9 C 180/2024 - 67

Rubrum

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Štosem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vypořádání SJM takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 1 129 685 Kč na vypořádání společného jmění manželů, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16 437,79 Kč k rukám [Jméno advokáta B], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 6. 2024 domáhala vypořádání společného jmění manželů (SJM), které zaniklo ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství s žalovaným (29. 6. 2020). Předmětem vypořádání učinila vnos do SJM ze svých výlučných prostředků získaných prodejem svých nemovitých věcí ve výši 1 650 000 Kč. U nařízeného jednání upřesnila (opravila), že vnos z takto získaných prostředků činil 880 000 Kč. Dále uvedla, že za trvání manželství zakoupili s žalovaným ze společných prostředků osobní automobil Volkswagen Passat za 150 000 Kč (pořizovací cena). Další položkou byla částka 71 485 Kč představující smluvní sankci za nedodržení podmínek úvěrové smlouvy; žalobkyně vystupovala jako ručitel a tuto částku uhradila ze svých prostředků. Žalobkyně rovněž tvrdila, že žalovaný za trvání manželství pronajímal své výlučné nemovité věci, z čehož získal příjem, který použil pro svou potřebu. Konkrétně se mělo jednat o částku 40 000 Kč za pronájem domu v [obec], nejméně 104 000 Kč za pronájem bytu v [obec] a cca 62 400 Kč za pronájem tří garáží; ke dvěma posledním položkám žalobkyně uvedla, že jde o odhad v místě a čase obvyklého nájemného a že neví, jaké nájemné nájemci žalovanému skutečně hradili. Žalobkyně navrhovala, aby soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen jí zaplatit na vypořádání SJM částku 1 129 685 Kč. Tato částka měla plynout ze shora vypočtených položek.

2. Žalovaný se ve věci třikrát písemně vyjádřil. V podání doručeném soudu dne 14. 8. 2024 namítl, že žaloba na vypořádání SJM byla podána po uplynutí lhůty stanovené v § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podrobně se vyjádřil i ke všem položkám uvedeným v žalobě, rekapitulace těchto tvrzení však není (s ohledem na níže odůvodněné závěry soudu) potřebná. V podání doručeném soudu dne 6. 11. 2024 žalovaný rozvedl svoji argumentaci o opožděném podání žaloby. Učinil tak v návaznosti na předběžný názor soudu sdělený účastníkům na jednání konaném dne [datum]. V podání doručeném soudu dne 20. 1. 2025 žalovaný zopakoval základní procesní obranu a vyjádřil se i k některým položkám pro případ, že by soud nepřistoupil k zamítnutí žaloby pro její podání po lhůtě stanovené v § 741 o. z.

3. Soud ve věci provedl toliko listinné důkazy z připojených spisů.

4. Z připojeného spisu vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (o rozvod manželství) byl k důkazu proveden rozsudek ze dne [datum], jímž bylo manželství účastníků rozvedeno. Rozsudek je opatřen doložkou právní moci, jíž nabyl dne 29. 6. 2020. Jednalo se o rozvod se zjišťováním příčin rozvratu manželství.

