9 C 178/2025 - 190

Rubrum

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Štosem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 40 118,21 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do: - částky 6 000 Kč - úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 6 000 Kč od 21. 10. 2025 do zaplacení, - úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 15. 9. 2025 do 20. 10. 2025, - zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 000 Kč od 21. 10. 2025 do zaplacení, - zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 15. 9. 2025 do 20. 10. 2025.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení: - částky 34 118,21 Kč, - kapitalizovaného úroku ve výši 8 429,13 Kč od 10. 7. 2023 do 16. 12. 2024, - kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 591,29 Kč od 1. 5. 2024 do 16. 12. 2024, - úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 39 149,36 Kč od 17. 12. 2024 do 14. 9. 2025, - úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 36 149,36 Kč od 15. 9. 2025 do 20. 10. 2025, - úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 33 149,36 Kč od 21. 10. 2025 do zaplacení, - zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 39 149,36 Kč od 17. 12. 2024 do 14. 9. 2025, - zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 149,36 Kč od 15. 9. 2025 do 20. 10. 2025, - zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 33 149,36 Kč od 21. 10. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu bylo dne 13. 3. 2025 zahájeno řízení, v němž žalobkyně uplatňovala vůči žalovanému nároky dovozované ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Tvrdila, že pohledávku za žalovaným nabyla od [právnická osoba], se sídlem [adresa], registrační číslo [hodnota], odštěpný závod: [právnická osoba], se sídlem [adresa] (dále jen „původní věřitel“), na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností od [datum]. Žalovaný požádal původního věřitele dne [datum] o revolvingový úvěr. Ten žádost akceptoval, o čemž vyrozuměl žalovaného dopisem ze dne [datum]. Původní věřitel otevřel žalovanému úvěrový účet a poskytl mu úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však 500 Kč. Úvěr však řádně nesplácel a původní věřitel s odkazem na smluvní ujednání prohlásil úvěr za splatný v celé výši ke dni 30. 4. 2024. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení částky 40 118,21 Kč sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 39 149,36 Kč a poplatků ve výši 968,85 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 429,13 Kč za období od 10. 7. 2023 do 16. 12. 2024, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 591,29 Kč za období od 1. 5. 2024 do 16. 12. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 39 149,36 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 39 149,36 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele žalobkyně v návrhu uvedla, že byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Původní věřitel porovnával příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem získal výši disponibilních zdrojů žalovaného. Nezjistil nic, co by poskytnutí úvěru bránilo. Žalobkyně též poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ze kterého dovozuje, že pokud byl úvěr dlouhodobě splácen, nelze učinit závěr o neplatnosti smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti.

3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení podáním doručeným dne 21. 10. 2025 (č. l. 58-60). Uvedla, že smlouva o úvěru byla uzavřena [datum], žalovaný byl informován [datum]. Žalovaný úvěr dlouhodobě splácel a uhradil celkovou částku[Anonymizováno]157 533 Kč. K posouzení úvěruschopnosti doplnila, že žalovaný uvedl příjem 13 500 Kč. Původní věřitel ověřil, že žalovaný nebyl v insolvenčním řízení a že nesplácel žádné úvěry. Splátka nového úvěru činila 1 500 Kč. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmu žalovaného mu zůstalo 15 000 Kč k pokrytí životních nákladů (namísto odečtení zřejmě došlo k přičtení – k tomu viz dále).

4. Na další výzvu soudu žalobkyně podáním doručeným dne 29. 10. 2025 (č. l. 165-167) doplnila, že žalovaný celkem čerpal úvěr ve výši 122 561,40 Kč.

5. Následně žalobkyně přistoupila k částečnému zpětvzetí žaloby co do částky 6 000 Kč s ohledem na dvě platby žalovaného po 3 000 Kč ve dnech 14. 9. 2025 a 20. 10. 2025.

6. Žalovaný se ve věci vyjádřil až u jednání. Nárok žalobkyně nerozporoval. Soud jej v rámci sdělení předběžného právního názoru zpravil o právní úpravě spotřebitelských úvěrů a z toho plynoucích povinnostech poskytovatele úvěru. Žalovaný uvedl, že původní věřitel žádné informace k výdajům žalovaného nepožadoval, vyjma příspěvku na bydlení rodičům ve výši 2 500 Kč, jak je uvedeno v žádosti o úvěr.

7. Soud provedl na jednání, jež se konalo [datum] v nepřítomnosti žalobkyně i její právní zástupkyně, listinné důkazy, z nichž zjistil následující: - Dle žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (č. l. 17-19) požádal žalovaný původního věřitele o poskytnutí revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. V žádosti/smlouvě jsou vyplněny následující informace o žalovaném: zaměstnavatel ([právnická osoba]), pozice (dělník – automechanik, frézař, elektrikář), čistý příjem (13 500 Kč), náklady na bydlení (2 500 Kč), způsob bydlení (u rodičů), ostatní závazky (0 Kč). Žádost/smlouva odkazovala mj. na Všeobecné obchodní podmínky (č. l. 20-21; dále jen „VOP“). V čl. II VOP je upraveno uzavření smlouvy. Dle čl. II.5.4 je přijetím nabídky, a tedy okamžikem vzniku smlouvy, podpis smlouvy oběma stranami nebo odeslání písemného oznámení o přijetí nabídky, adresované klientovi, a případně současné převedení peněžních prostředků odpovídajících výši úvěru nebo jeho dohodnuté části uvedené v nabídce na účet zprostředkovatele, klienta nebo jiným dohodnutým způsobem, dle dispozic klienta. Na žádosti/smlouvě je podpis zprostředkovatele úvěru – prodejce ([právnická osoba]) a žalovaného, nikoli podpis původního věřitele. - Dle přípisu ze dne [datum] (č. l. 13) sdělil původní věřitel žalovanému, že žádost o poskytnutí úvěru ze dne [datum] byla přijata. - Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (č. l. 16) se podávají jeho parametry, zejména strop úvěrového rámce (30 000 Kč), doba trvání (doba neurčitá) a výše splátek (min. 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci po zaokrouhlení na desetitisíce, nejméně však 500 Kč). - Dle protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta (č. l. 156) žalovaný uvedl příjem 13 500 Kč, původní věřitel ověřil, že žalovaný nebyl v insolvenčním řízení a že nesplácel žádné úvěry, splátka nového úvěru činila 1 500 Kč a po odečtení nového splátkového zatížení od příjmu žalovaného mu zůstalo 15 000 Kč k pokrytí životních nákladů (namísto odečtení zřejmě došlo k přičtení – k tomu viz dále). - Z měsíčních výpisů z úvěrového účtu za období od 3/2017 do 4/2024 (č. l. 61-155) a dále z výpisu z úvěrového účtu na č. l. 25-33 se podává čerpání i splácení úvěru žalovaným. - Dle smlouvy o převodu portfolia uzavřené mezi původním věřitelem jako prodávajícím a žalobkyní jako kupujícím dne [datum] (č. l. 175-186) a výpisu z notářského zápisu [spisová značka] sepsaného dne [datum] [tituly před jménem] [jméno FO] (č. l. 8, 34-35), jenž dle § 80 notářského řádu osvědčil souhlasné prohlášení původního věřitele a žalobkyně, došlo s účinností od [datum] k postoupení smlouvy o úvěru uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným na žalobkyni jako nového věřitele; pohledávka za žalovaným je specifikována v příloze č. [hodnota] uvedeného notářského zápisu (č. l. 36). - Dle poslední výzvy k úhradě dlužné částky a podmíněného odstoupení od smlouvy ze dne 24. 3. 2024 (č. l. 12) upozornila žalobkyně žalovaného na dluh po splatnosti a pro případ jeho neuhrazení do 30. 4. 2024 odstoupila od smlouvy o úvěru. - Dle výzvy k okamžitému splacení celého dluhu ze dne 30. 4. 2024 (č. l. 11) nabylo účinnosti odstoupení od smlouvy a žalovaný je povinen uhradit celkovou částku 44 925 Kč. - Dle předžalobním výzvy ze dne 17. 12. 2024 (č. l. 39) vyzvala žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru ve výši 52 170,71 Kč s příslušenstvím. Výzva byla žalovanému zaslána dne 17. 12. 2024 (podací arch na č. l. 38). - Z dalších listin (např. ceník pro soukromou klientelu na č. l. 6, sazebník poplatků, odměn, sankcí a náhrad na č. l. 24, změna rozsahu krytí, plnění a ceny pojištění na č. l. 40, úprava smluvní dokumentace k 1. 5. 2022 na č. l. 148-159) soud nezjistil žádné pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti.

