9 C 108/2023 - 55

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o určení vlastnictví k nemovité věci takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. st. 273, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., a pozemku parc. č. [hodnota], oba zapsané pro katastrální území [adresa] u Hranic, obec [adresa], u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště [adresa], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta sídlem [tituly za jménem] [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. st. 273, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., a parc. č. [hodnota], oba zapsané pro katastrální území [adresa] u Hranic, obec [adresa], u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště [adresa] (dále též „předmětné nemovité věci“ či „pozemky“ nebo „zahrada“). Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitým věcem spatřuje v tom, že se domáhá odstranění nesouladu faktického zápisu v katastru nemovitostí a skutečného právního stavu, který nelze odstranit jinak než vydáním tohoto rozsudku. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 11. 8 2022 darovací smlouvu, na základě níž bylo převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem ze žalobkyně na žalovanou jako obdarovanou. Důvodem uzavření darovací smlouvy byla okolnost, že na majetek žalobkyně byly před sjednáním darovací smlouvy vedeny dvě exekuce a oba pozemky byly „obstaveny“ exekučním příkazem. Podle dohody, uzavřené se žalovanou, měla právě žalovaná uvedené exekuce uhradit s tím, že se účastníce dohodly, že žalobkyně bude žalované splácet postupně obě plnění uhrazené na exekuce měsíční splátkou ve výši [částka]. Žalovaná požadovala do zástavy shora uvedené nemovité věci, ovšem v rozporu s tím tato zástavní smlouva nebyla uzavřena, ale byla sjednána toliko darovací smlouva. Rovněž si účastnice ujednaly, že po úhradě všech splátek bude vlastnické právo k nemovitým věcem převedeno zpět ze žalované na žalobkyni. Na základě této dohody žalobkyně plnila první splátku v září 2022 ve výši [částka]. Po přijetí této splátky ovšem žalovaná žalobkyni uvedla, že již netrvá na dalším splácení a že nemovité věci zpět na žalobkyni nepřevede. Ani po předžalobní výzvě ze dne [datum] tak žalovaná neučinila.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalobkyní předestřená dohoda o tzv. zpětném převodu nemovitých věcí se žalobkyní nebyla nikdy uzavřena. Sporuje žalobkyní vylíčený skutkový děj a naopak tvrdí, že se prostřednictvím známých dozvěděla, že proti žalobkyni, která je matkou žalované, jsou vedeny exekuce, jimiž jsou postiženy i nemovité věci, které měly být prodány v dražbě. Žalovaná kontaktovala žalobkyni a dohodla se s ní, že předmětné exekuce uhradí a žalovaná za to na ni převede darovací smlouvou vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem. Žádnou další dohodu již účastnice nesjednaly. Navíc nelze přehlédnout, že darovací smlouva byla formulována a podepsána účastnicemi v advokátní kanceláři [tituly před jménem] [jméno FO], která žalobkyni vše náležitě vysvětlila a rozhodně se nestalo, že by žalobkyně v této souvislosti cokoliv uváděla o zpětném převodu.

3. Soud zjistil z exekučních spisů, že na majetek žalobkyně byly vedeny u soudního exekutora [tituly před jménem] Alana Hlaviceho lavicedvě exekuční řízení, a to pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Exekučními příkazy byly postiženy i shora uvedené nemovité věci. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně jako povinná požádala soudního exekutora o vyčíslení všech svých exekucí vedených u tohoto soudního exekutora s tím, že by je chtěla doplatit. Z výpisu plateb má soud za prokázané, že ke dni [datum] byla na jednu exekuci připsána z bankovního účtu třetí osoby částka [částka] a ke dni [datum] na druhou exekuci částka [částka]. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně soudnímu exekutorovi sděluje, že obě exekuce byla uhrazeny. Dopisem ze dne [datum] žádá o výpis úhrady exekucí vedených na žalobkyni, v jaké výši a z jakého účtu byla uhrazeny exekuce.

4. Mezi účastnicemi není sporu, že žalobkyně je matkou žalované a že žalobkyně byla evidována v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných nemovitých věcí a že dne [datum] účastnice uzavřely darovací smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, a to v advokátní kanceláři [tituly před jménem] [jméno FO]. Ta úředně ověřila podpisy účastnic. Žalovaná je označena v této smlouvě jako obdarovaná a žalobkyně jako dárkyně. Na základě této darovací smlouvy byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalované. Aktuálně i ke dni vyhlášení rozhodnutí je v evidenci katastru nemovitostí vedena jako vlastnice. Podle článku III. darovací smlouvy byla ve prospěch žalobkyně jako oprávněné zřízena služebnost užívacího práva k těmto nemovitým věcem.

5. Z poštovní poukázky vystavené dne [datum] vyplývá, že byla poukázána částka [částka]. Odesílatelem je žalobkyně.

6. Dopisem, ze dne 24. 10 2022 žalobkyně adresovala žalované výzvu, v níž uvedla, že v srpnu tohoto roku se účastnice domluvily, že žalovaná za žalobkyni zaplatí exekuce, aby zahrada ve Velké „nešla“ do exekučního prodeje. Domluva byla taková, že žalobkyně bude půjčku žalované splácet ve výši [částka] měsíčně. Do zástavy žalovaná požadovala dočasně „přepsat“ zahradu, aby o půjčené peníze nepřišla a po splacení celé částky bylo ujednáno, že zahradu bude přepsána zpět na žalobkyni. V září ovšem žalovaná oznámila žalobkyně, že již nemá nic splácet a že si zahradu ponechá. Žalobkyně ovšem nesouhlasí s tímto postupem a je připravena okamžitě půjčené peníze vrátit.

7. Předžalobní výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzývá žalovanou opětovně o zpětný převod.

8. Dopisem ze dne [datum] žalovaná reaguje na předžalobní výzvu v tom smyslu, že při osobním setkání se žalobkyní bylo dohodnuto, že uvedené nemovité věci budou převedeny darovací smlouvou. Tato darovací smlouva byla zaslána předem a žalobkyně nic nenamítala. Obě strany souhlasily a podpis proběhl dne [datum].

9. Z výpovědi [jméno FO], sestry žalované a dcery žalobkyně, má soud za prokázané, že věděla o situaci s exekucemi od žalobkyně a s žalovanou telefonicky komunikovala ohledně „přepsání“ zahrady na svědkyni a žalovanou, poté co se by finančně vzájemně vyrovnaly „půl na půl“. Žalovaná poté, co žalobkyni oznámila, že již nemá svůj dluh splácet, odmítla převést zpět zahradu a s rodinou přestala komunikovat. Z výpovědi [jméno FO], manžela svědkyně [jméno FO] a zetě žalobkyně, soud zjistil, že potvrdil výpověď shora jmenované svědkyně ohledně počínání mezi účastnicemi a svědkyní, jak řešit celou situaci s exekucemi žalobkyně. Z výpovědi [jméno FO], bratra žalobkyně a strýce žalované, soud zjistil, že měl povědomost o exekucích žalobkyně a jednáních mezi účastnicemi a následném jednání i další neteře (svědkyně) [jméno FO].

10. Z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky, má soud za prokázané, že jí žalovaná oslovila s žádosti o vypracování předmětné darovací smlouvy, jejíž součástí by bylo ujednání služebnosti užívacího práva ve prospěch žalobkyně. Všechna ujednání smlouvy byla účastnícím vysvětlena, žádná z nich k nim neměla výhrady. Podpisy byly advokátkou úředně ověřeny. Žádné další požadavky na vypracování další smlouvy nebyly ze strany žádné z účastnic vzneseny. Žalobkyně asi rok poté kontaktovala svědkyni s tím, že by chtěla „vše vrátit zpátky“, ale svědkyně uvedla, že její klientkou je žalovaná a že by zde nastal střet zájmů. Svědkyně neměla vědomost o předcházejících exekucích žalobkyně či dohodách účastnic.

11. Z přepisu sms zpráv a korespondence soud zjistil, že žalovaná uvedla dne [datum]: „Já jsem včera s máti mluvila, vše jí řekla a vysvětlila...kdyby se zahrada prodala v nařízeném exekučním prodej nemovitostí, neměla by vůbec nic, teď může aspoň na zahradě bydlet.“. Svědkyně [jméno FO] v sms zprávě adresované žalobkyni dne [datum] uvádí: „Bez tak ani nevíš, kolik jí máš splatit celkem zpět“, dále žalobkyně odeslala svědkyni [jméno FO] sms: „Luci, vše mám sepsané...Volala jsem jí, že to sepíše, že jí to pak zaplatím, přepíše zahradu zpět a souhlasí. Tak snad to podepíše.“. Dále [datum] žalobkyně svědkyni [jméno FO] opětovně: „Neozvala se. Navrhla a zařizovala to Jana. Že si vezme půjčku a aby měla záruku, že o peníze nepřijde, tak na ní zahradu přepíšu a jak to zaplatím, za to to přepíše na mě.“. Z sms. zprávy ze dne [datum] plyne, že žalobkyně píše žalované, aby se spojila se svou sestrou [jméno FO] a advokátkou [jméno FO], aby zahrada byla přepsána na žalovanou a její sestru [jméno FO] a jí zaplatí polovinu.

12. Z výpovědi žalobkyně soud zjistil, že poté, co žalovaná v srpnu (2022) zjistila, že má dluhy a je na ní vedena exekuce, se účastnice dohodly, že uzavřou darovací smlouvu. Ta byla sjednána v advokátní kanceláři [tituly před jménem] [jméno FO]. Na úhradu exekucí, která měla být ve výši [částka], měla žalobkyně žalované splácet měsíčními splátkami ve výši [částka] měsíčně a po splacení, tj. cca po 3 až 4 letech, by žalovaná „přepsala“ zahradu zpět na žalobkyni. Mezi účastnicemi ale nebylo vyjasněno, jestli se má žalobkyně vrátit částku [částka] nebo [částka]. Zároveň si byla vědoma, že v její prospěch bylo zřízeno doživotní právo užívání k předmětným nemovitým věcem, které doposud užívá.

13. Žalobkyně navrhla jako důkaz účastnickou výslech žalované. Ta s výslechem nesouhlasila. Soud proto s ohledem na její výslovné procesní stanovisko nepřistoupil k jejímu výslechu.

14. Soud zjistil následující skutkový stav věci. Žalobkyně, která je matkou žalované, byla evidována v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných nemovitých věcí. Na majetek žalobkyně byly vedeny u soudního exekutora [tituly před jménem] Alana Hlaviceho laviceexekuční řízení, a to pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Exekučními příkazy byly postiženy i shora uvedené nemovité věci. Žalovaná se dozvěděla o exekucích žalobkyně a začala se žalobkyní jednat o způsobu jejich úhrady. Za tím účelem se žalobkyně dne [datum] dotazovala jako povinná soudního exekutora o vyčíslení všech svých exekucí vedených u tohoto soudního exekutora s tím, že by je chtěla doplatit. Není sporu, že žalovaná uhradila za žalobkyni obě exekuce dne [datum] částkou [částka] a dne [datum] částkou [částka]. Účastnice dne [datum] uzavřely darovací smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, a to v advokátní kanceláři [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná je označena v této smlouvě jako obdarovaná a žalobkyně jako dárkyně. Na základě této darovací smlouvy byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalované. Ta je ke dni vyhlášení rozsudku vedena v katastru nemovitostí jako vlastnice. Podle článku III. smlouvy byla ve prospěch žalobkyně jako oprávněné zřízena služebnost užívacího práva k těmto nemovitým věcem. Žalobkyně doposud nemovité věci užívá. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně soudnímu exekutorovi sděluje, že obě exekuce byla uhrazeny. Žalobkyně poštovní poukázkou uhradila žalované částku [částka]. Ta ovšem poté, sdělila žalobkyni, že již žádnou další splátku nemá hradit. Žalobkyně na to reagovala dopisem ze dne 24. 10 2022, v němž požaduje „zpětný převod“ vlastnického práva k pozemkům.

15. Platí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

16. Soud si je vědom, že v případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné vyslechnout účastníky smlouvy, resp. všechny osoby, které se zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, proč k takovému jednání přistoupily (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

17. Účastnická výpověď žalobkyně zůstala posledním důkazem, který měl prokazovat uzavření smlouvy týkající se zpětného „převodu“ vlastnického práva. Tento důkaz však má toliko subsidiární povahu, neboť přichází v úvahu pouze tehdy, nelze-li tvrzenou skutečnost dokázat jinými důkazními prostředky. Účelem výslechu procesní strany podle § 131 o. s. ř. tedy v žádném případě není podat fundovanou účastnickou výpověď, ale prokázat pravdivost skutečností rozhodných pro posouzení konkrétního sporu (tedy skutečností relevantních podle hmotného práva, jež jsou mezi účastníky sporné), popř. zpochybnit či vyvrátit pravdivost tvrzení protistrany. Subsidiární povaha účastnické výpovědi vyplývá ze zkušenosti, že sdělení účastníka, který před soudem hájí svoji věc, nemusí být vždy objektivní, neboť jsou poznamenána přirozeným zájmem účastníka na výsledku sporu. Zmíněná skutečnost se odráží i ve skutečnosti, že účastník řízení (na rozdíl od osoby podávající výpověď v procesní roli svědka) v případě nepravdivé výpovědi nenese nebezpečí trestního postihu (k tomu viz § 346 trestního zákoníku). Z nálezové judikatury Ústavního soudu také plyne, že by účastnická výpověď neměla být určujícím kritériem pro míru jistoty umožňující soudci vydat rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03).

18. Jak z výpovědí svědkyně [jméno FO], svědka [jméno FO], tak svědka [jméno FO], což je podpořeno i sms komunikací (viz shora), plyne, že mezi účastnicemi byly ujednány určité styčné body dohody o splácení plnění, které uhradila žalovaná za žalobkyni v rámci probíhajících exekučních řízení, a že byly zvažovány i další alternativy vypořádání mezi žalovanou, její sestrou [jméno FO] Pokákovou a žalobkyní, ovšem žádný ze svědků ani žalobkyně ve svých výpovědích nepotvrdily, že by byla ujednána jakákoliv další smlouva navazující na darovací smlouvu ze dne [datum], jejímž předmětem by byl převod vlastnického práva ze žalovaného na žalobkyni v písemné formě. Pokud je tvrzeno, že zde byla ujednání směřující k závazku žalobkyně vrátit žalované jí uhrazené plnění, to by za situace, i kdyby toto tvrzení bylo prokázáno, neměnilo nic na tom, že soud nemá za prokázané právě ujednání o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem ze žalované na žalobkyni. Naopak se soudu jeví zcela logické, což bylo podpořeno i svědeckou výpovědí advokátky [tituly před jménem] [jméno FO], že žalobkyni jako jedné ze smluvní stran darovací smlouvy byla řádně vysvětlena všechna práva a povinnosti vyplývající z jí uzavřené darovací smlouvy včetně smlouvy o služebnosti práva užívání předmětných nemovitých věcí.

19. Jinými slovy, soud z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně nedisponuje žádnou písemnou smlouvou, v níž by se žalovaná zavázala převést vlastnické právo „zpět“ na žalobkyni, či jinou (byť ústně sjednanou) smlouvu, v níž by bylo určitým a srozumitelným způsobem ujednáno jakým způsobem, v jaké výši a jaká částka měla být žalobkyní uhrazena žalované. Tato tvrzení zůstala kusá a sama žalobkyně ve své výpovědi si nebyla „zcela jistá“ výší svého závazku vůči žalované (viz výše splatného plnění [částka] oproti [částka], délkou splatnosti závazku ad.). K předání částky [částka] se žalovaná sice výslovně nevyjádřila, na což má právo, ale ze shora uvedeného skutkového děje plyne závěr, že se jednalo o splátku ujednanou mezi účastnicemi. Nejsou však zcela objasněny další okolnosti této smlouvy. Ostatně i výpovědi svědků, byť se jedná o rodinné příslušníky, kteří mají na výsledku řízení zprostředkovaně určitě zájem, sice potvrzují narativ žalobkyně o uzavření smlouvy mezi účastnicemi o vrácení plnění ve splátkách, avšak samy o osobě a ani ve spojení s výpovědí žalobkyně nejsou ani ty schopny osvětlit konkrétní obsah této smlouvy beze zbytku.

20. Soud proto nemá ani po poučení podle § 118a o. s. ř. za prokázané tvrzení o uzavření smlouvy, jejímž obsahem by byl závazek žalobkyně splácet plnění, které uhradila žalovaná za žalobkyni, ve splátkách, tak tvrzení o navazující (písemné) smlouvě o „zpětném“ převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalované na žalobkyni.

21. Podle § 555 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

22. Podle § 580 odst. 1 neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Žalobkyně opřela svou právní argumentaci o narativ, že darovací smlouva ze dne [datum] byla simulovaným právní jednáním a zastírala tak disimulované právní jednání.

25. Vzniknou-li v řízení pochybnosti o skutečném projevu vůle účastníků, který formálně vyústil v písemně uzavřenou smlouvu o převodu nemovitosti, je nezbytné posoudit, zda takto uzavřená smlouva odpovídá vůli účastníků, tedy zda nejde o simulovaný právní jednání, jenž by ve skutečnosti zastíral jiné právní jednání.

26. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku, právní úprava občanského zákoníku účinná od [datum] opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením.

27. Otázka, zda právní jednání byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

28. Lze tedy shrnout, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby, nebo nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 551 a § 552 o. z.). Závěr, zda vůle jednající osoby chybí nebo nebyla-li zjevně projevena vážná vůle, bude možné učinit tehdy, bude-li podle objektivních okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Z uvedeného vyplývá, že v některých případech bude nevážnost projevu vůle jednajícího vzhledem k objektivním okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo, zřejmá (např. právě při projevu vůle učiněném při hře, k vyučovacím účelům, v žertu apod.), jindy však mohou vzniknout pochybnosti. Tak je tomu tehdy, kdy nevážnost projevu vůle nebyla druhé straně zřejmá s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Je-li tomu tak – a to je namístě vždy posoudit podle okolností a povahy případu – je nutno v zájmu ochrany právní jistoty občanskoprávního styku, a zejména ochrany dobré víry druhé osoby, považovat právní jednání za řádné (bez vad) a pochybnosti o nevážnosti připsat k tíži toho, kdo je vyvolal. Jestliže by druhé straně se zřetelem na okolnosti konkrétního případu, tj. objektivně posuzováno, nebylo a nemohlo být zřejmé (nebylo-li zjevné), že projev vůle jednajícího není vážným tj., že adresát projevu vůle zcela důvodně předpokládal, že jde o vážnou vůli jednajícího, je třeba v zájmu ochrany dobré víry považovat učiněný projev za bezvadné právní jednání, jež bude způsobilé vyvolat právní následky.

29. Ze skutkových zjištění soud nevyvodil, že by účastnice darovací smlouvou ze dne [datum] zastíraly jiné právní jednání, neboť i ze samotné výpovědi žalobkyně, tak svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] plyne, že zde nebyly žádné okolnosti, které by směřovaly k závěru o simulaci tohoto právního jednání. Tvrdí-li pak žalobkyně (až následně), že na její straně byla určitá vnitřní výhrada vůči této darovací smlouvě, platí zde (jak bylo shora uvedeno) domněnka dobré víry na straně druhé jednající strany (zde žalované). Nelze ani přehlédnout, že se jeví soudu nelogické, aby za této situace žalovaná zřizovala služebnost doživotního užívacího práva k předmětným nemovitým věcem. I ze samotné výpovědi žalobkyně, která byla věrohodná, plyne, že si byla zcela vědoma všech účinků vyplývajících z darovací smlouvy. To, že účastnice v rámci kontraktačního procesu zvažovala i alternativu zástavní smlouvy jako zajišťovacího prostředku, ještě samo o sobě nemůže vést k závěru, že následně uzavřená darovací smlouva je simulovaným právním jednáním, který by vedl k závěru o zdánlivosti tohoto právního jednání.

30. Dle názoru soudu je pak také krajně neobvyklé, aby v rámci darovací smlouvy bylo ve prospěch žalobkyně zřízena služebnost doživotního užívání předmětných nemovitých věcí, která do značné míry omezuje výkon vlastnického práva žalované. Ostatně žalobkyně uvedené nemovité věci nadále užívá. Takový postup spíše svědčí o snaze narovnat vztahy mezi účastnicemi do budoucna a umožnit žalobkyni i nadále nerušené užívací právo, tak jako tomu bylo doposud.

31. Je navíc s podivem, že žalobkyně navzdory procesním poučením nebyla s to předložit žádnou předchozí komunikaci, která by určitým způsobem vymezila práva a povinnosti vyplývající z jí tvrzené smlouvy o postupném splácení plnění, které za ni uhradila žalovaná, byť účastníce spolu zcela jistě vedly poměrně rozsáhlou komunikaci, jak vyplývá z přepisu sms zpráv. Navíc by se zela jistě informovala o této alternativě u shora jmenované advokáty v rámci kontraktačního procesu u darovací smlouvy, což je podle soudu obvyklý postup. Soud i kdyby žalobě vyhověl, by ovšem v intencích tvrzené smlouvy nastolil další dílčí problém, neboť byť by bylo určeno vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitým věcem, oproti tomu by žalobkyně uhradila toliko částku [částka] a nic více.

32. Žalobkyně ve své argumentaci ale přehlédla další důležitou okolnost. Podle § 560 o. z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. Převod věcného práva přichází v úvahu zejména u vlastnického práva. Ze zákonného požadavku písemné formy pro právní jednání, kterými se převádí věcné právo k nemovité věci (§ 560 o. z.), nelze dovodit požadavek na písemné zachycení všech podstatných částí takového právního jednání, ale pouze té jeho části, kterou se převádí věcné právo.

33. Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitých věcí musí mít písemnou formu, znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy účastníků na téže listině. Z toho je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy (viz např. rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. [spisová značka].

34. Požadavek písemné formy smlouvy je splněn, pokud jsou v písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich projevu vůle. Podstatné náležitosti, tvořící obsah smlouvy o převodu nemovitosti, musí být proto vyjádřeny v písemné formě; ústní nebo konkludentní ujednání, týkající se podstatných náležitostí, nejsou součástí smlouvy, pro kterou je předepsána písemná forma. Uzavírají-li účastníci smlouvu ohledně nemovitých věcí, musí být skutečnost, že jde o převod vlastnického práva, vyjádřena v písemné formě; jinak smlouva platně nevznikne.

35. Proto ani v tomto případě, kdyby účastníce uzavřely simulovanou písemnou darovací smlouvu ohledně nemovité věci, kterou chtěli zastřít jiný „převod“ vlastnického práva k nemovité věci, není tato jiná smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o převod vlastnického práva. U disimulovaného právního jednání by tak nebyla dodržena zákonem požadovaná forma. V daném případě nebyla žalobkyní prokázána existence takovéto písemné smlouvy uzavřené mezi účastnicemi za situace, kdy navíc z posouzení věci nevyplývá, že by skutečná vůle účastnic ohledně uzavření darovací smlouvy ze dne [datum] byla něčím narušena či zpochybněna. Tedy jinak řečeno, i kdyby bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že následně účastnice uzavřely smlouvu o „zpětném“ převodu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, ta nesplňovala náležitosti smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem, tak jak má na mysli ustanovení § 560 o. z.

36. Soud se zabýval i otázkou, zda jednání některé z účastnic nenaplňuje znaky § 8 o. z., podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Korektiv dobrých mravů je řešení ultima ratio, které by soudy měly aplikovat až ve výjimečných případech ke zmírnění či odstranění přílišné tvrdosti zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Podle tohoto principu by se mělo postupovat i v případech posuzování dohod stran vycházejících z autonomie jejich vůle, které jinak kogentním ustanovením zákona neodporují. Požadavek na ‚zjevnost‘ zneužití práva je nutné chápat jako důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci bylo právo zneužito; v pochybnostech je namístě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva. Soud by měl tedy aplikovat § 8 o. z., je tehdy, pokud je jednání oprávněného na první pohled jasně v rozporu se základními zásadami právního řádu.

37. S ohledem na skutkové okolnosti věci je zřejmé, že obě účastnice byly řádně seznámeny s obsahem darovací smlouvy, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitým věcem, a nelze přehlédnout, že součástí smlouvy je rovněž ujednání, podle něhož byla ve prospěch žalobkyně zřízena služebnost doživotního užívání předmětných nemovitých věcí, která do značné míry omezuje výkon vlastnického práva žalované a zůstává jí tak tzv. holé vlastnictví. Žalobkyně uvedené nemovité věci nadále užívá a realizuje tak své právo ujednané v darovací smlouvě. Jak bylo uvedeno shora. Takový postup, jak již bylo vyjeveno shora, svědčí spíše o snaze narovnat vztahy mezi účastnicemi do budoucna a umožnit žalobkyni i nadále nerušené užívací právo, tak jako tomu bylo doposud. Soud tedy neshledal, že by zde byl prokázán takový nepoměr práv a povinností mezi účastnicemi v rámci kontraktačního procesu, který by zjevně vedl k závěru o jednání žalované, které by nepožívalo ochrany. S ohledem na závěry shora uvedené soud proto žalobu zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalované přiznal účelně vynaložené náklady řízení. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je žaloba na určení vlastnictví k nemovité věci s tím, že sazba mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 5 činí z tarifní hodnoty [částka] v daném případě částku [částka]. V řízení před soudem zástupce žalované z řad advokátů učinil 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání – vyjádření k žalobě, účast u jednání soudu ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], tedy 6 x [částka] a nahlédnutí do spisu, t.j. náleží mu odměna celkem ve výši [částka]. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po [částka] k sedmi úkonům právní služby (viz úkony právní služby shora), tedy celkem [částka]. Advokátovi náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tedy náklady řízení činí [částka].

Poučení