9 C 188/2024 - 51

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 2. 6. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou z 3. 6. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného práva na zaplacení smluvní pokuty vyplývajícího ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce, která byla mezi účastníky uzavřena dne 16. 1. 2018. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému podnikatelskou zápůjčku ve výši 110 000 Kč. Žalovaný tuto zápůjčku nesplácel řádně a včas, proto došlo k zesplatnění celé zápůjčky, což mělo za následek vznik tzv. nové jistiny zápůjčky sestávající z původní nesplacené jistiny a k ní přirostlému běžnému úroku v souhrnné výši 277 013 Kč. V čl. 8.7. smlouvy se žalovaný zavázal pro případ prodlení se zaplacením této nové jistiny zápůjčky žalobkyni uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny zápůjčky, a to až do jejího úplného zaplacení. Povinnosti žalovaného z předmětné smlouvy byly utvrzeny mimo jiné prostřednictvím blankosměnky vystavené ve prospěch žalobkyně. Ta s ohledem na prodlení žalovaného tuto blankosměnku vyplnila na směnečnou sumu ve výši 426 564 Kč. Součástí této směnečné sumy byla také smluvní pokuta ve výši 86 576,33 Kč nárokovaná žalobkyní v souladu s citovaným čl. 8.7. smlouvy, která odpovídala sjednané sazbě 0,1 % denně z dlužné nové jistiny zápůjčky za období od 27. 10. 2018 do 11. 9. 2019. Žalobkyně na podkladě zmíněné blankosměnky zahájila soudní řízení u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, přičemž tento soud vydal dne 3. 12. 2019 pod č.j. [spisová značka] směnečný platební rozkaz, jímž mimo jiné potvrdil, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku představující smluvní pokutu podle bodu 8.7. smlouvy ve výši 86 576,33 Kč. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny zápůjčky však pokračovalo i po datu 11. 9. 2019. V tomto řízení žalobkyně uplatnila právo na zaplacení shora uvedené smluvní pokuty za další období, a to konkrétně smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 269 283 Kč za období od 12. 9. 2019 do 16. 5. 2024, přičemž se rozhodla tuto smluvní pokutu nárokovat pouze v částce 200 000 Kč. Tu tedy požadovala po žalovaném uhradit, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 2. 6. 2024 do zaplacení. Vedle toho požadovala rovněž zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, neboť se jedná o spor mezi dvěma podnikateli.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena do jeho datové schránky dne 31. 1. 2025, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání na 31. 3. 2025. Žalovaný, ač řádně a s dostatečným předstihem předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal v jeho nepřítomnosti. Zástupce žalobkyně, který se k jednání dostavil, sdělil, že žalobkyně na podané žalobě trvá v plném rozsahu.

4. Ze smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 16. 1. 2018 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému při splnění podmínek uvedených ve smlouvě peněžní prostředky ve výši 110 000 Kč. Žalovaný byl ve smlouvě označen vedle svého jména a příjmení, rodného čísla a adresy trvalého bydliště rovněž svým identifikačním číslem a adresou sídla. Zavázal se shora uvedenou částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok za poskytnutí zápůjčky ve výši 197 800 Kč, tedy celkem uhradit žalobkyni částku 307 800 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 5 130 Kč, které byly splatné vždy ke každému 25. dni příslušného kalendářního měsíce. Dle čl. 1.8. smlouvy byla zápůjčka poskytována pro podnikatelské účely žalovaného. V čl. 1.2. smlouvy bylo sjednáno, že po uzavření smlouvy provede žalobkyně posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet. Dle čl. 1.4. pak v případě, že po tomto posouzení nesplní žalovaný stanovené vnitřní podmínky žalobkyně pro poskytnutí zápůjčky, nebude mu žádná zápůjčka poskytnuta. Dle čl. 4.1. žalovaný svým podpisem smlouvy potvrdil, že v den podpisu vystavil a odevzdal žalobkyni jednu vlastní blankosměnku na její řad bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a platebního místa, s doložkou „bez protestu“. Pro případ, že se žalovaný dostane do prodlení s placením jakéhokoliv dluhu vůči žalobkyni dle uvedené smlouvy, byla žalobkyně oprávněna dle čl. 4.1.1. smlouvy vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku včetně veškerých smluvních pokut a ke dni vyplnění směnky přirostlého příslušenství splatnou na základě nebo v souvislosti s předmětnou smlouvou o zápůjčce, datum a místo splatnosti a domáhat se uspokojení z blankosměnky. V čl. 8.1. smlouvy byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou sjednané splátky zápůjčky nebo její části o více než 15 dnů sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z výše dlužné splátky, pro případ prodlení delšího než 30 dnů pak ve výši 13 % z výše dlužné splátky. Obě tyto smluvní pokuty měly být dle čl. 8.2. splatné do deseti dnů ode dne vzniku povinnosti žalovaného k jejich zaplacení. V čl. 8.3. bylo sjednáno, že pokud žalovaný neuhradí dvě splátky řádně a včas, nebo se ocitne v prodlení s úhradou splátky nebo její části delším než 60 dnů, dojde automaticky k zesplatnění zápůjčky, tedy se stanou okamžitě splatnými veškeré splátky zápůjčky až do konce sjednaného splátkového kalendáře, tedy jak jistina, tak běžný úrok zahrnutý do splátek. Dle čl. 8.4. se v případě, že dojde k zesplatnění zápůjčky, měly veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře zahrnující jak jistinu, tak běžný úrok, stát součástí tzv. nové jistiny zápůjčky. Tu byl přitom v případě zesplatnění žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nejpozději následující den po dni, kdy došlo k zesplatnění. Pro případ prodlení s vrácením této nové jistiny zápůjčky byl žalovaný dle smlouvy povinen hradit z dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dle čl. 8.5. dále případě prodlení se zaplacením nové jistiny zápůjčky delším než deset dnů od data zesplatnění měl žalovaný uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky, přičemž tato smluvní pokuta byla dle čl. 8.6. splatná následující den po vzniku povinnosti žalovaného k její úhradě. Současně pro případ nezaplacení nové jistiny zápůjčky byla v čl. 8.7. sjednána další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky, kterou měl žalovaný hradit za každý den prodlení s úhradou nové jistiny zápůjčky až do jejího úplného zaplacení.

5. Z dopisu z 25. 10. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně oznámila žalovanému, že v důsledku jeho prodlení s úhradou splátek předmětné zápůjčky přistupuje k jejímu zesplatnění, a vyzvala jej k okamžité úhradě částky v celkové výši 280 398 Kč, která sestávala ze zbývajících dlužných splátek dle původního splátkového kalendáře ve výši 277 013 Kč a ze smluvních pokut účtovaných s odkazem na čl. 8.1. smlouvy ve výši 3 385 Kč.

6. Z obsahu přílohového spisu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích sp. značky [SPZ] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] soud zjistil, že žalobkyně dne 18. 10. 2019 podala u zmíněného soudu žalobu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, jejímž prostřednictvím se domáhala s odkazem na směnku vystavenou dne 16. 1. 2018 žalovaným zaplacení směnečného penízu ve výši 426 564 Kč s úrokem ve výši 6 % ročně z uvedené částky od 24. 9. 2019 do zaplacení. Směnečným platebním rozkazem vydaným dne 3. 12. 2019 pod č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 18. 1. 2020, bylo této žalobě v plném rozsahu vyhověno, žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu směnečný peníz ve výši 426 564 Kč s 6% ročním úrokem od 24. 9. 2019 do zaplacení a nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 45 432 Kč.

7. Z předžalobní výzvy z 16. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení smluvní pokuty dle čl. 8.7. smlouvy nárokované v tomto řízení ve výši 200 000 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč ve lhůtě 15 dnů od data odeslání výzvy a upozornila žalovaného, že pokud v této lhůtě požadovanou částku neuhradí, bude přistoupeno k jejímu soudnímu vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího archu byla předžalobní výzva odeslána žalovanému dne 16. 5. 2024 na adresu jeho trvalého bydliště uvedenou ve smlouvě.

8. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 16. 1. 2018 smlouvu, která byla označena jako „smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce“. Na jejím základě se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 110 000 Kč, které měl žalovaný dle smlouvy vrátit spolu s úrokem ve výši 197 800 Kč v 60 měsíčních splátkách po 5 130 Kč splatných vždy ke každému 25. dni příslušného kalendářního měsíce. Ve smlouvě bylo uvedeno, že zápůjčka je poskytována pro blíže nespecifikované podnikatelské účely žalovaného. Sama žalobkyně se ve smlouvě zavázala před poskytnutím zápůjčky posoudit schopnost žalovaného zápůjčku řádně splácet. Závazek žalovaného ze smlouvy byl utvrzen v prvé řadě tím, že žalovaný vystavil žalobkyni blankosměnku bez uvedení směnečné sumy a data splatnosti, přičemž svolil, aby v případě, že se dostane do prodlení s úhradou jakéhokoliv svého dluhu ze smlouvy, žalobkyně na této blankosměnce vyplnila částku nepřesahující celkovou dlužnou částku včetně veškerých smluvních pokut a přirostlého příslušenství a domáhala se uspokojení svých práv ze smlouvy na podkladě této blankosměnky. Dále byly závazky žalovaného utvrzeny množstvím smluvních pokut, které měl žalobkyni hradit v případě svého prodlení s hrazením ujednaných splátek. Pro případ prodlení delšího než 15 dnů byl dle smlouvy povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky nebo její části, pro případ prodlení delšího než 30 dnů ve výši 13 % z dlužné splátky nebo její části. V případě, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou dvou splátek, nebo bude v prodlení s úhradou jedné splátky či její části delším než 60 dnů, mělo dojít automaticky k zesplatnění zápůjčky. V takovém případě se dle smlouvy měly stát okamžitě splatnými veškeré sjednané splátky zápůjčky do konce sjednaného splátkového kalendáře a mělo dojít ke vzniku tzv. nové jistiny zápůjčky, která zahrnovala dlužnou původní jistinu zápůjčky a současně i dohodnutý běžný úrok. Tuto novou jistinu byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v následující den po zesplatnění zápůjčky, přičemž pokud tak neučinil, byl povinen hradit běžící smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení s úhradou nové jistiny zápůjčky až do jejího úplného zaplacení. Pokud by přitom jeho prodlení se zaplacením nové jistiny trvalo déle než 10 dnů od data zesplatnění, měla mu navíc vzniknout povinnost k úhradě další smluvní pokuty ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky, která byla splatná následující den po vzniku povinnosti žalovaného k její úhradě. Dopisem z 25. 10. 2018 žalobkyně písemně oznámila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s úhradou splátek zápůjčky jej vyzývá k okamžité úhradě částky 280 398 Kč, která zahrnovala jednak novou jistinu zápůjčky ve výši 277 013 Kč, jednak smluvní pokuty účtované za prodlení žalovaného s úhradou jednotlivých splátek ve výši 3 385 Kč. Žalobkyně následně vyplnila blankosměnku vystavenou žalovaným na směnečnou sumu ve výši 426 564 Kč a svůj nárok z této směnky uplatnila návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu dne 18. 10. 2019 u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Ten zmíněnému návrhu vyhověl a dne 3. 12. 2019 pod č.j. [spisová značka] vydal směnečný platební rozkaz, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu směnečný peníz ve výši 426 564 Kč s 6% ročním úrokem od 24. 9. 2019 do zaplacení a nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 45 432 Kč. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 18. 1. 2020. Předžalobní výzvou z 16. 5. 2024 pak žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím s upozorněním na možnost soudního vymáhání tohoto nároku.

9. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“). Jakkoliv je totiž smlouva označena jako „smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce“, jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému peněžní prostředky za splnění ve smlouvě vymezených podmínek. To jednoznačně ukazuje na to, že se jedná o konsenzuální kontrakt, tj. že smlouva je uzavřena již souhlasnými projevy vůle smluvních stran. Oproti tomu zápůjčka je kontraktem reálným, k jehož vzniku je třeba vedle dohody stran ještě faktické předání peněžních prostředků, přičemž zde z podstaty věci nemohou být smluveny jakékoliv povinnosti vydlužitele, jejichž splnění předchází poskytnutí peněžních prostředků zapůjčitelem.

10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 433 odst. 1 o. z. platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. První otázkou klíčovou pro zhodnocení toho, jaká právní úprava dopadá na závazkový vztah mezi účastníky, je, zda žalovaný skutečně smlouvu uzavíral v pozici podnikatele. Pokud by se tak totiž nestalo, pak by na věc mimo jiné dopadala „ochranná“ ustanovení § 1810 a násl. o. z. a zejména pak příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“). Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Za podnikatele se pak považuje ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (srov. § 420 odst. 1 o. z.). Rovněž se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (§ 421 odst. 2 o. z.). Další definice podnikatele obsažené v § 420 odst. 2 a § 421 odst. 1 o. z. na posuzovanou věc v každém případě není možné aplikovat. Pro zhodnocení charakteru smluvního vztahu obou účastníků bylo klíčové, zda žalovaný smlouvu o úvěru uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tedy zda prostřednictvím úvěru získané peněžní prostředky skutečně použil pro své podnikatelské účely, nebo zda v souvislosti se svou podnikatelskou činností nejednal.

16. Dle ustálené judikatury je totiž pro posouzení postavení fyzické osoby uzavírající smlouvu o úvěru rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Pro aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele není rozhodné, zda je určitá osoba podnikatelem (tedy má podnikatelské oprávnění a v jiných vztazích jako podnikatel vystupuje) či jaké má s obchodními vztahy zkušenosti. Významné naopak je, zda v tom kterém vztahu je spotřebitel osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Přitom je třeba zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu, je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3140/2023). I osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva skrytě obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“ (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21).

17. S ohledem na shora popsané závěry důkazní břemeno stran prokázání toho, že smlouva o úvěru uzavřená se žalovaným skutečně neměla charakter spotřebitelského úvěru, ale jednalo se o právní jednání uzavřené mezi dvěma podnikateli, tížilo v řízení žalobkyni, neboť to byla ona, kdo pro sebe v řízení z takové skutečnosti dovozoval příznivé důsledky. Ty spočívaly v tom, že pokud by se o spotřebitelský úvěr nejednalo, nepodléhal by smluvní vztah mezi účastníky režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“) a na věc by současně nedopadala ani ustanovení na ochranu spotřebitele obsažená v § 1810 a násl. o. z., což by samozřejmě nutně muselo mít dopad na právní hodnocení celé věci. Charakter smluvního vztahu účastníků byl důležitý například pro zhodnocení toho, zda vůbec a případně v jakém rozsahu měla žalobkyně před uzavřením smlouvy povinnost ověřovat úvěruschopnost žalovaného, jaké konkrétní nároky mohla po žalovaném požadovat v případě zesplatnění úvěru, respektive zda ve smlouvě ujednané sankce nepřesahovaly limity stanovené v § 122 ZSÚ. Pokud by se ukázalo, že žalovaný skutečně předmětnou úvěrovou smlouvu uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností, byly by na žalobkyni kladeny výrazně nižší nároky jak pokud jde o její postup před uzavřením smlouvy, tak i co se týče samotného obsahu smlouvy, jehož byla žalobkyně tvůrcem.

18. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů lze souvislost předmětné úvěrové smlouvy s podnikatelskou činností žalovaného dovozovat toliko z toho, jak byla daná smlouva označena (smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce), z označení žalovaného v záhlaví smlouvy (označen byl mimo jiné svým identifikačním číslem a adresou sídla) a dále z formulace obsažené v čl. 1.8. smlouvy, podle níž měla být zápůjčka poskytnuta pro nijak blíže nespecifikované podnikatelské účely žalovaného. Ze shora citovaných judikatorních závěrů však vyplývá, že pouze na základě takovýchto indicií nelze mít za jednoznačně prokázaný podnikatelský charakter dané smlouvy. O tom soud žalobkyni v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil při jednání dne 31. 3. 2025, kdy současně přítomnému zástupci žalobkyně sdělil, že pokud žalobkyně nepředloží soudu další důkazy, z nichž by bylo možné usuzovat na konkrétní okolnosti, za kterých došlo k uzavření předmětné smlouvy, a na to, že žalovaný získaný úvěr použil v rámci své podnikatelské činnosti, bude nutné vycházet z toho, že se jednalo o spotřebitelskou smlouvu se všemi důsledky z toho plynoucími. Zástupce žalobkyně sdělil, že žalobkyně žádnými dalšími důkazy nad rámec těch, které doložila do spisu, nedisponuje. Soud tudíž uzavřel, že žalobkyně ve vztahu k prokázání podnikatelského charakteru smlouvy neunesla své důkazní břemeno, a dále vycházel z toho, že žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel v pozici spotřebitele.

19. Prvním zásadním důsledkem shora uvedeného závěru soudu je to, že žalobkyni před uzavřením smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky úvěru. Žalobkyně přitom podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla oprávněna poskytnout žalovanému úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Pokud by žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila a úvěr poskytla v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, musel by soud podle § 87 odst. 1 ZSÚ nahlížet na předmětnou smlouvu jako na absolutně neplatné právní jednání, přičemž pro žalovaného by to dle citovaného ustanovení znamenalo, že jedinou jeho povinností by bylo vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem.

20. Žalobkyně soudu nepředložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že k jakémukoliv ověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy z její strany došlo, a to ani v návaznosti na procesní poučení, kterého se dostalo jejímu zástupci ze strany soudu u jednání dne 31. 3. 2025. Za daných okolností musel tedy soud vycházet z toho, že k žádnému ověřování úvěruschopnosti žalovaného nedošlo a že žalobkyně poskytla úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ. Předmětná úvěrová smlouva je tedy ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná a žalovaný byl dle tohoto ustanovení povinen toliko vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru ve výši 110 000 Kč. Pokud žalobkyně z titulu předmětné smlouvy požadovala jakékoliv další platby, pak takové nároky nemohly být posouzeny jako oprávněné.

21. Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 12. 2019, č.j. [spisová značka], byla žalobkyni v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou přiznána částka 426 564 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl podle názoru soudu povinen zaplatit žalobkyni pouze částku 110 000 Kč, je evidentní, že žalobkyni již byl jediný její nárok související s předmětnou smlouvou v plném rozsahu pravomocně přiznán shora citovaným rozhodnutím. V tomto řízení se pak žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty, která jí dle jejího tvrzení měla náležet dle příslušných ustanovení smlouvy, jestliže však smlouva byla absolutně neplatná, je zjevné, že žalobou uplatněný nárok není důvodný.

22. Soud pro úplnost dále považuje za důležité zmínit, že i pokud by žalovaný předmětnou úvěrovou smlouvu uzavíral v pozici podnikatele a na věc by tak nedopadal režim ZSÚ, nezbavovalo by to žalobkyni zcela povinnosti ověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se totiž k tomu, že posoudí schopnost žalovaného úvěr splatit, předně sama zavázala v čl. 1.2., respektive 1.4. smlouvy. Ústavní soud ČR navíc v rámci své rozhodovací praxe označil požadavek na přesvědčivé zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, za výchozí zásadu, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv, pročež by měly vždy vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání úvěruschopnosti jejich klientů. Není totiž důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům takového subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, a navíc neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel o úvěr – dlužník, ať už z nevědomosti, nebo z důvodu bezvýchodnosti jeho aktuální životní situace, nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti, přistoupil (viz nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z citovaných závěrů plyne, že Ústavní soud neomezuje povinnost ověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr pouze na úvěry spotřebitelské, ale považuje ji za výchozí zásadu, kterou by se měl řídit jakýkoliv poskytovatel úvěru bez ohledu na to, jakému subjektu své peníze poskytuje. Jakkoliv je samozřejmě rozdíl v tom, jaké požadavky ve vztahu k procesu ověření úvěruschopnosti na poskytovatele úvěru kladou příslušná ustanovení ZSÚ a co lze oprávněně požadovat na poskytovateli úvěru v případě, kdy je úvěr poskytován podnikateli, v daném případě je rozhodující, že žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy neověřovala úvěruschopnost žalovaného vůbec, nebo se jí to alespoň nepodařilo v řízení prokázat. Zjevně tak porušila svou povinnost a musí nést s tím spojené negativní důsledky spočívající v absolutní neplatnosti předmětné smlouvy.

23. I pokud by pak soud nevyhodnotil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou v důsledku neposouzení úvěruschopnosti žalovaného, musel by její absolutní neplatnost dovodit z obsahu této smlouvy. V této souvislosti je namístě předně poukázat na ve smlouvě sjednanou výši úroku za poskytnutí úvěru. Ta činila v absolutní výši 197 800 Kč, což by při sjednané délce trvání úvěru (60 měsíců) a výši měsíční splátky (5 130 Kč) odpovídalo úrokové sazbě 51,46 % ročně (viz úroková kalkulačka dostupná na https://www.finance.cz/uvery-a-pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator/). Přitom dle databáze časových řad ARAD České národní banky (dostupná na https://www.cnb.cz/cs/statistika/arad-system-casovych-rad/) činila průměrná výše úrokové sazby spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v lednu 2018, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy mezi účastníky, 8,85 % ročně. Jakkoliv je samozřejmé, že nebankovní spotřebitelské úvěry jsou obvykle úročeny vyššími sazbami úroku než úvěry poskytované bankami, rozhodně nelze akceptovat, pokud v posuzovaném případě žalobkyně poskytnutý úvěr úročila sazbou takřka šestinásobně převyšující v inkriminované době průměrnou sazbu bankovních úvěrů. Proto by ujednání o výši smluvního úroku za poskytnutí úvěru bylo třeba bez ohledu na cokoliv dalšího hodnotit jako zjevně rozporné s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatné podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.

24. Ujednání o úroku však rozhodně nebylo jediným nemravným ujednáním obsaženým v předmětné smlouvě. Ta totiž obsahovala mnohá další ustanovení, která byla koncipována jednoznačně ve prospěch žalobkyně a které je třeba hodnotit jako zcela nepřiměřená zejména ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků, ale i k dalším okolnostem případu. Jednalo se v prvé řadě o ustanovení čl. 4.1. smlouvy, podle kterého žalovaný potvrzoval, že v den podpisu smlouvy vystavil a odevzdal žalobkyni blankosměnku, jejímž prostřednictvím došlo k zajištění splnění jeho závazků ze smlouvy. Na této blankosměnce byla žalobkyně v případě, že žalovaný nebude úvěr řádně splácet, dle citovaného ustanovení oprávněna vyplnit dle svého uvážení de facto libovolnou částku, jejíž výše v podstatě nebyla ničím omezena, neboť mohla zahrnovat vedle celkové dle smlouvy splatné částky rovněž veškeré ujednané smluvní pokuty a další příslušenství pohledávky. To také ostatně žalobkyně učinila a prostřednictvím uvedené blankosměnky dosáhla toho, že na žalovaném v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích vymohla částku takřka čtyřnásobně přesahující výši poskytnutých peněžních prostředků. S ohledem na specifický charakter směnečného rozkazního řízení přitom soud de facto nijak nepřezkoumával předmětnou úvěrovou smlouvu a nemohl tedy posoudit, zda žalobkyni skutečně náleží veškeré nároky, které prostřednictvím předmětné blankosměnky uplatnila.

25. Vedle zajištění blankosměnkou bylo ve smlouvě dále sjednáno množství smluvních pokut, které měl žalovaný uhradit žalobkyni v případě svého prodlení s úhradou jednotlivých splátek úvěru, či následně po zesplatnění úvěru v případě prodlení se zaplacením tzv. nové jistiny úvěru. Lze odkázat na ust. čl. 8.1. písm. a) a b) smlouvy (smluvní pokuty ve výši 8 % z dlužné splátky při prodlení delším než 15 dnů s úhradou jednotlivých splátek a ve výši 13 % z dlužné splátky při prodlení delším než 30 dnů s úhradou jednotlivých splátek), ust. čl. 8.5. smlouvy (smluvní pokuta ve výši 25 % z dlužné nové jistiny úvěru v případě prodlení s její úhradou delším než 10 dnů) či ust. čl. 8.7. smlouvy (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou). Citovaná ustanovení přitom nijak nezohledňují limity stanovené v § 122 odst. 2 a 3 ZSÚ, neboť například smluvní pokuta dle čl. 8.1. písm. b) smlouvy ve výši 13 % z dlužné splátky v absolutním vyjádření odpovídá částce 666,90 Kč a přesahuje tak maximální přípustnou výši smluvní pokuty ve vztahu k prodlení spotřebitele s úhradou jednotlivé splátky úvěru dle § 122 odst. 2 věty druhé ZSÚ, která činí 500 Kč. Stejně tak smlouva nezohledňuje maximální přípustnou výši všech uplatněných smluvních pokut dle § 122 odst. 3 ZSÚ, která nesmí přesáhnout polovinu jistiny úvěru. Je přitom namístě opět citovat závěry Ústavního soudu ČR, podle nichž je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy jsou klientům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutné považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění blankosměnkou nejeví jako nepřiměřené či odporující dobrým mravům (viz nález ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11).

26. Veškerá shora popsaná sankční ujednání, která bez výjimky směřují v neprospěch žalovaného (smlouva neobsahuje jedinou smluvní pokutu sjednanou v neprospěch žalobkyně), nadto ve spojení s naprosto nepřiměřeně vysokým smluvním úrokem, zakládají z pohledu soudu již natolik výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi jednotlivých smluvních stran, že by bylo namístě na předmětnou úvěrovou smlouvu pohlížet jako na absolutně neplatnou i za situace, kdy by její neplatnost nebyla způsobena porušením povinnosti žalobkyně ověřit úvěruschopnost žalovaného, neboť smlouva obsahuje takové množství zcela nepřiměřených sankcí, které stíhají výhradně žalovaného, že je bez dalšího podle názoru soudu ve zjevném rozporu s dobrými mravy celá, a jako celek je tedy absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Opět lze přitom konstatovat, že na tomto závěru by nic neměnil ani potenciální podnikatelský charakter smlouvy, neboť v takovém případě by bylo možné konstatovat, že žalobkyně zneužila svého postavení silnější smluvní strany a dosáhla tím ve smyslu § 433 ods.t 1 o. z. zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných smluvních právech a povinnostech, a to v takové míře, že to již zakládá absolutní neplatnost smlouvy dle shora uvedených ust. § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.

27. V neposlední řadě soud nemohl při svém rozhodnutí pominout ani tu skutečnost, že žalobkyni bylo v rámci směnečného řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pravomocně přiznáno právo na zaplacení částky 426 564 Kč s příslušenstvím. Při zohlednění tohoto příslušenství již žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru vysoudila na žalovaném peněžní prostředky více než čtyřikrát převyšující částku, kterou žalovanému na podkladě smlouvy poskytla. Tyto prostředky významně převyšují dokonce i celkovou dlužnou částku uvedenou ve smlouvě (307 800 Kč), která v sobě zahrnuje dle soudu zcela nemravný smluvní úrok. I pokud by neplatil žádný ze shora popsaných argumentů, pro které je z pohledu soudu nutné žalobu v plném rozsahu zamítnout, a žalobkyni by svědčil nárok na úhradu ve smlouvě uvedených částek, pak by shora zmiňovaná pravomocně přisouzená částka již v sobě zahrnovala nejen dlužnou jistinu a smluvní úrok, ale rovněž i velmi vysokou sankční platbu (značně přesahující částku 100 000 Kč). Jestliže žalobkyně i v situaci, kdy se již domohla takto vysokého nároku, uplatnila vůči žalovanému v tomto řízení další nárok opírající se o totožnou úvěrovou smlouvu, jehož výše přitom sama o sobě dosahuje téměř dvojnásobku poskytnuté jistiny úvěru, pak by její postup bez ohledu na cokoliv dalšího bylo nutné posuzovat jako zjevné zneužití práva, které podle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany. Není totiž možné připustit, aby se poskytovatelé úvěrů podobným způsobem naprosto zjevně obohacovali na svých klientech tím, že po nich dlouhá léta po uzavření úvěrové smlouvy vymáhají drakonické smluvní sankce bez jakéhokoliv omezení. Soud tímto rozhodně neschvaluje fakt, že žalovaný nevrátil žalobkyni ani poskytnuté peněžní prostředky. Zároveň však z jeho pohledu nelze akceptovat, aby žalobkyně generovala svůj obchodní zisk z jednotlivých úvěrových smluv nejen prostřednictvím zcela nepřiměřeného smluvního úroku, ale ještě více díky naprosto excesivním sankcím.

28. Ze všech popsaných důvodů dospěl soud k jednoznačnému závěru, že podaná žaloba není důvodná, a tuto v plném rozsahu zamítl.

29. Žalovaný byl v řízení zcela procesně úspěšný a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu tak mělo v obecné rovině svědčit vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení zcela nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval. Žádné náklady řízení mu dle obsahu spisu nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení.