9 C 204/2019-224

Rubrum

Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl soudcem Mgr. Michalem Tománkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem JUDr. Jaroslavem Tkadlecem sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená na základě dohody o zastoupení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111 sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 43.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 223 476 Kč od 6. 10. 2019 do 16. 3. 2020, ve výši 10 % ročně z částky 43 000 Kč od 6. 10. 2019 do zaplacení, a to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do požadované částky ve výši 27.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27.000 Kč od 6. 10. 2019 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 79.880,44 Kč k rukám zástupce žalobce, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhal původně rozhodnutí, kterým by bylo žalované uloženo zaplatit mu částku v celkové výši [částka] spolu s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, a to z titulu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena jednak nezákonným rozhodnutím, jednak nesprávným úředním postupem, kdy v obou případech tato právní skutečnost, s níž žalobce spojil nárok na náhradu škody i nemajetkové újmy ležela v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 13 T 174/2016. K odůvodnění žaloby ve vztahu k nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu existence nezákonného rozhodnutí zejména uvedl, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287 (dále jen„ původní rozsudek“) byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle ustanovení § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 30 měsíců. Tento původní rozsudek napadl žalobce včasným odvoláním, na jehož základě bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne 13. 6. 2018 č.j. 5 To 177/2018-316, kterým bylo odvolání žalobce (v trestním řízení v postavení obžalovaného) zamítnuto. Z uvedeného důvodu pak žalobce dne [datum] nastoupil do výkonu trestu, a to v souladu s výzvou k nástupu do výkonu trestu. Od tohoto data byl žalobce omezen na osobní svobodě, a to až do vydání usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR) ze dne 14. 11. 2018 č.j. 3 Tdo 1275/2018, kterým bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu žalobce s tím, že ještě téhož dne byl žalobce propuštěn na svobodu. Zároveň NS ČR dalším usnesením v neveřejném zasedání dne 21. 11. 2018 č.j. 3 Tdo 1275/2018-I [číslo] zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek zdejšího soudu a věc vrátil zdejšímu soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, kdy podle NS ČR bylo jednání žalobce (obžalovaného) nesprávně právně kvalifikováno z hlediska užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu – přečinu usmrcení z nedbalosti podle ustanovení § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, a došlo tak k vydání nezákonných rozhodnutí, na jejichž základě byl žalobce od [datum] do [datum] omezen na osobní svobodě výkonem trestu odnětí svobody. (v podrobnostech je možno odkázat na toto rozhodnutí NS ČR) Za toto podle něj nezákonné omezení na osobní svobodě v trvání 99 dnů požadoval po žalované nemajetkovou újmu ve výši [částka] za každý den výkonu trestu odnětí svobody tj. celkem [částka], kdy s ohledem na povahu trestního řízení, fatální následky jím spáchaného přečinu (dopravní nehoda s úmrtím dvou osob) nepožadoval maximálně možnou částku ve výši [částka] za každý den odnětí svobody. Dále požadoval náhradu škody za ušlý výdělek za 551 hodin ve výši [částka], kdy tuto dobu nemohl z důvodu jeho nezákonného omezení na osobní svobodě odpracovat u svého zaměstnavatele [právnická osoba] Konečně požadoval po žalované také částku ve výši [částka] za nesprávný úřední postup, kterého se podle něj dopustil zdejší soud jako soud I. stupně v rámci trestního řízení, když způsobil prodloužení trestního řízení o cca rok a dva měsíce z důvodu vyhotovování původního rozsudku, když dobu vyhotovování rozsudku považoval za zcela nepřijatelnou a nepřiměřenou a pouhé konstatování porušení práva v tomto případě považoval žalobce za nedostatečné právě s ohledem na povahu řízení, význam tohoto řízení pro žalobce. Za každý měsíc prodlení pak žalobce požadoval částku [částka] a podle žalobce se jednalo o nárok zcela adekvátní. Žalobce svůj nárok (nároky) řádně uplatnil u žalované dne [datum] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném a účinném znění, (dále jen OdpŠk), avšak tato v šestiměsíční lhůtě jeho řádně podanou žádost nevyřídila, k datu podání žaloby ani žalobci nijak na jeho podanou žádost neodpověděla a dostala se i do prodlení s úhradou požadované částky od [datum], neboť jí marně uplynula lhůta 6 měsíců k vyřízení jeho žádosti. Za žalovanou [příjmení] republiku v této věci jednala její organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, a to podle § 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk, neboť k tvrzené újmě mělo dojít v rámci soudního řízení o podané civilní žalobě před zdejším soudem, který tak byl i místně příslušný pro projednání a rozhodnutí o podané žalobě s tím, že Ministerstvo spravedlnosti bylo v řízení řádně zastoupeno Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalovaná nijak nesporovala konkrétní nároky, které žalobce u žalované řádně dne [datum], ani nesporovala důvod pro uplatnění jednotlivých nároků na náhradu škody a nemajetkovou újmu žalobcem. Žalovaná uvedla, že po provedeném šetření vedeném u žalované pod sp.zn. MSP-952/2019-ODSK-ODSK byl shledán důvodným nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody žalobce v období od [datum] do [datum] a byla mu přiznána částka [částka], stejně tak byl žalovanou shledán důvodným nárok na náhradu škody ve výši [částka], která představovala ušlý výdělek žalobce po dobu jeho omezení na osobní svobodě v rámci výkonu trestu v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími zdejšího soudu a soudu odvolacího. Žalobci byla tedy žalovanou v rámci mimosoudního projednání nároku přiznána částka v celkové výši [částka]. Žalovaná však nesouhlasila s požadavkem žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě, když sice žalovanou bylo v daném případě ve smyslu § 31a OdpŠk, konstatováno, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval v nepřiměřené lhůtě pro písemné vyhotovení původního rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287, a to z důvodu prodlužování lhůty pro vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí, avšak podle žalované bylo„ dostatečnou a plnohodnotnou satisfakcí“ konstatování porušení práva. Podle žalované totiž využití institutu prodloužení lhůty bylo vzhledem k celkové délce řízení nepřiměřené, avšak bylo plně v souladu s příslušným ustanovením zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (dále jen TrŘ). Žalobce podáním ze dne [datum] pak reagoval na částečnou úhradu žalovanou a žalobu vzal tedy částečně zpět co do částky [částka], avšak i nadále trval na přiznání nároku na zaplacení částky [částka] spolu s požadovaným příslušenstvím v žalobě zohledňujícím úhradu žalovanou k datu [datum]. Žalobce byl přesvědčen, že jeho požadavek není nijak přemrštěný, a to především s ohledem k tomu, jakým způsobem soud I. stupně a rovněž jeho statutární zástupkyně, tehdejší předsedkyně soudu, postupovala při povolování – schvalování žádostí o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozsudku. Podle žalobce totiž bylo z jednotlivých žádostí o prodloužení naprosto zřetelné, že předsedkyně soudu v podstatě pouze kopírovala důvody pro prodloužení lhůty ze žádosti o prodloužení vyhotovené ze strany předsedy senátu 13 T, aniž by si případně ověřovala důvodnost takové žádosti. Podle žalobce předsedkyně soudu zcela rezignovala na svou kontrolní činnost a pouze podepisovala jednotlivé žádosti o prodloužení vyhotovení a vypravení rozsudku. Žalobce tak poukazoval na jednotlivé žádosti o prodloužení lhůty pro vyhotovení a vypravení rozsudku a primárně na nedůvodnost prodlužování lhůty pro vyhotovení a vypravení původního rozsudku. Soud v intencích částečného zpětvzetí žaloby žalobcem rozhodl postupem podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění, (dále jen OSŘ), o částečném zastavení řízení co do částky ve výši [částka] s tím, že řízení pak bylo dále vedeno pro zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 7. 4. 2020 č.j. 9 C 204/2019-61) Soud provedl dokazování především obsahem spisu zdejšího soudu sp.zn. 13 T 174/2016, když toto dokazování bylo zaměřeno především na jednotlivé žádosti o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozsudku (dále jen žádosti o prodloužení lhůty), jejich obsah a důvodnost, když soud provedl podrobnější rozbor jednotlivých žádostí o prodloužení lhůty a vycházel přitom i z údajů z informačního systému soudu ISAS, jakož i z dalších podkladů, z nich bylo možno zjistit například to, zda a kdy byl konkrétní úkon učiněn, rozhodnutí napsáno či do systému vložen konkrétní rozsudek či konkrétní usnesení, aby tak soud mohl relevantně posoudit důvodnost jednotlivých žádostí o prodloužení lhůty a zjistit, zda v tomto případě byla naplněna nejenom po formální, ale i z hlediska materiální stránky dikce ustanovení § 129 TrŘ. Soud pak k důkazu provedl také jednotlivá (některá) rozhodnutí, která měla být důvodem pro prodloužení lhůty k vyhotovení původního rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287. Stejně tak provedl k důkazu i účastnický výslech žalobce a rovněž výslech svědků [celé jméno svědka] a [celé jméno svědka] navrhovaných ze strany žalobce stran prokázání tvrzení zásahu do osobnostní sféry žalobce nesprávným úředním postupem a zjištění vzniku a rozsahu nemajetkové újmy a důvodnosti požadované částky ve výši [částka] žalobcem, když řízení již bylo vedeno nadále po jeho částečném zastavení právě o zaplacení této částky představující nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem zdejšího soudu. Dále soud při zjišťování skutkového stavu vyšel i z nesporných skutečností (nesporných tvrzení), které byly za nesporné označeny oběma účastníky tohoto řízení, přičemž taková nesporná tvrzení považoval v souladu s § 120 odst. 3 OSŘ za svá vlastní skutková zjištění, k nimž tedy nebylo třeba již provádět další či podrobnější dokazování. Soud tak v rámci tohoto řízení na základě provedených důkazů učinil následující skutková zjištění: Mezi účastníky nebylo sporu ani o tom, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované na náhradu škody a nemajetkové újmy žádostí ze dne [datum], v níž řádně vylíčil veškeré skutkové okolnosti, důvody pro požadovaný nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím zdejšího soudu a Krajského soudu v [obec], pobočka ve [obec]. Jednotlivé nároky pak vyčíslil shodně, tak jak je následně uplatnil i žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum], což tedy bylo zjištěno soudem i ze žádosti ze dne [datum] adresované ze strany žalobce žalované. Stejně tak nebylo sporu o tom, že žalovaná jeho žádost nevyřídila v zákonem předepsané 6 měsíční lhůtě (viz § 15 odst. 1 OdpŠk), ač již dne [datum] žalobce informovala o přijetí jeho žádosti dne [datum], jak soud zjistil z odpovědi ze dne 8. 4. 2019 č.j. MSP-952/2019-ODSK-ODSK/2, kdy i v této odpovědi žalovaná uváděla vlastní povinnost vyřídit žádost a proplatit případnou škodu či nemajetkovou újmu ve lhůtě 6 měsíců, avšak také upozorňovala žalobce na to, že v některých případech nemusí být 6 měsíční lhůta dodržena z důvodů nemožnosti zapůjčení soudního spisu či z důvodu přetíženosti žalované – jejího Odboru odškodňování. Z Potvrzení Vězeňské služby ČR, Věznice Břeclav o propuštění z výkonu vazby, z výkonu trestu odnětí svobody ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne [datum]. Dále z Potvrzení ze strany společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] [částka], přičemž dále z tohoto potvrzení bylo také zjištěno, že žalobce v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody zameškal celkem 551 hodin a ztráta na výdělku u něj činila 124.476 Kč za dobu od 8. 8. 2018 do 14. 11. 2018 tj. za 99 dnů. Ve vztahu k výkonu trestu odnětí svobody žalobcem a k tomu, jak dlouho byl žalobce omezen na osobní svobodě, provedl soud k důkazu ještě listiny obsažené v trestním spise zdejšího soudu sp.zn. 13 T 174/2016, a to příkaz k přerušení výkonu trestu odnětí svobody, sdělení ze strany Vězeňské služby ČR ze dne [datum], stejně tak i další listinné důkazy ve vztahu k dovolacímu řízení, které vedlo ke zrušení původního rozsudku zdejšího soudu a také Krajského soudu v [obec], pobočka ve [obec], a to sdělení a vyjádření se k dovolání ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, usnesení NS ČR ze dne 14. 11. 2018 č.j. 3 Tdo 1275/2018, kterým bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu žalobce s tím, že ještě téhož dne byl žalobce propuštěn na svobodu, o čemž nepanoval mezi stranami žádný spor a svědčilo o tom i sdělení ze strany Vězeňské služby ČR. Dále z usnesení NS ČR č.j. 3 Tdo 1275/2018-I-46 ze dne 21. 11. 2018 soud zjistil, že NS ČR tímto usnesením zrušil původní rozsudek a rovněž usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne 13. 6. 2018, sp.zn. 5 To 177/2018, přičemž důvodem byla primárně nesprávná právní kvalifikace jednání žalobce (obžalovaného v trestním řízení), kdy podle NS ČR s ohledem na skutková zjištění mělo být jednání žalobce kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném a účinném znění, (dále jen TrZ), nikoliv podle § 143 odst. 2 TrZ. Z Opisu Rejstříku trestů fyzických osob ve vztahu k žalobci (na č.l. 374 spisu 13 T 174/2016) ze dne 9. 2. 2019 bylo soudem pak zjištěno, že žalobce nebyl nikdy projednáván a tedy ani nebyl souzen a odsouzen pro jakoukoliv jinou trestnou činnost, kdy do inkriminované dopravní nehody s tak tragickými následky, jako bylo úmrtí dvou lidí, bylo třeba na něj pohlížet jako na osobu dosud netrestanou. Z usnesení zdejšího soudu č.j. 13 T 174/2016-393 pouze zjistil, že tímto usnesením bylo rozhodnuto o zápočtu do trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Tento důkaz však fakticky nijak významně nesouvisel s projednávanou věcí. Žalovaná doručila zástupci žalobce Stanovisko ze dne 4. 3. 2020 č.j. MSP-952/2019-ODSK-ODSK/6, z něhož soud zjistil, že žalovaná považovala za důvodný požadavek žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nezákonné omezení svobody od [datum] do [datum] v délce 99 dnů ve výši [částka] a stejně tak i na náhradu škody ve výši [částka] odpovídající ušlému výdělku po dobu omezení žalobce na svobodě, tak jak byl tento nárok vyčíslen žalobcem, respektive jeho zaměstnavatelem, společností [právnická osoba] Celková částka přiznaná žalobci činila [částka]. I nadále pak žalovaná odmítala žalobci uhradit jakoukoliv částku za nepřiměřenou délku řízení spočívající v nepřiměřeně délce vypracování a vypravení rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287, kdy v tomto případě argumentovala tím, že postačí pouhé konstatování porušení práva žalobce. Žalovaná tedy, jak již soud výše uvedl, až po podání žaloby uhradila žalobci částku v celkové výši [částka]. Soud se pak v tomto řízení již primárně zaměřil s ohledem na tuto provedenou částečnou úhradu žalované a v tomto směru i částečné zastavení řízení usnesením zdejšího soudu ze dne 7. 4. 2020 č.j. 9 C 204/2019-61 nárokem na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce vyhotovení rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287. Mezi účastníky nebylo žádného sporu o tom, jak dlouho trvalo vyhotovení původního rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287 (dále jen rozsudek či jak výše uvedeno původní rozsudek), kdy tento rozsudek měl být vyhotoven k datu [datum] s tím, že k tomuto datu byla předsedou senátu vyhotovena a předložena předsedkyni soudu Mgr. [jméno] [příjmení] v řadě 1. žádost o prodloužení lhůty a dále docházelo k opakovanému prodlužování lhůty k vyhotovení a vypravení rozsudku, k umožnění tohoto prodlužování lhůty k vypracování a vypravení původního rozsudku, kdy tento byl vypraven až dne [datum] na základě 18. žádosti o prodloužení lhůty, kdy bylo umožněno předsedovi senátu vyhotovit rozsudek a tento doručit stranám nejpozději do data [datum]. Celková doba trvání vyhotovení rozsudku tak činila celkem 430 dnů, pakliže soud vycházel z data jeho vyhlášení ke dni [datum] respektive od [datum] do data jeho vypravení ke dni [datum]. Ostatně ani žalovaná nijak nezpochybňovala tuto objektivní skutečnost, která vyplývala z listinných důkazů, především právě z původního rozsudku, všech žádostí o prodloužení lhůty obsažených ve spise sp.zn. 13 T 174/2016 na č.l. 269-286, který soud připojil k provedení důkazů na základě návrhu ze strany žalobce (tyto byly k důkazu provedeny na základě jejich předložení v kopiích ze strany žalobce na č.l. 41-49 p.v. tohoto civilního spisu). Ve vztahu k 1. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 269 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že důvodem pro prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287 měly být stáž trestního soudce Mgr. [jméno] [příjmení] u Krajského soudu v Brně, a s tím spojené vyšší zatížení ostatních trestních soudců, vyhotovování rozsudků sp.zn. 13 T 195/2012, 13 T 131/2014, 13 T 218/2015 a dalších. Z důkazů provedených k této 1. žádosti o prodloužení lhůty měl však soud za prokázané, že rozsudek ze dne 21. 4. 2016 č.j. 13 T 131/2014-274 byl vyhlášen dne 21. 4. 2016, nebyl však ani ve lhůtě do [datum] vypraven, neboť z příslušného spisu – výpisu ze systému ISAS a z listiny na č.l. 62 bylo zjištěno, že přípisem ze dne [datum] soudce Mgr. [jméno] [příjmení] sděloval k dotazu Okresního státního zastupitelství v [obec] (dále jen OSZ UH), že rozsudek bude doručen ve lhůtě jednoho měsíce. O tomto ostatně svědčil i další provedený důkaz, a to rozsudek Krajského soudu v [obec], pobočka ve [obec] ze dne 26. 6. 2018 č.j. 6 To 108/2018-333 (na č.l. 63), když i datum tohoto rozhodnutí odvolacího soudu svědčilo o tom, že rozsudek fakticky nebyl předsedou senátu vyhotoven v době, v níž měl být podle 1. žádosti o prodloužení lhůty vyhotovován, pakliže mělo být řádně odůvodněno prodloužení lhůty k vyhotovení původního rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287. Stejně tak ve vztahu k rozsudku sp.zn. 13 T 195/2012 soud zjistil, že tento nebyl jistě vyhotoven v termínu do [datum]. Tento rozsudek byl vyhlášen dne [datum] a jak provedenými důkazy soud zjistil, nabyl právní moci dne [datum]. Tato skutečnost byla osvědčena ze žádosti o sdělení a podání zprávy ze strany OSZ UH ze dne [datum], ze samotného rozsudku ze dne 31. 3. 2016 č.j. 13 T 195/2012-1074 (založen na č.l. 74-82), který byl opatřen i doložkou právní moci ze dne [datum]. Toto bylo dále zjištěno i z přípisu OSZ UH ze dne [datum], kde bylo sdělováno předsedou senátu (samosoudcem) Mgr. [anonymizováno], že rozsudek sp.zn. 13 T 195/2012 bude doručen ve lhůtě jednoho měsíce. I ve vztahu k dalšímu uváděnému rozsudku ze dne 2. 5. 2016 č.j. 13 T 218/2015-332 soud zjistil z tohoto rozsudku a především z přípisu ze dne [datum] adresovaného OSZ UH, že i v tomto případě soudce sděloval OSZ UH, že jim rozsudek bude doručen ve lhůtě jednoho měsíce. Ani tento rozsudek tedy nebyl vyhotoven a vypraven do data [datum]. Tedy žádný z těchto rozsudků fakticky nemohl být důvodem pro prodloužení lhůty ve vztahu k rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287, neboť žádný z těchto rozsudků v inkriminované době nebyl vyhotoven a doručován stranám a fakticky se tedy jednalo o důvody pro prodloužení lhůty, které se nezakládaly na pravdě. Nicméně žádné prověření důvodnosti žádosti o prodloužení lhůty ze strany vedení soudu, tehdejší předsedkyně soudu Mgr. [příjmení], neproběhlo. Lhůta byla prodloužena do [datum]. Na základě 2. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (č.l. 270 spisu 13 T 174/2016) byla lhůta k vyhotovení a vypravení rozsudku prodloužena do [datum], přičemž pokud šlo o důvody, pak byla opět uvedena stáž trestního soudce Mgr. [jméno] [příjmení] u Krajského soudu v [obec], pobočka ve [obec], a s tím spojené vyšší zatížení ostatních trestních soudců a dále pak mimo jiné i konání vazebního zasedání ve věci 13 T 156/2016, které se konalo už dne [datum], jak mohl soud zjistit z protokolu o vazebním zasedání ze dne 10. 3. 2017 sp.zn. 13 T 156/2017 s tím, že z tohoto protokolu bylo zjištěno, že se jednalo o vazební zasedání za účelem doručení listin, přičemž bylo vyhlášeno usnesení o propuštění obviněného ze zatčení, toto bylo ústně odůvodněno do protokolu a proti tomuto usnesení nebyl opravný prostředek. Další důvod uváděný byl pak zcela nesmyslný, když původní lhůta k napsání rozsudku byla prodloužena do [datum] a další prodloužení do [datum] bylo také předsedou senátu odůvodněno dovolenou ve dnech 14., 15. a [datum], kdy za normálního běhu věcí by toto neměl být důvod pro další prodloužení, jestliže plánovaná dovolená měla být předsedou senátu čerpána až po lhůtě končící dne [datum] Ani další důvody nebyly nijak konkrétní a předsedkyně soudu je opět převzala bez jakékoliv kontroly. Z další 3. Žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 271 spisu 13 T 174/2016), kdy byla lhůta prodloužena do [datum] soud zjistil, že důvodem bylo vyhotovování dalších rozsudků, nemoc syna předsedy senátu a rovněž jeho služba výkonu dosažitelnosti od 13. 3. do [datum] a dále od 27. 3. do [datum]. Další důvod pak byl poněkud v kolizi s uváděnou službou, kdy důvodem měla být i zdravotní indispozice předsedy senátu dne 27. 3. až [datum]. Pokud šlo o jednotlivá rozhodnutí, pak například v této žádosti uvedené vyhotovování rozsudku sp.zn. 13 T 50/2017, který by vyhlášen dne [datum] se nemohlo dále zakládat na pravdě, když tento byl vložen do složky P (přístupný pro všechny zaměstnance soudu a sloužící mj. pro trestní úsek a jeho aparát) již dne [datum]. Rovněž u dalšího rozsudku sp.zn. 13 T 14/2017, který byl vyhlášen dne 23. 3. 2017, soud zjistil, že byl vložen do složky P již dne 4. 4. 2017. Stejné zjištění soud učinil i u rozsudku sp.zn. 13 T 8/2017, který byl vyhlášen dne 2. 3. 2017 a vložen na disk P dne 18. 3. 2017 Ani další důvody předsedou senátu uváděné nebylo možné považovat za skutečně relevantní a především všechny se zakládající na pravdě, když například u sp.zn. 2 T 35/2015 se jednalo o veřejné zasedání, které se konalo dne 9. 3. 2017 a usnesení bylo vloženo na disk P dne 15. 3. 2017. U sp.zn. 13 T 24/2016 se jednalo o veřejné zasedání, které se konalo dne 23. 3. 2017 a usnesení bylo vloženo na disk P dne 29. 3. 2017. Soud pak měl uvedené skutečnosti za prokázané právě z jednotlivých sjetin počítače ohledně záznamů ze složky P u příslušné sp.zn., stejně tak z jednotlivých shora uvedených rozsudků a usnesení, kdy ve vztahu k usnesením vydaným v rámci veřejného zasedání nadto zjistil, že usnesení sp.zn. 2 T 35/2015 z veřejného zasedání ze dne [datum] bylo bez odůvodnění, kdy toto usnesení bylo vloženo na P již tedy dne [datum], jak již soud uvedl výše, nicméně bylo uváděno jako důvod k prodloužení rozsudku, shodně tomu bylo i v případě usnesení sp.zn. 13 T 24/2016, kdy veřejné zasedání se konalo dne [datum], jak vyplývá z tohoto usnesení a toto usnesení bylo vloženo na P dne 29. 3. 2017. Ze 4. žádosti o prodloužení lhůty ze dne 12. 5. 2017 (na č.l. 272 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že došlo k prodloužení lhůty do 9. 6. 2017 a důvody byly identické jako u předchozích žádostí tj. stáž jiného soudce u krajského soudu a tím zvýšené množství věcí k vyřízení, což soud nijak nechtěl zpochybňovat. Další důvod bylo ošetřování člena rodiny dne 28. 4. 2017 a dne 5. 5. 2017. Nijak specifikované vyhotovování rozsudků a usnesení, aniž by bylo uvedeno, o jaká rozhodnutí se má konkrétně jednat. Dalším důvodem bylo konání vazebního zasedání sp.zn. 13 T 17/2017, které se však konalo již dne 3. 5. 2017, jak soud zjistil i z protokolu o vazebním zasedání ze dne 3. 5. 2017. Při tomto vazebním zasedání pak bylo i vyhlášeno usnesení bez možnosti opravných prostředků a nebylo již ani v písemné podobě vyhotovováno. Z 5. žádosti o prodloužení lhůty ze dne 9. 6. 2017 (na č.l. 273 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že lhůta byla prodloužena do 16. 6. 2017 o 5 pracovních dnů, kdy důvodem bylo mj. vypracování usnesení o předběžném opatření sp.zn. 13 Nc 44002/2017, kdy bylo konáno jednání dne 9. 6. 2017, přičemž předmětné usnesení bylo vloženo do složky P dne 8. 6. 2017, jak bylo soudem bezpečně zjištěno z tohoto usnesení a náhledu na složku P. [příjmení] důvody opět spočívaly například v konání služby dosažitelnosti soudce, vyhotovování nijak specifikovaných rozhodnutí, nepřítomnost rejstříkové vedoucí respektive zapisovatelky předsedy senátu. Z 6. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 274 spisu 13 T 174/2016) měl soud za zjištěné, že důvodem byla nemoc vedoucí trestní kanceláře, nemoc soudní tajemnice, jednací den [datum] a nutnost vyhotovení a vyřízení věcí v rámci předchozí dosažitelnosti. Lhůta byla prodloužena do [datum] o 3 pracovní dny. Ze 7. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 275 spisu 13 T 174/2016) bylo zjištěno, že důvodem byla 14 denní dovolená zapisovatelky předsedy senátu, nemoc soudní tajemnice, jednací den dne [datum] a konání vazebního zasedání dne 19. 6. 2017 sp.zn. 13 T 180/2015, když usnesení z tohoto zasedání bylo vloženo do složky P již téhož dne [datum], jak měl soud bezpečně za zjištěné z tohoto usnesení. Lhůta byla prodloužena do [datum]. Z 8. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 276 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že došlo opět k prodloužení lhůty do [datum] o 20 pracovních dnů. Jako důvod pro toto prodloužení bylo uvedeno opět vazební zasedání ze dne 19. 6. 2017 sp.zn. 13 T 180/2015, kdy usnesení bylo vloženo do složky P již téhož dne tj. [datum], kdy ostatně toto byl důvod již v 7. žádosti o prodloužení. Další důvod byl vyhotovení rozsudku sp.zn. 13 T 80/2015, který byl vyhlášen [datum], přičemž rozsudek byl vložen na P již dne [datum], jak soud zjistil ze záznamu ze složky P k sp.zn. 13 T 80/2015. Dále měly být důvodem vyhotovení rozsudků sp.zn. 13 T 19/2017 a sp.zn. 13 T 69/2017, když u obou bylo zjištěno, že tyto byly vyhlášeny dne [datum] a oba vloženy na P [datum], jak bylo opět zjištěno soudem ze záznamu ze složky P k uvedeným spisovým značkám, kdy v rámci prováděného dokazování tento náhled byl soudem označován i jako printscreen obrazovky. Dalším důvodem bylo vyhotovení rozsudku sp.zn. 13 T 144/2015, který byl vyhlášen dne [datum] a vložen na P (do složky P) dne [datum]. Z 9. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 277 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že lhůta byla prodloužena do [datum]. Jako důvod bylo mj. vyhotovování rozsudku sp.zn. 13 T 144/2015, který byl vyhlášen [datum] a vložen na P dne [datum], když stejný rozsudek byl uváděn i v 8. žádosti o prodloužení. Dalším důvodem byl vyšší nápad věcí v červenci 2017 a dovolená předsedy senátu od 17. 7. do [datum]. Jiná relevantní zjištění z této žádosti soud neučinil. Z 10. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 278 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že lhůta byla opět bez dalšího prodloužena do [datum] a důvody pro prodloužení byla další dovolená od [datum] do [datum], vyšší nápad v měsíc srpnu 2017 a vyřizování porozsudkové agendy a nařízení veřejných zasedání na dobu od září do prosince 2017. Z 11. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 279 spisu 13 T 174/2016) bylo zjištěno, že jako důvod pro„ MIMOŘÁDNÉ“ prodloužení lhůty do [datum] bylo konání vazebního zasedání dne [datum], jednací dny 4., 8. a [datum], výkon dosažitelnosti od [datum] do [datum] a dále vyhotovování rozsudků, kdy rozsudek sp.zn.. 13 T 10/2015 byl již důvodem i v rámci prodloužení lhůty na základě 9. žádosti o prodloužení lhůty a rozsudek sp.zn. 13 T 144/2015 byl již uváděn v 8. žádosti o prodloužení lhůty. Dále byl důvodem rozsudek sp.zn. 13 T 195/2016, kdy k tomuto z něj a z printscreenu obrazovky (výpis složky P) zjistil, že rozsudek byl vyhlášen [datum] a vložen na P již dne [datum]. Další rozsudek sp.zn. 13 T 83/2017 byl vyhlášen dne [datum] a vložen na P dne [datum]. Z 12. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 280 spisu 13 T 174/2016) bylo zjištěno, že důvodem pro prodloužení lhůty do [datum] byla nemoc předsedy senátu, kdy zde bylo nutné zmínit i to, že bez pochyb předseda senátu tuto žádost podal až dne [datum], avšak předchozí prodloužení bylo pouze do [datum] tj. tato žádost byla podána bez ohledu na nemoc předsedy senátu opožděně. Ze 13. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 281 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že lhůta byla prodloužena opět, a to do [datum], přičemž jako důvod byla uvedená nijak časově specifikovaná dovolená předsedy senátu a státní svátek [datum]. Ze 14. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 282 spisu 13 T 174/2016) bylo učiněno zjištění, že lhůta byla prodloužena do [datum] a důvodem byla opět dovolená v měsíci prosinci 2017, vyšší množství věcí v měsíci listopadu a prosinci 2017 a tím i vyšší počet vyřízených věcí, ač obecně toto bývá opačně minimálně v měsíci prosinci s tím, že uvedené bylo do jisté míry předčasné s ohledem na datum žádosti a stejně tak do jisté míry i v nesouladu s tím, že v měsíci listopadu čerpal předseda senátu nijak vymezenou dovolenou, která byla důvodem pro 13. žádost o prodloužení lhůty. Z 15. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 283 spisu 13 T 174/2016) soud učinil zjištění, že mimo jiné důvody k dalšímu prodloužení do [datum] bylo jednání ve vazební věci sp.zn. 13 T 89/2017 a zpracování rozsudku ze dne 15. 1. 2018 č.j. 13 T 89/2017, který byl ve lhůtě řádně vypraven, přičemž se však jednalo o rozsudek zjednodušený podle § 129 odst. 2 TrŘ, kdy se strany vzdaly práva na odvolání proti tomuto rozsudku. Rozsudek čítá celkem 3 strany. Ze 16. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 284 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že lhůta byla předsedkyní soudu prodloužena do [datum] a důvodem byla rekonstrukce kanceláře předsedy senátu v době od [datum] do [datum], konání vazebního zasedání dne [datum] se zadrženým podezřelým a dovolená předsedy senátu z důvodu jarních prázdnin. Ze 17. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 285 spisu 13 T 174/2016), kdy došlo k prodloužení lhůty do [datum], bylo zjištěno, že důvodem byl jiný prodloužený rozsudek sp.zn. 13 T 27/2015, který byl vyhlášen již dne [datum] a byl vložen na P dne [datum], což bylo opět soudem bezpečně zjištěno z tohoto rozsudku a náhledu na složku P. [příjmení] důvodem byla nemoc předsedy senátu a výkon dosažitelnosti od 5. 3. do [datum]. Z 18. žádosti o prodloužení lhůty ze dne [datum] (na č.l. 286 spisu 13 T 174/2016) soud zjistil, že lhůta byla předsedkyní soudu prodloužena do [datum], přičemž rozsudek byl vypraven dne [datum]. Důvodem byla mj. vazební zasedání dne 26. 3. 2018 ve věcech sp.zn. 13 T 46/2018 a sp.zn. 13 T 48/2018. Soud při provádění dokazování zaměřil svou pozornost na prověření fakticity a důvodnosti jednotlivých žádostí o prodloužení lhůty s tím, že u každého prodloužení především akcentoval ty uváděné skutečnosti, které se nezakládaly na pravdě. Soud měl za to, že by jistě nemělo docházet k prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozsudku na základě byť jediného smyšleného (nepravdivého, lživého) důvodu. Odpovědnost pak jistě leží vždy na konkrétním soudci, stejně tak i na vedení soudu, kdy je to předseda soudu (či případně by tak mohl činit jím pověřený místopředseda), kdo rozhoduje o povolení prodloužení lhůty ve smyslu § 129 odst. 3 TrŘ. Stejně tak bylo třeba akcentovat i některé důvody, které sice nebyly nijak smyšlené, ale jevily se jako nesouladné s tím, co je uvedeno právě v § 129 odst. 3 TrŘ (viz níže). Dále byli vyslechnuti svědci pan [celé jméno svědka] a [celé jméno svědka]. Z výpovědi obou těchto svědků bylo především ve vztahu k délce trvání prvního rozsudku a k celé trestní věci žalobce zjištěno, že žalobce nesl původní rozsudek, toto rozhodnutí těžce, když bylo pro něj velmi složité se vyrovnat i s celou událostí, která byla především velkou tragédií pro rodiny poškozených, stejně tak ale i pro žalobce. Zabil při autonehodě kamaráda a dalšího člověka, kterého znal. Pro všechny to byl především šok. Po vynesení rozsudku, kterým byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu pak se vše ještě zhoršilo. Žalobce byl neustále dotazován, kdy už to bude, kdy nastoupí trest. Těmto otázkám čelil nejen na některých obecních akcích, ale stejně tak i v zaměstnání. Opakovaně musel čelit nepříjemným dotazům k tomu, kdy nastoupí výkon trestu. V zaměstnání to pak bylo pochopitelné a žalobce byl čím dál více podrážděný, nechtěl na tyto otázky již odpovídat, začal se spíše stranit společnosti, lidí. Snažil se vyhýbat komukoliv, kdo případně měl potřebu se jej na takové věci ptát. Svědek [celé jméno svědka] uváděl, že žalobce nepatří k lidem, kteří by dávali své pocity znát úplně navenek, ale i tak si svědek byl vědom, že to pro žalobce nebyla vůbec snadná situace, ač byl přesvědčený, že žalobce se s celou situací snažil vyrovnat, vypořádat. Jak se však prodlužovala doba, kdy mu nebyl doručen rozsudek, čím dál více, jak byl dotazován na to některými lidmi, se začal spíše lidem vyhýbat, přestal se účastnit společenských akcí ve vesnici, ač dříve byl společenský, kamarádský. Svědek potvrdil, že v inkriminované době se žalobce rozešel s tehdejší přítelkyní, s níž byl asi 2 roky. Po celou dobu, co čekal na rozsudek, nemohl nic plánovat, což bylo v podstatě nejhorší, ani jeho přítelkyně pak nemohla vydržet tu nejistotu, která tam panovala, a následně tedy podle svědka právě z tohoto důvodu došlo k jejich rozchodu. Čekání na vyhotovení rozsudku bylo podle svědka pro žalobce velmi složité. [příjmení] vypadal vyrovnaně, ale uvnitř to bylo pro něj složité, těžké. Podle svědka se žalobce nijak nesnažil popírat svou vinu, svůj podíl na celé tragické události, ale snažil se s tím po celou dobu vyrovnat. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka] soud učinil bezpečně zjištění, že žalobce byl svědkův podřízený v zaměstnání. Svědek se na něj mohl kdykoliv spolehnout. Žalobce byl vždy připraven komukoliv pomoct. Vždy se choval ke všem přátelsky, kolegiálně. Toto se nezměnilo ani po té tragické dopravní nehodě. Ale postupně, jak byl vyhlášen rozsudek a žalobce byl konfrontován s novou situací, kdy byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, byl více nesoustředěný a bylo pak postupem času na něm i vidět, že jej spíše trápí otázky na to, zda mu již byl rozsudek doručen, aby i v zaměstnání věděli, jak dále plánovat. Všichni se jej vyptávali, kdy dojde k nástupu trestu, když rozsudek nebyl doručován, otázky se pochopitelně opakovaly a žalobce začal být odtažitý, nechtěl o tom už s nikým hovořit, odmítal se o tom bavit i se svědkem, byť ten byl jeho přímý nadřízený. Bylo to pro něj velmi složité období. Žalobce nebyl tolik soustředěný na práci, i svědek se s ním již tolik neradil jako dříve. Vše to dával svědek do souvislosti především s tou situací, kdy velmi dlouho trvalo, než žalobci byl doručen rozsudek. Podle svědka se to pak postupně vše začalo zlepšovat, když byl žalobce propuštěn z výkonu trestu, byl nový rozsudek. V zaměstnání na něj čekali, bylo dohodnuto, že jakmile nastoupí výkon trestu, že mu pracovní místo podrží. To se také stalo a žalobce se pak mohl do zaměstnání vrátit. S ohledem na tuto výpověď svědka [celé jméno svědka] pak soud nijak nehodnotil k důkazu provedené čestné prohlášení tohoto svědka. Soud pak vyslechl i žalobce, z jehož účastnické výpovědi bylo zjištěno, že pro žalobce to nebylo lehké období. Nejprve se musel vyrovnávat s dopady tragické dopravní nehody, kdy si byl vědom i svého podílu na té dopravní nehodě, ač to skutečně byla nešťastná náhoda, která se mohla stát komukoliv jinému, avšak stala se právě žalobci. Když byl vyhlášen rozsudek a žalobce byl odsouzen k nepodmíněnému trestu, tak se začal na toto připravovat. Věděl, že by mu měl rozsudek být doručen během 14 dnů, ale jak se ta doba prodlužovala, tak už žalobce čelil nepříjemným dotazům a začal být víc a víc nervózní z celé situace, protože nemohl moc věcí plánovat a celá věc se neúměrně prodlužovala. V práci i mimo ni se jej neustále někdo ptal, jestli už mu přišel rozsudek. O přestávce chodil domů, aby zjistil, zda mu už nebyl rozsudek doručován. Život se mu v podstatě smrsknul na otázku doručení rozsudku. Ani v zaměstnání nemohli plánovat, protože nevěděli, jak to bude dál, respektive ta situace se prodlužovala. Jak se to celé prodlužovalo, tak žalobce raději přestal chodit mezi lidi, za kamarády, aby nemusel čelit pořád stejným otázkám. Žalobce se bál vůbec plánovat dovolenou. Jeho přítelkyně to nesla také velmi těžce, byla z toho podle žalobce zdeptaná, a když žalobce po tak dlouhé době po vynesení rozsudku nastoupil výkon trestu, celou situaci už neunesla a došlo k jejich rozchodu, přítelkyně jej opustila. Do té doby spolu měli krásný, bezproblémový vztah a chtěli řešit společnou budoucnost. Chtěli spolu začít bydlet, ale právě i z důvodu trvání vyhotovení a doručení původního rozsudku nic z toho nakonec se neuskutečnilo. Žalobce se snažil komunikovat s jeho zástupcem, proč rozsudek nebyl dosud vyhotoven, ale nijak to ovlivnit nemohl. Věděli, že Mgr. [anonymizováno] si nechal prodloužit lhůtu k napsání rozsudku. Soud shora uvedené a provedené důkazy hodnotil podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění, (dále jen OSŘ), tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedená shodná či nesporná tvrzení účastníků, jakož i o shora uvedené listinné důkazy a rovněž o výslechy svědků i účastnický výslech žalobce. Soud neměl jakékoliv pochybnosti o pravosti provedených důkazů, stejně tak ani nepochyboval o věrohodnosti svědeckých výpovědí slyšených svědků, když v tomto případě nezjistil jakékoliv důvody, pro něž by snad svědci vypovídali vědomě nepravdivě, kdy jistě neměli svědci žádný zájem na výsledku tohoto sporu, nadto svědci vypovídali podle názoru soudu spontánně, nejednalo se o výpovědi jakkoliv vykalkulované. Svědci pak byli řádně poučeni ve smyslu § 126 odst. 1 OSŘ o následcích podání vědomě nepravdivého či křivého svědectví, a soud tak ani neměl důvodu pochybovat o pravdivosti učiněných výpovědí ze strany těchto svědků, zvláště i s ohledem na další provedené důkazy, s přihlédnutím i k účastnické výpovědi žalobce. I účastnická výpověď žalobce byla prostá jakéhokoliv„ přehrávání“, kdy žalobce v podstatě velmi úsporně a věcně odpovídal k dotazům soudu s tím, že jeho výpověď plně korespondovala i s výpovědí slyšených svědků, především svědka [celé jméno svědka], který žalobce popsal jako člověka, který nedává své pocity nijak na odiv a spíše věci prožívá vnitřně, ač i tento svědek uvedl, že žalobce celou situací trpěl, ale snažil se se vším vyrovnat, vypořádat. Jestliže pak žalovaná namítala ve vztahu k provedenému dokazování, že soud založil nerovnost stran tím, že provedl k důkazu listiny, které nebyly navrhovány ze strany účastníků, především žalobce, a podrobil jednotlivé žádosti o prodloužení hlubšímu zkoumání z hlediska jejich obsahu a důvodnosti, pak soud nemohl souhlasit s tím, že by se jednalo o„ soudcovský aktivismus“ a překročení pravomoci soudu či o libovůli z jeho strany. Soud postupoval v kontextu navržených důkazů ze strany žalobce, který k důkazu navrhoval jednotlivé žádosti o prodloužení, přičemž potřeba soudem provedených důkazů vyplynula právě ze spisu zdejšího soudu sp.zn. 13 T 174/2016, konkrétně z jednotlivých žádostí o prodloužení (lhůty pro vyhotovení a vypravení rozsudku) obsažených v tomto trestním spisu sp.zn. 13 T 174/2016 na č.l. 269-286. Ostatně soud již při prvním jednání dne [datum] poukázal na výsledky přípravy jednání, kdy v rámci přípravy jednání zjistil, že již na první žádosti o prodloužení jsou uváděny jako důvody vyhotovování rozsudků v jiných věcech, a to ve věci sp.zn. 13 T 195/2012, 13 T 131/2014, 13 T 218/2015 a dalších, přičemž v této souvislosti soud zjistil zkoumáním důvodnosti, že pokud šlo například o rozsudek ve věci sp.zn. 13 T 195/2012, v době kdy byla vyhotovena tato žádost o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku ve věci sp.zn. 13 T 174/2016, měl být rozsudek sp.zn. 13 T 195/2012 beze sporu již dávno vyhotoven, neboť tento byl vyhlášen již dne [datum], a tato žádost byla datována dnem [datum], tedy i další rozsudek byl vyhotovován po značně delší dobu s tím, že rozsudek sp.zn. 13 T 195/2012, na který se předseda senátu odkazoval, a který měl být mj. důvodem pro prodloužení lhůty k vypracování rozsudku ve věci sp.zn. 13 T 174/2016, tento byl vypracován až následně, přičemž nabyl právní moci bez opravných prostředků teprve dne [datum]. Taková zjištění pak v rámci přípravy jednání učinil i ve vztahu k jiným rozhodnutím a z tohoto důvodu měl za to, že je třeba podrobně se zabývat důvodností všech žádostí o prodloužení obsažených v tomto trestním spisu sp.zn. 13 T 174/2016 na č.l. 269-286. Taková potřeba důkazů podle přesvědčení soudu vyplynula z obsahu spisu sp.zn. 13 T 174/2016, kdy i žalobce ostatně jednotlivé žádosti o prodloužení k důkazu navrhoval a soud postupoval tedy v souladu s § 120 odst. 1, odst. 2 OSŘ. Na základě skutkových zjištění učiněných z provedeného dokazování a z nesporných tvrzení účastníků dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé, kdy tento závěr o skutkovém stavu věci vycházel právě ze shora uvedených skutkových zjištění soudu a s těmito se pak logicky plně shodoval a bylo by možné pro stručnost na ně i odkázat. Nicméně soud tedy mohl učinit bezpečný závěr o tom, že v trestním řízení vedeném proti žalobci u zdejšího soudu pod sp.zn. 13 T 174/2016 došlo při vyhotovování původního rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287 k opakovanému prodlužování lhůty k jeho vyhotovení a vypravení (doručení) stranám tj. i obžalovanému, když došlo k 18 prodloužením s tím, že původní rozsudek měl být nejprve vyhotoven a vypraven k datu [datum], avšak nakonec byl vypraven na základě opakovaného prodlužování lhůty k vypravení až dne [datum]. Tímto rozsudkem byl tedy již dne [datum] (dosud nepravomocně) žalobce v postavení obžalovaného odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, avšak žalobce pak musel čekat až do [datum], kdy mu byl konečně rozsudek zdejšího soudu doručován, aby mohl podat odvolání. Po vydání usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne 13. 6. 2018 sp. zn. 5 To 177/2018 pak žalobce nastoupil do výkonu trestu, který u něj trval 99 dnů, než došlo usnesením NS ČR ze dne 14. 11. 2018 č.j. 3 Tdo 1275/2018 k rozhodnutí o přerušení výkonu trestu žalobce s tím, že ještě téhož dne byl žalobce propuštěn na svobodu. Dalším usnesením NS ČR č.j. 3 Tdo 1275/2018-I-46 ze dne 21. 11. 2018 pak byl zrušen původní rozsudek a rovněž usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne 13. 6. 2018 sp.zn. 5 To 177/2018, přičemž důvodem byla primárně nesprávná právní kvalifikace jednání žalobce (obžalovaného v trestním řízení), kdy podle NS ČR s ohledem na skutková zjištění mělo být jednání žalobce kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném a účinném znění, (dále jen TrZ), nikoliv podle § 143 odst. 2 TrZ, tedy neměl mu být i s ohledem ke všem skutečnostem a právní kvalifikaci, jakož i s přihlédnutím k osobě žalobce (obžalovaného), ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. Ve vztahu k závěru vztahujícímu se právě k původnímu rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287 mohl soud jednoznačně uzavřít, že jeho vyhotovení trvalo celkově 430 dnů (od [datum] do [datum]), když tehdejší předsedkyně zdejšího soudu (trestní soudkyně) Mgr. [jméno] [příjmení] opakovaně umožnila prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení tohoto rozsudku, přičemž samotné důvody pro prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku byly částečně ze strany předsedy senátu smyšlené, další důvody zcela jistě nebylo možné posuzovat jako výjimečné z pohledu § 129 odst. 3 TrŘ. Především předseda senátu Mgr. [anonymizováno] již v 1. žádosti o prodloužení uváděl jako důvod pro prodloužení vyhotovování rozsudků, které však fakticky nevyhotovil, vyhotovil je případně až v roce 2018, o čemž svědčily jednotlivé k tomuto provedené důkazy. Dále pak opakovaně předseda senátu uváděl stejné rozsudky v několika žádostech o prodloužení lhůty, a i toto, pokud by předsedkyně soudu žádosti podrobila skutečné kontrole, nemohlo by být důvodem pro vyhovění takové žádosti. Rovněž jako důvody pro prodloužení lhůty uváděl předseda senátu i usnesení či rozsudky, které v době, kdy je v žádosti uváděl a k datu vyhotovení žádosti o prodloužení lhůty, již byla taková rozhodnutí vyhotovena a i tímto způsobem tedy uváděl předseda senátu nepravdivé důvody pro prodloužení lhůty. Za důležité a výjimečné důvody pak nebylo možné považovat ani konání trestní služby Mgr. [anonymizováno], neboť tato je konána všemi soudci Okresního soudu v Uherském Hradišti a jistě to není důvod pro opakované prodlužování lhůt k vypravení rozsudků. Stejně tak důvodem jistě nemohl být státní svátek [datum] či v podstatě sporadické ošetřování člena rodiny trvající den či 2 dny, byť soud toto nijak nechtěl bagatelizovat. Jistě jako relevantní důvod pro prodloužení lhůty nemohla být nemoc zapisovatelky, vedoucí trestní kanceláře či soudní tajemnice. Stejně tak dovolená předsedy senátu jako důvod nemohla obstát, jestliže to bylo opakovaně a v době, kdy měl být původní rozsudek ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287 již dávno vyhotoven a doručován stranám. Z jednotlivých skutkových zjištění, z provedených důkazů však také bylo možno učinit jednoznačný závěr, že v inkriminované době bylo prodlužování lhůt k vyhotovení a vypravení rozsudků minimálně ve vztahu k senátu 13 T v podstatě (do jisté míry) normou a nebylo tak neobvyklé, že vyhotovení rozsudku trvalo více jak rok, což se stalo i v případě žalobce. Z jednotlivých žádostí o prodloužení lhůty (1. až 18.) bylo fakticky také zjištěno, že předsedkyně soudu pouze podepisovala připravené tiskopisy, nijak neověřovala pravdivost důvodů pro prodloužení lhůty, v podstatě rezignovala na jakoukoliv kontrolní činnost. Důsledně se pak nedržela dikce § 129 odst. 3 TrŘ. Žalobce se snažil s celou situací vyrovnat, ale v okamžiku, kdy se neustále doba doručení rozsudku prodlužovala, čelil čím dál častěji nepříjemným dotazům svého okolí i v zaměstnání. Dostávala se do čím dál většího tlaku. Byl z celé situace nervózní, nemohl nic plánovat. V souvislosti i s tímto nesprávným úředním postupem konkrétních osob, Mgr. [anonymizováno] a Mgr. [příjmení], došlo nakonec k rozchodu s jeho přítelkyní, která už celou situaci špatně snášela, snažila se tak jako žalobce s věcmi vyrovnat, ale po tak dlouhé době, kdy žalobce čekal na doručení rozsudku, na výsledek odvolacího řízení, již situaci neunesla, rozešla se s žalobce. Žalobce nemohl nic plánovat. Začal se postupem času vyhýbat kamarádům, lidem, přestal chodit do společnosti, neboť jak se prodlužovalo doručení rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287, čelil stále častějším otázkám svého okolí, ač sám celou situaci nemohl nijak významně ovlivnit, když po formální stránce bylo vše vlastně v pořádku. S ohledem na skutkový závěr o tom, že zde došlo podle názoru soudu k flagrantnímu porušení právních norem ze strany odpovědných osob, tedy předsedy senátu 13 T a tehdejší předsedkyně soudu, kteréžto pochybení umožnilo neúměrné prodloužení vyhotovení a vypravení rozsudku, jehož vypravení v konečném důsledku trvalo při rozsahu rozsudku 7 stran, ve věci po skutkové a právní stránce relativně jednoduché, celkem 430 dnů, dospěl soud k jednoznačnému závěru, že u žalobce by nemohlo postačovat pouhé konstatování porušení práva, jak toto uváděla a navrhovala žalovaná, a jako adekvátní částku pak spatřoval částku ve výši [částka]. Tato odpovídala právě svou výší z hlediska jejího stanovení 430 dnům, po které trvalo zdejšímu soudu vyhotovit rozsudek o 7 stranách, kdy za každý takový den prodlužování lhůty k vypravení rozsudku přiznal žalobci částku ve výši [částka], přičemž vyšel z toho, že rozsudek měl být fakticky vypraven [datum], ale byl vypraven až dne [datum] (viz níže právní hodnocení) Zároveň pokud šlo o prodlení žalované, soud zde vyšel z toho, že v intencích částečného zpětvzetí žaloby žalobcem rozhodl postupem podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění, (dále jen OSŘ), usnesením ze dne 7. 4. 2020 č.j. 9 C 204/2019-61 o částečném zastavení řízení co do částky ve výši [částka] s tím, že řízení pak bylo dále vedeno pro zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Kdy prodlení bylo stanoveno právě v kontextu toho, jak bylo žalovanou žalobci plněno částečně po podání žaloby ve výši [částka], aniž by tato případně kalkulovala i s příslušenstvím, které bylo žalobcem řádně požadováno a stanoveno. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk, a to v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Podle odst. 3 téhož ustanovení pak dále zákonodárce stanovil, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. V řízení byly zjištěny všechny prvky odpovědnostního vztahu mezi žalobcem a žalovanou podle příslušných ustanovení OdpŠk, tedy existence odpovědnostního titulu v podobě objektivní skutečnosti ve vztahu k nepřiměřené délce soudního řízení spočívající v nepřiměřené délce vyhotovování konečného rozhodnutí a jeho vypravení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 13 T 174/2016, když žalobce byl v tomto řízení v postavení obžalovaného a vyhlášeným rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č.j. 13 T 174/2016-287 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s dohledem. Vyhotovení a vypravení rozsudku trvalo 430 dnů, pakliže soud tuto dobu posuzoval od skončení původní lhůty k vypravení rozsudku dne [datum] až do [datum], kdy byl rozsudek žalobci (jeho zástupci) doručen do datové schránky. Formálně byla lhůta stanovená § 129 odst. 3 písm. a) TrŘ v trvání 10 dnů v 18 případech řádně prodloužena, kdy platí, že jestliže nebyl rozsudek písemně vyhotoven již v poradě, předseda senátu nebo jím pověřený soudce, který byl členem senátu, jej vyhotoví a předá k doručení v řízení před okresními soudy a krajskými soudy jako soudy druhého stupně ve vazebních věcech do pěti pracovních dnů a v ostatních věcech do deseti pracovních dnů, přičemž výjimky z těchto lhůt povoluje na žádost předsedy senátu nebo soudce vyhotovujícího rozsudek ze závažných důvodů, zejména s ohledem na rozsáhlost a složitost věci, v jednotlivých věcech předseda soudu. Prodlouží-li lhůtu o více jak dalších dvacet pracovních dnů, písemně zdůvodní, proč nebylo možné stanovit lhůtu kratší. Jinak postupuje podle odstavce 4. Formálně bylo možno takto postupovat, ale podle přesvědčení soudu, jak ostatně již výše uzavřel, jak předseda senátu Mgr. [anonymizováno], tak i předsedkyně soudu Mgr. [příjmení], pochybili, když u Mgr. [anonymizováno] bylo možno dokonce s největší mírou pravděpodobnosti hovořit o zcela úmyslném uvádění nepravdivých důvodů (smyšlených) pro opakované prodlužování lhůty k vypracování a vypravení rozsudku. Bylo zcela jednoznačně zjištěno, že tento si musel být vědom, jaké důvody uvádí u jednotlivých žádostí o prodloužení lhůty, že tyto důvody se nezakládají na pravdě a že tímto svým postupem může zásadně narušit důvěru v práci justice. Mgr. [příjmení] pak zcela vědomě, bez ohledu na její důvody, rezignovala na jakoukoliv kontrolní činnost jako předsedkyně soudu a jako dlouholetá trestní soudkyně. Neověřila si podle všeho ani jednu jedinou žádost o prodloužení lhůty, neboť v opačném případě by postupovala zcela odlišně a nedopustila by, aby vypracování skutkově i právně v podstatě jednoduchého rozsudku trvalo více jak 14 měsíců. Pro soud je takový přístup o to více alarmující, že za každým rozsudkem, za každou rozhodovanou věcí je jistě konkrétní člověk, jeho osud a soudce by neměl žít v jakési„ slonovinové věži“, neměl by ignorovat právě tu skutečnost, že rozhoduje o osudech konkrétních lidí a že svým postupem může velmi negativně ovlivnit nejen jejich život, ale i život jejich blízkých. Ani toto hledisko však podle všeho nebylo pro předsedu senátu a předsedkyni soudu nijak rozhodující, neboť pokud by tomu tak bylo, jistě by si předseda senátu nedovolil žádat o prodloužení lhůty k vypravení rozsudku z důvodu státního svátku [datum] a předsedkyně soudu by takové žádosti nemohla vyhovět. Až jako výsměch pak působila žádost o prodloužení lhůty ze dne [datum], která byla již 11. v řadě a kde předseda senátu uvedl, že žádá o„ MIMOŘÁDNÉ“ prodloužení lhůty do [datum]. Lze si položit otázku, zda předchozí prodlužování bylo normou a teprve 11. žádost byla předsedou senátu vyhodnocena jako„ MIMOŘÁDNÁ“ ? Stejně tak nebylo úplně jasné, jakou má souvislost nemoc vedoucí trestní kanceláře, soudní tajemnice či zapisovatelky s nemožností vypracovat rozsudek už tak v prodloužené lhůtě, když vždy existují zástupy pro případ nemoci či dovolených, kdy i dovolená byla jako důvod uváděna, a to nejen na straně předsedy senátu. Soud si byl vědom, že v jednotlivých žádostech o prodloužení lhůty mohly být – byly uváděny předsedou senátu i relevantní důvody, avšak tyto byly zcela podle názoru soudu devalvovány právě tím, co bylo shora popsáno, především však celkovým vyzněním těchto žádostí z hlediska uváděných nepravdivých důvodů pro prodloužení lhůty k vypravení rozsudku. Soud musel zdůraznit právě v kontextu všech těchto zjištění a vzhledem k dikci shora citovaného § 129 odst. 3 písm. a) TrŘ a především části na konci (in fine) v tomto ustanovení, kterou shora i zvýraznil, že stanovená lhůta, délka vypracování a vypravení konečného rozhodnutí – rozsudku má své logické odůvodnění, přičemž takto stanovená délka lhůty je současně promítnutím zásady rychlosti řízení, aby ve věci nedocházelo ke zbytečným průtahům a nezvyšovala se právní nejistota účastníků řízení jenom proto, že soud v přiměřené lhůtě nevyhotovil rozsudek (viz § 2 odst. 4 TrŘ, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Žalobce po celou dobu, kdy čekal na doručení rozsudku, kterým byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, nemohl bez dalšího plánovat své další kroky, neúměrně se tím prodlužoval i okamžik, kdy by měl tento trest nastoupit, byť pochopitelně počítal i s tím, že bude proti rozsudku podáno z jeho strany odvolání, ale samotný výsledek byl pro něj nejistý. Nemohl pak ani logicky připravovat s jeho právním zástupcem – obhájcem řádné odůvodnění odvolání, jestliže neměl k dispozici písemnou podobu a odůvodnění rozsudku. Žalobce se pak uzavíral více do sebe, přestal se po nějaké době stýkat s lidmi, vyhýbal se lidem, protože jej již„ ubíjely“ neustálé dotazy, kdy mu bude doručen rozsudek, kdy nastoupí do výkonu trestu. I tak byla pro něj celá situace velmi složitá, musel se vyrovnat s celou tragickou dopravní nehodou, přičemž tato dlouhá doba, po kterou byl (lépe řečeno nebyl) vyhotovován rozsudek, celou situaci ještě zhoršovala. Žalobce se pak rozešel s přítelkyní, s níž byl ve vztahu déle jak 2 roky, neboť ani ona nevydržela tu neustálou nejistotu a jestliže pak po tak dlouhé době najednou měl žalobce nastoupit do výkonu trestu, jeho přítelkyně již celou situaci neunesla. Soud je přesvědčený, že není na místě celou věc jakkoliv bagatelizovat, jak se do jisté míry snažila žalovaná. Nebylo možné toto vše„ odbýt“ s tím, že žalobci se zase tolik nestalo, byla mu přiznána nemajetková újma – přiměřené zadostiučinění za dobu, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody z nezákonného rozhodnutí, přičemž ani v zaměstnání nedošlo u něj k žádné újmě, když zaměstnavatel žalobci„ podržel“ pracovní místo. Jen těžko lze totiž fakticky pochopit, co všechno prožíval žalobce, který do té doby nebyl trestaný, projednávaný za jakoukoliv jinou trestnou činnost, za situace, kdy šlo především o velmi nešťastnou událost, náhodu a shodu nešťastných okolností, za nichž došlo k tragické dopravní nehodě s úmrtím dvou lidí, kterou ani nezpůsobil výlučně svým zaviněným jednáním žalobce, který celou věc nesl velmi těžce, avšak ani nijak se nevyhýbal své odpovědnosti za následek této tragické dopravní nehody (viz původní rozsudek a skutková věta). Žalobce svůj nárok řádně uplatnil u žalované, která tento jeho jednoznačně specifikovaný a odůvodněný nárok řádně neprojednala ve lhůtě do 6 měsíců, což ostatně ani sama žalovaná nijak nesporovala. Soud je tedy toho názoru, že žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení spočívající v nepřiměřené délce vyhotovení rozsudku je co do základu oprávněný, když ani sama žalovaná nijak nezpochybňovala, že by se v tomto případě nejednalo o nesprávný úřední postup. Nicméně tato nesouhlasila s tím, že by měla žalobci náležet jakákoliv částka jako přiměřené zadostiučinění, kdy podle ní v případě žalobce postačovalo pouhé konstatování práva. Bylo by možné souhlasit s žalovanou v tom, že konečné rozhodnutí a jeho vyhotovení je integrální součástí řízení, ale již nemohl souhlasit s tím, že by tak bylo třeba hodnotit celkovou délku řízení, neboť by tím jednoznačně soud zastíral právě tuto nepřiměřenou délku ve vztahu k vyhotovení rozsudku a především by se pak již nemusel ani zaobírat konkrétními důvody pro prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozsudku. Takový postup by však podle jeho přesvědčení zakládal novou„ nespravedlnost“ vůči žalobci, kterému byla bez pochyb způsobena nemajetková újma nesprávným úředním postupem a vzniklo mu tedy právo na přiměřené zadostiučinění z důvodu nesprávného úředního postupu. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Taktomu bylo i v tomto případě, když bylo možno akcentovat i to, že Evropský soud vychází ze„ silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo [příjmení], J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný), když takové okolnosti zde soud nenacházel. O významu tohoto trestního řízení i z hlediska výše citovaného ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk totiž nemohlo být jakýchkoliv pochybností, neboť co jiného by ještě významněji mohlo zasáhnout do života žalobce (z hlediska soudních řízení) než trestní řízení, kde byl žalobci za nedbalostní trestný čin uložen nepodmíněný trest. Logicky, jak soud již uvedl, se žalobce nijak nepodílel na délce řízení, respektive ve vztahu k vyhotovování rozsudku toto nijak nemohl ovlivnit. Naopak ve vztahu k projednávané věci se žalobce (obžalovaný) nijak nesnažil krýt svou vinu, plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, litoval celé tragické události. Po skutkové a právní stránce se pak nejednalo o nijak složitou věc, kdy o tomto ostatně svědčil i rozsah původního rozsudku o 7 stranách. Na rozdíl od žalované soud nebyl přesvědčený o tom, že by snad v této věci měl vycházet při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění striktně ze stanoviska NS ČR sp.zn. Cpjn 206/2010. Soud byl totiž přesvědčen, že se jednalo v tomto případě o velmi specifickou situaci a projednávaný nárok žalobce nebylo možno podrobit hodnocení z pohledu uvedeného stanoviska. V tomto stanovisku bylo mj. uvedeno, že průměr přiznávaných částek za nepřiměřenou délku řízení před Evropským soudem (ESLP) se pohybuje okolo [částka]. V rozhodnutí ESLP ve věci [příjmení] proti České republice je ve vyjádření české vlády uvedeno, že zatímco částky přiznávané ESLP ve věcech proti České republice se v průměru pohybují okolo [částka], tak průměrná částka přiznávaná žalovanou za rok 2006 se pohybuje v přepočtu okolo [částka], což představuje 66,70 % částky průměrně přiznávané ESLP. Z pohledu těchto údajů pak NS ČR dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi [částka] až [částka] (cca 600 až [částka]) za jeden rok řízení, tj. [částka] až [částka] (cca 50 až [částka]) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy [částka] až [částka] za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak [částka] až [částka]). V projednávané věci však soud posuzoval nedůvodnost zcela nepřiměřené délky vypracování rozsudku, když právě podle názoru soudu nebylo možné operovat s časovými údaji měsíců či let, neboť rozsudek má být vyhotoven a vypraven ve lhůtě 10 dnů (viz § 129 odst. 3 písm. a) TrŘ). Nadto soud musel zdůraznit, že se jedná o stanovisko z roku 2010, kdy byla naprosto jiná, odlišná realita z hlediska průměrné výše mzdy v České republice, když v roce 2010 (NS ČR vycházel nadto z reality roku 2006, pozn. soudu) dosáhla průměrná mzda výše [částka] (viz [webová adresa] 2010), avšak v roce 2017 dosáhla průměrná mzda výše [částka] (viz [webová adresa] 2017), v roce 2018 pak tato činila [částka] (viz [webová adresa] 2018) a konečně v době rozhodování soudu pak v 1. až 3. čtvrtletí roku 2020 dosáhla průměrná mzda výše [částka] (viz [webová adresa] 2020). Minimálně v tomto směru tedy je již realita České republiky jiná než v roce 2010, když současná průměrná hrubá měsíční mzda je o [částka] vyšší než v roce 2010. Žalobce požadoval částku ve výši [částka] za nepřiměřenou délku řízení, což při počtu 430 dnů vyhotovování rozsudku činilo částku [částka] za každý den. Soud v tomto případě měl za to, že adekvátní je pak částka [částka] tj. [částka] za každý den nepřiměřeného prodlužování lhůty k vyhotovení rozsudku s tím, že bylo také možno vyjít z nařízení vlády, kterým se stanoví minimální mzda, když v roce 2017 tato byla nařízením vlády č. 336/2016 Sb., stanovena na [částka] za hodinu a [částka] za měsíc, v roce 2018 byla minimální mzda stanovena nařízením vlády č. 286/2017 Sb. na částku [částka] za hodinu a [částka] za měsíce, v roce 2019 byla minimální mzda za hodinu práce stanovena nařízením vlády č. 273/2018 Sb., ve výši [částka] a měsíční minimální mzda činila [částka]. Konečně v roce 2020 tj. v roce rozhodování soudu minimální hodinová mzda činila [částka] a měsíční pak [částka]. I v tomto porovnání se soudu nejevila přiznaná částka žalobci za každý den nedůvodně prodloužené lhůty k vypracování rozsudku ve výši [částka], a to v kontextu učiněného závěru o nepravdivosti předsedou senátu uváděných důvodů pro prodloužení lhůty, nepřiměřeně vysoká a soud si byl vědom, že spíše mohl žalobce vnímat jako nespravedlnost, při učiněném závěru soudu, že mu částka nebyla přiznána ve výši jím požadované. Jestliže pak žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy dne [datum], mělo být o jeho žádosti ze strany žalované rozhodnuto ve lhůtě 6 měsíců tj. ve lhůtě do [datum]. Pokud pak nárok žalobce nebyl plně uspokojen v této lhůtě, dostala se žalovaná i do prodlení s plněním vůči žalobci od data [datum]. Prodlení pak soud posuzoval podle příslušného ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění, (NOZ), kdy podle § 513 NOZ platí, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Dále pak podle § 1970 NOZ platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Soud s ohledem na jím učiněnou úvahu ohledně přiměřené výši za způsobenou nemajetkovou újmu žalobci nesprávným úředním postupem tak uložil žalované povinnost uhradit mu částku ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] (částka původně požadovaná a částečně uhrazená žalovanou po podání žaloby) od [datum] do [datum], ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Lhůtu k zaplacení uvedeného nároku s příslušenstvím pak stanovil do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, když lhůtu ke splnění povinnosti stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem OSŘ s ohledem na postavení žalované tj. orgánu státu a procesů při schvalování úhrady jakýchkoliv částek. Jestliže pak při své úvaze vyšel z takto přiznávané částky, pak logicky ve zbylé části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, tj. co do žalobcem požadované částky ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. (výrok I. a výrok II.) O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 OSŘ ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá OSŘ. V tomto případě byl žalobce plně úspěšný co do částky [částka] a částky [částka], když za jeho úspěch bylo možno považovat i uhrazení částky ve výši [částka] žalovanou až po podání žaloby, o níž žalobce logicky částečně omezil svůj nárok, když v takovém případě právě podle § 146 odst. 2 věta druhá OSŘ platí, že byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Dále s ohledem, že požadavek žalobce nebyl ve vztahu k další částce ve výši [částka] nijak nepřiměřený, byť soud jej ještě korigoval co do částečného zamítnutí žaloby ve výši [částka] s příslušenstvím, a takové rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, náležela žalobci plná částka, respektive náhrada veškerých nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva spočívající v úhradě nákladů na zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], dále v odměně zástupce žalobce za jeden úkon právní služby nejprve podle tarifní hodnoty [částka] (celková částka uhrazená respektive přisouzená žalobci) tj. [částka], když celkově byla sazba mimosmluvní odměny přiznána za 4 úkony právní služby tj. ve výši [částka] (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, dále jen AT), dále v odměně zástupce žalobce za jeden úkon právní služby podle tarifní hodnoty [částka] tj. [částka], když celkově byla sazba mimosmluvní odměny přiznána za 7 úkonů právní služby tj. [částka] (§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, dále jen AT), když na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, je při stanovení tarifní hodnoty právě podle AT přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) AT (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp.zn. 30 Cdo 3378/2013), přičemž minimálně u částek uhrazených žalovanou po podání žaloby se jednalo o částky judikatorně již vyřešené a v podstatě pevně stanovené, z tohoto důvodu tak přiznával soud odměnu podle jiné tarifní hodnoty, dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za 11 úkonů právní služby po [částka], tj. [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT, kdy pokud šlo o jednotlivé úkony, pak tyto seskládaly z převzetí zastoupení dne [datum], předžalobní upomínka – uplatnění nároku u žalované dne [datum], podání žaloby dne [datum], částečné zpětvzetí žaloby dne [datum], účast u soudních jednání dne [datum], [datum], [datum] a [datum] 2020, porada s klientem dne [datum], [datum] a písemné podání soudu – doplnění důkazů a tvrzení dne [datum]), dále v cestovních nákladech cestovních výdajů za cestu advokáta osobním automobilem k jednání soudu dne [datum], [datum], [datum] a [datum] z [obec] do [obec] a zpět vypočtenou podle ustanovení § 157 a § 158 ZPr ve výši [částka] za takto uskutečněnou cestu tj. za 4 tyto cesty to bylo [částka] (osobní automobil LAND ROVER Combi, [registrační značka], palivo nafta motorová, cena [částka] za 1 litr, sazba náhrady 4,20 Kč/km, počet km za jednu cestu 20 km tj. celkem za cestu tam i zpět 40 km tj. za 4 cesty 160 km), náhradě za promeškaný čas ve výši [částka] za 2 půlhodiny za cestu k jednání soudu tj. za cestu tam i zpět, když při 4 jednáních soudu tato činila [částka] (§ 14 odst. 1, odst. 3 AT). Odměna zástupce žalobce a náhrada výdajů je zvýšena o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 písm. a) OSŘ v částce [částka] Celkem tedy náhrada nákladů řízení činila částku [částka] Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta první za středníkem OSŘ, když soud musel zohlednit postavení žalované jakožto orgánu státní moci s tím, že jakákoliv uložená povinnost a její splnění podléhají konkrétním procesům jejich realizace a pariční lhůta stanovená v obvyklé délce tří dnů by byla pro žalovanou komplikovaně splnitelná, respektive by byla lhůtou nesplnitelnou. [obec] plnění pak bylo soudem stanoveno podle § 149 odst. 1 OSŘ (výrok III.)

Poučení