9 C 168/2023-40

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] o zaplacení 27 044,30 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11 313,54 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 30,38 Kč, s úrokem ve výši 0,25 % ročně z částky 11 313,54 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 11 313,54 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 15 730,76 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 549,57 Kč, běžícím úrokem nad rámec běžícího úroku přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku a úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 29. 6. 2023 domáhala po žalované zaplacení 27 044,30 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 579,95 Kč odpovídajícím sazbě 22,08 % ročně z částky 14 000 Kč za dobu od 14. 6. 2022 do 14. 12. 2022, úrokem ve výši 22,08 % ročně z částky 14 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 474,28 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 14 000 Kč za dobu od 25. 9. 2021 do 14. 12. 2022 a zákonným úrokem z prodlení z částky 14 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 14. 12. 2020. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za komfortní a flexibilní splácení v souhrnné výši 15 109 Kč. Dále se zavázala uhradit poplatek za sjednané pojištění ve výši 2 340 Kč. Porušila však sjednaný splátkový kalendář a dostala se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Na ten celkem uhradila pouze 4 700 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, a to ve výši 40 535, 569 Kč bez příslušenství. Součástí této částky bylo navýšení účtované právním předchůdcem žalobkyně. Ta se ovšem podanou žalobou domáhala toliko zaplacení částky 27 044,30 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč a nesplacené části poplatků sjednaných v úvěrové smlouvě ve výši 13 044,30 Kč. Dále si nárokovala shora uvedené příslušenství pohledávky v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Soud věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 14. 12. 2020, jejíž nedílnou součást tvořily smluvní podmínky právního předchůdce žalobkyně, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 9 975 Kč, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 634 Kč a poplatek za doplňkové pojištění ve výši 2 340 Kč Celkem tak měla uhradit částku 33 449 Kč, přičemž se zavázala, že tak učiní v 78 týdenních splátkách, jejichž výše činila 429 Kč, respektive 416 Kč, pokud jde o poslední splátku. Na straně 2 smlouvy bylo uvedeno, že zápůjční úroková sazba činí 70,40 %. První týdenní splátkové období počalo dle smlouvy běžet dnem uzavření smlouvy. Dle čl. 7 smluvních podmínek se zpracováním spotřebitelského úvěru, které bylo zpoplatněno shora uvedeným poplatkem ve výši 1 500 Kč, rozuměla činnost právního předchůdce žalobkyně související s uzavřením smlouvy, zavedení žalované do jeho evidenčního systému a zpracováním nezbytných podkladů a dokumentace. Komfortním splácením se dle čl. 2 smluvních podmínek rozumělo poskytnutí a splácení spotřebitelského úvěru v hotovosti s využitím služeb obchodního zástupce, tedy činnosti po dobu účinnosti smlouvy související s hotovostním režimem splátek úvěru v bydlišti žalované nebo na jiném místě dle vzájemné dohody, přepravou hotovosti k a od žalované, návštěvy žalované v jejím bydlišti nebo na jiném místě podle vzájemné dohody v termínech splatnosti splátek úvěru a možnost sjednání času návštěvy. Dle citovaného ustanovení případným neuskutečněním některé z uvedených činností nebylo dotčeno právo právního předchůdce žalobkyně na úhradu poplatku za komfortní splácení. Dle čl. 2 smluvních podmínek se flexibilním splácením rozuměla Garance celkové ceny, Splátkové prázdniny a Garance neuplatnění pohledávky pro případ úmrtí žalované. Tyto služby byly blíže specifikovány v čl. 4 smluvních podmínek, přičemž Garancí celkové ceny se rozuměl závazek právního předchůdce žalobkyně neuplatňovat sankce a jiná práva spojená s prodlením žalované do doby, než žalovaná dosáhne nedoplatku v souhrnné výši dvanáctinásobku první týdenní splátky v případě týdenního splátkového období, případně ve výši trojnásobku první měsíční splátky v případě měsíčního splátkového období. Tato garance měla trvat nejdéle do doby, kdy uplynou tři měsíce od splatnosti poslední sjednané splátky úvěru. Na základě služby Splátkové prázdniny mohla žalovaná za předem stanovených podmínek dosáhnout odložení omezeného počtu sjednaných měsíčních splátek. Služba nazvaná jako Garance neuplatnění pohledávky pro případ úmrtí žalované pak představovala závazek právního předchůdce žalobkyně vzdát se veškerých svých nároků ze smlouvy v případě úmrtí žalované za předpokladu, že tato nebude mít ke dni úmrtí vůči právnímu předchůdci žalobkyně jakékoliv dluhy po splatnosti.

5. Z předložené transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaná na svůj dluh z této smlouvy uhradila dne 15. 12. 2020 částku 2 000 Kč, dne 18. 1. 2021 částku 1 000 Kč, dne 18. 2. 2021 částku 600 Kč, dne 18. 3. 2021 částku 400 Kč, dne 23. 4. 2021 částku 100 Kč a dne 17. 5. 2021 částku 600 Kč, celkem tedy činila výše jejích úhrad 4 700 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. 12. 2022 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni.

7. Z oznámení o postoupení pohledávek z 16. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovanou o postoupení pohledávky a vyzval ji, aby na svůj dluh z předmětné smlouvy plnila již výhradně ve prospěch žalobkyně.

8. Z předžalobní výzvy z 1. 6. 2023, která byla dle přiloženého poštovního podacího lístku odeslána žalované dne 2. 6. 2023, soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu ve výši 32 108,33 Kč vzniklého z titulu shora uvedené smlouvy ve lhůtě do 16. 6. 2023 s upozorněním, že pokud nebude dluh zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

9. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a žalovanou dne 14. 12. 2020 poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 9 975 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 634 Kč a poplatek za doplňkové pojištění ve výši 2 340 Kč, tj. celkem částku ve výši 33 449 Kč, a to v 78 pravidelných týdenních splátkách, jejichž výše činila 429 Kč, respektive 416 Kč, pokud jde o poslední splátku. První splátka byla splatná do týdne od data uzavření smlouvy, každá další pak vždy do konce dalšího týdenního období. Smlouva obsahovala údaj o tom, že zápůjční úroková sazba činí 70,40 %. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná právním předchůdcem žalobkyně písemně informována. Žalobkyně následně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy a poskytla jí za tímto účelem dodatečnou lhůtu, přičemž žalovanou současně poučila o tom, že pokud v této lhůtě dluh neuhradí, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), které zároveň vykazovaly znaky spotřebitelských úvěrů ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

11. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, zatímco úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 3 odst. 2 písm. f) ZSÚ se pro účely ZSÚ rozumí zápůjční úrokovou sazbou úroková sazba vyjádřená jako pevná nebo pohyblivá procentní sazba uplatňovaná ročně na čerpanou výši spotřebitelského úvěru.

18. Podle § 106 odst. 1 písm. f) ZSÚ musí smlouva o spotřebitelském úvěru vždy obsahovat informace o zápůjční úrokové sazbě, podmínkách upravujících použití této sazby a popřípadě údaj o jakémkoliv indexu nebo referenční úrokové sazbě použitelné pro počáteční zápůjční úrokovou sazbu, jakož i o době, podmínkách a postupu pro změnu zápůjční úrokové sazby; uplatňují-li se za různých okolností různé zápůjční úrokové sazby, uvádějí se tyto informace o všech zápůjčních úrokových sazbách.

19. Podle § 110 odst. 1 ZSÚ, neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží.

20. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou posuzované úvěrové smlouvy, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah založený posuzovanou smlouvou o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť žalované při podpisu smlouvy poskytl v hotovosti peněžní prostředky v ujednané výši. Není tedy pochyb o tom, že žalovanou stíhala povinnost vrátit takto poskytnutou jistinu úvěru ve výši 16 000 Kč. Pro rozhodnutí ve věci však bylo třeba zabývat se tím, zda žalované vznikla povinnost i k úhradě dalších plateb sjednaných ve smlouvě.

21. Pokud jde o sjednaný úrok z úvěru, smlouva obsahovala na své první straně údaj o tom, že jeho výše činí 9 975 Kč. Následně na druhé straně smlouvy bylo uvedeno, že zápůjční úroková sazba činí 70,40 %. Zmíněné ustanovení smlouvy však postrádalo údaj o tom, zda se jedná o roční úrokovou sazbu, nebo zda se uvedená sazba vztahuje k jinému časovému období. Přitom jednou z nezbytných informací, kterou musí podle § 106 odst. 1 písm. f) ZSÚ obsahovat smlouva o spotřebitelském úvěru, je informace o výši zápůjční úrokové sazby, kterou je úvěr úročen, přičemž„ zápůjční úrokovou sazbou“ se ve smyslu § 3 odst. 2 písm. f) ZSÚ rozumí úroková sazba vyjádřená jako pevná nebo pohyblivá procentní sazba uplatňovaná ročně na čerpanou výši spotřebitelského úvěru. To znamená, že zákon zavazuje poskytovatele spotřebitelského úvěru k tomu, aby ve smlouvě vyjádřil úrok konkrétním číslem v procentním formátu, které musí být vždy vztaženo k ročnímu období. Je tomu tak nepochybně proto, aby byly omezeny nepoctivé praktiky některých poskytovatelů úvěrů, kteří se snaží nalákat spotřebitele na úrok, který se na první pohled jeví jako nízký, je však vztažen k jinému než ročnímu časovému období a v konečném důsledku není pro spotřebitele vůbec výhodný.

22. V posuzované věci smlouva obsahovala pouze procentní vyjádření výše zápůjční úrokové sazby, nikoliv však již informaci o tom, k jakému časovému období se tato sazba vztahuje. Soud má tedy za to, že právní předchůdce žalobkyně své informační povinnosti, kterou mu ukládá ustanovení § 106 ZSÚ, nedostál. Na věc tudíž dopadá úprava obsažená v § 110 odst. 1 ZSÚ, podle nějž v situaci, kdy smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informaci o zápůjční úrokové sazbě, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou platná v den uzavření smlouvy. Současně se v takovém případě nepřihlíží k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru.

23. Ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ by však na posuzovanou věc bylo třeba aplikovat i v situaci, kdy by právní předchůdce žalobkyně svou informační povinnost neporušil. Ve smlouvě byl totiž sjednán smluvní úrok za poskytnutí úvěru ve výši 9 975 Kč Smlouva byla uzavřena na dobu 78 týdnů, což znamená, že shora uvedený úrok vyjádřený absolutní částkou 9 975 Kč odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 41,56 % (při přepočtu úroku na období 52 týdnů, tj. 1 roku, by jeho absolutní výše za uvedené období činila 6 650 Kč, což odpovídá shora uvedené procentní sazbě z poskytnuté jistiny ve výši 16 000 Kč). Takto vysoký úrok přitom soud považuje za zjevně rozporný s dobrými mravy, a to z níže popsaných důvodů.

24. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

25. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky (www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu celkem), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v prosinci 2020, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 7,72 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož výše odpovídala sazbě 41,56 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy více než pětkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 15 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl takřka trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

26. Soud nepominul, že žalovaná získala předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádala, a to bez nutnosti zajištění a bez stanovení účelu jejich využití. Znamenalo to pro ni nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musela žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně ještě přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by jí úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v posuzované smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny žalobkyní, aniž by měla žalovaná skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalované de facto vnutila úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalované při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaná přistoupí na předem žalobkyní jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měla žalovaná jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání účastníků byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalované.

27. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že žalovaná měla za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Současně platí, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). Soud dříve ve své rozhodovací praxi vycházel z toho, že při závěru o neplatnosti ujednané úrokové sazby je třeba výši smluvního úroku, který poskytovateli úvěru z titulu úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem náleží, určit podle § 1802 o. z., a v takových případech přiznával smluvní úrok odpovídající průměrné bankovní úrokové sazbě v době uzavření smlouvy zjištěné z již zmiňované databáze ARAD. Z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, však vyplývá, že v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích má soud určit zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 ZSÚ jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. V daném případě je přitom, jak již soud vysvětlil výše, aplikace citovaného ustanovení odůvodněna též porušením informační povinnosti ze strany právního předchůdce žalobkyně.

28. S ohledem na uvedené závěry byl soud nucen svou dosavadní rozhodovací praxi pozměnit a přepočítat výši úroku, k jehož zaplacení byla žalovaná na základě předmětné smlouvy povinna, dle repo sazby ČNB platné v den uzavření smlouvy. V řešeném případě činila dvoutýdenní repo sazba ČNB dle informací zveřejněných na webových stránkách ČNB v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tj. k datu 14. 12. 2020, 0,25 % ročně. Touto sazbou je třeba úročit jistinu úvěru již od data jejího poskytnutí žalované, tedy od 14. 12. 2020 (viz § 2399 odst. 2 věta druhá o. z.). Soud provedl přepočet výše dluhu žalované v závislosti na informacích o výši a termínech jednotlivých úhrad žalované tak, jak jsou tyto zachyceny v transakční historii předložené žalobkyní, a to způsobem zachyceným v níže uvedené tabulce. Jistina na každém řádku této tabulky je úročena sazbou 0,25 % ročně vždy do data úhrady provedené žalovanou (která je zachycena na stejném řádku), přičemž rozdíl mezi výší úroku naběhlého do tohoto data a provedené úhrady je započten na úhradu jistiny, což se promítne do výše jistiny uvedené vždy na dalším řádku (úhrady žalované soud započítal vždy nejprve na úrok, následně pak ve zbývajícím rozsahu na jistinu pohledávky). Počáteční datum úročení je 14. 12. 2020. zůstatek jistiny úhrada datum úhrady úrok 0,25 % ročně do data úhrady 16 000 Kč 2 000 Kč 15. 12. 2020 0,21 14 000,22 Kč 1 000 Kč 18. 1. 2021 3,26 13 003,47 Kč 600 Kč 18. 2. 2021 2,76 12 406,24 Kč 400 Kč 18. 3. 2021 2,38 12 008,62 Kč 100 Kč 23. 4. 2021 2,96 11 911,58 Kč 600 Kč 17. 5. 2021 1,96 11 313,54 Kč Z tabulky je zřejmé, že žalovaná k datu 14. 6. 2022, kdy byla splatná poslední sjednaná splátka úvěru, dlužila na jistině úvěru 11 313,54 Kč a na úrocích 30,38 Kč (úrok ve výši 0,25 % ročně z částky 11 313,54 Kč od 18. 5. 2021 do 13. 6. 2022).

29. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že aplikace § 110 odst. 1 ZSÚ nemá za následek pouhý přepočet výše smluvního úroku tak, aby tento odpovídal repo sazbě ČNB. Současně se totiž v situaci, kdy dojde k aplikaci citovaného ustanovení, nepřihlíží k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Vztaženo na projednávanou věc, v situaci, kdy byl mezi smluvními stranami posuzované smlouvy sjednán nemravně vysoký smluvní úrok a soud toto ujednání vyhodnotil jako absolutně neplatné pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy, lze konstatovat, že smlouva o úvěru neobsahovala ujednání o výši úroku (a tedy ani o výši zápůjční úrokové sazby). Proto není ve smyslu § 110 odst. 1 ZSÚ možné přihlížet k dalším smluvním ujednáním, o něž žalobkyně opírá některé své v žalobě uvedené nároky, tedy k ujednání o poplatku za zpracování úvěru, poplatku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení a poplatku za doplňkové pojištění. Právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyni samotné proto nárok na zaplacení těchto poplatků vůbec nevznikl.

30. Ze shora popsaných důvodů soud uzavřel, že žalované na základě předmětné úvěrové smlouvy vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně (a po postoupení pohledávky žalobkyni samotné) jistinu úvěru ve výši 16 000 Kč a úrok, jehož výše odpovídala sazbě 0,25 % z dlužné jistiny ročně. K datu poslední sjednané splátky úvěru (14. 6. 2022) žalovaná po provedených částečných úhradách dlužila na jistině 11 313,54 Kč a na úrocích 30,38 Kč. Obě tyto částky proto soud žalobkyni přiznal, přičemž žalovanou zároveň zavázal k úhradě běžícího úroku z úvěru ve výši 0,25 % ročně z dlužné jistiny 11 313,54 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení. Žalobkyni konečně přiznal i běžící zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 25. 9. 2021 (od tohoto data žalobkyně úrok z prodlení požadovala) do zaplacení, a to s odkazem na § 1970 o. z., neboť žalovaná se zjevně dostala do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

31. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. Předmětem řízení bylo zaplacení 27 044,30 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 11 313,54 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 15 730,76 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Již jen z výše uvedeného je zřejmé, že převážný procesní úspěch ve vztahu k předmětu řízení měla žalovaná, jíž by tudíž podle § 142 odst. 2 o. s. ř. mělo svědčit právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu, který odpovídá rozdílu mezi procesním úspěchem žalobkyně a žalované. Soud se však podrobněji nezabýval výpočtem konkrétní procentuální míry úspěchu obou účastnic ve věci, neboť žalovaná zůstala po celou dobu trvání řízení zcela nečinnou a žádné náklady řízení jí evidentně nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

33. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.