8. Z provedených listinných důkazů činí soud následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný požádal dne [datum] původního věřitele o revolvingový úvěr a původní věřitel jeho žádost akceptoval [datum]. Právě tímto přijetím měla být dle čl. II.5.4 VOP uzavřena smlouva o úvěru. Žalovaný postupně čerpal celkovou částku 122 561,40 Kč (jak uvedla žalobkyně v podání ze dne 29. 10. 2025) a uhradil do podání žaloby celkovou částku 157 533 Kč (jak uvedla žalobkyně v podání ze dne 21. 10. 2025), po podání žaloby ještě dalších 6 000 Kč (viz částečné zpětvzetí žaloby), celkem tedy 163 533 Kč. Smlouvou o převodu portfolia ze dne [datum] postoupil původní věřitel pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

9. Žalobkyně neunesla břemeno tvrzení o tom, že původní věřitel před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného způsobem zákonem vyžadovaným. Žalobkyně ani její právní zástupkyně se k jednání nedostavily, nemohlo se jim tak dostat poučení dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. Soud však žalobkyni opakovaně vyzýval v rámci písemné přípravy jednání (č. l. 55, č. l. 160), žalobkyně reagovala, nicméně její tvrzení zůstala nedostatečná a důkazní návrhy (vyjma žádosti o úvěr a protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta) nepředložila žádné.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Aktivní věcná legitimace žalobkyně v této věci byla prokázána smlouvou o převodu portfolia a výpisem z notářského zápisu.

13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Smluvní vztah mezi původním věřitelem (následně žalobkyní) a žalovaným se kromě obecné úpravy v o. z. řídí též speciální úpravou zákona o spotřebitelském úvěru. Soud musel posoudit, zda se aplikují příslušná ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který byl účinný do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), nebo zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jenž nabyl účinnosti 1. 12. 2016 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“). Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb. není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Žalovaný požádal o úvěr [datum], tj. v poslední den účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Dle soudu však došlo k uzavření smlouvy (nejdříve) [datum], tj. v první den účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., kdy původní věřitel žádost žalovaného akceptoval, o čemž jej vyrozuměl přípisem ze dne [datum]. Podle § 1745 o. z. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. To se mohlo stát teprve dojitím akceptace do dispozice žalovaného. Podle čl. II.5.4 VOP měla smlouva vzniknout (být uzavřena) podpisem smlouvy oběma stranami, nebo odesláním písemného oznámení o přijetí nabídky. Na samotné žádosti/smlouvě o úvěru je pouze podpis žalovaného a zprostředkovatele úvěru, nikoli již žalobkyně. I pokud by soud vycházel (navzdory neplatnosti smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti – viz dále) z tohoto smluvního ujednání, smlouva by byla uzavřena nejdříve uvedenou akceptací nabídky datovanou [datum]. Proto soud aplikuje příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. Současně však uvádí, že byť nebyla úprava posuzování úvěruschopnosti v zákoně č. 145/2010 Sb. totožná, i při její aplikaci by dospěl ke stejným závěrům.

16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 30. 6. 2017 (s ohledem na datum uzavření posuzované smlouvy), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Žalobkyně byla povinna tvrdit a prokázat, že původní věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a to způsobem vyhovujícím citovaným ustanovením. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr, má žalobce (poskytovatel úvěru), a proto musí být v zásadě schopen soudu předložit dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti (prokazující příjmy a výdaje) žalovaného (spotřebitele), jimiž disponoval před uzavřením úvěrové smlouvy. V opačném případě nelze uzavřít, že úvěruschopnost posuzoval s odbornou péčí ve smyslu § 75 ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Odborná péče se vztahuje nejen na posuzování úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, ale též na věrohodné prokázání toho, že tak poskytovatel úvěru učinil (viz např. nález finančního arbitra ze dne 1. 11. 2024, č. j. FA/SR/SU/201/2024-50, bod 7.4).

19. Žalobkyně nesplnila již povinnost tvrzení. Nejprve uvedla, že původní věřitel kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR, že porovnával příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu a že výpočtem získal výši disponibilních zdrojů žalovaného. Tato tvrzení jsou naprosto obecná a nicneříkající. Poté doplnila, že žalovaný uvedl příjem 13 500 Kč, původní věřitel ověřil, že žalovaný nebyl v insolvenčním řízení a že nesplácel žádné úvěry, splátka nového úvěru činila 1 500 Kč a po odečtení nového splátkového zatížení od příjmu žalovaného mu zůstalo 15 000 Kč k pokrytí životních nákladů. Předně není možné, aby žalovanému zůstala k pokrytí životních nákladů částka 15 000 Kč, pokud jeho příjem činil 13 500 Kč a nové splátkové zatížení 1 500 Kč. Žalobkyně dvě posledně uvedené položky zřejmě sečetla namísto jejich odečtení. Žalobkyně navíc nic netvrdí k výdajům žalovaného. V žádosti o úvěr, na kterou žalobkyně v této souvislosti ani neodkazovala, je uveden výdaj na bydlení ve výši 2 500 Kč. Jistě se nejednalo o jediný měsíční výdaj žalovaného. Tvrdila-li žalobkyně v návrhu, že výdaje žalovaného byly odhadnuty na základě historických dat ČSÚ, není vůbec zřejmé, s jakými výdaji tedy původní věřitel pracoval (v listině Posouzení úvěruschopnosti žádné výdaje nad rámec nové splátky uvedeny nejsou, v žádosti o úvěr je výdaj na bydlení 2 500 Kč). Žalobkyně měla zcela konkrétně tvrdit, jak původní věřitel zhodnotil výdajovou stranu rozpočtu žalovaného. Netvrdila, že by disponoval (slovy zákona) nezbytnými, spolehlivými, dostatečnými a přiměřenými informacemi získanými od spotřebitele. Od něj získal původní věřitel nanejvýš informaci o příspěvku rodičům na bydlení ve výši 2 500 Kč, jak uvedl žalovaný u jednání. Pro neunesení břemene tvrzení žalobkyní tak soud vychází k tíži žalobkyně z toho, že původní věřitel úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudil. Pouze nad rámec lze dodat, že žalobkyně nedoložila k příjmům ani výdajům žalovaného žádné důkazy, neunesla by tedy ani (navazující) břemeno důkazní.

20. Posuzovaná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena před účinností zákona č. 96/2022 Sb., jenž s účinností od 29. 5. 2022 novelizoval § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Až od účinnosti tohoto zákona je výslovně upraveno, že soud přihlédne k neplatnosti úvěrové smlouvy (pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb.) i bez návrhu. Předchozí právní úprava stanovila, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Soud je však dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda původní věřitel splnil povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18). Pokud by tak soud měl činit jen k námitce spotřebitele, ochrana spotřebitele poskytovaná citovanými ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. by byla spíše iluzorní a soudní moc by svými rozhodnutími stvrzovala nezákonný postup poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Proto soud i v tomto případě sám přihlédl k tomu, že původní věřitel nepostupoval v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. Soud proto vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou, jelikož smysl a účel zákona (ochrana spotřebitele, ale i společnosti jako celku) neplatnost vyžaduje. Jedná se o neplatnost absolutní.

21. Je-li soud povinen se zabývat posuzovanou otázkou z úřední povinnosti, nemůže závěr o neplatnosti smlouvy (a z toho plynoucí rozhodnutí v této věci) zpochybnit ani to, že sám žalovaný proti žalobě nic nenamítal, dokud nebyl informován o právní úpravě spotřebitelských úvěrů. Soud by totiž v této věci ani nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání, poněvadž rozsudek pro uznání nelze vydat, pokud by to bylo v rozporu s právními předpisy (§ 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. Jäger, M. Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v procesních souvislostech. Soudní rozhledy, 2025, č. 1, s. 3–8.

22. Na tomto místě je třeba se vypořádat s argumentací žalobkyně, že žalovaný dluh dlouhodobě splácel, byl schopen jej splácet, proto smlouvu o úvěru nelze posoudit jako neplatnou. Žalobkyně zde odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. S nimi se ve své rozhodovací praxi podrobně vypořádal finanční arbitr, který argumentuje též rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 ([právnická osoba] vs. [právnická osoba]). V uvedené věci položil Okresní soud [adresa] Soudnímu dvoru otázku, zda může být podle směrnice 2008/48 ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS věřitel postihován, pokud porušení povinnosti posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nezpůsobilo spotřebiteli škodlivé následky, konkrétně zda je účelem směrnice 2008/48 postihovat poskytovatele úvěru za neúplné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i tehdy, pokud spotřebitel beze zbytku úvěr splatil a proti smlouvě v průběhu svého splácení nic nenamítal. Soudní dvůr pod bodem 46 odůvodnění konstatoval: „V této souvislosti je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní.“ Na položenou otázku pak odpověděl tak, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky“. Výklad povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru podaný Soudním dvorem Evropské unie tak v některých otázkách překonává odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu a všechny obecné soudy jsou povinny se tímto výkladem řídit (viz např. rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 21. 7. 2025, č. j. FA/SR/SU/4758/2024-19). Na zmíněné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje (a ztotožňuje se s ním) i Nejvyšší správní soud, který např. v rozsudku ze dne 13. 8. 2024, č. j. 9 As 127/2024-34, pod bodem 37 odůvodnění uvádí: „(…) i dle judikatury Soudního dvora splnění úvěrové smlouvy uzavřené spotřebitelem nemůže porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele zhojit. Je tomu tak proto, že negativní důsledky uzavření této smlouvy (jako například nadměrné zadlužení či platební neschopnost) mohou nastat i po případném splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů.“ V nyní posuzované věci navíc ani nejde o případ, kdy by žalovaný úvěr nejprve splatil a následně se domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný úvěr (pokud by soud posoudil smlouvu jako platnou a žalobkyni náležela všechna žalobou požadovaná plnění) dosud neuhradil a její uzavření mu zjevně „škodlivé následky“ v podobě neschopnosti splácet způsobilo. Především však soud odmítá názor, že by splácení úvěru zhojilo porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

23. Soud řízení zastavil v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby dle § 96 odst. 2 o. s. ř.; ke zpětvzetí došlo dříve, než bylo zahájeno jednání, stanovisko žalovaného tak nebylo vyžadováno (§ 96 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Byť žalobkyně v podání, jímž bere žalobu částečně zpět, výslovně uvádí jen částku 6 000 Kč na jistině, z návrhu, jak má ve zbývajícím rozsahu rozhodnout, je zřejmé, že nepožaduje ani úrok a úrok z prodlení v rozsahu uvedeném ve výroku I tohoto rozsudku. V opačném případě by její návrh na č. l. 174 verte nevyčerpal celý předmět řízení. Proto soud řízení částečně zastavil tak, jak je uvedeno ve výroku I.

24. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

25. Je-li smlouva absolutně neplatná, nevznikly žalobkyni žádné nároky, které měla smlouva založit; mohla by mít toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ani ten však není dán. Žalovaný čerpal celkovou částku 122 561,40 Kč a uhradil (vydal na bezdůvodném obohacení) celkovou částku 163 533 Kč. Žalobkyni nevznikl ani nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, a to již proto, že nebylo zjištěno, že by žalovaný nevrátil jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb.). Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II.

26. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatní jednak zásada procesního úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o. s. ř., jednak zásada zavinění na zastavení řízení dle § 146 odst. 2 o. s. ř. Byť žalovaný procesně zavinil zastavení řízení zaplacením částky 6 000 Kč po zahájení řízení, byl ve věci procesně úspěšnější. Protože v závěrečném návrhu uvedl, že po žalobkyni nežádá náhradu nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III).

Poučení