9 C 127/2021-188

Rubrum

Okresní soud v Kolíně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Markétou Šottovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyň: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa] obě zastoupeny advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou JUDr. PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [obec] zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví takto:

Výrok

I. Z rušu je se podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem: pozemku st. [parcelní číslo], jejíž součástí je stavba [adresa], a pozemku p. [číslo] to včetně drobných staveb nezapsaných v katastru nemovitostí umístěných na pozemku p. [číslo] vše v k.ú. a obci [obec], zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, a tyto nemovitosti se přikazují do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, a to každé v rozsahu 1/2.

II. Žalobkyně a) [celé jméno žalobkyně] je povinna zaplatit žalovanému na vypořádání podílu částku ve výši 1 883 333 Kč, a to do 1 měsíce ode dne právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů státu částku ve výši, která bude určena samostatným usnesení v rozsahu jedné poloviny skutečně vzniklých nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku na účet Okresního soudu v Kolíně.

V. Žalobkyně a) a b) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů státu částku ve výši, která bude určena samostatným usnesení v rozsahu jedné poloviny skutečně vzniklých nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku na účet Okresního soudu v Kolíně.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhaly zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem: pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku p. [číslo] to včetně drobných staveb nezapsaných v katastru nemovitostí umístěných na pozemku p. [číslo] vše v k. ú. a obci [obec], zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín (dále také jen„ nemovitosti“). Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to žalobkyně a) v rozsahu 2/6 k celku, žalobkyně b) v rozsahu k celku a žalovaný v rozsahu 1/6 k celku. Žalobkyně jsou sestry a žalovaný bývalý manžel žalobkyně a). Nemovitosti jsou užívány žalobkyněmi a jejich rodinami. Žalovaný žije od února 2020 v [obec], o nemovitosti neprojevuje zájem a přestal se podílet na nákladech. Rodinný dům je původně majetkem prarodičů žalobkyň, mají k němu tedy citový vztah. Účastníci se mimosoudně nedohodli na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem. Reálné rozdělení rodinného domu na 6 jednotek není možné. Žalobkyně navrhují zrušení spoluvlastnictví a vypořádání tak, že žalobkyně a) nabude vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu žalovaného za finanční náhradu v rozsahu odpovídajícím 1/6 ceny nemovitostí určených soudem ustanoveným znalcem. Tento návrh vychází ze skutečnosti, že nemovitost je reálně nedělitelná, nelze ji rozdělit ani na bytové jednotky, žalobkyně jsou majoritními vlastníky (společně mají spoluvlastnický podíl v rozsahu 5/6) a jsou schopny zachovat hospodářské určení nemovitostí a zaplatit žalovanému odpovídající náhradu.

2. Žalovaný se vyjádřil, že nesouhlasí s navrženým způsobem vypořádání a navrhuje rozdělení nemovitosti na jednotky, ať už bytové či nebytové, v rozsahu 1/6, tj. v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Je připraven hradit náklady spojené s rozdělením zhruba ve výši 100 000 Kč. Zároveň je i ochoten nemovitosti od žalobkyň odkoupit. Pro případ vyplacení jeho podílu sporuje výši vypořádacího podílu vycházející z ceny nemovitostí určených znaleckým posudkem. Dále žalovaný k věci uváděl, že původní dohoda byla, že po rozvodu žalobkyně a) a žalovaný darují své podíly společným dětem. Pak žalovanému byla doručena žaloba v této věci. Rodinný dům má povahu činžovního domu, na každém patře je byt, spodní patro má oddělený vstup. Žalovaný by oddělenou jednotku neužíval s ohledem na špatné vztahy, ale předpokládá užívání jednotky dětmi.

3. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení, znaleckým posudkem zadaným soudem a založeným účastníkem, s ohledem na výsledky dokazování a předmět řízení soud jako nedůvodné a nadbytečné zamítl návrhy na doplnění dokazování dalšími znaleckými posudky (ohledně možnosti rozdělení nemovitosti, k povaze a systému zatřídění konkrétních prostor domu) i výslechem účastníka k povaze užívaných prostor v domě. Potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo, když provedeným dokazováním byl zjištěn skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci a spolu se shodnými tvrzeními účastníků po postupu dle ust. § 132 o.s.ř byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

4. Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí: pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku p. [číslo] to včetně drobných staveb nezapsaných v katastru nemovitostí umístěných na pozemku p. [číslo] vše v k. ú. a obci [obec], zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, přičemž žalobkyně a) je spoluvlastníkem v rozsahu 2/6 k celku, žalobkyně b) v rozsahu k celku a žalovaný v rozsahu 1/6 k celku (prokázáno informativním výpisem z katastru nemovitostí pro k.ú. a obec Kolín, [list vlastnictví]). Z komunikace účastníků a jejich zástupců před zahájením sporu o možném mimosoudním vypořádání z [datum], [datum], [datum] a [datum] soud zjistil, že zástupce žalobkyně opakovaně žádal o sdělení stanoviska k možnému vypořádání spoluvlastnictví.

5. Z výpisu z termínového vkladu vedeného u [právnická osoba] z [datum] soud zjistil, že má žalobkyně a) k dispozici 598 252,68 Kč; z prohlášení [jméno] [příjmení] soud zjistil, že je matkou žalobkyně a) a zavazuje se za ni zaplatit 750 000 Kč; z pojistné smlouvy [číslo] z [datum] ve spojení s žádostí o ukončení pojistné smlouvy soud zjistil, že žalobkyně a) má k dispozici 166 416 Kč; z penzijního připojištění [číslo] z [datum] soud zjistil, že žalobkyně a) má k dispozici 220 167,48 Kč. Bylo tak prokázáno, že žalobkyně přímo disponuje finančními prostředky v celkové výši minimálně 1 734 836,16 Kč.

6. Ze soudem zadaného znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], [číslo] ve spojení s jeho doplňkem [číslo] ze dne [datum], soud zjistil cenu obvyklou nemovitostí, která byla stanovena ve výši 11 300 000 Kč, a to jako cena aktuální ke dni [datum]. Dále soud provedl jako důkaz znalecký posudek ze dne [datum], [číslo] zpracovaný znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], který stanovil hodnotu nemovitostí ve výši 13 050 000 Kč. Oba znalecké posudky splňují předpoklady stanovené v § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř., pohlíží se tak na ně jako na znalecké posudky vyžádané soudem. V projednávané věci soud, aniž by přezkoumával věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu není oprávněn (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, (C [číslo]), či rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007), vycházel z odborných závěrů znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Soud posudek znalkyně [příjmení] [příjmení] hodnotí jako přesvědčivý, úplný co do zadání otázek, jeho závěry jsou v souladu s podklady použitými pro jeho zpracování včetně uvedení zdrojů a zdůvodnění odpovědí logicky odůvodněno a doplněno v rámci výslechu před soudem. Aktuální závěry o výši obvyklé ceny stanovené doplňkem k posudku, proto soud vzal za svá skutková zjištění a vycházel z nich po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. (kterému odborné závěry posudku nepodléhají). Z posudku soud zjistil dále, že v domě existují dvě bytové jednotky, které mají samostatný vchod, kuchyni a sociální zařízení, žádná další jednotka v domě vymezena není, není zde prostor odpovídající spoluvlastnickému podílu 1/6, který by splňoval požadované normy na bydlení. Z posudku znalkyně [příjmení] [příjmení] dále soud zjistil, že ve 3. nadzemním podlaží (půdní vestavbě) se vyskytují 2 pokoje s galerií bez sociálního zařízení, bez kuchyně, přičemž k půdní vestavbě vede schodiště z obývacího pokoje jednotky umístěné ve druhém nadzemního podlaží a ze samostatného společného schodiště. Dále, že rodinný dům má společné suterénní prostory, v nichž jsou částečně technické místnosti (kotelna), sklep, sklad a herna. Naopak soud při svých závěrech nepřihlédl k posudku znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], neboť jeho závěry jsou předně neaktuální pro účely rozhodnutí a není jasné jakou cenu (tržní či obvyklou) zjišťoval, když je uváděna cena zjištěná a tržní a následně zdůvodněn rozdíl mezi zjištěnou a cenou obvyklou, aby v části 4.3 a 4.4 znalec konstatoval, že se mu nepodařilo získat informace o zrealizovaných prodejích, proto nemá statisticky významný podklad pro stanovení ceny obvyklé, aby následně předložil v posudku tři zrealizované prodeje a v části 4.4 konstatuje, že tržní cena je stanovena podle porovnávacího způsobu. Následné porovnávání vzorků neosahuje zdroje (zejména koeficientů pro účely porovnání) a porovnávací materiál je nedostatečný, zahrnuje-li tři realizované prodeje, když jedna z nemovitostí není typem rodinný dům ale činžovní dům se čtyřmi jednotkami a pro porovnání nevhodný. Závěry se tak staly neověřitelnými a v řízení z nich nelze nijak vycházet. Zásadní nedostatek je tak nejen v uvedených nejasnostech ohledně způsobu určení ceny, rovněž však v určení obytné plochy, ze které bylo při výpočtu v zásadě vycházeno. Znalec sice v posudku v části popisu objektu uvádí, že jde o podsklepený objekt, který má dvě nadzemní podlaží a obytné podkroví, aby následně část uváděnou jako sklepení v součtu obytné plochy zhodnotil jako obytnou (pokoje) a jako takovou ji také započetl, ač jde o suterénní místnosti (jak bylo zjištěno z obrazové části posudku Ing. [příjmení] a jak odpovídá dokumentům založeným na stavebním úřadě i faktickému stavu) nesplňující normy pro pokoje. Jde o technické místnosti s technickým zázemím pro celý dům (kotelna), skladovací prostory a prostory užívané jako sklepy. Posudek je tak vnitřně rozporný. Nesprávně jsou dále zatříděny i chodby vně bytových jednotek a místnosti nesplňující kritéria velikosti jako pokoje, rovněž tak komory vně jednotek. [příjmení] způsobem však znalec nepostupoval u porovnávaných vzorků nemovitostí, kde o suterénních/sklepních místnostech mlčí nebo neměl dostatečné informace (viz část 6.3 posudku). Tímto je přes další výhrady k předloženému posudku celkově zásadně zkreslen závěr o hodnotě nemovitostí (ač není jasné, jaká byla určována, protože zadání hovoří jen o ocenění nemovitostí). S ohledem na takto zásadní rozpory a nedostatky zjevné již z písemného posudku, které nelze odstranit výslechem, bylo nadbytečné a nehospodárné znalce k obsahu posudku slyšet.

7. Mezi účastníky nebylo sporu o spoluvlastnické struktuře k nemovitostem, rovněž tak ani o tom, že dohody o způsobu likvidace spoluvlastnictví, ve kterém nechtějí setrvávat, není možno dosáhnout s ohledem na odlišná či nejasná stanoviska spoluvlastníků. [příjmení] nebylo ani v tom, že mezi účastníky panují napjaté vztahy, žalovaný potvrdil, že se spoluvlastnicemi nemají dobré vztahy, oddělenou část nemovitosti by žalovaný neužíval právě pro špatné vzájemné vztahy, ale předpokládá užívání dětmi. Prokázána byla obvyklá cena rodinného domu ke dni ocenění, tj. [datum], ve výši 11 300 000 Kč při existenci dvou oddělených, v prostoru vymezených bytových jednotek užívaných dvěma domácnostmi spolu s bezproblémovým sdíleným užívání společných prostor včetně suterénních technických místností, sklepů, chodeb a přilehlého pozemku. Prokázáno bylo rovněž, že žalobkyně a) disponuje dostatečnými finančními prostředky vzhledem k předpokládané výši vypořádacího podílu.

8. Dle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“ či „občanský zákoník“), nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Dle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odstavec 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odstavec 2). Dle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

9. Dle ust. § 1143 odst. 1 a násl. o.z. není soud při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vázán žalobním návrhem, ale je povinen dodržet zákonné pořadí způsobů vypořádání. Nejprve je na místě zkoumat možnost reálného dělení společné věci (na více samostatných nemovitostí), následně možnost rozdělení na jednotky (viz např. 22 Cdo 650/2002 nebo 22 Cdo 559/2004). Není-li dělení společné věci dobře možné a nelze-li budovu ani rozdělit na jednotky, pak ji soud přikáže za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům a teprve v případě, pokud společnou věc nechce žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej ve veřejné dražbě. Protože rozdělení věci mezi spoluvlastníky podle výše podílů je jako způsob likvidace spoluvlastnických vztahů uvedeno na prvém místě, musí se soud vždy především zabývat posouzením otázky, zda je reálné rozdělení dobře možné. Za nedělitelný je zpravidla dle ustálené soudní judikatury považován rodinný domek s jedním bytem, jedním vchodem a jedním komínem; stavbu je nutno považovat za nedělitelnou rovněž tehdy, nebylo-li by rozdělení možné bez nákladných stavebních úprav (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3Cz 18/1988). Úvaha o tom, zda věc je či není reálně dělitelná, není však pouze věcí odborného posouzení, prováděného obvykle za součinnosti znalce. Nedělitelnou totiž stavba není jen tehdy, jestliže z hlediska stavebně technického je rozdělení nemožné, tedy nemohly-li by vůbec stavebními úpravami, provedenými podle stavebních předpisů, vzniknout nové samostatné budovy, což v posuzovaném případě jednoznačně možné není - horizontální dělení rodinného domu na samostatné nemovitosti/budovy je nemožné. Nikdo z účastníků se tak ani tohoto způsobu likvidace spoluvlastnictví, nepochybně s vědomím nerealizovatelnosti, rozdělením rodinného domu na tři samostatné nemovitosti nedomáhal. Jde však o zákonem preferovaný a primární způsob vypořádání spoluvlastnictví, kterým se soud bez ohledu na návrhy účastníků musel zabývat.

10. Pouhá technická (existence více bytů) a právní možnost rozdělení (vypracování prohlášení vlastníka) na bytové jednotky neznamená, že k tomuto způsobu vypořádání spoluvlastnictví musí soud přistoupit v zákonném pořadí po zjištění nemožnosti reálného dělení. Bez dalšího tomu tak není. Vždy je třeba odpovědně posoudit, zda je rozdělení dobře možné obdobně jako u dělení společné věci, tedy vypořádat se rovněž s domněnkou nedělitelnosti. To předpokládá již v okamžiku dělení existenci jednotek, tzn. vymezeného prostoru, a tomu tak v daném případě není. V domě jsou vymezeny dvě bytové jednotky. Schopnost a ochota podílet se na nákladech spojených s rozdělením společné věci na jednotky není jediným kritériem, které soud uvažoval, ač rozsah a finanční náročnost prací s rozdělením spojených (oddělení podkroví a vznik další samostatné jednotky), jak uvažoval žalovaný, by byla ve zřejmém nepoměru k ceně vzniklé jednotky. Prakticky by však nebylo možno – a k tomu není třeba dalšího odborného posouzení – uvažovat o vzniku jednotky odpovídající základním hygienickým a stavební požadavkům na takový prostor kladených, pokud chybí i základní sociální zařízení. Takto vzniklý prostor by nemohl sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jeho povaze, tj. povaze prostoru umístněného v podkroví rodinného domu určeného výlučně k bydlení. Žalovaným předpokládaná výše nákladů 100 000 Kč je iluzorní. Při úvaze o možném dělení či vzniku jednotek je třeba posuzovat i faktický a právní stav, který by takovým rozhodnutím soud nastolil, tedy z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Zatímco reálným rozdělením budovy základním způsobem, tj. stavebním rozdělením na obvykle zcela samostatné části - budovy, jsou účastníci od sebe odděleni, rozdělením budovy na jednotky se na podmínkách soužití účastníků, resp. na dosavadních poměrech v užívání domu, zpravidla nic nemění a určitý rozsah podílového spoluvlastnictví se v případě daného řešení zachovává. Soud při rozhodování přihlédl zejména k tomu, že nemovitost užívají žalobkyně, dlouhodobě, za účelem bydlení svého a svých rodin a dětí, jde o jejich rodinný majetek, soužití je bezproblémové a jejich celkový podíl na nemovitosti je majoritní – tedy tento stav odpovídá účelnému využití věci i velikosti podílů (např. 22 Cdo 2977/2010). Soud přistoupí k rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C [číslo], aplikovatelný i v poměrem o. z.). V řízení bylo prokázáno, že komunikace účastníků je velmi problematická, žalovaný proto ani neuvažuje, že by vyčleněný prostor z tohoto důvodu užíval, a možnost dohody o užívání společných prostor v domě a pozemku, společného rozhodování včetně podílení se na nákladech na provoz domu apod. by do budoucna přineslo pouze další spory. Samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální. V souzením případě však jsou vztahy podstatně narušenější, i v důsledku rozvodu manželství a z toho pramenících další sporů, nejen majetkoprávních. I v postupu a ve vyjádřeních účastníků ve sporu soud nevidí možný podklad pro budoucí rozumné fungování v rovině lidské ani finanční. Nelze tedy očekávat hladké a operativní řešení záležitostí spojených se správou a opravami společných částí nemovitosti, které jsou primárně podmíněny dohodou spoluvlastníků v nově konstituovaném spoluvlastnictví ke společným částem a pozemku. Předmětné nemovitosti jsou tak za zjištěného skutkového stavu v právním smyslu nedělitelné i na jednotky.

11. V zákonném pořadí tak přichází v úvahu způsob vypořádání přikázáním jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu. Žalovaným vznesený návrh na vyplacení žalobkyň soud nebere jako vážně míněný za stavu, kdy v domě, jak opakovaně uvedeno, bydlí v poklidu obě žalobkyně s rodinami a jejich dětmi a žalovaný dům neužívá a ani s tím do budoucna nepočítá. O účelném využití nemovitosti z jeho strany nemůže být řeč. Žalobkyně naproti tomu mají k domu silnou citovou vazbu a drží společně podíl ve výši 5/6. Za tohoto stavu soud vyhověl v plném rozsahu návrhu žalobkyň a zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a uspořádal jejich vztahy tak, že nemovitost přikázal do jejich podílového spoluvlastnictví, tj. každé jednou polovinou a žalobkyni a), jejíž podíl se rozhodnutím zvýšil na úkor žalovaného, stanovil povinnost vyplatit žalovanému přiměřenou náhradu za jeho spoluvlastnický podíl. Žalobkyně a) prokázala, že disponuje volnými finančními prostředky, resp. je schopna je bezprostředně obstarat a je tak naplněn i další judikatorní předpoklad pro přikázání podílu žalobkyni a).

12. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř. a prodloužil obecnou pariční lhůtu na jeden měsíc vzhledem k výši částky, kterou je žalobkyně a) povinna vyplatit. S přihlédnutími ke všem okolnostem případu toto prodloužení nebude znamenat zásadnější zásah do práv žalovaného ani neadekvátní zvýhodnění žalobkyně a), když žalovanému se plnění dostane v přiměřené lhůtě. O delší lhůtě soud neuvažoval s ohledem na délku trvání sporu, když od počátku žalobkyně navrhovala způsob likvidace, ke kterému soud nakonec přistoupil, a od samého počátku si byla vědoma vzniku své povinnosti vyplatit přiměřený vypořádací podíl, o jehož očekávané výši se dozvěděla nejpozději spolu s vypracovanými posudky. Měla tak více než dostatečnou lhůtu k obstarání si prostředků.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn povahou věci (iudicium duplex), podle něhož v tomto typu řízení nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, ale z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Závěry vyjádřené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22 potvrzené i následnými rozhodnutími (např. sp. zn. II. ÚS 1098/22) znamenají definitivní návrat k předchozí praxi, tedy že v obdobných případech má být obecným pravidlem nepřiznávání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., a to oproti principu procesního úspěchu ve věci. Je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř., a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého či ostatních spoluvlastníků. Šikanózním ani obstrukčním není jednání, kterým jsou uplatňována práva účastníka v řízení, jakkoli nakonec neúspěšně, ani nesouhlas s návrhy protistrany, pokud ve svém důsledku s případnými dalšími úkony v řízení nesměřuje výlučně k zaviněnému vytvoření situace, která znemožňuje soudu v řízení postupovat či rozhodnout a poskytnout ochranu práv druhému z účastníků. Důvod pro takové výjimečné rozhodnutí, kterým by soud zavázal jednu ze stran k náhradě nákladů řízení, soud neshledal, ani nebyl žádnou ze stran tvrzen (výrok III.).

14. O povinnosti zaplatit státu náklady, které v průběhu řízení stát platil v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a jeho doplňku v rozsahu, ve kterém nejsou kryty zálohou, soud rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Ke dni vyhlášení rozsudku nebyla známa výše nákladů státu, které skutečně vynaloží. Proto soud rozhodl pouze kdo a v jakém rozsahu bude povinen k náhradě nákladů, jejichž vlastní výše bude určena samostatným usnesením. Náhrada nákladů řízení státu přitom vychází ze stejné logiky a argumentace jako náhrada nákladů účastníka řízení, jak uvedeno výše (viz shora citovaná rozhodnutí). Proto byla povinnost uložena každé ze stran ve stejném poměru, tj. žalovanému v rozsahu a žalobkyním společně a nerozdílně v rozsahu zbývající poloviny. Žalobkyním byla povinnost uložena jako společná a nerozdílná s ohledem na společný postoj a postup v řízení, který se promítl i do rozhodnutí ve věci.