5. Z připojeného spisu vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (o vypořádání SJM) soud provedl k důkazu žalobu doručenou soudu dne 27. 6. 2023 (žaloba je totožná jako žaloba v nyní projednávané věci); datovou zprávu doručenou soudu dne 17. 8. 2023, jejíž přílohou byl sken nalepených kolkových známek; usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jímž bylo řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích; a usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým bylo prvostupňové usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku potvrzeno. V naposled uvedeném usnesení Krajský soud v [adresa] uzavřel, že pokud se žalobkyně rozhodla zaplatit soudní poplatek kolkovými známkami, bylo její povinností řídit se při tomto placení postupem upraveným ve vyhlášce Ministerstva financí č. 383/2010 Sb., o kolkových známkách. Při placení daní kolkovými známkami (soudní poplatek je daní v širším smyslu) je nutné v závislosti na dalších okolnostech vždy nalepit alespoň jeden, popřípadě oba díly kolkové známky na příslušný dokument či výzvu, a to tak, aby se kolkové známky nepřekrývaly a aby bylo možné následně opatřit kolkovou známku otiskem razítka správce poplatku. Odeslání naskenovaného dokumentu cestou datové schránky takové náležitosti nenaplňuje. Není totiž možné opatřit originál kolkové známky otiskem úředního razítka. Také není možné ověřit, zda byly správně nalepeny jednotlivé díly kolkové známky. Rovněž nelze zjistit, zda se jedná o pravé kolkové známky vydané Českou republikou. Měl-li být soudní poplatek zaplacen nejpozději 18. 8. 2023, měl být dokument s nalepenými kolkovými známkami podán nejpozději tento den k poštovní přepravě. Žalobkyně soudní poplatek ve lhůtě nezaplatila a soud prvního stupně správně řízení zastavil. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že žalobkyně předložila spolu s odvoláním tiskopis s nalepenými kolkovými známkami, jelikož k pozdnímu zaplacení soudního poplatku se dle § 9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích nepřihlíží.

6. Další důkazy soud neprováděl z důvodu jejich nadbytečnosti. Ze shora zmíněných důkazů mohl soud spolehlivě uzavřít, že žalobkyně podala žalobu po uplynutí lhůty uvedené v § 741 o. z. Za této situace by provádění důkazů vztahujících se k samotným položkám vymezeným v žalobě jen prodlužovalo řízení, jehož výsledek by byl (tak jako tak) stejný.

7. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 29. 6. 2020. Žalobu na vypořádání SJM podala žalobkyně nejprve dne 27. 6. 2023, tedy ve lhůtě tří let od zániku SJM. Soudní poplatek však (řádně) nezaplatila, jelikož namísto originálu kolkových známek soudu zaslala jen jejich sken (originál doložila až po uplynutí lhůty). Toto předchozí řízení o vypořádání SJM tak bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 26. 6. 2024. Následujícího dne (27. 6. 2024) podala žalobkyně totožnou žalobu v nyní projednávané věci.

8. Podle § 765 odst. 1 a 2 o. z. zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů. Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.

9. Podle § 741 o. z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.

10. Nejvyšší soud dospěl při výkladu § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozsudku ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1273/2010, na který správně odkazoval žalovaný, k následujícímu závěru: „Jestliže soud řízení o vypořádání SJM zastaví, nelze se po uplynutí tří let od jeho zániku již domáhat opětovně jeho vypořádání; to platí i v případě, že další žaloba je podána ještě v době, kdy rozhodnutí o zastavení řízení nenabylo právní moci. V takovém případě se ohledně položek, které nebyly vypořádány jinak, uplatní zákonná domněnka vypořádání (§ 150 odst. 4 ObčZ) a účastníci se mohou přímo domáhat vydání hodnot, které jim v důsledku uplatnění domněnky připadly.“ V odkazované věci byla posuzována situace, kdy soud řízení o vypořádání SJM přerušil podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jelikož žádný z účastníků nepodal ve lhůtě jednoho roku návrh na pokračování v řízení, soud řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř. zastavil. Další žaloba na vypořádání SJM mezi stejnými účastníky již byla podána po lhůtě stanovené v § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., současně však dříve, než usnesení o zastavení předchozího řízení nabylo právní moci. Nejvyšší soud pak dospěl k závěrům citovaným shora.

11. Ustanovení § 741 o. z. upravuje nevyvratitelnou domněnku vypořádání (viz užití spojení „platí, že“). Její účinky nastávají přímo ze zákona a není třeba, aby se jich některý z účastníků zvláště dovolával. Smyslem této domněnky je odstranění nejasného právního stavu po zániku manželského majetkového společenství (viz např. Tégl, P., Melzer, F. in MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 606). Jde o převzetí úpravy v § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb. (srov. důvodovou zprávu k o. z.). Od výše citovaného závěru přijatého k předchozí právní úpravě tak není důvod se odchylovat ani v poměrech o. z.

12. V žádném případě nemohlo dojít ke stavení posuzované lhůty po dobu předchozího řízení o vypořádání SJM podle § 648 o. z. (pokud bychom o aplikaci tohoto ustanovení s odkazem na § 654 odst. 2 o. z. vůbec uvažovali). Nezaplatila-li žalobkyně v předchozím řízení včas soudní poplatek, což vyústilo v zastavení řízení, nelze mít za splněnou podmínku, že by v zahájeném řízení řádně pokračovala ve smyslu § 648 o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4585/2014, nebo ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2560/2020).

13. Soud si je vědom toho, že k nastoupení domněnky vypořádání SJM došlo kvůli „nešťastnému“ pochybení při placení soudního poplatku kolkovými známkami. Zcela se však ztotožňuje se závěry Krajského soudu v [adresa] v předchozím řízení, které shrnul výše. Lze doplnit odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, jímž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení § 9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích („K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“). Stěžovatel v odkazované věci platil soudní poplatek poštovními poukázkami, číslo účtu však bylo opakovaně vyplněno nesprávně (u obou poukázek bylo předčíslí i číslo účtu vepsáno do kolonky, kde má být uvedeno pouze číslo účtu, nikoli jeho předčíslí). Lze citovat zejména pasáž pod bodem 33 odůvodnění nálezu: „Právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že ‚Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva …‘. Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat ‚stanoveným postupem‘. Jak je přitom patrné ze shora předestřené argumentace zaujaté Ústavním soudem v citovaných rozhodnutích, Ústavní soud považuje ‚stanovený postup‘ upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní“, a pod bodem 43 odůvodnění: „(...) každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí.“ Pokud tedy žalobkyně v předchozím řízení zvolila ze tří (tehdy) v úvahu připadajících způsobů zaplacení soudního poplatku (kolkové známky, převod na bankovní účet, platba v pokladně) první z uvedených, nesla odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas. Postačilo podat kolkové známky poslední den lhůty k poštovní přepravě (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19). Žalobkyně i v tomto řízení tvrdila (viz protokol o jednání ze dne [datum]), že ji měl soud v předchozím řízení vyzvat „k doplatku soudního poplatku“. S ohledem na ustanovení § 9 odst. 1 větu třetí zákona o soudních poplatcích nemůže tato argumentace obstát.

14. Soud nepřehlédl, že u některých položek, jež žalobkyně učinila (či chtěla učinit) předmětem vypořádání SJM v tomto řízení, by bylo možno s úspěchem pochybovat, zda předmětem takového vypořádání býti mohou. U položky pod bodem II žaloby v prvním odstavci ve výši 1 650 000 Kč žalobkyně tvrdila, že její část byla použita na zhodnocení nemovitých věcí žalovaného. V takovém případě by nešlo o vnos ze SJM do výlučného majetku jednoho z manželů ani o vnos z výlučného majetku jednoho z manželů do SJM, nýbrž o investici „z výlučného do výlučného“, která se v řízení o vypořádání SJM nevypořádává. Navíc žalobkyně na jednání konaném [datum] opravila tuto první položku tak, že vnos z prostředků získaných prodejem jejích nemovitých věcí nečinil 1 650 000 Kč, nýbrž 880 000 Kč. Tuto částku přitom v žalobě spojuje s úhradou na účet žalovaného u společnosti [právnická osoba]. Žalovaný ve vztahu k nároku na vrácení prostředků zaslaných žalobkyní na uvedený účet namítl v podání doručeném soudu dne 14. 8. 2024 promlčení. Jelikož žalobkyně na jednání konaném [datum] potvrdila, že všechny položky uvedené v žalobě „vznikly“ za trvání manželství účastníků, tedy do právní moci rozsudku o rozvodu manželství, byl by tento nárok (i pokud by nespadal do vypořádání SJM) opravdu promlčen z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí lhůty v trvání tří let (§ 619, § 621 a § 629 odst. 1 o. z.).

15. Soud také s ohledem na jasné závěry o marném uplynutí lhůty dle § 741 o. z. nevyzýval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Takový postup by byl nadbytečný a v rozporu se zásadou procesní ekonomie.

16. S ohledem na výše uvedené byla žaloba zamítnuta (výrok I).

17. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vyjít ze zásady úspěchu ve věci. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto mu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti neúspěšné žalobkyni. Ústavní soud se vyjádřil k rozhodování o náhradě nákladů v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (a tyto závěry vztáhl i na řízení o vypořádání SJM – viz bod 46 odůvodnění) ve stanovisku ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23: „V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“ Přestože tedy Ústavní soud považuje v tomto typu sporů za obecné pravidlo, že si každý z účastníků nese náklady řízení ze svého, výslovně (viz podtržená pasáž) z toho vylučuje případy, kdy dojde k zamítnutí žaloby. Je-li žaloba zamítnuta a k žádnému vypořádání soudním rozhodnutím nedochází, nelze než vycházet z plného procesního úspěchu strany žalované.

18. Při výpočtu náhrady nákladů řízení soud aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif; dále jen „a. t.“), a to s ohledem na dobu započetí konkrétního úkonu právní služby (viz § 8 odst. 1 a. t.) jednak ve znění vyhlášky č. 406/2021 Sb. (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2024), jednak ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2025; viz též přechodné ustanovení v čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.).

19. Tarifní hodnotou ve věcech vypořádání SJM je dle § 8 odst. 6 a. t. (v obou rozhodných zněních) polovina hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. Součet položek uvedených v žalobě činí 2 077 885 Kč (1 650 000 + 150 000 + 71 485 + 40 000 + 104 000 + 62 400), polovina je dána částkou 1 038 942,50 Kč. Žalobkyně však u ústního jednání uvedla, že první položka (tvrzený vnos z jejího výlučného majetku) neodpovídá částce 1 650 000 Kč, nýbrž částce 880 000 Kč. V takovém případě by součet žalobkyní navrhovaných položek k vypořádání činil 1 307 885 Kč (880 000 + 150 000 + 71 485 + 40 000 + 104 000 + 62 400) a polovině by odpovídala částka 653 942,50 Kč. Nadto žalobkyně uvedla, že částka 150 000 Kč představuje pořizovací cenu vozidla, nikoli jeho hodnotu ke dni zániku SJM; tuto hodnotu nezná. K položkám ve výši 104 000 Kč a 62 400 Kč žalobkyně uvedla, že jde o odhad v místě a čase obvyklého nájemného, které žalovaný čerpal z pronájmu svých výlučných nemovitých věcí; neví, jaké nájemné nájemci žalovanému ve skutečnosti hradili. V petitu žaloby požadovaný vypořádací podíl ve výši 1 129 685 Kč pak neodpovídá polovině součtu položek dle žádného ze dvou výše uvedených vyčíslení. Žalobkyně nevysvětlila, jak k této částce dospěla; u jednání pouze konstatovala, že byla vypočtena z položek zahrnutých v žalobě. Žalovaný žádné položky předmětem vypořádání SJM v tomto řízení neučinil; veškerá jeho tvrzení a důkazní návrhy byly jen procesní obranou pro případ, že by soud k vypořádání SJM účastníků přistoupil. Za popsané situace dle soudu není namístě aplikace § 8 odst. 6 a. t., jelikož nelze určit hodnotu položek učiněných předmětem vypořádání. Další dokazování k jejímu zjištění, jemuž by muselo předcházet doplnění tvrzení a důkazních návrhů ze strany žalobkyně, pokládá soud za neúčelné vzhledem k opožděnému podání žaloby. Kdyby soud SJM účastníků skutečně vypořádával, s největší pravděpodobností by ust. § 8 odst. 6 a. t. (po doplnění tvrzení, důkazních návrhů a provedení dokazování k jednotlivým položkám) jako výchozí pravidlo aplikoval. V dané věci je však situace zcela odlišná. Žalobní tvrzení jsou nedostatečná pro případ, že by soud vypořádání prováděl, jakož i pro určení tarifní hodnoty postupem dle § 8 odst. 6 a. t., nicméně zcela dostačující pro závěr o nedůvodnosti žaloby. Žalovaný, jenž předložil písemné vyúčtování nákladů řízení, považoval za tarifní hodnotu částku 1 129 685 Kč, tedy částku požadovanou žalobkyní jako vypořádací podíl v petitu žaloby. Ta však – jak již bylo zmíněno – neodpovídá polovině hodnoty položek v žalobě uvedených. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že i v řízeních o vypořádání SJM lze aplikovat § 9 odst. 1 a. t., dle kterého nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč (znění účinné do 31. 12. 2024), resp. 30 000 Kč (znění účinné od 1. 1. 2025). Lze zmínit např. rozsudek NS ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2445/2016, v němž bylo mj. konstatováno: „(...) Pakliže se ovšem ani v dalším řízení nezdaří bezpečně zjistit hodnotu věcí, pohledávek, potažmo závazků, jež byly předmětem vypořádání společného jmění žalobce a jeho manželky (...) nebude namístě uhadovat objem vypořádávaných položek z nespecifikovaných návrhů zúčastněných osob ohledně výše peněžitého plnění ve prospěch manželky, nýbrž bude nezbytné využít fixní tarifní hodnoty stanovené v § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 36/2016, jež v obecné rovině připouští aplikaci právě odkazovaného ustanovení ve věcech týkajících se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci při nepoměrných obtížích se zjišťováním ceny spoluvlastněného objektu, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3446/2012, v němž se § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. přímo uplatňuje ve sporu o vypořádání společného jmění manželů).“ Hovoří-li Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí o zjišťování hodnoty jednotlivých položek v dalším řízení, soud již vysvětlil, proč s ohledem na závěr o opožděném podání žaloby nepovažuje další vedení řízení za účelné. Snad žádnou z položek uvedených v žalobě žalobkyně dostatečně neobjasnila, proto je možné přiměřeně aplikovat i názor Nejvyššího soudu (vztahující se primárně k mimosoudnímu jednání o vypořádání), dle kterého není vhodné „uhadovat objem vypořádávaných položek z nespecifikovaných návrhů zúčastněných osob“. Soud si uvědomuje, že pravidlo v § 9 odst. 1 a. t. je zbytkovým pravidlem a při výkladu v něm uvedeného pojmu „nepoměrné obtíže“ hraje významnou roli i disproporce mezi odměnou určenou dle § 8 a. t. ve srovnání s odměnou dle § 9 a. t. (např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). I přesto považuje aplikaci § 8 odst. 6 a. t. v dané konkrétní věci, v níž je žaloba na vypořádání SJM zamítána (což není obvyklé), za nepřípadnou. Soud tedy při určování tarifní hodnoty vychází z § 9 odst. 1 a. t.

20. Žalovaný žádal v rámci náhrady nákladů řízení náhradu za 6 úkonů právní služby: převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 14. 8. 2024, vyjádření ze dne 6. 11. 2024, vyjádření ze dne 20. 1. 2015 a účast u jednání konaných ve dnech [datum] a [datum]. Z uvedených úkonů soud nepokládá za účelné vyjádření ze dne 20. 1. 2025. Žalovaný se k žalobě vyjadřoval již ve dvou předcházejících podáních, která bez jakýchkoli pochybností účelná byla – v prvním případě tak činil na výzvu soudu k vyjádření se k žalobě, v druhém případě v reakci na předběžný právní názor soudu vyslovený na jednání konaném [datum]. Posuzované vyjádření ze dne 20. 1. 2015 žalovaný učinil poté, co bylo nařízeno jednání ve věci. V předvolání k němu byli účastníci (resp. jejich právní zástupci) vyzváni toliko k vyúčtování nákladů řízení (tím soud avizoval, že plánuje na nařízeném jednání rozhodnout). Pokud žalovaný reagoval dalším rozvedením procesní obrany, včetně návrhu dalších důkazů, lze mít za to, že tak mohl učinit již v některém z předchozích podání, případně u ústního jednání. Neúčelnost plyne i z toho, že žalobkyně nad rámec podané žaloby, která je velmi stručná, po jejím podání nic dalšího netvrdila, a to ani v reakci na vyjádření žalovaného, jež jí bylo zasláno na vědomí (č. l. 29). Nedošlo tedy k žádné změně procesní situace, na niž by měl žalovaný nově reagovat (jako tomu bylo u jednání konaného [datum], na němž byl právní zástupce žalovaného seznámen s předchozím řízením mezi účastníky, což označil za novou informaci, na niž reagoval podáním ze dne 6. 11. 2024). Soud vnímá jeho procesní obranu v podání ze dne 20. 1. 2025 jako součást předchozích podání.

21. Z 5 účelných úkonů právní služby byly 4 vykonány v roce 2024, rozhodující je tedy tarifní hodnota 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024). Odměna za jeden úkon právní služby z této tarifní hodnoty je rovna částce 1 500 Kč (§ 7 bod 4 a. t.), za 4 úkony se jedná o 6 000 Kč. Za účast u jednání konaného [datum] náleží odměna počítaná z tarifní hodnoty 30 000 Kč (§ 9 odst. 1 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025), tj. 2 300 Kč (§ 7 bod 5 a. t.). Ke každému z úkonů právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t., a to ve výši 4 x 300 Kč za úkony učiněné v roce 2024 a ve výši 450 Kč za úkon provedený v roce 2025, celkem 1 650 Kč. K jednání konanému [datum] vykonal právní zástupce žalovaného cestu ze sídla advokátní kanceláře a zpět (2 x 87 km) osobním automobilem Mercedes-Benz, RZ: [SPZ], s průměrnou spotřebou motorové nafty 5,1 l/100 km (viz doložený technický průkaz vozidla). Při vyhláškové ceně 38,70 Kč za 1 litr motorové nafty a vyhláškové náhradě za amortizaci vozidla ve výši 5,60 Kč za 1 km jízdy (vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb.) činí cestovní náklady 1 317,82 Kč (pohonné hmoty 8,874 l x 38,70 Kč = 343,42 Kč, amortizace 174 km x 5,60 Kč = 974,40 Kč). Odlišný výsledek ve vyčíslení žalovaného (1 325 Kč) je dán tím, že ve výpočtu pracoval s průměrnou spotřebou 5,2 l/100 km, zatímco soud vycházel ze spotřeby 5,1 l/100 km dle údaje v doloženém technickém průkazu. Stejná cesta stejným vozidlem byla vykonána k jednání konanému [datum]. Při vyhláškové ceně 34,70 Kč za 1 litr motorové nafty a vyhláškové náhradě za amortizaci vozidla ve výši 5,80 Kč za 1 km jízdy (vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb.) činí cestovní náklady 1 317,13 Kč (pohonné hmoty 8,874 l x 34,70 Kč = 307,93 Kč, amortizace 174 km x 5,80 Kč = 1009,20 Kč). O odlišném výsledku ve vyčíslení žalovaného platí totéž, co bylo uvedeno shora. S cestami k jednáním je spojena i náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 a. t., a to ve výši 4 x 100 Kč za cestu uskutečněnou v roce 2024 a 4 x 150 Kč za cestu vykonanou v roce 2025, celkem 1 000 Kč. K součtu uvedených částek, který činí 13 584,95 Kč (odměna 8 300 Kč, režijní paušál 1 650 Kč, cestovné 2 634,95 Kč, náhrada za promeškaný čas 1 000 Kč) náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z této částky, tj. 2 852,84 Kč, jelikož právní zástupce žalovaného doložil, že je plátcem DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně je tedy povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení celkovou částku 16 437,79 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., platební místo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení