9 C 118/2021- 43

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Suchánkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 240 970 Kč s příslušenstvím - bezdůvodné obohacení takto:

Výrok

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 240 970 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 23. 4. 2021 do zaplacení a náklady řízení 71 995 Kč, tyto k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 27. 4. 2021 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení ve výroku uvedené částky s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že Okresním soudem v Trutnově rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne 29. 6. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. [číslo jednací] ze dne 7. 1. 2021, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2021, bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. St. [číslo] a parc. [číslo] v obci a v [katastrální uzemí]. Tímto rozhodnutím bylo postaveno najisto, že se žalobce stal ke dni 1. 1. 2003 dle zák. č. 290/2002 Sb. vlastníkem předmětných pozemků. Předmětné pozemky jsou zastavěny turistickou chatou [anonymizováno] a manipulačními plochami, všemi ve vlastnictví žalobce. Žalovaný měl k výše uvedeným pozemkům právo hospodaření, které bylo v jeho prospěch zapsáno v příslušném katastru nemovitostí. Proto po žalobci požadoval náhradu za jím užívané pozemky, které byly zastavěny turistickou chatou [anonymizováno]. Žalobce proto na základě dohody č. SMLN -22-38 2016 ze dne 29. 4. 2016 uhradil žalovanému dne 14. 6. 2016 částku ve výši 151 815 Kč a následně dle nájemní smlouvy č. SMLN -22-22/2015 ze dne 29. 4. 2016 uhradil dne 2. 9. 2016 nájemné ve výši 44 422 Kč (číslo dokladu 1620332) a dne 13. 6. 2017 nájemné ve výši 44 733 Kč (číslo dokladu 1720242). Celkem tedy od 29. 4. 2016 do 13. 6. 2017 žalobce uhradil žalovanému na„ nájemném“ částku ve výši 240 970 Kč. Jak se později ukázalo, tyto platby platil mimoknihovní vlastník za užívání svého vlastního majetku třetí osobě (žalovanému), u něhož tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Nic na tom nemění skutečnost, že tyto finanční prostředky byly žalovaným přijaty v dobré víře, neboť právní vztah případného bezdůvodného obohacení mezi nepravým knihovním vlastníkem a pravým mimoknihovním vlastníkem vzniká objektivně bez ohledu na zavinění. Dohoda ze dne 29. 4. 2016 a nájemní smlouva z téhož dne jsou neplatné, a to od samého počátku, a proto odpadl důvod placení„ nájemného" a žalovaný musí vrátit přijatá plnění. Žalobce k vydání bezdůvodného obohacení v zákonné objektivní i subjektivní lhůtě žalovaného písemně vyzval dopisem doručeným do datové schránky žalované dne 8. 4. 2021. Žalovaný však nic neuhradil.

2. Žalobce nesouhlasil s argumentací žalovaného, jenž navrhl zamítnutí žaloby. Nesouhlasil s námitkou, že jednání žalobce - podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, je v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s poctivým jednáním. Předmětem žaloby je nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991, § 2993 a násl. o. z., jehož se žalovanému dostalo plněním na základě neplatné dohody ze dne 29. 4. 2016 a nájemní smlouvy ze dne 29. 4. 2016, protože ex tunc došlo ke splynutí osoby vlastníka pronajatých nemovitostí (pronajímatele) a nájemce dle § 1993 obč. zák. Splyne-li totiž jakýmkoli způsobem právo s povinností v jedné osobě, zanikne toto právo i povinnost. Vlastnické právo žalobce de iure vzniklo k výše uvedeným pozemkům již 1. 1. 2003 a toto jeho vlastnictví bylo postaveno a potvrzeno najisto výše uvedenými soudními rozhodnutími až v okamžiku, kdy byl žalobci doručen do datové schránky rozsudek odvolacího soudu, což se stalo dne 27. 1. 2021. Bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru, je tedy bez významu, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se jeho vznik odvíjí, či byla-li někomu v souvislosti s ním způsobena škoda. Vyloučena je tak aplikace ustanovení o náhradě škody, reflexe spoluzavinění ochuzeného i moderace nároku na vydání bezdůvodného obohacení a problematické je rovněž užití korektivu dobrých mravů. Bezdůvodné obohacení je objektivním stavem, jenž co do svého vzniku není zásadně ovlivněn subjektivními okolnostmi, mezi něž se na straně obohaceného řadí dobrá víra, respektive absence povědomí o tom, že získává na úkor ochuzeného majetkový prospěch; subjektivní okolnosti však mohou mít význam pro určení rozsahu, v jakém je obohacený povinen bezdůvodné obohacení vydat. Ostatně ani judikatuře Nejvyššího soudu není neznámou myšlenka, že bezdůvodné obohacení vzniká, či může vzniknout na základě plnění dle neplatné smlouvy, přičemž neplatnost takového právního jednání není způsobena vinou obohaceného. Rozhodovací praxe se totiž konstantně hlásí k závěru, dle kterého v případě bezdůvodného obohacení jde o objektivně nastalý stav vyvolaný tím, že bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 527/2020). Výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat, zda není v rozporu s dobrými mravy. Aplikace tohoto ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob. Žalobce jako dobrovolný obecně prospěšný spolek s více jak stoletou tradicí má za to, že stát se vůči němu nemůže v tomto případě dobrých mravů dovolávat, když vůči němu v minulosti jednal v rozporu s demokratickými principy, zkonfiskoval mu po roce 1948 veškerý majetek a tento mu doposud nenahradil v plné míře. Navíc ve světle konstantní judikatury je skutečnost, že žalovaný jednal v dobré víře, že mu právo na nájemné placené žalobcem náleží, nedostatečná pro to, aby bylo zákonné právo žalobci pro rozpor s dobrými mravy odepřeno. Žalobce nesouhlasil ani s námitkou, že dosud nebyla vyslovena soudním rozhodnutím neplatnost jak dohody ze dne 29. 4. 2016, tak nájemní smlouvy ze dne 29. 4. 2016, a proto není možno žalovat na vydání bezdůvodného obohacení. V případech, kdy lze žalovat přímo na plnění, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti příslušného právního jednání. Otázka platnosti či neplatnosti právního jednání je totiž předběžnou otázkou pro řešení otázky existence uplatněného práva. Žalobce žaluje na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, neboť plnil z neplatné smlouvy, resp. plnil z právního důvodu, který odpadl. Nalézací soud si otázku platnosti či neplatnosti smluv, na základě kterých žalobce plnil žalovanému, posoudí v daném sporu jako otázku předběžnou.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Žalovaný spatřoval v podání žaloby žalobcem jednání v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s poctivým jednáním. [anonymizována dvě slova] získala oprávnění hospodařit s pozemky parc. [číslo] parc. č. St. [číslo] v obci a [katastrální uzemí] na základě smlouvy o předání majetku státu uzavřené dne 31. 1. 2007. Do té doby byla vlastníkem pozemků Česká republika, příslušná k hospodaření s pozemky byla [anonymizováno] ochrany přírody a krajiny České republiky jako organizační složka státu. V době přijetí zákona č. 290/2001 Sb. nebyla [anonymizována dvě slova] oprávněná s pozemky hospodařit. [anonymizována dvě slova] byla v dobré víře, že pozemky nabyla oprávněně. Po celou dobu pečovala o svěřený majetek jako řádný hospodář v dobré víře, že oprávněným vlastníkem pozemků je stát a [anonymizována dvě slova] je osobou oprávněnou hospodařit s majetkem státu. Žalobce neuplatnil své vlastnické právo k pozemkům, naopak vedl se [anonymizována dvě slova] jednání směřující ke směně pozemků, o budování přípojek apod. [anonymizována dvě slova] hradila veškeré potřebné přípojky a vrty. V žádném případě nelze dovodit, že nájemní smlouva, na jejímž základě si žalobce nárokuje bezdůvodné obohacení, je neplatná. Pokud se žalobce takové skutečnosti dovolává, musí být neplatnost konstatována soudním rozhodnutím. Žalobce své vlastnické právo uplatnil až v prosinci 2017, od té doby rovněž přestal hradit nájemné ve výši odpovídající nájemní smlouvě. Žalovaný toto nájemné po žalobci soudně nevymáhal. Z toho je patrné, že [anonymizována dvě slova] oproti žalobci jednala poctivě a plně v souladu s dobrými mravy. Pokud by se uvažovalo o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, nelze dovodit, že k němu došlo bez spravedlivého důvodu.

4. V průběhu řízení žalovaný svoji argumentaci ve věci dále doplnil. Žalobce uplatněný nárok opírá o skutečnost, že nájemní smlouva a dohoda ze dne 29. 4. 2016 byly neplatné. Rozhodnutí soudů vydaná v řízení o určení vlastnického však nic takového neřekla. Dle žalovaného žalobce nabyl vlastnické právo k pozemkům parc. [číslo] parc. č. St. [anonymizováno] v [katastrální uzemí] s účinky ex nunc, nikoliv s účinky ex tunc. Pokud bude soudem uznáno tvrzení žalobce o neplatnosti smluv a shledáno, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, bude žalovaný požadovat úhradu nákladů, které na nemovitosti vynaložil. Nový občanský zákoník uplatňuje zásadu, která favorizuje platnost právních jednání (§ 574 o. z.). Platí pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Žalovaný měl spravedlivý důvod, na jehož základě pečoval o pozemky jako řádný vlastník. Po celou dobu pozemky užíval v dobré víře ve své vlastnictví. Na to, zda je obohacení ospravedlněné, nelze usuzovat jen z existence nebo neexistence právního důvodu, ale i ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života. V žádném případě nelze dovodit, že by jednání žalovaného v době uzavírání nájemní smlouvy a dohody o užívání nemovitostí bylo možno považovat za tzv. nemravný výkon práva. Žalovaný nikdy neměl úmysl poškodit žalobce, k takovému jednání se nesnížil ani v soudním řízení.

5. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2021, č. j. [číslo jednací], bylo určeno, že žalobce – [název žalobkyně] – je vlastníkem pozemků parc. č. St. [číslo] a parc. [číslo] v obci a [katastrální uzemí]. Podstatou sporu v dané věci bylo zodpovězení otázky, zda horská chata [anonymizováno], resp. uvedené pozemky, jsou sportovním zařízením ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu a zda došlo k přechodu vlastnického práva na žalobce dle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. Soudy shodně dovodily, že stavba chaty [anonymizováno] tvoří s předmětnými pozemky jeden funkční celek. Dle výpisu z katastru nemovitostí v případě pozemku parc. č. St. [číslo] jde o plochu zastavěnou chatou [anonymizováno] a v případě pozemku parc. [číslo] jde o přilehlý pozemek, a to ostatní plochu se způsobem využití manipulační plocha, když je současně jako manipulační plocha taktéž ze značné části reálně využíván (nachází se zde chodníky, vjezd a ochrana před povětrnostními vlivy). Předmětné pozemky tak slouží k řádnému užívání stavby (chaty [anonymizováno]) a jsou se stavbou funkčně vzájemně provázané. Naplnění zákonných podmínek pro přechod vlastnictví dle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. je třeba posuzovat ke dni účinnosti tohoto zákona, resp. k 1. 1. 2003, kdy došlo ze zákona k přechodu vlastnictví. Soudy dovodily, že chatu [anonymizováno] spolu s předmětnými pozemky, jež spolu tvoří funkční celek, lze za sportovní zařízení (sui generis) považovat. Pojem sportovní zařízení ve smyslu citovaného ustanovení nelze vykládat striktně jen dle jeho jazykového vyjádření, ale v širších souvislostech, i s přihlédnutím ke smyslu a účelu citovaných zákonných ustanovení a úmyslu zákonodárce. Smyslem § 14 zákona č. 290/2002 Sb. byla nepochybně podpora a rozvoj činnosti občanských sdružení (dnes spolků) působících v oblasti tělovýchovy a sportu s tím, že jim budou bezúplatně převedena uvedená sportovní zařízení do vlastnictví. Rovněž ze znění hospodářských smluv ze dne 29. 5. 1991 a ze dne 28. 12. 1991 se podává, že převáděný majetek (chata [anonymizováno]) byl součástí tělovýchovných zařízení [anonymizováno]. Žalobce působil a působí jako spolek v oblasti tělovýchovy a sportu, po únoru 1948 byl jeho majetek znárodněn a po obnovení jeho činnosti po roce 1989 získal v rámci delimitace majetku bývalého [anonymizováno] náhradou za část zabaveného majetku nemovitosti, mj. chatu [anonymizováno]. Smyslem restitucí bylo obecně navrácení zabaveného majetku a náprava křivd způsobených minulým režimem a i z tohoto pohledu je třeba příslušná zákonná ustanovení vykládat. Chata [anonymizováno] včetně předmětných pozemků je, resp. v rozhodném období byla využívána k turistice coby zdroj občerstvení, jako ubytovací zařízení, přístřeší v nouzi či příležitostně k nácviku dovedností pro přežití v extrémních podmínkách, dále rovněž k organizovaným akcím včetně školení členů žalobce. Byť byla a je provozována k poskytování ubytovacích a stravovacích služeb pro širokou veřejnost (nejen pro členy žalobce), z provedených důkazů je zřejmé, že jde (a bylo tomu tak i v rozhodné době) o zařízení sloužící v průběhu celého roku veřejnosti - aktivním turistům, poskytující jim základnu a zázemí zejména při nepříznivém počasí, umožňující a podporující existenci a rozvoj horské turistiky. Nešlo o běžné komerční ubytovací a stravovací zařízení. Rozsudky soudů obou stupňů nabyly právní moci dne 27. 1. 2021. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka].

6. Z vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. V [číslo], vydaného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Trutnov, vyplývá, že do dne 9. 2. 2021 (právní účinky vkladu) byla v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků stavební parcely [číslo] pozemkové parcely [číslo] v obci a [katastrální uzemí] zapsána Česká republika, příslušnost hospodařit s majetkem státu měla [anonymizována čtyři slova]. Nově pak byl jako vlastník nemovitostí v katastru zapsán žalobce.

7. Dne 31. 1. 2007 byla sepsána Smlouva o převodu příslušnosti hospodařit s majetkem státu. Touto smlouvou převodce Česká republika – [anonymizováno] ochrany přírody a krajiny České republiky - převedl na nabyvatele – žalovaného – příslušnost hospodařit s pozemky, mimo jiné s pozemky parc. č. St. [číslo] a [anonymizováno] v [katastrální uzemí]. Příslušnost hospodařit s pozemky byla převedena ke dni udělení souhlasu zřizovatele. K udělení souhlasu došlo dne 16. 2. 2007 ze strany Ministerstva životního prostředí Tyto skutečnosti soud zjistil ze smlouvy a ze schvalovací doložky zřizovatele.

8. Dne 29. 4. 2016 došlo mezi účastníky tohoto řízení k uzavření nájemní smlouvy číslo SMLN -22–22/2015 Touto smlouvou přenechal žalovaný jako pronajímatel žalobci jako nájemci do užívání pozemky parc. č. St. [číslo] a [číslo] v [katastrální uzemí] Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 5. 2016 do 31. 12. 2023. Roční nájemné bylo dohodnuto na 66 180 Kč. Nájemné mělo být hrazeno jedenkrát ročně vždy do 30. 5. daného roku. Nájemné za rok 2016 bylo dohodnuto ve výši 44 422 Kč a mělo být zaplaceno s termínem splatnosti do 30. 8. 2016. Téhož dne 29. 4. 2016 byla mezi účastníky uzavřena Dohoda o zaplacení úhrady za užívání nemovitých věcí číslo SMLN -22–38 2016. Tato dohoda upravila úhradu za užívání stejných pozemků v době od 1. 3. 2007 do 30. 4. 2016. Celkově měla být za uvedené období za užívání pozemků zaplacena částka 151 815 Kč, a to na základě faktury vystavené žalovaným. Výše uvedené skutečnosti soud zjistil z nájemní smlouvy a z dohody ze dne 29. 4. 2016.

9. Žalovaný vyúčtoval žalobci částku za užívání pozemků v době od 16. 2. 2007 do 30. 4. 2016 v celkové výši 151 815 Kč fakturou ze dne 31. 5. 1016, která byla splatná dne 14. 6. 2016. Žalobce danou částku poukázal na účet žalovaného dne 14. 6. 2016. Žalovaný dále vyúčtoval žalobci nájemné za užívání pozemků v [obec] ve výši 44 422 Kč fakturou ze dne 19. 8. 2016, účtovaná částka byla splatná dne 5. 9. 2016. Žalobce poukázal částku 44 422 Kč na účet žalovaného dne 2. 9. 2016. Konečně žalovaný vyúčtoval žalobci na nájemném za užívání pozemků v [obec] fakturou ze dne 18. 5. 2017 částku 44 733 Kč, která byla splatná dne 14. 6. 2017. Žalobce poukázal uvedenou částku na účet žalovaného dne 13. 6. 2017 Tyto skutečnosti byly zjištěny z jednotlivých faktur a z výpisů z účtu.

10. Dopisem své právní zástupkyně ze dne 8. 4. 2021 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 240 970 Kč do 14 dnů od doručení této výzvy. Nárok na zaplacení uvedené částky uplatnil žalobce vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení.

11. Dle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění změn a doplňků (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 3000 o. z. poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém obohacení při uplatnění práva trvá. Dle § 3002 odst. 1 o. z. plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními § 3000 a 3001 dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy zrušen.

12. Dle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Dle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Pro rozhodnutí soudu v této věci bylo zásadní posouzení toho, jaká je povaha soudního rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 59/2018, konkrétně, zda jde o rozhodnutí deklaratorní nebo konstitutivní. Platí přitom, že deklaratorní rozhodnutí pouze potvrzuje již existující hmotná práva a povinnosti, naproti tomu konstitutivní rozhodnutí taková práva a povinnosti zakládá. V řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 59/2018 soudy obou stupňů zkoumaly, zda na pozemky parc. č. St. [číslo] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí] dopadaly účinky zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Dle ustanovení § 14 tohoto zákona přecházel majetek, na který se zákon vztahoval (sportovní zařízení), z vlastnictví státu do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu dnem 1. ledna 2003. Dospěly-li proto soudy obou stupňů v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 59/2018 k závěru, že na oba pozemky v [katastrální uzemí] dopadal režim zákona č. 290/2002 Sb., pak pouze deklarovaly, že na žalobce přešlo vlastnické právo k pozemkům ex lege již ke dni 1. 1. 2003.

14. Právní závěr, že se žalobce stal vlastníkem pozemků parc. č. St. [číslo] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí] již ke dni 1. 1. 2003, je zásadní pro posouzení platnosti právních jednání účastníků ze dne 29. 4. 2016 (nájemní smlouva číslo SMLN-22– 22/2015 a dohoda o zaplacení úhrady za užívání nemovitých věcí číslo SMLN -22–38 2016). Dle soudu nelze než dovodit, že obě tato právní jednání byla neplatná. Dle § 2201 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Pronajímatel může nájemci přenechat do užívání věc, k níž mu svědčí zpravidla vlastnické právo. Je pojmově vyloučeno, aby pronajímatel přenechal nájemci do užívání věc, k níž sám vlastnické právo nemá a která je naopak ve vlastnictví nájemce. Takové právní jednání je nutno kvalifikovat jako jednání odporující zákonu, přičemž smyslem a účelem zákona nepochybně není pronajímání věcí patřících nájemci, k nimž pronajímatel žádné právo nemá. K obdobnému závěru je pak nutno dospět i ve vztahu k dohodě o zaplacení úhrady za užívání nemovitých, dle které měl žalobce zaplatit náhradu za užívání pozemků v době od 1. 3. 2007 do 30. 4. 2016. Jestliže pozemky byly po celou uvedenou dobu ve vlastnictví žalobce a žalovaný k nim vlastnické (ani jiné) právo neměl, pak se žalobce nemohl platně zavázat k placení úhrady za užívání předmětných pozemků. Soud proto dovodil, že obě uvedená právní jednání jsou neplatná podle ust. § 580 o. z.

15. Soud si je vědom ustanovení § 574 o. z., které vyjadřuje zásadu in favorem negotii (in favorem contractus), jež spořívá ve snaze o zachování právního jednání (smlouvy) ve všech případech, kdy je to možné, a v omezení počtu případů, ve kterých může být existence nebo platnost právního jednání zpochybněna. Dále jde o vyjádření zásady potius valeat actus quam pereat, dle které je namístě spíše hledat důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Favorizace platnosti právního jednání reaguje na dřívější tradice formalistického vnímání práva. Ani za použití uvedených zásad však nelze dovodit, že by bylo platným právní jednání, na jehož základě bude vlastníkem hrazena úplata za užívání věci nevlastníkovi.

16. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Za užívání věci bez právního důvodu je nutno považovat rovněž užívání věci na základě neplatné smlouvy. Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení přitom soud zkoumá, zda existuje a existoval právní důvod pro užívání věci, jako tzv. předběžnou otázku. Pro přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení není nutné, aby bylo samostatným soudním rozhodnutím deklarováno, že určitý právní důvod pro konkrétní plnění neexistuje. Naopak určení existence či neexistence konkrétního práva či právního poměru se lze domáhat pouze tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (viz § 80 o. s. ř.). Pokud by žalobce postupoval v souladu s požadavkem žalovaného a domáhal se určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 29. 4. 2016 a dohody o úhradě za užívání nemovitých věcí ze dne 29. 4. 2016, musela by být jeho žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Dle ustálené judikatury totiž platí, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2147/99.

17. Žalovaný v rámci tohoto řízení mj. argumentoval tím, že k případnému vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně nedošlo bez spravedlivého důvodu. V literatuře se k tomu uvádí: Dřívější § 451 odst. 1 ObčZ 1964 obsahoval stručnou formulaci:„ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí“; pojmem bezdůvodně se obohatí se zde rozumělo bez právního důvodu (např. NS 28 Cdo 3010/2011 s dalšími odkazy). Naproti tomu komentovaný § 2991 odst. 1 obsahuje odlišný výraz„ kdo se na úkor jiného obohatí bez spravedlivého důvodu“. Tento nově používaný výraz bez spravedlivého důvodu je významově širší než dřívější slovo bezdůvodně a (aniž by se tím podstatně měnily důsledky pro právní praxi) dopadá na případy, kdy: (a) ze zákonem výslovně stanovené výluky (zejména § 2992, § 2997 odst. 1, § 2998, § 2999 odst. 1 věty druhé) plyne, že v takovém případě pro oprávnění ponechat si obohacení chybí důvod spravedlivý; (b) posuzovaný případ bezdůvodného obohacení nelze podřadit pod žádnou z kondikcí demonstrativně vypočtených v § 2991 odst.

2. Pak nutno též provést spravedlnostní úvahu opřenou o principy, z nichž vyvěrají výslovně uvedené položky výčtu; to, zda demonstrativní výčet dopadá i na případ, který není výslovně vypočten, není otázkou prosté analogie k případům vypočteným; nebo (c) by se požadavek na vrácení bezdůvodného obohacení příčil dobrým mravům, zejména proto, že bylo plněno sice bez právního důvodu, ale„ ze zásad slušnosti“ (DZ k § 2991) ... Naproti tomu pojem spravedlivý důvod neslouží ke zúžení pojmu právní důvod (viz Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 -3014). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1858 až 1859).

18. Za podstatnou pro rozhodnutí v této věci soud považuje poslední citovanou větu. Pokud v posuzovaném případě platný právní důvod plnění (smlouva) zcela chyběl, pak ani nelze dovodit, že by zde mohl existovat spravedlivý důvod, na jehož základě obohacení vzniklo. Na posuzovanou věc nelze aplikovat žádnou ze zákonem stanovených výluk (§ 2992, § 2997 odst. 1, § 2998, § 2999 odst. 1 věty druhé o. z.). Posuzovaný případ lze podřadit pod jednu z kondikcí vypočtených v § 2991 odst. 2 o. z. (plnění bez právního důvodu). Konečně bylo třeba posoudit, zda se požadavek žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení nepříčí dobrým mravům.

19. Je obecnou právní zásadou, že by každý měl v právních vztazích jednat v souladu s dobrými mravy. Dle § 1 odst. 2 o. z. jsou mj. zakázána ujednání porušující dobré mravy. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99), se uvádí, že smyslem ustanovení, dle kterého je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

20. Soud nemá pochybnosti o tom, že obě strany při uzavření nájemní smlouvy a dohody o zaplacení úhrady za užívání nemovitých věcí dne 29. 4. 2016 jednaly v souladu s dobrými mravy a poctivě. Obě strany byly v dobré víře, že pozemky parc. č. St. [číslo] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí] jsou ve vlastnictví státu a že příslušným k hospodaření s tímto majetkem je žalovaný, a to již od 16. 2. 2007. Protože pozemky po celé období od 16. 2. 2007 fakticky užíval žalobce, který je hodlal užívat i do budoucna, upravili účastníci nájemní smlouvou pravidla budoucího užívání nemovitostí, jakož i majetkové vyrovnání za předcházející období, kdy podmínky užívání pozemků žalobcem smluvně upraveny nebyly. Bez jakýchkoliv pochybností při uzavření uvedených smluv účastníci vycházeli z tehdejších informací o vlastnických poměrech, které odpovídaly i stavu zapsanému ve veřejném rejstříku. Z ničeho nelze dovodit, že by kterýkoliv z účastníků při uzavření uvedených smluv jednal nepoctivě a v úmyslu způsobit druhé straně jakoukoliv újmu. Teprve po uzavření uvedených smluv se zřetelem k vývoji soudní judikatury žalobce dovodil, že by se na uvedené pozemky mohl vztahovat zákon č. 290/2002 Sb., přičemž v soudním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 59/2018 bylo deklarováno, že uvedený majetek přešel do vlastnictví žalobce již ke dni 1. 1. 2003. K tomu je třeba uvést, že smyslem zákona č. 290/2002 Sb. byla náprava minulých majetkových křivd, které vznikly žalobci jako občanskému sdružení působícímu v oblasti tělovýchovy a sportu před rokem 1989. Teprve na základě soudních rozhodnutí vydaných ve věci sp. zn. 19 C 59/2018 tak bylo postaveno najisto vlastnické právo žalobce k pozemkům v [katastrální uzemí]. Současně tak vyšlo najevo, že smlouvy ze dne 29. 4. 2016 nemohou být platné a nemohly založit povinnost žalobce za užívání pozemků žalovanému finančně plnit. Rozhodl-li se proto žalobce domáhat se po žalovaném vrácení finančních částek, které platil za užívání majetku, jenž mu byl vrácen v rámci nápravy majetkových křivd, nelze v jeho počínání spatřovat jakýkoliv rozpor s dobrými mravy. Byl to totiž stát, jehož majetek žalovaný spravuje, kdo v minulosti žalobci stejný majetek neoprávněně odňal.

21. Soud tedy shledal žalobou uplatněný nárok v plném rozsahu důvodným. Žalovaný nikterak nezpochybňoval, že mu žalobce na základě smluv ze dne 30. 4. 2016 celkovou částku 240 970 Kč zaplatil. Ustanovení § 3000 o. z. nemůže mít na rozsah povinnosti žalovaného žádný dopad (bezdůvodné obohacení nadále trvá v rozsahu odpovídajícím žalovaným přijaté částce 240 970 Kč). Z ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. navíc vyplývá, že vzhledem k důvodu vzniku bezdůvodného obohacení by ani v této věci nebylo možno ustanovení § 3000 o. z. aplikovat. (jde o plnění z neplatné smlouvy, která byla úplatná).

22. Žalovaný konečně argumentoval tím, že mu v době, kdy se domníval, že s pozemky jako majetkem státu oprávněně hospodaří, v souvislosti s jeho činností vznikly náklady. Při jednání soudu dne 14. 7. 2021 však žalovaný současně výslovně uvedl, že uvedené náklady dosud nevyčíslil a konkrétní pohledávku vůči žalobci nijak neuplatnil. Pro soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Tvrzení o blíže nespecifikované pohledávce žalovaného za žalobcem tak nemůže být důvodem pro byť i jen částečné zamítnutí žaloby.

23. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobci částku 240 970 Kč přiznal spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úrok byl přiznán ode dne následujícího po dni, do kterého měl žalovaný dlužnou částku zaplatit na základě předžalobní výzvy žalobce ze dne 8. 4. 2021.

24. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalobci bylo přiznáno 9 639 Kč za zaplacený soudní poplatek. Dále byly přiznány náklady zastoupení ve výši odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb. Konkrétně jde o odměnu za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby, vyjádření k věci ze dne 1. 7. 2021 a účast při jednání soudu), která podle § 7 vyhlášky z hodnoty předmětu sporu 240 970 Kč činí 9 300 Kč za úkon. Dále byla přiznána paušální náhrada hotových výloh za uvedené úkony po 300 Kč. Na cestovném bylo přiznáno 2 354 Kč (trasa [obec] – [obec] a zpět, celkem 422 km, cena PHM 27,20 Kč, průměrná spotřeba 5,9 l /100 km, základní náhrada 4,40 Kč/km), na náhradě za čas promeškaný cestou k jednání soudu bylo přiznáno 1000 Kč (10 půlhodin po 100 Kč). Zástupkyně žalobce osvědčila, že je plátkyní DPH. Proto k odměně a nákladům zastoupení náleží rovněž DPH v základní sazbě 21 %. Základem daně je částka 51 534 Kč, daň činí 10 822,14 Kč. Celkově tak bylo na nákladech řízení přiznáno 71 995 Kč (po zaokrouhlení). Náklady jsou splatné k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

25. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení