9 C 152/2024 - 43

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], 569 24 Kunčina o zaplacení 27 719,20 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 891,12 Kč, s úrokem ve výši 4,50 % ročně z částky 13 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 28. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 14 719,20 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 13,76 Kč, běžícím úrokem nad rámec běžícího úroku přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku a úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 30. 4. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 27 719,20 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 904,88 Kč odpovídajícím sazbě 24,81 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 19. 6. 2023 do 27. 9. 2023, úrokem ve výši 24,81 % ročně z částky 13 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 329,44 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 13 000 Kč za dobu od 28. 3. 2022 do 27. 9. 2023 a zákonným úrokem z prodlení z částky 13 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 20. 3. 2022. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za komfortní a flexibilní splácení v souhrnné výši 17 118 Kč. Dále se zavázal uhradit poplatek za sjednané pojištění ve výši 1 950 Kč. Porušil však sjednaný splátkový kalendář a dostal se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Na svůj dluh ze smlouvy uhradil pouze 2 000 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, a to ve výši 39 254,22 Kč bez příslušenství. Součástí této částky bylo navýšení účtované právním předchůdcem žalobkyně. Ta se ovšem podanou žalobou domáhala toliko zaplacení částky 27 719,20 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 13 000 Kč a nesplacené části poplatků sjednaných v úvěrové smlouvě ve výši 14 719,20 Kč. Dále si nárokovala shora uvedené příslušenství pohledávky v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 20. 3. 2022 jejíž nedílnou součást tvořily smluvní podmínky právního předchůdce žalobkyně, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 9 817 Kč, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 851 Kč a poplatek za doplňkové pojištění ve výši 1 950 Kč. Celkem tak měl uhradit částku 32 118 Kč, přičemž se zavázal, že tak učiní v 65 týdenních splátkách, jejichž výše činila 495 Kč, respektive 438 Kč, pokud jde o poslední splátku. Na straně 2 smlouvy bylo uvedeno, že zápůjční úroková sazba činí 88 %. První týdenní splátkové období počalo dle smlouvy běžet dnem uzavření smlouvy. Dle čl. 7.9. smluvních podmínek se zpracováním spotřebitelského úvěru, které bylo zpoplatněno shora uvedeným poplatkem ve výši 1 500 Kč, rozuměla činnost právního předchůdce žalobkyně související s uzavřením smlouvy, zavedení žalovaného do jeho evidenčního systému a zpracováním nezbytných podkladů a dokumentace. Komfortním splácením se dle čl. 2.7. smluvních podmínek rozumělo poskytnutí a splácení spotřebitelského úvěru v hotovosti s využitím služeb obchodního zástupce, tedy činnosti po dobu účinnosti smlouvy související s hotovostním režimem splátek úvěru v bydlišti žalovaného nebo na jiném místě dle vzájemné dohody, přepravou hotovosti k a od žalovaného, návštěvy žalovaného v jeho bydlišti nebo na jiném místě podle vzájemné dohody v termínech splatnosti splátek úvěru a možnost sjednání času návštěvy. Dle citovaného ustanovení případným neuskutečněním některé z uvedených činností nebylo dotčeno právo právního předchůdce žalobkyně na úhradu poplatku za komfortní splácení. Dle čl. 2.8. smluvních podmínek se flexibilním splácením rozuměla Garance celkové ceny, Splátkové prázdniny a Garance neuplatnění pohledávky pro případ úmrtí žalovaného. Tyto služby byly blíže specifikovány v čl. 4 smluvních podmínek, přičemž Garancí celkové ceny se rozuměl závazek právního předchůdce žalobkyně neuplatňovat sankce a jiná práva spojená s prodlením žalované do doby, než žalovaný dosáhne nedoplatku v souhrnné výši dvanáctinásobku první týdenní splátky v případě týdenního splátkového období, případně ve výši trojnásobku první měsíční splátky v případě měsíčního splátkového období. Tato garance měla trvat nejdéle do doby, kdy uplynou tři měsíce od splatnosti poslední sjednané splátky úvěru. Na základě služby Splátkové prázdniny mohl žalovaný za předem stanovených podmínek dosáhnout odložení omezeného počtu sjednaných měsíčních splátek. Služba nazvaná jako Garance neuplatnění pohledávky pro případ úmrtí žalovaného pak představovala závazek právního předchůdce žalobkyně vzdát se veškerých svých nároků ze smlouvy v případě úmrtí žalovaného za předpokladu, že tento nebude mít ke dni úmrtí vůči právnímu předchůdci žalobkyně jakékoliv dluhy po splatnosti.

5. Z předložené transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradil dne 20. 3. 2022 částku 2 000 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21. 9. 2023 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni.

7. Z oznámení o postoupení pohledávek z 29. 9. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky a vyzval jej, aby na svůj dluh z předmětné smlouvy plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně.

8. Z předžalobní výzvy z 28. 3. 2024, která byla dle přiloženého poštovního podacího lístku odeslána žalovanému dne 2. 4. 2024, soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 33 369,54 Kč vzniklého z titulu shora uvedené smlouvy ve lhůtě do 12. 4. 2024 s upozorněním, že pokud nebude dluh zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

9. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a žalovaným dne 20. 3. 2022 poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 9 817 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 851 Kč a poplatek za doplňkové pojištění ve výši 1 950 Kč, tj. celkem částku ve výši 32 118 Kč, a to v 65 pravidelných týdenních splátkách, jejichž výše činila 495 Kč, respektive 438 Kč, pokud jde o poslední splátku. První splátka byla splatná do týdne od data uzavření smlouvy, každá další pak vždy do konce dalšího týdenního období. Smlouva obsahovala údaj o tom, že zápůjční úroková sazba činí 88 %. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný právním předchůdcem žalobkyně písemně informován. Žalobkyně následně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy a poskytla mu za tímto účelem dodatečnou lhůtu, přičemž žalovaného současně poučila o tom, že pokud v této lhůtě dluh neuhradí, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), které zároveň vykazovaly znaky spotřebitelských úvěrů ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

11. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, zatímco úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 3 odst. 2 písm. f) ZSÚ se pro účely ZSÚ rozumí zápůjční úrokovou sazbou úroková sazba vyjádřená jako pevná nebo pohyblivá procentní sazba uplatňovaná ročně na čerpanou výši spotřebitelského úvěru.

18. Podle § 106 odst. 1 písm. f) ZSÚ musí smlouva o spotřebitelském úvěru vždy obsahovat informace o zápůjční úrokové sazbě, podmínkách upravujících použití této sazby a popřípadě údaj o jakémkoliv indexu nebo referenční úrokové sazbě použitelné pro počáteční zápůjční úrokovou sazbu, jakož i o době, podmínkách a postupu pro změnu zápůjční úrokové sazby; uplatňují-li se za různých okolností různé zápůjční úrokové sazby, uvádějí se tyto informace o všech zápůjčních úrokových sazbách.

19. Podle § 110 odst. 1 ZSÚ, neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží.

20. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou posuzované úvěrové smlouvy, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah založený posuzovanou smlouvou o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť žalovanému při podpisu smlouvy poskytl v hotovosti peněžní prostředky v ujednané výši. Není tedy pochyb o tom, že žalovaného stíhala povinnost vrátit takto poskytnutou jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč. Pro rozhodnutí ve věci však bylo třeba zabývat se tím, zda žalovanému vznikla povinnost i k úhradě dalších plateb sjednaných ve smlouvě.

21. Pokud jde o sjednaný úrok z úvěru, smlouva obsahovala na své první straně údaj o tom, že jeho výše činí 9 817 Kč. Následně na druhé straně smlouvy bylo uvedeno, že zápůjční úroková sazba činí 88 %. Zmíněné ustanovení smlouvy však postrádalo údaj o tom, zda se jedná o roční úrokovou sazbu, nebo zda se uvedená sazba vztahuje k jinému časovému období. Přitom jednou z nezbytných informací, kterou musí podle § 106 odst. 1 písm. f) ZSÚ obsahovat smlouva o spotřebitelském úvěru, je informace o výši zápůjční úrokové sazby, kterou je úvěr úročen, přičemž „zápůjční úrokovou sazbou“ se ve smyslu § 3 odst. 2 písm. f) ZSÚ rozumí úroková sazba vyjádřená jako pevná nebo pohyblivá procentní sazba uplatňovaná ročně na čerpanou výši spotřebitelského úvěru. To znamená, že zákon zavazuje poskytovatele spotřebitelského úvěru k tomu, aby ve smlouvě vyjádřil úrok konkrétním číslem v procentním formátu, které musí být vždy vztaženo k ročnímu období. Je tomu tak nepochybně proto, aby byly omezeny nepoctivé praktiky některých poskytovatelů úvěrů, kteří se snaží nalákat spotřebitele na úrok, který se na první pohled jeví jako nízký, je však vztažen k jinému než ročnímu časovému období a v konečném důsledku není pro spotřebitele vůbec výhodný.

22. V posuzované věci smlouva obsahovala pouze procentní vyjádření výše zápůjční úrokové sazby, nikoliv však již informaci o tom, k jakému časovému období se tato sazba vztahuje. Soud má tedy za to, že právní předchůdce žalobkyně své informační povinnosti, kterou mu ukládá ustanovení § 106 ZSÚ, nedostál. Na věc tudíž dopadá úprava obsažená v § 110 odst. 1 ZSÚ, podle nějž v situaci, kdy smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informaci o zápůjční úrokové sazbě, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou platná v den uzavření smlouvy. Současně se v takovém případě nepřihlíží k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru.

23. Ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ by však na posuzovanou věc bylo třeba aplikovat i v situaci, kdy by právní předchůdce žalobkyně svou informační povinnost neporušil. Ve smlouvě byl totiž sjednán smluvní úrok za poskytnutí úvěru ve výši 9 817 Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu 65 týdnů, což znamená, že shora uvedený úrok vyjádřený absolutní částkou 9 817 Kč odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 52,35 % (při přepočtu úroku na období 52 týdnů, tj. 1 roku, by jeho absolutní výše za uvedené období činila 7 853,60 Kč, což odpovídá shora uvedené procentní sazbě z poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč). Takto vysoký úrok přitom soud považuje za zjevně rozporný s dobrými mravy, a to z níže popsaných důvodů.

24. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

25. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky (https://www.cnb.cz/arad/#/cs/home), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v březnu 2022, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 8,20 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož výše odpovídala sazbě 52,35 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy více než šestkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 16 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl takřka trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

26. Soud nepominul, že žalovaný získal předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádal, a to bez nutnosti zajištění a bez stanovení účelu jejich využití. Znamenalo to pro něj nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musel žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně ještě přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by mu úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v posuzované smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny právním předchůdcem žalobkyně, aniž by měl žalovaný skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalovanému de facto vnutil úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalovaného při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaný přistoupí na předem právním předchůdcem žalobkyně jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měl žalovaný jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného.

27. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že žalovaný měl za poskytnutí peněžních prostředků zaplatit úroky. Současně platí, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). Soud dříve ve své rozhodovací praxi vycházel z toho, že při závěru o neplatnosti ujednané úrokové sazby je třeba výši smluvního úroku, který poskytovateli úvěru z titulu úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem náleží, určit podle § 1802 o. z., a v takových případech přiznával smluvní úrok odpovídající průměrné bankovní úrokové sazbě v době uzavření smlouvy zjištěné z již zmiňované databáze ARAD. Z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, však vyplývá, že v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích má soud určit zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 ZSÚ jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. V daném případě je přitom, jak již soud vysvětlil výše, aplikace citovaného ustanovení odůvodněna též porušením informační povinnosti ze strany právního předchůdce žalobkyně.

28. S ohledem na uvedené závěry byl soud nucen svou dosavadní rozhodovací praxi pozměnit a přepočítat výši úroku, k jehož zaplacení byl žalovaný na základě předmětné smlouvy povinen, dle repo sazby ČNB platné v den uzavření smlouvy. V řešeném případě činila dvoutýdenní repo sazba ČNB dle informací zveřejněných na webových stránkách ČNB v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tj. k datu 20. 3. 2022, 4,50 % ročně. Touto sazbou je třeba úročit jistinu úvěru již od data jejího poskytnutí žalovanému, tedy od 20. 3. 2022 (viz § 2399 odst. 2 věta druhá o. z.). Žalovaný v řízení netvrdil a už vůbec neprokázal, že by právnímu předchůdci žalobkyně nebo následně žalobkyni samotné na svůj dluh uhradil více než žalobkyní tvrzených 2 000 Kč. Soud proto vycházel z toho, že uhradil právě jen těchto 2 000 Kč.

29. Vzhledem k tomu, že zmiňovaných 2 000 Kč žalovaný uhradil hned v den podpisu smlouvy a poskytnutí peněžních prostředků, přičemž žádné další úhrady z jeho strany již následně nebyly provedeny, lze započítat zmíněnou úhradu na jistinu úvěru a vycházet z toho, že žalobkyni svědčí nárok na zaplacení zbývající jistiny ve výši 13 000 Kč a současně na úhradu smluvního úroku ve výši 4,50 % ročně z částky 13 000 Kč od 20. 3. 2022 do zaplacení.

30. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že aplikace § 110 odst. 1 ZSÚ nemá za následek pouhý přepočet výše smluvního úroku tak, aby tento odpovídal repo sazbě ČNB. Současně se totiž v situaci, kdy dojde k aplikaci citovaného ustanovení, nepřihlíží k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Vztaženo na projednávanou věc, v situaci, kdy byl mezi smluvními stranami posuzované smlouvy sjednán nemravně vysoký smluvní úrok a soud toto ujednání vyhodnotil jako absolutně neplatné pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy, lze konstatovat, že smlouva o úvěru neobsahovala ujednání o výši úroku (a tedy ani o výši zápůjční úrokové sazby). Proto není ve smyslu § 110 odst. 1 ZSÚ možné přihlížet k dalším smluvním ujednáním, o něž žalobkyně opírá některé své v žalobě uvedené nároky, tedy k ujednání o poplatku za zpracování úvěru, poplatku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení a poplatku za doplňkové pojištění. Právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyni samotné proto nárok na zaplacení těchto poplatků vůbec nevznikl.

31. Ze shora popsaných důvodů soud uzavřel, že žalovanému na základě předmětné úvěrové smlouvy vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně (a po postoupení pohledávky žalobkyni samotné) jistinu úvěru ve výši 13 000 Kč a úrok, jehož výše odpovídala sazbě 4,50 % z dlužné jistiny ročně. Žalobkyně v žalobě požadovala smluvní úrok zčásti v kapitalizované výši k datu 27. 9. 2023. Za období od poskytnutí úvěru (20. 3. 2022) do 27. 9. 2023 jí přitom vznikl nárok na úhradu úroku ve výši 891,12 Kč (úrok ve výši 4,50 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 20. 3. 2022 do 27. 9. 2023). Soud tak uložil žalovanému zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu ve výši 13 000 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 891,12 Kč. Dále zavázal žalovaného též k úhradě běžícího úroku ve výši 4,50 % ročně z dlužné jistiny 13 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalobkyni konečně přiznal i běžící zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 28. 3. 2022 (od tohoto data žalobkyně úrok z prodlení požadovala) do zaplacení, a to s odkazem na § 1970 o. z., neboť žalovaný se zjevně dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

32. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

33. Předmětem řízení bylo zaplacení 27 719,20 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 13 000 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 14 719,20 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Již jen z výše uvedeného je zřejmé, že oba účastníci měli v řízení prakticky totožný procesní úspěch. Proto soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

34. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení