9 C 16/2026 - 20

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 12 820 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 580 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 17. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 9 240 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 652,42 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 467,18 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 427,03 Kč od 30. 11. 2019 do 16. 12. 2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 847,03 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,34 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 3 427,03 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se jako právní nástupce [právnická osoba] podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou dne 23. 2. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 6 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 1 200 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč v 60 týdenních splátkách po 180 Kč s poslední splátkou splatnou dne 19. 4. 2019. Právní předchůdce žalobkyně dále uzavřel se žalovanou dne 23. 11. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě, které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 6 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 840 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč v 60týdenních splátkách po 180 Kč s poslední splátkou splatnou dne 3. 1. 2019. Žalovaná u obou smluv nehradila splátky řádně a včas, a proto právnímu předchůdci vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně následně postoupil pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, a to ani přes zaslanou předžalobní upomínku.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Po provedeném dokazování má soud z předložených listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 23. 2. 2018, za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti částku 6 000 Kč a žalovaná se zavázala takto poskytnutou částku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru v pravidelných měsíčních splátkách. Ty dle uzavřené smlouvy představoval jednak kapitalizovaný úrok ve výši 1 200 Kč (při úrokové sazbě uvedené ve smlouvě ve výši 32,15 % ročně a 60 týdnů trvání smlouvy) a odměna za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 23. 11. 2017 má soud dále za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti částku 6 000 Kč a žalovaná se zavázala takto poskytnutou částku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru v pravidelných měsíčních splátkách. Ty dle uzavřené smlouvy představoval jednak kapitalizovaný úrok ve výši 840 Kč (při úrokové sazbě uvedené ve smlouvě ve výši 23,72 % ročně a 58 týdnů trvání smlouvy), odměna za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Z předžalobní výzvy ve spojení s žalobními tvrzeními vyplývá, že žalovaná zaplatila na úvěr ze dne 23. 2. 2018 celkem částku 2 430 Kč a v případě smlouvy o úvěru ze dne 23. 11. 2017 zaplatila žalovaná na úvěr celkem částku 5 990 Kč. Dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 zaslané právním předchůdcem žalobkyně žalované, žalovaný dluží celkem částku 15 820 Kč bez příslušenstvím. Celkem žalobkyně požaduje po žalované dlužnou částku, která se v případě smlouvy ze dne 23. 2. 2018 skládá z částky 6 000 Kč na dlužné jistině, z částky dlužných úhrad služeb ve výši 2 370 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 722,03 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 362,63 Kč, úroků ve výši 19,34 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. V případě smlouvy ze dne 23. 11. 2017 se dlužná částka skládá z částky 3 427,03 Kč na dlužné jistině, z částky dlužných úhrad služeb ve výši 1 022,97 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 745,15 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 299,79 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 3 427,03 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 3 427,03 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil s účinností k tomuto dni celkovou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, když tato skutečnost ji byla oznámena dopisem ze dne 29. 11. 2019. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínky ze dne 27. 11. 2020.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 607 připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

5. Soud se nejprve zabýval platností obou smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byla dle předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 2. 2018 sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 206,15 % ročně a v případě smlouvy ze dne 23. 11. 2017 ve výši 195 %, které odráží skutečnou výši úvěrového zatížení spotřebitele, když úroky ze spotřebitelského úvěru byly skryty v celé řadě dalších poplatků, jak bude dále podrobně uvedeno. Ohledně výše úvěrového zatížení z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. V dané věci byla sice shodně ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 2. 2018 formálně sjednána úroková výše 32,15 % ročně a u smlouvy ze dne 23. 11. 2017 ve výši 23,72 % ročně, avšak dle předtištěného formuláře se žalovaný navíc zavázán zaplatit „administrativní poplatek“ ve výši 1 200 Kč smlouvy ze dne 23. 2. 2018 a ve výši 1 200 Kč ze dne 23. 11. 2017. Předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou přitom typickými formulářovými smlouvami, jejichž zaevidování a správa je logicky jednoduchá a rychlá, tedy nemůže vést k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující údaje. „Administrativní poplatek“, který v dané věci dosahuje u obou smluv 20 % jistiny, je natolik enormní, že nemůže vést pouze k uspokojení reálných nákladů, ale slouží i ke generování zisku. Zároveň je zcela zřejmé, že se jedná o mechanicky se opakující formulářovou smlouvu, které logicky nemůže vyžadovat takto enormně vysoké administrativní poplatky, když tyto jsou prakticky zcela totožné (liší se jen v několika rukou psaných údajích). V obou smlouvách je dále stanovena odměna za hotovostní inkaso splátek, a to ve výši 2 400 Kč v případě smlouvy ze dne 23. 2. 2018, ve výši 2 400 Kč v případě smlouvy ze dne 23. 11. 2017. Poplatek označený jako odměna za hotovostní inkaso tak činí u obou smluv 40 % jistiny. Přitom je ve smlouvách neoddělitelně zakomponován, tedy bez jakékoli možnosti se tomuto poplatku vyhnout, přestože v současné době praktiky každý má možnost bezhotovostního platebního styku. Formulář smluv vůbec neumožňuje splácet úvěr bezhotovostně, jak je dnes zcela obvyklé, ale naopak spotřebitel je přinucen bezvýjimečně platit odměnu za hotovostní inkaso. Veškeré tyto další poplatky se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutým úvěrem, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby, a povinnost žalované se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové částky k zaplacení“ ve výši 10 800 Kč u smlouvy z 23. 2. 2018 a ve výši 10 440 Kč u smlouvy z 23. 11. 2017. Právě proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 206,15 % ročně u smlouvy z 23. 2. 2018 a 195 % ročně u smlouvy z 23. 11. 2017. Již na první pohled je patrné, že u uvedené smlouvy měl spotřebitel zaplatit okolo dvojnásobku poskytnuté částky spotřebitelského úvěru. Uvedené poplatky soud považuje ze shora uvedených důvodů za další skryté úroky z úvěru, neboť měly právnímu předchůdci žalobkyně zajistit další výnos ze zapůjčených finančních prostředků; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který je fakticky úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. K tomu je ještě třeba dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné. Na základě výše uvedeného je proto nutno dovodit, že reálná výše úroku činila v případě smlouvy ze dne 23. 2. 2018 92,5 % ročně (úrok 32,5 % + poplatek za administrativní činnost ve výši 20 % jistiny + poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 40 % jistiny) a v případě smlouvy ze dne 23. 11. 2017 83,72 % ročně (úrok 23,72 % + poplatek za administrativní činnost ve výši 20 % jistiny + poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 40 % jistiny) Obvyklá výše úroků přitom dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období únor 2018 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,74 % ročně a pro období listopad 2017 v průměru 8,73 % (tj. období uzavření uvedených smluv), tedy jeho faktická výše sama o sobě přesahuje ohledně smlouvy ze dne 23. 2. 2018 desetinásobek obvyklé hodnoty a ohledně smlouvy ze dne 23. 11. 2017 devítinásobek obvyklé hodnoty. Je zjevné, že úrokové zatížení spotřebitele je v dané věci mnohonásobně vyšší při porovnání s celkovými náklady, které měl za poskytnutý spotřebitelský úvěr zaplatit, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že právní předchůdce žalobkyně nebyl bankou, neboť tato skutečnost přece nemůže znamenat, že si mohl sjednávat nemravnou výši úroků, a to navíc skrytou ve formě řady poplatků. Tento závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů ve výši např. 86,21 % ročně - č. j. 15 Co 69/2018–93 nebo ve výši 52,21 % ročně (č. j. 24 C 416/2018 – 69). Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě tato nemravná ustanovení byla nazvána jako základní ustanovení o spotřebitelském úvěru. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a administrativního poplatku (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smluv o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 2. 2018 částku 6 000 Kč, na kterou žalovaná zaplatila celkem 2 430 Kč, tedy její dluh činí 3 570 Kč (6 000 – 2 430). Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 11. 2017 poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 6 000 Kč, na kterou následně žalovaná uhradila 5 990 Kč, tedy její dluh činí 10 Kč (6 000 – 5 990). Při výše uvedeném závěru o neplatnosti obou smluv o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 3 580 Kč (3570 + 10). Proto byla žalobkyni výše uvedená částka přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z těchto dlužných jistin, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 29. 11. 2019 o zaplacení do deseti dnů od data doručení oznámení o postoupení pohledávky, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 4. 12. 2019, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 16. 12. 2019 (když desátý den připadl na sobotu). Od 17. 12. 2019 byla proto žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 16. 12. 2019, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení