9 C 108/2020

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem Mgr. Josefem Kavalcem ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno][Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0], se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] o zaplacení [Anonymizováno].[Anonymizováno] Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

Řízení se zastavuje co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka] a od [datum] z částky [částka] do zaplacení. Žaloba se zamítá co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka], od [datum] z částky [částka] do zaplacení. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení, jak je uvedeno ve výrocích I a II tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že mu do výkonu trestu přicházel měsíčně starobní důchod ve výši [částka] v nezabavitelné částce od ČSSZ [adresa]. Podle žalobce na něj měla žalovaná aplikovat nařízení vlády č. 595/2006 Sb. a další srážky provádět neměla. Žalovaná však takto nepostupovala a na nákladech výkonu trestu odnětí svobody žalobci v období od září [Anonymizováno] do prosince [Anonymizováno] srazila celkem částku [částka] a na základě exekučního příkazu [spisová značka] v období od dubna [Anonymizováno] do června [Anonymizováno] srazila celkem částku [částka], celkem tedy částku [částka]. Dále vznikla jednáním žalované žalobci škoda [částka] tak, že žalovaný si od nástupu výkonu trestu hradil pronájem bytu, přičemž před nástupem výkonu trestu odnětí svobody žalobce uhradil pronajímateli zálohu ve výši [částka] a následně uhradil na nájemném ještě částku [částka]. V důsledku provádění výše uvedených srážek žalovanou, nebyl žalobce schopen řádně hradit nájemné, a proto s ním pronajímatel smlouvu ukončil. Podle žalobce i pro něj mělo platit ustanovení o nezabavitelné částce dle výše uvedeného nařízení vlády, toto nařízení totiž neuvádí nic o tom, že by pro účely výkonu trestu odnětí svobody měla platit nějaká výjimka.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že ji považuje za zcela nedůvodnou. V části týkající se sražených nákladů výkonu trestu odnětí svobody by měla být žaloba odmítnuta, neboť o tomto nároku nepřísluší rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle kterého rozhodování ředitele věznice o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů výkonu trestu a spory z toho vzniklé nespadají do pravomoci soudu v občanském soudním řízení.

3. Pokud jde o část nároku představovanou srážkami provedenými žalovanou z titulu exekuce, tento nárok žalobce považuje žalovaná za nedůvodný. Exekucí lze postihnout jakoukoliv peněžitou pohledávku, která není vyloučena z exekuce a finanční prostředky odsouzeného uložené ve věznici nejsou mezi vyloučenými pohledávkami. Exekuční příkaz přikázáním jiné peněžité pohledávky, kromě běžných náležitostí obsahuje údaje o povinném, o oprávněném nezaměnitelnou identifikaci pohledávky, jež má být přikázána oprávněnému, jakož i označení toho, vůči komu má povinný jinou pohledávku (dlužníka povinného), který má na základě doručených pravomocných dokumentů povinnost plnit povinnosti stanovené zákonem. Doručením exekučního příkazu je povinnému zakázáno s pohledávkou jakkoliv nakládat a dlužníkovi povinného je zakázáno vyplatit mu jeho pohledávku. Porušením tohoto zákazu, respektive nevyplacením řádně a včas přikázané pohledávky oprávněnému se Vězeňská služba jako poddlužník sama vystavuje tzv. poddlužnické žalobě nebo exekuci. Povinnému nesmí být důchodu sražena základní částka, tzv. nezabavitelná částka. Vězeňská služba nepočítá s aplikací vybraných ustanovení občanského soudního řádu týkající se nezabavitelné částky, jelikož definice nezabavitelné částky vychází zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu v tehdy platném znění, kdy se životním minimum stanoví jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních potřeb, neboť odsouzený má všechny tyto potřeby zajištěny státem – jde o výdaje státního rozpočtu. Toto stanovisko Vězeňské služby je podporováno i ustanovením § 4 posledně citovaného zákona, neboť pro výpočet částek životního minima se odsouzený nepovažuje za osobu společně posuzovanou. Na odsouzeného tak nelze nahlížet ani jako osobu v hmotné nouzi, neboť podle ustanovení § 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi v tehdy platném znění, se osoba, která nastoupila výkon trestu odnětí svobody nepovažuje za osobu v hmotné nouzi. Na rozdíl od ostatních osob v běžném životě, včetně poživatelů důchodu, má odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody výživu a ostatní základní osobní potřeby zajištěny a hrazeny státem. V podmínkách [Anonymizováno] služby ČR, jakožto organizační složky státu financované z prostředků státního rozpočtu, proto nebyl aplikován nález Ústavního soudu číslo IV. ÚS 121/16 ze dne [datum], který v bodu 30 považuje prostředky na bankovním účtu pocházející z dávek důchodového zabezpečení za příjem sloužící úhradě životních potřeb stěžovatele, případně jeho blízkých. K tomu nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16 v bodu 67 uvádí: „Stran strhávání peněžních prostředků došlých osobě ve výkonu trestu odnětí svobody do věznice (na základě pravomocného vykonatelného exekučního příkazu) je třeba předně uvést, že Vězeňské službě skutečně nepřísluší zkoumat, z jakého zdroje pocházejí peněžní prostředky zaslané osobě ve výkonu trestu odnětí svobody do věznice. Taková povinnost stíhá, jak uvedeno výše, správce daně.“ S veškerými finančními prostředky, které jsou odsouzenému doručeny do věznice bylo nakládáno v souladu s ustanovením § 25 odst. 4 ZVTOS a dle ustanovení § 8 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměn osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, v tehdy platném znění. V souladu s výše uvedeným postupem žalovaná prováděla srážky z důchodu žalobce v rozsahu uvedeném v příloze vyjádření. Byly prováděny z částky důchodu po uhrazení nákladů výkonu trestu odnětí svobody a doplatků za léky.

4. Postup Vězeňské služby se změnil, když byl dne [datum] vydán nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16. Nález se sice týkal konkrétního odsouzeného vykonávajícího trest odnětí svobody ve věznici [adresa], nicméně svým významem dopadal na všechny odsouzené, kterým jsou na jejich účty zasílány peníze. Citovaným nálezem bylo Vězeňské službě zakázáno pokračovat v porušování práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na pokojné užívání majetku dle čl. 1 dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod spočívajícím v provádění srážek z účtů odsouzených v rozsahu jdoucím nad rámec § 25 odst. 4 ZVTOS. Vězeňské službě bylo přikázáno, aby ihned po doručení nálezu umožnila odsouzeným disponovat s jednou polovinou peněžních prostředků zaslaných jim na tyto účty – do úhrady pohledávek podle § 25 odst. 4 ZVTOS však pouze za účelem hrazení poskytnutých zdravotních služeb nehrazených z veřejného pojištění a nákup podle § 23 ZVTOS a zbývající část peněžních prostředků užila na úhradu jiných vykonatelných pohledávek za odsouzeným ve smyslu § 25 odst. 4 ZVTOS. Na základě citovaného nálezu a podle pokynů Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR došlo po vydání nálezu k úpravě způsobu evidence a provádění exekučních příkazů k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek, a to tak, aby došlo k respektování nálezu. Počínaje srážkou dne [datum] byla úhrada pohledávky prováděna jen z části důchodu v souladu s nálezem. V souladu s pokyny Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR byly následně všechny pohledávky podrobně přehodnoceny, zda spadají pod vyjmenované dle § 25 odst. 4 ZVTOS. Prověřením bylo zjištěno, že pohledávka v exekučním příkazu, jejímž povinným je žalobce, nespadá pod vyjmenované pohledávky podle § 25 odst. 4 ZVTOS a po [datum] došlo k zastavení srážek. Na exekuční příkaz tedy nadále nebyly prováděny srážky z důchodu a pohledávka stále zůstala v evidenci žalované.

5. V návaznosti na další judikaturu v této věci Vězeňská služba ČR ode dne [datum] přehodnotila své dosavadní postupy při nakládání s finančními prostředky na účtu odsouzeného, v důsledku čehož opět umožňuje realizovat exekuční příkazy i ve vztahu k dlužným částkám odsouzeného, které nespadají pod § 25 odst. 4 ZVTOS, a to peněžních prostředků zaslaných na účet odsouzeného, respektive v kontextu citovaného zákonného ustanovení i z tzv. druhé poloviny takto zaslaných peněžních prostředků. Východiskem této změny byla komplexní soudní judikatura, kterou žalovaná uvádí následně. V podstatě se tak žalovaná vrátila k postupu napadenému žalobou před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16. Ustanovení § 25 odst. 4 ZVTOS je třeba v kontextu soudní judikatury vykládat tak, že uvedená polovina příjmu neurčená na úhradu pohledávek uvedených v § 25 odst. 4 nepředstavuje příjem odsouzeného, který byl bez dalšího vyňat z výkonu rozhodnutí, ale jde o prostředky, k nimž má odsouzený omezené dispoziční právo. Nelze se proto ztotožnit s názorem, že polovinu došlých peněžních prostředků může odsouzený volně použít na nákupy a zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a druhou polovinu pouze na úhradu taxativně stanovených druhů pohledávek, a to ani v případě důchodů zasílaných Českou správou sociálního zabezpečení. K tomu se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], takto: „Říká-li ovšem citované ustanovení, že odsouzený může k nákupům podle § 23 odst. 1 zákona a úhradě zdravotních služeb v takovém případě použít pouze polovinu finančních prostředků přijatých na svůj účet, reflektuje tím toliko skutečnost, že má-li odsouzený k dispozici nějaké prostředky, zákon jej omezuje v tom, na co je může použít. Neznamená to ovšem, že celá tato polovina prostředků musí být nutně dostupná a vyčerpaná k uvedeným úhradám. V případě exekučního postihu pohledávek osob nenacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody může dojít k jejich plnému zabavení a ochrana těchto osob spočívá v ponechání nezabavitelné části příjmu za účelem uspokojování základních životních potřeb povinného a jeho rodiny. Jiné pohledávky pak nemusí povinnému zůstat k dispozici na nákupy a zdravotní služby nehrazené z veřejného pojištění. Odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody jsou jeho základní životní potřeby zajišťovány ve věznici, aniž by musel disponovat nějakými finančními prostředky. Není tedy rozumného důvodu vykládat ustanovení § 25 odst. 4 ZVTOS tak, že polovina přijatých finančních prostředků musí zůstat odsouzenému plně k dispozici.“ Uvedenou argumentaci potvrdil též následně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí zopakoval názor, že: „Zvláštní úpravu obsahuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Základní životní potřeby odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody jsou zajišťovány ve věznici, odsouzený tedy nemusí být chráněn ponecháním finančních prostředků v rámci nezabavitelné částky k jejich úhradě. V souladu se zásadou lex specialis derogat legi generáli se v případě stěžovatele použije úprava obsažená v § 25 odst. 4 ZVTOS. Ke stejnému závěru dospěl zdejší soud v rozsudku ze dne [datum] [spisová značka], v němž vyslovil názor, že odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody jsou jeho základní životní potřeby zajišťovány ve věznici, aniž by musel disponovat nějakými finančními prostředky. (…) Polovinu lze použít na úhradu pohledávek stanovených § 25 odst. 4 ZVTOS a polovinu, pokud je mu volně k dispozici, může použít jen takovým způsobem, jak zákon stanoví. Tentýž názor vyplývá i nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1351/16.

6. V souladu s touto judikaturou pak rozhodují i soudy nižších instancí, kdy ve svých odůvodněních na tato rozhodnutí odkazují. Například rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kdy se Vězeňská služba ČR jako žalovaná prostřednictvím odvolání domáhala jeho zrušení. Odvolací soud však uzavřel, že prvostupňový soud při posouzení otázky, jaká část finančních prostředků přijatých a uložených na účet povinných zřízený a vedený věznicí, může být k uspokojení pohledávky použita, rozhodl zcela v souladu s výše uvedenou soudní judikaturou. Městský soud v Praze v tomto rozhodnutí opětovně zdůraznil, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1351/16 uvedl, že Vězeňské službě ČR nepřísluší zkoumat, z jakého zdroje pocházejí peněžní prostředky zaslané osobě ve výkonu trestu odnětí svobody do věznice. Taková povinnost přísluší pouze správci daně. Obdobně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kdy určil, že zásah žalované (Vězeňské služby ČR) spočívající v neprovádění srážek z účtu povinného zřízeného a vedeného věznicí, v rozsahu jdoucím do poloviny finančních prostředků přijatých na účet povinného, která není určena na uspokojení pohledávek uvedených v § 25 odst. 4 ZVTOS je nezákonný. Soud v odůvodnění mimo jiné uvedl následující: „Ve světle tohoto judikátu je proto nutné vnímat peněžní prostředky povinného, jež žalovaná převedla na „podúčet o“ (tj. polovina příjmu neurčená na úhradu pohledávek uvedených v § 25 odst. 4 ZVTOS), toliko jako prostředky, k nimž má odsouzený omezeno dispoziční právo, v žádném případě se nejedná o příjem bez dalšího vyňatý z výkonu rozhodnutí.“ Dle argumentace soudu neexistuje žádný relevantní důvod k nevyužití zbývající poloviny příjmu povinného k úhradě jeho jiných vykonatelných dluhů. Lze tedy shrnout že judikatura soudů je v současné době komplexní a ucelená. Žalovaná dále uvádí, že její nynější postup ve věci nakládání s penězi odsouzených osob (typově shodný s postupem napadeným žalobcem) byl přezkoumán rovněž Analytickým a legislativním odborem Nejvyššího státního zastupitelství, které v rámci svého stanoviska č. j. [spisová značka] uzavřelo, že v postupu Vězeňské služby ČR nelze shledat rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1351/16, ani s ustanoveními zákona o výkonu trestu.

7. V návaznosti na výše uvedené žalovaná konstatuje, že jí aplikovaný postup, kdy byla a v současné době opět je, z došlých peněz odsouzeného pro srážky na základě exekučního příkazu přikázáním jiné peněžité pohledávky zapojena na srážky těchto pohledávek i druhá polovina doručených peněz, je v souladu s právními předpisy a ucelenou judikaturou. Vězeňské službě ČR a zároveň nepřísluší zkoumat, z jakého zdroje pocházejí peněžní prostředky zaslané odsouzené osobě na účet vedený věznicí, tedy zkoumat, zda postihované prostředky nepocházejí z důchodového pojištění (i v nezabavitelné výši). Je tedy zřejmé, že nedošlo k žádnému nezákonnému provádění srážek na exekuční příkaz. Následný vývoj judikatury původní postup žalované potvrdil. Finanční újma žalobci tak nevznikla, neboť sražené částky důchodu byly plněny dle pravomocného exekučního příkazu a vymáhaná pohledávka byla srážkami z důchodu splácena.

8. Pokud jde o poslední část uplatněného nároku představovanou škodou na nájemném tuto považuje žalovaná za absurdní, neboť bylo zcela na žalobci, zda si bude po dobu výkonu trestu odnětí svobody hradit nájem nebo zda smlouvu ukončí. Podle žalované nelze náklady na nájemné přičítat k její tíži.

9. Konečně žalovaná vznesla námitku promlčení části uplatněného nároku. Žaloba byla v této věci podána u soudu dne [datum], proto jsou promlčeny všechny nároky, jejichž původ je starší než [datum].

10. Podle ustanovení § 104b odst. 1 OSŘ náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.

11. Podle ustanovení § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

12. Podle ustanovení § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odstavce 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

13. Podle ustanovení § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

14. Podle ustanovení § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.

15. Podle ustanovení § 25 odst. 1 ZVTOS ve znění před novelou č. 220/2021 Sb. pokud byly odsouzenému do věznice zaslány peníze, převedou se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom vyrozumí. Odsouzený nesmí mít u sebe během výkonu trestu finanční hotovost. Peníze zaslané odsouzenému výslovně na úhradu nákladů na zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, na úhradu regulačních poplatků a na nákup léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických prostředků musí být uloženy na zvláštní účet, z něhož lze čerpat peníze pouze na úhradu uvedených nákladů. Na zvláštní účet odlišný od zvláštního účtu podle věty třetí musí být uloženo výživné na dítě, příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, přídavek na dítě, peněžitá pomoc v mateřství, rodičovský příspěvek, sirotčí důchod náležející dítěti a jiné peníze výslovně určené na úhradu potřeb dítěte zaslané odsouzené těhotné ženě nebo matce, která má ve výkonu trestu u sebe dítě; tyto peníze lze čerpat pouze na úhradu potřeb dítěte. Nesouhlasí-li odsouzený s přijetím peněz, peníze se vrátí odesílateli na náklady odsouzeného. Nemá-li odsouzený dostatek finančních prostředků na odeslání, odečte věznice náklady na odeslání z odesílaných peněz. K přijetí peněz zaslaných orgány státní správy a příjmu podléhajícího dani z příjmu se nevyžaduje souhlas odsouzeného.

16. Podle ustanovení § 636 odst. 1 o. z. se právo na náhradu škody nebo jiné újmy promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

17. Podle ustanovení § 25 odst. 4 ZVTOS ve znění před novelou č. 220/2021 Sb. neuhradí-li odsouzený rozsudkem stanovenou škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávky spojené s trestním řízením, pohledávky vzniklé v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních služeb a úhrady regulačních poplatků a doplatků nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudní a správní poplatky a škodu nebo nemajetkovou újmu, kterou způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu, může k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu podle § 23 použít pouze polovinu peněžních prostředků podle odstavce 1 věty první a zbývající část peněžních prostředků může použít jen na úhradu těchto pohledávek; to neplatí pro peníze výslovně zaslané na úhradu nákladů uvedených v odstavci 1 větě třetí a čtvrté.

18. Podle ustanovení § 23 odst. 1 ZVTOS ve znění před novelou č. 220/2021 Sb. odsouzený má právo nakupovat nejméně jedenkrát týdně v prodejně věznice potraviny a věci osobní potřeby, případně věci pro zájmovou a vzdělávací činnost nebo k realizaci programu zacházení. Nákup se uskutečňuje formou bezhotovostní platby z té části peněžních prostředků, s níž může volně disponovat. Ředitel věznice může upřednostnit před nákupem úhradu nákladů na nezbytné léčivé přípravky, potraviny pro zvláštní lékařské účely, zdravotnické prostředky a doplatky za ně, na zdravotní výkony nehrazené nebo částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění a na regulační poplatky nebo spojených s pořízením nezbytných osobních dokladů.

19. Podle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb. na srážky k úhradě nákladů výkonu trestu se použije 40 % z důchodu nebo výsluhového příspěvku. Podle § 9 odst. 1 téže vyhlášky rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu podle § 8 vydá ředitel věznice. Podle odstavce 2 téhož ustanovení proti rozhodnutí podle odstavce 1 může odsouzený do 3 dnů od doručení podat stížnost řediteli věznice, který rozhodnutí vydal; stížnost může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu a nemá odkladný účinek. O stížnosti rozhoduje do šedesáti dnů od jejího obdržení generální ředitel Vězeňské služby.

20. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], pokud má odsouzený neuhrazené dluhy vyjmenované v § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, polovinu finančních prostředků na účtu vedeném věznicí může použít jen na úhradu těchto dluhů. To ovšem neznamená, že druhá polovina prostředků na tomto účtu musí zůstat odsouzenému plně k dispozici. Jestliže má odsouzený další neuhrazené splatné dluhy, které nespadají pod § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a jeho finanční prostředky podléhají exekuci nařízené v souladu se zákonem, lze tyto finanční prostředky exekucí postihnout.

21. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (dále též „nařízení o nezabavitelných částkách“), představuje provedení obecné úpravy obsažené v § 278 OSŘ. V souladu s § 278 OSŘ nesmí být povinnému sražena z měsíční mzdy základní částka; způsoby jejího výpočtu stanoví nařízením vláda České republiky (dále jen „nezabavitelná částka“). Dle § 299 odst. 1 věty druhé písm. d) OSŘ se srážky dále provádějí z příjmů, které povinnému nahrazují odměnu za práci nebo jsou poskytovány vedle ní, mezi něž náleží důchody. Zvláštní úpravu obsahuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Základní životní potřeby odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody jsou zajišťovány ve věznici, odsouzený tedy nemusí být chráněn ponecháním finančních prostředků v rámci nezabavitelné částky k jejich úhradě. V souladu se zásadou lex specialit derogat legi generali (zvláštní zákon má přednost před zákonem obecnějším) se v případě stěžovatele použije úprava obsažená v § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Ke stejnému závěru dospěl zdejší soud již v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v němž vyslovil, že „odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody jsou jeho základní životní potřeby zajišťovány ve věznici, aniž by musel disponovat nějakými finančními prostředky. (…) Polovinu lze použít na úhradu pohledávek stanovených v § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a polovinu, pokud je mu volně k dispozici, může použít jen takovým způsobem, jaký zákon stanoví.“ Tentýž právní názor vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1351/16.

22. Skutkový stav nebyl mezi stranami sporný. Mezi stranami je nesporné, že žalobce byl v rámci výkonu trestu odnětí svobody umístěn ve Věznici [adresa] v období od [datum] do [datum]. V tomto období byl poživatelem důchodu, ze kterého mu Česká správa sociálního zabezpečení prováděla srážky na základě příkazu soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], přičemž zohledňovala částku, kterou nesmí plátce důchodu srazit na úhradu pohledávky vymáhané výkonem rozhodnutí podle § 278 OSŘ ve smyslu nařízení vlády č. 595/2006 Sb. Žalobci tak byla Českou zprávou sociálního zabezpečení po provedení srážek v období od [datum] do [datum] zasílána měsíčně částka v rozmezí od [částka] do [částka]. Žalovaná tyto prostředky vedla na účtu žalobce, ze kterého prováděla na základě jednotlivých rozhodnutí ředitele věznice srážky k úhradě nákladů výkonu trestu ve smyslu ustanovení § 8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., v období od [datum] do [datum] vždy ve výši [částka] měsíčně, [datum] pak ve výši [částka]. Celkem tak žalovaná v období od [datum] do [datum] provedla na náklady výkonu trestu srážky v celkové výši [částka], přičemž z toho v období po [datum] takto srazila částku [částka]. Dne [datum] byl žalované doručen exekuční příkaz soudního exekutora [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [tituly za jménem], exekutorský úřad [adresa], ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve věci oprávněné [Anonymizováno] [adresa] proti povinnému [Jméno zainteresované osoby 0/0], kdy exekučním titulem byl rozsudek [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci i vykonatelnosti dne [datum]. Tímto příkazem rozhodl exekutor o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky - peněžních prostředků na disponibilním účtu peněz v úschově dle § 25 ZVTOS, který měl povinný vedený u žalované. Vyrozuměním o právní moci usnesení o nařízení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], sdělil výše uvedený exekutor žalované, že jak usnesení o nařízení exekuce, tak i výše uvedený exekuční příkaz jsou pravomocné. Na základě tohoto exekučního příkazu pak žalovaná prováděla v období od [datum] do [datum] srážky z účtu žalobce, kdy celkem šlo o částku [částka], z toho v období po [datum] byla sražena částka [částka]. Tyto skutečnosti nebyly mezi stranami sporné, navíc vyplývají z přehledů předložených žalovanou, z oznámení České správy sociálního zabezpečení o provádění srážek z důchodu, a z výše uvedených listin soudního exekutora, které žalobce nijak nezpochybňoval. Dále soud ze smlouvy o podnájmu ze dne [datum] zjistil, že žalobce měl na základě této smlouvy pronajatý byt 2+1 na adrese [adresa], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] za částku [částka] měsíčně. Z potvrzení soud zjistil, že žalobce dne [datum] složil nájemci rezervu na úhrady podnájemného ve výši [částka] a následně v období od [datum] do [datum] žalobce zaplatil na podnájemném dalších [částka]. Dopisem ze dne [datum] sdělil nájemce žalovanému jako podnájemci, že vzhledem k neuhrazení nájemného tří měsíců v roce [Anonymizováno], využívá ustanovení podnájemní smlouvy ze dne [datum], kde v odstavci sankcí je uvedeno, že při neuhrazení [Anonymizováno] nájmů končí podnájemní smlouva a vybavení domácnosti podnájemce (žalobce) propadá ve prospěch nájemce. Současně nájemce oznamuje žalovanému, že k [datum] zaniká podnájemní smlouva. Z korespondence mezi účastníky soud zjistil, že žalobce o provádění srážek žalovanou věděl minimálně od července [Anonymizováno].

23. Z ostatních provedených a výše nezmiňovaných důkazů soud nezjistil nic podstatného pro rozhodnutí věci.

24. Po zhodnocení zjištěných skutečností soud dospěl k následujícím právním závěrům. Žalobce svoji žalobu koncipuje jako žalobu na náhradu škody, která mu měla vzniknout protiprávním jednáním žalované, které má spočívat v tom, že prováděla srážky z jeho důchodu (na základě výše uvedeného exekučního příkazu a na základě rozhodnutí ředitele věznice o náhradě nákladů výkonu trestu odnětí svobody) i přesto, že Česká správa sociálního zabezpečení již exekuční srážky z důchodu žalobce až do výše tzv. nezabavitelné částky již prováděla, čímž žalobce přišel o výše uvedené finanční prostředky, které mu měly zůstat k dispozici. Další škoda měla žalobci vzniknout tím, že v souvislosti s prováděním srážek žalovanou nezbyly žalobci finanční prostředky na další hrazení podnájmu, a ten v důsledku neplacení zanikl. Prostředky, které žalobce vynaložil na úhradu podnájmu po dobu výkonu trestu odnětí svobody, tak vynaložil zbytečně, neboť byl zmařen úmysl žalobce podnájem si po dobu výkonu trestu odnětí svobody zachovat.

25. Předně soud není v občanském soudním řízení věcně příslušný rozhodovat o části nároku týkající se srážek nákladů výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá mimo jiné i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozhodování ředitele věznice o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů výkonu trestu a spory z toho vzniklé nespadají do pravomoci soudu v občanském soudním řízení. V tomto případě jde podle přesvědčení soudu o spor vzniklý v souvislosti s rozhodnutím ředitele věznice. Rozhodování ředitele věznice o povinnosti hradit náklady výkonu trestu podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb. je projevem autoritativního zásahu do práv odsouzeného (vrchnostenského oprávnění). Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá vrácení mimo jiné i prostředků sražených mu podle něj neprávem na základě rozhodnutí ředitele věznice, jde v této části o spor vzniklý v souvislosti s rozhodováním ředitele věznice ve smyslu posledně uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto zdejší soud není příslušný rozhodnout o této části nároku, a tedy mu nezbylo než řízení v této části podle ustanovení § 104b odst. 1 OSŘ zastavit. Ohledně této části nároku může žalobce ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku podat žalobu ve správním soudnictví u krajského soudu, v jehož obvodu má žalobce bydliště nebo sídlo, popřípadě, v jehož obvodu se zdržuje. Za den podání nové žaloby bude považován den, kdy zdejšímu soudu došla původní žaloba, bude-li nová žaloba podána v uvedené lhůtě u věcně a místně příslušného soudu správního soudnictví.

26. Pokud jde o zbývající část nároku představovanou škodou vzniklou srážkami z titulu nařízené exekuce a škodou vzniklou v souvislosti se zánikem podnájmu není žaloba důvodná. Tyto nároky by bylo možné právně posoudit, jako nároky na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 2910 o. z., neboť žalobce tvrdí, že žalovaná porušením povinnosti stanovené zákonem zasáhla do jeho absolutního práva (vlastnického). Předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě škody ve smyslu posledně uvedeného ustanovení jsou: protiprávní čin, škoda, příčinná souvislost mezi protiprávním činem a škodou a zavinění. Tyto předpoklady musejí být naplněny současně. Absence již jen jediného z nich vede k závěru, že povinnost k náhradě škody není dána. Soud se tedy nejprve zabýval posouzením, zda je dán první z uvedených předpokladů, tedy protiprávní čin žalované.

27. Jak vyplývá z aktuální konstantní judikatury ustanovení § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nelze vykládat tak, že polovina přijatých finančních prostředků musí zůstat odsouzenému plně k dispozici. Polovinu lze použít na úhradu pohledávek stanovených v § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a „druhou“ polovinu, pokud je mu volně k dispozici, může použít jen takovým způsobem, jak zákon stanoví. Jestliže však má odsouzený další neuhrazené splatné dluhy, které nespadají pod § 25 odst. 4 ZVTOS a jeho finanční prostředky podléhají exekuci nařízené v souladu se zákonem, nemohou být odsouzenému k dispozici. Lze tedy provádět srážky z „druhé” poloviny. V tomto případě pohledávka, na jejímž základě byla nařízena předmětná exekuce, nespadá mezi pohledávky vyjmenované v posledně citovaném ustanovení. Vzhledem k tomu, že základní životní potřeby odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody jsou zajišťovány ve věznici, odsouzený nemusí být chráněn ponecháním finančních prostředků v rámci nezabavitelné částky k jejich úhradě. Lze tedy uzavřít, že žalovaná postupovala správně, když prováděla srážky i z tzv. druhé poloviny prostředků došlých na účet žalobce, to i za situace, kdy srážky z důchodu žalobce provedla již Česká správa sociálního zabezpečení. Pokud jde o tyto své závěry, soud zcela odkazuje na výše citované závěry Nejvyššího správního soudu a na výše uvedenou obsáhlou argumentaci žalované, se kterou se soud zcela ztotožňuje. Jestliže tedy žalovaná při nakládání s finančními prostředky žalobce postupovala v souladu se zákonem, není zde protiprávní čin žalované, jako jeden z nezbytných předpokladů vzniku povinnosti k náhradě škody. Za této situace se soud již nemusel zabývat existencí dalších výše zmiňovaných předpokladů a musel uzavřít, že povinnost žalované k náhradě škody není dána a žaloba je tedy nedůvodná.

28. Proto soud řízení o žalobě z části zastavil a ve zbývající části žalobu zamítl.

29. I pokud by byl správný názor žalobce, že žalovaná postupovala v rozporu se zákonem a byly naplněny i další výše uvedené předpoklady pro vznik povinnosti žalované nahradit žalobci škodu, nebylo by možné žalobě zcela vyhovět. Bylo by totiž třeba přihlédnout k žalovanou vznesené námitce promlčení. S ohledem na datum zahájení řízení ([datum]) a obecnou délku subjektivní promlčecí lhůty (3 roky), by byly promlčeny všechny srážky provedené před datem [datum]. O provádění srážek žalovanou se žalobce dozvěděl nejpozději v červenci [Anonymizováno] (zjištěno z korespondence mezi žalobcem a žalovanou), od tohoto okamžiku již mohl uplatňovat svůj nárok a počala mu běžet obecná subjektivní lhůta ve smyslu § 619, 620 a § 629 odst. 1 o. z. ohledně jednotlivých splátek. V případě srážek z titulu exekuce by tak promlčeny nebyly pouze srážky provedené dne [datum] a dne [datum], každá ve výši [částka], celkem by tedy šlo o částku [částka]. V případě srážek na náklady výkonu trestu odnětí svobody by nebyly promlčeny srážky od srážky provedené dne [datum] (včetně), tedy srážky v celkové výši [částka]. Pokud jde o promlčení nároku na náhradu škody vzniklé podle žalobce v souvislosti se zánikem podnájmu, k zániku podnájmu mělo dojít v říjnu [Anonymizováno]. Zánikem podnájmu se tedy měly stát finanční prostředky žalobce vynaložené na udržení podnájmu po dobu jeho výkonu trestu odnětí svobody zbytečně vynaloženými. Již od tohoto okamžiku by tedy žalobce mohl uplatnit svůj nárok u soudu a počala mu běžet obecná subjektivní promlčecí lhůta. Jestliže žalobce podal žalobu, kterou se domáhá náhrady tvrzené škody až [datum], učinil tak zjevně po uplynutí zmiňované subjektivní tříleté promlčecí lhůty. S ohledem na námitku promlčení by tedy soud musel žalobu v této části zamítnout, i kdyby nárok žalobce na náhradu škody byl dán. S ohledem na uvedené, by tedy soud v případě prokázání protiprávního jednání žalované mohl žalobě vyhovět pouze co do částky [částka], neboť zbývající část nároku je promlčena.

30. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 věty první OSŘ a skutečností, že žalovaná, která byla v řízení zcela úspěšná (resp. zastavení řízení nezavinila), náhradu nákladů řízení nepožadovala.

Poučení