9 C 136/2025 - 22

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o návrhu na zaplacení částky 56 010,82 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 24 000 Kč s 12% úrokem z prodlení jdoucím od 20. 3. 2025 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

II. Pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 32 010,82 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 182,5 % ročně z částky 37 473,88 Kč od 26. 2. 2025 do 19. 3. 2025 a ve výši 170,5 % ročně z částky 13 473,88 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení, žaloba se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu požadovala žalobkyně na žalované zaplacení částky 56 010,82 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 37 473,88 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Žalobkyně uváděla, že mezi účastníky byla dne 9. 1. 2025 uzavřena smlouva o úvěru na podporu a rozvoj podnikání č. [spisová značka]. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím datové schránky tak, že žalobce zaslal žalované elektroniky návrh znění smlouvy a žalovaná toto odsouhlasila. Podle smlouvy poskytla žalobkyně žalované účelový úvěr na nákup zařízení ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit tento úvěr ve čtyřech měsíčních splátkách po 9 293,47 Kč splatných vždy do 9. dne kalendářního měsíce počínaje dnem 9. 2. 2025 do 9. 5. 2025. Dle smlouvy o úvěru je žalobkyně oprávněna požadovat na žalované za své služby poplatky dle parametrů úvěru a sazebníku. Dále je žalovaná povinna zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 173,88 Kč, poplatek za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč. Podle článku 8 odst. 1 smlouvy má žalobce rovněž právo na plnění v případě prodlení žalované, a to na smluvní úrok ve výši 0,5 % denně z celkové dlužné částky do zaplacení, náhradu vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalované s úhradou úvěru a smluvní pokutu ve výši 50 % celkové dlužné částky v případě marného uplynutí 15. kalendářního dne od počátku prodlení. Žalovaná zaplatila toliko částku 1 000 Kč, proto se žalobkyně domáhala úhrady v návrhu uvedené částky.

2. Žalovaná jako účastnice řízení vypověděla, že je v invalidním důchodu, upoutána na invalidní vozík a podnikání představuje nepravidelný způsob přivýdělku. Jedná se o operátorskou činnost, k níž potřebuje pouze telefon, případně notebook. Zakázky si obstarává z domova sama. Připustila, že v uvedené době neměla dostatek finančních prostředků, byla si vědoma toho, že běžný spotřebitelský úvěr s ohledem na svou finanční situaci získat nemůže. V průběhu kontraktačního procesu s ní žalobkyně nekomunikovala o tom, zda je podnikatelka, neověřovala, z jakého důvodu si úvěr bere, nechtěla předložit faktury ani doložit druh podnikání či živnostenský list. Žalovaná se potřebovala koupit nový notebook, dále prostředky z úvěru použila na pokrytí svých závazků. Její důchod představuje 16 400 Kč. Žije spolu s manželem, který má příjem kolem 25 000 Kč. Náklady na bydlení představují 10 000 Kč na nájem, dále mají náklady na auto ve výši 5 000 Kč měsíčně, pojistky ve výši 5 000 Kč, výdaje na stravu a běžné hospodaření. V současné době splácí dva dluhy v celkové výši pravidelné měsíční splátky 8 000 Kč. Její přivýdělek je zcela nepravidelný, momentálně to bylo 6 000 Kč, naposledy pouze 2 500 Kč. Připustila, že na dluh zaplatila pouze částku 1 000 Kč. Žalovanou částku považovala za vysokou, nepřiměřenou té, kterou si půjčila. Požadovala, aby jí bylo umožněno dluh splácet ve splátkách maximálně ve výši 4 000 Kč měsíčně.

3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. [spisová značka] ve spojení s knihou odchozí pošty, ve které je evidována komunikace účastníků na internetu, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovanou smlouvu o úvěru podepsaly dne 9. 1. 2025 (dále jen „smlouva“) a žalobkyně se v ní zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 25 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázal tento úvěr vrátit společně s částkou ve výši 12 173,88 Kč, která je v žalobě označena jako poplatek za poskytnutí úvěru. Tato částka je však ve smlouvě na její první straně označena jednak právě jako „poplatek za poskytnutí úvěru“, avšak současně je v ní označena jako úrok. Konkrétně je tomu tak v oddílu „Splatnost a výše splátek“, kde je uvedeno, že v 1. splátce se splácí úrok 4 500 Kč, ve 2. splátce úrok 3 637,18 Kč a ve 3. splátce úrok 2 619,05 Kč a ve čtvrté úrok 1 417,65 Kč, tj. celkem úrok 12 173,88 Kč (ve smlouvě tučným písmem). V celém ostatním obsahu smlouvy však již úrok z úvěru není nikde zmíněn, v článcích smlouvy týkajících se této položky je uvedeno, že jde o úvěr s poplatkem (např. čl. III. 1., VIII.1., VIII.6.), přičemž však v čl. V.1. je poplatek označen jako příslušenství úvěru – „Úvěrovaný se zavazuje splatit Úvěr spolu s příslušenstvím (poplatkem za poskytnutí Úvěru)“. Dále se žalovaný zavázal ve smlouvě zaplatit žalobkyni další poplatek, a to za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč. Smlouva dále stanoví sankce za odeslání písemné upomínky ve výši 500 Kč, dále za zaslání jedné SMS upomínky ve výši 50 Kč, za administrativní náklady na přípravu podkladů pro inkasní agenturu 1 000 Kč, za administrativní náklady na přípravu podkladů pro advokáta ve výši 1 000 Kč. Dále smlouva stanovila, že úvěrovaný je povinen nad rámec ve smlouvě uvedené smluvní pokuty za prodlení s úhradou úvěru zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každé porušení smluvní povinnosti finančního charakteru, dále povinnost zaplatit úvěrujícímu další smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každé porušení smluvní povinnosti nefinančního charakteru uvedené ve smlouvě v čl. VIII. odst. 3 smlouvy. Tyto smluvní pokuty jsou uvedeny v části smlouvy označené jako sazebník. Smluvní pokuta úvěrovanému je dále, kromě sazebníku, stanovena v části „Následky porušení smlouvy a sankce“, a to ve výši 50 % z celkové dlužné částky marným uplynutím 15-tého kalendářního dne od počátku prodlení. Pod tímto nadpisem je dále stanoven nárok úvěrujícího na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky až do zaplacení. Další smluvní pokuta je však uvedena i v části nadepsané jako „Čerpání úvěru“, a to v čl. IV.2. smlouvy, podle kterého je úvěrovaný povinen zaslat úvěrujícímu veškerou dokumentaci prokazující účel úvěru do 5 dnů od obdržení finančních prostředků na účet pod sankcí smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně žalované poskytla úvěr v celkové výši 25 000 Kč převedením na účet žalované, jak je prokázáno z předloženého výpisu z účtu žalobkyně. Žalobkyní předložené listiny dále vyvrací její tvrzení, že žalovanému bylo zasláno 6 SMS upomínek, neboť jak z předložených dokladů vyplývá, že žalované byla zaslána pouze upomínka ze dne 24. 2. 2025 a ze dne 1. 3. 2025, a dále předžalobní výzva ze dne 12. 3. 2025. Z předložených upomínek vyplývá, že žalovaná na dluh nic nezaplatila. Ze souhlasného tvrzení v žalobě a prohlášení žalované však má soud za prokázané, že žalovaná uhradila na dluh částku 1 000 Kč.

4. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle § 433 odst. 1, 2 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 dovodil, mimo jiné, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Ochrany před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

6. Soud se proto dále v dané věci zabýval otázkou, zda, a pokud ano, kdo v daném smluvní vztahu vystupoval jako slabší strana. Žalobkyně podniká v oboru poskytování půjček, na veřejně přístupných internetových stránkách se prezentuje právě jako poskytovatel krátkodobých půjček a provozovatel internetových stránek www.rychlapujcka24.cz. I podle smlouvy žalobkyně poskytuje úvěrovaným na internetu klientskou zónu, ve které dochází ohledně úvěrových smluv ke komunikaci mezi stranami. Pokud se jedná o žalovanou, je v předložené smlouvě uvedeno, že jde o smlouvu o úvěru na podporu a rozvoj podnikání. Z uvedeného je zjevné, že žalobkyně v hospodářském styku s žalovanou vystupovala právě v rámci výkonu vlastní podnikatelské činností, zatímco žalovaná nikoli, a je tedy v rámci předmětného právního vztahu z úvěrové smlouvy slabší stranou ve smyslu § 433 o. z. (opačně by tomu bylo, kdyby žalovaná poskytovala žalobkyni v rámci svého podnikání své služby). Žalobkyně měla v takovém případě povinnost vystupovat ve svém hospodářském postavení vůči žalované tak, aby nevytvořila nebo nevyužila závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Nelze zároveň opominout skutečnost, že žalovaná jako osoba samostatně výdělečně činná plně odpovídá veškerým svým majetkem za závazky, které v rámci své hospodářské činnosti uzavře. Její postavení proto nutně musí vykazovat mnohem větší míru nejistoty, než např. u podnikatele, které je společností s ručením omezeným či akciovou společností. Nahlížení na osoby samostatně výdělečně činné a na obchodní korporace jako na sobě rovné jenom pro nominální označení „podnikatel“, by představovalo nepřípustný formalismus a ignorovalo by reálné hospodářské možnosti a zejména rozdíl v rozsahu osobní odpovědnosti těchto subjektů. Osoba samostatně výdělečně činná je právě v situacích, kdy musí poptávat peněžní prostředky na další výkon své podnikatelské činnosti, zvlášť zranitelná. Lze dovodit, že v takových situacích je daná osoba více nakloněna uzavírat takové smlouvy, jen aby se, alespoň dočasně, vyhnula platební neschopnosti, tedy nemožnosti dále vykonávat svoji činnost. Právě z toho důvodu by ovšem žalobkyně v pozici poskytovatele úvěrů, a tedy silnější strany, měla posoudit, zda podmínky nejsou pro takového podnikatele ve svém souhrnu nepřiměřené, tedy zda nedochází v daném právním vztahu k zřejmé a nedůvodné nerovnováze ve vzájemných právech a povinnostech stran.

7. Při přezkoumání práv a povinností stran smlouvy nelze jednotlivá smluvní ujednání vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními. Soud při komplexním přezkoumání smlouvy dospěl k závěru, že v dané věci jsou smluvní ustanovení smlouvy ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvila již jen za „přijetí, posouzení a vyhodnocení úvěru“ poplatek ve výši 300 Kč. Celkové poplatky ve svém součtu dosahují 12 473,88 Kč, tedy téměř polovinu úvěrové částky (úvěr 25 000 Kč). Žalobkyně stanovila takto vysoké poplatky, ačkoli administrativa tohoto typu formulářových smluv sjednávaných distančně po internetu, kdy si úvěrovaný sám vyplní všechny své údaje, sám si zvolí výši úvěru a dobu splácení, je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže evidentně nevede k takto vysokým nákladům. V dané věci formálně ve smlouvě žádný úrok z úvěru sjednán nebyl, smlouva nestanoví žádnou úrokovou míru zatížení žalovaného, a ve svém textu majoritně používá termín „úvěr s poplatkem“. Je obecně známou skutečností, že peníze mají samy o sobě cenu, která se vyjadřuje úrokovou mírou. Žalobkyně je podnikatelkou, obchodní společností, která na svých internetových stránkách jako věřitel poskytuje předem neomezenému okruhu osob úvěry, tedy poskytování úvěrů je předmětem jejího podnikání, jak již bylo výše uvedeno. Podnikání je ze své vlastní podstaty založeno na snaze o dosažení zisku, tedy v dané věci na získání hodnoty plynoucí z žalobkyní poskytovaných finančních prostředků. Je přitom zásadní rozdíl mezi poplatkem a úrokem. Poplatek má krýt skutečně vzniklé náklady, zatímco úrok je cena peněz. Je zcela nelogické, aby žalobkyně provozovala své podnikání bez jakéhokoli zisku a platby od úvěrovaných by pokrývaly jen její skutečné náklady. Ze všech uvedených důvodů proto soud považuje žalobkyní předepsané poplatky za příjmy, který mají ve skutečnosti vést ke generování příjmů z poskytnuté částky úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Žalobkyně i v žalobě tvrdí, že tyto platby byly poplatky, avšak byla to sama žalobkyně, která to ostatně na jednom místě smlouvy sama přiznala, že se jedná o úroky z úvěru, jak bylo výše citováno, tedy že jde o příslušenství pohledávky, jak též smlouva na jednom místě uvádí (viz odst. 3 tohoto rozsudku). Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 588 o. z. Soud však shledává absolutní neplatnost smlouvy dle uvedeného ustanovení i ve spojení s výše citovaným § 433 o. z., tedy podle názoru podepsaného soudu žalované náleží zákonná ochrana jako slabší straně před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele. Nejenže výše poplatků, tj. skrytého sjednaného úroku z úvěru, činila při splatnosti jistiny ve 3 měsících cca 180 % ročně, zatímco obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období leden 2025 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami nefinančním podnikům v ČR činila v průměru 8,95 % ročně, tj. faktická výše úroku dosahovala sama o sobě více než dvacetinásobku obvyklé výše úroků. Pokud jde o úroky z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů.“ 8. Jak již bylo výše uvedeno, samotná výše úroků ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností nepředstavuje naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Soud se proto zabýval dalšími okolnostmi závazkového vztahu mezi účastníky. V něm k takto extrémnímu úvěrovému zatížení přistupují toliko v neprospěch žalované sankční ujednání, spočívající v celé řadě smluvních pokut. V prvé řadě jde o žalobkyní požadovanou pokutu ve výši 50 % z celkové dlužné částky, dále si žalobkyně ve svůj prospěch sjednala pokutu za to, že by žalovaný uzavřel další závazky, v důsledku kterých by jí přestal úvěr splácet, a to za každé takové porušení (čl. VIII odst. 2 ve spojení se sazebníkem). Je přitom nepřípustné sjednávat smluvní pokuty za zákonem povolená právní jednání, kterým bezpochyby je např. uzavření další smlouvy o úvěru. Dále byla ve smlouvě uvedena smluvní pokuta za nepřeložení dokumentace k účelu úvěru, která byla ukryta v ujednáních o čerpání úvěru. Dále smluvní pokuta za neinformování žalobkyně o jiné žalobě na zaplacení částky, o insolvenci atd. (viz čl. VIII. odst. 3 smlouvy). K těmto sankcím se přidávají sankce za písemnou upomínku ve výši 500 Kč, což je také zjevně nepřiměřených poplatek nákladům s písemnou upomínkou, stejně jako poplatek za SMS ve výši 50 Kč, když SMS lze generovat zdarma prostřednictvím internetu a pokud je poskytují operátoři, jsou buď zdarma, nebo je jejich cena v řádech halířů či nízkých jednotek korun. I tyto poplatky lze proto považovat ze další z žalobkyní zastřených zdrojů, který má generovat příjmy žalobkyně. Dále si žalobkyně stanovila další poplatky po 1 000 Kč za přípravu podkladů pro inkasní agenturu a dalších 1 000 Kč za přípravu podkladů pro advokáta. Není přitom zřejmé, proč by měl být příprava podkladů takto dvakrát zpoplatněna, když se v případě nesplácení dluhu bude jednat o zcela totožné podklady. Přitom tyto náklady spojené s uplatněním pohledávky kryje částka dle nař. vl. č. 351/2013 Sb., které se žalobkyně rovněž domáhá. Nad toto vše si žalobkyně ve smlouvě připravila smluvní úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně, což činí 182,5 % ročně. Ve prospěch žalované přitom žádná pokuta sjednána nebyla. Ze všech uvedených důvodů má soud za to, že smlouva je mezi účastníky natolik nevyvážená, že je rozporná s dobrými mravy, když žalobkyně jako silnější strana v závazkovém vztahu využila svého hospodářské postavení k zneužití slabší strany dosažením zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy a vzhledem k ustanovení § 588 o. z. je třeba dospět k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní. Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci, když skutečnosti uvedené v odst. 6. až 8. tohoto rozsudku (nepřiměřená výše poplatků, skrytý úrok z úvěru, jeho nepřiměřená výše, celá řada dalších nepřiměřených sankcí – poplatků, smluvních pokut, nepřiměřený úrok z prodlení, a to jen a pouze v neprospěch úvěrovaného) svědčí o mimořádných okolnostech daného případu.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalované částku úvěru 25 000 Kč, na kterou žalovaná zaplatila částku 1 000 Kč. Žalobkyni bylo proto přiznáno výrokem I. právo na zaplacení částky 24 000 Kč, neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako ochuzené vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Žalobkyně dále požadovala smluvní úroky z prodlení. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy, tedy všech jejích ujednání, je neplatné i ujednání účastníků o smluvním úroku z prodlení. Z žaloby je však zřejmé, že žalobkyně se domáhá úroků z prodlení, a proto jí dle názoru podepsaného soudu náleží nárok na zákonné úroky z prodlení. Absolutní neplatnost smlouvy se dotýká i ujednání ohledně splatnosti, tj. i čl. VIII.6. smlouvy, z kterého žalobkyně dovozuje splatnost dluhu. Je proto nutno v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. dovodit splatnost pohledávky bez zbytečného odkladu, tj. následujícího dne po doručení výzvy k zaplacení dluhu. Žalobkyně požaduje přiznat úroky z prodlení od 26. 2. 2025. K plnění dluhu však byla vyzvána dopisem právní zástupkyně žalobkyně dne 12. 3. 2025, v něm jí byla stanovena lhůta pro zaplacení dluhu v trvání 7 dnů. Soud proto vycházel z předpokladu, že žalovaná byla v prodlení od 20. 3. 2025. Soud proto přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení od tohoto data. Důvodným je též nárok žalobkyně na příslušenství v podobě nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč dle nař. vl. č. 351/2013 Sb., neboť předmětem řízení byl vzájemný závazek podnikatelů. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadované poplatky (tj. skryté úroky z úvěru), a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž žalobu co do rozdílu přiznané a požadované výše úroků z prodlení (182,5 % ročně z částky 24 000 Kč) vzhledem k výše podrobně dovozené absolutní neplatnost smlouvy a s ohledem na akcesoritu úroků z prodlení. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. ve splátkách, o něž žalovaná požádala a které její sociální situace opodstatňuje.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení