodnoty podle § 7 vyhlášky činí 52 740 Kč za úkon, paušální náhrada hotových výloh podle § 13 odst. 4 vyhlášky činí 300 Kč za úkon. Celkově tak na odměně a náhradě výloh žalované náleží 318 240 Kč. Zástupce žalované osvědčil, že je plátcem DPH. Proto k odměně a nákladům zastoupení náleží rovněž DPH v základní sazbě 21 %. Daň z částky 318 240 Kč činí 66 830,40 Kč. Celkově tak bylo přiznáno 385 070,40 Kč Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení